Rozhovor s Lumírem Hanušem

afohled 1 VIZE Z toho slova se valí silná energie, působí pevně, sebevědomě, samozřejmě. Už od prvního setkání je jasné, že máte co dočinění s velkolepou myšlenkou, ideou. Nevíte ovšem, oč konkrétně jde, tajemství nerozklíčujete hned napoprvé. Jsem upřímně rád, že o jedné silné vizi je i naše první letošní AFOhledění. Inspirativní profesor Lumír Hanuš v titulním rozhovoru mluví o tom, jaký pocit zažívá ve chvíli, kdy naplno pomáhá svým pacientům. Pocit, který mu nedokáže poskytnout ani prestiž a sláva. Jeho cílem je působit jako bezejmenný muž v pozadí, který však svým umem přispívá k ohromně důležité věci. Naplňuje ho, že se to daří. Pakliže z toho něco má, je to dobrý pocit. Žádná vysněná nereálnost, ale fakt. Dostal nás, věřím, že dnes dostane i vás. ONDŘEJ ČÍŽEK, ŠÉFREDAKTOR Konopí v plenkách Rozhovor s Lumírem Hanušem Profesor Lumír Hanuš zahájil výzkum v roce 1970 v Olomouci na Lékařské fakultě UP. Od roku 1992 působí v Jeruzalémě. Stojí za významnými objevy na poli medicínského využívání konopí a zasloužil se o rozšíření chápání marihuany jako bezpečného a účinného léku. Jste autorem objevu látek zvaných kanabinoidy. Jakým způsobem působí na lidský organismus? Tyto látky v lidském těle účinkují prostřednictvím kanabinoidních receptorů. Kanabinoidní receptory jsou jedny z nejrozšířenějších receptorů v lidském těle. To také objasňuje, že konopí, jehož obsahové látky se vážou na kanabinoidní receptory, je účinné na takové množství chorob. Působení těchto látek (jak kanabinoidů, tak endokanabinoidů) v lidském organismu si můžeme představit díky přirovnání k zámku a klíči. Představte si kanabinoidní receptory jako zámky a kanabinoidní či endokanabinoidní látky jako klíče. Zapadnutím takového klíče do zámku se spustí konkrétní mechanizmy. Jak objev posouvá využití konopí v medicíně? Konopí bylo po dlouhou dobu v lékařství z nepochopitelných důvodů zatracováno, i když již několik tisíc let bylo známo, že má léčivé účinky. Teprve když byly objeveny kanabinoidní receptory a endokanabinoidy, abinoidy, byl pochopen účinek látek z konopí a začalo se znovu (tentokrát na vědecké úrovni) konopím léčit. Jeho účinek byl konečně objasněn. I když je léčba konopím zatím jen v plenkách, s každým dnem se vyvíjí a objasňuje. V lékařství se dnes používá jen paliativně (jako zmírňování příznaků nemoci, zvyšování kvality života, pozn. red.), s určitostí se však bude v blízké budoucnosti AFOHLED 1 1

POKRAČOVÁNÍ ZE STR 1 používat i kurativně (pro úplné odstranění nemoci, pozn. red.). Zajímají se o váš výzkum farmaceutické firmy? Klíčová byla izolace anandamidu (jedná se o endokanabinoid s vlivem na vnímání bolesti či chuti k jídlu, pocity deprese, paměť, ale i plodnost; v malých množstvích se objevuje i v kakaových bobech, pozn. red.). Do té doby byl výzkum konopí omezen jen na rostlinu konopí. Teprve po objevení anandamidu v roce 1992 se výzkum přenesl na nové pole. Dnes najdete anandamid v katalozích po celém světě. V zahraničí najdete laboratoře, které se zabývají výzkumem endokanabinoidů. Zájem farmaceutických firem na tomto poli je enormní. Náš ústav spolupracuje s několika z nich. Jsou připravovány a testovány deriváty jak kanabinoidů, tak i endokanabinoidů. K výsledkům se upínají naděje mnoha pacientů. Kam se bude vyvíjet vaše další práce? V posledních třech letech jsem se začal intenzivněji věnovat léčebnému konopí z hlediska jeho použití pacienty. Je to radost, kterou vám nedá prestižní publikace ani věhlas. Najednou dostanete něco, co se nedá koupit totiž hřejivý pocit pomoci bližnímu. To považuji ve svém životě za velice důležité zvláště ve století, kdy věda jde nahoru a humanizmus leckdy postupuje právě opačně. Zůstat tím bezejmenným, který drobnou hřivnou přispěl ke správné věci a má z toho dobrý pocit, je mým cílem. Kromě toho se samozřejmě stále věnuji výzkumu endokanabinoidů izoloval jsem ještě jeden, takže to bych měl také dotáhnout do konce. Stále syntetizujeme různé deriváty kanabinoidů a endokanabinoidů a zkoumáme je. Mám také grant pro výzkum hašiše, který se pašuje do Izraele. Pašování hašiše a jeho následný prodej za drahý peníz, to je samozřejmě špatné. Tady už nejde o diskusi o prospěšnosti či škodlivosti drogy. Jaká je dnes v České republice situace ve využívání konopí při léčbě? Kudy se podle vás bude vyvíjet? V České republice se konopí k léčbě používá zatím nezákonně. Pacienti neustále stojí na hraně ilegality a musejí se obávat, že budou trestáni jako zločinci, i když je konopí mnohdy jediným lékem, který jim pomáhá. To se musí změnit. Pokud trestat, pak pěstitele a prodejce, ti s rostlinou nakládají za účelem svého obohacení, nikoliv k léčbě. Věřím, že v nejbližší době se konopí již stane oficiálním lékem, který budou moci pacienti používat. Předpokládám, že pacientů budou v republice řádově desítky tisíc. Léčebné konopí poslouží především k léčbě bolesti, rakoviny a při řadě dalších nemocí. Zpočátku to bude především lék paliativní k odstranění příznaků, ale jsem pevně přesvědčen, že se mnohdy stane i lékem kurativním. Jak jsem již uvedl, je tato léčba zatím v plenkách a bude se postupně vyvíjet tak, jak tomu je i v Izraeli, kde se konopím legálně léčí již déle než deset let. Je nutné vědět, která odrůda s kterými obsahovými látkami je vhodná ke které nemoci. Dnes se v České republice pacienti léčí konopím a přitom nevědí, co v něm je. Proto je potřeba přivést situaci na úroveň, kdy pacient dostane konopí vhodné na svoji nemoc, které přitom bude zdravotně nezávadné a prošlo sterilizací. To je důležité zvláště při jeho inhalaci po transplantacích. V roce 1992 jste i s výzkumem přesídlil do Jeruzaléma. Jsou možnosti výzkumu v Izraeli lepší? Když jsem přešel dělat výzkum do Jeruzaléma, byly podmínky určitě lepší. Dnes jsou v řadě směrů naopak lepší v České republice. Dolehla na vás kulturní změna? Projevila se i v profesním životě, nebo jsou si laboratoře ve světě podobné? Izrael mne mile překvapil v tom, že je zcela jiný, než jak ho vykreslují noviny. Novináři v honbě za senzací mnohdy popisují věci, které jsou netypické a které jsem tam za dvacet let nikdy neviděl. Obecně je tam velice bezpečno a chodit v noci po ulici není žádný problém. Co se týče pracovního místa, jsou prostory v Izraeli i v USA, kde jsem také několikrát pracoval, mnohem menší. Na lékařské fakultě v Olomouci jsem měl svoji pracovnu s gaučem. O tom se v Izraeli nesní ani vedoucím ústavů. Do práce se chodí pracovat, takže takový komfort není ani zapotřebí. Jinak se životní styl v Izraeli podobá tomu v USA. Samozřejmě to není země tak bohatá jako Spojené státy a ve srovnání s nimi je všechno skromnější. MONIKA BARTOŠOVÁ Lumír Hanuš / Zelená medicína / diskusní panel / 17. 4. / 17.00 / Divadlo hudby LUMÍR HANUŠ Od roku 1972 v tehdejším normalizačním Československu zkoumal vlastnosti konopí a jeho účinky na lidský organismus, zejména pak v medicíně. Na lékařské fakultě v Olomouci spolupracoval s vědeckými osobnostmi, jako byl Jan Kabelík nebo František Šantavý, k jejichž odkazu se hlásí. V roce 1992 se s výzkumem přestěhoval na jeruzalémskou univerzitu. Ve spolupráci s doktorem Williamem Devanem zkoumal zejména látky zvané kanabinoidy a endokanabinoidy a jejich vliv na organismus. Svými výzkumy se aktivně podílí na propagaci medicínského využití konopí. Zvyšuje tak šanci, že časem bude mít mnoho pacientů k dispozici účinné, dostupné a šetrné léky na různé druhy nemocí. Věří, že vedle zvýšení kvality života nemocných povede léčba konopím k úplnému odstranění některých chorob u pacientů. Lumír Hanuš je vzdáleně příbuzný s význačným českým chemikem Josefem Hanušem. Po něm je pojmenována Hanušova medaile, nejvyšší vyznamenání České chemické společnosti udělované za zásluhy o rozvoj chemie jako oboru. V roce 2005 se stal laureátem vysokého vědeckého vyznamenání právě chemikův vzdálený potomek. 2 AFOHLED 1

přesahy Vyvracím, tedy jsem Čím ještě může náboženství přispět? Podle britského filozofa Bertranda Russella přispělo náboženství k vývoji civilizace pouze vznikem kalendáře a sledováním zatmění. Tradičně připisované přínosy, jako jsou udržování vzdělanosti ve středověku, charitativní práce nebo morální chování jednotlivců, se ukázaly v souvislosti s náboženstvím jako nahodilé. Pokud je však náboženství takto neužitečné, jak je možné, že je stále zmiňováno popularizátory přírodních věd? Letošní ročník Mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc nabízí v programovém bloku Věda a náboženství výběr filmů tematizujících rozdílnost pohledů na fenomény náboženských vizí, věrohodnosti Bible a vzniku vesmíru. Tradiční pohled představitelů náboženských organizací je konfrontován se seriozními výzkumy a divákům se populárně naučnou formou dostává vysvětlení jasných a srozumitelných vědeckých teorií. Nekonzistentní a nevěrohodná náboženská dogmata či víra v zázraky pak působí jako zcela neužitečné, podobně jako to napsal již před desetiletími Bertrand Russell. Přestože promítané filmy dokazují nepravdivost náboženských dogmat a neprokazatelnost zázraků, jejich existenci legitimizují. Víra a náboženství jako by měly nárok na pravdu ve stejných oblastech jako věda avěda jako by měla za úkol Ostatně, snad nikdo se seriozně nezabývá tím, zda svět stvořila Lochnesská příšera, přestože rozdíl mezi ní a křesťanským Bohem je pouze v tom, jak dlouho se o nich tradují příběhy. Tato úvaha samozřejmě předpokládá, že někdo napíše knihu o tom, že Lochnesská příšera stvořila svět, což se zatím, pokud vím, nestalo, ale ani pak by pravděpodobně nevznikl obor lochnesskologie. vyvracet náboženské pravdy. Vztah vědy a náboženství může být tedy na základě takového přístupu dezinterpretován. Náboženství, stejně jako všechny další oblasti lidské činnosti, patří mezi fenomény, které mají zkoumat přírodní vědy, a jako takové nemá nárok na pravdu v oblastech fyziky nebo neurálních věd. Postavení náboženství a vědy na stejnou úroveň vede pouze k upozaďování tohoto faktu. Významné množství popularizátorů vědy na sebe vzalo postupem let poslání šířit ateismus nebo alespoň vyvracet náboženská dogmata. To je i případ filmů, které jsou letos promítány na AFO. Největším nebezpečím takových děl, ať už kinematografických nebo knižních, je, že poskytují prostor pro obskurní názor, že věda je náboženstvím současnosti. Představitelé militantního ateismu, ačkoliv se vůči tomuto příměru vymezují, mohou agresivním stylem argumentace implikovat dojem, že přírodní vědy jsou zrovna tak dogmatické. Tedy naprostý opak toho, jak nám přírodní vědy zprostředkovávají poznatky o světě kolem nás. Domnívám se, že by bylo v oblasti popularizačních filmů a knih přínosnější postavit náboženství na úroveň ostatních projevů lidské kultury, protože není ničím jiným. Přírodní vědy již dávno prokázaly, že názory, které jsou kontaminovány vírou v nadpřirozeno, jsou naprosto odlišné od reality, a tedy irelevantní. Častou námitku, že i v přírodních vědách dochází k vyvracení teorií, lze odmítnout tím, že právě falibilismus umožňuje zpřesňování našich poznatků o světě (falibilismus je filozofický názor, podle něhož jediný spolehlivý postup, který dovoluje přiblížit se k pravdivému poznání, je kladení vyvratitelných hypotéz a jejich ověřování pokusem nebo zkušeností, pozn. red.). Dogmatické nauky nejenže neposkytují pravdivý pohled na svět kolem nás, ale jejich zastánci dokonce odmítají svou omylnost. Tento a další postřehy o rozdílnosti povah náboženství a vědy ukazují jejich nepřekonatelnou odlišnost. Otázkou tedy není, zda domnělá nadpřirozená bytost stvořila svět, ale proč si někteří lidé myslí, že svět stvořila domnělá nadpřirozená bytost. Ostatně, snad nikdo se seriozně nezabývá tím, zda svět stvořila Lochnesská příšera, přestože rozdíl mezi ní a křesťanským Bohem je pouze v tom, jak dlouho se o nich tradují příběhy. Tato úvaha samozřejmě předpokládá, že někdo napíše knihu o tom, že Lochnesská příšera stvořila svět, což se zatím, pokud vím, nestalo, ale ani pak by pravděpodobně nevznikl obor lochnesskologie. Dovolil bych si tedy na závěr doplnit Bertranda Russella ve výčtu přínosů náboženství. Největším přínosem náboženství může totiž být náboženství samo. Neexistuje snad žádná jiná oblast lidské tvorby, která by poskytovala a sama dokumentovala podobně komplexní soubor fenoménů. Nejvíce fascinující na náboženství je jeho potenciál jako předmětu výzkumu. JAN ČERNÍK Autor je studentem filozofie a filmové vědy Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

recenze Název Jan Balabán svou jednoduchostí předestírá formu filmového dokumentu režisérky Petry Všelichové. Hrubě poskládané sekvence z archivů České televize zachycují spisovatele formovaného od dětství v krutých podmínkách Ostravské pánve. Dominantní náplní snímku jsou rozhovory situované na místa, která přímo inspirovala nebo mluví podobným jazykem jako krajiny autorových románů. V rozhovorech se často vrací ke svému dětství a s příznačnou dávkou nelítostné poetiky vykládá o místě a lidech svého dospívání, polemizuje se společenskou morálkou, dotýká se svých pevných pout ke křesťanské víře a zmiňuje se i o silném vztahu k bratrovi malířovi, Danielu Balabánovi. Jan Balabán není autorským dokumentem, jde spíše o střídmý medailon dominantního intelektuálního živočicha, což je díky spisovatelovým rétorickým schopnostem vhodný přístup. Balabán je Balabán KRYŠTOF POHL takřka jedinou mluvící hlavou ve filmu. Jeho slovní exhibice protéká dokumentem jako rtuťovitá řeka a zaujatému divákovi dává příležitost k ponoru. Důležitou složkou snímku jsou také Balabánovy literární texty. Ty autor předčítá sám a většinou slouží jako voiceover pro ilustrativní obrazy. Ty jsou velmi různorodé; od záznamů autorských čtení přes záběry holubů kroužících nad ostravským nádražím po subtilní černou obrazovku. Právě v momentech, kdy diváka neruší dynamické střídání obrazů, vynořuje se hluboká intelektuální i emociální síla slov nad hladinu dokumentárního záznamu. Efekt podporuje také Balabánova pečlivá, takřka teatrální dikce jak během předčítání, tak při spontánní artikulaci myšlenek. Způsob, kterým režisérka zachytila držitele ceny Magnesia Litera za knihu roku 2011, není zážitkem pro každého. Téměř hodinová stopáž převyšuje potenciál kamery a mikrofonu orientovaných výhradně na jednu osobu, ovšem pokud diváka svět Jana Balabána osloví, stane se takto strávený čas hlubokým a inspirativním rozhovorem. Cennou a neopomenutelnou součástí snímku je také uchopení faktu, že spisovatel v roce 2010 zemřel. Všelichová nezachází s touto skutečností popisně, ale naopak citlivě akcentuje téma smrti z Balabánova pohledu. Jan Balabán / Česká soutěž / 1 7. 4. / 1 7. 0 0 / filmový sál Jak bylo V bez W MONIKA BARTOŠOVÁ V dokumentu s televizním kabátem se s dcerou Jiřího Voskovce Gigi vydáme zpět v čase hledat americké vzestupy i pády okouzlujícího herce a otce. Můj otec George Voskovec je průměrný film o mimořádném člověku. Čeho se mu nedostává po stránce zpracování nebo struktury, dohání námět. Jiřího Voskovce známe z hodin literatury a dějepisu. Informace o dvojici zkracované V+W jsme se pravidelně učili na všech stupních vzdělávacího systému. Sešitové zápisky s nadpisem Osvobozené divadlo obvykle končí informací, že Jiří Voskovec na konci 50. let minulého století natrvalo odešel do USA, kde působil jako filmový, televizní a divadelní herec. Tečka. Jiří Voskovec však v USA žil více než třicet let. Co dělal během té doby kromě role ve Dvanácti rozhněvaných mužích? Snímek tato hluchá informační místa vyplňuje. Sdílí s divákem příběh o smutku po domově, o tom, jak se z V stal Džordž Voskouvek a jak je možné třicet let postrádat nejlepšího přítele. Libuše Rudinská / Můj otec George Voskovec / Česká soutěž / 18. 4. / 14.00 / filmový sál Collect them all! ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ Nálady, zákoutí, myšlenky, osobnosti. Protřepat, nemíchat, vstřebat. I tak by mohl vypadat návod na sledování dokumentu provokativní umělecké skupiny Rafani. Ta vznikla roku 2000 v okruhu studentů AVU. Proslavila se i vykálením v Národní galerii na protest proti jejímu vedení či přemalováním Lennonovy zdi na militantně zelenou. Rafani mají drápky, pevně se drží a škrábou. Podobně jako Praha zachycená ve filmu 31 konců / 31 začátků. Statické záběry okrajových zón města střídají centra uměleckých snažení. Hledání cest. Odpovědi na nevyslovené otázky prostřednictvím fragmentárních výpovědí jednadvaceti českých osobností (mj. Vladimira 518). Konce očekávají spolupráci diváka, znalost umělecké scény. Začátky mnohé odhalují, přesto stále ne tolik, aby se staly dostupnými komukoliv. Skupina prochází periférií všeobecného úspěchu, místy pateticky, místy dekadentně. 31 zcizení / 31 sebereflexí. Posbírejte je všechny! Rafani / 31 začátků / 31 konců / Česká soutěž / 18. 4. / 17.00 / filmový sál Amerika, rok 1936. Idealistická, modelová mládež jednoho poklidného předměstí čelí hrozbě, o jaké jste dosud neslyšeli. Marihuana! Tato nová droga, hrozivější než kokain a heroin dohromady, doslova terorizuje mládežnické životy a ničí jejich přeslibnou budoucnost. Reefer Madness představuje jeden z nejznámějších propagandistických filmů 30. let. Byl spolufinancován katolickou společností a měl širokou veřejnost varovat před nebezpečenstvím, které skýtá užívání marihuany. Zčásti propaganda, zčásti exploatační film, Tell Your Children (název, pod kterým byl film původně uveden) je typickým příkladem tehdejších edukativních snímků podléhajících produkčnímu kódu filmově-průmyslových a morálních zásad cenzury. Znovuobjevený roku 1971 v americké knihovně Kongresu si Reefer Nepřítel marihuana JAN GÁL Madness našel své nové obecenstvo mezi moderními uživateli marihuany a stala se z něj kultovní klasika a vyhledávaný půlnoční film. Právě porovnání současných znalostí o marihuaně, ať už aktivně ověřených nebo pasivně nastudovaných, s přemrštěností a naléhavostí filmových argumentů je těžištěm nechtěného vtipu. Nečekejte ovšem žádné nelítostné promlouvání do duše. Zub času ohlodal veškerou suverenitu na kost a jediné, co ve vás film vyvolá, budou hurónské salvy smíchu způsobené afektovanými hereckými projevy a laciností celého snímku. Dozvíte se, že jediné potažení z jointu způsobuje trvalou demenci a šílenství a v neposlední řadě taky to, že dlouhodobé užívání dokáže proměnit zdravého člověka v násilníka a masového vraha. Navíc kouř z marihuany je natolik jedovatý, že dokáže měnit barvy. A rozhodně o tom nezapomeňte říct i svým dětem, protože se to může stát i vám... i vám... I VÁM! Louis Gasnier / Reefer Madness / Zelená medicína / 17.4. / 22.30 / filmový sál

Kdyby rodiče věděli O kyberšikaně a dalších stinných stránkách internetu s Kamilem Kopeckým, vedoucím projektu E-bezpečí, který bude hostem dnešního Science Café. Momentálně je hitem internetu video rozchod v Praze, kde kluk nadává své bývalé přítelkyni, zatímco ona ho prosí, aby jí dal ještě šanci. Za jeden den ho vidělo asi půl milionu uživatelů. Večer už bylo smazané, ale kopie žijí dál vlastním životem. Je to typický příklad kyberšikany? Původní video bylo sice odstraněno, ale už existuje asi v padesáti mutacích a šíří se velmi rychle dál. Existuje velké množství variací kyberšikany. Ponižování pomocí videa, což je tento případ, není nejrozšířenější forma. Tou je textové vyhrožování, nadávání, které je vázané třeba na fotku. Z aktuálního výzkumu vyplývá, že u nás přibližně 56 procent dětí zažilo některou z forem kyberšikany, jsme lehce nad evropským průměrem. Je však potřeba dodat, že ne každá forma je tak drsná jako zmiňované video. Během několika dnů se totiž vytvořila internetová stránka, video se naklonovalo, objevily se dokonce už i komiksy či motivy na trička. Zdá se, že si lidé vůbec neuvědomují, jak riskují. Mnozí třeba rozesílají své intimní fotografie (tzv.sexting). Takový případ se stal na střední škole v Olomouci. Šestnáctiletá dívka se natáčela se svým chlapcem při sexu. Po rozchodu se kluk chtěl pomstít. Vytvořil tedy stránku s jejím jménem, kde zároveň stálo, že je to největší děvka z regionu, připojil telefonní číslo a umístil tam i krátká sexuální videa, kde byl vidět dívčin obličej. Plná verze byla přístupná za zpoplatněnou SMS. Odkaz poslal dívčiným rodičům a také do školy. Po třech dnech se to dozvěděla i oběť a kontaktovala jednoho z mých kolegů, takže jsme tu stránku zablokovali a informovali jsme policii. Jednalo se o šíření dětské pornografie. Nevíme bohužel, jak případ dopadl, protože policie na něj uvalila informační embargo. V zahraničí tyto případy končí mnohem hůř. O hrozbách internetu ví spousta rodičů možná ještě méně než děti. Pořádají se pro ně například speciální besedy? Prevence, co se týče rodičů, je minimální. Rodič je totiž nejhůře vzdělavatelná cílová skupina. Úloha rodiče je přitom ta nejdůležitější, měl by dítěti odmalička vštěpovat základní pravidla. Když máš fotografie obličeje, nikdy je nikomu jinému jen tak nedávej, nefoť se obnažený. Jsem však skeptický a radši tuhle povinnost přenáším na školu. Rodiče navíc mají daleko méně znalostí o internetu, nevědí, co je to Facebook. Až dítě je to vlastně učí. Desátého května bude v kině Metropol vědecká konference o rizicích internetové komunikace, kde se zájemci dozvědí víc. Někteří rodiče však Facebook znají a publikují na něm fotky svých dětí. Došlo to dokonce tak daleko, že zakládají profily ještě nenarozeným dětem. Matky na mateřské dovolené ztrácejí sociální kontakty, chtějí se však pochlubit, že čekají dítě, tak mu založí profil. Nejdříve tam vyvěsí fotku z ultrazvuku a postupně přidávají další informace. Je to nebezpečné, protože rodiče neznají míru rizika. Kdyby věděli, že sexuální útočníci obchodují s fotografiemi dětí z Facebooku, asi by byli opatrnější. Nebo kdyby tušili, že fotka obličeje se dá použít k vydírání dítěte. Osobně si myslím, že fotky malých dětí na Facebook nepatří. SCIENCE CAFÉ: Rizikové chování ve virtuálních prostředích / 17. 4 / 1 7. 0 0 / HORNÍ NÁMĚSTÍ TOMÁŠ BŘÍZA Mrtvý školník zamete v kapli! Dead Janitor. Košický Amon Tobin, který má na svém záhrobním kontě tři EP a albový debut, si dnes odbude své první sakrální vystoupení v kapli Božího těla. Přijďte před zvoněním! Vše začalo asi před pěti lety, když se Braňo Findrik rozhodl oživit nejen svou hibernovanou chuť hudebně tvořit, ale i název elektronického projektu Mrtví školníci. Ten kdysi vytvořil s kamarádem inspirován oblíbenými Dead Kennedys. Jeho idea se nikdy nerealizovala. Braňo tedy název využil a představil oprášeného školníka v jednotném čísle. Dead Janitor vznikl ako boj s prebdenými nocami a pre vnútorné uspokojenie, což se odráží v potemnělých tónech kolísajících mezi ambientním klidem a rytmičností IDM. Hudebník z dálného Východu vydává pod hlavičkou Exitab, kde působí i duo Pjoni a Ink Midget. Ink Midget se stal producentem jeho posledního alba The Pigeon Superstition, které je volně ke stažení na internetu. Skladba Brown se objevila na kompilaci dada ACTa. Ke zkostnatělému obchodnímu modelu a dohodě ACTA se staví kriticky. Nechrání dle něj duševní vlastnictví tvůrců, ale vydavatelské firmy. Janitor chápe internet jako jeden z možných prostředků distribuce hudby. Není potřeba velkého vydavatelství, důležité je najít si cestu k lidem. Takovým krokem je určitě i hudba zdarma, respektive forma dobrovolného sponzorování umělce. Školník věří v budoucnost, kde slavní hudebníci pochopí nepotřebnost velkých vydavatelství a nastartují přirozený kolaps stávajícího hudebního průmyslu. Mladí pak budou rozvíjet menší a progresivnější vydavatelství, jakým je například Exitab. Janitor s vision s not dead! ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ Doprovodný program (koncert) / Dead Janitor / 17. 4. / 22.00 / kaple Božího těla AFOHLED 1 3

MARIHUANA Lidi tady málo hulej, prohlásila ikona filmu Samotáři Jirka Macháček. Letos na AFO uvidíme, jestli se tehdy na začátku milénia mýlil, nebo se společnost napravila a programová sekce Zelená medicína bude mít fenomenální úspěch. Minimálně podle situace v redakci to však vypadá na možnost číslo dvě. A to i když se všichni tváří tajemně a nikdo nikdy nikdá neměl s touto zelenou rostlinkou co do činění. Je to docela škoda, protože jinak bychom byli všichni zdraví jako řípy. (MUD) O marihuaně koluje nekonečná řada veselých historek. Pro mě, který po každé druhé vykouřené cigaretě marihuany končí s novým šrámem na těle, způsobeným ztrátou vědomí a následným pádem, jsou tyto vtípky nicneříkající. Stavy označované jako bezvědomé jsou pro mě naprosto vážnou událostí. Jednou jsem takto strávil noc na břehu Vltavy. Zdálo se mi o Slunci a o měsíci a o tom, jak se na přelomu noci a dne potkávají na obloze. Nebylo to legrační, ale krásné. Marihuana je krásná a moudrá rostlina. (KRZ) TENKRÁT Moje první zkušenost s marihuanou byla bezproblémová, o to horší však byly ty následující. Jedna z nich mě stála všechny mé žaludeční šťávy a v neposlední řadě taky zkoušku z japanistiky. Toho rána jsem byl zelenější než plesnivý salám. Můj doposud poslední zážitek byl pak tekutý a hnědý. Místo sezení u piva s přáteli jsem celý večer strávil vytíráním nejtemnějšího místa svého těla. Vedlejších účinků této zelené neřesti jsem si tak užil dosyta. Své kouzlo tahle rostlina jistě má, jenom já mu prostě nerozumím. (JAN) Setkání s trávou byla vždycky náhodná, krátká a nečetná. O to víc se každé z nich zarylo do paměti. Oslava narozenin, kde jsem se křečovitě držela sestry, abych nepropadla oknem, protože moje osobní gravitace se přesunula k mojí levé ruce. Mnohahodinový rozhovor v trávě pod hvězdami v pohybu, kdy mi až po dlouhé době došlo, že mě nikdo neposlouchá. Namožené břišní svaly. Šest snězených vajec. Trapné situace, na které se ani vzpomínat nechce. Někdo z toho blbne, někomu pomáhá od migrény. Já se s ní potkávám náhodně a střídmě. Ale ráda. (MOBA) POPRVÉ Marihuana je potměšilá. Na konviktu kdysi kolovala historka, že tu Jiří X. Doležal a anonymní dobrovolník testovali vliv marihuany a alkoholu na člověka. Jiří X. se tedy ve třetím patře důkladně dně zhulil a dobrovolník se stejně poctivě opil. Legenda praví, že experiment dopadl následovně: zatímco dobrovolník označil všechna patra barokní stavby obsahem žaludku, Jiří X. se na ploše tří pater ztratil a možná po dlouhých chodbách konviktu bloudí dodnes. Nevím, jak moc je mýtická zkazka pravdivá, rozhodně je však výstižná. (KMS) Jedna hodina ranní středoevropského času. Říjen. Na břehu Moravy se opaluje dvojice dívek. Pohrouženy do sebe šeptají Yosemitskému národnímu parku za zády: Že voní. Chutná. Škrábe. Jako ten křeček, co nám ho máma kreslila na záda. Nadlehčuje. Rozesmává. Děsí. Otupuje. Vzdaluje sblížení. A možná někdy rozdvojuje. A že by měly přestat. Ale. Prej zachránila rok života známému s rakovinou. Zábava, co není na hraní. Přestane, nebo nestačí. Má hlad. A žízeň. A taky krade úsměv. Kouká se ti do očí. Skrz. (ŠTĚP) GENERÁLNÍ PARTNER FESTIVAL PODPOŘILI HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI MEDIÁLNÍ PARTNEŘI HLAVNÍ ORGANIZÁTOR ŠÉFREDAKTOR: ONDŘEJ ČÍŽEK / EDITORKA: KATEŘINA SURMANOVÁ / REDAKCE: ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ, MONIKA BARTOŠOVÁ, KRISTÝNA LINDA ENGELOVÁ, KRYŠTOF POHL, TOMÁŠ BŘÍZA, JAN GÁL / KOREKTURY: PETR VLASÁK / FOTO: MICHAL HANČOVSKÝ / SAZBA: JIŘÍ FOGL / STRIP: TOMÁŠ ZABILANSKÝ & RADIM MĚSÍC / LAYOUT: REDESIGN / E-MAIL REDAKCE: AFOHLED@GMAIL.COM 4 AFOHLED 1