2012 Michaela Jahnová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2012 Michaela Jahnová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU Cvičení jako prevence artrózy kolenního kloubu Bakalářská práce Vedoucí diplomové práce: Prof. Ing. Václav Bunc, CSc. Vypracovala: Michaela Jahnová Praha, duben 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne podpis

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

Poděkování Ráda bych poděkovala panu profesorovi Ing. Václavu Buncovi,CSc. za odborné vedení při zpracování mé bakalářské práce a za cenné rady a připomínky.

Abstrakt Název: Cíle: Cvičení jako prevence artrózy kolenního kloubu Cílem mé práce je shrnout dostupná fakta o problematice artrózy kolenního kloubu a na základě výsledků rešerše sestavit návrh pohybového programu na její prevenci. Snahou je zaměřit se na příčiny jejího vzniku a šíření a tyto poznatky využít při návrhu programu, který by pomohl zabránit či oddálit vznik nebo zmírnit progresi této civilizační choroby. Metody: Pro bakalářskou práci jsem využila především sběr, třídění a vyhodnocení informací. Provedla jsem literární rešerše. Interpretovala jsem výsledky a na jejich základě sestavila návrh pohybového programu na její prevenci. Výsledky: Artróza kolenního kloubu se nedá vyléčit, můžeme pouze zmírnit její šíření a následky. Nejdůležitější je včasná prevence zahrnující vhodné každodenní pohybové stereotypy a pohybový program. Trénované svaly stabilizují kolenní kloub a uváženě dávkovaný pohyb je důležitý pro výstavbu intaktního kolenního kloubu potřebného k bezpečnému provozování mnoha sportů i běžných každodenních aktivit. Návrh pohybového programu jsem zaměřila na střední a starší věkovou skupinu a sestavila ho tak, aby se postupně zvyšovala jeho náročnost. Program obsahuje všechny oblasti důležité k ovlivnění vybraných rozhodujících složek tělesné zdatnosti, které mají vliv na redukci rizikových faktorů artrózy kolenního kloubu, tedy příklady mobilizačních, protahovacích a posilovacích cvičení a vhodné nebo naopak nedoporučované formy sportovních aktivit. Klíčová slova: artróza kolenního kloubu, anatomie kolenního kloubu, rizikové faktory artrózy, symptomy, diagnostika, intervenční pohybový program

Abstract Title: Movement as a prevention of arthritis of the knee joint Objectives: The aim of my work is to sum up all the available facts concerning the problems related to arthritis of the knee joint and, on the basis of the results of the literature search, to make a recommendation of a training programme for its prevention. The intended objective is to focus on the causes of its formation and development and to use this knowledge in the suggestion of the training programme which could help to prevent or delay the onset and reduce the progression of this disease. Methods: Results: For the Bachelor work I will be collecting, sorting and organising all my information. As a result of this examination of literature I will achieve my intended goal for this Bachelor work. I found out that we cannot cure arthritis of the knee joint, we can only reduce its development and final results. The most important part is the prevention, which includes daily functional exercise and specially designed programmes. Developed muscles stabilise the knee joint and therefore intelligently planned daily activity is important for the construction of an intact knee joint which is needed to ensure safe operation in many sports and even in our daily activities. I focused the recommendation of a training programme on the midlife and seniors and set it up to increase step by step its demandingness. The programme design includes all aspects which affect the important aspects of physical ability, which is an important factor in the reduction of risk factors of arthritis of a knee joint. It includes mobilisation, stretching and strength exercises as well as recommendations for successful participation in all forms of sport activities. Keywords: arthritis of the knee joint, the anatomy of the knee joint, risk factors of arthritis, symptoms, diagnosis, exercise programme.

Obsah: 1 ÚVOD... 9 2 TEORETICKÁ ČÁST... 10 2.1 CO JE ARTRÓZA... 10 2.2 PŘÍČINY A RIZIKOVÉ FAKTORY ARTRÓZY... 11 2.2.1 Neovlivnitelné faktory... 11 2.2.2 Ovlivnitelné faktory... 13 2.3 ROZŠÍŘENÍ ARTRÓZY... 15 2.4 ANATOMIE KOLENNÍHO KLOUBU... 15 2.5 TYPICKÉ SYMPTOMY ARTRÓZY... 18 2.6 DIAGNOSTIKA ARTRÓZY... 19 2.7 LÉČBA A PREVENCE ARTRÓZY... 21 2.7.1 Léčba... 21 2.7.2 Prevence... 25 2.7.3 Vyhodnocení léčby... 26 2.8 INTERVENČNÍ POHYBOVÉ PROGRAMY PRO PREVENCI ARTRÓZY KOLENNÍHO KLOUBU... 27 2.8.1 Zásady tvorby intervenčních pohybových programů... 28 2.8.2 Zásady návrhu pohybového programu pro prevenci artrózy kolenního kloubu... 30 2.9 SPECIFIKA PRO SENIORY... 33 2.9.1 Změny organismu ve stáří... 34 2.9.2 Základní principy zatěžování staršího organismu... 34 2.10 SHRNUTÍ... 35 3 METODOLOGICKÁ ČÁST... 37 3.1 CÍLE PRÁCE... 37 3.2 ÚKOLY... 37 3.3 METODIKA... 37 3.3.1 Popis sledovaného souboru... 37 3.3.2 Použité metody... 37 3.3.3 Sběr dat... 38 3.3.4 Analýza dat... 38 4 VÝSLEDKY - NÁVRH POHYBOVÉHO PROGRAMU PRO PREVENCI ARTRÓZY KOLENNÍHO KLOUBU... 39 4.1 POHYBOVÉ STEREOTYPY ŠETŘÍCÍ KOLENA... 39 4.4 ROZCVIČENÍ... 42 4.6 MOBILIZACE... 43 4.7 POSILOVÁNÍ... 43 4.8 PROTAHOVÁNÍ... 43 4.6 AEROBNÍ AKTIVITY... 44 4.9 PŘÍKLADY PROGRAMŮ... 44 4.9.1 Úvodní program... 45 4.9.2 Základní program... 46 4.9.3 Výstavbový program... 48 4.9.4 Program pro pokročilé... 50 4.10 ARTRÓZA A SPORTOVNÍ AKTIVITY... 53 4.10.2 Vhodné formy sportovních aktivit... 54 4.10.2 Nevhodné formy sportovních aktivit... 56 5 ZÁVĚR... 58 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 59 SEZNAM OBRÁZKŮ... 61 OBRÁZKY 9

1 Úvod Degenerativní onemocnění kloubů - artróza - dnes nabyla takových rozměrů, že ji lékaři řadí mezi vážné choroby vyžadující zvláštní pozornost a soustavnou diagnostickou i léčebnou péči. Ještě před několika desítkami let byla artróza problémem spíše u lidí vyššího věku, dnes se ovšem často týká i lidí ve věku dvaceti nebo třiceti let. Pohybové aktivity zaujímají důležité místo v životě mnoha lidí. Díky neznalosti přestávají často kvůli potížím s bolestmi kloubů sportovat, což je zásadní chyba. Nečinnost potíže ještě zhorší, důležité je naopak na sobě začít pracovat. Musí se ovšem cvičit správně. Zásadní je řešení otázky, co ke vzniku degenerativních změn vedlo a co jejich rozvoj i nadále ovlivňuje a s touto informací je pak nutné v diagnostice a následných léčebných a preventivních opatřeních aktivně pracovat. Peníze, které dáme za radu odborníka, nám mohou ve vyšším věku ušetřit spoustu bolesti, prodloužit a zkvalitnit život. Pokud odstraníme ze svého života hrubé chyby, nebudeme za ně ve vyšším věku muset platit bolestí a invaliditou. Na toto téma existuje velké množství různých publikací, jejichž studiem bych chtěla v bakalářské práci shrnout ty nejdůležitější poznatky o této civilizační chorobě a na základě výsledků rešerše sestavit návrh pohybového programu pro prevenci artrózy kolenního kloubu. Program by měl obsahovat všechny oblasti důležité k ovlivnění vybraných, rozhodujících složek tělesné zdatnosti, které mají vliv na redukci rizikových faktorů artrózy kolenního kloubu. Základním úkolem je nabídnout širokou škálu cvičení a pohybových aktivit, ze kterých by si každý mohl vybrat, co by mu nejlépe vyhovovalo. Práce bude obsahovat teoretické poznatky, díky kterým čtenář pochopí problematiku artrózy, především příčiny jejího vzniku a symptomy. Pokud člověk zná příčiny, jako například jednostranná zátěž či obezita, může se zaměřit na jejich odstranění a zamezit či oddálit tak vznik artrózy. Na základě své rešerše a navrhovaného pohybového programu bych chtěla pomoci lidem, které baví sportovat a problémy s kolenními klouby by jim mohly být překážkou. Aby byl program úspěšný, musí být ovšem plně respektován. Informovanost, spolupráce s odborníkem a kladný odhodlaný přístup jsou nezbytnými podmínkami úspěchu. 10

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Co je artróza Spíše než onemocněním je artróza procesem charakterizovaným narušením rovnováhy mezi degradací a novotvorbou tkáně kloubní chrupavky a přilehlé kosti. Typicky se projevuje bolestí a zhoršením nebo i ztrátou kloubní funkce. Podstatou vzniku artrózy jsou biochemické a strukturální změny kloubní chrupavky, které postupem času vedou ke snížení její kvality a zhoršení funkce kloubu (Hnízdil a kol., 2007). Dle Javůrka (1996) odpovídá českým pojmům kloubní újma, kloubní škoda. Artróza není žádná přechodná choroba, je nebo se stane součástí našeho života. Každé opotřebení spojené se stárnutím je dáno zákonitostmi přírody. Čím jsme starší, tím je pravděpodobnější, že budeme artrózou postiženi (Javůrek, 1996, s. 14). Základními vlastnostmi zdravé chrupavky jsou na jedné straně pevnost a hladký povrch umožňující hladký chod kloubu, na straně druhé pružnost tlumící nárazy při zatížení kloubu. Zachování těchto kvalit je nesmírně důležité, uvědomíme-li si, že například při chůzi je na klouby dolních končetin vyvíjen tlak převyšující až čtyřnásobně váhu lidského těla. Zdravá chrupavka má charakter houbovité tkáně s vysokým obsahem tekutiny. Ta je při zatížení kloubu vytlačována, přičemž chrupavka snižuje svou výšku, po odlehčení se tekutina do chrupavky vrací a původní výška chrupavky se obnovuje. Zmíněný pohyb tekutiny je pro správnou funkci chrupavky významný, a proto každé vhodné cvičení zpomaluje i vývoj artrózy. Ve věku 40-50 let však obvykle dochází ke zpomalení činnosti buněk chrupavčité tkáně (chondrocytů), jejich schopnost regenerovat se snižuje stejně jako množství tekutiny obsažené v chrupavce. Rovnováha mezi odbouráváním a novotvorbou mimobuněčné hmoty chrupavky je porušena a výraznou převahu získávají degenerativní pochody. Prvním projevem těchto změn je měknutí chrupavky, která se z původně průhledné stává matnou, snižuje se i její pružnost a odolnost vůči mechanickému zatížení. Další, již pouhým okem dobře patrnou fází artrotického procesu, je rozvláknění hladkého povrchu chrupavky. Chrupavka se drolí a počíná i destrukce přilehlé kostní tkáně. Tyto změny jsou již nevratné a v obraze RTG patrné jako narušení hladké kontury kloubu, snížení kloubní štěrbiny, dochází ke tvorbě oválných projasnění v kostní tkáni (cyst) a různých typů kostních výběžků (osteofytů) až k deformitě celého kloubu (Hnízdil, 2007). 11

Poslední výzkumy potvrzují, že při rozvoji artrózy významnou roli sehrávají i další součásti pohybového aparátu vazy, šlachy a svaly. Jejich nedostatečná kvalita či poškození se totiž zákonitě velmi rychle odrážejí v přetížení kloubů a urychlení rozvoje artrózy. Artrózu totiž nelze považovat za výlučně degenerativní onemocnění, neboť u většiny nemocných ji provází i chronický zánět nitrokloubní tkáně, který sice nebývá tak intenzivní, ale v mnohém se podobá typickému zánětu u revmatických onemocnění (Hnízdil, 2007). 2.2 Příčiny a rizikové faktory artrózy Vznik a vývoj artrózy ovlivňují různé faktory. Některé z nich, jako například věk a pohlaví, ovlivnit sami nemůžeme, jsou nám předurčeny. Existuje ovšem řada rizikových faktorů, které souvisí s naším stylem života a můžeme je tedy redukovat a pokusit se tak zabránit nebo alespoň oddálit její vznik nebo progresi. Přehled rizikových faktorů tedy pro účel této práce rozdělím na faktory ovlivnitelné a neovlivnitelné. 2.2.1 Neovlivnitelné faktory Do první skupiny patří faktory, které jsou každému jedinci předurčeny. Jsou prakticky neovlivnitelné, správnou prevencí a léčbou můžeme pouze oddalovat jejich důsledky. Patří k nim: Věk a pohlaví: Jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů artrózy je věk a pohlaví. Do padesátého roku věku bývá její výskyt častější u mužů, ve vyšších věkových skupinách se poměr obrací v neprospěch žen. Protože ženy po menopauze jsou postihovány artrózou mnohem častěji než muži, lze z toho vyvodit přímou souvislost tohoto onemocnění s hormonální změnou (Hnízdil a kol, 2007). Artróza se většinou začíná rozvíjet po 45. věku života a s přibývajícím věkem potíže narůstají. Většina osob starších 65 let trpí artrózou. Nejvíce jsou artrózou postiženy ženy a riziko se zvyšuje navíc v období klimakteria. Po menopauze se tělo mění mnoha rozdílnými způsoby, protože vaječníky přestanou vytvářet hormony estrogeny a progesteron. Mezi mnoho vedlejších účinků spojených s těmito hormonálními změnami patří i zvýšení rizika rozvoje osteoartrózy (Bird, 2006). Javůrek (1996) uvádí stárnutí, úrazové příhody, extrémně přehnanou zátěž a změny složení kloubní tekutiny jako čtyři nejdůležitější faktory ovlivňující vznik artrózy. 12

Stárnutí může ovlivnit kvalitu kloubní tekutiny a chrupavky i bez uvedených zatěžujících činitelů. Samotný faktor stárnutí působí ale velmi pomalu a do vysokého věku při správné životosprávě a přiměřeném zatěžování je funkce kloubu zachována. Dle Mindella (2008) je pravděpodobnost vzniku artrózy mnohem vyšší u mladých mužů než u žen, ale po pětačtyřicítce je pravděpodobnost nemoci 10x vyšší u žen než u mužů. Obecně ji považuje za nemoc stárnutí. Genetické faktory: Dědičnost působí nejvíce v případě postižení drobných kloubů ruky, ale i u kolenního kloubu hrají geny svojí roli. Mezi geny, které se zřejmě podílejí na vzniku osteoartrózy, patří gen receptoru pro vitamín D, geny pro růstové faktory podobné inzulínu, geny pro chrupavkové oligomerní bílkoviny a oblast HLA. Existuje vzácná, ale těžce probíhající forma osteoartrózy začínající již v mládí a postihuje určité rodiny. Je spojena s geny, které ovlivňují bílkovinu kolagen, základní stavební součást zdravé chrupavky. Zda a do jaké míry ovšem dědičná dispozice přispívá ke vzniku artrózy, závisí hlavně na vnějších vlivech, jako jsou tělesná zátěž, životní prostředí a životní styl. Rozhodující je, že vnější vlivy mohou negativně ovlivnit individuální dědičné faktory, takže se mohou, ale nemusí projevit (Bird, 2006). Vadná postavení nohou: Extremní zakřivení nohou do X nebo do O zatěžují nefyziologickým způsobem vnitřní nebo vnější stranu kolenního kloubu a některé části kloubu se proto dříve opotřebují. Tato vada může být vrozená nebo se tvar kloubu může změnit při jeho poškození. Odborný lékař musí proto včas stanovit nutnost operativního zákroku (Jessel, 2004). Záněty: Zánětlivé procesy probíhající v kloubech přímo souvisí s opotřebením kloubních ploch a rozpadem kloubů. Tyto záněty mohou vyvolat dysfunkce imunitního systému nebo látkové výměny, pokud se neléčí. Zánětlivý proces kolenního kloubu je většinou spojen s otokem a hromaděním moku, tzv. výronem. V případě akutního zánětlivého stavu kloubu hovoříme o artritidě. Pokud se kloub zaněcuje opakovaně, dochází později k artróze (Jessel, 2004). 13

2.2.2 Ovlivnitelné faktory Do druhé skupiny patří faktory, které souvisí s naším stylem života. Můžeme je ovlivňovat a tím zabránit či oddálit vznik artrózy nebo zmírnit její progresi a symptomy, které nám mohou bránit žít plnohodnotný život. Patří mezi ně: Zranění a úrazy: Dojde-li k traumatickým změnám v podobě přetržení postranních nebo křížových vazů, mohou se artrózy objevit již v raném věku. Následkem přetrvávající nestability kloubu se rychleji otírají chrupavčité plochy a dostavuje se předčasná artróza. Dojde-li při úrazu a následné fraktuře kosti blízko kloubu k chybnému postavení kloubu nebo končetiny, kloub radiálně hází a nerovnoměrně se zatěžují jeho nosné plochy, což má za následek předčasné opotřebení chrupavky (Jessel, 2004, s.11). Při zlomeninách kostí, např. hlavice holenní kosti, se mohou tvořit v kloubu nerovnosti, které tak brání hladkému klouzání ploch. Aby se zabránilo předčasné artróze, měla by následovat operativní rekonstrukce kloubní plochy. Nedostatečný pohyb: Mezi významné faktory patří nedostatek pohybu provázející současný životní styl. Lidské tělo je ustrojeno k přirozenému pohybu a v dnešní době tráví většina lidí většinu dne vsedě. Protože klouby jsou konstruovány na nepřetržitou a šetrnou zátěž, nedostatek pohybu zkracuje šlachy, vazy a svalstvo. Tím se narušuje možný rádius pohybu kloubu a vzniká začarovaný kruh. Méně pohybu znamená hlavně nižší produkci kloubního mazu a tím se předčasně opotřebují klouby (Jessel, 2004). Přetížení při sportu či v zaměstnání: Určité druhy zaměstnání či sportů mají za následek soustavné jednostranné nebo nadměrné zatěžování styčných kloubních ploch. Především tenis, squash, kopaná, aerobic, jogging zatěžují klouby způsobem srovnatelným s těžkou prací a zákonitě tím přispívají i k urychlenému rozvoji artrózy. Klouby zatěžuje i dlouhé klečení např. u dlaždičů nebo dlouhodobé nošení těžkých břemen ve stavebnictví, zemědělství nebo lesnictví. Artróza kolenních kloubů se často vyskytuje u povolání spojených s polohou v kleku nebo v podřepu, jako např. u dlaždičů nebo s přenášením těžkých předmětů (Bird, 2006). 14

Nadváha: Obezita patří mezi nejdůležitější rizikové faktory. Zvýšený výskyt artrózy u osob s nadváhou je důsledkem zvýšeného tlaku na klouby při vysoké tělesné hmotnosti. Různé studie dokládají, že i zhubnutí o méně než 10 kg sníží riziko artrózy kolenního kloubu o polovinu. Také se už podařilo prokázat, že to má nejen mechanické, ale i látkovou výměnou podmíněné účinky na chrupavku kloubu (Jessel,2004). Bird (2006) uvádí, že s každým zvýšením BMI nad hodnotu 27 se riziko vzniku artrózy zvyšuje o 15% na 1 jednotku. Navíc nadměrné množství tělesného tuku souvisí se zánětlivým procesem a může způsobit poruchy hormonální rovnováhy, což může vést k onemocnění chrupavčité a kostní tkáně. Obézní lidé mají též častěji relativně slabé svaly, bývají v horší kondici a častěji u nich dochází k úrazům. Obezita může být také překážkou pro plánovaný chirurgický výkon - výměnu kloubu. Není zdravé být ani příliš hubený, protože se tak objevují problémy jako oslabené svaly nebo snížení odolnosti proti infekčním nemocem. Výživa: Dlouhodobé studie doložily, že určité látky obsažené v potravě mohou vyvolávat zánětlivé reakce ve výstelce kloubu. Patří k nim v podstatě cukr, alkohol, nápoje obsahující kofein, čokoláda, hovězí a vepřové maso a vejce. Nadměrné užívání zmíněných substancí může vyvolat jevy ukazující na možný nedostatek živin, jako jsou nenasycené mastné kyseliny, zinek, vápník, kyselina listová a vitamíny skupiny B. Přemíra škodlivých látek a souběžný nedostatek potřebných živin nepříznivě ovlivňují schopnost tkáně samočinně se léčit a regenerovat (Jessel, 2004, s. 14). Stres: Problémy v rodině, zaměstnání, sexu, vztazích jsou provázeny emočním vypětím a s ním spojeným zvýšeným napětím svalů. Organismus se brzy vyčerpává, nastupuje častá únava. Při déletrvající únavě dochází k vyčerpání a k psychosomatickým poruchám, které se týkají nejen různých vnitřních orgánů, ale i pohybového aparátu. Chronický stres a přetížení vyvolávají akutní bolest, neřešené obtíže přecházejí do chronicity a jejich výsledkem je obraz degenerativních změn. Rozhodující je zde faktor času, během kterého řada stresových vlivů a přetížení společně vytvářejí nepříznivý pracovní režim, v němž je pohybový aparát nucen fungovat (Hnízdil, 2007). 15

Poruchy svalové koordinace: Obecně nejčastější příčinou bolestí pohybového aparátu jsou poruchy svalové koordinace. Při optimální svalové koordinaci jsou kloubní plochy v maximálním možném kontaktu a zatížení je tedy rozloženo na co největší plochu. Pokud jsou některé svaly nebo části svalů, v převaze a jiné v útlumu, začnou být některé části kloubních ploch zatěžovány více, jiné méně. Takto dochází nejprve k bolestivému dráždění v kloubu a později k předčasné degeneraci chrupavky kloubu. K poruše svalové koordinace může dojít například následkem úrazu, jednostranné nadměrné zátěže, nebo se tato koordinace nevyvinula dobře už v raném dětství. Diskoordinace hlav quadricepsu způsobuje zvětšení úhlu Q, který vytváří osa tahu quadricepsu s osou stehenní kosti. Děje se tak například i při postavení kolene do X, které je způsobeno naklopením pánve dopředu a oploštěním podélné klenby nohy nebo při anatomicky širší pánvi. Ženy, poněvadž mají širší pánev a častěji kolena do X, jsou více predisponované k těmto potížím a také jsou u nich velmi časté (http://www.aveteomne.cz/trapi-vas-bolesti-kolen, 19. 1. 2012). 2.3 Rozšíření artrózy Je smutné, že degenerativní onemocnění kloubů - artróza - se stalo skutečnou civilizační hrozbou. Kdysi zcela běžná součást lidského života, degenerativní změny provázející přirozené stárnutí kloubů, dnes nabyla takových rozměrů, že ji lékaři řadí mezi vážné choroby vyžadující zvláštní pozornost a soustavnou diagnostickou i léčebnou péči. Jestliže ještě před několika desítkami let byla artróza výlučným problémem vyššího věku, dle Hnízdila (2007) již dnes postihuje 15% veškeré populace. Ve své knize uvádí, že ve skupině osob nad 65 let lze podle některých patologicko-anatomických studií její přítomnost odhalit téměř v 100%, nezřídka se s ní ovšem setkáme i u lidí ve věku dvaceti nebo třiceti let. Bird (2006) uvádí nejčastější výskyt ve věku 50-70 let, a to častěji u žen. Dle Mindella (2008) se určité známky poškození chrupavky projevují téměř u každého člověka nad 65 let. 2.4 Anatomie kolenního kloubu Každý kloub je pohyblivým spojením dvou i více kostí a musí zajistit nejen pohyb, ale také dostatečnou pevnost spojení komunikujících kostí. Kolenní kloub je skloubení 16

stehenní, holenní kosti a čéšky. Pro normální funkční zatížení kolena je zapotřebí působení kvalitních pevných vazů, kloubního pouzdra, hladkého povrchu kloubních ploch-chrupavek a dále menisků. Při zatížení chůzí, během či sportem je od něj vyžadována plná stabilita (Kačinetzová, 2003). Kloubní pouzdro: Kloubní pouzdro ohraničuje kloub a zpevňuje jej. Je tvořeno zevní vazivovou vrstvou a vrstvou vnitřní, která se nazývá synoviální membrána (synovie). Buňky tvořící synoviální membránu vytvářejí malé množství tekutiny, které je ve zdravém kolenním kloubu 2 až 4 ml. Synoviální tekutina vyživuje bezcévnou chrupavku a menisky, udržuje pružnost chrupavek a snižuje tření kloubních ploch. Kloubní záněty mění množství a složení synoviální tekutiny a přispívají tím k poškozování chrupavky. Chrupavka: Části kostí, které na sebe v kloubu naléhají, jsou kryty kloubní chrupavkou, ta kopíruje povrch kloubních konců a chrání kost před mechanickým poškozením. Kloubní chrupavky obsahují buňky chondrocyty, které produkují mezibuněčnou hmotu a kolagenní vazivo. Nemá žádné cévy ani nervová zakončení, dodávku výživných látek ji zajišťuje vazivový obal perichondrium. Pružnost chrupavky závisí na obsahu vody. Při zátěži se tekutina vytlačuje z chrupavky ven a při odlehčení kloubu proudí zpět. Pružnost chrupavky klesá s věkem, proces se urychluje jejím nadměrným zatěžováním, sportem, nošením břemen či vlastních nadměrných kilogramů. Na druhé straně, nezatěžujeme-li kloub, například při znehybnění po poranění, vyřazujeme pozitivní vliv pohybu tekutiny z chrupavky a zpět a tím omezujeme přísun živin. Nedostatečně vyživená chrupavka strádá a dochází k rozpadu jejích hlubších vrstev. Pro ideální výživu chrupavky a její regeneraci je proto vhodné přiměřené střídavé zatěžování. Oba extrémy znehybnění i přetěžování kloubu vedou k jejímu strádání a mohou být příčinou artrózy (Kačinetzová, 2003). Menisky: Menisky jsou chrupavčité disky, které kopírují povrch kloubu a vyrovnávají nestejná zakřivení kloubních ploch komunikujících kostí. Pohlcují také část energie při zatížení kosti a tím snižují negativní účinek velkého tlaku na chrupavky. Každý kolenní kloub má jeden vnitřní a jeden zevní meniskus. Vnitřní je větší než zevní, je méně 17

pohyblivý, a proto bývá častěji poškozen. Poškozené menisky je nutné operovat, aby neblokovaly pohyb v kloubu a neodíraly chrupavku (Kačinetzová, 2003). Postranní vazy: Kloubní pouzdro kolenního kloubu je zesílené postranními vazy vnitřním a zevním. Oba vazy jsou při plném natažení kolene zcela napnuté, patří mezi tzv. stabilizátory kolenního kloubu (Kačinetzová, 2003). Zkřížené vazy: Jde o krátké vazy, zadní a přední, uložené uvnitř kloubu, které spojují kost stehenní a holenní. Zkřížené vazy jsou silnější než vazy postranní. Přední zkřížený vaz brání posunu holenní kosti dopředu, zadní posunu dozadu. Vrozené vývojové vady, úrazy vazů, menisků, zlomeniny a záněty kloubů připravují podmínky pro častější výskyt artrotických změn a jejich rychlejší vývoj (Kačinetzová, 2003). Svaly: Kosterní svalstvo slouží k udržení postavení těla a k tělesnému pohybu. Pohyb je vždy výsledkem souhry mnoha svalů. Když ohneme koleno pomocí zadních stehenních svalů, pak přední stehenní svaly jsou zase schopny kolenní kloub narovnávat a stabilizovat. Dobře trénované svalstvo ulevuje jednotlivým součástem kolene, jako např. meniskům nebo vazům. Nemá být jen dostatečně silné, musí být také pružné a roztažitelné, aby nemohla nastat nerovnováha mezi ohýbači (flexory) a natahovači (extenzory). o Flexory: svaly odpovědné za aktivní ohyb kolenního kloubu se nacházejí v prvé řadě na zadní straně stehna. Patří mezi ně dvojhlavý sval stehenní, poloblanitý a pološlašitý sval, krejčovský sval, zákolenní a dvojhlavý lýtkový sval. Jak dalece se dá kolenní kloub ohnout, záleží na postavení kyčelního kloubu. Zvláštní postavení mezi flexory kolena zaujímá dvojhlavý sval lýtkový, který odpovídá v prvé řadě za došlapování chodidel při běhu a skoku, ale ovlivňuje také kolenní kloub a dobře trénovaný přispívá k jeho stabilitě. o Extenzory: pro aktivní extenzi kolenního kloubu jsou příslušné v prvé řadě přední stehenní svaly. Narovnávání kolena se ujímá hlavně čtyřhlavý sval stehenní a dále 18

napínač stehenní povázky. Ve šlaše quadricepsu se nachází čéška, o jejímž optimálním postavení rozhoduje silový poměr mezi jeho vnitřní a vnější částí. o Rotátory: Rotace stehna a podkolenní není možná, pokud je kolenní kloub narovnaný a vazivový aparát neporušený. Když koleno ohneme, postranní vazy jsou méně napnuté a je tak možné provádět omezený otáčivý pohyb. Při vnější rotaci zde chrání koleno postranní vazy, které se napínají, při vnitřní rotaci hlavně křížové vazy. Stabilita kolenního kloubu záleží především na rotačních svalech podporovaných kolenními vazy. Při ohýbání kolen nejsou rotační svaly schopny stabilizovat kolenní kloub, a když se k tomu přidá únava, mohou drobné nepozornosti přivolat zranění (Engel-Korus, 2005). 2.5 Typické symptomy artrózy Projevy artrózy jsou u různých osob odlišné, závisí též na jejím rozsahu a závažnosti. Symptomy často ovlivňují individuální faktory, které jsou u každého jiné. Hlavními příznaky, podle nichž je možné artrózu poznat, je bolest, zánět, ztuhlost, porucha funkce a poškození kloubu (Kačinetzová, 2003). Ztuhlost: U kolenního kloubu jsou první mírné potíže popisovány často jako ztuhlost kolena při došlápnutí. Teprve po několika krocích se může kloub opět plně ohýbat a natahovat. Velmi často bývá postižena oblast kloubu mezi čéškou a kluzným lůžkem, což vyvolává potíže především při chůzi po schodech nebo sestupu z kopce. Ztuhlost se může objevit po ranním probuzení, po cvičení, po zátěži, např. při sezení, které následuje po procházce nebo při večerním odpočinku. Někdy se říká, že se v kloubu vytvořil rosol. Tento termín má připomínat proces vytváření rosolu jinými slovy, postupný proces tuhnutí a selhávání kloubu (Bird, 2006). Bolest: Bolest je hlavním projevem artrózy. Při lehčí formě artrózy se objevuje startovací bolest, kdy po delším klidu uděláme první pohyb, a kloub bolí, ale po rozhýbání bolest pomalu zmizí. Bolesti se zvětšují k večeru, kdy je kloub po celodenní námaze přetížen. Bolest námahová se může změnit v bolest klidovou, někdy i v bolest noční. Bolesti klidové mohou být zapříčiněny drážděním nervových zakončení v kloubním pouzdře při 19

tvorbě výpotku v koleni a při zbytnění kloubní synovie. Bolest je obvykle spojena s citlivostí při tlaku je kloub bolestivý (Kačinetzová, 2003). Zánět a otok: Zanícený kloub oteče. Kloubní výstelka zduří, protože kloub je postižen synovitidou. Dojde-li ke zvětšení množství kloubní (synoviální) tekutiny, hovoříme o kloubním výpotku. Zánět je proces, při kterém se do kloubu dostává větší množství zánětlivých buněk (zejména bílých krvinek) a krve. Zvýšený průtok krve způsobí, že kloub oteče a je horký. V důsledku zánětu se hromadí tekutina v kloubu i v jeho okolí, což vyvolává zduření kloubu (Bird, 2006). Omezení funkce kloubu: Změny funkce kolenních kloubů při artróze mají svůj pramen jednak v bolesti, jednak v omezení pohybu při anatomických změnách. Při strukturální poruše kloubu dochází k omezení rozsahu pohybu v kloubu, objevuje se také kloubní nestabilita jako výsledek poškození postranních vazů. Změny struktury kloubů vedou také k osovým deformitám, postupně se může vyvinout varozita, označována jako nohy do O. Příčinou je, že vnitřní plochy kolenních kloubů jsou více namáhány a chrupavky se zde ničí rychleji. Na postižení funkce kolenního kloubu se podílí také svalové změny. Svaly, které nejsou dostatečně používány při šetření kloubu, postupně slábnou a atrofují (Kačinetzová, 2003). Javůrek (1996) rozděluje artrózu dle stupně intenzity. Jsou artrózy němé, o kterých nositel neví, neboť mu nečiní jakékoliv překážky v životě. Jen 25-30% přechází dle Javůrka z němého stádia do bolestivé formy, do tzv. aktivovaného opotřebení kloubů. 2.6 Diagnostika artrózy Rozhodující význam má včasné rozeznání choroby a stanovení příslušné diagnózy. Pokud má člověk podezření na artrotické onemocnění, měl by neprodleně navštívit ortopeda, který může stanovit diagnózu, odhadnout rozsah a následky poškození kloubů a probrat s ním terapeutické možnosti a vhodné změny každodenního chování. Včasné stanovení diagnózy je hlavně i důležitým opatřením při její prevenci. Rehabilitačními metodami jakož i různými pomůckami lze napravit také jiné vady či chybné postavení kloubů, takže se artróza ani nemůže vyvinout (Jessel, 2004). 20

Spolupráce pacienta při vyšetřovacích postupech je zcela nezastupitelná. Nejdůležitějším klíčem k zjištění každé diagnózy jsou cílené dotazy, kdy má pacient sdělit lékaři všechna svá pozorování o svém kloubu (Javůrek, 1996). Rentgenové vyšetření: Prosté rentgenové snímky jsou klasickou metodou zobrazení kloubů. Vypovídají hodně o struktuře a substanci kostí, takže jsou nepostradatelné při posuzování artrózy i osteoporózy. Je z nich patrný úbytek či přebytek kostní tkáně, tzn. zejména přítomnost osteofytů (kostních výstupků) u osteoartrózy, a naopak, kde chybí kloubní chrupavka. Rentgenové snímky pomáhají lékaři při rozhodování, zda je potřebné provést chirurgickou výměnu kloubu (Bird, 2006). Sonografie: Díky moderní ultrazvukové diagnostice také nazývané sonografie je možné rychle, bezpečně a prakticky vyšetřit kloub a okolní části měkké tkáně. Sonografie dovede jednoduše rozpoznat a objasnit hromadění moku v kloubu. Lze tak i znázornit zranění šlach a měkkých částí - svalstva a vaziva (Jessel, 2004). Magnetická rezonance (MRI): Typický rentgenový snímek často nestačí, abychom mohli rozeznat artrózu v raném stadiu. Pomocí MRI lze v počítači vytvořit pomocí magnetických polí velmi detailní snímky kosti a také menisků, vazů a chrupavky. Díky vysokému rozlišení obrázků lze rozpoznat artrózu již v raném stádiu, pozorovat regenerační procesy vyvolané terapeutickými opatřeními a vědecky je vyhodnocovat (Jessel, 2004). Artroskopie a biopsie: Artroskopy s vláknitou optikou jsou malé a ohebné. Lze se jimi podívat dovnitř velkých kloubů. Artroskopie kolenního kloubu umožňují rozlišit obtíže způsobené poškozením menisku od obtíží způsobených artrózou. Artroskopy se získávají také k získávání vzorků synoviální tekutiny při pátrání po infekci, krystalech a určitých buňkách (Bird, 2006). Mezi ostatní méně používané metody diagnostiky patří zobrazovací techniky, jako např. počítačová tomografie (CT), scintigrafie kostí či denzitometrie, což je duální hodnocení absorpce rentgenového záření (DEXA). 21

2.7 Léčba a prevence artrózy Degenerativní změny se nedají odstranit léčbou jejím cílem se stává zastavení jejich progrese, zlepšení omezené hybnosti a snížení bolesti. Druh a výsledek terapie závisí na stavu nemocného, stádiu choroby, stavu kloubu a podílu degenerativních změn na omezení jeho pohybu. Nezbytným předpokladem úspěšnosti je spolupráce nemocného a jeho aktivní přístup k léčení (Rychlíková, 1997). Javůrek (1996) upozorňuje na důležitost informovanosti. Čím je pacient informovanější o příčinách, následcích a vlastním přizpůsobení se artróze, tím je větší pravděpodobnost kvalitního života bez těžkého omezení. Medikamentů je zapotřebí málo, ale vědomosti o tomto onemocnění, ohledy na něj v každodenním životě, účelná tělesná aktivita a spolupráce s lékařem jsou základem léčení. Důležité je odstranění příčin, které vedly ke vzniku artrózy, jakými jsou velmi často jednostranná zátěž postiženého kloubu či redukce nadváhy, vyřazení určitých činností zatěžujících klouby, změna pracoviště, sportu a zaměření na pohybové činnosti klouby chránící. 2.7.1 Léčba Cílem léčebných a režimových opatření je vždy převést aktivovanou zánětlivou artrózu do klidového stadia bez bolestí a dalších nepříjemných příznaků. Přitom je třeba dosáhnout takového stavu postiženého kloubu, aby byla udržována jeho potřebná funkce, aby se nesnížila kvalita života postiženého. Protože k aktivaci artrózy dochází nejčastěji přetížením kloubu, musí se postižená tkáň nejdříve na kratší dobu odlehčit, zklidnit. Klidové léčení ztlumí bolest a také zánět ustupuje. Klidové postavení se nesmí ovšem zaujímat delší dobu, neboť každý kloub má sklon ke ztuhnutí. Jakmile bolest trochu odezní, je nutné začít provádět pomalé a opatrné pohyby a jakmile to stav dovolí začít s účelným cvičením (Javůrek, 1996). Nejdůležitější ze všeho je individuální přístup. Každý z nás má jinou úroveň citlivosti, vnímání bolesti, jiné životní hodnoty, jiné fyzické předpoklady. Někdo může mít diagnostikovanou těžkou artrózu, ale pacient nemusí mít bolesti, omezení funkce může vyrovnávat zvýšenou činností ostatních tkání pohybového ústrojí. Lékařský nález nemusí odpovídat skutečnému funkčnímu stavu zdatného pacienta. Na druhé straně jsou lidé, kteří trpí velkými bolestmi, které je značně omezují v běžných činnostech, ale rentgenové snímky ukazují jen na lehkou formu artrózy. Velkým úkolem lékaře je 22

v každém případě podat pacientovi vhodnou informaci a získat ho tak pro aktivní přístup k jeho obtížím, naučit ho s artrózou úspěšně žít (Javůrek, 1996). Vastl (2010) dělí terapie artrózy na konzervativní (neoperativní) a operativní léčbu: a) Konzervativní (neoperativní) léčba: Je uplatňována zejména v počátečních stádiích artrózy. Nemůže sice nahradit chirurgickou léčbu, ale zpravidla ji oddálí, sníží bolest a zlepší pohyblivost kloubů. Tvoří ji medikamentózní léčba a režimová a fyzikální léčba. Medikamentózní léčba má pomoci zpomalit další destrukci chrupavky, popř. pomoci obnovit strukturu poškozené chrupavky a redukovat zánět. Dále má snížit bolest a umožnit pohyblivost kloubů. Řadíme do ní glukosamin sulfát, chondroitin sulfát, diacerhein, hyaluronová kyselina, nesteroidní antiflogistika, cox-2 inhibitory a další. Mindell (2008) rozděluje léky do 3 hlavních kategorií: nesteroidní protizánětlivé léky neboli NSAID (nejznámější aspirin či ibuprofen), kortikosteroidní léky a nemoc modifikující protirevmatické léky neboli DMARD. Všechny zmírňují zánět a bolest, ale každý jiným způsobem. Dle Javůrka (1996) mohou některé léky i povzbuzovat a upravovat látkovou výměnu v postižené kloubní tkáni. Antirevmatika a antiflogistika (protizánětlivé léky) jsou zaměřena na dosažení prvního úkolu medikamentózní léčby - útlum zánětu aktivované artrózy. Nelze je ovšem užívat dlouhodobě, i když nové léky mají v dnešní době méně vedlejších účinků. Hormonální preparáty, zejména kortikoidní, se aplikují při silně bolestivé a zanícené artróze s průvodním otokem. V převážné většině se užívají formou injekce přímo do postiženého kloubu a to jednorázově, zřídka 2-3x. Jsou velmi účinné, ale při dlouhodobém užívání by mohly mít nepříjemné vedlejší účinky. Vhodným doplňkem protizánětlivé léčby jsou různé masti, krémy a roztoky. Přírodní léčiva, potravinové doplňky a jiné přírodní preparáty ovlivňující kloubní chrupavku jsou v dnešní době velmi rozšířené a díky absenci vedlejších příznaků (zřídka alergické reakce u injekčních forem) je lze užívat dlouhodobě. Javůrek (1996) má se svými pacienty dobrou zkušenost a potvrzuje, že při opakované a dlouhodobé aplikaci se procesy opotřebování zklidní a nedochází k aktivaci. Patří mezi ně preparáty obsahující výtažky z chrupavky, kostní tkáně nebo dřeně a látky, které mohou příznivě zasahovat do výživy chrupavek. Mezi léky stabilizující chrupavku (chondroprotektiva) 23

patří i želatina jako produkt kolagenu. K těmto preparátům lze zařadit i homeopatické přípravky, které jsou zcela prosty vedlejších účinků i v injekční formě. I když má řada pacientů a lékařů s těmito preparáty dobré zkušenosti a přibývá poznatků o jejich účinnosti, dle Birda (2006) existuje jen velmi málo vědeckých důkazů, které by je potvrzovaly. Některé z nich, např. glukosamin, chondroitin a omega-3 mastné kyseliny mohou skutečně pomáhat, zatímco jiné nemají vůbec žádné účinky nebo mohou dokonce ovlivňovat působení předepsaných léků. Režimovou a fyzikální léčbu představuje zejména pohybová terapie spočívající v posilování svalů. Součástí pohybové terapie je také plavání, jízda na kole, vycházky a léčebný tělocvik. Ten se zaměřuje na udržení rozsahu pohyblivosti kloubu, zvětšení svalové síly a celkové tělesné kondice. Provádí se nejprve pod dohledem rehabilitační pracovnice, která postiženého naučí vhodné cviky. Mezi léčbu pohybem můžeme řadit i jógu, Alexandrovu techniku či podobnou Feldenkraisovu metodu (Bird, 2006). Doplňkovou léčbou je především elektroléčba, magnetoterapie, akupunktura, laseroterapie, manipulativní metody jako chiropraxe či osteopatie, masáže, reiki, reflexologie a mnoho dalších. Význam má také využití tepla a chladu, které zmírňuje bolesti. K terapii teplem se nejčastěji využívají teplé koupele, parafinové zábaly, zábaly z lněného semínka nebo oleje, teplé koupele, bahenní zábaly, tvarohové zábaly a zábaly z rašeliny. Léčba chladem (kryoterapie) spočívá v přikládání gelových sáčků uchovávaných v mrazicím boxu. Vždy je třeba dávat pozor na vznik omrzlin. Javůrek (1996) doporučuje působení chladu formou studených obkladů nebo ledovou lázní hlavně v akutní a bolestivé fázi artrózy, kdy v kombinaci s farmaceutickými prostředky, jako např. lihové roztoky či chladivé masážní emulze, mohou pomoci k ústupu bolesti a otoku. Pokud je třeba kloub stabilizovat, odlehčit nebo odpružit, může lékař doporučit použití korektivních pomůcek, jako jsou ortézy, berle, ortopedická obuv a vložky. Thomann (1989) píše o dobrých zkušenostech s podpůrnými bandážemi různého provedení. Nejjednodušší formou je gumová zpevňující punčocha, lepší stabilizaci poskytují bandáže se spirálovitým bočním vyztužením nebo ještě nákladnější konstrukce, které koleno řádně zpevní a mohou dokonce umožnit sportovní činnost i při značné nestabilitě kloubu nebo při pokročilé artróze. Při závažnějším chybném postavení existují i korekční aparáty, které odlehčí silněji zatíženou a opotřebovanou část kloubu. 24

Součástí léčby je vždy i snaha o redukci nadměrné hmotnosti, tak aby klouby nebyly zatěžovány nadměrnými kilogramy. Vhodné je také jíst stravu bohatou na vitamíny C, E, D a látky s vysokým obsahem kolagenu. b) Operativní léčba: Pokud nestačí konzervativní léčba ke zmírnění bolesti a zlepšení pohybu nebo při pokročilé degeneraci kloubu nebo ztrátě chrupavky je nutno zakročit chirurgicky. V případě menšího poškození chrupavky se využívají moderní chirurgické metody, jako je transplantace chrupavky nebo buněk chrupavky na poškozené místo. Tato metoda určená k obnově povrchu chrupavky se využívá např. při poškození chrupavky úrazem. V případě závažnějšího nebo rozsáhlejšího poškození chrupavky se využívají klasické operativní metody s náhradou kloubu nebo bez náhrady kloubu (Musil, Zelenáková, 2010). o Artroskopie kolenního kloubu je operační zákrok pomocí kamery, která je zavedena do postiženého kloubu drobnými vpichy. Touto metodou lze kloub nejen důkladně vyšetřit, ale zároveň je možno poškozenou tkáň ošetřit. Výhodami artroskopie oproti běžným metodám jsou velmi malé jizvy, nižší riziko infekce, menší bolestivost, rychlejší rehabilitace a tudíž dřívější návrat k běžným aktivitám. Tuto metodu lze použít na ošetření poraněného menisku, předního křížového vazu nestabilního kolena, poraněné chrupavky, výplach a začištění u artrózy či stabilizaci čéšky. o Vyrovnání osy kolena, korekční osteotomie je operační léčba či prevence artrózy poloviny kolenního kloubu. U některých pacientů s nerovnou osou kolenního kloubu (nohy tzv. do "O" nebo do "X") dochází k přetěžování vnitřní či zevní poloviny kolena a tím pádem k rychlejšímu opotřebení chrupavek. Pomocí korekční osteotomie je možné osu kolena vyrovnat či lehce překorigovat a odlehčit tak poškozené polovině kloubu. Je to metoda léčby vhodná u mladších pacientů s přetrvávajícími bolestmi kolena, u kterých nechceme obtíže řešit implantací umělého kloubu. Léčba krevní plazmou - PRP metoda (Platelet Rich Plasma = "Plazma bohatá na trombocyty") využívá hojivé vlastnosti speciálně upravené krevní plazmy v procesu hojení postižených tkání pohybového aparátu. Metodu lze chápat spíše jako doplněk nebo nadstandard běžné terapie. Principem nové metody je vpravení koncentrovaného 25

množství látek přímo do místa poškození a tím podpořit a urychlit fyziologické hojení. Toto koncentrované množství získáme právě PRP metodou, kdy odstředěním žilní krve oddělíme vysoce koncentrované množství krevních destiček, růstových faktorů, cytokininů, trombinu a ostatních hojivých látek (Vastl, 2010). o Náhrada poloviny kolenního kloubu, hemiprotéza představuje náhradu jen části kloubu, nejběžnější je výměna vnitřní části kolenního kloubu (Bird, 2006). o Náhrada kolenního kloubu, totální endoprotéza (TEP): Samozřejmým předpokladem její indikace je vyčerpání konzervativní terapie medikamentózní, fyzikální, využití změny životosprávy a životního stylu, rehabilitace (Vastl, 2010). Tento zákrok je určen spíše starším pacientům, u kterých je menší riziko předčasného uvolnění i opotřebení a také proto, že je ji nutno po 10-15 letech vyměnit za novou a podstoupit tak další operaci s dalšími možnými negativními komplikacemi. Musí se zde i zvážit interní oslabení pacienta a jeho tělesná hmotnost, kterou je někdy nutné při této operaci upravit (Javůrek, 1996). 2.7.2 Prevence Důležitější ovšem než léčba je prevence, která je i finančně a časově méně nákladná. Zde můžeme uplatnit to nejdůležitější: základní problém artrózy spočívá v poruše životního stylu, je tedy nutné zaměřit pozornost nejdříve tímto směrem. V rámci prevence dbáme od mládí na harmonický vývoj pohybové soustavy, včas korigujeme vrozené nebo získané nedostatky, bráníme rozvoji nadváhy, dodržujeme zdravou výživu, dbáme na psychickou a fyzickou relaxaci a udržujeme dostatečnou svalovou činnost do pozdního stáří. To vše je ten nejlepší způsob, jak se budoucích obtíží pohybového aparátu vyvarovat (Hnízdil a kol., 2007). Také artróza v klidovém období, která nepůsobí potíže nebo jen mírné, má být léčena. Nejde o klasickou léčbu, ale o prevenci dalšího zhoršování pohyblivosti a udržování zatížitelnosti postiženého kloubu. Hlavní zásada, kterou je nutné dodržovat, je: více pohybu a méně zátěže. Při uplatnění této zásady pohyb kloubu zlepšuje látkovou výměnu, prokrvení, promazání kloubu a přitom se sníží vnitřní dráždění a přetěžování. Javůrek (1996) nedoporučuje žádná náročná cvičení, ale zcela jednoduché pohyby jako např. kývání nohama vsedě na stole. Velká zátěž jako např. dřepy působí na artrotické klouby značně nepříznivě. Mnohdy stačí několik minut ranní gymnastiky, lehká masáž, teplá lázeň, chůze, jízda na kole, plavání. Pravidelné sportování a správná životospráva 26

nám zároveň pomůže odstranit některé rizikové činitele jako nadváha, stres, kouření i náchylnost k běžným nemocem (Javůrek, 1996). Mezi preventivní opatření správné životosprávy patří zdravá strava. Nezdravá strava má kumulativní účinky, takže nepříznivé účinky se mohou projevit teprve v 50 nebo 60 letech. Jíst zdravé jídlo, které pomáhá zmírňovat příznaky artrózy, není obtížné, stačí jíst jednoduchá přírodní jídla. Dosud nevíme, zda je zánět příčinou či důsledkem artrózy, ale v každém případě je rozumné jíst jídlo, které pomáhá udržovat potenciálně škodlivý zánět pod kontrolou. Správná dieta pomáhá též zbavit se významného rizikového faktoru - nadváhy. Důležité je vyvarovat se chemicky zpracovaných produktů, které zahrnují konzervované potraviny, uzeniny, moučníky, a všechna jídla s vysokým obsahem cukru, soli a tuku a nízkou výživnou hodnotou (Mindell, 2008). Campbell (2004) zdůrazňuje důležitost pitného režimu, voda je hlavním zdrojem synoviální tekutiny. Tučné ryby, ořechy, semena (zvláště lněné) a nemleté obilí jsou dobrými zdroji esenciálních mastných kyselin, které obsahují protizánětlivé látky. Lidé, jejichž strava je chudá na stopový minerál selen a na vitamíny A, C a E mohou být později náchylnější k problémům s klouby. Selen získáte z ryb, mouky, celozrnných potravin, obilnin a vajec a pokud jíte dostatek rozmanitého ovoce a zeleniny, dostáváte celou škálu vitamínů. Stejně jako Mindell doporučuje vhodnost potravinových doplňků s obsahem glukosaminu a chondroitinu, zvláště pokud hodně sportujete nebo pociťujete ztuhlost či bolest v kloubech. 2.7.3 Vyhodnocení léčby Artróza se nedá odstranit léčbou jejím cílem se stává zastavení její progrese, snížení bolesti a dalších nepříjemných příznaků a dosažení takového stavu kloubu, aby byla udržována jeho potřebná funkce. Všichni autoři se shodují, že ze všeho nejdůležitější je prevence, která je bezpečnější a finančně méně nákladná. Důležité je odstranění příčin, které vedly ke vzniku artrózy. Léky sice mírní některé projevy artrózy, např. bolest nebo zánět, ale neovlivňují základní příčinu artrózy, ani nepůsobí preventivně na její komplikace včetně kloubního poškození. Včasné předepsání speciální obuvi, ortopedických vložek do bot či podpůrných konstrukcí mohou přinést i zlepšení vybočování kolen do O nebo X a lze se tak opět prevencí vyhnout případnému operativnímu zákroku. 27

Důležité je nejdříve vyzkoušet neoperativní způsoby léčby, zejména fyzikální a režimovou léčbu, která navíc působí preventivně. Medikamentózní léčbu nelze hlavně kvůli možným vedlejším účinkům užívat dlouhodobě. Lékaři často doporučují přípravky jako chondroprotektiva či homeopatika, u kterých není riziko vedlejších účinků a lze je užívat dlouhodobě. Užívání léků je ovšem limitováno mnohdy vysokou cenou, proto je nutné také zvažovat otázku nákladů na léčbu. Teprve pokud nestačí konzervativní léčba ke zmírnění bolesti a zlepšení pohybu nebo při pokročilé degeneraci kloubu nebo ztrátě chrupavky, je nutno zakročit chirurgicky. Zde je lepší opět nejdříve podstoupit operativní zákroky menšího rozsahu, jako např. artroskopie, teprve v nejnutnějších případech využít možnost osteotomie či dokonce umělé náhrady kloubu. I když je v dnešní době medicína velmi pokročilá, vždy je u operativních zákroků možnost některých komplikací a mnozí lidé se nemohou podrobit chirurgickým výkonům ze zdravotních důvodů. Čím je pacient starší a slabší, tím je operace riskantnější. 2.8 Intervenční pohybové programy pro prevenci artrózy kolenního kloubu Současný životní styl provázející pokles pohybových aktivit a špatné stravovací návyky vedou k poklesu fyzických nároků na organismus a nadbytku energetického příjmu. Pokles fyzických nároků a zvýšený energetický příjem sebou přináší zdravotní rizika a vede k některým zdravotním poruchám, které mohou po čase vyústit do řady onemocnění, nazývaných souhrnně tzv. civilizační choroby, mezi které patří i artróza. Pravidelná pohybová aktivita jsou spolu s přiměřeným energetickým příjmem nejlepším, nejbezpečnějším a ekonomicky nenákladným preventivním nebo v další řadě léčebným prostředkem většiny civilizačních onemocnění. Tělesná zdatnost jedince, kterou chápeme jako schopnost organismu odolávat vnějšímu stresu, je nezbytným předpokladem pro účelné fungování lidského organismu. Existuje řada studií, která dokládá, že vyšší úroveň tělesné zdatnosti jako důsledek pravidelně prováděných pohybových aktivit, redukuje některé rizikové faktory civilizačních chorob. Aktuální zdatnost je určována částečně genetickými předpoklady a z části dosavadním jednáním nebo pohybovým tréninkem. Hodnocení aktuální úrovně zdatnosti (tělesná způsobilost) jako předpoklad pro realizaci pohybové aktivity a 28

rychlou regeneraci organismu je nutným východiskem pro tvorbu individuálního plánu pohybového tréninku. Pohybový trénink je soubor cílených pohybových činností, které kultivují tělesnou zdatnost jedince prostřednictvím programu pohybových aktivit a ovlivňují jeho zdravotní stav. Pohybový program je souhrnem pohybových aktivit se zaměřením k ovlivnění vybraných, rozhodujících složek tělesné zdatnosti. Cílem intervenčních pohybových programů je rozvoj, udržení, znovuzískání určitého stupně tělesné zdatnosti. Podstatným cílem většiny pohybových programů ovlivňujících fyzické stárnutí je omezit degradaci svalové hmoty a obnovení nebo získání potřebných pohybových dovedností. Zvolené pohybové činnosti vždy musí vyhovovat danému jedinci individuálně. Volba druhu pohybové činnosti musí vycházet z úkolu, na který chceme zaměřit, a musí respektovat předchozí pohybovou zkušenost jedince. Pohybová intervence je určitou formou a objemem pohybového programu s cílem ovlivnit určitou složku tělesné zdatnosti. Hlavní cíle pohybové intervence jsou ovlivnění svalové zdatnosti, pohyblivosti rozhodujících segmentů pohybového aparátu a aerobní zdatnosti. Ideální je ovlivňovat současně všechny tři oblasti s dopadem na ovlivnění tělesného složení. Důležitá je skladba pohybového režimu zahrnující celkový objem pohybové činnosti (kolik času je pohybu věnováno a energetická náročnost pohybu), strukturu pohybové činnosti (forma pohybové činnosti dle její užitné hodnoty a cíle), frekvenci (jak často v daném cyklu) a intenzitu pohybové činnosti. (Bunc, 2010) 2.8.1 Zásady tvorby intervenčních pohybových programů Před zahájením každého intervenčního programu je nezbytné posoudit způsobilost jedince zvládnout předkládaný program, tedy aktuální úroveň jeho zdatnosti. Způsobilost je nutné vždy posuzovat ve dvou rovinách: a) dovednostní - technika pohybu b) funkční nebo morfologické hlavně stav svalového aparátu. Před sestavením programu je důležité, aby dotyčný konzultoval vše se svým ošetřujícím lékařem nebo fyzioterapeutem. Důležité je zjistit: 29