KRAJINA 2002 OD POZNÁNÍ K INTEGRACI

KRAJINA 2002 OD POZNÁNÍ K INTEGRACI Ústí nad Labem 2002

Obal: kaňon Labe u Hřenska (foto: Václav Sojka) Zadní obal: okolí České Lípy - sekce číslo 28, výřez z mapy 1 : 28 800 prvního vojenského mapování (tzv. josefské). Vzniklo v letech 1780 1783. Originál mapy uložen v Österreische Kriegsarchiv ve Vídni. Foto barevná příloha: Václav Sojka, Jan Němec Editor: RNDr. Jan Němec Ministerstvo životního prostředí, Praha 2002 ISBN 80-7212-225-8

OBSAH Antropogenní geologické procesy v Severních Čechách Mirka Blažková 6 Historické geologické mapy jako nástroj pro obnovu krajiny v České republice Tillfried Cernajsek, Karel Pošmourný 10 Identifikace základních parametrů prostoru Komořanského jezera a jeho vývoje podle starých map Jiří Cibulka 12 Evropská úmluva o krajině: zásady, nové přístupy, současný stav a výhledy Eladio Fernández-Galiano, Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník 20 Letecký průzkum a paměť české krajiny Martin Gojda 24 Několik poznámek k trase dálnice Praha - Drážďany (D8) v úseku mezi Trmicemi a státní hranicí Marek Hanuš 30 Ekonomický rozvoj, ekonomické nástroje a péče o krajinu z regionálního pohledu Miroslav Hájek 32 Historické mapování Petr Havránek 37 Historické aspekty a perspektívy vývoja krajinnej štruktúry vo vzťahu k poľnohospodárstvu Karol Kočík, Peter Jančura 38 Sledování historického vývoje krajinné struktury s využitím starých map Zdeněk Lipský 44 Koexistence přírody a průmyslu Miroslav Richter 49 Změny přirozené vegetace vlivem lidské činnosti v krajině střední a východní Evropy Milan Rivola 52 Proměny severočeské krajiny 1990 2002 a ochrana přírody Martin Říha 56 Krajinně-ekologické interpretace starých map prostřednictvím geobotaniky: příklad Josefského mapování Jiří Sádlo, Petr Karlík 58 Studium krajiny a srovnávací kartografické prameny Eva Semotanová 63 Význam sledování změn krajinné heterogenity při obnově krajiny narušené povrchovou těžbou Petr Sklenička 71 Strom v kulturní krajině Helena Součková 80 Revitalizace krajiny v marginálních oblastech zemědělskou činností Miloslav Šoch 82 Analýza funkčnosti krajiny na základě specifických vyhodnocení indikačních skic map a svazků stabilního katastru Pavel Trpák, Ivana Trpáková 85 Současný stav využití starých map pro sledování krajinných změn Lenka Uhlířová 93 Evropská krajina z ekologické perspektivy David Vačkář 96 Zkušenosti z obnovy krajiny po těžbě uhlí Vráblíková Jaroslava, Vráblík Petr 101 Srovnání českých a amerických metod ochrany maloplošných přírodních lokalit Michal Wagner 105 Grenzüberschreitende Zusammenarbeit in der Sächsisch-Böhmischen Schweiz Jürgen Phoenix 110 Co má, resp. měl by vědět o geoinformatice absolvent Fakulty životního prostředí? Vladimír Brůna 111 Historische Kartenwerke in Sachsen als Grundlage für Untersuchungen zur Landschaftsentwicklung Ulrich Walz 113

Motto: Každý z nás by měl mít stále na paměti, že příroda se bez člověka obejde, člověk bez přírody nikoli. Krajina je velmi složitým a zranitelným systémem, který se v čase neustále mění a vyvíjí. Všechny změny ve společnosti, ať již ekonomické, sociální aj. se dříve či později projeví i na krajině na přístupu společnosti k jejímu využívaní, k její ochraně a kultivaci. Každá vývojová etapa společnosti zanechává na krajině své určité charakteristické rysy. Období bezohledné devastace krajiny a rozsáhlých záborů půdy pro těžbu nerostných surovin, stejně jako vytváření přírodě cizích lánů orné půdy je snad již minulostí. Ovšem i v současnosti je krajina poznamenávána mnohdy nepříliš citlivými zásahy společnosti, jako jsou parcelace krajiny dopravními sítěmi, výstavba na zelené louce a v poslední době také stále častější rozsáhlé živelné pohromy, jimž se narušená krajina obtížněji brání. Severní Čechy jsou jednou z oblastí, která by o proměnách krajiny mohla mnoho vyprávět. Proto rozhodnutí uspořádat konferenci Krajina 2002 právě v tomto regionu a na půdě Univerzity J. E. Purkyně, jejíž Fakulta životního prostředí vychovává specialisty v oblasti životního prostředí, považuji za velmi prozíravé. Hlavním smyslem konferencí, pracovních jednání a setkání podobného zaměření je napomoci podnítit zájem veřejnosti a vyzvat ji k odpovědnému chování vůči krajině, poukázat na závažnost krajinné problematiky ve všech jejích souvislostech a zároveň zdůraznit fakt, že ochrana krajiny a optimální soužití člověka a krajiny je zájmem veřejným. Skutečnost, že konference Krajina 2002 se konala na univerzitní půdě považuji za přímo symbolický výraz vyjádření spoluzodpovědnosti všech stupňů našeho vzdělávacího systému na výchově dalších generací k úctě a uvážlivému chování vůči krajině a přírodě. Pro mne, jako představitele Univerzity, je velkým potěšením sledovat, že spolupráce mezi akademickou obcí a veřejnou správou je stále aktivnější. Setkání odborníků z akademické sféry, státní správy i samosprávy i z vědeckých a odborných pracovišť jsou vždy velmi dobrou příležitostí k výměně poznatků a zkušeností a tento sborník jako jeden z výstupů mezinárodní konference Krajina 2002 je toho důkazem. Doc. Ing. Iva Ritschelová, CSc. Prorektorka pro vědu a zahraniční vztahy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Hlavním účelem letošní konference Krajina 2002 od poznání k integraci v Ústí nad Labem bylo hledat východiska společného přístupu státní správy, místní a regionální veřejné správy a akademické sféry k účelnému zacházení s krajinou v rámci aktivní politiky ochrany přírody a krajiny. Jedním z hlavních impulsů je současně probíhající proces ratifikace Evropské úmluvy o krajině, jejíž přijmutí před nás postaví řadu úkolů, které bude účelné řešit nejen ve vzájemné spolupráci, ale i při použití nových moderních informačních technologií. To, že naše jednání proběhlo právě v Ústí nad Labem, není zcela náhodou, ale vyplývá z dlouhodobější spolupráce ministerstva životního prostředí s Univerzitou J.A Purkyně především v oblasti využívání technologií GIS ve státní správě a spolupráce na grantu Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny. I tato předchozí činnost, která v sobě spojuje praktické propojení akademické sféry se státní sférou, vedla k uzavření dohody o vzájemné spolupráci mezi Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Ministerstvem životního prostředí v oblastech vědecko-výzkumné a publikační činnosti, teoreticko-metodologickém výzkumu kvalitativního i kvantitativního rozvoje výuky a výchovy studentů v oblasti environmentálně orientovaných disciplin. Jako forma účelné spolupráce byla koncipována i pracovní konference, jejímž smyslem byla společná formulace cílů, zásadních otázek dalšího postupu, způsobů řešení i orientace další činnosti v problematice krajiny. Zvláštní zřetel byl směřován do využití informačních technologií, především využití technologie GIS, a do využití historického mapování krajiny a to nejen jako zvláštní možnosti vyplývající ze získání kompletního I. vojenského josefského a od nedávna i II. vojenského mapování, ale především i možnosti účelného využívání historických informací o krajině moderními technologiemi. Jsem přesvědčen, že toto své poslání konference splnila. Na závěr bych chtěl poděkovat představitelům Krajského úřadu Ústeckého kraje, Magistrátu města Ústí nad Labem a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně za vytvoření vhodných podmínek pro průběh konference. Ing. Josef Běle, CSc. náměstek ministra ředitel sekce ochrany přírody a krajiny Ministerstvo životního prostředí

ANTROPOGENNÍ GEOLOGICKÉ PROCESY V SEVERNÍCH ČECHÁCH Mirka Blažková Abstrakt Antropogenní geologické procesy jsou v příspěvku prezentovány na modelovém území severních Čech. Jedná se především o těžbu nerostných surovin, která má v Čechách tradici již od středověku. Dopady těžby na litosféru probíhají po staletí a vrcholí v 50 80 létech 20. století tzv. sibiřskou geologií, tedy rabováním ložisek nerostných surovin. Po roce 1990, z důvodu hospodářských změn dochází k výraznému snížení těžby většiny druhů surovin v průměru o cca 40%, ale stopy po dřívější těžbě nebyly zahlazeny. Klíčová slova: antropogenní geologické procesy, litosféra, horninové prostředí, těžba nerostné suroviny, rekultivace území Úvod Název " antropogenní geologické procesy", použil již v 19.stol. A. Pavlov, (In. Kettner 1948). Ty začínají ve čtvrtohorách (antropozoiku), kdy se jedinečný systém Země, tvořený litosférou a jejími vnějšími obaly, rozšířil o člověka. Člověk nezačal měnit jenom složení biocenóz, například lovem zvěře, ale uvádí do chodu i dlouhodobé geologické děje. Již v roce 1955 Prof. Radim Kettner upozorňuje na zásahy člověka do litosféry: "Každý velký zásah do ustálených přírodních poměrů může vyvolat podstatné změny v přírodě jinde, které mohou nakonec mít i katastrofální ráz". Člověk ovlivňuje i samotné geologické procesy, zejména působí, jako exogenní činitel. Jsou to například procesy zvětrávání a eroze, vzniku půd, svahové pohyby, ale i tektonické procesy, petrogeneze, vznik minerálů nebo sedimentace. Ta část litosféry, která je ovlivněna člověkem, tvoří specifický ekosystém a nazývá se "horninové prostředí". Antropogenní geologické procesy se dramaticky mění v 19. století s rozvojem průmyslu a jejich negativní vliv prudce narůstá. "Antropogenní geologické procesy" (antropogenní vlivy), ovlivňující litosféru lépe její část,do které zasahuje činnost člověka tzv." horninové prostředí" se zásadně liší od procesů přírodních. Jsou mnohem rychlejší a drastičtější! Přehled nejčastějších antropogenních geologických procesů Procesy fyzikálně mechanického charakteru a) Narušování mechanické stability horninového prostředí (zakládání staveb, sesuvná území) b) Eroze zemědělských půd. c) Stará důlní díla, opuštěné těžebny d) Antropogenní sedimenty (odvaly, skládky, násypy apod.) e) Negativní důsledky soustředěné průmyslové činnosti f) Záměrné úpravy reliéfu a jejich následky Procesy chemického charakteru a) Havarijní stavy horninového prostředí v důsledku významných úniků škodlivin b) Velkoplošné znečištění horninového prostředí způsobené zemědělstvím Antropogenní svahové pohyby mohou být způsobeny např. změnou sklonu svahu nebo jeho výšky (zemní práce), zatížením svahu násypy, haldami, skládkami, změnou režimu spodní i povrchové vody, odlehčením paty svahu při zemních pracích. Erozi urychlujeme vykácením lesů, špatným obhospodařováním polí, která jsou na svahu. Časté jsou pohyby způsobené poddolováním. Pozemky a objekty na povrchu jsou ohroženy při sedání nadložních zemin, po vydobytí suroviny. Poruchy se projevují v rozsahu zálomového úhlu, který je cca 20 od svislice. Na povrchových dolech jsou časté havárie lomových svahů. Odlehčení paty Krušných hor na lomu Československá armáda, které bylo plánováno při postupu těžby uhlí pod horami v 90 létech, vyvolávalo obavu z obřích sesuvů na úbočí Krušných hor v okolí zámku Jezeří. Postup těžby předpokládal likvidaci zámku. 6

Další tektonické změny a vrásové deformace vznikají v oblastech poddolovaných. Při gravitačních pohybech jílovitých hornin, dochází k plastickému shrnování a k deformacím v jílech, vypálených zemními požáry. Jiným jevem je sedimentace a usazování na patě svahu většinou v příkopu, která vzniká při splachování ornice z polí. Změny koryt řek, potoků a celé hydrologické sítě byly realizovány v Severočeské hnědouhelné pánvi při povrchové těžbě uhlí. Přerušené vodoteče z Krušných hor byly svedeny do umělých kanálů a potrubí. Místo původních vodních nádrží, např. Dřínovské, byly vybudovány nové, na místě mimo dobývací prostory. Obrovský je i zásah do režimu podzemních vod, který je udržován v chodu sítí čerpacích stanic. V současné době nejzávažnější antropogenní procesy ovlivňující litosféru, jsou "těžba nerostných surovin a zemědělské obdělávání". V případě těžby se jedná zejména o nadměrné čerpání a nevhodné využívání neobnovitelných přírodních zdrojů. Např. exploatace hnědého uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi v severních Čechách, v nedávné minulosti. Vliv kontaminace cizorodými látkami ve velkých městských aglomeracích a průmyslových zónách. Například přirozené pozadí složení půd v průmyslových zónách v Ústí nad Labem prakticky neexistuje. Podobná situace je ve vojenských prostorech, ne jenom po"sovětské armádě". Zemědělské obdělávání a jeho dopady na půdu, jako nejsvrchnější část horninového prostředí, včetně vlivu na povrchové a podzemní vody, jsou všeobecně známé a prezentované. Významný vliv na horninové prostředí má i antropogenní činnost související se stavbami a to jak plošnými, tak liniovými. Kromě mechanického narušení litosféry připadá v úvahu i chemická interakce při případných havariích. Litosféra je i místem ukládání odpadů a to odpadů všeho druhu. Nejvýznamnějším antropogenním vlivem do horninového prostředí v severních Čechách je povrchová těžba hnědého uhlí. Nejstarší záznam je registrován v duchcovské městské knize. Podle zápisu koupili 16.března 1403 čtyři občané z Míšně (pravděpodobně horníci) od duchcovského občana Stisly jeho podíl na uhelné šachtě, která se nacházela v "hraničním lese" (Grenzwald). I městský znak, který byl propůjčen městu Duchcovu králem Jiřím z Poděbrad roku 1459, vykazuje dva černé pruhy na znamení, že již tehdy bylo provozováno dobývání uhlí. V nejstarší horní knize z Hrobu je záznam z roku 1566 o existenci dobývky a vitriolovny, patřící oseckému klášteru, pronajaté dne 23. srpna 1566 opatem Balthasarem několika chomutovským občanům. Skutečně bylo dobýváno uhlí v 16. století i v chomutovsko - kadaňské části pánve u Pětipsů a u Libědic a dále na Mostecku a u Koporeče. V obou podkrušnohorských hnědouhelných revírech se těží uhelná substance průmyslovým způsobem více než 150 let a jen v období od roku 1945 do roku 1998 byly vytěženy již téměř 3,4 miliardy tun hnědého uhlí. až do konce 2. světové války však dosahovala těžba hnědého uhlí v této oblasti jen výjimečně úroveň vyšší než 20 mil. tun za rok. V roce 1945 vytěžily oba severočeské revíry (SHR a SR) v souhrnu 14,4 mil tun. V poválečném období se však začala těžba hnědého uhlí prudce zvyšovat. Rostla v podstatě za každé pětileté plánovací období o více než 10 mil. tun a v polovině 80. let dosáhl sokolovský revír (SR) maximální hrubé těžby ve výši 22,6 mil. tun a severočeský hnědouhelný revír (SHR) 74,6 mil tun za rok. Podle útlumové varianty těžeb, vycházející z vládních usnesení z roku 1991 k územně ekologickým limitům velkolomové těžby zůstane v Podkrušnohoří po roce 2000 dlouhodobě v provozu pouze šest lomů o následující životnosti: Mostecká uhelná společnost a.s. -Čs. armáda ( cca 2020), Hrabák (cca 2045) Severočeské doly a.s. - Bílina (cca 2030), Libouš (cca 2031) Sokolovská uhelná a.s. -Jiří (cca 2026), Družba (cca 2036) Útlumová varianta vývoje těžeb znamená definitivní a nenávratné ukončení těžby hnědého uhlí v severozápadních Čechách na začátku 30. let 21 století. 7

Ekologické aspekty antropogenních geologických procesů při těžbě uhlí v severních Čechách. Změny regionální, resp.lokální a vlivy na ostatní složky ŽP Celé území je postiženo změnami georeliéfu. Byly vytvořeny rozsáhlé deprese po vytěžených zeminách a ty budou většinou zaplaveny. Například hydrická rekultivace lomů Most, v budoucnu Bílina, Československá armáda apod. Nové elevace tvoří vnější výsypky, jako je například Radovesická. Postup povrchových lomů si vyžádal likvidaci sídelních struktur a technické infrastruktury. Bylo zbouráno více než 80 obcí a město Most. Byla zrušena významná část silnice č. 13 a některé části železničních tratí. Rozsáhlé změn prodělala hydrografická síť a hydrogeologický režim podzemních vod. Povrchové toky z Krušných hor byly přerušeny lomy na upatí. Byly svedeny do umělých kanálů a potrubí (např. řeka Bílina). Původní vodní nádrže v dobývacích prostorech zmizely a byly nahrazeny novými na místech mimo těžená území. Regulace hladiny podzemní vody v území důlní činnosti, je prováděna trvale, pomocí sítě čerpacích stanic. Hlučnost technologických těžebních mechanismů, prašnost v období sucha, emise z hořících slojí, i když silně sníženy, jsou v rozporu s hygienickými předpisy. Nezvratné změny způsobené těžbou v minulosti Změny tvaru povrchu, jako jsou poklesové kotliny a propadliny, změny reliéfu, vyvolávají a urychlují erozi. Trvalé změny funkcí krajiny o rozsahu záboru 260 km 2. Narušení až likvidace obcí i města Mostu, silnic, produktovodů, Likvidace a ohrožení historických památek - královské město Most, zámek a arboretum Jezeří. Narušení původních biocenter a biokoridorů např. Radovesice, nebo změny v přírodních poměrech např.destrukce lesních porostů, antropogenní novotvary - haldy. Změny hydrografické sítě, jako zatopení terénu, mokré varianty, umělá vodní síť, severní Čechy řeka Bílina, umělé odvedení potoků z Krušných hor. Závěr Změny hydrologického režimu podzemních vod - vliv těžby na lázeňské prameny Teplice. Změna chemizmu důlní vody. Dlouhodobé zábory pozemků a degradace půd SHP. Severní Čechy a hlavně antropogenní geologické procesy v této oblasti, již tradičně vyznívají velmi pesimisticky. V závěru je proto správné připomenout i antropogenní činnost, jevy positivní. Více než 50 let trvající rekultivace přinášejí významné výsledky. V článku jsou sice uvedeny nezvratné změny způsobené v minulosti těžbou, ale plánovaná a částečně již realizovaná hydrická rekultivace přinese nové, lépe staronové prvky do krajiny. Právě z historických map je patrný rozsah Komořanského jezera, které se rozprostíralo pod Krušnými horami. Město Most začíná mít svoji, i když zatím krátkou historii i specifickou atmosféru. Jirkovský koridor a další komunikace, nahrazují ty původní. Umělé kanály a nové retenční nádrže nahrazují původní hydrologickou síť. Radovesické údolí je zavezeno, ale na Radovesické výsypce se vytváří nová biocentra. Většinu zalesněných výsypek v okolí Mostu již málokdo odliší od původního terénu. Další vývoj, tedy nezávisí na schopnostech a zájmu obyvatel regionu, ale na politické a tím i ekonomické situaci státu. Literatura Blažková, M.: Geologie a životní prostředí. MŽP ČR. Program PHARE. Praha 1996, 160 str. Dirner, V., a kol.: Ochrana životní prostředí. MŽP ČR, Praha 1998, 333str. Kettner, R.: Všeobecná geologie. Část III. Melantrich,Praha 1948, 764str. Lysenko, V.: Geologové proti ničení životního prostředí. Sborník přednášek. MŽP ČR, Praha 1995, 62str. Malkovský, M.: Geologie severočeská hnědouhelné pánve a jejího okolí.úúg, ČSAV Praha 1985,424 str. 8

Moldan, B., a kol.: Duhový program - ozdravení životního prostředí ČR. Academia, Praha 1991, 83str Stübiger, G.: Sborník k XV. sjezdu Čs. společnosti pro mineralogii a geologii.teplice 1964 Valášek, V.: Sborník " Energetika pro 3. tisíciletí. FŽP UJEP, Ústí n.l 2000,32 str. RNDr Mirka Blažková, Ph.D. Fakulta životního prostředí University J.E. Purkyně Ústí nad Labem 9

HISTORICKÉ GEOLOGICKÉ MAPY JAKO NÁSTROJ PRO OBNOVU KRAJINY V ČESKÉ REPUBLICE Tillfried Cernajsek, Karel Pošmourný Abstrakt Česká geologická služba, stejně jako Rakouský spolkový geologický ústav (Geologische Bundesanstalt, Wien), disponují ve svých archívech množstvím cenných historických geologických podkladů z území České republiky. Tyto materiály zachycují mnohdy geologické a geomorfologické poměry "zmizelé" a zaniklé krajiny. Vidíme na nich často rozmístění starých lomů, dolů a šachet, stav území před velkými lidskými zásahy do krajiny (stavbami měst, průmyslových podniků, přehrad, úpravami průběhu vodních toků ap.), zahrnují i lokalizaci výchozu geologicky a ložiskově důležitých horizontů a vrstev nebo tektonických struktur spolu s množstvím dalších zajímavých informací, které dokreslují historický reliéf krajiny. Mohou mít někdy i zásadní význam pro poznání dřívějších geologických, geodynamických, hydrologických a hydrogeologických poměrů. V Českém geologickém ústavu (nyní Česká geologická služba) vznikl v r. 1989 projekt na využití jedinečných historických mapových podkladů pro obnovu krajiny, uložených v nynějším Rakouském spolkovém geologickém ústavu ve Vídni. Jeho řešení pokračuje až dosud. Na základě poznání současného stavu bylo rakouskou stranou doporučeno, aby Rakouský spolkový geologický ústav a Česká geologická služba navrhly rekonstrukční mapování, spolu s katalogizací a inventarizací historických map jako projekt Evropské unie. O průběh řešení a výsledky rekonstrukčního mapování již projevují zájem i organizace spolupracující s odbory Ministerstva životního prostředí České republiky. Na základě doporučení z ČGS realizovaly ve spolupráci s rakouskou stranou své vlastní studie. HISTORICAL MAPS FOR THE RESTORATION OF THE LANDSCAPE IN THE CZECH REPUBLIC The Austrian Geological Survey in Vienna and Czech Geological Survey in Prague have at their disposal in their archives plenty of very precious source materials that can be used for a very topical task of complex problem of the restoration of the landscape. As it is well known, on many places of the Czech Republic there gradually took place considerable changes of environment due to building and other industrial activities, especially mining mineral raw materials. Among largest and most conspicuous encroachment there are the change of the relief of the landscape, the change of the river network and hydrogeological conditions. We know that the largest changes and damages occur in the area of surficial exploitation of brown coal in the North Bohemian and Sokolov brown coal basins where quantitatively largest dislocations of materials take place. Into this class fall also othere damaged areas, especially underground pit coal mining areas (Ostrava and its surrounding, Karvina and surroundings) areas of uranium exploitation (Stráž pod Ralskem and Hamr na Jezere, Příbram and its surroundings, the area of Rožinka and Jachymov), exploitation of mineral and building materials such as limestone (Bohemian Karst, Moravian Karst), gravel sands (the area of Třebon, Litoměřice, Mělník, Olomouc, Kroměříž), agglomerates (Ceske stredohori Mts.) and others. Also during huge floods that took place in the area of Northern and Central Moravia in July 1997 and follow-up slope slides, the morphology of the landscape underwent conspicuous changes. That means change of river beds and accumulation of ablated river sediments. In these cases historical maps and other historical materials are of important help for all specialists who solve the problems of reclamation and rehabilitation of the landscape. They provide documentary evidence for the original character of the areas from the morphological, geographical and geological point of view, or give a survey of some of their time stages. Then not only topographical but also geological bases become very important because they enable to estimate the original situation and are of basic importance for discovering geodynamic, hydrological and hydrogeological situation. These materials often record geological and geomorphological situation of a disappeared and extinct landscape. In them we can see allocation of old quarries, mines and pits, the condition of the area before large antropogenous interferences into the landscape (building of towns, industrial enterprises, dams, changing the courses of rivers etc.), location of outcrops, horizons and layers or tectonic structures and sediments interesting from geological point of view together with a lot of further interesting information that complete the historical relief of the landscape. Common problems of historical materials is their incompleteness. It is due to the fact that during the years many precious old material got lost or were destroyed. The workers of the organisations of the state geological service realise this. 10

In the Austrian and Czech Geological Survey in 1989 there was created a proposal project for using up unique historical map materials filed in the present Austrian Institute in Vienna and in the other organisation of the Austrian state, for example Austrian State Archives (Österreichische Staatsarchiv) for rehabilitation and reclamation of the landscape. The planned co-operation was made easier by the fact that the Czech Geological Survey together with the Austrian Geological Institute and other European geological services are partners united in the international organisation FOREGS. One of important points of the Czech-Austrian co-operation is therefore theme The history of geology - common work on the condition of geological mapping of the Czech countries up till the years 1918. It has been worked on for more then 11 years. The latest stage of Czech-Austrian co-operation continued on the basis of the results of previous stages that are rounded up and clearly published in Jahrbuch Geologische Bundesanstalt from the year 1994. This stage evaluated historical geological maps from the point of view of the possibility of their further use in contemporary practise. A stress was laid on researching geological, mining and thematic maps of a small scale and other historical archive materials from industrial areas of Northern Bohemia, the surroundings of Kladno, Příbram and Ostrava. Applicable studies based on historical map bases serve especially for practical aims, as for example reconstruction map mapping of areas with strongly antropogenetically damaged geological environment. Thus they directly contribute to the study of the reclamation of the landscape and to solving topical problems of everyday life such as influencing hydrogeological situation by anthropogenous activities, influence of melioration, changes of microclimate, landslide areas, including the impact of both surface and underground mining. They play an important part in creating urbanistic studies and rehabilitation of damages caused by contamination from old dumping grounds. Their evaluation bring suggestion for solution. On the basis of recognition of the temporary situation the Austrian partner recommended that Austrian Geological Survey and Czech geological Survey should suggest reconstruction mapping together with cataloguing and inventory - making of historical maps as a project of European Union. Even organisations collaborating with some sections of the Ministry of Environment of the Czech Republic have shown interest in the results of the above mentioned research and furthers information connected with this activity. On the basis of recommendation from Czech Geological Survey they made their own studies in the Austrian Geological Survey. As an example there can be mentioned the study of V. Bruna (UAPP Most) from 1999: Reconstructional maps of North-West Bohemia - Using Historical Maps in rehabilitation of the landscape of North-West brown coal basin. The above mentioned historical sources will be subjected to further analysis for reconstruction mapping in the framework of the project of the Czech Geological Survey and for some map studies of the Survey from the area of the Bečva and Morava rivers in central Moravia. In the framework of the project there are followed the change the river network, influence on hydrogeological condition, changes of geomorphology, the development of the relief and microclimate, the influence of melioration, the impacts an geodynamics - slides, urbanism, impacts connected with old mining activity etc. and all that in the longest possible period. On basis of the agreement about cooperation with Austrian Geological Survey Czech Geological survey has obtained colour copies of historical topographic map material from the so called Joseph (1763-1768) and Francis (1810-1866) mapping periods from the area of the river beds of Morava and Becva, between Litovel and Uherske Hradiste that have been most intensively damaged by huge floods. These materials will enable to compare the change of the landscape after more then 200 years. By the accreditation of the director of GBA Prof. Dr. Schönlaub, this matter has been arranged in the State Austrian Archives by Dr. T. Cernajsek. By this deed Austria by means of GBA have carried out their help to the Czech party in solving the damages caused by floods in 1997. Tillfried Cernajsek Geologische Bundesanstalt, FA Bibliothek & Verlag, Geodatenzentrale u. Wiss. Archiv Tongasse 10-12, A-1031 Wien, Postf. 127, Österreich, e-mail: certil@cc.geolba.ac.at Karel Pošmourný Česká geologická služba Klárov 3, 118 21 Praha 1, e-mail posm@cgu.cz 11

IDENTIFIKACE ZÁKLADNÍCH PARAMETRŮ PROSTORU KOMOŘANSKÉHO JEZERA A JEHO VÝVOJE PODLE STARÝCH MAP A DOBOVÝCH PODKLADŮ Jiří Cibulka Komořanské jezero nacházející se severně od Mostu při úpatí Krušných hor a protékané řekou Bílinou bylo nesporně přírodním fenoménem, který formoval život v oblasti. První písemná zmínka o krajině u Komořanského jezera pochází ze vzpomínek židovského obchodníka Ibrahíma ibn Jakuba na cestu Německem a slovanskými zeměmi, které se účastnil v letech 965 až 966 jako člen poselstva kordobského chalífy al-hakam II. k císaři Ottovi I. Existují však i odpůrci vztažení krajiny popisované v cestopisu na prostor Komořanského jezera. Historik 17. století Bohuslav Balbín, ve svých Rozmanitostech z historie Království Českého z roku 1681, popisuje Komořanské jezero jako obdivuhodně velké jezero, z něhož vytéká řeka Bělá. Obyvatelé, kteří mají povoleno v jezeře ryby chytat mu prý ukázali i tůně, jejichž voda se nedá nikdy odčerpat, protože jsou pod zemí s jezerem spojeny. Zároveň uvádí, že jezero je plné podivných druhů ryb. Schaller (1787) ve své typografii vyzvedá zvláště nádherné štiky, kapry, úhoře a mníky. O rozloze Komořanského jezera informují četné zdroje, většinou však velmi rozporně. Autoři se často odvolávají na předchůdce, aniž by se zabývali detailnějšími rozbory. Největší rozlohu jezera uvádí Dr. Zapletal v pojednání z roku 1952. Podle něho mělo jezero před 700 lety, v době nejvyššího vodního stavu, rozlohu 70 km 2 a hloubku 40 m. Opačným extrémem je tvrzení Pokorného, v příspěvku z roku 1963, který dochází k závěru, že i nejstarší dochované písemné zprávy nemluví nikdy o jezeře, ale pouze o bažinách. Podle popisu jezerního prostoru, uvedeného v projektu na vysušení jezera z roku 1831, nepřesahovaly bažinaté zbytky jezerní vodní plochy, tzv. Kachní louže, výměru 0,55 km 2. Důvody pro rozporná tvrzení o rozsahu jezerní hladiny je zřejmě potřebné hledat v základních charakteristikách jezerního prostoru. Z listin soudních sporů v období let 1479 1503 (tzv. Seernhen) je zřejmé, že postačoval velmi malý zásah člověka nebo přírody, aby se plocha jezerní hladiny zásadně změnila. Karafiátem zveřejněný protokol ze soudního sporu (spor o záplavu, Archiv města Teplic, městská kniha 1683, pag. D 3) uvádí, že bylo velmi obtížné rozlišit, zda k ovlivnění rozlohy vodní hladiny došlo zásahem člověka nebo přírodních procesů. Dobové soudní spisy ze sporů o rozsah vodní hladiny v jezeře dokládají i vraždy mezi odpůrci. V návazné informaci se zaměřuji pouze na identifikaci základních parametrů prostoru Komořanského jezera z hlediska podmínek pro vznik rozličných forem vodních ploch v historickém období. Přitom pojem historické období vztahuji na období od doloženého začátku osídlení prostoru k současnosti. Prezentovaný rozbor a jeho výsledky vycházejí z geologických podkladů, archeologických průzkumů, informací identifikovaných ve starých mapách a dostupných výsledcích přírodovědných rozborů jezerního prostoru. Pro potřeby rozboru a prezentaci vývojových schémat byl soubor dostupných starých i novodobých map převeden do jednotného měřítka a za účelem sledování prostorových změn elektronicky zprůhledněn. Pro prezentaci grafických výstupů byla za podkladovou mapu použita mapa vojenských mapování vydaná v roce 1949 v měřítku 1:50 000, neboť zachycuje sledované území před zásadní destrukcí povrchovou těžbou a má výraznou kresbu. V pozdějších a současných mapách nacházíme na místě býv. Komořanského jezera většinou pouze bílá místa bez záchytných bodů. Podrobnější informace dochované informace o životě obyvatel v prostoru jezera, rozbory vlivu jezera na osídlení, podrobnější identifikace archeologických podkladů, výsledky přírodovědných rozborů (vývoj klimatu, fauny a flory a informace získané z jezerních sedimentů), systém využívání užitků jezerních vod člověkem a další, včetně zdrojového rejstříku bude obsahovat připravovaná publikace. Prezentovaná schémata jsou v barevném a větším provedení na doprovodném posteru. I. vývojová fáze období člověkem neovlivněného vývoje jezerního prostoru (definování maximálního rozsahu jezera) Podmínky pro vznik jezera a jeho rozlohu formovaly geologické změny v průběhu třetihor. V terciérních sedimentačních procesech vznikají severočeské uhelné sloje i mocné vrstvy nadložních jílů a jílovců. Ve stejném období dochází i k zásadním vertikálním deformacím geologických struktur v podélném i příčném směru pánve a k vulkanické činnosti na okrajích pánve, která místně ovlivnila pánevní struktury. Geologická struktura v okolí jezerního prostoru je velmi komplikovaná a názory geologů na jejich vývoj jsou často rozporné. Jezerní depresi kyjovitého tvaru s nejužším profilem u býv. obce Souš a hlavicí kyje u paty Krušných hor ohraničují známé geologické útvary. Severní hranici tvoří Krušnohorský zlom, po kterém došlo k vyzdvižení Krušných hor a zřejmě i poklesu celé pánve, západní hranici útvary Jezersko ryzelského vulkanického hřebene a východní hranici deformace v ose centrumského zlomu (D. Jiřetín H. Jiřetín). Méně výrazné, ale pro vývoj v jezerní depresi zásadní, jsou deformace uvnitř takto vymezené plochy. Jednou z nich je antiklinální deformace s osou Ervěnice Komořany, která místně vyzdvihla vulkanické série z uhelného podloží až nad úroveň okolního terénu. Po odplavení uhelných vrstev se na povrch dostaly materiály vulkanické série a erozně odolnější polohy nadložních vrstev. Hlava antiklinály rozdělila jezerní depresi na dvě části, na část komořanskou a soušskou, vytvořila přirozenou vzdouvací hráz pro komořanskou část jezera, podmínky pro jezerní osídlení (Ervěnice, Komořany) a pro komunikační propojení napříč jezerní depresí. Obdobné deformace nebo sesuvy, pro které však nejsou dostupné přesnější geologické podklady, byly zřejmě příčinou vzdutí vody v soušské části jezerní deprese. Maximální úrovně vzdutí hladin vody v obou částech 12

jezerní deprese však byly v historické době rozdílné. Lze tak oprávněně usuzovat podle úrovní založení osad podél jezerního prostoru. Zásluhou pylových analýz organogenních vrstev jezerních sedimentů, které byly provedeny v předválečném období a následně i v 80. letech minulého století, existují poměrně obsažné podklady ke stáří jezera včetně charakteru vegetace v okolí jezerního prostoru. Neexistuje však jednotný názor na stáří podložních sedimentů. Hurník (1969) uvádí, že jezerní prostor prošel třemi vývojovými etapami. V prvé, na rozhraní pleistocénu holocénu, proběhla sedimentace anorganických hornin za oligotrofních podmínek v jezeře. Ve druhé, v období preboreálu až atlantiku, proběhla akumulace rozsivkových zemin až gyttji za eutrofních podmínek v jezeru a ve třetí etapě, v období od atlantiku po historické období, se vlivem eutrofizace vytvořily močály a bažiny, na velké ploše vznikly rašeliniště a poměrně rychle postupoval zazemňovací proces. Jezero v té době mělo stále více distrofní charakter. Hranici maximálního dosahu hladiny jezera v historických dobách jednoznačně vymezují osady v okolí jezera. Archeologické nálezy dokládají, že pás území s osadami, které bezprostředně lemuje jezero, patří mezi nejraněji osídlené oblasti v Čechách. Nejstarší nálezy pocházejí z pozdní doby kamenné - paeolitu (naleziště Komořany - tzv. kultura Fedemesser, charakteristická obloukovitými pazourkovitými či křemennými nožíky). Do stejné doby patří i nález zoomorfní nádobky v Ervěnicích. Konec pozdního paeolitu v severozápadních Čechách je datován cca před rok 8 300 př.n.l. Hranice maximální zátopy v zásadě koresponduje s hranicí rozsahu rašelinišť, publikovanou již v roce 1940 Losertem. Historické písemné prameny a staré mapy poskytují i údaje, které umožnily rekonstruovat hloubkové poměry v hlavní, komořanské části jezera. Dokládají, že i při maximálním vzdutí nemohla hloubka v této části jezera významně přesáhnout 150 cm (měřeno od úrovně jezerních sedimentů), neboť dosah hladiny limitovala úroveň vyvýšeniny v místě odtoku řeky Bíliny (nazývaném Duchcovský prah), která oddělovala komořanskou a soušskou část jezera. Ve středu jezera, v prostoru za Jezerním prahem, nebyla hloubka při povodních dokonce vyšší než 100 110 cm. Výsledek rozboru je dokumentován na příčném řezu vedeném v ose řeky Bíliny. Protože průměrná mocnost organogenních sedimentů v jezeře činila 150 cm (lokální maximum v místní depresi 3,34 m), přičemž většina z nich má původ v předhistorickém období, lze usuzovat, že jezero nebylo v historických dobách, a to ani při povodňových průtocích, hlubší než 2 m, max. 2,5 m. Podle rekonstrukce historických povodní provedené v 80. letech minulého století nepřesáhla maximální hladina v komořanské části jezera úroveň 229,60 m.n.m. a v soušské části 226,50 m.n.m. Charakter a umístění archeologických nálezů v profilech blízkých dosahu maximální hladiny v jezeře (např. archeologických nálezů z období paeolitu, na výběžku do jezerního prostoru mezi Evěnicemi a Dřínovem nebo člunu u H. Jiřetína), svědčí tom, že hladina blízká uvedené maximální hladině byla po dlouhé období spíše jevem trvalým, než jevem, který se vyskytoval pouze při povodních. Přitom materiály hrázového předělu v profilu výtoku z jezera (v 13

historických pramenech nazývaného Duchcovský prah podle blízkého Duchcovského rybníka) neměly vysokou protierozní odolnost. Tento rozpor lze vysvětlit jedině tak, že v krajině vznikl rovnovážný stav, stabilizovaný vlivem minimálních spádů návazného území a vysoké schopnosti jezerního prostoru tlumit povodňové odtoky, který zásadně narušily až zásahy člověka v souvislosti s jeho snahou hradit jezero. Nelze vyloučit ani jednorázové katastrofické narušení hrázového předělu u Duchcovského prahu při průchodu povodně, na kterém do té doby postačovalo k udržení maximální hladiny hrazení do 1 m. Svědčí o tom zákresy ve starých mapách, ze kterých lze odvodit, že v období od konce 15. století do začátku 19. století dochází k zaklesnutí dna Duchcovského odtokového prahu o cca půl metru. II. vývojová fáze období zřizování vodních ploch v prostoru jezera Zarůstáním a zanášením jezera a především vlivem eroze vzdouvacích prahů v důsledku zásahů člověka došlo postupně k zásadnímu omezení rozsahu přirozených vodních ploch v jezerním prostoru. Pokud by nedocházelo k umělému vzdouvání vody zbyla by z celého jezera pouze vodní plocha v depresi za terénní vyvýšeninou v centru jezerního prostoru s odtokovým prahem, který je ve starých pramenech nazýván Jezerním či Historickým prahem. Z následného vývoje lze odvodit, že tímto prahem vzdutá vodní plocha by měla rozlohu cca 0,55 km 2 (viz. schéma Velikost jezera před odvodněním ). Potřeby obživy pro narůstající počet obyvatel okolních osad a zřejmě i nárůst obchodu s rybami byly nejspíše hlavními impulsy pro zvyšování výměry vodních ploch v jezerním prostoru.. Plochý charakter jezerního prostoru umožňoval zřizovat nové vodní plochy ohrázováním depresí a vzdouváním vody na přírodních prazích s vysokým efektem. Hráze byly z dnešních hledisek velmi nízké, max. 3/4 až 1 m. O začátku zřizování umělých vodních ploch můžeme pouze spekulovat, zřejmě probíhalo již od začátku osídlení okolí jezera. K dispozici máme pouze nejstarší mapové podklady, které se odvolávají na období před rokem 1459. Tyto mapy obsahují zákresy rybníků s označením alte teich. Některé z nich jsou již evidentně zanesené. Rozbory mapových podkladů dokládají, že výška hladiny rybníků zřizovaných po obvodě jezerního prostoru byla v zásadě shodná s maximální povodňovou hladinou. Rozsah všech rybníků v jezerním prostoru byl 4,8 až 5 km 2 a včetně zahrazené centrální plochy do 7 km 2. Protože rybníky byly budovány po obvodě jezerního prostoru, mohl pro nezasvěcené vzniknout dojem, že se jedná o souvislé zatopení celého jezerního prostoru. I takto lze vysvětlit výroky historiků 17. a 18. století o ohromném jezeru. Ze zákresů v nejstarších mapách je zřejmé, že hladina zbytkového jezera v centrální části byla na výtokovém Jezerním prahu zvyšována slupicovým hrazením. Právo zvyšovat vodní hladinu na Jezerním prahu bylo jedním z důležitých výsadních práv jezerní rybářské obce. Soudní spory z období, ve kterém začal převažovat zájem na získávání dalších zemědělských ploch, svědčí o tom, že právo komořanských zahrazovat jezero bylo obecně uznávané a bylo respektováno dokonce ještě v roce 1831 projektem na vysušení jezera. Tento projekt uvádí i údaje o rozsahu vzdouvání vody na Duchovském prahu a na prahu u obce Souš. O výškových poměrech v jezeře svědčí i skutečnost, že i ze zbytkové vodní plochy v centrální části jezerního prostoru se rybáři mohli dostat na loďkách až do Komořan, kde měli přístav. 14

III. vývojová fáze převod jezerních vodních ploch na zemědělské pozemky V souvislosti s obecnými historickými trendy začíná koncem 17. století převládat zájem na zvyšování zemědělských ploch na úkor rybníkářství. Rušením vodních ploch a zanášením obvodových rybníků vznikly v prostoru jezera rozsáhlé jezerní louky, odvodňované stále obnovovanou a rozšiřovanou sítí odvodňovacích příkopů. Dochovaly se doklady o rozdělení jezerních luk mezi okolní obce. Jedním z nich je Contracts z roku 1459 zachycený na mapě z let těsně po roce 1704, který pochází z některého ze soudních sporů (viz. polster prezentovaný samostatně). Spory většinou směřovaly proti právu rybářů zvyšovat vodní hladinu ve zbytkovém jezeře. Postupně zcela převládl zájem na zajištění větší výměry zemědělské půdy a tehdejší vlastník jezerních pozemků hrabě Ferdinand Lobkowitz se rozhodl pro vysušení jezerního prostoru. Reliéfní poměry však neumožňovaly úplnou likvidaci centrální vodní plochy. I po realizaci prací zde zůstala souvislá bažinatá vodní hladina. Dochoval se projekt vysušení zpracovaný Stanclem v roce 1831, který obsahuje i doprovodnou mapu s údaji o výškových poměrech v ose řeky Bíliny od Mostu po Jezerní práh. Rekonstrukci výškových poměrů zachycuje schéma v úvodu. Stanclovu koncepci odvodnění obsahuje následné schéma. O úrovni zemědělského využití jezerního prostoru svědčí i skutečnost, že Stancl v projektu zakreslil jako dominantní objekt jezerních luk jedinou vrbu. Projekt byl realizován do roku 1835. 15

IV. vývojová fáze vstup těžby uhlí do jezerního prostoru V prostoru jezera byly první hnědouhelné doly otevřeny u Souše v roce 1873. Těžba v centrálním jezerním prostoru se však začala rozvíjet až po roce 1897. Již v roce 1902 byl jeden z dolů postižen průvalem vod, při kterém zahynulo 43 horníků. Zásadní pro další vývoj v jezerním prostoru je skutečnost, že v této době začíná systematické snižování hladiny spodní vody odčerpáváním, které trvá až do současnosti. V současné době se z jezerního prostoru odčerpává cca 6,3 mil. m 3 za rok. Vlivem těžby a zanedbáním péče o území postupně již do roku 1945 zanikl citlivý odvodňovací systém jezerního prostoru budovaný mnoha generacemi. V poklesových depresích a navazujících pozemcích vznikají rozsáhlé vodní plochy. Jejich rozsah v jezerním prostoru před nástupem velkoplošné lomové těžby zachycuje například mapa z roku 1949. Po druhé světové válce začíná převládat těžba v otevřených lomech, která vyžaduje při postupech stále do větších hloubek rozsáhlé vnější výsypné prostory. Dochází k totální destrukci jezerního prostoru přetěžením nebo přesypáním výsypkami. Voda je zásadní nepřítel hornictví. Veškeré vodní toky a nádrže, včetně nádrží ochranného charakteru, které byly zřízeny již v období těžby (např. nádrž Dřínov), jsou postupně vytěsňovány mimo oblast těžby. Ochranné systémy lomů se zaměřují na podchycení a odvedení všech povrchových a podpovrchových přítoků mimo prostory lomů. Ve svazích Krušných hor jsou zřizovány štolové převody horských potoků, které spojují jednotlivá údolí a odvádějí potoky mimo dobývací prostory. Přirozená hladina spodní vody je snížena čerpacími bariérami na úroveň 5 až 10 m pod úroveň lomů (na cca minus 100 m.n.m.). Po ukončení těžby, které se předpokládá v letech 2012 2015, zůstane v jezerním prostoru rozsáhlá zbytková jáma o výměře cca 1300 ha. Vyhodnocením starých a báňských map byly stanoveny plochy v jezerním prostoru, které nebyly totálně znehodnoceny těžbou. Tyto plochy by měly být chráněny pro výzkumné účely. Výsledek zachycuje presentované schéma. V. vývojová fáze obnova území po těžbě (podmínky obnovy území) Dlouhodobou těžbou a totální destrukcí území paradoxně nedošlo k zásadní změně reliéfních podmínek pro opětné vytvoření jezera v jeho maximální velikosti. Naopak, břehové prostory Komořanského jezera minulosti byly zvýšeny nadúrovňovými výsypkami, vysokou výsypkou byl přesypán i nejnižší bod prostor bývalého odtoku z jezera na Duchcovském prahu. Konečná zbytková jáma lomu není nic jiného než hlubokou jámou v jezerním prostoru. Zásadním problémem však je, že na jezerní louky, v období těžby odvodněné depresním kuželem lomů a odvodňovacím systémem, byly dislokovány četné průmyslové objekty a báňská zařízení trvalého charakteru. 16

Vývoj Komořanského jezera dokládá, že přes usilovnou snahu o minimalizaci přítoků do jezerního prostoru vždy docházelo ke vzniku nezvládnutelných přebytků vod. V současnosti se z těžebního prostoru lomu ČSA odčerpá ročně cca 6,3 mil. m 3 vod nezachycených obvodovým odvodňovacím systémem. Výpočty provedené v roce 2001 v rámci studie Vodohospodářské podmínky pro revitalizaci pánevních oblastí prokázaly, že po ukončení těžby a sanování území se bilanční přebytky vod v prostoru zbytkové jámy budou pohybovat v rozmezí 2,5 až 5,5 mil. m 3 rok. Je nutné zdůraznit, že stávající systém gravitačních převodů vod z přirozeného povodí mimo prostor zbytkové jámy nelze již podstatně zdokonalit a přítoky do prostoru zbytkové jámy snížit. Báňské návrhy sanace území po těžbě předpokládají, že zbytkové jámy budou zaplněny vodou do úrovně 50 m pod hranu lomu (180 m.n.m.) a variantně k hraně lomu (230 m.n.m.). V obou případech pod úroveň přirozených recipientů. Z hlediska zastavění území je to logický návrh, neřešen však zůstává problém likvidace přebytků vod vzniklých především podpovrchovými přítoky ze strany Krušných hor. Pokud nebudou přečerpány do recipientu, vyvolají vystoupání hladiny ve zbytkové jámě v rozmezí 20 až 45 cm za rok. Vize potěžebního vývoje Po zániku těžebních organizací nebudou obce schopny nebo ochotny zajistit finanční prostředky ve výši cca 2,5 až 3 mil. Kč ročně na přečerpávání přebytků vody ze zbytkové jámy lomu ČSA do Bíliny a tím udržet hladinu vody ve zbytkové jámě na stabilní úrovni. Nad přirozenou hladinu již napojenou na odtokový recipient, která se za několik málo let vytvoří, budou čnít polozatopené opuštěné objekty býv. Komořanských strojíren a objekty zaniklé těžební organizace. Na hladině se bude udržovat souvislá vrstva ropných látek z opuštěných jímek živelně zaniklý objektů, nezajištěné svahy Krušných hor včetně zbytků vegetace budou postupně mizet v zatopené jámě.. Nebylo by vhodnější se poučit z historie území a sanační plány korigovat? 17

Souhrn Příspěvek vymezuje charakteristická vývojová stádia prostoru bývalého Komořanského jezera z hlediska rozsahu vodních ploch v minulosti a v období hnědouhelné těžby. V závěru stručně uvádí východiska pro obnovu území po těžbě z hlediska konfigurace jezerního prostoru a hodnotí primární návrhy na obnovu území. IDENTIFICATION OF BASIC PARAMETERS OF THE KOMORANY LAKE S AREA AND ITS DEVELOPMENT ACCORDING TO OLD MAPS AND PERIOD DATA Abstract The paper includes a result of the analysis of development and characteristic parameters of the water-stretch in the area of the former Komorany Lake north of the town Most at the foot of Krusne hory mountains. The analysis is based on old maps, period data and results of archaeological, pedological and other studies. The analysis proved that in the history, the lake level reached maximally up to 17,9 km 2. However, its outlet bed and dam reefs had been deepened by erosion, consequently reducing the water-stretch. Then there were established ponds with the area of 4,8 5 km 2. In the first half of the 19 th century the increased interest in agricultural arable land accelerated the conversion of the ponds into pastures. At the end of the 19 th century there started a deep mining of 18

brown coal in the lake area and later on, in the time directly before the World War II, open-cast mining, which by now totally devastated the lake area. Nowadays the level of ground water in the lake area has been artificially reduced under the level of the mine ground (cca. 100 m.o.s.). To regenerate the area it is substantial to be aware of the crucial finding that by external hoppers the peripheral dams of the former Komorany Lake were significantly increased and the outlet corridors poured over. Therefore, if no artificial interventions are made, the Komorany Lake level will stabilise when the mining and drawing of water from the lake area are terminatedon a higher level than its historical maximum. The analysis also established individual less damaged segments of the lake area, which can be used to study the lake sediments. Jiří Cibulka Ministerstvo životního prostředí ČR, jiri_cibulka@env.cz 19

EVROPSKÁ ÚMLUVA O KRAJINĚ: ZÁSADY, NOVÉ PŘÍSTUPY, SOUČASNÝ STAV A VÝHLEDY Eladio Fernández-Galiano, Jindřiška Staňková, David Vačkář & Jan Plesník V dubnu 1998 uspořádala Rada Evropy v italské Florencii mezivládní konzultační konferenci, na níž se vůbec poprvé diskutovala možnost uzavřít Evropskou úmluvu o krajině (někdy překládanou i jako Úmluva o evropské krajině, European Landscape Convention). Zúčastnili se jí nejen představitelé příslušných ministerstev evropských zemí, zabývajících se rozmanitými aspekty ochrany a řízené péče (managamentu) o krajinu a udržitelného využívání jejích složek, ale i zástupci regionálních a místních samospráv, mezinárodních a národních nevládních organizací, občanských sdružení a odborných společností. Na konferenci byl prezentován návrh výše uvedené mezinárodní vícestranné konvence. Na základě závěrů florentinské konference pověřil Výbor ministrů Rady Evropy dvanáctičlenný výbor expertů sepsáním podrobného textu Evropské úmluvy o krajině. Protože krajina na našem kontinentě představuje značně komplexní téma, byli ve výboru expertů zastoupeni odborníci na krajinnou ekologii, ochranu a péči o krajinu, kulturní a historické dějiny, etiku, estetiku, sociologii a právo v životním prostředí. Uvedený výbor, do něhož byl nominován i autor článku, se od září 1999 do ledna 2000 sešel celkem třikrát. Text úmluvy projednalo v březnu 2000 ve francouzském Štrasburku společné zasedání dvou orgánů Rady Evropy, Výboru pro činnosti v oblasti biologické a krajinné rozmanitosti a Výboru pro kulturní dědictví. Výbor ministrů Rady Evropy text v červenci 2000 s určitými úpravami přijal. Úmluva proto byla v říjnu 2000 vystavena k podpisu jednotlivými evropskými zeměmi na konferenci evropských ministrů o ochraně krajiny, konané v rámci rozsáhlé kampaně Rady Evropy Evropa: společné dědictví symbolicky opět ve Florencii. Členy Rady Evropy, založené v roce 1949, se mohou stát státy geograficky, nikoli politicky vymezené Evropy, které uznávají tradiční hodnoty jako je pluralitní demokracie, ochrana lidských práv včetně menšin, vzděláváni či kultura. Na rozdíl od Evropských společenství (ES) představuje Rada Evropy mezivládní mezinárodní organizaci, nikoli tak organizaci politické či hospodářské integrace. Díky své celoevropské působnosti a zaměření tak Rada Evropy zůstala jedinou organizací, v jejímž rámci bylo možné Evropskou úmluvu o krajině, z pochopitelných důvodů označovanou jako Florentinská úmluva, sjednat. Přestože byl souhrn Evropské úmluvy již několikrát publikován, stojí za to stručně představit nakonec přijatou verzi. Krajina hraje významnou roli z hlediska veřejného zájmu v oblasti kultury, životního prostředí a života společnosti, přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a přispívá k spokojenému životu lidí a k udržení evropské identity. Pro účely úmluvy je krajina účelově definována jako část území, vnímaná člověkem, jejíž charakter je výsledkem činností a vzájemnou interakcí přírodních anebo antropogenních činitelů. Úmluva tak chápe holisticky krajinu jako v čase se měnící systém. Přitom se nevztahuje pouze na přírodovědecky, historicky nebo esteticky cennou krajinu, ale týká se veškeré krajiny, s odůvodněním, že všechny typy krajiny ovlivňují rozhodujícím způsobem prostředí, v němž obyvatelé Evropy žijí. Cílem úmluvy je zabezpečit ochranu a péči o krajinu a krajinné plánování a organizovat evropskou spolupráci v otázkách, souvisejících s krajinou. Smluvní strany se zavazují zajišťovat dodržování úmluvy svými vlastními prostředky, a to v souladu s vlastním rozdělením kompetencí mezi jednotlivými odvětvími a s uspořádáním státní správy a samosprávy. Každý stát signatář Úmluvy o evropské krajině dále zakotví ve vlastních právních předpisech princip, podle něhož krajina je podstatnou složkou prostředí lidské populace, výrazem rozmanitosti (diverzity) jejího společného kulturního a přírodního dědictví a základem identity populace s prostředím. Kromě toho formuluje a realizuje strategie na ochranu krajiny, péči o krajinu a pro krajinné plánování přijetím specifických opatření jako jsou školení, výchova a vzdělávání, uvědomování veřejnosti, výchova odborníků, hodnocení krajiny a stanovení cílů v péči o krajinu. Smluvní strany úmluvy dále zabezpečí účast nejširší veřejnosti, místních i regionálních úřadů a dalších partnerů při realizaci výše uvedených strategií a začlení krajinu do strategií, koncepcí a programů urbanismu a regionálního plánování a do státních koncepcí, strategií a programů kulturní, zemědělské, sociální a hospodářské politiky a politiky životního prostředí, jakož i v ostatních odvětvových strategiích s možným přímým nebo nepřímým vlivem na krajinu. Všechny signatářské státy se přijetím úmluvy zavazují k osvětové činnosti zaměřené na občanskou společnost, soukromé organizace a veřejné orgány, mající za cíl zvýšit vědomí o hodnotách krajiny, její úloze a změnách v ní, k výchově specialistů krajinářů a k proškolování pracovníků profesionálně ovlivňujících krajinu, jakož i k zakotvení krajinných hodnot a úloh spojených s jejich ochranou, péčí a plánováním ve školní výuce. Využíváním aktivní účasti nejširší veřejnosti a regionálních a místních úřadů a ve snaze zlepšovat vědomí o významu krajiny se signatářské země dále zavazují mapovat krajiny na vlastním území, analyzovat jejich charakteristiky, dynamiku a tlaky, pod kterými se mění, a zhodnotit je s ohledem na specifické hodnoty přisuzované jim veřejností a místními a regionálními úřady, dalšími partnery a zainteresovanými stranami. 20