Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Marie Švadlenková Obraz starého člověka v literatuře Katedra výchov Vedoucí práce: Jana Zajícová Praha 2011 1
Prohlášení: 1. Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci Obraz starého člověka v literatuře zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní úĉely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. V Praze, 2. května 2011 Marie Švadlenková Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-neužívejte dílo komerčně-nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California,94105, USA. 2
Název: Obraz starého ĉlověka v literatuře Anotace: Absolventská práce se zabývá tématem starého ĉlověka a jeho zobrazením v ĉeské literatuře 19. století a v literatuře souĉasné. Cílem práce bylo popsat podobu stáří, zaměřit se na fyzické a duševní vlastnosti starých lidí, přiblíţit jejich pocity a problémy. Práce zachycuje také rodinné vztahy a postoje spoleĉnosti ke stáří zobrazené v literárním kontextu. V 19. století je obraz zachycení a pojetí stáří dosti široký. Staří lidé mohou být nositeli kladných vlastností, nositeli tradic a lidových zvyků, nebo oběťmi krutých spoleĉenských poměrů. Obraz stáří je v práci prezentován dílem Babiĉka Boţeny Němcové a povídkou Konec ţivota Karla Václava Raise. Souĉasné stáří je zobrazeno v knize Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu. Důleţité myšlenky a sdělení o starých lidech v literárním zpracování se propojují se souĉasnými informacemi. V práci jsou obsaţeny odborné poznatky o starých lidech (tělesné, psychické a sociální problémy starých lidí, ageismus a jeho zdroje, předsudky a mýty o stáří). Souĉástí je i kapitola zabývající se vývojem pojetí stáří ve spoleĉnosti. Klíčová slova: stáří, literatura, Boţena Němcová, Karel Václav Rais, Jiřina Šiklová, Babiĉka, Výminkáři, Matky po e-mailu, problémy starých lidí, ageismus. 3
Title: The Picture of an Old Person in Literature Annotation: The work deals with an issue of an old person and his/her portraying in the 19 th century and contemporary Czech literature. The task is to describe literary representations of an old age, to sketch physical and psychological characters of elderly people and to outline their feelings and problems. At the same time, the work focuses on family relationships and attitudes of society toward an old-age as reflected in literary works under review. The 19 th century representation of an old-age is fairly broad. An old person appears in variety of ways. She or he is associated with positive qualities, can be a bearer of folk habits and traditions or portrayed as a victim of cruel social reality. The picture of an old age of the 19 th century represents Boţena Němcová s book The Grandmother and Karel Václav Rais novel The End of a Life. The contemporary picture of an old age represents Jiřina Šiklová s book Mothers Through an E-mail. The work does not simply presents key literary representations of an old age but combines them with contemporary findings and expertise concerning elderly people, such as their physical, psychological and social problems, ageism and its resources, old-age related prejudices, etc. One of the chapters discusses how the comprehension of an old-age in society has developed. Keywords: old-age, literature, Boţena Němcová, Karel Václav Rais, Jiřina Šiklová, Babiĉka [The Grandmother], Matky po e-mailu [Mothers through an e-mail], problems of old persons, ageism 4
Poděkování Chtěla bych tímto poděkovat paní uĉitelce Janě Zajícové za odborné vedení, ochotu, pomoc a vstřícnost při psaní absolventské práce. Děkuji jí za poskytovaní cenných rad a zájem při vypracování závěreĉné práce. Poděkování náleţí i mým blízkým a přátelům, kteří mi byli při psaní nápomocni. Největší díky věnuji svým zesnulým prarodiĉům, kteří mi ukázali, ţe stáří je moudré a laskavé s milujícím srdcem. 5
Obsah Úvod... 7 1 Vymezení základních pojmů práce... 10 1.1 Pojem stáří, jeho definice a vymezení... 10 1.1.1 Chronologický věk... 10 1.1.2 Sociální věk... 11 2 Etapy lidského ţivota... 14 3 Příznaky stárnutí... 17 3.1 Tělesné stárnutí... 17 3.2 Psychické stárnutí... 17 3.3 Sociální stárnutí... 19 3.4. Nejĉastější problémy starých lidí... 20 4 Vývoj pojetí stáří ve spoleĉnosti... 23 4.1. Faktor ovlivňující pojetí stáří - věk... 24 4.2. Faktor ovlivňující pojetí stáří demografické stárnutí... 25 4.3 Faktor ovlivňující pojetí stáří funkce a pojetí rodiny... 26 4.3.1 Mezigeneraĉní vztahy v souĉasné rodině... 28 4.3.2 Smrt, stáří a rodina... 29 5 Ageismus... 30 5.1. Zdroje ageismu... 31 5.2 Předsudky... 33 5.3 Mýty o stáří... 34 6 Obraz stáří v literatuře... 35 6.1. Obraz stáří v ĉeské literatuře 19. století... 36 6.1.1 Boţena Němcová a její idyla... 36 6.1.2 Obraz babiĉky v Babiĉce... 38 6.1.3 Karel Václav Rais a jeho vesnická povídka... 46 6.1.4 Konec ţivota obraz stáří... 46 7 Obraz stáří ve 20. století a v souĉasné ĉeské literatuře... 51 7.1. Jiřina Šiklová ţivotopis... 52 7.1.1 Matky po e-mailu obraz stáří... 53 Závěr... 59 6
Úvod Starý člověk ztrácí jedno z největších lidských práv: není už posuzován svými, svou generací. Johann Wolfgang Goethe Německý spisovatel vyjádřil v jedné větě myšlenku, která patří i v souĉasnosti mezi stěţejní témata naší kultury. Postavení starých lidí ve spoleĉnosti bylo a je důleţitou a hodně diskutovanou otázkou. Jak vnímáme stáří? Jaký obraz stáří nám spoleĉnost vytvářela a vytváří? V dnešní době vychází spousta odborných ĉlánků a publikací věnovaných problematice stáří, v evropských zemích se tímto tématem zabývá mnoho vědeckých odvětví (sociologie, sociální politika, demografie, atd.), zvýšený zájem o seniory probíhá v posledních desetiletích také v médiích a různých výzkumných směrech. Stáří jako takové se bezpochyby týká kaţdého z nás, aĉkoliv sami nemusíme věkem patřit do této ţivotní etapy. Vymezení tématu a cíl práce Tématem mé absolventské práce je popsat obraz starého ĉlověka v literatuře 19. století a v souĉasné literatuře. Zaměřuji se pouze na literaturu ĉeskou. V 19. století je obraz zachycení a pojetí stáří dosti široký. Staří lidé mohou být nositeli kladných vlastností, nositeli tradic a lidových zvyků, nebo oběťmi krutých spoleĉenských poměrů. Z autorů tohoto období jsem zvolila Boţenu Němcovou, dílo Babiĉka, a Karla Václava Raise, povídku Konec Ţivota. Ze souĉasné literatury jsem si vybrala knihu Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu. Cílem práce bylo popsat podobu stáří, přiblíţit pocity a problémy starých lidí, zaměřit se na jejich rodinné vztahy a spoleĉenské postoje v literárním kontextu. Volba tématu 7
Domnívám se, ţe v jiných, a to ve vědeckých oborech, je téma starého ĉlověka a stáří zpracováno dostateĉně podrobně, a proto jsem si zvolila cestu literární, která bude dalším z obrazů a pohledů na tuto problematiku. Moţná, ţe psát o stáří a nebýt ještě stár je troufalé, ale kdo z nás se s ním nesetkal? V našem dětství jsme se potkávali s dědeĉky a babiĉkami, kteří tvořili rodinné spoleĉenství, se zvyšujícím se věkem pozici stáří reprezentují naši rodiĉe a přijde ĉas, kdy uţ nebudeme moci nikoho postulovat na toto místo, kdy staří budeme my. Metody práce Metodou práce je ĉerpání stěţejních informací a nosných dat z odborné literatury a jejich zpracování, seznámení se s důleţitými pojmy a informacemi, zabývajícími se problematikou stáří, podrobná ĉetba beletristických textů, vyhledávání klíĉových myšlenek a sdělení o starých lidech, jejich interpretace a vzájemná komparace. Rozdělení kapitol V první kapitole se zabývám obecně pojmem stáří, jeho definicí a vymezením. Zaměřila jsem se na popis stěţejních pojmů (chronologický věk, sociální věk).ve druhé kapitole se rozepisuji o jednotlivých etapách lidského ţivota. Ve třetí kapitole se zmiňuji o příznacích stáří, kdy dochází k řadě změn v oblasti tělesného i duševního zdraví. Podrobně informuji o tělesných, psychických a sociálních problémech starých lidí, zabývám se obtíţnostmi a těţkostmi, které jsou se stářím spojené ( např. věková diskriminace, segregace, generaĉní intolerance, předsudky, nízká adaptace stáří, osamělost). Ĉtvrtá kapitola se věnuje vývoji pojetí stáří ve spoleĉnosti. Jinak ke starcům přistupovali v prvobytně pospolné spoleĉnosti, odlišný postoj k nim máme v dnešní moderní době. Souĉást této kapitoly tvoří také zmínka o faktorech ovlivňujících pojetí stáří, popis mezigeneraĉních vztahů v rodině a souĉasný přístup k umírání. Pátá kapitola se zabývá ageismem, jeho zdroji, dále předsudky a mýty, které se ke stáří váţí. Od šesté kapitoly pracuji s uměleckou literaturou, v Babiĉce Boţeny Němcové hledám obraz stáří, jeho ztvárnění. Po idylickém pojetí u Němcové se zaměřuji na povídku Karla Václava Raise Konec ţivota z cyklu Výminkáři. Rais má zcela odlišný postoj ke stáří, 8
zobrazuje ho realisticky, aţ tragicky. V poslední sedmé kapitole interpretuji souĉasné dílo Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu. Význam tématu V souĉasnosti převládá názor, ţe lidsky plnohodnotný je jen mladý ţivot, moderní spoleĉnost přeje ideálu mládí s jeho bezstarostností, kreativitou, dravostí a rychlým ţivotním tempem. Ĉasto bývá mládí podráţděno autoritativními nároky, které uplatňuje stáří. Na tuto etapu ţivota se pohlíţí jako na propad. Přejímá se obecně tradovaný názor, ţe stáří nestojí za nic. V nás mladších můţe probouzet pocit převahy, nadřazenosti a přezírání. Je třeba, aby naše spoleĉnost vymýtila názor, ţe pouze mladý ţivot stojí v popředí a stáří je naopak skliĉující. Ve své práci jsem komplexně pracovala s pojmem stáří, identifikovala ho, uvedla ho do souvislostí s teoretickými informacemi. Absolventská práce je přínosem, neboť jsem aktuální vědecké informace a poznatky propojila s obrazem stáří v umělecké literatuře. Rozšířila jsem moderní odborný pohled na stáří o jeho ztvárnění v ĉeské literatuře 19. a 21. století a provedla srovnání. 9
1 Vymezení základních pojmů práce 1.1 Pojem stáří, jeho definice a vymezení Kdyţ se budeme ptát, co znamená stáří a hledat jednoznaĉnou definici, nenajdeme pouze jednu odpověď. Přesná definice stáří neexistuje, jedná se o různé výklady vystavěné na moţných aspektech pohledu. Jednotlivé výklady si však neodporují, ale vzájemně se doplňují. Stáří je souĉástí ţivotního cyklu ĉlověka, nepřichází ze dne na den. Je to přirozený biologický proces, který probíhá po celý ţivot jedince. Vladimír Pacovský pojmenovává stáří jako specifický biologický proces, který je charakterizován tím, ţe je dlouhodobě nakódován, je nezvratný, neopakuje se. Má různou povahu a jeho stopy jsou trvalé. Tento biologický proces podléhá specifickému zákonu ĉasu a formativním okolním vlivům. 1 Jak urĉit přesný biologický věk, nebylo zatím zjištěno. Stáří se opírá v tomto vymezení o involuĉní změny v oblasti fyziologie, adaptace, fyzické výkonnosti a mentální dospělosti. Lze ho charakterizovat tak, ţe u kaţdého jedince se vyskytuje vlastní genetický program, a tak u jednotlivce dochází k úbytku ĉinností orgánů v jiném ĉase a u kaţdého je jiná přítomnost ĉi nepřítomnost nemocí. 2 1.1.1 Chronologický věk Moderní spoleĉnosti klasifikují stáří na základě chronologického věku. Haškovcová 3 uvádí následující ĉlenění: a) střední, nebo téţ zralý věk 45-59 let b) vyšší věk neboli rané stáří 60 74 let c) stařecký věk, neboli sénium, vlastní stáří 75 89 let d) dlouhověkost 90 a více let. 1 Pacovský, V., Gerontologie, s. 34 2 Stuart-Hamilton, I., Psychologie stárnutí, s. 19 3 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 20 10
Vágnerová 4 ve své knize Vývojová psychologie uvádí následující ĉlenění: a) 20 40 let: období mladé dospělosti b) 40 50 let: období střední dospělosti c) 50 60 let: období starší dospělosti d) 60 75 let: období raného stáří e) 75 let a výš: období pravého stáří. Chronologické stáří vychází z data narození, které má v naši spoleĉnosti důleţitou roli, urĉuje například nástup dítěte do školky, do školy, plnoletost. Z výše uvedených dělení vyplývá, ţe autoři vystupují ve svém ĉlenění rozdílně. Další moţné dělení předkládají i ostatní ĉeští autoři, např. Hartl. 5 Někteří autoři však povaţují vymezení stáří podle věku za problematické a nepřesné, např. Start-Hamilton. 6 Podle něho existují totiţ sedmdesátiletí lidé, kteří znaky stárnutí podle chronologického věku postrádají a naopak mladší lidé, kteří znaky stárnutí vykazují ĉasněji neţ jejich vrstevníci. Chronologický věk proto nemůţe spolehlivě urĉovat období stárnutí, můţe pouze naznaĉovat stav průměrného ĉlověka, a proto je tento ĉasový údaj nutné vztahovat k dalším údajům, nejĉastěji k tělesným změnám. 1.1.2 Sociální věk Moderní spoleĉnost někdy oznaĉuje za starého toho ĉlověka, který nastoupil do starobního důchodu. V tomto případě mluvíme o sociálním vymezení stáří. Sociální věk je urĉen rolemi a zvyky, které ĉlověk má, se zřetelem na ostatní ĉleny spoleĉnosti, 4 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 5 7 5 Hartl, P., Psychologický slovník, s. 562 6 Stuart-Hamilton, I., Psychologie stárnutí, s. 19 11
ve které ţije. Ve většině rozvinutých zemích je ĉasové rozpětí odchodu na odpoĉinek mezi 60-65 lety. Haškovcová 7 uvádí: jak se postupně zvyšuje věková hranice pro odchod do penze, mění se i věkové pásmo, které oznaĉujeme jako období stáří. Stanovit měřítkem stáří odchod do důchodu můţe být dosti problematické, jedinci zejména ve třetí epoše ţivota disponují znaĉnými fyzickými a duševními rezervami. Spoleĉnost nehledí na to, jak starým se v ten okamţik jedinec cítí být. Mění se z aktivního pracovníka na penzistu, pobírajícího měsíĉní dávku financí. Ne vţdy to můţe být pro seniory příjemná zkušenost, neboť dochází k poklesu jejich statusu, vycházejícího z jejich prestiţe, vzdělání a dosavadního stylu ţivota. Ĉlověk se tak musí zaĉít vyrovnávat s novými veliĉinami, např. přebytek volného ĉasu, osamělost, věková segregace ĉi diskriminace. Při výzkumu v roce 2001, který uvádí ve své zprávě Vidovićová a Rabušic 8, bylo zjištěno, ţe respondenti povaţovali za nejdůleţitější definiĉní znaky stáří fyzický stav (75%), věk (56%) a ztrátu duševní svěţesti (54%). Dalšími znaky, které provází stáří, jsou ztráta autonomie, potíţe přizpůsobit se změnám. Naproti tomu odchod do důchodu byl uváděn pouze v 18-ti % případů. I v následujícím kvantitativním výzkumu, který proběhl v roce 2007, respondenti uváděli na předním místě charakteristik starého ĉlověka špatné zdraví, neschopnost se o sebe postarat. Věk jako kritérium byl uváděn na třetím místem, ale s velkým procentuálním propadem. 9 Zdá se tedy, ţe chronologický věk nehraje při urĉování hranic stáří v naší spoleĉnosti hlavní roli. Věkovou hranici, kterou si spoleĉnost urĉila pro odchod do důchodu, nemůţeme tedy povaţovat za zásadní milník stáří, neboť jde spoleĉenský konstrukt. V souĉasnosti je naopak na programu mnoha politických debat snaha o prodlouţení věkové hranice odchodu do důchodu. Podle Rabušice 10 by zvýšení penzijního věku dokonce přispělo k psychickému omládnutí populace, neboť nízký věk, který se ke stáří (ve smyslu odchodu důchodu) váţe, lidi nutí vnímat sami sebe příliš brzy jako staré. V minulosti dlouhou dobu neexistoval ve spoleĉnosti pevný odchod do důchodu, protoţe k ukonĉení pracovní 7 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 20 8 Vidovićová, L., Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu ĉeské veřejnosti, s. 13 9 Vidovićová, L., Stárnutí, věk a diskriminace nové souvislosti, s. 23 10 Rabuši, L., Ĉeská spoleĉnost stárne, s. 113 12
ĉinnosti docházelo v tradiĉních spoleĉnostech zcela automaticky na základě úbytku sil a schopností. Ve většině západních zemí se za konvenĉně oznaĉovanou hranici stáří urĉuje věk 60-65 let. Tento věk přímo souvisí se změnou sociálního statusu a odchodem do důchodu. Ve své absolventské práci povaţuji také za hranici stáří věk 60 let ve shodě s Haškovcovou a Vágnerovou. 13
2 Etapy lidského života Každému životnímu období je přidělen vhodný a pravý čas. Cicero Ĉas je jev, který je daný, neúprosný, relativní. Kaţdý okamţik je zcela nový, jedineĉný a pomíjivý. Ĉlověk má právo s ĉasem svobodně nakládat, můţe ho ĉlenit. Kaţdý úsek ţivota představuje sám o sobě něco nového a mohli bychom jej přirovnat například k ĉástem dne, který dělíme na ráno, poledne, veĉer. Lidský ţivot můţeme rozdělit na 5 základních etap: dětství, dospívání, dospělost, střední věk, stáří. V jednotlivých úsecích ţivota se obvykle přihlíţí k podstatě ontogeneze, kterou doprovází vyvíjející se psychika. Období dětství je vyplněno biologickým vývojem, poznáváním lidí a okolního světa. Dítě si musí zvyknout na svou vlastní samostatnou existenci, roste, socializuje se, vyvíjí se. Zaĉíná chodit do školy a připravovat se profesně na své budoucí povolání. Ovšem dětství není jenom bezstarostný věk, ale také období nejistot, hledání se, období úzkostí, ovšem na ty v dospělosti zapomínáme a dětství pak vnímáme jenom pozitivně. Dospívání přináší první vnitřní krize, bezpeĉí vytvářené rodiĉi se postupně zmenšuje. Haškovcová ve své knize Fenomén stáří charakterizuje toto období následovně: Postupně vyrůstáme z dětských střevíčků a kromě rýsující se profese začínáme objevovat složitý svět lidských vztahů a lákavý svět erotiky. 11 Ĉlověk se v období puberty rozhoduje o mnoha závaţných věcech. Jde o období prvních partnerských vztahů, získávání zkušeností. V této době je třeba se zodpovědně rozhodnout pro budoucí povolání. Dospívání se snaţí zprostit veškerého vlivu, jakékoli autority, ale přesto bychom z tohoto období měli vyjít jako dospělý mladý muţ ĉi ţena, kteří jsou svobodní v osobním bytí a ţivotním naplnění. Předcházejícímu dětství se budoucnost zobrazuje jako abstraktní pojem, dospívání uţ do ní dokáţe nahlédnout, vytváří si představu a sní o tom, co všechno v budoucnu udělá a jak změní svět. 11 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 11 14
Toto období není jednoduché, bezstarostné dětství skonĉilo a ukotvení v dospělosti ještě nenastalo. Další etapou, která přichází je dospělost. Vágnerová dělí rozmezí od 20 let do 60 na období mladé, střední a starší dospělosti. 12 Jak uvádí Haškovcová, do 30 let proţívá jedinec, který má status formálně dospělého, ale prakticky se jedná o nedospělého ĉlověka, období kardinálního osobního zrání. 13 V tomto období děláme poprvé spoustu důleţitých věcí první zaměstnání, manţelství, rodiĉovství. Dospělost je zaloţena na tom, ţe ĉlověk našel své místo ve vlastní osobě, ve vlastním smyšlení, ve skuteĉnosti. Objevil, co to znamená stát na vlastních nohou, a rozhodl se tento postoj uskuteĉňovat. Rozvíjí se charakter ĉlověka, osobnost jedince se vnitřně upevňuje. Stáří vnímají třicátníci jako dalekou budoucnost. Ĉas běţí neúprosně dál a se ĉtyřicítkou na krku, ve středním věku, zaĉínají chvíle prvního bilancování. Bilancování a obrat ke svým proţitkům vede k vyhraňování vlastní osobnosti, jedinec uţ dozrává v individualitu, tzn. ţe necítí a nejedná podle konvencí, ale podle svých vlastních závěrů a přesvědĉení. 14 Lidé bývají v tomto věku jiţ samostatní, mají dobré a třeba i vedoucí postavení v práci, mají svá rodinná zázemí, a o to vše se zaĉínají bát. Od svých rodiĉovských vzorů se zaĉínají vyhraňovat, vnímají, jak jejich rodiĉe stárnutím pozvolna ztrácejí svoje kompetence a stávají se závislejšími. V tomto období získávají dominantnější postavení vůĉi rodiĉům. Ve starší dospělosti neboli ve zralém věku dochází k prvním příznakům stárnutí, objevují se první zdravotní potíţe. Biologické ani psychické změny dané věkem však nejsou většinou velké a jedince v běţném ţivotě neomezují. Děti se osamostatňují a zaĉínají řadit mezi střední generaci. Získávají dominanci nad rodiĉi a zároveň se musí vyrovnat s jejich zaĉínající nesamostatností, jestliţe rodiĉe byli do té doby jejich oporou. Uvědomujeme si to, povaţujeme to za nespravedlivé, ale nezbývá nám, neţ tuto skuteĉnost přijmout. Způsob našeho jednání ovlivňuje zkušenost. Ĉlověk jiţ bere v 12 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 9 15 Haškovcová, H., Fenomén stáří, s. 12 16 Říĉan, P., Cesta ţivotem, s. 235 15
úvahu i moţnosti různých řešení a nesnaţí se lpět na hledání absolutní pravdy. Je více pragmatický, dovede integrovat svoje zkušenosti. Poslední období, které přichází, je stáří. Oznaĉení starý ĉlověk se zakládá hlavně na spoleĉenské konvenci. Jedná se o tzv. sociální věk. Souĉasná spoleĉnost povaţuje za starého toho jedince, kterému vzhledem ke kalendářnímu věku vznikl nárok na starobní důchod. Jak uţ jsem zmínila, ĉas lidského ţivota můţeme různě ĉlenit, stejně tak i období stáří. Věk 60-74 definujeme jako rané stáří neboli vyšší věk. Za poĉátek vlastního stáří povaţujeme 75 rok, tento stařecký věk je vymezen 75-89 rokem. Ti, kteří se doţívají stáří 90 let, povaţujeme za dlouhověké. Naše generace můţe být spokojena, jelikoţ v porovnání s předchozími, ţijeme déle. Ĉasné, aktivní stáří reprezentují hlavně zaĉínající důchodci, ti, kteří mají nálepku starých, ale skuteĉně starými nejsou. Ovšem v okamţiku, kdy se důchod přiblíţí a stane se reálnou hrozbou, mohou se u většiny lidí objevit obavy a strach z nové situace. 15 Senioři se snaţí uvádět různé racionální důvody proto, aby mohli setrvat v pracovním procesu. Necítí se ještě na nálepku starý. Pouze pokroĉilý věk jiţ můţeme asociovat s vyzrálým stářím. Jedná se o období, kterého se obáváme, neboť většinou vyţaduje uţ pomoc a péĉi druhých lidí, nebo spoleĉenských institucí. Starého ĉlověka tak vnímáme jako slabého, pomalu se pohybujícího, nepruţně reagujícího a zapomínajícího. K tomuto nevlídnému obrazu stáří připojme ještě nemoc, bolest a další fyzické i psychické příznaky. A protoţe nerozlišujeme, protoţe neznáme a nevíme, přijímáme tento obraz se strachem a s nechutí stát se starým. Některé obavy jsou opodstatněné, ale některé jsou jenom mýty o stáří, o kterých se ještě ve své práci zmíním. 15 Wolf, J., Umění stárnout, s. 41 16
3 Příznaky stárnutí Stárnutí ovlivňuje jedince jako celistvou bytost ve všech sférách jeho ţivota.ve stáří dochází k řadě změn v oblasti tělesného i duševního zdraví. Ĉlověk se stává emocionálně labilnější, zvyšuje se sklon k úzkosti a depresi. Na druhou stranu můţe docházet i k pozitivním změnám. U mnoha lidí se zvyšuje vytrvalost v ĉinnostech, stupňuje se pochopení a trpělivost. Hlavně vyzrálé stáří má své typické nepřehlédnutelné poznávací vnější znaky. Proces stárnutí však bývá individuálně proměnlivý a odvíjí se ze vztahu dědiĉných předpokladů a důsledků různých vlivů prostředí, které se v organismu stárnoucího ĉlověka postupně nahromadily. 16 Stárnutí se projevuje v oblasti tělesné, psychické a sociální. 3.1 Tělesné stárnutí Na zevnějšku starých lidí jsou příznaky zcela ĉitelné. Clément Pichaud 17 uvádí následující fyziologické změny: - kůže se svrašťuje, vysušuje; - vlasy a chlupy šediví a ubývají; - uši obtížněji vnímají vysoké tóny a jsou citlivější na šumy; - zrak slábne, obtížněji se adaptuje na světlo a na tmu, obsáhne menší šířku; - svalstvo ochabuje; ubývá kostní hmoty; - dýchací soustava se rychleji unaví; - mění se hormonální produkce; - přetváří se imunitní systém. 3.2 Psychické stárnutí Tyto změny nejsou tak zjevné jako změny fyzické, a tak nám mnohdy unikají. Kaţdý ĉlověk přistupuje ke stáří jinak, jinak ho proţívá. Z hlediska psychického 16 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 311 17 Pichaud, C., Souţití se staršími lidmi, s. 23 17
dochází ve stáří k ĉetným změnám psychických funkcí, které jsou podmíněny biologicky (strukturální a funkĉní změny mozku, změny vyvolané nemocí) a psychosociálně (sociokulturní vlivy, traumata, návyky a ţivotní styl v průběhu celého ţivota). Dochází ke změnám poznávacích procesů: - aktivační úrovně (pomalost reakcí, rozhodování, zpracování informací); - paměťových funkcí (horší krátkodobá epizodická paměť); - učení (ukládání a vybavování si informací); - intelektových funkcí (k úbytku můţe dojít i vlivem somatického onemocnění; úbytek závisí na dosaţeném vzdělání a intelektuálních aktivitách ve stáří, které je udrţují); - orientace v prostředí (je spojena se zhoršováním zraku a sluchu; starší ĉlověk se proto musí v novém prostředí více soustředit). 18 Duševní ĉinnost seniorů je zpomalena, protoţe je pomalejší aktivita mozkových buněk. Peter Gruss uvádí, ţe negativita vysokého stáří se projevuje také výraznou ztrátou rozumového potenciálu a plasticity já. Schopnost a potenciál učit se se u velmi starých lidí neustále snižuje, a to i v případě, že netrpí demencí. 19 Starý ĉlověk je celkově pomalejší, fantazii nahrazuje vzpomínáním na události dávno minulé, spousta věcí se ho lehce dotkne a obvykle nemá chuť objevovat ĉi zkoušet novinky. Pokud se na celý problém podívám hlouběji, musíme si uvědomit, ţe starší lidé jsou vystaveni psychické zátěţi někdy mnohem více, neţ jiná generace. Proţívají více psychických otřesů a těţkých ţivotních situací najednou (odchod do důchodu, odchod dětí, ztráta ţivotního partnera, těţká nemoc, úmrtí blízkých a přátel, izolace). Mnoţstvím těchto negativních událostí a zaţíváním pocitu ztráty se pak starší lidé stávají slabší a zranitelnější. 18 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 322 19 Gruss, P., Perspektivy stárnutí, s. 19 18
3.3 Sociální stárnutí Stáří přináší řadu změn i v oblasti sociální a starý ĉlověk je nucen se s nimi vyrovnat. Stáří provází ztráta sociálních kontaktů, coţ někdy můţe vést aţ k pocitům osamělosti. Tato ztráta bývá způsobena odchodem do důchodu, ovdověním, psychickým stavem, nemocí, která seniorům nedovoluje navštěvovat přátele nebo tím, ţe vzhledem k jejich vysokému věku jiţ přátelé neţijí. Dochází k větší koncentraci na sebe a svoje problémy, neboť někteří senioři bývají izolováni ve svém soukromí nebo mají vlivem zhoršování sluchu, paměti a vlivem pomalosti potíţe s komunikací, svět kolem nich se mění nové názvy obchodů, anglická pojmenování, atd. Senioři se potýkají s osobními problémy, jejich děti na ně nemají jiţ tolik ĉasu, kolik by si senior touţící po spoleĉenském kontaktu představoval. Ztrácí blízké přátelé, potom se mohou cítit osamoceni, nemají si s kým popovídat, vyplakat se, postěţovat si a projít své ţivotní situace. 20 Senioři se mnohem více neţ ostatní generace soustředí na svoji nejbliţší rodinu. Svoje psychosociální potřeby se snaţí kompenzovat náhradními způsoby. Pořizují si domácí mazlíĉky, kteří zmírňují jejich pocit osamění, vyuţívají telefon a konverzace se sousedy, sledují televizi a poslouchají rozhlas. Další váţnou změnou je však pro starého ĉlověka nutnost opustit svůj domov buď z důvodu vlastní nemohoucnosti a nemoţnosti se sám o sebe postarat, nebo z důvodů finanĉních. Senior opouští svůj domov, místo, kde dlouhá léta ţil a kde vychovával děti, kde má své přátelé. Opouští místo, k němuţ se váţe spousta vzpomínek, opouští svůj starý způsob ţivota. Odchod do ústavního zařízení přináší problémy s nutností přizpůsobit se novým zvyklostem, novým spolubydlícím. Většina seniorů nevolí tuto moţnost z vlastní vůle, ale protoţe chtějí ulehĉit ţivot svým dětem, nebo pomáhají tak řešit svým potomkům otázku bydlení, nebo se cítí osamělí. Nejdůleţitějším úkolem stáří je vyrovnat se s celou minulostí, přijmout ji takovou, jaká byla, pochopit její smysl a hodnotit svůj ţivot pozitivně, protoţe jen tak lze proţít klidné, smysluplné stáří bez pocitu marnosti a postupně přijmout i smrt. 20 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 350 19
Jak uvádí Pichaud, stárnout znamená vyrovnávat se s životními ztrátami a přitom dál plánovat budoucnost a žít v naději. 21 3.4. Nejčastější problémy starých lidí Shrnutí nejĉastějších problémů seniorů zmiňuje ve své práci Mühlpachr: 22 pauperizace, ekonomické zbídačování, znemožňující uspokojit potřeby přiměřené dané společnosti Nedostateĉnost příjmů je pociťována v rámci nezbytně nutných výdajů, na které domácnosti důchodců vynakládají nejvíce peněţních nákladů (hlavně bydlení). 23 věková diskriminace, ageismus segregace, vytěsňování, nedobrovolný život vně společnosti Odchod do důchodu se povaţuje za významný sociální mezník. Jedinec přechází z aktivního ţivotního úseku do poklidnějšího. Skupinu starších lidí, kteří se ocitli v důchodovém věku, můţeme povaţovat za urĉitou sociální minoritu. Většinovou spoleĉnosti je tato skupina chápána jako nevýznamná, neproduktivní a méně uţiteĉná. V závislosti na tom dochází k vylouĉení seniorů z aktivní úĉasti na spoleĉenském ţivotě. 24 generační intolerance (pracovní příležitosti, vedoucí pozice) Senioři to na trhu práce nemají jednoduché. Pokud pobírají starobní důchod, je jim vytýkáno, ţe se obohacují na úkor spoleĉnosti a pracující je musí ţivit. Na druhou stranu, pokud chtějí pracovat, oznaĉujeme je za vyţírky, kteří berou práci mladým lidem. Jejich uplatnění na trhu práce je ovlivňováno a znesnadňováno mnohými předsudky a stereotypy. Ĉasto bývá věk rozhodujícím kritériem při výběru uchazeĉe o zaměstnání, na další schopnosti, kompetence a zkušenosti nemusí být brán zřetel. Předpokládá se, ţe kaţdý starší ĉlověk bude méně výkonný, schopný a pruţný. 21 Pichaud, C., Souţití se staršími lidmi, s. 34 22 Muhlpacher, P., Schola gerontologova, s. 12 23 Kuchařová, V., Staří lidé ve spoleĉnosti a v rodině, s. 13 24 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 356 20
předsudky, např. přeceňování nemocnosti a poklesu funkční zdatnosti ve stáří apriorní podezírání z přítomnosti diskreditujících postižení (demence) Třebaţe vedle chronických onemocnění oběhové soustavy, cévních mozkových příhod, nemocí pohybového ústrojí, patří demence (závaţnější úbytek rozumových schopností) k ĉastým problémům stáří, nemůţeme předpokládat, ţe jí trpí kaţdý starý ĉlověk. podceňování léčitelnosti zdravotních obtíží i potřeby věkové modifikace zdravotnických i jiných služeb malá adaptace na stáří a s ním spojená změna sociálních rolí (penzionování) Odchod do důchodu je jednou z největších změn ve stáří. Naše profese tvoří důleţitou souĉást naší identity, staví nás do urĉité role, nejen pracovní, ale i lidské, urĉuje vlastní sebepojetí. Ukonĉení pracovní ĉinnosti eliminuje důchodce na okraj spoleĉnosti. Jak uvádí Vágnerová: Odchod do důchodu bývá spojen se situačně podmíněným nárůstem pochybností o svých kvalitách či dokonce s poklesem sebeúcty, lidé se mohou cítit vyřazení a méněcenní. Důchodce musí alespoň částečně změnit svou identitu, profesní role se stala minulostí. Vyrovnání s proměnou vlastní sociální pozice může být individuálně různě náročné a může trvat různě dlouhou dobu. 25 osamělost, zvláště v souvislosti s ovdověním Samotu je tíţivá, ovšem netýká se pouze stáří, jedná se o významný jev souĉasné spoleĉnosti, který provází téměř kaţdého. Toto osamění můţe mít být způsobeno vlivem různých faktorů odlouĉením od rodiny, sloţitým osobním ţivotem, zdravotními problémy, smrtí partnera. I kdyţ se smrtí starý ĉlověk poĉítá, stejně na ni není připraven. Je dokázáno, ţe starší lidé snášejí ztrátu partnera mnohem hůře, protoţe jim schází otevřená budoucnost. Důsledkem ovdovění je zhroucení struktury navyklého denního reţimu, konec spoleĉné budoucnosti. Zvládání zátěţe ovdovění vyţaduje změnu ve všech oblastech ţivota, obranou před samotou z ovdovění můţe být širší rodina, domácí zvíře, dobrovolná ĉinnost, sousedské vztahy, atd. 25 Vágnerová, M., Vývojová psychologie II., s. 367 21