číslo 12 / léto 2010 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

číslo 12 / léto 2010 H _ ALUZE LITERÁRNĚ KULTURNÍ ČASOPIS cena 40 kč

šéfredaktor: tomáš čada / tomas.cada@h-aluze.cz redakční rada: lukáš brychta / lukas.brychta@h-aluze.cz miloš makovský / milos.makovsky@h-aluze.cz alice prajzentová / alice.prajzentova@h-aluze.cz josef straka / josef.straka@h-aluze.cz michaela uhlířová / misa.uhlirova@h-aluze.cz monika svobodova / monika.svobodova@h-aluze.cz nelly wernischová / nelly.wernischova@h-aluze.cz ediční práce a korektury: karolina baštářová, nelly wernischová a tomáš čada Úvodník /Tomáš Čada/ 3 Rozhovor: Nezařaditelný romantik Roman Týc /s Romanem Týcem hovořila Anna Marešová/ 4 Stalo se: O poetry na písničkářském pódiu /Radana Šatánková/ 8 Dé javu atd. /Michaela Uhlířová/ 9 Recenze knihy: Čtení do vlaku, bo na deku /Tomáš Čada/ 10 Sbírka jako epitaf /Tomáš Čada/ 11 Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby /Stefan Segi/ 12 Pánská jízda po španělsku /Michaela Uhlířová/ 12 Občankovitě strohá sbírka? /Alice Prajzentová/ 14 Zamyšlení: Časopisecké orgie v Brně /Tomáš Čada a Miloš Makovský/ 15 Z literární teorie: Barva na duši jednoho města /Jan Tětek/ 17 Poezie cizojazyčná: Katarína Molčanová /přeložil Milan Hrabal/ 20 návrh loga a grafického konceptu zuzana hegedüšová a miloš makovský grafické zpracování a sazba: miloš makovský tisk: roman polák (PRINTIA, s. r. o.) redakční e-mail: redakce@h-aluze.cz internetové stránky: www.h-aluze.cz vydává OS: h_aluze české mládeže 8 ústí nad labem 400 96 pedagogická fakulta, katedra bohemistiky číslo 12/2010, ročník 3. vydáno dne 20. 8. 2010 v ústí nad labem náklad 200 kusů číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky e. č. MK ČR: E 18358 ISSN 1803-8077 výtvarná příloha: zuzana blažková spolupracovali: tomáš blažek zuzana burianová zuzana burianová aleš čermák tomáš fomín jakub horák milan hrabal ondřej kamenický petr karlíček jakub kostelník adam krupička tereza kurečková petra lásková hana lehečková anna marešová oto mašata dominik melichar katarína molčanová petr pazdera payne eva petelíková alice prajzentová stefan segi petr semecký jan spěváček radana šatánková pavla šilhavá jan tětek tereza záchová česká: Tomáš Fomín: básně 24 Jakub Kostelník: básně 25 Dominik Melichar: básně 28 Pavla Šilhavá: básně 30 Jan Spěváček: básně 32 Próza: Tomáš Blažek: Čtenář 34 Petr Pazdera Payne: Elpaso 37 Petr Pazdera Payne: Adamita v Amsterdamu 39 La Follia: Ze života barokního skladatele Hudební legendy a mýty /Adam Krupička/ 42...doporučuje: Jaroslav Balvín 44 obsah / 1

Čau, viď! Film reportáž: rozhovor: minirecenze: Hudba reportáž: reflexe: recenze: Výtvarné umění rozhovor: recenze: Divadlo dvojrecenze: recenze: Zajímavosti: Šakali ve Varech /Nelly Wernischová/................ 45 Přes mexické telenovely, kolumbijské partyzány, až ke kubánským bubnům /s Guillermem Ivánem hovořila Tereza Kurečková/.......... 48 Gladiátor z Sherwoodu /Petr Semecký/................ 51 Kick-Ass kope sám sebe /Petr Semecký/............... 52 Bolestí nasáklé panoptikum Alice Nellis /Petr Semecký/....... 53 Hudební kulinářství po litoměřicku /Miloš Makovský/......... 54 Matný svit nového úplňku /Jakub Horák/............... 56 Písně dýchající hudbou i slovy /Milan Hrabal/............ 58 Rolo Tomassi Anglický taveňák na tři /Ondřej Kamenický/..... 59 Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní šperk /s Karlem Kuncem hovořil Aleš Čermák/............... 60 Dimenze školní brašny /Tereza Záchová/............... 62 Heda méně formalistická /Zuzana Burianová/............ 64 Heda Gablerová ve Švandově divadle /Eva Petelíková/....... 66 Obludky, obludičky a Obludárium /Zuzana Burianová/........ 68 NordOst ze Severu /Petra Lásková/.................. 69 Dejvický muž bez minulosti /Hana Lehečková/............ 70 Propagace židovství, sexuality a vulgárnosti v křížovkách /Petr Karlíček/............................. 72 Horor, Pulp a další /Oto Mašata/.................. 76 Srpnové počasí je jak o aprílu, a tak mi odpusťte pozdrav z rozvernějších. Dlouho veselí nebudeme. Vrátil jsem se předčasně ze skororedakční návštěvy Sázavy (z osazenstva deseti lidí byli čtyři z H_aluze a pátý, pokud tedy po adrenalinových zážitcích neopomněl, se redaktorem stane). Na obrazovce televizoru povodně, na monitoru notebooku řada nevyřízených mailů a dvanácté číslo se blíží k uzávěrce, již opět stíháme s odřenými hřbety. Člověk si v tu ránu pomyslí, jestli přeci jen není něco špatně na té rodné hroudě. A když si do uší pustíte tklivé tóny z Tenkrát na západě, je to rovnou na provaz. Ale prrr! Netřeba sršet pesimismem, lepší je jet na vlně opia lidstva. Vždyť pokud čtete tyto řádky, tak dvanácté číslo přeci jen vyšlo, na maily jsem po jistě určité námaze odepsal, povodní ještě bude dost k truchlení a Morricone hraje sic tesklivě, přesto jsou na světě věci smutnější. Dvanácté číslo vznikalo tradičně. Opět jsme si dlouho váleli šunky, až nám slečna Uzávěrka ukázala, zač je toho loket. Přestože jsme dobíhali do finiše s jazyky na vestě, podařilo se nám ukořistit nějaké to čtení pro vaše čivy. S ohledem na letní čas, ať už to za okny vypadá jak chce, jsme se zaměřili na několik festivalů. Samozřejmě, že s ohledem na naši periodicitu, která je vždy delší než dlouhá, si nepochutnáte na ničem aktuálním. Na druhou stranu mne napadá, zda tou aktuálností není člověk tak trochu přehlcen. Jen jednou jsem se snažil odebírat novinky z jistého nejmenovaného zpravodajského webu. Každých pět minut se nahlásila nová zpráva. Asi po hodině jsem to vzdal. Bytí v obraze mi moc dlouho nevydrželo. Ale vraťme se k oněm festivalům. Ať si kdo chce co chce říká, Vary, ty Karlovy, jsou stále nejzásadnějším filmovým festivalem na našem území. Nelly Wernischová, vedoucí rubriky filmu, pojala svou reportáž z dění ve Varech trochu osobně, ale myslím, že čtení je to příjemné. Nedávno jsem se dozvěděl, že nás lidé čtou na záchodech, tak je celkem fajn, že se ve festivalovém článku Miloše Makovského dozvíte, co si pustit a nepustit, až se z této místnosti vrátíte zase zpět do normálního života. Letošní Litoměřický kořen byl totiž opět nabitý zajímavými, u nás často zcela neznámými interprety. Článek Terezy Kurečkové sic není přímo festivalový, ale dík festivalu FEBIO fest vznikl. Rozhovor s mexickým hercem Guillermo Ivánem je nejen prvním h_aluzáckým rozhovorovým výletem do ciziny, ale také nalákáním ke kinematografii, která u nás moc nefrčí. Je faktem, že moc mexických filmů v distribuci nenaleznete, ale internetová propojenost má svá pozitiva. A co si budeme nalhávat, kdo hledá, najde. Asi největším tahákem tohoto čísla je článek Anny Marešové, přečtete si jej hned po tomto. Jedná se o rozhovor s Romanem Týcem. Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikal ještě před akcí Občan K, hovoří se zde o performance či jak to nazvat v čase budoucím. Rozhovor však dle mého není důležitý pro svou aktuálnost, ale proto, že se můžeme na rozporuplnou osobu Romana Týce podívat poněkud osobnějšíma očima. Roman Týc se s autorkou zná, a tudíž byl rozhovor veden poněkud neformálněji. Proto jsme se pokusili do textu zasahovat co nejméně, a tak je možné, že leckterému milovníkovi českého jazyka hýbneme žlučí. Ovšem sepsání rozhovoru ve formě piš jak slyš je v tomto případě opodstatněné. V H_aluzi najdete samozřejmě velké množství dalších a dalších článků, ale to bych musel psát úvodník na více než jednu A4. Koho by to bavilo, že? Popřeji vám tedy jen příjemné záchodové čtení a u další H_aluze zase na viděnou. S notebookem na klíně, notně uondaný /Tomáš Čada/ foto Trignom Výtvarná příloha: Zuzana Blažková: Indie omalovánky................. 78 2 / obsah h_aluze číslo 12 / léto 2010 úvodník / 3

Nezařaditelný romantik Roman Týc Roman Týc (*1974) foto www.i.lidovky.cz je současný český umělec, který je známý především svým diverzním přístupem, se kterým prezentuje svoji tvorbu ve veřejném prostoru. Roman Týc začal svoji tvorbu ve veřejném prostoru formou graffiti (Root) v letech 1992-95. Od roku 1997 se Roman Týc věnuje fenoménu VJingu jako VJ Kinokio. O rok později spoluzakládá vizuální skupinu LOOX, ze které později vzešel projekt PureA. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny ZTOHOVEN a podílel se také na vzniku centra alternativní kultury - ateliéru Trafačka. V tvorbě Romana Týce je patrná touha po prožitku. Na jeho jednotlivá díla a činy nelze nahlížet v jednotlivostech. Ve svém celku cítíme, že Roman Týc používá svoji osobu jako nástroj pro zkoumání sociálního prostoru. Hledá onen veřejný prostor a snaží se najít jeho hranice. Je přesvědčen, že veřejný prostor neexistuje, a proto sobě vlastním, invazivním způsobem vniká tam, kde mu příležitost umožní prezentovat své myšlenky a postoje, čímž se automaticky dostává do konfliktu se zákonem. Při psaní medailonu bylo využito hesla Roman Týc na Wikipedia.cz. Roman Týc a já nejsou stejné osoby, uvedl. Moje vazba na Romana Týce je silná. Ale ne tak, aby docházelo k záměně osob, protože naše fyziognomie je zcela odlišná, řekl Brudňák, který se hlásí ke skupině Ztohoven, soudu. [ČTK, 16. dubna 2008] Provokativní umělec či aktivně působící osobnost se smyslem pro humor? Člen aktivistické skupiny Ztohoven, nebo původce hnutí, které čeří kalné vody českého národa? Existuje hranice mezi uměním a úmyslnou vyzývavostí? Je důležitější prožitek či výsledek? Nepolapitelný a zároveň médii vyhledávaný český výtvarník je stále o krok napřed. Novináři jsou nejistí, samé prý, pravděpodobně či asi. Je vůbec možné dopátrat se odpovědí na tyto otázky a odhalit skutečnou podstatu Romana Týce? Jsi umělec? Já jsem o sobě nikdy neřekl, že jsem umělec. Až druzí nazývají to, co dělám, uměním. Jsem oproštěn od předsudků společnosti. Od toho, co by měl a co by neměl umělec bejt. Mně je to vlastně úplně u prdele. Ale v jistém smyslu jsem maniak, kterého těší množství lidí, kteří reagují. Mě to nabíjí. Když to řeknu blbě kolik lidí jsem nasral, tolikrát jsem člověkem. Vyvolávání diskuzí je pro mě největší zážitek. Takže zašťourat a čekat co se stane? Je to jako v osobním životě. Když žiješ v rodině nebo ve vztahu, je dobré se bavit. o problémech, které přijdou, A přitom to spousta lidí nechává vyhnít, a pak je průser. Já mám podobně intimní vztah ke společnosti. To je moje rodina, vlastně ta nejširší. Každý by to tak teoreticky měl mít. Já akorát přetavuji svoji rodinu. Tu faktickou. A zajímá mě ještě ta širší. Ten národ. A jaký je tedy tvůj vztah k českému národu? Máš nás rád? Já nic jinýho neznám. Ale pokud mě nějaký věci serou, tak mám potřebu se o nich bavit. Ty RUCE nebyly nic jiného, než verbálně vyjádřený názor. Po jejich zveřejnění mi někdo říkal: No, si jako myslím, že to s těma rukama, to s těma hajlujícíma, tos jako moc netrefil, dyť 17. listopadu 1939 byla demonstrace. Nebyla, 17. listopadu se zavřely vysoký školy, Němci popravili 9 studentů a dalších asi 1200 jich odvlekli postupně do koncentráku. Z těch 1200 se 20 nevrátilo, ale do Vánoc byla valná část zpátky. Než jsem to udělal, tak jsem si to nastudoval. Celý se to jmenuje Není co slavit a jmenuje se to tak proto, a na to se mě nikdo nezeptal, že 17. listopadu 1939 nás zlomili. Největší průser nebyl, že sem vstoupila vojska, ale že ten den zavřeli vysoký školy a zlomili naši inteligenci. Úplně. A co přesně RUCE vyjadřují? Ty hajlující ruce, to byla symbolika. A to fakování neznamená, že fakuje Topolánek. Fakování si jen z toho někdo vytáhne, protože to je větší bulvár. To lidi zajímá. Chtěl jsem vyjádřit náš postoj ke společnosti. Nemáme žádné hodnoty, přejímáme amerikanismy všeho druhu. Přijímáme Ameriku, když jsme tady měli Rusáky 50 let. A proč tady vlastně máme Amíky? My je tu chceme, toužíme po tom. Copak jsme nějaký houby, že tím nasákneme a čerpáme z toho? Hrozný. RUCE mě vůbec neuráží. Moc jsem nepochopila negativní reakce některých lidí Já nevím. Čemu se tam klaní? Proč se tam dávají hromady svíček a kytky, proč? Mně tehdy bylo patnáct a prožíval jsem to z jiného úhlu pohledu. Já viděl revoluci z perspektivy patnáctiletýho kluka. Samozřejmě svoboda, ale že bych se tam měl jít klanět? Možná to nechápu. Neříkám, že je blbě tam dávat kytky, ale nikdo tam přece neumřel. Pár studentů dostalo na držku obuškem. Den předtím jsem byl na Karlově mostě a tam byla nějaká demonstrace. Stejně tak se teď mohly kytky pokládat na Karlově mostě. A co skupina Ztohoven? Říká se, že to je aktivistická skupina... Já se vůbec necítím jako aktivista a vůbec nevnímám, že Ztohoven jsou aktivistická skupina. V průřezu, lidi, který jsou ve Ztohovnech, jsou různý od ultralevicovýho radikála - anarchisty až po režiséra komerčních klipů. Přitom nejzajímavější na diskuzích ve Ztohovnech je, když se spolu baví právě tihle dva. Pro mě je největší hodnota, když se na něčem my, tolik různejch osobností, dokážeme dohodnout. To je pro mě dechberoucí moment. Ztohoven neustále přitahuje pozornost. Strašně mě těší, jakej má skupina ve společnosti kredit. Všiml jsem si toho u RUKOU. Z devadesáti procent psali Roman Týc, člen skupiny Ztohoven. A to je podle mě strašně důležitý. Stáli jsme u soudu a najednou nás berou vážně. A jak to vlastně celé začalo? Asi se třema lidma jsme se bavili na Mystic Skate Cupu. Byli to lidi, co se motali kolem graffiti a streetartu. V tu dobu se akorát začal vnímat. Kecali jsme o tom, že jsme si vědomi tý silný komunity, ve který existujeme. A tam jsme se dostali k tomu, že bychom měli udělat skupinu. A proč? A jak bychom se projevovali? Dlouho jsme o tom nemluvili. A za nějakou dobu vzniklo SRDCE na hradě. Udělali jsme ze srdce Jiřího Davida otazník. To vzniklo samo, přirozeně. Dvakrát se nám to nepovedlo, nanosili jsme nahoru hadry a chytli nás policajti. Až napotřetí jsme se nasrali, pozvali jsme padesát lidí a udělali z toho happening. Když jsme skončili, chodili za náma lidi, který jsme pozvali, a říkali: To bylo super, to byl zážitek! a že zase musíme něco udělat. A v tu chvíli jsem pochopil, že lidi jsou úplně vyprahlý po tom, něco dělat. Zjistíš, že tady v Čechách vůbec nikdo nic nedělá, je to tady zatažený. A není jednoduší provokovat v prostředí, kde na sebe upozorníš už jenom tím oblečením? Já jsem háklivej na to, když řekneš provokovat, jsem háklivej na to, když se řekne, že jsme recesistická skupina... Tak jinak. Myslíš si, že ty věci, které děláš a které tě baví, mají v naší české společnosti stejný efekt jako by měly i jinde? Nabourání se na živý vysílání státní televize je průser v každé zemi a je jedno jestli to je v dlouhodobě kapitalistický zemi, nebo v čerstvě kapitalistický zemi, konkrétně tohle to by byl průser kdekoli. A nebyl by to jinde naopak ještě větší průser? Jako na východ nebo na západ? Myslím na západ. V Americe asi jo, tam jsou na věci jako je atomová bomba docela háklivý... Mimo jiné u soudu byl taky největší zážitek, když tam pozvali nějakého generála, odborníka na zbraně hromadného ničení, a ten tam měl dvacetiminutovou přednášku o tom, jak fungujou atomový zbraně. Já jsem tam seděl a v duchu si říkal, že to bude průser, jestli k něčemu ten generál dojde. Měl to připravený a gradoval a gradoval a na konci řekl, že všechny tyhle zbraně jsou neuvěřitelně drahý. Že pořizovací hodnota takovýhle zbraně je pro nás smrtelníky nepředstavitelná, proto je nesmysl, aby se takhle drahou věcí plejtvalo v Krkonoších. Spousta informací o skupině Ztohoven se k běžnému člověku nemůže ani dostat Já myslím, že Ztohoven působí tajemněji, než jaká je skutečnost. Vypadá to jako nějaká tajemná skupina a přitom to je parta hovad. Pak se na to koukáš a říkáš si, my tady řešíme světový otázky... hrozný, no (smích). Musím říct, že se to liší akce od akce. Hlavně ten HŘIB, my jsme na něm hrozně dospěli. Vždyť vlastně u nás ještě nikdo v rámci umění nestál před soudem za svůj uměleckej projev. To je na tom 4 / rozhovor h_aluze číslo 12 / léto 2010 rozhovor / 5

třeba famózní. Každopádně to s tím HŘIBEM bylo pro nás celou dobu jako překvapení. My jsme z toho, co se potom bude dít, tušili tak třicet procent. Najednou vylezeš ze soudní síně a před sebou máš třicet molitanovejch kuliček a dvacet objektivů a všichni po tobě chtějí, abys něco řekl a ty každým slovem můžeš shodit všechny ostatní a všechno posrat. Což se nám i párkrát podařilo. Protože jsme každej měli jiný názor. Teď u nový akce (poz. red.: Akce Občan K již proběhla a zaznamenala opět značný mediální ohlas.), kterou chystáme, vysloveně počítáme s tím, že mediální provaření není vrchol. My jsme si mysleli, že HŘIB v televizi je vrchol, ale byl to právě jenom bod zlomu. Až potom začalo vznikat spousta nových věcí, spousta diskusí. Společnost se posunula. Široká veřejnost se začala bavit o tom, co je a co není umění. I ty lidi, který říkali, že to je píčovina a že to není umění, měli názor a řešili to. Takže nejzásadnější pro vás zatím byla akce HŘIB? Já jsem si i říkal, že už nebude silnější akce, než byl HŘIB. Zas na druhou stranu jsem u novýho projektu zvědavej, jestli v konfrontaci s tím HŘIBEM obstojí. Bylo by úžasný, kdyby ho nějakým způsobem dokázal předčit. Samozřejmě se děsím, kam to celé povede, protože my neustále gradujeme. Udělali jsme OTAZ- NÍK a fajn, pak jsme udělali v metru sedm set padesát VITRÍN. To byl velkej zážitek hlavně organizačně. Tehdy jsem pochopil, že jsme schopni čehokoliv. A kolik vás na to bylo? Já nevím, asi padesát. Podstatný bylo, že najednou během dvou hodin zahltíš totálně celý metro. Byla to perfektně zorganizovaná věc. Večer jsme to nainstalovali, byl tam odkaz na webovky. Na těch bylo napsáno, že zítra v pět se na nich dozvíte, kde bude ilegální vernisáž. Druhý den v pět hodin každý z dvaceti výtvarníků udělal svůj originální city light. Ty plakáty jsou dodneška na fízlárně a mě to vlastně hrozně sere. Já bych některý chtěl. Tahle akce byla fajn a silná, ale o ní se mluvilo spíš v těch našich kruzích a pak najednou HŘIB. Když ti pak zavolají z New York Times, tak si říkáš: super. psalo. A v tenhle moment už člověk pocejtí, sakra, to už jsme fakt daleko. Jenže my můžeme jít vejš. Obsáhnout ještě širší téma, který třeba nemusí být pro tu společnost tak zajímavý, myslím bulvárně, ale přesto navazující na naši předešlou práci. Teď, jak se tady bavíme, zjišťuju, že se my ve Ztohovnech nebavíme o umění, ale o něčem, co teprve zkoumáme. Jdeš cestou, která je opravdu zajímavá. Která tam spíš ještě ani není Jo, přesně, fakt se prosekáváš. Kdybych žil v osmdesátých letech, a nechci to zlehčovat, je jasný, že bych měl za krkem komunistickou bestii, ale já se cítím podobně, jako štvaná zvěř. Já jdu, kurva, do basy. Jak je to možný? Jasně, můžu zaplatit pokutu, ale to je stejný, jako kdybys jim za totáče podepsala spolupráci s StB. Sklopíš hlavu a oni tě donutí, abys byl prostě hodnej. A jaký bylo vlastně odůvodnění, že jsi musel před ten soud, myslím v souvislosti s těmi semafory? Nejdřív mě tam poslali za veřejný ohrožení, nebo něco takovýho. Oni to chtěli hrát na to, že někdo mohl nečekaně vstoupit do vozovky. Ale barvy byly přece v pořádku? Právník mi říkal, že to je v pohodě. Ale pak to soudce přehodnotil na ničení veřejného prostoru a vyčíslila se škoda, kterou vyčíslilo ELTODO. Samozřejmě částky nafakturovalo magistrátu. A protože ELTODO spravuje magistrát, tak jim dalo takový palby. A ty jsi čekal, že se to bude takhle vyvíjet? Že to bude takovej hard core, to jsem nečekal. Ale on se taky hodně nasral soudce, protože jsem tam řekl větu, že moje fyziognomie se výrazně liší od fyziognomie Romana Týce, ale já se přece musím oddělit od svého pseudonymu. V rámci Ztohoven máme tyhle principy, vědomě veřejně se nehlásit ke svým pseudonymům. A najednou dojdeš k momentu, kdy tě doslova nutí k tomu, aby ses k němu přihlásil. Před soudem mi dokonce nabídli, že když uhradím škodu, tak k žádnýmu soudu nedojde, ale musím se doznat. A já se ptal, jestli doznat znamená ztotožnit se s osobou Romana Týce, oni, že samozřejmě. Tak jsem řekl, že soud bude, protože tohle já udělat nemůžu. V rámci skupiny jsme řešili, co s tím, a pak jsme vygenerovali tu větu, kterou jsem musel říct. Nechci říct, že jsem byl úplně nevinej, to je blbost, ale ve vztahu ke společnosti mám svědomí čistý. Takže se vám ty akce od sebe odráží? Jo to je důležitý. Každá akce vlastně generuje další. Poslední téma vás napadlo během soudního řízení? To další téma vzniklo během schůzí Ztohoven. Oni nás rozkryli a začali prostě říkat naše jména v médiích a v tu chvíli padaly slova jako to jsme ztracení a teď nám vzali, co jsme měli, co nás dělalo těma fantómama. Pak jsme došli k tomu, že když se něco posere, tak si z toho udělej přednost. Když už ti tu identitu jakoby zkurvili, tak to zrovna na truc vezmeš a ještě jim to hodíš zpátky do ksichtu. A bojíš se? Já se bojím čím dál tím víc. Od toho HŘIBU a po dvou soudech se prostě bojím, ale nebojím se vyšetřování, já se bojím toho, že teď ke mně budou přistupovat jako k recidivistovi. To je pak úplně jiný. Když jdeš k soudu s čistým rejstříkem, tak se s tebou baví jako s člověkem, kterej teda jako šlápnul vedle, ale jakmile začneš dělat z jejich pohledu trestnou činnost opakovaně, tak ti pak dají strašný pálky. Bojím se, že půjdu třeba na pět let. A jaký vlastně bylo napíchnout se na ten kabel? Zapojovala jsi někdy video? Ne. Vlastně jo. Asi jednou No tak asi takový Jo? To bylo úplně triviální. Na netu je k tomu takový krátký video, trailer, a tam je přesně ten moment, kdy to zapojujeme. Tak fyzicky si to možná dokážu představit, ale jaký jsi u toho měl pocity? Když to video vidím dneska, tak jsme se u toho chovali jako malí haranti. Jeden tam tleská, chechtáme se. Hodně důležitej je prvek tý akce, a někdy víc než ten výsledek samotnej. Na RUKÁCH tě nejvíc bavila instalace? Ne. Mě to nebavilo vůbec. To nebylo o zábavě. Já to celé totiž nosil v hlavě už dva roky a vlastně mě i trochu opruzovalo, že to musím udělat. Nešlo mi to odlejvat, tak jsem se musel spojit s klukama, který mi s tím pomáhali, aby to bylo precizní. Nemohl jsem dát vedle toho, co tam je, nějakou prasárnu. A pak se to povedlo a pro mě to byla velká úleva. Takže jsi to měl jako povinnost vůči sobě? Jo. Víc napětí než vzrušení. A hlavně, ze mě je už v tomhle svým způsobem rutinér. Takže už to prožíváš jinak? Míň. Pro mě je nejdůležitější ten feedback. Zajímá mě to, jak hlubokej zásah jsem udělal, kolik lidí jsem potěšil, i v tom negativním smyslu. Takže tě dopředu žene to, že si řekneš dlouho nic nebylo? Tak přesně tuhle větu si říkám. Dlouho nic nebylo. Je to podobný jak muzikanti. Takovej princip popu. Ale já si myslím, že to má každej kumštýř. Protože tu pozornost, tu zpětnou vazbu potřebuješ. A na co se vás New York Times ptali? Na úplně běžné věci. Ale oni se ptali blbě. Ptali se na Švejka, viděli v tom českou ironii. Ona v tom byla, ale oni srovnávali tu naši akci se Švejkem, no šílený. Říkali nám, že tohle bylo na titulní straně kulturní rubriky a že o českým umělci se tam v životě ne- Hřib / foto www.medialnirealitu.chtel.biz /Anna Marešová/ autorka je studentkou produktového designu na FUD UJEP foto archiv autorky 6 / rozhovor h_aluze číslo 12 / léto 2010 rozhovor / 7

O poetry na písničkářském pódiu Dé javu atd. Ondra performer / Radana čte / foto archiv autorky Festival UNITED ISLANDS OF PRAGUE je hojně navštěvovaný a Pražanům neuniká milé vytržení z reality jinak nepříjemně zalidněného červnového (24.-26. 6. 2010) města. Ještě milejší a malebnější je menší písničkářská scéna zvaná OPEN MIKE na Janáčkově nábřeží, kterou organizuje Michael Kyselka. Nazvat do vyhrazeného času na této scéně kamarády je něco jako stát se paromotorovým prudičem. Slézat jsme se měli a důkladně připravovat v Klubu újezd, jenže ten na davy lidí v ulicích nedbá a otevírá až od 14 hodin festival nefestival. A tak jsme se uvelebili na chodníku (to nebyla ani předzahrádka) restaurace Stará Praha, kde jsme se důkladně posilovali různými nápoji. Náš avizovaný blok poezie, jako protiváha k písním, zabral na programu festivalu nejvíce místa, a to Radkovo čtení / Ticho recituje / foto archiv autorky z důvodu četnosti aktérů bohužel z šesti byli dva aktéři indisponovaní. Cyrila si pamatuji jen z jedné Slam poetry exhibice... Větší obavy jsem však měla o Alici Prajzentovou ze severu Čech den před osudnou sobotou spadla z lidské pyramidy. Četli jsme nakonec v sestavě Básník Ticho, Radana Šatánková, Radek Lehkoživ a Ondřej Linhart, kterému byla oporou malá dcerka Johanka. Básněmi a vlastní přítomností jsme snad oblažili postávající diváky, kteří naší neobvykle vypadající sestavě nejen naslouchali, ale taky zatleskali. Pohodově naladěni jsme se pak jali užít si další občerstvení nejen na ostrovech. Plyne z toho ale ponaučení den před autorským čtením se nemají páchat horolezecké a jinak nebezpečné záležitosti! /Radana Šatánková/ autorka je básnířka foto archiv autorky Zdá se, že následující měsíce budou ve znamení nejprapodivnějších talentů a mánií, ale tím naše čtenáře samozřejmě zatěžovat nebudeme. Létu tradičně vévodí různé festivaly. A co podstatného se událo v měsících, jimž už odzvonilo? Koncem dubna získává český film Protektor režiséra Marka Najbrta po Českém lvu další ocenění. Na třetím ročníku festivalu nezávislého filmu Off Plus Kamera v Krakově vyhrál hlavní cenu. Měsíc předtím získal také cenu české kritiky Kristián za nejlepší celovečerní tuzemský film na Febiofestu. Je vidět, že dobré filmy stále točit umíme. Dvěma většími akcemi v Praze a na Okoři odstartovala poslední víkend v květnu sezóna letních hudebních festivalů. Colours of Ostrava se letos zaměřila na New York. Zaměření na vybraný světový region se stává novou festivalovou tradicí. Region bude každý rok obměněn. Červen je většinou ve znamení špatných zpráv. Navždy odešel režisér, scénárista a herec, jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, Ladislav Smoljak. Po těžké nemoci zemřel ve věku 78 let. Bez Smoljaka už Cimrman nikdy nebude tím Cimrmanem co býval... Po těžké nemoci zemřel také herec Vladimír Dlouhý. Do podvědomí veřejnosti se sice nejvíce zapsal seriálem Arabela, ale nezapomenutelný je i ve filmu Už zase skáču přes kaluže, Knoflíkáři a jistě také v jedné z posledních rolích ve filmu Hlídač č. 47. Bohužel stejná zpráva přichází také o Vladimíru Justlovi, znalci a editorovi Vladimíra Holana. Holan mu dokonce diktoval básnickou skladbu Noc s Hamletem. Vladimír Justl získal v roce 2007 Cenu Litera za přínos české literatuře. Televizní anketa Sedm divů Česka zná vítěze stal se jím Jára Cimrman. Vysílání moderoval Marek Eben. Vítězství Cimrmana bylo zřejmě také vyjádřením úcty Ladislavu Smoljakovi. Do finálové sedmičky Češi zařadili také jak jinak pivo, české sklo, Pražský hrad nebo třeba Karla IV. V tomto měsíci bylo ale také veseleji. Tak například Václav Havel se stal letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Cenu Franze Kafky uděluje společnost od roku 2001 autorovi, jehož dílo, výjimečné svou uměleckou kvalitou, oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu tak, jako dílo Kafkovo. Mezi další oceněné patří například Philip Roth, Ivan Klíma, Elfriede Jelineková, Haruki Murakami, Arnošt Lustig a další. Festival spisovatelů se nesl ve znamení kacířů a rebelů. Letošní jubilejní 20. ročník představil 13 spisovatelů z různých zemí, z toho měli dorazit původně dva nositelé Nobelovy ceny, ale Herta Mullerová bohužel ze zdravotních důvodů odřekla, tudíž dorazil pouze čínský autor žijící ve Francii Kao Singťien. Na festivalu vystoupili také pražští spisovatelé: Michal Ajvaz a Radka Denemarková. Začátkem července se již tradičně uskutečnil Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Hlavní cenu, Křišťálový glóbus za nejlepší celovečerní hraný film, si odnesl španělský film Moskytiéra. Loni jsme psali o Johnu Malkovichi, který na festival dorazil vlakem, a my se obávali o jeho zdraví. Letošní slavnostní večer, moderovaný Markem Ebenem, zahájilo taneční vystoupení a humorná znělka právě s Johnem Malkovichem, který si v ní zahrál sám sebe vracejícího se z loňského karlovarského festivalu s cenou za celoživotní přínos kinematografii. Zřejmě tedy Malkovich přežil setkání s Českými drahami bez následků... Zvláštní cenu poroty získal český film Kuky se vrací Jana Svěráka. V Brně začal Měsíc autorského čtení. Loď literátů, která již tradičně zahájila festival, křižovala Brňěnskou přehradu. Autorská čtení se budou konat každý červencový večer v brněnském Divadle Husa na Provázku a v ostravské Staré Aréně. Festival vznikl v roce 2000. Pořádá jej nakladatelství a agentura Větrné mlýny a představuje současné literáty. Brněnským festivalem jsem ukončila přehled zajímavostí, které jsou již passé. A dalším festivalem, který nás ale teprve čeká, bych chtěla pokračovat. Rádi bychom vás totiž pozvali na námi pořádaný festival, který se uskuteční ve dnech od 19. do 20. října. Jako již tradičně vás čeká nepřeberné množství skvělých účinkujících a rozhodně se tedy máte na co těšit! Vše potřebné se dozvíte na našich stránkách www.h-aluze.cz. Proto tedy festivalu zdar a budeme se těšit na viděnou! /Michaela Uhlířová/ autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP foto archiv autorky 8 / stalo se h_aluze číslo 12 / léto 2010 stalo se / 9

Čtení do vlaku, bo na deku Sbírka jako epitaf Hrdinové modernity Jan Civín a Jakub Chavalka CDSM 2010, 156 stran Když Pejsek a Kočička vařili dort, nedopadlo to právě dle jejich představ. Ač do něj přidali vše dobré, rozbolela je břicha. Jejich počin byl nanejvýš moderní, ne-li postmoderní, neboť vzniklý guláš obsahoval od všeho trochu a přistoupeno k němu bylo všemožnými kulinářskými způsoby. Přesto, nebo právě proto, se v jeho chutích dalo leda ztratit a nakonec z nich bylo člověku špatně. Jan Civín a Jakub Chavalka naštěstí nejsou ani Pejskové, ani Kočičky, nejsou ani mix obojího, a přestože ve své knize hovoří o něčem tak obšírném, jako je modernita, znají míru. Snad proto jejich výtvor působí vkusně, vytříbeně a na leckteré kapitole si smlsnete. Že nejde o žádnou bichli svědčí 154 stran textu, a to včetně obsahu a ediční poznámky. Přitom právě téma modernity přímo vybízí k všeobjímající pestrosti, ve které se utopíte. Na modernitu se dá nahlížet z různých úhlů a témat je nepřeberné množství. Bylo tedy nutné zvolit jasný postup, jak se v labyrintu vyznat. Civín s Chavalkou se spokojili s málem, a tak jejich Hrdinové modernity jsou jakýmsi intelektově náročnějším čtenářským deníkem. Kniha nese podtitul Moderní čtení světa a autoři tento podtitul dodrželi do písmene. Setkáme se v ní s řadou známých, známějších i neznámějších literárních děl a postav, jejichž příběhy posloužily k interpre- taci prvků moderní civilizace. Robinson Crusoe je tedy jakýmsi modelovým kolonizátorem a mužem, jenž sic přežil trudné časy na opuštěném ostrově, podařilo se mu ostrov modernizovat. Saturnin je zosobněním fabulace, jež nakonec vede k utváření reality. Příběh Cyruse W. Fielda ze Zweigovy knihy Hvězdné hodiny lidstva je vykládán jako příběh o náboženství pokroku a volného trhu atd. Autoři hovoří o tom, jak se svět dá skrz vybraná literární díla číst (samozřejmě metaforicky řečeno), ale čtenáři přitom nabízejí i čtení o světě takovém, jak jej sami vidí a jaký si jej vymodelovali. Veškeré toto modelování opět vychází ze čtení: Každá věta navazuje na jinou větu a smysl dostává pouze v této návaznosti. (str. 8) Ale vraťme se ještě ke knize samotné, řekněme z desek a papíru, protože na vytříbené analýzy tu nejsem. Hrdinové modernity jsou knihou formátu kapesního. Oproti klasické knižní á-pětce se setkáváme s polovičním rozměrem. Knihu tedy pohodlně uložíte do náprsní či názadní kapsy a můžete cestovat. Autorům se zdařilo vynikající vlakové čtení či čtení na deku, ač:...text, který držíte v rukou, má v prvé řadě sloužit jako učební pomůcka. (str. 7) Je to dáno nejen rozsahem a rozměry, ale i poutavostí, se kterou o jednotlivých příbězích pojednávají. Styl Civínova a Chavalkova psaní připomíná publikace z pera Umberta Eca a to i proto, že se jedná o jakési sémiotické ochmatávání jen si přiznejme, že Hrdinové modernity obsahují o něco více srandy a o něco méně muziky, než Ecovy knihy. Je to však na škodu? A tak, kdo chce trochu přemýšlet, sáhne v létě místo Daniel Steel po Civínovi s Chavalkou. Virgonaut Odilo Stradický ze Strdic Druhé město 2010, 64 stran Knihy nejsou jen o příbězích, ale své příběhy také mají. Každý takový příběh přitahuje pozornost, neboť lidé příběhy žijí. Proto první, co mne na nové a údajně definitivně poslední knize Odilla Stradického ze Strdic uchvátilo, byl příběh knihu obestírající. Je naprosto irelevantní, zda byl nedávno zesnulý Stradický bytostí z masa a krve či fikcí. Vždyť příběh nefascinuje svou pravdivostí, pravděpodobností. Naopak svou nepravděpodobností fascinovat může. Proto je pro mne příběh Virgonauta (tedy jakéhosi plavce pannami) zejména příběhem umělce, který se nedokázal vyrovnat se světem a tento pocit vtisknul do veršů, načež neslavně skončil v hotelovém pokoji v Sezimově Ústí. Stradický není literárně netknutým, knih má na pažbě značný počet, přesto jeho epitaf v podobě básnické sbírky je nanejvýš důstojnou tečkou za pohnutým životním osudem. A snad Pánu Bohu můžeme děkovat za to, že se kniha neztratila během sporů o Stradického dědictví povšimněte si, zájem o poezii existuje, když se o ni lidé soudí či že rukopis nezanikl během požáru Průmyslového paláce v Praze roku 2008. I tak se nám do ruky dostává svazeček více než tenký. Co tedy editor Petr Stančík ze Stradického pozůstalosti vytěžil? Již úvodní báseň, jako celá sbírka pojmenovaná Virgonaut, nám dokazuje, že máme tu čest s duchem bystrým. Stradický přes zjevný odpor k písmu, které považoval za hlavní příčinu úpadku lidské civilizace, psaní rozumí. Oproti většině současné básnické produkce se autor nebojí rýmu, a tak je celá sbírka ve verších. Verše dávají sbírce patinu něčeho na jednu stranu vznešeného, na stranu druhou vzešlého z dávných časů. Je to tak, verš je v současné básnické produkci jakýmsi symptomem staroby, se vším, co k ní patří. Stradický viditelně na tento symptom navazuje a umělecky jej rozvíjí. Na první pohled je patrná konfrontace klasických postupů a forem a černého humoru. Autor si pohrává s aluzemi, jazykem i odvěkými tématy. Láska a smrt jsou zastoupeny v každé básni, někdy se doplňují, a za závojem metafor se skrývá erotika oděná v rouchu pornografie a naopak. Není jistě od věci zmínit, že mrtvý autor užívá mrtvého jazyka. Latina je ve Virgonautovi hojně užívána i zneužívána. Přístup k jazyku je poněkud anarchistický. Novotvary v mrtvém jazyce nejsou výjimkou, spíše pravidlem. O hraní si se vznešeností, ale i o hraní si s hraním své vypovídá například strofa z básně Sasanctus: Bože jsi tak dobrý zjev se nám v celé své lahodné podobě chceme mlsat tvoji krásu dřív než se nás nasytíš Obdobně anarchisticky je přistoupeno k formám. Asi nejzásadnějším textem sbírky je (pseudo)mše Missa Vegetabile s podtitulem Druhá sadba. Stradický téměř do písmene dodržuje formu klasické duchovní skladby, ale již úvod Introitus photosyntheticus o lecčems vypovídá. Vždyť introitus jde přeložit jako úvod, vjezd, ale také jako vchod poševní. A na podobném slovíčkaření je celá mše vystavěna. Setkáme se tak s částmi: Kyrie zelenino, Floria, Cremo, Sasanctus, Benesexus, Coffertorium a Champagne Dei. Stradického epitaf je dílem dekadentně rozervaným. Na jednu stranu je z něj cítit bolest duše zmítané útrapami, která nebyla s to ani knihu náležitě ukončit, na straně druhé cítíme jasný výsměch a škleb, který snad sloužil jako ochrana proti všemu zlému. Nezbývá než poděkovat Petru Stančíkovi, že nám toto drobné, přesto však velmi podnětné, dílo uchoval. /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Trignom /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK foto Trignom 10 / knihy / recenze h_aluze číslo 12 / léto 2010 knihy / recenze / 11

Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby Simonův kocour Simon Tofield Paseka 2010, 236 stran Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby. Máme tu hlazení, krmení, drbání a pochopitelně čištění záchodu. Simon Tofield se rozhodl dát najevo svoji náklonnost ke kočkám animovanou sérií, která udělala velikou díru do Youtube světa (to je něco jako obyčejný svět, ale trvá nanejvýš deset minut). Nyní se na trh dostává série stripů, které na animovanou sérii navazují. Jaký je Simonův kocour na papíře? Ovšemže také kouzelný. Tak už to u koček bývá. Ovšem takové břichopopadání jako na videu to zase není. Oproti, dejme tomu Garfieldovi, je kocour o něco méně cynický, zato však nepostrádá eleganci a pružnost. Samozřejmě jistá škodolibost k ní tak nějak z podstaty věci patří, ale ta už je diktována přirozeností. Při četbě Simonova kocoura vyvstává především otázka: Proč. Proč si doma chovat stvoření, které Pánská jízda po španělsku Čtyři kamarádi David Trueba Paseka 2009, 260 stran přeložila Denisa Škodová Cuatro amigos čtyři kamarádi. Ano, snad trochu otřepaný titul pro knihu. Nebudu tvrdit, že děj není také otřepaný. Ale přeci jen se tu najde něco, co čtenáře přitáhne. kromě vylučování a přijímání potravy věnuje svůj čas především spaní a destrukci nábytku, přírody i svého majitele. Po pravdě, myslím, že by si na mě můj kocour s radostí pochutnal, kdybych mu dennodenně nekupoval Whiskas. Každopádně, Simons cat je nejvtipnější, když týrá svého nebohého majitele. Lovení ptáčků je fajn, sledování ježku už je horší. Zato pořádně drápnout nebohého chovatele po hlavě, to se smíchy neudržíte. Vážně. Hlavní devizou Tofielda zůstává pak schopnost několika málo tahy naznačit celou řadu prvků řeči kočičího těla. Tofield je mistr jednoduchých linií, které ovšem dokáže podat tak přesvědčivě a dynamicky, že se žádný kočkofil neudrží nepoznat v onom nezbedovi kočku vlastní. Pravda je taková, že je krmit, vynášet jim záchod, drbat je na nejrůznějších místech a obecně snášet hrozná příkoří. Proč to vše? Simonův kocour mlčí. /Stefan Segi/ autor studuje bohemistiku a komparatistiku na FF UK Blas, Raúl, Claudio a Sólo se vydávají na velkou prázdninovou cestu po Španělsku. Každý z nich je rozdílný a každý má také rozdílnou představu o průběhu tohoto posledního společného výletu. Posledního proto, že všichni už totiž tak nějak tuší, že by se měli usadit a začít žít jinak, dospěle. Jejich představou o ukončení tohoto bezstarostného období mládí je potloukání se po barech, užívání si s dívkami,... Během toho všeho každý z nich hledá smysl svého života a také smysl přátelství. Vždycky jsem měl pocit, že se přátelství přeceňuje. Stejně jako studium na vysoké škole, smrt nebo velký pinďoury. My lidé prostě určitým věcem přikládáme velkou důležitost, jen abychom se vyhnuli pocitu nicotnosti vlastního života.... Já jsem přátelství foto archiv autora vždycky považoval za sirku, kterou je lepší sfouknout dřív, než si o ni člověk spálí prsty, ale tehdy v létě bych se bez mých kámošů prostě neobešel. (str. 11) Vypravěč Sólo je synem uznávaného literárního kritika, matka je zase známou kritičkou umění. A kdo z nás to nezažil? na svého syna kladou velké nároky. Možná proto se rozhodne odejít z novin, ze zaměstnání, které ho nenaplňuje, ve kterém se mu příliš nedaří, a to hlavně díky jeho schopnosti dostat se do trapných a někdy až komických situací. Ano, ti naši milovaní rodiče. Rodiče, kteří zapříčinili osudy svých dětí. Osudy, se kterými se hrdinové knihy nechtějí příliš smířit. Snad i tato skutečnost drží ty čtyři rozdílné lidi pohromadě, v nezničitelném přátelství. Čtyřka se v knize objeví také v souvislosti s ženskými postavami. Hoši se na své cestě setkávají s mnohem vyšším počtem žen, ale jen na čtyři se autor skutečně zaměří. Elena, nikdy se s ní doopravdy nepotkáme. Pouze víme, že je Raúlovou manželkou. Je právě tou osobou, kvůli které si ho ostatní dobírají. Vyčítají mu jak jinak že už o kamarády nejeví tolik zájmu jako dříve. Sonja, česká prostitutka, které pomohou při útěku z jednoho bordelu. Na zaplacení nemají samozřejmě peníze, a tak se klidí a klidí se i se Sonjou, která se najednou, nechtíc, stane vlastnictvím Blase. Ostatní mají sice námitky, ale naoko se s tím smíří, protože tlouštík Blas v lásce zrovna velké štěstí nemá. Ale nebude ho mít ani teď, protože Sonja, zbavená nucené práce prostitutky, při první příležitosti bere nohy na ramena. Estrella, postarší žena, se kterou se setkají v hotelu v nejzapadlejším městečku Španělska. Zde se musí na chvíli usadit kvůli rozbitému autu. Estrella tu představuje něco, čím se rozhodně nechce ani jeden z nich stát. Když se dívám na svůj život s odstupem, nedosáhla jsem jediného pitomého cíle, co si člověk zamlada stanoví. Chtěla jsem dělat spoustu věcí, ale nikdy jsem se je nenaučila, nemám kamarády, rodinu, dům, nic z toho, na co jsem kdy pomýšlela. Ani ta sebevražda mi ne a ne vyjít. Jen tak jsem prošla životem, pro svět nic neznamenám. (str. 171). A nakonec Bárbara. Sólova životní láska. Dávno spolu už nejsou, ale její svatební oznámení mu stejně začátek prázdninové cesty zkazí. Ale kamarádi jsou tu přeci od toho, aby si pomáhali. A tak se Sólo ocitá na Bárbařině svatbě a s vypětím všech sil se ji snaží překazit. Poslouchal jsem hluk vlaku vprostřed mohutné letní bouřky, jak se tryskem žene po kolejích, zvuk, který chce vždy sdělit cosi osobního každému, kdo naslouchá. Podíval jsem se na Claudia a Blase po mém boku... Něčí přítomnost, která sice nezabrání tomu, aby se člověk necítil sám, ale díky ní je každá cesta snesitelnější. (str. 250). Spisovatel, scénárista a filmový režisér David Trueba nám doslova servíruje osudy několika lidí přemýšlejících o své minulosti i budoucnosti, o smyslu přátelství a lásce. Sólo je jediným, kdo může smysl přátelství objevit. Dokáže to? /Michaela Uhlířová/ autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP foto archiv autorky 12 / knihy / recenze h_aluze číslo 12 / léto 2010 knihy / recenze / 13

Občankovitě strohá sbírka? Časopisecké orgie v Brně Místo trvalého pobytu Petr Váradi Nomisterion 2009, 59 stran Zatím poslední sbírkou, která vyšla v lednu v děčínské edici Nomisterion, je Místo trvalého pobytu od roudnicko-děčínského autora, Petra Váradiho. Název evokuje popis místa bydliště, ani ne snad rodného města, domova, ale zkrátka občankovitě strohý údaj. Při bližším nahlédnutí zjistíme, že ač je Váradi autorem mladým a sbírka je prvotinou, jeho poezie vypovídá o pravém opaku. První oddíl Příběhy toto tvrzení spolehlivě dokládá. Prolínání kulturních a citových vazeb k místům podpořené občasným nevtíravým vulgarismem vynáší na světlo rozporuplné situace doby, ve které Váradi hledá spočinutí. Přičemž konstatování jsou sdělována elegantně a citlivě. Každý v sobě nosí někoho mrtvého, / někoho, kdo kdysi dávno zemřel. / Potichu a velmi sám. (str. 11) Antonomasií vtahuje čtenáře zpět do historické minulosti: Byl trouba hlásná / Slova přesná, klíčivá / nepolykal. (str. 17) Využitím dialogů, které sám odžil, vtahuje čtenáře ještě více do svých pocitů. A ten bezděky začíná lačnit po dalších verších. V druhém oddílu Lomcován vydává se autor na cestu další, existencionálněji vypjatější. Náhle balancuje na okraji šílenství, vzápětí laskavě konejší uslzené, aniž pochroumá jejich individualitu. Kůže kolem jeho očí / připomíná kůru na místech, kde byly odřezány větve. (str. 26) Domovským prostorem pro třetí oddíl Město je Děčín. Ne ledajaký. Je to Děčín Petra Váradiho. Prostorové souvislosti putování jsou rozmanité, ale kontextuálně vytvářejí ucelenou dominantu. Hluboká je řeka v zimě. / Osudová. / Velké lodi na ní. / A vše co se kdy stalo, / pluje dolů po proudu v prázdném proutěném košíku. (str. 35) Děčín jako by získal měkčí podušku a nezakotvená putování snad nalezla cíl. /Alice Prajzentová/ autorka je studentkou bohemistiky na PF UJEP foto archiv autorky BigMag Alternativní časopisy v České Republice po roce 1989 23. 6. - 3. 10. 2010 Pražákův palác, Atrium, Husova 18, Brno Na brněnské Bienále jsem se vydal ze dvou příčin, tou první byla výstava afrického pouličního plakátu, na kterou jsem se kvůli té druhé ani nedostal. Druhou akcí byla výstava BigMag s podtitulem Alternativní časopisy v České Republice po roce 1989. O projektu jsem se dozvěděl začátkem roku 2009 a jeho záměry mne v pravdě nadchly. BigMag se snažil zmapovat prostředí časopisů, které jsou jinak těžko k nalezení, protože nikdy nebyly na stáncích ve výšce očí 1. Projekt vznikl v hlavách výtvarníka, grafika Aleše Najbrta a Michala Nanoru, který je v povědomí především dík svým svébytným hudebním článkům v Živlu. Později se k e dvojici iniciátorů přidal Bohumil Vašák, grafický designér. Krom sympatické počáteční myšlenky bylo sympatické i získávání jednotlivých titulů. Byly založeny internetové stránky BigMag.cz, na které si každý vydavatel mohl dle své vůle svůj časopis umístit. Tedy nikdo nikoho nikam netlačil. Škoda, že se stránkám nedostalo přílišné publicity, tudíž některé zajímavé časopisy jistě chybí. Osobně jsem postrádal jak obsahově, tak graficky kvalitní HOST. Jenže BigMag neměl za úkol vytvořit kompletní soupis časopisů, jež vycházely od roku 1989 po současnost, ale šlo spíše o počin nadšenecký. Jenž měl jednotlivá periodika zviditelnit. Sami autoři se vyznávají k zájmu o podobná média: takovou vášeň je třeba pěstovat, dokumentovat a propagovat. Vytvořili jsme proto platformu, kde mohou tvůrci jiných časopisů dát o své práci vědět svým potenciálním fanouškům, konkurentům, ale třeba i akademikům a sběratelům. 2 Přesto je počet časopisů a fanzinů, jež se podařilo sehnat, úctyhodný. Na internetových stránkách jich najdete kolem 130 a na výstavě je zastoupeno na 56 časopisů a přes 100 zinů 3. Zvláště u zinů (většinou černobíle tištěné a sponkami sešité A4), o kterých z vlastní zkušenosti vím, že se často šíří z ruky do ruky a z koncertu na koncert, bych se nikdy nenadál, že jich uvidím tolik pohromadě. Na BigMag jsem si vyhradil pouze hodinu času, chyba, zůstal jsem zde daleko déle. Časopisy vystavené se totiž dají nejen okukovat, ale člověk si může jednotlivými čísly zalistovat a počíst si. Navíc samotná výstava ve chvíli, kdy jsem ji navštívil, neoplývala právě návštěvníky, a tak jsem si mohl, spolu s paní, jež expozici hlídala, udělat čtecí intimčo. V prosvětleném podkroví se rozkládala kožená sedací souprava číst se dalo vsedě, vleže, vestoje. Lákadla k přečtení se nacházela na stolku, na zemi i na stěnách... Čas plynul a na již zmíněné africké plakáty se nedostalo. Předem musím říci, že jsem si výstavu BigMag nanejvýš užil. Od myšlenky až po samotnou prezentaci tiskovin se jedná o kvalitně zpracovaný projekt, který potěší nejen množstvím sehnaných materiálů, ale i způsobem jejich vystavení. Ten je vkusný, účelný a uživatelsky velmi příjemný (viz. fotografie níže). Pohled do instalace výstavy BigMag / foto Miloš Makovský 14 / knihy / recenze h_aluze číslo 12 / léto 2010 zamyšlení / 15

Vizuální strategie alternativních časopisů / foto Tomáš Čada Přesto si neodpustím malé rýpnutí. Nerad sumíruji, neboť člověk často nemá dostatek informací na to, aby mohl dělat obecné závěry, přesto se o časopisech vystavených v expozici dá mluvit obecněji. Opomenu-li fanziny, jež mají svou osobitou grafickou podobu, dal by se u většiny časopisů najít jednotící prvek. Velká část z nich je zaměřena na grafickou stránku, užity jsou pak vždy prvotřídní a moderní fonty, kvalitní papír, grafická i fotografická příloha ad. Co však povětšinou pokulhává, je text. Převládají totiž časopisy zaměřené na vizuální účinek, ať už se jedná o módu, design, graffity, či architekturu. Prvotní snaha zaujmout je vždy silnější, než samotná obsahová složka. Navíc jsou stránky vesměs prošpikovány reklamami, byť vkusnými. Časopisy se tak stávají spíše luxusními katalogy, než čtením. V tu chvíli mi došlo, jak daleko od ostatního dění jsou publikace literární, a obecně časopisy kulturní, z nichž je na BigMagu k nalezení minorita. Tyto časopisy se totiž stále primárně zaměřují na informační stránku a grafická složka je spíše jakousi třešničkou na dortu. Přitom ve světě, i alternativních tiskovin, funguje pravý opak. I samotné texty jsou stylizované tak, aby zaujaly na první čtení. V tomto ohledu jsem od Big- Magu čekal trochu víc než množství pěkně vypadajících katalogů. Grafik, designér či typograf si jistě přijdou na své (což je možná dáno i samotnými kurátory, kteří mají pravděpodobně blíže ke grafice, než k textu), leč čtenář bude trochu zklamán. Tendence nahrazovat psaný text obrazovou přílohou, tak patrný na současném internetu, se promítá i do světa tištěných médií. Poznámky 1 BIGMAG [online]. 2008 2010 [cit. 2010-08-13]. O projektu. Dostupné z WWW: <http://www.bigmag.cz/?page=about=cs>. 2 Tamtéž. 3 Zdroj na stránkách archivu radia Wave: http://www.rozhlas.cz/radiowave/session/_zprava/755666 /Tomáš Čada/ autor je studentem bohemistiky na PF UJEP a Filmových studií na FF UK /Miloš Makovský/ autor je studentem výtvarné výchovy na PF UJEP foto Trignom foto archiv autora Barva na duši jednoho města Hledání nového historického románu v díle Orhana Pamuka Turecko postihla na počátku dvacátého století překotná, doslova krkolomná ideová proměna. Ze země prastarých tradic, slavné historie, uzavřené specifické identity a přesně určených, zvykem kodifikovaných norem se přes noc stala moderní evropeizovaná část světa, kam některé prvky politického života (volební právo žen) pronikly mnohem dříve, než do jiných částí Evropy a euroatlantické civilizace. Je samozřejmé, že tato radikální změna neproběhla se souhlasem naprosté většiny obyvatelstva, je rovněž jisté, že nikdy neproběhla v takovém rozsahu, v jakém si ji její organizátoři představovali, dokonce se může mnohdy zdát, že liberální republikánský experiment v Turecku nevyšel. Nebudeme se pouštět do politických aspektů tohoto problému, jejichž rozbor zaujímá tisíce stran politologických příruček, ale zaměříme se na průvodní a přesto zásadní jev - vztah současného Turecka k osmanské minulosti. Osmanskou kulturu a její odkaz zasáhly kemalistické reformy takřka násilně. Obecně známé jsou některé charakteristiky, na prvním místě slavný přechod z arabského písma na latinku, za jejíž pomoci byl rekonstruován turkický jazyk, který je blízký oghuzské jazykové skupině. Vytvoření moderní spisovné turečtiny a zavržení arabského vlivu je však bezesporu prvním výrazným signálem citelných kulturních proměn. Turci obrátili svůj pohled k přítomnosti, k budování nového prozápadního a pozápadnělého světa, který se na stránkách dějepisných učebnic obíral pouze dávnou předislámskou historií. Do popředí zájmu se tak dostali Lýdové, Řekové, Peršané, Římané a zejména Chetité. Přesun hlavního města z přirozeného centra v Istanbulu do nepříliš výhodně položené Ankary ve střední Anatolii, centra někdejšího chetitského osídlení, byl pak symbolickým završením snah o rozchod s odkazem osmanského impéria. Rozpačitost a jakýsi těžko zachytitelný stud nad historií slavných sultánů a pašů se pak realizoval pouhým povrchním hledáním slavných momentů dějin a heroickým vyzdvihováním dílčích aspektů historie, zejména výrazných vojenských vítězství. Kritický pohled na dějiny 15. - 20. století chyběl, a do jisté míry chybí dodnes. Nejinak je tomu na poli krásné literatury, tedy v žánrovém podtypu historického románu. Tomu dominoval charakter dobrodružného, ideového a didaktizujícího pisálkovství, do umělecky ambiciózní tvorby téměř nepronikal a setrvával spíše v pozici četby pro děti a mládež. Podobně jako v české literatuře v době po vzniku ČSR chybělo i tureckému historickému románu zejména ono velké téma. Přesto, že od této doby uplynulo již skoro sto let, teprve dílem Orhana Pamuka se pocit historické autenticity osmanského ideového dědictví aktualizuje i ve změněných podmínkách postmoderního románu. Pamuk ale neotevírá pouze tabuizovanou kapitolu národních dějin, nýbrž důsledně přetváří chápání historického románu jako samostatné žánrové formy. Jeho přístup je inspirativní nejen pro úzký regionální rámec, ale pro celou současnou literaturu. Celé Pamukovo literární úsilí směřuje k propojení současnosti s minulostí ve specifickém nadžánrovém útvaru, který dokáže odpovědět na krizi identity, kterou jedinec musí zvláště na takto multikulturně exponovaném místě pociťovat. Neodvážil bych se tvrdit, že například román Nový život je historickým románem. Naopak, je plně zakotven v současnosti svého vzniku (80.- 90. léta) a řeší zejména současná traumata moderního Turecka, přesto ale v knize čteme o dobách křížových výprav, o mladoturecké revoluci, o Mohamedovi, o Mustafu Kemalovi, studené válce a stavbě anatolského železničního projektu. V memoárové kompilaci Istanbul, vzpomínky na město jsme zas konfrontováni s celou plejádou momentů 20. století, které se zapsaly do tváře města na Bosporu, stejně je tomu tak v románu Černá kniha. V historických románech Jmenuji se Červená a Bílá pevnost jsme sice přehlceni reáliemi vrcholné Osmanské říše, čteme takřka tradiční historický román, a přesto je leitmotiv a základní problém zcela shodný s Novým životem. Je samozřejmé, že se Pamuk dovolává o pomoc dějin, jelikož vlastní dějinnost je jeho nejpalčivějším trápením. Samozřejmě je možné namítnout, že asi stěží nalezneme román, ve kterém se vypravěč alespoň na chvíli neobrátí k historii, což samozřejmě neklasifikuje příběh automaticky jako příběh historický. U Pamuka je ale dějinnost důležitou složkou, takřka 16 / zamyšlení h_aluze číslo 12 / léto 2010 z literární teorie / 17

Orhan Pamuk / foto www.en.wikipedia.org základním stavebním kamenem při konstruování rozporu Západ - Východ. Toto téma je stále přítomno ve všech Pamukových knihách, proto se odvážím tvrdit, že i v tomto případě píše nové historické romány. Historii volně využívá k řešení problémů, které se jak neviditelná niť táhnou napříč staletími, a jejich stálá společenská závažnost ho utvrzuje ve snaze zaujmout k nim vlastní postoj. Rozpaky nad slavnou minulostí a bídnou přítomností výmluvně dokládá i citát z knihy Istanbul, vzpomínky na město: Při pohledu do jejich obrovských starých hlavní (do děl Mehmeda Dobyvatele vystavených na Bosoru, pozn. recenzenta), kde přespávali opilci a bezdomovci - plných výkalů, rozbitého skla, prázdných plechovek a cigaretových špačků - jsme se neubránili pocitu, že naše velkolepé dědictví je - alespoň pro nás, kdo žijeme v přítomnosti - mimo veškeré chápání. Výše načrtnuté schéma funguje ale i přesně naopak - romány zasazené pevně do minulostních skutečností řeší i zcela současné problémy. Obě linie autorovy tvorby pak spojuje základní myšlenka, která upoutává pozornost bez ohledu na to, zda se jedná o vyprávění ze současnosti, nebo o historický příběh. Přitom Pamuk ale píše opět zejména příběhy pojednávající o spalující touze, naději, velké lásce, lidské ješitnosti i závisti a také o zuřivé snaze hledat to, co je již nenávratně ztraceno. Podobně koncipován je román Jmenuji se Červená. Pamuk zasadil děj svého historického příběhu do kují se rovněž odkazy na příběhy Chusreva a Šírin, Josefa a Zulajky či Mohameda a jeho bájného koně Buráka. Pamuk, který v dětství sám imitoval perské miniatury, je zajímavým dokladem symbiózy moderního autora s tradiční perskou malbou, tedy doslova historickým a snad už i pro Osmany staromódním kulturním činitelem. Příběhu dominuje nostalgie nad něčím, co se nenávratně ztrácí. Je to vzpomínka na vlastní kulturní kořeny, které lacinou nápodobou cizích vzorů (zde benátské portrétní malby) ničí cosi pravého, jakýsi pocit dětství a nevinnosti, který není možné přesně popsat. Tímto melancholickým pocitem je i duše mimořádného města, která zůstává skryta někde pod fasádami dřevěných domů, špinavých bosporských náplavek a velkých mešit. Tři mistři iluminátoři s poetickými jmény Motýlek, Oliva a Čáp zjišťují svoji vlastní zradu na tomto dávném a opravdovém světě a jejich rozčarování z nadcházejícího je takové, že se jeden z nich odhodlá pro jeho domnělou záchranu vraždit. Implicitním protagonistou a nepromlouvajícím vypravěčem je zde samotný Istanbul, ostatně jako skoro v celé Pamukově tvorbě. Rozpadající se dvory a řádové domy nejsou realitou 16. století, ale vzpomínkou malého Orhana z padesátých let dvacátého století. Že se Karova vytoužená žena jmenuje Şeküre a její synové Şevket a Orhan, stejně jako matka a bratr Orhana Pamuka, je již tradiční autorova hra se čtenářem. Rozebíral jsem zde knihy Sníh a Nový život. Myšlenka knihy Jmenuji se Červená i souboru vzpomínek Istanbul je stejná. Je to hledání cest mezi Východem a Západem. Snahou najít to dobré z toho, co jsme si osvojili, ale zároveň znovu oživit to nejlepší z toho, co jsme zavrhli. Pamuk si uvědomuje osudovost této existence s pouhou polovinou duše, neucelené a nedefinované identity sekularizovaného Turecka. Zároveň však nepřestává být básníkem, jehož celoživotním tématem je jedno úžasné město. Propletenec těchto vztahů a okamžiků plných okouzlení realizuje Pamuk v románech ze současnosti i v románech historických. Avšak jeho věčné téma zasazené do osmanského Istanbulu mezi barevné miniatury dávných mistrů zpochybnilo tezi o úpadku žánru historického románu. Společně s knihou Bílá pevnost je Jmenuji se Červená vrcholným představitelem nové podoby tohoto žánru, která může nejen v Turecku udávat v budoucnu jeho směr. Když jsem loňské léto přijel do Istanbulu a v nepopsatelném nepořádku jedenáctimilionového orientálního velkoměsta jsem ve čtvrti Karaköy šlapal po křupajících slupkách od pistácií a skořápek od slávek, zahlédl jsem výlohu knihkupectví plnou knih Orhana Pamuka. Vzpomněl jsem si na studii Petra Kučery, který tvrdí, že Pamuk je nejznámější turecký spisovatel, skoro všichni ho čtou a přitom mu skoro nikdo nerozumí. A okamžitě jsem si vzpomněl na Pamukův Istanbul, který jsem se pak několik dní snažil nalézt v chudých arménských čtvrtích, továrních mešitách a zapadlých koutech, kam turisté obvykle nepřicházejí. Nejsem si jistý, zda jsem viděl to, co jsem měl spatřit, ale jsem si jistý, že nikdy nedokážu popsat prchavé okouzlení z těchto míst. Pamukovi se to podařilo v jeho vzpomínkové knize, která s románem Jmenuji se Červená úzce souvisí. Není proto náhodou ani paradoxem, že onu velkou cenu dostal Pamuk právě za vzpomínku na svoje město, za poetické a barvité vykreslení jeho duše a ne za své pozoruhodné romány. Ono ale vše, co píše, je plné Istanbulu a dominující barvou tohoto pocitu může být klidně třeba červená. Říká se, že ona velká cena se politizuje a ztrácí lesk, nicméně jsem přesvědčen, že její udělení za ten kratičký, křehký a do jisté míry neopakovatelný dojem z oparu nad městem, jehož existencí se prolíná současnost s minulostí, výrazně ocenění pana Nobela oprášilo. /Jan Tětek/ autor se zaobírá problematikou historického románu a vztahy mezi dějinami a literaturou Istanbulu, konkrétně do malířských dílen paláce Topkapi a okolí náměstí Sultan Ahmet. Román se odehrává na konci 16. století, v době vrcholící moci Osmanské říše, kdy do mysli vypravěčů vplouvá již nelítostný pocit doby na přelomu, charakteristický nastupujícím úpadkem impéria a přesunem geopolitické iniciativy na bedra evropských námořních velmocí. Kara efendi, veterán perských válek, se vrací z Íránu do rodného Istanbulu ke svému strýci s mlhavou nadějí na návrat ke svojí lásce z dětských let, krásné Şeküre. V komorním příběhu dojde během několika dnů k vraždě iluminátora, vraždě Karova strýce, k rozřešení detektivní zápletky a ke sňatku Kary se Şeküre. Příběh povstává z tradice arabské, turecké a zejména perské literatury a knižní malby. Perský, v současnosti íránský, vliv bývá v kulturní tradici Turecka neprávem přehlížen. Základním rysem románu na pomezí klasické arabesky, pohádky, legendy, vyprávění s poučením, podobenství a postmoderní detektivky se silnými poetickými prvky rozpadajícího se Istanbulu je mnohohlasost vypravěčů. Polyfonní kompozici výpovědi tvoří celá plejáda narátorů, kteří se liší nejen žánrově a formou vyprávěcích technik, ale rovněž použitými jazykovými prostředky, větnou stavbou a lexikální zásobou. Kapitoly jsou titulovány právě dominující úlohou vypravěče, jmenujme například Jmenuji se Kara, Jmenuji se Motýlek, Já mistr Osman, My dva potulní derviši, Budou mi říkat vrah, Já pes, Já strom atd. Bizarnost některých vypravěčů podtrhuje fakt, že stromy a psi nejsou živými entitami, ale symbolickými malbami v kavárně, kterými meddah baví své posluchače. Mluví zde i mrtvola, strom a titulem knihy se stala promluva sytě červené barvy. Navíc všichni vypravěči trpí slabostí v oslovování recipienta, k vysvětlování svých podobenství, k ironickým narážkám a rovněž anticipují fakta, která ještě nejsou známa. Tímto postupem dochází k výrazné destrukci vyprávění a fabule se rozpadá mezi mnoho na první pohled nesouvisejících střípků. Jejich sestavení dohromady vyžaduje určitou čtenářskou pozornost, ale na druhé straně umožňuje vypravěčům vkládat do svých promluv celé znění mnoha perských a tureckých pohádek a příběhů, které se vztahují zejména k iluminátorskému umění. Tmelícím prvkem je pak stále vracející se přítomnost některých původně bezvýznamných mluvčích - strom, pes, kůň. Opafoto archiv autora 18 / z literární teorie h_aluze číslo 12 / léto 2010 z literární teorie / 19

Katarína Molčanová Úplněk II. foto archiv autorky Katarína Molčanová se narodila v roce 1981 (ve znamení ryb) na jihovýchodě Slovenska, její kořeny sahají přes Maďarsko až do Chorvatska. Někdy se cítí jako kosatka, jindy je pouhou akvarijní rybkou. Na Slovensku mj. absolvovala Základní uměleckou školu, obor výtvarný a literárně-dramatický. Je absolventkou pražské Literární akademie (2006). Během studia hostovala v divadelním souboru Roztroušená symbióza, účastnila se autorských čtení. Vydala básnickou sbírku A ryba riekla... (2005). Na ni navazuje diplomová práce s názvem: Premeny ryby. V r. 2006 v rádiu Lumen (Banská Bystrica) tvořila a moderovala umělecko-publicistické pořady: Literární kavárna, Lupa, Karmel, Písně na přání, apod. Od r. 2007 se věnuje překladatelským, tlumočnickým a reklamním službám, korekci textů a vyučování anglického jazyka. Je členkou společnosti Litterula. Měsíc dozrál jako šťavnatá bobule vína. Stromy ke mně natahují tmavé hřbety rukou, růžové dlaně lůna. Hrozná je představa ztratit mech náruče, proutěný košík přání, hladkost a drsnost, měkkost a pevnost a jiné protiklady. Zlehka, jako řeka na jaře obepíná mohutný strom, tak tě obepnu. A budu ti zpívat větrné, vodní, živelné písně jako lék na korunu, nitro kmene, mízu i kořeny. Že opravdu existuje fúze blízká dokonalosti, to jsem se, dost zaskočená, dozvěděla teprve teď. A že může trvat déle, než jsem si kdy představila. A že může být silnější, než v něžných filmech, variabilní jako sen, plná jako jasný úplněk měsíce. A čistá zevnitř a čistá navenek, vizualizace, kterou se často bojíš Konkretizovat. A že skutočne jestvuje fúzia blízka dokonalosti, to som sa ja, úplne prekvapená dozvedela iba teraz. A že môže trvať dlhšie, ako som si kedy predstavila. A že môže byť silnejšia, než v nežných filmoch, variabilná ako sen, plná ako jasný mesačný spln. A čistá zvnútra a čistá zvonka, vizualizácia, ktorú sa často bojíš konkretizovať. Úplněk I. Spln II. Šikmo slunce padá na zralé kukuřičné lány. Lehkovážný vítr se povaluje v trsech barevných trav. Na zoraných polích je vylitá krev a mlíko. Odlétám i zůstávám. Spln I. Koso padá slnko na zrelé kukuričné lány. Ľahkovážny vietor hádže sa do trsov farebných tráv. Na zoraných poliach je vyliata krv a mlieko. Odlietam aj zostávam. Dozrel mesiac sťa šťavnatá bobuľa hrozna. Stromy ku mne naťahujú svoje tmavé chrbty rúk, svoje ružové dlane lona. Hrozná je predstava stratiť mach náruče, prútený košík prianí, hladkosť a drsnosť, mäkkosť a pevnosť i iné protiklady. Poľahky, ako rieka z jari obopína mohutný strom, tak teba obopnem. A budem ti spievať veterné, vodné, živelné piesne ako liek na korunu, vnútro kmeňu, miazgu i korene. Tmavá vlhká hlína čerstvě zoraná mohutnou čepelí pluhu. Vystavená vzduchu, odhalená, konečně zhluboka dýchá, citlivá, po čase opět zranitelná. Zašli jsme příliš daleko. Džbánem z vypálené hlíny sáhli do hloubky, zčeřili jemnou hladinu. Kvůli doušku vody? Zašli jsme příliš hluboko, až to bolí. Ty jsi zašel, já ti dovolila zajít. Na slova vděčnosti nezbyl čas. Teď je třeba vyjasnit tmavá místa. Tichá ozvučit. Ale nejdřív je nutné zastavit krvácení z rány. Tmavá vlhká pôda čerstvo zoraná mohutnou čepeľou pluhu. Vystavená vzduchu, odhalená, konečne zhlboka dýcha, citlivá, po čase opäť zraniteľná. Zašli sme priďaleko. Džbánom z pevnej hliny do hĺbky načreli, jemnú hladinu rozčerili. Kvôli dúšku vody? Zašli sme prihlboko, až to bolí. Ty si zašiel, ja som ti dovolila zájsť. Na slová vďak nezostal čas. Teraz treba vyjasniť tmavé miesta. Ozvučiť mĺkve. Ale najprv je nutné z rany zastaviť krvácanie. 20 / poezie / cizojazyčná h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / cizojazyčná / 21

Hra Hra Pojďme si hrát. Já budu tvoje žena a ty budeš můj muž. Hodím tě mořským pěnám, dám tě do nich navléci, nechám tě jimi nasáknout. Budeš můj muž a budeš se na mě dívat shora. Potom tě přivážu K lodnímu stožáru A budu se před tebou Svíjet Jako žena ohně oblečená do plamenných šátků, lesklých náušnic, náramků a potu. Na vlhké palubě z měkkých desek je příjemné tančit, je snadné po tobě klouzat, otírat se o opáleného otroka. Není dobré setrvávat v mokrém Ty jsi můj muž a já tvoje žena Zpečeťme to voskem Polejme naše těla... Už zbývá jen tymián. Zahalme se jeho kouřem a vykročme jedním směrem k pobřeží hloubky k hladině pevniny k vrcholu kotliny ke dnu hory. A hrajme si dál... Poďme sa hrať. Ja budem tvoja žena a ty budeš môj muž. Hodím ťa morským penám, dám ťa do nich navlieknuť, nechám ťa nimi nasiaknuť. Budeš môj muž a budeš sa na mňa dívať zhora. Potom ťa priviažem o lodný stožiar a budem sa pred tebou zvíjať ako žena ohňa odetá do plamenných šatiek, lesklých náušníc, náramkov a potu. Na vlhkej palube z mäkkých dosák je príjemné tancovať, je ľahké sa o teba kĺzať, o opáleného otroka sa otierať. Nie je dobré zotrvávať v mokrom Ty si môj muž a ja som tvoja žena. Spečaťme to voskom. Polejme naše telá... A už zostáva iba tymián. Zahaľme sa jeho dymom a vykročme jedným smerom k pobrežiu hĺbky k hladine pevniny k vrcholu kotliny ku dnu hory. A hrajme sa ďalej... Překlad Milan Hrabal Teprve až přijde bouřka povolím ti lana aby si dostal další možnost žít, další způsob jak vylepšit naši HRU viset přes palubu, vychutnávat si déšť, vychutnávat si bouřku mokré šaty ze sebe navzájem strhávat Až keď príde búrka, až vtedy ti povolím laná aby si dostal ďalšiu možnosť žiť, ďalší spôsob ako vylepšiť našu HRU visieť cez palubu, vychutnávať si dážď, vychutnávať si búrku mokré odevy zo seba navzájom strhávať foto archiv autora (nar. 10. 1. 1954 ve Varnsdorfu) Básník, překladatel, publicista. Vydal knižně desítku básnických sbírek, sbírku lyrických povídek, knížku pro děti a překlady z lužické srbštiny. Časopisecky publikuje vedle vlastní tvorby překlady lužickosrbské a polské poezie, recenze. Podílí se na pořádání literárních soutěží pro děti i dospělé a na práci v odborných porotách. Dlouhá léta vedl poetické studio Doteky. Významná je jeho spolupráce s Lužickými Srby (např. spoluorganizátor tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, autor a hlavní organizátor výzvy Varnsdorfská solidarita na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích, autor antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru). Edičně připravil více než tři desítky rozsáhlejších i drobných publikací. Člen Obce spisovatelů, čestný člen Zwjazku serbskich wuměłcow, člen správní rady Akademie literatury české, člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Severočeského klubu spisovatelů. Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do němčiny, lužické srbštiny, polštiny a bulharštiny. 22 / poezie / cizojazyčná h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / cizojazyčná / 23

Tomáš Fomín Doktor Šíma (2005) Čaj o páté (Ze sbírky Na vlnách THC, 2004) foto archiv autora Tomáš Fomín (* 1983) Narodil se a od dětství žije v Praze. Povoláním je internetový redaktor, hraje na bicí v kapele Kedluband a píše pro ni písně, je zakladatelem a čestným předsedou Klubu mladých důchodců a ve volném čase působí jako vědecký pracovník na Ústavu olivounistiky FF UK. Pestrému životu odpovídají i jeho verše některé byly psány pro jediný večer, aby se koncertní publikum zasmálo, někdy jsou to glosy mladého kverulanta, jindy nonšalantní polibek poslaný světu. Teorii rytmu a rýmů ani dějiny poetiky nikdy nestudoval, ale je básníkem v tom smyslu, že vidí věci po svém a nově. Z cyklu Kybernetické parlamentování (2008): Doktor Šíma při rození utrhl mi přirození Bez ohledu na ztráty dělá z lidí kastráty Petřínská rozhledna (2007) I 66 m stačí aby byl Eiffel o kus slávy ///// kratší \\\\\ Piju Assam sám a sám z yixigské konvice Až ho celý vysosám budu vědět více Vědět více o světu o bozích a lidech Snad to zatím nespletu Nádech buket výdech Říjnové haiku (2006) Zesláblé listy Padají z učebnice Křídla podzimu Droga dendrologa Tautologie pana Taua Na pařezech tiše sedí dendrolozi s notebooky od sluníčka celí hnědí berou modem do ruky Toť opravdová romantika o které se jiným nesní Faciesfagus sylvatica po domácku Facebook lesní Honím čas Bude život po životě? do Googlu jsem zadal odpověď se objevila nežli jsem se nadál Zákon bytí odkrývá se přede mnou i s kresbama! Než to načte, zabavim se nad fotkama s lesbama Mongoli vraj majú hubu že jim tam pět krav dá! Viděl jsem to na YouTubu tak to bude pravda Z cyklu Povánoční delirium (2009): Ježíškův flashback Nadávkami plním blogy zlostí přitom blednu když pročítám katalogy drastických slev v lednu Uspokojen sám ze sebe nejvyšší měrou Stálo to spoustu jehličí větviček, svíčiček, balastu než jsem děrou zvící lahve narval stromek do plastu foto archiv autora Jakub Kostelník Jakub Kostelník (*1982) Vystudoval rusistiku a teatrologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V současnosti pokračuje v doktorském studiu ruské literatury na téže univerzitě. Jeho experimentální poetickou skladbu Brna uvedl voicebandový soubor Ústa(f). Publikoval knižně překlady z ruské poezie (Z. Gippiusová, M. Lermontov) a zabývá se překlady z německé poezie (P. Celan). Jeho verše byly otištěny časopisecky v Aluzi a ve Welesu. Rád se toulá po lesích a prochází se v nočním dešti. Ukázky ze sbírky Ptáci v orchestřišti Noc Ztrátami nás poznamenal čas Dlaněmi voní zem Kamením voní zem a k zemi padá celý sad Žijeme ze získaných ztrát a z darovaného rána Listí se plaší na stromech věštiště kořenů vzal břeh do země zeje rána 24 / poezie / česká h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / česká / 25

Poliklinika Zahradníkova Potkal jsem na ulici starce a v jeho očích bylo vidět že brzy zemře a soucitně si prohlížel rozkvétající stromy Práh Mrtvý chodil přes práh v předsíni Zůstaly po něm pantofle a kapesníky ve skříni Po ubruse rozlil čaj Na botníku leží lístek na tramvaj Vendulčina písnička Vendule Ježkové Kasalické A své vlasy rozpletla si a své vlasy splétá dál Na milého vzpomněla si jak jí jednou růži dal * * * Po svých tatíncích děti dědí hřích Po svých maminkách děti dědí strach Omyl Po řece plavou labutě divná je doba dneska Velice nerad zklamu tě jsou to jen pytle z Tesca Cestou Krajina se odevzdává očím Mlčím Lístky růží plavou po kaluži * * * Zdeňku Volfovi Věčně se vrací strach a touha ptáků po výškách Óda na lunu Lunu zhasni Straší všude V každé básni Podzimní sonáta Ze zahrad zní tóny podzimní sonáty odlesky léta se utápí v nočním listí na konci října je habroví plné můr za pravdu vrací se nenávistí Samomluva Potkal jsem na ulici zanedbanou ženu krmila masem opuštěné kočky Vráskami zaplatila za mládí Potkal jsem na ulici zoufalého muže byl omámený mužolapkou a odhazoval do odpadků růže Na vyděšených zdích po noci zůstávají znamení a smrt jsme zdědili po předcích Pane Dej mi svou vůli Pane ať prosadí se čestný um ať kaolínek z dlaní vstane jak pocta starým hrnčířům Dej mi svou sílu Pane a mrtví ujídali jíl a vlastní ješitnost nás klame a pláč nám rány zahojil A své vlasy česala si a své vlasy češe dál Na malíře vzpomněla si jak ji nahou maloval A své vlasy zapletla si a své vlasy splétá dál Na jednoho vzpomněla si jak ji strašně zfackoval Na Kotlářské Otakaru Blahovi Za oknem zvoní nádobí zčernaly kostry stromů zrezivěl okapový plech a na dně nádoby s rourovou vodou se utopila konev po dětech Ze zahrad zní tóny podzimní sonáty a úspěch vyvolá zavilou závist Ještě je naděje ještě je naděje dokud se na větvi zachvívá list Ze zahrad zaznívá poslední sonáta podzimní větroví rve větve k zemi a pozdní cesty se propadly do bláta a stromy mávají perutěmi Dej mi svou moudrost Pane Splatíme třikrát každý hřích a děti válkou polekané dál brouzdají se v kalužích Dej mi svou víru Pane a mnozí o podobách sní bych smutky znovu prožívané s radostí vložil do básní 26 / poezie / česká h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / česká / 27

Dominik Melichar Zdravím vás V závějích tvých havraních foto archiv autora Dominik Melichar (9.12. 1987) Od prvního roku života koukám oknem do bohnického areálu, což možná o něčem svědčí. Téměř dennodenně dojíždím na Filosofickou fakultu, kde se druhým rokem věnuji českému jazyku a literatuře; každé pondělí pak dáváme s kolegy hlavy dohromady nad dalším číslem Literárních novinek (www.litenky.cz), kde plním funkci redaktora a editora. Letos jsme s klukama obnovili hudební těleso Frutas del Ecuador, kde jsem textařem, hráčem na kytaru, foukací harmoniku a dešťovou hůl.. A abych si to všechno vůbec mohl dovolit, prodávám a trhám lístky v kině Světozor. Občas mě slovy Karla Plíhala posere v letu múza, a když se mi podaří výsledek zapsat, považuji se hned za nejlepšího básníka současnosti. Nejlepších básníků je fůra. Zdravím vás na všechny vaše výletní lodě zdravím vás na vaše letní byty zdravím vás na vaše rozkvetlé zahrady a na vaše v písku ponořená lehátka. Zdravím vás i otisky vašich zadnic ve zmrzlém kameni hned vedle hvozdíku zdravím vaše hřebeny na stolcích v hotelových pokojích. Zdravím vaše úprky do vlhkých lesů vonících houbami a příbytky veverek vaše propletené prsty s jinými za zvuků tanga a opálených stánkařů. Zdravím vás V závějích tvých havraních a sametových konečcích odehrávají se tajemné V mlholitých vrcholcích z ledukřelých vztyčených dál jen pole svalemné Obejmout tě v šalmaji růžokteré zpívají lechtyky tvé malcové V závějích tvých moruší brvníme až do umření v závějích tvých havraních kdy ti srdcevánek sfouknul hlavu ke mně a chmýří kolibříka zamávalo vrtkavé šťopce lipístku v rozhodnutí smítka jestli červy nebo pubertální kouř splétal srdcevánek tvoje vlasy Čtyři ženy Přišly k nám včera čtyři ženy byl to den jako kterýkoliv jiný a v tom k nám přišly čtyři ženy čtyři ženy každá měla jiný vlasy každá měla čtyři ženy prošly jaro tálo a zem padla včera k nám přišly čtyři ženy řekly ne pěkně jedna po druhé včera večer bylo teplo čtyři ženy kdo by včera k nám přišly čtyři ženy kukačka ryla mi díru do těla ženy však měly těla pěkně celá včera k nám sedněte si nepojíte popijete čtyři ženy Mimetika lesa: pierot natáhl hodiny na křídlech soupeřů zavoněly údery pierot natáhl hodiny a les se nemoh smát Pierote lesa: z mechu rostou bodliny a koule padaj do keřů stále voní údery z mechu rostou bodliny a les... Ptačí brku lesa: v krkupa řezu dým Čekání na přívoz ku ku ku uto pil jsem v panteřím pot oku jsou místa, kde jen stěží ptáci pláčou jsou místa, kde motýli nosí růžový plášť Jako kapka co roztříští se na tisíce dalších Chytnu babí let a když se vrátím je z ní jenom pára flíček jak stín zmrzlinových paraplíček kde fouknout do jehličí neznamená zákon a z ocelových kapek odlít lidem co se musí svatozář 28 / poezie / česká h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / česká / 29

Pavla Šilhavá foto archiv autorky Pavla Šilhavá (*1990, Vyšší Brod, Jihlava, Praha, České Budějovice) Chodím do školy pro krasoduchy. Píšeme tu zeleným inkoustem, který po několika letech mizí ze stránek. Z opět bílých papírů pak vyrábíme loďky do fiktivních světů. Večery trávím dupáním do podlahy. Viva el arte. Chci vědět všechno o tanci, o černých dírách, o vlcích, o vorvaních, o barvách, o zvuku a o tichu. Hrávám si s vlky z černých děr, s tančícími vorvani, svatojánskými skřítky a s Moranou. A ticho stálo prostřed vod jak rybí katedrála. Plastik Pilíře z plastiku Čirá zoufalost spojující Zemi s povzdechem A ano Vypadají jako Prezervativy V tomhle moučném podnebí Se krmím slaností Loňské svatojánské noci A ano Je mi jako bych nosila Tlusté děcko Ve tmě klína Říkáme Zrůda Je to A ano Je Je mi jako bych ji nosila Devatenáct let Nevědoucí Zdá se mi trhaně Každou odbitou noc O všech možných otcích Mojí zrůdy A ano Vypadají jako Prezervativy Týna Vnímám tě V našich polovinových pokojích Jejichž otvory vržou jako roky Kdy jsem dýchala po někom Jinačím Moje čtyřboké tělo se omílá Ve tvé bezelstnosti Jakoby hrany mých vnitřností byly vyplněny plyšem Kozí noc Na bortícím se letohrádku Jsem šlapala po sirkách Tvá otevřená ústa Mi ukázala podstatu slasti Ránu v pohybu vně V pohybu vstříc Zvyku Pokouším se zůstat ve svých obrysech A ty je vytahuješ z šedi Ztichlým prstem Namočená Barvím Minulostí Barvy s pachem Barvy s pocitem ostříhaných vlasů Osm nabarvených pramenů Mám osm dlouhorukých těl Kdo má strach ať stráví v lese Osm pořezaných nocí Věci na světle Slábnou První noc je Posolené pole Lepí se v pokleku Měkká strana jistoty K povrchu věcí Klečím u ní Zpívám Polední píseň hladu Od pokladu Ku pokladu Nikdo nesmí brát Poleptané smysly utíkají z řad Utěšených vrahů Sto oplátek za námahu Spát V poli lehá zvadlý slunovrat Opálené ruce Tlučou Záda přes kabát Venku trojrozměrný chlad Čtverec V rozích Zuby Kroky Srst a Strach Nechť je mi učiněno zadost Voda v prostoru Živé volání běžící úžlabinou Mezi prsem a bradou Volám příliš Volám bitě Polosytě Čpící Den Usnesen Pozdrav pradlenkám Tvoje ženy Kádě uschlého prádla Březost popraskaných prodavaček mýdla Jídla Se ani nedotknu Maže se po stěnách Vůně vláken Sliby napuštěné Lákem Skutečnosti Kyslost uschovaných kostí Zápach paměti a hmoty Tvoje staré šaty Na mě porostou Hmatám se Jimi obtloustlou Vytloukávám Klíny Ze tvých Myších děr Co klín To zvuk To skrytý sten Hluše prší Zevnitř Ven 30 / poezie / česká h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / česká / 31

foto archiv autora Vůle Paradox tělesného chtíče Ve městech je Srdcervoucí světlo Nakřáple modrosytá noční tma Mraky nahrazuje dýmovitá úzkost Prosím o tělesné proporce noci O hranatost snů Uzavřený popud kroutí svislost stěn Ztracený ráj Byl nalezen V intimitě svobody Kdysi bylo škoda zalít noc Kdysi bylo líto neuživit den Jan Spěváček *jan spěváček* *hluchý spěvný pták, žďár nad sázavou, rebabarbora, rozkvetlé akáty, angrešt, huang shan mao feng, olam, olomouc, česnek, etymologie, slownjk, pohanka, pelhřimovský poutník, skácel, slivovice, hrabě, světlo, fischl, problém s akceptací ježíše, tanach, wilde, dýchat, nasávat, sosák, cucák, kokot (ve smyslu kohout), žádný kapoun, fialová, hnutí neohippie, flexaret, dnes: pravěk - olga tokarczuk, déšť, mokré boty, březová voda* Zlovolně podveden Můj smysl všehovůle Z košatých lip padají trosky záměrů Moje uhranuté rysy těl Jakoby barvou natřít Zapomněl Spal v osamělém stanu věr Můj smysl všehovůle Uprostřed stlaný kořen něhy Uprostřed schován od posledy Rozbalených plodů Světelně přinucených ke zrání Ke ptaní Po původu Jména Vůle líčidla hapax legomenon* marně hledané celý den celou věčnost jazykem převracené po lesních cestičkách pryskyřice třebas obrostlé mechem tak tiché až až až nevyslovitelné *slovo jen jednou řečené pouhé smočení montymu bartoňkovi ze samé lásky k psům vložit stoudně do vody prst řekněme v řece té v níž kačeny místy prohání pes a ucítit šplouchání vod oceánu ožužlávání nehtu velrybou a nevinnost pramene vrkoče rumpál potkal jsem v zrcadle pána lidé jsou rostliny dýně ve vzduchu nezesílí nevydoluješ ze země jablko tulí se pán (jmenuje se narcis) k sobě sám jen škoda že bondy zrušil metaforu ten karafiát v klopě ega točit hřebenem navíjet provázek tahat skleničku z čistého pramene včera jsme něco vypili. spolu dotýkáme se pravdy. snad i nechtěné leckdy zůstávají. zjevené když ráno prší kdy utrhne se provázek kdo vyloví skleničku kdo učeše mou žízeň kdo zaprší abych se ukonejšil miniatura malinká možnost jestli zůstanou po nás jen poušť a skaliska začne pravý masopust možná však možná zůstane jedna malá oáza s ženou mužem a hladem jinovatka maluje tenkou rtěnkou Tvé rty polomáčené vášní řasenka též škrábe (prý dveře v pantech nemazané) ((až sousedé stěžují si)) a pudřenkou říkají červánky že jsme zapomněli jít spát ženo krásně nenalíčená lenivě rozpustila vrkoče peřeje vln rozlily záňadří peřeje vln zakryly rozkvetlé sasanky zakryly nevinné veřeje očí její tělo vonělo šeříkem v překrásném příšeří dnes třeba je velikých žízní ne hasit ale doušek po doušku skládat hlavu na huňatou podušku 32 / poezie / česká h_aluze číslo 12 / léto 2010 poezie / česká / 33

Čtenář Tomáš Blažek foto archiv autora Narozen 1972 v Lukách nad Jihlavou, žije v Jihlavě. Fotí, píše, živí se v novinách. Rozvedený, třináctiletá dcera. Krédo: Poezie je mrtvá. Josef Kobliha, důchodce a písmák z Čížova u Jihlavy, mi vyprávěl příběh, který mi přišel vcelku zajímavý, a i když jsem se nedokázal zbavit jistých pochyb o jeho autenticitě, včera večer jsem se při pohledu na slunce padající za bělokamenský lom rozhodl vám jej převyprávět tak, jak mi byl přednesen. Koblihovým letitým přítelem byl Ladislav Jarolím z Vílance a už od mládí, vyprávěl mi Kobliha, byl neduživý a patřil také k nejhubenějším chlapcům z vesnice, kde se narodil jako syn bezmajetné děvečky Anny Jarolímové a neznámého vojáka, který se ve vsi objevil spolu s dalšími, jež se vraceli ze světové války kdesi z ruského zajetí, přičemž se ve vsi onen vojín, o němž Jarolímova matka nikdy nemluvila, zdržel pouze na jedinou noc, plnou zpěvu a bezstarostné úlevy ze skončených válečných let a také pocitu vítězství, to když se v zasedací místnosti vílaneckého obecního úřadu jednoho dne objevil mezi lipovými listy ze zlaceného papíru portrét tatíčka Masaryka, vyprávěl mi s přátelskou ironií Kobliha, co slyšel od Jarolíma ze strohých vzpomínek jeho matky... poslouchat vyprávění byla Jarolímova radost od dětství: když ve světnici za občasného svitu hromniček nebo docela potmě zpoza peřiny poslouchal vyprávění draček, měl pocit, že mu po zádech běhají mírní černí mravenci: chtěl jsem se v těch vyprávěních, v těch pavučinách slov, utopit, říkal prý Jarolím, chtěl jsem v nich přestat dýchat, nechtěl jsem vdechovat těžký vzduch pod peřinou, byl mrtvolně sladký a já jsem jako jediné dítě v chalupě neměl rád sladké, už ve čtyřech letech jsem jako uhranutý listoval jednou z mála knih, co byly v chalupě, ohmatanými ilustrovanými Pohádkami Matky Rusi, hleděl jsem do řádek a litoval, že nerozumím, co je tam psáno, a věděl jsem, že umět číst je jednou z věcí, které se chci co nejdříve naučit... když se Jarolím naučil ve stonařovské škole číst, vyprávěl Kobliha, byly Pohádky Matky Rusi první knihou, kterou přečetl, dokonce několikrát, tenkou knihu si bral s sebou každé ráno pod košilí, když hnal čtyři nebo šest krav se svítáním před cestou do školy na stráně pod Vraním kopcem - četl jsem, protože jsem nechtěl pást krávy, nechtěl jsem vidět páru pod svahem, potřeboval jsem číst, aby z mlh do mě vstoupila skutečnost, až pak jsem mohl odložit už po desáté a po třicáté přečtené Pohádky Matky Rusi a mohl jsem zavřít oči a znovu je otevřít a pak jsem teprve byl schopen vidět krávy takové, jaké byly, a Vraní kopec takový, jaký byl, studený a pevný, rostoucí v zakaleném ranním světle, vzpomínal prý Jarolím, jehož matka Anna se v sedmém roce po konci války vdala za zedníka z Cerekvičky a je třeba říct, že Jarolímův nový nevlastní otec nebyl zlý, ale Anna jej pro samou zedničinu příliš často neviděla, a dva roky poté, co mu povila dceru Aničku, se s ním také jednoho jitra loučila naposled, protože při opravě stonařovské fary se na něj při snímání starých krovů zřítila zvětralá štítová zeď; těžké cihly z dob, kdy krajem táhla kolem Jihlavy švédská vojska, mu rozdrtily hrudník, a protože po své matce Aloisii Láníkové, silné a autoritativní selce, která se dožila 101 let, Anna Jarolímová dostala věnem část polí, malý opuštěný výměnek, který obývaly už několik let kozy a prasata, a též povinnost dál vést staleté hospodářství, měl mít Ladislav Jarolím budoucnost předurčenou, ale právě z předurčení, vzpomínal prý Jarolím, rostl můj odpor k sedláckému životu a rostl tím víc, čím mi přibývalo roků; zbožňoval jsem knihy, půjčoval jsem si je od stonařovského učitele, a když už jsem po velkém úsilí mohl začít studovat jihlavskou obchodní akademii, jednu ze dvou těžkých dubových truhel, darovaných coby součást věna matce babičkou na ošacení, jsem se rozhodl co nejdříve zaplnit vlastními knihami, protože pro mě bylo nějak důležité knihy mít, vyprávěl Jarolím, a dělal jsem pro to všechno, co bylo možné, i když matka zpočátku trvala na tom, abych vystudoval školu, ale vrátil se pak k hospodářství, ale snad sama ani příliš nevěřila, že to bude někdy skutečností, ale kupodivu se tak stalo, i když její přesvědčování, ostatně velmi duševně vysilující, protože jej provázely vyčítavé pohledy jejích velkých hnědých očí, kterým jsem říkal vraní; má matka je ubohá unavená vrána, říkal jsem si někdy s upřímným soucitem, časem sláblo, až ustalo docela... faktem je, pokračoval Kobliha, že okupační správa brzy akademii uzavřela a Jarolím se v druhém roce druhé války vrátil natrvalo zpět do Vílance, což by ho zřejmě stejně neminulo, protože jeho matka prodělala krátce po sobě několik neléčených zápalů plic, z nichž vyšla jen s posledním zbytkem fyzických sil, a práci na malém hospodářství už nebyla schopna zastat sama ani z větší části jako ve dvou letech Ladislavova studia, ani později z menší části; a faktem je, pronesl Kobliha, že Jarolím se už od poloviny války začal víceméně sám starat o zvířata i pole i dospívající sestru, jenže jaký on byl hospodář? ptal se mě řečnicky Kobliha: věčně ležel v knihách a když někoho sjednal na pomoc při senech nebo žních, dobře se odměnil obilím nebo bramborami, když byla skoro všechna práce odvedena za něj, a sám po většinu času odpočíval ve stínu, protože se mu na slunci dělalo zle, do rudého čela měl naražený slamák a hleděl do knížek, které všude nosil s sebou, až si o něm lidi začali šuškat, že přivede hospodářství na hunt a to se taky stalo, ale dřív,než se to stalo, tak hned s koncem války zbídačené hospodářství i s rozpadajícím se výminkem prodal sedláku Konířovi, který ostatně o všechno přišel o čtyři roky později, protože se z něj i díky odkoupení Jarolímova gruntu po Únoru stal kulak a pro neplnění dodávek a urážky předsedy ONV byl odsouzen k pokutě a propadnutí celého majetku a byl vypuzen ze vsi, a tak nakonec Jarolím i se sestrou a churavou matkou skončil v Jihlavě v bytě v Husově ulici, kde nejdřív žili Löwovi, pak čtyři roky rodina bratrance jihlavského vládního komisaře Franze Czerwinky; už tehdy jsem jej navštěvoval, protože jsem pracoval poblíž náměstí jako poštovní úředník, podobně jako byl Jarolím nižší úředník bankovní, vyprávěl mi Kobliha, nebyl jsem schopen už žít na vesnici, jsem rád, že osud zařídil, že jsem odtud musel odejít, říkal mu prý Jarolím, nedokázal jsem a nechtěl jsem se odtrhnout od nových a nových knih, které se mi dostávaly do rukou, líčil Jarolím, měl jsem žít jeden jediný život, ale v knihách jsem mohl žít tisíce jiných životů - a já chtěl žít všechny životy, citoval mi Kobliha Jarolíma, ale lidé na vesnici to nedokázali pochopit a říkali mi, že se sem snad někdy ani vlastně nehodím proto, abych žil, protože svůj vlastní život nežiju, já jenom čtu a já věděl, že je to skoro tak, ale že pravdivější by bylo říct, že se chci přiznat k tomu, že zatímco jiní své životy žijí, já svůj život čtu, a s ním čtu všechny životy jiných, protože já strašně moc chci žít, ale proto, abych mohl žít, musím prožít všechny možné životy, abych mohl umřít, zhasnout uprostřed věty, a pak už od života osvobozený prostě dál nějak existovat a třeba si občas ještě něco přečíst, ale na tom už ostatně vůbec nesejde, alespoň ne teď, když se teprve dávám do čtení těch druhých životů, přiznal se prý jednou Koblihovi Jarolím, každá kniha představuje jeden život, ploché životy pomíjím, zajímám se jen o životy, které se mi jeví vysoké a prostorné, ale to nikdy nevím při zrození života, ve chvíli, kdy poprvé vezmu neznámou knihu do ruky, to nevím, to zjistím až později někdy na páté stránce a někdy až v epilogu, pak poznám, jestli jsem život té knihy měl prožít, nebo ne, ale dopředu to nikdy nemohu tušit, proto mě děsí představa, že jsou zde životy, které opominu a nestihnu je pročíst, protože život je krátký jak vlas a můj život je četba a já se bojím, že jednou zhasnu uprostřed věty, ale uprostřed zbytečné věty, ne uvnitř věty, která je životně důležitá, odejdu uprostřed jedné z neviditelných šedivých vět, ta představa mě budí za noci ze spaní a pak se procházím bytem, potichu otvírám knihovnu a hladím hřbety knih a skrčený úzkostí přemýšlím, zda jsem už konečně všechny nejlepší možné životy shromáždil tady v knihovně poblíž sebe, zda náš dům nelehne popelem nebo tisíciletou povodní dřív, než nahmátnu ten nejpravdivější z životů, zda jsem některé z životů nezapomněl do knihovny vřadit a jestli ano, tak které, a kde bych je mohl sehnat, tak za nocí přemýšlím a sepisuji si životy, o nichž bezpečně vím, že v knihovně dosud nejsou, a nebudu po nich moci sáhnout, až ucítím, že se čas mého čtení nachýlil a já jednou nohou v druhém světě matně, ale určitě uvidím, který ze životů si právě teď naposledy musím vzít a narodit se v něm, kterou knihu mám otevřít, a tak se v mé knihovně hromadí knihy, které nečtu, protože nejsem schopen se začíst ani do prvních řádek, řekl mi Jarolím a svraštil obočí, vyprávěl mi Kobliha, nejsem schopen zachytit počátek nitě ze žádného z těch příběhů, protože společně s množstvím knih a životů se zvyšuje má nejistota, že právě kniha, do které se chystám ponořit, je vůbec ta alespoň trochu správná v té chvíli, a pak mě napadne další možný život, další varianta, a já ji připisuji do seznamu a ještě 34 / próza h_aluze číslo 12 / léto 2010 próza / 35

Elpaso čili literární přepadení v noci přemýšlím, kde tu knihu seženu, a pak mě napadne, že se další den vydám například do knihkupectví Suzanne Renaud a tam si koupím nejen životy, o nichž už vím bezpečně, ale i knihy dalších životů, které se mi ozřejmí až tam na místě, a druhého dne opravdu dojedu pomalým ranním vlakem do Havlíčkova Brodu; sotva dojdu na náměstí, ale tam opravdu najdu knihkupectví Suzanne Renaud a dvě hodiny dokážu obcházet police s knihami a nakonec si koupím Pornografii od Witolda Gombrowicze, Šifry transcendence od Karla Jasperse, Přebytečný rok od básníka Rulfa, Filosofické listy od Ladislava Klímy, Brochovy Dopisy o Německu, Nesmrtelnost Jorge Borgese, Vyhlazení Thomase Bernharda a Příběhy příběhů Jiřího Kratochvila a už v obchodě knihy ohmatávám, několikrát se musím posadit, protože se mi začne v horkém dni točit hlava, ujistím se, že jsem si nezapomněl vzít prášek na posílení srdce, ještě než zaplatím tím, co mi ještě zbývá z důchodu, ale co si mohu dovolit, protože pobírám vdovecký důchod a jídla sním jen málo, taky za vodu se snažím platit co nejméně; pak zaplatím a ještě před knihkupectvím se posadím pod slunečník na lavici, protože hrozně pálí slunce a já nemohu moc chodit na slunce, dám si minerálku, trochu si s ní navlhčím kapesník, který si pak na chvíli dám na čelo, sním housku, co jsem si vzal na cestu a z tašky vyložím těžké knihy na stůl a jednu po druhé si je prohlížím, čtu si jejich první věty, nahlížím do jejich živůtků, a když dopiju, plný radosti zase knihy vrátím do tašky, říkal prý Koblihovi Jarolím, zaplatím kyselku a pomalu jdu na první odpolední vlak a vracím se domů a cestou na nádraží i z nádraží v Jihlavě musím ještě několikrát odpočívat, ale doma co nejdřív knihy rozložím po stole, nejraději bych si je vyfotografoval, protože není jisté, že můj byt do druhého dne nevyhoří a pak by byly zničeny i mé knihy, pochopitelně bych se pak snažil knihovnu obnovit, ale protože já stále nemám soupis všech svých knih, taková činnost by mi zabrala roky úsilí... ostatně by to byly krásné roky, plné naděje, že jednou knihovnu obnovím v její původní podobě, svěřil se prý Koblihovi Jarolím, takové úvahy mi běží hlavou, už to tak mám trochu připraveno, abych krotil rozběhlou mysl, která někdy zajde tak daleko, že jsem vržen do úzkostných úvah, že nikdy všechny knihy ve své knihovně nepřečtu a že má knihovna nikdy nebude úplná a uzavřená a knihy v ní dokonale chráněny před možným poškozením nebo dokonce ztrátou, těžko říci, co z toho by bylo horší, ještě by se snad dala přijmout ztráta několika málo knih takovým způsobem, že bych se o ní vůbec nedověděl, protože bych nepřišel na to, že některé již dříve získané knihy nyní v knihovně nejsou, ale jen náznak podezření, že možná je chybějících knih v knihovně mnohem víc, než jen tuším, by měl pravděpodobně osudné následky pro mé zdraví, proto nechci na tyto věci myslet, alespoň pokud to není nutné, nechci se jim opravdu věnovat více, než je nezbytně nutné, zdůraznil prý docela nakonec Jarolím a pak si ještě vzpomněl, že prý někde v Třebíči existuje Klub osahávačů knížek, založený jakousi studentkou bohemistiky, ale dosud o tomto klubu pouze slyšel, a i když prý zřejmě nepodnikne žádné kroky k tomu, aby se stal jeho členem, jedná se o sdružení, které by mu mohlo být poměrně velmi blízké, i když se obávám, řekl Koblihovi Jarolím, že úroveň knihoven členů takového spolku bude ve shodě s vulgárním názvem klubu pouze průměrná... - takto zapsal Jarolímův snad trochu podivný, ale vlastně spíše nudný příběh pod ještě méně zajímavým názvem, Čtenář koncem května roku 2003 Josef Kobliha; v půli června téhož roku prý náhle Jarolím v čtyřiaosmdesáti letech za dusného poledne na nečekanou zástavu srdce zemřel na zápraží zchátralého selského stavení v Čížově, jen pár desítek metrů od formanského hostince U Býka... - nejsem si docela jist, zda si celé to vyprávění Kobliha nevymyslel, a dost možná, že Jarolím nikdy nežil a příběh byl krátkým záznamem Koblihova vlastního života; ale to je jedno, své pochyby jsem Koblihovi nikdy nenaznačil, i když v posledních týdnech mám chuť to udělat, bohužel jsem jej už jistý čas neviděl, tak jen doufám, že mu slouží zdraví a jen co přejdou vražedná horka těchto dní, budeme se moci opět setkat... noc z 19. na 20. června 2003 foto Tomáš Pergler Petr Pazdera Payne se narodil 28. června 1960 v Praze. (Pazdera je rodné příjmení otce.) Absolvoval řádku různých zaměstnání (sanitář, topič, pracovník pečovatelské služby, noční hlídač, vychovatel v Jedličkově ústavu, závozník v Národní galerii, evangelický farář v Kadani a v Chomutově, odborný asistent v humanitních oborech na ČVUT, koordinátor v Nadaci Člověk v tísni, nakladatel a jediný zaměstnanec nakladatelství MEDARD). Žije v Praze. Knižně vydal: Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy (povídky, Cherm, Praha 1999), Kol dějů (povídky, Cherm, Praha 2001), Zvěsti (povídky, Cherm, Praha 2002), Dramolety (divadelní hry, Větrné mlýny, Brno 2002), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? (soubor kázání, Eman, Benešov 2002), Lyonský omnibus (novela, Cherm, Praha 2003), Figury, figurace, figuranti a figuríny (povídky, Medard, Praha 2005), Cirkus Hippolyt (pohádka, Cherm Medard, Praha 2005), Slepicmo koňmo (texty k obrazům Michala Machata, Železný Brod, 2007), Maskovaná milost (eseje o teologii a literatuře, Kalich, Praha 2009). osoby: spolužáci spolužačky zločinci policisté Scénu představuje přístavní restaurant. Restaurant je zatopený po kotníky vodou, ale nikdo neodchází. Všichni se baví jakoby nic. spolužák 1: Co dělá Šíma? spolužák 2: Bubnuje na břicha těhotných. spolužák 1: Cože? spolužák 2: To je nový obor akustické medicíny, něco jako prenatální vítání občánků. spolužák 1: Co děláš ty? spolužák 2: Poradenství v oboru dislokace nemovitostí. spolužák 3: V čem a komu radíš? spolužák 2: Když chce někdo přestěhovat dům, tak mu poradím, aby to nedělal. spolužák 1: A hele, proč ty jsi tenkrát vlastně odjel pryč? spolužák 3: Nesouhlasil jsem s politickým vývojem. Opustil jsem zemi a zároveň ten milostný trojúhelník. spolužák 2: Že ti to stálo za to? spolužák 1: Tak vítej zas doma, po létech. spolužák 2: Na to se napijeme! spolužák 3: Jako by se nic ani nezměnilo. Všichni pořád stejný vtipy. spolužák 1: Tak na zdraví! spolužák 3: Vrátil jsem se, abych potkal aspoň někoho z toho dávného sporu. Poslední živou duši. A nikdo z nich tu není. Vzali se aspoň potom? spolužák 2: Na zdraví všech nepřátel, přítomných i nepřítomných! spolužák 3: Zbabělci, ani se neobtěžovali přijít. spolužačka 2: Když přijde překvapení, tvař se znuděně. Zábava spolužáků pokračuje zvesela. A tak si nejprve ani nikdo nevšimne, že do restaurantu vnikne skupina ozbrojených zločinců. Brodí se vodou, vykřikují, až na sebe konečně upoutají pozornost spolužáků. zločinec 1: Tohle je literární přepadení. Ruce vzhůru! Všichni zvedají nejistě ruce nad hlavu. spolužák 2: Nejsme žádní básníci spolužák 1: Žádní literáti. spolužák 3: To bude asi nějaký omyl. spolužák1: Všechno se jistě vysvětlí. zločinec 2: Měl tu přece být sraz básnické skupiny Haluze! spolužák 1: Tohle je setkání abiturientů po čtyřiceti létech. zločinec 1: Tak to je teda špatný vtip. zločinec 2: Dostali jsme špatný tip. 36 / próza h_aluze číslo 12 / léto 2010 próza / 37