Břeclav ve stínu hákového kříže (1938-1945)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Břeclav ve stínu hákového kříže (1938-1945) (bakalářská diplomová práce) Martin Daneš Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. Brno 2007

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. datum vlastnoruční podpis 2.5.2007

Rád bych poděkoval všem, kteří mi pomáhali při psaní této práce, především Mgr. Tomáši Dvořákovi za ochotné a erudované vedení práce a cenné připomínky. 3

4 Obsah: 1. Stručná historie města Břeclavi....str. 5 2. Co předcházelo okupaci (1936 září 1938)...6-12 3. Okupace (říjen 1938 prosinec 1938)..13-17 4. Válečná léta (1939 - únor 1945) 18-48 a) Obyvatelstvo a válečné události....17-25 b) Židovská otázka 26-27 c) Školství..28-36 d) Průmysl a služby...37-48 5. Osvobození města (březen 1945 květen 1945)...49-55 6. Použité prameny a zdroje...56-59 7. Obrazová příloha 60-64

5 STRUČNÁ HISTORIE MĚSTA BŘECLAVI Břeclav (německy Lundenburg) je okresní město, ležící v Jihomoravském kraji 60 km jihovýchodně od Brna na řece Dyji. Má rozlohu 87,17 km² a čítá zhruba 26 500 obyvatel (k roku 2001), je významnou železniční křižovatkou, leží jen 6 km od hranic s Rakouskem a necelých 10 km od hranic se Slovenskem. Jméno získala Břeclav podle knížete Břetislava, jenž v 11. století opevňoval hraniční hrady proti Maďarům, mezi nimi i břeclavské hradiště. Minulost města ovšem sahá do dávné minulosti, do střední doby kamenné, od kdy je břeclavská lokalita Pohansko trvale osídlena až do středověku, kdy zde bylo jedno z center Velké Moravy. Ve středověku se o Břeclavi dozvídáme hlavně díky husitským tažením, při němž zanikly mnohé vesnice v okolí Břeclavi a obyvatelstvo se stáhlo k husity obsazenému břeclavskému hradu a kolem něj se vytvořilo nové sídliště (tzv. Nová Břeclav). V raném novověku držel město mocný rod Žerotínů. Karel ze Žerotína nechal přestavět břeclavský hrad na renesanční zámek. Po prohře na Bílé Hoře ale Žerotínové o panství přišli a Břeclav získala na dlouhou dobu nové majitele bohatý rod Lichtenštejnů, který sídlil v nedalekých Valticích. Díky nim doznala Břeclav i okolí významných změn. Lichtenštejnové se projevili nejen jako významní vojevůdci, ale i jako mecenáši umění a architektury. Jejich zásluhou byla Břeclav obnovena po nájezdu Turků a stala se z ní na tehdejší dobu moderní obec, v jejímž okolí vyrostlo mnoho památek, které jsou dnes zapsány na seznamu UNESCO. Největší rozvoj zaznamenala Břeclav v 19. století, kdy se převážně zemědělsky zaměřená obec stala obcí průmyslovou. K tomu přispěla jistě i stavba železnice, tzv. Severní Ferdinandovy dráhy z Vídně přes Břeclav do Brna, na níž byl zahájen provoz 6.6.1839. Ve druhé polovině 19. století byl také vybudován břeclavský cukrovar, lichtenštejnská cihelna a pila, poštorenská chemička a cukerná rafinerie. Statut města získala Břeclav až 14.9.1872 od císaře Františka Josefa I., je tedy městem velmi mladým. V této době začíná v Břeclavi boj mezi převažujícím německým obyvatelstvem a českou menšinou, hájící si svá práva. Poměr sil se na počátku 20. století v důsledku industrializace města otočil a Břeclav se stala po první světové válce městem s výraznou českou většinou (asi 87 %), což tehdy v pohraničí nebylo obvyklé. Její rozmach v meziválečné době byl velmi ohrožen sílícími protičeskými tendencemi v Německu a Rakousku. Břeclav se v té době blížila k nejtragičtějšímu období svých novodobých dějin, k sedmi letům, které změnily její tvář, ale které nakonec dokázala úspěšně překonat.

6 CO PŘEDCHÁZELO OKUPACI Temná mračna, stahující se již od 2.poloviny 30. let nad sousedy sílícího nacistického Německa, dorazila přibližně v polovině roku 1935 i na Moravu. Hlavně obyvatelé českých pohraničních oblastí, ale i lidé na jihu Moravy pociťovali sílící působení sudetoněmecké strany (SdP) pod vedením Konráda Henleina. Počet Němců v Břeclavi nebyl nějak vysoký, žilo zde podle sčítání lidu asi jen 11,5 % Němců, členů SdP zde bylo jen něco okolo stovky. Přestože členové SdP všude projevovali svou loajalitu československému státu, nemohlo být pochyb, že se Němci snažili pracovat přesně podle Hitlerem nastavené propagandy, schůze SdP byly prodchnuty narážkami na spojeneckou smlouvu ČSR a SSSR a bolševismus byl označován za největší světové zlo. Tehdy si obyvatelé pohraničí jen stěží mohli domyslet, že snaha SdP (a jistě i NSDAP) o zničení SSSR by znamenala izolaci ČSR a její propadnutí nacistické moci na milost a nemilost. Přesně opačnou strategii s nulovým zastíráním vedla komunistická strana, jež byla nacistům ideologicky nejvzdálenější a tudíž nejméně přijatelná. Zatímco břeclavské obyvatelstvo bylo při pravidelných trénincích v protiletecké obraně a cvičných nočních náletech připravováno na možnou válku, navštívil 14.6.1936 Břeclav prezident Edvard Beneš s manželkou, jehož popularitu dokládal shromážděný třicetitisícový dav, který k němu vzhlížel jako k spasiteli. V této době se také mnoho jihomoravských organizací zadlužilo, aby bylo možno rychle vybudovat pásmo opevnění lehkého a středního typu (vz. 36 a vz. 37 odolné ráži až do 105 mm 1 ) v hraniční zóně s Rakouskem, odkud přicházely stále více jednotky Freikorpsu, aby prováděly sabotáže a provokace. Proti nim byla založena dobrovolnická organizace s názvem Stráž obrany státu (SOS), která byla zřízena vládním nařízením ministerstva vnitra z 23.10.1936. Ta měla za úkol chránit neporušitelnost hranic, zpravovat obyvatele v pohraničí o situaci na pomezí Rakouska a v případě potřeby klást první odpor postupujícím nepřátelským jednotkám a zdržet tak jejich postup (výzbroj byla většinou nedostatečná-obyčejný voják dostal přidělenu jen pušku nebo pistoli s municí a 3 granáty, zbytek výbavy záležel jen na něm 2 ). V jejich řadách byli kromě dobrovolníků také členové četnictva a finanční stráže doplnění o vojáky a poddůstojníky v záloze ze širokého okolí (Břeclav, Mikulov, Znojmo). Bohužel, jednotky SOS spadaly pod ministerstvo vnitra a 1 Více k problematice opevnění viz: Ráboň, Martin a kol.: Československá zed'. Brno 1993. nebo Stavební úsek Břeclav 8a/8b. Kol autorů: Utajené pevnosti. Československé opevnění z let 1936-1938 na jižní Moravě. Brno 2003. 2 Kordiovský, Emil: Jednotky stráže obrany státu na jižní Moravě. In: Boj proti fašismu a okupaci na jižní Moravě. XIV. mikulovské sympozium 1984. Praha 1995. str. 160-162.

7 ze strany ministerstva obrany a jednotek československé armády jim nebyla poskytnuta podpora (jednotky ČSA nesměly zasahovat do potyček provokatérů a SOS). Rok 1937 byl ve znamení pokračujících staveb pevnůstek na hranicích a strategických místech (u mostů a křižovatek cest). Rakouská strana na stavbu bunkrů v pohraničí nereagovala, maximálně se snažila o jejich zakreslení do map. Kvůli nepokojům v pohraničí i uvnitř státu byla v květnu zřízena státní policie, kterou v Břeclavi tvořilo asi 50 policistů. V roce 1937 se také zvýšila aktivita inteligence a členů KSČ, kteří stále vehementněji upozorňovali na nebezpečí hrozící ze strany Henleinovců a Německa a poukazovali také na válku ve Španělsku, jako na odstrašující příklad rychlého šíření fašismu. Už rok 1937 nebyl pro Břeclav ani celou ČSR šťastný. 13.4.1937 zemřel dlouholetý starosta Břeclavi Antoš Čapka a byl vystřídán ing. Rudolfem Zaoralem, svým 1. náměstkem, který pokračoval v lehce protiněmecké politice svého předchůdce. Další ranou pro český lid byl den 14.září, kdy podlehl těžké nemoci první československý prezident T. G. Masaryk. U jeho pomníku na nábřeží Dyje se večer toho dne shromáždilo na 5000 občanů, aby vzdali čest jeho památce. Pokud byl předchozí rok pohnutý, tak rok 1938 byl opravdu tragický a přinesl změnu poměrů nejen v Břeclavi ale v celém českém pohraničí. Ve volbách starosty, které břeclavští komunisté bojkotovali, konaných 3.3.1938 zvítězil dosavadní vůdce radnice ing. R. Zaoral (člen republikánské strany), ale ve stínu následujících dnů šlo o bezvýznamnou událost. Šok a vystřízlivění nevěřícím občanům přinesl hned 11. březen, kdy bylo nacistickým Německem téměř bez známky odporu obsazeno Rakousko (a nazváno Ostmark), což znamenalo akutní hrozbu i pro město Břeclav, protože se tak ze dne na den přiblížilo Hitlerovo impérium na vzdálenost několika kilometrů. Všichni tuto událost komentovali, břeclavští Němci s těžko skrývanými sympatiemi, Češi s obavou o další vývoj. Ještě ten den večer uzavřela nová rakouská vláda rakouskou státní hranici s ČSR a zpřísnila kontroly na hraničních přechodech (hlavně Hohenau - Valtice), aby zamezila ilegálnímu přechodu hranic nepřátelům nového režimu. Oprávněnost tohoto nařízení se ukázala v příštích týdnech, kdy byli ke střežení hranic kvůli přeběhlíkům, zvláště cizincům a Židům, povoláni i muži z SA (Sturm Abteilungenúderné oddíly). Jen pár dní poté se naplno rozjela zesílená nacizující mašinérie. Mnohé německé politické strany a spolky se celé dobrovolně přesouvaly do SdP (agrárníci a živnostníci z Bund der Landwirte 22.3., němečtí křesťanští sociálové (DCV) o 2 dny později) a členská základna tak utěšeně rostla a v březnu 1938 zastřešovala přes 200 000 lidí. Představu o situaci v Rakousku ještě zhoršovaly polské židovské rodiny, které se přes Břeclav zbědované vracely do své vlasti. Také demoralizující pohlednice, které od anšlusu přicházely do Břeclavi a okolí od rakouských příbuzných, obsahovaly štvavé hesla typu: Jako žene

8 Hitler židy z Vídně, tak poženou Němci Moraváky z jižní Moravy 3 apod. Zvýšila se také rychlost dokončovacích prací na hraničním opevnění a tím také pozornost rakouských pohraničníků, kteří stavby důkladně mapovali a filmovali. Také umírněnost SdP z let 1935-1936 byla ta tam a její členové, nyní arogantně a povýšeně na veřejných schůzích stupňovali požadavky, kladené na český národ a snažili se vyvrátit platnost Versaillské smlouvy a tím i legitimitu existence českého státu. Teprve teď se ukazovalo, že SdP již nebyla obranným hnutím na obranu německé národnosti, ale agresivní a výbojné hnutí napojené těsně na Říši. Němci v pohraničí, kteří byli ze všech stran zahrnováni provokativní propagandou, zostřovali své postoje proti českým občanům a masově vstupovali do SdP (mnohdy také z obav před možnou perzekucí v budoucnu). I několikrát denně tehdy nad Břeclaví přelétala německá letadla a rozhazovala letáky s protičeskou tématikou a členové rakouské odnože SdP sebevědomě prohlašovali, že jsou připraveni každým dnem vstoupit do ČSR. Přímo v Břeclavi si členové SdP nedovolili otevřeně vystoupit, protože ve městě jich bylo příliš málo, ale i zprávy z okolních měst a vesnic stačily na to, aby se Němci v pohraničí cítili nadřazení. Většina německých škol v českém pohraničí se přiklonila k nacistické myšlence. Ve dnech 23. a 24. dubna 1938 se v Karlových Varech konal sjezd SdP, na kterém byly veřejně prohlášeny záměry SdP, k nimž patřila změna orientace zahraniční politiky ČSR, přesné vymezení hranic pro obyvatele Sudet, kde by byla veškerá moc v rukou Němců, svoboda hlásání nacismu německými občany a spadání obyvatel s německou národností do německé jurisdikce. Podle předpokladů česká vláda tyto nehorázné požadavky rázně smetla ze stolu. Oslavy 1. máje v Břeclavi na Masarykově náměstí se staly manifestací za jednotnost československého státu, za jeho obranu v případě napadení a za upevnění vztahů s francouzskými a sovětskými spojenci. Této akce se účastnily všechny vrstvy obyvatel, ženy i muži, dělníci i studentstvo, celkově na 5000 osob. Naopak v Zaječí, v obci vzdálené od Břeclavi jen 20 kilometrů se konaly stejného dne stejné oslavy, jen s jinou náplní. Henleinovci zde při projevech spojovali osud Čechů s Třetí říší, hlásili se k nacistickému názoru (prohlášeními typu: Ein Volk, ein Ziel, ein Wille!, která byla vlastně jen sudetskou obdobou nacistického sloganu Ein Volk, ein Reich, ein Führer! ) a hrdě vyhlašovali, že Němci jižní Moravu odjakživa obývali a stali se učiteli zdejších obyvatel, což byly nehorázné a nepodložené lži. 3 Vzpomínky Marie Punčochářové, z rozhovoru 2.2.2007.

9 Květen probíhal v duchu vojenských operací v blízkosti hranic, kde se konala na obou stranách cvičení a na té rakouské straně se podle pozorování zvyšovaly počty vojáků v pohraničních obcích. Českou pohraniční stráží byli také zpozorováni odborníci, kteří prováděli zaměřovací práce a byla zachycena německá vojenská letadla, jenž fotografovala české území, sílili také provokace ze strany Freikorpsu. V Břeclavi, kde byli Němci odjakživa v menšině se stupňovalo jejich sebevědomí, ale akce byly nesrovnatelné se situací v 10 kilometrů vzdálené Lednici. Tam již od počátku května pořádala SdP každodenní demonstrační průvody, při nichž všude vylepovala letáky s hákovými kříži a terorizovala menšinové české obyvatelstvo (hlavně v noci byli zaznamenány potyčky, při nichž byli čeští obyvatelé do krve zbiti). Četnictvo proti zfanatizovaným Němcům nemělo odvahu zakročit, zastoupil je až oddíl státní policie z Mikulova, který sjednal v obci pořádek a zabavil množství zbraní. Již tak napjaté vztahy mezi Čechy a Němci tak květen 1938 úplně zpřetrhal a Češi se stali v menšinových obcích opomíjenou a opovrhovanou špínou. V polovině května začalo Německo na podporu Sudet shromažďovat v blízkosti českých hranic vojsko, na což v pátek 20. května zareagovala československá vláda mobilizací celého jednoho ročníku mužů, která byla v Břeclavi hotova ještě před půlnocí toho dne a vlastenecké jednotky SOS zaujaly své pozice. Také podniky a úřady důležité pro obranu Břeclavi byly hlídány příslušníky tělovýchovných organizací. Následující květnový den ukázal Německu, že nemůže počítat s tak jednoduchým obsazením, jako tomu bylo u Rakouska a že český národ je schopen se bránit. Mnozí čelní představitelé SdP v Břeclavi se mobilizace zalekli a zmizeli i s rodinami do Rakouska. Česká vláda ale nevyužila tohoto chvilkového poklesu sebevědomí sudetských Němců k zvýšení své autority a tak se za pár dní znovu objevily protičesky zaměřené akce. Obecní volby konané v létě 1938 ukázaly, že nejsilnější stranou se stala Československá národně socialistická, ztráty vykázala agrární strana a Československá strana národně sociální. Henleinova strana vstupovala do voleb jako Německé sdružení stran, aby získala větší počet německých hlasů, což se jí také na úkor českých stran povedlo. Rostoucí tlak SdP donutil české představitele břeclavské radnice v čele se starostou Zaoralem k odeslání rezoluce ministerstvu vnitra, ve které požadovali na pohraničním území zajištění klidu a dodržování zákonů ČSR, spojené se stíháním a trestáním německých výtržníků a agresorů z řad SdP i úřednictva. Břeclavští obyvatelé prokazovali svou věrnost republice při každé vhodné příležitosti. Na přelomu června a července projíždělo přes Břeclav 27 vlaků s osazenstvem členů Sokola z Balkánu, jenž směřovali na X. všesokolský slet do Prahy. Oslavování příjezdu těchto vlaků

10 se strhlo v manifestaci za československý stát a jeho spojence. Stejně tomu bylo při národopisných slavnostech konaných v Břeclavi 13. a 14. srpna, které byli nejen přehlídkou folklóru na Podluží, ale i velkou manifestací za udržení české kultury a za jednotnost moravsko-slovenského pomezí. V září 1938 napětí vrcholilo. Po Hitlerově ohnivém projevu na sjezdu NSDAP v Norimberku namířenému proti prezidentu Benešovi se Henleinovci pokusili rozpoutat v Sudetách protičeský puč, při němž ozbrojené jednotky SdP napadly policejní úředny, pošty, četnické stanice a jiné úřady. Tento puč byl naštěstí na nátlak demokratické veřejnosti potlačen státní policií a vojskem. Henlein s nejbližšími spolupracovníky utekl do Německa, odkud rozhlasem dále vyzýval k boji proti ČSR. Až 17. září 1938, na nátlak především komunistických poslanců, byla českou vládou rozpuštěna SdP a spolu s ní i její ozbrojené oddíly Freiwilliger Schutzdienst (FS, dobrovolnická ochranná služba). V té době už ale Hitler s Henleinem dohodli a schválili oficiálně existenci Sudetendeutsches Freikorps (SFK), které měli pod přímým velením Henleina za úkol udržovat na hranicích se sudetskými oblastmi neustávající nepokoje. Výzbroj a výstroj jim zajišťoval wehrmacht z arzenálu rakouské armády. Bez ohledu na ujednání Hitlera a Henleina už tyto jednotky, jak víme z dřívějška, operovaly v pohraničí dávno předtím, jen ne zastřešené v jednotné organizaci. SFK zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Jako odpověď na tyto akce byly zmobilizovány všechny zálohy SOS. V noci z 21. na 22. září 1938 vstoupily jednotky SFK a říšskoněmecké oddíly SA a SS (zajišťovaly vojenský výcvik SFK) na československé území s cílem obsadit celou oblast i s městem Břeclaví. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek SOS tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně zbaběle ze zálohy. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa. V reakci na to československá armáda (z příkazu nové vlády generála Syrového) 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci jednotek v pohraničí a vyčkávala na úder ten ale zatím nepřicházel. Jediným úspěchem této akce bylo dočasné zastrašení Němců a zatčení několika méně významných německých funkcionářů, kteří nestihli Břeclav opustit (jejich internace trvala však jen krátce, protože v prvních dnech okupace byli do jednoho propuštěni). V Břeclavi byli k důležitým státním úřadům, mostům a křižovatkám opět postaveny stráže členů Sokola, kteří byli jednorázově včleněni do SOS a jako nepodstatný se už tehdy jevil nový zákon zakazující

11 členům politických stran a spolků nosit jednotné uniformy (za což hrozila pokuta až 20 000 Kč nebo 2 měsíce vězení) 4. Poslední zářijový týden se stal pro mnoho obyvatel Břeclavi hektickým, naráz vybírali své vklady na bankovních účtech, hromadně skupovali potraviny v obchodech (musela být zavedena omezení na nákup potravin: např. 1 osoba si mohla koupit jen 1 kg soli, 5 kg mouky, 6 ks mýdla, 1 kg rýže, 1 kg luštěnin nebo 10 krabiček sirek). Břeclavské nádraží praskalo ve švech, na nástupištích se tísnili lidé a nábytek, který si s sebou prchající nemohli odvézt kvůli nákladním limitům. Dojem pustnoucího města navíc posiloval pohled na poletující protičeské letáky a všudypřítomné zatoulané psy, kteří byli náhle opuštěni svými majiteli. Jak se později ukázalo, plány na likvidaci českého obyvatelstva na jižní Moravě byly připraveny již v létě 1938, našly se na stole v Henleinově kanceláři v Aši. Při obsazování pohraničí se mělo dosáhnout zničení hlavních center odporu leteckým bombardováním hustě obydlených oblastí, mezi nimi i Břeclavi! Nad Břeclaví i celým pohraničím se snášel zvláštní pocit tísně, čekání na pohromu. Ta ovšem přišla, jak ji nikdo nečekal. Hitler vyhlásil mobilizaci celé německé armády 27. září 1938, aby tak konečně demonstroval sílu, kterou posledních 5 let připravoval. Požadoval po ČSR ultimáta, na která měla bezpodmínečně přistoupit. Týkala se odstoupení území Sudet, na která si sám ukázal. Až nyní se do jednání vložily zahraniční velmoci, aby tak zabránily možnému vypuknutí války v případě, že by se ČSR rozhodla neopustit pohraničí bez boje (a také by to podle mého názoru nejspíše neudělala). Jaké by to mělo pro české obyvatelstvo následky, už je téma, kterým se zabývalo mnoho historiků, a které vede vždy k polemice 5. Západní mocnosti nakonec rozhodly bez přímé české účasti o předání pohraničního území do rukou Hitlera, čímž chtěly oddálit vypuknutí další světové války. Hitler si sám důmyslně vymezil území tak, aby mohl argumentovat národnostní otázkou a zároveň obsadil všechna důležitá průmyslová a dopravní centra, ze kterých mohl mít v budoucnu užitek. Samotnou okupaci (nebo chcete-li zábor) rozdělil do čtyřech etap. První pásmo na jižní Moravě a v jižních Čechách mělo být obsazeno 1. a 2.10, druhé v severních Čechách během 2. a 3.10, třetí v západních Čechách od 3. do 5.10 a nakonec čtvrté pásmo na severní Moravě od 6. do 7.října. Poslední páté pásmo, do kterého spadala i Břeclav, bylo Hitlerem určeno v Berlíně dodatečně až 5.10. 1938, následující den tento návrh na nátlak Vůdce západní velmoci přijaly 4 SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Opatření ke zlepšení obrany státu, inv.č. 211, kar.31. 5 Šrámek, Pavel: Obranyschopnost Československa v roce 1938. (Poznámky k názorům o nepřipravenosti na válku). ČČH 1/2005, s.128-139.

12 a pohraničí bylo do 10.10. celé zabráno. Skončilo období dvacetiletého rozkvětu města. Břeclav tak zůstala jen necelých 5 kilometrů za novými hranicemi Říše 6. Nakonec se tak přeci jen ocitla v německém područí a začala se psát nová, temná kapitola jejich dějin. Tehdejší ČSR tak přišla o 30 % svého území a o 33 % obyvatelstva a zůstala obklopena nacistickým impériem. 6 Viz přílohy, mapa 1.

13 OKUPACE Sudetští Němci dosáhli podepsáním Mnichovské dohody všeho, co od začátku požadovali. Území, na kterém žili, bylo připojeno k Německu, celé Sudety vytvořili jedinou župu podle říšského typu, v jejímž čele stanul vůdce SdP Konrád Henlein. Zfanatizovaní sudetští Němci začali uskutečňovat svůj germanizační plán, který byl mnohem tvrdší než jak ho známe z území budoucího Protektorátu Čechy a Morava. Říšští Němci však ideologické cíle sudetských spoluobčanů nechápali a s nadšením nepřijali ani návrhy na přesun německých továren z válkou ohrožených měst Říše do českého pohraničí. Na jižní Moravě připadlo do záboru na 181 tisíc obyvatel a 200 tisíc hektarů plochy (podle sčítání v roce 1939). Území vymezené bez jakékoli historické kontinuity, na kterém mělo být podle Vůdce německé obyvatelstvo ve většině, bylo vybráno na národnostním principu, ale podle sčítání lidu z roku 1910, které již o dvacet osm let později vůbec neodpovídalo skutečnosti. Hitler často v tehdejších projevech poukazoval na to, že ve své říši nechce žádného Čecha (potažmo Slovana), přesto se mu jich v Říši ocitlo ze dne na den 30 000 jen z břeclavského okresu. Byly zabrány čtyři tehdejší soudní okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov, ale jen posledně jmenovaný z nich byl zabrán celý. Přímo na území v okresu Břeclav bylo obsazeno 56 obcí, zbylých deset obcí, které zůstaly za demarkační linií, bylo připojeno k soudnímu okresu Hodonín 7. Břeclav tak zůstala izolována, byla zpřetrhána politická, obchodní, vojenská, dopravní i správní spojení se zbytkem českého území a jediné, co připomínalo českou kulturu bylo vysílání českého rozhlasu. Břeclav byla jako součást mikulovského landrátu připojena jako všechny obce v pohraničí nejprve k župě Sudety a od 15.3.1939 pak k župě Niederdonau (Dolní Dunaj, Dolní Podunají), která zahrnovala znojemský a mikulovský landrát, území dosavadní rakouské spolkové země Dolní Rakousy, okleštěné o několik obcí, připojivších se k Vídni nebo sousední hornodunajské župě. Centrem župy bylo rakouské město Krems an der Donau (Kremže), ale hlavní župní orgány sídlily ve Vídni (centrála Gestapa sídlila ve Znojmě), která však byla samostatnou župou. Celkově měla župa Niederdonau asi 1,7 milionu obyvatel. 8 Ve čtvrtek 6.10. byli uvědomeni vedoucí představitelé města a policejní úřadovna o nucené evakuaci správních, soudních, finančních, policejních, vojenských a školských úřadů do dvou dnů od jejího vyhlášení. Němci byl také povolen odvoz zbraní a vojenského materiálu 7 Trapl, Miloš: Územně správní vývoj jižní Moravy za nacistické okupace. XIV. Mikulovské sympozium. Brno 1985. 8 Zemek, Metoděj: Správní vývoj okupovaného území na jižní Moravě 1938-1945. XIV. Mikulovské sympozium. Brno 1985.

14 z pohraničí. Nastal tak rychlý odsun úředníků a státních zaměstnanců do nedalekých měst, především do Hodonína. Tam nacházely břeclavské instituce pochopení, mnoho z nich tam přežilo válku a po osvobození se vrátilo zpět do Břeclavi. Tento rychlý odsun všech úřadů sebou strhl také náhlý přesun židovských obyvatel a inteligence, která se bála perzekuce, za demarkační linii, která se 10.10.1938 pro všechny obyvatele města uzavřela. Na nějakou dobu se tak zastavila migrace obyvatel přes Slovensko do Polska a dále do Francie nebo Ruska, kde vstupovali do služeb zahraničních armád. Břeclav byla obsazena v sobotu 8.10.1938 od jihozápadu, tanky a motocykly s příslušníky SS projížděly z Rakouska přes hraniční přechody Hohenau a Reinthal směrem na Poštornou, která byla společně s Charvátskou Novou Vsí zabrána jako první již v dopoledních hodinách. Žádné velké oslavy se ovšem nekonaly, Němce přivítalo jen pár nadšenců, zbytek obyvatel jen zatínal pěsti a skřípal zuby v bezpečí svých domovů. Kolem 14. hodiny vpochodovala část 29. pěší divize generála Lüdkeho z Erfurtu na Masarykovo náměstí, kde je nadšeně přivítala hrstka členů sudetoněmeckého Freikorpsu a někdejší břeclavský radní německého původu Eduard Kafka. Aby bylo přivítání alespoň trošku důstojné (v Břeclavi bylo tehdy vyvěšeno jen 15 praporů s hákovými kříži), byly do Břeclavi přivolány posily zfanatizovaných Němců z okolních vesnic a měst (hlavně z Lednice a Mikulova). Vojenské jednotky projely městem a zastavily se až na demarkační linii mezi obcemi Lanžhot a Tvrdonice, kde se zakopaly a čekaly na další rozkazy. Zároveň s tímto postupem přijel na břeclavské nádraží z Vídně první vlak s vojáky a říšskými železničními složkami, které okamžitě převzaly moc nad nádražím. Noc z 8. na 9. října byla ve znamení německých provokací a nepokojů, útoků na české obyvatele a jejich majetek. Této noci bylo zatčeno na 150 nepohodlných nebo potenciálně nebezpečných břeclavských občanů, komunistů a Židů, které od počátku okupace vyhledávalo jedenáct Einsatzgruppen z SD (Sicherheitsdienst) a Gestapa (Geheimstaatspolizei) podle kartoték sestavených ještě před okupací sudetskými Němci. Všichni zatčení na počátku okupace byli propuštěni s tím, že dostali několikadenní lhůtu na to, aby se stihli z Břeclavi odstěhovat bez většiny majetku a bez možnosti návratu. Toho dne (9. října) byly také jednotky sudetoněmeckého Freikorpsu včleněny do SA nebo SS. Od 12. října probíhaly rekonstrukční práce německých pracovních oddílů na břeclavském letišti, které bylo českým obyvatelstvem úmyslně poškozeno tak, aby znemožnilo jeho použití pro německé vojenské účely. O dva dny později byli Čechům, Židům, komunistům a sociálním demokratům odebrány všechny funkce, což už bylo dosti nepodstatné, protože byla zastavena činnost všech československých spolků, nadací, organizací a fondů a jejich majetek byl zabaven ve prospěch nacistické strany.

15 Břeclav doznala v říjnu 1938 mnoha změn. Město začalo používat své německé označení Lundenburg, dnešní městská část Poštorná se jmenovala Unterthemenau, Charvátská Nová Ves Oberthemenau a Stará Břeclav používala své pozdně středověké označení Altenmarkt. Byl zvolen nový starosta města, jímž se stal proněmecky a pronacisticky orientovaný vůdce břeclavské pobočky SdP Georg (Jiří) Fidrmuc. Na nábřeží Dyje byla stržena socha T. G. Masaryka a byla nahrazena prapory s hákovým křížem, byla poražena teprve dvacetiletá lípa svobody, náměstí a dvě hlavní ulice dostaly jména po nejvyšších vůdcích Třetí říše (např.: Masarykovo náměstí bylo jako v mnohých jiných městech přejmenováno na Adolf Hitler Platz a hlavní břeclavské ulice nesli jména Konráda Henleina a Hermanna Göringa 9 ). Také štíty na obchodech s českými nápisy a českými státními symboly byly odstraněny a nahrazeny německými ekvivalenty. Čeští státní zaměstnanci a dělníci museli skládat přísahu věrnosti Říši na sokolském stadionu v centru Břeclavi, ale místo složení přísahy byly zpívány české nacionalistické písně a shromáždění bylo v rychlosti rozehnáno. Výnosem z 15. 10. 1938 byli z města vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Ti bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot, než byli 7.11. vpuštěni do II. ČSR. Další nacistický výnos znemožňoval od 19. října nadsazenou výměnu peněz, jakékoli transakce s půdou bez vědomí a požehnání landrátu, aby nedošlo k rozkrádání, přísně stíhány byly také sabotáže na hospodářském majetku, které by znemožnily jeho plné využití. Přicházející Němci byli překvapeni bohatstvím Břeclavi a začali skupovat z obchodů (i židovských!) veškeré potraviny (hlavně maso), textil a boty a posílat zásilky domů do Říše. Tento nebývalý zájem se ovšem odrazil v cenách požadovaných výrobků, které ziskuchtiví majitelé z ničeho nic neúměrně zvedly. To ovšem narazilo na odpor domácího obyvatelstva, které nemělo takovou kupní sílu jako nově příchozí Němci a nemohlo si zdražené zboží dovolit. V Břeclavi také přibývalo sudetských Němců z okolních vesnic a z Rakouska, kteří se hodlali nastěhovat do opuštěných domů břeclavských obyvatel podle toho, kam je přidělilo nacistické hejtmanství. Od 20.10., kdy v Břeclavi skončila Henleinem prodloužená vojenská správa, byly zřízeny úřady a instituce podle německého vzoru, jak vojenské, tak pořádkové a civilní. Podle německého vzoru byla zbudována struktura policejních a bezpečnostních složek, dělící se na dvě hlavní části. Pořádková policie (Ordnungspolizei) byla organizací, do které spadala ochranná policie (Schutzpolizei), četnictvo (Gendarmerie), hasiči, místní policie a technická nouzová pomoc (Technische Nothilfe). Druhou a významnější složkou byla bezpečnostní 9 SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Seznam názvů ulic v letech 1938-1945, inv.č. 17, kar.1.

16 policie (Sicherheitspolizei), která zastřešovala tajnou státní policii (GESTAPO) a kriminální policii (KRIPO). Nezávisle na policejních složkách fungovala jako i jinde, tak i v Břeclavi síť informátorů a konfidentů, kterou zajišťovala zpravodajská služba SD (Sicherheitsdienst). Radní ani ostatní vysocí funkcionáři již nebyli voleni, ale jmenováni podle nejlepšího vědomí nacistických pohlavárů. V čele stáli buď členové SdP (od 5.11.1938 oficiálně začleněni do NSDAP), říšští příslušníci NSDAP nebo vojenští komisaři. Paradoxně, nejvíce pomohl nacistům při přejímání břeclavských podniků fakt, že původní majitelé dobrovolně odešli do II. ČSR nebo do zahraničí a ponechaly své podniky na pospas Němcům. Počet obcí v okolí Břeclavi se snižoval integrací vesnic do větších celků, aby bylo ulehčeno jejich správě a administrativě. Obyvatelé jižní Moravy podepisovali mnoho petic a posílali memoranda do Berlína nebo Vídně, aby se zasadili o zmírnění okupačních podmínek. Břeclavští obyvatelé české národnosti požadovali, aby bylo při zabírání území zohledněno sčítání obyvatel z roku 1930, které více odpovídalo skutečnosti a které bylo příznivější pro Čechy. Jediný ústupek, který Němci povolili, bylo posunutí demarkační linie až za obec Hrušky, čímž bylo osvobozeno hrušecké nádraží. Byla to ale jen kapka v moři. Břeclavští obyvatelé stále nevěřili, že nacistická okupace může být dlouhodobější a tak se šířilo mnoho zvěstí a poplašných zpráv o tom, kdy se budou německá vojska nucena stáhnout. Jedna taková z konce října, která se šířila ze Staré Břeclavi, hovořila o tom, že se Němci musí stáhnout do 7.11.1938 z Břeclavi, jinak budou napadeni jednotkami československé armády. Kvůli chaosu, který tehdy panoval, téhle zprávě uvěřili i mnozí vojáci wehrmachtu, jimž velení nedokázalo ověřit pravost infomace, a začali stahovat vlajky s hákovými kříži a přesunovali se směrem k Vídni. Tato epizoda skončila zatčením tří mužů ze Staré Břeclavi a návratem zmatených vojáků zpět do Břeclavi 10. Koncem října 1938 zavítal do Břeclavi v rámci inspekční cesty po župě Sudety i sám Vůdce Adolf Hitler. Cestoval vlakem a před Břeclaví navštívil ještě města Znojmo a Mikulov, ve kterých se mu dostalo vřelého uvítání v podobě davů lidí nadšeně provolávajících nacistická hesla, mávajících vlaječkami s hákovým křížem a zdravících ho zdviženou pravicí. Situace v Břeclavi se ale značně lišila od situace ve Znojmě nebo Mikulově. Nikdy zde nebyla silná německá základna, která by dokázala zajistit poklidnou návštěvu města, natož zajistit dostatek jásajících lidí. Hitler, který s tím byl obeznámen, zkrátil svou zastávku na minimální možnou dobu a aniž by vystoupil z vlaku, pozdravil se s vysokými henleinovskými funkcionáři a několika dobrovolnými nadšenci na nástupišti skrz okno vagónu. Uvnitř vozu 10 Vzpomínky Josefa Košťála, v rozhovoru z 2.2.2007.

17 byl poté zpraven o průběhu germanizace v Břeclavi a po skončení jednání odjel opět po železnici do Vídně. Tradiční listopadové starobřeclavské hody poskytly českým obyvatelům Břeclavi příležitost pro uspořádání protestní demonstrace a pro zpěv českých písní, což se okupantům příliš nezamlouvalo, ale ti se neodvážili proti oslavující mase lidí zasáhnout. Nakonec celá akce skončila jen několika menšími potyčkami mezi slavícími lidmi a příslušníky četnictva, například kvůli československé vlajce visící na vrcholku máje. Již v této době se okupanti zaměřili na arizaci majetku břeclavských Židů, 12.11.1938 zavedli zákon o ochraně pozemkového majetku v Sudetech, který uvaloval na včas a řádně nezaopatřené nebo opuštěné statky nucenou správu. V praxi to fungovalo tak, že statek, který nedodržel předepsané odvádění potravinových dávek nebo byl svým majitelem úplně opuštěn, padl přímo do rukou okupantů, kteří ho pod německým vedením buď znovu uvedli do provozu nebo majetek propadl státu a byl prodán nebo přetransformován na (pro Němce) užitečnější podnik. Počátkem prosince byla s konečnou platností zakázána čeština jak v úřadech tak i na ulici, za používání češtiny na veřejnosti hrozilo člověku fyzické napadení a šikana z řad členů sudetských Němců nebo krátký pobyt na četnické stanici. Dne 4. prosince 1938 se konaly volby, které vypsala německá správa, aby v nich legitimovala svou přítomnost v okupovaných oblastech. Tyto volby, které se měly původně konat již v listopadu, byly na prosinec přesunuty z důvodu odstranění nežádoucích obyvatel z Břeclavi, kterým tak nebylo umožněno volit, stejně jako mnohým dalším, německým požadavkům nevyhovujícím, obyvatelům města. Volit tehdy nesměli kromě problémových obyvatel, také členové KSČ a samozřejmě Židé. I tak se ale Němci obávali výsledku a výsledky se snažili všemi možnými způsoby ovlivnit ve svůj prospěch (například opakovaným kladným hlasováním jedné osoby nebo uznáním některých záporných hlasů jako neplatných). Jejich obavy byly však zbytečné, výsledky pro ně dopadly příznivě. Od břeclavských občanů německé říšské státní příslušnosti dostali 97-99 % hlasů, což se očekávalo, ale i z česky mluvících obyvatel se jich vyslovilo pro okupaci 84 %, v Poštorné 90 % a v Charvátské Nové Vsi 54 % obyvatel, což bylo pro Němce důkazem, že zde nejsou neoprávněně. Tak vysoká čísla v Břeclavi ovšem ukazovala i na to, že velká část obyvatel města okupaci schvalovala nebo se oprávněně bála perzekuce v případě odevzdání záporného hlasovacího lístku. Tak končil v Břeclavi nejtragičtější rok v jejích novodobých dějinách.

18 VÁLEČNÁ LÉTA OBYVATELSTVO A VÁLEČNÉ UDÁLOSTI Okupace českého a moravského pohraničí zapříčinila největší demografické změny v 19. a v průběhu 20. století, co se týče struktury obyvatelstva. Dokonce ani 1. světová válka neovlivnila stav obyvatel tak rázně, jako tomu bylo v průběhu roku 1938. Podle sčítání z roku 1930 měla Břeclav asi 13700 11 obyvatel, z toho 82% Čechů, 11,5% Němců, 3,1 % Židů a 1,4% Ukrajinců. Poté, co se na podzim roku 1938 schylovalo k něčemu velkému, rozhodlo se mnoho obyvatel Břeclavi, kteří měli oprávněné obavy o život svůj i své rodiny, k odchodu do vnitrozemí tehdejší ČSR nebo k emigraci do zahraničí. Přesná čísla známa nejsou, ale dá se říct, že v průběhu roku 1938 odešlo z Břeclavi 5-6 tisíc obyvatel českého nebo židovského původu, hlavně průmyslníci a dělníci, ale také funkcionáři politických stran (hlavně komunisté a sociální demokraté). Mezery vzniklé útěkem Čechů se snažili nacisté ihned po okupaci doplnit osídlováním opuštěných domů a zemědělských statků nově příchozími říšskými nebo rakouskými Němci z Tyrol, případně etnickými Němci z Besarábie, Bukoviny a Volyně (byli to hlavně vojáci, policisté, železničáři, úředníci, zemědělci, dělníci, ), kteří ale co do počtu nedokázali úbytek obyvatelstva dostatečně pokrýt. Také domácí obyvatelstvo, které záhy po podpisu mnichovské dohody uteklo z okupovaného území, bylo v tisku vyzýváno k návratu, aby se mohlo účastnit Hitlerem slibovaného plebiscitu, který měl potvrdit nebo odmítnout přítomnost německých jednotek v Sudetech. Žádné referendum se ovšem nikdy nekonalo, Hitler ho nakonec odmítl zorganizovat. Šéf SS Heinrich Himmler ovšem předpokládal, že okupované území bude brutální germanizací a kolonizací do 20 let úplně osídleno německou krví. Tento plán se ovšem od počátku nedařilo naplnit, přistěhovalci se nedokázali pořádně sžít s novým okolím, většinou upadli do izolace a museli snášet nenávist Čechů i sudetských Němců. A tak když Němci v květnu 1939 obyvatelstvo Břeclavi sčítali, došli jen k číslu 10583, což bylo ještě méně, než měla Břeclav po 1. světové válce (to zde sídlilo asi 11 300 stálých obyvatel). Dalším aspektem, který nasvědčoval dočasný pobytu Čechů v Břeclavi (respektive v celé župě Sudety) byl ten, že český občan neměl právo kupovat jakékoli nemovitosti a ani jeho právoplatní dědicové nemovitý majetek dědit nemohli, protože nedostali od landrátu povolení 11 Školl, Jaroslav: Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Břeclav 1983. str. 28.

19 o vtělení do katastru nemovitostí. Takový dům nebo pozemek musel jeho majitel do roka prodat. Během války si kvůli změněným podmínkám zažádalo mnoho obyvatel o přepsání českého občanství na německé, ale i tak zůstalo v Břeclavi skoro 48 % obyvatel české národnosti, v městské části Stará Břeclav dokonce 98 % (velké procento tvořili starousedlíci na svých zemědělských statcích), v Poštorné a Charvátské Nové Vsi kolem 82%. Válečné události Břeclav nějak razantně nezasáhly, v průběhu celé války zemřelo v Břeclavi kolem pětiset lidí, z tohoto počtu bylo ale asi 150 válečných zajatců, kteří se do stálého obyvatelstva nezapočítávali. Po konci války, kdy proběhla radikální změna struktury obyvatelstva, se ale počet stálých obyvatel Břeclavi nezměnil, válečné ztráty byly doplněny obyvateli, kteří se do Břeclavi po osvobození přistěhovali z okolních města a obcí (hlavně z Brna, Hodonína, Uherského Hradiště, ale i ze Slovenska). Oficiální sčítání sice proběhlo až v roce 1950, kdy se ustálil počet obyvatel po nuceném odchodu Němců, ale i tak můžeme odhadnout, že v polovině roku 1945 se počet břeclavských obyvatel mohl pohybovat někde okolo hranice 10 000. Většina německého obyvatelstva, která v Břeclavi během války žila, se rozhodla odejít již v rámci evakuace z 15. dubna, kterou nařídily německé úřady. Tak na konci války zůstalo v Břeclavi jen 57 občanů německé národnosti, tj. jen 3 % původního stavu z roku 1930, naproti tomu podíl českého obyvatelstva se zvýšil na 95 % všech lidí žijících v Břeclavi 12. Těch více než deset tisíc obyvatel, kteří v Břeclavi po okupaci zůstali, byli nuceni přijmout jakoukoli jinou národnost než českou, ta pro ně přestala existovat. Na výběr měli buď národnost moravsko-slovenskou, rakousko-slovenskou, případně charvátskou (která se ale příliš nepoužívala, Charváti v této době volili raději německé říšské občanství). Jedinou další (a Němci zvýhodňovanou) možností bylo změnit si občanství na německé říšské, čímž se na ně začaly vztahovat stejné zákony, jaké platily v samotném Německu. Po všech občanech bylo požadováno zdravení zdvihnutím pravé ruky nebo zdravicí Heil Hitler, na veřejnosti byla zakázána čeština, Češi nesměli chodit na ulici po chodníku (častá záminka pro napadání jednotkami SA). Jako i jinde v Sudetech Hitler na počátku války po obyvatelích Břeclavi nepožadoval, aby narukovali do wehrmachtu, chtěl je využít jako nekvalifikovanou masu dělníků ve válečné výrobě. Postupem času se ale Hitlerovy požadavky stupňovaly úměrně s tím, jakým směrem se válka ubírala. Od roku 1942 byli zaměstnanci často rekrutováni z válečných zajatců (hlavně Rusů, Poláků a Srbů), jejichž práce vyšla až o polovinu levněji než práce kvalifikovaného břeclavského dělníka. Ti čeští dělníci, kteří byli nahrazeni 12 Školl, Jaroslav: Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Břeclav 1983. str. 37.

20 válečnými zajatci, byli častokrát nuceně nasazeni do továren v západních Čechách nebo přímo v Německu. Obyvatelstvu Břeclavi se životní podmínky rázně změnily, ačkoliv v počátečních letech války nebyla Břeclav válkou vůbec postižena. Velkým problémem byla stále se zvyšující nezaměstnanost, která vznikala kvůli stahování výroby nebo úplným uzavřením továren. Postiženi tím byli samozřejmě především čeští občané, protože němečtí majitelé fabrik privilegovali německé zaměstnance a starší české dělníky posílaly dříve do důchodu, aby uvolnili místo pro německé pracovníky. Nezaměstnanost hlavně mladých lidí řešily úřady většinou nuceným nasazením v Německu a pokud takový člověk odmítl, byl za trest přinucen narukovat k wehrmachtu a poslán na frontu (úřady využívaly nedostatečné znalosti němčiny nuceně nasazených nebo odvedených, čímž znemožňovaly jejich obhajobu). Ale ani práce obou dospělých v Břeclavi a okolí nezajišťovala rodinám klidný život, jelikož peněz se postupem času dostávalo čím dál méně a nákup potravin byl omezen potravinovými lístky. Ani kurz říšské marky (ŘM) ke koruně, který stanovili okupanti při příchodu do Břeclavi, nebyl pro české občany příznivý, naopak zvýhodňoval Němce, kteří si při nakupování v českých obchodech museli s kurzem 12:1 (později 10:1) připadat jako v ráji. Od roku 1939 byl kurz snížen na 8,33:1, ale i tak zůstal vysoko nadhodnocen (reálná hodnota byla okolo 6-7 korun za 1 říšskou marku 13 ), což začali Němci zneužívat nejen k nákupu potravin, ale také zemědělské půdy, kterou ale po konci války museli bez nároku na náhradu opustit. V silně zemědělské oblasti Břeclavska nebylo nikdy o potraviny nouze. Ovšem poté, co začala válka a Němci po zemědělských statcích začali požadovat pravidelné potravinové dávky k zásobování vojska, mnoho podniků zkrachovalo. Nedostatek potravin se musel zákonitě odrazit v jejich ceně. Týkalo se to hlavně základních potravin jako chleba, másla a masa. Např. úřední cena chleba v Břeclavi byla v roce 1939 0,22 ŘM, na konci roku 1943 už stál bochník 0,3 ŘM, máslo stálo 3 ŘM, poté již 3,6 ŘM, maso v roce 1938 stávalo 1,5 ŘM a ke konci války (pokud vůbec bylo k dostání) 2,4-2,8 ŘM. Aby se zabránilo neúměrnému zdražování komodit, bylo zákonem vyhlášeno, že ceny potravin se nesmí dostat nad hranici cen z června roku 1939. Ještě bych uvedl, že průměrná týdenní mzda dělníka v potravinářském nebo textilním průmyslu byla v roce 1938 kolem 20 ŘM (na konci roku 1941 už skoro 30 ŘM). Ke konci války už musely být mzdy zmraženy a mohly se zvyšovat jen souvislosti v přesčasy. 13 Hoffmann, Jaroslav: K ekonomickým a sociálním problémům v Sudetské župě. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2000, č.6, str. 57.

21 Zároveň se mzdou dostával také každý pracující člověk potravinové lístky na určité množství základních potravin. Týdenní dávkou pro normálního spotřebitele byla poukázka na 2400 g pečiva, 1-2 vejce, 80 g másla, 500 g masa, 250 g cukru, 65 g sádla nebo slaniny a 2,5 litru odstředěného mléka (plnotučné bylo určeno primárně těhotným nebo kojícím ženám a kojencům). S postupujícím časem se i toto množství snižovalo, na jaře 1942 si už břeclavský obyvatel týdně přišel např. jen na 2000 g pečiva, 1 vejce nebo 300 g masa. Pro těžce pracující (např. horníci nebo zbrojaři) byly připraveny bonusy v podobě zvýšeného přídělu masa a pečiva, což se ale v Břeclavi týkalo jen zaměstnanců v muniční továrně MUNA. Podobně jako poukázky na potraviny dostávali obyvatelé Břeclavi lístky na nákup cigaret, jež obdrželi všichni pracující bez rozdílu a tak se z těchto poukazů stal pro nekuřáky cenný směnný artikl. Někteří kuřáci, kterým příděl nestačil, se snažili si tabák pěstovat doma (s čímž dosud neměli žádné zkušenosti) nebo nahrazovat tabák směsí různých sušených bylin. Ani jedna z metod se však dlouhodoběji neujala. Přídělové zásobování se brzy zvrhlo ve směnu potravinových lístků a v rozrůstání černého trhu, kde bylo možno zakoupit některé komodity až za desetinásobek až dvacetinásobek původní úřední ceny. Např. 1 kg másla stál až 800 korun při úřední ceně 60 korun, 100 g kukuřice mělo stát 167 korun a na černém trhu byla k sehnání za 2000 korun, cigareta měla stát 60 haléřů, ale překupníci ji prodávali i za 6 korun 14. Již tak velmi nuzné podmínky stravování a bydlení v Břeclavi ještě zhoršila velmi silná zima v roce 1941, bohatá na sněhové vichřice a teploty blížící se 30 C. Kvůli nedostatku uhlí a mrazivému počasí byly také na dva měsíce uzavřeny břeclavské školy. Teplé březnové počasí mělo pro Břeclav katastrofální důsledky. Ve dnech 12. až 15. března už řeka Dyje nestačila odvádět přívaly vody a vylila se ze svých břehů. Zaplavila tehdy celou polovinu města. Nízké břehy v městské části Dubič nemohly zabránit vylití tehdy až 5 metrů 15 vysoké hladiny řeky, což bylo o metr více, než dokázalo zadržet kamenné koryto. Nejvíce postiženo bylo centrum města v nejbližším okolí řeky a jejich slepých ramen, jihozápadní čtvrť Dubič byla celá zaplavena, voda dosáhla i náměstí a zaplavila bývalou židovskou čtvrť, kostel sv.václava, sklepy a suterén městského úřadu, pošty, úřadovny Gestapa i hotelu Koruna. Na několik dní byly přerušeny dodávky elektrického proudu, pitné vody a přísunu potravin. Zároveň s tím se muselo mnoho obyvatel vystěhovat ze sklepů svých domů, kde se většinu času ukrývali. Tato povodeň trvala téměř 14 dnů, než hladina opět klesla do říčního koryta. Částečnou vinu na povodních měla také německá břeclavská železniční správa, která 14 Čapka, František: Lanžhot v letech první republiky a za protektorátu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny. Praha 1983. str.306. 15 Vzpomínky Marie Punčochářové, z rozhovoru 2.2.2007.

22 neodbornými zásahy do okolí řeky a neznalostí zdejší vodní problematiky nechala zasypat některé mosty přes Dyji, a tím způsobila, že voda se nemohla přes hráze neškodně vylít do okolních lužních lesů a zaplavila tak město. Po této trpké zkušenosti se německá železniční správa rozhodla mosty obnovit a zajistit tak i jejich protipovodňovou funkčnost, aby v budoucnosti k podobné živelné katastrofě nemohlo dojít. 16 Politický život v Břeclavi byl ochromen již od 2. poloviny října 1938, kdy byly zakázány všechny české politické strany, spolky a organizace. Za necelý měsíc byly zakázány i ostatní německé spolky a byla povolena jen jedna strana a to SdP (později začleněna do NSDAP) a jediná oficiální mládežnická organizace, a to Hitlerjugend, do které na počátku musely povinně vstoupit všechny děti starší 14 let, ale ke konci války už nebyly výjimkou ani děti kolem 11-12 roku života. Přesto politika v Břeclavi nestagnovala, stále se snažila dostat ze stínu Mikulova (Nikolsburgu), který byl centrem landrátu. Břeclavský okupační starosta Georg Fidrmuc se v lednu 1940 zasazoval o zřízení nového landrátu Lundenburg. Jednou z možností bylo přenést sídlo stávajícího landrátu z Mikulova do Břeclavi, což by ale vyvolalo konflikt s většinovým německým obyvatelstvem Mikulova. Tuto možnost tedy Fidrmuc zavrhl a hlavně z jeho iniciativy vznikl nápad založit nový landrát spojením třinácti obcí z mikulovského okresu, dvanácti obcí z okresu Mistelbach, patnácti obcí okresu Gänserndorf a do té doby protektorátní obce Lanžhot. Starosta argumentoval tím, že takto vytvořený landrát by byl rovnocenný landrátům okolním - měl mít přes 18 000 obyvatel, silné kulturní zázemí, školství na dostatečné úrovni, železnici a v důsledku by to posílilo na okrese němectví. Takto formulovanou žádost odeslal 17. ledna do Vídně do rukou vládního prezidenta Dolního Podunají dr.grubera. Ten ale považoval takto rozsáhlé reformy v té době za zbytečnou komplikaci a v jeho diplomatické odpovědi byl návrh zamítnut s tím, že se jedná čistě o starostovu aktivitu, která nemá větší podpory ani na radnici a už vůbec ne mezi civilním obyvatelstvem, které vůbec po vyloučení z politického života ztratilo zájem spolupracovat. Podobně jako i Georg Fidrmuc měl zájem o trvalé připojení jižní Moravy k Rakousku také dolnodunajský župní vedoucí Hugo Jury. V červenci 1940 poslal Hitlerovi memorandum, ve kterém žádal, aby bylo tehdejší území Protektorátu Čechy a Morava i se sudetským územím rozděleno na pět částí a připojeno k Říši 17, čímž by mu do rukou padla téměř celá jižní Morava, Břeclav nevyjímaje. Hitler se ale naštěstí rozhodl prozatím zachovat status quo a 16 Školl, Jaroslav: Břeclavská léta 1938-1945 v zápiscích pamětníka. In: Město Břeclav. Brno 2001. str.235-236. 17 Bartoš, Josef: Projekty propojení okupovaného území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem 1938-1945. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 1999, č.3, str.15.

23 Juryho návrh smetl ze stolu. Jury se ale nevzdal a o dva roky později posílá další žádost, tentokrát o posílení kolonizace říšskými nebo etnickými Němci na Moravě, čímž by se urychlila germanizace a následně by se usnadnilo včlenění jižní Moravy s centrem v Brně do Dolnodunajského landrátu. Ani tento návrh nakonec nebyl realizován a státní správa v Břeclavi tak zůstala nezměněna až do konce války. Břeclavské obyvatelstvo bylo po prvních pět let 2. světové války ušetřeno přímých válečných událostí. Jediná omezení se týkala přísného zatemnění pouličních lamp, domů, bytů, obchodů, světel aut, zajištění okenních tabulí proti tlaku vzduchu a v případě leteckého poplachu bylo nařízeno se co nejrychleji přesunout do sklepů domů nebo do nejbližších protileteckých krytů. Tato pravidla zavedla německá správa v obavě před nepřátelskými nálety již 1.září 1939, ale dlouhou dobu byla jen planou předzvěstí skutečné hrozby. Až v létě 1944 bylo ale možno nad Břeclaví zaznamenat několik letek spojeneckých stíhačů a bombardérů, které mířily buď směrem k Vídni (26.6.) nebo naopak směrem na Horní Slezsko. Ve dnech 3. a 7.7. už však břeclavští občané mohli nad nádražím pozorovat souboje 16 spojeneckých letadel s německými Messerschmidty. Došlo i k několika sestřelům německých strojů, ale poškozená letadla dopadla vždy na území Rakouska a vyhnula se obydleným místům. Tento stav se změnil jednoho podzimního mlhavého dne. Psal se 20.listopad 1944 a již v 8 hodin ráno proběhlo v rozhlase jako mnohokráte předtím upozornění, že se z jižní Itálie (přesněji z letecké základny v Bari) přes Korutany na sever blíží silné letecké spojenecké svazy - asi čtyř set bombardérů a neznámého počtu stíhaček. Kolem půl jedenácté se rozezvučely poplašné sirény a o půl hodiny později již bylo slyšet hluk motorů blížících se strojů. I když většina strojů zamířila přes Břeclav dále do vnitrozemí k cílům hlavně v Brně, Hodoníně, Kroměříži a Opavě, několik desítek bombardérů mělo za cíl určeno centrum Břeclavi. O půl jedné se zhroutily všechny naděje břeclavských, kteří se tiskly ke zdím ve sklepích svých domů, že je bombardování mine. Náletem, který netrval více než tři minuty 18, bylo nejvíce postiženo centrum města, většina budov na náměstí byla poškozena nebo zničena, úřadovnu Gestapa a městský úřad zasáhly bomby přímo, zcela zničen byl barokní kostel sv.václava (jeho sakrální funkci poté převzala až do roku 1995 kaple sv.cyrila a Metoděje u nádraží). Obdobně jako náměstí dopadla obytná čtvrť Dubič, na kterou spadlo celkem 248 bomb. Pro Němce veledůležité železniční nádraží však zůstalo nezasaženo, byla poškozena jen trať z Břeclavi do Hodonína v délce 0,5 km. Celkem při tomto náletu zahynulo kolem 42 břeclavských občanů, kolem 55 bylo zraněno (odvezeni byli do valtické nemocnice) 18 Vzpomínky Růženy Čechové, z rozhovoru 8.4.2007.