K OPOČENSKĚ SCHŮZCE "TŘÍ CÍSAŘŮ"

Erik Bouza K OPOČENSKĚ SCHŮZCE "TŘÍ CÍSAŘŮ" "Co je Paříž, Vídeň, Berlín a Moskva proti Ratibořicům, Opočnu.a Jičínu", napsal na jaře r. 1813 v Ratibořicích novinář a politik Friedrich von Gentz svému příteli Adamu MUllerovi, "zde, ne tam se dělá světová politika. V tomto ráji, z něhož vévodkyně dělá nebe, si podávaje dveře ministři a velvyslanci, generálové i princové, kurýři a díplomatí l'") Autoru těchto slov patří čestné místo v historii Napoleonovy porážky. Friedrich von Gentz se narodil r. 1764. Zprvu se zastával - jako nadšený stoupenec Kantův a Rousseauvův - ideí francouzské revoluce,") R. 1795 se však stal stejně nadšeným stoupencem anglického systémukonstttuční monarchie, takže Bedřichovi Vilémovi III. při jeho nastoupení na pruský královský trůn doporučoval liberální politiku a sjednocení Nemecka pod žezlem Hohenzollernů. Od r. 1799 hlásal koaliční válku proti Francii ar. 1802 vstoupil do služeb vídeňského dvora. Proti Napoleonoví vystoupil několikrát jako publicista i jako autor plamenných manifestů.") V roce 1810 se dostal do vlivu Metternichova a krátce na to se intimně spřátelil s vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou (1781-1839).' Tato žena, o níž napsal, že z ratibořického ráje dělá nebe, zdědila po svých rodičích, vévodovi Petru Bironu Kuronském a Anně Charlottě Dorotě rozené von Meden nejen náchodské panství ale také zálibu pohybovat se v kultivovaném prostředí básníků, filosofů a vědců, jimž jej~ matka, krásná Anna Charlotta Dorota, ráda poskytovala pohostinství na svém zámku v Lčbichau. Tam jí také složil svou poklonu autor "Uranie", básník Chrístoph August Tiedge, kterého do Lčbichau přivedla její teta Elisa, provdaná r. 1776 za hraběte von der Recke. Kateřina Vilemina Zaháňská byla krásná a duchaplná i jako devítileté děvčátko, konstatoval "kníže básníků" Johann Wolfgang von Goethe, když ji uviděl 28. 7. 1790 s její matkou v Drážďanech v domě básníka Koernera,") V soukromém životě Kateřina Vilemína Zaháňská však šťastna nebyla. Jako mladičká dívka byla zasnoubena se synem maršála Suvorova Arkadiem, ale ze zásnub sešlo. Svou první velkou lásku, Ludvíka Ferdinanda Pruského si vzít nesměla a matka ji - devatenáctiletou provdala r, 1800 za důstojníka Ludvíka Rohana. Když toto man- 170

želství bylo rozvedeno, vdala se mladá vévodkyně podruhé, ale manželství 'S jednorukým a sadistickým ruským knížetem Vastlíem Trubeckým trvalo jen dva týdny.") V následujícím období svého života se mladá vévodkyně velmi energicky věnovala politice. Stala se zapřísáhlou odpůrkyní Napo Ieonovou a na svém náchodském panství poskytovala asyl každému, kdo chtěl proti Napoleonovi bojovat. Na náchodském panství proto organizoval vévoda Brunšvický svou pověstnou "černou leqii",") Vévodkyně byla ochotna náchodské panství, jak prý je má ráda, prodat, "než by žila pod nějakým Napoleonem", napsala v jednom ze svých dosud nepublikovaných dopísů,") Její jednání bylo dlouho bezúspěšná. Teprve porážka Napoleonovy armády v Rusku 1812 přinesla naději na konečný úspěch, jestliže ovšem Rusko bude pokračovat v boji proti Napoleonovi i po jeho zahnání z Ruska. Car Alexander 1. toužil po tom, aby se stal osvoboditelem celé Evropy, ale narážel na odpor mladých důstojníků soustředěných kolem maršála Kutuzova, kteří další válce nepřáli, protože neviděli rozdíl v tom, dostane-li se Evropa z moci Napoleonovy a jeho příbuzných znovu do rukou někdejších knížat a knížátek. Car Alexander sice prosadil svou, ale bylo zřejmé, že v případě několika porážek od svého úmyslu odstoupí. Přímého spojence získalo Rusko zatím jen jediného. Pruský posádkový velitel v Královci generál Bedřich Vilém York, napadl z vlastního rozhodnutí francouzské oddíly a proti vůli pruského krále Bedřicha Viléma III. vyvolal válku mezi Pruskem a Francií. Rakousko zůstávalo oficiálně spojencem Napoleonovým, ale tajně zbrojilo proti němu a usilovalo o to, aby Rusko a Prusko nedalo se případnými porážkami pohnout k separátnímu míru, protože společné vystoupení bylo jedinou nadějí na konečnou porážku Napoleonovu. Jednání se proto dála neoficiálně a vídeňská vláda uvítala iniciativu Kateřiny Vi1emíny Zaháňské, která Gentzovi, který se stal fakticky zplnomocněným ministrem zahraničí. dala k dispozici ratibořický zámek, který nechala r. 1812 velkoryse restaurovat. Tehdy vznikl sál se třemi vchody, jemuž lidová tradice dala nesprávný název "sál tří císařů", který se tvrdošíjně udržuje v literatuře o Ratíbořících.") Na vídeňském dvoře podporoval tato jednání. majitel opočenského panství Rudolf Colloredo-Mansfeld (1772-1843), jehož manželka Filipína rozená z Oettingen byla přítelkyní dcery rakouského císaře Františka, Marie Luisy, proti její vůli provdané za Napoleona.. Nenávist Colloredů k Napoleonovi zvyšovalo i to, že podle diktátu francouzského císaře musil po porážce u Slavkova odstoupit ze svého rozhodujícího postavení u vídeňského dvora František de Paula Colloredo (1736-1806) a že si Napoleon vynutil i resignaci salcburského arcibiskupa Jeronýma Colloredo (1732-1812). Navíc byl i ministr Ferdinand Trauttmannsdorf (1749-1827), který měl na císaře Františka vliv největší, ženat s Kateřinou Colloredo." Spojená ruská a pruská vojska byla však v květnu 1813, když se vzdálila od svých hlavních základen, dvakrát poražena - u Drážďan a u Budyšína. 171

Podle.oěekávání byli ruský car i pruskýkrál ochotni uzavřít.s Napoleonem mír. V této skutečně rozhodující chvili počal rakouský císař František soustřeďovat vojsko do severních Čech a sám se odebral do Jičína, který se stal hlavním stanem. rakouského vojska.") Z Ratibořic bylo ruskému caru i pruskěmu králi oznámeno, že rakouská armáda dokončuje přezbrojení a že se postaví po bok Rusku a Prusku. Oběma monarchům bylo nabídnuto, aby se o vojenské síle Rakouska přesvědčili a byli vyzváni, aby si sami určili místo, kde jim rakouská vojska demonstrují svou silu. Oba panovníci se shodli na Opočnu, kam byly proto soustředěny dva elitní pěší pluky a dva pluky jezdecké a dělostřelecké baterie. Rudolf Colloredo se svou manželkou Ffllpínou, která platila za nejkrásnější dámu vídeňského dvora, odjeli do Jičína k císaři. Z Jičína poslal do Opočna Rudolf Colloredo svého tajemníka Vokurku, aby ho informovalo všem co se v Opočně bude dít a zařídil vše potřebné k ubytování cara a jeho suity i ubytování 'zástupců rakouského císaře. Zprávy Vokurkovy, které se dochovaly v rodinném archívu colloredském, jsou opravdu jedinečným historickým pramenem.") Vokurka přijel do Opočna dne 13. 6. 1813 ve 3 hodiny ráno. Druhý den přijely carovy sestry, velkokněžny Marie Výmarská a Kateřina Oldenburská. Obě velkokněžny byly ubytovány na opočenském zámku, kde bylo vyhra-ženo místo i carovi a nejdůležitějším členům jeho suity, především knížeti Gagarinovi. Zástupce rakouského císaře Trauttmannsdorf měl přenocovat na opočenské faře, Jan Filip Karel Stadion-Warthausen a Kliment Metternich měli být ubytováni v domě pláteníka Janneleho. Car Alexander překročil české hranice u Bělovse dne 16. 6. 1813. Od hranic až do Ratibořic byl doprovázen mimo jiné úředníky náchodskěho panství, které vedl vrchní Dinter. V Ratibořicích složil poklonu vévodkyni Zaháňské, která pro cara a obě velkokněžny, které mu z Opočna jely do Ratibořic naproti, dala připravit hostinu.") Pozdě odpoledne odjel car se svým doprovodem z Ratibořic a pokračoval i s velkokněžnami přes Nové Město nad Metují") a Dobrušku do Opočna, kde mu bylo připraveno velkolepé uvítání.") Druhý den, 17. 6. 1813, přijeli do Opočna ministr Metternich a ruský ministr zahraničí Nesselrode. Po obědě se všichni odebrali na pole u pulického dvora, aby přihlíželi manévrům,avšak pro špatné počasí bylo od nich upuštěno. Zato 19. 6. se počasí zlepšilo a vydařily se i manévry. Kyrysníci pluku Somariva útočili na dělostřeleckou baterii s takovou bravurou.vže car pozval některé důstojníky na oběd. Stejně se prý vyznamenali i pěšáci pluku Hillerova a pluku Jeronýma Colloredo. 20. 6. odjel car s velkoknížetem Nikolajem do Josefova a prohlédl si pevnost.") 21. 6. 1813 přijel db Opočna pruský král Bedřich Vilém III. Také on překročil hranice u Bělovse a cestou do Opočna se zastavil v Ratibořicích u kněžny Zaháňskě.") Zaháňská ohlásila zprvu, že 21. 6. 1813 oplatí velko- 172

kněžnám návštěvu a přijede do Opočna, ale návštěvu odvolala a omluvila se.") Oba panovníci v Opočně společně poobědvali a pak společně znovu odjeli do Pulic přihlížet manévrům. Tentokrát. předvedli válečnické umění švališěří pluku Klenau. Na manévrech rozhodli oba panovníci, že ve válce proti Napoleonovi budou pokračovat. Přímo zpulic odjel Bedřich Vilém III. přes Náchod ke svému vojsku a 23.6. 1813 jej stejnou cestou následoval i ruský car. Obě velkokněžny se svou družinou odjely z Opočna přes Pardubice do Prahy.") Schůzka tří císařů se tedy v r. 1813 neuskutečnila ani v Ratibořicích ani v Opačně. Nedošlo dokonce ani k jednání obou panovníků s Metterinchem nebo Trauttmannsdorfem. Svůj účel však opočenské manévry a předchozí jednání v Ratibořicích splnily znamenitě. Ve válce proti Napoleonoví bylo pokračováno. Není také bez zajímavosti, že v bitvě u Lipska (16.-18. 10. 1813), v níž byl Napoleon rozhodně poražen, se mimořádně vyznamenal kyrysnický pluk Somaríva, který v červnu 1813 přesvědčil u Pulic Alexandra I. o síle rakouské armády. Pobyt ruského cara v severovýchodních Čechách ovlivnil velmi příznivě myšlenky slovanské vzájemnosti. Hluboce zapůsobil nejen na vlastenecké kněze, učitele a vzdělané hospodářské úředníky, kteří o srdečném vítání ruského cara a jeho družiny nadšeně psali v kronikách i úředních hlášeních, ale také na prostý lid. Přispěl ovšem také podstatně ke zlomení Na-' poleonova panství. POZNÁMKY 1) Briefwechsel zwischenfriedtich Gentz und Adam MUller 1800-1829. Stuttgart 1857. Gentzova korespondence je uložena v knihovně Národního musea v Praze, č, 7406. 2) Friedrich Gentz, Uber denursprung und die obersten Prinzipien des Rechts. Výmar 1791. 3) Friedrich Gentz, Fragmente aus der neuesten Geschichte des politischen Gleichgewichts Lipsko 1805; týž Drážďanský manifest 1805, Vídeňský manifest 1809. 4) Clemens Brůhl, Die Sagan. Beran 1941. - Alois Jirásek, Dva doplňky. Sborník Božena Němcová 1820-1862, Praha 1912, str. 13n. - Erik Bouza, Goethe a Schiller v severovýchodních Čechách. Miscellanea, Trutnov' 1969, str. 261n. ll) Clemens Brůhl, c. d, - Bedřich Profeld, Ratibořice.v 1. polovině století XIX. Sbornbk Božena Němcová 1820-1862, Praha 1912, str. 5n. - Interwiew Jana Weniga s dr. Marií Ulrichovou..Šťastná to žena", Reportér IV (1969), Č. ll, str. 28n. 6) Erik Bouza: Napoleon a Náchodsko, Nový čas, Náchod, 21. 5. 1969, str. 3, 7) Státní archiv Zámrsk, Archiv velkostatku Náchoda - odděleni kuronské záležitosti. 8) Zdeněk Wirth, Soupis památek v okrese náchodskěm, Praha 1910. Str. 187n. Nejnověji v publikaci Ratibořice, státní zámek, kulturní a přírodní památky Babiččina údolí, Praha 1967, str. 3n. 9) Rodokmeny Colloredů třeboňského archiváře dr. Markuse ve sborníku k 70. narozeninám Josefa Colloredo - Mansfelda, Opočno 1936. Viz ovšem též jednotlivá hesla v Ottově slovníku naučném. 17.3

100) AntonIn Rezek, Praha a Čechy roku 1813. ČČH XVI (1910), str. ln. U) Státní archiv Zámrsk. Colloredský archív, bez signatury. Viz též Průvodce po státním archívu v Zámrsku. 12) Státní archív Zmrsk, archív velkostatku Náchoda, Militaria sign. 26 686. Viz též Erik Bouza, Žena v pozadi. Pochodeň 1969, Č. 92, str. 4. lll) Okresní archiv Náchod, archív Nového Města nad Metuji. Kronika Jana N. Padiaura, zápisy z r. 1818. 14) Kronika města Opočna na MěstNV v Opočně, O uvítání cara Alexandra na Opočně viz těž farní kronika Zieglerova, Okresní archív Rychnov nad Kněžnou, farní úřad Dobřany a Antonín Flesar - Popis historicko-archeologicko-statistický okresu Opočenského. Hradec Králové 1895, str. 83. 15) Antonín Flesar c. d. se domníval, že manévry byly uspořádány na počet hosti. 10) Státní archív Zámrsk, archív velkostatku Náchoda, Militaria Č. 26 686. Vrchní revident Kuťák, jehož paměti jsou pod touto signaturou uloženy. poznamenává, že pruského krále doprovázel od hranic v Bělovsi do Ratibořic S výběrčím dani střihavkou,který byl zřejmě podle mínění Kuťákova po vrchním Dinterovi druhý hodnostně nejvyšší úředník. 17) Kuťákovu zprávu potvrzuje nepřímo také Vokurka ve svých zprávách. 18) Tamtéž. Viz též Antonín Novotný, Staropražské sensace, Praha. Kolem pražského kongresu 1813, str. 83n. - Pražská návštěva Marie Luisy, str. 73n. 174