SBORNÍK SYMPOZIA Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají Tajomné miesta Veľkej Moravy opäť rozprávajú FOND MIKROPROJEKTŮ
SBORNÍK
Sborník Sympozia Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají Tajomné miesta Veľkej Moravy opäť rozprávajú Obsah: Dana Menoušková, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti Hradisko sv. Klimenta ve světle současného poznání...4 Zdeněk Farkaš, Archeologické múzeum SNM, Bratislava Starý hrad pri obci Podbranč v kontexe iných opevnených polôh v Malých Karpatoch, na Záhorí a na Myjavskej pahorkatine...11 Jarmila Bednaříková, Filozofická fakulta MU Brno Místa tradice...17 Matúš Valihora, Občianske združenie Posledných desať Hradisko Starý hrad v rámci sústredenia slovanských sídlisk a pohrebísk v povodí Myjavy...22 Aleš Homola, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Brno Památková péče a památky Velké Moravy na Jižní Moravě...29 Ján Valihora, Občianske združenie Posledných desať História kopaničiarskeho regiónu organická časť vidieckeho cestovného ruchu...32 Autoři: Jarmila Bednaříková, Zdeněk Farkaš, Aleš Homola, Dana Menoušková, Ján Valihora, Matúš Valihora Vydavatel: Sdružení přátel Hradiska sv. Klimenta a Občianske združenie Posledných desať Osvětimany 2014 Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 3
Hradisko sv. Klimenta ve světle současného poznání Dana Menoušková, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti Úvod Hradisko sv. Klimenta u obce Osvětimany je pozoruhodným místem svázaným s raným středověkem na Moravě a jeho následnou lidovou tradicí. Lokalita s pohnutým osudem 1 a s počátky osídlení již v mladším pravěku zažila a zažívá enormní zájem veřejnosti, vlastenecky nadšených badatelů organizujících zde amatérské archeologické výzkumy, ale i zájem duchovenstva. Řada z těchto aktivit, byť vedena dobrými úmysly, hradisku však spíše uškodila (obr. 1). Právě onen velmi čilý život po životě, po zániku archeologické lokality a aktivity spojené s jejím neodborným průzkumem ji značně znehodnotily a zařadily do seznamu těch moravských lokalit, které byly objeveny a prozkoumány až příliš brzy bez možnosti použití moderních a často i nedestruktivních metod výzkumu. Se sv. Klimentem je spojena nicméně i bohatá odborná publikační činnost vyjadřující se ke vzniku opevnění hradiska, k funkci lokality v 9. století, k datování zániku či stáří zde nalezeného kostela 2. Obr. 1 Hradisko sv. Klimenta, květen 2001, podlaha, provizorní oltář a zastřešení závěru kostela. Patrné osazení nosných kůlů konstrukce přístřešku do nadezděných základů původní stavby, vpravo novodobé kenotafické hroby. Foto Ladislav Chvalkovský, fotoarchiv Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Poloha hradiska Hradisko sv. Klimenta leží v jižní části Chřibů, na rozhraní katastrů obcí Osvětimany a Moravany v nadmořské výšce asi 400 461 m, na protáhlé ostrožně trojúhelného tvaru vymezené Klimentským potokem a bezejmennou vodotečí (obr. 2). Opevnění je tvořeno dvojnásobným valem s dalším valem předsunutým na šíji 3, rozloha činí necelých 22 ha; přístup k vodě je velmi dobrý. 1 Viz SKLENÁŘ 1977, 158 165; VESELÝ 1963, 1969 2 STAŇA 1996, 5 23; týž 1985, 157 200; GALUŠKA 1993, 73 74; PROCHÁZKA 1990, 294; ZACHERLE 1987, 21 34; týž 1975,79 98; MĚŘÍNSKÝ 1986, 62 63; týž 1980, 36,48 49; KONEČNÝ KUDĚLKA MALINOVÁ SAMEK 1977/78, 41; POULÍK 1963, 547 591; HANÁK 1933, 6 9; souhrnně např. MENOUŠKOVÁ 2001, 159 184 3 podrobný popis např. ZACHERLE 1987, 21 34; HRUBÝ 1959 4 SBORNÍK
Ne zcela typická je poloha hradiska, situovaná mimo vlastní hustě osídlenou velkomoravskou oikumenu, rozkládající se především v nivě řeky Moravy. Opakující se nálezy střepů z doby populační exploze lidu popelnicových polí navíc naznačují, že opevnění hradiska nemuselo být postaveno až v době středohradištní 4. Spíše můžeme uvažovat o využití, eventuelně úpravě již existující lokality během 9. až počátku 10. století, což není v regionu situace nijak vzácná 5. Hradisko v písemných pramenech, lidové tradici a výzkumných aktivitách První zmínka o lokalitě přichází velmi záhy. Jde o listinu datovanou v Brně dne 18. dubna 1358, v níž olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi potvrzuje předchozí dar moravského markraběte Jana Jindřicha, který daroval kapli sv. Klimenta u Osvětiman brněnským augustiniánům-poustevníkům, aby při ní zřídili probošství. Listina zmiňuje a lokalizuje kapli, která zde stála ještě před usazením augustiniánů 6. Zánik proboštství je spojován s dobou husitských válek a s rozmezím let 1421 1431 7. Poškození lokality nebylo patrně nikterak fatální, neboť probošt přesídlil jen do blízkých Vřesovic. K návratu mnichů však již nedošlo 8. Definitivní konec osídlení je možné klást na počátek 16. století, což potvrzují také archeologické nálezy. Záhy se však lokalita dočkala dalších aktivit. Po pokladech zde pátrali kolem roku 1770 a posléze na počátku 19. století tehdejší buchlovští páni. Již roku 1837 zde měl V. Jugan vykopat základy kostela a dát na ně naskládat zídky z rozházeného zdiva 9. V letech 1885 a 1888 zde působil Vlastenecký musejní spolek v Olomouci vedený J. Wankelem a K. Černochem. Do Wankelových rukou se dostaly snad Obr 2 Plánek hradiska sv. Klimenta. Průběh opevnění a místa zkoumaná geofyzikálními metodami (označeno G) upraveny dle: Zacherle 1987, 22, obr. 1. i nálezy učiněné stupavským farářem V. Sigmundem a řídícím učitelem J. Faitem. Roku 1878 se začal problematikou svatého Klimentka intenzívně zabývat drahotušský farář F. Přikryl. Další výzkumy i stavba dřevěné kapličky v místech kostelního chóru (1880 či 1885) vyšly z iniciativy boršického faráře J. Studeného (obr. 3). V letech 1903 1905 zde prováděl výzkum poštovní oficiál R. Čechmánek. O povrchových sběrech spolku Starý Velehrad z prostoru hradiska se k roku 1931 zmiňuje V. Hrubý 10. V následujících dvou letech došlo ve spolupráci A. Zelnitia s Československým státním archeologickým ústavem v Praze k průzkumu domnělých staroslovanských mohyl 11 (počítalo se se 60 mohylami). Tento, jakož i poválečný výzkum z roku 1958, ukázaly, že jde jen o navršení zeminy či o vývraty stromů, omylem považované za mohyly. Ještě ve 30. letech provedl J. Böhm orientační výzkum vnějšího valu na jižní straně předhradí. Paralelně s oficiální výzkumnou linií probíhaly nicméně i amatérské snahy po odhalení tajemství hradiska sv. Klimenta. Neznámo jak staré založení augustiniánům předcházejícího kostela spolu s cyrilometodějskou tradicí daly vzniknout myšlenkám o velkomoravském původu kostela, úvahám o jeho funkci coby kněžského učiliště či dočasného útočiště pro ostatky sv. Klimenta. V lidovém podání bylo hradisko spojováno i s místem posledního odpočinku věrozvěsta Metoděje pohřbeného údajně vsedě za oltářem 12. Možný Metodějův hrob byl na hradisku sv. Klimenta různými amatérskými výkopci intenzívně hledán 4 srovnej Menoušková 2001, 174 5 ve stejných dějinných etapách bylo osídlené hradisko Klášťov-Vysoké Pole, obdobně Velké Brdo, viz STAŇA 1985, 199, tab. 1, srovnej též LUTOVSKÝ 2009, 5 9 6 více VESELÝ 1963, 1969, 10 13; HRUBÝ 1959, 22 23 7 Datum útoku a zničení nelze stanovit přesně, viz FIALOVÁ 1952, 353; MĚŘÍNSKÝ 1980, 36; 48 49 8 HRUBÝ 1959, 26 9 Ibid. 34 41 10 Ibid. 40 41 11 HANÁK 1932, 3 12 STAŇA 1996, 5 23; SKLENÁŘ 1977, 158 165; ONDRUŠ 1965, 112; HRUBÝ 1959, 21 27, 56 Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 5
Obr. 3 Kaple postavená na hradisku sv. Klimenta boršickým farářem J. Studeným okolo roku 1885. Kolem zdivo z původního kostela. Z originálu z počátku 20. století reprofoto Ladislav Chvalkovský, fotoarchiv Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Obr. 4 Podvržená náhrobní deska s vyrytým nápisem z domnělého Metodějova hrobu, objevená v letech 1932 1933. Foto Ladislav Chvalkovský, fotoarchiv Slováckého muzea v Uherském Hradišti. už od milénia příchodu věrozvěstů na Velkou Moravu. Výmluvně to ilustruje i skutečnost, že na to, kde je na hradisku Metoděj pohřben, byla dokonce v lednu 1931 dotázána stigmatizovaná Terezie Neumannová. Jinou ženou, která se do hledání Metodějova hrobu zapojila a stala se iniciátorkou výkopů v trati Hroby (severovýchodně od hradiska), byla domkářka ze Stupavy Klementina Maštalířová. Jí je přičítán objev (1932 1933) dvou podvržených náhrobních kamenných desek s vyrytým textem označujícím hrob (obr. 4). Značný posun ve znalostech o lokalitě přinesly až poválené vědecké aktivity. Výzkum Moravského muzea v Brně pod vedením V. Hrubého (1958) a V. Ondruše (1961 62) 13 otevřel vážnou a dodnes neuzavřenou diskusi nad stářím zde nalezených základů kostela. Během 70. 80. let 20. století se hradisko dočkalo vedle sondáže R. Snášila 14 i základního geologického a petrologického průzkumu a geofyzikální prospekce 15. Jejich výsledkem bylo několik podrobných zpráv a nové zaměření lokality 16. Zatím posledním, kdož přispěl k poznávání historie hradiska, byl L. Galuška 17. Zjištění tohoto výzkumu se týkají především konstrukce opevnění (kamenná plenta u vnitřního valu) a objevu výrobního objektu s destrukcí topeniště, střepovým materiálem datovaným do velkomoravského období. Posun ve znalostech o historii hradiska sv. Klimenta je nejmarkantněji patrný na genezi názorů ohledně stavebních fází a stáří zde byvšího kostela. Přičemž jeden z nejstarších plánů stavby z konce 19. století od R. Čechmánka vznikl nejspíše nedopatřením, zaměřením vyskládaných zídek rozpadlého zdiva (obr. 5). Pouze stručným výčtem lze připomenout další, kteří se kostelem a jeho půdorysem zabývali a zhotovili jeho plán: F. Přikryl roku 1890 (obr. 6), A. Prokop roku 1904 (s polygonálním závěrem o pěti stranách osmiúhelníka) 18, znovu R. Čechmánek po výzkumu z let 1903 1905, přičemž předsíň a hlavní loď na něm dosahují stejné šíře, zachyceny jsou i stopy po opěrácích (obr. 7). Při tomto výzkumu došlo k průkopu na východní straně závěru mezi nově objevenými pilíři. Sonda tak zkomplikovala další stavebně-historický průzkum zdiva, probourané základy byly totiž dodatečně vyzděny a v roce 1969 došlo navíc k nadezdění celého základu kostela 19. Ještě roku 1905 zpracoval plán totožný s Čechmánkovým také J. Nevěřil. K základům kostela z lomového pískovce kladeného na maltu se pak vyjádřili i I. L. Červinka a F. Adámek 20. Diskuse o stavebním vývoji kostela se znovu otevřela po publikaci výsledků revizního výzkumu, který na akropoli na přelomu 50 a 60. let prováděli V. Hrubý a V. Ondruš (obr. 8). Byla odkryta stavba o vnější délce 2520 cm 21, 13 Ibid. 41 14 MICHNA 1973, 194 15 ZACHERLE 1987, 21 23 16 ZACHERLE 1987; týž 1975; HAŠEK MAYER 1976 17 GALUŠKA1993, 73 74 18 Souhrnný přehled viz HRUBÝ 1959, 50 51, obr. 10 19 ZACHERLE 1987, 31 20 HRUBÝ 1959, 51 21 ONDRUŠ 1965, 114 6 SBORNÍK
k jejímuž závěru náleželo celkem šest symetricky umístěných opěrných pilířů. Ty shledal autor výzkumu jako mladší přístavbu, neboť se mu nejevily svázané se zdivem. Předpokládal, že nejprve bylo postaveno kněžiště s půlkruhovým závěrem, posléze chrámová loď, nakonec (v době augustiniánského probošství) předsíň, opěrné pilíře a došlo k zazdění původního vchodu do kněžiště. Ve vzdálenosti asi 80 m západně od kostela byly zachyceny neporušené středohradištní kulturní vrstvy se zlomky omítkové malty. Přítomnost malty indikující existenci stavby s omítnutými stěnami již v 9. století vedla V. Ondruše k dataci nejstarší části do velkomoravského období. Z řad historiků umění se k novým poznatkům vyjádřil V. Kotrba 22. Nesouhlasil s velkomoravským stářím zjevně gotizujícího závěru. Kalkuloval ovšem s velkomoravským stářím lodi a předsíně (nartexu), které přičítal funkci mnišského obydlí kenobia. Analogie shromáždil v půdorysném řešení karolínského kostela z Naubornu, kostela z polské Lęczyce a v půdorysu kláštera basilinánů v maďarském Visegradě (obé z 11. století). V roce 1976 se ke stavebním dějinám kostela znovu a zásadním způsobem vyjádřili historici umění, a to v podobě amatérské sondy v závěru lodi 23. Obvodové zdivo závěra svázené (alepoň v místě sondy!) s gotickým opěrákem a předstouplé zdivo základové podnože vedlo k jednoznačnému závěru. V protikladu se zjištěním V. Ondruše bylo konstatováno, že stavba kostela (především jeho závěru) tak mohla vzniknout až v souvislosti s augustiniány. Otázka stáří církevní stravby jde ruku v ruce s problematikou hledání hrobu biskupa Metoděje na lokalitě, resp. s hledáním pohřebiště či hrobů jako takových. Ty jsou známé již z výzkumu R. Čechmánka a jeden z nich byl intrpretovaný jako hrob sv. Metoděje. Antropologické vyhodnocení J. Chocholem 24 však ukázalo, že se jedná o kosti z nejspíše 4 jedinců. Na základě srovnávacího materiálu s důrazem na analogie v opotřebování chrupu je kostra muže ze souboru datována až do 13. 15. století. Také roztroušené kosterní ostatky a dva hroby po stranách kněžiště objevené výzkumem V. Ondruše bývají řazeny do středověké fáze stavby. Velkomoravské pohřebiště, popřípadě jednotlivé hroby datované do tohoto období tedy na lokalitě doposud zjištěny nebyly. Ačkoli lze předpokládat, že právě z rozrušeného hrobu by mohl pocházet nestratifikovaný nález zlaté byzantské mince solidu císaře Theofila z prvé poloviny 9. století nalezený na hradisku již v letech 1922 1923. Spojitost s hrobovým nálezem je minci přisuzována pro její zachovalost, je pravděpodobné, že do země se dostala záhy po vyražení 25. Neověřená je rovněž zpráva o existenci ještě jednoho solidu pocházejícího ze sběrů na hradisku (ústní informace J. Pavelčíka). Obr. 5 Hradisko sv. Klimenta. Plán kostela podle R. Čechmánka, konec 19. století. Podle: Hrubý 1959, 50, obr. 9. Obr. 6 Plán kostela podle F. Přikryla. Ppodle Hrubý 1959, obr. 10. Obr. 7 Plán kostela dle J. Nevěřila a R. Čechmánka vznikl na základě výzkumu z let 1903 1905. Podle Hrubý 1959, obr. 10. Závěr kostela je na něm již polygonální, opatřený opěráky a předsíň dosahuje stejné šíře jako loď. Obr. 8 Stavební fáze kostela podle V. Ondruše. Nejstarší zdivo černě (závěr), přístavba šedě (loď), středověké zásahy jsou vyplněné bíle (předsíň, opěráky, dozdění závěru). 22 KOTRBA1964, 354 356 23 KONEČNÝ KUDĚLKA MALINOVÁ SAMEK 1977/1978, 41 24 CHOCHOL 1959, 60 63 25 SEJBAL 1959, 64 Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 7
Shrnutí a další možnosti bádání Nálezová situace hradiska sv. Klimenta je velmi složitá. Je daná starší pravěkou fází osídlení, jen málo známým středohradištním horizontem, existencí augustiniánského probošství, fungujícího ve druhé polovině 14. až první třetině 15. století, ale i nejrůznějšími amatérskými výkopy vedenými a oživovanými cyrilometodějskou tradicí 26, také ale nedostatečným odborným archeologickým průzkumem. Původní snahy objevit zde ukrytý poklad, domnělý hrob Metodějův či snadná dostupnost volně ležícího stavebního materiálu vedly k vážnému narušení lokality a jak uváděl již V. Ondruš i ke zpochybnění jejího významu 27. Za současného stavu poznání je možné chronologické počátky lokality hledat s velkou pravděpodobností již v době popelnicových polí, následovalo osídlení v době středo-mladohradištní končící během 10. a 11. století. Tento, jinak celkově málo probádaný a s dobou temna srovnávaný, horizont hradiska je dokumentován z blízkosti vrcholové plošiny 28. V kontextu s novými nálezy ze stejného časového úseku z dalších lokalit Uherskohradišťska (např. z areálu Archeoskanzenu v Modré 29 nebo ze Starého Města) by bylo ovšem vhodné provést jejich srovnání a revizi. Během 10. a 11. století je hradisko opuštěno, ožívá s příchodem augustiniánů (v polovině 14. století) a definitivně osídlení zaniká počátkem 16. století 30. Na vlastní akropoli bylo výzkumy V. Hrubého a V. Ondruše zachyceno poměrně velké množství nálezů středohradištní i středověké keramiky (včetně dna z loštického poháru), hojnost zvířecích kostí, kostěné a železné předměty, kamenné brousky aj. Dle nálezů železné strusky se dokonce uvažuje i o místní hutnické výrobě či kovářském zpracování železa 31. Zachycena byla rovněž kovolitecká dílna s nálezy tyglíků a s nataveninami z barevných kovů. Objekt na zpracování železa, datovaný materiálem do velkomoravského období, potvrdil i výzkum z roku 1989 32. Zaznamenány byly rovněž stopy po obydlí s kamenným ohništěm. Řada příbytků navazujících na sebe, datovaných keramikou do 9. století, měla stát asi 40 50 metrů na západ od kostela 33. Opakující se nálezy střepů z doby popelnicových polí, zmiňované také v kontextu valů, problematizují tezi o vybudování celého opevnění během 9. a 10. století, tak, jak ji publikoval V. Hrubý 34. Spíše je možné uvažovat o využití a případné modifikaci již stávajícího hradiska či jeho pozůstatků. Nic nového prozatím nemůžeme říci ani k datování kostela, případně jednotlivých jeho stavebních fází. Bez obnažení jeho základů a to (s ohledem na četné stavební a výzkumné aktivity) nejlépe v celé šíři a bez důkladného stavebně-historického průzkumu a participace archeologů s historiky umění, popř. historiky architektury nelze tuto problematiku uspokojivě řešit. V souvislosti se zvažovaným stáří kostela navíc zaráží absence pohřbů z velkomoravského období. Dvěma nepřímými indikátory existence (zděné) církevní stavby již v 9. století tak prozatím zůstávají nález zlatého solidu a stopy omítkové malty v uzavřených středohradištních objektech. Interpretace hradiska jako klášterní komunity situované v ústraní, kterou před půlstoletím postavil V. Hrubý na hypotéze existence středohradištního kostela, relativně malé hustotě osídlení a absenci kostí lovné zvěře a kostí ptačích (včetně slepice, husy apod.) 35 je dnes již neudržitelná. Polemizovat by se dalo i s pozdější hypotézou Č. Stani 36, který hradisko interpretoval jako ústředí menší sídelní komory s možnou strážní funkcí. Značná odloučenost lokality od soudobého osídlení v nivě řeky Moravy, odlehlost i vůči důležitým komunikačním spojnicím staroměstsko-uherskohradišťské aglomerace a zároveň absence jakýchkoliv nálezů, které by naznačovaly pobyt mnišské komunity (křížky, kaptorgy, stily ) nebo pobyt jakýchkoliv elit, spíše nahrávají možnosti využití staršího hradiska jako refugia v době nebezpečí, čemuž by odpovídal i sortiment a charakter nálezů a nálezových situací na lokalitě. Specifika středohradištní fáze osídlení hradiska sv. Klimenta z pohledu soudobého archeologického bádání lze tedy shrnout do těchto bodů: leží stranou výrazných velkomoravských center dolního Pomoraví neznáme z něj pohřby elity, která by bezesporu na ústředním hradisku menší sídelní komory spočinula v těsné blízkosti zvažovaného kostela; až na výjimku nejsou známy cennější předměty (např. součásti oděvu gombíky, šperky, nákončí, ostruhy), které by elitu a její pohřby indikovaly hradisko vykazuje běžné projevy hospodářských a v domácnostech prováděných činností a neprojevuje se žádnými odchylkami směrem k religióznímu charakteru, chybí nálezy křížků (běžných například v prostoru staroměstsko-uherskohradišťské 26 srovnej též ŘEPA 2003, 23 26 27 ONDRUŠ 1965, 112 115 28 Ibid. 115 29 viz ústní informace vedoucích výzkumů v Modré M. Vaškových a ve Starém Městě L. Galušky, kterým tímto děkuji 30 HRUBÝ 1959, 49 31 ONDRUŠ 1965, 114 32 GALUŠKA 1993, 73 33 ONDRUŠ 1965, 114 34 HRUBÝ 1959 35 Ibid. 54 59; srovnání hypotetické svatoklimentské klášterní komunity s řeholí sv. Basila, jejíž příslušníci nesměli požívat opeřence 36 STAŇA 1985, 182, 197 8 SBORNÍK
aglomerace), stilů (známých z prostoru církevního centra a školy v Uherském Hradišti-Sadech) atd. Charakter nálezů ( kuchyňská keramika, kostěné proplétáčky, výrobní objekty svědčící o kovodělných aktivitách) ukazuje na spíše běžný sídelní celek nijak nevybočující z řady jiných sídlišť S těmito specifiky souvisí i možné perspektivy a úkoly budoucích výzkumů, ať už nedestruktivních či destruktivních: důkladné vyhodnocení starších i nově získaných nálezových celků za účelem potvrzení chronologických horizontů osídlení lokality, jejího potencionálního počátku v pravěku a dále s ohledem na přežívání hradiska do 10. eventuelně 11. století, což by mohlo otevřít cestu k interpretaci funkce hradiska zvážit možnosti další geofyzikální prospekce akropole a vybraných míst předhradí zvážit možnosti detektorové prospekce lokality na základě předchozího nedestruktivního průzkumu provést řezy valy a sondáže v dalších pozitivně se jevících místech provést co nejkompletnější průzkum zdiva kostela, včetně stavebně-historického průzkumu a výzkumu akropole. Použitá literatura FIALOVÁ, V. 1952: Tábor moravských husitů v Nedakonicích. Časopis Moravského musea, vědy společenské, XXXVII, 346 360. GALUŠKA, L. 1993: Archeologický výzkum na slovanském hradišti sv. Klimenta u Osvětiman (okr. Uherské Hradiště). Přehled výzkumů 1989, 73 74. HANÁK, K 1932: Činnost spolku za rok 1931. Sborník velehradský III, Nová řada, 3 5. HANÁK, K. 1933: Výroční zpráva o činnosti spolku. Sborník velehradský IV, Nová řada, 4 6. HAŠEK, V. MAYER, S. 1976: Výroční zpráva úkolu č. 1701 Aplikace geofyzikálních metod v archeologii. Etapa 1975. 2.3.1. Hradisko sv. Klimenta u Koryčan. 22 27, příl. 5 10. HRUBÝ, V. 1959: Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman. Časopis Moravského musea, vědy společenské, XLIV, 19 59, 65 70. HRUBÝ, V. 1965: Byl nalezen hrob věrozvěsta Metoděje? In: Almanach Velká Morava. 147 149, Brno. CHOCHOL, J. 1959: Informativní posudek o kostrových pozůstatcích z Osvětiman. Časopis Moravského musea, vědy společenské, XLIV, 60 63. KONEČNÝ, L. KUDĚLKA, Z. MALINOVÁ, R. SAMEK, B. 1977/78: Výzkum románské architektury na Moravě I. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, řada F 21/22, 39 42. KOTRBA, V. 1964: Církevní stavby Velké Moravy. Umění XII, 325 361. LUTOVSKÝ, M. 2009: Doba hradištní bez hradišť? Úvaha nad strukturou, chronologii a terminologií raně středověkých fortifikací v Čechách. In: Dresler, P. Měřínský, Z. eds.: Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Sborník příspěvků přednesených na pracovním setkání Archeologie doby hradištní ve dnech 24. 26.4. 2006. 5 9, Brno. MENOUŠKOVÁ, D. 2001: Hradisko sv. Klimenta. Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana I/2000. 159 184. Brno. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1986: Morava v 10. století ve světle archeologických nálezů. Památky archeologické LXXVII, 18 80. MĚŘÍNSKÝ, Z. 1980: Morava za husitských válek ve světle archeologických nálezů a výzkumů. Archaeologia historica V., 31 68. MICHNA, P. J. 1973: Přehled archeologických výzkumů na Moravě za rok 1972. Vlastivědný věstník moravský XXV, 190 196. ONDRUŠ, V. 1965: Velkomoravský kostel na hradisku sv. Klimenta. In: Almanach Velká Morava. 112 115, Brno. PROCHÁZKA, R. 1990: Charakteristika opevňovacích konstrukcí předvelkomoravských a velkomoravských hradišť na Moravě. In: Pravěké a slovanské osídlení Moravy. Sborník k 80. narozeninám Josefa Poulíka. 288 306, Brno. POULÍK, J. 1963: Archeologické výzkumy a Velká Morava. Archeologické rozhledy XV, 547 591. ŘEPA, M. 2003: Hory, věrozvěstové a bodří Moraváci. Dějiny a současnost 3/2003, 23 26. SEJBAL, J. 1959: Nález zlaté byzantské mince z hradiska sv. Klimenta u Osvětiman. Časopis Moravského musea, vědy společenské, XLIV, 63 64. SKLENÁŘ, K. 1977: Slepé uličky archeologie. 158 165, Praha. STAŇA, Č. 1985: Mährische Burgwälle im 9. Jahrhundert. In: Die Bayern und ihre Nachbarn. Teil 2, 157 200, 8 tb. Wien. STAŇA, Č: 1996: Hledáme hrob sv. Metoděje. Sborník velehradský, Třetí řada, 5 23. VESELÝ, J. M. 1963, 1969: Svatoklimentský listář. Staré Město-Veligrad, Řím. ZACHERLE, S. 1975: Geologická pozorování na hradisku sv. Klimenta u Osvětiman a otázka provenience velkomoravského stavebního materiálu. Časopis Moravského muzea, vědy společenské, LX, 79 98. ZACHERLE, S. 1987: Nové poznatky o klimentském hradisku u Osvětiman. Slovácko XXIX, 21 33. Uherské Hradiště. ZELNITIUS, A. 1948: Sv. Kliment a hora sv. Klimenta u Osvětiman. Sborník velehradský, XVI, Nová řada, 65 71. Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 9
10 SBORNÍK
Starý hrad pri obci Podbranč v kontexe iných opevnených polôh v Malých Karpatoch, na Záhorí a na Myjavskej pahorkatine. Zdeněk Farkaš Opevnená poloha Starý hrad, v literatúre známa aj pod názvom Bukovec či Starý hrad nad Bukovcom, leží v katastri obce Podbranč, okr. Senica, juhovýchodne od osady Podzámok. Nachádza sa na Myjavskej pahorkatine na z troch strán prírodou chránenom, na temene pomerne rovnom vŕšku s najvyšším bodom dosahujúcim 454 m n.m (obr. 1). Jeho výrazne pretiahnutý tvar v dĺžke takmer 500 m približne v smere západ východ je prispôsobený geomorfologickým podmienkam (obr. 3). Zo severu, v smere k stredovekému hradu Branč je ohraničený skalnou stenou tu začínajúceho bradlového pásma, zo západu a juhu zas strmými svahmi (obr. 2). Mierne na juh sklonený ostroh je spojený s masívom Myjavskej pahorkatiny cez plytšie sedlo iba na východe a juhovýchode. Geologické podložie lokality tvoria podľa geologickej mapy kalpionelové vápence, v sedielku prekryté diluviálnymi sedimentmi. V severnej skalnej stene sa vo vápencoch vytvorili krasové útvary, vrátane menších jaskyniek, zrejme aspoň sporadicky využívané už v praveku. Sčasti až na povrch vystupujúce vápence vytvorili v rámci opevnenej polohy rôzne, viac či menej bizarné zoskupenia, ktoré našli odzrkadlenie v staršej aj modernej miestnej mytológii. Š. Janšák 1 uviedol ako prvý v r. 1913 Starý hrad do odbornej literatúry a zverejnil aj jeho jediné doteraz publikované zameranie, a to vrátane priebehu valov a vstupných otvorov (obr. 3). Napriek dominantnej polohe je po celom obvode, vrátane skalného zrázu, chránený umelým opevnením, ktoré v súčasnosti pozostáva z valového násypu, ktorého dĺžka presahuje jeden kilometer. 2 Najväčšia šírka opevnenia sa pohybuje okolo 145 m. 3 Najvyššiu zachovanú výšku dosahujú valy na mieste pri dnešnom severovýchodným vstupe na opevnenú plochu, okolo 5 m, kde fortifikácia pretína iba mierny, dnes zväčša zatrávnený svah. Na južnej strane bola hradba zdvojená a na východe, chránil vstup ďalší vnútorný, avšak k vonkajšiemu opevneniu sa neprimkýnajúci násyp. Ešte iný, na pláne nezachytený násyp je predsunutý pred vnútorné opevnenie v mieste najľahšieho prístupu na lokalitu od severovýchodu až východu. Š. Janšák uskutočnil na Starom hrade aj prvé menšie výkopy, z ktorých získal početné zlomky keramiky, mazanicu a zvieracie kosti. 4 Ďalšie zaznamenané odborne zamerané výkopové práce na lokalite zrealizoval až v rokoch 1946 1947 V. Šemmer, zanietený archeológ-amatér, avšak pod odborným vedením V. Budinského-Kričku z vtedajšieho Štátneho archeologického ústavu v Martine. Odkryli Obr. 1 Podbranč, okr. Senica. Starý hrad. Obr. 2 Podbranč, okr. Senica. Poloha Starý hrad podľ a zamerania Ústavu geodézie nižšej Slovenskej vysokej školy technickej v Bratislave z roku 1947. Uloženie: Úsek dokumentácie Archeologického ústavu SAV v Nitre. Upravené. Obr. 3 Podbranč, okr. Senica Starý hrad podľa zamerania Š. Janšáka. 1 JANŠÁK, Š. 1913: Objavenie starého predhistorického hradišťa so spečeným valom na takzvanom Starom Hrade pri Branči 6. a 8. augusta 1913. Časopis muzeálnej slovenskej spoločnosti 16, 65 72. 2 Podľa Š. Janšáka asi 1060 m. 3 JANŠÁK, Š. cit. štúdia, 69. 4 JANŠÁK, Š. cit. štúdia, 69 a n. Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 11
Obr. 4 Malé Karpaty a Záhorská nížina s dokladmi pravekých až ranonovovekých opevnených polôh. Južná časť. mestské fortifikácie (stredovek, novovek) valové opevnenie (bez datovania) stredoveký drevozemný hrádok, pevnôstka alebo opevnený bod stredoveký kamenný hrad, príp. ranonovoveká pevnosť informácia o opevnení, ktoré bolo buď zničené, alebo sa ho nepodarilo zatiaľ overiť neolitický rondel ruina kláštora tu štyri sondy z ktorých rezy valom poukázali na pomerne zložitú konštrukciu hradby z kamenných, na sucho kladených blokov a doložili výrazné prepálenie násypových vrstiev. 5 Už predtým na základe výrazných, aj na povrchu viditeľných stôp po požiari, ktorému podľahla aspoň časť hradby, priradili niektorí bádatelia Starý hrad medzi opevnenia s tzv. spečenými valmi. 6 V jednej zo sond s rozmermi 7 4 m, umiestnenej na vnútornej ploche fortifikácie zachytil V. Šemmer pod sýtočiernou ornicou 30 až 40 cm hrubú kultúrnu vrstvu, z ktorej sa okrem keramiky podarilo vyzdvihnúť aj sklenú perlu s bielou vlnovkou. Fragmenty keramiky a početná mazanica sa nachádzali aj v ostatných sondách, na mieste rôznych výkopov a zvieracích nor. Súčasťou terénnej akcie bolo aj podrobné výškopisné zameranie lokality pracovníkmi vtedajšieho Ústavu geodézie nižšej SVŠT v Bratislave, ale bez zvýraznenia priebehu valov, priekop a priečnych rezov fortifikáciou (obr. 2) Do opätovnej pozornosti archeológov sa Starý hrad v Podbranči dostal až na začiatku deväťdesiatych rokov 20. storočia spolu s aktivitami I. Vaška, ktoré ktorý tu pri svojej snahe spochybniť doposiaľ vžitú predstavu o pôvode a vývoji ľudstva uskutočnil aj niekoľko plošne nezanedbateľných výkopov priamo na opevnenej ploche a v skalných dutinách jej severného skalného zrázu. Odborné komisie konštatovali, že ako on, tak zrejme aj iní amatéri narušili terén s archeologickými nálezmi (predovšetkým s množstvom mazanice s odtlačkami drevených konštrukcií a sekundárne prepálenej keramiky). Súčasne sa dozvedeli aj o početných miestnych aktivitách vtedy len nastupujúcej komunity detektoristov, ktorí údajne objavili na lúke pred severovýchodnou bránou, medzi vnútorným a predsunutým opevnením, väčšie množstvo roztrúsených rímskych mincí. Podľa súčasných, výrazne medzerovitých poznatkov ovplyvnených absenciou moderného archeologického výskumu, môžeme zatiaľ zosumarizovať, že poloha bola aspoň príležitostne osídlená už počas eneolitu, a to ľudom badenskej kultúry na prelome 4. a 3. tisícročia pred Kr. Pre absenciu materiálu však nie je možné ju zaradiť do niektorého z jej vývojových stupňov. Najväčšie zastúpenie v nálezovom fonde majú zatiaľ fragmenty nádob z mladšej až neskorej doby bronzovej, pričom na prelom doby bronzovej a halštatskej hradisko kládol už J. Eisner, 7 a z mladšej až neskorej doby laténskej. Podľa L. Zachara, jedného z pravidelných účastníkov komisií na počiatku 90.-tych rokov 20. storočia, však bol materiál z tohto obdobia výrazne ovplyvnený kultúrnym prostredím púchovskej kultúry, s ktorým by mohli súvisieť aj niektoré nálezy, predovšetkým zo staršej doby rímskej. Strategicky významná poloha však bola aspoň sporadicky využívaná aj neskôr, čo dokladajú zlomky nádob a predovšetkým železná ostroha s háčikmi z obdobia včasného stredoveku. 8 Nálezy z obdobia vrcholného stredoveku sú na podobných polohách takmer pravidlom a zrejme okrem príležitostného využitia polohy v jej primárnej, teda obrannej a strategickej funkcii, odzrkadľujú aj rôzne hospodárske aktivity vtedajšieho obyvateľstva. Podľa súčasných, veľmi medzerovitých poznatkov, kde okrem moderného archeologického výskumu chýba aj súčasným podmienkam a požiadavkám zodpovedajúce geodetické zameranie polohy, vrátane predsunutých valov a profilov opevnenia, možno predpokladať, že podobne ako pri väčšom množstve hradísk na prirodzených vyvýšeninách západného Slovenska možno hľadať prvé fortifikačné aktivity na Starom hrade nad Podbrančom niekedy v priebehu mladšej až neskorej doby bronzovej, kedy sa objavujú aj drevozemné hradby s čelným kamenným, na sucho kladeným múrikom. Tomuto obdobiu zodpovedá zrejme aj väčšina tu doposiaľ nájdenej keramiky. Druhým významným obdobím bola doba laténska, s prípadným zásahom púchovskej kultúry pomerne výrazne 5 Podľa správ V. Šemmera a V. Budinského-Kričku, uložených pod č. 240/46, 436/47 a 444/47 v dokumentácii Archeologického ústavu SAV v Nitre. 6 EISNER, J. 1933: Slovensko v pravěku. Bratislava, 155 156; JANŠÁK, Š. 1964: K problematike predhistorických hradísk na Slovensku. In: Študijné zvesti AÚ SAV Nitra, 13, 14. 7 EISNER, J. cit. Dielo, 155 156; EISNER, J. 1947: Slovensko v dobe kultúry hradištnej. In: Slovenské dejiny. Diel 1, Bratislava 1947, 144. 8 DRAHOŠOVÁ, V. 1995: Starý hrad. Záhorie 1995, č. 4, 18 19. 12 SBORNÍK
smerom na juh. Podľa súčasných poznatkov osídlenie v období včasného stredoveku, tu azda zúženého na 8. až 11. storočie bolo iba druhotné a staršiu fortifikáciu slovanské obyvateľstvo azda iba využilo, prípadne revitalizovalo tak, ako na niektorých iných polohách v Malých Karpatoch či na Záhorí. Starý hrad zrejme nepatril medzi centrálne, prípadne primárne budované pevnosti Veľkej Moravy. Vyššie zosumarizované poznatky však môže zmeniť budúci výskum. Výskum opevnených polôh na území Záhoria, Chvojnickej a Myjavskej pahorkatiny je stále iba v začiatkoch. K známym valovým fortifikáciám, ako je Starý hrad pri Podbranči, Unínu či Skalici len pomaly pribúdajú nové polohy, napr. v Radimove, hoci podľa niektorých, predovšetkým miestnych záujemcov o archeológiu je ich podstatne viac, napr. v okolí Sobotišťa, Vrboviec a pod. Niekedy v súčasnosti ťažko identifikovať aj polohy, ktoré za praveké, či včasnostredoveké hradiská považoval Š. Janšák, 9 napr. v Malackách či Kútoch a len v hypotetickej polohe ostávajú úvahy o starších predchodcoch hradov v Holíči a Šaštíne-Strážoch. O čosi lepšie je na tom poznanie o fortifikačnej činnosti v oblasti Malých Karpát, kde však do súčasného súpisu napriek jednej z najväčších koncentrácií archeológov na km 2 na Slovensku každoročne pribúdajú nové, doteraz neznáme polohy. Popritom stále ostáva neidentifikovaná časť iných, ktorých existenciu možno predpokladať na podklade miestnych názvov, historických správ alebo Obr. 5 Malé Karpaty, Záhorská nížina a Myjavská pahorkatina s dokladmi pravekých až ranonovovekých opevnených polôh. Severná časť. mestské fortifikácie (stredovek, novovek) valové opevnenie (bez datovania) stredoveký drevozemný hrádok, pevnôstka alebo opevnený bod stredoveký kamenný hrad, príp. ranonovoveká pevnosť informácia o opevnení, ktoré bolo buď zničené, alebo sa ho nepodarilo zatiaľ overiť neolitický rondel nedokonalej lokalizácie polohy staršími bádateľmi, predovšetkým ešte v 19. storočí (obr. 4, 5). Aj v tomto prípade je počet výrazných centier, spájaných predovšetkým z obdobím Veľkej Moravy, prípadne jej formovaním sa v 30.-tych rokoch 9. storočia relatívne malý. 10 K centrám ako Devín a Bratislava, tie však vyrástli na starších základoch, možno priradiť predovšetkým hradisko Neštich nad Svätým Jurom. 11 Ako nové vznikli v priebehu 9. storočia dve hradiská nad Devínskou Novou Vsou, mestskou časťou Bratislavy a zrejme ešte predveľkomoravský pôvod má relatívne malé opevnenie v polohe Dračí hrádok pri Borinke s nálezmi keramiky i liatych kovaní avarského typu. Či však na zaradenie výrazného blízkeho opevnenia v polohe Okopanec do tejto doby stačia nálezy predovšetkým železných motýk v blízkosti valu s mohutnou priekopou, môže dať odpoveď až budúci výskum. 12 Tzv. liate avarské kovania už nie sú na malokarpatských hradiskách či v ich bezprostrednej blízkosti ojedinelé, napr. Pohanská pri Plaveckom Podhradí, Horné a Dolné Orešany, Smolenice-Molpír, 13 ale nemožno zatiaľ rozhodnúť, či súvisia len so sekundárnym využitím už opevnenej polohy alebo jej prebudovávaním či rozširovaním, ako v o čosi mladšom prípade Zámčiska nad Modrou 14 alebo Hrádku pri Prašníku. 15 Veľkú časť valových opevnení v Malých Karpatoch možno okrem mladšej a neskorej doby bronzovej spájať popri neustále narastajúcich dokladoch o aspoň revitalizácii, ak nie priamo založení niektorých z nich v dobe laténskej aj s obdobím vrcholného stredoveku, predovšetkým 13. až začiatkom 14. storočia, keď niektoré z nich azda boli predchodcami neskorších, blízko nich stojacich kamenných hradov, prípadne fortifikáciami, ktoré zanikli vo víre búrlivých udalostí poslednej tretiny až prvej polovice 14. storočia a neskôr už nemali žiaden strategický význam. Do tohto obdobia spadá aj posledná prestavba Zámčiska nad Modrou, ktoré sa zrejme zmenilo na dočasný vojenský tábor či oporný bod. 16 Doposiaľ bez archeologického výskumu je problematické časové zaradenie niektorých, 9 JANŠÁK, Š. 1966: Brány do dávnoveku. Bratislava, frontispice. 10 HULÍNEK, D. 2008: Funkčné členenie veľkomoravských opevnených sídlisk na základe ich spoločenského významu a kontinuita ich pretrvávania v 10. Storočí (Morava a západné a stredné Slovensko). In: Štefanovičová, T. Hulínek. D. (eds.): Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska. Bratislava 2008, 212 a n. 11 Mimoriadne podnetný archeologický výskum tu v súčasnosti prebieha pod vedením J. Vaváka z Malokarpatského múzea v Pezinku. VAVÁK, J. 2010: Nové poznatky k najstarším dejinám Svätého Jura. In: Štefániková, Z. (ed.): Zo starších dejín Svätého Jura. Svätý Jur, 7 30. 12 FARKAŠ, Z. 2012/2013: Nepísané dejiny Dračieho hrádku nad Borinkou. In: Stupava. História. Pamiatky. Osobnosti. Príroda 7, 15 20. 13 TURČAN, V. 1994: Ďalšie slovanské nálezy zo Smoleníc-Molpíra. Zborník SNM 88, Archeológia 4, 75 84.; RUTTKAY, M. 2012: Mocenské centrá Nitrianskeho kniežatstva. In: Panis, B. Ruttkay, M. Turčan, V. 2012 (eds.): Bratia, ktorí menili svet Konštantin a Metod. Príspevky z konferencie. Bratislava, obr. 3. 14 FARKAŠ, Z. 2001: Zisťovací výskum v Modre, poloha Zámčisko. Zborník SNM 95, Archeológia 11, 164 165. 15 NOVÁK, P. 2011: Záchranný výzkum hradiště v Prašníku (Hrádok). Most, 71 85. 16 FARKAŠ, Z. 2001: Zisťovací výskum v Modre, poloha Zámčisko. Zborník SNM 95, Archeológia 11, 164. Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 13
výberom polohy i charakterom opevnenia blízkych polôh, ktoré sa jednou stranou dotýkajú výraznej strminy bez náznakov opevnenia. K nej potom prilieha výrazný oblúkový, z vonkajšej strany hlbokou priekopu lemovaný val. Získané nálezy ich zatiaľ iba rámcovo umožňujú zaradiť do včasného až vrcholného stredoveku (napr. Častá, Dolné Orešany, Dechtice). Samozrejme, že staršie opevnenia boli niekedy využívané v nepokojných dobách stredoveku aj v novoveku, napr. Čertova brázda v priebehu 15. storočia alebo Pohanská ako východisko útoku gen. S. Heistera v r. 1706 na Plavecký hrad. Použitá literatúra DRAHOŠOVÁ, V. 1995: Starý hrad. Záhorie 1995, č. 4, 18 19. EISNER, J. 1933: Slovensko v pravěku. Bratislava. EISNER, J. 1947: Slovensko v dobe kultúry hradištnej. In: Slovenské dejiny. Diel 1, Bratislava 1947, 120 158. FARKAŠ, Z. 2001: Zisťovací výskum v Modre, poloha Zámčisko. Zborník SNM 95, Archeológia 11, 135 168. FARKAŠ, Z. 2012/2013: Nepísané dejiny Dračieho hrádku nad Borinkou. In: Stupava. História. Pamiatky. Osobnosti. Príroda 7, 15 20. HULÍNEK, D. 2008: Funkčné členenie veľkomoravských opevnených sídlisk na základe ich spoločenského významu a kontinuita ich pretrvávania v 10. Storočí (Morava a západné a stredné Slovensko). In: Štefanovičová, T. Hulínek. D. (eds.): Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska. Bratislava 2008, 195 252. JANŠÁK, Š. 1913: Objavenie starého predhistorického hradišťa so spečeným valom na takzvanom Starom Hrade pri Branči 6. a 8. augusta 1913. Časopis muzeálnej slovenskej spoločnosti 16, 65 72. JANŠÁK, Š. 1964: K problematike predhistorických hradísk na Slovensku. In: Študijné zvesti AÚ SAV Nitra, 13, 9 20. JANŠÁK, Š. 1966: Brány do dávnoveku. Bratislava. NOVÁK, P. 2011: Záchranný výzkum hradiště v Prašníku (Hrádok). Most. RUTTKAY, M. 2012: Mocenské centrá Nitrianskeho kniežatstva. In: Panis, B. Ruttkay, M. Turčan, V. 2012 (eds.): Bratia, ktorí menili svet Konštantin a Metod. Príspevky z konferencie. Bratislava, 115 144 TURČAN, V. 1994: Ďalšie slovanské nálezy zo Smoleníc-Molpíra. Zborník SNM 88, Archeológia 4, 75 84. VAVÁK, J. 2010: Nové poznatky k najstarším dejinám Svätého Jura. In: Štefániková, Z. (ed.): Zo starších dejín Svätého Jura. Svätý Jur, 7 30. Resumé Starý hrad pri obci Podbranč v kontexe iných opevnených polôh v Malých Karpatoch, na Záhorí a na Myjavskej pahorkatine. Zdeněk Farkaš Opevnená poloha Starý hrad, v literatúre známa aj pod názvom Bukovec či Starý hrad nad Bukovcom, leží v katastri obce Podbranč, okr. Senica, juhovýchodne od osady Podzámok. Nachádza sa na Myjavskej pahorkatine na z troch strán prírodou chránenom, na temene pomerne rovnom vŕšku s najvyšším bodom dosahujúcim 454 m n.m (obr. 1). Jeho výrazne pretiahnutý tvar v dĺžke takmer 500 m približne v smere západ východ je prispôsobený geomorfologickým podmienkam (obr. 3). Zo severu, v smere k stredovekému hradu Branč je ohraničený skalnou stenou tu začínajúceho bradlového pásma, zo západu a juhu zas strmými svahmi (obr. 2). Mierne na juh sklonený ostroh je spojený s masívom Myjavskej pahorkatiny cez plytšie sedlo iba na východe a juhovýchode. Geologické podložie lokality tvoria kalpionelové vápence, v sedielku prekryté diluviálnymi sedimentmi. V severnej skalnej stene sa vo vápencoch vytvorili krasové útvary, vrátane menších jaskyniek, zrejme aspoň sporadicky využívané už v praveku. Sčasti až na povrch vystupujúce vápence vytvorili v rámci opevnenej polohy rôzne, viac či menej bizarné zoskupenia. Do odbornej literatúry sa dostal Starý hrad po prvý raz v r. 1913, keď Š. Janšák 1 zverejnil aj jeho jediné doteraz publikované zameranie, a to vrátane priebehu valov a vstupných otvorov (obr. 3). Na južnej strane bola hradba zdvojená a na východe, chránil vstup ďalší vnútorný, avšak k vonkajšiemu opevneniu sa neprimkýnajúci násyp. Iný, na pláne nezachytený násyp je predsunutý pred vnútorné opevnenie aj v mieste najľahšieho prístupu na lokalitu od severovýchodu až východu. V druhej polovici 40-tych rokov 20. storočia tu odkryli štyri sondy, z ktorých rezy valom poukázali na pomerne zložitú konštrukciu hradby z kamenných, na sucho kladených blokov a doložili výrazné prepálenie násypových vrstiev. 1 JANŠÁK, Š. 1913: Objavenie starého predhistorického hradišťa so spečeným valom na takzvanom Starom Hrade pri Branči 6. a 8. augusta 1913. Časopis muzeálnej slovenskej spoločnosti 16, 65 72. 14 SBORNÍK
Už predtým na základe zreteľných, aj na povrchu viditeľných stôp po požiari, ktorému podľahla aspoň časť hradby, priradili niektorí bádatelia Starý hrad medzi opevnenia s tzv. spečenými valmi. 2 Podľa súčasných, medzerovitých poznatkov ovplyvnených absenciou moderného archeologického výskumu, možno zatiaľ zosumarizovať, že poloha bola aspoň príležitostne osídlená už počas eneolitu, a to ľudom badenskej kultúry na prelome 4. a 3. tisícročia pred Kr. Najväčšie zastúpenie v nálezovom fonde majú zatiaľ fragmenty nádob z mladšej až neskorej doby bronzovej a z mladšej až neskorej doby laténskej. Podľa L. Zachara však bol materiál z tohto obdobia výrazne ovplyvnený kultúrnym prostredím púchovskej kultúry, s ktorým by mohli súvisieť aj niektoré nálezy, predovšetkým zo staršej doby rímskej. Strategicky významná poloha však bola aspoň sporadicky využívaná aj neskôr, čo dokladajú zlomky nádob a predovšetkým železná ostroha s háčikmi z obdobia včasného stredoveku. 3 Výskum opevnených polôh na území Záhoria, Chvojnickej a Myjavskej pahorkatiny je stále iba v začiatkoch. K známym valovým fortifikáciám, ako je Starý hrad pri Podbranči, Unínu či Skalici len pomaly pribúdajú nové polohy, napr. v Radimove. O čosi lepšie je na tom poznanie o fortifikačnej činnosti v oblasti Malých Karpát, kde však do súčasného súpisu napriek jednej z najväčších koncentrácií archeológov na km 2 na Slovensku každoročne pribúdajú nové, doteraz neznáme polohy (obr. 4, 5). Aj v tomto prípade je počet výrazných centier, spájaných predovšetkým z obdobím Veľkej Moravy, prípadne jej formovaním sa v 30.-tych rokoch 9. storočia relatívne malý. 4 K centrám ako Devín a Bratislava, tie však vyrástli na starších základoch, možno priradiť predovšetkým hradisko Neštich nad Svätým Jurom. 5 Ako nové vznikli v priebehu 9. storočia dve hradiská nad Devínskou Novou Vsou, mestskou časťou Bratislavy a zrejme ešte predveľkomoravský pôvod má relatívne malé opevnenie v polohe Dračí hrádok pri Borinke s nálezmi keramiky i liatych kovaní avarského typu. Tzv. liate avarské kovania však už nie sú na malokarpatských hradiskách či v ich bezprostrednej blízkosti ojedinelé, napr. Pohanská pri Plaveckom Podhradí, Horné a Dolné Orešany, Smolenice-Molpír, 6 ale nemožno zatiaľ rozhodnúť, či súvisia len so sekundárnym využitím už opevnenej polohy alebo jej prebudovávaním či rozširovaním, ako v o čosi mladšom prípade Zámčiska nad Modrou 7 alebo Hrádku pri Prašníku. 8 Veľkú časť valových opevnení v Malých Karpatoch možno okrem mladšej a neskorej doby bronzovej spájať popri neustále narastajúcich dokladoch o aspoň revitalizácii, ak nie priamo založení niektorých z nich v dobe laténskej aj s obdobím vrcholného stredoveku, predovšetkým 13. až začiatkom 14. storočia, keď niektoré z nich azda boli predchodcami neskorších, blízko nich stojacich kamenných hradov, prípadne fortifikáciami, ktoré zanikli vo víre búrlivých udalostí poslednej tretiny až prvej polovice 14. storočia. Do tohto obdobia spadá aj posledná prestavba Zámčiska nad Modrou, ktoré sa zrejme zmenilo na dočasný vojenský tábor či oporný bod. 9 Doposiaľ bez archeologického výskumu je problematické časové zaradenie niektorých, výberom polohy i charakterom opevnenia blízkych polôh, ktoré sa jednou stranou dotýkajú výraznej strminy bez náznakov opevnenia. K nej potom prilieha výrazný oblúkový, z vonkajšej strany hlbokou priekopu lemovaný val. Získané nálezy ich zatiaľ iba rámcovo umožňujú zaradiť do včasného až vrcholného stredoveku (napr. Častá, Dolné Orešany, Dechtice). Samozrejme, že staršie opevnenia boli niekedy využívané v nepokojných dobách stredoveku aj v novoveku, napr. Čertova brázda v priebehu 15. storočia alebo Pohanská ako východisko útoku gen. S. Heistera v r. 1706 na Plavecký hrad. 2 EISNER, J. 1933: Slovensko v pravěku. Bratislava, 155 156; JANŠÁK, Š. 1964: K problematike predhistorických hradísk na Slovensku. In: Študijné zvesti AÚ SAV Nitra, 13, 14. 3 DRAHOŠOVÁ, V. 1995: Starý hrad. Záhorie 1995, č. 4, 18 19. 4 HULÍNEK, D. 2008: Funkčné členenie veľkomoravských opevnených sídlisk na základe ich spoločenského významu a kontinuita ich pretrvávania v 10. Storočí (Morava a západné a stredné Slovensko). In: Štefanovičová, T. Hulínek. D. (eds.): Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska. Bratislava 2008, 212 a n. 5 Mimoriadne podnetný archeologický výskum tu v súčasnosti prebieha pod vedením J. Vaváka z Malokarpatského múzea v Pezinku. VAVÁK, J. 2010: Nové poznatky k najstarším dejinám Svätého Jura. In: Štefániková, Z. (ed.): Zo starších dejín Svätého Jura. Svätý Jur, 7 30. 6 TURČAN, V. 1994: Ďalšie slovanské nálezy zo Smoleníc-Molpíra. Zborník SNM 88, Archeológia 4, 75 84.; RUTTKAY, M. 2012: Mocenské centrá Nitrianskeho kniežatstva. In: Panis, B. Ruttkay, M. Turčan, V. 2012 (eds.): Bratia, ktorí menili svet Konštantin a Metod. Príspevky z konferencie. Bratislava, obr. 3. 7 FARKAŠ, Z. 2001: Zisťovací výskum v Modre, poloha Zámčisko. Zborník SNM 95, Archeológia 11, 164 165. 8 NOVÁK, P. 2011: Záchranný výzkum hradiště v Prašníku (Hrádok). Most, 71 85. 9 FARKAŠ, Z. 2001, 164. Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 15
16 SBORNÍK
Místa tradice Jarmila Bednaříková, Filozofická fakulta MU Brno Důležitost, již přikládáme co nejdůkladnějšímu poznání takových míst, jako jsou hradiště, sídliště a nekropole z období Velké Moravy, souvisí s naším přístupem k významu velkomoravského období v národních i evropských dějinách. S etapou počátků naší státnosti se tu spojuje začlenění do společenství evropských křesťanských etnik, mezi vzdělané národy s knižní kulturou, obeznámené s etikou, která se neomezuje jen na prostor kmene či státu, ale má obecný charakter proměny, které jsou spjaty především s působením cyrilometodějské misie. A právě její význam bych ve svém příspěvku chtěla zařadit do co nejširšího historického rámce. 1 Náboženství bylo už ve velmi raných etapách vývoje lidstva základním zdrojem etického jednání. 2 Z dobových písemných pramenů známe tuto skutečnost od 3. tisíciletí př. n. l., 3 ale kořeny tohoto stavu jsou samozřejmě mnohem starší. Australští domorodci byli v době, kdy se s jejich kulturou seznamovali noví obyvatelé tohoto kontinentu, svým způsobem života zhruba na úrovni mezolitu. 4 I v jejich představách však již osud a fungování stvořeného vesmíru neoddělitelně souvisely se zákony sociálními a s etickými pravidly. Některé z prvotních bytostí měly jediný úkol trestat ty, kteří dané normy chování porušovali. 5 Mytičtí kulturní hrdinové učili lidi opatřovat si potravu, ale zároveň pro ně určili i pravidla a zákony; lidé si ovšem sami mohli zvolit, zda budou dobří a stateční či zlí a zbabělí, zda budou ochotni pečovat o druhé. 6 Předkřesťanské náboženské systémy ve své většině etiku ovšem nechápaly jako soubor pravidel, platících bez jakéhokoli geografického, etnického a podobných omezení. Např. zásada chránit bezbranné, jako byli sirotci a vdovy, chudé apod., platila jen v určitém nábožensko-politickém a právním systému, jako byla třebas společnost jednoho kmene, celek pod vládou jednoho sakrálního krále nebo společnost definovaná na základě občanství. Takto bylo docela dobře možné chlubit se bohatstvím z ozbrojených loupeží mimo vlastní hranice 7 nebo využívat otroků a jednat s těmito naprosto bezprávnými lidmi i krutě. 8 Křesťanství bylo oproti starším náboženským soustavám převratem nejen v tom, že hlásalo monoteismus (takový byl i judaismus), ale i tím, že propagovalo globální etiku. Pochopení těchto rozdílů nebylo zvláště pro málo vzdělaná etnika bez knižní kultury nijak snadné, a proto velmi záleželo na způsobu jejich evangelizace, na tom, jak erudovaní budou misionáři a jak se dokáží etniku, které seznamovali s novou vírou, přiblížit. Bylo potřeba vyložit, že Kristus není prostě jen další z možných uctívaných bohů, že spravedlnost a soucit nejsou povinné jen vůči příslušníkům vlastního etnika nebo státu, ale dokonce i vůči nepřátelům. O konkrétních metodách misionářů, kteří na Moravu přicházeli před Konstantinem a Metodějem, víme jen velmi málo. 9 Přístup, jejž tady k rozšíření a prohloubení evangelizace zvolili soluňští bratři, byl vskutku vzácný a ve starších dějinách máme jen jediný příklad s ním srovnatelný. Jde o dílo gótského misijního biskupa ze 4. stol. n. l. 1 K místu cyrilometodějské misie v obecných dějinách srov. také např.: VAVŘÍNEK, V. Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Ed. GALUŠKA, L., KOUŘIL, P., MĚŘÍNSKÝ, Z., Brno 2001. Str. 413. 2 Udržování řádu světa, stvořeného a ochraňované bohy či prvotními bytostmi, nebylo podle nejstarších nám známých náboženských představ možné bez součinnosti lidí. Tato součinnost spočívala ve vykonávání rituálů a v etickém chování, které mělo kosmické konsekvence. Provinění proti morálním principům ohrožovala svět. 3 Bohatým zdrojem jejího poznání jsou např. nejstarší psané zákoníky Mezopotámie, nejstarší Filozofické a mravní nauky egyptské, z doby 2. a 1. tisíciletí pak např. egyptské Knihy mrtvých, ale i celá instituce sakrálního náčelnictví a království atp. 4 WOLF, J. Poslední svědkové pravěku. Praha 1970. Str. 21. 5 CHALOUPKA, G. Journey in Time. The World Longest Continuing Art Tradition. The 50 000 Year Story of the Australian Aboriginal Rock Art of Arhem Lang. Victoria 1993. II. Vydání 1997. Str. 53 56. 6 Ibid., str. 66. 7 Srov. např. Ílias I 121 125; I 152 155; II 225 234; IX 364n; X 38 40; XI 670 680; Caes. Bell. Gall. VI 23, 6: Latrocinia nullam habent infamiam, quae extra fines cuiusque civitatis fiunt. 8 Postavení otroků je v tomto směru na jedné straně velmi instruktivní, na druhé poměrně složité k pochopení. Otroci pocházeli z jiného nábožensko-politicko-právního systému, měli jiné bohy, nespadali pod božské právo společnosti, která je získala, a tím tedy ani pod právo lidské, což u předkřesťanských společenství představuje naprosto logickou příčinu a důsledek. Na druhé straně křesťanské učení otroctví nevyloučilo, třebaže v kultu zde otroci byli zrovnoprávněni, jejich propouštění na svobodu bylo považováno za bohulibý skutek a s otroky se mělo zacházet humánně. 9 Srov. KOPEČEK, P. Evropský kontext mise sv. Cyrila a Metoděje. Dialog Evropa XXI, 1, 2013, str. 2 4. Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 17
Vulfily. 10 Je méně známou postavou nežli slovanští věrozvěsti, protože byl ariánem 11 a toto vyznání postupně z křesťanského světa vymizelo. Po prvním z pramenů známém pronásledování vizigótských křesťanů na teritoriu jejich kmene odešel s částí své obce na území římského impéria, do dnešního Bulharska, a tady po r. 348 (ještě před vznikem Hieronymovy Vulgáty) zahájil práci na překladu Písma a liturgických knih do jazyka Gótů, jenž byl v té době srozumitelný i většině ostatních germánských kmenů. 12 Pro toto dílo vytvořil gótskou abecedu (ze znaků řecké alfabety, latinky a runového písma) a byl i tvůrcem spisovného jazyka Gótů. Jeho bible 13 se stala velmi důležitou misijní pomůckou, sloužící k evangelizaci dalších germánských etnik, podobně jako staroslověnské texty, vytvořené Konstantinem a Metodějem či jejich žáky, sloužily k christianizaci a vzdělávání velkého množství Slovanů. Zde však analogie nekončí. Vulfilovo dílo podporovalo také státnost tzv. barbarských germánských států, 14 třebaže způsobem ne zcela shodným s poměry Velké Moravy, která se nerozešla s papežstvím a nebyla heterodoxní. Ariánské církve byly církvemi národními, v jejich čele stáli králové jednotlivých států a měly kněžstvo, které konalo bohoslužby v jazyce lidu. Písmo svaté bylo pro ariány nejvyšší autoritou, neuznávali teologická tvrzení, která nebylo možné doložit z bible, 15 a každý člověk znalý písma se mohl seznámit s jejím obsahem. Dobré pochopení křesťanských zásad pak leckdy v neklidných dobách přechodných etap dějin, k nimž patří nejenom doba Vulfilova, ale i raný středověk, neslo své plody. Jedny z nejlepších příkladů skýtá pro to dílo Paula Orosia Historiarum adversum paganos libri VII, které bylo dokončeno asi r. 417. K roku 402 uvádí, jak vizigótský král Alarich, křesťanský předák etnika, v kterém působil Vulfila i jeho překlady (třebas zde najdeme také částečný politicko-náboženský vliv římské říše), raději prohrál válku tak dlouho váhal, než si římskou stranou 16 nechal doslova vnutit boj, protože byl právě den Vzkříšení. K r. 410, kdy Alarich dobyl Říma, píše Orosius nejenom o tom, jak tento christianizovaný barbar šetřil životy civilního obyvatelstva i materiální hodnoty, ale podává též zprávu o pokladu z baziliky sv. Petra, který schovaný v určitém soukromém domě objevil jeden z gótských vojenských velitelů. Drahocennosti nejen že nebyly odvlečeny jako válečná kořist, na což dávalo vítězství nad nepřáteli plné právo, ale na rozkaz krále byly v průvodu gótských a římských křesťanů za zpěvu společné chvály Bohu zaneseny zpět do chrámu, do něhož patřily. 17 Alarich nedbal jen na ortodoxii (pravou vírou pro něho bylo Vulfilovo ariánství), ale velmi mu záleželo i na ortopraxi, nařízeních křesťanské etiky. Jiní barbaři této doby, Vandalové, nadřazovali sice své (rovněž ariánské) vyznání křesťanské morálce, patřili k nemilosrdným pronásledovatelům katolíků, ale i oni se r. 455, za svého plenění Říma, na prosby papeže Lva I., pro ně tedy hlavu nepřátelské církve, zdržovali vraždění obyvatelstva a ničení města zakládáním požárů. 18 Typickým příkladem nadřazení ortodoxie ortopraxi může být dílo Gregoria z Turonu Libri historiarum X. Na konci líčení toho, jak se lstí a vraždou zakladatel franského státu Chlodvík zbavil dvou příslušníků svého merovejského rodu, najdeme Gregoriova slova o tom, že tento král získával úspěch za úspěchem, protože před Bohem chodil se spravedlivým srdcem a konal skutky, které byly libé v jeho očích. 19 Po této oslavě panovníkova křesťanství Gregoriův popis poprav a vražd Chlodvíkových mocenských soupeřů pokračuje. Historik, biskup z Toursu, žijící v 6. století, jistě nechtěl tvrdit, že královým bohulibým konáním bylo násilné odstraňování těchto osob. Moderní odborníci se nejednou na tyto pasáže dívali s rozpaky a snažili se filologicky vyložit text tak, aby slova o bohulibém jednání a o bezskrupulózním upevňování moci byla postavena do opozice. Mnohem pravděpodobnější je však to, že pro Gregoria byl rozhodující fakt, že Chlodvík jako první z germánských panovníků doby stěhování národů (s výjimkou krátké epizody katolictví svébského krále Rechiaria) přijal r. 498/9 nikoli ariánskou, ale ortodoxní víru spolu s latinskou biblí a latinskými bohoslužbami. 20 Neméně složité jako vysvětlit novou křesťanskou morálku bylo vyložit nepříliš vzdělaným lidem křesťanský monoteismus nebo, zejména v přechodných obdobích dějin, pro které byly velmi charakteristickým jevem války, pojetí Krista jako hlasatele míru a pokoje. 10 Srov. BEDNAŘÍKOVÁ, J. Patroni Evropy a vizigótský biskup Vulfila. In LISNIK, A., GREŇOVÁ, K., AMBROZY, M., Iveta Franzenová. Sociálne posolstvo Jána Pavla II. pre dnešný svet. Ružomberok 2013. S. 38 45. 11 Přesněji byl semiariánského vyznání, které se od vlastního ariánství lišilo vírou, že Syn je Bohu Otci podoben (homoiúsios). 12 Proti využití gótského jazyka pro bohoslužebné účely se tenkrát, na rozdíl od doby Konstantina a Metoděje, žádná vlna odporu nezvedla. 13 Dochoval se z ní překlad Nového zákona, z překladu Starého zákona jsou známy jen zlomky. 14 Existovaly v Evropě v 5. 8. stol. n. l., v přechodném období mezi antikou a středověkem. 15 Srov. Victor Vit. Hist. pers. II 13: ut de fide homousianorum, quam defenditis, de divinis scripturis proprie adprobetis 16 Ta postavila do čela svého vojska barbarské vojevůdce polyteistického náboženství. 17 Oros. Hist. adv. pag. VII 37, 2; VII 39, 1 11. 18 Prosper 1375 ad a. 455. Prosper Tiro byl současníkem těchto událostí a tajemníkem papeže Lva I. Vandalský král Geiserich (428 477) svými zákony též v prý velmi zkaženém Karthagu prosazoval křesťanskou mravnost (Salvian. De gub. Dei VII 89 91. Salvianus z Massilie (Marseille) žil rovněž v 5. stol. 19 Greg. Tur. HF II 40: Prosternebat enim cottidie Deus hostes eius sub manu ipsius et augebat regnum eius, eo quod ambularet recto corde coram eo et facerit quae placita erant in oculis eius; dále srov. ibid. 41 42. 20 Srov. BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. Praha 2012. Str. 214; tatáž: Frankové a Evropa. Praha 2009. Str. 61 107. 18 SBORNÍK
Když se právě vzpomenutý Chlodvík rozhodoval, zda přijme křesťanství, prosadila jeho burgundská katolická manželka Chrotchildis křest jejich prvního syna, který však brzy nato zemřel. Chlodvíkova reakce je velmi zajímavá: Si in nomine deorum meorum puer fuisset dicatus, vixisset utique. Podle králova chápání existovali jeho bozi i Bůh, kterého uctívá Chrotchildis, třebas mu dělalo potíže zařadit Krista do příbuzenských svazků se starými germánskými božstvy. 21 Neobyčejně dobré příklady analogického chápání Krista přináší pramen, věnovaný misionáři, který byl současníkem velkomoravského období, Rimbertova Vita Anskarii. Ansgar byl misionářem germánského severu, působil v Dánsku a ve Švédsku. Jedna z pasáží velmi historicky cenné Rimbertovy legendy 22 hovoří o tom, jak dílčí král Švédů Olaf začal o Ansgarově misii jednat se svými předáky. Ti stanovili, aby se věštěním zkoumala vůle bohů. Los, který padl, povolil, aby křesťanství bylo na jejich území zavedeno. 23 Evangelizaci zde tedy připustil souhlas starých germánských božstev, získaný jedním z tradičních ordálů, a Kristus mohl být přijat jako další bůh do jejich pantheonu. Podobně tomu bylo za války s pobaltskými Kuronci. 24 Švédové, unavení dlouhým bojem, se opět losováním rozhodli zkoumat, zda mohou počítat s přispěním svých bohů a získat vítězství nebo alespoň vyváznout živí. Nemohli však najít žádného boha, jenž by jim hodlal pomoci. Někteří kupci, kteří už byli křesťany, tehdy navrhli, aby se otázali, zda jim chce pomoci Kristus. Los prozradil, že je k tomu ochoten a v táboře zavládla radost: Christus est nobiscum. Pugnamus et viriliter agamus, nihil nobis obstare poterit. Nec deerit nobis certa victoria, quia potentissimum deorum nostri adiutorem habemus. Kristus zde není jediným, ale tím nejmocnějším z bohů, a nad tímto pojetím se nepozastavuje ani autor legendy. Ansgarova misie byla přitom též velmi vyspělá, věrozvěst a jeho pomocníci s sebou na místa svého působení přinášeli množství knih 25 (ty ale pravda byly psány latinsky) a starali se, aby byl vychován domácí kněžský dorost (konkrétně jde v Ansgarově životopise o Dány). 26 Případů chápání Krista jako jednoho z volitelných bohů bychom v epoše christianizací samozřejmě našli více, stejně tak jako příkladů definitivního rozhodnutí pro Krista za bitev, kdy byl hledán nový a silnější ochránce válečníků. 27 Přes různá úskalí, která misionáři a kněží čerstvě vybudovaných církevních organizací museli překonávat, zejména pokud chtěli dosáhnout co nejsprávnějšího pochopení křesťanské zvěsti a její nové morálky, bylo spojení církve a vlády raně středověkých státních útvarů jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšného vývoje jednotlivých evropských států, představovalo základní síly, spolupracující na konsolidaci poměrů i návratu tradičních etických hodnot, a mělo velký význam pro uchování vzdělanosti. 28 V případě Velké Moravy bylo pro její úspěšný státní vývoj též velmi důležité udržet si co největší míru nezávislosti na mocném západním sousedu, říši východofranské. A i v tom hrály náboženské otázky podstatnou roli. Rostislavovo rozhodnutí vyslat po neúspěšné žádosti u papeže Mikuláše I. poselstvo do Konstantinopole bylo za daných poměrů nepochybně zrale uváženým politickým postupem, posléze rozvíjeným a podporovaným součinností obou byzantských věrozvěstů, kterým se zdařilo dosáhnout i přízně stolce sv. Petra. Už v r. 869 tak Velká Morava získala samostatnou církevní organizaci (pannonsko-moravské arcibiskupství, jehož sídlo pak papež Jan VIII. přeložil ze Sirmia 29 na Moravu. Arcibiskupu Metodějovi byl od r. 880 podřízen nitranský biskup, jímž se tehdy stal představitel latinského kléru Wiching, a zřízena měla být ještě i další, nebo dokonce dvě další diecéze). 30 Frankové byli naopak známi tím, že církevní hierarchii v nově christianizovaných zemích podřizují svým vlastním arcidiecézím. To by snad ještě samo o sobě nebylo nic tak zásadně politicky nebezpečného. Církevní organizace ve franské říši byla však jednoznačně podřízena zdejším králům, všichni biskupové jimi museli být potvrzeni, a církevní správa tak prakticky představovala odnož správy královské. 31 21 Greg. Tur. HF II 28 a 29. 22 Rimbert byl Ansgarův žák, pokračovatel v misiích a jeho nástupce na hambursko-brémském arcibiskupském stolci od r. 865. 23 Vita Anskarii 27. 24 Ibid. 30. 25 Ibid. 16. 26 Ibid. 14. 27 Vítězství ve válce bylo tradičně nejpřesvědčivější zkouškou síly boha. (Srov. např. Greg. Tur. HF II 31; Beda HE II 9; II 12). 28 Srov. např. BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Král, církev a etika v době přechodu mezi antikou a středověkem. Kairos raně středověkého křesťanstva. In. BEDNAŘÍKOVÁ, J. et al. Krize a kairos. Společenské výzvy. Červený Kostelec 2010. Str. 11 27. 29 Dnes Sremska Mitrovica v Srbsku. 30 BEDNAŘÍKOVÁ, J. HOMOLA, A. MĚŘÍNSKÝ, Z.: Stěhování národů a východ Evropy. Praha 2006. Str. 85; KOPEČEK, P., o. c., str. 7. 31 Srov. II. koncil v Clermontu z r. ca 549, k. 10; Chlotharii regis praeceptio 1; Chlotharii II. edictum 6; BEDNAŘÍKOVÁ, J. Frankové a Evropa. Praha 2009. Str. 154. Církevní správa mohla být, a také bývala, předstupněm úplného začlenění příslušného území do franské říše. Sympozium Tajemná místa Velké Moravy opět promlouvají 19
Život Metodějův přináší slova moravských poslů k císaři Michalovi v této podobě: Přišlo k nám mnoho učitelů křesťanských z Vlach, z Řecka a z Němec, rozličně nás učíce. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vyučil pravdě a smysl její nám vyložil. 32 Pověsť vremennych let, kronika, jejíž nejstarší verze vznikla na přelomu 11. a 12. stol. v klášteře, známém jako Pečorskaja lavra a je připisována mnichu Nestorovi, přání moravského poselstva uvádí zhruba takto: Naše země je pokřtěna, ale nemáme učitele, jenž by nás napomínal a vyučoval a vyložil nám Písmo svaté. Neboť nerozumíme ani řeckému, ani latinskému jazyku. Jedni nás učí tak a druzí jinak, a proto nerozumíme podstatě Písma a jeho moci. Pošlete nám učitele, kteří nám mohou vyložit obsah knih a jejich smysl. 33 Zdá se, že citované prameny vystihly požadavky na skutečně, nejenom formálně, úspěšné misie v raně středověké Evropě velmi dobře. Nešlo jen o křest a zavedení rituálu, ale též o správné pochopení celého smyslu víry. Bez toho leckdy chyběla ortopraktická stránka náboženství, a jak se lidstvo domnívá už po tisíciletí, bylo tak jeho přijetí a vykonávání vlastně značně neplnohodnotné. V přechodných obdobích dějin znamenalo právě vytvoření konsolidovaných politických celků a propagace i ochrana tradičních morálních hodnot návrat bezpečí pro nebojovné členy společnosti, zemědělce, řemeslníky, vzdělance, návrat k podmínkám příznivým životu, cestu od destrukce k novému materiálnímu i duchovnímu rozvoji. Lokality, jako je hradisko Sv. Kliment u Osvětiman nebo Starý hrad u Podbranče nám všechny tyto aspekty smyslu zbožnosti, ale i smyslu státu a jeho mravních zásad, připomínají. Prameny a literatura Beda Venerabilis, Historia ecclesiastica gentis Anglorum. Ed. J. Stevenson. Londini 1888. Capitularia regum Francorum. MGH Capitularia I. Ed. H. Boretius. Hannoverae 1883. Gregorius Turonensis, Libri historiarum X. Edd. B. Krusch et W. Levison. MGH Scr. rer. Merov. I 1. Hannoverae 1937 1951. Ílias. Přel. O. Vaňorný. Praha 1942. Nestor, Pověsť vremennych let. Ed. V. P. Adrianova-Peretc. Text, překlad a komentáře: D. S. Lichačeva a B. A. Romanova. Moskva Leningrad 1950. Orosius: Paulus Orosius, Historiarum adversum paganos l. VII. Ed. B. Zangmeister. Vindobonae 1882. Prosper Tiro, Epitoma Chronicon. Chronica minora I. Ed. Th. Mommsen. MGH AA IX. Berolini 1892. Salvianus, De gubernatione Dei. Ed. F. Pauly. CSEL VIII. Vindobonae 1883. Rimbert, Vita Anskarii: Vita s. Anskarii auctore Rimberto. Accedit Vita Rimberti. Ed. G. Waitz. MGH Scr. rer. Germ. 55. Hannoverae 1884. Tacitus, Germania. Ed. E. Koestermann. Lipsiae 1962. Victor Vitensis, Historia persecutionis Africanae provinciae sub Geiserico et Hunerico regibus Wandalorum. Ed. K. Halm. MGH AA III 1. Berolini 1878. Literatura BEDNAŘÍKOVÁ, J. Frankové a Evropa. Praha 2009. BEDNAŘÍKOVÁ, J. Král, církev a etika v době přechodu mezi antikou a středověkem. Kairos raně středověkého křesťanstva. In. BEDNAŘÍKOVÁ, J. et al. Krize a kairos. Společenské výzvy. Červený Kostelec 2010. Str. 11 27. BEDNAŘÍKOVÁ, J. Patroni Evropy a vizigótský biskup Vulfila. In: A. Lisnik, K. Greňová, M. Ambrozy, Iveta Franzenová. Sociálne posolstvo Jána Pavla II. pre dnešný svet. Ružomberok 2013. S. 38 45. BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. Praha 2003. III. vydání: Praha 2012. BEDNAŘÍKOVÁ, J. HOMOLA, A. MĚŘÍNSKÝ, Z. Stěhování národů a východ Evropy. Praha 2006. HAVRÁNEK, B. HRABÁK, J. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha 1957. CHALOUPKA, G. Journey in Time. The World Longest Continuing Art Tradition. The 50 000 Year Story of the Australian Aboriginal Rock Art of Arhem Lang. Victoria 1993. II. Vydání 1997. KOPEČEK, P. Evropský kontext mise sv. Cyrila a Metoděje. Dialog Evropa XXI, 1, 2013, str. 2 10. LEXA, F. Egyptská kniha mrtvých. Bratislava 2009. LEXA, F. Výbor ze starší literatury egyptské. Praha 1947. KLÍMA, J. Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. Praha 1979. VAVŘÍNEK, V. Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Ed. L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský. Brno 2001. Str. 413 419. WOLF, J. Poslední svědkové pravěku. Praha 1970. 32 Kap. 5. V Životě Konstantinově, kap. 14, se píše: Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil v našem jazyku. Srov. také Proglas, vv. 31 34: Tak je to s každou duší bez knih, jež nezná zákona Božího, zákona knižního a duchovního, zákona, zjevujícího ráj Boží. Překlady pocházejí z publikace: Havránek, B. Kopecký, J. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha 1957. Str. 49, 47 a 43. 33 Nestor, Pověsť vremennych let ad a. 898 (překlad J. Bednaříková). 20 SBORNÍK