České církevní instituce v Římě Český hospic, česká kolej pro bohoslovce zvaná Bohemicum resp. Nepomucenum, exilové vydavatelství Křesťanská akademie a poutní dům Velehrad to jsou čtyři nejvýznamnější římské církevní instituce, které se nějakým způsobem úzce váží k českým zemím. Z hlediska jejich vzniku je můžeme rozdělit do tří kategorií: první představuje středověký hospic, druhou česká kolej z konce 19. století a třetí skupinu tvoří Křesťanská akademie a Velehrad, jejichž počátek spadá do doby po roce 1945. Pochopitelně ani důvody vedoucí k jejich založení nebyly zcela stejné. Hospic byl určen nemocným a chudým poutníkům, česká kolej vychovávala a vychovává české bohoslovce, náplní Křesťanské akademie je především vydavatelská činnost a Velehrad je moderním poutním domem, takže v jistém smyslu navazuje na poslání středověkého hospice, i když za zcela odlišných podmínek. Ve svém referátu se budu držet chronologické roviny a tudíž začnu Českým hospicem. Tento středověký poutní dům můžeme označit za jednu z památek na styky Karla IV. s Itálií. Při své druhé římské cestě se totiž v roce 1368 rozhodl, že zde založí hospic pro chudé a nemocné poutníky z českých zemí. Zatím však zůstalo jen při úmyslu a teprve po deseti letech, v roce 1378, záměr uskutečnili jiní účastníci italské jízdy, bratři Oldřich, Petr a Jan z Rožmberka, kterým císař tuto fundaci svěřil a bohatě ji i dotoval. Nadační listina byla vydána 6. března 1378, o dva dny později byla schválena arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi a na přání císařovny Alžběty potvrzena bulou papeže Urbana VI. dne 1. srpna 1379. Správce špitálu zvaný rektor měl být jmenován pány z Rožmberka, toto právo však bylo několikrát zpochybněno a popřeno, především ze strany papežského stolce. Úkolem rektora bylo také spravovat bratrstvo chudých bratří a sester, 1
které se u hospice záhy utvořilo. Vybudování poutnického domu svědčí o stále rostoucím počtu poutníků do Říma a nutno zdůraznit, že Český hospic patří v Římě mezi nejstarší národní domy. Jeho rozkvět podpořil také arcibiskup Jan z Jenštejna, takže brzy bylo možné zakoupit i několik okolních domečků, které pak byly pronajímány a tento zisk obohacoval pokladnu hospice a nepochybně i jeho rektory. Šťastné dny českého poutního domu ale neměly dlouhého trvání. Úpadek nastal hlavně v důsledku husitských válek a od 15. do 18. století se špitál stal kvůli nejrůznějším problémům a odlivu poutníků téměř bezúčelným. Na konci 15. století bylo nadační právo papežem Sixtem IV. Rožmberkům odňato a příjmy hospice rozděleny. Český poutní dům tak zůstal opuštěný a používaly ho cizí národy, zejména polský. Jediným významnějším kontaktem špitálu s českými zeměmi pak zůstal obnos, který se z Říma posílal na provoz semináře chudých k výchově mladíků v Praze. Po roce 1795 však i tyto kontakty ustaly. V průběhu dalšího vývoje byly několikrát zaznamenány snahy o znovuobnovení slávy Českého hospice, nová éra však započala až koncem 19. století. V roce 1886 byl totiž český poutní dům majetkově připsán České koleji, která byla v Římě založena o dva roky dříve. Největší zásluhu na tom měli kardinál Schwarzenberg, budějovický biskup Schönborn a ředitel německé koleje Msgr. Jänig. Historii českého špitálu v podstatě uzavírá rok 1950, kdy v důsledku únorového převratu ustal proud českých poutníků a dům byl jako nepotřebný prodán. Nakonec mohu pro zajímavost zmínit, že hospic tvořily světnice pro chudé poutníky, věž (kterou většinou obýval rektor), zahrada a zejména kaple sv. Václava. Další českou církevní institucí v Římě je česká kolej neboli Collegium bohemicum, zkráceně Bohemicum, určené k výchově bohoslovců. Na tomto ústavu se měli vzdělávat mladíci z českých zemí ve filozofii a teologii a připravovat se tak na kněžské povolání. U zrodu této instituce stál papež Lev XIII., známý přítel Slovanů, který v roce 1881 vyslovil přání, aby 2
byla ve městě zřízena česká kolej. Pro tuto myšlenku získal kardinála Schwarzenberka a budějovického biskupa Schönborna, kteří se nejvíce přičinili o to, aby česká kolej byla skutečně otevřena. Stalo se tak 4. listopadu 1884. Začátky však Bohemicum nemělo jednoduché. Zprvu bylo umístěno v posledním patře německé koleje tzv. Germanica. Odtud však bylo záhy, v roce 1887, vypovězeno a muselo si hledat nové útočiště, které dočasně našlo v Lombardské koleji při kostele sv. Karla Boromejského na Corsu. Ale již roku 1888 se Bohemicum znovu stěhovalo. Tentokrát mu byli poskytnuty prostory v bývalém klášteře Trinitářů na Via Sistina a česká kolej tak poprvé získala vlastní dům (na jeho koupi značným podílem přispěl i papež Lev XIII). Další mezník ve vývoji Bohemica představuje rok 1918. Se vznikem nového státu začala kolej přijímat i studenty ze Slovenska, a když se ukázalo, že nelze zvětšit a upravit stávající budovu Bohemica, vyzval papež Pius XI. české, moravské a slovenské biskupy, aby vybudovali novou prostornější kolej. Vhodný pozemek v blízkosti Lateránu vybral a zakoupil osobně Pius XI., který také daroval větší obnos na zahájení stavby. Poté, co se sbírkami mezi věřícími doma i v zahraničí získal potřebný finanční obnos, byl za účasti téměř celého československého episkopátu a mnohých poutníků dne 31. května 1928 položen k nové koleji základní kámen. O rok později, na den sv. Vojtěcha (23. dubna 1929) vysvětil budovu koleje a k ní náležející kapli sv. Jana Nepomuckého pražský metropolita František Kordač. Již dříve bylo rozhodnuto, že se bude jmenovat Nepomucenum, ke cti sv. Jana Nepomuckého. Nová kolej se brzy zaplnila, přešli do ní studenti z bývalé České koleje a přicházeli i noví z domova. Druhá světová válka přerušila na šest let styky Nepomucena z vlastí. Také rok 1948 znamenal omezení kontaktů a Nepomucenum se tak soustředilo na výchovu bohoslovců, kterým bylo doma zakázáno připravovat se na kněžské povolání. Teprve 3
po revoluci 1989 začala česká církev znovu vysílat do Říma vybrané bohoslovce. S Nepomucenem jsme se již dostali do druhé poloviny dvacátého století a v této době se setkáváme také s další českou církevní institucí Křesťanskou akademií. Její počátky spadají do konce května roku 1950 a patří tak mezi nejstarší česká exilová nakladatelství. Ustavena byla jako studijní a ediční ústav Cyrilometodějské ligy, nedlouho předtím založené v Londýně. Duchovním otcem vydavatelství byl prof. Karel Vrána. V následujících letech se Křesťanská akademie přestěhovala do Říma, kde se usídlila v Nepomucenu. Jádro vydavatelské činnosti Křesťanské akademie spočívalo ve dvou edičních řadách Vigilie a Studium. Vigilie (do roku 1989 vydáno 68 svazků) byla určena zejména pro původní exilovou i domácí básnickou a prozaickou tvorbu, zatímco edice Studium (do 1989 36 svazků) se soustředila na díla filozofická a esejistická. Ke Křesťanské akademii se pojí i dvojice časopisů a to jednak Studie, na jejichž stránkách probíhala výměna názorů na společensko-křesťanské otázky mezi domovem a exilem a jednak časopis Nový život, který byl zaměřen na náboženské a kulturní texty, povídky, recenze a zprávy z náboženského i exilového života. Poslední českou církevní institucí v Říme, o které se zmíním, je český poutní dům Velehrad. Poté, co byl v roce 1950 pro malý zájem ze strany českých poutníků prodán původní Český hospic, pomáhaly nahodilým poutníkům z českých zemí Školské sestry sv. Františka. Větší příliv poutníků pak znovu nastal v druhé polovině šedesátých let za pobytu Josefa kardinála Berana v Římě. Ten se proto rozhodl navázat na tradici českého poutního domu a v roce 1968 zakoupil pro České náboženské středisko dům patřící italské Katolické akci. Vzhledem k výhodné poloze v blízkosti baziliky sv. Petra bylo o dům více zájemců, ale po srpnové okupaci 1968 rozhodl osobně papež Pavel VI., že tyto prostory dostane kardinál Beran. Provozu 4
Velehradu se ujaly Školské sestry sv. Františka a česká větev kongregace sv. Františka Saleského. Před rokem 1989 se Velehrad podílel na výpomoci starším řeholníkům a kněžím v Československu, ale také těm, kteří trpěli pro své náboženské přesvědčení. Spolupracovníci Velehradu navíc doručovali do Československa finanční výpomoc na opravu chrámů a materiály pro katechizaci a pastoraci, pořádali duchovní cvičení a sjezdy. Od devadesátých let je pak hlavním úkolem Velehradu pomáhat českým poutníkům při poznávání duchovních rozměrů Říma. V současné době má poutní dům kromě ubytovacího zařízení a jídelny i jednoduchou kapli. Literatura: DOLEŽAL, Miloš: Křesťanská akademie Řím (Pokus o portrét jednoho exilového nakladatelství), in: Souvislosti č. 1, Praha 2002. EICHLER, Karel: Římské upomínky na naši vlasť, Brno 1892. KAVKA, František: Karel IV., Praha 1920. KAŠPAR, Karel B.: Papež Lev XIII. a česká kollej v Římě, Praha 1905. KOUDELKOVÁ, Jana: Česká zastavení v Římě, Praha 2000. MAREŠ, František: Český hospic v Římě, in: Časopis Českého musea č. 1, Praha 1890, s. 65-97. RYSKA, Jaromír: Cesty po Římě, Řím 1991. VRÁTNÝ, Karel: Vzpomínky z prvních let české koleje v Římě, Praha 1928. 5