Motýl Přes smrky, břehy, přes haluze jedlí lehounký vánek se skřivánkem zvednul; přes řeku vzpomínek loďky snů bředly, motýl mi na ruku sednu!.

PETR BEZRUČ (1867-1958) Škaredý zjev F..., to je škaredý fantóm! Tak řeknou konšelé zlatého města, tak řekne věhlasný národa vůdce, zatřepou hlavičkou národní dámy, tak řekne Rothschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček - a jasný Sir-markýz Géro _ když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zdvihl. Tak bili mne bičem! Jak vítkovské pece zrak jediný plál, -krvavý chalát mi z ramenou vlál, na jednom nesl jsem německou školu, na druhém nesl jsem polský chrám, v pravici těžké jsem kladivo nesl (levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen) a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a zášť. Bůh ví, že jsem škaredý! Puch mrtvoly ode mne táhne, na rukou, na nohou puká mi maso, znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje, krvavý chalát mi z ramenou vlaje, v pravici hornické kladivo nesu, levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen na zádech sedí mi sto vrahů z Modré (jak divoké krysy mne do šíje hryžou), na kyčlích sedí mi sto židů z Polské - Smějte se, bože můj, smějte! Tak vypadám já, já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, porobeného národa bard... Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež? Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát - dávno můj zahyne národ - sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantóm a zašlého národa bard. chalát dlouhý volný kabát Motýl Přes smrky, břehy, přes haluze jedlí lehounký vánek se skřivánkem zvednul; přes řeku vzpomínek loďky snů bředly, motýl mi na ruku sednu!. 1

Láska jsi, štěstí jsi, sličný motýle? Odleť, bys šuhaje, děvuchu zdobil na černé kadeři, na ruce bílé... co bych já, co s tebou robil? břím nářečně modřín FRANTIŠEK GELLNER (1881-1914) Pozdrav rodnému kraji Den slunce je a vůně plný. Oslněn kráčím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech půdy úrodné. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirosť. Láskou jej nezdravím, leč smíchem. Mně vstříc po žluté silnici jde měšťák s naduřelým břichem se svojí tlustou samicí. Dost možná: Zde se narodili a žili v tupém štěstí svém. Několik bytů zalidnili života schopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještě vděčně ten kout světa svou vlastní mrchou pohnojí. (Po nás ať přijde potopa) STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875-1947) Vstupní modlitba Ve jménu života i radosti i krásy. Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem. Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě, jež z drobných pramenů chce míti veleproud; 2

tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout. Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely; však síly třeba nám, jež zrušila by klamy a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně i naše synovství nad zápor zbabělý. A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí, jichž dračí semeno do prostých srdcí sejí sluhové fantomů a blasfemických věr. Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí do bahen ohavných, že ve své beznaději ti, matko, klnem pak, pro jih i pro sever. Však do pokušení nás uveď v každé chvíli, vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne, kypící, milostné a širé tělo tvé! My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili, tvá míza v poskoku se cévami nám řine a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé. Jen silné učiní nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod; v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod. Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy... Ve jménu života i radosti i krásy... (Kniha lesů, vod a strání) kyz rodný nerost kovového vzhledu fantom ztělesněný výtvor obraznosti, přelud, přízrak, vidina blasfemický rouhavý FRÁŇA ŠRÁMEK (1877-1952) Splav Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách. 3

V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín... Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslila víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas... STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875-1947) Zpěvy drátů (... ) My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské, tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy, mezi a nad nimi, podle silnic a tratí bzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče, studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati, napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je, vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány přes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje, k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány, zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché, docela pohříženy do snění, jež sněním není, jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká, ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale, zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká, den ze dne stejné a přece den ze dne jiné stále. (Nové zpěvy) 4

CHRISTIAN MORGENSTERN (1871-1914) ŠIBENIČNÍ PÍSNĚ Vzdech Po nočním ledě jel na bruslích vzdech, o lásce snil si pln žalu. Sněžný svit plál na městských zdech, blyštěly budovy valů. V zdech na děvčátko vzpomínal, rozpálen stanul chvíli. Vtom se však led pod ním rozehřál utonul - víckrát ho nespatřili. (Přeložil Josef Hiršal) Christian Morgenstern vyslov [kristyján morgnštern] Noční rybí zpěv FILIPPO TOMMASO MARINETTI (1876-1944) Futuristický manifest (1909) Chceme opěvovat lásku k nebezpečí, návyk na energii a smělost. Základními prvky naší poezie budou odvaha, zmužilost, revolta!.. (... ) Prohlašujeme, že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou tlustými trubkami podobnými hadům s výbušným dechem..., řvoucí automobil, který jako by se řítil po kartáčových nábojích, je krásnější než Vítězství samothrácké. (... ) Krása je již jenom boji. Dílo nemůže být mistrovským dílem, není-li agresivní. (... ) Budeme velebit válku - jedinou hygienu světa -militarismus, patriotismus, destruktivní gesto anarchistů, krásné myšlenky, které zabíjejí, opovržení ženou.. Chceme demolovat,galerie, knihovny, potírat moralismus, feminismus a všechny oportunistické a utilitární zbabělosti. Vítězství samothrácké socha bohyně vítězství (Niké) z ostrova Samothrácké, zhotovená kolem r. 200 př. n.l. na oslavu námořního vítězství oportunistický přizpůsobující své myšlení a jednání podle očekávaných výhod utilitární sledující prospěšnost, užitkovost, prospěchářský 5

FILIPPO TOMMASO MARINETTI (1876-1944) Z Osvobozených slov TRISTAN TZARA (1896-1963) Manifest DADA... Z novin se dovídáme, že černoši Kru nazývají ocas posvátné krávy DADA. Kostka a matka se jmenují v jednom kraji Itálie DADA. Dřevěný koník a kojná, dvojité přitakání v ruštině a rumunštině zní DADA... Tak se zrodilo DADA z potřeby nezávislosti, z nedůvěřivosti vůči společenství. Ti, kdo k nám patří, střeží svou svobodu. Máme po krk kubistických a futuristických akademií... Dělá se umění, aby se vydělávaly peníze a aby se podkuřova1o roztomilým měšťákům? Rýmy zvoní asonancí peněz a převrácená křivka klouže po profilu vystrčeného břicha. Všechny umělecké skupinky dospěly k této bance, jedouce na rozdílných kometách. Vrátka otevřená možnosti vyva10vat se v poduškách a potravě.... zrušení paměti: DADA... Svoboda: DADA, DADA, DADA, vytí podrážděných barev, prop1etenec opaků a všech protikladů, grotesknosti, nedůsledností: ŽIVOT. Návod, jak vytvořit dadaistickou báseň Vezměte noviny. Vezměte nůžky. Najděte v novinách článek, aby měl délku, jakou počítáte dát své básni. A vězte, že jste spisovatel neskonale originální a okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem. Článek vystřihněte. Potom pečlivě rozstřihejte všechna slova, která tvoří tento článek, a vložte je do pytlíku. Skládejte pak jeden ústřižek za druhým přesně v pořádku, v jakém vyšly z pytlíku. Svědomitě opište. Báseň se vám bude podobat. ANDRÉ BRETON (1896-1966) První manifest surrealismu (1924) Žijeme stále pod vládou logiky;... Ale logických postupů se dnes již užívá jenom na rozřešení problémů druhořadého významu. Absolutní racionalismus, který zůstává v módě, dovoluje zkoumat jenom činy bezprostředně závislé na naší zkušenosti. Logické cíle nám naopak unikají... 6

Byla obrovská náhoda, zdánlivě, že byla nedávno vynesena na světlo část intelektuálního světa, a podle mého názoru část nesmírně důležitá, jež byla okázale zanedbávána. Za to je třeba poděkovat Freudovým objevům. Opíraje se o jeho objevy, konečně se rýsuje myšlenkový proud, s jehož přispěním lidské bádání bude s to dovést dál své výzkumy, neboť konečně bude oprávněno nebrat v úvahu jen sumární skutečnosti. Imaginace se možná dočkala chvíle, kdy si znovu vydobude svá práva. Jestliže hlubiny našeho ducha tají podivné síly schopné umocnit síly povrchu nebo s nimi vítězně zápasit, je nanejvýš prospěšné podchytit je, nejprve je podchytit, a potom je případně podrobit kontrole našeho rozumu. (... ) Surrealismus je čistý psychický automatismus, jímž má být vyjádřen, ať slovně, ať písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, skutečný průběh myšlení, Diktát myšlení s vyloučením kontroly vykonávané rozumem mimo jakékoli estetické nebo mravní zaujetí. vůbec racionalismus přesvědčení o neomezených schopnostech lidského rozumu; rozumový postoj k životu sumami souhrnný, celkový imaginace obrazotvornost Psaná a surrealistická skladba neboli první a poslední výtrysk Když jste se usadili co nejpohodlněji, aby se váš duch mohl soustředit sám na sebe, dejte si přinést psací náčiní. Vpravte se do nejpasivnějšího nebo nejvnímavějšího stavu, jehož jste schopni. Nechte stranou svou genialitu, své vlohy a genialitu a vlohy všech ostatních. Říkejte si, že literatura je jednou z nejsmutnějších cest, jež vedou ke všemu.~pište rychle, bez předem promyšleného námětu,. tak rychle, abyste se nezastavovali a neupadli v pokušení číst po sobě. První věta se vynoří sama, neboť je pravda, že každou vteřinu proběhne naším vědomým myšlením cizí věta, která si nežádá nic jiného, než aby byla promítnuta navenek. Je dosti těžké vyslovit se o povaze věty následující; podílí se nepochybně zároveň na naší činnosti vědomé i té druhé, připustíme-li, že napsání první věty minimálně probudí vnímání. Na tom vám ostatně musí pramálo záležet; na tom z velké části závisí celá surrealistická hra. Absolutní kontinuitě toku představ, která vás zaplavuje, se vždycky nepochybně staví do cesty interpunkce, třebaže se zdá stejně nezbytná jako rozvržení uzlů na kmitajícím provazu. Pokračujte tak dlouho, dokud se vám to bude líbit. Svěřte se nevyčerpatelnosti vnitřního šumotu. Jestliže hrozí, že se rozhostí mlčení, jakmile jste udělali nějakou chybu: chybu, můžeme říci, z nepozornosti, bez váhání opusťte příliš jasný řádek. Po slovu, jehož původ vám připadá podezřelý, pište kterékoli písmeno, třeba I, stále písmeno I a přivolejte zpátky libovůli tím, že vnutíte toto písmeno jako začáteční písmeno slova, jež bude následovat. kontinuita nepřetržité trvání, souvislost, spojitost ANDRÉ BRETON (1896-1966) Volná láska Má žena s kšticí hořícího lesa S myšlenkami žárných blesků S pasem přesýpacích hodin Má žena s pasem vydry mezi tygřími zuby Má žena s ústy jako kokarda a kytice hvězd největší velikosti Se zuby otisků bílé myšky na bílé zemi S jazykem hlazené ambry a broušeného skla Má žena s jazykem probodené hostie 7

S jazykem panenky která otvírá a zavírá oči S jazykem neobyčejného démantu Má žena s řasami dětského hůlkového písma S obočím okraje vlaštovčího hnízda Má žena se spánky z břidlicové střechy skleníku A páry na oknech Má žena s rameny ze šampaňského vína A z pramene z delfíních hlav pod ledem Má žena se zápěstím zápalek Má žena s prsty náhody a srdcového esa S prsty koseného sena ( ) Má žena se stehny jako labutí šíje Má žena se stehny jara S pohlavím mečíků Má žena s pohlavím zlatého ložiska a ptakopyska Má žena s pohlavím vodní řasy a bonbónů ze starých časů Má žena s pohlavím zrcadla Má žena s očima plnýma slzí S očima fialového brnění a magnetické střelky Má žena s očima savany Má žena s očima vody k pití ve vězení Má žena s očima stromů stále pod sekyrou S očima hladiny vody hladiny vzduchu země a ohně kokarda růžice ze stužek připínaná na oděv jako ozdoba nebo odznak ambra vonný výměšek vorvaně, užívaný dříve při výrobě voňavek hostie mešní oplatka, v obřadech katolické církve symbol Kristova těla VLADIMIR MAJAKOVSKIJ (1893-1930) Plným hlasem (Úryvek) Velevážení soudruzi potomci! Až jednou zkamenělinu dneška rozkopáte a do našich dnů se vhroužíte jak do nocí i na mne snad se přitom pozeptáte. Snad učenec váš odpověď vám hodí, s erudicí luště problémy časové, že žil jakýsi opěvovatel převařené vody a lítý odpůrce vody syrové. Odložte, profesore, bicykl brýlí! 8

Sám povím vám osobě z časů, jež byly! Já - čistič stok a poetických řek, revolucí mobilizovaný a odvedený, na frontu šel jsem z panských zahrádek poezie - té holky povedené. GUILLAUME APOLLINAIRE (1880-1918) Pásmo Tím starým světem přec jsi znaven nakonec Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes Řecký i římský starověk se ti už přežily Zde antické se zdají být už i ty automobily Jen náboženství zůstalo doce1a nové jenom ono Zůstalo prosté jak hangáry v přístavu avionů Jediné neantické v Evropě křesťanství je Evropan nejmodernější jste vy ó papeži Pie A tobě brání stud když okna na tebe hledí Vstoupiti do kostela a jít tam ke zpovědi Čteš letáky ceníky plakáty jež zpívají hlasitě Toť dnešní poezie zatímco prózou žurná1y sytí tě Jsou krváky po šestáku samé detektivní případy Portréty velkých osob a sterá různá záhlaví Viděl jsem dnes a jméno už nevím pěknou ulici Novou a čistou byla to sluneční polnice Šéfové dělnice a krásné písařky z bureau Z pondělí do soboty čtyřikrát denně tudy se berou Zrána tu třikrát tovární píšťala plačky zní Chraptivý zvon tu zaštěká k poledni Nápisy na zdech a tabulích štíty a vyhlášky Vřeští a štěbetají jak o závod s papoušky Mám rád tu pěknou ulic průmyslu a píle Ležící v Paříži mezi třídou des Ternes a ulicí Aumont - Thiéville. Hle mladá ulice a ty sám jsi jen malé dítě Tvá matka jinak než modře a bíle nešatí tě Jsi velmi zbožný a René Dalize tvůj nejstarší kamarád Má církevní obřady jako ty nade vše rád Je devět večer plyn stažen do modra tajně se kradete z ložnice Po celou noc se v kolej ní kapli modlíte Zatímco věčná spanilá hlubina ametystná Oblévá navždy planoucí glórii Krista 9

Toť krásná lilie již všichni pěstíme Toť rusovlasá pochodeň jež větrem nehasne Toť bledý a nachový syn bolestiplné ženy Toť strom vždy modlitbami všemi přetížený Toť dvojmocnina cti a věčnosti Toť hvězda o cípech šesti Toť Bůh jenž v pátek mře a v neděli vzkříšen jesti Toť Kristus který k nebi, lépe než letci vzlétá Jemu náleží podnes výškový rekord světa Kristus panenka oka Dvacátá panenka věků v té on se vyzná A změněn v ptáka náš věk jak Ježíš nahoru letí Ďáblové v propastech zvedají hlavu by mohli naň pohleděti Praví že napodobí co uměl už Šimon kouzelník Křičí že zná-li létat má slouti záletník Andělé létají lehce kolem hezkého letce Ikarus Enoch a Eliáš Apollonius z Thyany Kol prvního letadla krouží u nebeské brány Uctivě pouštějí ty jež unáší svatá Eucharistie Ty kněze kteří věčně stoupají pozvedajíce hostie Avion snáší se posléz aniž křídla složil Tu vlaštovek miliony nebeský prostor ožil Letmo se blíží havrani sovy sokoli naši ptáci Z Afriky přicházejí ibisi marabuti plameňáci Pták Noh jejž básníci a pohádkáři slaví V pařátech nese leb Adamovu kostru první hlavy Z obzoru letí orel a vyráží velký křik A z Ameriky došel malý kolibřík Z Číny sem přišli pihi pružní a nohatí Co mají po jednom křídle a mohou jen v páru létati Pak ejhle holubice duch neposkvrněný sám Jejž provází lýrovec a tisícioký páv A fénix hranice jež sama se zapálí V svém žhavém popelu vše na chvíli zahalí Sirény opustily své nebezpečné úskaliny A chvátají krásně zpívajíce všecky tři A všichni orel fénix i pihi z Číny Se s létacím strojem svorně pobratří Nyní ty kráčíš sám davem po Paříži Kol tebe stáda autobusů řvou řičí a víří Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti Jako bys nikdy už se neměl lásky dočkati Kdybys žil v dávné době do kláštera šel bys bez prodlení Rdíte se studem když se sami chytnete při modlení Sobě se vysmíváš a smích tvůj plá výhní pekelnou Jiskřičky jeho zlatí života tvého dno Toť obraz visící ve stínu muzea 10

A občas přijdu na něj se zblízka podívat Dnes jdeš po Paříži ženy jsou krví znamenány Bylo to na sklonku krásy jen nerad toho vzpomínám Z koruny žhavých plamenů pozřela na mne Panna v Chartres Krev vašeho Svatého Srdce mne zalila na Montmartru Jsem z toho nemocen když slyším ta slova požehnaná Láska jíž trpím je má choroba tajná A obraz který tě po sedl ti pomůže přežít úzkost a bdění Vždy u tebe dlí ten obraz jenž prchá k nevrácení U Středozemního moře jsi nyní na pobřeží Pod citroníky jež celý rok kvetou svěží S přáteli svými se projíždíš ve člunu Jeden je z Nizzy dva z Turbia jeden z Mentonu Sépií hlubinných se děsí oči naše A v chaluhách plují ryby obrazy Mesiáše Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu V achátech svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi Podoben Lazaru kterého světlo drtí Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti A ty couváš ve vlastním životě pomalu Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru Jak v hospodách české písně zpívají Hle jsi uprostřed melounů v Marseilli Hle jsi v Koblenci v hotelu s obrem na vývěsní tabuli! Hle sedíš v Římě pod japonskou mišpulí Hle jsi v Amsterodamu s dívkou jež je ošklivá a tobě hezká se zdá Říká že se brzo se svým studentem v Leydech sezdá Tam najímají pokoje Cubicula locanda v latině Vzpomínám toho byl jsem tam tři dny a v Goudě neméně Jsi v Paříži od soudce vyslýchán Jak zločinec zatčen a do vězení dán V bolestných cestách i šťastných jsi proběhl kus světa Dřív než jsi postřehl lež a svoje léta V dvaceti láskou trpěl jsi a ve třiceti zas Jak blázen žil jsem a ztratil jsem svůj čas Na své ruce se už netroufáš podívat a stále chce se mi zaplakat Nad tebou nade vším co zděsilo tě nad ní kterou mám rád (... ) Stojíš nad zinkovým plechem ve výčepu ochlastů Popíjíš mezi nešťastníky kávu za dva sous 11

Jsi pozdě k ránu ve velkém restaurantu Zpívá se tančí pije se šampaňské Ty dívky nejsou zlé a mají své starosti přec I od té nejošklivější dost vytrpěl milenec Je to dcera městského strážníka prý z Cannes Nevím jaké má ruce jsou tvrdé a rozprýskané Mám nesmírnou soustrast se švy jejího břicha Pokorně dávám svá ústa ubohé dívce se strašným smíchem Jsi sám jitro přichází Mlékaři zvoní bandaskami v ulicích Noc se vzdaluje jako míšenka přesličná Toť Léa pozorná či Ferdina falešná A ty piješ ten líh palčivý jako života bol Tvého života jejž piješ jako alkohol Chceš domů pěšky jít a míříš stranou Auteuile Spát mezi svými modlami z Oceánie a Guineje Jsou to Kristové jiné víry a jiných bohoslužeb Nižší Kristové temných nadějí a tužeb Sbohem sbohem jsi ospalý Slunce uťatá hlava Se kuku kutálí (Přeložil Karel Čapek) Guillaume Apollinaire vyslov [gijóm apolinér] avion zastarale letadlo žurnál ilustrovaný časopis vycházející v delších časových intervalech burreau vyslov [byró] - úřadovna, kancelář Aumont - Thiéville vyslov [omón tjévil] ametystný od ametyst - průhledný fialový polodrahokam glórie zastarale svatozář, gloriola Apollonius z Thyany filozof (zač. 1. stol. až asi r. 98) - byl pokládán podobně jako Kristus za syna božího a spasitele, který má vysvobodit lidstvo z utrpení eucharistie v katolické církvi tzv. svátost oltářní, obřad přijímání "těla a krve Kristovy" hostie mešní oplatka lýrovec lyrochvost, zpěvný australský pták s ocasními pery seskupenými do podoby lyry Chartres vyslov [šartr] Montmartre vyslov [monmartr] - pařižská čtvrť proslavená uměleckou bohémou sous vyslov [sú] - stará francouzská mince Auteui/e vyslov [otej] 12

JAMES JOYCE (1882-1941) Odysseus Vlastní text Odyssea provázejí v knižních vydáních poznámky (podobně jako v případě Eliotovy Pusté země). Tohoto úzu se drží i český překladatel Aloys Skoumal: Název epizody provází vždy základní charakteristika. Tyto charakteristiky, které původně sloužily jako kontrolní pomůcky a opory při práci na rukopisu, autor do knižního vydání nepojal: ať právem či neprávem, viděl v nich pouhé lešení, jaké se po dokončení stavby odklízí, aby nerušilo její vzhled. S rukopisem původních charakteristik, zhruba sledujících jejich homérskou předlohu v Odysseji, seznámil však své první životopisce a vykladače; nic nenamítal proti tomu, aby je v knižním komentáři k Odysseovi z r. 1930 uveřejnil Stuart Gilbert. Po Gilbertovi je pak otiskovali další komentátoři a do vysvětlivek je zařazovali překladatelé. 17. epizoda: Ithaka Dějiště: dům. Doba:2 hodiny zrána. Orgán: kostra. Umění: věda. Symbol: komety. Technika: katechismus (neosobní). Po jakých souběžných drahách se Bloom a Štěpán při návratu ubírali? Normálním chodeckým krokem společně vyrazili z Beresford place a v zmíněném pořadí se ubírali po dolní a střední Gardiner street na západní stranu Mountjoy square: volným krokem pak oba mířili vlevo a nedopatřením zabočili až na roh severní strany Temple street; volným krokem, přerušovaným zastávkami, mířili pak po severní straně Temple street na Hardwicke place. Zpomaleným chodeckým krokem každý zvlášť pak dorazili na okrouhlé prostranství před Jiřího kostelem a prošli je napříč, neboť tětiva je v každé kružnici menší než protilehlý oblouk. Copak ti duumvirové cestou produmali? Hudbu, literaturu, Irsko, Dublin, Paříž, přátelství, ženu, prostituci, životosprávu, působení plynového nebo obloukového světla nebo žárovek na vzrůst okolních paraheliotropických stromů, volně přístupné obecní nádoby na smetí, katolickou církev, kněžský celibát, irský národ, jezuitskou výchovu, svobodná povolání, lékařské studium, včerejší den, neblahý vliv předsobotí, Štěpánovo zhroucení. Zjistil Bloom společné podobnosti mezi tím, jak kdo z nich reaguje či nereaguje na zkušenost? Oba jsou vnímaví na umělecké dojmy, spíše hudební než sošné nebo malířské. Oba mají raději pevninský než ostrovní životní styl, spíš předoceánské než zaoceánské bydliště. Oba odmalička cepovaní domáckou výchovou a zděděným sklonem k jinověrecké zarputilosti prohlašovali, že nevěří v mnohé pravověrné nauky náboženské, národní, společenské i mravní. Oba uznávali střídavě podnětné a útlumné působení heterosexuálního magnetismu. Rozcházely se v některých bodech jejich názory? Štěpán otevřeně nesouhlasil s Bloomovým názorem na nutnost životosprávné a občanské svépomoci, Bloom zase mlčky nesouhlasil se Štěpánovými názory na věčné uplatňování lidského ducha v literatuře. Bloom skrytě souhlasil se Štěpánovou opravou anachronismu, podle níž datum obrácení irského národa od druidství ke křesťanství Patrikem, synem Calpurna, syna Potitova, syna Odysseova, poslaným od papeže Celestina I. r. 432 za panování Learyho, se překládá někdy do r. 260 za panování Cormace MacArta (t 266 po Kr.), který se v Sletty udávil nedokonale spolknutým pokrmem a byl pochován v Rosnaree. Zhroucení, které Bloom přisuzoval prázdnému žaludku a některým nestejnoměrným chemickým sloučeninám břečky a silných lihovin, urychleným duševním vypětím a prudkým vířivým pohybem ve vysilujícím prostředí, Štěpán zase připisoval znovuvynoření jitřního ob- 13

láčku (který předtím oba zpozorovali z dvojího stanoviště, ze Sandycove a z Dublina), zprvu velikého jako ženská ruka. Byly jejich názory v jednom bodě shodné a záporné? o působení plynového nebo elektrického světla na vzrůst okolních paraheliotropických stromů. (... ) Jaký posunek učinil Bloom, když došli k cíli? Na schůdkách čtvrtého ze stejně různých lichých čísel, v Ecc1es street, č. 7, maně hmátl do zadní kapsy u kalhot po klíči od domu. A byl tam? Byl v příslušné kapse u kalhot, které měl na sobě předevčírem. Proč se nad tím dvojnásob rozhořčil? Protože zapomněl a protože si vzpomněl, že si dvakrát připomněl, ať nezapomene. Jakou dvojí možnost měli před sebou ti dva, z nichž jeden byl bez klíče ze schválnosti, druhý ze zapomnětlivosti? Vstoupit, nebo nevstoupit. Zaklepat, nebo nezaklepat. Pro co se Bloom rozhodl? Pro fintu. Nohama opřen o nizounkou zídku přelezl mřížku u suterénu, klobouk si přimáčkl na hlavu, na dvou styčných místech se chytil vodorovných a kolmých prutů, celou výškou pěti stop devíti a půl palce se na dvě stopy deset palců spustil nad suterénní chodník, potom mřížku pustil, takže se volně pohyboval v prostoru a na zmírnění nárazu při pádu se přikrčil. A padl? Plnou známou tělesnou vahou jedenácti kamenů a čtyř liber, dosvědčenou cejchovaným přístrojem na občasné samovážení v oficíně lékárníka a drogisty Francise Froedmana na severní straně Frederick street č. 19, na poslední svátek Nanebevstoupení, totiž dvanáctého května přestupného roku tisíc devět set čtyři křesťanského letopočtu (židovského letopočtu pět tisíc šest set šedesát čtyři, muslimského letopočtu tisíc tři sta dvacet dva), zlaté číslo 5, epakta 13, sluneční cyklus 9, nedělní písmeno CB, římská indikce 2, juliánská perioda 6617, MXMIV. V stal nepohmožděn otřesem? Zaujal zas pevnou rovnováhu, vstal sice nárazem otřesen, leč nepohmožděn, vší silou se opřel do rozviklaného okolku skleněných dveří, až pošoupl petlici, a stejným přitlačením na veřeje oklikou přes přilehlou umývárnu vnikl do kuchyně, rozškrtl fosforovou sirku, otočením kohoutku uvolnil svítiplyn, zapálil vysoký plamen, ten zreguloval na klidný žár a nakonec rozsvítil svíčku. Jaký nespojitý sled obrazů zatím vnímal Štěpán? Opřen o mřížku suterénu pozoroval přes průhledné kuchyňské tabulky, jak nějaký člověk reguluje plynový plamen o svítivosti 14 svíček, jak nějaký člověk rozsvěcí svíčku, jak nějaký člověk jednu po druhé zouvá boty, jak nějaký člověk odchází z kuchyně a v ruce drží svíčku o svítivosti jedné svíčky. 14

James Joyce vyslov [džejmz džojs] katechismus učebnice sestavená z hlavních článků křesťanské víry, upravená pro náboženskou výuku do otázek a odpovědí duumvir v starověkém Řecku jeden ze dvou úředníků zastávajících společný úřad paraheliotropický stáčející listy hranou čepele kolmo na směr světelných paprsků druidství od druid - keltský kněz oficína zastarale dílna, pracovna u některých zaměstnání, např. lékárnická, holičská 18. epizoda: Penelopa Dějiště: postel. Doba: (určení chybí). Orgán: tělo. Umění: (určení chybí). Symbol: země. Technika: monolog (ženský). Ano vždyť se to dosud nestalo aby si do postele poručil k snídani pár vajíček co jsme bydleli U městského erbu to se někdy tvářil že má bolení v krku a hrál si na pána že tím zaimponuje té rašpli Riordanové myslel si bůhvíjak je u ní zapsán a zatím nám vindru neodkázala všecko na mše za sebe a za spásu své duše taková skrblice skrblá se tak hned nenajde utratit čtyřpeník za denaturovaný líh jí bylo líto co ta toho napovídala kde ji bolí samé stařecké kvákání o politice a zemětřesení a konci světa trošku si napřed užijme nedej pámbu aby byly všecky jako ona koupací trička a vystřižené blůzky na ty měla spadeno nosit je k tomu ji přece nikdo nenutil zbožná byla asi jen proto že se po ní žádný dvakrát neohlíd jako ona doufám nebudu ještě že nechtěla abychom chodily zahalené lepší ženská to byla což o to furt jen pan Riordan sem pan Riordan tam ten byl asi rád když ji měl s krku i toho jejího psa však se mi něco naočuchával kožich a pod sukně mi šňupal zvlášť když a přece se mi na něm líbí že je na stařenky tak slušný taky na číšnice a žebráky nafoukaný není je z malých poměrů vážně skoro nikdy nestonal raděj s nimi rovnou do špitálu tam je čisto ale to abych do něho měsíc hučela hned si pak začne s ošetřovatelkou a tak dlouho tam zkejsne až ho vyrazí třeba i s jeptiškou jako na té oplzlé fotce co má ona to bude akorát taková jeptiška jako já ano vždyť jak se roznemůžou jsou hned na hromadě a fňukají bez ženské se nezvetí jen se jim červená spustí člověk by si myslel Ach jaká tragédie vypadal na umření jak vystupoval z jižní okružní při výstupu našeho sboru na Sugarloaf si vymkl kotník měla jsem tenkrát na sobě ty šaty slečna Stacková mu přinesla kytky ušmudlanější už z košíku nevyhrabala jen když se s tím svým staropanenským hlasem dostane chlapovi do ložnice namlouvala si že snad umírá z lásky k ní už nespatřím tvou líc jak se dal v posteli zarůst vypadal mužněji docela jako táta ostatně obvazovat a podávat medicínu mi leze z krku jak se při vyřezávání kuřího oka řízl do palce toho strachu z otravy krve kdybych se tak já rozstonala jestlipak by si mě jenže ženská to na sobě nedá znát a neotravuje jak oni ano že on mi zanáší jaký má apetit láska to nebude žrát by se mu moc nechtělo jak by na ni myslel jestli opravdu zapadl k nějaké bludičce co mi napovídalo hotelu je pustá lež zakrývá tím své pletichy zdržel mě Hynes a koho jsem nepotkal jak no ano potkal jsem Mentona však se na něho pamatuješ otočil jsem se k němu zády vykradl se ven celý schlíplý nad tím co tropí měl kdysi tolik drzosti že mi nadbíhal dobře mu tak huba jedna nevymáchaná a ty rozvařené oči jak živa jsem takového trumpetu neviděla a to si říká advokát když já se v posteli nerada dlouho hašteřím jestli to nebyla ona tak nějaká čubka kterou někde splašil nebo se s ní potají slezl kdyby ho tak znaly jako já ano vždyť předevčírem něco čmáral nějaký dopis ( ) MARCEL PROUST (1871-1922) Hledání ztraceného času ČÁST I. SVĚT SWANNOVÝCH Už hodně let pro mne z Combray neexistovalo nic, co nebylo divadlem a dramatem 15

mého ukládání k spánku, když jednou v zimě po mém návratu domů matka viděla, že je mi zima, a navrhla mi, abych vypil proti svému zvyku trochu čaje. Nejdřív jsem odmítl a pak jsem si to, nevím proč, rozmyslel. Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako si počíná láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný. Kde se ve mně vzala ta mocná radost? Cítil jsem, že souvisí s chutí čaje a koláče, ale nekonečně ji přesahuje, nemůže mít stejnou povahu. Kde se bere? Co znamená? Kde ji zachytit? Piji druhý doušek a nenalézám v něm nic víc než v prvním, piji třetí a dává mi trochu méně než druhý. Je čas, abych přestal, zdá se, že účinnosti nápoje ubývá. Je jasné, že pravda, kterou hledám, není v něm, nýbrž ve mně. Vzbudil ji ve mně, avšak nezná ji a může jen doneurčita opakovat se stálé menší výrazností totéž svědectví, jemuž nedovedu porozumět a o něž bych ho aspoň rád znova požádal a za chvíli, při rozhodujícím objasnění, je zas našel neporušené a připravené pro mne. Odkládám šálek a obracím se do svého nitra. Na něm je najít pravdu. Ale jak? Je to zlá nejistota, kdykoli se naše mysl cítí předstižena sama sebou; kdykoli ona, která hledá, je zároveň i onou neznámou zemí, kde má hledat a kde jí všechna její výzbroj nebude k ničemu. Hledat? Nejen to: stvořit. Má před sebou něco, co ještě není a co jedině ona si může uvědomit a pak to vynést na světlo. A ptám se v duchu znova, jaký asi byl ten neznámý stav nepřinášející žádný logický důkaz, nýbrž evidentnost svého blaha, své skutečnosti, před níž vše ostatní bledlo. Chci se pokusit znova ho objevit. Vracím se v představě ke chvíli, kdy jsem okusil první lžičku čaje. Shledávám se s týmž stavem a bez nového vyjasnění. Žádám od své mysli další úsilí, aby ten prchavý dojem ještě jednou vyvolala. A aby nic netříštilo elán, s nímž se ho pokusí znova zmocnit, odstraňuji každou překážku, každou cizorodou myšlenku, chráním svůj sluch i pozornost před zvuky ze sousedního pokoje. Když však cítím, že se má mysl namáhá bez úspěchu, nutím ji naopak, aby přijala rozptýlení, které jsem jí odpíral, aby se zabývala něčím jiným, aby se před posledním pokusem zotavila. Pak před ní podruhé všechno odklidím, znova před ni stavím ještě čerstvou chuť toho prvního doušku a cítím, jak se ve mně zachvívá cosi, co mění polohu, co se chce vznést, něco, co bylo uvolněno ve velké hloubce; nevím, co to je, ale pomalu to stoupá; cítím odpor překonávaných vzdáleností a slyším jejich hukot. Ano, to, co se tak vzrušeně chvěje v hloubi mého nitra, je patrně obraz, vizuální vzpomínka, spojená s onou chutí a pokoušející se ji vy sledovat až ke mně. Zmítá se však příliš hluboko, příliš nejasně, stěží zachycuji neurčitý odlesk, v němž splývá neuchopitelný vír mísících se barev; ale nemohu rozeznat tvar, požádat ho jako jediného možného tlumočníka, aby mi vyložil svědectví své současnice, své nerozlučné družky, chuti, požádat ho, aby mi řekl, o kterou zvláštní příležitost běží, o které období minulosti. Dorazí až na povrch mého jasného vědomí ta vzpomínka, ta dávná chvilka, kterou přitažlivost totožné chvíle přišla z takové dálky vábit, znepokojovat, rozbouřit v hloubi mého nitra? Nevím. Teď už necítím nic, zastavila se, snad se zas potopila; kdož ví, vynoří se někdy znova ze své tmy? Musím desetkrát znovu začít a sklonit se k ní. A zbabělost, která nás odvrací od každého obtížného úkolu, od každé důležité práce, mi pokaždé radila, abych toho nechal, abych pil svůj čaj a myslel prostě na své dnešní nepříjemnosti, na své zítřejší tužby, které se dají bez námahy přemílat. A pojednou se mi vzpomínka objevila.byla to chuť kousku madlenky, který mi v Combray v neděli ráno (protože jsem toho dne nechodil ven před začátkem mše) dávala, 16

namočený do čaje nebo do lipového odvaru, teta Leonie, když jsem jí ráno přišel do jejího pokoje popřát dobré jitro. Pohled na madlenku mi nic nepřipomínal, dokud jsem ji neokusil; snad proto, že jsem, je mezitím často vídal na cukrářských policích, aniž jsem je jedl, takže se jejich obraz oddělil od oněch combrayských dob a spojil se s jinými, novějšími; snad proto, že z těchto vzpomínek, tak dlouho opuštěných mimo ' paměť, nic nepřežilo, všechno se rozpadlo; tvary - také tvar cukrářské škebličky, pod svým přísným a zbožným žlábkováním tak blahobytně smyslné - zanikly nebo ochably, ztratily sdělitelnost, která jim dovolovala návrat do vědomí. Avšak když se po smrti bytostí a po zničení věcí neudrželo nic z dávné minulosti, zbývají ještě dlouho samy vůně a chuti, křehčí, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejší, věrnější, a jako duše stále schopné pamatovat, čekat, doufat na zříceninách všeho ostatního a neúnavně nést na své skoro nehmatatelné kapičce obrovskou stavbu vzpomínky. A jakmile jsem zas poznal chuť sousta madlenky, namočené do lípového odvaru, který mi teta dávala (ač jsem ještě nevěděl, proč mě ta vzpomínka tak blažila, a měl jsem to objevit až mnohem později), hned se starý šedý dům do ulice, v němž byl její pokoj, připojil jako divadelní dekorace k oddělenému domku obrácenému do zahrady, který za ním postavili pro mé rodiče (ten omezený úsek, jenž jediný se mi dosud vybavoval); a s domem město od rána do večera a za každého počasí, náměstí, kam mě před snídaní posílali, ulice, kde jsem obstarával pochůzky, cesty, jimiž jsem chodil za pěkného počasí. A jako v té hříčce, při níž Japonci pro zábavu pouštějí do porcelánové misky s vodou kousky papíru do té chvíle beztvaré, které se, sotva jsou potopeny, roztáhnou a rozvinou, zbarví se, rozliší, promění v květy, v domy, v určité poznatelné osoby, právě tak teď všechny květiny v naší zahradě a v parku pana Swanna i lekníny ve Vivonne a lidé z vesnice, jejich malá obydlí a kostel a celé Combray s okolím, to vše nabylo pevných tvarů a vynořilo se, město i zahrady, z mého šálku čaje. Marcel Proust vyslov [marsel prust] Combray vyslov [kombre] Virginia Woolfová K MAJÁKU (1927) VI. Jaro - bez jediného zbylého lístečku, holé a rozzářené jako panna rozdychtěná ve své cudnosti, zpupná ve své ryzí nevinnosti - zalehlo do luk udivené a ostražité, vůbec nedbajíc na to, co učiní a usoudí ten, kdo je spatří. (V květnu se provdala Prue Ramsayová, kterou odvedl do kostela jen otec. Co jiného se dalo čekat? ptali se lidé. A říkali si: Krásně jí to slušelo!) Jak se blížilo léto, jak se dloužily večery, napadaly těm, kdo bděle a důvěřivě chodili sem tam po písečném břehu a šťárali v tůňce, nejpodivnější představy - těl roztříštěných na atomy unášené větrem, hvězd jiskřících v jejich srdcích, skály, moře, mraku a oblohy naschvál tak seskupených, aby navenek zobrazily spojení rozprchlých střepin vnitřní vize. V těch zrcadlech, lidských myslích, v těch tůňkách zvířené vody, v nichž se věčně stahují mračna a honí stíny, setrvávaly sny, a nebylo možné odolat výzvě, téměř neuvěřitelné, jakoby hlásané každým rackem, květem, stromem, mužem a každou ženou i samou vyprahlou zemí (ale na nedůvěřivé dotazy ihned odvolávané), že vítězí dobro, převládá štěstí, panuje řád; a nedbat podivného nutkání bloudit sem a tam a pátrat po nějakém absolutním dobru, nějakém krystalu čirého štěstí, zdaleka jiného než známé rozkoše a uznávané ctnosti, po něčem, co nemá docela nic společného s děním v rodinném životě, po něčem jedinečném, třpytném jako diamant v písku, co by vlastníkovi zabezpečilo klid a mír. A jaro, shovívavé a blahosklonné, 17

zahalené hávem bzučících včel a komářích rejů, s očima zastřenýma závojem a s odvrácenou hlavou jako by zpoza prchavých stínů a dešťových přeháněk bralo na vědomí lidské soužení. (Prue Ramsayová toho léta zemřela na nějakou nemoc ve spojitosti s porodem, a byla to opravdu tragická smrt, říkali si lidé. Nikdo si víc nezasloužil šťastný život.) A tu v letním žáru znovu rozeslal vítr své špehy po domě. V slunných pokojích mouchy protkávaly pavučinu; plevel vzrostlý až k oknům v noci bez ustání ťukal na skleněné tabule. Po setmění záblesk z majáku - který v zimních temnotách tak přísně dopadal na koberec, až se v něm ostře rýsoval barevný vzorek - nyní ve vlídnějším letním soumraku, zjasnělém září měsíce, po koberci lehce sklouzal, jako by jej hasil, a pokradmu se plížil dál a ohlížel a láskyplně se zas navracel. Ale v konejšivém tichu, jak ten dlouhý záblesk spočinul na loži láskyplným pohlazením, náhle pukla skála; zase spadl jeden uvolněný záhyb šátku a rozhoupaný zůstal viset. Za krátkých letních nocí a dlouhých letních dnů do prázdných pokojů zaléhala tichá ozvěna šelestění trávy a bzukotu much, dlouhá pentle mucholapky povívala sem tam, bezcílně rozhoupaná, a slunce pruhovalo a mřížkovalo pokoje a zalévalo je žlutě zamlženým světlem, takže když tam pronikla paní McNabová a v kolíbavé chůzi smýčila a oprašovala, vypadala přitom jako tropická ryba rozhánějící se ploutvemi ve vodě prozářené slunečními paprsky. Ale i do dřímoty a spánku později v létě doléhaly zlověstné zvuky jako rytmické rány kladivem ztlumené plstěnou podložkou, a při těch opakovaných úderech se dál uvolňoval záhyb za záhybem zřaseného šátku a dál praskaly čajové šálky. ChvI1emi cinkla sklenice v kredenci, jako by nějaký obří hlas v smrtelných mukách vykřikl tak pronikavě, že se roztřásly i sklenice v kredenci. Pak znovu zavládlo ticho; a pak, noc co noc a někdy v pravé poledne, kdy růže zářily barvami a světlo vrhalo na zeď svůj lesklý obraz, najednou jako by do toho ticha, tak lhostejného, tak netečného, zalehlo žuchnutí něčeho, co spadlo. (Vybuchla mina. Ve Francii vyhodila do povětří dvacet třicet mladých mužů, mezi nimi i Andrewa Ramsayho, ale milosrdně mu byla dopřána okamžitá smrt.) Toho roku lidé, kteří se vydali na břeh zkoumavě pátrat na moři i obloze, zda jim vy jeví nějaké poselství nebo potvrdí nějakou vizi, jistě zpozorovali mezi obvyklými projevy božské štědrosti - západem slunce do moře, bledým úsvitem, východem měsíce, rybářskými čluny v měsíčním svitu a dětmi, jak se koulují hrstmi trávy - něco nesouladného s tou laškovnou, harmonickou pohodou. Na moři se například potichu zjevila popelavě šedá loď - zjevila se, zmizela; nebo se na mírné hladině moře ukázala nafialovělá skvrna, jako by pod ní něco neviditelně vzkypělo a krvácelo. Takové vtíravé zásahy do scenérie, která měla povzbudit k nejvzletnějším úvahám a nejpotěšitelnějším závěrům, přiměly ty lidi, že se v chůzi zastavili. Bylo nemožné ty zásahy shovívavě nevzít na vědomí, odmyslit si jejich význam v té scenérii; procházet se u moře dál, jako by se nic nestalo, a žasnout nad tím, jak se v zevnější kráse zrcadlí krása vnitřní. Dovršuje příroda to, co podnikl člověk? Dokončuje to, co on započal? Stejně blahosklonně hledí na jeho soužení, promíjí mu jeho mrzkost a svoluje k jeho trýzni. Sen o účastenství, dovršení, nalezení nějaké odpovědi v samotě na mořském břehu není tedy nic než odraz v zrcadle, a to zrcadlo nic než skelně hladký povrch blahosklonně rozestřený, zatímco ušlechtilejší mocnosti jsou pohrouženy v hlubokém spánku? Trpkost a beznaděj - a přece se nechtělo odejít (protože krása má svá kouzla, může skýtat útěchu), ale přecházet dál sem a tam po břehu bylo nemožné; rozjímání bylo nepřípustné; zrcadlo se roztříštilo. (Tehdy na jaře vyšla panu Carmichaelovi knížka básní a měla nečekaný úspěch. Válka, říkali si lidé, vzkřísila zájem o poezii.) VII. Noc co noc, v létě v zimě se bez přestání střídala trýzeň bouří a klidná pohoda břitce jasného počasí. Z hořejších místností v prázdném domě (kdyby tam někdo býval naslouchal) 18

bylo slyšet jen obrovský lomozný chaos protínaný blesky, jen burácivé zmítání, jak spolu řádily vichřice a vlny jako ohromné, amorfní mořské obludy, neosvícené rozumem, převalovaly se jedna přes druhou a zuřivě se srážely a porážely v noční tmě i za denního světla (protože noc a den, měsíc a rok spolu nestvůrně splývaly) v idiotském zápolení, až se zdálo, jako by se vesmír, smyslů zbavený, rval sám se sebou ve zběsilém pomatení a z prostopášné bujnosti. Kamenné vázy v zahradě, z nichž neladně trčely větrem orvané pozůstatky rostlin, znovu se na jaře zapestřily jako jindy. Rozkvetly fialky a narcisy. Ale tichá a jasná denní pohoda byla stejně obludná jako noční chaos a povyk - tadyhle stromy, tamhle květiny zdvíhaly hlavy a rozhlížely se, ale naprázdno, nevidomé, a tedy strašidelné. (Úryvek) FRANZ KAFKA (1883-1924) Proměna Gregor Samsa, povoláním obchodní cestující, jednoho dne po probuzení zjistí, že se proměnil v obludný hmyz. S obtížemi zvládá nejzákladnější úkony. Přehnaně úzkostlivý mladý muž, živitel rodiny (otec před několika lety zkrachoval a dluží Gregorovu zaměstnavateli peníze), od první chvíle myslí především na druhé - snaží se ušetřit je šoku, který by utrpěli při pohledu na něj. Stejnou starost mu dělá pomyšlení na to, co jeho absenci řeknou ve firmě. Ty, kdo klepou na jeho dveře - otce, matku, dospívající sestru Grétu i prokuristu, kterého vyšle" starostlivý" zaměstnavatel, se snaží uchlácholit,ve skutečnosti však vydává nepřirozené, zvířecí zvuky. Když otevře dveře, opravdu všechny poděsí; otec ho násilím vtlačí zpět do pokoje. Tam Gregor stráví následující dva měsíce, prakticky v úplné izolaci: pouze sestra mu nosí jídlo a uklízí mu, i ona je však ráda, když se v době její přítomnosti schovává pod postel. Gréta v nové situaci rychle dospívá v samostatnou a dominantní osobnost - odmítá matku (v níž neodumřely mateřské pudy) vpustit do Gregorova pokoje (otec o kontakt se synem nestojí). Když si Gréta všimne, že si Gregor oblíbil lézt po stěnách a po stropě, navrhne matce, aby z jeho pokoje vystěhovali nábytek. To Gregora poděsí - zdá se mu, že tím ztratí další část svého "původního! světa; vyleze z úkrytu a nechtěně vyleká matku. Ocitne se mimo pokoj, což si otec, právě se vracející domů, vysvětlí jako agresi: surovým způsobem na Gregora zaútočí a málem ho zabije. Těžké zranění, s nímž Gregor stonal víc než měsíc - jablko, které si nikdo netroufal vyndat, zůstalo vězet v těle jako viditelná upomínka -, patrně i otci připomnělo, že přes svou nynější smutnou a odpornou podobu je Gregor členem rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepřítelem, nýbrž že rodinná povinnost přikazuje spolknout odpor a být trpělivý, nic než trpělivý. A třebaže Gregor svým zraněním patrně navždy utrpěl újmu na pohyblivosti a prozatím mu jako nějakému starému invalidovi trvalo celé dlouhé minuty, než přešel pokoj - na lezení ve výškách nebylo ani pomyšlení _, dostalo se mu za toto zhoršení stavu náhrady, která se mu zdála zcela dostatečná, a sice v tom, že vždy k večeru se otevřely dveře do obývacího pokoje, z nichž už obyčejně jednu nebo dvě hodiny předtím nespouštěl oči, a on se pak, leže potmě ve svém pokoji a z obývacího pokoje neviditelný, směl dívat na celou rodinu u osvětleného stolu a poslouchat jaksi s všeobecným souhlasem, tedy docela jinak než dříve, co si povídají. Nebyly to už ovšem živé rozhovory jako za dřívějších dob, na něž Gregor vždy trochu toužebně myslíval v hotelových pokojích, když musel unaven ulehnout do vlhkých peřin. Teď tu většinou panovalo hluboké ticho. Otec brzy po večeři usnul v křesle; matka a sestra 19

napomínaly jedna druhou, aby byla zticha; matka, naklánějíc se hluboko ke světlu, šila jemné prádlo pro nějaký módní obchod; sestra, která přijala zaměstnání prodavačky, se po večerech učila těsnopisu a francouzštině, aby snad někdy později dostala lepší místo. Někdy se otec probudil, a jako by vůbec nevěděl, že spal, řekl matce: "Jak to dnes zase dlouho šiješ?" a hned zase usnul, zatímco sestra a matka se na sebe znaveně usmály. Otec s jakousi umíněností nechtěl ani doma odkládat stejnokroj sluhy; a zatímco župan nadarmo visel na věšáku, podřimoval otec na svém místě úplně oblečen, jako by byl neustále ve služební pohotovosti a i zde vyčkával hlasu nadřízeného. Následkem toho stejnokroj, už na začátku ne zrovna nový, pozbýval přes všechnu matčinu i sestřinu péči čistoty a Gregor se často celé večery vydržel dívat na oděv plný skvrn, vždy zářící vyleštěnými knoflíky, v němž stařec krajně nepohodlně, a přece klidně spal. Jakmile odbilo deset, pokoušela se matka otce tichými domluvami probudit a pak ho přimět, aby si šel lehnout, neboť tady přece není žádné pořádné spaní, jehož má otec, který v šest hodin musí nastoupit službu, nanejvýš zapotřebí. Ale s umíněností, která ho posedla od té doby, co se stal sluhou, trval pokaždé na tom, že ještě zůstane u stolu, ačkoli pak zpravidla usnul, a i pak to dalo velkou práci donutit ho, aby vyměnil židli za postel. Ať na něj matka i sestra mírnými domluvami dorážely sebevíc, čtvrt hodiny pomalu vrtěl hlavou, oči měl zavřené a nevstával. Matka ho tahala za rukáv, říkala mu do ucha různé lichotky, sestra nechávala svých úkolů, aby pomohla matce, ale na otce to neplatilo. Jen se ještě hlouběji zabořil do křesla. Teprve když ho ženy vzaly pod paží, otevřel oči, díval se z matky na sestru a ze sestry na matku a říkal: "To je život. Takový já mám na stáří klid." A opírajíc se o obě ženy, zvedl se těžkopádně, jako by byl sám sobě největším břemenem, nechal se ženami dovést až ke dveřím, kde jim pokynul na rozloučenou, a sám pak kráčel dál, zatímco matka opět spěšně odhodila šití, sestra pero a obě běžely za otcem, aby mu byly dále nápomocny. Kdo měl v této přepracované a příliš unavené rodině čas starat se o Gregora víc, než bylo nezbytně nutno? Domácnost se uskrovňovala čím dál víc; obrovitá kostnatá posluhovačka s bílými poletujícími vlasy přicházela ráno a večer vykonat tu nejtěžší práci; vše ostatní obstarala matka vedle spousty šití. Stalo se dokonce, že různé rodinné šperky, jež dříve matka s dcerou celé šťastné nosívaly na zábavách a při slavnostech, byly odprodány, jak se Gregor dověděl večer, když byla řeč o tom, kolik se za ně utržilo. Nejvíce si ale všichni stále naříkali na to, že nemohou odejít z tohoto bytu, na nynější poměry příliš velikého, neboť si nedovedli představit, jak přestěhovat Gregora. Gregor však dobře viděl, že jim ve stěhování nebrání ani tak ohledy na něj, vždyť jeho by mohli snadno přepravit v nějaké vhodné bedně s několika otvory pro vzduch; to, co rodině bránilo ve výměně bytu především, byla spíše naprostá beznaděj a pomyšlení, že ji postihlo takové neštěstí jako nikoho druhého mezi příbuznými a známými. Co žádá svět od chudáků, to plnili, jak mohli, otec nosil úředníkům v bance snídani, matka se obětovala pro prádlo cizích lidí, sestra pobíhala za pultem, jak zákazníci poroučeli, ale na víc už rodině síly nestačily. A rána v zádech jako by Gregora znovu rozbolela, když matka a sestra uložily otce a vrátily se zpátky, nechaly práci prací a přisedly jedna k druhé a přitiskly se k sobě tvářemi; a když matka ukázala na Gregorův pokoj a řekla: "Zavři ty dveře, Gréto," a když se Gregor ocitl zase potmě, zatímco ženy mísily své slzy nebo dokonce bez slz zíraly do stolu. Noci i dny trávil Gregor skoro úplně beze spánku. Někdy si říkal, že až se příště otevřou dveře, vezme záležitosti rodiny znovu do svých rukou tak jako dřív; v myšlenkách se mu zase po dlouhé době objevil šéf a prokurista, příručí a učedníci, zabedněný podomek, dva tři přátelé z jiných obchodů, pokojská z jednoho hotelu na venkově, milá, letmá vzpomínka, pokladní z jednoho kloboučnictví, o niž se vážně, avšak příliš váhavě ucházel - ti všichni se mu zjevovali pomícháni s cizími nebo už zapomenutými lidmi, ale místo aby jemu a jeho rodině pomohli, byli vesměs nepřístupní, a on byl rád, když zmizeli. Pak zas ale vůbec neměl 20