M. Řeháček, P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 36 příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj 2012/01 Vraťme se v posledním vyprávění o bohatých továrnících Ginzkeyových do Vratislavic někdy na konci 19. století. Stavěl se tehdy Zámeček v nepřístupném parku. Do něj se vstupovalo kovanou branou s pískovcovými pylony. Pořád se z ní část zachovala u dnešní restaurace Zámecká konírna. Park od hlavní silnice u kostela odděloval krásný kovaný plot se stylizovanými liliemi, v zadní části za Zámečkem pak jeho lesoparkovou část uzavírala dřevěná pole, usazená do žulových sloupků. Neopouštějme ale téma autorů vratislavického zámeckého skvostu. Hans Otto Friedrich Julius Grisebach (1848 1904) a August Georg Dink - lage (1949 1920) sice nepatří k nejvýznamnějším světovým architektům, za jejichž dílem by se do údolí Nisy stahovali turisté a milovníci památek, ale v době stavby Zámečku byli zárukou výjimečnosti, ostře se lišící od všech vratislavických továren a chaloupek. Oba dva architekti tehdy v německých zemích projektovali celou řadu historizujících budov, někdy již s prvky nastupující secese. Z jejich pro - jekční dílny pocházely nejen sakrální stavby, honosné vily a zámečky, ale třeba i rozsáhlé objekty dopravní infrastruktury. Mezi nejslavnější patří nádraží Schlesisches Tor v Berlíně-Kreuzbergu, postavené v neogotickém stylu. Bylo to ale krátké souznění: architektonická dvojice Griesebach a Dinklage společně pracovala jen v 90. letech 19. století. Krátce po dokončení vratislavického Zámečku se na počátku nového století cesty obou mužů rozdělily a každý pracoval na svých objektech. Zdá se, že Hans Griesebach byl architekt s výraznějším stylem. Možná, že to bylo i tím, jak byl ve své době silně zapojen do německy mluvícího uměleckého světa. Pro řadu kumštýřů a dalších významných osobností projektoval romantické obytné vily, často v podobě zámečků a zámků. Kupříkladu nositel Nobelovy ceny Gerhart Hauptmann žil až do své smrti ve vile od něj v domě nazývaném Haus Wiesenstein čili Dům Luční kámen dodnes jej najdeme nepříliš daleko od Vratislavic v dnešním polském Jagniątkówě, na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Ve vile Neisser ve Wroclavi taktéž od Grisebacha se zase u lékaře Alberta Neissera scházeli umělci Richard Strauss, Gustav Mahler či zmiňovaný Gerhart Hauptmann. Z hlediska stylu je ale nejvýraznějším předchůdcem vratislavického Zámečku velkolepá vila Schloss Tremsbüttel, kterou Hans Griesebach navrhl a v roce 1895 dokončil nedaleko Hamburku pro podnikatele Alfreda Ha - sen clevera. Ten pohádkové zbohatl v Kamerunu na nerostech a zámeček věnoval svojí ženě Olze jako jakýsi opožděný svatební dar. Tato skvostná budova obsahuje celou řadu detailů totožných nebo alespoň velmi po - dobných s těmi, které najdeme na Ginzkeyově zámku v údolí Nisy. Snad 281
Při pohledu z lesoparku připomíná ginzkeyovský Zámeček ze všeho nejvíce kamenné sídlo šlechticů z anglického venkova - vysoké stěny, kulaté věže a hrubé fasády 282
nejvýraznějším spojovníkem jsou mohutné zdobené štíty ve střeše a zpracování interiérů. V současnosti je v zámku Tremsbüttel luxusní hotel, jehož prostory nám alespoň na internetových fotografiích připomínají, jak asi mohl vratislavický zámeček žít v dobách své největší slávy. Stejně jako je u hlavní budovy Zámečku řada architektonických prvků podobná zámečku u Hamburku, má střih objektu Zámecké konírny svoje sourozence na jiných Grisebachových stavbách snad nejvíce na výlet - nickém hotelu Steinerne Renne v romantickém údolí v středoněmeckém Harzu, kde je použito hrázdění tvarově velice podobné tomu ve Vratislavicích. Ale vraťme se z Hamburku a Harzu do rozkošného parku mezi loukami a ohromnou továrnou na koberce. Do krásné vily s pískovcovou fasádou, porostlou později popínavými rostlinami. Tolik ve své původní podobě připomínala sídla šlechty na anglickém venkově. Nedaleko panelového sídliště tu jistě stále překvapuje celá řada krásných detailů, zejména na fasádách. Když si člověk dům detailně prohlíží, jako kdyby se před ním otevírala zaprášená pokladnice tvarů. Z pískovce vytesané kosatce, kvetoucí kaštany a bodláky či růže s velkou věrností ze všeho nejvíce připomína - jící motivy z britských mincí. Hlavy v klenácích oken; snad by mohlo v některých případech jít i o stylizované portréty členů ginzkeyovského rodu. Mramoroví lvi při vstupu do zahrady. Překrásná je i do rostlin - ného dekoru vpletená liška v reliéfu na fasádě na východní straně Zámečku. Největší překvapení ale patrně čeká v bývalém podjezdu na severní straně budovy, který již dávno neslouží svému účelu. Zdá se, že ještě za Ginzkeyů byl vchod v kočárovém průjezdu zrušen a nahrazen průchodem v hlavní věži a přístupem z jižní strany zahrady. Vstupní dveře byly zazděny, a dokonce byl i doplněn žulový obklad podezdívky tak, že si Pískovcový orel stráží severní stěnu Zámečku na arkýři čnícím ze stěny hlavní kulaté věže 283
rozdílu od okolních stěn málokdo všimne. Téměř nikoho tak nenapadne, že právě tady byl původně hlavní vstup do Zámečku. Podjezd podpírají tři sloupy prostřední z nich má hlavici ozdobenou zvířátky a rostlinami. Mezi vin nými listy a hrozny zde najdeme kočku honící myš, veverku, ptáčka, další kočku, žábu, ještě jednu veverku a jakousi kunu. Stejně jako obdobné motivy na fasádě libereckého muzea by tyto roztomilé dekory mohly pocházet z dílny sochaře a profesora liberecké průmyslovky Emanuela Gerharta. Kdyby se totiž pískovcový sloup vytrhl z vratislavické vily a umístil se kamsi do muzejního interiéru, málokdo by poznal, že tam nepatří. Na dohled od zrušeného hlavního vchodu se sloupem se zvířátky je krásný žulový sklep, který se dodnes zachoval včetně originálních dveří. Sloužil jen k uskladnění potravin pro ginzkeyovskou kuchyni, nebo šlo spíše o společensky využívaný vinný sklep? Velké světlé místnosti, stěny obložené dřevem, vitráže v členěných oknech. V této krásné podobě žil Zámeček, plný sbírek a cenného nábytku, s rodem Ginzkeyů až do roku 1945. Podle vlastivědné literatury zde měl bydlet nejprve Alfred Ginzkey a po jeho smrti pak Alfred Wilhelm Mall - mann, který zde zemřel v čase těsně po skončení války. Dům si v té době stále uchovával velkou část své původní aristokratické nálady, i když se zdá, že již za první republiky byly v objektu prováděny některé praktické úpravy. Kočárový vstup na severní straně patrně brzy přestal vyhovovat svojí šířkou pro příjezd automobilů, a navíc nebyl příliš reprezentativní. Některé místnosti v domě zase byly příliš veliké, a proto došlo na jejich dělení. Jak velkou přestavbou objekt před válkou prošel, se prozatím nepodařilo zjistit. Stejně tak osudy velkého domu za samotné války nejsou téměř vůbec známy. Dochovala se jen pohlednice z doby okolo roku 1945, kdy byla v Zámečku umístěna zotavovna Svazu české mládeže. A je zajímavé, že na ni byl použit starší válečný pohled pouze s českým přítiskem Zotavovna S.Č.M. Nikdo si přitom asi nevšiml, že před vilou vlaje ještě, hůře viditelná, ale jednoznačně identifikovatelná, vlajka Hitlerjugend! Může to znamenat, že to bylo na počest této organizace, v níž mohly být třeba angažovány továrníkovy děti, nebo šlo rovnou o poskyt nutí části objektu Hitlerově mládeži, která si tu vztyčila svoji standartu? V roce 1946 byl Zámeček převeden do správy národního podniku TOKO Továrna na koberce, který jej využíval jako ubytovací kapacitu pro svoje zaměstnance. Jenže 17. února 1948 v noci zde vypukl mohutný požár, který zcela zničil střechu, podkroví a horní část věže. Ve Vratislavicích se začalo vyprávět, že oheň byl v Zámečku založen úmyslně poté, co kdosi odnesl nejcennější vybavení budovy. Nicméně v pohnuté době po válce se 284
nic z těchto spekulací nepotvrdilo a popravdě asi to nikdo příliš ani nevyšetřoval. Továrna pak vypálenou budovu začala přestavovat v poměrně velkorysém stylu zbořena byla zničená špice věže, došlo ke shození střechy a přistavění celého jednoho patra. Přitom došlo ke změnám dispozic ostatních poschodí a další velké místnosti byly rozděleny na menší pokoje. Ty poté opět sloužily jako ubytovna pro zaměstnance továrny. Nakonec zde byli ubytováni dělníci z Mongolska, Vietnamu, Kuby či méně exotického Polska. Po zániku podniku Bytex, pozdějšího Intexu, byl Zámeček prodán a dnes slouží jako ubytovna. Poválečné přestavby sice sebraly Zámečku velkou část jeho původní kompozice a krásy, naštěstí však byly prováděny tak, že se téměř nedotkly cenných fasád s pískovcovými ozdobami. Vnější plášť objektu tak dodnes z velké části připomíná původní výjimečné architektonické řešení, symbolizující na konci 19. století bohatství Ginzkeyova rodu. K Zámečku patří neodmyslitelně i okolní park. Vznikal postupně, první části byly založeny již před stavbou vily, rozšiřování a kultivace pak probíhaly ještě dlouho po jejím dokončení, někdy se uvádí, že ještě v roce 1912. V horní části měl spíše lesoparkový charakter, dolní byla pak jakýmsi arboretem s cizokrajnými dřevinami našli bychom zde túje, cypřiše či kanadskou tsugu. V parku bylo při upraveném prameni zřízeno jezírko, často fotografované s párkem labutí, který tu prý byl vysazen uměle. Za časů původních majitelů sloužil park jen obyvatelům vily, teprve po roce 1946 byl otevřen vratislavické veřejnosti. To bylo ovšem asi jediné pozitivum, neboť jinak celé území od té doby trpělo nedostatečnou údržbou a výstavbou zařízení, které jeho původní vzhled poškodily. Vznikla zde panelová budova jeslí a školky a v roce 1972 také povrchový parovod. Větší část parku se tak stala prakticky neprůchodnou. Teprve v letech 2008 a 2010 prošel park postupnou rekonstrukcí. Odstraněny byly nálety, dosázeny některé dřeviny, ošetřeny cennější stromy, včetně těch pořádně mohutných či významných. Co do velikosti tu drží primát topol linda stojící nedaleko od vchodu do masného podniku dosahuje výšky 30 metrů, okolo obvodu měří 565 centimetrů a průměr kmene má 180 centimetrů. Dalším zajímavým stromem je 28 metrů vysoký jilm s obvodem kmene 439 centimetrů, kupodivu zde ve stínu kouřících komínů přežil hromadný úhyn českých jilmů ve 30. i 70. letech 20. století. Zmíněný vzácný kanadský jehličnan tsuga měří necelých třicet metrů a stojí nedaleko obnoveného jezírka. Okolo zámeckého areálu se nacházelo ještě několik dalších objek - tů, které k němu patřily či měly vazbu na ginzkeyovské podnikání. Asi 285
nejznámějším je dům stojící těsně vedle vjezdové brány dnešní restaurace Zámecká konírna. Objekt s výrazným hrázděným zdivem a fasádou obloženou stejným žlutým pískovcem jako hlavní budova Zámečku nese taktéž typické znaky Griesebachovy tvorby. Podle pamětníků měl být nejen stá - jemi pro koně a zásobárnou sena, ale taktéž objektem sloužícím k ubytování panského personálu. Ke své nebývalé honosnosti patrně přišel pouze proto, že byl první budovu v areálu a i on tak musel návštěvníka ohromit svojí výstavností. Další hrázděné objekty již poněkud méně honosného stylu stojí na západním okraji parku: je to stará hasičská zbrojnice s výraznou věžičkou jakousi dvojnicí věže na Zámečku a dále pak vila č. 233 v Poštovní ulici. V ní měla bydlet až do konce druhé světové války Ada Ginzkeyová, sestra Heinze Ginzkeye a vnučka starého pána Ignaze. Dům byl nedávno pečlivě zrekonstruován, nicméně při opravě fasády došlo k setření značné části patrně již hodně ohnilé původní zámecké elegance. Na opačné straně parku nedaleko příjezdové cesty k Zámečku stojí na rohu ulic Nad Školou a Zámecký vrch další vila, č. 315, patřící také k jakémusi aristokratickému areálu kobercářů, nicméně podle všeho je již mladší než hlavní ginzkeyovské objekty. Secesní fasádu domu zdobí nápis FELICITAS čili ŠTĚSTÍ. O původních obyvatelích se ví pouze to, že se jmenovali Baudischovi. Toto jméno bylo ve Vratislavicích ovšem velmi těsně spojeno s Ginzkeyovými. Josef Baudisch (1851 1924) si vzal Julii jednu z dcer Ignaze Ginzkeye a později se stal ředitelem celé koberárny. Vilu ŠTĚSTÍ patrně užívala rodina některého z jeho dětí měl hned tři: Josefine, Rudolfa, který byl ředitelem oddělení přízí, a Oskara, který celosvětově proslul jako vědec chemik. Secesní Baudischova vila působí dnes v sousedství panelových domů jako krásný posel minulosti. Není bez zajímavosti, že další z ředitelů Ginzkeyových továren pan Pelzer bydlel nedaleko, ale již mimo zámecký areál v domě č. 282 v Tanvaldské ulici (tzv. Bartošova vila, podle ordinace prvního poválečného lékaře). Pelzerova vila byla postavena roku 1890 Vinzenzem Nigrinem pro Maxe Pelzera, ovšem taktéž na ginzkeyovských pozemcích. S rodinou Ignaze Ginzkeye a jejím příběhem, který může být směle nazýván ságou, se rozloučíme kde jinde než na hřbitově, na schodech hrobky se špičatou střechou. Je obložená stejně jako Zámeček i konírna žluťoučkým hořickým pískovcem. Málokdo se dnes dostane dovnitř a je to tak dobře nerušený je klid lidí, kteří se významnou měrou podíleli na vzniku současné podoby Vratislavic. Pro zvědavce proto použiji slova člověka velmi zasvěceného vratislavického kronikáře pana Františka Jelínka, 286
Velmi elegantní vstupní objekt do celého zámeckého areálu byl navržen zároveň jako prostor pro ustájení koní, dnes slouží potřebám restaurace Zámecká konírna 287
který se kdysi do místa posledního odpočinku slavných továrníků dostal a napsal o tom do Vratislavického zpravodaje. Loučím se tak s Ginzkeyi. Pokoj a slávu jim. František Jelínek tedy píše: Při jedné návštěvě místního hřbitova jsem se tam setkal s MUDr. Jiřím Vytiskou, zastupitelem městského obvodu. Vzájemně jsme si položili otázku, kde se vlastně na hřbitově nachází hrobka Ginzkeyů. Odpověď nám poskytl místní hrobník pan Malina. Zavedl nás do tajuplných míst hřbitova a oba jsme zůstali zcela ohromeni. Společná hrobka většiny členů rodiny se totiž nachází hluboko pod hřbitovní kaplí. V kryptě o rozměru stejném jako vydlážděná plošina, na které stojí kaple, v hloubce nejméně šesti metrů je uloženo deset rakví a pět uren s pozůstatky Ginzkeyova rodu. Uprostřed se na katafalku nachází rakev zaklada - tele rodu Ignáce. Je překryta kovanou žaluzií z drobných oček a tepaných růžiček. Vedle něj je umístěna rakev jeho manželky a po stranách v jednotlivých kójích oddělených sloupy jsou v rakvích ostatky dalších členů rodiny. Z náhrobních desek lze vyčíst jméno, narození a úmrtí, stav i původ osob v kryptě pohřbených. Jsou tu i desky se jmény Mallmannů. Jedna z uren patří Alfrédu Ginzkeyovi. A tak tu na další věky odpočívají členové rozvětvené rodiny věčným spánkem jeden vedle druhého, zapomenuti potomky svých pozůstalých. Není mi známo, že za dobu uplynulých více jak šedesáti let by kdokoli o hrobku projevil zájem. Že by rod Ginzkeyů vymřel po meči i po přeslici? Figura lišky číhající na ptáčka ve spletitém listoví je jedním z půvabných detailů fasády 288