J. H. Krchovský BÁSNĚ

J. H. Krchovský BÁSNĚ

NOCI PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO Výbor z básnických sbírek Z let 1978 1991

I. část Básně vybrané ze sbírek PROCHÁZKA URNOVÝM HÁJEM (1978 1979) NEKLID (1980) BESTIÁLNÍ NĚHA (1981 1982)

PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO od té doby se nenávidím včera mě ale napadlo že se v něm stejně neuvidím rozplynul jsem se děsem nad tím, že vůbec nejsem vůbec si nezávidím (Procházka urnovým hájem)

NA STROPĚ HOŘČICE A V NÍ JE BUŘT zmítám se v šílenství na podlaze a je mi blaze, tolik blaze že už snad nemůže ani být hůř (Procházka urnovým hájem)

MÁ DUŠE JE PERPETUUM MOBILE Žije a umírá krmena ničím dokonale se zničím rozkrájím se na motorové pile Dneska je Štědrý den postavil jsem si betlémské jesle usínám, jde na mne sen usínám, houpu se v elektrickém křesle (Procházka urnovým hájem)

POKOJEM OBCHÁZEJÍ POSTAVY celé davy kývám jim rukou a šeptám pozdravy pokojem obcházejí postavy tiše, jak se sluší postavy bez rukou, bez nohou postavy bez těla, bez hlavy jenom s duší jenom s duší (Procházka urnovým hájem)

NĚKDY NA TEBE MYSLÍM když v podzimních ránech plazím se vlhkým listím po hrobkách na Olšanech Občas tě i potkám když se tvůj obraz nerozdvojí směješ se mrtvým fotkám všem, jenom ne té mojí Jednou ti vyznám lásku a budeš-li mít zájem pozvu tě na procházku urnovým hájem Zatím mne však drtí skutečnost tíživá že ač nejsi po smrti tak přesto nejsi živá! (Procházka urnovým hájem)

MÁM SVOU NOHU MEZI DVEŘMI do místnosti nekonečné z ní na sebe křičím: Věř mi - je to marné a zbytečné! Z jedné strany dovnitř cpu se a z druhé si bráním vstupu v ostrých zpětných zubech v puse držím konec svého trupu (Procházka urnovým hájem)

NETŘEBA HLEDAT V PULTECH BIBLIOTÉK a rukou v prázdnu šmátrat když poznání je blízko na dotek když reálný je návrat Netřeba šplhat vzhůru na výsostná území stačí jen ožírat kůru zde dole, při zemi (z textů do sbírek nezařazených)

ČTYŘI SVĚTOVÉ STRANY? ne, je jich mnohem více snad leda čtyři stěny zlomené svitem svíce Čtyři prázdné stěny a na nich tentýž obraz šepot, vzlyky a steny skok, pád a znovu odraz (z textů do sbírek nezařazených)

POD BÍLOU ZDÍ tmou zaštěkali psi přichází všední temný výjev z apokalypsy: Za chvíli ozvěny všech kroků odezní o úzkost opřeny postavy obcházej na cestě podél zdí - křik rodící stařeny ozývá se z parku a synek tmy debilní měsíc uléhá do kočárku vytí psů vychází zespod a ohlašuje dobu: čas zavíraní hospod a otvírání hrobů (Neklid)

NA SAMÉM KONCI temné chodby v tunelu pod městem kde jsem nikdy nebyl za dlouhou řadou vytlučených světel zmítán průvanem a zimnicí potmě a poslepu narazil jsem na zeď z betonu a ze střepů - na hluboký a ztvrdlý otisk své tváře na opačném konci zaslechl jsem s ozvěnou vzdálený nářek a já zjistil že nejsem tady ale za stěnou že nejsem odlitkem ale formou ze nejsem uvnitř ale vně - jsem zazděnou zatvrdlou šlápotou hlubokým otiskem mě (Neklid)

S PRONIKAVÝM ZVUKEM kdosi přejel nožem po hrdle sklenice a můry, naoko mrtvé náhle spadaly na zem jako by se blížil netopýr bojím se světel studených světel výbojkových zářivek přál bych si být netopýrem umět tak zpívat pronikavým ultrazvukem aby zářivky strachem praskaly a padaly na zem ve strachu, že se blížím já přál bych si být velikým černým, skleněným netopýrem (Neklid)

MÁ BESTIÁLNÍ NĚHO chtěl jsem se zavřít s tebou do domu srdce mého kde se sny o snech ve spánku zdají zavřít se do něj než strhnout ho dají do prázdných oken jsem příliš zamilován obehnán drátem a skrz naskrz podminován (Bestiální něha)

NAPÍCHNUTÝ K ŇÁKÉ HOLI hlídám se a zaháním visím tu jak strašák v poli zaháním se máváním Má pravá i levá ruka vlaje blbě ve větru jak divná boží muka navlečená do svetru (z textů do sbírek nezařazených)

ACH TO JARO! strašná vůně s nekonečným smradem - tahá mi to plíce z pusy omotává větví drtí mne to, dáví, dusí a přetíná ve dví ta hrůza a nostalgie po předsmutku polapení! Jak když kanec v listí ryje Strkám rypák do lupení - duše vyje, štěká, stůně ach ten smrad a jeho vůně nekonečno brání nasát ozývá se ze mě řvaní jak z porodny prasat (Bestiální něha)

NARÁŽEJE DO LIDÍ Jdu liduprázdnou ulicí a nikdo mne v ní nevidí - mám zatemněnou palici Nezářím a nemám světlo jen mé oči trochu žhnou ňáké zvíře si mne spletlo s vymlácenou lucernou Vydávám dnes jenom skřeky mluvit už mě uráží jdu se na most napít z řeky žízeň mám, i závaží (Bestiální něha)

JSEM BÝK A NATÍRÁM SE NA ČERVENO dráždím tak zrcadlo a ono dráždí mne máme jenom stejné jméno - navzájem se vraždíme se sklopenou hlavou nabíháme proti mně ničí nás, že nezjistíme kdo je uvnitř, a kdo vně v opuštěné spalovně v zrcadlové síni triumfálně křičím na zasklenou svini že já, já jsem býk a já tě zničím! a rozbíhám se proti stěně směrem hlavou na hřebík (Bestiální něha)

LIDÉ, ROZSVIŤTE VŠECHNA SVĚTLA ať vaše tváře zazáří! lidé, vy lidé krásní andělé pražští vám patří moje pozdravy! - Kušuj a zhasni jinak tě praštím a nebo kopnu do hlavy! (Bestiální něha)

CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN - jsem přec pánem svýho domu! přesto skrytě šilhám okem copak dole říkaj tomu Nic neříkaj, nic nevidí jenom sedí v podřepu klopí oči, snad se stydí že mi serou do sklepů (Bestiální něha)

OTÁZKA VRÁSKAMA čelo mi brázdí: jsem tady, nebo tam nebo zde za zdí? není mi pomoci není mi rady dál křičím do noci: kde jsem, jsem tady? jsem tady, nebo tam nebo tam za zdí? do slov se zamotám: jsem uzel, - z obou stran buším si na stěny nejsem zde ani tam - jsem do zdi zazděný! (Bestiální něha)

CHCI-LI ZMIZET BEZE STOPY nebudu se v řece topit - uložím svou kůži línou Na dno vany s kyselinou Zatímco si chystám lázeň přemýšlím a krotím bázeň: - jak, až budu rozežraný vytáhnu pak zátku z vany? Pomohu si mechanikou! - spojím drátem zátku s klikou a jak někdo chytne kliku pohřbí mě i bez hrobníků Jsem si jist, že každopádně zůstane má duše na dně já vyteču stokou z vany duše usne do nirvány Hovno nelze umýt mejdlem to, co není, zničit nejde jen to nic, co trápí hlavy kanálem se neodplaví (Bestiální něha)

DNES MNE NEMÁ UŽ CO BOLET jsem schopen žít klidně sto let a třeba i o den déle - je mi všechno u prdele! Všechno! Všechno? Všechno zas ne tvá svíce až jednou zhasne tma vyteče z kalamáře na tvou bledou stěnu tváře a to bude konec světla! kdyby tma tvůj obraz smetla tak buď sebe, či tvůj stín zpátky na zeď pověsím (Bestiální něha)

NECÍTÍM SE VE SVÉ KŮŽI ve své kůži bezpečně chci si s tebou trochu užít - buď tak hodná, vysvleč mě Stáhni mi tu kůži s těla jako svetr přes hlavu vysvleč mě, a kdybys chtěla projdeme se ke splavu (Bestiální něha)

DNES MĚ ČEKÁ TOLIK PRÁCE! - vypít vše, co přinesou a nutit se do legrace s asynchronní grimasou Do mrazáku sáhnu pro led až se vrátím domů v noci - celej ksicht mě bude bolet od smíchu a od bezmoci (Bestiální něha)

DĚSÍM SE KRŮPĚJÍ, JEŽ ZBYDOU VE SNĚHU bojím se přemýšlet krvácet na sníh zítra zas rozmotám při trpkém úsměvu obvazy s otiskem mých dnešních básní Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči musím se ujistit o dnešní noci co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči - z bolesti zůstane jen temný pocit Tak, jak čtou ze sazby pozpátku sazeči já denně převracím otisk své rány básně jsou v podivném, neznámém nářečí - dá se jim rozumět jen když jsou psány (Bestiální něha)

SPÍM A SNY MÁM SAMÉ HNUSNÉ Proč, když vedle sebe usnem proč se nezdáš v mých snech ty? denně křičím ze sna: Pojď sem! přesto vstávám sám a zpocen s vlastní kůží za nehty (Bestiální něha)

PODIVNÁ OBLAKA LETÍ MI NAD HLAVOU od rána do noci všude je šero proč i mé myšlenky po bouři odplavou? pluji a unikaj, a tím mě serou Namísto svodidla, které mne uzemní jsem jenom krajinou, kde dojde k bouři mám oči dokořán v hlavě, však pouze v ní - zvenčí to vypadá jak když je mhouřím Vidím, co nevidím: šedivé chuchvalce děsivé záblesky štěpících blesků svou duši krajinu, pustím po válce z níž vítěz odjíždí na chromém mezku Odjíždím vítězně k temnému obzoru zatímco na poli předstírám smrt červenou temperou brodím se v lavóru houpacím koníkem duní můj prd (Bestiální něha)

SEDÍM PROTI OTEVŘENÉMU OKNU zády ke dveřím sedím strnule a bez hnutí jen v průvanu mi vlasy vlají sedím a čekám - musí přijít! každou chvíli musí přijít každou chvíli musí někdo přijít a zezadu mi rozetnout lebku! (Bestiální něha)

NECHTĚ JSEM SI POLIL KAFEM koncept se svým epitafem zapomněl jsem jeho znění a text už je k nepřečtení Co teď vzkážu příštím lidem (pokud někdo živý zbyde)?! že jsem zde žil v sedmém nebi? - vůbec nikdy jsem tu nebyl! Něco vzkázat? Co a komu?! ty pitomče, směj se tomu! - u konce až budeš s dechem Skončí s tebou život všechen! (Bestiální něha)

II. část Básně vybrané ze sbírek JARNÍ ELEGIE (1982) VALČÍK S MÝM STÍNEM (1982) POSLEDNÍ JARO (1983 1984)

DNES BYLO BY MI DVAADVACET moc šťastně se však netvářím mám pod nohama další klacek s hvězdičkou křížek v diáři - blíž ke smrti než ke stáří blíž do rakve než do kolébky blíž k rozpadu než srůstu lebky však o to blíže úniku je život vskutku unikum?! snad nebude jich probůh více? Mně stačí jeden zlá lasice V mém pobořeném kurníku! (Jarní elegie)

SÁM PROTI PLYNŮM CHRÁNĚN MASKOU a uhýbaje před těly dnes vyšel jsem ven za procházkou... obědy z oken smrděly tak jako každou neděli a v neprodyšných rukavicích jsem hladil děti v parku spící: - proč pláčeš, larvo malinká? - má strach, odpoví maminka... - že v masce jsem a v divném kroji?! to budoucnosti, té se bojí až nasráno má v peřinkách! (Jarní elegie)

AČ VE DNE SLUNKO HEZKY HŘEJE tak teď je půlnoc mrazivá... já, neboť jsem se spánku přejed jdu protáhnout si vaziva... jak v záklonu jsem zazíval tu uviděl jsem padat přes dům buď úlomek či celou hvězdu a ač jsem skeptik napořád tak začal jsem si honem přát ať střetne se ňák s naším světem ať celou Zemi s sebou smete! leč nesmetla, tak půjdu spát... (Jarní elegie)

PRACH NA ZDECH, KNIHÁCH, UVNITŘ SKŘÍNĚ prach na mém stole s barvama i na obrazech, na peřině jež samým prachem narvaná se hemží moly, larvama... prach na klice (vždyť není kam jít)... ven z okna místo záclon vlají jen cáry sítě pavoučí a prach, jejž mám i na očích svou silnou vrstvou prozrazuje věc, jež mi nejvíc k ničemu je -já s pavučinou v náručí... (Jarní elegie)

NE, NEJSEM JEŠTĚ TAKÝ CHUDÁK bych smrti své se polekal a přesto sám se nejdu udat že dnes chci zabít člověka a poslat ho plout po řekách - to byl bych jen sám sebe zrádce... však mrtvý, jehož zřím teď v Svratce když jménem svým naň zavolám řve: Nejsem tvoje mrtvola! a s úsměškem dál pluje Svratkou a já jdu domů radši zkratkou - vždyť musí mě mít za vola! (Jarní elegie)

UŽ ABY TAK BYL SVÁTEK PRÁCE už aby zas byl první máj! tím dnem zahradní restaurace jak studánky se otvíraj... už teďka leckde natíraj ty stolečky mnou ošoupané jež říkaly mi vloni: Pane... a letos opět v mraku much zas usednu na čerstvý vzduch a až se stromy ztratí ve tmě pak ňáké dívce řeknu: Veď mě! no ano, ovšem - dá-li bůh... (Jarní elegie)

JEN PIVEM BYCH SE SOTVA UPIL... dnes pro změnu jsem sed k vínu a vybírám si z vlasů lupy jak lístky květů jasmínu... lup přilepím vždy na slinu pak o zrcadlo setřu s palce a ve skle za mnou spatřím v dálce svých tisíc ksichtů rozplizlých jež prst si také olízly......jsem rád, že je tu se mnou spolu ta řada navlas stejných volů mám strach však z jejich očí zlých... (Jarní elegie)

JÁ CHTĚL BYCH TAK MÍT MOTOCYKL a punčocháče s podvazky! pak s malou změnou starých zvyků a s tváří skrytou do masky řetězem místo pomlázky bych všechno vytlouk jako datel - hned první Čs. spisovatel a podobných je pajzlů moc kde zavřeli by pro nemoc" kde den před tím bych svlékal z kůže mnou milované ženy, muže - ach, to by byla Velká noc! (Jarní elegie)

KRUH KOLEM LŮŽKA KRESLÍM KŘÍDOU tím zkouším čelit svým zlým snům neb cítím, že zas dneska přijdou - jak Pegas bych lez na klisnu... tak přivážu si k penisu dvě kilovky, ať nezvedá se - mám dost už těch svých snových lásek a zrovna dnes chci klidně spát a žádnou klisnu nelíbat vždyť chudák postel - stará panna je ráno celá uslintaná jak obcházím svůj celibát... (Jarní elegie)

STÍN ZVĚTŠUJE SE VZDÁLENOSTÍ... čím blíž mám hlavu u svíce tím víc se děsím obludnosti své ohořelé palice... i obyčejná jepice je velká jako pterodaktyl - pryč odháním ji svými lokty co možná nejdál od světla - chci, aby ke zdi odlétla a sám se nesmím světlu vzdálit - vždyť co kdyby pak můj stín malý si s trilobitem popletla! (Jarní elegie)

I DNESKA V NOCI PŘI NÁVRATU jdu obezřetné ulicí krok za krokem se plížím k vratům - mám strach, když zvedám petlici že někdo s dlouhou jehlicí se právě dočkal chvíle vhodné kdy vracím se, a teď mi bodne tu jehlu okem do hlavy až o lebku se zastaví... však dnes tam nestál nikdo opět tak jehlici zas schovám v klopě - jsem ještě furt moc laskavý! (Jarní elegie)

KŘÍŽ NA MÝCH ZÁDECH NEJVÍC VADÍ těm, co mne pod něj zahnali... s dojemnou péči o mé mládí teď odklápějí kanály a dívaj se sem, zda mám klid čímž akorát mé naschvál ruší... vím, ze jim nejde o mou duši však mám snad sloužit tělem těm co konejší mé mementem? těm, které asi strašné hryže že na zádech se tahám s křížem namísto pytle s cementem... (Jarní elegie)

PRÁZDNOTOU UVNITŘ MNE BYL JSEM AŽ ZDRCEN když jsem si na hrudník pod levý prs přitiskl konzervu s hovězím srdcem a obsah protlačil přes žebra skrz... co bych moh od sebe jiného čekat - že se tam nevejde hloupých pár deka? třeba pět plechovek nacpu tam hravě - to ani neříkám, co nosím v hlavě! (Valčík s mým stínem)

SOUSEDI OD VEDLE BUŠÍ A LÁTEŘÍ nejspíš je (jako vždy) zas něčím ruším - snad se jim nelíbí praskot v mé páteři snad není příjemné pro jejich uši jak sebou zmítám, když zavěšen na dveřích snažím se vytřepat ven z těla duši...beztak jsem pro ně jen nestvůra prašivá která je strašívá po léta ze sna - teď zase pro změnu břicho si zašívám neboť mi kůže už byla moc těsná tak asi navždycky zůstanu na kordy" se zlými sousedy za bílou zdí - zpívám si brnkaje na střeva akordy nového valčíku pro mne a stín... (Valčík s mým stínem)

VLHKEM MI ZAVONĚL MAGICKÝ ŘÍJEN vítr dnes vyje jak sbor smečky hyen ulicí honí se spadané listy i svíčky na hrobech blikají místy...slyším jak ze síně ke mně skrz hroby plazí se do mlhy Fibichův Poém dupám si do taktu raz dva tři doby - komusi dávají poslední sbohem... (Valčík s mým stínem)

OBUT A OBLEČEN POČÍTÁM MINUTY - čeká mé příšerná křížová cesta svíjím se u dveří do klubka svinutý třesu se, potím se, v noci jsem nespal Z kabátu odlétly zbylé dva knoflíky sotva jsem oblečen, hned se zas svlíkám čelo mám do krve rozbité od kliky - proboha nemohu! Nechci jít nikam! Někoho uvidět, být viděn kýmkoliv obojí děsí mé hrůzností stejnou kéž bych měl vypito aspoň tak pět šest piv kéž bych měl někoho, kdo by šel se mnou! Kdybych moh alespoň požádat kohosi někoho, kdo by se v ulicích nebál podat mu peníze, tašku a poprosit: prosím vás, kupte mi naproti chleba! (Valčík s mým stínem)

V PODIVNÉM, CHVĚJIVÉM PŘÍŠEŘÍ TONE BYT má tvář se bojácné noří ven z šera měsíc jde velikým obloukem po nebi úplné jinudy, než jak šel včera Je celý pobledlý, slabý, až splývá s tmou spřízněné zamrkal na mne svým okem - taky ho vyděsil ohňostroj nad Letnou tak to vzal po nebi raději bokem (Valčík s mým stínem)

RANIL MNE, URAZIL, POTUPIL, NAKRK MĚ! ten sviňák v zrcadle zas se mi smál! rád bych ho konečně viděl už na prkně - pak ať se posmívá, že chci žít dál! (Valčík s mým stínem)

NEDĚLÁM VŮBEC NIC. CO ZAČAL LISTOPAD nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát celé dny sedávám s pohledem doblba spícího kocoura tu a tam podrbám a jeho pacička, rozbitá od broků probouzí ve mně sklon k humánním výrokům: -jak mohou proboha někoho vůbec hřát neživé kožichy, stažené se zvířat?!...kocour mi chápavé přikývne s povděkem a dal spí, zahříván neživým člověkem... (Valčík s mým stínem)

TAHÁM ŠPUNT Z FLAŠKY VEN, DVĚ VÍLY SPALY V NÍ...k tanci jim připíjím už sedmou deckou náhle si připadám bezbranný, naivní čistý a bezelstný jak malé děcko... Došel chlast. Nejsem už přitroublý dobráček! žíznivý obcházím po prázdném bytě dupaje vztekám se a kopu do hraček zákeřný, krutý a zlý jako dítě (Valčík s mým stínem)

DNES V NOCI DOSTAL JSEM ZAS JEDNOU DO DRŽKY když jsem šel od Šupů na noční tramvaj kousek dál od místa, kde pečou pirožky v koutě, kam opilci obvykle srávaj Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým vím jen, že byli dva a tma jak v pytli - mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky (byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli) Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů uleh jsem do stínu lákavé reklamy s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů (Valčík s mým stínem)

ZŘÍDKA TEĎ OPOUŠTÍM SVŮJ TEMNÝ PŘÍBYTEK ven mě to netáhne, radši sám popíjím ruce mám ke stolu hřebíkem přibité jinak bych zoufale sáhnul hned po pyji a to mě pokaždé velice vysílí - zbytečná námaha! Obzvláště visí-li... (Valčík s mým stínem)

VEŠKERÉ PSANÍ DNES ZDÁ SE MI PITOMÉ odporné, zbytečné, marné a hloupé bohužel, myslím tím dokonce i to mé - asi mě zblbnul vlak tím, jak mnou houpe asi jsem opravdu už velmi unaven z okna ven upírám oči své tupé teď zrovna do noci, - jedu už třetí den sužován samotou prázdného kupé -vlak náhle zastavil za Starou Krčí... (už někdy od války v polích tu trčí!)...na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak v něm nikam odnikud jede vrak muže to jsem já, - zoufalý, vychrtlý vlkodlak vlkodlak oděný do vlčí kůže... (Valčík s mým stínem)

BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO... Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov jimiž furt naříkám, jak žiju stěží tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov abych si upřesnil, co je to Nežít...Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se nemám se k odchodu, postávám před branou a koukám se strachem na vločky ve vlasech jestli v nich roztají, anebo zůstanou... Slyším však hrobníka: - Hej, pane, zamykám mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!...poslušně odcházím, - proboha, ale kam?! - vracím se k aleji hřbitovních stromů (Valčík s mým stínem)

JAKO BYCH ZASLECHL NĚJAKÉ VOLÁNÍ kdo by to moh však být? - Ve čtyři v noci... - snad vítr za domem honí se po pláních snad mám jen takový podivný pocit S trychtýřem na uchu vycházím na pavlač - snad něčí dítě řve, či vyje v domě pes? ne, tohle nebude psí ani dětský pláč to jen má pitomost volá až do nebes! (Valčík s mým stínem)

SÁM OŽÍRÁM SE POD LIPKAMA" půllitr laskám polibkama a vidím skrz jeho prasklý sklo tvář, po který se mi zastesklo a která ml tu tolik schází... a hospodskej šel pro obvazy... (Poslední jaro)

SVÝM NECH MĚ BÝT!" TÉ VLASTNĚ VOLÁM vždyť dělám všechno naopak a s předsevzetím přestat s pitím jdu na pivo a na loupák...je poledne a pro mě ráno jdu na pivo a na loupák když říkám Ne, tak chci říct Ano a stejně tak i naopak... (z textů do sbírek nezařazených)

VIDÍM SE V ZRCADLE... NE, - ONO VIDÍ MNE svým skelným pohledem skleněný desky která se nesměje, a když, tak na jiné na ty se usmívá hezky, tak hezky Já svejma očima vidím jen obraz svůj nikdy se nespatřím v celý svý bídě chtěl bych bejt očima vlastního odrazu chtěl bych bejt zrcadlem, chtěl bych se vidět! (z textů do sbírek nezařazených)

ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ, BOŽE jak uprdnutí do soulože (Poslední jaro)

III. část Básně vybrané ze sbírek ZAMILOVANÝ DEMENT (1984-1985) NOVÉ VALČÍKY (1984-1985) MÉ LEBKY STÍN (1989-1991)

JDU S VLČÍ MLHOU PO SÍDLIŠTI a s celkem slušnou erekcí rvu šaty z dívek, které chci jen nechápu, proč tolik piští Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?! vždyť horký líh mi zahřál dech! snad nezdá se jí, že můj rubáš je rozstřižený na zádech (Zamilovaný dement)

MÉ MILÉ JE DNES DVACET ČTYŘI tak vytáhl jsem z kalhot úd a napsal jsem si na žalud:,,vše nejlepší Ti přeje Jiří!" už zvoní zvonek, otevírám se ztopořeným pohlavím dvě pionýrky na mě zíraj snad přišly pro sběr, co já vím... (Zamilovaný dement)

ZKUS PROSIT CESTOU CIZÍ CHODCE pros, aby domů s náma šli že je nám úzko na mašli jak v odbržděné maringotce že bojíš se být se mnou sama a hlídat mě až do rána v mém strašném domě, kam jde s náma nám v patách jak stín Morana (Zamilovaný dement)

JSEM HRSTKA PRACHU ZE SVÝCH KOSTÍ jsem chladný popel bez urny a průvan, přízrak nestvůrný mne rozfoukává po místnosti - a kde jsi ty? Tvá ruka. kde je?! jen lichý vzdech se ozval tmou jsem popel jenž už nezahřeje tvou ruku větrem rozvátou (Zamilovaný dement)

VŠICHNI JSOU ZÁKEŘNÁ HLADOVÁ KLÍŠŤATA jsou na svých prdelích vzájemně přisátá a když se poslední na první zavěsí pak z jeho prdele vlastní krev saje si (Nové valčíky)

V NÁDRAŽNÍ HOSPODĚ LÉČÍM SE Z OPICE absence peněz mi brání zas opít se prašivá neděle! Mé tělo není s tvým... procitám v Hybernské před prázdným řeznictvím Jistě sám ďábel mne poslal sem pro lekci abych se pobavil dvojitou projekcí průhledným zrcadlem, sklem, které chvěje se a za ním pustý krám; Žer, prase, přežer se! Jako bych v zubech měl hořící zápalku s úšklebkem cením chrup na svou tvář na špalku slunce, jak zapadá, barví ji do ruda a chodci míjej mne s výkřiky o zrůdách Háky mi splývají s budovou nádraží na prasklou výlohu masařka naráží a vzhůru nohama leze mi po ksichtě syčím skrz čelisti: Tady máš, co jsi chtěl! Konečné vidíš sám, z čeho máš nejvíc strach ne z rudých cákanců na hloupých sekyrách máš strach jen ze tebe a ze zla. kterým jsi!...vůbec si nevěřím a tudíž věřím si Výklad svým Výkladem zrcadlí muka má oči si bojácně zakrývám rukama děsím se představy, že bych si s nima sáh na svou tvář zkroucenou v štítivých grimasách (Nové valčíky)

MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ! stejné tak celibát, ten mne sral po léta nevím, proč Březina nezůstal Jebavý může snad krásnější jméno chtít poéta? (Nové valčíky)

UŽ BYCH MĚL DÁVNO SPÁT, A PŘESTO NEUSNU bojím se odplout tmou na cestu k zlému snu nechal jsem rozžato, mám strach mít v noci tmu bojím se krásných snů, že z nich zas procitnu Hrůzami přežraná má duše hladoví po klidné plavbě tmou do říše Hádovy už jsem si pomalu v posledních dobách zvyk usínat s korunou vloženou pod jazyk (Nové valčíky)

BOŽÍ HOD V CHRÁMU SV. MIKULÁŠE Chrám, to je budova poměrně stylová pokud se jednomu zachce se milovat" jen jsem se musel vzdát estétských nároků a spolknout averzi, kterou mám k baroku Petřín byl pod sněhem a nejsem Eskymák abych to v šestnácti pod nulou hezky zmák kostel byl naopak příjemné vyhřátý...ježíšek v jeslích spal zahříván zvířaty Když jsi se k betlémským jesličkám skláněla stoup jsem si za tebe a s tváří anděla stáh jsem ti punčochy, a kabát se sukní vyhrnul přes boky, abych měl cestu k ní Kalhotky, ty vem čert, prostě mi vadily jediným trhnutím vznikly z nich dva díly čímž jsem si zajistil přístup k tvé sliznici která již čekala, vlhká i žíznící Lidé si mysleli, že vzdycháš dojetím byla jsi dojatá, jenomže pouze tím že té má varlata hřála až na pochvě a úd byl nadoraz (to len sám Pán Boh vie...) (Nové valčíky)

PROČ SE MÁM STÁŘÍ BÁT, NEŘKU-LI STAROBY? že bych svým přátelům chodil srát na hroby?! neznám své přátele, - snad oni znají mne... ve světle bez konce počkám si na jiné (Nové valčíky)

FALLPHILA Část I. (listopad) Ležíme na kůžích donaha svlečení v plamenech plápolá má stará loutna trháme zubama kočičí pečeni obraný hřbet z kočky v ohni jíž doutná Dým z ohně potáhnul strop černou patinou v otvoru po lustru hvězdy se třpytí pijem krev z pohárů, já tvoji a ty mou šampaňské přestávám nazývat pitím Posílen pářením řvu hlasem věčných stvůr zpěv o tvé něžnosti, drsné a krásné pod okny vyje vlk, který mi střeží dvůr noc bledne v plamenech, za chvíli zhasne... (atd )

Část II. (únor) Zatímco Fallphila blouzní dnes v horečkách snažíc se vypudit mé jméno z hlavy opékám na šavli embryo tvorečka z něhož by býval byl dědic mé slávy Žel, jenom s člověkem lze zkřížit člověka což v našem případě bylo dost jiné Fallphila? Není už. Snad na svém rově lká Půjdem spát, synu můj. Kde jsi? Můj stíne... (Nové valčíky)

NEVÍM DNES O NIČEM... Nevím dnes o ničem, neznám nic, co bych chtěl s kocourem na zádech ploužím se po bytě a marné přemýšlím, co bych si mohl přát kořalku? Celý svět? Věčnost, klid napořád holku? Tak na chvíli... A co pak, zase rum?! už mě to nebaví! Jestli se naseru vyryju penisem po stěnách samé NE! přitom si mohu přát, aby byl z kamene (Nové valčíky)

MÁŠ HEZKÉ KALHOTKY, - K VÁNOCŮM OD MÁMY? ta vůně Azuru málem až omámí Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže? myslím, že raději zamknu ty dveře, že... Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín? Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely! (Nové valčíky)

DĚŤÁTKA VESELE HÝKAJÍ Z KOČÁRKŮ důchodci jako hmyz ožívaj pod slunkem s punčochou na tváři obcházím po parku lákaje děvenky nemravným posunkem... já vím, ta punčocha, ta se jim nelíbí kdybych však odkryl tvář, co potom, - chtěly by? (Nové valčíky)

KONEČNĚ VYRAZÍM NA DRÁHU ZLOČINU nějakou zapadlou poštu si očíhnu vejdu a zasyčím na ženskou u kasy: Naval sem peníze, nebo ho vytasím! vím, je to riskantní, může se lehce stát že zdrhnu s výkřikem: Už mi zas nechce stát! (Nové valčíky)

S VÝRAZEM ČLOVĚKA, KTERÝ MÁ ŽRÁT SVŮJ TRUS trávím své myšlenky, které mne tráví kdo stojí v pozadí většiny těch mých hrůz? jako bych nevěděl, kdo je ten pravý! Ukaž se, hyeno; kde jsi, ty zvíře zlý?! škrtnul jsem zápalkou a zařval: Tu jsem! z hlubiny zrcadla mé rysy vyhřezly gotický maskaron vrhnoucí hnusem (Nové valčíky)

NAD RÁNEM UŽ JSOU SLYŠET ZPÍVAT DROZDI pod lampou kocour chroustá spadlou můru oslepen dnem jak hmyz narážím do zdi žeru se sám; chci tmu, chci nebýt vzhůru Netoužím, jako jindy, usnout navždy a netvrdím jak dřív (i mne čas mění) že dokonalá hrůznost sebevraždy spočívá v jejím neuskutečnění Chci prostě jenom usnout a spát sladce a zítra vstát; rád, že mé budí drozdi chci spát, spát sladce jako dítě v matce nebo jak v hrobě mrtvý, - jaký rozdíl... (Mé lebky stín)

DNES POPRVÉ MŮJ PES UVIDĚL SNÍH sníh, který dosud mohl znát jen z knih z knih starých; z dob, kdy ještě žili psi psi v stopách jezdců apokalypsy... (Mé lebky stín)

KAM JÍT, KDYŽ V PŘÍBYTKY VŠECH LIDÍ ZVE MNE netopýr přibitý na jejich vrata... jdu dál, mé kroky tichnou v noci temné jdu, mnu si ruce, persona non grata... kam jít?! Tam, kam mé to jít nutí, kam utíkám za tím, před čím utíkám (Mé lebky stín)

SVĚT, V KTERÉM ŽIJI, BEZTAK VŮBEC NENÍ tak jako vše, s čím mám co do činění - spoléhat jenom na svůj zrak -jak hloupé! zrcadlo slepne, amalgam se loupe a tak jak obraz můj v něm je jen zdáním jsem přeludem i já, před ním i za ním... (Mé lebky stín)

SE SEBOU SÁM, A SÁM I V SOBĚ SAMÉM... již dlouho vzájemně se takto klamem: dvě číše plním témuž, víno pění pozdvihám těžký pohár k usmíření sklo třesklo o sklo; sám před prázdným rámem piju svou krev a střepy s amalgamem (Mé lebky stín)

JSEM NEZVANÝ HOST KARU KONCEM BŘEZNA... i když mne nikdo z pozůstalých nezná mám dojem, že se mladé vdově líbím...popíjím punč s úsměvem samolibým a záhadným jak úsměv nebožtíka jak dutý smích při zatloukání víka (Mé lebky stín)

VYCHÁZÍM NAHÝ V NOCI DO ZAHRADY jdu, překračuji ve tmě spící hady snad znehybnělé hrůzou, strachem ze mě... jdu aniž bych se dotknul vlažné země svou nohou chladnou, víc než na kost bosou...jdu třpytem hadích svleků, ranní rosou... (Mé lebky stín)

JSOU ZLOČINY, K NIMŽ NETŘEBA MÍT MOTIV jsou básně, jimž by ublížilo motto... dnes ožeru se sám, a do němoty! a bezdůvodně, - tedy právě proto (Mé lebky stín)

SPÍM (ZNUDĚN ČETBOU KNIHY KÁMASÚTRA) a v sladkém snu své invenci se klaním: tvá stehna v kruzích, skřípající futra... - slast v mrtvém bodě! Ještě větší za ním... (Mé lebky stín)

DO NOCI VONÍ HLÍNA ČERSTVĚ VYKOPANÁ už asi svitá, utichá zpěv slavíků... ty, jako každá žena neznámá, jsi panna já dole a ty na mně... Na mně?! Na víku... (Mé lebky stín)

DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě na klíně chovám týden mrtvé kotě - zemřelo steskem, asi dva dny po mně (Mé lebky stín)

SKRZ VÍČKA HLEDÍM DO TMY KE HVĚZDÁM a zdá se mi, sám sobě že se zdám žel, sen to není, či spíš bohudík prd platné dát si talíř pod budík (Mé lebky stín)

JEŠTĚ JÍT SE PSEM... NECHCE SE MI! (PSOVI TÉŽ NE) tři ráno, mrzne; v parku žádné vzdechy něžné......pes kulhá po mém boku a já po jeho - vždyť milujeme v druhém jenom svoje jho... (Mé lebky stín)

ZDI MÉHO DOMU - CHRÁM GENIA LOCI všech prohýřených dnů a děsných nocí - dny nepočítám, ale noci ano ty noci, po nichž nepřichází ráno... (Mé lebky stín)

LEDA S LABUTÍ Výbor z básnických sbírek z let 1992-1996

ZA SMRTÍ TEČKA, DVOJTEČKA, ČI OTAZNÍK... vznik, život, zánik... Konec, nebo znova vznik? odpověď neznám; nechci ji znát, zatím ne - zemřu-li, ztratím život! Ne, on ztratí mne... (Chci ještě chvíli)

PĚT KROKŮ VPŘED A ČTYŘI ZPĚT JDU PODÉL PLOTU vítr mne rve a řve: Dál nechoď, nechoď dále! - proč právě teď bůh seslal takovouto slotu když spěchám stát se králem na maškarním bále?! Ten svinský vítr! Kéž by aspoň chvíli nevál dlaň tisknu k masce, jež tak bolestně mne vězní a dál podzimní nocí kráčím na karneval v té nejkrutější ze svých masek - totiž bez ní (Chci ještě chvíli)

,,U ZELENÉHO STROMKU" DAL JSEM SI DVĚ PIVA hned je mi lépe, vše jak skutečné se zdá iluze Hradčan je dnes obzvlášť přesvědčivá přes Karlův most se motám; kam, toť ve hvězdách Zavřel jsem oči počítaje do desíti zmizelo vše, i zdání malostranských střech a most je pouhým vláknem ve zvetšelé síti dokola kolem propast, nikde žádný břeh (Chci ještě chvíli)

ZAS JEDNOU MLUVÍM S DÍVKOU MLČKY, BEZ FALŠE byť přímočarých výkladů se jindy lekám leč naše oči prozrazují beztak vše: ty chceš tam něco a já chci zas tohle někam... jen pro jistotu očima se ještě ptám zda právě teď a právě tohle právě tam (Chci ještě chvíli)

RÁNO, ČI VEČER? NEVÍM... STÁLE ZA SOUMRAKU hluboko na dně moře v potopeném vraku pod neprodyšným nebem sevřen klenbou ledu sám v sobě, nebo naopak, říct nedovedu Proč tohle snášet?! Což mne k tomu někdo nutí? sám -jeden v druhém, v prvém druhý - do zblbnutí v jediném těle dusíme se hrůzou oba v napjaté kůži vesmírného klaustrofoba (Chci ještě chvíli)

UŽ V AUTOBUSE CESTOU TAM MNE ZAUJALA věk asi dvacet; plachá, štíhlá, spíše malá a ovšem krásná! A mně čímsi vnitřně blízká (...kalhoty ostře zaříznuté v stydkých pyskách) Před bránou ZOO stála za mnou u pokladny v týlu jsem cítil pohled žáruplně chladný byť k zešílení váben jejím (nejen) tělem srab, utekl jsem k pavilonu malých šelem Chtíč zmítá mnou a v hlavě se mi leccos motá čumím jak vůl clo prázdné klece ocelota mám, nebo nemám?!-je mi jasné, že by chtěla... vycházím ven a kolena mám rozechvělá Na denním světle znovu slabé zaváhal jsem ale jdu dál, zván tajuplným, temným hlasem - vtom jsem ji spatřil; zrudla, oči cudné klopíc v rozkroku mokrá vyšla z pavilonu opic (Chci ještě chvíli)