Bezpečnostní předpisy v brněnských kinematografech 1912-1939

Masarykova univerzita Filosofická fakulta Ústav filmu a audiovizuální kultury David Vološčuk, DiS. (FAV, bakalářské kombinované studium) Bezpečnostní předpisy v brněnských kinematografech 1912-1939 Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Anna Batistová, Ph.D. Brno 2012

Rád bych poděkoval Mgr. Anně Batistové, Ph.D. za podmětné připomínky a vedení mé práce. Zároveň také své přítelkyni za toleranci a podporu.

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s vyuţitím jen uvedených zdrojů.... V České Třebové 27. prosince 2011 David Vološčuk, DiS.

OBSAH 1.ÚVOD... 6 2. TEORETICKO-METODOLOGICKÝ ÚVOD... 8 3. HISTORIE KINEMATOGRAFIE A KINEMATOGRAFICKÝCH ZÁKONŮ... 10 3.1 NAŘÍZENÍ MINISTERSTVA VNITRA Z 18. ZÁŘÍ 1912, Č. 191... 13 4. HISTORIE NITRÁTOVÉHO FILMU... 16 4.1 NITRÁT CELULÓZY... 17 5. KINOOPERATÉR A ZKOUŠKY ODBORNÉ ZPŮSOBILOSTI... 19 5.1 ZKOUŠKA ODBORNÉ ZPŮSOBILOSTI PRO KINOOPERATÉRY... 19 6. KONTROLNÍ ORGÁNY ČINNÉ V KONTROLE BEZPEČNOSTNÍCH PŘEDPISŮ... 21 6.1 KOMISIONELNÍ ŘÍZENÍ... 22 6.2 KOMISE A LICENCE... 23 7. STUDIE KONTROLY BEZPEČNOSTNÍCH PŘEDPISŮ V KINEMATOGRAFU... 25 SOKOL OBŘANY... 25 7.1 KINO SOKOL OBŘANY... 25 7.2 KOMISIONELNÍ ŘÍZENÍ V KINĚ SOKOL OBŘANY... 26 8. PORUŠOVÁNÍ PŘEDPISŮ V SOUVISLOSTI S MINISTERSKÝM NAŘÍZENÍM... 31 8.1 VÝCHODY A SCHODIŠTĚ... 31 8.2 ELEKTROINSTALACE A OSVĚTLENÍ... 32 8.3 HLEDIŠTĚ... 32 8.4 OPERATÉRSKÁ KABINA... 33 9. POŢÁRY A NEHODY V BRNĚNSKÝCH KINEMATOGRAFECH... 35 10. ZÁVĚRY VÝZKUMU... 39 11. ZÁVĚR... 41 12. SUMMARY... 43 13. LITERATURA A PRAMENY... 45

13.1. LITERATURA... 45 13.2. PERIODIKA... 46 13.3. DIGITÁLNÍ ZDROJE... 46 13.4 ARCHIVNÍ PRAMENY... 47 14. PŘÍLOHY... 48

1.Úvod Hlavním cílem mé práce je charakterizovat koncepci kontroly bezpečnostních předpisů v kinematografech. Svou bakalářskou práci soustředím na prostředí brněnských kin v rozmezí let 1912 aţ 1939. Rok 1912 jsem si určil proto, ţe bylo vydáno Nařízení ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem veřejných prací, ze dne 18. září 1912, č. 191 říšského zákoníku, který ustavilo předpisy pro bezpečnost v kinech. 1 Rok 1939 jsem určil pro svou práci jako mezní, neboť vznikl Protektorát Čechy a Morava, a následující opatření v legislativě a organizaci kinematografie změnily také podobu bezpečnostních opatření. 2 Následující kapitola zahrnující teoreticko-metodologický úvod se zabývá metou, kterou pouţívám k výzkumu. Jako stěţejní literatura je pouţita kniha Film History: Theory and Practice Douglase Gomeryho a Roberta C. Allena. V druhé části přibliţuji historii brněnských kinematografů v souvislosti se zákony. K tomu mi poslouţila publikace Zdeňka Štábly Data a fakta z dějin Čs. kinematografie 1896 1945 a také lokálně zaměřený rukopis amatérského historika Václava Nováka Historie brněnských kinematografů 1986 1981. Dobovým předpisům se věnuje kniha Jiřího Hory Filmové právo. Ve svém díle Hora zaznamenal veškeré předpisy, nařízení a doplňující výnosy. Některé informace doplňuji z článků z časopisu Iluminace. Nejvěcnější a pro mne nejpřínosnější byly články Ivana Klimeše Majitelé kin a rakouská státní správa 1912-1918, Kinozákon 1919, Kinematograf, Rakouský stát a České země 1895-1912 a Člověk a stroj v biografu. Následující kapitolu věnuji nitrátovému filmu, popisuji, jak vznikl a jak je nebezpečný. K tomu jsem vyuţil mnoho zdrojů, ale nejdůleţitějším byla kniha od Raymonda Fieldinga a technological history of motion pictures and television, kde byl chronologicky popsán vznik filmového materiálu. Čtvrtá kapitola se zabývá profesí kinooperatéra, jaké na něj byly kladeny poţadavky a jaké zkoušky pro své povolání musel vykonat. Čerpal jsem především z časopisu Kinoreflex a z Praktické příručky kinooperatéra. 1 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 7-8. 2 Ptáček, Luboš (ed.) (2000): Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, s. 67. 6

V další části práce se věnuji všem institucím, které se podílely na kontrole bezpečnostních předpisů. Jako zdroje jsem vyuţil jiţ zmíněné texty z časopisu Iluminace. Zásadní archivní materiál se nacházel v Archivu města Brna (dále jen AMB) ve fondu B 1/12, který skýtá na dvacet jedna kartónů. Před zkoumáním archiválií jsem se seznámil se stěţejními zákony a literaturou související s tématem. To bylo důleţité k pochopení kontextu meziválečného období. Jak fungovaly úřady, státní správa, jak byly udělovány licence a jak byly kontrolovány bezpečnostní předpisy. Poté, co jsem pochopil tyto souvislosti, jsem mohl začít zkoumat v archivních materiálech a doplňovat si tak informace. Předposlední dvě kapitoly věnuji Obřanskému kinematografu a porušování předpisů v návaznosti na bezpečnostní nařízení. U Obřanského kina Sokol zkoumám celou historii tohoto kinematografu v kontextu s dodrţováním bezpečnostních předpisů. K tomuto výzkumu mi výhradně poslouţily materiály z AMB. V poslední kapitole věnované poţárům v brněnských kinematografech jsem jako zdroj pouţil jiţ zmíněný rukopis Václava Nováka. Nevydaný text zpracovává archivní materiály jednotlivých kin v Brně. 7

2. Teoreticko-metodologický úvod Práce nemá jen popisný charakter, ale měla by pomoci odpovědět i na několik zásadních otázek. Příhodný metodologický přístup, s jehoţ pomocí bych měl otázky formulovat, a podle kterého by měl být také výzkum prováděn, se nazývá nová filmová historie. V celé práci jsem udrţoval lokální přístup k výzkumu. Prostorové vymezení na brněnské kinematografy by mohlo navázat na výzkumný projekt Lokální filmová historie: Brno a kulturní dějiny filmu do r. 1945, který je realizován na Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. 3 Zároveň by mohl tento mikrohistorický výzkum slouţit k makrohistorickému porovnání podobných výzkumných prací, na stejné téma o dějinách kinematografie v jiných městech. Jako první se nabízí otázka: Co vůbec historie kinematografie znamená a jak s ní souvisí kontrola bezpečnostních předpisů? Odpovědi najdeme v knize Film History: Theory and Practice Douglase Gomeryho a Roberta C. Allena. V této knize ozřejmují práci s primárními i nefilmovými prameny. Nejlépe je to vystiţeno na těchto tvrzeních: kinematografii nelze chápat jen jako řadu individuálních filmů, ale jako komplexní interaktivní systém mezilidské komunikace, obchodních praktik, sociální interakce, uměleckých moţností a technologie. 4 [...] Filmy samotné nám neřeknou téměř nic o modech produkce, organizačních strukturách, situaci na trhu, rozhodování managementu nebo pracovních vztazích, podobně jako podrobné zkoumání kusu mýdla přinese jen málo poznatků pro studii o kosmetickém průmyslu. 5 Nefilmové prameny v mé práci jsou tedy zákony, články v odborných časopisech, archivní materiály o stavebních změnách, revizích, kontrolách a seznamy poţárů kinematografů. S takovými prameny pracují badatelé jeţ jsou zastánci nové filmové historie. Jejich mikrohistorické studie berou v potaz antropologickou a sociologickou dimenzi kulturních praktik. 6 Dle Douglase Gomeryho a Roberta C. Allena si kaţdý badatel můţe klást dílčí otázky. Základní badatelské otázky, pro svoji práci, jsem formuloval následovně. Předpisy z roku 1912 byly značně zastaralé, jak tedy fungovaly a nezpůsobovaly problémy? Jak 3 Více o projektu: <http://www.phil.muni.cz/filmovebrno/?id=103> (cit. 1. 4. 2011). 4 Allen, Robert C. Gomery, Douglas (1985): Film History. Theory and Practice. New York: McGraw Hill, s. 37 5 Allen, Robert C. Gomery, Douglas (1985): Film History. Theory and Practice. New York: McGraw Hill, s. 38-39 6 Skopal, Pavel (2005): Úvod: Lokální dějiny, město a mediální sítě. In: Pavel Skopal (ed.):kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Cinematographica, O 2. Brno: Masarykova universita, 2005. s. 5-10. 8

fungovaly komise a jak byla efektivní jejich kontrola? Nedocházelo někdy k jejímu pochybení? Čím bylo zapříčiněno tak časté porušování předpisů a jakým způsobem byly nejvíce porušovány? Poslední otázka je, jaká byla nejčastější příčina poţárů nebo zranění v kinematografech? 9

3. Historie kinematografie a kinematografických zákonů Kinematograf, biograf nebo jednoduše kino. Od promítání v kavárnách aţ po honosné filmové paláce, tak se měnily prostory pro promítání pohyblivých obrazů. Byla to místa, která navštěvovaly stovky aţ tisíce diváků. Nejprve byl největší atrakcí samotný kinematografický aparát. 7 Lidé se chodili dívat na pohyblivé obrazy, ale také na přístroj, který je dokázal rozpohybovat. Představení měla varietní charakter. Byly do nich zařazovány různé programy (artistická vystoupení, divadlo nebo eskamotérská čísla). 8 Aţ postupem času se kinematografie osamostatnila od těchto doprovodních programů a diváci přestali vnímat, ţe sledovaný film je zprostředkován technickými přístroji. Jen technická chyba, jako nesynchronní zvuk nebo rozostřený obraz, mohla narušit divákovi proţívání příběhu. 9 Zapomenout na přítomnost promítacího zařízení napomáhalo také to, ţe se z bezpečnostních důvodů přesunul aparát do nepřístupné promítací kabiny. 10 Právě promítací zařízení, které zprostředkovávalo filmový záţitek, představovalo velké ohroţení pro diváky. Filmový pás v promítačce byl vyroben z velmi vznětlivého materiálu, nitrátu celulózy a hrozilo jeho vznícení. 11 Od přístroje mohl poţár přeskočit na jakoukoliv hořlavou část v kinooperatérské kabině a dále se šířit do budovy. Divákovi a samotné obsluze přístroje, tedy kinooperatérovi, hrozilo popálení nebo udušení. Proto bylo potřeba důkladných opatření, která by předcházela neštěstím a chránila návštěvníky i personál kina. Jako první a nejdůleţitější opatření, bylo jiţ zmíněné odstranění kinoaparátu z hlediště. V rané éře kinematografů, byl umístěn přímo mezi návštěvníky a jak popíšu dále zapříčinil mnoho nehod. 12 Byla nastavena přísná nařízení, která musel kinomajitel dodrţet, aby dostal licenci pro provozování kinematografu. Nedodrţování bezpečného provozu mohlo mít za následek přerušení fungování kina. 13 První placené kinematografické promítání pro veřejnost se uskutečnilo 28. prosince 1895 v paříţském Grand Café. Půl roku poté se konala první projekce na území zemí 7 Štábla, Zdeněk (1988): Data a fakta z dějin Čs. kinematografie 1896-1945. sv. 1. Praha : Československý filmový ústav, s. 13 8 Klimeš, Ivan (1993): Člověk a stroj v biografu : filmové představení v němé éře. Iluminace, 5, 1, s. 2-4. 9 Gomery, Douglas Allen, Robert (1985): Film History. Boston: McGraw-Hill Humanities, s. 109. 10 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 18. 11 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 18. 12 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 18-19. 13 Viz. kapitola 6.2 10

Koruny české, které byly součástí Rakouska-Uherska. Pro mou práci je však zajímavější první kinematografické představení v Brně, konající se 11. srpna 1896 v Maurském sálu Grandhotelu. Povolení k projekci dostal Albert Schiller, impresário z Vídně. Od té doby se začaly objevovat první kinematografy, které vlastnily soukromé osoby. Jednalo se o kočovné kinematografy. Jejich majitelé si finančně nemohli dovolit více neţ pár filmových kotoučů s krátkými snímky, které se časem okoukaly, a proto musel kinematograf odjet do jiného města. 14 V roce 1907 se stalo Brno prvním městem, kde byl zřízen stálý kinematograf s názvem Empire Bio, jehoţ majitelem byl Markus Dominik Morgenstern. Povolení k provozování kinematografu bylo udělováno na podkladě Dekretu dvorské kanceláře z 6. ledna 1836, doplněného o některá ustanovení platná od 3. června 1851. 15 Nejdůleţitější, co dekret uváděl, byla nadřazenost zemských presidií, která povolovala produkci a byla nadřízená i policejním ředitelstvím. Tento dekret stavěl kinematografii na úroveň kočujících hereckých tlup, provazolezců nebo potulných šumařských skupin. 16 Pro biografy nebyl speciálně stanoven ţádný bezpečnostní výnos. Ovšem jakákoliv neopatrnost, nepozornost, nebo nekázeň kinooperatéra mohla zavinit neštěstí a ztráty na ţivotech. v Evropě přišly o ţivot stovky lidí a na celém světě tisíce. Jen první velký poţár ze 4. května 1987 v Paříţi měl na svědomí přes sto dvacet lidských ţivotů. 17 První zaznamenaný poţár na území zemí Koruny české vypukl 12. prosince 1896. Krátce po tragické události v Paříţi vydalo dne 27. listopadu 1897 rakouské místodrţitelství nařízení, které kladlo první podmínky týkající se bezpečnosti kinoaparátu a promítacího sálu. Dva roky poté začalo dolnorakouské místodrţitelství připravovat nový výnos o kinematografických představeních, který byl vydán 21. ledna 1902. Největší důraz byl kladen na oddělení kinooperatérské kabiny od promítacího sálu a také bylo prováděno zkušební promítání před komisí. 18 Další důleţité nařízení, které bylo vydáno, omezovalo a později zakázalo pouţívání acetylenového světla v roce 1905. Mnoho měst nebylo v té době ještě elektrifikováno 14 Novák, Václav. Historie brněnských kinematografů 1896-1996. Nepublikovaný rukopis, Archiv města Brna, fond B 1/12a Odbor pro vnitřní věci, oddělení spolkové, s. 12. 15 Štábla, Zdeněk (1988): Data a fakta z dějin Čs. kinematografie 1896-1945. sv. 1. Praha : Československý filmový ústav, s. 5-7. 16 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 7-8. 17 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s.18. 18 Klimeš, Ivan (2002) Kinematograf : Rakouský stát a České země 1895-1912. Iluminace, 13, 2, s. 46-49. 11

a kočovná kina, která nebyla vybavena generátorem, nemohla fungovat. To mělo společně s dalšími aspekty za následek postupný vznik stálých kinematografů. 19 Bezpečnostní předpisy zahrnovaly stavební, poţární, ale i hygienické normy. Ty byly dány zákonem a doplňovány různými nařízeními. 20 V popisné části své práce se zaměřuji na samotné předpisy, jejich úpravy a také na všechny aspekty, které souvisely s dodrţováním předpisů. Na jedné straně to byli lidé, kteří museli dané předpisy dodrţovat, tedy kinooperatéři a kinomajitelé. Na straně druhé se ve své bakalářské práci věnuji orgánům a úřadům, které předpisy upravovaly a kontrolovaly, tedy zemskému úřadu, policii, kontrolním komisím, sboru hasičů nebo také soukromým firmám. Nejvíce se orientuji na dodrţování předpisů v brněnských kinematografech ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. V tomto období v Brně působily více neţ tři desítky stálých kinematografů. 21 Úřady své předpisy stále přizpůsobovaly kvůli mnoha poţárům a stále více vyţadovaly jejich dodrţování. Jedním ze způsobů, jak byly upravovány, bylo vydávání výnosů místodrţitele. Pro brněnské kinematografy platila nařízení moravského místodrţitele. Vůbec první kinematografickou normu vydal český místodrţitel 4. prosince 1899. Tento výnos platil pro Prahu a upravoval bezpečnostní nařízení, cenzuru a vydávání licencí. Moravský místodrţitel mohl jednotlivé předpisy konkretizovat a upravovat. Aţ do roku 1912 se veškeré předpisy opíraly o Dekret dvorského kancléře a tyto vyhlášky. V ten samý rok vešlo v platnost Nařízení ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem veřejných prací, ze dne 18. září 1912, č. 191 říšského zákoníku (dále jen ministerské nařízení) o pořádání veřejných představení kinematografických. Ministerské nařízení upravovalo udělování a druhy licencí, jejich propachtování a cenzuru. Pro mou práci jsou důleţité právě zásady provozu, stavební a jiné podmínky bezpečnostního charakteru. 22 Tímto nařízením ale nevznikly ţádné ucelené předpisy. Kaţdý zemský úřad si opět konkretizoval svoje poţadavky vyhláškami místodrţitele. 19 Štábla, Zdeněk (1988): Data a fakta z dějin Čs. kinematografie 1896-1945. sv. 1. Praha : Československý filmový ústav, s. 105. 20 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 157. 21 Novák, Václav. Historie brněnských kinematografů 1896-1996. Nepublikovaný rukopis, Archiv města Brna, fond B 1/12a Odbor pro vnitřní věci, oddělení spolkové, s. 451. 22 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 7-13. 12

3.1 Nařízení ministerstva vnitra z 18. září 1912, č. 191 Nařízení ministerstva vnitra z 18. září 1912 obsahovalo tři základní oddíly. První se věnoval licencím, druhý cenzuře a třetí představovalo všeobecné prováděcí ustanovení. Pro mou práci jsou důleţité oddíly první a třetí. 23 První oddíl (paragraf číslo šest) uváděl zásady provozu pro udělení licence. Udělování záviselo na tom, zda provozní prostředky vyhovovaly zdravotním, stavebním a poţárním poţadavkům-a také a bezpečnostní policii. Tyto podmínky jsou sepsány v příloze a v Nařízení o pořádání veřejných kinematografických představení. Předpisy byly závaznou instrukcí pro povolující úřad. Předpis ustavuje polohu kinematografu. Určuje, jak má být budova vybavena východy z kinematografu, kam mají do ulice směřovat a jak mají být široké chodby. To se odvíjelo od kapacity kinematografu a uspořádání hlediště, šatny a čekárny. Nařizuje rozměry schodů, počet dveří, jejich umístění a úpravu. Zahrnuje také maximální počet sedadel, nebo počet stojících diváků, druhy osvětlení, vytápění, velikost toalet, způsob větrání a druhy hasiva a hasičských přístrojů pro případný poţár. Nejdůleţitější část ustanovení se zaobírá promítacím přístrojem a promítací kabinou, tedy místem, kde bylo manipulováno s filmovým materiálem. 24 Kinooperatérská kabina musela být oddělena od hlediště a jiných místností kina. Nejmenší moţné rozměry kabiny byly 2,5 m šířky, 2 m hloubky a 2,2 m výšky. Spojení mezi kabinou a hledištěm bylo moţné jen pomocí malých projekčních okýnek se silným sklem. Kabina musela mít vlastní vchod a důkladné odvětrávání. Osvětlení mohlo být pouze za pomocí elektrických ţárovek. V kabině nesmělo být nic hořlavého (kromě filmového pásu na konkrétní představení) a samozřejmě platil přísný zákaz kouření. Ostatní cívky filmu musely být v ohnivzdorné schránce. Filmový pás, který byl promítán, se musel odvinovat z plechového ochranného bubnu skrze promítací přístroj do druhého bubnu. Podlaha musela být pokryta nehořlavou látkou. Promítací přístroj musel být vyzkoušený komisařem, jinak se nesměl pouţívat. Zdroj světla musel být ve skříni ze ţelezného plechu. Promítací hlava aparátu musela být chráněna proti sálavému teplu. 25 23 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 10-11. 24 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 47-48. 25 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 157-169. 13

Speciální předpisy, které obsahovaly ustanovení o elektrickém zařízení v biografech, byly vydány jako předpisy Elektrotechnického svazu československého 26 (dále jen ESČ). v roce 1936 je schválilo ministerstvo veřejných prací výnosem z 21. prosince s platností od 1. ledna 1937. 27 Mimo ně také platila všeobecná ustanovení o provádění elektrických zařízení. Tyto směrnice nebyly závazné. Ovšem předpisy ESČ byly spolehlivým a po stránce teoretické i praktické dokonalým návodem, jak postupovat při instalaci elektrických zařízení, aby byla bezpečná a spolehlivá. Nebyla povinnost tyto předpisy dodrţovat, ale při jejich dodrţení a následné havárii byl kinematograf právně nenapadnutelný. 28 Předpisy například určovaly, jaké se má pouţívat osvětlení, elektrické rozvaděče, pojistky, počet lamp atd. Obsahuje také tři strany podrobného ustanovení pro ohnivzdorné kinooperatérské kabiny. Celé ustanovení je velmi rozsáhlé a dostupné a proto je zbytečné ho zde blíţe popisovat. Důleţité je však jeho rozdělení na hlavu A a hlavu B. Hlava B jsou samotné předpisy a hlava A je připravena na případné doplňky. 29 Ty byly poté přikládány k protokolům o komisionelním řízení (viz níţe). Hlava a přílohy k protokolu informovala o pravidelných revizích a udrţování elektrických instalací, jeţ musely být svěřeny uznanému odborníkovi. Ten byl povinen alespoň jednou za čtvrt roku provést revizi všech částí instalace. 30 Nařízení ministerstva vnitra z 18. září 1912 č. 191 říšského zákoníku bylo po osamostatnění Československa převzato do platných právních norem. Díky tomu platilo celé meziválečné období. 31 Po vzniku Československa se zdálo, ţe stát nevěnoval kinematografii pozornost a nechával ji v poutech zastaralých zákonů z dob Rakouska Uherska. Státní správa v roce 1919 na tlak veřejnosti, Ústředního svazu kinematografů a dalších institucí začala vytvářet nový právní rámec pro kinematografii. 32 Státní správa řešila ale také jiné problémy, neţ nový kinozákon. Důleţitým tématem byl spor několika ministerstev o to, pod jaké ministerstvo by měla kinematografie spadat. Spolky a svazy měly zájem, aby kinematografie spadala pod Ministerstvo školství a národní osvěty. Byla ale přidělena pod ministerstvo vnitra. Druhým problémem byl návrh na zestátnění kinematografů, který se ale přetransformoval v předpisy o udělování licencí. Spolky a svazy zároveň poţadovaly, aby kinolicence byly vydávány jen pro ně 26 Předpisy byly platné a měly stejnou váhu také pro divadelní budovy. 27 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 473. 28 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 474-475. 29 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 474-483. 30 AMB, f. B 1/12a, k.7, inv.č. 29, Kino Moravia, Příloha k protokolu o komisionelním řízení ze dne 13.11.1931. 31 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 476. 32 Klimeš, Ivan (1998) Kinozákon 1919. Iluminace, 10, 4, s. 2-3. 14

a nebyly vydávány soukromým osobám. Nové kinolicence byly tedy nově vydávány jen dobročinným spolkům a organizacím. Například spolku pro válečné invalidy, kdy úřady zároveň nařizovaly právě válečné invalidy zaměstnávat v kinematografech. Výnos, který tyto změny v licencích upravoval, byl vydán aţ 18. ledna 1926, kdy ho vydalo ministerstvo vnitra. Na základě něho mohly úřady udělit licenci jednotlivcům pouze v městech do pěti tisíc obyvatel. Spory ministerstva vnitra a ministerstva školství a národní osvěty měly za následek i oddálení vzniku kinematografického zákona. Díky těmto událostem nevznikla ţádná nová norma upravující bezpečnost kinematografů. Filmové kruhy jen z dálky přihlíţely neschopnosti státní správy vytvořit nový právní rámec a jejich ignoraci návrhů z řad odborné veřejnosti. Nový kinozákon tedy nepřišel a nadále bylo platné Nařízení ministerstva vnitra z 18. září 1912 č. 191. Předpisy tedy byly nadále upravovány jen pomocí Věstníků ministerstva vnitra. 33 Pouze na Slovensku platilo Nariadenie ministra-plnomocníka vlády Československej republiky pre správu Slovenska zo dňa 1. XI 1919 č. 174/1919, týkající se udělování licencí. 34 Ţádný nový zákon, který by se týkal bezpečnosti v kinematografu, se neobjevil ani po válce a jako první náznak změny přišel aţ v roce 1961. V tomto roce byla vydána norma o investiční výstavbě kin ČSN 73 5251. Ani tato norma se příliš nelišila od normy z roku 1912. Jen v této byla zohledněna nehořlavost filmů a vetší pohodlí návštěvníků. 35 33 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 490-491. 34 Klimeš, Ivan (1998) Kinozákon 1919. Iluminace, 10, 4, s. 1-18. 35 Novák, Václav. Historie brněnských kinematografů 1896-1996. Nepublikovaný rukopis, Archiv města Brna, fond B 1/12a Odbor pro vnitřní věci, oddělení spolkové, s. 12. 15

4. Historie nitrátového filmu Vytvoření filmového materiálu předcházelo mnoho vynálezů. Těmito vynálezy se v té době zabývalo několik různých osobností. Kaţdá z nich stála za sérií objevů, jeţ vedly ke vzniku filmového pásu, který mohl uchovávat světelný obraz. 36 Aby bylo moţné vytvořit pohyblivý obraz, bylo potřeba sledu tří hlavních podmínek. Za prvé to bylo charakterizování a popsání podmínek zdánlivého pohybu, tedy předpoklad, kdy člověk vnímá pohyb tam, kde není. Tato skutečnost je zaloţena na doznívání zrakového vjemu, kdy je lidské oko schopné na zlomek sekundy uchovat viděný vjem. Další podmínkou bylo vynalezení mechanického zařízení, neboli filmové kamery, která by zajišťovala expozici (osvětlování filmu) a zároveň zachycený reálný obraz reprodukovala. 37 Třetí a poslední podmínka je vytvoření fotosensitivního materiálu. 38 Právě tento materiál a jeho historie, je pro mou práci nejdůleţitější. V další části práce se soustředím na to, jak samotný filmový materiál vznikl. Dále se zaměřím na nejdůleţitější mezníky, vynálezy a osobnosti, které hrály ve vývoji filmu roli. Vzniku filmu předcházel vynález fotografie. Slovo fotografie pochází z řeckého fós (světlo) a grafein (psát, kreslit). Fotografie je tedy obraz namalovaný světlem. Fotosensitivní materiál byl postupně vytvářen jako soustava na sebe navazujících objevů. Počátky fotografie jsou datovány k začátku 19. století. 39. Během let byl tedy objeven světlocitlivý materiál a později i proces, jak fotografii exponovat, ustálit a vyvolat. Velkým problémem byla podloţka, na kterou měly být fotosensitivní látky nanášeny. Na podloţky se pouţívalo více různých materiálů. Byla to kůţe a papír, ale pouţívalo se také měděných desek nebo pláten. Tyto materiály byly velmi nevhodné pro fotografii a to ze dvou důvodů. Prvním byla neprůhlednost. Fotografie nešla zobrazit pomocí světelné projekce, proto musela být podloţka průhledná. To splňovaly například skleněné desky. Ale jiţ byly nevhodné z druhého hlediska. Tou byla flexibilita. Tato vlastnost byla důleţitá proto, aby mohl být film svinut. Nejlepším materiálem proto byl celuloid. Byl pruţný, průhledný a bylo moţné se na něj nanášet fotosensitivní vrstvy. 40 36 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 6. 37 Filmová kamera byla dříve velmi univerzální, protoţe slouţila nejen k expozici, ale také jako kopírka z jednoho filmového pásu na druhý a promítačka, např. kamera bratří Lumiérů. 38 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 10. 39 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 7. 40 Enticknap, Leo (2005): Moving Image Technology. From Zoetrope to Digital. London: Wallflower Press, s. 11-12. 16

4.1 Nitrát celulózy Christianu Friedrichu Schönbeinovi byl připsán objev nitrátu celulózy. V roce 1845 omylem rozlil kyselinu dusičnou a sírovou. Vše vysušil bavlněnou zástěrou a dal ji sušit na kamna. Zástěra poloţená na kamnech začala velmi rychle hořet. Hlavní sloţkou bavlněné zástěry byla celulóza. 41 Dr. John Gladson objevil v roce 1847 kolodium, kdyţ zkoumal rozpustnost nitrocelulózy v éteru a alkoholu. 42 Kolodium mělo schopnost tvořit tenký film. Byl proto vyuţit k první fotografické technice, mokrému kolódiovému procesu. Jejím vynálezcem byl Frederick Archem. Kolodium smíchal s jodidem draselným a nanesl na skleněnou desku. Tu poté namáčel do dusičnanu stříbrného. Sloučenina, která film tvořila, byla velmi hořlavá a výbušná. Při manipulaci musel být fotograf velmi opatrný. 43 V roce 1855 britský chemik Alexander Parkes objevil látku, která vznikla po odpaření rozpouštědla z kolodia. Tím vznikl tvrdý, pruţný a vodě odolný materiál Celuloid. 44 Jako rozpouštědlo pouţíval Parkes kafr. Přesný poměr kolodia s kafrem si nechal patentovat 15. června 1869 John Wesley Hyatt. 45 Název Celuloid se poprvé objevil v roce 1872 v patentovém věstníku. 46 Celuloid byl tedy vyroben a stačilo, aby ho někdo pouţil jako materiál pro filmový pás. Hanibal W. Goodwin si nechal patentovat v roce 1987 pruţný svitkový film. Metoda výroby spočívala v nanesení vrstvy ţelatiny bromidu stříbrného na celuloid. Samotný patent byl ale udělen aţ 13. září 1898 kvůli nejasné přihlášce. 47 Celuloidový pás, nebo také jinak nitrátový film, byl sloţen z několika vrstev. Ovšem více jak 90 procent tloušťky tvořila podloţka. Podloţka se vyráběla z nitrátu celulózy. Nitrát celulózy byl produkt získaný z průmyslového odpadu, který vzniká při zpracování bavlny. 48 Během těchto jedenácti let přišel George Eastman s vlastní výrobou transparentního filmu na celuloidovém podkladě. Ten nahradil původně pouţívaný svitek papíru potaţený emulzí. Goodwin tragicky zahynul v roce 1900 a jeho patent získala 41 Fielding, Raymond (1979): A technological history of motion pictures and television. University of California Press, s. 118. 42 Fielding, Raymond (1979): A technological history of motion pictures and television. University of California Press, s. 118. 43 Charles A. Long (1857): The dry cololodion process. Publisher by Bland, 28 s. 44 Painter, C. Paul Coleman, M. Michael (2008): Essentials of polymer science and engineering. DEStech Publications, s. 8. 45 Fielding, Raymond (1979): A technological history of motion pictures and television. University of Kalifornia Press, s. 118. 46 Brydson, J.A. (1999): Plastics materials. Butterworth-Heinemann, s. 4. 47 Fielding, Raymond (1979): A technological history of motion pictures and television. University of Kalifornia Press, s. 118. 48 Usai, Paolo Ch. (2000): Silent Cinema : An Introduction: Revised and Expanded Edition. 2nd edition. [s.l.] : BFI Publishing, 2000. s. 12-13. 17

společnost Ansco. Dvanáct let se soudila společnost Ansco s Eastmanem. Následující roky víceméně Eastman vylepšoval své patenty a fotografický film. Zároveň si nechal patentovat první fotografickou kameru pro svitkový film. 49 V roce 1891 si nechal Eastman patentovat svitkový film, který bylo moţné zakládat za denního světla. Konce filmů byly zabaleny do neprůhledného papíru. Ten při manipulaci ochraňoval film před světlem. V roce 1895 uvedl Kodak na trh film, jenţ měl sto filmových okének, a byl komerčně prodáván filmovým nadšencům. Vyfotografovaný film se vrátil zpět do Anglie, kde byl vyvolán. Film byl prodáván pod heslem: Vy stisknete tlačítko a my uděláme zbytek. Fielding následně uvádí, ţe byl filmový materiál nadále upravován a vylepšován. V roce 1923 uvedla na trh 16 mm film určený pro amatérské účely. 50 Podloţka z nitrocelulózy se pouţívala aţ do čtyřicátých let dvacátého století. Kdy byl nebezpečný film postupně nahrazován za film nehořlavý. Bod vzplanutí nitrátového filmu byl 120-140 C. Při teplotě 100-120 C nastalo bezplanné vznícení. 51 Nitrátový film je extrémně hořlavý, a to dokonce i ve vodě. Plameny sice zmizí, ale chemická reakce bude pokračovat. Sám sobě si při hoření poskytuje kyslík pro hoření, je tedy neuhasitelný. 52 V této kapitole jsem představil materiál Celuloid, jeho vznik a vyuţití ve filmovém odvětví. Také jak a proč byl nebezpečný. V následující části práce se budu věnovat osobám, které s nitrátovým filmem manipulovaly a to kinooperatérům. 49 Brayer, Elizabeth - Eastman George (2006): A Biography.University Rochester Press, s. 191-196. 50 Fielding, Raymond (1979): A technological history of motion pictures and television. University of Kalifornia Press, s. 118. 51 Prusenovský, Václav (1930): Praktická příručka kinooperatéar. Nakladatel I.L. Kober, s.53 52 Usai, Paolo Ch. (2000): Silent Cinema : An Introduction: Revised and Expanded Edition. 2nd edition. [s.l.] : BFI Publishing, 2000. s. 12-13. 18

5. Kinooperatér a zkoušky odborné způsobilosti V odborné literatuře je v dobovém kontextu slovem kinooperatér označován člověk obsluhující kinoaparát, tedy promítací zařízení. V časopisu Kinoreflex je například konstatováno: Co je platný ten nejlepší film, kdyţ je u promítání filmu špatný aparát a k tomu ještě špatně obsluhován. Kaţdý kinooperatér by měl mít svůj aparát v pořádku, dobře jej čistit, mazat a obsluhovat. Nejvíce exponované součásti jako převodní ozubené válečky k perforaci, šrouby nebo klínky měl mít vţdy v rezervě a včas je vyměnit. 53 Kinooperatér 54 nebyl tedy jen osobou, která měnila jednotlivé cívky filmu, ale také zodpovídal za chod aparátu a kvalitu obrazu, a tak měl vlastně vliv i na návštěvnost kinematografu. Do jeho rukou byla v éře němého filmu soustředěna moc určovat, případně měnit rychlost projekce, tedy rychlost pohybu filmového obrazu. Individuální volba rychlosti v jednom kaţdém biografu oproti rychlosti technicky normované patří vedle nefixovanosti zvukové stopy filmového představení k nejpodstatnějším odlišnostem mezi němou a zvukovou kinematografií. 55 Operatér určoval rychlost filmu pomocí kličky na kinoaparátu. V druhé polovině desátých let 20. století ale kličku nahradil motor. Tehdejší operatér měl ale nadále v kinematografu jinou pozici neţ nynější promítač. Pečoval o veškeré osvětlení v podniku, o provoz a údrţbu zařízení na výrobu elektrického zařízení. Někdy byl přímo označen jako technický vedoucí podniku. 56 Promítací stroj směla obsluhovat jen osoba, která vykonala úspěšně zkoušku o odborné způsobilosti. 57 5.1 Zkouška odborné způsobilosti pro kinooperatéry Operatér se prokazoval vysvědčením oprávněného operatéra. Aby vůbec mohl být budoucí operatér připuštěn ke zkoušce, musel být starší 18 let, musel mít průkaz 53 Kinoreflex. 3. vyd, 1929. s. 44. 54 Někdy se pouţívá název operateur. Takto byly v němé éře nazývání jak kameramani, tak promítači. 55 Klimeš, Ivan (2001): Pohyb filmu v kinematografu. 13,3, s. 81. 56 Klimeš, Ivan (2002) Kinematograf : Rakouský stát a České země 1895-1912. Iluminace, 13, 2, s. 46-49. 57 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 88. 19

o nejméně šestiměsíčním zaměstnání, 58 dále musel mít průkaz o mravní spolehlivosti 59 a průkaz fyzické způsobilosti vydaný úředním lékařem. Zkouška se skládala z ústní a praktické části. Byla v ní probírána fyzika, optika a světelná technika. Dále bylo poţadováno popsání projekčního přístroje, jeho nejčastějších poruch a jejich nápravy. Zemský politický úřad stanovil zkušební komisi a místo, kde zkouška probíhala. Morální spolehlivost a fyzická zdatnost, která byla od operátora poţadována jiţ před kinooperatérskou zkouškou, byla míněna tak, aby toto zaměstnání neprováděly osoby poţívající alkohol. Dále měly mít dobrou pověst ve svém okolí, měly být dostatečně zručné, duchapřítomné, pozorné a nesměly být duševně choré. Následně musela být vyloučena nemoc, jako například epilepsie. Průkaz byl vydáván příslušným zemským politickým úřadem. Operatér nemusel mít vysvědčení zemského úřadu, v jehoţ obvodu byl zaměstnán. 60 Do roku 1912 byli operatéři rekrutováni z vyučených elektrikářů a mechaniků. Nebyly ţádné speciální zkoušky, ale úřady nechaly vyškolení operatérů na odborných školách. 61 V příloze protokolu ke komisionelnímu řízení bylo přidané nařízení, ţe kaţdá změna v osobě kinooperatéra (také učňů a zaměstnanců v místnosti pro přístroje) musela být hlášena policejnímu ředitelství v Brně. 62 Kinooperatéři měli ke své profesi oporu v literatuře. Ta jim poskytovala důleţité informace, byla zveřejňována jednak v odborných časopisech, ale také ve speciálních příručkách. Například Praktická příručka kinooperatéra. Je určena pro zájemce o zkoušku, ale také pro jiţ vyučené. Obsahuje základy elektrotechniky a optiky. Hlavní část je věnována obsluze kinoaparátu a zařízení kabiny. Publikace také obsahuje všechny jiţ zmiňované předpisy. 63 Kinoreflex byl odborným časopisem Svazu majitelů a provozovatelů kinematografů pro Zemi Moravskoslezskou, ve kterém byly sepisovány články, které měly pomáhat a radit operatérům a majitelům kin v jejich profesi. V této kapitole jsem se snaţil vystihnout podstatu práce kinooperatéra. Jeho činnost je popsána pouze v kontextu začátku třicátých let. Není zde tedy zohledněn vývoj činnosti, která se zajisté během několika desítek let měnila. Pro svůj výzkum předpisů v oblasti bezpečnosti ale povaţuji toto přiblíţení za dostačující. 58 Výjimka platila jen pro válečné neduţivce. 59 To se dokazovalo například vysvědčením o mravech. 60 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 88-96. 61 Klimeš, Ivan (2002) Kinematograf : Rakouský stát a České země 1895-1912. Iluminace, 13, 2, s. 46-49. 62 AMB, f. B 1/12a, k.7, inv.č. 29, Kino Moravia, Příloha k protokolu o komisionelním řízení ze dne 3.5.1935. 63 Prusenovský, Václav (1930): Praktická příručka kinooperatéar. Nakladatel I.L. Kober, s.1-2. 20

6. Kontrolní orgány činné v kontrole bezpečnostních předpisů Po vzniku samostatného Československa vznikala policejní ředitelství. Československá soustava státních policejních úřadů měla ředitelství v Praze a v Brně a dále v Plzni a v Moravské Ostravě. 64 Spolkové oddělení policejního ředitelství v Brně mělo na starosti kontrolu dodrţování bezpečnostních předpisů v kinematografech. Vrchní policejní komisař například řídil celé komisionelní jednání. 65 Policejní stráţníci kontrolovali dodrţování předpisů přímo v terénu. Například pomocí čichu zjišťovali, zda v kinooperatérské kabině nebyly kouřeny cigarety, nebo kontrolovali, zda jsou přítomni dva operatéři, kdyţ je promítáno na dvou promítacích přístrojích. 66 Působili jako uniformovaná nebo neuniformovaná stráţ bezpečnosti. Neuniformovaní stráţníci bezpečnosti vykonávali sluţbu ve svém občanském oděvu, přitom při sobě měli vţdy dvě průkazní pomůcky (sluţební legitimaci s fotografií a odznak ve státních barvách s malým státním znakem, který se upevňoval na oděv v případě potřeby). Pracovali tedy v utajení a mnohdy kinooperatéra překvapili přímo při činu. Uniformovaná stráţ byla jiţ podle názvu v policejní uniformě. 67 Zemské zřízení přešlo jiţ z Rakouska-Uherska. Po vzniku Československa v roce 1918 však rozhodla definitivní ústava přijatá v únoru 1920 proti Zemskému zřízení. V Zemi moravské nesouhlasily všechny politické strany a nechtěly, aby Země Moravská, jako samostatný historický útvar s dlouhou tradicí, zanikla. Místo zemských úřadů mělo vzniknout ţupní zřízení do tří let od schválení zákona. Stálé neshody vedly k tomu, ţe ţupní zřízení vstoupilo v platnost jen na Slovensku. V roce 1927 byl přijat zákon o organizaci politické správy, který se vrátil zpět k zemskému zřízení. V první instanci byly tedy okresní úřady a ve druhé zemské úřady. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou. 68 Pod sebou měl čtyřicet pět okresních úřadů. 69 Zemský úřad byla instituce povolující provoz kinematografických představení. Mezi jeho kompetence patřilo také prodluţování licencí. Při kontrole dodrţování bezpečnostních předpisů spolupracoval s policejním ředitelstvím. Ředitelství pak informovalo úřad o dodrţování 64 Hledíková, Zdenka, Janák, Jan, Dobeš, Jan (2005): Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s. 350-374. 65 AMB, f. (B 1/12a), k. 10, inv. č. 35, Kino Sokol Obřany, Protokol o komisionelním řízení ze dne 30. 10. 1929. 66 AMB, f. ( B 1/12a), k. 8, inv.č. 30, Zpráva neuniformovaného stráţníka o zápachu z cigaret ze dne 1.9.1928. 67 Nařízení vlády republiky Československé č. 295/1922 ze dne 5.10.1922. 68 Země moravskoslezká vznikla spojením Země moravské a Českého Slezka 1.12.1928. 69 Hledíková, Zdenka, Janák, Jan, Dobeš, Jan (2005): Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s. 350-374. 21

předpisů. Úřad poté udílel, prodluţoval nebo také odejímal licence na provozování kinematografu. Také společně s ministerstvem vnitra doplňoval zákony pomocí dodatků v Oběžníku zemské správy politické nebo Věstníku ministerstva vnitra. Takovýchto doplňovacích výnosů bylo celkem dvacet sedm. 70 6.1 Komisionelní řízení Revizní kontrolou se rozuměla kontrola prozkoumávající a případně opravující technická zařízení. Revize byla prováděna soukromníky, například pro revizi kinoaparátu, elektroinstalace (viz předpisy ESČ) 71 nebo revize hasičských přístrojů. 72 Vše musely provádět oprávněné osoby z hasičského sboru nebo ze soukromé sféry. Kaţdý kontrolor nebo revizní technik zanechal doklad o provedené revizi. 73 Doklad byl vyţadován například u komisionelního řízení, ale vţdy musel být odeslán na policejní ředitelství. 74 O revizi promítacího přístroje musela správa kina ţádat na zemském úřadě. 75 Komise pro komisionelní řízení byla sestavována ze specialistů pro poţární techniku, strojních inţenýrů a podobně. Zemské úřady a policejní orgány měly v komisi své zástupce. Městská rada byla například zastoupena ředitelem městského hasičstva. Okresní policii mnohdy zastupoval policejní rada. Hlavním členem komise, tedy řídícím komisionelního řízení, byl nejčastěji vrchní policejní komisař. V komisi byl také přítomen zástupce za správu biografu, vţdy za ten, ve kterém bylo řízení prováděno. 76 Svaz majitelů a provozovatelů kinematografů pro Zemi Moravskoslezskou v Brně apeloval na to, aby v komisi byl zastoupen také někdo z jejich řad, kdo by zastával zájmy právě kinomajitelů. V komisi tedy mohl být také právní zástupce najatý správou kina, který hájil zájmy biografu. 77 Komisionelní řízení bylo svoláváno při kolaudaci objektu, při nové ţádosti o udělení licence pro kinematografická představení, při prodluţování licence nebo jen při revizi 70 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 490-493. 71 Hora, Jiří (1937): Filmové právo. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství, s. 486. 72 Viz. příloha č.2 73 Viz. příloha č.1 74 AMB, f. B 1/12a, k.4, inv.č. 24, Kino Elektra, Dokument zaslaný policejnímu ředitelství 18.7.1938. 75 AMB, f. (B 1/12a), k. 9, inv.č. 34, Kino Aladin, Ţádost o revizi promítacího přístroje 25.4.1925. 76 AMB, f. B 1/12a, k.4, inv.č. 24, Kino Elektra,, Protokol o komisionelním řízení ze dne 16.7.1937. 77 AMB, f. B 1/12a, k.1,2, inv.č. 20, Kino Central, Ţádost svazu katolických ţen o přítomnost právního zástupce v komisi ze dne 15.5.1930. 22

biografu. 78 Velmi častým důvodem byla právě kolaudace objektu po rekonstrukci nebo stavebních úpravách. 79 Jednalo se často o instalaci zvukové techniky, zvětšení kinooperatérské kabiny 80, zvýšení počtu sedadel atd. Komisionelní řízení svolávalo policejní ředitelství. 81 To také vydávalo pozvánky na komisionelní řízení a komunikovalo se spolky nebo majiteli biografů o případném řízení. Při korespondenci mezi kinematografem a policejním ředitelstvím docházelo k různým oznámením a ţádostem. Komise schvalovala prostory kinematografu, zda splňují bezpečnostní předpisy podle nařízení ministerstva vnitra ze dne 18. září 1912, č. 191 říšského zákoníku. Komise prošla celou budovou a všemi místnostmi kinematografu. Prozkoumala všechny nedostatky a vydala protokol o komisionelním řízení. 82 Tyto protokoly jsou nejcennějším archivním materiálem pro mou práci. Protokol měl následující formu s menší či větší obměnou. Obsahoval v hlavičce dokumentu datum sepsání protokolu, předmět protokolu (například kolaudace změny provozovny kina, přestavba projekční komory nebo komisionelní revize kina). Dále zde byli uvedeni přítomní členové komise, kdo byl pozván jako znalec, za jaký úřad a instituci je přizván, kdo je řídící úkonu. V dokumentu je také obsaţen nález komise neboli zjištěné nedostatky v kinematografu. Po výčtu těchto nedostatků následuje návrh komise, která v souladu s nařízením č. 191 navrhla různé změny pro další provoz kinematografu. Komisi je dán termín na úpravu všech nedostatků. 83 V protokolu také nesměly chybět podpisy všech komisních úředníků. K protokolu byla přikládána příloha A, ve které byly informace upřesňující nařízení z roku 1912 nebo ustanovení ESČ. 84 6.2 Komise a licence Komise měla velké kompetence. Podle jejího rozhodnutí místodrţitelství rozhodovalo o prodluţování kinolicencí. Na jejích bedrech tedy leţela budoucnost kaţdého kinematografu. Pokud se něco komisi znelíbilo, musel kinomajitel veškeré nedostatky 78 AMB, f. (B 1/12a), k. 7, inv. č. 29, Kino Moravia, Příloha k protokolu o komisionelním řízení ze dne 13. 11. 1931. 79 AMB, f. (B 1/12a), k. 2, inv. č. 20, Kino Central, Protokol o komisionelním řízení ze dne 19. 10. 1927. 80 AMB, f. (B 1/12a), k. 2, inv. č. 20, Kino Central, Protokol o komisionelním řízení ze dne 6.3.1930.. 81 AMB, f. B 1/12a, k.4, inv.č. 24, Kino Elektra,, Ţádost o vypsání komisionelního řízení 30.6.1938. 82 Většina informací o komisi pochází z různých dokumentů nalezených v archivních fondech jednotlivých kin. 83 Viz. příloha č. 3 84 AMB, f. (B 1/12a), k. 7, inv. č. 29, Kino Moravia, Příloha k protokolu o komisionelním řízení ze dne 13. 11. 1931. 23

napravit. Pokud byla vada závaţná, mohla komise k případu přistoupit třemi různými způsoby. Zaprvé udělením provizoria. Tento případ bude podrobně popsán v kapitole o kinematografu Sokol Obřany. Provizorium bylo uděleno na dobu určitou, ale mohlo být znovu a znovu prodluţováno. To znamená, ţe v některých případech komise povolovaly několik let kinematograf, který nesplňoval ministerské nařízení. 85 Druhým případem bylo udělení provizoria na dobu určitou. Po uplynutí tohoto časového úseku ale nebylo provizorium prodlouţeno. Takovým případem bylo v Brně například kino Dornych. 2. března 1915 zde proběhla kontrola. Bylo zjištěno, ţe v prostorech jsou dřevěné stropy, které pak musely být předělány na nehořlavé. Vedení kina podávalo ţádost o prodlouţení licence. Jako důvod byl uveden, ţe je jiţ půl roku válka a přestavbu by bylo velmi sloţité zajistit. Zároveň velmi rostly ceny a velké finanční problémy majitelů. Provizorní licence byla prodluţována pouze do konce války. Kinematograf dostali do rukou noví majitelé a další prodlouţení jiţ komise narozdíl od kina Sokol neschválila. Proto bylo kino uzavřeno a zrekonstruováno. 86 Nepovolení provizoria bylo posledním případem. Bylo tomu tak například v kině Orania. V roce 1913 bylo kinematografu nařízeno postavit novou čekárnu. Provozovatel argumentoval tím, ţe pozemek, na kterém stojí prostory kina, není v jeho majetku, ale v pronájmu. Proto nechtěl investovat do kina další peníze a podal odvolání na místodrţitelství. To ale na přístavbě trvalo a jakékoliv provizorium nepovolilo. 87 Pro provozovatele kinematografů bylo finančně náročné upravit stávající prostory tak, aby vyhovovaly ministerskému nařízení. Provozovatel často nechtěl investovat velké mnoţství prostředků do nejisté budoucnosti. Nevěděl, zda po rekonstrukci bude udělena licence pro provozování kinematografu. Místodrţitelství proto mohlo udělit příslib licence. Tento příslib byl závislý na tom, jak dopadne komisionelní kolaudace kina. Tak tomu bylo například u kinematografu Aladin. Podnikatel Bartoloměj Novák chtěl na svém pozemku postavit kinematograf. Protoţe stavba byla velice nákladná, poţadoval od místodrţitelství, aby mu udělilo licenci. 25. listopadu 1914 byl udělen příslib licence, závislý na výsledku komisionelního řízení. 88 Stavba byla provedena podle projektu, takţe komise neměla námitek na novou provozovnu licence byla udělena. 89 85 Viz. kapitola 7. 86 AMB, f. (B 1/12a), k. 3, inv.č. 22, Kino Dornych, Protokol o komisionelním řízení ze dne 2. 3. 1915. 87 AMB, f. ( B 1/12a), k. 8, inv.č. 30, Kino Orania, Protokol o komisionelním řízení ze dne 12.2.1913. 88 Novák, Václav. Historie brněnských kinematografů (1896-1996) nevydána, Archiv města Brna, B 1/12a Odbor pro vnitřní věci, oddělení spolkové, s. 229. 89 AMB, f. (B 1/12a), k. 9, inv.č. 34, Kino Aladin, Protokol o komisionelním řízení ze dne 28.5.1915. 24

7. Studie kontroly bezpečnostních předpisů v kinematografu Sokol Obřany Pro případovou studii kontroly bezpečnostních předpisů v brněnských kinematografech jsem si zvolil Kino Sokol Obřany (dále jen Sokol). Důvodů bylo hned několik. Existuje k němu mnoho archivních materiálů, které se přímo týkají bezpečnostních kontrol. Zároveň bylo velmi zajímavé, protoţe kinematograf slouţil také jako sokolovna, a ve venkovních prostorech bylo provozováno letní kino. 90 7.1 Kino Sokol Obřany Tělocvičná jednota Sokol měla sídlo Na Wilsonově nábřeţí v městské části města Brna. 91 Sokol měl v úmyslu provozovat kinematograf v prostorech stávající sokolovny. Proto 22. ledna 1926 zaţádal Zemskou správu o licenci. Ta byla několikrát zamítnuta Policejním komisařstvím v Husovicích. To nedoporučovalo otevření dalšího biografu, protoţe v okolí byly jiţ dva, které měly existenční problémy. Nakonec ale vydala Zemská správa politická dne 1. dubna 1927 příslib licence. Podmínkou příslibu bylo, ţe Sokol uzpůsobí prostory sokolovny k provozu do šesti měsíců. 92 Dne 12. září 1927 přišla komise zkontrolovat, zda prostor splňoval předpisy dle ministerského nařízení. Toto komisionelní řízení bylo vedeno pouze v prostorech stávající sokolovny. Přizpůsobení prostoru pro kinematografická představení bylo teprve v plánu. Současný prostor sokolovny musel být adaptován pro biografické projekce. Při komisionelní kontrole bylo uznáno, ţe prostory zcela neodpovídají předpisům. Důvodem bylo to, ţe celá budova byla z větší části dřevěná a tedy neohnivzdorná. Přízemní budova měla zděné základy se zděným soklem, obvodové zdi byly dřevěné, vyplněné pilinami. Podlaha byla téţ dřevěná a stěny opatřeny rákosovou omítkou. Komise vzala v potaz, ţe budova je situována v řídce obydlené oblasti a nejvyšší počet návštěvníků byl dle návrhu 212. Vzhledem k tomu, ţe z tělocvičny vedly čtyři velké východy, tak by v případě poţáru došlo k rychlému a velmi snadnému vyprázdnění sálu. Díky těmto dvěma skutečnostem bylo komisí schváleno, ţe některé nedostatky budou tolerovat. Aby byla licence udělena, bylo potřeba přistavět 90 Novák, Václav. Historie brněnských kinematografů (1896-1996), nevydána, Archiv města Brna, B 1/12a Odbor pro vnitřní věci, oddělení spolkové, s. 342 91 dnes Mlýnské nábřeţí 9. 92 Novák, Václav. Historie brněnských kinematografů (1896-1996), nevydána, Archiv města Brna, B 1/12a Odbor pro vnitřní věci, oddělení spolkové, s. 340. 25

nehořlavou kinoperatérskou komoru, zcela oddělenou od hořlavých částí. Dále musel být vypracovaný projekt upraven tak, aby splňoval podmínky navrhnuté samotnou komisí. Okno mezi kinooperátéskou komorou a hledištěm muselo být o rozměrech 60 x 60 cm a vyrobeno z drátěného skla. Dveře vedoucí z kabiny musely být z vnitřní strany opatřeny asbestem, jakoţto i všechny dveře vedoucí s hlediště. Schody k plánované kabině musely být vyrobeny také z nehořlavého materiálu a po obou stranách opatřeny zábradlím. Dveře u veškerých východů musely být otevíratelné směrem ven, kvůli snadnější evakuaci. Na chodbách, které vedly k východům, bylo zakázáno zanechávat jakékoliv předměty jako divadelní dekorace, jevištní kulisy a to hlavně během představení. V samotné kabině musela být umístěna velká impregnovaná pokrývka o velikosti čtyř metrů čtverečních. Spolu s pokrývkou zde musel být umístěn pro případné hašení práškový hasicí přístroj. V kabině musela být také nádoba s minimálně dvaceti litry vody, která slouţila k potopená jiţ hořícího filmového kotouče, aby se oheň dále nešířil. Kapalinové hasicí přístroje musely být umístěny na jevišti a v šatně. To byly podmínky, za kterých by společně se splněnými předpoklady daných ministerským nařízením bylo vydáno povolení ke kinematografickým představením. 93 7.2 Komisionelní řízení v Kině Sokol Obřany Dne 10. října 1927 se v Sokolu konalo další komisionelní řízení. Tím se mělo zjistit, zda jsou prostory nově zřízené kinematografické provozovny způsobilé k provozu, zda vyhovují všem podmínkám a ministerskému nařízení. Stavební podmínky sepsané při řízení ze dne 12. září 1927 byly kromě nějakých výjimek splněny. Byly shledány následující nedostatky. Dveře nepolepené asbestem, chybějící zábradlí u schodů do kabiny, drátěné sklo v kabině. Nově byl v příčce sousedící s hledištěm postaven komín, který měl slouţit k vytápění šatny. To komise striktně zakázala. Komín musel být zrušen. 94 Komise však shledala hned několik dalších nedostatků sokolovny. Jednalo se o menší nedostatky jako chybějící zakazovací nápisy a špatné osvětlení. Také chybělo veškeré vytápění provozovny. Zjištěné nedostatky byly odstraněny do 15. října 1927, kdy v sokolovně proběhlo další komisionelní řízení. Komise uznala, ţe veškeré přestavby, 93 AMB, f. (B 1/12a), k. 10, inv. č. 35, Kino Sokol Obřany, Protokol o komisionelním řízení ze dne 12. 9. 1927. 94 AMB, f. (B 1/12a), k. 10, inv. č. 35, Kino Sokol Obřany, Protokol o komisionelním řízení ze dne 10. 10. 1927. 26