TRADIČNÍ ODĚVNÍ KULTURA A JEJÍ SOUČASNÁ PODOBA.

REKONSTRUKCE SLAVNOSTNÍHO KROJE A MOŽNOSTI JEJÍ APLIKACE V PRAXI. TRADIČNÍ ODĚVNÍ KULTURA A JEJÍ SOUČASNÁ PODOBA. SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ HUSTOPEČE 2014 1

Rekonstrukce slavnostních hanácko-slováckých krojů pro členy FS Salajka Dambořice, Ema Petrásková, rekonstruované kroje pro městys Boleradice, foto: Jana a Zdeněk Duroňovi, Dambořice 2012. Foto na obálce: Rekonstrukce kroje brněnského venkova pro obec Vranovice, foto: Dagmar Humpolíková. Dne 7. listopadu 2013 se uskutečnil v přednáškovém sále Městského muzea a galerie Hustopeče 3. odborný seminář navazující na předchozí dvě konference, které se konaly v Hustopečích roku 2009. Všechna tři setkání rozvíjela téma problematiky krojových rekonstrukcí a jejich uvádění do současné praxe. Příspěvky přednášejících, které zazněly na zatím posledním z nich, publikujeme v tomto sborníku. Mgr. Šárka Prokešová, MMG Hustopeče 2

OBSAH Vývoj krojové problematiky v Hustopečích..4 Východiska pro rekonstrukce lidového kroje a historického oděvu.15 Restaurátorka Yveta Petrásková, její tvorba a spolupráce s MMG Hustopeče na rekonstrukcích slavnostních krojů hanáckého Slovácka a Brněnska.24 Původní hodnota lidového kroje v kontrastu k dnešním tradičním veselicím a pokleslým estrádám..35 Kroje tradice, obnova, móda.. 41 Obnova slavnostního oděvu na Brněnsku....52 Rekonstrukce původního březovského kroje..61 3

VÝVOJ KROJOVÉ PROBLEMATIKY V HUSTOPEČÍCH Mgr. Soňa Nezhodová, Ph.D. Městské muzeum a galerie Hustopeče Město Hustopeče se od kolonizace obyvatel převážně z rakouské Vinné čtvrti (Weinviertel) ve 13. století až do konce druhé světové války profilovalo jako převážně německé a i kulturně přináleželo k širší oblasti německého osídlení na Mikulovsku a Znojemsku (tzv. Thayner=Dyjané). 1 Podle Jurenda i Gallaše se zdejší Němci-Dyjané podobali oblečením sousedním Rakušanům. Z hustopečského kroje se nám do dnešních dní nedochovaly žádné materiální doklady a o jeho podobě svědčí jen litografie Wilhelma Horna (publikovaná v roce 1837), na níž je zachycen svobodný pár z panství Pavlovice. 2 Kroj má výrazný měšťanský charakter, převažuje v něm černá barva (velmi upřednostňovaná již osvícenci), a jeho ženská varianta (zde v oblíbeném kontrastu černé a bílé) vykazuje značnou podobnost s kroji na Znojemsku. 3 Popis kroje: Muž je oděn do dlouhého jednořadého soukenného kabátu. V ramenou nabrané rukávy, zapínání a kapsy jsou opatřeny výraznými plochými kovovými knoflíky. Pod kabátem je bílá košile s černým nákrčníkem-flórem a pravděpodobně červená vesta. Jako formu kalhot můžeme předpokládat žluté či černé koženky prodloužené do vysokých kožených bot. Klobouk je cylindrovitý, vepředu zdobený rostlou červenou růží. Žena je oděna do krátkého soukenného kabátku, výrazně nabíraného v ramenou. Zdobení tvoří seskládaná látka na manžetách a seskládané a prostříhané šúsky v pase. Široká černá leštěná (nebo hedvábná) zástěra má empírově zdvižený pas, lemovaný dokola červenou stuhou. Kroj dále tvoří černá soukenná sukně, černé kožené střevíce s nízkým podpatkem a šedostříbrnou stuhou a bílé punčochy. Do hlubokého okrouhlého výstřihu (s kulatým límcem) je vložen bílý šátek s červenou stuhou. Na krku je víceřadý korálový náhrdelník. Vysoký tvrdý čepec je na temeni zdvižený a zcela zakrývá vlasy. Okraj lemující obličej je vrapovaný, průsvitný, dozdobený propletenou červenou stužkou. Patrné je i připevnění čepce k temeni hlavy bílou stuhou. Krojový celek doplňuje bílý kapesník s ažurou. 1 Jeřábek, R.:Ethnische und ethnographische Gruppen und Regionen in der böhmischen Ländern /17. 20. Jahrhundert/, In: Ethnologia Slavica, XIX., 1987, s. 122 159. 2 Horn, W.: Mährische Volkstrachten, Brünner Kreis - 1837 3 Podle Josefa Klvani: "Němci mívali ovšem i na Moravě svůj kroj, většinou jako všude jinde vážný a smutný." 4

Wilhelm Horn: kroj svobodného páru z panství Pavlovice (Hustopečsko). 5

Wilhelm Horn: kroj svobodného páru z panství Louka (Znojemsko) Z pozdějšího období opět chybějí doklady a zatím za jediný pozůstatek zdejší krojové podoby můžeme pokládat cylindrovité klobouky, které jsou zachyceny na hlavách svatebčanů ze Starovic z 20. let 20. století. 6

Svatba u Dolanských. Starovice 1926. Ze stejné doby pochází i fotografie německých hodů v Hustopečích (tzv. Kiritog z něm. Kirchtag) a fotografie odvodu německých branců. Na obou je jediným folklorním projevem vonice u mužů. Z tohoto nedostatku můžeme usuzovat, že hustopečský kroj upadl v zapomenutí krátce po zrušení feudalismu v roce 1848. Německé hody v Hustopečích na počátku 20. let 20. století. 7

Odvod branců. Hustopeče 1921. Spolkové uniformy: Hustopečské vinařské bratrstvo. K rapidnímu obratu došlo ve 30. letech a 40. letech 20. století, kdy v Hustopečích prosadil krojový styl. Jeho šíření bylo ovlivněno sousedstvím s Rakouskem a sympatiemi s nacismem. Hustopečští Němci, kteří přijali ideologii krve a půdy (Blut und Boden), nyní nošením dirndlů, kožených kalhot, lodenových kamizol, bílých podkolenek, klobouků s kančími štětkami apod. demonstrovali svůj národní a kmenový charakter. 8

Německá mládež v období druhé světové války: nacistické uniformy a krojový styl. K oděvnímu folklorismu přistupoval i ten obřadní: k obnoveným germánským zvykům měla patřit slavnost letního slunovratu s večerním zapalováním vysoké vatry, či upevňování smrkových věnců na dveře matek, jimž se dítě narodilo během války 4 Českému nacionalismu, který se v Hustopečích začal vzmáhat od konce 90. let 19. století, odpovídala také náležitá krojová demonstrace. Ta se v Hustopečích stejně jako v mnoha dalších regionech projevila vedle nošení sokolské uniformy (podle návrhu Josefa Mánesa) v užívání nejoblíbenějšího moravského kroje, kterým byl kroj kyjovský. Tento kroj je zachycen na fotografiích před první světovou válkou a na secesně stylizovaném podílním listu družstva Národního domu, který v roce 1906 nakreslil Alfons Mucha. 4 Levetzow, K. M.: Chronik der Stadt Auspitz. Hustopeče 1938 a 1943. 9

Alfons Mucha: záhlaví hustopečského časopisu Veselé listy s podlužáckým chlapcem. Alfons Mucha: podílní list družstva Národního domu v Hustopečích s dívkou v kyjovském kroji. V tomto trendu se pokračovalo i po vzniku samostatného Československa. V roce 1919 se v Hustopečích slavily první české hody, při nichž stárky byly oděny do kyjovského kroje a muži do vlčnovského (v pozdějších letech se ustálila jednotná kyjovská forma). Při slavnostních příležitostech jako byly oslavy státních svátků, nebylo výjimečné ani nošení dalších českých a moravských krojů. Odráželo to jednak rodinné vazby nositelů, jednak sortiment půjčoven krojů. 10

České obyvatelstvo v meziválečném období: sokolské uniformy či kroje z různých končin Čech a Moravy. Vedle národních variant se v Hustopečích objevovaly i kroje obyvatel okolních vesnic. Jednalo se o hanácké Slováky z Velkopavlovicka a Kloboucka, jejichž sídla administrativně spadala pod politický okres Hustopeče (soudní okresy Hustopeče a Klobouky), a kteří si jako jediná etnografická skupina Hustopečska (vedle již zmiňovaných Němců a vedle obyvatel českého Židlochovicka) přenesli krojovou tradici i do 20. století. 11

Johann Nepomuk Geller: Trh v Hustopečích (rok 1904). Secesní oděv hustopečských měšťanek v kontrastu s kroji venkovských žen. 19. 6. 1924: uvítání prezidenta Masaryka v Hustopečích se v hojném počtu zúčastnili i hanáčtí Slováci ve svých slavnostních krojích. 12

Po druhé světové válce se v Hustopečích (stejně jako v dalších novoosídleneckých obcích jižní Moravy) nadále podržela tradice nošení kyjovského kroje. 5 Vítání v kyjovském kroji prezident Gustáv Husák v roce 1987 na návštěvě hustopečského JZD Hody v Hustopečích v 80. letech 20. století. Situace se změnila po roce 2000, kdy se u části zdejší omladiny začala projevovat zvýšená potřeba regionální zakotvenosti a identity. Místní folklorní sdružení Hustopečská chasa si jako formu své oděvní prezentace zvolilo nošení současné formy hanáckoslováckého kroje z oblasti sousedního Velkopavlovicka. 5 Navrátilová, A. a kol.: Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě, Brno 1986, s.88-94. 13

Hustopečská chasa: hanáckoslovácký kroj (jižní varianta). Zdroj: kroje.hustopece.sweb.cz Použitá literatura: GALLAŠ, J. A. H.: Charakter Moravanů. In: Romantické povídky, Praha 1941 Jurende, Josef: Grundrisse zur Ethnographie Mährens. Moravia H. 15 (1815) 57 59. KYBALOVÁ, Ludmila: Dějiny odívání. Od empíru k druhému rokoku. Praha 2004. STREMCHA, P.: Volksleben der Deutschen, In: Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild /Mähren und Schlesien/, Vídeň 1897, s.130 164. 14

VÝCHODISKA PRO REKONSTRUKCE LIDOVÉHO KROJE A HISTORICKÉHO ODĚVU PhDr. Blanka Petráková Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně Muzeum Luhačovického Zálesí Shrnutí: V roce 2009 byla z iniciativy Městského muzea a galerie Hustopeče poprvé uspořádána konference věnovaná rekonstrukcím slavnostního kroje a možnostem jejich aplikace v praxi. Jedním z cílů konference bylo představení rekonstrukce kroje z panství Klobouky, vycházející z ikonografických podkladů (mj. litografie W. Horna z roku 1837) a taktéž z poznatků mnohaletého studia trojrozměrných historických dokladů, především ze sbírek muzea v Kloboukách a Moravského zemského muzea. Představená rekonstrukce (na kterou navázaly další realizace připravené Soňou Nezhodovou a provedené výtvarnicí a restaurátorkou textilu s dlouholetou muzejní praxí Yvetou Petráskovou, mj. také rekonstrukce slavnostního kroje pro folklorní soubor Salajka z Dambořic) byla ve shodě všemi účastníky konference přijata s velkým zájmem a uznáním. Účastníci konference se shodli na tom, že v rámci výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví je v zájmu zodpovědných občanských sdružení, folklorních souborů a skupin působit vlastním příkladem na vkus a historickou paměť širšího společenství, což se nesporně týká také pořizování a užívání tradičního oděvu v současnosti a přibližování jejich podoby staršímu nedochovanému stavu. Odborní pracovníci regionálních muzeí by měli zastávat funkci spolupracovníků, poradců a garantů těchto snah a aktivit. Zájem o další seminář s krojovou tematikou v roce 2013 v Hustopečích svědčí o stoupající potřebě o těchto tématech mluvit, formulovat je a dát jim určitý řád. Lidový kroj je jedním z našich pojítek s místem, kam patříme a může být i významným pomocníkem při hledání identity v globalizovaném prostředí. Tím více vyžaduje jeho pořizování a nošení kázeň a úctu k dědictví předků. S vytrácením tradičních vazeb převážila při pořizování nových krojů ve venkovském společenství u nás funkce reprezentační nad užitnou a praktickou funkcí oděvu. Tyto tendence pozorujeme na Moravě nejvýrazněji již od dvacátých a třicátých let 20. století, kdy se pod vlivem fenoménu tzv. druhé existence folkloru, folkloristu, svérázu a národního romantismu zvýšil tlak na reprezentativnost oděvu. S tím souvisí obecně ztráta smyslu pro uměřenost lidového kroje a stupňování požadavků s důrazem na nové materiály, bohatší a rozvinutější architekturu kroje. Výsledkem je především zkracování a rozšiřování sukní u ženského kroje, efektnější a výraznější výzdoba pokrývající stále větší plochu atd. Tento trend byl ve druhé polovině 20. století podpořen i nedostatkem tradičních materiálů a neznalostí starších výzdobných technik, které si vynucovaly hledání náhradních řešení. Syntetické materiály a náhražkové techniky se staly postupně novou normou (například malba na textilu, strojová výšivka atd.). Které z těchto náhražek, uměle a mnohdy svévolně a s komerčním záměrem aplikovaných do současné podoby kroje můžeme dnes považovat za čisté, autentické a oprávněné? Kterou podobu kroje pokládáme za plnohodnotnou pokud vůbec je v něčím zájmu takovou kategorii definovat? O tom všem je nutno diskutovat na bázi odborných seminářů a navázat na konferenci v Hustopečích. Současný rozvoj souborové a spolkové činnosti, obnova mnoha tradičních lokálních světských i církevních slavností či vznik dalších nových příležitostí, potřeba reprezentace jednotlivců i skupin se projevuje zvýšením zájmu o pořizování nových krojových součástek a celků. Tato snaha může a 15

nemusí být úspěšná, záleží na zodpovědnosti zadavatele i výrobce. Vytvářením kvalitních krojových rekonstrukcí napomáháme poznávání historie místa, kam patříme, odhalování estetických kvalit a jedinečných tradičních technologií a řemeslných postupů spojených s místem a dalších hodnot tradiční lidové kultury. Pomocí ověřování starších pozapomenutých technologických, výtvarných a konstrukčních postupů můžeme doplňovat obraz podoby i u těch vývojových typů krojů, jež známe pouze ze zlomků, z ikonografických či písemných dokladů a v trojrozměrné podobě se nám z nejrůznějších důvodů nedochovaly. Současně obohacujeme naše poznání způsobu života na venkově v minulosti, uchováváme kontinuitu tradic našich předků, hlásíme se k místu či regionu, kam patříme, odhalujeme zajímavé souvislosti, které obohacují náš život. Možností a způsobů, jak udržovat a obnovovat lidový kroj, je mnoho. Způsob rekonstrukce je logicky podmíněn jeho účelem. Kroj, popřípadě jevištní kostým, by měl respektovat charakter hudebního doprovodu i tanečního stylu: vysoká stylizace hudby a tance vyžaduje i stylizovaný kostým, snaha o autenticitu zpracování hudby a tance a převaha využití krojů při nepódiových vystoupeních a místních slavnostních příležitostech vyžaduje naproti tomu co nejméně zjednodušení. Jinak budeme přistupovat při oblékání skupiny předškoláků v kroužku při domě dětí a mládeže, kde předpokládáme častou obměnu dětí, převážně jevištní prezentaci, nedostatek financí, obtíže s údržbou krojů atd. Jiné nároky bude mít chasa či venkovská skupina, připravující obnovení výročního obyčeje, církevní slavnosti ve vesnici, hodů a podobně. Jinak přistupujeme ke krojové rekonstrukci v národopisném souboru, jehož těžiště prezentace spočívá v jevištním zpracování hudebního a tanečního folkloru více oblastí. Všude by však měla platit jedna hlavní zásada: soulad všech složek kroje (materiál, střih, výzdoba) a krojových součástek v místě, stylu a době a pokud možno co nejméně úprav, svévolných zásahů a modernizací. Společným jmenovatelem by měla být zodpovědnost za kvalitu rekonstrukce, zaštítěné pokud možno odborným poradcem. Po nešťastném zániku Ústředí lidové umělecké výroby se doposud nenašla v českých zemích instituce, která by takovou zodpovědnost a poradenskou činnost převzala. Nejlepší podmínky k fundovanému zajištění této služby mají u nás kurátoři textilu v regionálních muzeích, obeznámení s historickým vývojem krojového typu dané oblasti. Měli by být odbornými poradci při pořizování nových krojů jak folklorním souborům, tak venkovským či městským skupinám. Význam kvalitních krojových rekonstrukcí, tvořených odborníky na základě znalosti historického ikonografického i trojrozměrného materiálu, spočívá právě ve vytváření určitého korektivu vůči svévolné aplikaci nejnovějších trendů, aktualizací, přebujelé výzdoby a nefunkčních konstrukcí do kroje na Slovácku v posledním půlstoletí. Národopisná a regionální muzea patří k základním zdrojům, kde jsou dnes uloženy krojové součástky či komplety, ale také ikonografické doklady a fotografická dokumentace z historických období, kterými se v souborové činnosti či při oživování světských či církevních slavností zabýváme. Oproti soukromým sbírkám či náhodným nálezům je velká pravděpodobnost, že se v muzeích kromě pozoruhodných jednotlivin nachází také dostatek srovnávacího materiálu, který nám při tvorbě krojových rekonstrukcí pomůže vyhnout se nahodilostem. Ani mezi odbornými pracovníky však zdaleka neexistuje naprostá shoda v tom, jak při pořizování nových krojů postupovat. Je zde skupina zastánců názoru, že ve folklorně živých regionech, kde se v domácnostech nalézá dostatek autentických krojových součástek z poloviny 20. století a mladších, není nutno přistupovat k historizujícím rekonstrukcím, ale je třeba vše nechat na samospádu a kolektivním korektivu. Polemizujeme o odůvodněnosti a oprávněnosti krojových rekonstrukcí a stylizací v lokalitách, kde se slavnostní kroj kontinuálně vyvíjí až do dneška. Kolektivní paměť je však velmi krátká a je ochotna negovat vše neznámé, co nezaznamenala paměť generace předcházející. Převážením funkce reprezentativní a estetické na úkor praktičnosti se kroj na mnoha 16

místech Moravy stal výrazem svévole, nevkusu a pokleslosti. Degradace kroje dospěla již mnohde tak daleko, že popírá princip oděvu jako takového a stává se samoúčelnou pokleslou dekorací. Snahy určovat trendy a inovovat každoročně podobu slavnostního kroje nejrůznějšími vylepšeními ruku v ruce s komerčními zájmy výrobců a prodejců vytváří imitace pokleslých forem ve stylu estrádního a zábavního průmyslu. Odráží to zejména situace ve folklorně živých regionech a obcích. Představy ovlivněné filosofií dialektického materialismu, v jehož ovzduší vyrůstaly u nás ve 20. století starší generace včetně dnešních padesátníků, vedly k pojetí historie a tradice jako něčeho nežádoucího a zaostalého, co se má neustále vyvíjet a vylepšovat směrem k lepším zítřkům a popírat vše minulé coby nedokonalé. Role etnografa byla v této atmosféře definována jako role pouhého dokumentátora, bezmocně přihlížejícího revolučním změnám. Právě tyto neustálé změny a modernizace však v případě kroje svědčí ne o žijící tradici, ale naopak o jejím přerušení a ztrátě. V regionech jako Valašsko, Slezsko a část Luhačovického Zálesí kroj z každodenního života vymizel již někdy na konci 19. století i dříve a obnovoval se převážně na objednávku vlasteneckého a později souborového hnutí (viz. Valaši na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895), převážně však ve druhé polovině 20. století. Pod vlivem odborníků se již tehdy obracel zájem k podobě kroje z poloviny 19. století, která se vyznačuje tvarovou a barevnou uměřeností, jednoduchou výzdobou a kvalitním řemeslem. Zodpovědný přístup, odvaha jít příkladem a přihlásit se tradičním estetickým hodnotám, vymezit se vůči nevkusu a mnohdy až absurdní komerční podobě současného kostýmu, vydávaného některými představiteli folkloristického hnutí za autentický, je nutno ocenit, vyzdvihnout a dávat za příklad hodný následování. Jako inspirace by mohly napomoci přístupy, používané v sousedním Slovensku anebo v severských evropských státech, zejména v Norsku, kde je nošení tradičního národního kroje v podobě tzv. bunadu o slavnostních příležitostech celospolečenským fenoménem a veřejným vyjádřením smyslu pro sounáležitost. Na závěr si dovolujeme zopakovat východiska a některé zásady krojové historické rekonstrukce, zformulované při příležitosti semináře v roce 2013: 1. Volba formy rekonstrukce Rekonstrukce je formou co nejpřesnější repliky určité historické podoby kroje návrat ke staršímu nedochovanému stavu Stylizace je forma uměleckého zjednodušení krojového typu se zachováním původního střihu a podstatných vlastností krojového typu Imitace je forma povrchní nápodoby kroje zjednodušením a deformací jednotlivých prvků, při které vzniká kostým v divadelním pojetí 2. Zásady krojové rekonstrukce A) Historická jednota kroje (kostýmu) se zvoleným námětem anebo využitím kroje B) Míra stylizace kroje (kostýmu) musí odpovídat míře stylizace hudebního a tanečního materiálu C) Stylizovaný oděv musí respektovat všechny zákonitosti, které platí v tradičním lidovém oděvu 3. Zachování souladu všech stylotvorných složek, které charakterizují daný krojový typ místa času sociálního zařazení 17

střihu materiálu barevnosti výzdoby úpravy doplňků 4. Využití všech dostupných pramenů Ikonografické prameny Písemné prameny Odborná literatura Sbírkové fondy muzeí Současná podoba kroje 5. Postup při krojové rekonstrukci Volba formy rekonstrukce Shromáždění podkladů a srovnávacího materiálu Výběr a pořízení materiálu ve spolupráci s etnografem, výtvarníkem a švadlenou (krejčím) Specifikace výzdoby, vytvoření variant v zájmu vyhýbání se uniformitě Řešení všech detailů včetně doplňků a celkové úpravy, včetně úpravy hlavy a obutí 18

1. Ženský kroj, Važec, produkce ÚĽUV, 90. léta 20. stol., zdroj: RUD 2011/1, s. 8 2. Mužský kroj, Šarišské Sokolovce, produkce ÚĽUV, 90. léta 20. stol., zdroj: RUD 2011/1, s. 9 19

3. Děvče v nedělním oděvu, Važec 1951, foto V. Škrabalová, zdroj: RUD 2011/1, s. 9 4. Ženský kroj, Detva, produkce ÚĽUV, 90. léta 20. stol., zdroj: RUD 2011/1, s. 10 20

5. Lučnica, stylizace dívčího kroje pro pásmo Pozdišovskí hrnčiari, návrh Š. Kišová, kolem 1970, RUD 2011/1, s. 16 6. Lučnica, stylizace dívčího kroje pro pásmo Pozdišovskí hrnčiari, návrh Š. Kišová, kolem 1970, RUD 2011/1, s. 17 21

7. Lučnica, stylizace mužského kroje z Detvy, návrh Š. Kišová, kolem 1970, RUD 2011/1, s. 19 22

8. Norské bunady, zdroj: http://www.norskflid.no/bunad/bunader/ 9. Sunfjordbunad, zdroj: http://www.norskflid.no/bunad/bunader/sogn-og-fjordane/sunnfjordbunad/ 23

RESTAURÁTORKA YVETA PETRÁSKOVÁ, JEJÍ TVORBA A SPOLUPRÁCE S MMG HUSTOPEČE NA REKONSTRUKCÍCH SLAVNOSTNÍ KROJŮ HANÁCKÉHO SLOVÁCKA A BRNĚNSKA. Mgr. Šárka Prokešová Městské muzeum a galerie Hustopeče Motto: Nezneužívám slovo tradice. (Yveta Petrásková) Základy profesní činnosti Yveta Petrásková se narodila roku 1962, nyní žije v Bořeticích a pracuje ve své krojové dílně v Hustopečích. Její profesní život vychází ze zájmu o výtvarné umění a tradiční lidovou kulturu, které se vzájemně prolínají a doplňují. Základy pro svoji profesi získala hlavně při studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, oboru dekorativní malba a v kurzu Základy muzejní konzervace (Kurz konzervování a restaurování muzejních sbírek při MZM Brno), kde se zaměřila na konzervování textilních materiálů a keramiky, seznámila se se způsoby ochrany muzejních sbírek. Pro současnou tvorbu rekonstrukcí lidových krojů na ni měla hlavní vliv profese konzervátorky pro Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně (1987-1994). Tady měla přístup do depozitářů, byla stále obklopena lidovou keramikou a lidovým textilem, častokrát viděla při práci významnou etnografku Miroslavu Ludvíkovou. V následujících letech se věnovala svobodnému povolání. Zaměřila se převážně na textilní tvorbu a při té příležitosti prohlubovala znalost textilních technik a krejčovských postupů. Historická rekonstrukce oděvů z roku 1912 pro Luhačovický okrašlovací spolek. 24

Když se po dvaceti letech života v Brně vrátila do rodných Bořetic a narodila se jí dcera Ema, uvědomila si, že dcerka jednou bude chtít chodit v kroji domovské obce. Avšak díky práci v muzejním prostředí Moravského zemského muzea věděla, že jí chce vytvořit kroj, který může a bude vypadat jinak, než se v té době nosil v Bořeticích. Chtěla jí ušít kroj z kvalitních přírodních materiálů pohodlný, který by ji neomezoval v pohybu. A tak se přišla poradit v roce 2007 za Mgr. Soňou Nezhodovou, Ph.D. do Městského muzea a galerie Hustopeče. Ředitelka muzea, Soňa Nezhodová, měla v té době již 2 roky přichystané odborné, etnografické materiály týkající se návrhů rekonstrukce slavnostní formy hanácko-slováckého kroje z období mezi léty 1830 1850 a hledala tvůrce, který by jej vytvořil v trojrozměrné podobě. Setkáním obou žen tak vyvstala potřeba vzájemné spolupráce. Rekonstrukce tradičních lidových oděvů ve spolupráci s Městským muzeem a galerií Hustopeče Od roku 2007 začala tedy Yveta Petrásková připravovat s ředitelkou hustopečského muzea realizaci modelového páru. První fáze spolupráce vyústila v představení rekonstrukce svobodného krojového páru z hanáckého Slovácka z období před polovinou 19. století na odborném semináři v městském muzeu v Hustopečích v dubnu roku 2009, kterého se zúčastnili odborníci i veřejnost zabývající se otázkami krojů z různých moravských regionů. Geneze vzniku modelů, jejich východiska a odborný popis byly podrobně popsány ve sborníku příspěvků z konference, který vydala Edice města Hustopeče v listopadu roku 2009 pod názvem Rekonstrukce slavnostního kroje a možnosti její aplikace v praxi s podtitulem Hanácké Slovácko, jeho tradiční oděvní kultura, současnost. Původním záměrem vytvoření rekonstruovaných krojů bylo představit trojrozměrnou podobu tradičního lidového oděvu hanáckého Slovácka zejména pro návštěvníky muzea v Hustopečích a vytvořit možnost pro folklórní soubory pořídit si takovou formu kroje, která by korespondovala s tanečním a hudebním repertoárem z období před polovinou a kolem poloviny 19. století. Rekonstrukce slavnostních hanáckoslováckých krojů pod vedením MMG Hustopeče, foto: Dagmar Humpolíková, 2009 25

První vlaštovkou bylo ušití krojů svobodného páru pro Folklórní soubor Zavádka Čejkovice, který jej představil široké veřejnosti v červnu 2010 při svém vystoupení na vernisáži výstavy Tradiční výtvarná kultura hanáckého Slovácka na nádvoří domu U Synků v Hustopečích a téhož roku v říjnu na městských hustopečských Burčákových slavnostech. Zároveň si rekonstruované krojové komplety začal pořizovat i folklórní soubor Salajka Dambořice, o kterém se ještě podrobněji zmíním později. FS Zavádka, Čejkovice, Burčákové slavnosti v Hustopečích, 2010, foto: archiv MMG Hustopeče Příznivý ohlas vzbudily rekonstruované kroje také u soukromých osob. Téhož roku vznikly tři páry krojů pro ženaté muže a vdané ženy z Němčiček a Bořetic. Jejich majitelé se v nich poprvé účastnili hodových slavností v Němčičkách roku 2010. Mezitím Yveta ušila i kompletní dětský kroj pro svou dceru Emu. Zleva: manželé Trojakovi, Ivana Smoláková, Lukáš Stávek, manželé Stávkovi, Němčičky 2010, foto: Robert Šíbl. 26

Další úkol čekal tým Soni Nezhodové a Yvetu Petráskovou, když rekonstrukce hanácko-slováckých krojů zaujala Dagmar Humpolíkovou, která tehdy pracovala na obecním úřadě ve Vranovicích. Podařilo se jí vzbudit zájem i vranovického obecního zastupitelstva, které se obrátilo na hustopečské muzeum se žádostí vytvořit jeden reprezentativní krojovaný svobodný pár pro vranovickou chasu. Tak vznikla rekonstrukce tradičních lidových krojů brněnského venkova, jež jsou formálně hanáckoslováckým krojům velmi příbuzné, přesto vykazují prvky krojů židlochovického panství ovlivněné velkoměstem a životem v jeho blízkosti. Rekonstrukce kroje brněnského venkova pro obec Vranovice, foto: Dagmar Humpolíková Mezitím byly hanácko-slovácké kroje i tradiční lidový oděv brněnského venkova reprezentativně nafoceny a fotografie použity na webové stránky Městského muzea a galerie Hustopeče (dále jen MMG) a pro další propagační účely. Další projekt stejného tvůrčího týmu směřoval na obecní úřad městyse Boleradice, jehož zastupitelstvo si rovněž nechalo ušít rekonstrukci krojů svobodného páru. Dodnes jsou mužský a ženský kroj obecním majetkem určeným k reprezentaci městyse. 27

Rekonstrukce hanácko-slováckého kroje pro městys Boleradice, foto: archiv MMG Hustopeče Velká zakázka z dílny Yvety Petráskové pod vedením Soni Nezhodové směřovala do Dambořic pro Folklórní soubor Salajka. Restaurátorka se podílela na nejnáročnějších součástech rekonstruovaných hanácko-slováckých krojů. Pro osm svobodných párů vytvořila ženské a mužské kordulky, ženské zástěry zdobené šitou batikou a kožené mužské opasky. Vzniklo i šest krojů vdaných žen. Jednodušší součástky si ušili pod odborným vedením restaurátorky a vedoucí MMG Hustopeče členové souboru sami. Tanečníci nosí rekonstruované kroje na vystoupeních v České republice i v zahraničí a údajně si je oblíbili natolik, že při nošení mimo souborová představení dávají přednost před slavnostní formou kroje, která se v Dambořicích nosí, těmto rekonstrukcím, které byly slavnostně představeny na IV. soutěžním folklórním festivalu Dambořice a dále v Krumvíři na festivalu Kraj beze stínu. 28

Klepněte pro vložení titulu Rekonstrukce slavnostních hanácko-slováckých krojů pro členy FS Salajka Dambořice, Ema Petrásková ve svém dětském kroji, rekonstruované kroje pro městys Boleradice, foto: Jana a Zdeněk Duroňovi, Dambořice 2012. Z dalších projektů Yvety Petráskové můžeme jmenovat zhotovení ženských kordulek pro Ženský pěvecký sbor Ženičky ze Ždánic a 20 mužských košil-nejstaršího, archaického střihu pro mužáky z Nosislavi, konkrétně pro soubor Švarcavan. Poptávka po rekonstrukcích krojů stále přetrvává ze stran soukromníků i obcí a další zajímavé projekty se právě rozbíhají. Jmenujme například nově plánované zřízení deseti rekonstruovaných párů pro obec Vranovice a další. Součástí práce na obnově historické podoby krojů na hanáckém Slovácku byly též rekonstrukce mnohých textilních technik a zapomenutých výrobních technologií, používaných v minulosti. Ty se pro Yvetu staly další náplní její činnosti. Chtěla by se zaměřit zejména na obnovení techniky šité batiky na indigem barvených zástěrách, rekonstrukci postupu šití kožených nohavic, vyšívání pavím brkem, ruční výrobu prýmků, zhotovení replik kožených opasků mužského kroje s vlněnou výšivkou a oživení zapomenutých technik hanácko-slovácké lidové výšivky. 29

Zleva: šitá batika, repliky mužských opasků k hanácko-slováckým krojům Repliky hanácko-slováckých výšivek podle originálních vzorů z Městského muzea v Kloboukách u Brna a Muzea obce Kobylí. 30

Chceme-li shrnout zkušenosti a postřehy Yvety Petráskové nabyté rekonstruováním hanáckoslováckých krojů a krojů brněnského venkova, nejlépe to vystihnou její vlastní slova: Návrat k střízlivé barevnosti, střihové řešení zachovávající funkční proporce tradičního oděvu, vhodné materiálové složení a mnohé další aspekty byly podmínkou zdařilých realizací vzniklých pod odborným vedením. Bez propojení mých předchozích zkušeností v oboru, výtvarného vzdělání, práce v Moravském zemském muzeu i ve svobodném povolání a bez odborného vedení, by nebylo možné pojmout krojovou rekonstrukci v celé komplexnosti problematiky. Základní kritéria a cíle tvorby Yvety Petráskové Třicet let pracovních zkušeností v oblasti restaurování, konzervování a textilní tvorby zformovalo přístup Yvety Petráskové, který se vyznačuje především respektem k původnímu tvůrci lidového oděvu. Znalost autochtonních textilních technik a péče o lidové textilie naučily Yvetu vcítit se do toho, jak tvůrce primárně pracoval a ovlivnily její výběr materiálů. Výtvarný cit jí zase pomáhá harmonicky propojit barevnost, kombinaci materiálů a proporcí oděvu, který by dle jejího názoru měl splňovat kritéria nejen estetická, ale především funkční. Nenahrazuje materiály umělými variantami, ale dbá o jejich přirozenost, aby nositeli nejen lahodily, ale především dobře sloužily. Proto preferuje materiály kvalitní a trvanlivé. Stejně tak dbá na kvalitu provedení a dlouhou užitnost textilních součástek či doplňků. Vizí Yvety Petráskové v její další práci je pokračovat s obnovou tradičních oděvů a technik. Velkou inspirátorkou pro ni byla a je také PhDr. Blanka Petráková, etnografka a tvůrkyně rekonstrukce kroje luhačovického Zálesí, u níž se Yveta poprvé blíže setkala s postupy a uviděla, co takový proces obnáší. Rozvíjet by dále chtěla spolupráci s Městským muzeem a galerií Hustopeče ve smyslu propojení služeb pro návštěvníky muzea i klientů její krojové dílny. V případě, že návštěvník muzea bude mít zájem blíže se seznámit s problematikou tradičních textilních technologií, by chtěla nabídnout možnost návštěvy své dílny. A naopak by ráda měla možnost poslat svého klienta do muzea, pokud bude chtít vidět národopisnou expozici s představením hotových krojových kompletů a dovědět se odborné poznatky muzejní instituce, ze kterých sama ve své tvorbě vychází. Díky svým možnostem a schopnostem zabývat se původními textilními technikami by ráda zábavnou formou šířila mezi veřejností zájem o tradiční hanácko-slováckou výšivku. V současnosti nabízí ve své dílně tzv. tvořivé balíčky obsahující vše potřebné (plátno, bavlnku, předlohu a výrobní postup), aby si každý sám mohl vyšít například svůj monogram či jiný drobný motiv lidové výšivky. Technologii výšivek by ráda rozšiřovala i prostřednictvím tvůrčích kurzů, jež zahájila v roce 2011 kurzem Vyšij si svůj šátek. Tvůrčí kurz Vyšij si svůj šátek, červenec 2011, Hustopeče. Foto: archiv MMG Hustopeče 31