Historie a vývoj celkových snímatelných náhrad Absolvenstská práce Daniela Cikánková Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola Praha 1, Alšovo nábřeží 6 Studijní obor : Diplomovaný zubní technik Vedoucí práce: MUDr. Miroslav Kučera Datum odevzdání práce : Praha 2014
Prohlašuji že jsem práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla podle platného autorského zákona v seznamu použité literatury a zdrojů informací. Praha, 19. dubna podpis:
Děkuji panu MUDr. Miroslavu Kučerovi za rady, připomínky a odborný dohled nad mou absolventskou prací.
Souhlasím s tím, aby má absolventská práce byla k nahlédnutí a zapůjčení v knihovně Vyšší odborné školy zdravotnické a Střední zdravotnické školy, Alšovo nábřeží 6, Praha 1. Podpis:
Abstrakt: Tématem mé absolutorní práce je historie celkových snímatelných náhrad. Toto téma jsem si vybrala jelikož mě zajímají prvopočátky vývoje, náhodné objevy a vědecký posun do dnešních dní a dál. Práce je koncipovaná dle časové posloupnosti. Nejdříve se na pár stránkách seznámíme s historickým přehledem vývoje zubních náhrad, následně zabředneme do vod celkových snímatelných náhrad a půjdeme v jejich šlépějích až do současnosti a možná i dál. Podklady pro tuto práci jsem čerpala z odborných stomatologických knih, knih zabývajících se historií stomatologie, z učebnic s pracovními postupy a také z internetu a školních studijních materiálů. Zajímala jsem se, jak o postupy zhotovování celkových snímatelných náhrad v dávné minulosti, tak i o vývoj materiálů, které byly používány k jejich zhotovení. V zhotovování zubních náhrad jsou ale velice zajímavé i možnosti, které nabízí budoucnost. Jak to tak bývá tak většina objevů, bez kterých si neumíme představit dnešní protetické technologie byla objevena spíše náhodou, a poté prošla dlouhým vývojem a zdokonalováním do metod a materiálů, jak je známe dnes. Mnohá bádání vedla do slepé uličky a mnohá se v konečném důsledku ukázala jako pro pacienty nebezpečná. Dnes jsou však normy nastaveny tak, aby byli jak pacienti tak technici ušetřeni případných, ať už zvratných či nezvratných poškození organismu a materiály jsou na velice dobré úrovni. A to jak z hlediska hygieny a estetiky, tak i funkčnosti Klíčová slova: celková snímatelná náhrada, historie, vývoj, hmoty.
Abstrakt : The topic of my thesis is about the history of full removable dental prosthesis. I have chosen this topic because I'm interested in the beginnings of development, accidental discoveries and scientific progress in the present day and future. The work is conceived according to chronology. At first a few pages introduces the historical overview about the development of dentures then full removable dental prosthesis in the present and future. I derive from vocational dental books dealing with the history about dentistry, from textbooks with workflows and also from the Internet and school learning materials. We were interested in the procedures how complete dentures in long-ago history and we were also interested in the development of materials that were used in their construction. I was also interested in options in the future how to make the full dentures. There are some inventions without them we can not imagine e.g. today's prosthetic technology which was discovered rather by accident and then went through a long development and improved methods and materials which we know today. Many researches have led to unsuccessfulness and dangerous for patients. Today, the standards have been set to be safe for patients and technicians to avoid possible damage to the body. So the materials are very good standard, enough good hygiene, aesthetics and functionality. Keywords: complete dentures, history, evolution, material
Obsah Úvod... 9 1. Starověk... 10 1.1. Egypt... 10 1.2. Babyloňané... 11 1.3. Evropa... 11 2. Středověk... 14 3. Novověk... 15 3.1. Itálie... 15 3.2. Francie... 15 3.3. Švýcarsko... 16 3.4. Japonsko... 16 4. Osvícenství - 17.století... 18 4.1. Německo... 18 4.2. Francie... 19 5. 18. století... 20 6. 19. století... 21 7. Celková snímatelná náhrada... 22 7.1. MINULOST... 22 7.1.1. Baze celkových protéz... 22 7.1.2. Zuby do protéz... 24 7.1.3. Artikulátor... 26 7.1.4. Otiskovací hmoty... 28 7.1.5. Vývoj fixace celkových náhrad... 29 7.2. SOUČASNOST... 34 7.2.1. Baze... 34 7.2.2. Zuby... 36 7.2.3. Otiskovací hmoty... 37 7.3. BUDOUCNOST... 38 7.3.1. Digitální otiskování... 39 7.3.2. Frézované baze... 39 7.3.3. 3D Tiskárny... 40 Závěr... 41
Seznam použité literatury a zdrojů informací... 43 Obrázky... 45
Úvod Jelikož chrup vlastní a k životu potřebují všichni lidé celého světa, začalo se s prvotními náhradami již v počátcích prvních civilizací. Když se z člověka stal společenský tvor, vzhled se dostal na první místo a to co se protéz týče, dokonce i před funkčnost. Lidem přestali stačit dosavadní náhrady vyráběné z kaučuku, dřeva či kostí, které byly začernalé, páchnoucí a ne zrovna estetické ani hygienické. Lidé chtěli přirozenější vzhled svých umělých zubů a tak pomalu začalo růst odvětví stomatologie, dnes známé pod názvem zubní technik. Vědci a lékaři začali objevovat nové technologie pro zhotovení zubních náhrad a také nové, kvalitnější materiály. Ovšem od tehdejších techniků k dnešním je to kus cesty, kterou společně projdeme v této absolutorní práci. Dnešní materiály jsou na opravdu vysoké úrovni a s těmi historickými se nedají srovnávat. To se týká především estetické stránky věci, kde umělé zuby jsou často naprosto k nerozeznání od pravých. Ani ze zdravotního hlediska a hlediska funkčnosti už kvalita dnešních materiálů prakticky nemůže být lepší. Celková snímatelná náhrada je řešením pro pacienty se ztrátou celého chrupu. Není jen funkční a estetickou náhradou, ale také napomáhá psychice pacientů. Ztráta celého chrupu může působit na člověka velice depresivně a kvalitní zubní náhrada přirozeného vzhledu zhotovená šikovným zubním technikem může opět vykouzlit úsměv na rtech. 9
Zde seznámíme se stručnou historií stomatologické protetiky od prvních nálezů, až po obecně známé objevy. 1. Starověk Až dodnes urazila stomatologická protetika dlouhou cestu. První doložené nálezy zubních náhrad pocházejí už z dob Feničanů a starých Egypťanů. Rozšíření zubního kazu rostlo ruku v ruce s rozvojem civilizace a blahobytu. 1.1. Egypt Písemné doklady o tomto rozmachu pocházejí z Egypta. Jakožto novému onemocnění, nebyla mu ještě stanovena diagnóza, tudíž nebylo jak léčit, a tak zuby často propadali abscesům a silným bolestem, které se řešily jejich vytažením. Kazy se však spíše projevovali u takzvané egypské smetánky, kterou tvořili bohatší lidé. Ti si mohli dovolit různorodější stravu, která byla bohatší na cukry. V těchto dobách se dostalo zubní lékařství na velice dobrou úroveň. Léčilo se převážně výtažky z rostlin, které však účinkovaly spíše proti bolesti nežli samotnému odstranění zubního kazu. V 3. 4. století př. n. l. vznikl první (do dnešních dob dochovaný) fixní můstek, který byl nalezen v hrobě Féničanů. Přesněji to byly dva řezáky připevněné zlatým drátem k okolním zubům. Byly nalezeny v hrobě ženy, kde ale byly nalezeny také zachované posvátné egypské sošky a tudíž není jisté, zda můstek nebyl egypskou prácí. I přes veškerou zručnost, byl můstek zhotoven spíše, aby nahradil chrup z hlediska estetiky a zlepšil fonetiku. Nebyl plně funkční. Je uložen pařížském Louvre. 10
Obrázek 1 Můstek ze Sidonu spojený zlatým drátkem z roku cca 400 300 př. n. l. 1.2. Babyloňané Nebyla to však jen doména Egypťanů. I Babyloňané přikládali zubům veliký význam a v době cca 2000 let př. n. l. byl vytesán zákon říkající v přeneseném slova smyslu oko za oko, zub za zub. Dle záznamů si však staří obyvatele Babylonie mysleli, že zubní kaz je způsoben tzv. zubním červem, kterého vykázali bohové do zubního nitra. 1.3. Evropa Na Evropském kontinentu objevili tuto lékařskou disciplínu Řekové, kteří čerpali z objevů velikých národů jako jsou již zmínění Egyptané, Féničané, Babyloňané anebo také z pokroků Asie. Stále se však vraceli ke svým bohům, kterým přinášeli dary a prosili je za své uzdravení. To samozřejmě nejen v oblasti chrupu. Velkým pokrokem byl pro celý svět koiský lékař Hippokrates 400 let př.n.l.. Jeden z jeho spisů pro představu říká : Zub musí být odstraněn, je-li vyžraný nebo se viklá. Jestli však vyžraný není, a přece bolí, musí být žhavením vysušen. Bolesti však vzniknou, dostane-li se hnis pod kořen zubu. 11
Zuby jsou ničeny nebo vykotlávány hnisem nebo potravou, jsou-li již od přírody slabé a majíli dírku anebo jsou-li v dásních špatně upevněny. (Pavlíček Péče o chrup) Toto nám vypovídá o vysoké úrovni vzdělání na poli zubního lékařství již v tomto století. Naneštěstí se léčebné metody od té doby výrazně dál neposunuly až do středověku. V této době se začal dávat důraz i na hygienu dutiny ústní. Ženám bylo doporučeno používat prášek složený ze spálené zaječí hlavy, tří myší a mramorového prášku, který se měl nanášet mokrou vlnou na zuby a třít je jím. Poté důkladně vypláchnout vodou a vytřít ústa medem či bylinkami. Důraz na péči o dutinu ústní od těchto dob stále gradoval. Dalším významným objevitelem byl Aristoteles, který se zabýval převážně anatomií dutiny ústní a jednotlivých zubů, i jejich růstem, vývojem a odlišností. Z tohoto období bylo nalezeno již větší množství můstků, samozřejmě zlatých, na území tehdejší Toskany a zvláště řemeslně dovedné můstky Etrusků, které obsahovaly i umělé zuby. Například neprořezaný špičák z telete, který měl nahrazovat oba přední řezáky. Tento náhradní zub byl uprostřed lehce naříznut, aby se tak zachovala estetická stránka. Neprořezaný zub byl použit proto, že prořezané zuby telat rychle abradují. Samozřejmě se také využívaly zuby lidské. Existují nálezy těchto můstků uložené v muzeích po celém světě. Kupříkladu v livepoolském Public muzeu se nachází dva, kdy se z jednoho zachovaly pouze pylířové zuby a z druhého pouze náhradní mezičleny. Obrovský rozmach mělo zubní lékařství v Itálii, díky tomu jsou Italská muzea plná nálezů tehdejších náhrad, které vypovídají o zručnosti starověkých řemeslníků. Byl proveden výzkum, který dokázal, že tyto náhrady nosily spíše ženy mezi 30. a 50. rokem života a tyto můstky byly zhotovovány převážně na frontální úsek chrupu. To dokazuje, že se jednalo z větší části o estetickou záležitost nežli funkční. Etruskové však nezhotovovali jen můstky, zabývali se také zpevňováním rozviklaných zubů což vedlo k vynálezu prvních dlah, zhotovených taktéž ze zlatého drátku omotaného okolo několika okolních zubů. A také zhotovili jedny z prvních korunkových náhrad, které připevňovali dráty. Byly nejčastěji zlaté či z keramické hlíny, kterým se říká terakotové. 12
Římané tyto techniky zdokonalili. Náhradní zuby již neomotávali, ale provrtávali a protahovali skrz ně drátky, které byly stále převážně tvořeny vysokokarátovým zlatem. V té době existoval zákon Leges XII tabularum (Zákon XII desk) z roku 449 př. n. l., kde se uvádí, že nikdo nesmí být pohřben se svými zlatými předměty, aby se předešlo vykrádání hrobů. Tento zákon však uvádí jednu výjimku a tou jsou právě zubní náhrady. Díky tomuto zákonu zůstalo veliké množství tehdejších náhrad zachováno. Nálezy trvalých zubních náhrad jsou velice vzácné, největší podíl na tom bude mít nejspíše jejich vysoká cena. Do přelomu století se používaly k vytvoření můstků většinou lidské zuby, avšak okolo té doby lidé objevili velice kvalitní materiál, kterým byla slonovina a také bronz. Mimo jiné je z tohoto období také velice unikátní nález, kterým je železný implantát, nacházející se v čelisti mladého muže, nahrazující první premolár. Tento historický implantát skvěle přilnul k alveolární kosti. Obrázek 2 Replika etruské protézy, vyrobeno v Centre Charles Godon 13
2. Středověk Středověk nepřinesl do zubního lékařství žádné podstatné objevy. Stále čerpal z poznatků starověku, avšak bylo sepsáno několik chirurgických knih, které se více či méně v některé z kapitol zabývají zubním lékařstvím. Mezi tyto knihy patří například Chirurgia magna francouzského lékaře Guy de Chauliaca pocházející ze začátku 14. století, či spisy arabského lékaře Abulkasa z počátku 11. století s názvem Altasrif. 14
3. Novověk Novověk oproti tomu přinesl neuvěřitelné poznatky a rozšířil tento vědní obor o nespočet sepsaných materiálů a nových objevů 3.1. Itálie V Itálii se stejně jako v celé jížní Evropě rozmohla výroba a celková nápaditost při zhotovování zubních náhrad. Umělý chrup byl vyráběn převážně ze slonoviny, která byla esteticky vhledem k tehdejší škále materiálů na velice vysoké úrovni. Postupy a jednotlivé možnosti náhrad jsou sepsány v díle Opera chirurgica lékaře Fabrizzio ab Acquapendente Girolamiho. 3.2. Francie Z Francie tehdy vzešel jeden z nejvýznamnějších lidí 16. století a tím byl Ambroise Paré, který působil jako chirurg a sepsal více než 20 knih o chirurgii a lékařství obecně. Obrazek 3 Protéza patřící Arcibiskupu Arthuru Richard Dillonovi (1721-1806) 15
3.3. Švýcarsko Stejně jako v ostatních zemích, se i zde vyráběli zuby převážně ze slonoviny či z kravských kostí. Jako jeden z velice zajímavých nálezů zde byla objevena celková zubní náhrada z 15. století. Obrázek 4 Celková protéza nalezená ve Švýcarsku 3.4. Japonsko Jak již tomu bývá, tato separovaná a velice uzavřená část světa dělala věci po svém a tak tomu bylo i u zubních náhrad. Nálezy z japonských vykopávek ukazují, že jako hlavní materiál zde bylo používáno dřevo a to hlavně dřevo třešňové a meruňkové. Byla z něj zhotovena baze protézy, ale v některých případech také samotné zuby, které byly celé vyřezány ze stejného masivu jako baze. Dalším materiálem používaným v novověké japonské protetice byla samozřejmě slonovina, která se osvědčila po celém světě, dále pak kosti dobytka či vybrušovaný kámen vsazený do dřeva. Zajímavé jsou také nálezy laterálního úseku, řešeného hřeby zaraženými do dřeva a nabarvenými na černo. Toto barvení mělo nejspíše upozorňovat na to, že žena která je nosí je již vdaná. 16
Obrázek 5 Japonská protéza 17
4. Osvícenství - 17.století Období osvícenství je charakteristické svým nebývalým rozmachem, který se týká jak umění tak vědy a celkovým životním postojem tehdejší populace. Proto není divu, že i v oblasti stomatologie došlo k mnoha významným objevům a osamostatnění některých oblastí vědy do vlastních specializovaných oborů. Hledaly se nové materiály, které by mohly nahradit stávající slonovinu, stále nejlepší, ale nikoli perfektní náhradu chrupu. Byly doporučovány kupříkladu hroší zuby, které se neměly tolik zbarvovat jako slonovina. Obrázek 6 Postup výroby celkové protézy ze slonoviny 4.1. Německo Do té doby nevídaným byl postup německého lékaře Matthäuse G. Purmanna, který při zhotovování zubních náhrad užíval vosku jako modelu, do kterého umisťoval zuby než je připevnil drátem do vyřezané baze z dřeva, kostí nebo slonoviny. Také dával veliký důraz na 18
tvar předních zubů, o kterém říkal, že ovlivňuje následnou fonaci. Všechny své poznatky sepsal v díle Chirurgia magna. Dalším významným mužem, který ovlivnil následný vývoj stomatologie, byl chemik a alchimista Johann Friedrich Böttger, který jako první Evropan objevil postup výroby čínského porcelánu. Říká se, že jednou před zraky lidí proměnil olovo ve zlato a následně uprchl, jelikož tehdejší pruský král chtěl vědět jak tento trik provedl. Následně byl chycen a odveden zpět. Poté pod příslibem, že vypátrá tajemství Kamene mudrců, byl opět propuštěn a nakonec zemřel v pouhých 37 letech v důsledku inhalace výparů při svých pokusech. Tajemství Kamene mudrců nikdy nerozluštil. 4.2. Francie Za zakladatele moderní stomatologie se považuje francouzský chirurg Pierre Fauchard, který ve své knize Le chirurgien dentiste ou traité des dents Chirurg dentista čili ošetřování zubů, jako vůbec první, popsal přesné postupy zhotovení zubních náhrad a také své, dá se říci, revoluční poznatky. Zhotovoval malé náhrady z lidského chrupu, kdy dřeňovou dutinu vyléval olovem a následně je upevňoval do baze protézy. Oproti tomu větší práce vyřezával z hroších či nosorožčích zubů a slonoviny, které následně upevňoval kořenovými čepy. Celkové protézy zhotovené ze stejných materiálů obohatil o zuby lidské, které připevnil na kovovou destičku s pružinami na koncích, pro vytvoření stability v ústech. Výroba jedné protézy mu trvala 1-6 týdnů a jejich životnost přesahovala 3 roky. 19
5. 18. století V 18. století byl nejspíš nejvýznamnější událostí objev plastických a porcelánových hmot, které si velice brzy našly své využití i ve stomatologii. Dalším velice významným počinem bylo zhotovení prvního otisku pomocí nahřátého pečetního vosku, který provedl francouzský dentista Philipp Pfaff, stejně jako první registraci skusu. Vůbec poprvé v historii byla založena zubní laboratoř určená přímo k zhotovování zubních náhrad a tak vzniklo naprosto nové povolání a tím byl zubní technik. Kromě stále se vyskytujících zubů vyřezaných ze slonoviny, hroších zubů nebo zubů lidských, nejčastěji připevněných zlatým drátkem, se začínají nově objevovat i porcelánové zuby vsazené do zlatých plechů ve tvaru čelisti. Také byly objeveny zuby vyrobené z perleti, stříbra, zlata a dokonce i achátů. Ty si však mohli dovolit opravdu jen ti nejbohatší. Tyto náhrady se upevňovaly k okolnímu chrupu hedvábnými nitěmi. Při větším počtu členů bylo však stabilní upevnění velice náročné a nekvalitní. Obrázek 7 Lidské zuby vsazené do kovové čelisti 20
6. 19. století V tomto období již začíná ve stomatologii opravdový rozmach. Byla například vynalezena první zubní vrtačka na šlapací pohon, která otevřela dveře rozvoji záchovné stomatologie. Byl objeven nový způsob uchycení protéz či zhotovování korunek z kovu s raženou okluzní plochou. Ale jedním z opravdu významných vynálezů této doby je a bude první jednoduchý artikulátor Jeana Battisty Gariota ze začátku 19. století. Nebývalý rozmach také zaznamenala výroba porcelánových zubů a způsob nahlížení na jejich tvar, v souvislosti s tvarem obličeje pacienta. V Americe byl objeven kaučuk a následný produkt, tedy vulkanizovaný kaučuk byl schválen k výrobě protéz. Dělají se pokusy o nejlepší materiál na otiskování čelistí. A na konci 19. století je poprvé vyroben metakrylan-methylnatý tedy umělá pryskyřice, která v budoucnu naprosto změní svět a zasáhne i do zubního lékařství jako nejvhodnější materiál ke zhotovení baze celkové či částečné snímatelné náhrady. Obrázek 8 Tvary obličeje s odpovídajícími tvary prvních řezáků 21
7. Celková snímatelná náhrada Zhotovování celkových náhrad se datuje o mnoho století později, nežli první nálezy náhrad jednotlivých zubů. Tato protéza, jenž nahrazuje plný chrup, je většinou pro pacienty konečným řešením. Problémem celkových náhrad byla jejich retence a to hlavně v horní čelisti. Z tohoto důvodu se o ní poprvé dočítáme až v díle Pierrea Faucharda, jinak známého jako otce moderní stomatologie, který jí popsal jako náhradu celého chrupu, kdy je horní a dolní protéza spojena ve vestibulárním úseku pružinami. Které měly umožnit pnutí protéz od sebe a tudíž retenci v čelistech. Dále zde popisuje jednotlivé protézy a jejich způsob zhotovení. Tyto protézy byly těžké a neestetické, jelikož byly vyřezávány ze slonoviny, dřeva či kostí. Všechny tyto materiály časem začaly zapáchat a měnit vzhled. 7.1. MINULOST 7.1.1. Baze celkových protéz U prvních celkových protéz neexistovalo dělení na bazi a chrup, jak již bylo řečeno byly vyřezávány z jednoho kusu materiálu a takto odevzdávány pacientům. Ve většině případů byly nošeny spíše jako estetický doplněk, nežli funkční nástroj pro žvýkání a správnou fonaci. Prvním materiálem, který se dá označit čistě za bazální je kaučuk, který se do Evropy dostal počátkem 18. století. S objevem možností vulkanizace se na trh dostává první elastomer své doby. Vulkanizace je proces zahřívání surového kaučuku, jenž je produktem stromu kaučukovníku. Při zahřívání se mění chemická mřížka tohoto materiálu. Čím déle vulkanizace probíhá tím tvrdší konečná guma bude. 22
Kaučuk se stal rychle velice oblíbeným a používaným materiálem a udržel se tak bezmála celé století. Nebyl však příliš estetický a jeho hygienické vlastnosti také nepatřily k nejlepším. Často praskal a nasával do sebe pachy a chutě potravy, se kterou přišel do styku. Obrázek 9 Jedna z protéz George Washingtona s kaučukovou bazí Na konci 19. století se objevily i celkové náhrady vyrobené čistě z porcelánu. I přes svou v té době nadprůměrnou estetiku se velké slávy nedočkaly, byly velice křehké a značně těžké. O něco větší úspěch zaznamenaly baze lisované z plechu. To zlatého, hliníkového či později chromkobaltového. Měly skvělé hygienické vlastnosti a to i z hlediska alergenů. Po objevení otiskovacích hmot byly lisovány přímo podle modelu čelisti pacienta a následně z vestibulární strany potaženy umělou pryskyřicí růžové barvy. Změna přišla až v období druhé světové války, kdy jak to tak bývá byla objevena spousta nových materiálů a mezi nimi i umělá pryskyřice. Ta byla však z počátku velice křehká. Dlouho nenacházela využití. Avšak v poválečném Německu byl učiněn objev, který posunul metylmetakrylát do oblasti zájmu zubních techniků. Objev se týkal velice snadného zpracování. To pomocí rozdělení pryskyřice na monomer a polymer, kdy po jejich smíchání vznikne opět homogenní plastická hmota s přijatelnou dobou zpracovatelnosti a velice kvalitními estetickými vlastnostmi. Tento přelomový objev odstartoval rychlý vývoj umělé pryskyřice ve světě i u nás. Výrobky známé jako metylmetakrylát a polymetylmetakrylát prošly samozřejmě jistou modernizací a vývojem avšak základní složky a postup zůstávají stále stejné. Dodnes jsou nepřekonatelnými hmotami ke zhotovování bazí celkových i částečných snímatelných náhrad 23
Obrázek 10 Celoporcelánová protéza (1855) 7.1.2. Zuby do protéz Nahrazování jednotlivých zubů má prvopočátky již s prvními objevy starověkých náhrad. Z počátku se do celkových protéz zasazovaly zuby vyřezané z hroších kostí a klů, slonoviny, dřeva, perleti či samotné lidské zuby. Tato náhrada chrupu však neměla dlouhou životnost, drolila se a rozpadala. V náhradách z asijských zemí můžeme v laterálním úseku nalézt kovové výstuže a hřeby, které pomáhali s rozmělňováním potravy Na začátku 18. století, v době Napoleonských válek, bylo velice rozšířené získávání zubů způsobem, který bychom v dnešních dnech považovali za odporný. Chudina, převážně cikánský lid, obcházela bojiště posetá mrtvolami a vytrhávala jim zuby, které pak prodávala zubním lékařům. Samozřejmě nejvyšší cena byla za kompletní a co možná nejzdravější chrup. Tento způsob obživy byl zakázán a trestán jako krádež. Z důvodu nespokojenosti z estetikou a zápachem z vlastní slonovinové protézy, začal pařížský lékárník Alexis Duchateau pátrat po způsobu, kterým by bylo možné zuby vyrábět z porcelánu a roku 1774 vynalezl proces zhotovení. Jemu se však tento objev nepřipisuje. V Paříži žil tehdy také zubní lékař Nicolas Dubouis de Chemant, se kterým Duchateau zpočátku spolupracoval. Ten odstranil problém smrštění během vypalování, což Duchateau nedokázal. A tak to byl nakonec Chemant, kdo obdržel od krále Ludvíka XVI. patent na 24
Obrázek 11 Ukázka Whitova katalogu (1844), porcelánové zuby s retencí výrobu porcelánových zubů. Během francouzské revoluce uprchl do Anglie a věnoval se výrobě porcelánových zubů ve velkém. Zajímavostí je, že z porcelánu poté začal vyrábět i epitézy a to nosy a také brady. Jeho syn po jeho smrti převzal rodinou firmu a pokračoval dál ve výrobě porcelánových zubů. Následně byly porcelánové zuby vylepšeny o retenční prvky, kterými byly různé platinové, zlaté nebo jiné čípky vsazené ze zadní, či spodní strany zubu. Potom už nic nebránilo tomu aby se jejich výroba rozšířila do celého světa. V roce 1820 začal Samuel Stockton vyrábět opravdu kvalitní náhrady, kdy vsazoval porcelánové zuby do destiček z vysoce kvalitního zlata. O pár let později byl objeven kaučuk a prefabrikované zuby se začali umisťovat do něj. Díky jeho gumovosti však zuby i přes přítomnost retenčních čípků vypadávali. Avšak následně se s příchodem umělé pryskyřice, která byla pevná, zvyšovala i funkčnost těchto náhrad a uvolňovávní zubů odpadlo. U laterálních, na rozdíl od frontální zubů, byly dva způsoby upevnění do baze protézy. Byly buď s kovovými čípky na spodní straně zubu nebo měli v okluzní ploše otvor naskrz, který sloužil k retenci tím způsobem, že do něj byla vtlačena pryskyřice z baze a díky podsekřivosti této kavity byla retence naprosto perfektně zajištěna. V roce 1913 byla poprvé veřejně představena studie, zabívající se spojitostí tvarů zubů s tvarem obličeje daného člověka. Existují 3 základní tvary lidského obličeje, a to trojuhelníkovitý, kulatý a hranatý. První řezák tak připomíná tvar obličeje onoho jedince a je buď podlouhlý, zaoblený či čtvercový. Dle této studie se dnes vyrábějí specifické sady zubů, hodící se pro jednotlivé pacienty. 25
7.1.3. Artikulátor Jedna z nejdůležitějších věcí, na které se klade maximální důraz při stavbě celkové protézy, je její správné zasazení do artikulátoru. Ten nám pomáhá s rekonstrukcí fyziologických pohybů čelisti. Také napomáhá v dosazení zubů do vhodné polohy, u které při používání protézy nedojde k žádným páčivým vlivům, které by mohly následně ohrozit stabilitu náhrady v čelisti. Obrázek 12 Nákres Jamese Camerona pro patent articulatoru (1840) S jedním z prvních artikulátorů jsme se mohli seznámit již v roce 1805, kdy jej uvedl na světlo světa Francouz J. Babtiste Gariot. Tento artikulátor ještě samozřejmě neobsahoval všechny vymoženosti dnešních artikulátorů, bohužel ani pohyb do stran. Byl spíše okludorem. Ale byl to počátek. O dalších 50 let později vypracoval americký zubní lékař William G.A. Bonwill práci, popisující po něm nazvaný Bonwillův trojuhelník, k němuž sestrojil i příslušný artikulátor. Ten již umožňoval pohyby do stran, které jsou pro nás v dnešních dnech tak důležité a také pohyb spodní čelistí vpřed. Tento druh artikulátoru již nebyl nikdy nahrazen lepším, byl jen přestavován a zdokonalován. 26
Roku 1890 německý anatom Ferdinand Spee publikoval práci, pojednávající o zakřivení chrupu vzhledem k okluzní rovině, která má být přesnou výsečí koule se středem v oblasti kořene nosu, dnes známou jako Speeova křivka. Této teorie se chytil G. S. Manson a spolu s teorií Bonwilova trojuhelníku sestrojil artikulátor, který mu byl patentován roku 1923. Ještě předtím však byly sestrojeny artikulátory, které nás posunuly o krůček blíže k dnešním. Na konci 19. století vyrobil Walker první artikulátor, jenž byl seřiditelný do individuelních pozic a Abel de W. Grittman a George B. Snow sestrojili artikulátor se sklonem kloubní dráhy na 15, jenž nepatrně vykonával Bankwill-Bennetův pohyb. Zároveň Snow vyrobil pomůcku k přenosu anatomických vztahů do artikulátoru, dnes známou jako obličejový oblouk. Následně byl Alfredem Gysim přidán incizní čep a nastavitelné všechny vložené pohybové hodnoty, nejprve v artikulátoru Adaptable a následně v jeho modifikaci, známou do dnes. Nese název Simplex. V následných letech bylo vyrobeno mnoho druhů artikulátorů, žádný však nepřinesl podstatnější novinky. Až roku 1970 přichází Niles F. Guichet se svým artikulátorem, jenž obsahuje všechno to co známe u námi dnes běžně používaných artikulátorů. Při vývoji artikulátorů bylo publikováno množství artikulačních teorií nejčastěji, právě od samotných konstruktérů jednotlivých artikulátorů. Tyto teorie popisují přístup a nejvhodnější postup řešení dané situace. Těchto teorií vzniklo opravdu veliké množství, ale žádná není naprosto přesná. Proto si moderní stomatologie bere z každé něco pro získání kompaktního celku. Obrázek 13 Ukázka historických artikulátorů 27
7.1.4. Otiskovací hmoty Ač je otiskování postup, kterým u výroby celkové snímatelné protézy pokaždé začínáme, bylo vynalezeno až mnoho let po zhotovení první celkové náhrady. Dnes je přesné otiskování jednou ze základních složek, díky kterým jsme schopni zhotovit náhradu, jenž drží v ústech pomocí podtlaku právě díky naprosté přesnosti práce. První známý otisk zhotovil roku 1756 významný pruský zubní lékař Philipp Pfaff. Jednalo se o pečetní vosk, nahřátý v horké vodě a následně vložený do úst pacienta. Tento otisk odlil sádrou a dal tak zároveň vzniknout prvnímu modelu situace úst pacienta. Otiskování pomocí vosku a to převážně včelího však nemělo dlouhého trvání. Jelikož vosk nemá příliš vhodné mechanické vlastnosti a je tvarově nestálý, velice rychle jej vytlačila Gutaperča. Obrázek 14 Způsob získávání gutaperči a kaučuku Gutaperča je velice podobná kaučuku a získává se stejným způsobem, naříznutím a odebíráním šťávy stromu jménem Perčovník pravý, vyskytujícího se převážně na území Asie. Její výhodou byla dlouhá doba zpracovatelnosti, kterou ale přebily její nevýhody a to menší elastičnost a veliké objemové změny po zahřátí a následném vychladnutí. Na řadu tak přišel další materiál, kterým byla otiskovací sádra. Nebyla jím klasická sádra, protože ta byla příliš pevná a k tomu se značně nepříjemnou pachutí, která vyvolávala dávicí reflex. I přesto, že tuhnutí sádry bylo narušeno přítomností slin, byl to velice přesný a oblíbený materiál používaný po velmi dlouhé období. Při vyndavání z úst se však musel otisk často rozlámat a následně opět slepovat, čímž byla narušena přesnost jinak velice kvalitního otisku. 28
Další hmotou pro zhotovení otisků se stala alginátová otiskovací hmota, která byla objevena v době druhé světové války. Tato hmota se používá dodnes k zhotovení otisků pro dočasné náhrady. Na celkové náhrady je však nevhodná a to především kvůli své objemové nestálosti. Již po více než 30 min na vzduchu pochází ke smrštění a naopak při ponechání ve vlhkém prostředí k bobtnání hmoty. Přibližně ve stejné době proběhly pokusy s anginátovými hmotami a zároveň se v zubním lékařství objevily i termoplastické hmoty. Tyto hmoty byly však nepoddajné, musely se opakovaně zahřívat a opět přikládat do úst. Neměly proto dlouhého trvání. Nedlouho poté byla objevena hmota, která se používá k otiskování bezzubých čelistí dodnes. Jelikož její přesnost, jednoduchost a mechanické vlastnosti žádna jiná stále nepřekonala. Je jí Zinkoxid-eugenelová otiskovací hmota, tvořená bílou pastou oxidu zinečného a eugenolovou pastou hnědé barvy, vyráběnou z hřebíčkového oleje, po kterém má tato otiskovací hmota typickou vůni i chuť. Narozdíl od otiskovací sádry zde dochází k opačnému jevu v přítomnosti slin a to takovému, že hmota ztuhne 4x až 5x rychleji nežli mimo ústa. 7.1.5. Vývoj fixace celkových náhrad Protézy byly nejdříve vyráběny z přírodních materiálů a to vyřezáváním a vybrušováním z dřevěných masivů, kostí, rohoviny či dokonce kamene. Nejstarší známé nalezené protézy byli vyráběny čistě jen z jednoho materiálu. Měli přibližný tvar dnešních protéz. V bazi byl vyřezán žlábek pro alveolární výběžek a ve frontálním useku byly naznačeny jednoduše jednotlivé zuby. Tento způsob zhotovení zůstal prakticky nezměněn až do poloviny 18. století. Poté se začaly objevovat protézy tvořené již ze dvou odlišných materiálů. Baze byla nejčastěji tvořena kovovou plotýnkou ve tvaru alveolu, do které byly vsazeny zuby, ať už lidské, vyřezané z různých materiálů od kostí až po mramor. Tento kov byl nejčastěji hliník. Jelikož retence protéz v dutině ústní nebyla prakticky žádná, bylo vymyšleno množství způsobů jak docílit stabilního upevnění. Převážně šlo však o protézu horní, protože dolní protéza drží pomocí gravitace. 29
Obrázek 15,16 Protézy s retencí pomocí pružin Výtlačné pružiny byly velice oblíbeným způsobem retence. Byla to velice hustě stočená pera připevněná k horní i dolní protéze v místě premolárů. Byla upevněna na čep, který měl možnost se volně pohybovat do stran. Síla per, kterou se snažila vyvinout, aby se opět navrátila do vodorovné polohy, tlačila obě protézy od sebe a tak je držela v čelisti. Tyto pružiny nebyly v ústech pacienta příliš příjemné jak pro svou velikost, tak pro značně obtížnou hygienickou údržbu. Další možností uchycení byl velice podobný způsob, kdy se do vybroušené škvíry v zadní části protéz vsunuly dva pružné plíšky, jeden z každé strany a retence probíhala na stejném principu jako s pružinami. Fixace ventilovým zubem byla také jedním z oblíbených způsobů. Její funkce probíhala tak, že na každé straně oblouku byl jeden z molárových zubů dutý. Při nasazení protézy pacient vysál vzduch z těchto otvorů a následně jej utěsnil gumovou zátkou. Tlak nebyl tak veliký, aby v pacientovi vyvolával nepříjemné pocity a dal se regulovat množstvím vysátého vzduchu. Horní protézy s tímto způsobem fixace se vyráběly s redukovaným patrem, převážně proto, aby byly lehčí. Tím byl však přenos žvýkacího tlaku odkázán jen na alveolární výběžek, který byl přetížen a často rychleji atrofoval. 30
Pokusy se zhotovováním horních protéz bez patra pokračovaly dále. Nejčastějším způsobem fixace bylo využití metody sacího účinku podtlakem. Při zhotovování byl do modelu vyříznut 1 mm hluboký žlábek v místě rozsahu budoucí náhrady. Sama baze náhrady byla zhotovena z kovové destičky nebo později i z umělé pryskyřice. Konce těchto protéz byly zhotoveny s kaučuku a ten díky své pružnosti a díky vyhotovenému žlábku zajišťoval po přimáčknutí protézy podtlak. Obrázek 17 Protéza s gumovou přísavkou (replika) Jedním z nejznámějších způsobů historické retence celkových snímatelných náhrad jsou gumové přísavky. Tento postup se neblaze proslavil svými následky a to atrofií, kterou způsoboval díky velikému a neustálému tlaku na malé ploše sliznice. Tyto protézy byly opravdu nebezpečné, jelikož po dlouhodobém nošení způsobovali atrofii horního patra do dutiny nosní a tedy vytvořily oronasální komunikaci. Tyto přísavky měřily okolo 2 cm a někdy byly použity dvě i tři vedle sebe. Velice podobným způsobem na stejném principu byla retence pomocí cínové folie. Tou byla odlehčena baze protézy v malých kolečkách. Cínová folie měla tloušťku 1mm a vytvářela malé prohlubně, které způsobovaly podtlak baze. Tato retence je známá jako perlová přísavka. 31
Protéza byla často ještě obehnána kaučukovým valem, který měl zamezit vniknutí vzduchu a následnému uvolnění. Do těchto jednotlivých prohlubní se však nasávala sliznice a ta se následně deformovala, nekrotizovala a mohla způsobovat i růst benigních nádorů. Obrázek 18 Model situace pacienta po užívání protézy s perličkovou retencí Většina těchto pokusů o fixaci celkové náhrady způsobovala dekubity a záněty v dutině ústní. Nebylo tomu jinak ani u pokusů o stabilizaci dolní protézy. Pokoušel se o ni například Neil a Rehm pomocí křídlové protézy. Ta měla kotvit náhradu pomocí polopružných výběžků na lingvální straně protézy. Obrázek 19, 20 Dekubity po nošení protéz s přísavkami 32
Proběhlo také několik pokusů s implantací magnetických destiček pod sliznici pacienta a vsazení magnetu s opačnými póly do baze náhrady. Přitažlivá síla, která působila mezi oběma magnety byla až moc veliká a dlouhodobá a magnetické destičky zpod sliznice vylézaly napovrch. Na konci 18. století zhotovil Jacques Gardette první horní protézu držící adhezí. Na tento princip přišel ovšem jen náhodou. Předal pacientovi protézu a rozhodl se připevnit mu pružiny až při příští návštěvě. Ten však přišel až po několika měsících, jelikož mu protéza tak skvěle držela v ústech, že žádné pružiny nepotřeboval. Nakonec však byla retence tímto způsobem uznána až v roce 1862, kdy Klare prohlásil, že horní protéza nejlépe drží v ústech adhezí. Obrázek 21 Protéza s pery 33
7.2. SOUČASNOST 7.2.1. Baze V dnešní době se baze celkové snímatelné náhrady zhotovuje v 99 % čistě z metylmetakrylátu neboli umělé pryskyřice. Ani jedno označení není úplně přesné, ale v zubním lékařství zevšeobecnělo. Tento materiál se vyrábí v odstínech odpovídajících odstínu zdravé sliznice. Je velice lehký, snadno zpracovatelný a má velice dobrou přilnavost k sliznici dutiny ústní, což nám zajišťuje skvělou adhezi. Je s ním velice snadné provádět opravy a rebaze náhrad. A v neposlední řadě je jeho výhodou biokompatibilita, tedy nevyvolává žádné alergické reakce. U pacientů, kteří jsou přeci jen citlivější na zbytkový monomer, se zhotovují kovové baze a následně se pokrývají keramickou hmotou. Někteří pacienti vyžadují, aby patrová část náhrady byla zhotovena z průhledné pryskyřice a protéza tak dostala efekt lehkosti. Občas se do baze protéz vkládá kovová mřížka, která má zvýšit pevnost náhrady. Avšak protézy s takovýmto zpevněním jsou značně náročné na zhotovení a následné možné opravy. Vyrábí se v množství variant, z nichž si může každý laborant vybrat pro něj tu nejpříjemnější. Dělí se jak podle způsobu zpracování, tak podle pružnosti a samozřejmě také vzhledu. Obrázek 22 Klasická současná protéza s pryskyřičnou bazí 34
Každý výrobce se snaží vzhled hmoty co nejvíce přiblížit reálné podobě sliznice. V nabídce se leckdy vyskytuje škála až 10 odstínů, od průhledné až po tmavě růžovou. Do prášků se také přidávají nastřihané tenké nilonové nitky, jenž mají napodobovat cévky. Nejpoužívanější umělou pryskyřicí u nás je teplem polymerující pryskyřice. Tato hmota se skládá z polymeru ve formě prášku a monomeru, který je v kapalném skupenství. Spolu vytvoří kašovitou hmotu, která postupně pomalu houstne a poskytuje nám dostatečnou dobu na zpracování a vecpání do kyvety. Další velice často používanou umělou pryskyřicí je pryskyřice licí, která díky své zatékavosti do kyvety disponuje velice přesnou kresbou. Postup přípravy je stejný jako u teplem polymerující pryskyřice, avšak doba zpracování je zde podstatně kratší. Hmota je samopolymerující a tudíž rychleji tuhne. Obrázek 23 Protéza zhotovená z pružné umělé pryskyřice Deflex Již méně používanou hmotou je vstřikovací pryskyřice. U nás je tato metoda stále v plenkách. Takto zhotovené náhrady jsou pružné a u částečných náhrad není nutné vytvářet kovové retenční prvky které jsou daleko méně estetické nežli spony vyrobené z pryskyřice. Tyto spony jsou zhotoveny v barvě zubu a tudíž splývají s okolím daleko lépe. Najde se spousta odpůrců těchto hmot, jelikož nevýhody jsou zde opravdu patrné. Debatuje se o nedostatečném přenosu žvýkacího tlaku, který je odůvodněn právě pružností protézy, která se při větší zátěži zkroutí a tlak není rovnoměrně rozložen po celé její šíři. Další nevýhodou je 35
velice zdlouhavý postup při opravách těchto náhrad, kdy musí být znovu umístěna do vstřikovací kyvety. Výhodou však zůstává její naprostá hypoalergenost a celkově dobrá estetika. To nejen u celkových náhrad, ale také u částečných snímacích náhrad, právě absencí kovových retenčních prvků a jejích nahrazením za pryskyřičné. A samozřejmě díky své pružnosti je při běžném nošení prakticky nezlomitelná. A v neposlední řadě je zde přípravek nesoucí název Eclipse, jenž zakládá svůj úspěch na jednoduchosti zhotovení. Odpadá zde totiž práce s přeměnou vosku v umělou pryskyřici, jelikož se celá protéza již od začátku staví právě do pryskyřičné baze. Materiál je termoplastický, součástí sady je tedy speciální elektrický nůž, kterým modelujeme. Díky postupnému nanášení jednotlivých vrstev a široké škále barevných možností, je možné zhotovit velice estetickou práci, jak barevně tak tvarově. 7.2.2. Zuby Výběr správných zubů do protézy je z hlediska estetiky jedním z nejdůležitějších momentů celého procesu zhotovování celkové zubní náhrady. Dnes se používají ve většině případů zuby pryskyřičné. Nemají prakticky žádné nevýhody. Jsou lehké, snadno opracovatelné, je zde přímá chemická vazba s bazální prysklyřicí, neabradují antagonisty a vyrábí se v nepřeberné škále barev, tvarů a velikostí. Jako v minulosti stále zůstávají 3 základní tvary zubů, podle tvaru obličeje pacienta, a to buď zaoblený, trojuhelníkovitý nebo hranatý. Tyto tvary jsou následně ještě rozšířeny o efekty a modifikace na jednotlivých zubech a v závěru může lékař vybírat až z dvou desítek různých tvarů. Velikostí je většinou 6-8 a barevná škála umělých zubů se pohybuje kolem 30 druhů, avšak záleží na jednotlivých výrobcích. Tyto odstíny jdou od naprosto bílé, přes žlutou a hnědou až po šedou. Vyrábí se také speciálně tvarované zoubky do dětských protéz, které jsou k dostání ve dvou mléčně bílých barvách. 36
Obrázek 24 Běžně používané pryskyřičné zuby Dalšími, nepříliš používanými prefabrikovanými zuby jsou zuby keramické. Tyto náhrady chrupu se příliš neosvědčily, zejména kvůli retenci, která je zde pouze mechanická a také klapavým zvukům, které vydávají při kontaktu s antagonistou. Keramická hmota je také těžší než umělá pryskyřice a není zde možnost úpravy zubů do skusu. 7.2.3. Otiskovací hmoty Od objevu zinkoxideugenelové otiskovací hmoty neproběhl žádný objev, který by nahradil tuto hmotu. Je naprosto dostačující, absolutně přesná a finančně nenáročná. 37
7.3. BUDOUCNOST Budoucnost celkových snímatelných náhrad tkví převážně ve světě počítačů. Avšak tato budoucnost je ještě stále dosti vzdálena. Vize velkých společností ale již dnes spočívá v plné digitalizaci celých laboratoří. Těžko říct, je-li toto uvažování správné. Lidský faktor je v práci zubního technika nepostradatelnou součástí a přijít o něj v takové míře by pro náš obor mohlo být i katastrofální. Nové technologie však vznikají a staré postupy zanikají. My jakožto mladá generace musíme jít s pokrokem a učit se novým postupům, způsobům i technologiím. Naštěstí se stále jedná spíše o zefektivění výroby, nežli její naprosté převzetí. Obrázek 25 38
7.3.1. Digitální otiskování Digitální otiskování, neboli interorální skenování, se dnes dostává pomalu ale jistě k více a více lékařům po celém světě. Jedná se o otiskování pomocí malého skeneru, připomínajícího tvarem zubní kartáček, kterým lékař jede pomalu nad zubním obloukem a na obrazovce počítače zároveň sleduje vznikající 3D obraz. Tento obraz se pomocí výkonného programu sám spojuje do dokonalého celku a zároveň při nepřesnostech či neúplnostech ve scanu, dokáže nalézt místo opětovného vyfocení a doladit konečný obraz do dokonalosti. Tyto informace se poté posílají přímo do laboratoře technikovy. Ten zadá přeposlaný 3D snímek do frézovacího zařízení CAD/CAM a to mu vyfrézuje dokonalý model situace úst pacienta. Výhoda tohoto otiskování tkví v naprosté přesnosti, kterou zajišťuje digitální scaner a v možnosti odebrat pomocí digitálního zařízení také hodnoty o artikulaci pacienta, jako je protruze,, lateropulze a klíč skusu. Všechny tyto hodnoty jsou poté umístěny do interaktivního artikulátoru který simuluje pohyby čelisti. Tento systém se zatím převážně využívá jen ve fixní protetice, je ale jisté že snímatelná protetika nezůstane dlouho pozadu. 7.3.2. Frézované baze S otiskováním pomocí intraorálního sceneru, jde ruku v ruce nový, zatím ne velice využívaný způsob zhotovování bazí celkových snímatelných náhrad. Jedná se o vyfrézování samotné baze pomocí frézovacího zařízení CAD/CAM. V této bazi jsou taktéž vyfrézovány předpřipravené žlábky pro usazení prefabrikovaných zubů. Zuby se však musí do protézy lepit a tak přichází o chemickou retenci pryskyřice s pryskyřicí. Taktéž odpadá možnost zkoušky protézy ve vosku a následná možná přestavba dle přání lékaře i pacienta. 39
Poslední nevýhodou je veliká spotřeba materiálu, kdy se jedna protéza vybrušuje z celého masivního bločku umělé pryskyřice. Obrázek 26 Postup při frézování baze celkové protézy z pryskyřičného bloku 7.3.3. 3D Tiskárny Právě spotřebu materiálu, neboli problém frézování protéz na CAD/CAM přístrojích, řeší lékařsky nejdiskutovanější přístroj naší doby a tím je 3D tiskárna. Ty jsou založeny na obrácené technologii než je CAD/CAM systém. Místo odstraňování přebytečného materiálu pro dosažení konečného výsledku, 3D tisk nanáší materiál a tak výslednou práci buduje neboli staví. Budoucí vize tkví v zhotovování celých protéz těmito přístroji. Při správném naprogramování a vložení pryskyřic v určité škále barev je možné vyrobit na 3D tiskárně celkovou protézu a to kompletně i s umělými zuby. 40
Závěr Ve své absolutorní práci jsem se snažila zachytit nejdůležitější okamžiky vývoje zhotovování zubních náhrad a hlavně náhrady celkové. Práce začíná již v období starověku, ze kterého se nám dochovaly desítky, ba i stovky nálezů tehdejších stomatologických náhrad. O jejich zhotovování a samotné funci i funkčnosti však můžeme spíše spekulovat, jelikož neexistují žádné záznamy o řemeslných postupech při výrobě těchto pomůcek. Je však očividné, že byly spíše privilegií zámožnějších, výše postavených jedinců. Dá se říci, že největší rozmach ve výrobě snímatelných náhrad jak celkových, tak částečných nastal teprve až v minulém století. Do poloviny 19. století, kdy začala výroba porcelánových zubů a záhy na to se objevily první umělé pryskyřice, se výroba příliš nezměnila. Byla vyzkoušena spousta méně či více funkčních způsobů retence horní celkové náhrady. Její uchycení v ústech byl jeden z jejích největších problémů. A přes všechny pružinky, přísavky, magnety a další pomůcky, stála nakonec, jak to tak bývá, u nejkvalitnější a dodnes používané retence jen náhoda a nečekaná přesnost při zhotovování. Nejdůležitějším aspektem kvalitní a estetické protézy samozřejmě zůstanou materiály, ze kterých se dnes náhrady vyrábí. Zároveň však byly velice důležité i objevy artikulačních teorií, které se ve větší či menší míře promítají i do dnešní práce zubního technika. Není žádná teorie která by se využívala v plném rozsahu svého znění, ale z většiny se bere určitý fakt, který následně přispívá do dnes používané obecné artikulační teorie. Každý krok výroby celkové zubní náhrady nese vlastní díl na její konečné podobě a přesnosti. Bez přesného otisku nebude náhrada držet v ústech. Bez výběru správných zubů se může vzhled pacienta změnit z milující babičky ve vlkodlaka. Bez kvalitních bazálních pryskyřic se mohou objevit alergické reakce v dutině ústní a nenávratně změnit její podobu. A samozřejmě v neposlední řadě bez správného postavení zubů, se může stát náhrada nepoužitelnou pro svou hlavní funkci kterou je rozmělňování potravy. V dnešní době se již vývoj v oblasti snímatelných náhrad nezaobírá příliš fukcí, která byla dovedena k dokonalosti, ale spíše estetikou těchto protéz. Velikou výhodou pro zubní techniky jsou dnešní technologie, které jim práci čím dál více usnadňují a také dnešní materiály které, pokud je technik šikovný, jsou v závěru práce k nerozeznání od živé tkáně. 41
Avšak ruku v ruce s tímto rozvojem technologií a postupů jde i zkáza práce zubních techniků ve formě jak jí známe dnes. Toto se netýká jen snímatelných náhrad, ale kompletně celé škály protetických prací. S vývojem CAD/CAM přístrojů a 3D tiskáren je stále menší důraz kladen na zručnost technikových rukou a jeho jedinečného způsobu nahlížení na tuto jedinečnou a dá se říci i uměleckou práci. Zato stále větší důraz se klade na jeho schopnosti při práci s počítačem a zhotovování interaktivních návrhů budoucích náhrad. Pokrok nejde zastavit a my zubní technici s ním musíme počítat, stále se učit novým postupům a zdokonalovat sami sebe. A to už jen proto že naší hlavní pracovní náplní je úsměv ostatních. 42
Seznam použité literatury a zdrojů informací Tvrdoň, Martin (1993): Stomatologická protetika a prevencia straty chrupu. Bratislava: Státní pedagogické nakladatelství. Paichl, Přemysl (2000): Dějiny zubní medicíny. Praha: NUGA. Novák, Lubor et al. (1981): Základy záchovné stomatologie. Praha: AVICENUM. Matoušek, Miloslav (1963): Materiály k dějinám stomatologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Bittner, Jiří Vacek, Mojmír Novák, Josef (1982): Stomatologické protézy I. Praha: AVICENUM. Miloš Voldřich, učebnice pro studující lékařských fakult.. Molnár, Schranz, Huszár - Zubná protetika (1952) Bratislava - SAVU MacENTEE, Michael I. - Celková náhrada (2001) Praha Quintessenz Zicha, Antonín - Kompletní náhrada chrupu, Praha Karolinum 1988 Dostálová, Taťiana Fixní a snímatelná protetika, Praha Grada Publishing http://homepages.gac.edu/~mreiff/project4/history/18century1.html http://southcharlottedentistry.com/blog/history-false-teeth/ http://www.atlasobscura.com/places/historical-dental-museum http://www.dentalmuseum.org 43
http://www.fiftyfifty.cz/zubni-protezy-nejsou-vymozenosti-moderni-doby- 2756489.php 44
Obrázky Obrázek 1- Můstek ze Sidonu spojený zlatým drátkem z roku cca 400 300 př. n. l. (Paichl 2000, s. 49) Obrázek 2 - Replika nálezu etruské protézy z nekropole Orvieta u Perugie, foto : Thibault Monier Obrázek 3 - Protéza Arthura Richarda Dillona (1721-1806), Archbishop of Narbonne in France. fotograf A. Chopping, MoLAS Obrázek 4 - Celkové protézy, Švýcarsko -15. stol. (Engelmeier 2003a, s. 221) Obrázek 5 - Celodřevěné japonské zuby (17. stol.) (Engelmeier 2003a, s. 220) Obrázek 6 - http://www.dental.umaryland.edu/museum/index.html Obrázek 7 - http://southcharlottedentistry.com/blog/history-false-teeth/ Obrázek 8 - Molnár, Schranz, Huszár - Zubná protetika Obrázek 9 - Zdroj neznámý Obrázek 10- Celoporcelánové protéza (1855) výroba - Mahlanem Loomisem (Engelmeier 2003b, s. 300) Obrázek 11 - Whitův katalog (1844) (Engelmeier 2003b, s. 295) Obrázek 12 - Zdroj neznámý Obrázek 13 - Zdroj neznámý Obrázek 14 - http://www.quote.cz/slovnik/1639-kaucuk Obrázek 15 - http://www.dental.umaryland.edu/museum/index.html Obrázek 16 - http://www.dental.umaryland.edu/museum/index.html Obrázek 17 - http://harly.webgarden.cz/rubriky/homepage/foto-zuby Obrázek 18 - Molnár, Schranz, Huszár - Zubná protetika Obrázek 19 - Molnár, Schranz, Huszár - Zubná protetika Obrázek 20 - Molnár, Schranz, Huszár - Zubná protetika Obrázek 21 - Zdroj neznámý Obrázek 22 - http://avdent.webnode.cz/ Obrázek 23 - http://www.jslab.cz/deflex/ Obrázek 24 - katalog www.flava.cz Obrázek 25 Avadent Obrázek 26 Zdroj neznámý 45