Křesťanské církve v občanské společnosti

Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek Oddíl 2.3 2.3 Katolická církev Pod pojem katolická církev zahrnujeme v současné době všechny křesťanské církve, které uznávají svou jednotu s římským biskupem papeţem. Tato jednota zahrnuje jak společnou nauku víry tak také právní podřízenost autoritě papeže. Dnes existuje těchto církví kolem dvaceti. Většina z nich historicky navazuje na staré východní křesťanské církve, je omezena na malou geografickou oblast a ke všem dohromady se hlásí relativně nepatrný počet lidí kolem deseti milionů. Jediná z katolických církví, která má celosvětový charakter a zároveň je nejpočetnější ze všech křesťanských církví vůbec, je církev římsko-katolická. Proto se (alespoň v naší kultuře) často pod pojmem katolická církev rozumí právě tato. Po letmém pohledu na východní řeckou část katolické církve (2.3.1) si podrobněji popíšeme organizační systém a vnitřní legislativu římskokatolické církve (2.3.2). V další části tohoto oddílu (2.3.3) se zaměříme na specifickou problematiku vztahů mezi laiky a klérem, která vychází z reality povinného kněţského celibátu a má hluboký dopad na ţivot a myšlení všech členů této církve. 2.3.1 Řeckokatolická církev Na území ČR se můţeme setkat také s jednou z východních katolických církví, totiţ s církví řeckokatolickou. Za datum jejího vzniku lze povaţovat rok 1595, kdy byla tzv. Brest-Litevskou Unií sjednocena část pravoslavné (ortodoxní) církve v oblasti Ukrajiny a východního Slovenska s římskou katolickou církví s tím, ţe si můţe ponechat východní obřad. Důvodem k tomuto kroku byl především politický tlak a ruské pravoslaví na něj později odpovídalo podobným tlakem vyvíjeným na katolíky, kteří ţili na jeho území. Současní řeckokatolíci, kteří se někdy označují za katolíky byzantského obřadu nebo také uniaty, uznávají autoritu papeţe a liší se od římsko-katolické církve zejména ve dvou oblastech: eucharistii a ostatní liturgické úkony slaví v byzantsko-slovanském obřadu, který je podobný liturgii pravoslavných církví, 1

řídí se Kodexem kánonů východních církví (Codex canonum ecclesiarum orientalium, CCEO, 1990), jehoţ některá ustanovení jsou odlišná od římsko-katolického kanonického práva (nejčastěji se uvádí rozdíl v povinnosti kněţského celibátu). Exkurs: Řeckokatolická církev jako překážka dialogu mezi katolíky a pravoslavnými V zemích, které se ocitly pod nadvládou ateistického komunismu, docházelo k násilné likvidaci uniatských církví, jejichž kněžstvo i věřící byli nuceni k návratu k pravoslaví (lvovský synod v r. 1946, prešovský synod v r. 1950, zrušení unie v Rumunsku v r. 1948). Restituci uniatů umožnil až postupný rozklad komunismu od 60. let 20. století. Podle pravoslavných patří dodnes uniatské církve k největším nepřátelům pravoslaví, v moderní době má tento náhled oporu v dění na východním Slovensku a Ukrajině v 90. letech 20. století, kdy uniaté po pádu komunismu žádali navrácení kostelů a majetku, který komunisté v předchozích letech uniatům násilně zabrali a následně věnovali pravoslavným. Pravoslavní drtivou většinu tohoto majetku vrátit odmítali, úspěšní v tomto postoji však byli jen někde. To byl důvod proč koncem 90. let zmrazily pravoslavné církve dialog s římskokatolickou církví a jediným tématem, o němž byly ochotny jednat, bylo uniatství. (Wikipedia: Pravoslaví) Na území ČR má řeckokatolická církev v současné době jeden samostatný exarchát (obdoba římskokatolických diecézí) s celkovým počtem asi 7000 členů. Sídlo církve je v Praze na Haštalském nám. 4, jejím hlavním chrámem je katedrála sv. Klimenta na Starém Městě. Současným nejvyšším představitelem je apoštolský exarcha (biskup) Ladislav Hučko, který je zároveň jedním z členů České biskupské konference (ČBK). V dalším textu této kapitoly se budeme zabývat výhradně západní, tedy římskokatolickou církví a pro zjednodušení pro ni budeme pouţívat zkrácený název katolická církev. 2.3.2 Organizace římskokatolické církve Katolická církev je organizována podle hierarchického principu, veškerá pravomoc je v ní tedy předávána shora dolů, od vyšších instancí k niţším (viz kap. 2.1.5 Organizační modely církví). S výjimkou volby papeţe v ní nejsou uplatňovány demokratické mechanismy. 2.3.2.1 Vedení církve na světové úrovni Nejvyšším představitelem církve je biskup města Říma, který je tradičně označován titulem papež (od lat. papa otec). Ten je zároveň povaţován za přímého nástupce prvního římského biskupa apoštola Petra a za zástupce Krista na zemi, někdy je nazýván pastýřem celé církve, sám sebe rád označuje za sluţebníka sluţebníků Boţích. Papeţ má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi (kán. 331), je tedy nejvyšší autoritou ve všech třech formách moci (zákonodárné, výkonné a soudní), které jsou v demokratických politických systémech z důvodu vzájemné kontroly a prevence zneuţití zásadně personálně odděleny. Papeţe volí tajným hlasováním v tzv. konkláve kardinálové, kteří ještě nedosáhli 2

věku 80 let. K řádnému zvolení je nutná alespoň dvoutřetinová většina hlasů přítomných kardinálů. Papeţ je neodvolatelný, ale můţe se sám vzdát úřadu. Exkurs: Posloupnost římských biskupů, kteří se později začali považovat za hlavu celé církve a přijali titul papež, je historicky doložitelná. Neznamená to však, že by šlo o nepřetržitou řadu odpovědných osobností, věrných odkazu Ježíše a apoštolů. V celkovém počtu 265 mužů, kteří se za bezmála 2000 let na papežském trůně vystřídali, najdeme jak světce tak také zločince. Mnozí z nich byli spíše vojevůdci a politiky než reprezentanty pacifistického náboženství. V některých obdobích docházelo k rozkolu mezi různými církevními frakcemi, takže vládli zároveň dva papežové. Počátkem 15. století byla situace tak nepřehledná, že musel Kostnický koncil (1414-1417) sesadit dokonce tři papeže a zvolit místo nich jiného. Mimořádné období prožívá papežství v posledním století, kdy všichni nositelé této funkce byli známi svým bezúhonným životem i odpovědným přístupem ke svým rozhodnutím. I oni však byli limitováni ve svých znalostech a schopnostech, takže ne s každým jejich rozhodnutím je možné souhlasit. Papežové 20. a 21. století: 256. Lev XIII. (1878 1903) Luigi Pecci 257. sv. Pius X. (1903 1914) Giuseppe Sarto 258. Benedikt XV. (1914 1922) Giacamo della Chiesa 259. Pius XI. (1922 1939) Achille Ratti 260. Pius XII. (1939 1958) Eugenio Pacelli 261. bl. Jan XXIII. (1958 1963) Giuseppe Roncalli 262. Pavel VI. (1963 1978) Givanni Montini 263. Jan Pavel I. (1978) Albino Luciani 264. Jan Pavel II. (1978 2005) Karol Wojtyla (Polák) 265. Benedikt XVI. (od 2005) Joseph Ratzinger (Němec) Papež Jan Pavel II. Mimořádnou osobností na papežském stolci byl Jan Pavel II. (Polák, vlastním jménem Karol Wojtyla, před zvolením arcibiskup v Krakově), po více než 450 letech první papež neitalského původu. Od svého zvolení v roce 1978 až do své smrti v roce 2005 se neúnavně zasazoval za dodržování lidských práv, měl výrazný podíl na destrukci komunistického bloku, stal se globální morální autoritou s vysokým kreditem nejen mezi křesťany. Na druhé straně jeho vnitrocírkevní působení neslo spíše konzervativní rysy, upevnil centralistický organizační systém a od kněží, biskupů a teologů vyžadoval vysokou míru loajality. Proslavil se také jako putující papež během svého pontifikátu podnikl více než 100 pastoračních cest po celém světě. V průběhu pontifikátu Jana Pavla II. byla vydána také dvě kolektivní díla zásadního významu pro celou církev nový Kodex kanonického práva (1983) a Katechismus katolické církve (1992). Papež Benedikt XVI. Joseph Ratzinger, Němec z Bavorska, narodil se 16. dubna 1927 v Marktl am Inn. Stal se knězem a teologem, působil jako teologický poradce na 2. vatikánském koncilu. V březnu 1977 byl jmenován arcibiskupem metropolitou v diecézi Mnichov Freising a krátce na to byl povolán do kardinálského kolegia. V listopadu 1981 ho Jan Pavel II. pověřil vedením Kongregace pro nauku víry. S tímto úřadem se automaticky pojí předsednictví Papežské biblické komise a Mezinárodní teologické komise. Navzdory závazkům, které souvisely s jeho úřadem, kardinál Ratzinger se nadále aktivně účastnil teologického dialogu, vydal řadu knih a článků. Byl blízkým poradcem Jana Pavla II., v roce 2002 se stal děkanem kardinálského kolegia. Za papeže byl zvolen 19. 4. 2005 a zvolil si jméno Benedikt XVI. (po Benediktu XV., který vedl katolickou církev v letech 1914 1922). Benedikt XVI. se stal papežem v době, kdy velká část církve považuje za nutné řešit některé naléhavé problémy: pokračování ekumenického a mezináboženského dialogu, demokratizaci církve, postavení žen v církvi, kněžský celibát, právní a pastorační otázky církevního manželství a situace rozvedených, otázky sexuální morálky a vztahu k homosexuální menšině apod. Zatím se však zdá, že vzhledem k jeho stáří a celkově konzervativním názorům nelze od tohoto papeže čekat žádná průlomová rozhodnutí. 3

Nejvyšší autoritu v církvi sdílí spolu s papeţem také biskupský sbor, který je tvořen všemi biskupy na světě (v současnosti je jich kolem 4000). Biskupové jsou ve většině případů přímo jmenováni papeţem. Mohou být také zvoleni příslušníky své diecéze, ale platnost této volby podléhá ještě následnému potvrzení papeţem. Biskupem se můţe stát pouze pokřtěný muţ, který dosáhl věku alespoň 35 let, je nejméně 5 let knězem, má doktorát nebo alespoň licenciát z teologie nebo je (i bez příslušného titulu) opravdu zběhlý v těchto oborech. Funkce biskupa není časově omezena, po dovršení 75 roků se však má biskup zříci svého úřadu a nechat na papeţi, zda jeho rezignaci přijme nebo ho poţádá o pokračování ve výkonu funkce. Biskupský sbor nemůţe rozhodovat o celocírkevních záleţitostech bez papeţe (platné je pouze takové rozhodnutí biskupů, které papeţ schválí), papeţ však můţe rozhodovat i samostatně, bez schválení biskupů. Slavnostním způsobem vykonává papeţ svou moc spolu s biskupy na obecném sněmu koncilu. Koncil můţe svolat jedině papeţ a s hlasovacím právem se ho účastní pouze biskupové. Poslední koncil byl Druhý vatikánský, který se konal v letech 1962-1965. Biskupský sněm synod je shromáţdění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa a scházejí se, aby spolu s papeţem projednávali otázky důleţité pro celou církev. Biskupské synody se v poslední době konají pravidelně v rozmezí 3 5 let. Exkurs: Ekumenické koncily Ekumenický koncil je shromáždění k rozhodování o zásadních věcech církve, na něž jsou pozváni všichni biskupové církve (nehledě k tomu, kolik se jich skutečně zúčastní). Koncilů se doposud uskutečnilo celkem 21. Východní církve uznávají platnost prvních sedmi koncilů, které se konaly před rozdělením v roce 1054; později už se přestavitelé všech ortodoxních církví nikdy nesešli, a to i přes opakované pokusy zvláště ve 20. století. Reformované církve uznávají za platné pouze první čtyři koncily, a to podle kritéria korektní interpretace nauky Písma. Prvních osmi koncilů, které se konaly na východě, se osobně neúčastnil římský biskup (papež), ale měl na nich své legáty s čestným postavením a později schvaloval jejich rozhodnutí. Všechny následující koncily byly pouze vnitřní věcí katolické církve, na 2. vatikánský však byli přizváni pozorovatelé z ekumény. Dnes může v katolické církvi koncil svolat, řídit, odročit, přerušit nebo rozpustit pouze papež, což u prvních sedmi koncilů neplatilo, tam papež pouze schvaloval výsledek. Teorie konciliarismu, která vychází z přesvědčení, že koncil má vyšší autoritu než papež a která byla prakticky realizovaná v Kostnici, nikdy nebyla uznána jako oficiální názor církve. Naopak dogma o papežské neomylnosti (1870) přisuzuje papeži jednoznačně vyšší autoritu než koncilu: koncil nemůže vydat rozhodnutí, které by neschválil papež, papež však může vyhlásit závažné rozhodnutí i bez svolání či bez souhlasu koncilu. Seznam koncilů uznávaných katolickou církví: 1. nikajský koncil (325) 1. konstantinopolský koncil (381) Efeský koncil (431) Chalkedonský koncil (451) 2. konstantinopolský koncil (553) 3. konstantinopolský koncil (681) 2. nikajský koncil (787) 4. konstantinopolský koncil (870) 1. lateránský koncil (1123) 4

2. lateránský koncil (1139) 3. lateránský koncil (1179) 4. lateránský koncil (1215) 1. lyonský koncil (1245) 2. lyonský koncil (1274) Viennský koncil (1311 aţ 1312) Kostnický koncil (1414-1418) Basilejský koncil (1431 1449) 5. lateránský koncil (1512 1517) Tridentský koncil (1545 1563) 1. vatikánský koncil (1869 1870) 2. vatikánský koncil (1962 1965) Zvláštní skupinu mezi biskupy tvoří ti, kteří byli papeţem jmenováni za členy sboru kardinálů. Jejich počet není pevně stanoven, v poslední době kolísá kolem 170. Za kardinály jmenuje papeţ většinou biskupy, můţe však jmenovat i kněze, ti však jsou povinni přijmout po svém jmenování biskupské svěcení. Kardinálové pomáhají papeţi projednáváním závaţných církevních otázek nebo zastáváním různých úřadů ve vatikánském církevním ústředí. Také jim přísluší volba papeţe. Výkonným orgánem papeţe jakousi církevní vládou, jejímţ prostřednictvím vyřizuje papeţ obvyklé záleţitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem, je Římská kurie, označovaná také Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (kán. 361), kterou tvoří zejména následující úřady: Státní (papežský) sekretariát: v jeho čele stojí státní sekretář (obdoba předsedy vlády), který řídí celý systém a je tedy v církvi druhou osobou po papeţi; je také papeţem jmenován (na dobu neurčitou) a smrtí papeţe jeho funkce zaniká. Sekretariát je sloţen ze dvou sekcí: pro všeobecné záleţitosti a pro styky se státy (analogie ministerstva zahraničí - vedení vatikánské diplomacie). Vatikánská diplomacie se realizuje prostřednictvím papeţských velvyslanců (nunciů): jsou jmenováni papeţem a vysílání do jednotlivých států. Jejich poslání je jednak vnitrocírkevní (tvoří most mezi vatikánským ústředím a místními církvemi), jednak mezinárodně-politické (jako členové diplomatického sboru hájí zájmy církve a Vatikánu u místních vlád). Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v jejich čele stojí kardinálové, jejich význam je spíše náboţenský neţ politický. Seznam vatikánských kongregací: Kongregace pro nauku víry (její součástí je Biblická komise a Mezinárodní teologická komise) Kongregace pro východní církve (kontakt s východními uniatskými katolickými církvemi) Kongregace pro bohosluţbu a řád svátostí (liturgické záleţitosti) Kongregace pro kauzy svatých (blahořečení a svatořečení) 5

Kongregace pro biskupy (její součástí je komise pro Latinskou Ameriku) Kongregace pro evangelizaci národů (koordinace misií, zejména v rozvojovém světě) Kongregace pro klérus (její součástí je komise pro umělecké a historické památky) Kongregace pro instituty zasvěceného ţivota a společnosti apoštolského ţivota (zejména řeholní řády) Kongregace pro katolickou výchovu (koordinace církevního školství) Exkurs: Kongregace pro nauku víry Tato nejvýznamnější z vatikánských kongregací byla založena 1542 pod názvem Svatá inkvizice a obnovena papežem Pavlem VI. v roce 1988 pod název Kongregace pro nauku víry. Jejím posláním je podporovat a chránit nauku víry a mravů v celé katolické církvi. Má 25 členů ze 14 národů (biskupové) a 28 stálých konzultorů (profesoři papežských univerzit). Spadá pod ni také Papežská biblická komise a Mezinárodní teologická komise, které mají své vlastní týmy odborníků. Představitelé kongregace se setkávají s biskupy z celého světa při pravidelné návštěvě ad limina, proto mají přímé informace o problémech světové církve. Kongregace vydává dokumenty týkající se nauky víry a mravů (vymezují, co učí katolická církev a co ne), disciplíny (poukazují na konkrétní vyjádření a chování, která jsou v rozporu s naukou církve) a liturgie (upřesňují a zdůvodňují pravidla liturgického chování). Jedenáct rad: jsou relativně novou sloţkou celého systému, vznikly aţ po 2. vatikánském koncilu; mají podobný smysl jako kongregace, nemají však tak silný právní dopad vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí. Seznam vatikánských rad: Rada pro laiky Rada pro podporu jednoty křesťanů (její součástí je komise pro náboţenské vztahy s judaismem) Rada pro rodinu Rada pro spravedlnost a mír (Iustuitia et Pax jejím úkolem je ochrana lidských práv a šíření sociální nauky církve) Cor unum Rada pro sociální činnost církve (její součástí je výbor pomoci obětem války na Blízkém východě) Rada pro pastorační péči o lidi mimo domov a na cestách Rada pro pracovníky zdravotnických zařízení Rada pro interpretaci legislativních textů Rada pro mezináboţenský dialog (její součástí je komise pro náboţenské vztahy s muslimy) Rada pro kulturu Rada pro veřejné sdělovací prostředky 2.3.2.2 Vatikánský stát Pro pochopení současné praxe církve je nutné i pochopení reality vatikánského státu. Jeho současný význam je především ve zvýšení mezinárodní prestiže církve, která jako jediná ze současných náboţenských institucí můţe jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu můţe vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních reţimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikoţ jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeţe, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeţi. Zejména díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních desetiletích vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se 6

týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záleţitosti), které jsou často nedostatečně rozlišeny. Tento tlak bývá někdy v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiţ církve u jejích vlastních členů proto ve světovém měřítku klesá. Exkurs: Současná podoba papežství Současná podoba papežství, která kopíruje absolutisticko-monarchický politický systém, je výsledkem dlouhého a složitého historického vývoje. Nelze ji odvodit ani z biblických textů ani z praxe prvotní církve. Poprvé se s ní setkáváme v 11. století za papeže Řehoře VII., jehož reforma, později nazvaná podle jeho jména gregoriánská, prosadila obraz církve jako společnosti postavené na přesných právních formulacích a soustředěné kolem jediné autority papeže. Později byl tento model potvrzen tridentským koncilem (1546-1564), který se posílením papežské autority snažil reagovat na reformační hnutí. Vrcholné podoby pak dosáhl na 1. vatikánském koncilu (1870) vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti a jurisdikčního primátu papeže nad celou církví a každým jejím členem. Teprve 2. vatikánský koncil (1962-1965) posílil myšlenku kolegiality a spoluodpovědnosti všech biskupů, ta se však doposud téměř nepromítla do církevních právních norem. Podle Hanse Künga (1999, s. 247) je tato podoba papežství dokonce v přímém rozporu s evangeliem. Církev Nového zákona totiž rozhodně nebyla centralizovaná: apoštolové sami nebo ve skupinkách zcela svobodně a nezávisle procházeli tehdejším kulturním světem a zakládali a řídili církevní obce; právnická: Ježíš naopak varoval apoštoly před právnickým myšlením židovských rabínů; politická: Ježíš se vyhýbal politické angažovanosti a své učedníky učil žít v jakémkoli politickém systému, současné ústředí církve je však svrchovaným státem a vyvíjí vlastní politickou činnost; klerikalizovaná: všichni křesťané se považovali za Boží lid, v současné církvi však nad laickým stavem dominuje patriarchální hierarchie a stav celibátních mužů; militarizovaná: Ježíš vyzýval k odpouštění, mírumilovnosti a toleranci, středověká církev však vedla náboženské války a pronásledovala lidi odlišných názorů; současná církev vyvíjí často silný psychologický nátlak na své členy, kteří nesouhlasí se všemi podrobnostmi jejího učení. 2.3.2.3 Kanonické právo Kanonickým právem rozumíme soubor závazných pravidel chování pro katolické křesťany. Taková pravidla provází církev téměř po celou dobu její existence. Uţ od 4. století se pro ně uţívá pojem kánony, jímţ chtěla církev odlišit své vlastní předpisy od zákonů vydávaných světskou autoritou (řecky nomos). Ve středověké Evropě bylo kanonické právo vyspělejší neţ právní systémy jednotlivých států, proto ho lze také povaţovat za jeden z nejdůleţitějších zdrojů moderního práva v Evropě. Za nejstarší církevní právní sbírku je povaţováno Učení dvanácti apoštolů (Didaché), které vzniklo kolem r. 100 po Kristu. Později bylo vytvářeno mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území. Ve 12. stol. došlo k prvnímu pokusu o vytvoření právní sbírky, která by byla platná pro celou západní církev vešla do dějin pod názvem Graciánův dekret (Decretum Gratiani) a stala se východiskem pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších staletích. K jejímu zásadnímu přepracování došlo aţ po 7

Tridentském koncilu, kdy bylo třeba zapracovat do právních norem nové církevní reformy. V roce 1582 vydal proto papeţ Řehoř XIII. novou sbírku Corpus Iuris canonici ( Tělo kanonického práva), která platila téměř beze změn aţ do počátku 20. století. Šlo však skutečně o sbírku několika zákoníků vytvářených po dobu téměř 500 let, k níţ byly později přidávány další normy. Proto se stále jasněji ukazovala nutnost vytvořit jednotný kodex, který by všechny dosavadní normy systematiky rozčlenil a aktualizoval, a který by byl stejně závazný pro všechny členy církve. Takovým zákoníkem se stal teprve Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici) z roku 1917. Je zákoníkem, jednotným, obecným a výlučným, moderně zpracovaným, a představuje první úplnou kodifikaci kanonického práva v dějinách latinské církve (Hrdina 2002: 53). Tento kodex byl po 2. vatikánském koncilu přepracován v duchu koncilních závěrů, současná platná verze byla vydána papeţem Janem Pavlem II. v roce 1983. Kanonické právo má některé specifické rysy, jimiţ se odlišuje od práva civilního: Jde o právo náboženské, proto reguluje nejen vztahy mezi jednotlivci a skupinami v rámci církevní instituce (horizontálně), ale jeho cílem je formace křesťanů v jejich vztahu k Bohu (vertikálně) podle hlavního kanonicko-právního principu nejvyšším zákonem je spása duší (kánon 1752). Adresáti práva (osoby, které jsou jím vázány) nejsou určeni teritoriálně, ale v důsledku své příslušnosti ke katolické církvi, ať se nacházejí kdekoliv na Zemi. Kanonické právo je kombinací práva s teologií, a proto obsahuje jak normy, jejichţ původcem je církevní autorita (ius humanum právo lidské), tak také normy, za jejichţ původce je povaţován Bůh (ius divinum právo božské). Zákonodárcem norem platných pro celou církev je v rámci hierarchické struktury církve výhradně papeţ (příp. obecný koncil s papeţským schválením), normy platné pouze pro určitou místní církev mohou vydávat biskupové pro své diecéze. Kanonické právo je kombinací práva s teologií, vychází z norem křesťanské morálky a z článků víry křesťanské věrouky a pracuje tedy také s teologickými a etickými kategoriemi (např. víra, láska, hřích, svědomí). Nespokojuje se s dodrţením litery zákona, ale poţaduje, aby bylo naplněno křesťanským duchem. Proto také rozlišuje tzv. vnější obor (forum externum) a vnitřní obor (forum internum). 8

Celkovou morální náročnost kanonického práva vyvaţuje specifický princip tzv. kanonické umírněnosti (aequitas canonica): bohatý systém poskytování výjimek (dispenzí) z norem, které nejsou boţského práva. Tyto moţnosti jsou textem Kodexu přímo stanoveny a zároveň je vţdy uvedeno, která církevní autorita (farář, biskup, papeţ) můţe danou dispens udělit. Kanonický princip epikie dokonce říká, ţe zákon nezavazuje, pokud by jeho dodrţení působilo těţkou újmu. Obsah Kodexu kanonického práva 1983: Kniha I Všeobecné normy, Kniha II Boţí lid (Křesťané, Hierarchické zřízení církve, Společnosti zasvěceného a apoštolského ţivota), Kniha III Učitelský úřad církve, Kniha IV Posvěcující sluţba církve (Svátosti, Bohosluţba, Posvátná místa a budovy), Kniha V Majetek církve, Kniha VI Církevní tresty, Kniha VII Soudní a mimosoudní řízení. Výběr některých důležitých právních norem: Příslušnost k církvi vzniká křtem nebo přijetím toho, kdo byl pokřtěn v jiné církvi. Zrušena můţe být pouze osobním rozhodnutím, písemně projeveným a zapsaným do matriky křtu. Způsobilost k právním úkonům: děti (do 7 let) jsou způsobilé k právům, nezpůsobilé k právním úkonům, nezletilí (od 7 do 18 let) jsou způsobilí k právním úkonům pouze v konkrétních vyjmenovaných případech, zletilí (od 18 let) jsou plně způsobilí k právním úkonům. Moc řízení je vázána na platně přijaté svěcení (jáhenské kněţské biskupské, v rámci apoštolské posloupnosti) a zároveň na přijatý církevní úřad (farář, diecézní biskup - ordinář, papeţ). Papeţ i ordinář je zároveň nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Struktura církve: univerzální církev, partikulární církev diecéze (v rámci státu biskupská konference), farnost základní organizační jednotka. Všechny jsou ze zásady právnickými osobami. Rady na všech úrovních mají pouze poradní pravomoc. Základní povinností všech členů církve je udrţovat stálé a plné společenství s církví, které je zaloţeno trojím svazkem: 1. vyznáním víry, 2. společenstvím svátostí, 3. uznáním církevního vedení. 9

Křesťané mají právo sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra slovo a svátosti, sdruţovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, svobodně si volit ţivotní stav, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. Trestní právo: církev plně uznává autonomii civilního trestního práva, její trestní právo se omezuje pouze na vnitrocírkevní věci týkající se víry a církevní autority (vyjmenována Tretera 201 202). Tresty: zabraňování v konání některých náboţenských úkonů, zejména přijímání svátostí; kázeňské tresty (pouze u kněţí a řeholníků: odnětí úřadu, přeloţení, propuštění z duchovního stavu). Kterýkoliv trest můţe příslušná autorita prominout. Exkurs: Kanonizace Specifickou součástí církevního práva je tzv. právo kanonizační. V katolických a pravoslavných církvích se dodnes udržuje tradice oficiálního vyhlašování blahoslavených (beatifikace) a svatých (kanonizace). V zásadě jde o autoritativní prohlášení papeže, že osoba, která již zemřela a o níž je známo, že za svého života vynikala vysokým stupněm naplňování křesťanských etických zásad, žije po smrti u Boha v nebi vyjádřeno teologickou terminologií: dosáhla spásy. K takovému prohlášení dochází církev na základě přesně stanovených kritérií, mezi něž patří především hrdinské ctnosti dané osoby, veřejně sdílená pověst svatosti, prokázané zázraky, které se staly na její přímluvu, a někdy také mučednická smrt (obětování života v zájmu zachování křesťanské víry). Smyslem beatifikací a kanonizací je nabídnout věřícím životní vzory, které mohou následovat, přímluvce, kteří mohou přednášet Bohu jejich potřeby, a vhodné cíle osobního i společného kultu. Přesný právní postup vedoucí k vyhlašování blahoslavených a svatých má dlouhou historii. Jeho počátkem bylo spontánní uctívání mučedníků v prvotní církvi. Mučednická smrt se považovala za nejvyšší stupeň svědectví (martyria) o Kristu a o křesťanské víře. Každý, kdo zemřel jako mučedník v průběhu pronásledování křesťanů římskou státní mocí před rokem 313, byl zapsán do tzv. martyrologia seznamu svědků. Později, v dobách svobody církve, byli do tohoto seznamu zapisováni také další vynikající křesťané, zvláště biskupové, teologové, poustevníci, křesťanští panovníci apod. O tom, kdo může být uctíván jako svatý, rozhodovali většinou místní biskupové. Až do 10. stol. bylo vyhlášení svatého spojeno s přenesením jeho tělesných ostatků z místa, kde byl pohřben, do kostela, kde byly vystaveny k veřejnému uctívání. Aby se zamezilo nepřehlednému šíření kanonizací bez jasných kritérií, vyhradil si od 13. století výhradní právo kanonizací pro celou církev pouze papež. V 17. stol. byly jako předstupeň kanonizací zavedeny beatifikace. Významným počinem v právním nastavení příslušných procesů byl dokument papeže Benedikta XIV.: De Servorum Dei Beatificatione et Beatorum Canonizatione (1734). V roce 1917 se stala pravidla pro beatifikace a kanonizace součástí nového Kodexu kanonického práva. Při přípravě nového kodexu (1983) bylo rozhodnuto o vynětí těchto norem a o jejich samostatném zpracování. To se uskutečnilo vydáním apoštolské konstituce Jana Pavla II. Divinus Perfectionis Magister (1983) a následných realizačních směrnic. Tyto právní normy stanovují následující postup kanonizačního procesu: Na základě veřejné pověsti svatosti schvaluje diecézní biskup zkoumání ctností daného člověka (může začít nejdříve 5 let po jeho smrti) po potvrzení jej biskup prohlásí služebníkem Božím. Všechny materiály z tohoto procesu na diecézní úrovni jsou pak předány vatikánské Kongregaci pro svatořečení. Kongregace pro svatořečení přezkoumá kvalitu diecézního procesu pak může být dotyčná osoba prohlášena za ctihodnou. Byla-li prokazatelně mučedníkem, může být hned prohlášena i za blahoslavenou. Jinak je třeba prokázat zázrak na její přímluvu. Vyhlášení za blahoslaveného není považováno za neomylné. Blahoslavený má určeno datum svátku, může být uctíván místními církvemi, úcta však není povinná. 10

Ke svatořečení, které je považováno za neomylné rozhodnutí církve, se vždy očekává další zázrak. Kanonizovanému náleží povinná úcta v celé církvi. Prokazování zázraků se dnes může jevit jako anachronické, vychází však z dlouhé církevní tradice. Křesťané vždy prosili svaté o přímluvu u Boha, aby projevil svou moc zázračným způsobem, zvláště v situacích nevyléčitelných nemocí. Pokud pak skutečně došlo k uzdravení, které bylo zcela mimo možnosti soudobého lékařství, byl tento jev označen jako zázrak. Ten byl zároveň považován za důkaz toho, že osoba, k níž směřovaly modlitby křesťanů, je skutečně u Boha v nebi. Současné kanonizační právo klade na prokazování zázraků velmi přísná odborná kritéria. Otázky týkající se kanonizačního práva: V základních dokumentech nejsou stanovena kritéria pro hrdinské ctnosti. Pojetí ctnosti se historicky vyvíjí. To je zásadní problém, neboť tradiční katolické pojetí pokory a poslušnosti je do jisté míry v rozporu se současným pojetím důstojnosti a zralosti osoby. Podobně nejsou v základních dokumentech stanovena kritéria pro mučednictví a pro zázrak. Všechny tyto pojmy přitom podléhají vývoji příslušných vědních oborů (psychologie, sociologie, historie, resp. medicíny) a je tedy třeba je stále znovu transparentně specifikovat. V hodnocení pravověrnosti spisů (cenzoři) není stanoveno, zda kritériem má být současný nebo historický stav teologie a magisteria. Naprostá většina beatifikovaných a kanonizovaných v historii i současnosti jsou lidé žijící v celibátu to podporuje překonanou teologickou tezi o větší dokonalosti celibátního stavu. Souhrnným klíčovým problémem je tedy historicita : mají kritéria ve všech oblastech odpovídat době smrti dané osoby nebo současnosti? Pokud jsou dnes kanonizovány historické osoby podle historických kritérií, jaký význam to má pro současného člověka? Není formálně stanoveno finanční zajištění procesů to podporuje spekulace o korupci v této oblasti. Všechny uvedené otázky lze dokumentovat analýzou životopisů osob kanonizovaných posledními papeži: Z celkem 482 kanonizovaných Janem Pavlem II. bylo kromě kněží, řeholníků, řeholnic a mučedníků pouze 7 laiků: 2 polské královny, Zdislava z Lemberka, italský lékař žijící v celibátu (G. Moscato), 2 laičky (vdova od 20 let a matka, která zemřela při porodu) a jeden Indián (Juan Diego vizionář z Guadalupe v Mexiku). Benedikt XVI. kanonizoval (do října 2008) celkem 18 osob, žádná z nich nebyla laikem. Za posledních 30 let (tedy v době, kdy církev uznává kvalitativní rovnost manželského a celibátního života) nebyl z celkového počtu 500 osob kanonizován ani jeden laik/laička z titulu svého rodinného/partnerského života spojeného s veřejnou, sociální nebo politickou angažovaností. 2.3.2.4 Vedení církve na úrovni státu a diecéze Střední organizační jednotkou církve je diecéze (biskupství), v jejímţ čele stojí biskup. Biskupové všech diecézí v rámci jednoho státu tvoří biskupskou konferenci, která společně rozhoduje o otázkách důleţitých pro celou církev v daném státě, je partnerem pro jednání mezi církví a státem, reprezentuje církev před veřejností. V závislosti na velikosti státu a také na historických předpokladech mohou být skupiny diecézí sdruţeny ještě do tzv. církevních provincií, v jejichţ čele stojí biskup metropolita (arcibiskup). Organizace katolické církve v ČR 11

Česká církevní provincie: Arcibiskupství praţské (v jeho čele je arcibiskup metropolita, který bývá zpravidla také kardinálem) Biskupství českobudějovické Biskupství plzeňské Biskupství litoměřické Biskupství královéhradecké Moravská církevní provincie: Arcibiskupství olomoucké (v jeho čele je arcibiskup metropolita) Biskupství brněnské Biskupství ostravsko-opavské Česká biskupská konference (ČBK), zřízená Apoštolským stolcem, je sborem biskupů České republiky, kteří ve vzájemné spolupráci řídí církev na území celého státu. Biskupská konference je právnickou osobou, jejím sídlem je Praha, Thákurova 3. Patří k ní nejen všichni diecézní (sídelní) biskupové obojího obřadu (tedy římského i byzantského), ale také biskupové pomocní a emeritní (penzionovaní). Členové ČBK volí na období šesti let svého předsedu, který je zároveň formálním představitelem církve před státem i před veřejností. ČBK má svou Stálou radu, Generální sekretariát, Ekonomickou radu, Komise (např. pro nauku víry, pro liturgii, pro katolickou výchovu) a Rady (pro sdělovací prostředky, mládeţ, charitu, zdravotnictví, ekumenismus, bioetiku a další), ustavené k dosaţení určitého cíle. Představitelem diecéze je diecézní biskup, který je povinen kaţdých pět let podat papeţi zprávu o stavu své diecéze. Mezi hlavní orgány diecéze patří diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, jejími členy by měli být alespoň tři kvalifikovaní křesťané), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi), kněţská rada (asi polovinu volí kněţí, zbytek jmenuje biskup) a sbor poradců (6 12 členů, jmenuje biskup z členů kněţské rady). Ţádná z uvedených rad však nemá rozhodovací pravomoci, jejich názor tedy ani v případě většinového či jednomyslného rozhodnutí není pro rozhodování biskupa závazný. 2.3.2.5 Vedení církve na místní úrovni Nejniţší organizační jednotkou církve je farnost (analogie sboru nebo obce v jiných církvích). Jde o natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením místního biskupa do pastorační péče faráři. Většina farností je územních, mohou však být také farnosti osobní, jejichţ členy jsou osoby s určitými společnými znaky či zájmy (např. studenti, příslušníci určité národnostní menšiny apod.), nezávisle na jejich územní příslušnosti. 12

Farář je ustanoven biskupem na dobu neurčitou a musí být knězem. V jedné farnosti můţe být více kněţí, z nichţ jeden nese hlavní odpovědnost a jedná jménem farnosti (je jejím statutárním orgánem), ostatní jsou farní vikáři. Farář má povinnost hlásat slovo Boţí, slavit svátosti a pečovat o své farníky. V 75 letech se musí zříci úřadu. V kaţdé farnosti musí být ekonomická rada a doporučuje se také pastorační rada povinnost jejího vytvoření můţe stanovit místní biskup. Obě rady mají vůči faráři stejné postavení jako diecézní rady vůči biskupovi jsou pouze poradní, plnou rozhodovací pravomoc má vţdy farář. Farnost je základní subjekt i objekt pastorační činnosti církve. Tento nový pohled přinesl Druhý vatikánský koncil: dříve byl subjektem nositelem činnosti církve pouze farář, dnes je jím celá farnost, v níţ jednotliví členové a skupiny mají různé sluţby a odpovědnosti. 2.3.2.6 Druhý vatikánský koncil Nejdůleţitější událostí v moderních dějinách nejen katolické církve, ale celého křesťanstva, byl druhý vatikánský koncil. Takové reprezentativní shromáţdění, jehoţ se účastní všichni biskupové katolické církve, není k běţnému řízení církve nutné. Papeţ je svolává jen výjimečně, je-li třeba rozhodnout otázky zásadního významu. Předchozí koncily se konaly v 16. století (tridentský reagoval na reformaci) a v 19. století (1. vatikánský vyhlásil článek víry o papeţské neomylnosti). Kdyţ starý papež Jan XXIII. krátce po svém zvolení v roce 1958 zveřejnil svůj úmysl svolat nový koncil, bylo to přijato jak s nadšeným zájmem, tak s chladným odmítnutím. Katolická církev se tehdy nacházela v náročné situaci: stále více lidí, včetně jejích vlastních členů, ji vnímalo jako instituci, která není schopna chápat a brát váţně situaci současného světa a člověka. Nesrozumitelná liturgie, fundamentalistická interpretace Bible, odmítání sociologických a psychologických poznatků, rezervovanost k nabídce spolupráce ze strany evangelických církví, paušální odsuzování nekřesťanských náboţenství, odmítání dialogu uvnitř církve, kázeňské postihy nedostatečně loajálních teologů a duchovních, podhodnocení úlohy laiků vzhledem k hierarchii to všechno vzdalovalo od církve stále více lidí a ji samotnou posouvalo na okraj společenského dění. Tehdejší vedení církve si tuto situaci uvědomovalo, ale cestu ke změně najít nemohlo, neboť bylo přesvědčeno o trvalé platnosti všech minulých církevních rozhodnutí. Navíc celý organizační a právní systém církve fungoval dobře, takţe neexistovaly ani bezprostřední důvody k administrativním reformám. Na druhé straně si však mnozí katoličtí laici, kněţí 13

a teologové uvědomovali závaţnost situace, reflektovali ji, hledali východiska a zkoušeli nové cesty. Tak se uţ před koncilem rozvíjela různá obnovná hnutí liturgické, biblické, ekumenické, pastorálně-psychologické a další. Ţádné z nich však nemělo přímou podporu církve, naopak byla sledována spíše s podezřením a někteří jejich členové, pokud šlo o kněze či teology, byli kázeňsky postihováni. Jan XXIII. si byl této situace vědom a svým symbolickým gestem, jímţ doprovodil vyhlášení koncilu otevřením okna, nenechal nikoho na pochybách o tom, co je jeho cílem. Šlo mu skutečně o to, aby církev otevřela okna současnému světu. Dal najevo, ţe by tento koncil poprvé v dějinách koncilů neměl řešit otázky dogmatické, ale pastorační. Koncil se konal v letech 1962 1965 a měl čtyři plenární zasedání v bazilice svatého Petra ve Vatikánu, trvající vţdy od září do začátku prosince. Účastnilo se ho téměř 3000 biskupů katolické církve s hlasovacím právem, mnoho teologických poradců a také pozvaní zástupci jiných křesťanských církví. Přestoţe papeţ Jan XXIII. zemřel mezi prvním a druhým koncilovým zasedáním, jeho nástupce Pavel VI. pokračoval v započaté linii a dopomohl k tomu, ţe koncil nakonec i přes mnoho kontroverzí dosáhl cílů, které si stanovil. Výsledkem bylo 16 dokumentů, které uvádíme v následujícím přehledu: Dokumenty 2. vatikánského koncilu: Věroučná konstituce o církvi LUMEN GENTIUM (Světlo národů) Věroučná konstituce o Boţím slově DEI VERBUM (Boţí slovo) Konstituce o posvátné liturgii SACROSANCTUM CONCILIIUM (Posvátný koncil) Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě GAUDIUM ET SPES (Radost a naděje) Dekret o pastýřské sluţbě biskupů v církvi CHRISTUS DOMINUS Dekret o sluţbě a ţivotě kněţí PRESBYTERORUM ORDINIS Dekret o výchově ke kněţství OPTATAM TOTIUS Dekret o přizpůsobené obnově řeholního ţivota PERFECTAE CARITATIS Dekret o apoštolátu laiků APOSTOLICAM ACTUOSITATEM Dekret o katolických východních církvích ORIENTALIUM ECCLESIARUM Dekret o ekumenismu UNITATIS REDINTEGRATIO Dekret o misijní činnosti církve AD GENTES Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích INTER MIRIFICA Prohlášení o křesťanské výchově GRAVISSIMUM EDUCATIONIS Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboţenstvím NOSTRA AETATE Prohlášení o náboţenské svobodě DIGNITATIS HUMANAE I kdyţ formulace dokumentů jsou často nejasné a víceznačné, nelze popřít, ţe koncil prosadil mnoho myšlenek, jimţ se do té doby katolická církev bránila. Za nejdůleţitější lze povaţovat tyto: Církev jako společenství: za primární znak církve se uţ nepovaţuje její hierarchická struktura, jak tomu bylo doposud (i kdyţ ta zůstává plně zachována), ale vzájemné společenství mezi všemi členy církve (tzv. koinoniální model církve, z řec. koinónia 14

společenství; konstituce Lumen Gentium). Hlavním praktickým důsledkem této změny je zvýšení pravomoci místních biskupů a zaloţení biskupských konferencí v rámci jednotlivých států (decentralizace církve; dekret Christus Dominus). Antropologický obrat v teologii a v církevní praxi: církev uţ nechce lidem pouze předávat svou pravdu, ale chce se podílet se na jejich radostech i bolestech, vést s nimi dialog a nabízet jim svou pomoc v oblastech, kde je k tomu kompetentní. Metoda dialogu se stává pastoračním imperativem (konstituce Gaudium et Spes). Liturgická reforma: podpora aktivní účasti věřících na liturgii zavedením domácího jazyka namísto dosavadní povinné latiny, novým pojetím liturgického prostoru (jeho středem je oltář, kněz stojí čelem k lidu) a zpřístupněním některých liturgických sluţeb laikům; větší důraz se klade také na Boţí slovo v liturgii (konstituce Sacrosanctum koncilium). Biblická reforma: podpora historicko-kritické metody jako základního interpretačního klíče k biblickým textům (konstituce Dei Verbum). Změna postavení laiků v církvi: na rozdíl od dosavadního pojetí v katolické církvi je ţivotní stav laika ţijícího v manţelství povaţován za stejně hodnotný jako stav kněze či řeholníka ţijícího v celibátu. Zároveň je laikům přiznána spoluodpovědnost za realizaci poslání církve, a to jak v oblasti politické a sociální, tak i v evangelizaci, liturgii a pastoraci (dekret Apostolicam Actuositatem). Ekumenická otevřenost: katolická církev poprvé oficiálně přiznává svou část viny na rozdělení církve a vyjadřuje lítost nad svými chybami; uznává, ţe jiné církve jsou v určitém společenství s katolickou církví, i kdyţ ne dokonalém a ţe jejich současní členové mohou dojít spásy ve svých církvích; vyhlašuje jako svůj program úsilí o jednotu, zrušení předsudků, nepřátelství a odsuzování; hlásí se k ekumenickému hnutí, které vzniklo původně z iniciativy evangelických církví (dekret Unitatis Redintegratio, později označený jako magna charta ekumenismu). Mezináboženský dialog: církev uznává, ţe také nekřesťanská náboţenství obsahují zrnka pravdy a ţe dialogem s nimi mohou být i křesťané obohaceni; zároveň přiznává své chyby v dosavadním vztahu k ţidovskému národu a náboţenství a vyjadřuje své odhodlání k dialogu s ním a k vzájemnému respektu (prohlášení Nostra Aetate). Vztah k nevěřícím a nábožensky lhostejným: církev sice nemůţe souhlasit s ateismem, ale uznává právo nevěřících na vlastní názor a přijímá na sebe část viny za rozšíření 15

ateismu a náboţenské lhostejnosti; zároveň připouští i moţnost spásy nevěřících, pokud poctivě hledají pravdu a ţijí podle svého svědomí (konstituce Gaudium et Spes). Lidská práva a náboženská svoboda: církev se hlásí k základním lidským právům, která vycházejí z principu důstojnosti člověka a která byla vyhlášena Všeobecnou deklarací lidských práv; přiznává také kaţdému právo na svobodnou volbu vlastního náboţenství (tomu se dlouho bránila, neboť volbu jiného neţ katolického náboţenství povaţovala za škodlivou pro člověka; dekret Dignitatis Humanae). 2.3.3 Problém laiků a kléru Jde o specifický problém současné katolické církve. Jeho pochopení je předpokladem pro porozumění některým dalším katolickým zvláštnostem. Uţ při samotném definování pojmu laik se potýkáme se zásadní těţkostí v běţné teologické terminologii lze pouze formulovat, kdo laikem není, tedy vytvořit negativní definici laika. Jasně jsou zde definováni pouze nositelé svěcení v apoštolské posloupnosti ordinovaní (vysvěcení) jáhni, kněţí, biskupové (jedno svátostné svěcení ve třech stupních), kteří ţijí v celibátu a zároveň jsou nositeli rozhodovacích pravomocí v církvi. Všichni ostatní jsou laici (tedy nekněží, neordinovaní): křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení (CIC, kán. 207 1). Rozdělení je dáno definitivně, mezi těmito dvěma skupinami lidí (v dřívější terminologii byly nazývány stavy ), které jsou navíc početně zcela nesouměrné (laiků je naprostá většina, více neţ 99%) je z církevně právního hlediska v průběhu lidského ţivota jen velmi omezená prostupnost: laik ţijící v manţelství se kvůli poţadavku celibátu nemůţe stát knězem; kněz, který se musel zavázat k celoţivotnímu celibátu, se ze stejného důvodu nemůţe stát laikem. Situaci navíc komplikuje ještě existence zasvěceného života, který byl dříve označován jako další, tzv. řeholní stav. Řeholníci a řeholnice jsou totiţ z hlediska svěcení (a tedy také podílu na moci v církvi) laiky, z hlediska způsobu ţivota v trvalém celibátu jsou však bliţší kněţím. Proto také byli po většinu historie v církvi povaţováni za privilegovaný stav. 2.3.3.1 Historie Řecké slovo laos znamená lid, široká vrstva, masa. Laikos pak je označením pro skutečnosti, které se vztahují k lidu, na rozdíl od skutečností, vztahujících se k vyšším, vládnoucím vrstvám. Nový zákon pouţívá slovo laos pro označení Boţího lidu, tedy církve, na rozdíl od ostatního, nekřesťanského lidu. Slovo laikos se v NZ nevykytuje, zásadně se 16

pouţívá jen pozitivní označení pro nositele úřadu (biskup episkopos, starší persbyteros, jáhen diakonos), nikoli negativní pro jeho nenositele. Konstantinovským obratem (edikt milánský, 313) se křesťanství stalo lidovým náboţenstvím většina občanů říše byli křesťané. Biskupové a kněţí získali vysoké společenské postavení, privilegia, účast na moci státu. Pojem laos už nestojí v protikladu k pohanům, ale k vedoucím kruhům v církvi. Laikem se stává ten, kdo není knězem, je tedy definován nepříslušností ke stavu kléru. Zůstává však volba biskupa jako zásadní právo obce, kritériem pravověrnosti je lid jako celek, nikoli magisterium biskup nemůţe rozhodovat o otázkách víry a mravů bez souhlasu lidu. Zároveň, ale nezávisle na tomto vývoji, vzniká stav řeholníků z původních poustevníků (Antonín, Pavel), na základě rozhodnutí opustit tento svět a ţít jen pro Boha, které povaţovali za dokonalejší neţ pachtit se za světskými starostmi. Pochází z laiků, ne z kléru: askeze, celibát a nepříslušnost ke kléru definovaly mnicha stejnou měrou. (Kasián: Mnich musí uprchnout biskupovi a ţeně. ) Toto pojetí vedlo k oddělení prvku asketičnosti, hluboké spirituality a přísné odevzdanosti Bohu od ţivota normálních komunit těm zůstává starost o světské záleţitosti. Církev tak má tři třídy vzájemné oddělené, ale komunikující. Brzy dochází k propojení kněžského a mnišského stavu: poţadavek, aby nositelé úřadu měli ctnosti mnichů, aby byli dokonalejší neţ laici. Mniši se stávali kněţími, kněţí přejímali mnišský ţivotní styl. To vedlo k tomu, ţe se zhruba od 6. stol. prosazuje celibát kněţí, od 11. stol. je v západní církvi povinný. Kněţí, řeholníci a řeholnice byli nadále chápáni jako jeden stav, i kdyţ vţdy zůstala zásadní odlišnost: k podstatě řeholního ţivota patří sliby včetně celibátu, ale ne svěcení (proto mohou být i ţeny řeholnice); k podstatě kněţství patří svěcení, ale nikoli celibát, i kdyţ je církví katolickou uzákoněn (v praxi je však mnoho výjimek, svěcení i ţenatých muţů je platné, i kdyţ nedovolené, jiné církve ho jako povinnost nemají). Podle středověkého pojetí je tedy stav kleriků (včetně řeholníků) ve své podstatě dokonalejší, stav laický je jen ústupek lidským slabostem (srov. Augustinovo učení o sexualitě). Klerici jsou tedy svou kvalitou nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva vzájemně podřízené stavy: učící a poslouchající (papeţ Bonifác VIII.: Laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků ). Proti tomuto stavu vznikala v církvi od 12. století laická hnutí, která buď byla tvrdě potlačena, nebo se transformovala v řeholní společenství (františkáni). První hnutí, které se 17

dostalo do ostrého konfliktu s církví, bylo husitství, zásadní změnu přinesla aţ na něj navazující reformace: návrat k původní biblické a prvokřesťanské jednotě Boţího lidu. Katolická církev se jí však v této věci vzepřela a potvrdila svou původní nauku (tridentský koncil). Probuzení laiků v ní začalo aţ v 19. století, prodělalo přechodnou fázi v podobě tzv. Katolické akce (aktivizace laiků pod vedením kléru) a vyvrcholilo na II. vatikánském koncilu, kde bylo učení o laicích oficiálně přehodnoceno: je jim přiznána stejná osobní důstojnost jako klerikům, moţnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na sluţbě a ţivotě církve (LG, AA, nový CIC), právně však zůstává nemožnost jakéhokoliv zasahování do rozhodování v církvi. Podle současného kanonického práva laici (can. 228-231) mají právo na náboţenské vzdělání (včetně vysokoškolského), mohou být pověřeni k vyučování náboţenství a ke sluţbě lektora a akolyty, mohou být voleni či jmenováni do poradních orgánů a komisí (farní a diecézní rady, partikulární sněm apod.), ve stanovených případech mohou volit církevní představené z osob, které přijaly svěcení (řeholní představený, někdy biskup) ti však musí být posléze schváleni autoritou; pokud církev laiky zaměstnává, mají právo na spravedlivou mzdu. Moc řídící jsou způsobilé mít pouze osoby, které přijaly svěcení (can 129). Moc řídící se dělí na zákonodárnou, výkonnou a soudní (can. 135). Katolická církev je tedy nadále vedena kněţími a biskupy, na druhé straně je v ní většina laiků jde tedy o církev dvou stavů, které jsou jasně teologicky, právně i mocensky odlišeny, a v níţ skupině početně naprosto převaţující není umoţněn téměř ţádný podíl na rozhodování. Zdá se, ţe tento stav je v rozporu nejen s obecným důrazem současné kultury na spoluodpovědnost kaţdého jedince na vytváření společných hodnot, ale ţe je v rozporu i s evangeliem a s praxí prvotní církve. Proto se stává otázka laiků klíčovou otázkou budoucnosti a existence katolické církve. 2.3.3.2 Zasvěcený život Pod pojmem zasvěcený (někdy také řeholní) život rozumíme takový způsob ţivota, v němţ se dospělý člověk na základě přesvědčení, ţe je k tomu volán Bohem, dobrovolně, veřejně a natrvalo vzdává některých základních lidských práv, aby mohl naplňovat specifické poslání sluţby Bohu a lidem v rámci některého z církevních institutů zasvěceného ţivota. Tři tradiční řeholní sliby vycházejí z tzv. evangelních rad, tedy poţadavků Jeţíšových, které nejsou míněny jako eticky závazné, ale jako návrhy ke kvalitnějšímu ţivotu pro ty, kdo se pro ně rozhodnou. Evangelní rady nejsou přímo vyjádřeny v evangeliích, 18

k jejich formulaci dospěla aţ pozdější církevní tradice. Pro slib panenství/panictví (čistoty) lze najít podklad v textu M 19,12, kde Jeţíš mluví o těch, kdo neţijí v manţelství, protoţe se ho zřekli pro království Boţí. Často se také poukazuje na ţivot samotného Jeţíše, který nikdy nevstoupil do manţelství. Slib chudoby navazuje na časté Jeţíšovy výzvy k tomu, aby se jeho učedníci zřekli svého majetku ve prospěch těch, kdo jsou skutečně chudí. Ohledně slibu poslušnosti se argumentuje především Jeţíšovými výzvami k poslušnosti vůči nebeskému Otci i jeho vlastním příkladem poslušnosti vůči Bohu, která ho vedla aţ k mučednické smrti. Z biblického i teologického hlediska jde tedy o autentické výzvy, které mohou inspirovat konkrétního člověka k tomu, co bychom dnes moţná nazvali alternativním způsobem ţivota. Není však důvod k tomu, aby bylo uposlechnutí právě těchto výzev povaţováno za jedinečný znak křesťanské dokonalosti. Vedle nich totiţ najdeme v evangeliích řadu dalších výzev, které mohou být podobně inspirující srov. např. Blahoslavenství (Mt 5, 3-10). Zasvěcený ţivot tedy nemá přímé zakotvení v Bibli, ale navazuje na poustevnickou a mnišskou tradici prvního tisíciletí. Vzhledem k závaţnému podhodnocení lidské sexuality a vztahovosti, které má kořeny uţ u Augustina (4. stol.) a katolická církev na něm trvala aţ do nedávné doby, vzniklo brzy přesvědčení, ţe způsob ţivota Bohu zasvěcené osoby je objektivně hodnotnější neţ běţný způsob ţivota většiny lidí. Církev tento názor formálně opustila na posledním koncilu a nyní povaţuje oba způsoby ţivota za hodnotově rovnocenné. Řeholní řády a jejich příslušníci sehráli v dějinách evropské civilizace velmi významnou úlohu: po mnoho staletí byli hlavními aktéry rozvoje v oblasti vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, vytvářeli dodnes nepřehlédnutelné kulturní hodnoty (písemnictví, architektura, hudba), často byli motorem ekonomického vývoje i sociálních změn ve společnosti. Na druhé straně však nelze přehlédnout ani negativní rysy jejich působení, zejména rozhodující podíl na vedení křiţáckých válek, aktivní účast v procesech církevních inkvizičních soudů, v českém prostředí pak významnou roli, kterou sehráli při perzekuci nekatolíků v období habsburské protireformace. V současné katolické církvi najdeme velké mnoţství muţských i ţenských řeholních institucí. Nejčastěji se dělí na aktivní (věnují se nějaké konkrétní sluţbě lidem sociální práce, výchova a vzdělání, zdravotnictví, evangelizace apod.) a kontemplativní (věnují se především modlitbě a ţivotu s Bohem, aktivní práci vykonávají jen do té míry, aby si zajistili vlastní ţivobytí). Zatímco v rozvojovém světě jsou aktivní řády často rozhodujícími činiteli v oblasti školství, zdravotnictví a sociální práce, v rozvinutých sociálních státech jejich 19

význam i potřebnost klesá. Naopak se zde zvyšuje zájem o řády kontemplativní, neboť ty mohou nabídnout kvalitní alternativu lidem, kteří v převáţně konzumním světě hledají hlubší spirituální zakotvení. Ženské řeholní řády a kongregace v ČR Česká kongregace sester dominikánek Česká provincie Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paul Česká provincie sekulárního institutu Schönstattské sestry Mariiny Českomoravská provincie Kongregace sester premonstrátek Českomoravská provincie Římské unie řádu sv. Voršily Institut zboţné společnosti Dcer sv. Pavla Klášter mnišek Kazatelského řádu (dominikánek) Klášter sester klarisek v Brně Klášter sester premonstrátek v Doksanech Komunita misijních sester sluţebnic Ducha Svatého Komunita sester Dítěte Jeţíše od Mikuláše Barrého Komunita Venio OSB (benediktinky) Kongregace dcer Panny Marie Pomocnice (salesiánky) Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny Kongregace milosrdných sester Svatého Kříţe Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského Kongregace sester Matky Boţího Milosrdenství Kongregace sester Nejsvětější Svátosti Kongregace sester Neposkvrněného početí Panny Marie III. řádu sv. Františka z Assisi Kongregace sester sluţebnic Nejsvětější Panny Marie bez poskvrny počaté slezské Kongregace sester sv. Josefa z Chambéry Kongregace sester těšitelek Boţského Srdce Jeţíšova Kongregace sester učednic boţského Mistra Kongregace šedých sester III. řádu sv. Františka Konvent sester alţbětinek v Jablunkově Misijní rodina Donum Dei Řeholní dům sester františkánek misionářek Nejsvětějšího Srdce Sekulární institut "Společenství Panny Marie na cestě" Sekulární institut Volontarií Dona Bosca Sekulární institut Caritas Christi Sekulární institut sv. Bonifáce Sestry karmelitky sv. Terezie z Florencie Společnost dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul Společnost sester Jeţíšových Školské sestry sv. Františka česká provincie Mužské řeholní řády a kongregace v ČR Augustiniánské opatství na Starém Brně Benediktinské arciopatství na Břevnově Benediktinské opatství Rajhrad Cisterciácké opatství Vyšší Brod Česká provincie řádu sv. Augustina Hospitálský řád sv. Jana z Boha milosrdných bratří Kanonie premonstrátů v Teplé Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti (petrini) Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé) Misionáři Saletini Řád bratří kazatelů Řád bratří Panny Marie Karmelské Klášter Praţského Jezulátka Řád menších bratří františkánů Řád menších bratří kapucínů 20