RÁNO NA EXPEDICI PŘINÁŠÍ

Expedice Palagruža 2005 zastavení druhé Svítání na moři DALŠÍ RÁNO NA EXPEDICI PŘINÁŠÍ KRÁSNÉ POČASÍ. PRÁVĚ VYCHÁZE- JÍCÍ SLUNCE ZAHAJUJE POMALU SVOU POUŤ PO BLANKYTNÉ OBLO- ZE A PROSVĚTLUJE KLIDNOU, TEM- NĚ MODROU HLADINU JADRANU. NEKONEČNOU A JASNĚ ZŘETELNOU LINII VZDÁLENÉHO OBZORU PŘERU- ŠUJE POUZE BLÍZKÉ SOUOSTRO- VÍ PALAGRUŽA S DOMINANTNÍM MAJÁKEM NA SKALNATÉM VRCHO- LU HLAVNÍHO OSTROVA. Maják Palagruža Pohoda tohoto jedinečného okamžiku je nyní vidět na každém z nás a podmanivá vůně připravované snídaně, linoucí se z lodní kuchyně, dává všemu navíc punc dokonalosti. Scházíme se v útulné jídelně, kde posilněni chutným pokrmem připravujeme další potápěčský den na výpravě. Brífing vede náš chorvatský průvodce a seznamuje nás s terénem pod hladinou i zajímavými lokalitami podél členitého pobřeží ostrova. Přestože v blízkosti Palagruži probíhá takzvaný Palagružský práh, který rozděluje Jadran na severní mělčí a na jižní hlubší část, jsou hloubky v těsné blízkosti ostrova poměrně dobře dostupné sportovním potápěčům. Jižní pobřeží ostrova, zejména pak jeho rozsáhlejší oblast naproti pláži Južno Zlato, se vyznačuje pozvolnějším klesáním mořského dna. Do vzdálenosti kolem čtvrt námořní míle tak příliš nepřekročí maximální hloubka hranici pro sportovní potápění se stlačeným vzduchem, která je v Chorvatsku uzákoněná na 40 m. Do půl míle od pobřeží jsou průměrné hloubky kolem 70 m a více. Pak teprve s přibývající vzdáleností od ostrova přichází ke slovu již zmiňovaný Palagružský práh a hloubka začíná dále výrazněji narůstat. Toto klesání dna 40

Sapín síťkovaný (Chromis chromis) Jaderského moře pokračuje až do oblasti Jihojadranské kotliny, kde dosahuje hodnoty přes 1 300 m. Některé prameny dokonce uvádějí neoficiálně jako maximální hloubku Jaderského moře 1 590 m. Severní strana ostrova, přestože se vynořuje z mělčí části Jadranu, je hodně příkrá a padá již ve vzdálenosti kolem 150 m od jeho břehů do hloubek přes 100 m. Právě díky značné členitosti pobřeží i mořského dna slibuje místní terén výborné podmínky pro potápění. Jistá dávka potápěčských zkušeností je však pro tuto oblast nutná, neboť všechny ponory probíhají ze člunu na otevřeném moři. Také absence rychlé přítomnosti specializované pomoci v případě závažnější nehody si žádá zvýšené nároky na ukázněnost a disciplinovanost všech zúčastněných. Jako místo našeho prvního ponoru si vybíráme jednodušší lokalitu zvanou Ostra, která se nachází na severním pobřeží ostrova Velká Palagruža. Jedná se o podmořskou stěnu padající kaskádovitě do hloubky přibližně 30 m. Při svém úpatí, které se nachází v hloubce kolem 40 m, přechází v písčité dno pozvolna se svažující dále do hlubin Jadranu. Tvoříme mezi sebou skupinky a důležitou informací o možnosti výskytu 41

Langusta evropská (Palinurus elephas) lokálních proudů ukončujeme první předponorovou poradu. Zbývá ještě připravit si výstroj, překontrolovat pouzdra na kamery i fotoaparáty a vyrazit vstříc dalším objevům. SEZNÁMENÍ S ROPUŠNICÍ Přejíždíme v gumovém člunu na místo našeho ponoru. I když jasná obloha a ostré slunce propůjčují této chvíli skutečnou letní atmosféru, vrací nás první zanoření okamžitě zpátky do tvrdší reality. Přestože je již téměř půlka května, způsobil zpožděný nástup jara v tomto roce společně s polohou lokality na otevřeném moři, že se ručička teploměru sotva přehoupne přes 17 C na hladině. Všichni OK? signalizujeme si navzájem. Souhlasná odpověď od všech účastníků ponoru a palec průvodce směřující dolů tak otevírají cestu do modravých hlubin. Sestupujeme podél stěny do hloubky 30 m. Znovu si po delší době přivykám na klasickou středomořskou flóru a faunu. Viditelnost v tomto ročním období zde není zrovna ideální a pohybuje se mezi 10 až 15 m. Testuji všechny funkce kamery a nedočkavě vyhlížím vhodný objekt pro natáčení. Všudypřítomní drobní sapíni síťkovaní (Chromis chromis) krouží v hejnech kolem mě a s chutí i když trochu ztřeštěně pózují před objektivem. Zato zamračený kanic kabrila (Serranus cabrilla) není příliš nakloněn mému snažení a jen neochotně zůstává stát v záři světel. Snad jen díky jeho teritoriální povaze se nakonec daří pěkné záběry z očí do očí. Jako zástupce tohoto nevelkého živočišného druhu je evidentně v dobré kondici a odhaduji jeho délku přes 30 cm. Pomalu proplouvám nad hustým porostem trav Posidonia oceanica, vlnícím se v mírném proudu jako rozcuchané vlasy samotného Neptuna. Na skalnatých výčnělcích mezi travinami nehybně polehávají nádherné pětiúhlé hvězdice z čeledi Goniasteridae. Zvědavě nahlížím snad do všech otvorů ve skalisku a hledám další vhodné objekty. Přímo pode mnou se najednou objevuje velké tělo ropušnice obecné (Scorpaena scrofa). Při svých nesčetných ponorech jsem jich viděl už hodně, ale tohle je 42

skutečně kapitální kousek. Odhad její velikosti pod vodou není jednoduchý a protože nechci být ovlivněn ani rybářským syndromem, který notně zvětší každou rybu o několik řádů, pokouším se o názorné srovnání. Pomalu se přibližuji a snažím se porovnat rybu se svou paží. Kousek po kousku, bar po baru postupuji vpřed a zvolna pokládám svou ruku vedle ní. Moje nová známá kupodivu nijak výrazněji neprotestuje a dovoluje mi tak poměřit se s ní. A výsledek? Je ještě o něco delší než má ruka od konce natažených prstů až po loket! To znamená, že má dobrých 50 cm, což je u tohoto druhu udáváno jako maximum! K závěru našeho vzájemného seznamování mi navíc umožňuje krásné detailní záběry. Nakonec ji tak trochu nevděčně za její náklonnost provokuji výraznějšími výdechy do regulátoru, abych mohl zaznamenat její obranné manévry s hřbetní ploutví ukrývající paprsky jedových žláz. Po čase ji to asi přestává bavit a jako správná dáma mizí ladným pohybem a bez rozloučení dál v rozsedlině. V duchu jí ještě děkuji za ochotu a dodatečně se omlouvám za závěrečné popichování. Doprovázen hejnem vzorně srovnaných mořanů obecných (Diplodus vulgaris) se dostávám k dalšímu skalnímu převisu a prosvětluji jeho zastíněná místa. Náhle se přede mnou objevují dvě nekonečná strakatá tykadla, která nemohou patřit nikomu jinému než langustě evropské (Palinurus elephas). Napůl schovaná v díře si prohlíží okolí a trochu zmateně tluče tykadly do dvou zvláštních sluncí, které teď svítí přímo na ni. Trávím natáčením této langusty delší dobu, jako by šlo o poslední exemplář v Jadranu, a netuším, že kolem mě jsou desítky dalších. Stačí si jen vybrat tu nejkrásnější a největší. Střídavý pohled do hledáčku kamery a na manometr mi však jasně dává najevo, že pro tuto chvíli představení končí a na jeho pokračování si musím nějakou chvíli počkat. Loučím se letmým pohledem na budoucí langustí hérečky a pomalu stoupám k bezpečnostní zastávce. Ponor ukončujeme na stanoveném místě a spokojeni se vracíme na mateřskou loď. RÁJ LANGUST Náhle se přede mnou objevují dvě nekonečná strakatá tykadla, která nemohou patřit nikomu jinému než langustě evropské. Následující dny se potápíme na jižní straně ostrova Velká Palagruža. Dalším naším zastavením je lokalita Pod Zolo nacházející se západně od pláže Južno Zlato. Jedná se opět o podmořskou stěnu s maximální hloubkou kolem 30 m a dvěma malými jeskyněmi. Během tohoto ponoru se znovu setkávám s langustami, které jsou doslova na každém kopu. Malé, velké, ale i výstavní kusy vykukují snad z každé díry ve skále. Místy při pohledu na skálu z boku vidím doslova stovky šermujících oranžovobílých tykadel. Jedná se o skutečný ráj langust a je jasné, že starým rybářům se muselo opravdu vyplatit podnikat dlouhé plavby na lov těchto členovců v malých dřevěných falkuších z Komiže až sem na Palagružu. Dobrá zpráva však je, že i přes tyto invaze zůstává dodnes populace langust v okolí Palagruži stále ještě velmi početná. Tak jako všeho se člověk přejí, nechávají imě langusty po nějakém Hvězdice pětiúhlá (Sphaerodiscus placenta)

čase chladným, a tak se soustředím na objevování dalších forem života. Jako první mě zaujaly dvě velké tresky středomořské (Phycis phycis) ukrývající se pod převisem podmořské stěny. Treska je dravá noční ryba, která se přes den ukrývá ve skalních puklinách, a já mám tak dostatek času k pořízení dalších záběrů. Její ladné tělo s typickým vouskem se dokonale vyjímá na pozadí skal porostlých pestrým, oranžově zbarveným sasankovcem jeskynním z kmene žahavců. Kousek opodál objevuji hadovité strakaté tělo murény obecné (Muraena helena). Dělím se s buddym o nejvhodnější místo a společně tak snímáme tuto zívající potvůrku. S filmováním murén mám jen ty nejlepší zkušenosti. Nikam nespěchají a pokud jim dáte dostatek času a klidu, přijdou se ukázat v celé své kráse až před objektiv kamery a nezřídka se pochlubí i svým věrným čističem chrupu krevetou (Lysmata seticaudata). Opouštím zvědavou murénu v jejím skalním úkrytu a pokračuji dál podél stěny v ponoru. Téměř na hranici viditelnosti spatřím hejno statných kranasů Dumerillových (Seriola dumerili), jejichž délky těl odhaduji na dobrý jeden metr! Škoda jen, že jak rychle se objevili, tak rychle i zmizeli. Po zbytek ponoru je to již samá klasika, ryby a langusty a znovu langusty a o kousek dál? Že by zase langusty? Po vynoření se dovídám, že náš fotograf měl štěstí v neštěstí a osobně se pozdravil s parejnokem elektrickým (Torpedo marmorata). A to doslova a do písmene. Inkasoval ránu od jeho elektrického orgánu složeného ze svalových článků, jenž je schopen vyvinout napětí až 220 V. Naštěstí způsobuje pouze krátký šok, který nemá další následky. Odměnou však jsou fotografie živočicha, který rozhodně nepatří mezi ty, které na Jadranu běžně potkáváme. Při večerních projekcích na lodi patřily právě tyto snímky mezi nejcennější, společně s krásnými záběry pestře vybarvených nahožábrých plžů. Pokračujeme v započatém potápěčském programu a následně navštěvujeme další, pro nás stále ještě nepoznané lokality. Jako třetí si volíme ponor na nejzápadnějším Muréna obecná (Muraena helena) 44

Parejnok elektrický (Torpedo marmorata) Ropušnice obecná (Scorpaena scrofa) výběžku souostroví Palagruži, na útesech Hridi Voliči s podmořským sifonem. Na čtvrtý ponor přejíždíme kousek východněji na lokalitu Stara Vlaka, kterou známe z prvního zastavení jako další možné kotviště pro malé čluny na ostrově. Vše probíhá bezvadně, nálada je výborná, a tak si nadále užíváme skvělého potápění. PUPEK SVĚTA Čtyři dny nepřetržitého krásného počasí nakonec střídá pátý den se zhoršující se předpovědí. Blíží se jugo. Přestože máme dostatečně velkou loď s velkým ponorem, která by mu odolala, přizpůsobujeme přece jenom program dané situaci a vydáváme se jihozápadním směrem na další lokalitu zvanou Pupak. Jedná se o asi 3,5 námořní míle od Palagruži vzdálený ostrovní útes Galijula, který končí mělčinou ukrytou zhruba metr až dva pod klidnou hladinou Jadranu. Je to téměř geniální past na projíždějící lodě a také náš ponor je plánován jako vrakový. Při úpatí podmořské hory totiž odpočívají zbytky středověké veslice a kousek od ní i vrak parníku z 20. století. Trochu práce nám dává následné hledání přesné pozice mělčiny

Treska středomořská (Phycis phycis) Pupak. Kapitán je velmi opatrný a pomalu popojíždí, veden našim průvodcem, kolem tohoto potenciálně nebezpečného úseku. Rozhodně nehodlá přidat svou loď mezi potápěčské atrakce této lokality v podobě nového vraku. Moře se mezitím dává působením přicházejícího větru do pohybu, a tak společně se skutečností, že jde o ponor na zcela otevřeném moři, upravujeme další detaily vlastního ponoru. Předpokládáme možnost výskytu proudu, ve vlnách, které již nabraly na mohutnosti, se nebudeme dlouho zdržovat a po sestupovém lanu se co nejrychleji zanoříme. Přejíždíme v poskakujícím gumáku až k samotné mělčině, která je nyní střídavě nad i pod Vše probíhá bezvadně, nálada je výborná, a tak si nadále užíváme skvělého potápění. hladinou. Okolnosti ponoru jsou stále ještě relativně dobré. Jeden za druhým opouštíme člun a společně sestupujeme podél lana až na hloubku 35 m. Obklopuje nás pohoda a klid. Po vlnách ani památky. Čekáme ještě na posledního a zahajujeme vlastní část ponoru. Vedeni průvodcem plaveme při úpatí hory kolem zástupů všudypřítomných langust. Za hranicí viditelnosti netrpělivě očekáváme, kdy se vynoří reliéf vraku lodi. V okamžiku, kdy hodláme zahnout severním směrem za zlom hory, přichází jako blesk z čistého nebe silný podmořský proud. Zpočátku směřujeme proti němu a daří se nám i pomalu postupovat vpřed. Po nějaké chvíli již moc neplaveme a jako nějací podivní horolezci se téměř plazíme po hřebenu skály. Bubliny Capparis spinosa Euphorbia myrsinites agg (pryšec) Asphodelus aestivus 46

stále častěji vydechovaného vzduchu z regulátorů teď nestoupají vzhůru k hladině jako obvykle, ale doslova mizí vodorovně za námi. Tento horský výstup nakonec ukončíme dosažením vrcholu útesu v hloubce kolem 5 m. Zavěšeni na skále v nepřirozených polohách ještě narychlo pořizujeme atraktivní záběry. Postupovat dál nemá smysl. Po uplynutí bezpečnostní zastávky a vzájemné signalizaci o ukončení ponoru se v malých semknutých skupinkách vydáváme unášeni proudem pomalu zpět k hladině. Naštěstí nás tato podmořská řeka nese přímo ke člunu. Vynoříme se nedaleko sebe aspomocí připraveného lana se dostáváme do člunu a následně i na mateřskou loď. A vraky? Tak ty snad až příště. Na palubě vzrušeně probíráme právě skončený ponor a shodujeme se na tom, že Jadran vůbec není studené moře. Zkrátka, stačí jen si dobře zaplavat a zapotíte se i pod vodou. Moře nám tak dalo znovu jasně najevo, že je třeba přistupovat k němu se stálým respektem a pokorou. I když ponor nebyl na hranici proveditelnosti, nepatřil k nejjednodušším a případná nezkušenost a netrénovanost začátečníků by mohly způsobit jisté problémy. Další důvod pro výběr pokročilých a zkušených potápěčů na podobné expedice. LOUČENÍ Nyní, již v suchu a teple lodní jídelny, hodnotíme provedené ponory v okolí ostrova Palagruža. Shodujeme se na tom, že bohatost a rozmanitost zdejšího života je na chorvatské poměry velmi dobrá a že výskyt velkých jedinců jednotlivých živočišných druhů je více než pravděpodobný. Právem je moře vokolí Palagruži považováno za jednu z nejbohatších rybolovných oblastí na Jadranu. Rozhodně je pod hladinou zdejších vod co pozorovat. Pomalu se zatahující obloha připomíná divadelní oponu, která nám dává najevo, že končí další dějství naší expedice a že nadešel čas k návratu. Pomalu a neradi se loučíme s naším ostrovem, na kterém jsme prožili čtyři skvělé dny. Poznali jsme nové, nám neznámé místo ve známém moři. Pocítili jsme odloučenost od uspěchané civilizace a zažili neopakovatelné východy a západy slunce na otevřeném moři. Společně děkujeme Neptunovi za jeho vlídné přijetí i malou lekci na závěr. Ostrov Palagruža, který nyní na čas opouštíme, patří mezi nezapomenutelná místa, kam se v budoucnu vždy rád vrátím. V třetím, závěrečném zastavení se vrátíme ještě jednou na ostrov Palagruža. Tentokrát v období první světové války. TEXT PETR MEDEK PODVODNÍ FOTO LIBOR ROHÁČEK AVLADIMÍR TĚŽKÝ FOTO FRANTIŠEK A LUCIE CÍVELOVI WWW.DIVELIVE.CZ