85 LET EXISTENCE VOJENSKÉ KONZERVATOŘE - VOJENSKÉ HUDEBNÍ ŠKOLY (1923 2008)

85 LET EXISTENCE VOJENSKÉ KONZERVATOŘE - VOJENSKÉ HUDEBNÍ ŠKOLY (1923 2008) Konec první světové války na jedné straně znamenal rozpad mnohonárodnostního soustátí Rakouska-Uherska na druhé straně se jedná o období vzniku několika nových suverénních států mezi nimi i Československa. Po období revolučního kvasu bylo nutno přistoupit k cílevědomé organizaci mladého státu, k vytvoření dostačující ekonomiky, k vytvoření podmínek jeho kulturního rozvoje a v neposlední řadě i k budování armády schopné bránit jeho suverenitu. Prvními ozbrojenými jednotkami v novém státě byly dobrovolnické oddíly, v nichţ významnou roli hrály sokolské jednotky. Ale jiţ od 15. listopadu 1918 nově ustanovené ministerstvo národní obrany v čele s Václavem Klofáčem se orientuje na vybudování stálé kádrové armády a to i přes tendence a snahy veřejnosti o moţném nahrazení této sloţky společnosti milicemi (tyto hlasy zaznívaly zejména z pacifisticky laděných kruhů, ale byly podpořeny např. i autoritou T. G. Masaryka v pasáţi ve Washingtonské deklaraci z 18. října 1918). V počátku výstavby armády byly převzaty rakouské branné zákony, systém náhradních těles a velitelství působících na území Čech, Moravy a Slovenska. Nové jednotky byly doplňovány či vytvářeny po příjezdu československých zahraničních útvarů do vlasti a po unifikaci v roce 1920 z nich vznikají stálé jednotky v domácích posádkách. Bylo nutno ale vyvinout některé zbraně a sluţby, které po pádu Rakouska Uherska nebyly na československém území zastoupeny zejména systém vyšších velitelství, letectvo, některé orgány sluţeb a celé vojenské školství. Problémy se vyskytovaly i s materiálním vybavením armády válečný resp. vojenský průmysl byl v rakouských a německých rukou, mnohde skladba nevyhovovala potřebám nového státu. Počáteční řešení dovozem materiálu ze zahraničí bylo postupně nahrazováno výrobky nově vzniklých či ustanovených českých soukromých podniků (snahy velení armády o vytváření státních podniků, či podniků se státní účastí se setkávaly s nezdarem). Vyřešení těchto problémů, byť někdy jen částečné, bylo podkladem pro zahájení unifikace armády Československého státu v letech 1919 1920, podporované zejména francouzskou vojenskou misí. 4

Ministr národní obrany Václav Klofáč s vedoucím francouzské vojenské mise generálem Eugénem Mittelhauserem v dubnu 1919. Pro armádu byly vyčleněny značné finanční prostředky v roce 1919 více neţ polovina státního rozpočtu, v roce 1920 z něj bylo vydáno necelých 10%. Legislativně se unifikace opírala o branný zákon 193/20 z 19. 3. 1920. Byla zavedena dvouletá presenční sluţba, základní organizační řád Org-10 určoval organizační prvky armády, územní působnost vojenské správy byla rozdělena mezi 4 ZVV, 12 divizních oblastí a 48 doplňovacích okresů pro jednotlivé pěší pluky dislokované ve stálých posádkách. Před armádou vyvstávalo řešení problému doplňování velitelského sboru novými příslušníky. Důstojníci i rotmistři, kteří přešli do naší armády z rakouské, postupně odcházeli, bylo nutno je nahrazovat a vyřešit tedy výchovu nových kádrů. Základní struktura vojenského školství vytvořená ve dvacátých letech 20. století pod přímým vlivem francouzské vojenské mise byla zaměřena zejména na technické vojenské vzdělání a její koncepce zůstala bez zásadních změn aţ do roku 1938. Výstavba vojenského školství byla završena rozkazem presidenta republiky z roku 1934. Vojenské školy se podle průběţného vzdělání absolventů a obsahu školené tématiky rozdělily na vysoké (Vysoká škola válečná, Vysoká intendantská škola, vyšší (vojenská akademie), střední (školy pro důstojníky zbraní a sluţeb v záloze) a niţší (školy pro rotmistry zbraní a sluţeb z povolání, škola leteckého dorostu, vojenské reálné gymnasium a vojenská hudební škola - zaloţená jiţ v roce 1923). K systému škol byly přidruţeny kursy velitelské i odborné (pro důstojníky sluţeb a pro rotmistry a druţstvo) a dále 5

bylo přikročeno i k přípravě vlastních vojenských odborníků na civilních vysokých technických školách nebo na stáţích v zahraničí. Vojenské hudby představovaly v armádě specifický problém. V rakousko-uherské armádě působilo v roce 1914 102 pěších pluků se systematizovanými hudbami, 4 plukovní hudby u bosensko-hercegovských pluků a 4 plukovní hudby u tyrolských císařských myslivců. Dále byly zřízeny u 37 zeměbraneckých pluků hudby bez kapelníků a 7 hudeb zeměbraneckých distriktů. Mimo to disponovaly hudbami některé detašované pluky společného vojska, praporní hudby detašovaných praporů a posádkové hudby v místech, kde ţádný útvar s vlastní hudbou nebyl. V průběhu války vznikaly hudby i u náhradních a záloţních praporů. K značnému navýšení vojenských hudeb došlo i v počátku roku 1918 při reorganizaci rakousko-uherské armády, kdy bylo ze stávajících 102 pluků (o čtyřech praporech) vytvořeno pluků 137 (se třemi prapory) a tím se také zvýšil počet vojenských hudeb. Obdobně se zvýšil i počet bosensko-hercegovských pluků a tyrolských myslivců. Při zrodu nové republiky a její armády v roce 1918 se tak ke sluţbě v armádě přihlásilo 3 000 (!) hudebníků z bývalé rakousko-uherské armády. Zároveň se do sluţby v ozbrojených silách přihlásilo i 2 000 hudebníků ze zahraničních legií (návrat obojích jednotek do nového Československa řešilo ministerstva národní obrany výnosem číslo 1453 z 11. prosince 1918). Kromě hudeb u náhradních těles, u kterých byli kapelníci i hráči zařazeni, vraceli se tedy hudebníci ze všech front a koutů monarchie. Vznikala monstrózní tělesa o 80 100 hudebnících. První pokusy o centrální organizaci vojenských hudeb byly učiněny v prosinci 1918; naplnění se však dočkaly aţ v průběhu roku 1919. Vzniklo aţ 60 posádkových hudeb (5 v Praze, 2 v Brně, Bratislavě, po jedné pak v ostatních posádkových městech). Tyto posádkové hudby ukončily svou činnost v létě roku 1920, kdy byly postupně, v rámci unifikace armády, přeměňovány v hudby plukovní. Bylo jich 48, kaţdá v počtu 44 hudebníků (2 112 míst). V průběhu let počet i stavy hudeb různě kolísaly v roce 1927 dochází k poklesu důstojníků kapelníků ze 44 na 16, početní stavy hudeb se sníţily a to v sídlech vyšších velitelství na 42, v ostatních pak na 32 hudebníků. V roce 1933 v souvislosti s reorganizací armády vznikly hudby u 4 horských pluků, čímţ jejich počet stoupl na 52. V roce 1937 se opět rozšířil počet kapelnických míst na 21 do funkcí nastupovaly osobnosti tvořící moderní českou vojenskou hudbu Jan Fadrhons, Rudolf Urbanec, Václav Thier a další. Také ve funkcích referentů (dnes bychom mohli říci inspektorů) vojenských hudeb se vystřídali vynikající organizátoři a hudebníci František Friedrich, Václav Voskovec (otec Jiřího Voskovce pozn.), Prokop Oberthor první velitel vojenské hudební školy, Alois Mach, Jan Uhlíř. Jmény, která znal hudbymilovný svět se skvěly i vojenské hudby 6

kapelníky byli bývalí prominenti rakouské armády Rudolf Obruča, František Zita, Jaroslav Labský, Jan Zeman, Josef Potuţník, Josef Horák; hráli zde i vynikající osobnosti skladatelské mj. Karel Vacek. Poslání hudeb v tomto období, a potaţmo říci i v následujících, byla nejenom hra sluţební (pochody, účinkování při vyvedení pluků a cvičeních) a slavnostní ceremoniály (vojenské nebo civilní) ale i mimosluţební kulturní činnost pro širokou veřejnost opřená nejenom o kvalitu hudební produkce, ale také o bohatý repertoár a dodejme i o výhodnou cenovou nabídkou. Podchod hudby 2. pěšího pluku v Poděbradech (ilustrační fotografie). Stabilizace hudebníků u útvarů a jejich zvyšující se profesionalita i forma dobrovolné další činné sluţby napomohla sehranosti orchestrů a zvýšení hráčské dokonalosti příslušníků vojenských hudeb. To ovlivnilo i jejich repertoárové moţnosti. Příprava vojenských hudebníků neprobíhala pouze v elévském období u samotných hudeb, ale jiţ v soukromých hudebních školách (od r. 1822) Tietzově v Hradci Králové, Pavlisově v Praze-Vinohradech či Endrštově v Praze-Krči.. Ale i tak vyvstávala otázka zřízení vlastního jednotného školícího střediska pro vojenské profesionální hudebníky, tak jak se předpokládalo u všech ostatních sloţek armády. Trvalá snaha referátu vojenských hudeb byla korunována úspěchem v roce 1923, kdy je vytvořena Vojenská hudební škola se sídlem v Potockého (dnes Parléřově) ulici v Praze Pohořelci (vojenský věstník číslo 44, čl. 413 ze dne 15. září 1923). V dokumentu se v článku 413 uvádí: 1. října (pozn. 1923) se počne vyučovati v I. ročníku vojenské 7

hudební školy, zřízené podle sluţebního předpisu Org 39. Škola má dva ročníky a jest odborným ústavem pro soustavný výcvik hudební na veškerých dechových a smyčcových nástrojích.. Po dokončení hudební školy absolvuje kaţdý chovanec zkušební rok u plukovní hudby, po kterouţ dobu se mu dostane dalšího výcviku hudebního. Prvním velitelem školy se stal škpt. Prokop Oberthor. Kromě něho byli v kmenovém stavu školy zařazeni zástupce velitele v hodnosti důstojníka, hospodářský důstojník, dvacet dva instruktorů rotmistrů a pomocné druţstvo skládající se z rotmistra mistra nástrojaře a jeho pomocníka, 2 účetních rotmistrů pro hospodářskou správu a skupiny vojínů (písař, krejčí, obuvník a 3 kuchaři). Podmínky pro přijetí do školy byly stanoveny takto: dosaţení věku 14 let a nepřekročení 16 let, absolvování nejméně národní školy, předběţné hudební vzdělání, mravní způsobilost a dobrý tělesný stav (patrně myšlen i zdravotní). Byly uvedeny v předpisu Org 39 a ve výše uváděném vojenském věstníku č. 44 /1923 byly doplněny o povinnost dobrovolného podrobení se platným vojenským (potaţmo kázeňským) předpisům, o závazek k dobrovolnému vstupu do branné moci a k další činné sluţbě po dobu 3 let po ukončení zkušebního roku u plukovní hudby. Toto vše uchazeč a jeho zákonný zástupce stvrzovali svými podpisy v reversu k tomu vydanému. První místo působení Vojenské hudební školy Pohořelecká kasárna v tehdejší Potockého ulici (1923 1926) První přijímací zkouška a zápis do VHŠ se konaly 26. září 1923 v Újezdských kasárnách 5. pěšího pluku T. G. Masaryka v Praze. Uchazeči, před komisí sloţenou z vyššího 8

důstojníka pěšího vojska (předseda), velitele školy a jeho zástupce, důstojníka zdravotní sluţby a velitele některé plukovní hudby, museli prokázat dovednosti v ovládání nástroje, čtení not, schopnost dobré hlasové intonace a povšechné znalosti z oboru základních hudebních poznatků. Do prvního ročníku, zahajujícímu výuku 1. října 1923, bylo přijato 100 uchazečů, z nichţ po dvou letech dokončilo studia 85. Ţáci školy, tehdy zvaní hudební chovanci, se rekrutovali především ze sociálně slabších rodin, které neměly prostředky na nákladná studia svých talentovaných dětí na civilních konzervatořích. Neţ se po skončení školy dočkali nejisté existence déleslouţících rotmistrů, museli slouţit 5 let za tzv. denní ţold aby uhradili výdaje spojené s jejich školením (tj. za kaţdý rok studia a rok zkušební doby 1 rok plus 2 roky presenční sluţby). Ani podmínky ve škole nebyly v počátcích růţové a popravdě řečeno se příliš neměnily po celou dobu prvorepublikové existence školy. Loţnice ţáků byly zároveň instrumentálními učebnami, jídelnami, místem samostatného studia i místem odpočinku. Kromě malé dřevěné bedničky na studijní pomůcky, kavalce a police na oděv a chlebník měl chovanec moţnost si v této místnosti uloţit hudební nástroj ale jen malý; větší nástroje byly uloţeny na chodbách. Jediná větší místnost slouţila jako orchestrální zkušebna a učebna teorie. Hudební chovanci 1. ročníku VHŠ se sborem instruktorů v kasárnách Na Pohořelci (29.4.1924) Výuka hry na nástroj probíhala po skupinách a zabírala několik hodin denně. Kaţdý ţák se učil hrát na dva nástroje jeden do dechového, druhý do smyčcového orchestru. Ve druhém ročníku se ke hře na nástroj přidala také výuka hry v obou typech orchestru 9

v rozsahu 4 hodin týdně. Teoretické výuce bylo věnováno maximálně 6 hodin týdně se zaměřením na všeobecnou nauku o hudbě, intonaci a rytmus. Dále, zejména v odpoledních hodinách, probíhal výklad vojenských řádů, společenská výchova, pořadový výcvik a tělovýchova zaměřená převáţně na prostná sokolská cvičení (mj. všichni chovanci školy byli zapsáni v organizaci Sokol, a i výcvik prováděli Sokolové instruktoři od hradní stráţe). Skromnější byla výuka nauky o nástrojích i harmonie; základní znalosti získali chovanci z dějin naší hudby, o světové se nedozvěděli prakticky nic. Výuku teorie měl na starosti velitel školy se svým zástupcem v těchto funkcích se vystřídaly osobnosti, které se staly později nejen ve vojenských kapelách, ale i v široké veřejnosti velkou uměleckou autoritou : mimo výše zmíněného Prokopa Oberthora to byli Petr Teplý, Alois Mach, Jan Uhlíř a krátkou dobu v roce 1939 před ukončením předválečné činnosti školy i Václav Thier. Ve funkcích zástupců se vystřídali Josef Malý, Jindřich Praveček, Bohuslav Lokvenc, Rudolf Urbanec a Václav Kubíček. Významný podíl na skutečně obdivuhodných výsledcích školy, vzhledem k podmínkám v jakých působila, měli instruktoři vynikající hudebníci z dlouholetou orchestrální praxí Václav Pachman, Vojtěch Jánský, Rudolf Hrdlička, Josef Bureš, Damián Prášek, Josef Klein, Bedřich Kareš, František Kaplánek, Václav Pytlík, Jan Vostrčil, Ferdinand Kaiser, Josef Velán, Bedřich Vodráţka, František Hádl, Václav Novotný, Josef Šlauf, Václav Vomáčka, Alois Bretsneider, Josef Dudycha, František Kramerius a celá řada dalších. Je ovšem pravdou, ţe vyučovací praktiky některých z nich (jak je uvádí ve svých vzpomínkách řada bývalých absolventů) bychom dnes často povaţovali za nepedagogické. Hudební chovanci 2. ročníku nastoupení v pohořeleckých kasárnách v roce 1926. 10

Výstupní zkouška orchestru hudebních chovanců VHŠ ve Smetanově síni v Praze v roce 1937. Dirigent J. Uhlíř. V roce 1926 byla škola přemístěna do Ţiţkových kasáren v Praze Karlíně a od tohoto data se konaly závěrečné koncerty orchestrů ţáků, jako výstupní zkoušky absolventů školy, ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Významná byla i pravidelná vystoupení před Parlamentem, na Praţském hradě, na Staroměstském náměstí, při vojenských přísahách 5. ţenijního pluku v Karlíně a leteckého pluku 1 ve Kbelích. Velmi mile byl také přijímán slavnostní pochod dechové hudby VHŠ při významných mezinárodních zápasech v kopané na stadionech slavných praţských S Sparty a Slavie. V legionářském stejnokroji ve 20. letech 20.století Část sestavy bicích nástrojů (Kasárna Karlín 1937) 11

Jedno vystoupení orchestru ţáků je vhodné na tomto místě zvýraznit. Bylo úplně první veřejné a konalo se 6. března 1925 od 17.00 hodin na nádvoří Praţského hradu za osobní účasti presidenta republiky T. G. Masaryka. Ten, po převzetí hlášení od mjr. Oberthora, obešel celý orchestr a velice pochvalně se vyjádřil o úrovni jeho hry. Významného uznání tomuto mladému hudebnímu tělesu se mu dostávalo i od České filharmonie, v jejímţ čele v té době stál mistr Václav Talich, a to tím, ţe část ţáků společně s instruktory školy bývala zvána k posílení tohoto špičkového symfonického orchestru (jako příklad uvádíme účinkování při provedení Berliozova Rekviem v prosinci 1925 a lednu 1926). Vojenská hudební škola ani při svých skromných začátcích neunikala pozornosti velení armády. Hned na zahájení l. ročníku vykonal prohlídku velitel Velké Prahy generál Alfréd Škvára, počátkem roku 1924 i generální inspektor branné moci plukovník Josef Svatopluk Machar. V červenci 1925, na závěr školního roku, navštívil výstupní program školy náčelník generálního štábu francouzský generál Eugène Mittelhauser se svým československým štábem. Hudební chovanci VHŠ uzavírají pochod při vojenské přehlídce před presidentem republiky T. G. Masarykem 28. října 1927. Přítomni dále byli předseda vlády Švehla, generalita čsl. armády (gen. Syrový, Krejčí, přidělenec Fouché). Jednotky chovanců VHŠ vede št.rtm. Antonín Beneš. Období let 1923 1939 lze hodnotit z hlediska úspěchů školy, připravenosti absolventů po stránce hudební i vojenské, jako velmi dobré, přínosné pro vojenské hudby, armádu mladého státu i pro širokou veřejnost. Školu, v níţ se počet chovanců v ročníku pohyboval mezi 100 140, v tomto období absolvovalo 1455 vojáků hudebníků. Rok 1939 a okupace českých zemí, zákaz českého školství a reorganizace armády znamenaly přerušení činnosti VHŠ i ovlivnění existence vojenských hudeb. V Hitlerově výnosu (16.3.1939) v čl. 7 bylo řečeno ţe pro udrţení vnitřní bezpečnosti a pořádku můţe 12

protektorát zřídit vlastní sbory. Organizaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda. Ministerstvu národní obrany, které v té době jiţ bylo v likvidaci, se podařilo obejít podstatu tohoto nařízení a místo těchto sborů (eigene Verbände) vytvořit tzv. vládní vojsko (Regierungstruppe). I díky tomuto rozhodnutí byla moţnost ponechat slouţit část absolventů a frekventantů VHŠ v armádní hudební sluţbě. 15. března 1939 byla tedy ukončena činnost VHŠ a ke konci téhoţ měsíce byli chovanci školy odesláni do svých domovů. Jiţ v říjnu 1938 odešlo ze školy 51 chovanců s trvalým bydlištěm v odstoupeném pohraničí, kteří byli v důsledku Mnichovského diktátu propuštěni do tzv. zabraného pásma Sudet. Ţáci propuštění k 31.3.1939 v důsledku ukončení činnosti školy obdrţeli při odchodu úplně nový stejnokroj, plášť, boty a 100.- Kč. Rotmistři instruktoři pod vedením velitele školy a pokynů referátů vojenských hudeb MNO prováděli poté úplnou likvidaci školy (do poloviny července 1939). Mnozí učitelé a velitelé odešli do civilu, ale našli se mezi nimi takoví, kteří podstoupili značné riziko a vykonali, z hlediska činnosti VHŠ, zásluţný čin bývalý velitel školy a referent vojenských hudeb MNO, hudební skladatel Jan Uhlíř společně s hudebním nástrojařem Jaroslavem Hodycem ukryli před okupanty všechny nástroje a hudební archiv školy. Úkrytem se stala praţská konzervatoř. Po celých šest let se o tyto statisícové hodnoty pak staral právě J. Hodyc. Díky jim i díky vedení konzervatoře v Praze se mohlo ihned po skončení okupace přistoupit k obnovení činnosti VHŠ. Velitel školy Jan Uhlíř diriguje školní orchestr chovanců VHŠ (16. května 1937) 13

Na tomto místě nelze nepřipomenout, alespoň stručně, situaci v hudební sluţbě armády resp. hudbě tzv. vládního vojska. Vojenské hudby měly v době mobilizace v roce 1938 plánovaný stav : 25 kapelníků, 1896 hudebníků a 286 ţáků Vojenské hudební školy. Ke dni okupace Československa slouţilo v naší armádě 524 příslušníků hudeb vojáků z povolání (22 kapelníků, 239 rotmistrů a 263 déleslouţících), asi 930 absolventů a ţáků VHŠ a část vojáků presenční sluţby. I kdyţ se nepočítalo s tím, ţe by vládní vojsko mělo mít vlastní hudby (pozn. mělo být organizováno jako ochranná policie) podařilo se mjr. Janu Uhlířovi u generála Eliáše prosadit zřízení hudebního referátu a dvanácti praporních hudeb, čímţ bylo vytvořeno 13 systematizovaných míst pro kapelníky a 408 pro rotmistry a muţstvo. 3. srpna 1939 dokonce vyšla jako příloha 4 k čj. 10G. I/2 odděl. 1939 Směrnice pro výcvik u praporů českého vládního vojska, která stanovila základní principy činnosti vojenských hudebníků ve vládním vojsku. Vystoupení hudby vládního vojska pod taktovkou Václava Thiera. Vývoj na území protektorátu i v celém válečném konfliktu vyústil v rozhodnutí německého zmocněnce K. H. Franka o přesunutí vládního vojska do severní Itálie. I přes protest generálního inspektora bylo zasazení vládního vojska provedeno ke dni 27.5.1944. S tímto kontingentem byla přemístěna i část vojenských hudebníků (z přeloţení byla vyjmuta pouze hudba čestné stráţe presidenta republiky, hudební četa 1. praporu a 2 hudební čety Inspektorátu I. a II.). Je potřeba upozornit i na to, ţe vojenští hudebníci, ať jiţ v převeleném 14

vládním vojsku, či zůstavší na území protektorátu se zapojovali do protifašistického odboje z 366 hudebníků nasazených v Itálii dezertovalo 34 do zahraniční armády (z toho 12 absolventů VHŠ). V praţském povstání byly hudby I. a II. inspektorátu zařazeny ve 2. bojové četě 1. roty, další byli nasazováni na různých místech bojující Prahy. Hudba 1. praporu byla odvelena na Trojský most (9.5.1945). Zde padli Václav Khás, Josef Báča a Václav Láf. 10. května 1945 bylo vládní vojsko zrušeno a 6. června téhoţ roku byly obnoveny československé vojenské hudby s tím, ţe do nich byli přijati všichni příslušníci vládního vojska. Ale i tak bylo nutno doplnit tyto hudby o nové profesionální vojáky hudebníky. Před velením armády v osvobozené Československé republice vyvstal nový úkol obnovení přerušené činnosti Vojenské hudební školy. Osvobozením Československa v roce 1945 vstoupila naše republika na další cestu svého vývoje. Stejně jak se často komplikoval společenský vývoj, stejně se komplikoval i vývoj v armádě a potaţmo řečeno i v hudební sluţbě a tedy i v existenci Vojenské hudební školy. Poválečný vývoj, rok 1948 a první polovina 50. let minulého století se více či méně, přímo či nepřímo dotýkaly organizačního, personálního, obsahového i rozsahového rozvoje této první vojenské odborné umělecké školy. Armáda osvobozeného státu měla v roce 1946 po červnovém sníţení počtů 252 654 příslušníků. Velení armády věnovalo nejvyšší pozornost na doplňování velitelského, zejména důstojnického sboru a tomu také byl podřízen i záměr rozvoje poválečného vojenského školství. Byla vytvořena Vysoká vojenská škola (činnost obnovena 1. července 1945), která se členila na Vysokou školu válečnou, Vysokou školu intendanční a Velitelskou školu, dále pak existovala Vojenská akademie v Hranicích, Vojenská letecká akademie a řada vojenských škol a učilišť. K dalším změnám došlo v roce 1948, kdy síť škol byla doplněna o Vojenskou pěchotní akademii, vznikly školy důstojnického dorostu, vojenské školy Jana Ţiţky, vytvořena byla Vojenská inţenýrská akademie a Vojenská lékařská akademie a dále pak v letech v roce 1950 aţ 1951, kdy vznikly nové typy škol charakterizující vzdělávání v armádě aţ do počátku 90.let 20. století byl zrušen systém dvouletých specializovaných akademií a rozkazem MNO č.48 ze dne 23. srpna 1951 o reorganizaci vojenských škol byly zřízeny vysoké vojenské školy akademie a vojenské střední školy učiliště, doplněny o VŠJŢ, ŠDD, ŠDZ a vojenské katedry civilních vysokých škol. Tento ucelený vzdělávací systém příslušníků armády byl později částečně modifikován např. dislokací škol, změnou názvů apod. I z tohoto uvedeného zkráceného a zjednodušeného pohledu je patrná snaha státu co nejdůsledněji připravit příslušníky armády na profesionální úrovni. 15

Také hudební sluţba československé armády musela být po roce 1945 organizována téměř od základů. K dispozici byli hráči z 12 hudeb vládního vojska, dále vojenští hudebníci působící v období války v zahraničních armádách a v neposlední řadě i bývalí vojenští hudebníci z předmnichovské republiky a ţáci Vojenské hudební školy, kteří v roce 1938 resp. 1939 byli propuštěni ze sluţebního poměru. Vedení inspektorátu převzal opět Jan Uhlíř, který prosazoval od počátku koncepci výstavby hudeb o počtu 42 hráčů (tedy obdobně jako v období první republiky). Přes problémy, které se vyskytovaly v počátcích počty hudebníků, vybavenost hudebními nástroji existovalo v roce 1947 36 hudeb divizních, plukovních a další). Během několika let jejich počet klesl aţ na 27 s obsazením 30 hráčů z plánovaných 42 (v roce 1950).V roce 1951 bylo přistoupeno k reorganizaci vojenských hudeb opřené o mechanicky přejaté sovětské zkušenosti bez spolupráce s hudebním inspektorátem! Vzniklo tak 35 hudeb o 19 hráčích s 1 kapelníkem. To vneslo i řadu problémů vţdy chyběl některý tradiční nástroj (flétna, bicí, pozouny nebo lesní rohy), kvalifikovaní hudebníci byli nahrazováni vojáky základní sluţby (zpočátku se dokonce zdálo, ţe od vojenských hudeb bude muset odejít 610 vojáků z povolání, většinou absolventů VHŠ), byl přeinstrumentován stávající repertoár, došlo ke sníţení platů členů vojenských hudeb. K pozitivnímu řešení situace přispělo vydání závazného předpisu, týkajícího se vojenských hudeb Pěch-V-1 v roce 1956. V něm bylo zakotveno nástrojové a početní obsazení hudeb. Přes další snahy a tendence prosazované inspektorátem v čele s Janem Fadrhonsem se podařilo stabilizovat situaci u armádních hudeb aţ v roce 1960. Z více neţ 1000 hudebníků, slouţících v té době v armádě, bylo vytvořeno 28 orchestrů s počty hráčů mezi 28 34. Vzácná návštěva. Mistr Rafael Jeroným Kubelík jako host ve Vojenské hudební škole 14. prosince 1947. 16

Sloţitost vývoje v hudební sluţbě se odráţela i v činnosti Vojenské hudební školy. Časté personální změny probíhaly nejen v učitelském sboru, ale také ve funkci velitele VHŠ (v letech 1947-1957 se jednalo o čtyři, resp. 5! ). Několikanásobná změna dislokace, často na velmi krátká údobí (Praha, slovenské Spišské Podhradie, Liberec, Roudnice n.l.), rozdílnosti v poţadavcích na počty vyřazovaných ţáků i tendence podřídit armádu ve všech směrech sovětským zkušenostem to vše přinášelo problémy, které musela škola zvládnout. Přesto se v tomto období podařilo vytvořit podmínky pro kvalitnější přípravu ţáků a tím i vojenských profesionálních hudebníků rozšířením doby i obsahu studia, vojenskou odbornou připraveností pro výkon funkcí, zkvalitněním velitelsko-pedagogického sboru a postavením školy na úroveň ostatních konzervatoří v Československu. Aby bylo zajištění vycvičeného dorostu hudbám nové čs. armády bude znovu zřízena Vojenská hudební škola. Tato úvodní slova z dokumentu čj. 1282 Dův. hl.št. 4 odd.1945 ze dne 29. srpna 1945 byla asi těmi nejdůleţitějšími pro novou historii školy. Byla stanovena její přímá podřízenost Hlavní správě výchova a osvěty při MNO, personální obsazení a počty ţáků (po 140 ve dvou ročnících). Jediná změna, která při realizaci tohoto dokumentu nastala byla v dislokačním záměru (místo Uršulinských kasáren byla prosazena varianta o vyuţití Ţiţkových kasáren Praze k termínu do konce listopadu 1945 viz čj. 2744 z 17.11.1945). Velitelem školy byl jiţ novým nadřízeným orgánem HSVO MNO jmenován nadporučík kapelník Jindřich Praveček od 14. pěší divize (čj. 103524 HSVO z 12. září 1945). Jedno z prvních veřejných vystoupení ţákovského orchestru po 2. světové válce. 2. listopadu 1947 na stadionu Sparty na letné před zápasem ČSR SSSR. Dirigentem orchestru byl Hynek Sluka.. 17

V počátku škola navazovala na činnost v předmnichovské republice. Příprava probíhala ve dvou ročnících se stejným obsahem učiva, i kdyţ se snahou pozvednout ji na vyšší úroveň; ani výstupní podmínky se neměly příliš lišit od těch předválečných. Výuka byla zahájena 1. ledna 1946, další ročník nastoupil k 1. říjnu téhoţ roku. V tomto a v dalším roce (1947) se jednalo o dva nejsilnější ročníky v dosavadní historii školy (nástupní ročník v lednu 1946 měl 110 ţáků, v říjnu 1946 nastoupilo 160 ţáků a v roce 1947 jich zahájilo školní rok 149). Pro kvalitní moţnou přípravu nastal jiţ v těchto počátcích další problém k dispozici byl jen zbytek instruktorů (řada z nich během šestileté nucené přestávky zemřela či zestárla). Bylo nutno povolat nové tentokrát jiţ absolventy VHŠ. Přicházejí rotmistři Josef Vobořil (učitel hře na hoboj ve škole aţ do poloviny 70.let), Hynek Sluka (pozdější velitel školy), Josef Matoušek, Josef Rada a další. Rok 1948 se zcela samozřejmě projevil, i kdyţ ne tak široce jako v celé společnosti, i v ţivotě školy. Na jedné straně vstoupil do jejího výchovně vzdělávacího procesu prvek ideové přípravy, na straně druhé se objevily takové přínosné momenty, jako např. to, ţe dosavadní instruktoři rotmistři (učitelé) byli jmenováni v důsledku zrušení stavu rotmistrů důstojníky a tím bylo vyjádřeno i jejich společenské uznání. Dále pak v roce 1950 bylo zavedeno tříleté studium, kdy třetí ročník naplňoval statut poddůstojnické školy. I kdyţ k tomuto opatření došlo zejména z důvodu redukce počtu absolventů v souvislosti se sníţením stavu příslušníků hudební sluţby československé armády, paradoxně tímto rozhodnutím škola získala a výuka se zkvalitnila. Skladba předmětů odpovídala poţadavkům na odborně, všeobecně i vojensky připravené vojenské hudebníky. Kromě větších nároků ve všeobecné nauce o hudbě, intonaci a rytmu, v nauce o hudebních nástrojích, byly do studia zařazeny předměty hudební teorie harmonie, kontrapunkt, hudební formy a základy umělecké tvořivosti, rozšířil se prostor v předmětu dějiny hudby, náročnější přístup byl v tělesné a vojenské přípravě, všeobecné vzdělání bylo podpořeno zavedením dějepisu a zeměpisu. Jazyková příprava se v tomto období, obdobně jako v celé společnosti, zaměřila na výuku ruského jazyka (pozn. je zajímavé, ţe se v některých klasifikačních přehledech z těchto let nevyskytuje předmět český nebo mateřský jazyk i kdyţ se patrně vyučoval). Za povšimnutí stojí, ţe tutu skladbu vyučovaných předmětů můţeme téměř beze zbytku srovnat i se současnými tématickými plány, rozšířenými pouze o další odborné předměty v době zavedení maturity či absolutorií. První absolventi tohoto typu studia byli vyřazeni předčasně jiţ v březnu 1952. Ale to jiţ škola sídlila, po přeloţení zdůvodněném zhoršením mezinárodní situace, na Slovensku 18

Slavnostní vyřazení absolventů tříletého studia v roce 1956 v Liberci. Velitel školy mjr. Bohuslav Rychtařík předává odměny nejlepším absolventům. Spišské Podhradie na Slovensku místo působení VHŠ v padesátých letech 20. století (stejně jako řada ostatních vojenských škol) ve Spišském Podhradí. Jejím velitelem byl po přeloţení Jindřicha Pravečka do Brna (1948), dvouletém působení poručíka Hynka Sluky (byl jmenován inspektorem vojenských hudeb) a nešťastné několikaměsíční velitelské epizodě nadporučíka Jána Šándrika, mjr. Rudolf Urbanec. V období působení dalšího z řady 19

rychle se střídajících velitelů, majora Bohuslava Rychtaříka, došlo opět k významným změnám. Škola se opět stěhovala v roce 1953 tentokrát do Liberce (shodou okolností opět do kasáren Jana Ţiţky). Podařilo se jí tak umístit ve městě s širokým kulturním zázemím, divadelní scénou a moţností rozsáhlejšího vystupováni na veřejnosti, coţ se zřejmě projevilo na kvalitnějším růstu nových absolventů. V tomto období tvořilo stálý stav školy 33 důstojníků, 16 poddůstojníků z povolání, 9 v záloze, 10 vojáků základní sluţby a 24 civilních zaměstnanců. Tento kolektiv zajišťoval podmínky pro studium 360 ţáků. Druhou okolností bylo to, ţe správa vojenského školství, pod jejíţ řízení přešla VHŠ během roku 1952, stále více uplatňovala svůj vliv a poţadavky (inspektorát vojenských hudeb se od té doby zaobíral pouze odbornou úrovní přípravy absolventů). Před velení školy byl postaven náročný úkol zpracovat učební osnovy, zkoordinovat výchovu s výukou, zajistit zásadový, objektivní a jednotný způsob hodnocení ţáků i výsledků celého vyučovacího procesu. Zásady stanovené v této době jsou v podstatě v mnohém platné v ţivotě školy dodnes. Natáčení v Československém rozhlasu v prosinci 1947. Zcela vlevo na okraji snímku velitel školy J. Praveček Počet ţáků se v této době stabilizoval na počtech okolo 100 přijímaných (1948 115, 1949 89, 1950 119, 1951 93, 1952 142, 1953 73, 1955 101, 1956 95, 1957 100, 1958 97, 1959 68 ). Velitelsko pedagogický sbor se poměrně stabilizoval, někteří učitelé školy byli zařazeni do tříletého doplňujícího studia ve smyslu rozkazu MNO 033/1953. 20

V roce 1956 ze školy odchází do Prahy na MNO zástupce velitele kapitán Štefan Mateička a přichází major Metod Přikryl, který se v září 1957, po odchodu podplukovníka Bohuslava Rychtaříka do důchodu, stává velitelem Vojenské hudební školy. Z hlediska personálního je nutno spatřovat význam zejména v zavedení funkce zástupce velitele pro studium stává se jím kapitán Jaroslav Voříšek a starším učitelem major Adolf Hamerský. Od druhé poloviny 60. let je moţné v činnosti vojenských hudeb sledovat stabilizaci ovlivněnou vydáním nového předpisu Sm-všeob-4 v roce 1965. Zejména stanovení počtů hráčů ve třech základních typech hudeb plukovní, divizní a posádkové na počty 34, 38 resp. 44 členů (vyjma Ústřední hudby mající stanovený počet 62 resp.80 hráčů) vyřešilo neblahou reorganizaci z padesátých let. Stabilizovala se i dislokace těles v rámci útvarů a posádek, docházelo k rovnoměrnému a soustavnému doplňování hudeb absolventy čtyřleté, maturitou zakončené Vojenské hudební školy, rozvíjí se repertoárová a interpretační úroveň. Řešení personálních a dislokačních opatření nezměnil ani nově vydaný předpis Všeob 7-1 (1971) novelizovaný v roce 1980 jako Vševojsk 1-10 a tak ve druhé polovině 80. let působí na území Československa 24 hudeb (Ústřední hudba ČSLA Praha plus 23 hudeb posádkových a svazkových). Vlastním orchestrem, sestavovaným ze ţáků třetího a čtvrtého ročníku a slouţícímu převáţně k výukovým účelům, disponovala i Vojenská hudební škola. Léta 1958 1960 opět znamenala v ţivotě školy výrazný předěl. V roce 1957 bylo rozhodnuto o jejím přestěhování do Roudnice nad Labem, kde byl zahájen jiţ školní rok 1958/59. Stěhování znamenalo vyřešit zejména problematiku ubytování rodin vojáků z povolání tak, aby výchovně vzdělávací proces nebyl narušován dojíţděním stálého stavu z Liberce a zpět. Další významný problém ale vyvstal před školou v roce 1959, kdy z rozhodnutí státních orgánů bylo přijato usnesení týkající se škol, vzdělávání a výchovy mládeţe, které se pochopitelně promítlo i do ţivota Vojenské hudební školy. Byla vypracována koncepce přestavby tříleté školy na vojenskou odbornou čtyřletou školu zakončenou maturitou, coţ znamenalo mnoho usilovné práce po stránce vojensko odborné, právní, personální a organizátorské. Bylo nutno zvýšit kvalifikaci, odpovídající danému stupni školy, v podstatě u kaţdého jedince zejména u členů učitelského a velitelského sboru. Většina pedagogů dostudovala konzervatoř hudby, řada ostatních prošla ročním kursem pedagogiky a psychologie ve Vojenské akademii v Brně, ostatní pracovníci si doplňovali středoškolské všeobecné vzdělání. Po stránce organizátorské byl vyřešen problém nenarušení výuky a plynulého přechodu ke čtyřletému studiu a tak mohli v roce 1960 nastoupit první ţáci čtyřletého studia, zatímco 2 ročníky dokončovaly studium tříleté. Stabilizace nových poměrů ve škole i v celé vojenské hudební sluţbě v důsledku znamenala i to, ţe v roce 1961 tedy 21

rok po otevření čtyřletého studia nebyl prováděn nábor ţáků do prvního ročníku a druzí maturanti tak opustili školu aţ v roce 1966. Dovolte v tomto bodě zajímavý exkurs zřízení tohoto typu školy předcházely snahy o vytvoření vysoké vojenské hudební školy Vojenské hudební akademie z důvodů zvýšení odborné kvalifikace u nově jmenovaných kapelníků a přípravy instruktorů kulturně umělecké práce v armádě. Neţ byl tento návrh podrobněji rozpracován došlo k jeho zrušení především vzhledem k nákladné finanční investici, ale také vzhledem k dohodě mezi armádou a Akademií múzických umění v Praze o moţnosti školení vybraných kapelníků v této renomované instituci. Po zavedení čtyřletého maturitního typu studia výrazně poklesl počet přijímaných ţáků z okolo sta studentů v ročníku na 50 60. Tento stav trval v podstatě aţ do osmdesátých let 20. století. Do prvního maturitního ročníku nastoupilo v roce 1960 šedesát ţáků a po čtyřech letech bylo vyřazeno prvních 43 maturantů (stejný počet jich byl např. i v roce 1966). Velký úbytek je moţno přisoudit zřejmě i zvýšeným nárokům, které maturitní studium jistě Malá galerie velitelů Vojenské hudební školy. Bohuslav Rychtařík, Hynek Sluka, Jan Urbanec, Jan Uhlíř a Metod Přikryl při setkání v rámci oslav 40. výročí zaloţení VHŠ (13. října 1963). obnášelo oproti dosavadnímu tříletému. Prohloubilo se studium hry na hudební nástroje, i v předmětech hudební teorie, zavedeny byl předměty nové dějiny hudební literatury, rozbor skladby, sborový zpěv, dějiny kultury. Rozšířena byla výuka v oblasti společenských věd o občanskou nauku a úvod do psychologie a pedagogiky. S předchozími vyučovanými předměty se učební programy školy velmi přiblíţily programům řádných civilních 22

konzervatoří. I zde je nutno podotknout, ţe tento systém přetrval ve Vojenské hudební škole aţ do zavedení šestiletého studia ve druhé polovině 80. let 20. století. K podstatnému uznání společenského postavení školy i její role v armádě v tomto období přispělo její zařazení do skupiny vojenských odborných středních škol pro praporčíky. Přelom 60. a 70. let je také charakterizován řadou personálních změn. V roce 1966 přichází na místo zástupce velitele pro studium kapitán Zdeněk Sviták, který v roce 1973 vystřídal ve funkci velitele školy plukovníka Metoda Přikryla, a který tuto funkci zastával stejně jako on plných 16 let do roku 1989. Dále do školy přichází řada nových, mladých pedagogů, kteří zde působí po dlouhou dobu, někteří dodnes. Velkým kladem byla jejich odborná připravenost všichni měli absolutorium konzervatoře nebo dokonce vysokoškolské vzdělání po absolvování AMU v Praze. Byli to Jaroslav Peterský, Zdeněk Janda, Jiří Lhotský, Jiří Spěvák, František Eret, Vladimír Bednář, Mojmír Valenta, Jiří Slavík a řada dalších. K výrazným obměnám dochází i na dalších místech administrativy, týlového zabezpečení i ve skupině Absolventský koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v roce 1966. Orchestr studentů diriguje mjr. Jaroslav Krajník, sólista na trubku des.jiří Lhotský 23