Dějiny soběslavského školství

Dějiny soběslavského školství Petr Lintner Učitelský ústav byl jednou z nejvýznamnějších staveb v dějinách Soběslavi (fotografie z konce 19. století pochází ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi) My všichni školou povinní Nikde se nezažije tolik historek, radostí, domnělých i skutečných křivd, prvních lásek a zklamání, úspěchů i neúspěchů jako ve škole. Na nic v životě se nevzpomíná tak, jako na léta strávená ve školních lavicích. My všichni školou povinní máme v hlavě zapsány příběhy a zážitky, které si připomínáme v dobrém, či ve zlém při různých příležitostech v rodinném kruhu, u piva, vína nebo při náhodném setkání na ulici. Školy byly už od středověku centrem života a vzdělanosti měst. Zprvu chudičké a často dřevěné budovy, krčící se nedaleko kostela u hřbitovní zdi, se postupně vyvíjely v nejvýstavnější budovy ve městech. Jejich kabinety, vybavené moderními přístroji a pomůckami, byly důkazem vývoje a pokroku lidského pokolení a ukázkou učenosti. Bohatství vesnic, městeček, velkých měst i celého národa nespočívalo pouze v materiálních statcích, ale především v duchovní úrovni jeho obyvatelstva. Každý stát, kraj, město nebo i malé místečko má něco výjimečného, něco, čím se odlišuje od ostatních. Jihočeská krajina je krajem rybníků. Soběslavsko je blatskou oblastí s osobitou lidovou architekturou a lidovými zvyky. A co Soběslav? Mnohým se vybaví blatská metropole s festivalem dechových hudeb. Jiný si vzpomene na Petra Voka a Zuzanu Vojířovou. Někomu přijde na mysl rožmberská Soběslav s gotickými a renesančními stavebními památkami. Někdo Soběslav ztotožní s krajem vodácké Lužnice.

Ale co hlava, to odlišný názor. Někomu uvíznou v mysli i maličkosti. Mohou to být například plovoucí ostrůvky na Novém rybníce, které už neplavou, může to být hotel Slunce, který už není hotelem, ale vietnamskou prodejnou, nebo to mohou být obyčejné věci, které se prostě přihodí na ulici. Hlubší pohled do historie i přítomnosti města však ukazuje, že to jsou právě všem dobře známé školní lavice, které v minulosti dělaly Soběslav významným městem. Nevěříte? Léta největšího rozmachu a největší slávy Soběslavi byla vždy spojena se školou, jejíž význam dalece přesahoval hranice města, mnohdy i celých jižních Čech. Vzdělanost šla vždy ruku v ruce s prosperitou. Když byla ve městě latinská škola, patřila Soběslav mezi rychle se rozvíjející a nejvýznamnější středověká města v regionu, jejíž absolventi vykonávali i ty nejvyšší funkce na Karlově univerzitě. Když v Soběslavi vznikala Rožmberská škola, procházela Soběslav doslova zlatým renesančním věkem a nebýt Bílé hory, mohla se stát centrem vzdělanosti přesahujícím hranice širokého regionu. Zřízení učitelského ústavu udělalo ze Soběslavi doslova líheň vynikajících pedagogů, kteří působili po celé republice. Učitelský ústav vychoval mnoho významných osobností zdejšího kraje, které se ve velmi krátké době zasloužily o duchovní, kulturní a společenský rozvoj Soběslavi. Jedna z nejstarších soběslavských pohlednic se školní tematikou (z archivu autora) Stará latinská škola Nejstarší škola vznikla v Soběslavi s příchodem prvního duchovního správce. V jakém období tuto farní školu žáci poprvé navštívili, nevíme, ale pravděpodobně to bylo velmi krátce po vzniku kostela na náměstí. První písemná historická zmínka o latinské neboli partikulární škole v Soběslavi pochází již z roku 1359. Byla nejstarší školou tohoto typu v širokém okolí. Navštěvovali ji pouze chlapci bez rozdílu věku. Děti šlechticů měly obvykle svoje domácí učitele. Dívky se učily doma většinou pouze běžným pracím. Tehdejší školní budova stála západně od kostela sv. Petra a Pavla mezi hřbitovní zdí a městským potokem. V jednopatrovém zděném domě o čtyřech místnostech byly nejen učebny, ale také byt učitele a ubytovna pro některé žáky. Žáci se od konce 15. století stravovali a bydleli v sousední Kuchyňce, která dříve sloužila zedníkům při stavbě věže. V hlavní učebně byla katedra připomínající kazatelnu. Na stěně visely dvě tabule. Jedna sloužila psaní, druhá zpěvu. V budově stála velká kamna. Záchod zpočátku nebyl. Žáci běhali ven ke hřbitovní zdi. Latinská škola patřila mezi školy vyššího stupně, ve

které se učilo čtení, psaní, počty, latina, poetika, rétorika a filozofie. Kromě literárního umění byli žáci vedeni ke zpěvu a hudbě, aby mohli pomáhat v kostele při bohoslužbách. Latinskou školu řídil školní mistr, který zároveň i vyučoval. K ruce měl dva pomocné učitele, tzv. kumpány. V některých dobách nebylo jednoduché funkci školního mistra obsadit. Proto Soběslavští o něho několikrát žádali až do Prahy na univerzitu. Na jejich žádost přišel z Prahy například Václav Achil Berounský. I kumpány vybírali Soběslavští velmi pečlivě. Obec přispívala na stravu žáků. Kromě toho si žáci přivydělávali zpíváním v kostele při církevních obřadech a zvoněním proti mračnům na soběslavské věži. V letech 1396 až 1416 byl v Praze a Českém Krumlově celkem čtyřicet jedna absolventů místní latinské školy vysvěceno na kněze a církevní služebníky. Někteří absolventi dosáhli vysokých hodností i na pražské univerzitě. Například Jakub ze Soběslavi byl v letech 1410, 1411 a 1416 rektorem tří fakult a roku 1413 děkanem fakulty svobodných umění. Významného postavení dosáhl Jan ze Soběslavi, zvaný Papoušek, který se roku 1430 stal mistrem. Až do roku 1448 vyučoval na Karlově univerzitě filozofii, teologii a matematiku. V roce 1437 ho Zikmund Lucemburský jmenoval farářem Matky Boží při Týnském chrámu. Jako odpůrce podobojí nahradil Jana Rokycanu. Za vlády Jiříka z Poděbrad se však Jan Rokycana vrátil zpět a Papoušek odešel do Soběslavi a Jindřichova Hradce, kde se setkal s budoucím papežem Piem II. Při osobních rozmluvách mu předal svá písemná díla. Životní pouť ukončil jako biskup v Litoměřicích. Mezi známější odchovance školy patřil i Frána ze Soběslavi, veřejný notář v Praze, který působil v hlavním městě kolem roku 1384. O povznesení latinské školy v Soběslavi se velkou měrou zasadil známý učitel a humanista Oldřich Kříž z Telče. Roku 1455 přišel do Soběslavi jako pomocný učitel. Předtím působil v Telči a ve Žďáře. Z jeho literární činnosti se zachovalo 26 rukopisů, z nichž některé napsal v Soběslavi. Známá je také jeho korespondence s táborským farářem Tobiášem o Janu Husovi. V ní například řeší, zda zatmění slunce, které nastalo v roce jeho upálení, bylo přirozeným nebo zázračným jevem. Na zdejší škole, kromě výuky, opisoval díla jiných autorů. Ze Soběslavi odešel nejprve do Roudnice. V roce 1465 se stal kanovníkem na Vyšehradě a roku 1476 se znovu vrátil do Soběslavi nejen jako učitel, ale také jako kazatel a vikarista. Na prostranství před kostelem v severozápadním rohu náměstí, zachyceném na snímku kolem roku 1930, stávala již ve 14. století latinská škola (z archivu autora)

Znechucen pravděpodobně náboženskými spory našel na sklonku života útočiště v třeboňském klášteře. Tam v požehnaném věku 98 let zemřel. Do zdi kláštera je dnes zasazena pamětní deska, připomínající jeho život a dílo. Roku 1462 byl školním mistrem latinské školy Silvestr, kterému Petr Maxant, měšťan a rožmberský úředník, odkázal pět kop grošů a knihovnu. Žákům a škole navíc věnoval haltýř na městském potoce u školy a jednu kopu ročního platu. Za to měli žáci o Božím těle zpívat Ave Maria. V roce 1488 zedník Haluzna budovu školy za kostelem přestavěl a opravil. Roku 1501 katoličtí studenti ztropili velké výtržnosti proti zastáncům podobojí. Jejich výtržnosti byly namířeny i proti rytíři Václavu Dvořeckému z Olbramovic, obdivovateli Jana Husa, a jeho nevinné ženě. Při incidentu byla dokonce z kostela potupně vyhnána knězem Bartolomějem. V Soběslavi z toho tehdy byla velká aféra, která nakrátko poškodila pověst školy. Někteří studenti se tehdy výuce vyhýbali. V 16. století se na místě správců školy vystřídali například Vincenc Makovský, Rosacius nebo známý učitel Petra Voka z Rožmberka Jan Makovský zvaný Aquarius. V jakém roce latinská škola zanikla, nevíme. Budova u kostela i nadále sloužila soběslavským dětem a studentům jako městská škola. I v této době vzešly ze soběslavské školy významné osobnosti. Mezi ně můžeme zařadit Petra Soběslavského, který získal frankfurtský doktorát, nebo kněze Jana Musophila ze Soběslavi, známého vydáváním kancionálů. Při pohledu z dnešní Palackého ulice mohli obyvatelé před kostelem sv. Petra a Pavla vidět až do roku 1794 budovu soběslavské školy (pohlednice ze sbírky Vladimíra Dolejše pochází z roku 1907)

Jak se soběslavský rektor opil a přišel o prsty Že dnes chodí ředitel nebo učitel na pivo, nikoho nepřekvapí. Nikdo se dnes nepodivuje ani nad tím, když kantor posedí a nějakou tu sklenku vypije se svými studenty. Ale dříve tomu tak nebylo. Učitel měl být morální autoritou podle tehdejších zvyklostí a pravidel. Bylo nepřijatelné, aby na veřejnosti popíjel, natož se svými žáky. Soběslavský rektor Jan Boleslavský se však těmto zvyklostem vymykal. Byl milovníkem dobrého pití a vedl velmi společenský život. Roku 1560 se studenty bujaře slavil v Praze v hostinci U Perníkářů. Jedna runda střídala druhou, až se večer přehoupl přes půlnoc. Zábava však nepolevovala, hlaholu a opileckých výkřiků naopak přibývalo. Pan místosudí Zikmund Kába z Rybňan nevydržel noční řádění soběslavského rektora a jeho studentů a poslal svoje služebníky, aby v hospodě zjednali pořádek. Vraťte se do školních lavic a neřvěte po hospodách! zakřičeli na opilce služebníci. Horkokrevný rektor po několika sklenkách plný síly a odvahy vyskočil na velký dubový stůl a tasil kord. Ze vzniknuvší rvačky vyšli služebníci nezraněni, ale rektor přišel o dva prsty. Bylo z toho pozdvižení v Praze i v Soběslavi. Rektor se sice opil a byl zraněn, možná i vlastní zbraní, ale jeho pověst příliš neutrpěla. Služebníci byli shledáni vinnými a odsouzeni k náhradě za rektorovo zranění. Jeho zvyky se po této příhodě, až na jeden, nezměnily. Stále chodil do hospody, stále si dopřával se studenty své oblíbené sklenky. Kord však už nikdy netasil a do hospody jej raději ani nenosil. Farář Prokop Cetorazský - zachránce městské školy Za faráře Adama Procházky, který si poněmčil své jméno na Špacír, městská škola upadala. Problémy na faře těžce doléhaly i na školu, která byla pod jeho dozorem. Měšťané byli s farářem nespokojeni. Dokonce se v roce 1611 sešli na radnici, aby sepsali proti Špacírovi žalobu, kterou poslali vrchnosti. Situace byla ve škole zoufalá. Rektor školy Petr Vestecký s kaplanem Jakubem často vysedávali po hospodách a vyvolávali spory s měšťany. Rektor dokonce utrácel peníze, které dostával od obce na výplatu svých kantorů a školních mládenců. Výuka nestála za nic, proto soběslavští měšťané přestali posílat do školy svoje děti. Jejich postoj ke školství byl v té době snad nejhorší v dějinách Soběslavi. Tento stav byl neúnosný a nepřijatelný i pro vrchnost. Jan Jiří ze Švamberka odvolal Špacíra a na jeho místo jmenoval faráře Prokopa Cetorazského, který měl situaci ve škole zlepšit. Opilce propustil. Do školy povolal rektora Matěje Cilíka. Nebyl to muž příliš vzdělaný, ale svou práci vykonával velmi pilně a poctivě. Přesto nemohl zpočátku přesvědčit Soběslavské, aby nadále dávali peníze na plat pro jeho pomocníky a věnovali patřičnou pozornost chátrající školní budově. Soběslavští sice podnikli některé kroky, ale jejich nedůvěra přetrvávala. Tehdy však svojí moudrostí a respektem přesvědčil Prokop Cetorazský konšele o významu a důležitosti nejen městské školy, ale postupně i nově vznikajícího Rožmberského gymnázia. Teprve tehdy se postoj měšťanů ke školám začal měnit a ztracená důvěra se postupně navracela. V roce 1617 přišel do školy nový kantor Václav Bufler. Městská škola byla povýšena na trojtřídní vyšší školu. V první třídě se žáci učili počátkům čtení a psaní, ve druhé třídě se stali pokročilými a zdatnými v obou činnostech a ve třetí třídě se učili latině. Kromě toho se ve všech třídách věnovali náboženství, zpěvu a hudbě, aby mohli dobře plnit úkoly při obřadech v kostele, při pohřbech nebo jiných smutečních či slavnostních příležitostech. V nejvyšší třídě učil rektor, ve druhé jemu podřízený kantor a v nejnižší školní mládenci, kteří byli z řad nejlepších studentů. Žáci pocházeli ze soběslavských měšťanských rodin nebo byli přespolní, tzv. expendenti. Ti ve škole spali a jedli. Životní podmínky přespolních žáků i učitelů byly velmi skromné, až ubohé. Příležitostné příjmy a příspěvky od obce na stravu nestačily pokrývat běžné denní potřeby. Učitelé proto nechtěli učit nadosmrti. Často se poohlíželi kolem sebe po jiné práci i po výhodném sňatku s nějakou i letitější nevěstou s domem. To se podařilo rektoru Cilíkovi i kantoru Buflerovi. Oba se stali soběslavskými měšťany.

Pohled na rožmberskou Soběslav v roce 1907 (ze sbírky Pavla Hoffmanna) Odkaz Petra Voka Na konci poslední životní etapy dne 24. dubna 1610 odkázal Petr Vok z Rožmberka ve své závěti roční důchod ve výši 4 000 kop grošů míšenských z novohradského panství na vybudování a provoz koleje a akademického gymnázia v Soběslavi tzv. Rožmberské školy. Rožmberská škola měla být největším kulturním a duchovním odkazem Petra Voka budoucím generacím. Měla být centrem nejvyššího vzdělání v jižních Čechách a protiváhou jezuitským školám. Nebyla však školou pouze bratrskou, jak se někdy v literatuře nesprávně uvádí. Zcela v duchu náboženské snášenlivosti Petra Voka byla určena pro žáky bez rozdílu víry a vyznání. Důchod na provoz školy měl být poskytován každoročně po dobu existence Českého království a měl být skládán ve dvou termínech. Ke šlechetnému kroku Petra Voka pravděpodobně vedl jeho vřelý vztah k Soběslavi a soběslavskému školství, které mělo tradice v latinské škole, a skutečnost, že učitelem malého Petra Voka byl soběslavský učitel a měšťan Jan Aquarius Vodňanský. Bez významu určitě také nebyl fakt, že Petr Vok chtěl tímto činem napravit, co v mládí sám zameškal, kdy výuce nevěnoval velkou pozornost a ve vědomostech a znalostech zaostal za svými předky. Chápal, že nevzdělanost je nepřítelem lidstva a brzdou rozvoje společnosti. Škole odkázal i třeboňskou knihovnu. Ve své závěti ustanovil správci školy Jana Jiřího ze Švamberka, Děpolta Švihovského z Riesenberka, Václava Budovce z Budova, Václava z Roupova, Adama Linharta z Neuperka staršího a Adama Linharta mladšího. Většina pánů byla kalvínského a bratrského vyznání. Každému ze správců byl určen pravidelný roční plat 50 kop grošů. Petr Vok při škole založil také penzionát, v němž měli žáci bydlení a stravu zdarma. Ložní prádlo si obstarávali sami. Studentům byla poskytována týdně jedna kopa grošů, což byl v té době velmi vysoký obnos. Nadace byla určena celkem pro čtyřicet studentů. Dvanáct míst z toho bylo vyhrazeno pro studenty víry podobojí z panství Jana Jiřího ze Švamberka a Jana Zrinského ze Serynu. Tito studenti měli být propuštěni z poddanství, pokud by při studiích dosáhli věku 25 let. Škola byla otevřena i studentům z jiných zemí. Ve městě byl současně zakoupen pro školu dům, ve kterém správci pro nemocné žáky zřídili špitál. Churaví studenti žili dočasně odděleně, aby po dobu nemoci nenakazili spolužáky.

Stavba Rožmberské školy Na počátku roku 1612 ustanovil Jan Jiří ze Švamberka na doporučení primase Řehoře Smrčky dva úředníky, kteří měli vykonávat dozor nad stavbou školy. S nevelkým nadšením přijali funkci Jan Hradský a Jan Roubík Blovský. Již na podzim byl svážen stavební materiál ke značně zchátralému hradnímu paláci. V lednu 1613 přijel do Soběslavi správce Děpolt Švihovský z Riesenberka. Když zjistil, že zahájení stavby je připraveno, vyzval Soběslavské, aby si v Třeboni vyzvedli peníze na stavbu. Václav Libra ze Sabinova společně s kožišníkem Fridrichem Volgnerem dopravili do Soběslavi první část peněz. Na hradě v jižním křídle, kde se dnes nachází divadlo, nastal čilý stavební ruch. Po kontrole staveniště samotným Janem Jiřím ze Švamberka se Bartoloměj Libra a Jan Vrabec vypravili do Třeboně pro dalších tři tisíce kop grošů. První těžkosti při stavbě školy se objevily na začátku roku 1613. Výuka začala probíhat za provizorních podmínek v pronajatých domech. V Soběslavi se však objevilo ve třech domech celkem šest případů moru, který byl zanesen za městské hradby z Uher. Bylo to v době, kdy do Soběslavi přicházeli první profesoři a žáci. Radní se tuto skutečnost pokusili před vrchností utajit, ale marně. O to více se zlobil Jan Jiří ze Švamberka. Nařídil přísná opatření a pokáral i pověřené úředníky, že si málo hledí svých povinností. Současně přikázal Soběslavským, aby pro profesory zajistili dřevo na topení v prozatímních prostorách. V roce 1614 pokračovala stavba prvního poschodí, které bylo v říjnu dokončeno. Konečně byla po počátečních obtížích vsazena okna, dokončeny dlažby a zabudována kamna na topení. Jan Jiří ze Švamberka s radostí přijal zprávu o dokončení a připravil slavnostní otevření školy. Soběslavští konšelé však nachystali vrchnosti další nemilé překvapení. Jaksi pozapomněli, že učebny potřebují také lavice a židle. Bez zbytečné slušnosti a velmi ostře nařídila vrchnost odstranění všech nedostatků. Teprve pak se konala slavnost, které se zúčastnili nejvyšší zástupci vrchnosti i všichni správci. Slavnost trvala dva dny a na jejím konci byli rektoři a profesoři uvedeni do nové školy. Výuka byla zahájena. Jako první usedli do školních lavic například Jiří Kurka a Martin Toman z Třeboně nebo Petr Mach. Nad hlavami žáků za plné výuky nadále pokračovaly stavební práce na druhém patře, které bylo dokončeno i s krovem a střechou o rok později. Původně gotické jižní křídlo hradu Soběslavští upravili v renesančním stylu na výstavní školní budovu. V jižním křídle hradního paláce byla roku 1613 zřízena Rožmberská škola (foto z roku 1900 pochází ze sbírky Josefa Rejlka)

Marná snaha Karlovy univerzity Se značnými obavami sledovali vznik Rožmberské školy na jihu Čech mistři Karlovy univerzity v Praze, která v té době zažívala nejtěžší období své existence. Rožmberskou školu vnímali jako konkurenci a usilovali o to, aby celá soběslavská nadace byla přičleněna ke Karlově univerzitě. Tamní profesoři prosazovali realizaci odkazu Petra Voka v Praze. Ještě před otevřením školy se Pražští dopisem obrátili do Soběslavi, ve kterém popisují neuspokojivý stav školství a těžká léta pražské univerzity a v závěru píší: Což na nás jest, v takovém dlouhém odkladu jednomyslně jsme na to přišli, abychom z předních pánů jednoho za rektora universitatis sobě volili, jmenovitě urozeného pána, pana Julia, pana Joachyma Ondřeje hraběte Šlika syna, zda by aspoň povzbuzením jiným, a spomožení akademii způsobeno nebylo. Mezi jinými prostředky vidí se nám ten čas věc nejpřípadnější býti, kdyby škola Rožmberská ne v Soběslavi, ale zde v Praze založena byla, a to při Jeho Milosti pánu ze Švamberka a při Vašich Milostech obdrženo býti mohlo. Jako důvody uváděli, že Praha je od dob Karla IV. matkou učenosti, že by do ní přicházeli studenti různých národností, že by byl levnější provoz, že by se žáci lépe učili a že místa pro školu jsou v Praze velmi příhodná. Ve stejném duchu žádal o zřízení Rožmberské školy v Praze samotný hrabě Šlik. Ani on nepochodil. Soběslavská vrchnost byla neústupná a odkaz Petra Voka považovala za zákon, který musí být dodržen. Pražští se ještě jinými postranními cestami a uličkami pokusili zvrátit otevření školy v Soběslavi, ale ani tak nebyli úspěšní. Když nemocný Jan Jiří ze Švamberka předal správu nad městem svému synovi, pokusili se znovu, podporováni i některými správci a soběslavskými měšťany, přemístit školu do Prahy a spojit ji s Karlovou univerzitou. Do Soběslavi byl svolán v květnu roku 1616 sjezd, na kterém vystoupil Petr ze Švamberka. Instruovaný svým otcem, ležícím ve špatném zdravotním stavu na Orlíku, nedopustil převedení školy a v projevu přednesl všechny důvody, proč má škola zůstat v Soběslavi a být jednou z nejvýznamnějších škol v Českém království. Malá naděje svitla odpůrcům po smrti Jana Jiřího ze Švamberka a naposledy ještě na počátku třicetileté války v roce 1620. Obavy z konkurence proslulé Karlově univerzitě však nedlouho poté vyřešila sama krutá doba. Bohužel v neprospěch Soběslavských. Soběslav na dobové pohlednici z roku 1902 se měla stát v 17. století centrem vzdělanosti (ze sbírky Pavla Hoffmanna)

Pravidla výuky Základní pravidla a cíl školy stanovil ve své závěti již Petr Vok. Podrobnější řád gymnázia Instructio et ratio docenti in illustri Rosenbergensi gymnasio Soběslaviae vydal jménem správců roku 1613 Jan Jiří ze Švamberka. Do školy byli přijímáni pouze studenti (alumnové), kteří uměli dobře číst a psát. K této základní výuce sloužila soběslavská městská škola na náměstí, které se říkalo dolejší. Přijatí studenti procházeli třemi stupni gymnázia (škola hořejší ), ve kterých probíhala výuka po dobu několika let. Prvním stupněm byla třída nízká, tzv. gramatická. Vyučovalo se v českém jazyce a u německých studentů v německém jazyce. Němčina se mezi zdmi však ozývala častěji než český jazyk. Příčinou bylo i obsazení postu rektora. Do funkce byl jmenován Němec Michal Gehler, doktor filozofie a medicíny. Na školu s sebou přivedl další německé učitele. Z mnoha jmen vyučujících se zachovala pouze některá. Mezi nimi byl například matematik Benjamin Ursinus nebo prorektor Melchior Agrikola. Po zvládnutí mateřského jazyka se s texty začalo pracovat v latině. Druhým stupněm výuky byla prostřední třída, ve které se učila gramatika latinská a řecká, hudba a základy aritmetiky. V nejvyšší třídě se rozvíjela latina, řečtina, dějepis, etika, právo, základy medicíny, aritmetika a geometrie. Po každém pololetí studenti skládali předepsanou zkoušku. Rožmberské gymnázium si kladlo za cíl kvalitní celkové encyklopedické vzdělání studentů, kteří mohli po absolvování pracovat v běžných i náročných funkcích, anebo mohli dále studovat na univerzitě. Škola byla svými výukovými postupy považována za nejvyšší školský útvar, ke kterému dospěli v Českém království její nekatoličtí zakladatelé. Překonána byla pouze bratrskou školou v polském Lešně, do kterého se později uchýlil velikán českého školství a pobělohorský vyhnanec Jan Ámos Komenský. Zánik Rožmberské školy Rožmberská škola se nerodila lehce. Přestože soběslavští konšelé mnohokrát v minulosti projevili svoji oddanost Soběslavi a rozhodovali zdravým rozumem a bystrým úsudkem, vztah k nové škole byl výjimkou. Rožmberská škola nenašla u místních obyvatel zpočátku velkého pochopení. Považovali ji za nutný přívažek a nedokázali tehdy docenit její význam. Lze ale chápat postoj soběslavských konšelů. Museli vidět velké náklady související s provozem gymnázia a zároveň nemohli přehlédnout velké dluhy vrchnosti, které stále narůstaly. Ve škole spatřovali možnost budoucích finančních potíží města. Těžko také nesli skutečnost, že v soběslavské škole se více ozývá němčina než český jazyk. Navíc jejich vztah ke škole byl ovlivněn problémy školy městské, které byly teprve nedávno zažehnány. Mnohem zodpovědněji než místní konšelé se o zrod Rožmberské školy starala vrchnost. O tom svědčí i příhoda ze závěrečné fáze stavby gymnázia, kdy Soběslavští nechtěli dát obecní dřevo na krov ani na otop profesorům a žákům. Městská rada vše odbyla slovy: Dřevo nedáme, lesy musíme zachovati potomkům! To rozčílilo i vrchnost, které si stěžovali nově ustanovení místní úředníci dozorující stavbě Václav Hron a Jan Vrabec. Kdybyste rozvážili, s jakým dobrým úmyslem ta škola u Vás založena jest, měli byste takové dříví neřku-li prodati, ale darmo dáti! Jan Jiří ze Švamberka přikázal okamžitě pokácet v obecních lesích potřebné stromy a neposlušným konšelům vzkázal, že pokud budou stavbě školy bránit anebo ji zdržovat, nechá je příkladně potrestat. Rožmberská škola se potýkala s problémy, které výstižně popsal kronikář Václav Březan. Poukazoval na malý počet studentů a současně vysoké náklady na provoz školy. Kritizoval obsazování učitelských míst cizinci, hlavně Němci, kteří nemohou Čechy správně učiti, nebo upozorňoval na velmi rozdílný původ studentů, kdy s prosbou o odpuštění napsal: Někteří rodičové své syny pro špatné a nešvarné opatření domu berou, neb někteří čistí s prašivými musí líhati v koleji. Doba byla krutá a neúprosná. Přesto si Rožmberské gymnázium vydobylo svoje místo pod sluncem. Ze Soběslavi udělalo centrum vzdělanosti, které však smetla z historické scény Bílá hora. Jakékoliv zprávy o škole po roce 1621 mizí. Učenost a vzdělanost byla vržena na desetiletí zpět. Svůj život muselo prožít nejméně osm generací, než se v Soběslavi objevila škola, jejíž význam znovu přesahoval hranice regionu.

Rožmberská knihovna O vladaři Petru Vokovi jsme si toho řekli již hodně. Ale o jednom z největších Vokových pokladů jsme se zmínili zatím jenom opatrně. Teď je ten pravý čas vše napravit. Rožmberkové si už od 14. století pečlivě uschovávali všechny rodové listiny a knihy. V jejich sídle na zámku v Českém Krumlově vznikal velký rodinný archiv. Časem se z archivu oddělila knihovna, ve které Rožmberkové shromažďovali rukopisné a po vynálezu knihtisku i tištěné knihy. Postupně tak vznikala bibliotéka, která na počátku 17. století neměla mezi šlechtickými knihovnami v Evropě obdobu. Z Českého Krumlova ji Petr Vok přemístil do Třeboně. Vedle zámku vladař koupil dva měšťanské domy, které nechal přestavět na knihovnu. Jejím správcem se stal rožmberský kronikář Václav Březan. V době, kdy jiné šlechtické rody vlastnily knihy ve velmi omezeném počtu, podařilo se Petru Vokovi nashromáždit téměř 11 tisíc kusů vzácných a cenných svazků. Jestliže jedna kvalitní kniha měla v té době cenu jako stádo padesáti kusů dobytka, pak Rožmberská knihovna představovala majetek nesmírné hodnoty. Tvořila jeden z největších pokladů Českého království. Podle některých zpráv měla být po nějakou dobu součástí knihovny i proslulá Ďáblova bible, která se dostala do císařské sbírky Rudolfa II. Habsburského. Do rožmberského hradu měla být umístěna velmi cenná Rožmberská knihovna (pohlednice z počátku 20. století pochází ze sbírky Pavla Hoffmanna) Když Petr Vok zakládal v Soběslavi Rožmberskou školu, odkázal gymnáziu celou svou knihovnu. Václav Březan vyhotovil s pomocníky podrobný inventární seznam všech knih a současně pořídili jeho opisy. Jeden inventář byl určen ustanoveným správcům školy, druhý Rožmberské škole a třetí purkmistrovi a radě města Soběslavi. Soběslavští měli vybrat vhodné prostory a upravit je na knihovnu s dobrým zabezpečením proti ohni. Podle Petra Voka, jak napsal ve svém odkazu, se žádné knihy nesměly jinam darovati pod kletbou zlořečením na ty, kteří by se toho dopustili. Půjčování knih na přečtení se nemělo nikomu bránit. V Soběslavi tak měla vzniknout první veřejná knihovna. Jednalo se o velkolepý plán, který v té době neměl obdoby nikde v Českém království. První volně přístupné knihovny totiž u nás vznikaly mnohem později za vlády Marie Terezie. Soběslavští sice dostali z Třeboně Václavem Březanem krásně napsaný inventář, ale knihovna se do Soběslavi nikdy nepřestěhovala. Závěť posledního Rožmberka nebyla naplněna. Krátce po Bílé hoře byl majetek Vokových dědiců Švamberků i s cennými knihami, stále uloženými v Třeboni, zkonfiskován. V dubnu roku 1625 poslali Soběslavští na rozkaz vrchnosti Březanův seznam knih do Třeboně. Knihovna Petra Voka byla z příkazu císaře Ferdinanda III. uložena do beden a na vorech dopravena na Pražský hrad. V roce 1648 je objevila švédská armáda, která Rožmberskou knihovnu i s Březanovým katalogem odvezla do Švédska. V pozadí obrovské loupeže stála švédská královna Kristýna, veliká sběratelka a milovnice knih. Její vojska měla na konci třicetileté války přednostní úkol přivážet do Švédska právě takové bohaté válečné kořisti, jakou byla Rožmberská knihovna. V současné době je jádro Rožmberské knihovny uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu. Řada svazků cenné sbírky se ovšem nenávratně ztratila nebo se různými cestami dostala do skandinávských zemí, Německa a Dánska. Několik svazků knihovny se dokonce ocitlo v proslulé Vatikánské knihovně. Do České republiky se vrátil z Rožmberské knihovny jen malý zlomek těchto knih. Tak skončila největší a nejslavnější knižní sbírka české šlechty. Její osud byl obrazem katastrofy, která postihla společnost a celý národ. Češi tím nenávratně ztratili jeden ze zdrojů své vzdělanosti. Pro místní obyvatele je dnes těžko uvěřitelné, že tyto evropské poklady nevyčíslitelné hodnoty měly být podle odkazu Petra Voka uloženy v Soběslavi.

Měšťanská škola Čas plynul. Stará školní budova u hřbitova pod městskou věží chátrala a byla již příliš malá, přestože roku 1722 prošla velkou přestavbou a byla rozšířena o další místnost. Navíc prostor kolem věže se začal uvolňovat, domky byly postupně bourány a starý hřbitov zanikal. Velké změny přinesla i školská reforma Marie Terezie roku 1774. Vzdělání bylo otevřeno všem vrstvám obyvatelstva Rakouska-Uherska. Prakticky tím byla zahájena povinná školní docházka pro děti od šesti do dvanácti let. Do školy začaly chodit dívky a vyučování bylo značně modernizováno. Pohled na dívčí obecnou a měšťanskou školu v roce 1912 (ze sbírky Pavla Hoffmanna) Na náměstí byla až do roku 1938 měšťanská škola (fotografie z konce 19. století pochází ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi)

Po mnoha desetiletích se i v Soběslavi začal naplňovat odkaz Jana Ámose Komenského. V roce 1793 tehdejší učitelé František Buzek, Jakub Skřivan a Karel Preis školu u kostela opustili a žili i učili v provizorních prostorách měšťanských domů nebo jižního křídla rožmberského hradu. O rok později byla budova staré školy i Kuchyňky v dražbě prodána a zbořena. Škola u kostela po mnoha staletích nenávratně zmizela z očí soběslavských obyvatel. Výuka se na přelomu 18. a 19. století přesouvala do starší dřevěné budovy na západní straně náměstí. Již v patnáctém století stával na tomto místě Račmanův dům. Jedním z jeho majitelů byl na Interiéry měšťanské chlapecké školy na konci 19. století (ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi)

Průčelí chlapecké obecné a měšťanské školy kolem roku 1900 (ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi)

přelomu 16. a 17. století primátor Řehoř Smrčka. Za třicetileté války dům vyhořel a byl znovu vystavěn. Když se stal městskou školou, vznikla v něm podle nových nařízení dvoutřídní a roku 1821 trojtřídní škola. O výstavbu nové školní budovy na náměstí usiloval již v roce 1838 purkmistr Adam Alois Černý. Povolení ke stavbě však bylo schváleno až v roce 1842 a o rok později byla převážně dřevěná budova Václavem Žižkovským z Týna nad Vltavou zbourána. Dne 10. března 1843 Soběslavští položili základní kámen. Škola byla od základů nově postavena městem s přispěním měšťanů, obyvatel Zvěrotic a Klenovic. Celkový náklad přesáhl 6 594 zl. První školní den roku 1844 již byla budova (dnes budova MÚ č. p. 55/I) dokončena a za přítomnosti mnoha hostí, v čele s krajským hejtmanem a zástupcem vrchnosti, slavnostně po jednotlivých třídách vikářem Janem Špačkem vysvěcena a uvedena do provozu. Zpočátku v ní sídlila škola triviální. Žáci se učili pouze základním dovednostem čtení, psaní a počtům. Ale už roku 1852 se přeměnila na školu hlavní, která měla čtyři chlapecké a tři dívčí třídy. Za ředitele Stejskala, jehož roční služné činilo v roce 1853 tři sta osmdesát zl., měla soběslavská škola 516 žáků. Po prohrané prusko-rakouské válce roku 1866 rakouská vláda reorganizovala nejen svoji nevyhovující a zastaralou brannou moc, ale také školství. Do vydání nového zákona byly školy často stále v rukou církve. Od roku 1870 převzal správu i dozor nad školstvím stát. Místo šestileté školy byla ustanovena osmiletá škola a jako vyšší stupeň byla uvedena v život škola měšťanská, aby se všem vrstvám obyvatelstva dostalo nejen základního, ale i širšího a hlubšího vzdělání. V českých zemích rakousko-uherské monarchie měšťanské školy vznikaly velmi pozvolna. Soběslav však v duchu svých tradic nezůstala pozadu, a tak již roku 1873 měla kromě obecné školy i chlapeckou měšťanskou školu a o dva roky později i dívčí, ve kterých studovalo dohromady přes osm set soběslavských i přespolních dětí. Žáci chlapecké měšťanské školy se z velké části připravovali na další studium a po náročné zkoušce nastupovali do učitelského ústavu. Dívčí škola zůstala v budově na náměstí. Chlapci měli svoje učebny ve stejné budově, v jaké se nacházel učitelský ústav. Učitelský sbor měšťanské chlapecké školy z přelomu 19. a 20. století s Karlem Lustigem uprostřed (ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi)

Založení učitelského ústavu Roku 1869 byly dlouho očekávaným zákonem v Rakousku-Uhersku zřízeny učitelské ústavy, jejichž cílem bylo vychovávat nové učitele pod dohledem a správou státu. České školství se tak mělo dostat na vyšší úroveň srovnatelnou nebo lepší, než která byla v okolních zemích. Narychlo zřízené ústavy neměly zpočátku vhodné prostory pro výuku. Proto byl první ročník prvního učitelského ústavu na jihu Čech provizorně umístěn do budovy Reálného gymnázia v Táboře. Mezi Táborem a vládou začala vyjednávání o získání vhodné a kapacitně dostatečné budovy, která však nevedla k žádnému výsledku. Tehdy si Soběslavští vzpomněli na své bohaté školní tradice a rychle jednali. Městské zastupitelstvo podalo do Vídně žádost o přeložení učitelského ústavu do Soběslavi, která pro studium budoucích učitelů postaví novou moderní budovu a navíc poskytne ústavu rozsáhlou školní zahradu. Zásluhou starosty města Josefa Preiningera a dalších zastupitelů bylo žádosti měšťanů vyhověno. V Soběslavi vznikl roku 1870 první učitelský ústav na jihu Čech. Zpočátku bylo studium tříleté, aby se školy rychle doplnily učiteli. Později probíhala výuka ve čtyřech roč- nících. V prvním roce existence ústavu tvořili první ročník nově přijatí, do druhého ročníku přestoupili chovanci z Tábora a do třetího nastoupili všichni čeští žáci z utrakvistického ústavu v Českých Budějovicích. Výuka zpočátku probíhala v budově dívčích škol na náměstí a v některých soukromých domech. Protože v Rakousku-Uhersku byl velký nedostatek učitelů, byli mezi prvními studenti i páni v pokročilém věku. Nejstaršímu nastupujícímu soběslavskému studentovi bylo 51 let. Plán nové školní budovy zhotovil zkušený stavitel Ondřej Martínek, architekt z Plzně. V jihozápadní části města byla vytipována plocha, na které byl zavezen městský příkop a hradební zdi zbořeny. Vykoupeny a zbořeny byly také domy Josefa Novotného a Augustina Meleny (tehdy č. p. 12 a 13). Na troskách původního městského opevnění a rozvalinách domů začala vyrůstat nová školní budova. Za dohledu plzeňského architekta stavbu pečlivě a zodpovědně prováděl zdejší stavitel František Roubal. Kámen byl dovážen z památného Svákova a dříví z městských lesů. V září roku 1872 českobudějovický biskup Jan Valerian Jirsík vysvětil základní kámen, který můžeme nalézt na jihozápadním rohu budovy. Společně s ním Roku 1870 byl v Soběslavi postaven první učitelský ústav na jihu Čech (foto Jan Kouba 2007)

Sjezd abiturientů učitelského ústavu po 25 letech v roce 1904 (ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi) slavnostně vysvětil i prapor nově vzniknuvšího zpěváckého spolku Petr Vok. Město opanovala veliká sláva. Měšťané opravili své domy, vyzdobili je prapory, věnci, kvítím a jinou zelení. V říjnu roku 1873 proběhla kolaudace dvouposchoďové neorenesanční budovy se sloupovým vestibulem a pilířovým schodištěm, která byla postavena celkovým nákladem 79 109 zl. Do nové školy se ihned přemístilo ředitelství. Výuka v nových prostorách úspěšně začala. Mezi městským zastupitelstvem, zastoupeným starostou Preinigerem a prvním ředitelem ústavu doktorem Emanuelem Hrysem, byla sepsána dohoda. Obec se zaručila předat budovu do správy ředitelství a později státu do doby existence učitelského ústavu. Zároveň škole věnovala letní tělocvičnu, která se nacházela při budově. Pod Novým rybníkem předali Soběslavští do užívání budoucím učitelům rozsáhlou školní zahradu. Zároveň se obec zavázala provádět opravy a v případě potřeby přenechat ústavu místnosti v druhém křídle budovy, kam byla umístěna chlapecká národní škola. Dohledem nad ústavem byl pověřen zemský školní inspektor doktor Jan Gall, který nemohl průběhu výuky téměř nic vytýkat. Škola se velmi rychle rozrůstala i o cvičné třídy. V roce 1879 zde studovalo již 386 studentů. Téměř každý sedmý člověk v Soběslavi byl v této době studentem učitelského ústavu. Učitelský ústav a zlatá tabatěrka Když byl roku 1870 umístěn do Tábora učitelský ústav, rozesmutněly se tváře mnoha místních vzdělanců, učitelů i obyčejných měšťanů. Litovali, že ústav, který by jistě povznesl místní školství a zvýšil vzdělanost ve městě, nebyl založen právě v Soběslavi. Tradice latinské školy z 15. století a Rožmberské školy ze 17. století byla tak silná, že si dva soběslavští bratři řekli, že to tak nenechají. Těmi nadšenci a vlastenci byli Antonín a Josef Preiningerovi. Jakmile Táborští neuváženě vzkázali do Vídně, aby novou školní budovu postavil stát, chopili se bratři příležitosti. Antonín byl léta soběslavským zastupitelem a velmi sečtělým a vzdělaným člověkem. Jeho o dva roky mladší bratr Josef byl po třetí za sebou voleným a oblíbeným starostou města. Snadno prosadili v městské radě cestu do Vídně a ušlechtilý záměr vybudovat v Soběslavi novou školu.

Než odjel starosta Josef Preininger do hlavního města monarchie, vymohl si na obecním zastupitelstvu plnou moc, aby, jak říkal, kde by bylo třeba, mohl podmazati. To vše se dělo v naprosté tichosti a utajení. Nikdo z Táborských se o tom nesměl dozvědět. S malou výpravou se soběslavský starosta vydal do Vídně, kde nejdříve hledal cestičky k vlivným osobám, které rozhodovaly o školství. Když našel toho pravého, zakoupil pěknou zlatou tabatěrku s monogramem za 500 zl. Plán byl dokonale připraven. Výprava byla nejprve přijata a vyslyšena císařem Františkem Josefem I. a poté navštívila vlivnou osobu, která velmi ráda šňupala. Záměr byl dokonán. Soběslavští vezli z Vídně do Soběslavi učitelský ústav. Ale jak už to bývá, příběh se šňupáním se neutajil. Pečlivě střežená informace se donesla až do Tábora. Táborští rozzlobeni těmito zprávami rozhlašovali do světa, že Soběslavští mají učitelský ústav za zlatou tabatěrku. V žádném úředním záznamu se však o tabatěrce neobjevilo ani jediné slovo. Pohled z věže na učitelský ústav a západní část města v roce 1904 (ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi) Život na učiteláku Studentský i učitelský život byl zpočátku velmi přísný. Učitelé se nesměli zabývat politikou a být v ní činní. Mezi školními zdmi i mimo ně žáci nesměli urážet náboženství. Návštěvy hostinců byly pro učitele i žáky zakázány. Na druhou stranu měli všichni velmi dobré podmínky pro pěstování hudby, zpěvu a sportu. Byl velmi příjemný a srdečný poměr mezi školou a veřejností. Jak studenti, tak učitelé měli mezi Soběslavskými vysokou prestiž. Dalo by se dokonce říci, že Soběslavští byli na svůj ústav hrdí. Velkou zásluhu na dobrém jménu školy v počátečních letech měl první ředitel Emanuel Hrys. Byla sice nastavena základní přísná pravidla, nevznikla ale mocí, nýbrž přirozenou autoritou, spravedlností a lidskostí ředitele. Jeho dobrý duch prostoupil celou budovu ústavu a učitelé i chovanci si jej připomínali ještě dlouho po jeho odchodu ze školy. Na konci 19. století za ředitelování Josefa Šimka byla do provozu uvedena tělocvična s novým povrchem, šatnou a sportovním nářadím. Malá tělocvična, několikrát modernizovaná, slouží dodnes. Za Julia Pauluse byl při škole založen spolek pro podporu chudých studentů. Zájem o studium školy byl velký. Například roku 1904 se na 40 volných míst hlásilo 140 zájemců. V roce 1905 byla doplněna smlouva mezi městem a učitelským ústavem, zastoupeným ředitelem Josefem Vojtou, na jejímž základě převzalo budovu do své správy rakousko-uherské mocnářství. Vestibul školy byl v roce 1906 ozdoben bystami Jana Ámose

Komenského a Johanna Heinricha Pestalozziho, kteří dohlížejí na výuku dodnes. Na počátku 20. století došlo k uvolnění přísného školního režimu. Studenti a učitelé mohli od té doby navštěvovat dokonce i hostince. V roce 1909, za ředitelování Petra Vepřeka, rozbouřila poklidnou hladinu učitelského ústavu sebevražda hodného a váženého profesora Antonína Cakla. Samotní studenti pozorovali proměnu ryzího a pokrokového muže v nevyrovnaného a duševně trpícího člověka. Jeho duševní choroba se prý poprvé začala projevovat roku 1899, kdy byl v Pasteurově ústavu ve Vídni společně s dalšími dvanácti lidmi pokousán vzteklým psem. Hlavní příčinou jeho duševních potíží však byl pozdější zánět mozkových blan, kterým onemocněl. Stranil se společnosti a uzavíral se do svého světa, ze kterého nebylo úniku. Nejprve dostal zdravotní dovolenou a pak přišla hrozná zpráva. Oblíbený učitel Cakl učinil konec svému životu dobrovolně výstřelem ze své lovecké pušky. Na rozloučenou s přáteli zanechal dopis: Mám obavu, že nemocí svou budu na obtíž a nebezpečím svému okolí. Nastává povinnost zemříti. Nad milosrdenstvím Božím nezoufám, ale doufám v ně, neboť Bůh sám ví, čím a čí vinou trpěl jsem od útlého věku a proč nedošel jsem štěstí v životě, Bůh ví, co bylo mou vinou a co okolností. Louče se s přáteli a známými, prosím, aby mně odpustili. S Bohem! Ještě dlouho po tragické události se učitelé i studenti scházeli vlevo od hlavní cesty před kostelem sv. Marka u čtvrtého hrobu. Ve své závěti nezapomněl oblíbený učitel ani na školy a školní instituce, kterým odkázal část svého majetku. Jako by tato událost narušila poklidný život učitelského ústavu. Ve školních lavicích se začal projevovat tlak pruského militarismu. Již v roce 1910 probíhalo cvičení ve střelbě. Během války byla dokonce zavedena junobrana vojenský výcvik chovanců. Některé běžné předměty z výuky vypadly, škola byla plná přetvářky nad rakousko-uherskými válečnými úspěchy. V posledním roce války byli i sedmnáctiletí chovanci odváděni k vojenskému výcviku a z něho na ruskou a italskou frontu. V roce 1918, ještě v období těžkých bojů na světových frontách, proběhla v Soběslavi rozsáhlá de- Pedagogický sbor učitelského ústavu v roce 1877 (z archivu autora) Bysta Jana Ámose Komenského byla v roce 1906 umístěna do budovy učitelského ústavu a přispěla k současnému pojmenování ulice (foto autor 2009)

monstrace proti drahotě a celkové situaci v Rakousku-Uhersku. Učitelský ústav byl pro nedostatek uhlí na čas dokonce uzavřen. Úlevu a uklidnění přinesl až památný 28. říjen roku 1918. Ve školním roce 1919/1920 se učitelský ústav stal ústavem koedukačním. Do studia na učitelské povolání se mohli přihlásit nejen muži, ale i ženy. Hned v prvním roce bylo zapsáno 19 chovanek. Zařízení se však v prvních letech po světové válce stále potýkalo s nedostatkem paliva. V roce 1921 byla tělocvična ve večerních hodinách zapůjčována novému sportovnímu spolku DTJ Dělnické tělovýchovné jednotě. Významným mezníkem z hlediska provozu budovy i kvality výuky se stal rok 1923, kdy Felix Špaček zavedl do školy nákladem 10 tisíc Kč elektrické osvětlení. Do školní budovy konečně vstoupila za ředitele Karla Topinky moderní technologie. Staré petrolejové lampy a někde i svíčky konečně zmizely. Poklidně plynul život na učitelském ústavu za Adolfa Hemra. Tučapský rodák vedl školu až do druhé světové války. Kromě svých pedagogických povinností se významně zasadil společně s Karlem Lustigem o zachování nedaleké historické památky hradu Choustník. Působil v mnoha místních spolcích, byl činný v městské samosprávě. Jako předseda Klubu československých turistů měl velký podíl na opravě Hlásky a prohlášení Nového rybníka za přírodní rezervaci. Za jeho vedení na škole vyučovalo několik významných osobností. Byl mezi nimi didakticky a literárně činný František Jungbauer, přírodovědec Jindřich Roubal nebo jednatel Okrašlovacího spolku Eugen Neumann. Adolf Hemer byl před druhou světovou válkou ředitelem učitelského ústavu (ze sbírek Blatského muzea v Soběslavi) Studenti učitelského ústavu při výuce junobrany v roce 1916 (ze sbírky Josefa Rejlka)

Jak studenti zapálili školní altán Psal se rok 1889. Na školní zahradě pod Novým rybníkem stál pěkný altán se sklípkem. Zahrada byla ohraničena mohutnými kamennými sloupy s plotem, který chránil dobře upravený park se záhonky a ovocnými stromky. Chlouba ředitele Antonína Humla a celého učitelského ústavu byla v té době ozdobou města. Studenti ji ale příliš nemilovali. Někteří spíše nenáviděli. Museli totiž na Humlových plantážích, jak sami říkali, pracovat. Místní obyvatelé se sem ale rádi chodili dívat při svých procházkách k Novému rybníku. V zahradě byly upravené skalky, pěkné odborně udržované dřeviny, mnoho pestrých květů a za zeleninu by se nemusel stydět ani sedlák nebo dobrý hospodář. Sokolský spolek tehdy pořádal masopustní věneček. Jeho členové přinesli do školy řediteli Humlovi pro studenty posledního čtvrtého ročníku volné vstupenky. Ten je však v tichosti ukryl do svého stolu, jako by se nic nedělo. Studenti posledních ročníků se proto vydali k řediteli. Huml volné vstupenky sice ukázal, ale zároveň je razantně zvedl nad hlavu a zakřičel: Do věnečku ani krok! To vyvolalo mezi studenty velikou nevoli, až někteří skřípali zuby. Div nedošlo ke studentské vzpouře. Postoj ředitele k veselicím a alkoholu byl však všeobecně znám. Když o věnečku propukla největší veselice a tancovalo se jako o závod, přerušilo hudbu hlasité: Hoří, hoří! Na věži bil zvon na poplach, hasiči vyrazili na pomoc. Hořel školní altán. Červené plameny byly vidět z celého táborského předměstí. Střechu altánu živel zcela pohltil. Nosné sloupy shořely a zbortily se. Humlova zásoba zeleniny ve sklípku byla zničena. Nastalo veliké vyšetřování. Žáci čtvrtého ročníku měli dokonce přerušenou výuku a jeden po druhém chodili doslova k policejnímu výslechu na ředitelův kobereček. Věc přišla až k soudu, ale pachatel nalezen nebyl. Ředitel Huml měl přesto jasno, kteří čtyři výtečníci měli v požáru prsty. Přestože je nikdo neusvědčil, dokázal jim ředitel alespoň chození do zakázaných hostinců. Na to bylo v Soběslavi svědků dost. Josef Hraše, Oldřich Kukla, Tomáš Maděra a František Zoubek školu nedokončili. Altán byl znovu postaven. Protože se však Soběslavští báli, že by po každé zakázané veselici mohl vzplát, umístili poblíž školní zahrady požární zbrojnici. Původně stála nedaleko u Černovického potoka, v místech pozdějšího autoservisu. Od sedmdesátých let minulého století nová požární zbrojnice s bývalou školní zahradou přímo sousedila. Podle dostupných zpráv už studenti altán nikdy nezapálili. Pedagogický sbor učitelského ústavu v roce 1927 - nahoře zleva F. Jungbauer, V. Čihák, E. Neumann, L. Lintner, J. Roubal, E. Smrž, J. Podroužek, J. Smitka, A. Hemer, E. Rybičková, F. Šejna (z archivu autora)