ČEJKŮV ÚL a včelaření v něm II. VYDÁNÍ Napsal Jindřich Čejka, lesní rada v. v. S 28 vyobrazeními VESMÍR nakladatelská a vydavatelská společnost s r. o. 1946 O b s a h ÚVOD * Popis úlu * Hotovení úlu * Dno * Čelná stěna * Předsíňka * Boční stěny * Zadní deska * Stříška * Rámek * Okénko * Rohožky * Dodatek k hotovení úlu * Úly ve včelíně * Včelstvo * Matka * Dělnice * Trubec * Dílo včel * Rojení * Včelí pastva * O úlech * Škůdcové včel a včelí nemoci * Osazení úlu rojem * Další ošetřování rojů * Zazimování * Jarní práce * Příprava včelstva pro jarní snůšku * Omezování plodu * Zamezování rojů * Sklizeň medu * Ošetřování a uskladnění medu * Oddělky * Osiřelost včelstva * Úschova souší přes zimu * O vosku * Přemisťování včelstev a překládání z jiných úlů * Doslov Seznam vyobrazení ( N = náhled obrázku, C = celý obrázek ) Obr. 1. Můj původní úl N / C * Obr. 2. Průřez úlu s vloženými rohožkami N / C * Obr. 3. Moje včelnice z let 1906-1911 v Červeném Poříčí N / C * Obr. 4. Úl na váze se sklápěcími půlemi bočnic. N / C * Obr. 5. Jednotlivé součásti úlu. N / C * Obr. 6. Rámek N / C * Obr. 7. Korýtko ke krmení včel N / C * Obr. 8. Lis na hotovení slaměných rohožek N / C * Obr. 9. Jednoduchý úl do včelína bez bočnic a zadní desky, jakož i bez stříšky N / C * Obr. 10. Včelín př.
Jiřího Dubce u Obrazenicích N / C * Obr. 11. Horní část včelína př. Dubce s posuvnou úlovou váhou N / C * Obr. 12. Čelná stěna s předsíňkou do uzavřeného včelina N / C * Obr. 13. Včelín př. J. Vokurky v Nové Huti pod Nižborem N / C * Obr. 14. Matka, dělnice, trubec N / C * Obr. 15. Rojové matečníky pod zavíčkovaným trubčím plodem N / C * Obr. 16. Samičky štítenky smrkové N / C * Obr. 17. Úl s rozklopenými bočnicemi N / C * Obr. 18. Nasazený skleněný balónek, podepřený dvěma špalíčky N / C * Obr. 19. Napajedlo N / C * Obr. 20. Podložka k nalepováni mezistěn N / C * Obr. 21. Vyhledávání matky při omezování plodiště N / C * Obr. 22. Výkluz pro trubce N / C * Obr. 23. Rojochyt ze čtyř rámků se soušemi na tyči s kladkou N / C * Obr. 24. stoleček na medné plásty N / C * Obr. 25. Medomet N / C * Obr. 26. Kostra medometu N / C * Obr. 27. Koš medometu N / C * Obr. 28. Stojánek na medové plásty při odvíčkování N / C ÚVOD k prvnímu vydání. V zimě 1901/02 utrpěla moje včelstva značně úplavicí, což se opakovalo o dvě léta později zase. To mě přimělo k tomu, abych přemýšlel, jak takové pohromy v budoucnosti předejíti. Příčinou byl lesní med, na němž včelstva přezimovala, a když se jim v předjaří nenaskytla příležitost k včasnému proletu, silně zeslábla nebo docela i zahynula. Vybrání nevhodného medu z plodiště a nahrazení téhož cukerným roztokem bylo ve stojanech, v kterých jsem tehdy včelařil, obtížné, ba téměř neproveditelné a to mne vedlo k tomu, že jsem se zabýval sestavením snadno přístupného úlu, v kterém by se daly všecky výkony rychle a účelně provésti. Přitom měl úl ten býti dosti prostorný, s velkými rámky nízkoširokými. Sestavil jsem takový úl v roce 1902 a hned jsem jej také osadil. V roce 1904 jsem si dal zhotoviti sedm takových úlů a v létě v nich usadil roje. Od té doby v takových úlech včelařím a to s plným zdarem. Jelikož se před každou prací v úle nejdříve sejímá lehká stříška, pak odejme zadní deska a rozklopí obě bočnice, pojmenoval jsem jej "úl rozkládací". Takový jeden úl jsem dal k vyzkoušení na pozorovací stanici v Kozmicích. Tam byl přejmenován na "Čejkův úl" a pod tímto názvem pak také uveden ve Včelařově čítance. První můj úl měl rámky v rozměru 39x24 cm podle míry přijaté v Brně pro velkorámky. Seznal jsem však záhy, že tyto rozměry jsou malé, zvlášť pokud se výšky týkalo, a rozhodl jsem se pro rámek 40x29 cm. Oněch 7 úlů v roce 1904 bylo již zhotoveno na tyto rámky. Ale i výška tohoto rámku jevila se po letech nedostačující, neboť nad kruhem plodovým zbývalo jen málo místa pro med, a proto jsem tyto rámky zaměnil postupně v letech 1924 až 1931 za rámky ještě vyšší, a to v rozměrech 40x33 cm. Výšky rámků jsou počítány bez patky 2 cm vysoké. V tomto spisku vztahuje se vše na rámky těchto posledních rozměrů 40x33 cm. Včelařím ve svých úlech již přes třicet let s plným zdarem. Při své jednoduchosti a snadné přístupnosti umožňují rychlé provedení všech prací a výtěžek medu jest pak jistý. Toho dosahuji určitým postupem v ošetřování včelstev, jak v příslušných statích tohoto spisku bude vylíčeno. Pro kraje s bohatou včelí pastvou není třeba zvláštního umění k dosažení hojné sklizně medu. Jinak tomu je však v krajině s chudou pastvou. Tu je třeba včelaření těmto poměrům náležitě upraviti a zasahovati vhodným způsobem do vývoje včelstev, aby bylo i tu dosaženo hlavního cíle chovu včel, to jest slušného výnosu medu. Tento úl je dosti rozšířen jak v Čechách, tak i na Moravě. Přátelům včelařům, kteří jej již mají, je tento spisek věnován v prvé řadě. K druhému vydání. Mezi odběrateli I. vydání tohoto spisku byla velká část mladých včelařů a začátečníků. Proto jsem v tomto II.. vydání celý obsah spisku přepracoval, doplnil podrobnostmi i značně rozšířil, a to zvláště o celou druhou část theoretickou. O zařazení této části byl jsem požádán s několika stran. Doufám, že se tím zavděčím nejen novému dorostu, ale i přátelům včelařům, kteří úly mé soustavy již mají. Stať o trojáku byla v tomto II. vydání vynechána, jelikož o tom vyšla samostatná knížka "Můj troják" nákladem Vesmíru v Praze.
ČÁST I. Popis úlu a jeho hotovení. Popis úlu. Jest to ležan s velkými, nízkoširokými rámky, které stojí na dně úlu v jedné řadě a těsně k sobě přiléhají. Zvláštního odděleného medníku tu není. Ten povstane vložením mřížky mezi dva rámky a máme pak vpředu plodiště a vzadu medník. Přední stěna se širokým česnem jest upevněna na jednoduchém dně. Obě boční stěny jsou připevněny ke dnu kloubovými závěsy, takže se mohou sklápěti na obě strany. Vzadu se uzavírá úl zasunutím jednoduché desky, která se upevní dvěma v bočnicích zapuštěnými šroubovými obrtlíky. Na čelné stěně jsou vpředu připevněna tři prkénka, která s patkou úlu tvoří malou předsíňku s překlopným letákem. Snímatelná stříška, zhotovená ze slabých prken, jest na úlu volně položena. To vše dohromady tvoří vlastně jen zevní obal úlu. (Obr. 1.) Rámky jsou 40 cm široké a 35 cm vysoké. Výška rámků jest velmi důležita. Pouze silná včelstva nám dají užitek pravidelně každým rokem, a taková vychováme jen na velkých plástech, náležitě vysokých. V těchto jsou také zásoby na zimu vhodně umístěny nad plodovým hnízdem. Na nízkém rámku vyčerpají včely své zásoby dříve a přelézáním na sousední rámky se uvolní chomáč. Za tuhé zimy mohou tak zahynouti hlady, i když opodál jsou ještě zásoby. Horní loučka rámku, jakož i obě postranní, jsou 38 mm široké, a rámky přiléhají těsně jeden ke druhému podle vzoru Huberova rámku. Spodní loučka je pouze 24 mm široká a není docela dole, ale o 2 cm výše, čímž povstávají na spodku rámku dvě patky, kterými stojí rámek na dně úlu. Mezi spodními loučkami jsou mezery 14 mm široké a tudy mají včely přístup do uliček mezi plásty. První rámek přistaví se k čelné stěně úlu a další přisunou se za sebou jeden ke druhému. Za poslední rámek dá se v létě okénko, v zimě jednoduché krycí prkénko. Okénko i krycí prkénko jsou stejné velikosti jako rámek, tedy 40x35 cm. Obr. 1. Můj původní úl. Rámky - vzadu okénkem uzavřené - tvoří vlastně samy pro sebe úl, ostatní jest pouze obalem a ochranou proti povětrnostním vlivům. Úl je tedy zcela jednoduchý a práce v něm velmi snadná, neboť je tu přístup ke každému jednotlivému rámku. Když si tak vzpomenu na nepřístupnost a práci plnou útrap v stojanech, v kterých jsem původně včelařil, jaká to byla obtíž! Plodiště v dolních dvou patrech jsem raději ani nerozebíral, jak to bylo všecko stmelené a nepřístupné. Jak to naproti tomu mám nyní všecko snadné a pohodlné! Na zimu vkládají se do úlu slaměné rohože k uteplení včelstva, a to dvě po
bocích rámků, jedna dozadu a jedna nahoru jako překlad nad rámky i ostatními třemi rohožemi. (Obr. 2.) Úly stavíme jednotlivě na podstavce, zhotovené ze čtyř hranolů 5x6 cm silných, nahoře laťkami spojených, jakož i dole, asi 12 cm od spodku hranolů. V horních rozích podstavce ztužíme jej kousky latí, úhlopříčně přibitými. Úly stavíme tak daleko od sebe, aby bylo dosti místa pro rozklápění bočnic. Tyto úly hodí se tudíž ve větším počtu jen tam, kde je na to dosti místa, tedy do větší zahrady, hlavně do ovocného sadu. (Obr. 3.) Aby se přece mohly úly stavěti blíže vedle sebe, zhotovíme bočnice ze dvou stejných částí. Spodní polovinu přibijeme ke dnu a k čelné stěně úlu, horní půli však připevníme k spodní polovině dvěma závěsy, takže se dá sklápěti do svislé polohy a přilne tak k dolní části. Pro rozklápění není tu třeba tolik místa, jako při bočnicích celistvých. (Obr. 4.) Obr. 2. Průřez úlu s vloženými rohožkami: a = dno úlu; b = boční stěny; c = stříška; d = postranní loučky rámku;e = horní loučka rámku;f= dolní loučka rámku;g = slaměné rohožky po stranách rámků;h = hoření krycí rohožka. Hotovení úlu. Jednotlivé součástky úlu se zhotovují následovně: Dno je zcela jednoduché a vyrobí se ze smrkových prken 33 mm silných. Prkna musí být dobře vyschlá, bez suků nebo jiných vad. Obr. 3. Moje včelnice z let 1906-1911 v Červeném Poříčí
Rozměry dna jsou tyto: délka 84 cm a šířka 52 cm; vpředu je však část dna prodloužena o 12 cm, a to v šíři 34 cm. Tato část tvoří patku úlu a zároveň dno předsíňky. (Obr. 5.) Patka seřízne se šikmo tak, aby byla vpředu jen 13 mm silná. Prkna dna se sklížením dobře spojí a spodem se ztuží dvěma svlaky, zapuštěnými v proříznutých drážkách, aby se dno nebortilo. Svlaky se však nezaklíží, neboť dřevo vlivem počasí "pracuje", za letních veder vyschnutím se prkna zužují, za vlhka zase rozšiřují a tomuto pracování by zaklížení svlaků vadilo. Také není dobře hotoviti dno ze širokých prken. Použijeme tedy prken užších, nebo široká rozvrhneme a pak sklížíme. Celé dno hoblíkem urovnáme a čistě uhladíme. Mnohem lepší jest však zříditi dno dvojité s vycpávkou. Pořídíme to jednoduchým způsobem následovně: Na trochu silnější svlaky dna přibijeme spodem desku z prken 13 mm silných v rozměrech 84x47 cm. Na tuto desku přibijeme ještě před jejím umístěním v okrajích 4 lišty, jen tak vysoké, aby kryly mezery mezi horním a spodním dnem. Tento prostor mezi oběma dny vyplníme vhodným materiálem. Spodní deska musí proto být užší než horní, aby bylo po obou stranách místo pro sklopení bočnic. Při dvojitém dnu nebude hoření deska 33 mm silná, ale 26 mm stačí úplně. Čelná stěna se zhotovuje ze dvou desek s vycpávkou. Desky jsou 52 cm dlouhé a 36 cm vysoké. Hotovíme je z prken 1,5-2 cm silných. Mezi tyto dvě desky postavíme v obou krajích hranolky 5x3 cm silné a 36 cm vysoké; desky k hranolům přibijeme. Spodem připojíme laťku 52 cm dlouhou, 8-9 cm širokou a v obou krajích ji hřebíky upevníme. V této laťce vyřízneme dole česno 1 cm vysoké a 36 cm široké. Prostor mezi oběma deskami, 5 cm široký, vyplníme dobře vyschlým lesním mechem nebo jiným vhodným materiálem. Nahoře jej pak zakryjeme laťkou 52 cm dlouhou, 9 cm širokou a 1,5 cm silnou, kterou několika hřebíčky k deskám přibijeme. Čelná stěna jest vystavena jak žáru slunečnímu v létě, tak i tuhým mrazům v zimě. Proto musí být tak zhotovena, aby v zimě nepromrzla. V tom ohledu se vycpávka lesním mechem - rokytem _ nejlépe osvědčila. Při bourání úlů, které byly po 40 let v provozu, byl mech úplně suchý a o nějakém zvlhnutí nebo dokonce plesnivění ani památky. Takto připravenou přední stěnu postavíme na dno úlu a upevníme ji po obou stranách delšími hřebíky nebo šrouby, zapuštěnými spodem dna. Stačí na každou stranu jeden, neboť čelná stěna jest upevněna též předsíňkou, která ji také udržuje v kolmé poloze. Obr. 4. Úl na váze se sklápěcími půlemi bočnic. Jelikož při postavení prvního rámku k čelné stěně zůstává mezi touto a plástem pouze půl meziplástové uličky, připevníme na čelní stěnu v místech, kde loučky rámku k ní přiléhají, tři lišty 12 mm široké a 5 mm silné. Normální ulička je totiž 10 mm široká, polovina tedy 5 mm. Postranní lišty jsou 34 cm vysoké a hoření lišta 42 cm dlouhá.přední stěna úlu musí být ze suchých prken dobře zpracována, aby tato nepopraskala. Předsíňka zhotoví se ze dvou prkének 12 cm širokých a 1 cm silných, nahoře pod stříšku zkosených, takže jsou vpředu 24 cm a vzadu 28 cm vysoká. Přibijeme je
po obou stranách k úlové patce slabšími drátěnkami.horní hroty zkosených částí přibijeme k čelné stěně. Na tyto dvě postranice položíme prkénko 13 mm silné, 38 cm dlouhé a 14 cm široké, jako stříšku předsíňky. Připevníme je tak, aby po obou stranách i vpředu o 1 cm přečnívalo. Část k čelné stěně přiléhající musí býti přiměřeně zešikmena a tam se upevní dvěma nebo třemi hřebíčky, šikmo k čelné stěně zaraženými. Toto prkénko tvoří tedy stříšku nad patkou úlu a chrání česno před deštěm a sněhem. Na zimu můžeme předsíňku uzavírat jednoduchým prkénkem 36 cm širokým, 23,4 cm vysokým a 1 cm silným. Na vnitřní straně se v obou jeho krajích přibijí lišty 24 cm vysoké. Prkénko, nahoře přiměřeně zešikmené, zasune se pod stříšku předsíňky a přisune k hranám obou postranních prkének předsíňky. Tak stojí obě lišty na kraji patky a prkénko dobře drží, aniž by muselo být ještě jinak upevňováno. Na spodní jeho straně zůstává nad patkou mezera 6 mm vysoká pro příliv čerstvého vzduchu do úlu. Můžeme tu však zříditi předsíňku s překlopným letákem. Uděláme ji nižší, vpředu pouze 15 cm vysokou: K patce připojíme překlopný leták 36 cm široký a 14,5 cm vysoký. Kloubové závěsy (pantíky) nezapustíme do dlabů, ale přišroubujeme je pouze na povrchu patky i překlopného letáku, a to tak, aby byl kloub nahoře; po překlopení letáku zůstane dole při patce mezera 5-6 mm vysoká. Nevýhoda je tu však ta, že kloubové závěsy brzy zrezovatí a musí se čistiti i olejovati. Leták stojí kolmo k patce a uzavírá tak předsíňku. Široká česna zužujeme podle potřeby malými špalíčky, asi 26 mm silnými a klínovitě seříznutými. Tyto se kladou uvnitř předsíňky na patku po obou stranách a přisunou se těsně k česnu. Těchto špalíčků potřebujeme více, a to v různých délkách, aby se dalo česno více nebo méně zúžiti. Špalíčky zhotovíme snadno z odřezků prken, zbylých při výrobě úlů. Boční stěny úlu jsou 84 cm dlouhé a 43,3 cm vysoké. Zhotovují se z jednoduchých prken 26 mm silných. Jednotlivá prkna se sklíží a dvěma, do proříznutých drážek zasunutými svlaky ztuží, aby se nebortila. Svlaky nezaklížíme. Ke dnu úlu připevní se každá z bočnic dvěma kloubovými závěsy tak, aby se dala na stranu sklápěti. K čelné stěně připojují se bočnice pomocí háčků, umístěných v obou horních rozích této stěny. Zasunutím háčků do oček, v rozích bočnic umístěných, přitáhnou se bočnice těsně k čelné stěně. Na úlové váze se nedaly bočnice dobře sklápěti, jelikož je plošina váhy širší, než dno úlu. Proto jsem obě bočnice po délce rozpůlil. Dolní poloviny sem připevnil hřebíky ke dnu úlu i k čelné stěně, a pouze horní poloviny zařídil na sklápění. Tyto přilehnou po sklopení těsně k dolním polovinám. (Obr. 4.) Takové úly mohou státi blíže vedle sebe a nezaberou tolik místa. Zadní deska, zastupující jaksi dvířka úlu, zhotovuje se z prkna 26 mm silného a je 54 cm široká a 41 cm vysoká. Ztužíme ji dvěma svlaky, zasunutými do vyříznutých drážek. Po obou stranách této desky, jakož i na straně dolní, jsou do hloubky 1 cm vyříznuty 1 cm široké drážky, takže ostatní část desky v rozměru 52x40 cm zapadá přesně mezi obě bočnice a spodkem stojí na dně úlu. Přečnívajícími, 1 cm širokými částmi desky přiléhá těsně k hranám bočnic i ke dnu. V obou bočnicích se zašroubuje vzadu, asi v polovině výšky, po jednom obrtlíku se závitem, kterými se zadní deska přitáhne k bočnicím. Tím se úl vzadu uzavírá. Stříška se zhotovuje ze slabých prkének, aby byla lehká. Obr. 5. Jednotlivé součásti úlu.
Na dva štíty přibijí se prkénka 1 m dlouhá a 1 cm silná.štíty mají tvar trojúhelníku, jehož základna je 57 cm a výška 12 cm. Zhotovují se z prken 2 cm silných. Tato stříška přesahuje šíři úlu po obou stranách o 5 cm a délku úlu vpředu o 10 cm a vzadu o 6 cm. Stříška pokryje se lepenkou dehtovanou nebo asfaltovanou, nejlépe však ruberoidem. Stříška je snímatelná a klade se volně na úl. Aby se však nemohla posunovati dopředu nebo dozadu, ani na stranu, zatlučeme na spodní straně předního štítu závěsný kolíček, a to asi uprostřed. V čelné stěně úlu vyvrtáme nahoře též uprostřed přiměřeně velkou dírku pro zapuštění onoho kolíčku. Kromě toho dáme pod zadní štítek do obou krajů ouška (pravoúhelně ohnuté kousky plechu neb železného pásku), která vzadu obě bočnice svírají a posunutí stříšky na stranu zamezují. Stříška může být také jen plochá, pultová. Vpředu je tu prkénko 57 cm dlouhé a 12 cm vysoké, vzadu laťka 57 cm dlouhá a 2 cm vysoká; po stranách prkénka 84 cm dlouhá, vpředu 12 cm a vzadu 2 cm vysoká. Na tuto kostru přibijí se prkénka 1 m dlouhá a 13 mm silná. Stříška může být také jen plochá, pultová. Vpředu je tu prkénko 57 cm dlouhé a 12 cm vysoké, vzadu laťka 57 cm dlouhá a 2 cm vysoká; po stranách prkénka 84 cm dlouhá, vpředu 12 cm a vzadu 2 cm vysoká. Na tuto kostru přibijí se prkénka 1 m dlouhá a 13 mm silná. Taková stříška se dá i upraviti na zvedání a sklápění; nemusí se pak s úlu snímati a odnášeti. Hodí se na úl, který má jednu bočnici ke dnu a čelné stěně přibitou a pouze druhou sklápěcí. V nadzvednuté poloze se ustálí železným páskem, připevněným na postranním prkénku stříšky, a to na vnitřní jeho straně; druhým koncem, poněkud zahroceným, se opře v nesklopené bočnici. V tomto úle se pak upraví i zadní deska na sklápění. Dno s čelní stěnou, bočnicemi, zadní stěnou a stříškou tvoří úl, který k ochraně proti povětrnostním vlivům zevně natřeme libovolnou fermežovou barvou, ne však příliš tmavou. Zvláště leták a předsíňka mají býti světlé, neboť tmavě zbarvené se silně zahřívají slunečními paprsky a následkem. toho je vzduch do česna proudící značně ohřátý. V úle je pak horko, až včely vyléhají. Rámek. Rámky jsou nejdůležitějšími součástmi úlu a musí být zhotoveny z dobrého smrkového, lipového nebo topolového dřeva, bezvadné jakosti, bez suků nebo jiných vad. Lišty na rámky koupíme v některém závodě, t. j. objednáme si je na potřebnou šířku 38 mm a sílu 1 cm, pro spodní loučky v síle 6 milimetrů pouze 24 mm široké. Horní lišta rámku je 40 cm dlouhá, obě postranní 35 cm vysoké. V obou hořeních rozích se lišty spojují na čípek, přesně do pravého úhlu. Sklížením se zpevní tak, aby se rámek nemohl zkositi. Spodní loučka, 38 cm dlouhá, vsune se mezi obě postranní lišty a přibije hřebíčky, a to 2 cm nad spodkem těchto lišt. (Obr. 6.) Včely však nedostaví plásty až k spodním loučkám rámků, považují loučky tyto jaksi za dno a ponechávají mezi těmito a spodními hranami plástů mezery 10-12 mm velké. Chceme-li míti plást až k spodní loučce vystavěný, prořízneme spodní loučku po délce tak, aby se dal spodek mezistěny asi na 2 mm do výřezu loučky volně vsunouti. Mezistěna pak musí být 31,4 cm dlouhá. Normální tloušťka včelího plástu (v divoké stavbě) i s uličkou meziplástní je 35 mm. Poněvadž se mezistěna nedá vždycky tak zcela přesně uprostřed horní lišty rámku nalepiti, mohou povstati některé uličky meziplástní o 1-2 mm užší, jiné zato o tolik zase širší. Z toho důvodu volil jsem šířku lišt 38 mm. Síla horní loučky, pouhý to 1 cm, zdá se snad pro tak velký plást být nepostačující, ale užívám takových rámků již po 40 let, aniž by se byla ukázala potřeba,
horní lištu zesíliti. K řezání lišt na správnou délku a k vyříznutí čípků používá se různých přístrojů. Také na sestavení a sbíjení rámků jsou různé pomůcky, aby rámky byly přesně zhotoveny. Pro každé včelstvo se jeden rámek opatří korýtkem, které slouží jako krmítko uvnitř úlu, přímo nad plodištěm. Z kousku dřeva, nejlépe lipového, asi 12 cm dlouhého, 28 mm širokého a 3 cm vysokého se vydlabe korýtko. Špalíček nejdříve upravíme do tvaru, jak je na obr. 7 viděti, zešikmíme jej totiž po obou stranách a vyřízneme nahoře část "c" v délce 8 cm do hloubky 6 mm. Potom vydlabeme korýtko tak, jak je na vyobrazení čárkovaně naznačeno. Nahoře zbudou takto po obou stranách plochy v rozměrech 28x20 mm; těmito přisuneme korýtko pod horní lištu rámku a upevníme dvěma šroubky, horem zapuštěnými. Předtím vyvrtáme uprostřed horní lišty rámku otvor pro zasunování hliníkové rourky. Aby tekutina - cukerný roztok, med nebo voda - nevsakovala do dřeva, vyplníme vydlabanou část korýtka, dříve než jej k horní liště rámku připevníme, roztaveným voskem, který necháme chvíli vsakovati do dřeva a potom jej zase vylejeme. Dříve musíme ovšem korýtko dobře zahřáti, aby vosk nezůstal jenom na povrchu, ale vnikl i do dřeva. Při krmení neb napájení použijeme skleněného balónku, do jehož hrdla se zasune korková zátka s hliníkovou rourkou. Místo této může to býti také skleněná rourka, dole šikmo ubroušená. Naplněný balónek překlopíme a rourku vsuneme otvorem, v liště rámku vyvrtaným, až ke dnu korýtka, šikmo seříznutou stranou dolů. (Obr. 7.) Po odklizení balónku se uzavře otvor v liště malým dřevěným kolíčkem. Rámek s korýtkem umístíme jako druhý nebo třetí od čelné stěny; krmíme tedy přímo v plodišti. Rámků se vejde do úlu 17-18. První rámek přistavíme k čelné stěně, ostatní za ním těsně za sebou; vzadu pak je uzavřeme okénkem. Obr. 7. Korýtko ke krmení včel (průřez) a = horní loučka rámku; b = korýtko; c= mezera mezi horní loučkou a korýtkem; d= korková zátka; e = hliníková rourka; f = skleněný balónek. Aby rámky dobře držely pohromadě, upevníme je - dokud nejsou včelami stmeleny - následujícím způsobem. K čelné stěně připevníme malými skobičkami konce dvou provázků, a to přímo vedle těch slabých lišt, asi uprostřed jich výšky. Šňůrky musí být dosti dlouhé, aby stačily kolem rámků až za okénko. Tam oba konce svazujeme a tak všecky rámky těsně k sobě přitáhneme. Svazujeme je na kličku, aby se daly snadno zase rozvázati. Později jsou rámky stmeleny a drží tak pohromadě, že se při rozebírání musí i silnějším kapesním nožem odpačovati. Okénko. Okénko zhotovujeme z rámce, jehož prkénka jsou 2 cm silná a 4 cm široká, s drážkami pro zapuštění a zakytování tabulky skla.. Okénko je stejné velikostí jako rámek, t. j. 40 cm široké a 35 cm vysoké. Vespod se prkénko podřízne v délce 36 cm na 2 cm vysoko pro zasunování zástrčky, která je 37 cm dlouhá, 26 mm silná a 3 cm vysoká. V této se vyříznou drážky 15 mm hluboké, po stranách 5 mm a nahoře 1 cm široké. Tak zapadá zásuvka přesně do otvoru na spodu okénka. Tento otvor umožňuje podmet z jara, podkuřování před rozebíráním díla, také vbíhání včel s medných plástů setřásaných a smetaných nebo z rojáčku na dno úlu vysypaných. Okénkem uzavřený prostor uvnitř rámků patří celý včelám, není ničím přerušen a včelstvo jej má celý pro sebe; není tu mezer mezi loučkami rámků a stěnami úlu, ani louček samých a mezer mezi nimi, kudy v jiných úlech odchází mnoho tepla. A tím
jsou tu tepelné poměry pro přezimování včelstva zvlášť' příznivé. Na zimu nahrazujeme okénko jednoduchým krycím prkénkem stejných rozměrů jako u okénka, aby se dalo použíti oné zásuvky i zde. Při ponechávání okénka v úlu by se v zimě srážela pára na skle a zadní plást by vlhl a plesnivěl; proto tam dáváme krycí prkénko místo okénka. Na vnitřní straně tohoto prkénka přibijeme tři malé lišty stejně tak, jako na čelné stěně, aby nebyla ulička mezi posledním plástem a krycím prkénkem úzká. Zadní plást mívá medové buňky prodlouženy ke sklu, prkénko by tu doléhalo až na zavíčkovanou část medného plástu a včely by zde nemohly procházeti. Rohožky. Rohožky zhotovujeme ze žitné slámy známým způsobem. Potřebujeme je k obložení rámků na zimu, neboť lišty rámků jsou slabé a musíme je proto opatřiti obalem udržujícím teplo. Slaměné rohožky jsou pro tento účel nejvhodnější. Slámu musíme před upotřebením pročesati a zbaviti klasů, aby nepřivábily myši. Ne snad v úle - tam se myši nedostanou - ale tehdy, když jsou rohožky přes léto někde uloženy. Do každého úlu potřebujeme čtyři rohožky, a to dvě do boků, třetí dozadu a čtvrtou nahoru jako překlad nad rámky. (Obr. 2.) Všecky rohožky jsou 5 cm silné a hotoví se v těchto rozměrech: boční jsou 50 cm široké a 35 cm vysoké; zadní je však při stejné výšce jen 40 cm široká. Hoření rohožka je 50 cm dlouhá a 50 cm široká. Rohožky se nesmí příliš lisovati, mají býti měkčí a tím i vzdušnější. Po vložení je pak přední svlaky bočních stěn přitlačí k rámkům a horní rohožka lépe přilehne na rámky i na ostatní tři rohožky, než kdyby byla příliš tvrdá. Obr. 8. Lis na hotovení slaměných rohožek: A = lis připravený pro vkládáni slámy. B =rohožka z lisu. G = stehy slámou. D = jehla na šití rohožky. Lisů na hotovení rohožek je několik druhů. Jeden z nich jsem si upravil tak, aby vyhovoval svému účelu a daly se v něm vyrobiti rohožky všech tří rozměrů. (Obr. 8.) Pod dva dřevěné hranolky 50 cm
dlouhé, 4 cm široké a 5 cm vysoké položí se pět latěk 60 cm dlouhých, 2,5 cm silných a 3 cm širokých tak, jak je vyznačeno obr. 8A. V křižujících se místech vyvrtají se přiměřeně velké dírky pro šrouby. Jsou to 12 cm dlouhé a 6 mm silné šrouby s půlkulatou hlavičkou a křídlovou maticí. Tyto šrouby se zasunou do vyvrtaných dírek a lis je tak připraven k hotovení rohožek rozměrů 50x50 cm. Mezi oba hranoly "a" položí se na laťky náležitá vrstva slámy, na ni se zapustí druhých pět latěk, stejných rozměrů jako ty spodní, i stejně nebozezem provrtaných. Laťky se na šrouby navléknou a křídlovými maticemi až ke hranolkům "a" těsně přitáhnou. Tím je sláma stlačena na 5 cm. (Obr. 8B.) Na to se slisovaná sláma v čárkovaně naznačených čtyřech místech prošije. Nejdříve se tam ovine motouz kolem celé rohožky a pak se tato prošije šikmými stehy, jak je v obr. 8 C naznačeno. Po obou stranách se těsně při laťkách b1 a b2 přečnívající sláma uřeže ostrým nožem, nebo ještě lépe srpem. Hotová rohožka se po odnětí hořeních latěk vyjme z lisu. K prošívání rohožek jsem si zhotovil jehlu z držadla vyřazeného elektrického vařiče. Drát jsem na konci roztepal, zahrotil a tam vyvrtal ouško k navlékání motouzu. (Obr. 8D.) Při hotovení bočních rohožek v rozměru 50x35 cm odejmu laťku b5 a na zbylých čtyřech laťkách b1-b4 hotovím popsaným způsobem rohožku žádaných rozměrů. Přečnívající slámu uřežu při laťkách b1 a b4. Abych konečně mohl lisovati zadní rohožku v rozměrech 40x35 cm, vložím do lisu při hranolku "a" kousek fošny 5 cm silné, 10 cm široké a 35 cm dlouhé; tak se šířka 50 cm zúží na 40 cm a mohu pak hotoviti rohožku žádaných rozměrů. Není-li potřebný kousek fošny po ruce, mohou se sbíti dvě na sebe položená prkénka 2,5 cm silná, 10 cm široká a 35 cm dlouhá. Dodatek k hotovení úlu. Podle předchozího popisu může si včelař, který má potřebné nářadí a dovede s ním dobře pracovati, zhotoviti jednotlivé části úlu sám a potom z nich sestaviti celý úl. Popis je dosti jasný a včelař, který sám úl si dělati nemůže, dá si jej zhotoviti podle tohoto návodu u místního truhláře, nebo v některém závodě; bude pak zpracován odborně. Pro uvedené rozměry rámků 40x33 cm jsem se rozhodl na základě dlouholetých zkušeností a zdůrazňuji, že jenom na velkém rámku lze dosíci toho, aby se včelstvo na jaře rychle vyvinovalo a mohutnělo a tak dospělo včas do plné síly, neboť jen takové může hlavní snůšku dokonale využíti. Kdo však chce z určitých důvodů užívati rámků menších, přizpůsobí také rozměry úlu těmto rámkům. Velikost rámků je základem pro rozměry jednotlivých součástí úlu. O co je rámek užší, o to musí být užší dno, čelná stěna i zadní deska; o co je rámek nižší, o to budou nižší také čelná stěna, obě bočnice i zadní deska. Snadno se tak úl dá zhotoviti na každou míru rámku, třeba i větší.úl jest zařízen na teplou stavbu, kteréž se vytýkají jisté nevýhody proti stavbě na studeno. Obr. 9. Jednoduchý úl do včelína bez bočnic a zadní desky, jakož i bez stříšky. Poukazuje-li se na to, že stavba studená odpovídá přirozenosti včel, upozorňuji, že včely divoce žijící mají malá česna (skuliny), jež na zimu často ještě zmenšují zatmelováním. Ostatně nebývá stavba plástů vždycky kolmo k česnu, ale většinou šikmo. Viděl jsem to několikrát při překládání včelstva z dutého stromu. Také jsem před lety zjistil v selských úlech krajinských, že nebývají plásty stavěny vždy kolmo k přední stěně úlu, ale ponejvíce šikmo. To nasvědčuje tomu, že včely si chrání takto své dílo proti vnikání studeného větru přímo do uliček mezi plásty. Pod rámky mého úlu je prostorná
chodba, česno je široké a tak přichází do všech uliček mezi rámky čerstvý vzduch, ale ne přímo. Jak již vpředu uvedeno, je tento úl bez odděleného medníku. Obr. 10. Včelín př. Jiřího Dubce u Obrazenicích. Mnozí včelaři si jej však "zlepšili" tím, že nad rámky zřídili medník buď z celých nebo polorámků. Úl se tak stane stojanem a přístup k rámkům v plodišti je ztížen. Je-li třeba prohlédnouti plodiště, nebo tam přidati mezistěnu, musí se nejdříve medník sejmouti. Snadná přístupnost a jednoduchost úlu je tím zmařena. Známé jsou potíže v stojanech při vpouštění včel do medníku odděleného. Takové starosti v mém úlu nejsou, neboť přidávám po jedné souši a včely ji ihned obsedají a čistí. Včelám je to přece jedno, nosí-li med do medníku nad plodištěm nebo na plásty za plodištěm. Do krytého včelína hodí se především úly jednoduché, sestávající pouze ze dna a čelné stěny s předsíňkou. (Obr.9.) Jest to vpředu popsaný úl, ale bez stříšky, bez bočnic a bez zadní desky. Rámky, okénka, krycí prkénka i rohožky jsou stejné, jako u onoho úlu. Ve včelíně se staví úly těsně jeden vedle druhého na podstavec z trámků. Do včelínů v délce šesti metrů se vejde 12 úlů. Na zimu se rámky obloží slaměnými rohožemi. Na jaře se rohožky zase odklidí. První takový včelín měl svého času řídící učitel Karel Blecha ve Kbele. Přítel Jiří Dubec v Obrazenicích má včelín s osmnácti úly téhož typu. (Obr. 10.)
Obr. 11. Horní část včelína př. Dubce s posuvnou úlovou váhou. (Pohled zezadu) Dvanáct jich je v dolní řadě, šest nahoře. Tyto úly měl dříve jednotlivě venku, ale zabíraly mnoho místa; proto je umístil do včelína, který si sám zřídil. Před přemístěním jim odšrouboval bočnice. Rámky má v rozměrech 43,5x29 cm. Čelné stěny jednotlivých úlů jsou z prken 26 mm silných, k nim přišroubována prkna 20 mm silná a mezi oběma deskami je vložka papíru v síle 2 mm. Letáky jsou překlopné a sklápějí se uvnitř předsíňky tak, že kolem nich zůstanou mezery, po stranách 4-5 mm a nahoře 6 mm široké. Nad čelnými stěnami jsou okna, jež mají skla dole o 8 mm kratší a okenní rám je tam seříznut šikmo dolů. Vzlétlé včely míří hned k okénku, po skle se smeknou dolů a vypadnou tím otvorem pod sklem ihned ven. Nahoře je šest úlů, z nichž úly čís. 13, 14 a 15 jsou s pevnými bočnicemi a pod nimi pojíždí na kolejničkách úlová váha, opatřená zvedacím mechanismem. (Obr. 11.) Krmě dodává se v plechové misce 6 cm široké, 20 cm dlouhé a 1 cm vysoké, podmetákem pod okénkem do úlu zasunuté. Miska je z větší části pod rámky, část však vyčnívá ven, a tam se staví překlopená láhev, podepřená o okénko. Včelíny mohou být seřizovány i jinými způsoby. Tak může v uzavřeném včelíně i dno jednotlivého úlu odpadnout, zřídí-li se na podstavci nebo podezdívce dlouhá tabule z prken, která tak tvoří společné dno pro všecky úly. Na toto dno se postaví pouhé čelné stěny s předsíňkami. (Obr.12.)
Obr. 12. Čelná stěna s předsíňkou do uzavřeného včelina. Tyto stavějí se těsně vedle sebe, k nim přisunou se rámky a ty se vzadu uzavrou okénkem nebo krycím prkénkem. Tabule je tu společným dnem všem úlům a zhotoví se ze silných prken v šíři 80-90 cm. Samozřejmě mohou tu býti i dvě řady úlů nad sebou, mezi nimi jest však třeba dostatečného prostoru, aby byl volný přístup k rámkům spodní řady úlů. Také tu musí být okna, aby byl dostatek světla, ač toto může přicházeti i shora, nebo ze zadu včelína. Konečně jsou včelíny, které mají přední stranu tak upravenou, že již sama tvoří společnou čelnou stěnu všem včelstvům tam umístěným. Jest v ní určitý počet česen a patek, případně i s předsíňkami. Rámky stavějí se na dlouhou tabuli dna k čelné stěně a uzavírají se vzadu okénkem. Obalem jest jim tedy celý včelín. První takový včelín měl řídící učitel J. Znamenáček v Chlístově. Dlouhá přední stěna včelína by tu měla být z dvojích prken a se vhodnou vycpávkou mezi nimi. Také v tomto včelíně mohou býti dvě řady úlů nad sebou. Spodní řada ovšem níže než obyčejně, a to asi ve výši kolenou. V Nové Huti pod Nižborem pořídil si př. J. Vokurka včelín pro 24 včelstev ve dvou řadách nad sebou. (Obr. 13.) Všechny stěny tohoto včelína jsou dvojité s vycpávkou popela a pilin, 14 mm silnou. I dveře jsou dvojité. V přední stěně je 24 malých předsíněk, 30 cm širokých a 10 cm vysokých, které se mohou na zimu uzavříti. Osvětlení je shora, a to šesti okny, které se v zimě zakrývají okenicemi. Včelín je téměř neprodyšně uzavřen, a proto se do něho přivádí čerstvý vzduch spodním kanálem. Uvnitř včelína je i v zimě o několik stupňů tepleji než venku; v létě naopak chladněji.
Obr. 13. Včelín př. J. Vokurky v Nové Huti pod Nižborem.
ČÁST II. Theoretická příprava pro začátečníky. Včelstvo. Včelstvo sestává z matky, velkého množství dělnic a v létě i z menšího množství trubců. Dále pak z plástů. a jejich obsahu, t. j. vajíček, plodu, medu i pylu, a konečně z úlu, v němž je vše uvedené umístěno. Jmenovaní členové čeledi: matka, dělnice a trubci jsou ve vzájemném vztahu k dílu a jeho obsahu, takže při nedostatku jednoho či druhého je zdárný vývoj včelstva ohrožen nebo i znemožněn. K tomu dlužno připočísti i včelí pastvu, neboť bez ní se nemůže včelstvo řádně vyvíjeti, slábne nebo i uhyne. Jsou-li však všecky podmínky zdárného vývoje včelstva dány, skýtá toto místním poměrům odpovídající větší nebo menší užitek. Matka. Matka jest ve včelstvu největším a nejdůležitějším členem. (Obr. 14.) Líhne se z matečníku rojového nebo nástavního, hlavně v době rojové od května do srpna. Začátkem matečníků jsou kalíšky (mističky), na hranách plástů zbudované. Matečníky nástavní zřizují včely nad vajíčky nebo otevřeným plodem včelím, nejvýše třídenním (červíky), v šestibokých buňkách. Tyto matečníky jsou tedy na plástu a nikoliv na jeho hranách. Matka vyvíjí se v matečníku, (obr. 15), postupně z vajíčka v larvu, která je mladými včelami krmena nejlepší krmnou šťávou (kašičkou), načež se zakuklí a dospívá k zralosti. Tento vývoj trvá 16 dní, z čehož připadají na stadium vajíčka 3 dny, larvy 6 dní a kukly 7 dní. Devátý den po položení vajíčka uzavrou včely matečník víčkem a v šestnáctý, nebo někdy až v sedmnáctý den mladá matička vybíhá, když se předtím prokousala víčkem. Před opuštěním matečníku se ozývá "kvákáním" a teprve když sezná, že nemá sokyně v úlu, opustí matečník a pobíhajíc po plástech, hlásí se "týtáním". Zvuky tyto jsou odlišné. Kvákání projevuje se hlubším a jaksi dutým hlasem, mnohokrát se opakujícím "kva_kva-kva-kva-kva", týtání však vyšším a jasným hlasem, pouze asi 6-7 krát se opakujícím "tý-ty ty ty ty ty". Obr. 14. Matka, dělnice, trubec. Je-li v úle více dozrávajících matečníků, kváčou v nich matičky postupně, jak za sebou dospívají, ale nevyběhnou z nich, dokud se ozývá prvorozená, po plástech pobíhající matička, a to tak dlouho, až tato vyletí s rojem. Nechce-li se však včelstvo už rojiti, nechrání už ostatní matečníky a prvorozená matka může ostatní matky v matečníkách ubodati. Včely potom rozhlodají matečníky a mrtvé matky odklidí. V úlu zůstane tedy matka jediná a ta se až do oplození živí sama medem. Matka jest opatřena žihadlem, používá ho však pouze proti sokyním v úle. Asi 5-8 dní stará matka vydá se za pěkného počasí na oplozovací výlet, když se předtím krátkými prolety orientovala, aby poznala cestu do svého úlu. Stává se však někdy, že se matka z těchto výletů nebo z výletu snubního nevrátí; bud' byla lapena ptákem, nebo zabloudila do cizího úlu apod. Tak včelstvo osiří. Asi třetího dne po zdařilém oplození začíná matka s kladením vajíček. Včely ji tu přehojně krmí zvlášť vybranou potravou. Vajíčka klade po jednom na dno buněk v pravidelných kruzích, stále se zvětšujících, takže je po čase uprostřed plástu kolečko plodu nejstaršího, zavíčkovaného, potom postupně plod mladší a na obvodu kruh vajíček. Plod vcelku má tvar koule; jsou tedy na prostředním plástu plodové kruhy největší, na obou krajních však nejmenší. Výkon matky v kladení vajíček je přímo obrovský, neboť zaklade denně až 2000 i více buněk. Na podzim, kdy ustává plodování, přestanou včely s podáváním té zvláštní vybrané krmě a
matka jest nucena sama se živiti medem, který saje přímo z buněk. Totéž se děje před vyjitím prvoroje a to proto, aby se matka stala štíhlejší a tak způsobilejší k letu. Matka se dožívá stáří až šesti let, ale po třetím roce poklesne její výkonnost tak, že není radno ponechati ji dále v úlu a je nutno nahraditi ji mladou, když včely samy tak neučiní tichou výměnou. Dělnice. Dělnice jsou vychovány ze stejných oplozených vajíček jako matky, ale v úzkých buňkách šestibokých, při skrovnější krmi v zakrnělé samičky. Zakrnělé mají vlastně jen pohlavní ústrojí, takže dělnice nejsou schopny oplození a mohou za určitých okolností klásti pouze neoplozená vajíčka a to jen v omezeném množství. Z takových vajíček se vyvinou jenom trubci a jelikož jsou vychováváni v dělničích buňkách, prodlužují včely tyto buňky a po jich zavíčkování je to hrboplod. Tyto kladoucí včely se nazývají trubčice. Dělnice jest menší než matka a jejím úkolem v úlu je z počátku krmení plodu, později vypocování vosku a stavba plástů, konečně mimo úl i snášení nektaru, pylu, tmelu a vody. Vývoj dělnice trvá 21 dní. Z toho připadá na stadium vajíčka 3 dny, larvy 6 dní a kukly 12 dní. Mladušky vybíhají tedy jedenadvacátý den od položení vajíček, kdy se předtím prokousají víčkem. Záhy po opuštění svých kolébek ujmou se práce v úlu čištěním uvolněných buněk i jinou prací. Za pěkného počasí vydají se asi čtvrtého dne na orientační výlet. Vyjdou na patku úlu a vzlétnou. Stále obráceny k česnu, poletují z počátku v malých, pak stále větších a větších kruzích kolem svého úlu a v okolí, aby si zapamatovaly cestu do svého domova. Je to hromadný prolet a veselý rej před úlem; pro včelaře radostný pohled. Potom se stávají kojičkami, opatřují larvy krmnou šťávou připravenou z medu, pylu a vody. Později, asi čtrnáctý den po vylíhnutí, vypocují včely vosk, a to v malých tenounkých šupinkách, a stavějí z něho plásty, nebo ho používají k vytahování mezistěn. Starší včely stávají se létavkami a snášejí z květů nektar a pyl. Nektar zpracují v úlu jiné včely a zahušťují jej v med. Pyl sbírají včely s tyčinek květů a přinášejí v rouskách na zadních nožičkách do úlu a ukládají do buněk. Tam jej jiné včely dusají, pokryjí trochou medu a zavíčkují stejně jako buňky medové. Domov svůj brání včely jako stráž u česna, a to hlavně proti cizím včelám i jiným vetřelcům, při čemž použijí i žihadla, kterým jsou opatřeny. Žihadel používají i proti neobratnému včelaři a lidem vůbec, jsou-li k tomu vydrážděny. V některých kmenech jsou včely bodavější, v jiných mírné. Každé včelstvo má svoji osobitou vůni, podle níž se včely vzájemně poznávají a tak snadno zjistí, přilétne-li mezi ně včela cizí. Přichází-li však tato z pastvy, zabloudivši sem s nákladem medu, pouštějí ji strážkyně bez odporu česnem do úlu. Život létavek jest různé délky. V době snůšky se záhy upracují a hynou již po šesti až sedmi týdnech stáří. V měsíci srpnu a září vychované včely však přežijí zimu a dosáhnou stáří 7 měsíců i více. Včely žijí družně ve velkém množství pohromadě a milují čistotu i pořádek v úlu. V zimním sezení bývá jich v jednom úle až 20.000, v létě však i 80.000. Hlavním úkolem létavek jest shromažďování zásob a k tomu je vede jejich přirozený pud. Proto včelka slídí všude, kde by co sehnala. Po skončené hlavní snůšce, když pastva ustane, odvažují se včely i do cizích úlů k loupení. Zvláště slabá nebo osiřelá včelstva bývají jimi napadána a někdy i vyloupena. Na pastvu létají včely v okolí do vzdálenosti 2 až 3 km, v rovině i dále, ale přes kopec na druhou stranu nelétají. Trubec. Jest to včelí sameček, v úlu stejně důležitý, jako ostatní členové včelstva. Jeho úkolem jest oplození matky. Trubci jsou vychováni na plástech s trubčími buňkami, které jsou o něco větší než buňky dělničí. Obr. 15.) Trubčího díla nebývá celý plást, ale jen část jeho, ponejvíce v dolních rozích pod dílem dělničím. Trubci vyvíjejí se z neoplozených vajíček, z nichž se po třech dnech líhnou larvičky; včely je bedlivě ošetřují a krmí. Stadium larvy trvá šest dní, načež po zavíčkování nastane přeměna v kuklu. Víčka jsou vypouklá, kdežto nad dělničími kuklami jsou rovná. Po dalších 15 dnech opouští dospělý trubec svoji kolébku, když se dříve prokouše víčkem. Vývoj jeho trvá tudíž celkem 24 dní. Seznali jsme, že vývoj trvá u matky 16 dní, u dělnice 21 dní a u trubce dokonce 24 dní. Rozdíly ve vývoji jsou pouze ve stadiu kukly, neboť u vajíčka a larvy to trvá u všech tří stejně dlouho. Trubec je větší než dělnice, ale nemá tak dlouhé tělo, jako matka. Tělo trubce je hřmotné, bez žihadla. Trubci žijí jen několik týdnů. Včely je chovají od dubna až do srpna. Jak již uvedeno, jest jediným úkolem trubců oplodňování mladé matičky. Toto oplodnění stává se při snubním výletu ve vzduchu, načež matka i se zavěšeným trubcem padá k zemi. Matka se ho zbavuje zadními nožkami a vrací se do úlu; trubec krátce potom zahyne. Trubcem přenášejí se jeho vlastnosti na potomstvo a proto je třeba, této okolnosti věnovati náležitou pozornost. Nejlepším svým včelstvům dáme příležitost k výchově hojného
množství trubců, a to hlavně tím, že ve stavebním rámku nevyřezáváme trubčí dílo a rámek ten nenecháme u okénka, ale postavíme jej dovnitř, třeba až mezi poslední plodový plást a krycí plást za ním. Naproti tomu potlačujeme výchovu trubců u včelstev ve výkonnosti chabých na míru nejmenší. Úplné zamezení chovu trubců by však nebylo správné, ostatně není ani proveditelné, neboť včely si najdou vždycky možnost k budování několika trubčích buněk. Také jsou včelstva spokojenější i pracovitější, mají-li trubce. Po skončené pastvě vyhánějí včely trubce z úlů, zamezují jim přístup k zásobám a tak je vyhladovějí. Zesláblí trubci padají s letáku na zem a hynou. Dílo včel. V úlu sedí včely na plástech, které si stavějí z vlastně vyrobeného vosku. Plást se skládá ze šestibokých buněk, po obou stranách mezistěny vystavěných. Tyto buňky jsou dvojího druhu, a to buňky normální velikosti pro výchovu včelího plodu, tak zvané dělničí dílo, a větší buňky na výchovu trubčího plodu, zvané trubčina. Na jednom čtverečním decimetru plástu je po obou stranách 800 buněk dělničích nebo 450-460 trubčích. Buňky nejsou stavěny vodorovně, ale po obou stranách poněkud šikmo vzhůru. Plást, postavený z tenounkých a křehkých plátků voskových, je tak dokonalým výtvorem, že unese celou tu tíhu plodu a medu v něm uloženého. Panenské dílo je čistě bílé a průsvitné; v plodišti později hnědne, staré docela i zčerná. Stává se sice pevnějším,ale buňky se zmenšují; a to o košilky, které plod zanechává v buňkách. Staré souše mohou se státi semeništěm různých včelích nemocí. Jest proto nutno staré dílo obnovovati. Starší tmavé souše, prázdné to plásty, vyřadíme, více do úlu nedáváme, ale vyváříme. Včelám pak dáváme mezistěny k vytažení; tím jim uspoříme mnoho práce, kterou by měly se stavbou celých plástů a při které by spotřebovaly mnoho medu. Kromě toho znemožníme stavbu trubčiny a tím i nadměrné pěstování trubců. Stavba voští není pro včely nucenou prací, ale nutnou potřebou, aby se pocením vosku zbavily tuku, který se jim nahromadil při přípravě krmě pro plod. Plásty jsou 25 mm silné a mezi dvěma plásty je vždy ulička 1 cm široká. Včelí dílo se skládá z většího počtu plástů. Směřují-li tyto svými hranami k česnu, je to stavba studená. Je-li však první plást obrácen plochou stranou k čelné stěně úlu, je to stavba teplá. Plod chovají včely v plodišti, a to v kruzích na dolních částech plástů. Nad plodovými kruhy bývají proužky pylu, který však včely ukládají hlavně do obou krycích plástů po boku plodiště. Nad jmenovanými proužky pylu jest uložen med až pod horní loučky rámků, mimo to však v medníku v celých plástech. Medník bývá buď nad plodištěm (ve stojanech), nebo za plodištěm (v ležanech). Obr. 15. Rojové matečníky pod zavíčkovaným trubčím plodem; nad tímto proužek dělničího díla.
Rojení. Rojení včel jest přirozený pud po zachování rodu a rozmnožení počtu čeledí. Bez rojení by byla včela odsouzena k poznenáhlému zániku. Rojením se však nejen množí počet včelstev, ale přitom se i zmlazují matky. Při rojení oddělí se část dělnic i trubců a opustí s matkou svůj mateřský úl. Roj se vznese a chvíli poletuje, až se někde, obyčejně na větvi stromu, usadí a shlukne v chomáč. K rojení se připravuje včelstvo po delší dobu stavbou trubčího díla a chovem trubců. Před vyrojením přestanou včely pracovati na stavebním rámku, ochabují vůbec v činnosti, slabě vyletují, vyléhají před česnem a zavěšují se pod letákem v chomáč. Podle těchto známek pozná včelař, že se včelstvo připravuje k rojení. Bývá to v měsíci červnu, kdy včelstvo dospěje do plné síly; plásty jsou zaplněny plodem, medem i pylem, denně se líhne tisíce mladušek a včelstvo se v úle tísní. Tu budují včely na hranách plástů kalíšky (mističky), začátky to matečníků, do nichž matka klade vajíčka. Klade je postupně po jednom do každého kalíšku, který včely prodlužují v matečník, larvu v něm bohatě opatřují krmnou kašičkou a konečně matečníky zavíčkují. Potom roj vylétne. Roje rozlišujeme na prvoroje, poroje, zpěvavé roje, roje panenské, jakož i roje hladové. Prvoroj je ten, s kterým jde stará matka. Tento roj opustí úl dříve, než první mladá matka v matečníku dospěje, a to v době, kdy se nejstarší larva promění v kuklu. To je asi osmý den od zakladení prvního matečníku. Za nepříznivého počasí se vyrojení ovšem zpozdí. Prvoroj usedá obyčejně poblíže včelína, také ne vysoko a vydrží delší čas na místě, ba i přes noc. Prvoroj můžeme sejmouti se stromu a vložiti přímo do připraveného úlu. Poroje jsou roje s mladými matičkami, po prvoroji z téhož úlu vycházející. Tyto matky vybíhají z matečníků postupně jedna za druhou. Nejstarší jej opouští první, když se prokousala víčkem, a ozývá se týtáním; ostatní však neopouštějí matečníky a ozývají se kvákáním. Roj s matkou týtající označujeme co druhoroj. Obyčejně dalších rojů nebývá, ale rojivá včelstva, jako krajinky, vřesovky a jiné, dávají i třetí a čtvrtý roj. Poroje s mladou a čilou matičkou usazují se dál od včelína a usazují se i vysoko na stromě. Také nezůstávají tak dlouho na místě, jako prvoroje, rády přelétají, ba docela i ulétnou. Stává se to zvláště tehdy, je-li v roji více matiček. V ruchu vycházejícího roje opustí totiž některé kvákající matičky svůj matečník a strženy proudem roje, vyletí s ním ven. V roji, na stromě usazeném, to pak působí rozruch, když mladší matky prchají před prvorozenou, která se i v roji svým týtáním ozývá. Vzlétne-li pak některá z mladších matek, letí za ní i včely a strhnou tak celý roj s sebou. Roj také uletí, nebyl-li záhy sňat a včelky zatím našly vhodné místo v dutém stromě nebo jiné dutině, někdy i v prázdném úle. Tam se pak roj usadí. Poroj sebereme do rojáčku a odneseme do sklepa nebo jiné vhodné místnosti, a teprve druhý den ráno jej vložíme do připraveného úlu. Ztratí-li některé včelstvo svoji matku, vychová si jinou z vajíčka nebo mladého, nejvýše třídenního plodu, v matečnících náhradních. Vyrojí-li se pak s první vyběhlou matičkou, která se ozývá týtáním, nazývá se roj ten proto rojem zpěvavým. Někdy se raný prvoroj téhož roku opět vyrojí; tomu říkáme roj panenský. Matka jeho byla tedy původně v mateřáku, potom v prvoroji a konečně v tom roji panenském. Roj hladový vlastně ani rojem není, neboť tu z určitých příčin - ku př. molem voskovým zaneřáděné dílo, nebo z hladu - opustí včelstvo svůj úl. Prvoroj bývá silnější, váží až 3 kg i více, a je v něm asi 20 až 25 tisíc včel. Poroj naproti tomu bývá slabší, ale zato má mladou matku. Každý roj si přináší do své nové domácnosti zásobu medu, která mu po nějaký čas vystačí, i když není hned snůšky. Včel í pastva. Příroda skýtá včelám bohatstvím květů různých rostlin hojnou pastvu, a to jak nektarem, tak i pylem. Nektar vysávají včely z květů jazýčkem a odnášejí v svém medném váčku do úlu, kde jej ukládají do buněk plástů. Pyl sbírají včely s tyčinek květů, skládají do rousků na zadních nožičkách a odnášejí do úlu. Pylu spotřebují včely velké množství na výživu plodu. Při sbírání pylu stává se včela velice důležitým činitelem v oplozování květů. Přelétajíc s jednoho květu na druhý, přenáší i pyl s tyčinek jednoho květu na bliznu květu druhého, rostliny ovšem vždy téhož druhu. To má veliký význam pro úrodu ovoce a semen různých polních plodin. Pastevní poměry jsou v jednotlivých oblastech různé. Někde je snůška hojná, jinde slabá; místy je pastva raná, jinde pozdní. Raná pastva bývá v nižších a teplejších polohách, pozdní pak na horách. Včelař musí znáti své místní poměry snůškové a podle nich se v svém včelím hospodářství zaříditi. Z jara přinášejí včely první rousky pylu z lísky, později z jívy, která je v tom ohledu nedoceněna a včelař by se měl postarati o její rozmnožení. Jehnědy lísky často pomrznou. Potom přicházejí do květu vrby, topoly, olše i jiné jehnědokvěté stromy a keře s bohatými zdroji pylu i nektaru, v lesích jaterníky, sasanky a jiné jarní květiny se zdroji skrovnějšími. Vydatnější snůška pak bývá z angreštů a rybízů, z jilmů a, javorů, zvláště z javoru mléčného. Potom následují už
ovocné stromy, z nichž zvláště třešně a jabloně skýtají dobrou snůšku. Pastva z ovocných stromů nejvíce podněcuje včelstva v plodování a sílení pro hlavní snůšku. V lese kvete borůvka, později maliník a ostružina. Vydatnou pastvu dávají: řepka olejka, zimní vikev, ohnice i hořčice, později vičenec, bílý i švédský jetel a vojtěška, inkarnát, slunečnice a koňský bob, za sucha i červený jetel. To vše má hlavně význam tam, kde to bývá pěstováno na větších rozlohách polí. Louky zabarvují se pestrými květy, hojně včelami obletovanými. Rozkvétá akát, a kde ho je větší množství, dává slušnou snůšku. To bývá koncem května a začátkem června, podle toho, jak je vegetace toho kterého roku pokročilá či opožděná. V prvých dnech, někdy až v polovině měsíce června začíná hlavní snůška ze smrkových lesů, jejíž původcem je štítenka smrková (Lecanium hemicryphum). Zjistil jsem to v roce 1909 a napsal o tom článek do "Českého včelaře". *) Samička tohoto červce je přisáta v přeslenech mladých výhonků smrkových pod šupinami, z pupenu tu zbylými. Má tvar kulovitý, poněkud ledvinovitě promáčklý, velikosti špendlíkové hlavičky a dorůstá do velikosti hrachového zrnka. *) Viz Český včelař 1910, str. 256. Po celou dobu růstu až do vykladení všech vajíček, jichž bývá i několik tisíc, vylučuje velké množství medovice, ve které se, zvláště dokud je malá, přímo topí. Včely mají v té době bohatou pastvu a na váze znamenáme - zvláště v druhé polovině června - až 4 kg i více přínosu za den. V této době dopadají včely pod tíží svého nákladu houfně jako pecky na patky úlů a jsou nápadně šedé, i poněkud odřené, od prodírání se jehličím ke štítence. Příznačné je také, že po celou dobu této pastvy jen ojedinělé včelky přilétají s rousky pylu; tyto ovšem nebyly s ostatními v lese. Sledujeme-li směr letu včel, vidíme, že proudy létavek míří v tu stranu, kde je les. Šťáva, kterou štítenka saje, obsahuje vodu a v ní rozpuštěné uhlohydráty, ale jen málo bílkovin; proto je štítenka nucena přijímati velké množství této šťávy, aby měla dostatek k životu potřebných bílkovin. Přebytečné cukry, ve vodě obsažené, vylučuje a tato sladina je včelami vysávána a pak na med zpracována. Je tedy v tomto případě surovinou rostlinná šťáva, produktem prvního zpracování této šťávy štítenkou jest medovice a výsledek druhého zpracování včelami jest med. Tento medovicový med není méně hodnotný, neboť výrobcem jeho je vždy jen a jen včela. *) Štítenka je rozšířena nejvíce ve smrkových tyčkovinách, v menší míře ve starších kulturách (houštinách) a nejméně jest jí v starých porostech. Procházíme-li v červnu lesem, slyšíme nápadný hukot včel a díváme-li se do korun smrků, spatříme tam včely, přeletující s jedné větve na druhou. *) Viz Včelař 1939, sešit 9, str. 281 Obr. 16. Samičky štítenky smrkové.
Uzříme-li včelku sáti v nevelké výši (na dosah ruky), sečkáme až odlétne a pak prohlédneme místo, kde sála. Tam brzy uvidíme samičku štítenky, kaštanové barvy. Tak se přesvědčíme sami o tom, co je zdrojem lesní pastvy. (Obr. 16.) Sladina, která nebyla včelami nebo jiným hmyzem využita, přetéká a padá na jehličí spodnějších větví. Deště medovici splachují, horka a větry ji vysušují. Med lesní je o něco tmavší než medy květové, je však lahodné chuti a nemá té škrablavé příchuti, jako medy z květů. Tento med obsahuje mnohem více vitaminů než medy květové. *) U konsumentů je lesní med dobře znám a oblíben; kdo jej jednou ochutnal, vždy jej zase požaduje. Po celý měsíc červen je i mimo les dosti pastvy, neboť všude je plno květů a tím i hojnost nektaru a pylu. Za příznivého počasí jest i v krajinách bezlesých a na pastvu chudších slušná snůška. V červenci pak kvetou lípy; pozoruhodnou pastvu však dávají jen občas, a to jen jednou za 6 až 7 let. V lesích kvete vrbovka, někde hojně se vyskytující. Na jedlích bývá medovice, způsobená zelenou mšicí jedlovou (Lachnus pichtace) a skýtá někdy i slušnou snůšku. Jinak nemají mšice pro včelaře valného významu, neboť sladinu téhož složení jako u štítenky smrkové vystřikují v drobounkých kapičkách, které za teplých dnů ihned vysychají. Proto vidíme ráno čilý let včel za medovicí, ale po deváté až desáté hodině ve snůšce pojednou ustanou, když její zdroj vyschl. Je zřejmé, že toho mnoho nepřinesou, když pastva netrvá celý den. V pokročilé době letní nebývá už mnoho pastvy a včely pak jenom tu a tam paběrkují. Místy rozkvétá vřes; med vřesový však brzy tuhne a není vhodný pro zazimování včel. O zvelebení včelí pastvy musí se i včelař sám přičiniti, a není-li mu možno ve větším měřítku pracovati, pěstuje alespoň v své zahrádce medonosné a pylodárné rostliny, vysadí nějaký keř lísky, někde v koutě jívu, řadu angreštů, pro podzimní pylování resedu atd. O zvelebení včelí pastvy je ve včelařských časopisech stále hojně článků, které včelaře v tom ohledu povzbuzují a dávají návody k dalšímu postupu. *) Viz Včelař 1943, seš. 8-9, str. 199.. Pro dobu trvání hlavní snůšky, zvláště je-li vydatná pastva lesní, není třeba rozmnožovati rostliny v tuto dobu kvetoucí, neboť tu zůstávají květy nevyužity. Naproti tomu je nutné rozmnožování rostlin, kvetoucích v přestávce mezi pastvou jarní a hlavní, jakož i pro pozdní snůšku. Pro jaro nutno se starati o dostatečné množství pylodárných keřů. O úlech. Včely žily původně v dutých stromech lesních. Tam je člověk vyhledával, aby jim odebral med. Později uřízl část kmene se včelstvem, přinesl si je k svému domovu a tam včely opatroval. Aby mohl usazovati roje, vydlabal pro ně příbytek ve špalku a tak povstaly kláty. Tyto se stavěly vedle sebe, byly to stojany. Jinde se pokládaly na podstavce a to byly ležany. Potom se hotovily úly z prken a v těchto byly již plásty na loučkách, později i v rámečkách. Tak povstalo dílo rozběrné a včelař měl možnost celé dílo rozebrati a pak zase do dřívějšího stavu uvésti. Ve stojanech je dolní část plodištěm a nad tímto je medník, strůpkem od plodiště oddělený. V ležanech je medník bud' vzadu, nebo při studené stavbě v boku. Rámky jsou menší a různých rozměrů. Zasouvají a vytahují se po lištách, nebo v drážkách, v obou bočních stěnách úlu vyříznutých. Rámky se uzavírají okénkem, úl se vzadu uzavírá dvířky. Stojany se zhotovují také ze slámy; je to zajisté vhodný a přitom levný materiál. Stěny úlu musí být dobře lisované a úl na zevní straně ošalován. V roce 1904 byl na sjezdu včelařů v Brně zaveden rámek nízkoširoký o rozměrech 39x 24 cm a potom vyráběny úly různých typů, rozměrům tohoto rámku přizpůsobené. Po třiceti letech byla výška rámku zvětšena, a to na 30 cm. Máme množství různých úlů a začátečníku je těžko, rozhodnouti se pro ten či onen typ. Radím však, aby nezačínal v úlech starých, byť je dostal lacino nebo i zdarma. Patrně dřívějšímu majiteli nevyhovovaly, že se jich chce zbaviti. Proto, mladý příteli, si opatř úly nové a osvědčeného typu; včely v nich budou dobře prospívati a budeš spokojen. Škůdcové včel a včelí nemoci. Jest řada rozmanitých škůdců včel, kterým nutno vhodným způsobem čeliti, nebo je hubiti. Toto hubení se však nedá vždycky prováděti. Tak lejskové, vlaštovky a jiní ptáci lapají létající včely a někdy ve větší míře, když je svým mláďatům donášejí a tyto jimi krmí. Přesto nebudeme ptáky lapati nebo je stříleti, ale pouze plašiti a od úlu je vzdalovati. Sýkory obtěžují včely hlavně v zimě, zmocňujíce se včel na letáku; hlavní škodu však způsobují znepokojováním včelstva a vyrušováním ze zimního klidu stálým dosedáním a poskakováním na letáku. Dobrou službu koná tu překlopný leták nebo vhodné