MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Genetická a grafická analýza rodokmenů u genového zdroje koní v ČR Bakalářská práce Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce: prof. Ing. Josef Dvořák, CSc. Vypracovala: Martina Vostřelová

2

3 Souhrn Tato práce se zabývá grafickou a genetickou analýzou rodokmenů. Snaží se shrnout vývoj této metody a její možnou aplikaci v praxi. Předpokládaným výsledkem analýzy jsou grafy, které mohou sloužit jak začínajícím chovatelům, tak chovatelům zkušeným. Začínajícím chovatelům mohu grafy usnadnit porozumění příbuzenským vztahům zvířat, chovatelům zkušenějším pak mohou pomoci odhalit dědičné zatížení zvířat způsobené příbuzenskou plemenitbou. Klíčová slova: rodokmen, kůň, grafická analýza Summary This work deals with graphic and genetic analysis of pedigrees. It is trying to summarize the development of this method and their application in practice. The supposed results of the analysis are graphs, which are useful for both breederbeginners and expert breeders. Through the graphs, the beginners are getting a chance of better understanding of animal relationships. Moreover, the graphs can be helpful for experienced breeders during animal inbreeding. Key words: pedigree, horse, graphic analysis

4 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce prof. Ing. Josefu Dvořákovi, CSc. a konzultantce Ing. Monice Burócziové za odborné vedení, poskytnuté konzultace a pomoc při získávání podkladů k bakalářské práci. Děkuji Ing. Evě Sobotkové za poskytnutí fotografií.

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Genetická a grafická analýza rodokmenů u genového zdroje koní v ČR vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne

6 Obsah 1. Úvod...9 1.1. Význam diverzity plemen... 9 1.2. Seznam pojmů... 10 2. Genové zdroje koní v ČR...12 2.1. Národní program ochrany a využití genových zdrojů koní v ČR... 12 2.2. Plemena zařazená do programu genových zdrojů v ČR... 14 2.2.1. Českomoravský belgický kůň... 14 2.2.2. Slezský norický kůň... 16 2.2.3. Huculský kůň... 18 2.2.4. Starokladrubský kůň... 21 3. Rodokmen...26 4. Grafická analýza zvířecích rodokmenů...27 4.1. Postupy grafické analýzy... 28 4.2. Příklady zpracování rodokmenu... 29 5. Závěr...33 6. Seznam literatury...34

7 Seznam tabulek a obrázků Tab. 1: Standard tělesných rozměrů ČMB ve věku 2,5 let. Tab. 2: Vývoj početního stavu populace genového zdroje ČMB (1999 2003). Tab. 3: Standard tělesných rozměrů slezského norického koně ve věku 2,5 let. Tab. 4: Vývoj početního stavu populace genového zdroje SN (1996 2003). Tab. 5: Standard tělesných rozměrů huculského koně v dospělosti. Tab. 6: Vývoj početního stavu populace genového zdroje huculského koně (1997 2003). Tab. 7: Přehled zakladatelů linií plemene starokladrubský kůň. Tab. 8: Standard tělesných rozměrů starokladrubského koně ve věku 4 let. Tab. 9: Vývoj početního stavu populace genového zdroje starokladrubského koně (1998 2003). Obr. 1: Příbuzenské vztahy mezi Nashornem a Alraune. Obr. 2: Grafické znázornění příbuzenských vztahů v rodokmenu starokladrubského vraníka plemeníka Solo VIII. Obr. 3: Grafické znázornění původního rodokmenu koně Libero H (dolní okraj) v genealogických vrstvách. Obr. 4: Grafické znázornění dvou hlavních skupin nalezených po blokovém modelování hlavního grafu. Seznam příloh Obr. 5: Českomoravský belgický kůň, hřebec 2566 Baron (o.: 2282 Basur, m.: JM 3140 Lucie). Obr. 6: Slezský norický kůň, hřebec 2677 Nýr (o.: 2323 Nero, m.: SM 2509 Lípa). Obr. 7: Huculský kůň, hřebec 2658 Oušor Míša (o.: Oušor VIII - 1, m.: 239 Lucka). Obr. 8: Huculský kůň, klisna. Obr. 9: Starokladrubský bělouš hřebec Sac. Energica L (o.: Sac. Espina XLI, m.: 158 Energica). Obr. 10: Starokladrubský bělouš detail hlavy. Obr. 11: Starokladrubský vraník hřebec Gss. Paluba XL (o.: Gss. Secondara XXXV, m.: 355 Paluba). Obr. 12: Starokladrubský vraník detail hlavy. Obr. 13: Klasický formát rodokmenu hřebce Generale Aversa XLIX. Obr. 14: Výsledný graf rodokmenu hřebce Generale Aversa XLIX.

8 Seznam zkratek ČMB českomoravský belgický kůň FAO Organizace OSN pro výživu a zemědělství G Generale Gss. Generalissimus KVH kohoutková výška hůlková KVP kohoutková výška pásková m. matka N norik nar. rok narození NH národní hřebčín o. otec PK plemenná kniha Sac. Sacramoso SN slezský norik VÚŽV Výzkumný ústav živočišné výroby

9 1. Úvod 1.1. Význam diverzity plemen Hospodářská zvířata jsou využívána člověkem k produkci už od dob jejich domestikace. Během této, z pohledu vývoje země krátké doby se vyvinula rozdílná plemena hospodářských zvířat ovlivněná podmínkami prostředí svého vzniku. Takto získaná diverzita plemen by neměla být znehodnocena přehnanými požadavky na produkci či výkonnost, ale naopak by měla být zachována pro další generace. Význam diverzity stoupá s narůstajícími nároky na produkci a výkonnost. Její uchování je důležité k zachování nenahraditelného genofondu původních nebo krajově specifických plemen pro příští generace. Toto hledisko je důležité u všech druhů hospodářských zvířat. Právě k ochraně ohrožených plemen vznikl Národní program ochrany a využití genetických zdrojů hospodářských zvířat. Mezi hospodářskými zvířaty mají důležité místo koně. V ČR jsou čtyři významná původní plemena koní, které je důležité zachovat. Těmito plemeny jsou českomoravský belgický kůň, slezský norický kůň, huculský kůň a starokladrubský kůň. Nejdéle chovaným ryze českým plemenem je starokladrubský kůň. Výjimečnost starokladrubského koně je uznávána nejen českými, ale i světovými chovateli, ke kterým se řadí několik evropských královských dvorů. Rovněž je plemeno ceněno českým státem, který uznal v roce 1995 starokladrubského koně kulturní památkou a později v roce 2002 uznal kladrubský hřebčín a kmenové stádo běloušů národní kulturní památkou. Klasickým formátem rodokmenu jsou tabulky, které zobrazují čtyři nebo pět generací předků jedince, ve vertikálním nebo horizontálním uspořádání. Grafická analýza je alternativou pro zpřehlednění rodokmenů. Vzhledem k menšímu nároku na plochu umožňuje tento způsob zobrazit nejen v praxi používané čtyři nebo pět generací, ale množství generací podle potřeb chovatele, který chce detailněji zjistit např. možné dědičné zatížení zvířat.

10 1.2. Seznam pojmů Dědičnost schopnost organismu zabezpečovat materiální a funkční spojitost mezi generacemi a podmiňovat specifický charakter individuálního vývoje organismu v určitých podmínkách vnějšího prostředí. skutečnost, že se potomci podobají svým rodičům a blízkým příbuzným více než ostatním jedincům, kteří nesdílejí tolik stejných druhů genů (URBAN a kol., 2001). Genotyp genetická konstituce jedince nebo více specifičtěji, konkrétní sestava alel na konkrétním lokusu nebo lokusech (URBAN a kol., 2001). Graf kresebné a symbolické znázornění vztahů, úkonů, postupů, funkčních závislostí, statistických údajů apod.; nejčastěji v rovině (KRAUS a kol., 2005). Kmen skupina koní v rámci plemene, kteří jsou charakterističtí určitými morfologickými i užitkovými vlastnostmi, jimiž se liší od ostatních příslušníků plemene (DUŠEK a kol., 1999). Linie u linií je nutné rozlišovat rozdíl mezi krevní a chovnou linií. Krevní linie je řazením samčích potomků, bez rozdílu zda jsou nositeli typických charakteristik linie. Chovnou linii vytvářejí jedinci, kteří jsou typickými nositeli charakteristik linie(dušek a kol., 1999). Příbuzenská plemenitba forma plemenitby, při které se připařují navzájem příbuzní jedinci, jejich stupeň příbuznosti je vyšší než průměr populace. Nemění se genové složení, ale mění se složení genotypové. V praxi se počítá s příbuzností do páté generace (DUŠEK a kol., 1999). Převodné křížení účelem tohoto křížení je převést místí plemeno s nízkou užitkovostí na jiné výkonnější plemeno. Princip křížení spočívá v připařování jedinců místního plemene plemeníky výkonnějšího plemene po několik generací, kdy převedení je prakticky ukončeno ve 4. 5. generaci potomstva. Z vlastností původního plemene zůstává zachována životaschopnost a adaptace na místní podmínky (HROUZ, ŠUBRT, 2000). Rodokmen textové nebo grafické zobrazení původu jedince používané v plemenných knihách či jiných chovatelských záznamech. Může obsahovat i jiné informace o jedinci jako např. tělesné rozměry, sportovní výkonnost (vlastní nebo i

11 předků). Pokud obsahuje jen předky jedince jedná se o genealogický rodokmen, který nemá velkou vypovídací schopnost (GABRIŠ, BRAUNER 1987). Vizualizace nabytí nebo dodání vizuální povahy (KRAUS a kol., 2005).

12 2. Genové zdroje koní v ČR 2.1. Národní program ochrany a využití genových zdrojů koní v ČR Význam živočišných, rostlinných i mikrobiálních druhů pro zachování funkce jednotlivých ekosystémů, a tím celé biosféry včetně lidské společnosti, je tématika, která se v posledním desetiletí prolíná téměř do všech oborů lidské činnosti. Zachování nejširšího spektra živých organismů a jejich přirozeného prostředí bylo předmětem celosvětové Úmluvy o biologické rozmanitosti OSN již v roce 1992. Naše vláda ji také ratifikovala, i když již od roku 1991 byla ochrana genových zdrojů legislativně zajištěna zákonem č. 240/1991 Sb. (MÁTLOVÁ, 2001). V roce 1995 bylo založeno Národním koordinačním centrum pro ochranu a využití genetických zdrojů hospodářských zvířat jehož metodickým řízením byl pověřen VÚŽV v Praze Uhříněvsi. Naše republika se tak připojila k celosvětovému programu FAO k zachování biodiverzity hospodářských zvířat (KUCIEL, 2004). VÚŽV byl pověřen vypracováním Národního programu ochrany a využití genetických zdrojů hospodářských zvířat. Ten obsahuje metodické projekty, zpracované odbornými garanty za každé plemeno a oponentně projednané Radou genetických zdrojů, složené ze zástupců chovatelských organizací, univerzit a výzkumných pracovišť. Rada genetických zdrojů také na základě každoročního projednávání výročních zpráv projektu poskytuje Ministerstvu zemědělství podklady pro poskytování finančních podpor chovu těchto plemen. Podobně jako v zemích EU bylo první pětileté období zaměřeno na evidenci a stabilizaci existujících populací genetických zdrojů, jejich genetické mapování a kryokonzervaci biologického materiálu (semenných dávek a embryí). Současná legislativní ochrana genetických zdrojů je zakotvena v zákoně o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat č. 154/2000 Sb. a vyhlášce č. 471/2000 Sb. (MÁTLOVÁ, 2001). V zákoně č. 154/2000 Sb. jsou uvedeny a vymezeny povinnosti a práva oprávněných osob a chovatelských sdružení k výkonu jim příslušejících odborných činností (kontrola užitkovosti, výkonnostní zkoušky, hodnocení zvířat, inseminační stanice a inseminace, přenosy embryí apod.) i jednotlivých chovatelů a jejich zájmových sdružení a chovatelských svazů. Vše v zájmu úspěšné realizace šlechtění zvířat pro zajištění živočišné produkce. Příslušný 14 genetické zdroje zanikajících nebo málo početných populací a plemen hospodářských zvířat určuje jejich udržování formou čistokrevné

13 plemenitby v uzavřených populacích a kryokonzervaci spermií, buněk a embryí. Všechna plemena s omezeným a snižujícím se počtem zvířat jsou zahrnuta do Národního programu jejich ochrany, užití a konzervace. Vyhláškou č. 471/2000 Sb. ( 33) je stanoveno, že programy uchování genetických zdrojů v ČR zpracovává a zajišťuje Výzkumný ústav živočišné výroby Praha 10 Uhříněves Národní referenční středisko uchování a využití genetických zdrojů hospodářských zvířat (Stav genetických zdrojů hospodářských zvířat ČR, 2002). Základní povinnosti uznaných chovatelských sdružení, respektive chovatelských svazů, v oblasti šlechtění jednotlivých populací koní v ČR určuje zákon č. 154/2000 Sb. o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat. Realizace vlastní šlechtitelské činnosti a šlechtitelských opatření spočívá na příslušných radách plemenných knih jednotlivých plemen koní. Rozmístění chovatelů klisen jednotlivých plemen, malá četnost klisen chovaných jednotlivými chovateli a prakticky omezená dostupnost plemeníků při naprosto převažujícím systému přirozené plemenitby významně omezuje praktickou realizaci připařování rodičovských párů v souladu se šlechtitelskými programy a cíly. Tato hlediska negativně dopadají na realizaci šlechtitelských záměrů, především u populací koní zařazených do genetických zdrojů. Proto byly vypracovány Alternativní připařovací plány rodičovských párů. Z analýz populací (realizace v letech 2000 2003) koní zařazených mezi genetické zdroje vyplývá, že dochází ke snižování kvantitativní a kvalitativní úrovně linií a rodin hrozící někdy možným zánikem linií, k nevyrovnanému a extrémně se vyvíjejícímu genovému zastoupení jednotlivých linií v rámci populací, ke genové expanzi a nebo opačně ke genové minoritě. Těmto neúspěchům lze předejít cílevědomou realizací chovatelských opatření. Na předním místě realizací cíleného alternativního připařování rodičovských párů, především jedinců zařazených v genetických zdrojích. Tito jedinci by měli být kvalitativním jádrem příslušných populací. Pro podporu praktické realizace alternativních připařovacích plánů bylo radami plemenných knih a VÚŽV Uhříněves odsouhlaseno, že na hříbata, narozená z těchto navržených alternativních připáření v roce 2005, bude vyplácena vyšší státní podpora než za jedince narozené pouze ze stejnosměrné plemenitby rodičů zařazených do genetických zdrojů. Pro širší praktickou realizaci alternativních připařovacích plánů rodičovských párů počínaje rokem 2005, bude nezbytné zrealizovat účinný systém inseminace čerstvým spermatem u vybraných špičkových plemeníků pro jejich účelné využití v celé populaci (VOLENEC, 2004).

14 2.2. Plemena zařazená do programu genových zdrojů v ČR V ČR jsou do Národního programu ochrany a využití genových zdrojů zařazena plemena: českomoravský belgický kůň, slezský norický kůň, huculský kůň a starokladrubský kůň. 2.2.1. Českomoravský belgický kůň Vznik a vývoj plemene Českomoravský belgický kůň vznikal ve specifických přírodních podmínkách Čech a Moravy v posledních cca 120 letech na bázi importů valonských (1880 1900), ardenských a hlavně belgických (1880 1930) hřebců a několika originálních belgických klisen. Do druhé poloviny 19. století byl na území ČR zejména chován teplokrevný kůň. V druhé polovině 19. století vznikla v Čechách a na Moravě potřeba hospodářsky využitelných typů koní a rozšířilo se využití koní pro těžké práce v zemědělství, lesnictví a dopravě. Proto byla převodným křížením zušlechťována populace klisen domácího původu. Tímto cíleným šlechtěním postupně vznikla populace, která splňovala parametry samostatného plemene. Počet chladnokrevných hřebců (296) v této době převyšoval počet teplokrevných hřebců (260). Po 1. světové válce, která stavy koní velmi snížila, začaly počty koní opět narůstat. Roku 1924 působilo v zemském chovu 467 chladnokrevných hřebců, z toho 402 belgiků, jejichž dovoz končí v roce 1924 (MÁTLOVÁ, Českomoravský belgický kůň). Kontinentální chladnokrevné plemeno chované na podkladě čistokrevné belgické krve pocházející z importů belgických hřebců z konce 19. a z počátku 20. století bylo významně ovlivněno následujícími originálními belgickými hřebci: 51 Bayard de Heredia, 9 Marquis de Vraimont, 426 Aglae, 428 Branibor, 113 Successeur de Boneffe, 50 Corale, 26 Miroš a následujícími pozdějšími importy: 3998 Pandor, 188 Rogdaj (Šlechtitelský program plemene českomoravský belgický kůň). Došlo k tvorbě jednotného českomoravského belgika, přizpůsobeného daným životním podmínkám, lišícího se od zahraničních belgických plemen chladnokrevných koní. Po roce 1990 byla populace chladnokrevných koní rozdělena na základě genových analýz do tří subpopulací (českomoravský belgický kůň ČMB, norik N a slezský norik SN) (MÁTLOVÁ, Českomoravský belgický kůň).

15 Chovná oblast ČMB je vymezena územím České republiky. Dále to mohu být jednotlivé chovy nebo chovatelská sdružení v zahraničí, o nichž s taktem a citem rozhodne na jejich požádání rada PK. Chovná populace zahrnuje k roku 2000 cca 970 koní (tj. 40 hřebců a 930 klisen) (Šlechtitelský program plemene českomoravský belgický kůň). Chovný cíl Chovným cílem je chladnokrevný kůň dospívající ve třech letech stáří, středního čtvercového rámce s dobrým osvalením, minimalizací exteriérových vad. Hlava má být menší, ušlechtilá s živým okem. Krk je kratší, vysoko nasazený. ČMB má dobře utvářenou lopatku, hluboký a prostorný hrudník, kratší středotrupí, s dobrou horní linií, kratší pevná bedra a mohutnou, dlouhou, širokou, skloněnou a štěpenou záď. Fundament je suchý, kostnatý, klouby jsou výrazné, spěnka je kratší a pružná. Požaduje se pracovitý a dobře ovladatelný kůň přiměřeného temperamentu, bez charakterových vad, dobře živitelný, pohyblivý, s výraznými chody. Převažující barvou je ryzák se světlou bohatou hřívou a ohonem a typickými rousy (Chovný cíl plemene českomoravský belgický kůň). Tab. 1: Standard tělesných rozměrů ČMB ve věku 2,5 let. Hřebci Klisny KVP (cm) 166-170 165-168 KVH (cm) 156-160 155-159 Obvod hrudi (cm) 187-194 192-198 Obvod holeně (cm) 23-23,8 22-22,7 Zdroj: Chovný cíl plemene českomoravský belgický kůň Plemenné znaky Českomoravský belgický kůň se výrazně liší od typů ostatních zahraničních belgických plemen chladnokrevných koní. Je typově lehčí, bez přehnané robustnosti. Je velmi pohyblivý s výraznými chody, relativně ušlechtilý, výkonnostně spolehlivý i v maximálním nároku na tažnou sílu. Velmi dobře ovladatelný (MÁTLOVÁ, Českomoravský belgický kůň).

16 Tab. 2: Vývoj početního stavu populace genového zdroje ČMB (1999 2003). Rok Plemenná klisna Plemenný hřebec 1999 183 38 2000 206 41 2001 228 32 2002 233 30 2003 253 34 Zdroj: MÁTLOVÁ, Českomoravský belgický kůň Využití Díky své mohutnosti, ranosti a dobré ovladatelnosti je velmi dobře využitelný, zvláště v těžkém tahu. Je dobře využitelný v podmínkách ekologického zemědělství a agroturistice, kde je ceněn jeho dobrý charakter a ovladatelnost (Českomoravský belgický kůň). 2.2.2. Slezský norický kůň Vznik a vývoj plemene Slezský norik vznikl ve Slezsku jako důsledek křížení domácích teplokrevných a chladnokrevných klisen s originálními norickými hřebci. Cílenou plemenitbou a selekcí postupně vznikla populace chladnokrevných koní adaptovaných na místní podmínky, splňující parametry samostatného plemene. Mezi zakladatele tzv. původních linií slezského norika patřili: 41 Norbert (nar. 1907), 419 Bravo (nar. 1914), 412 Albin Theseus (nar. 1920), 324 Dietrich (nar. 1921), Brigant (nar. 1937), 621 Nero Vulkan (nar. 1939), 2526 Höllriegel (nar. 1939), Michl Vulkan VI (nar. 1943), 517 Georg Vulkan VII (nar. 1943) z Rakouska a z Bavorska pak hřebci 12 Pfeilring (nar. 1920), 341 Atlas (nar. 1925), 2568 Klosterjager (nar. 1937), a 2262 Gothenscherz (nar. 1940) (Slezský norik). V období 1900 1920 působilo ve Slezsku cca 85 norických hřebců. Chovatelé tak získali mohutné, konstitučně tvrdé koně, kteří se uplatnili ve všech hospodářských činnostech. Do roku 1970 byli slezští norici uznáváni jako samostatné plemeno. V letech 1970 1990 byli spolu s norickým a českomoravským belgickým koněm vedeni jako chladnokrevný kůň. Po roce 1990 byly podle právních norem na základě genových analýz chladnokrevníci rozděleni do tří populací (českomoravský belgický kůň - ČMB, slezský norik - SN a norik - N) (MÁTLOVÁ, Slezský norik).

17 Slezský norik je plemeno vzniklé z rázu chladnokrevníka norické krve chované převážně ve Slezsku. Současná populace plemene slezského norika, chovaná převážně na severní Moravě a ve Slezsku na podkladě krve hřebců, kteří byli zakladateli významných linií slezských noriků, a to 41 Norbert, 419 Bravo, 2526 Höllriegel, 2262 Gothenscherz, 12 Pfeilring, 324 Dietrich (Šlechtitelský program plemene slezský norický kůň). Chovná oblast slezského norika je vymezena územím České republiky. Dále to mohu být jednotlivé chovy nebo chovatelská sdružení v zahraničí, o nichž s taktem a citem rozhodne na jejich požádání rada PK. Chovná populace zahrnuje k roku 2000 cca 446 koní (tj. 26 hřebců a 420 klisen) (Šlechtitelský program plemene slezský norický kůň). Chovný cíl Chovným cílem je chladnokrevný kůň dospívající v pěti až šesti letech stáří, mírně delšího rámce, s dobrým osvalením. Hlava je velká, suchá, ušlechtilá s oválnou očnicí. Krk má vysoko nasazený, střední až dlouhý, klenutý, často s mírně výrazným kohoutkem. Dlouhá, dobře úhlovaná až strmější lopatka umožňuje vydatný a prostorný chod. Hrudník je středně hluboký, široký, oválný, středně dlouhý, se středně dlouhou volnější horní linií. Bedra má středně dlouhá, dobře vázáná, pevná. Záď je mohutná, středně široká a dlouhá, oválná, mírně štěpená a svažitá. Fundament má suchý, kostnatý, klouby a šlachy jsou výrazné, suché. Kopyta jsou pevná, pružná, dobře utvářená. Má krátkou až středně dlouhou, pevnou a pružnou spěnku (Chovný cíl plemene slezský norický kůň). Slezský norik je pracovitý a dobře ovladatelný kůň přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelný, pohyblivý, s výraznými prostornými chody. Převažující barvou je ryzák (Chovný cíl plemene slezský norický kůň). Tab. 3: Standard tělesných rozměrů slezského norického koně ve věku 2,5 let. Hřebci Klisny KVP (cm) 166-170 165-168 KVH (cm) 156-160 155-159 Obvod hrudi (cm) 187-194 192-198 Obvod holeně (cm) 23-23,8 22-22,7 Zdroj: Chovný cíl plemene slezský norický kůň

18 Tab. 4: Vývoj početního stavu populace genového zdroje SN (1996 2003). Rok Plemenná klisna Plemenný hřebec 1996 170 27 1997 134 28 1998 154 20 1999 191 26 2000 209 26 2001 219 26 2002 219 26 2003 175 27 Zdroj: MÁTLOVÁ, Slezský norik Využití Hlavní využití slezského norika je v tahu, při práci v lese. Živější temperament tohoto plemene umožňuje jeho využití také v jezdectví, zvláště v oblasti turistiky (Slezský norik). 2.2.3. Huculský kůň Vznik a vývoj plemene Huculský kůň je malé horské plemeno, pocházející z oblasti Karpatského oblouku, kde vznikalo dlouhodobým historickým vývojem na podkladě místních typů koní. V době Rakouska-Uherska, do kterého celá oblast původního chovu huculského koně patřila, bylo započato se systematickým chovem huculského koně v polovině 19. století, a to především pro účely armády. Od té doby se vedou záznamy o plemenitbě a z této doby také pocházejí nejstarší kmeny huculských koní. Huculský kůň zde již vystupuje jednoznačně jako samostatné a specifické plemeno koní (Šlechtitelský program huculského koně). Hucul byl chován polodivoce a velice tvrdě na karpatských poloninách. Pro účely rakousko-uherské armády byl v roce 1856 založen hřebčín v Luczině (dnes Rumunsko). Po 1. světové válce bylo chovné stádo z Lucziny rozděleno v rámci reparací mezi Československo, Polsko a Rumunsko. Naše republika v roce 1922 získala 33 chovných koní, ty umístila v hřebčíně v Turja Remetech na Podkarpatské Rusi (zánik před 2. světovou válkou). Po druhé světové válce pod vlivem motorizace, nebyl o chov koní velký zájem. V roce 1950 učinilo ředitelství Státních lesů v Košicích pokus o obnovu chovu huculských koní na Muráňské planině, ale toto úsilí ztroskotalo. V roce 1972 založil svaz pro ochranu přírody a krajiny (TIS) na záchranu huculských koní z Muráně Hucul Club se

19 sídlem v Praze. K jejich záchranné akci se připojilo Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko, Slovensko (MÁTLOVÁ, Huculský kůň). V roce 1979 byl huculský kůň zařazen do chráněného genofondu původních a primitivních plemen hospodářských zvířat FAO a v roce 1993 bylo toto plemeno prohlášeno genovou rezervou ČR. Chovná oblast huculského koně je v současnosti vymezena územím České republiky. Huculský kůň se chová v liniích Goral, Gurgul, Hroby, Javor a Oušor (Šlechtitelský program huculského koně). V současnosti je v ČR chováno asi 600 huculských koní, ale z toho pouze 118 chovných klisen a 18 plemenných hřebců zařazených do genových rezerv (Základní informace o huculských koních). Huculský kůň je v rámci FAO zařazen mezi světově chráněný genetický zdroj, do nějž vedle ČR patří i chráněné miniaturní populace chované v Polsku, Rumunsku, Maďarsku, Slovensku a Rakousku. Plemeno je zařazeno i mezi genové zdroje UNESCA, které se snaží koordinovat jeho záchranu. V roce 2000 byla oficiálně ustavena mezinárodní chovatelská organizace HIF (MÁTLOVÁ, Huculský kůň). Chovný cíl Chovným cílem je dosáhnout a upevnit typ malého horského koně v plemenném standardu (Šlechtitelský program huculského koně). Plemenný standard Typický huculský kůň - představitel svého plemene je dlouhověký, tvrdé konstituce, nesoucí co nejúplnější genetickou informaci svého plemene. Má dobře vyjádřený plemenný typ, tělesný rámec s delšími liniemi, fundamentem, korektním postojem a pravidelnými chody odpovídajícími plemenu. Kopyta jsou odolná s tvrdou rohovinou. Huculský kůň patří mezi pozdní plemena dospívající v 5 až 6 letech. Plně výkonným zůstává při dobré péči až do pětadvaceti let, dožívá se třiceti, výjimečně i více let (Šlechtitelský program huculského koně). Tab. 5: Standard tělesných rozměrů huculského koně v dospělosti. Hřebci Klisny KVH (cm) 136-144 134-142 Obvod hrudi (cm) 165-185 160-180 Obvod holeně (cm) 18,2-20,2 17,5-19,5 Zdroj: Šlechtitelský program huculského koně

20 Huculský kůň má dobře vyjádřený plemenný typ s výrazným pohlavním dimorfismem a souladnou tělesnou stavbou. Hlava je robustnější, zpravidla suchá, kratší v obličejové části, se širokou mozkovnou a mohutnými žuchvami. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často bývá klenutý. Kohoutek bývá zpravidla méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká, dobře vázaná. Příznačný je široký, hluboký a prostorný hrudník. Záď huculského koně je zpravidla široká, středně skloněná, často kratší a dobře osvalená. Končetiny mívají kratší přední holeň (připouští se kratší strmější spěnka). Zpravidla jsou suché, s výraznými klouby, pravidelnými kopyty s velmi dobrou rohovinou. Postoj vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený v hleznech. Chody bývají kratší, ale pravidelné. Zejména v terénu se pohybuje huculský kůň velmi jistě a obratně. Barvou je zpravidla hnědák nebo plavák všech odstínů. Vyskytují se však i další barvy, především ryzák. Odznaky jsou nežádoucí. U obou zbarvení se obvykle vyskytuje výrazný úhoří pruh, někdy oslí kříž a zebrování bérce a předloktí. Srst huculských koní bývá delší, dobře přizpůsobivá nepřízni podnebí, hrubší a hustá, na kořeni ohonu je občas štětka z krátkých žíní, ohon často splývá až k zemi. Huculský kůň je po většině velmi dobrého charakteru, psychicky vyrovnaný, klidnějšího temperamentu, uchovávající si přirozené instinkty svého divokého předka. Je dobře krmitelný, skromný a nenáročný. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý, vytrvalý a vzhledem ke svým tělesným rozměrům velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevují především při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji. Dík svým původním instinktům je velmi životaschopný. Plodnost bývá velmi dobrá. Při odpovídající péči klisny dobře zabřezávají, natalita je vysoká a porody většinou bez komplikací. Vývoj hříbat bývá bezproblémový (Šlechtitelský program huculského koně). Hucul je skromný s pevnou konstitucí, všestranně výkonného typu. S velkou jistotou opatrně překonává přírodní překážky v členitém terénu a intuitivně se vyhýbá nebezpečným úsekům (DUŠEK a kol., 1999). Využití Pro svoji vytrvalost, skromnost, charakterové vlastnosti, pevné zdraví a klidný temperament je zvláště vhodný pro jezdeckou turistiku, rekreaci, výcvik dětí, hipoterapii i lehký zápřah. S ohledem na jeho velikost je dobře využitelný pro jezdecký i vozatajský provoz.

21 Tab. 6: Vývoj početního stavu populace genového zdroje huculského koně (1997 2003). Rok Plemenná klisna Plemenný hřebec 1997 128 16 1998 138 18 1999 150 20 2000 208 21 2001 180 19 2002 147 22 2003 156 21 Zdroj: MÁTLOVÁ, Huculský kůň 2.2.4. Starokladrubský kůň Vznik a vývoj plemene Starokladrubský kůň je jedinečné plemeno, které si zachovalo svůj typický barokní zevnějšek a uchovává v sobě geny starošpanělských a staroitalských koní. Patří neodmyslitelně k české historii jako živoucí připomínka barokní doby (MÁTLOVÁ, Starokladrubský kůň). Historie kladrubského hřebčína sahá do druhé poloviny 16. století. Roku 1560 prodal Jaroslav z Pernštejna královské komoře pardubické panství, k němuž náležel kladrubský dvůr se zámečkem a s oborou s chovem koní. Císař Maxmilián II. zde založil v roce 1563 hřebčinec (Z historie hřebčína a zámku). Jeho syn Rudolf II. založil v Kladrubech roku 1579 dvorní hřebčín. Ten vzkvétal a upadal během prvních dvou století své existence dle finančních poměrů, zálib a potřeb panovníků (Chov starokladrubského koně). Vedle kladrubského hřebčína byl v roce 1580 založen hřebčín v Lipici. Zatímco lipický hřebčín měl produkovat koně jezdecké, kladrubský hřebčín byl určen pro produkci karosiérů (koní pro těžké ceremoniální zápřeže). V průběhu historie byli do kladrubského hřebčína dováženi koně španělští, italští nebo koně španělského původu. Kladrubský kůň se typově vyvíjel, avšak s ustálenými charakteristickými znaky. Brzy se tak svým typem odlišoval od ostatních koní španělského původu a byl nazván českým koněm, tedy Equus Bohemicus (DUŠEK a kol., 1992 ). Největší ztráty utrpěl kladrubský hřebčín za sedmileté války. Na jejím počátku roku 1756 byl kladrubský chovný materiál přemístěn do hřebčína Enyed v Uhrách. Roku 1757

22 hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy. Po požáru byl kladrubský hřebčín zrušen. Jako náhrada byl v roce 1765 založen hřebčín v Kopčanech. Teprve v roce 1770 dal císař Josef II. znovu zřídit hřebčín Kladruby a povolal zpět všechen chovný materiál. Úkolem hřebčína byla produkce španělských koní v typu mohutného karosiera v různých barvách pro potřebu císařského dvorního ceremoniálu, jak panující dvorská etiketa a záliby vyžadovaly (Chov starokladrubského koně; LERCHE, 1956; DUŠEK a kol., 1992). Chovná populace byla původně barevně pestrá, později (zhruba již po dvě století) zůstali jen dvě barevné varianty bílá a černá (DUŠEK a kol., 1999) Zakladatelem starokladrubských běloušů byl vraník Pepoli (nar. 1764 v severní Itálii), který byl otcem bělouše Imperatore (nar. 1775 v Kopčanech) a ten byl otcem bělouše Generale (nar. 1787 v Kopčanech). (Plemeno starokladrubský kůň; DUŠEK a kol., 1992) Bělouši byli chováni ve dvou liniích Generale a Generalissimus. Původní linie Generalissimus se odštěpila z linie Generale v roce 1797 a udržela se do roku 1929. Když linie vymřela hřebcem Generalissimus XXII byla obnovena synem hřebce Generale XXXIII z matky 407 Generalissimus. Ten byl pojmenován Generalissimus XXIII. Po 1. světové válce byl v chovu kladrubského bělouše použit arabský hřebec Shagya X. Po 2. světové válce byly omezeně použiti orlovští klusáci (Barzoj a Legion) a ve větším rozsahu lipičtí hřebci linie Favory (LERCHE, 1956; DUŠEK a kol., 1992). Pro snížení příbuzenské plemenitby byl v 70. letech 20. století dovezen do Kladrub z Portugalska lusitánský hřebec Rudolfo (nar. 1968) (MÁTLOVÁ, Starokladrubský kůň). Chov starokladrubských vraníků byl původně veden ve dvou liniích, a to Sacramoso a Napoleone. Linie Napolenone zanikla v roce 1922. Linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel z arcibiskupského hřebčína Ries (u Salzburku). Tato linie však také časem zanikla a udržela se druhá linie Sacramosů, která byla založena hřebcem Sacramoso, narozeným v roce 1800 v Kroměříži. Současný chov je založen na čtyřech základních liniích - Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra a Romke (Plemeno starokladrubský kůň). Od roku 2002 je populace starokladrubských koní uzavřena přílivu krve jiných plemen koní, neboť kromě chovu NH Kladruby nad Labem je i v privátních chovech dosti kvalitních plemenných jedinců (Plemeno starokladrubský kůň). Zatímco bělouši byli chováni v kladrubském hřebčíně bez přerušení, bylo stádo vraníků ve třicátých letech 20. století zlikvidováno a rozprodáno. V roce 1938 pojal prof.

23 František Bílek smělý plán pokusit se plemeno vraníka regenerovat. K jeho regeneraci ve Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi se využívala geneticky příbuzná plemena - lipicáni a starokladrubští bělouši. Regenerační proces byl úspěšně zakončen v roce 1973 (Plemeno starokladrubský kůň). V roce 1974, po ukončení regeneračního procesu, probíhala fáze udržovacího šlechtění starokladrubského vraníka. V průběhu let se stavy starokladrubského vraníka navyšovaly. Koncem roku 2005 činil stav cca 250 jedinců (DYKOVÁ, 2006). Původ starokladrubského koně je možno vysledovat zpět k zakladatelům, kteří dali jména současným existujícím kmenům a liniím. Současná populace je rozdělena na 8 otcovských linií, z nichž jsou linie Generale, Favory a Rudolfo bělouši, Solo a Siglavi Pakra vrané a linie Generalissimus, Sacramoso a Romke se vyskytují v obou barevných variantách (bělouši i vraníci). Vraný kmen Napoleone zanikl v roce 1922 (GOTTHARRDOVÁ, DYKOVÁ, 2004). Tab. 7: Přehled zakladatelů linií plemene starokladrubský kůň. Název Varianta Nar. Plemeno Původ Generale bílá 1787 starokladrubské Slovensko (Kopčany) Generlissimus bílá 1797 starokladrubské Slovensko (Kopčany) Sacramoso černá 1800 starokladrubské Morava (Kroměříž) Napoleone černá 1845 italskošpanělské Itálie (Řím) Solo černá 1927 starokladrubské hřebčín Kladruby n. L. Favory bílá 1779 starokladrubské hřebčín Kladruby n. L. Siglavi Pakra černá 1946 lipické hřebčín Dakovo (Chorvatsko) Romke černá 1966 fríské Nizozemí Rudolfo bílá 1968 lusitano Portugalsko Zdroj: Řád plemenné knihy starokladrubského koně, 2005 Chovný cíl Kůň středně velkého až velkého obdélníkového rámce s korektní stavbou těla, harmonickým proporcemi a typickou klabonosou hlavou s výrazným velkým tmavým okem. Vyznačuje se pravidelným kadencovaným chody s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. Cílem je zachování jediného původního českého plemene koní v typu galakarosiera, s využitím k ceremoniální a reprezentativní službě, soutěžím spřežení, drezuře, baroknímu a rekreačnímu ježdění (Řád plemenné knihy starokladrubského koně, 2005).

24 Tab. 8: Standard tělesných rozměrů starokladrubského koně ve věku 4 let. Hřebci Klisny KVP (cm) 172-185 169-181 KVH (cm) 162-174 159-171 Obvod hrudi (cm) 190-205 190-207 Obvod holeně (cm) 21,5-24,0 20,5-23,0 Hmotnost (kg) 560-680 550-670 Zdroj: Řád plemenné knihy starokladrubského koně, 2005 Plemenný standard Žádoucí jsou dvě barevné varanty bělouši a vraníci. Jedná se o vybělující bělouše, jejichž kůže je tmavošedě pigmentovaná, s výskytem bílých odznaků (růžová kůže), s chlupovým pokryvem těla, který vykazuje u hříbat při narození základní barvy s různým odstíny a s odlišným stupněm prokvetlosti. Kůže vraníků je tmavošedě pigmentovaná, vyjma odznaků, které jsou růžové barvy. Výskyt bílých odznaků je nežádoucí. Menší bílé odznaky jsou přípustné na spodní část končetin a na hlavě. Vyskytují se tři typy vraníků, a to: a) vraník s uhlově černou a lesklou barvou po celé roční období, b) vraník s černou barvou bez lesku, c) vraník s černou barvou bez lesku, který v letním období vykazuje hnědý nebo ryzí nádech černé barvy. Z plemenitby se nevylučují ani jiné barevné varianty hnědáci a ryzáci. (Řád plemenné knihy starokladrubského koně, 2005). Hlava je suchá s jasně zřetelnými konturami krajin, s typickým klabonosem a s výrazným velkým tmavým okem. Krk je vysoko nasazený, přiměřeně dlouhý, klenutý a dobře osvalený. Kohoutek je méně znatelný, dobře utvářený. Hřbet má být středně dlouhý s dobrou vazbou beder. Hrudník má středně hluboký i široký se zaúhlením lopatky, které umožňuje typickou vysokou akci. Středotrupí je oválné s dobře klenutými žebry. Záď bývá středně široká, zezadu oválná, eventuálně mírně střechovitá, dobře osvalená. Končetiny jsou korektní, přiměřeně kostnaté s výraznými suchými klouby, se středně dlouhou holení, někdy se strmějšími spěnkami a pravidelnými, velkými a pevnými kopyty. Chody jsou pravidelné, kadencované s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. Prostornost chodů v klusu není na úkor typické akce starokladrubského plemene. Plemeno se vyznačuje pozdním dospíváním, dlouhověkostí, dobrou plodností, pevnou konstitucí, adaptabilitou pro různá prostředí a dobrou krmitelností. Zvířata jsou živého temperamentu,

25 vyrovnaného charakteru, snadno ovladatelná, učenlivá, pracovitá a dobře spolupracující s lidmi (Řád plemenné knihy starokladrubského koně, 2005). Tab. 9: Vývoj početního stavu populace genového zdroje starokladrubského koně (1998 2003). Rok Plemenná klisna Plemenný hřebec bělouš vraník bělouš vraník 1998 68 /60* 70 /79* 13/6* 13/7* 1999 65 /65* 65 /86* 11/5* 11/7* 2000 72 /70* 70 /98* 77/7* 9/7* 2001 74 /74* 73 /110* 11/10* 11/8* 2002 75 /75* 75 /111* 13/9* 8/8* 2003 73 /77* 67 /83* 14/9* 11/9* * - jedinci v zemském chovu Zdroj: MÁTLOVÁ, Starokladrubský kůň Využití V minulosti se starokladrubský kůň využíval hlavně pro ceremoniální účely, a to jak světské (bělouši), tak i církevní (vraníci). Současné využití starokladrubských koní je rozmanité, skvělých výsledků dosahují ve vozatajském sportu, jsou využíváni i k drezúrnímu a rekreačnímu ježdění. Pro svou vyrovnanou povahu se výborně hodí pro hipoterapii (Plemeno starokladrubský kůň).

26 3. Rodokmen Rodokmen neboli pedigree se používá v běžné plemenářské a chovatelské praxi a je hlavní součástí plemenných knih a jiných plemenářských záznamů (GABRIŠ, BRAUNER 1987). Je důležitým dokladem a zvláště v chovu koní se mu tradičně přikládá značný význam (DUŠEK a kol., 1999). Obě citované práce se shodují v názoru na nutnost zaznamenávání hodnot znaků a vlastností jednotlivých zvířat v rodokmenu. Pokud se tyto údaje v rodokmenu nenacházejí je jen obyčejným výčtem zvířat. V tomto případě ho označujeme jako genealogický (GABRIŠ, BRAUNER 1987). Rodokmen může být výčtem jmen nebo jmen a registračních čísel, také může obsahovat rok narození, barvu srsti, chovatele, fotografie a záznamy vynikajících výsledků. Čím více informací poskytuje, tím přesnější bude odhad charakteristik jednotlivce. Zároveň čím více poskytuje informací o každém z předků, tím užitečnější může být rodokmen pro předpověď potenciálu potomka (BOWLING, 1996). Rodokmeny jsou buď textové nebo grafické. V plemenářské práci se používají hlavně textové rodokmeny. Grafické rodokmeny jsou velmi názorné. Používají se při hodnocení vlivu některých zvířat na výsledky chovu a plemenářské práce (GABRIŠ, BRAUNER 1987). Rodokmeny používáme, aby nám pomohly porozumět, které geny kůň může mít (BOWLING, 1996 ).

27 4. Grafická analýza zvířecích rodokmenů Grafická analýza a vizualizace dat je používána v mnoha oborech vědy k zpřehlednění dat a usnadnění práce s nimi. V případě rodokmenu se jedná o znázornění rozsáhlých sítí pomocí vrcholů a přímek. Výsledný graf zjednodušuje orientaci v analyzovaných datech a přehledně zobrazuje vztahy v rámci grafu (KOMINAKIS, 2001). Grafická analýza vychází z teorie grafů. Graf je definován jako soubor vrcholů a soubor hran, které spojují vrcholy, zapsáno matematicky jako G = (V,E) nebo G (V,E). Kde: V - je neprázdná konečná množina, jejíž prvky nazýváme vrcholy, E - je konečnou množinou, jejíž prvky nazýváme hranami (KOMINAKIS, 2001). Pro naše účely je graf složením tzv. vrcholů a hran. Hrana vždy spojuje dva vrcholy a může být buď orientovaná nebo neorientovaná. U hran orientovaných rozlišujeme koncový a počáteční vrchol a říkáme, že hrana vede z počátečního do koncového vrcholu. Neorientované hrany chápeme jako symetrické spojení dvou vrcholů. Orientovaný graf má všechny hrany orientované, neorientovaný graf má všechny hrany neorientované (DEMEL, 2002). V genealogických nebo původových grafech vrcholy představují osoby nebo zvířata a hrany příbuznost mezi nimi. Pro grafické znázornění původu jsou používány orientované grafy, protože hrany mají směr. Původy zvířat jsou obvykle velké sítě skládající se z tisíců vrcholů a hran (KOMINAKIS, 2001). Toto potvrzuje ve své knize i Demel (2002), který zmiňuje, že nesymetrické vztahy vyjadřujeme šipkami. Dále píše, že lze pomocí grafického znázornění vyjádřit (a nakreslit) prakticky jakékoliv vztahy mezi dvojicemi prvků. Graf je přirozeným prostředkem k vyjádření párových vztahů, tj. vztahů mezi dvojicemi. Obecnější vztahy (už např. mezi trojicemi) lze nakreslit podstatně obtížněji. Snad proto se těmto obecnějším vztahům mnohdy vyhýbáme a raději volíme jiný, komplikovanější popis téže situace, založený na vztazích párových. Díky tomu se nelze divit, že používání grafů je poměrně oblíbené a rozšířené. Neorientovanými grafy se dále nezabýváme, protože nejsou pro zpracování rodokmenů vhodné. Analýza síťových rodokmenů zmenšené velikosti (desítky nebo stovky vrcholů) může značně přispět k odhalení příbuzenských struktur mezi zvířaty. Může sloužit

28 k odhadu nejkratších příbuzenských drah mezi zvířaty, k odhadu koeficientů příbuznosti vybraných jedinců a vymezuje všechny předchůdce a nástupce vybraných zvířat. Touto metodou by mohla být podstatně usnadněna detekce rodin a zvířat s hlavním genovým příspěvkem. Příbuznost, vzájemné vnitřní vztahy a základní složení populace lze dynamicky a zároveň šetrně graficky znázornit pomocí sítí rodokmenů (KOMINAKIS, 2001). Ke konstrukci představy sítí mohou být použity dvě odlišné formy výstavby. První založená na vrcholech a hranách (grafy) a druhá na maticích. Rozsáhlé sítě (stovky, tisíce vrcholů) založené na zobrazení v maticích nemohou být účinně zpracovány standardní přístrojovou analýzou. Převážná většina síťových zobrazení vyžaduje užití grafů (KOMINAKIS 2001). Kominakis (2001) ve své práci používá grafickou analýzu v pokusu o uvědomění si rozdílů vnitřních struktur rodokmenu. Proto jsou opakovány rozdílné metody síťového rozložení, aby předvedly jak může graficko-teoretická analýza rodokmenu přispět k: I) rozdělování vztahových struktur v rodokmenu, II) odhadování nejkratších příbuzenských drah mezi zvířaty, III) určení všech předchůdců a následníků vybraných zvířat, IV) odhadování koeficientu dědičnosti vybraných jedinců. 4.1. Postupy grafické analýzy Rozklad Jedním z hlavních cílů síťové analýzy je rozeznat základní strukturu(y) sítí ve způsobu, který: I) ponechává jejich strukturu, II) usnadňuje porozumění síťovým jevům. Nejpoužívanější způsob rozkladu se nazývá blokové modelování. Předchozí vyjmenovaný způsob dělá prostřednictvím rozdělování sítí podle dobře specifikovaných kritérií. Blokové modelování se snaží sloučit dohromady části mající podobné vzory vztahů se zbylými částmi sítě. Grafickou verzí blokového modelu je redukovaný graf (KOMINAKIS, 2001). Snížení Je škrtnutí všech vrcholů sítě, které mají jen 0 nebo 1 sousední vrcholy (KOMINAKIS, 2001).

29 Spojení Jedinci mohou mít v rodokmenové síti mnoho nebo několik genetických vazeb. Součet spojení z vrcholu v do ostatních je nazýván vnější stupeň vrcholu. Součet spojení k vrcholu v z ostatních je nazýván vnitřní stupeň vrcholu. Zvířata s vysokým vnějším stupněm jsou obvykle významná nebo hlavní zvířata v síti a mají vysoké stupně důležitosti (centralizovanosti). Počet a druh vazeb, které jedinci mají jsou klíčové k určení jejich vloženi do rodokmenu (KOMINAKIS, 2001). 4.2. Příklady zpracování rodokmenu Již v roce 1921 zavedl Wright výpočet a zobrazení rodokmenových vztahů podle úsekových koeficientů. Tento způsob zpracování je popsán v knize Stahl a kol. (1970). Tato metoda je časově i výpočtově náročná. Pro představu je uvedeno schéma z této knihy (Obr. 1). Obr. 1: Příbuzenské vztahy mezi Nashornem a Alraune. Zdroj: STAHL a kol., 1970 V knize Dušek a kol. (1999) jsou pomocí grafu zobrazeny příbuzenské vztahy v rodokmenu starokladrubského vraníka - plemeníka Solo VIII (o: Solo Majka VI, m: 246 Isoleta) (Obr. 2).

30 Obr. 2: Grafické znázornění příbuzenských vztahů v rodokmenu starokladrubského vraníka plemeníka Solo VIII. Zdroj: DUŠEK a kol., 1999 Kominakis (2001) je své práci používal síťovou analýzu pro rodokmenová data holštýnského hřebce Libero H (o: Landgraf I, m: Oktave) zpracovaná pomocí programu Pajek. Dále bylo provedeno blokové modelování. Grafické znázornění celého rodokmenu (Obr. 3) stejně jako jeho skupin (Obr. 4) bylo také provedeno programem Pajek. Pajek je program pro Windows k analýze a vizualizaci velkých sítí, které mají desítky nebo stovky tisíc vrcholů. Tímto programem můžeme najít skupiny v síti, výjmout vrcholy, které patří do stejných skupin a ukázat je samostatně (detailní částečný pohled). Dále můžeme seskupit vrcholy do skupin a ukázat vztahy mezi skupinami (celkový pohled) (BATAGELJ, MRVAR, 2006).

31 Obr. 3: Grafické znázornění původního rodokmenu koně Libero H (dolní okraj) v genealogických vrstvách. Zdroj: KOMINAKIS, 2001 Obr. 4: Grafické znázornění dvou hlavních skupin nalezených po blokovém modelování hlavního grafu. Zdroj: KOMINAKIS, 2001

32 Pro pokus o zpracování rodokmenu byl vybrán hřebec Generale Aversa XLIX (o.: Generale Alata XLVI, m.: 226 Aversa) příslušník plemene starokladrubský kůň. Jeho rodokmenová data jsou přístupná na <www.nhkladruby.cz> v části plemenná kniha. Tato data, získaná z klasického formátu rodokmenu (Obr.13), byla vložena do programu Pajek způsobem, který rozlišil jedince na skupiny dle pohlaví a zaznamenal jejich vzájemné vztahy. Ve výsledném grafu (Obr. 14) jsou vzdálenosti vyhodnoceny programem a posloupnost jedinců je zobrazena pomocí barevného rozlišení vrcholů.

33 5. Závěr V České republice jsou do Národního programu ochrany a využití genetických zdrojů hospodářských zvířat zařazena plemena koní: českomoravský belgický kůň, slezský norický kůň, huculský kůň a starokladrubský kůň. Uchování diverzity plemen je důležité pro zachování neopakovatelných genotypů. Tyto genotypy mohou být využívány v dalším šlechtění. Jejich ztrátou by vznikla nenávratná škoda. Rodokmeny jsou používány pro zaznamenávání původu jedince, slouží k vyhledávání předků, a také při hledání konkrétních znaků či vlastností, které se šíří populací. Při dohledávání původu se v praxi běžně používá 4. či 5. generace. Pokud však chceme nalézt předka vzdálenějšího než 4 5 generací, stává se klasické zobrazení rodokmenu nepřehledným. Jasnější je zobrazení pomocí grafů, i když není v chovatelské praxi obvykle používáno. Pomocí vizuální prezentace a grafické analýzy rodokmenů můžeme úspěšně nalézat vnitřní strukturu rodokmenu. Díky vizualizaci můžeme nalézat zvířata s hlavním genovým příspěvkem pro následující generace. Při sestavování připařovacích plánů je důležité porozumět rodokmenům. Než je uskutečněno vlastní připouštění je třeba provést jakési fiktivní spojení vhodných jedinců. Rodokmeny nám umožňují skombinovat nejlepší vlastnosti plemenných zvířat v nich zaznamenaných a díky tomu se pokusit vytvořit potomka odpovídajícího našim představám. Bez ohledu na formát zpracování rodokmenu je důležité znát charakteristiky zapsaných jedinců. Jelikož se v klasickém zpracování stává, že se jeden nebo více zapsaných koní objevuje vícekrát, při orientaci ve vzdálenějších generacích jsou tato zpracování spíše nevhodná. Přestože graf vypadá složitěji něž zpracování do tabulky je s jeho pomocí vyhledávání koní s největším vlivem na chov mnohem snadnější.

34 6. Seznam literatury BATAGELJ, V. - MRVAR, A. Pajek [počítačový program]. Ver. 1.12. [Slovinsko]. 1996 2006 [cit. 2006-03-10]. Dostupné z: <http://vlado.fmf.uni-lj.si/pub/networks/pajek/>. BATAGELJ, V. - MRVAR, A. Pajek Program for Analysis and Visualization of Large Networks - Reference manual. 2006. [cit. 2006-03-08]. Dostupné z: <http://vlado.fmf.uni-lj.si/pub/networks/pajek/doc/pajekman.pdf>. BOWLING, A. Horse Genetics. 1. vyd. Cambridge: CABI Publishing, 1996. 200 s. ISBN 0 85199 101 7. Kap. 14. s. 129 140. DEMEL, J. Grafy a jejich aplikace. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. 257 s. ISBN 80-200-0990-6. DUŠEK, J. a kol. Chov koní. 1. vyd. Praha: Brázda, 1999. 352 s. ISBN 80-209-0282-1. DUŠEK, J. a kol. Chov koní v Československu. 1. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992. 176 s. ISBN 80-209-0168-X. DYKOVÁ, Z. Vývoj stavů starokladrubského vraníka v hřebčíně Slatiňany. Jezdectví, 2006, roč. 54, č.3, s. 69. ISSN 1210-5406. GABRIŠ, J. - BRAUNER, P. Zootechnika pre veterinárnych medikov. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 1987. 608 s. GOTTHARDOVÁ, L. - DYKOVÁ, Z. Aktuální otázky šlechtění starokladrubského koně. In Sborník referátů z mezinárodní konference Aktuální otázky chovu koní v ČR. 1. vyd. MZLU v Brně, 2004. s. 147-157. ISBN 80-7157-802-9. HROUZ, J. ŠUBRT, J. Obecná zootechnika. 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2000. 207 s. ISBN 80-7157-426-0. KOMINAKIS, A. P. Graph analysis of animals pedigrees. Archive für Tierzucht, Dummerstorf: 2001,roč. 44, č. 5, s. 521 530. ISSN 0003-9438/44/4.

35 KRAUS, J. a kol. Nový akademický slovník cizích slov. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 80-200-1351-2. KUCIEL, J. Význam uchování biodiverzity genových zdrojů. In Sborník referátů z mezinárodní konference Aktuální otázky chovu koní v ČR. 1. vyd. MZLU v Brně, 2004. s. 68-72. ISBN 80-7157-802-9. LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1. vyd. Praha: SZN, 1956. 293 s. MÁTLOVÁ, V. Českomoravský belgický kůň [online]. [cit. 2006-3-13]. Dostupné z: <http://www.genzdrojehz.wz.cz/horses/cmb.htm>. MÁTLOVÁ, V. Genetické zdroje hospodářských zvířat a jejich ochrana v Evropě a u nás. Euromagazín, 2001, roč. 2, č. 12, s. 42 43. MÁTLOVÁ, V. Huculský kůň [online]. [cit. 2006-03-13]. Dostupné z: <http://www.genzdrojehz.wz.cz/horses/hu.htm>. MÁTLOVÁ, V. Slezský norik [online]. [cit. 2006-03-13]. Dostupné z: <http://www.genzdrojehz.wz.cz/horses/sn.htm>. MÁTLOVÁ, V. Starokladrubský kůň [online]. [cit. 2006-03-13]. Dostupné z: <http://www.genzdrojehz.wz.cz/horses/sk.htm>. STAHL, W. a kol. Genetika populací v chovu zvířat. 1. vyd. Praha : SZN, 1970. 336 s. URBAN, T. a kol. Genetika (návody do cvičení) 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2001. 108 s. ISBN 80-7157-497-X. VOLENEC, J. Alternativní připařovací plány rodičovských párů významný aspekt šlechtění populací koní zařazených do genetických zdrojů [online]. 2004. [cit. 2006-03-09]. Dostupné z: <http://www.nhkladruby.cz/dokumenty.php>. Co je Hucul [online]. [cit. 2006-03-13]. Dostupné z: <http://www.hucul.org/cz-index.html>. Českomoravský belgický kůň [online]. [cit. 2006-04-05]. Dostupné z: <http://www.chladnokrevnici.info/plemena/cmb.htm>.