DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU

2005 MGOH RYCHNOV N. KN., ISBN 80 86076 40 7 DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU Aleš Flídr Dějiny archeologie jsou dnes stále málo probádanou oblastí. V rámci Čech a Moravy existuje vždy po jedné drobné syntetické práci (SKLENÁŘ 1969; VIGNATIOVÁ 1975), třetí zahrnuje celé české země (SKLENÁŘ A KOL. 1984). V nich jsou zachyceny nejvýznamnější okamžiky české a moravské archeologie a nejvýraznější osobnosti a instituce, které se na vývoji tohoto poměrně mladého vědního oboru podílely. Cílem této studie je připomenout činnost lidí, kteří sice většinou přímo neurčovali další rozvoj archeologie, ale kteří svou touhou po poznání prehistorie naší vlasti, svým elánem a nezkaženým nadšením pro obor vytvářeli základy, na nichž archeologie mohla stavět. V názvu práce je zkoumaná oblast označována jako Podorlicko, toto označení není úplně přesné, musím tedy předeslat, že dějiny archeologického bádání sleduji na území bývalých okresů Rychnov nad Kněžnou a Náchod, a to v geo grafických hranicích, jež platily v letech 1960 2001. Až doposud se nikdo dějinami archeologického bádání na výše vymezeném území v předkládaném rozsahu nezabýval. Ve starší literatuře najdeme pouze články, zprávy a nekrology, které připomínají činnost jednotlivých institucí a osobností. Některé informace, týkající se zkoumané problematiky, se též objevují ve větších studiích a syntézách, jež se však zabývají jiným námětem než osudy archeologie v severovýchodním cípu Čech. Úplně první zprávou, kterou lze vztáhnout k počátkům archeologického bádání na sledovaném území, je zmínka o působení K. J. Bienera z Bienenberka ve východních Čechách, kterou obsahuje článek A. Rybičky ve třetím ročníku Památek archeologických (RYBIČKA 1859, s. 204). O Bienerovi se dále rozepisuje i František Smolík v článku Kdo psali o nálezech z doby předhistorické v Čechách ve století XVI. až XVIII.? (SMOLÍK 1880, s. 345). Z článků týkajících se osobností je pro nás v 19. století ještě přínosný nekrolog F. Beneše, věnovaný památce Františka Petery Rohoznického (BENEš 1877, s. 93). V roce 1879 J. Smolík uveřejnil v Památkách archeologických dva články zaobírající se výstavami v Hrad ci Králové a Jaroměři. V nich se objevují jména sběratelů, kteří mimo histo rickému a etnografickému materiálu věnovali pozornost i archeologickým nále zům (SMOLÍK 1879a, s. 280; SMOLÍK 1879b, s. 282). Vesměs stejná jména sběratelů, ale navíc označení tehdy známých archeologických lokalit a výčet některých nálezů na nich objevených, nám přináší Průvodce po Národopisné výstavě severovýchodních Čech z roku 1894 (DOMEČKA 1894, s. 8). V předminulém století ještě vyšel článek, který nás sice informuje o archeologickém nálezu získaném mimo naše území, ale víme o něm díky měšťanům z Nového Města nad Metují, proto ho zde uvádím (DVORSKÝ 1891, s. 286). Řadu informací z dějin bádání obsahují dvě knihy z přelomu 19. a 20. století, a to Duškovy Nálezy předhistorické v kraji Královéhradeckém a Památky po našich pohanských předcích v kraji Králové hradeckém (DUŠKA 1898; DUŠKA 1900). Na začátku minulého století nám potřebné informace přinášejí především nekrology a osobní vzpomínky. V roce 1907 umírá náchodský regionální historik a amatérský archeolog J. K. Hraše (ČERMÁK 1907, s. 122), v roce 1913 významný 57

badatel L. Šnajdr (STOCKÝ 1913, s. 83), v roce 1915 sběratel a zakladatel jaro měřského muzea J. Duška (DOMEČKA 1918, s. 72). V roce 1911 vydal v Pravěku K. Buchtela článek k padesátým narozeninám L. Domečky, v němž připomíná dosavadní záslužnou činnost tohoto hradeckého muzejníka na poli prehistorie (BUCHTELA 1911, s. 96). Ve stejném čísle Pravěku vyšly Paměti konzervátora Ludvíka Šnajdra, v nichž sám Šnajdr vzpomíná mimo jiné i na své působení v okolí Smiřic a na Jaroměřsku (Šnajdr 1911, s. 54). O vztahu J. L. Píče k východ ním Čechám, o jeho výzkumech a průzkumech provedených na tomto prostoru a o jeho návštěvách zdejších muzeí a sběratelů se rozepisuje v roce 1913 v Hradec kém kraji L. Domečka (DOMEČKA 1913, s. 1). První článek, týkající se činnosti některého z muzeí působících na zkoumaném území, vyšel v roce 1907. Napsal ho V. Paul a dozvídáme se z něho o působení F. Petery Rohoznického v Jaroměři, o aktivitách J. Dušky, o osudech jaroměřského muzea a rozsahu a obsahu jeho sbírek (PAUL 1907, s. 35). Od roku 1918 se na dlouhých čtyřicet let v literatuře neobjevuje vyjma několika nekrologů k Domečkově úmrtí v roce 1937 výraznější zpráva o dějinách bádání na Podorlicku. Až v roce 1958 vyšel článek V. Vokolka Archeologové východních Čech v minulosti, kde se objevují drobné medailonky věnované F. Peterovi Rohoz nickému, J. Duškovi, L. Šnajdrovi, L. Domečkovi a T. Zouzalovi (VOKOLEK 1958, s. 44). Článkem zaměřeným pouze na působení L. Domečky přispěl do jedenáctého ročníku Prací muzea v Hradci Králové taktéž V. Vokolek (VOKOLEK 1967 69, s. 9), v roce 1975 spolu s J. Siglem publikovali Příspěvek k historii archeologických sbírek hradeckého muzea (VOKOLEK SIGL 1975, s. 14), zabývající se osudy hradeckých pravěkých a středověkých sbírek, na jejichž vzniku se podílel především L. Domečka. Tato nejvýraznější osobnost východočeské archeologie na počátku 20. století se též objevuje i se svým spolupracovníkem, konzervátorem F. Žaloudkem, ve dvou článcích A. Doubravy, věnovaným dějinám památkové péče v Hradci Králové (DOUBRAVA 1975) a stému výročí muzea v Hradci Králové (DOUBRAVA 1980, s. 11). Dalším osobnostem, zabývajícím se archeologií v severovýchodním cípu Čech, v novější době už tolik pozornosti jako L. Domečkovi věnováno nebylo. V roce 1970 byla publikována drobná vzpomínka na práci týnišťského vlastivědného pracovníka a zakladatele zdejšího muzea Aloise Čapka, ve stejném roce vyšel článek o hradu Velešově, v němž se autor zabývá rozsáhlými výkopy hraběte Chamaré na tomto hradě a sousedním Potštejně (SEDLÁK 1970, s. 90). J. Ptáček v roce 1984 v Muzejních a vlastivědných pracích zhodnotil dlouholetou činnost v té době už zemřelého sběratele a amatérského archeologa Jana Klena (PTÁČEK 1984, s. 233). V roce 1994 uveřejněný nekrolog, věnovaný Janu Tomskému, připomenul krátké působení tohoto významného českého archeologa, po roce 1968 žijícího v SRN, ve východních Čechách (Spurný 1994, s. 470). V témže roce vyšla ve spolupráci Okresního archivu a Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou kniha Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou. Tato publikace přináší základní informace o řadě místních regionálních historiků, vlastivědných pracovníků a sběratelů, jako byli např. A. Čapek, J. Černý, K. Dvořák, F. Hříšný, G. J. Lašek, V. Morávek nebo J. Prokeš (JUZA A KOL. 1994). V roce 1989 vznikl rukopis práce zachycující pravěké lokality okresu Rychnov nad Kněžnou, v jejímž úvodu se objevil první velmi stručný přehled dějin bádání na tomto území (DRAGOUN 1989). 58

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU V roce 1968 začal vycházet sborník Orlické hory a Podorlicko, který v prvních dvou ročnících obsahuje články hodnotící činnost podorlických muzeí od jejich vzniku až po 60. léta 20. století. V těchto článcích si lze přečíst o vztahu muzeí a jejich představitelů k archeologickému bádání, které tyto instituce ve větší či menší míře vyvíjely. Jedná se o muzea a muzejní spolky v Rychnově nad Kněžnou (NESPĚCHAL 1968, s. 173), Týništi nad Orlicí (ZELENKA 1968, s. 178), Dob rušce (Hladký 1968, s. 176), Vamberku (PAVEL 1968, s. 180) a Kostelci nad Orlicí (HLADKÝ 1969, s. 91). Podobně shrnující a hodnotící charakter mají i pozdější články věnující se muzeu v Jaroměři (CHLUMSKÁ 1979, s. 3) a muzejní instituci v Novém Městě nad Metují (HAVLÍK 1996, s. 174). Poslední oblastí, která se zabývala dějinami bádání na Podorlicku, je výstavní činnost. Osobu a archeologické aktivity již zmiňovaného L. Domečky přiblížila v roce 1980 výstava Z historie archeologického výzkumu hradeckého muzea, uspořádaná u příležitosti stého výročí této instituce; řadu lidí, kteří se archeologii věnovali na Jaroměřsku, připomněla výstava Pravěk Jaroměřska, jež probíhala v Městském muzeu v Jaroměři v roce 1989. 1. Období do roku 1856 V názvu této kapitoly chybí datum označující začátek vymezeného období. Je to vcelku pochopitelné, neboť je velmi těžké určit, kdy bylo na našem území zahájeno archeologické bádání, lépe řečeno činnost vedoucí k získávání archeo logického materiálu. K nálezům archeologického charakteru docházelo určitě už ve středověku nebo raném novověku, ale nálezci nevěnovali náhodně vyko paným předmětům téměř žádnou pozornost, popřípadě je považovali za výsledek přírodních sil (Balbín mluví o naturae arcanum ) či nadpřirozených jevů. Jestliže se přece objevila zpráva v písemných pramenech, pak se jednalo o předměty drahocenné, tedy sloužící k osobnímu obohacení. Někdy lidé pro takovéto nálezy skončili na mučidlech. O takovémto případě máme zprávu z Nového Města na Metují. List měšťanů vrchnosti z 29.4.1581 vypovídá o muži, který nalezl v lese v jakési štole mnoho zlata a drátů zlatých, tyto nálezy prodával, načež byl zatčen a vrchností mučen, aby prozradil, kde zlato nalezl. Pro uvedení věci na pravou míru musím dodat, že k nálezu nedošlo na novoměstském panství (SKLENÁŘ 1992, s. 157), ale na frýdeckém panství v Horním Slezsku (DVORSKÝ 1891, s. 286). Osmnácté století, doba osvícenství, probudilo ve šlechtických kruzích zájem o archeologické nálezy, které v této době především plnily šlechtické kabinety kuriozit. Byly sbírány nejrůznější zajímavosti a rarity, šlechta pro jejich získání nechávala provádět první výkopy na archeologických lokalitách, které v té době byly známé nebo dobře viditelné v terénu. Důvodem pro tyto výkopové práce nebyl často důvod vědecký nebo sběratelský, ale touha po zbohatnutí. Na území našeho regionu máme zprávy o čtyřech takovýchto akcích z podhůří Orlických hor. Jan Antonín Harbuval hrabě Chamaré kopal v letech 1747 1782 na potštejnském hradě (ZOUBEK 1870, s. 49 50) a v letech 1771 1773 na hradě Velešově (SEDLÁK 1970, s. 90). V obou případech hledal poklady, které měly být na těchto hradech podle pověsti ukryty. Podobný zájem s největší pravdě podobností vedl Antonína Víta z Bubna a Litic při výkopech na Velké Suché u Pěčína v roce 1778 (ZRŮBEK 1991, s. 189) a rychnovské Kolovraty při kopání v rozvalinách liberského hradu v letech 1780, 1788, 1800 a 1815 (JIZBA 1936 59

37, s. 229). Hledání pokladů hraběte Chamaré má pro nás dnes určitou histo rickou cenu, neboť nejen že hrabě zanechal podrobný popis a plány svých výkopů, ale dodnes se zachoval středověký materiál nalezený na obou hradech. V případě dalších dvou akcí takové štěstí nemáme, popisy výkopů zřejmě nebyly ani vyhotoveny, vykopaný materiál se nedochoval. Vedle šlechtických kruhů se ve 2. poloviny 18. století objevuje prvotní vědecký zájem o nálezy skryté v podzemí ve skupině sběratelů, kteří materiál nejen sbírali, ale i srovnávali, popisovali a publikovali. Jeden z prvních, Karel Josef Biener rytíř z Bienenberku, zasáhl i na naše území. Biener, od roku 1770 adjunkt krajského úřadu v Litoměřicích a od roku 1775 hejtman Královéhradeckého kraje (RYBIČKA 1859, s. 209), prováděl na území severovýchodních Čech řadu průzkumů, z nichž nejznámější byla záchrana pravěkých nálezů při stavbě králové hradecké pevnosti v letech 1768 1778. Na sledovaném území lze zachytit Bienenberkovu stopu celkem třikrát. V roce 1770 zapsal zprávu o nálezu několika tisíc mincí a šesti (dvanácti?) kovových bůžků u Jaroměře, než se však na místo nálezu dostal, předměty byly roztaveny na zvonovinu. Během inspekčních cest se mu podařilo koupit v Roztokách v roce 1772 a v Dobrušce roku 1779 po jednom kusu bronzové sekerky. První polovina 19. století představuje přechod archeologie od starožitnictví ke skutečné vědě. Tento vývoj lze nejlépe pozorovat v pražských vědeckých kruzích, které v roce 1818 získaly výraznou podporu v nově vzniklém Vlaste neckém muzeu. V severovýchodním cípu Čech v této době nepracovala žádná významná osobnost zabývající se archeologií, instituce, které by měly tuto činnost v náplni práce, neexistovaly. Jediné muzeum fungující v tomto období, tzv. první týnišťské muzeum, trvalo velmi krátce (1839 1841) a archeologické činnosti se zřejmě vůbec nedotklo (ZELENKA 1968, s. 178). K archeologickým nálezům však docházelo, šlo však jen o jevy náhodné a my o nich dnes víme díky poznámkám a záznamům v pracích badatelů působících mimo náš region. Například osobní výtisk Vocelovy Grundzuge der böhmischen Alterthumskunde nás informuje o mohyle a dolmenu v Borohrádku, Krolmusův rukopis Sbírka rozličných zákonů o dvou mohylách v Borohrádku, Peterovy deníky pak o nálezech v Jaroměři a okolí. Jde o zprávy, které badatelé získávali z druhé ruky či z vyprávění pamětníků, málokdy si je byli ověřit v terénu, proto je musíme brát s určitou rezervou. V roce 1843 František Palacký založil archeologický sbor Českého muzea, v roce 1851 jeho činnost obnovil Jan Erazim Vocel, v roce 1854 vyšlo první číslo Památek archeologických. Rozvoj archeologie v tradičním pražském centru, který souvisel s tehdejším technickým pokrokem a z něho vycházející stavební činnosti, naznačoval, že je jen otázkou času, kdy se archeologické bádání rozšíří i do okrajových částí Čech. Na zkoumaném území se podnětem pro další etapu bádání stala výstavba tzv. severozápadní dráhy v letech 1857 1858. 2. Období let 1857 1898 Na počátku druhé fáze dějin archeologického bádání v našem regionu stojí další významná postava české archeologie, František Petera Rohoznický. Tento kněz, archeolog amatér, člen Archeologického sboru českého muzea, po svém odchodu do důchodu roku 1849 trávil čas střídavě buď v Praze, nebo někde na venkově. V roce 1857 to byla shodou okolností Jaroměř. Rozsáhlé terénní práce při výstavbě Pardubicko Liberecké dráhy, nazývané též severozápadní, přilákaly jeho pozornost a nezklamaly jeho zájem o archeologický materiál. Úsek trati 60

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU mezi Smiřicemi a Jaroměří narušil velké množství pravěkých, protohistorických i středověkých objektů. Petera ihned po svém objevu zahájil záchranné práce. Snažil se získat již vykopané předměty, zkoumal nebo alespoň popisoval narušené objekty a poučoval dělníky jak mají postupovat, pokud najdou další. Jeho zájem se nesetkal s pochopením stavebních a železničních úředníků, jak o tom svědčí jeho dopisy Archeologickému sboru z května a června roku 1858. V tomto roce stavební práce pokračovaly a nálezů přibývalo. Petera proto požádal o vyslání Václava Krolmuse. Ten se skutečně v červnu 1858 do Jaroměře dostavil a strávil s Peterou na výzkumech celé léto. Výsledkem této akce byl článek v Památkách archeologických, kde Petera referoval o nálezech z Jaroměře, Jezbin a Semonic (PETERA 1859, s. 277 280). Roku 1858 stavba dráhy skončila, ale Petera v Jaroměři setrval až do roku 1861 (PAUL 1907, s. 78). V jeho denících jsou zachyceny nálezy, které získával při různých stavebních pracích v Jaroměři či při průzkumných výletech do okolí města. V roce 1858 navštívil např. Heřmanice a Hořenice, v roce 1860 Vestec, v roce 1861 Svinišťany a Zaloňov atd. Po Peterově výrazné činnosti na přelomu 50. a 60. let 19. století se v severo východním cípu Čech rozhostil, co se týče archeologického bádání, klid. Netrval dlouho, Peterovo působení se zapsalo do paměti některých lidí a nepřímo tak způsobilo, že v 70. a 80. letech vstoupilo na pole archeologie v tomto prostoru několik drobných sběratelů a dvě výrazné osobnosti J. K. Hraše a J. Duška. Je zajímavé, že oba jmenovaní se narodili v roce 1840 a oba byli velkými organizátory společenského života, J. K. Hraše v Náchodě, J. Duška v Jaroměři a Josefově. Vedle zájmu o společenský život je však především spojoval zájem historický a archeologický. Než se budu věnovat Hrašemu a Duškovi, připomenu několik drobnějších archeologů amatérů a sběratelů. Josef Rydlo, sedlák z Náhořan a sběratel se širokým záběrem, ve svých sbírkách vedle historického a etnografického mate riálu shromáždil i řadu archeologických nálezů. Získával je koupí, např. v Novém Městě nad Metují či Dolsku, sběrem, např. na katastru Náhořan či u lesa Rousína v blízkosti České Skalice, ale i výkopy, a to hlavně na vlastních pozemcích v okolí svého bydliště. Mimo to kopal v roce 1872 pod Hrašeho dohledem na mohylníku u Volovky. Malou sbírku archeologických nálezů vytvořil v Klášterci nad Dědinou lesmistr Josef Baše, který kopal na mohylníku v Ostašovicích. V Lípě nad Orlicí sbíral na svých polích rolník Vincenc Linger. Po tomto sběrateli se zachovala sbírka římských mincí, jejíž část získalo za druhé světové války týnišťské muzeum. V Přestavlkách a okolí působil lesmistr J. Kný, mezi jehož nejznámější akce patří společné výkopy s Augustem Sedláčkem na rozvalinách středověké tvrze Dřel u Borovnice (KOSINA 1937, s. 11). Ve Vamberku se v letech 1869 1891 během svého učitelského působení věnoval sbírání archeologického materiálu Josef Prokeš (PAVEL 1968, s. 180). Snažil se též, bohužel neúspěšně, o založení muzea ve Vamberku, kterému chtěl odkázat své sbírky, ty byly však po jeho smrti rozptýleny. Na činnost J. Prokeše v 90. letech 19. století v určitém směru navázal další učitel z Vamberka, Josef František Král, regionální historik, na čáslavském gymnáziu žák Klimenta Čermáka. V Častolovicích od 80. let pracoval další Čermákův žák, opět učitel a regionální historik G. J. Lašek, který v té době pilně přispíval do Památek archeologických. V této době pokračovala ještě stále sběratelská vášeň ve šlechtických kruzích, tak jak už jsme ji poznali v 18. století. Sbírání archeologického materiálu se na Jaroměřsku věnoval baron Jan Liebig, liberecký továrník, v letech 1863 1881 61

majitel smiřického zámku, a hraběnka Spensová z Velichovek. V Podorličí pak měli něco málo archeologických nálezů ve svých sbírkách Kolovraté v Černí kovicích, Kinští v Kostelci nad Orlicí, Šternberkové v Častolovicích a Coloredové v Opočně. Jan Karel Hraše vystudoval historii a český jazyk na pražské univerzitě, kde též navštěvoval Vocelovy přednášky z prehistorie. Po krátkém působení v Lito měřicích přešel do Náchoda, kde působil coby učitel a později ředitel měšťan ských a obecných škol (ČERMÁK 1907, s. 122). Zabýval se historií svého působiště a stal se průkopníkem archeologie na Náchodsku. Kopal na Homolce, kde hledal původní náchodský hrad, zkoumal mohylníky v Běstvinách, Ostašovicích, Přepychách, Semechnicích a na Vysokém Újezdě, prokopal zbytky tvrze v Krčíně. Při svých cestách vykupoval starší nálezy a sbíral mince, např. získal část nálezu římských denárů u lesa Rousína. Značnou část svých cenných sbírek věnoval do náchodského muzea, které bylo v roce 1881 z jeho podnětu založeno (SKLENÁŘ a kol. 1984, s. 35). Josef Duška, rodák z Opočna, se vyučil ševcem v Josefově, kde se také roku 1866 usadil. Historii, archeologii a staré české literatuře se věnoval jako samouk, ve sbírání a zachovávání starožitností však dosáhl takového věhlasu, že byl v roce 1882 povolán do Vídně, kde pomáhal restaurovat dvorské muzeum. V Jaroměři navázal na archeologickou tradici započatou F. Peterou Rohoznickým, vybudoval vlastní sbírku, kterou věnoval jaroměřskému muzeu, jehož byl v roce 1883 jedním ze spoluzakladatelů (PAUL 1907, s. 35). Jako první kustod tohoto muzea se staral o rozšiřování jeho sbírky. Archeologický materiál získával např. výkopy v Jaroměři či Vlkově, sběry na katastru Starého Plesu nebo nákupy v Jílovicích, Králově Lhotě, Ledcích či Náchodě. Řadu svých objevů publikoval stejně jako Hraše v Památkách archeologických, Mittheilungen der k. k. Central Commission a Mittheilungen der anthropologischen Gesellschaft in Wien (DOMEČKA 1918, s. 72). Druhá polovina 19. století byla dobou velkých výstav a časem zakládání muzeí. Výstavy a muzea spolu souvisela, protože se často jedny staly podnětem pro druhé. V roce 1879 se konaly hned dvě výstavy. První, věnovaná starožitnostem, památnostem a přírodninám, probíhající ve dnech 28.6. 6.7., se sice konala v Hradci Králové, tedy mimo námi zkoumaný region, ale je pro nás důležitá, neboť na ní vystavoval J. K. Hraše (SMOLÍK 1879a, s. 280) a exponáty shromáž děné na této výstavě se staly základem sbírek Historického muzea založeného v roce 1880. Hradecké muzeum se stalo významným činitelem v archeologickém bádání Podorlicka v následující fázi a ještě se k němu vrátím. Druhá výstava, která proběhla bezprostředně po hradecké, se konala ve dnech 13. 18.7. v Jaroměři, pořádala ji vlastenecká jednota Jarboj a byla věnována výhradně starožitnostem (SMOLÍK 1879b, s. 282). Zde opět vystavoval J. K. Hraše a dále J. Rydlo z Náhořan, baron J. Liebig ze Smiřic a J. Duška (PAUL 1907, s. 35). I tato výstava se stala podnětem pro vznik muzejní instituce, tentokrát Městského muzea v Jaroměři. Výstavy a muzea měly pro další rozvoj archeologického bádání velký význam. Nejen, že umožnily sběratelům ukázat veřejnosti výsledky své činnosti a zajistily možnost uchování archeologických nálezů do budoucnosti, ale hlavně předvedly lidem z měst i venkova, kolik historicky cenných předmětů z jejich často bezpro středního okolí stojí za zachování před zkázou. Byla tak zachráněna spousta náhodných nálezů, které dříve zůstaly bez povšimnutí či končily ve zlatnických nebo zvonařských dílnách. Za všechny bych alespoň jmenoval velmi bohatý 62

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU bronzový depot z Velké Ledské (PÍČ 1910b, s. 58), bronzový meč z Lipovky, nálezy bronzových sekerek z Nového Města nad Metují, nálezy kamenných nástrojů v Jaroměři, Miskolezech, Rasoškách a Hoděčíně, žárových hrobů v Dol ních Dolcích, Jaroměři a Jásenné, kostrových hrobů v Hustiřanech, Rožnově a Starém Plesu, mincovní depoty z Českého Meziříčí, Vyhnánova, Klášterce nad Dědinou, Jásenné a Jaroměře nebo nálezy zlatých drátků v Králově Lhotě. Výše uvedené nálezy zahrnují nejen léta 70. a 80., ale i 90. předminulého století, kdy se veřejnosti dostalo další možnosti seznámit se s pamětihodnostmi našeho regionu. V roce 1891 proběhla v Praze Zemská jubilejní výstava, další z výstav důležitých pro naše muzejnictví. Objevila se na ní totiž výzva ke sbírání předmětů dokumen tujících naši národní historii. Sebrané předměty pak měly být vystaveny na národopisné výstavě, naplánované na rok 1895. Výzva měla velký ohlas a snaha o shromáždění exponátů pro budoucí výstavu vedla k zakládání řady regionálních muzeí. Tento jev se projevil na dvou místech v Podorlicku. Hned v roce 1891 vznikl Muzejní spolek Pelcl v Rychnově nad Kněžnou (NESPĚCHAL 1968, s. 173), a o dva roky později Muzejní spolek v Kostelci nad Orlicí (HLADKÝ 1969, s. 91). Obě muzea se dala do práce a výsledky své činnosti prezentovala v roce 1894, kdy v srpnu v obou městech probíhaly regionální národopisné výstavy. V témže roce se konala i Národopisná výstava severovýchodních Čech v Hradci Králové. Hlavním pořadatelem bylo hradecké muzeum a mezi exponáty se objevily i nálezy z našeho regionu. V síni památek historických byly vystaveny středověké nálezy vykopané v Jaroměři, Náchodě, Náhořanech, Krčíně, Hustiřanech a Veselici (DOMEČKA 1894, s. 6), v síni památek předhistorických pak nálezy z Jaroměře, Náhořan, Nového Města nad Metují, Vrchovin, Rasošek, Jásenné, Vlkova a dalších (DOMEČKA 1894, s. 10). Exponáty na výstavu přispěla muzea v Náchodě a Jaro měři, J. Rydlo z Náhořan a L. Šnajdr ze Smiřic. Síň památek historických a síň starých českých tisků uspořádal J. Duška (DOMEČKA 1918, s. 72), na síni památek předhistorických se spolupodílel L. Domečka, který napsal i průvodce touto výstavou. Na stěně síně věnované předhistorii tehdy visely mapy mohylníků v lese Halíně u Běstvin a u Podveselice (dnes Volovky) a hlavně mapa předhistorických nálezů v okolí Josefova a Hradce Králové, kterou sestavil J. Duška. Možná že tato mapa se stala základem pro nejvýznamnější práci Josefa Dušky, pro jeho Nálezy předhistorické v kraji Královéhradeckém. Toto dílo v roce 1898 shrnulo veškeré tehdy známé lokality a nálezy na území severovýchodních Čech, tedy i z Pod orlicka, a tak zachytilo stav archeologického bádání na konci období, kdy odcházela generace Hrašeho a Dušky a nastupovala generace L. Domečky. 3. Období let 1899 1937 Přelom 19. a 20. století byl v české archeologii dobou nástupu skutečně vědecké generace. V Praze byli jejími představiteli osobnosti tradičně dělené do muzejní a univerzitní školy, z nichž rozhodně stojí za připomenutí J. L. Píč, L. Niederle a K. Buchtela. V severovýchodních Čechách se souputníkem této generace badatelů stal Píčův i Buchtelův osobní přítel Ludvík Domečka, v názo rech na prehistorii zastánce spíše školy univerzitní. Starší generace, jež svou prací měla v předchozí fázi největší podíl na rozvoji archeologie na Podorlicku, neodešla nástupem nového roku 1899 ze scény archeologického bádání, ale ještě chvíli v oboru působila. J. K. Hraše, který zemřel v roce 1907, sice pro svůj zdravotní stav už příliš do archeologie nezasáhl, J. Duška však ještě v roce 1900 vydal Památky po našich pohanských předcích v kraji 63

Královéhradeckém, což, jak se sám v úvodu vyjadřuje, je populárnější verze jeho Nálezů, vydaných o dva roky dříve. V roce 1904 byl Duška jedním ze spolu zakladatelů věstníku muzeí Královéhradeckého kraje Hradecký kraj, kam přispěl několika články. Zemřel roku 1915. Než se dostanu k L. Domečkovi, zmíním se ještě o badateli, který sice věkově patřil k předchozí generaci, ale svým přístupem k archeologii se zařadil až k vědecké generaci Píčově a Domečkově. Na naše území zasáhl na konci svého archeologického působení, které spadalo na přelom 19. a 20. století. Jde o Lud víka Šnajdra, občanským povoláním úředníka cukrovarnické finanční kontroly, který v letech 1889 1905 působil ve Smiřicích (ŠNAJDR 1911, s. 54). Během průzkumných cest do okolí svého působiště zasáhl i na Jaroměřsko. Zde prováděl jak terénní průzkumy, např. ve Vlkově nebo na hradišti u Nového Města nad Metují, tak výzkumy, např. ve zbytcích semonické tvrze, při rozšiřování tratě v Semonicích, u Lánského dvora v poloze Na ptákách na předměstí Jaroměře atd. Spolu s L. Domečkou každoročně v letech 1897 1901 sledoval těžební práce v cihelně v Hořenicích, na základě pozorování a sběrů pak napsal článek Laténské pohřebiště u Hořenic, který vyšel v Památkách archeologických v roce 1900. Škoda, že těžká nemoc ho v roce 1905 donutila vzdát se úředního místa a odejít na důchod do Prahy. Ludvík Domečka přišel do Hradce Králové v roce 1894, kdy byl zvolen koncipientem při městském úřadě (BUCHTELA 1911, s. 96). Hned v tomto roce se stal spolupořadatelem již zmíněné velké Národopisné výstavy severový chodních Čech, k níž vydal i průvodce. Pro zájem o historii a prehistorii a pro své organizační schopnosti byl o rok později jmenován tajemníkem hradeckého muzea, v roce 1900 se pak stal jeho faktickým ředitelem. Mimo osobní přátelství s Píčem a Buchtelou byl Domečka v písemném styku s J. L. Červinkou, J. N. Woldřichem, J. Smolíkem, J. Paliardim, J. Matějkou, E. Šimkem a j. (VOKOLEK 1967 69, s. 10). Jeho přehled a činnost na poli historie a archeologie byly obdivuhodné, uvážíme li, že v té samé době pracoval stále coby úředník městských úřadů. Musíme však připomenou osobu městského strážníka Františka Žaloudka, který byl od přelomu 19. a 20. století pravou rukou L. Domečky, bez něho se neobešel žádný větší výzkum, často Domečku na akcích zastupoval. Hlavním zájmem Domečky bylo slovanské a raně středověké osídlení Hradce Králové a pohřebiště popelnicových polí v okolí města. Z důvodu absence dalšího archeologa či výrazného amatéra v prostoru severovýchodních Čech navštěvoval nebo kopal i ve vzdálenějších místech od svého hlavního působiště, tehdy zasáhl i na území našeho regionu. Nejdůležitější akcí v tomto prostoru byl výzkum pohřebiště lidu popelnicových polí v Třebešově v letech 1909 a 1911. Zde L. Domečka a F. Žaloudek vykopali přes sto deset hrobů, které byly řádně zdoku mentovány a konzervovány (DOMEČKA 1909, s. 213). F. Žaloudek totiž pracoval od roku 1907 v muzeu coby stálý laborant (DOUBRAVA 1980, s. 11). Z další Domečkovy činnosti připomenu sledování laténského sídliště v hořenické cihelně v letech 1897 1904, výzkum mohylníku na Chlumu u Semechnic v roce 1924, výzkumy v okolí Doudleb, které prováděl v roce 1925 spolu s Josefem Černým, a výzkum na nově odhaleném pohřebišti v Kostelci n. Orlicí v roce 1926. Nálezy získané na těchto akcích putovaly do sbírek hradeckého muzea, které se násled kem Domečkovy činorodosti staly záhy druhými největšími v Čechách hned po pražském Národním muzeu (BUCHTELA 1911, s. 97), při čemž sbírka středověké keramiky byla až do 50. let minulého století největší u nás (VOKOLEK SIGL 1975, s. 15). 64

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU Přátelství Domečky s J. L. Píčem, kterému podával hradecký archeolog zprávy o nově objevených lokalitách a svých výzkumech, bylo příčinou několika návštěv tohoto velkého pražského archeologa (DOMEČKA 1913, s. 1 5). Poprvé severo východní Čechy navštívil v roce 1898, na Podorlicko však zavítal až při svém druhém pobytu v roce 1900, kdy kopal se svým laborantem v Hustiřanech. V roce 1902 provedl malý výzkum na Vysokém Újezdě v prostoru za kostelem, kde před pětadvaceti lety kopal Hraše, a navštívil cihelnu v Hořenicích, ve které se mu podařilo koupit několik nedávno objevených laténských nálezů. V roce 1906 kopal s V. Pultrem v lese Halíně u Běstvin. O dva roky později přijel Píč do našich končin na tři dny, protože si chtěl prohlédnout některá hradiště, o nichž se chystal psát ve svých Čechách v době knížecí. Navštívil vrchy Homolku a Branku u Náchoda, hradiště u Nového Města nad Metují a hradiště Na Vražbě u Veli chovek, při této příležitosti si prohlédl muzea v Náchodě a Jaroměři. Naposledy na území našeho regionu zavítal v roce 1909, kdy se přijel dvakrát podívat na výzkum, prováděný zemským muzeem v Třebešově, který tehdy vedl laborant Václav Landa. Tehdy si Píč prohlédl hradiště u Velké Ledské (PÍČ 1910a, s. 57). Sám laborant Landa přijel kopat ještě v roce 1910, když byly v Líšťovinách u Opočna rozrušeny lužické žárové hroby. Je možné, že Domečkovy přátelské styky přivedly do severovýchodních Čech i dalšího pražského archeologa Karla Buchtelu, který v lednu 1927 v doprovodu Jaroslava Böhma navštívil výzkum muzejního spolku v Kostelci nad Orlicí v poloze Na Štěpnici u Kostelce (HLADKÝ 1969, s. 95). Dr. Böhm přijel do Kostelce znova v létě 1927 a prokopal dvacet hrobů slezskoplatěnické kultury. Po několika letech J. Böhma přilákal náš region opět, v roce 1937 provedl ověřovací výzkum na místě, kde už kopali Hraše a Píč, na mohylníku v lese Halíně u Běstvin. Výše zmíněné významné osobnosti české archeologie nebyly v tomto období jedinými zástupci archeologického bádání na zkoumaném prostoru. Stejně jako v předchozím období zde existovala silná skupina archeologů amatérů, regio nálních historiků a drobných sběratelů. Na počátku 20. století stále ještě působili sedlák J. Rydlo v Náhořanech, lesmistr J. Kný v Přestavlkách a učitel J. Král ve Vamberku. K nim se připojil v tomto období Theodor Zouzal, geolog, báňský úředník, který se na penzi přistěhoval do Jaroměře (VOKOLEK 1958, s. 45). Tento amatérský historik a archeolog uskutečnil několik archeologických průz kumů a výzkumů v okolí Jaroměře a publikoval řadu zpráv a článků v Hradeckém kraji. V nedalekých Sendražicích působil učitel Václav Pultr, vzpomínaný už při výkopech J. L. Píče u Běstvin. Na Vamberecku se archeologii věnoval rolník Josef Černý, rodák z Doudleb nad Orlicí, který v okolí svého rodiště v letech 1924 26 objevil a prokopal celou řadu pravěkých a středověkých objektů. V roce 1925 se mu dostalo výrazné podpory ze strany L. Domečky, kterého do Doudleb přilákala bohatost zdejších lokalit. J. Černý v roce 1933 kopal na slezskoplatěnickém pohřebišti, objeveném u Domašína o tři roky dříve. Nálezy získané výzkumy, sběry a nákupy ukládal do své sbírky, jejichž velkou část daroval do vambereckého muzea, jež v roce 1924 pomáhal zakládat (PAVEL 1968, s. 180). V Pěčíně se ve 20. a 30. letech se věnoval sbírání archeologických nálezů učitel a regionální historik Jan Krčmář. Při geologických sběrech na Dobrušsku, Opočensku a Novo městsku nacházel místní učitel a geolog amatér Václav Vodák i archeologický materiál, který obrátil jeho pozornost k prehistorii. Výsledkem Vodákova zájmu o archeologii bylo několik zpráv a článků ve sborníku Od kladského pomezí. Ve 30. letech začal působit na Jaroměřsku sběratel Zdeněk Fiedler, rodák z Jaroměře, původně voják z povolání, který se po opuštění vojenské služby stal 65

laborantem v Národním muzeu v Praze. V rodném kraji např. zachránil nálezy ze zničeného lužického pohřebiště v Tomanově pískovně na okraji Jaroměře nebo nasbíral řadu nálezů na katastru Dolních Dolců. Ve stejné době se sběrům na katastru Českého Meziříčí věnoval učitel a regionální historik Karel Dvořák, který nálezy uložil do své soukromé sbírky, část jich však později věnoval J. Klenovi. V tomto momentě se nám poprvé objevila výrazná sběratelská osobnost, s níž se setkáme ve dvou následujících obdobích. V první polovině 30. let si však už Jan Klen prošlapuje svoji cestičku k archeologii, o čemž svědčí jeho výkopy na Novém hradě u Klečkova, kde získal rozsáhlý soubor středověkých kachlů (PTÁ ČEK 1984, s. 233). V roce 1932 se z ciziny do rodného Týniště nad Orlicí vrátil Alois Čapek, původním povoláním elektrotechnický inženýr, a začal zde organizovat kulturní a společenský život. Obnovil činnost Osvětové besedy, která měla být jakýmsi předstupněm budoucího týnišťského muzea (ZELENKA 1968, s. 179). S besedou Čapek provedl v letech 1936 37 výzkum v prostoru týnišťského náměstí a kolem kostela, kde se snažil nalézt stopy po předpokládaném slovanském týnu. Též se mu podařilo v roce 1937 získat depot římských mincí objevených v Lípě. Slibný rozkvět muzeí, započatý na konci 19. století, byl na počátku století následujícího ve většině případů zastaven. Jediným muzeem, které pokračovalo ve své činnosti po celé toto období a navíc věnovalo pozornost archeologickým nálezům, bylo Historické muzeum v Hradci Králové, kde působil již zmíněný L. Domečka. Další muzeum, jež fungovalo bez přerušení činnosti, bylo náchodské, ale to po smrti J. K. Hrašeho ztratilo o archeologii zájem. Exponáty jaroměřského muzea byly v roce 1902 uloženy do beden a odstěhovány na půdu (CHLUMSKÁ 1979, s. 3), časem ustala i činnost muzejní komise. Znovuvybudování muzea inicioval v letech 1929 33 profesor V. Novák (CHLUMSKÁ 1979, s. 4), kterému se v té době podařilo získat z vlastní iniciativy několik archeologických nálezů ze zdejších lokalit. Muzejní spolek Pelcl v Rychnově nad Kněžnou se v roce 1908 rozešel, majetek muzea převzala správa města. Jednou z posledních akcí před úplným útlumem muzejní činnosti byla spoluúčast rychnovského muzea na vykopávkách popelnicového pohřebiště u Třebešova v roce 1909. Činnost muzea se pozvolna obnovovala až po roce 1927, kdy se snažil prof. Březina z místního gymnázia inventarizovat sbírky, a hlavně po roce 1930, kdy v inventarizaci pokračoval správce muzea E. Weis (NESPĚCHAL 1968, s. 174). Archeologii se však ani jeden z nich záměrně nevěnoval. Do 20. století vstoupil liknavě i Muzejní spolek v Kostelci nad Orlicí. Sbírková činnost byla minimální, výstavní aktivita žádná. V roce 1909 musel spolek mobilizovat všechny své síly, aby se mohl zúčastnit výše již několikrát zmiňovaného velkého výzkumu v Třebešově. K další archeologické akci došlo v roce 1914. Tehdy byl muzeu přidělen coby nová výstavní budova bývalý kostelík sv. Václava na Rabštejně (HLADKÝ 1969, s. 94). Spolek se před rekonstrukcí budovy rozhodl pro provedení archeologického výzkumu, který proběhl ještě v témže roce v lodi kostela. Byl odtud získán středověký materiál. Otevření nových muzejních expozic se Kostelec dočkal až v roce 1923. V tomto roce se stal kustodem muzea Václav Morávek, původním povoláním sochař a kameník. Tento amatérský muzejník a velký zájemce o archeologii přivedl kostelecké muzeum k nebývalému rozkvětu. V roce l926 27 řídil výkopy na slezskoplatěnickém pohřebišti v poloze Na Štěpnici, kde prokopal pod dohledem L. Domečky celkem padesát pět hrobů, dalších dvacet vykopal již zmíněný dr. Böhm z Prahy. Pod Morávkovým vedením se uskutečnily i další dva muzejní výzkumy, a to při stavbě budovy okresního 66

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU soudu v centru Kostelce nad Orlicí a na slezskoplatěnickém pohřebišti u Doma šína. Sám Morávek byl velkým sběratelem a vytvořil si svou soukromou sbírku. V této době vznikla v Podorličí nová muzea ve Vamberku a v Dobrušce. Jak už jsem uvedl dříve, Muzejní spolek Lützov pro Vamberk a okolí se zrodil v roce 1923, a to velkým přičiněním amatérského archeologa Josefa Černého (PAVEL 1968, s. 180). Sbírky se rychle rozrůstaly a na počátku 30. let slavilo muzeum největší rozkvět. V roce 1931 bylo po šesti letech příprav otevřeno Městské muzeum v Dobrušce (HLADKÝ 1968, s. 176), archeologii se však programově nevěnovalo. V Novém Městě nad Metují byla sice v roce 1917 zřízena obcí muzejní komise, muzeum však fakticky nevzniklo (HAVLÍK 1996, s. 174). Osvěta šířená mezi městským i venkovským obyvatelstvem v tomto období pokračovala a způsobovala, že počet náhodných nálezů nadále vzrůstal. Veřejnost přinášela do muzeí nebo sběratelům kamenné a bronzové předměty či upozor ňovala na porušené archeologické lokality. Za všechny připomenu broušené nástroje z Lična, Dlouhé Vsi a Dolska, bronzové náramky z Pěčína, bronzové předměty z Kostelce nad Orlicí a Černíkovic, mamutí zub z cihelny v Křovicích, lužické hroby u Opočna, žárové pohřebiště u Dlouhé Vsi, žárový hrob v Rychnově nad Kněžnou, bronzový depot v Mokrém a bronzový a zlatý depot v Zakopance u Pekla nad Zdobnicí. Zájem muzeí a sběratelů o archeologické nálezy měl však i negativní dopad. Jeho projevem bylo jednak neodborné rozkopávání archeologických lokalit v touze získat předměty k prodeji, k čemuž zřejmě došlo v případě těšnovské tvrze, jednak falzátorství. S ním se setkal L. Domečka v roce 1922 v Josefově, kdy mu zdejší cukrář prodával hliněné desky a bůžky popsané runami, nalezené prý na různých místech v okolí Jaroměře (Sklenář 1994, s. 49). V roce 1927 se ale prokázalo, že cukrář všechny předměty vyrobil, aby si vypomohl v tísnivé finanční situaci. I přes tyto určité negativní jevy bylo období Domečkova působení v dějinách archeologického bádání v severovýchodním cípu Čech časem velké aktivity a rozvoje, což se o době následující rozhodně říci nedá. 4. Období let 1938 1958 Rok 1938, kterým započalo těžké období československé republiky, byl shodou okolností i začátkem ani ne tak úpadku, spíše můžeme mluvit o utlumení archeologické činnosti ve východních Čechách. Roku 1937 zemřel Ludvík Domečka, nejvýraznější osobnost předchozího období, čímž se prakticky zastavilo archeologické bádání provozované na půdě hradeckého muzea. Sbírky se dále nerozrůstaly, navíc nikdo nepokračoval v jejich inventarizaci. V roce Domečkova skonu tragicky ukončil svůj život Václav Morávek, čímž se zastavila i činnost kosteleckého muzea, které bylo navíc v roce 1939 uzavřeno pro veřejnost a během druhé světové války podléhalo dozoru dr. Brauna z Říš ského župního muzea v Opavě. V roce 1939 bylo uzavřeno i muzeum ve Vam berku, veškeré jeho sbírky byly stěsnány do jedné místnosti a ponechány bez správce. Byla tak bohužel vyřazena z provozu jediná dvě muzea, která v před chozím období vykazovala výraznější archeologickou činnost. Muzea v Jaroměři, Náchodě, Rychnově nad Kněžnou a Dobrušce fungovala dál, ale jejich přístup k archeologii se nezměnil. Osudy archeologického bádání v Podorlicku byly za okupace značně ponuré, přesto zde lze najít několik světlých okamžiků. Jedním z nich je inventarizace pravěké sbírky kosteleckého muzea, kterou provedl na podzim roku 1943 67

významný český archeolog Jan Filip poté, co uspořádal sbírku v muzeu v Hradci Králové (HLADKÝ 1969, s. 99). Dalším je založení muzea v Týništi n. Orlicí v roce 1939, o což se nemalou měrou zasloužil již zmíněný Alois Čapek (ZELENKA 1968, s. 179). Na jeho počest bylo v roce 1943 týnišťské muzeum nazváno Čapkovo újezdní muzeum. Vedle Čapka se zde věnoval amatérské archeologii i František Hříšný, který v době války vypublikoval nálezy římských mincí z Lípy a těsně po válce pravěké nálezy ze Šachova a Rašovic. Po skončení druhé světové války se situace v muzejnictví zlepšila, v rozvoji archeologického bádání kýžený obrat nenastal. V hradeckém a kosteleckém muzeu byly otevřeny expozice věnované pravěkým nálezům, které nově instaloval Jan Filip poté, co provedl jejich výše uvedenou inventarizaci. Po určitých peripetiích bylo otevřeno i vamberecké muzeum, to se však začalo zaměřovat na místní krajkářskou tradici. V roce 1945 vzniklo muzeum v Broumově, o čtyři roky později v Polici nad Metují, ani tady nebyla vyvíjena archeologická činnost, což je v těchto případech pochopitelné, neboť zdejší prostředí příliš pravěkých nálezů neskýtá a středověká archeologie, která by tu snad našla své uplatnění, byla v té době v prvopočátcích své existence. Po roce 1945 byl v Novém Městě nad Metují uskutečněn druhý pokus o otevření muzea. Byl dokonce jmenován správce sbírek, kterým se stal Jan Juránek (HAVLÍK 1996, s. 174). Pokus byl opět neúspěšný, dr. Juránek však uskutečnil několik povrchových sběrů v okolí města. Jediný odborný archeolog, který pracoval na severovýchodě Čech delší dobu, byl Jan Tomský. Tento rodák z Dobrušky, student pražské FF UK, obor prehistorie a slovanská archeologie, poté co v roce 1949 odpromoval, v témže a následujícím roce jako externí spolupracovník StAÚ v Praze pořídil pro jeho nálezový archiv inventáře archeologických sbírek některých východočeských muzeí. Na zkou maném území to byla muzea v Náchodě, Rychnově nad Kněžnou, Týništi nad Orlicí a Vamberku (SPURNÝ 1994, s. 470). V letech 1950 51 pak započal spolu s M. Richtrem inventarizaci středověké sbírky v Hradci Králové, opět pro potřebu Archeologického ústavu v Praze, počet popsaných nádob dosáhl téměř dvou tisíc (VOKOLEK SIGL 1975, s. 16). Zde nám vystupuje dost zřetelně fakt, jak činorodá byla práce Ludvíka Domečky. J. Tomský byl v hradeckém muzeu nastálo zaměstnán v letech 1953 54, kdy musel odejít v důsledku nasazení do průmyslové výroby. Mimo Jana Tomského do našeho regionu zasáhli ještě dva odborní archeo logové. V padesátých letech František Prošek z AÚ ČSAV Praha zkoumal prostor Adršpašsko teplických skal a Broumovských stěn, kde hledal pod abri a v jesky ních stopy paleolitického osídlení. Ve skalách byl jeho průzkum negativní, pouze v údolí Božanovského potoka našel několik neolitických artefaktů. V le tech 1956 57 prováděl u Kostelce nad Orlicí záchranný archeologický výzkum další badatel z AÚ ČSAV Praha, Miroslav Richter, který zde odkryl sídlištní objekty z doby lidu popelnicových polí a z římského a hradištního období (RICHTER 1958, s. 125) Nástup odborných archeologů a s nimi spojených vědeckých institucí měl za následek úpadek soukromých sbírek. V této fázi dějin bádání se sběratelé typu Hrašeho, Rydla, Prokeše či Kného stávali pomalu a jistě minulostí. Tento fakt a již zmíněný útlum archeologické činnosti způsobil, že značně prořídla skupina archeologů amatérů a regionálních historiků, kteří tradičně věnovali archeo logickým památkám pozornost. Nejvýraznější osobností tohoto a následujícího období se v tomto směru stal Jan Klen. S tímto rodákem z Dobrušky jsme se 68

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU setkali už v závěru minulého období. Klen byl vyučený knihař, měl v Dobrušce zavedenou knihařskou dílnu, od mládí se však zajímal o archeologii a provedl řadu výzkumů a sběrů. Vytvořil velkou sbírku, v níž shromáždil nálezy od paleolitu po středověk, jeho největší zájem se ale soustředil na nálezy z nejstaršího období, na štípanou a broušenou industrii doby kamenné. Sám objevil na katastru Dobrušky, Křovic, Domašína, Ohnišova a Semechnic celou řadu nových lokalit, dokládajících velmi staré osídlení této oblasti. Klen neprováděl své sběry a průz kumy jen v bezprostředním okolí Dobrušky, ale v daleko širší oblasti, jak nám to dokládají nálezy z Krčína nebo Náchoda Plhova, kde zkoumal lokalitu objevenou v roce 1937, na níž již v roce 1940 provedl amatérský výzkum M. Jirásek z Nácho da. V závěru této fáze bádání byla práce J. Klena načas přerušena. V roce 1955 byl pro svůj postoj k tehdejšímu režimu zatčen a odsouzen na šest let do vězení (JUZA VOBORNÍKOVÁ 1995, s. 93). Vedle Klena působil ve 40. letech na Dobrušsku již zmiňovaný regionální historik Karel Dvořák, v 50. letech pak začal s Klenem spolupracovat J. Němeček, oba dva tito amatéři se však soustředili pouze na katastr Českého Meziříčí. V tomto období též klesl rapidně počet náhodných nálezů. Je však možné, že k nim docházelo, ale nebyly tu regionální pracovníci, kteří by je registrovali, na tomto stavu může mít podíl i omezení regionálních periodik, sborníků a publi kací, kde se často informace o náhodných nálezech objevovaly. V tomto období jsme nejlépe zpraveni o nálezech, které se objevily při rekonstrukčních pracích, jež prováděl Klub českých turistů pod vedením Jaroslava Helferta na potštejském hradě v letech 1939 41 (FLÉGL 1982, s. 400). I v této fázi bádání se setkáváme v našem regionem s případem falzátorství. Po druhé a zatím naposledy. Během druhé světové války nabízel muzeím v Jaroměři, Kuksu a Choustníkově Hradišti rolník z Brzic k odprodeji pravěké nálezy, mezi něž míchal i vlastní falza keramiky, vrtaných sekeromlatů a jantarových korálků (SKLENÁŘ 1995, s. 84). Vše se prozradilo, když byl jeden z nálezů publikován v německém archeologickém časopisu Sudeta. Onen falzátor skončil neslavně těsně před koncem války byl nešťastnou náhodou zastřelen příslušníkem SS. 5. Období let 1959 1978 V roce 1959 bylo v hradeckém muzeu vypsáno systematické místo prehistorika, na které nastoupil Dr. Vít Vokolek. V prostoru severovýchodních Čech se tak poprvé objevil badatel, který měl odborné archeologické vzdělání a jeho půso bení nebylo dočasné. Dr. Vokolek se věnoval především záchranným a syste matickým výzkumům v Hradci Králové a jeho bezprostředním okolí, terénní průzkumy ale prováděl po celém území východních Čech, tedy i na zkoumaném prostoru. V 60. letech sbíral např. na katastru Olešnice, Bolehoště a Dobrušky. Tehdy také zpracoval starší nálezy z Domečkova výzkumu v Třebešově (VOKOLEK 1966). V letech 1967 68 navázal na práci J. Tomského a inven tarizoval archeologické sbírky rychnovského a kosteleckého muzea. K dalšímu posílení hradecké archeologie došlo v roce 1969, kdy bylo ve zdejším muzeu vytvořeno samostatné archeologické oddělení (AO KMVČ), do kterého nastoupil Jiří Sigl a krátce v něm působil Miloš Vávra. Počet terénních průzkumů na Podorlicku po tomto datu vzrostl, V. Vokolek a J. Sigl navštívili tento prostor v roce 1970, 1971, 1972, 1975, 1977, 1978, tedy takřka každoročně. Nebyly to jen sběry, které přilákaly pozornost hradeckých archeologů, rozvíjející se stavební činnost přinesla s sebou potřebu provést v ohrožených lokalitách 69

záchranné výzkumy. V roce 1973 to byl např. výzkum na trase plynovodu v Hor ních Dolcích, v roce 1975 a 1978 v Jaroměři, 1976 v Doudlebách nad Orlicí, 1977 v Sebuči atd. Přestože hradecké archeologické centrum úspěšně vzkvétalo, nebylo v jeho silách zvládnout celý prostor východních Čech. Proto zde v této době pracovala řada archeologů z AÚ ČSAV Praha, kteří přijížděli na pozvání Dr. Vokolka či Sigla, nebo je sem přitahovaly rodné kořeny. V prvním případě do našeho regionu takto zavítali J. Zeman, P. Sommer a M. Richter, ve druhém A. Hejna, S. Vencl a M. Vávra. Jiří Zeman provedl v roce 1960 povrchový průzkum v okolí Bolehoště. Pavel Sommer a Miloslav Richter uskutečnili v roce 1973 nezávisle na sobě záchranné výzkumy na dvou středověkých lokalitách v Jaroměři. M. Richter se do Jaroměře vrátil ještě v následujícím roce. Z Úpice pocházel Antonín Hejna, archeolog, který se na rodné Trutnovsko často vracel, snad nejznámější je jeho rozsáhlý výzkum jádra středověkého hradu Vízmburk na katastru obce Havlovice v letech 1972 84, při těchto aktivitách též několikrát zasáhl i na plochu náchodského okresu. Slavomil Vencl, rodák z Dlouhé Třebové, věnoval svou pozornost především okresu Ústí nad Orlicí, jeho zájmu ale nemohla uniknout činnost J. Klena na Dobrušsku. Vencl spolu s Klenem provedl výzkum na lokalitě v Náchodě Plhově a prozkoumal řadu lokalit v okolí Dobrušky, které právě Klen objevil. Poslední pražský archeolog tohoto období, Miloš Vávra, se narodil v Jaroměři a dodnes zůstal svému rodné mu městu věrný. V 70. letech uskutečnil v Jaroměři a okolí několik záchranných výzkumů a mnoho terénních průzkumů, které přinesly důležité informace o neolitickém až středověkém osídlení Jaroměřska. Jak už jsem uvedl, hradecké muzeum v tomto období přispělo nemalou měrou k rozvoji archeologického bádání v severovýchodním cípu Čech. To se ale nedá říci o ostatních muzeích tohoto regionu. Nová muzea nevznikala, činnost stáva jících vázla, navíc byla řada muzeí v rámci tehdejší centralizace muzejní sítě zrušena. Posledně jmenovaný jev postihl především Podorličí. V roce 1954 bylo Pelclovo městské muzeum v Rychnově nad Kněžnou přeměněno na Okresní muzeum. První institucí, kterou pohltilo, bylo kostelecké muzeum, které sice mělo svoji expozici, ale sbírková činnost stagnovala, proto bylo v roce 1963 uzavřeno a o rok později sbírky byly převezeny do Rychnova (HLADKÝ 1969, s. 100). Stejný osud postihl o dvacet let později týnišťské muzeum, které už v této etapě muselo několikrát bojovat o svou existenci, bylo střídavě otevíráno a zaví ráno, na archeologickou činnost rozhodně nemělo čas. Archeologickými nálezy se nezabývalo ani vamberecké muzeum, prezentující v této době hlavně zdejší krajkářskou výrobu. I ono neuniklo centralizaci, v roce 1976 se stalo pobočkou rychnovského muzea, které od roku 1965 neslo název Okresní muzeum Orlických hor (OMOH). Čas nesmyslného slučování přežilo bez úhony muzeum v Dob rušce. Tady nepřítomnost archeologa nebyla na škodu, zdejší krajinu měl pod pečlivým dohledem poslední velký sběratel na Podorlicku Jan Klen. Ten se po návratu z vězení v roce 1960 nemohl věnoval knihařské živnosti, o to víc se oddával zájmu o archeologii. Jako dělník zaměstnaný v křovické cihelně mohl sledovat stopy po paleolitickém osídlení odkrývané při těžbě hlíny, jako průvodce Dr. Vencla se mohl pochlubit výsledky své dlouholeté sběratelské činnosti. Škoda, že se v 70. letech s postupujícím věkem jeho působení chýlilo k závěru. Ve stejném postavení jako dobrušské muzeum se v 70. letech nacházela i jaroměřská instituce. Místo ní vyvíjel archeologickou činnost na Jaroměřsku již zmíněný rodák Miloš Vávra. Muzeum v Jaroměři mělo jako jediné na námi 70

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU sledovaném území v letech 1958 78 expozici věnovanou pravěkým nálezům (CHLUMSKÁ 1979, s. 5). Po jejím zrušení došlo k celkové inventarizaci sbírko vých předmětů. V souvislosti s Jaroměřskem stojí za připomenutí činnost Dr. Vladimíra Wolfa, historika působícího na Trutnovsku, který byl v letech 1970 74 zaměstnán coby brigádník AÚ ČSAV Praha. V této době provedl v Jaroměři a okolí několik průzkumných a výzkumných akcí. Aktivita vedoucí k získávání archeologického materiálu nebyla příliš rozvíjena ani v okresních muzeích v Rychnově n. Kněžnou a Náchodě, která v rámci již zmíněné centralizace pohltila některá regionální muzea. V Náchodě sice v letech 1966 80 působil absolvent pražské katedry prehistorie Václav Tocháček, ale jeho archeologická činnost se nedala srovnávat s působením např. hradeckých archeologů. Jedinou jeho větší akcí v této fázi archeologického bádání byl průzkum zaniklých skláren v Orlických horách (TOCHÁČEK 1974, s. 415), na němž se spolupodílel Rudolf Zrůbek, pracovník OMOH v Rychnově nad Kněž nou. Spolu provedli archeologický výzkum na sklárnách v Černé Vodě, Říčkách, Trčkově a Staré Huti. Dále Dr. Tocháček uskutečnil menší archeologické výzku my, jimiž ověřoval existenci středověkého šlechtického sídla u dvora Bezděkov a v Javornici. R. Zrůbek se podílel mimo Tocháčkův průzkum ještě na jedné akci, a to výzkumu zaniklé sklárny v poloze Cikánka, který prováděl v letech 1977 84 Vlastivědný kroužek při Osvětové besedě v Deštném pod vedením Václava Šplíchala. Škoda, že tato akce proběhla bez potřebného odborného dohledu a nedočkala se tak širšího zhodnocení a publikace, jiný takto dlouho trvající výzkum se v Podorlicku v této době neuskutečnil. Podobně tristním případem nehodným následování je působení p. Šímy v OMOH v Rychnově nad Kněžnou v první polovině 70. let. Tento dobrovolný vlastivědný pracovník i přes veškerou snahu zachytit rozložení archeologických lokalit a nálezů na rych novském okrese vnesl do dokumentace a sbírek spíše zmatek a nesourodost. Muzea se v této době archeologii příliš nevěnovala, a jak vyplývá z předchozích řádků, občas byla jejich minimální činnost více ke škodě než k užitku. Ze skupiny starých sběratelů a amatérských archeologů pracoval pouze Jan Klen. Mohlo by se zdát, že zájem o archeologii v regionu opadl. Opak je pravdou, hledání dokladů práce dávných lidských společenství a kultur neztratilo své příznivce. V tomto období se vytvořila nová skupina, skupina tzv. spolupracovníků odbor ných archeologů. Tito spolupracovníci měli za úkol sledovat pozorně své okolí a jakékoliv porušení archeologických lokalit neprodleně hlásit příslušnému muzeu. Dále se účastnili záchranných a systematických výzkumů jako dobrovolní brigádníci. Do řad spolupracovníků byli především přijímáni studenti, u nichž byla naděje, že z nich vyroste nová archeologická generace. V severovýchodním cípu Čech si největší okruh spolupracovníků vytvořilo během 70. let hradecké muzeum. Z těch nejznámějších připomenu J. Podzimka, L. Libotovského a p. Tržického na Kostelecku, L. Jiráska na Náchodsku nebo O. Kašpara na Opočensku. Na Jaroměřsku působili spolupracovníci Miloše Vávry, referent J. Volf z Jásenné a hlavně J. Kuběnka, velký zájemce o historii a vlastivědu regionu, který se zúčastnil v druhé polovině 70. let řady Vávrových výzkumů. Na Náchodsku se pod Tocháčkovým vedením věnoval terénním průzkumům B. Ekrt, na katastru Českého Meziříčí sbíral již zmiňovaný Klenův spolupracovník J. Němeček. Nadále se udržuje malé množství náhodných nálezů a mincovních depotů. V této době to lze vysvětlit rozvojem stavební a zemědělské techniky, která zničí archeologické nálezy dříve, než si jich někdo stačí povšimnout. Svou roli zde 71

také sehrála rozsáhlá sběrová činnost odborných archeologů a jejich spolu pracovníků, která umožnila vytvořit představu o hustotě a rozložení archeo logických lokalit. Objevování nových a nových lokalit ukázalo, nakolik je český severovýchod na archeologické nálezy bohatý a že je jen otázkou času a lidí, kdy se to projeví naplno. 6. Období po roce 1979 Předchozí doba, která začala příchodem Dr. Vokolka do hradeckého muzea v roce 1959, připravila půdu, na níž budoucí bádání nebývale rozkvetlo. Archeo logická činnost se stala záležitostí regionálních institucí a místních lidí. Už nebylo tolik potřeba pomoci zvenčí, tedy z tradičního pražského centra, neboť dále mohutněla činnost AO KMVČ v Hradci Králové (od roku 1990 AO MVČ), do archeologického bádání se zapojila opět regionální muzea, největší rozkvět pak nastal ve skupině spolupracovníků. V roce 1979 nastoupil do archeologického oddělení hradeckého muzea další, v pořadí už třetí, archeolog, a to Jiří Kalferst. Hradečtí archeologové pokračovali v prospekční a výzkumné činnosti v našem regionu, a to ve větší míře v první polovině 80. let, později už méně, což souvisí s výše zmíněným nástupem místních muzeí a spolupracovníků. Z větších akcí AO MVČ připomenu výzkum na slezsko platěnickém pohřebišti u Kostelce nad Orlicí v letech 1981 84 (VOKOLEK 1991, s. 206), výzkum na polykulturním sídlišti v Semonicích v roce 1988 a celou řadu záchranných akcí na katastrech Jaroměře, Horních a Dolních Dolců, Dolan, opět Semonic atd., souvisejících převážně s rozsáhlou stavební činností na tomto velice archeologicky bohatém prostoru. Sběrová činnost na katastrech obcí, které nebudu pro značnou četnost jmenovat, byla obdobně činorodá. Aktivita pražských archeologů, jak už jsem uvedl na začátku této kapitoly, nebyla v tomto období už tak bohatá jako dříve. Z předchozí fáze pokračovala na Jaroměřsku činnost místního rodáka Miloše Vávry, který na katastru Jaroměře ve spolupráci s místním muzeem provedl opět řadu sběrů a několik záchranných výzkumů. Výsledkem Vávrovy činnosti byla výstava Pravěk Jaroměřska, která proběhla v roce 1989 v jaroměřském muzeu (SIGL 1990, s. 84 85). Na přelomu 70. a 80. let na naše území několikrát zasáhl významný český kastelolog Tomáš Durdík z pražského archeologického ústavu, a to v rámci svého průzkumu českých hradů. V roce 1979 navštívil při jedné ze svých výprav podorlické hrady Skuhrov, Nový Hrad u Klečkova a Výrov, v následujícím roce hrady na Úpě a Metuji, Červenou Horu, Rýzmburk, Vlčinec, Skály, Střmen a Adršpach. V roce 1982 znovu zavítal na hrad Výrov u Nového Města nad Metují. Posledním z pražských archeologů, zasahujících svoji činností na námi zkoumané území, byl Martin Gojda, který v roce 1994 prozkoumal zbytky hrnčířské dílny na Horském předměstí v Novém Městě nad Metují. V roce 1979, rok před svým odchodem z Okresního muzea v Náchodě, provedl Václav Tocháček dvě akce, srovnatelné svým rozsahem s průzkumem skláren v Orlických horách z počátku 70. let. Byly to terénní průzkumy povodí Úpy a povodí Metuje, jejichž cílem bylo zjistit tehdejší stav převážně středověkých lokalit na tomto prostoru. Na těchto akcích Dr. Tocháčka často doprovázel Jan Boček, o němž se více zmíním dále v textu. V roce 1979 se dále pod Tocháčkovým vedením uskutečnil výzkum na vrchu Homolka u Náchoda, který měl vyřešit otázku opevnění zemské brány, o němž se zmiňuje J. K. Hraše (HRAŠE 1869, s. 443). Akce existenci zemských fortifikací nepotvrdila. 72

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU V letech 1981 84 působil v náchodském muzeu další odborný archeolog, rodák z nedaleké Úpice, Zdeněk Lochman. Za něho se na Náchodsku rozprou dila daleko výraznější archeologická činnost než za jeho předchůdce. V letech 1981 82 kopal ve spolupráci s Muzeem B. Němcové v České Skalici na místě původní skalické tvrze, v roce 1982 pak provedl výzkum ve spolupráci s Dr. Vokolkem na katastru Vlkova. Tlak laické veřejnosti ho v témže roce donutil převzít odborný dohled nad revizním průzkumem na vrchu Homolce, kde byly opět hledány zbytky hradiště či hradu nad předpokládanou zemskou branou. Mimo to uskutečnil archeologický výzkum v prostoru náchodského zámku a celou řadu terénních průzkumů, zaměřených převážně na středověké lokality. Po jeho odchodu se archeologická činnost vyvíjená v náchodském muzeu na určitou dobu zastavila. V Okresním muzeu Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou byla situace přesně opačná. Do roku 1985 zde panoval přístup k archeologii, tak jak ho známe z předchozích období. V uvedeném roce nastoupila do rychnovského muzea archeoložka Martina Beková. Už během vysokoškolských studií se tato rodačka z Prahy zúčastnila výzkumu V. Vokolka u kostelecké cihelny, prová děného v letech 1981 84, po svém příchodu do muzea uskutečnila sama celou řadu výzkumů a průzkumů. Šlo především o záchranné akce na ploše ohrožené těžbou hlíny v kostelecké cihelně a v historických jádrech Rychnova n. Kněžnou, Vamberka, Kostelce nad Orlicí a Týniště nad Orlicí, která byla po změně režimu v roce 1989 vystavena zvýšené stavební činnosti. V letech 1990 92 též prováděla předstihové výzkumy na hradě Potštejně, kde se po padesáti letech opět rozběhly restaurační práce. V roce 1982 zemřel Jan Klen. Odešel tak poslední z velkých sběratelů. V této době však již v amatérské archeologii Podorlicka působila nová osobnost, kterou lze pro její činorodost a zájem o obor s Klenem srovnávat, a to Jan Boček. Tento občanským povoláním profesionální hasič, bydlící v Náchodě, se začal archeologii věnovat na konci 70. let. Nejprve spolupracoval s Dr. Tocháčkem z Okresního muzea v Náchodě, s nímž se podílel na již zmiňovaném terénním průzkumu povodí Úpy a Metuje. Po Tocháčkově odchodu z muzea navázal kontakt s AO KMVČ v Hradci králové. Tato spolupráce přinesla bohaté výsledky, J. Boček se zúčastnil řady archeologických výzkumů, které prováděli hradečtí archeologové, a to hlavně na Jaroměřsku, např. v Horních a Dolních Dolcích, Hořenicích nebo Semonicích. Na stejném prostoru též uskutečnil sám několik záchranných akcí, např. na katastrech Čáslavek, Neznášova, Vlkova, Semonic atd. Terénní prospekci vyvíjel na daleko větším prostoru, a to na Náchodsku, Novoměstsku, Dobrušsku, Opočensku a již zmíněném Jaroměřsku. Na vymezené ploše byla Bočkova aktivita velmi agilní, v literatuře je zachyceno takřka sedmdesát katastrál ních území, které od roku 1979 do dneška navštívil a prozkoumal. Na některá místa se vrátil vícekrát, např. na katastrech obcí Čáslavky, Černožice, Dolany, Jaroměř, Náhořany či Svinišťany prováděl průzkum v letech 1980 88 téměř každoročně. Výsledkem Bočkovy činnosti bylo ověření mnoha starších a objevení řady nových archeologických lokalit. Činorodým působením J. Bočka jsme se dostali v této kapitole ke skupině spolupracovníků odborných archeologů, která vznikla v předešlém období. Z hradeckého okruhu v 80. letech nadále působili J. Podzimek, L. Libotovský a O. Kašpar. K nim postupně přibyli další. Z nich se zmíním o těch nejdůle žitějších, o J. Militkém, J. Slavíkovi, J. Čížkovi a B. Dragounovi. Jiří Militký vstoupil na pole archeologického bádání v roce 1983, kdy ještě studoval střední 73

školu a navštěvoval archeologický kroužek při AO KMVČ. V roce 1987 začal studovat archeologii na FF UK Praha, po ukončení studií nastoupil do Jiho českého muzea v Českých Budějovicích, dnes pracuje v Národním muzeu v Praze. Na katastrálním území Kostelce nad Orlicí, svého rodiště, a přilehlých obcí v letech 1983 91 uskutečnil mnoho terénních sběrů a několik záchranných výzkumů. Též spolupracoval na záchranných akcích, které prováděla v kostelecké cihelně Dr. Beková. Jiří Slavík a Jan Čížek se dostali k archeologii během vysokoškolských studií v Hradci Králové ve druhé polovině 80. let, od kdy se též datuje jejich spolupráce. Jiří Slavík je dnes pracovníkem Ústavu památkové péče v Pardubicích a dohlíží na stavební památky Podorlicka. Z této jeho práce vyplývá zájem o zaniklá středověká šlechtická a měšťanská sídla, na kterých provádí průzkumy s cílem zjistit jejich současný stav. J. Čížek po ukončení studií nastoupil do Okresního archivu v Náchodě, jeho amatérská archeologická činnost souvisí se zájmem o vývoj fortifikací. Již několikrát zmiňovaný Jaroslav Podzimek založil během svého učitelského působení dva archeologické kroužky. Na přelomu 70. a 80. let to byl kroužek při ZŠ Borohrádek, v polovině 80. let v rámci ODDM v Rychnově n. Kněžnou. Odchovancem rychnovského kroužku se stal Bohumír Dragoun, rodák z Opočna, který se začal věnovat terénní prospekci v roce 1986. O tři roky později prováděl první zjišťovací výzkumy, a to především na Opočensku a Dobrušsku. V té době spolupracoval s AO MVČ, Dr. Bekovou a J. Militkým. V roce 1990 začal studovat archeologii na FF UK v Praze, v centru jeho pozornosti se ocitly především středověké objekty a artefakty, dnes je předsedou občanského sdružení Villa nova, které v sousedství Uhřínova pod Deštnou experimentální cestou buduje středověkou vesničku. Z dalších hradeckých spolupracovníků připomenu ještě J. Švarce z Lupenice, který v 80. letech uskutečnil několik sběrů na Kostelecku, a Davida Vícha, jenž do našeho regionu zasáhl jen okrajově, neboť vyvíjel od počátku 90. let činnost především na území okresu Ústí nad Orlicí. Na Jaroměřsku na přelomu 70. a 80. let působil Jan Kuběnka, již zmiňovaný spolupracovník M. Vávry, v 90. letech se do prospekční a výzkumné činnosti zapojil místní rodák Martin Ježek, který po studiích archeologie na FF UK nastoupil do AÚ AV ČR Praha. Zatímco v jižní části zkoumaného prostoru operovala řada spolupracovníků hradeckého muzea a v rychnovském muzeu působila od roku 1985 řádná archeo ložka, v severní polovině takové zastoupení nebylo. Sice na Náchodsku a přileh lých oblastech působil neúnavný J. Boček, odborný archeolog tu však dlouho chyběl. Až v roce 1996 začal v Okresním muzeu v Náchodě externě působit Jan Tůma, v té době ještě student archeologie na FF UK Praha. Tento rodák z Náchoda v té době již prováděl bohatou prospekční a výzkumnou činnost na Náchodsku, Novoměstsku a Jaroměřsku, často ve spolupráci s J. Bočkem či hradeckými archeology. Od roku 1998 působí J. Tůma v náchodském muzeu jako řádný odborný pracovník. Výše uvedený přehled dějin bádání ukázal, že Podorlicko rozhodně nestálo stranou pozornosti hradeckých nebo pražských archeologů a že i na tomto prostoru stejně jako jinde existovala poměrně početná skupina místních zájemců o archeologii. Celkový pohled na dějiny bádání potvrzuje pravdivost tvrzení, čím dále do minulosti, tím zřetelněji jsou dějiny vědy tvořeny osobnostmi, čím blíže k naší současnosti, tím více tíha archeologické činnosti spočívá na institucích a jejich spolupracovnících. Je zřejmé, že současný stav v muzejnictví i v amatérské 74

FLÍDR A.: DĚJINY ARCHEOLOGICKÉHO BÁDÁNÍ NA PODORLICKU rovině zůstane zachován a archeologický průzkum a výzkum se v Podorlicku bude dál nerušeně rozvíjet. Katalog badatelů V následujícím katalogu jsou uvedeny osobnosti, které nějakým způsobem zasáhly do vývoje archeologického bádání v Podorlicku. O většině z nich se sice zmiňuji v předchozím textu, zde jsou jednotliví badatelé připomenuti v abeced ním seznamu. U každého hesla uvádím jméno badatele, jeho nacionále (pokud je bylo možné zjistit), povolání, popř. název organizace, u které byl či je zaměst nán, a činnost, kterou se do vývoje archeologie v severovýchodním cípu Čech zapsal. V odkazech u některých osobností uvádím dostupnou literaturu, ze které lze dále čerpat. 1. BAUM Antonín (1830 1886) architekt, amatérský archeolog a historik umění, člen Archeologického sboru Musea království českého. V Památkách archeologických, VIII, 1870 uveřejnil článek Z poříčí Orlického, ve kterém najdeme na s. 510 první zmínku o archeologických nálezech u Kostelce nad Orlicí (Ottův slovník naučný II, 1890, s. 500). 2. BEKOVÁ Martina (nar. 1962) archeoložka působící v OMOH RK. Ač původem z Prahy, zúčastnila se už výzkumu, který provádělo AO KMVČ HK v letech 1981 84 na okraji těžební jámy kostelecké cihelny. Po ukončení studií na pražské FF UK nastoupila v roce 1985 do rychnovského muzea. V následujících letech uskutečnila řadu terénních průzkumů a záchranných archeologických akcí, např. v Kostelci nad Orlicí, Vamberku, Rychnově nad Kněžnou, Potštejně a Týništi nad Orlicí atd. (Beková 1993, s. 47 48). 3. BIENER Karel Josef rytíř z Bienenberka (1731 1798) vojenský inženýr ve státních službách, sběratel starožitností a amatérský archeolog. Od roku 1770 působil coby adjunkt krajského úřadu v Litoměřicích, v roce 1775 se stal hejtmanem Králové hradeckého kraje. Proslavil se záchranou archeologických nálezů objevených při stavbě královéhradecké pevnosti v letech 1768 1778, mimoto se věnoval sběrové činnosti a řadu nálezů nakoupil od náhodných nálezců. V Podorlicku je jeho jméno spojeno s nálezy v Jaroměři, Dobrušce a v Roztokách. Většinu získaných nálezů a zpráv shrnul ve třech svazcích svého stěžejního díla Versuch über einige merkwürdige Alterthümer im Königreich Böhmen (Rybička 1859, s. 204; Sklenář a kol. 1984, s. 13; Smolík 1880, s. 345). 4. BOČEK Jan (nar. 1947) profesionální hasič, amatérský archeolog, spolupracovník AO MVČ v Hradci Králové. Svou neobyčejně činorodou sběrovou aktivitu vyvíjí na velké části severovýchodních Čech, zahrnující Náchodsko, Jaroměřsko, Novoměstsko a Dobrušsko. Původně, na přelomu let 1978/79, začínal jako spolupracovník Dr. Tocháčka z Okresního muzea v Náchodě, po odchodu tohoto odborníka navázal těsné kontakty s hradeckými archeology. S nimi provedl celou řadu terénních sběrů a záchranných výzkumů. Ověřil mnoho starších a objevil hodně nových lokalit, sám některé prokopal. 5. BÖHM Jaroslav (1901 1962) archeolog, od r. 1924 pracovník pražského archeo logického ústavu, který v letech 1939 1962 vedl. Na území Podorlicka zasáhl jen v rámci několika výjezdových akcí tehdejšího StAÚ. Např. vedl výzkum na nově objeveném slezskoplatěnickém pohřebišti u Kostelce nad Orlicí v roce 1927 nebo kopal na slovanském mohylníku v lese Halíně u Běstvin v roce 1937. 6. ČAPEK Alois (1873 1952) elektrotechnik, amatérský historik a archeolog. Rodák z Týniště nad Orlicí, kam se po působení v Praze a v cizině v roce 1932 vrátil. Tehdy se začal zabývat regionální historií. Z jeho popudu vzniklo v roce 1939 týnišťské muzeum, které bylo na jeho počest pojmenováno Čapkovo újezdní muzeum. Věnoval 75

pozornost i archeologickým památkam, podnikl několik průzkumných akcí, během nichž navštívil některé známé lokality v okolí Týniště. Do muzejních sbírek získal řadu náhodných nálezů. V letech 1936 1937 řídil archeologické výzkumy osvětové besedy na týnišťském náměstí (Zelenka 1968, s. 178; O práci Ing. Aloise Čapka. 1970, s. 2.; Juza a kol. 1994, s. 73). 7. ČERNÝ Josef (1882 1968) rolník od sv. Anny ve Vamberku, regionální historik, amatérský archeolog, jeho přičiněním vzniklo v roce 1924 vamberecké muzeum. V okolí svého působiště provedl několik terénních akcí, získaný archeologický materiál věnoval do muzea. Kopal sám nebo ve spolupráci s L. Domečkou v okolí Doudleb nad Orlicí v letech 1922 26. Sledoval stavební práce ve svém okolí, během nich zachránil náhodně vykopaný středověký materiál. Své výzkumy a objevy uveřejnil v knize Mlhavé obrázky minulých věků z Doudleb, Vyhnánova a Příkaz vydané v roce 1937 (Pavel 1968, s.180; Juza a kol. 1994, s. 75). 8. ČÍŽEK Jan (nar. 1965) historik, archivář, zaměstnanec okresního archivu v Náchodě. Co se týče archeologie, jeho zájem je zaměřen na výzkum středověkých šlechtických a městských fortifikací. Na námi sledovaném území se zúčastnil řady průzkumných akcí, nejčastěji ve spolupráci s J. Slavíkem, např. na hradě Červená Hora, Skuhrov, Nový Hrádek nebo tvrzišti Dřel. 9. DOMEČKA Ludvík (1861 1937) archeolog, úředník městského úřadu v Hradci Králové, od roku 1895 tajemník Historického muzea v témže městě. Od svého nástupu do funkce se živě zajímal o archeologické nálezy na Hradecku, pro svoji odbornost byl zván ke všem významným objevům v severovýchodních Čechách. Se svým spolupracovníkem F. Žaloudkem vytvořil jednu z největších archeologických sbírek v Čechách (sbírka středověké keramiky byla do 50. let největší na našem území). Na území našeho regionu se zúčastnil hned několika akcí. V letech 1897 1904 sledoval nálezy z laténského pohřebiště v hořenické cihelně. V letech 1909 a 1911 kopal v Třebešově, v roce 1924 na semechnickém mohylníku. V roce 1925 kopal spolu s J. Černým na doudlebských lokalitách Na Mokřinách, Na Baště a Dlouhé hony. Navštívil výzkum, který v letech 1926 27 prováděl muzejní spolek v Kostelci nad Orlicí na slezskoplatěnickém pohřebišti v poloze Na Štěpnici. Výsledky svého bádání na území Podorlicka uložil na sklonku života do knihy Krajina při Divoké Orlici a jejích přítocích v době předhistorické (Vokolek 1967 69, s. 9; Doubrava 1975, s. 13; Vokolek 1958, s. 45; Vokolek Sigl 1975, s. 14; Sklenář a kol. 1984, s. 51). 10. DRAGOUN Bohumír (nar. 1969) archeolog, pracovník OMOH RK, předseda občanského sdružení Villa nova, působícího v Uhřínově pod Deštnou. Rodák z Opočna, který se archeologii začal věnovat už během středoškolských studií v polovině 80. let 20. století. V té době navštěvoval Archeologický kroužek při ODDM v Rychnově nad Kněžnou, jehož vedení se sám ujal v roce 1988. Od roku 1986 spolupracoval s AO MVČ v Hradci Králové, v roce 1990 začal studovat archeologii na FF UK v Praze, do rychnovského muzea nastoupil v roce 1995. Rozsáhlou terénní činnost vyvíjí na celém území rychnovského okresu s hlavním důrazem na Opočensko a Dobrušsko. Svou sběrovou i výzkumnou aktivitu zaměřuje především na středověké lokality, zaniklá šlechtická sídla, vesnice, sakrální stavby i výrobní zařízení. Podílel se též na některých výzkumech prováděných dr. M. Bekovou. V Uhřínově pod Deštnou vybudoval středisko středověké experimentální archeologie Villa nova. 11. DUŠKA Josef (1840 1915) původním povoláním švec, průkopník muzejnictví, regionální historik, amatérský archeolog. Rodák z Opočna, který od roku 1866 působil v Josefově. Velký organizátor společenského života, který se nemalou měrou zasloužil o založení muzea v Jaroměři. Samostudiem získal značné vědomosti, jeho hlavním zájmem byla archeologie a staré tisky. Nakoupil, sesbíral a vykopal mnoho pravěkých a středověkých nálezů, jež částečně věnoval do jaroměřského muzea, částečně zahrnul do své sbírky. Své sbírky prezentoval jak na výstavě v Jaroměři 76