Kontrola veřejné správy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy a správního práva Bakalářská práce Kontrola veřejné správy Vít Lamplota 2008/2009 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Kontrola veřejné správy zpracoval sám a uvedl jsem všechny pouţité prameny.

Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří mi byli nápomocni při tvorbě mojí bakalářské práce i oporou po dobu studia. Dík patří také době, která mi umoţnila čerpat z tolika rozličných pramenů a pouţít moderní prostředky, které mi současnost skýtá. Pevně věřím, ţe vše mi bude přínosem v mojí nynější anebo budoucí práci. 2

Obsah Úvod.. 4 1. Veřejná správa... 5 1.1. Obecná charakteristika veřejné správy. 5 1.2. Státní správa. 6 1.3. Samospráva.. 7 2. Záruky zákonnosti ve veřejné správě.. 9 2.1. Právo na informace.. 10 2.2. Zrušení, změna, sistace vadných správních aktů a jiných opatření ve veřejné správě.. 13 2.3. Uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností 15 2.4. Přímé donucení ke splnění právní povinnosti.. 16 3. Kontrola veřejné správy.. 18 3.1. Kontrola vykonávaná volenými orgány... 20 3.2. Kontrola vykonávaná soudy 21 3.2.1. Správní soudnictví... 21 3.2.2. Ústavní soudnictví. 23 3.2.3. Obecné soudnictví. 25 3.3. Kontrola vykonávaná Nejvyšším kontrolním úřadem. 25 3.4. Kontrola vykonávaná správními orgány. 27 3.5. Kontrola vykonávaná na základě podání občanů 29 3.6. Kontrola vykonávaná ve spojení s institutem tzv. ochránce veřejných práv. 30 4. Závěr. 32 5. Resume. 34 Použité prameny 3

Úvod Za téma bakalářské práce jsem si zvolil kontrolu veřejné správy, neboť se domnívám, ţe v současné době v demokratickém státě je uvedené téma neustále aktuální a neztrácí na svém významu. Důvodem je také hlubší poznání vztahů, funkcí a systému kontroly veřejné správy v zárukách zákonnosti veřejné správy, protoţe jako občan mohu kdykoliv ve svém ţivotě přijít do kontaktu s činností veřejné správy, jelikoţ tato činnost dnes a denně ovlivňuje ţivot nejenom můj, ale i všech občanů ţijících v České republice. Poslední z okolností vedoucích ke zvolenému tématu je mé současné zaměstnání u Správy silnic Olomouckého kraje, příspěvkové organizace, kde pracuji na pozici správního cestmistra a jednou z náplní mé pracovní činnosti je zastupovat zaměstnavatele u územních a stavebních řízení, jakoţ i kontrolovat vydaná rozhodnutí stavebního úřadu nebo odboru dopravy. Veřejná správa jako činnost výkonná, podzákonná a nařizovací je vázána zákony a zabezpečuje jejich provedení. Záruky zákonnosti a hlavně její nejdůleţitější část, tj. kontrola veřejné správy, jsou zde, aby činnost veřejné správy byla prověřována nejen mocí zákonodárnou a soudní, ale také ze strany široké veřejnosti. Cílem této práce je podat ucelený a systematický pohled na kontrolu veřejné správy v zárukách zákonnosti s ohledem na současnou právní úpravu v České republice. Práce je členěna na čtyři základní kapitoly. V první kapitole je vymezena obecná charakteristika veřejné správy a její členění na státní správu a samosprávu. Druhá kapitola se zabývá obecným vymezením záruk zákonnosti, kdy v jednotlivých podkapitolách jsou blíţe charakterizovány jednotlivé záruky zákonnosti. Kontrola veřejné správy je podrobně charakterizována v kapitole třetí, která je členěna na dalších šest podkapitol s přiblíţením jednotlivých forem kontrol veřejné správy. V poslední kapitole, závěru, shrnuji jednotlivé poznatky získané ze studia pouţitých pramenů s moţným vývojem do budoucna, které by mohly vést k účinnější a moţná efektivnější kontrole veřejné správy. 4

1. Veřejná správa 1.1. Obecná charakteristika veřejné správy Správa, slovo a pojem, které lze obecně vyjádřit jako zaměřenou lidskou činnost, která sleduje určitý cíl. Základní dělení správy je moţno určit podle zaměření činnosti, právní vázanosti, podle úkolů a cílů a to na správu soukromou a veřejnou, kdy soukromá správa je vykonávaná v soukromém zájmu, týká se soukromých záleţitostí a soukromé osoby svou vůli zaměřují na určitý vlastní cíl. Oproti tomu veřejná správa je správou veřejných záleţitostí vykonávanou ve veřejném zájmu a její provádění je výkonem moci svěřené danému subjektu na základě zákonů a jiných právních předpisů. Pro výkonnou moc je přitom charakteristické, ţe se jedná především o veřejnou moc, jiţ je nadán v prvé řadě stát a dále touto mocí disponují jím aprobované subjekty povolané ke správě veřejných záleţitostí. Z výše uvedeného vyplývá, ţe veřejnou moc je moţné členit na státní moc, kterou je nadán stát a na ostatní veřejnou moc, kterou stát přenesl na subjekty nestátního charakteru. Důleţité je také zmínit se o výkonu veřejné správy ve veřejném zájmu, protoţe se jedná o tzv. neurčitý pojem a jeho vymezení i v současné době je velmi problematické. Jak uvádí Průcha, P. 1, veřejný zájem je takový zájem, resp. zájmy, jeţ by bylo moţno označit za obecné či veřejné resp. obecně prospěšné zájmy, jejichţ nositeli jsou blíţe neurčené nicméně alespoň rámcově determinované okruhy či společenství osob jako tzv. veřejnost, popř. zájmy, u nichţ jde o tzv. zájmy společnosti. Pojem veřejná správa je v odborné literatuře vykládán dvojím způsobem a to buď v materiálním a formálním pojetí 2 nebo v organizačním a funkčním pojetí 3. Organizační (formální) pojetí veřejné správy je chápáno jako soustava orgánů, které vykonávají veřejnou správu. Jedná se zejména o stát, jeho vlastní orgány, a další veřejnoprávní subjekty. Ve funkčním (materiálním) pojetí jde o činnost veřejné správy jako výkon nařizovací a podzákonné činnosti orgánů veřejné správy, realizované jako projev výkonné moci ve státě. 1 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 52-53 2 Hendrych, D. Správní věda Teorie veřejné správy. 2. vydání. Praha: ASPI, a.s. 2007, str. 15 3 Polián, M., Gadasová, D. Úvod do správního práva (obecná část). Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, str. 8 5

U veřejné správy jako správy veřejných záleţitostí státu je základní členění děleno na státní správu a na samosprávu, a vykonávají ji příslušné orgány, které mají postavení orgánů veřejné správy 4. 1.2. Státní správa Veřejná správa realizovaná státem je státní správou, a jako taková je základem a nezastupitelnou součástí veřejné správy. Státní správa je specifickým druhem společenského zřízení a je odvozena od podstaty, poslání a postavení státu, jakoţ i od podstaty a formy realizace státní moci. Jde o jednu z forem činnosti státu, kterou je realizace moci výkonné, vedle moci zákonodárné a soudní. Státní správa představuje činnost státu, která má organizující a mocensko-ochranný charakter a spojuje v sobě prvky řízení a regulace. Řídící prvky v činnosti státní správy souvisí především s organizujícím charakterem a projevují se v jejím cílovém zaměření k dosaţení stanovených cílů, které si státní správa neurčuje sama, ale jsou odvozeny ze zákonů jako aktů moci zákonodárné. Regulační prvky souvisí s mocensko-ochranným charakterem působení státní správy. Jedná se zejména o udrţení poţadovaného stavu v určitých mezích nebo také o obnovení předchozího stavu, který byl narušen a stal se neţádoucím. Tehdy státní správa vystupuje jako ochránce poţadovaného stavu a také jako subjekt zajišťující nápravu narušeného stavu. Státní správa ve funkčním pojetí je činností výkonnou a zároveň činností podzákonnou a nařizovací. Výkonnou činnost je moţné povaţovat za činnost prováděcí, kde její podstatou je provádění zákonů. Podzákonná činnost je dána projevem vázanosti správy zákony a obecně závaznými právními předpisy, které byly vydány na základě zákonů a k jejich provedení. Nařizovací činnost vyjadřuje mocenské postavení orgánů státní správy ve vztahu k objektům, vůči kterým je státní správa vykonávána a to vázaností aktů státní správy pro její adresáty. S funkčním pojetím státní správy je úzce spjato organizační pojetí, které představuje hierarchicky 4 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 56 6

vybudovanou soustavu příslušných státních orgánů, s daným uspořádáním a odpovídající pravomocí a působností. Činnost státní správy je zaměřena dvojím směrem, jednak dovnitř systému státní správy, kdy jde o řešení vnitro-organizačních záleţitostí zajišťující reálné fungování systému orgánů státní správy k plnění úkolů a dále vně systému státní správy, které je vykonáváno jako vlastní poslání státní správy působením na adresáty, kterými jsou fyzické a právnické osoby. Při vlastním výkonu státní správy jde tedy o realizaci vztahů se zásadně rozdílným postavením subjektů a objektů této správy 5. Subjektem státní správy je stát představovaný příslušnými orgány, které správu vykonávají jménem státu a v jeho zájmu realizují státní politiku ve vztahu k objektům, které jsou nuceny se podřídit i kdyţ organizačně nejsou státu podřízeny a mají na státní správě jinak nezávislé postavení. 1.3. Samospráva Samospráva je vedle státní správy další nezastupitelnou součástí veřejné správy. Jedná se o veřejnou správu, kterou vykonávají jiné veřejnoprávní subjekty neţ stát a jeho příslušné orgány. Tyto veřejnoprávní subjekty mají korporativní charakter se samostatným postavením a jsou nazývány veřejnoprávními korporacemi. Tak jako státní správa i samospráva je specifickým druhem společenského řízení i kdyţ její podstatu a postavení nelze srovnávat se státní správou, jelikoţ samospráva je odvozena od relativně samostatného postavení veřejnoprávních korporací, působí a ovlivňuje společenský ţivot prostředky nestátního charakteru, protoţe samospráva nemá státně mocenskou podstatu jako státní správa. Samospráva se tak spolu se státní správou podílí na realizaci veřejných záleţitostí ve státě a vztah mezi nimi je partnerský. Samosprávu lze tedy vyjádřit jako výkon části správy státu, které stát na základě zákonů přenesl a svěřil na veřejnoprávní subjekty nestátní povahy. Tak jako u státní správy i u samosprávy jde o organizující činnost s prvky řízení a zároveň o mocensko-ochrannou činnost s prvky regulace. Regulační prvky samosprávy jsou totoţné se státní správou, taktéţ jde o udrţení nebo obnovení 5 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 61 7

ţádoucího stavu. Řídící prvky, ale nejsou zcela totoţné s prvky ve státní správě, neboť u samosprávy se nejedná jen o výkon, ale současně především o tvorbu samosprávné moci, kdy zaměření výkonu směřuje k cílům, které si samospráva určuje sama. Regulační a řídící prvky se na rozdíl od státní správy v samosprávě projevují jinak, a to jako samořízení a samoregulace. Obdobně jako státní správa i samospráva je činnosti výkonnou, podzákonnou a nařizovací, která je rozšířená o tvorbu vlastní samosprávné moci. Samospráva se tedy při provádění svoji činnosti řídí zákony, vlastními mocenskými akty a samosprávnou moc vykonává na základě nařizovacího oprávnění. Vztahy při činnosti samosprávy a jejích orgánů se dělí na: vnitřní vztahy mezi jednotlivými orgány samosprávné korporace vnější vztahy mezi orgány samosprávy a jednotlivými členy samosprávného společenství a dále vztahy, kdy veřejnoprávní korporace své samosprávné působení směřuje na subjekty, které nejsou členy korporace. V těchto vztazích platí, ţe samosprávné orgány v nich vystupují jménem daného samosprávného společenství, z jeho vůle a v jeho zájmu, kdy hranice působnosti samosprávné korporace je dána územně, osobně nebo věcně. Samosprávu můţeme dále rozlišovat na samosprávu územní a samosprávu zájmovou, kdy výše uvedené rysy samosprávy jsou zcela totoţné jak pro samosprávu územní tak i zájmovou. Zásadní rozdíl mezi nimi je dán jejich organizačním pojetím, protoţe organizační uspořádání územní samosprávy je dáno územním členěním státu a uplatňovanou strukturou území, zatímco organizační uspořádání zájmové samosprávy je dáno zaměřením samosprávného společenství na určitý obor. 8

2. Záruky zákonnosti ve veřejné správě Jak jiţ bylo uvedeno v předcházející kapitole, veřejná správa jako projev a součást moci výkonné, která je současně činností podzákonnou a nařizovací, směřuje k realizaci vymezených úkolů a cílů na základě platných právních předpisů. Veřejná správa tak při svém poslání a postavení je plně ovládána zásadou zákonnosti, tj. je vázána zákony a zabezpečuje jejich provedení. Zachování zákonnosti při výkonu veřejné správy je jedním ze základních předpokladů právní jistoty, jak pro adresáty veřejné správy, tak i pro ostatní subjekty. Zákonnost se ve veřejné správě projevuje 6 : poţadavkem přesného a přísného dodrţování a plnění obsahu právních norem všemi subjekty správního práva uskutečňováním funkcí veřejné správy příslušnými metodami a formami realizace výlučně na základě zákonů a při přísném respektování zákonných práv a svobod poskytováním právní ochrany subjektům správního práva v jejich právním postavení Výše uvedené poţadavky na zákonnost ve veřejné správě jsou obsaţeny v právních zárukách veřejné správy, které jsou svoji podstatou a významem především zárukami zákonnosti ve veřejné správě, kdy záruky zákonnosti jsou souhrn právních prostředků, určených k zabezpečení, dodrţování a zákonné realizace práva pro případ jeho porušení. Do systému právních záruk ve veřejné správě dle D. Hendrycha 7 náleţí: právo na přístup k informacím petice a stíţnosti ochrana před nezákonnými právními předpisy soudní ochrana před nezákonným správním aktem ochrana proti zásahům, které nejsou rozhodnutím ochrana před nezákonnou nečinností ochrana před jinou nezákonnou činností veřejné správy trestní odpovědnost funkcionářů a úředníků 6 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 256 7 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 9

organizace ochrany veřejného zájmu. Oproti tomu P. Průcha do systému právních záruk či záruk zákonnosti ve veřejné správě přiřazuje: kontrolu veřejné správy právo na informace ve veřejné správě zrušení, změna, sistace vadných správních aktů a jiných opatření ve veřejné správě uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností přímé donucení ke splnění právní povinnosti 8 Takto vymezený systém záruk zákonnosti ve svém jednotlivém pojetí úzce souvisí a zároveň se jednotlivé části systému doplňují. V souladu se zaměřením činnosti veřejné správy dvojím směrem lze konstatovat, ţe záruky zákonnosti ve veřejné správě se vztahují jednak k vnitřní činnosti veřejné správy, tak k vnější činnosti veřejné správy, kdy záruky zákonnosti jsou orientovány nejenom na porušení práva v činnosti správních orgánů, ale také na porušení práva adresáty veřejnoprávního působení. 2.1. Právo na informace Mezi jedny ze základních politických práv v demokratickém státě patří právo na informace ve veřejné správě a právo na svobodný přístup k informacím. Tyto základní práva k informacím jsou velice vhodným prostředkem kontroly veřejné správy ze strany veřejnosti, které tak přispívají ke zkvalitnění činnosti veřejné správy. Základní právní úpravu v podmínkách České republiky představuje ústavní zakotvení v Listině základních práv a svobod, a to: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny 9, Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon 10 a Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životní prostředí a přírodních zdrojů 11. Zároveň Listina základních práv a svobod, 8 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 256-257 9 Listina základních práv a svobod, čl. 17 odst. 1 10 Listina základních práv a svobod, čl. 17 odst. 5 11 Listina základních práv a svobod, čl. 35 odst. 2 10

v ustanovení čl. 10 odst. 3 a čl. 17 odst. 4, právo na informace či svobodný přístup k nim omezuje. Jak vyplývá z uvedených ustanovení, důvodem omezení je veřejný zájem nebo zájem soukromý. V návaznosti na základní právní úpravu byl nejdříve přijat zákon o právu na informace o ţivotním prostředí 12, který je svým obsahem zaměřen pouze na poskytování informací týkající se ţivotního prostředí. Představuje tak speciální právní úpravu a poté zákon o svobodném přístupu k informacím 13, který představuje obecnou právní úpravu práva na informace ve veřejné správě. Právní úprava práva na informace je však daleko širší, neţ posledně zmiňované zákony, neboť je zde velký počet zákonů, které převáţně omezují přístup k informacím a to s určitou právně regulovanou činností nebo ukládají povinnost mlčenlivosti. Jedná se například o zákony o ochraně utajovaných skutečností a o bezpečnostní způsobilosti 14, poštovních sluţbách 15, správě daní a poplatků 16 nebo elektronických komunikacích 17. Jak jiţ bylo uvedeno výše obecnou právní úpravou práva na informace ve veřejné správě, je zákon o svobodném přístupu k informacím, který upravuje základní podmínky, za kterých mají být informace poskytovány a také podmínky přístupu k informacím Podle zákona jsou subjekty, které mají za povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky (obce a kraje), orgány územních samosprávných celků, veřejné instituce a kromě nich, také právnické a fyzické osoby, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, avšak jen v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti 18. Uvedené povinné subjekty poskytují informace zveřejněním nebo na základě ţádosti, kdy smyslem zveřejnění je poskytovat obecné informace pro neurčitý počet ţadatelů a smyslem ţádosti je poskytnout specifickou informaci individuálnímu ţadateli. Zveřejnění je upraveno v 5, jedná se zejména o poskytování obecných informací týkajících se postavení, poslání, organizační struktury povinných subjektů, 12 Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ţivotním prostředí, ve znění pozdějších předpisů 13 Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 14 Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů 15 Zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 16 Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů 17 Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů 18 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 677-679 11

jakým způsobem je moţno získat informace, podat ţádost či stíţnost, jakoţ i přehled nejdůleţitějších přepisů, které se vztahují k jednání a rozhodování povinného subjektu a k poskytování informací atd. Obecné informace mají být zveřejňovány v sídlech a úřadovnách povinných subjektů, včetně moţnosti pořídit si kopii a také způsobem umoţňující dálkový přístup. Dálkovým přístupem je také moţno získávat informace od povinných subjektů, které vedou a spravují registry, seznamy, evidence nebo rejstříky obsahující informace, pokud jsou přístupné kaţdému na základě zvláštního zákona. Oproti zveřejnění je ţádost o poskytnutí informace specifickým poţadavkem individuálního ţadatele, kterým můţe být fyzická nebo právnická osoba 19, na konkrétní údaj a lze ji podat ústně nebo písemně a to i prostřednictvím sítě nebo sluţby elektronických komunikací 20. Povinný subjekt v případě ţádosti o informaci, která je jiţ zveřejněna, můţe ţadateli namísto poskytnutí informace sdělit, jak a kde poţadovanou informaci získá. Ústní ţádosti bývají vyřizovány ústně. V případě, ţe dojde k jejich nevyřízení nebo se ţadateli jeví informace jako nedostačující, je nutno poţádat o poskytnutí informace písemně, kdy vyřízení ţádosti podléhá formalizovanému postupu a platí u něj zásada písemnosti. Náleţitosti, podávání a vyřizování písemné ţádosti upravuje 16. Povinný subjekt posoudí obsah ţádosti a na základě moţných situací buďto vyzve ţadatele k doplnění ţádosti, ţádost odloţí nebo poţadovanou informaci poskytne nejpozději do 15 dnů od přijetí podání 21. Lhůta pro poskytnutí informace můţe být prodlouţena maximálně o 10 dnů a to jen ze závaţných důvodů, které jsou taxativně určeny 22. Jestliţe povinný subjekt třeba jen částečně ţádosti nevyhoví, je povinen ve lhůtě pro vyřízení ţádosti vydat rozhodnutí proti kterému je moţno podat odvolání, o kterém rozhoduje nadřízený orgán 23. Rozhodnutí o odvolání je soudně přezkoumatelné na základě ţaloby podle zvláštního právního předpisu. V souladu s Listinou základních práv a svobod zákon o svobodném přístupu k informacím také omezuje poskytování některých informací. Jedná se o utajované 19 3 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 20 13 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 21 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 22 16 odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 23 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 303 12

informace, informace osobního charakteru a soukromí, informace týkající se obchodního tajemství, majetkových poměrů a další omezení práva na informace, která jsou buď fakultativní nebo obligatorní. Přesný výčet omezení upravují ustanovení 7 aţ 11 zákona o svobodném přístupu k informacím a pro všechny platí společné pravidlo o podmínkách omezení poskytnutí poţadované informace 24. Jako zpětnou vazbu pro hodnocení výkonu při uskutečňování práva na informace, ukládá zákon o svobodném přístupu k informacím povinným subjektům povinnost zveřejnit výroční zprávu za předcházející kalendářní rok. Údaje, které má obsahovat výroční zpráva jsou uvedeny výslovně v 18 zákona o svobodném přístupu k informacím. 2.2. Zrušení, změna, sistace vadných správních aktů a jiných opatření ve veřejné správě Ve velké většině případů realizace veřejné správy dochází k vydávání správních aktů, které jsou normativní nebo individuální a dále pak také k jiným různým opatřením ve veřejné správě. Při této tzv. aplikační činnosti veřejné správy můţe a také nezřídka dochází k různým pochybením, které zapříčiňují, ţe vydané správní akty a jiná opatření jsou vadná, tedy nejsou v souladu s právem. Důvody vedoucí k vadám správních aktů mohou být různé. Jedná se zejména o vady v nedostatku kompetence nebo v obsahu aktu, vady postupu při vydávání aktu či nedostatky a nepřesnosti v písemném vyhotovení a další. Dle D. Hendrycha lze vady aktů rozdělit do dvou skupin a to na akty nezákonné nebo věcně nesprávné a akty formálně vadné 25. Pochybení správních orgánů v aktech či jiných opatřeních obsahujících vady nezakládá neplatnost či neúčinnost takového aktu nebo opatření, nicméně vyţadují nutnost nápravy. Nápravu normativního správního aktu spočívající ve zrušení nebo změně, lze provést jen při splnění právem předepsaných podmínek příslušným rozhodnutím 26. 24 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů 25 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 223-225 26 Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů 13

V případě nápravy individuálního správního aktu přichází do úvahy uplatnění opravných prostředků ve správním řízení a to diferenciovaně v závislosti na věcných a právních okolnostech konkrétního případu. U vad týkajících se jiných opatření ve veřejné správě, jejich změnu či zrušení zpravidla předchází tzv. sistace tj. přerušení jejich výkonu do doby nápravy samotným orgánem, a pokud tato není provedena v určité lhůtě, přichází v úvahu rozhodnutí vyššího orgánu o změně, zrušení nebo povinnosti změny vadného opatření správním orgánem. U výše uvedených vadných správních aktů a jiných opatření nelze opomenout uplatňování tzv. presumpce (předpokladu) správnosti, kdy z uvedené zásady vyplývá, ţe na vadný správní akt a jiná opatření se hledí jako na akt bezvadný, který zakládá právní účinky do doby kdy správní nebo soudní orgán neshledá opak a neprovede nápravu změnou nebo zrušením. Oproti vadným správním aktům je nutné rozlišovat správní akty, které trpí tak závaţnou vadou, ţe to způsobuje jejich neexistenci od samého počátku, jedná se o správní akty označované jako akty nicotné nebo nulitní. Do nedávné doby formulování důvodů nicotnosti u nás bylo záleţitostí teorie správního práva a věcí judikatury ve správním soudnictví. Současný správní řád 27 povaţuje za nicotné takové správní rozhodnutí: k jehoţ vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný (to však neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu): nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje z moci úřední správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, a to kdykoliv; proti rozhodnutí, jimţ správní orgán prohlásil nicotnost, pak nelze podat odvolání které trpí vadami, jeţ je činní zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něţ je nelze vůbec povaţovat za rozhodnutí správního orgánu: nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní 28 27 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 28 Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., In Kadečka, S. Správní právo procesní. Praha: EUROLEX BOHEMIA, s.r.o., 2005, str. 174 14

V případě nicotných aktů se neuplatňuje zásada presumpce správnosti a není moţné zhojení plynutím času. Zvláštním druhem související s problematikou této kapitoly jsou ještě tzv. paakty, které nemají ţádné právní účinky, jelikoţ je vydal subjekt nemající oprávnění k vydávání správních aktů. Takové zdánlivě vypadající správní akty je zbytečné napadat, protoţe jsou zcela nezákonné. 2.3. Uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností Právní odpovědností se rozumí uplatnění nepříznivých právních následků, stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost 29. Záruka uplatňování odpovědnosti za porušení právních povinností v systému záruk zákonnosti ve veřejné správě je členěna na: odpovědnost správněprávní odpovědnost státu a územně samosprávných celků za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné správy Správněprávní odpovědnost je ochranným institutem správního práva upravená normami správního práva. Je odpovědností představující významnou záruku zákonnosti ve veřejné správě, současně je jednou z forem realizace správního práva s velkým vlivem na efektivnost veřejné správy. Při porušení povinností plynoucích z norem správního práva zakládá deliktní odpovědnost, za kterou lze uloţit správněprávní sankci. Druh a způsob uplatňované správněprávní sankce je na základě jednotlivých druhů správních deliktů a ty jsou výrazně vnitřně strukturované s ohledem na platnou právní úpravu u nás. V systému správněprávní odpovědnosti se rozlišuje odpovědnost za přestupky, tzv. jiné správní delikty, disciplinární delikty, tzv. pořádkové delikty, tzv. jiné správní delikty fyzických osob a delikty právnických osob (organizací) 30. Zvláštní místo z výše uvedených odpovědností zaujímá správněprávní odpovědnost za přestupky neboť je nejrozsáhlejší a nejucelenější skupinou správních deliktů. 29 Večeřa, M., Dostálová, J., Harvánek, J., In Houbová, D. Základy teorie práva. Multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 90 30 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 326 15

Základem odpovědnosti státu a územně samosprávných celků za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné správy je ustanovení v čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, které je následně upraveno zákonem č. 82/1998 Sb. 31. Nárok na náhradu škody od státu a územních samospráv nezákonným rozhodnutím mají účastníci správního řízení poškozeni takovým rozhodnutím a také účastníci, se kterými mělo být jednáno v řízení, ale nebylo. Podmínkou opravňující vznést poţadavek na náhradu škody je uţití řádných opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí, které škodu způsobilo, včetně zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí příslušným orgánem. Právo na náhradu škody zapříčiněné nesprávným úředním postupem státu a územních samospráv má ten, jemuţ takovým postupem škoda vznikla. Nárok na náhradu škody zapříčiněné nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se uplatňuje v případě státu u ministerstev a jiných ústředních správních úřadů. V případě územně samosprávných celků u daného samosprávného celku. Uplatňování nároku na náhradu škody se řídí občanským zákoníkem 32. Stát ani územně samosprávní celky se odpovědnosti za škodu podle zákona nemohou zprostit. 2.4. Přímé donucení ke splnění právní povinnosti Do systému záruk zákonnosti ve veřejné správě patří některé právem předvídané úkony, které přicházejí do úvahy v určitých situacích a pro postavení adresátů mají přímé donucovací právní důsledky. Mezi ně patří bezprostřední zásahy orgánů veřejné správy a úkony vynucující dříve uloţenou povinnost (exekuční úkony). Bezprostřední zásahy jsou mimořádnou správní činností k odvracení nebezpečí, které bezprostředně ohroţuje právem chráněné zájmy. Platí, ţe přistoupeno k nim můţe být za těchto předpokladů: musí existovat speciální zákonné zmocnění k bezprostřednímu zásahu právem chráněný zájem musí být bezprostředně a zjevně ohroţen nebo poškozen 31 Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., zákona č. 539/2004 Sb., zákona č. 160/2006 Sb., zákona č. 41/2009 Sb. 32 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 16

nebezpečí nelze odvrátit jinak (subsidiární povaha) a zasahující úřední osoba je povinna počínat si přiměřeně Bezprostřední zásahy nahrazují jiné správní formy, zejména individuální správní akty 33. Úkony vynucující dříve uloţenou povinnost správním rozhodnutím slouţí k vynucení existující dobrovolně nesplněné povinnosti uloţené správním rozhodnutím. Nucený výkon cestou exekučního řízení můţe být podle správního řádu proveden: správní exekucí (vymáhá správní orgán 34 ) soudní exekucí (vymáhá soud občanskoprávní cestou 35 ) soudním exekutorem 36 Formu exekuce si můţe oprávněný účastník zvolit sám a dle jeho uváţení o exekuci poţádá správní orgán, soud nebo soudního exekutora. V případě správní exekuce, exekuční titul uplatňuje u exekučního orgánu správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo osoba oprávněná z exekučního titulu. Správním orgánem, který je příslušný pro exekuce na nepeněţitá plnění je: správní orgán, který sám vydal v prvním stupni nebo schválil exekuční titul, je-li orgánem moci výkonné obecní nebo krajský úřad, pokud sám vydal v prvním stupni nebo schválil exekuční titul nebo pokud tak učinil jiný orgán obce nebo kraje obecní úřad s rozšířenou působností, pokud jej o to poţádá správní orgán mající sídlo v jeho správním obvodu, který sám vydal v prvním stupni nebo schválil exekuční titul V případě exekuce na peněţitá plnění je tímto exekučním správním orgánem obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona. K výkonu rozhodnutí lze pouţít jen prostředků uvedených ve správním řádu. Těmi v případě peněţitého plnění jsou sráţky ze mzdy nebo přikázání pohledávky. Při nepeněţitém plnění je to náhradní výkon, ukládání peněţitých pokut nebo přímé vynucení povinnosti (vyklizení nemovitosti, odebrání movité věci nebo předvedení). 33 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 313 34 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 35 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 36 Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů 17

3. Kontrola veřejné správy Veřejná správa je projevem a součástí moci výkonné ve státě, jejíţ činnost je povahy podzákonné a musí být uskutečňována na základě a v mezích zákonů. Jedná se tedy o řídící činnost, která je zvláštním druhem společenského řízení a je začleněná do systému společenského řízení jako celku 37. Ţádná řídící činnost není bez chyb, musí být tedy kontrolována z důvodu předcházení či nápravy chyb, které v procesu řízení činnosti mohou nastat nebo nastaly. Kontrola je souhrn činností, které jsou nedílnou součástí kaţdé řídící činnosti směřujících k vytčeným cílům. Kontrola se provádí v určitých vztazích a specificky se podílí na realizaci stanovených cílů. Kontrola veřejné správy ve svém obecném pojetí zajišťuje provádění veškerých potřebných činností v odpovídajícím rozsahu, směru a čase 38. Kontrolou veřejné správy se zjišťuje stav činnosti veřejné správy, co mělo být nebo má být, z jakého důvodu nebyly splněny určité povinnosti, vyvozují se závěry a dochází k nápravným opatřením. Kontrola veřejné správy tak plní následující funkce; poznávací (zjištění existujícího stavu), zjišťovací (ověření zamyšleného stavu), porovnávací (určení odchylek existujícího od zamyšleného) a nápravnou (náprava zjištěných odchylek). Důleţité pro kontrolu veřejné správy a kontrolu obecně je systém kontroly, tj. koordinace činnosti kontrolních orgánů, vymezení pravomocí a povinností. Důvodem je zabránění chaotickým kontrolám, které mohou příliš často a neúměrně zatěţovat normální chod kontrolovaných činností. Z časového hlediska kontrolního procesu se rozlišuje kontrola preventivní, průběţná a následná. Jednotlivé fáze kontroly mohou přecházet plynule do jiné. Správné nastavení kontrolního systému uplatňovaného vůči veřejné správě je pak nejen zárukou zákonnosti výkonu veřejné správy, ale má slouţit také efektivnosti veřejné správy, včetně poţadavků na hospodárnost a účelnost. Ve svém celkovém působení pak správně nastavený a důsledně realizovaný kontrolní systém má a můţe vést ve veřejné správě k naplňování celého spektra poţadavků principů dobré správy. 37 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 257 38 Kadečka, S., Průcha, P. Správní právo obecná část. 2. vydání. Multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 50 18

Úkolem veřejné správy je však také zajistit, aby právem stanovené povinnosti (zákonnost, hospodárnost a účelnost) byly plněny ze strany spravovaných subjektů. K tomu je veřejná správa na základě příslušných zákonných úprav vybavena kontrolními, nápravnými a sankčními pravomocemi. Příslušná část kontrolní činnosti, realizovaná vůči subjektům, které nejsou v podřízeném postavení vůči kontrolujícím orgánům, bývá označována jako administrativní dozor. Zákonnost je však nutno zajišťovat také u podřízených sloţek nebo orgánů veřejné správy, k čemuţ bývají nadřízené správní orgány vybaveny rovněţ příslušnými pravomocemi. Vzhledem k hierarchickému uspořádání jsou tedy v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti uvnitř veřejné správy uplatňovány rovněţ určité kontrolní funkce, jeţ mají zajistit zákonnost postupů podřízených správních orgánů. Bývají označovány jako instanční dozor či kontrola. Uvedené oblasti kontroly v kontrolní činnosti veřejné správy představují tzv. správní kontrolu, kdy kontrola veřejné správy ještě není zdaleka vyčerpána, jelikoţ postavení veřejné správy v systému veřejné moci a její vztahy k ostatním sloţkám státní moci a také nastavení vztahů veřejné moci a jednotlivců v podmínkách právního státu jsou základem a důvodem existence a významu tzv. vnější kontroly veřejné správy. V celkovém pohledu na oblast kontroly veřejné správy je tedy nutné základní členění na: správní kontrolu kontrolu provádějí orgány veřejné správy; v rámci této lze lišit: subordinační kontrolu zaměřenou na činnost ve vztazích hierarchické nadřízenosti a podřízenosti, včetně kontroly prováděné uvnitř jednotlivých orgánů veřejné správy administrativní dozor zaměřený na plnění povinností subjektů správního práva, které nejsou hierarchicky podřízené, vnější kontrolu kontrolu provádějí jiné subjekty neţ orgány veřejné správy 39 39 Kadečka, S., Průcha, P. Správní právo obecná část. 2. vydání. Multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 51 19

Při pohledu na základní členění kontroly veřejné správy a platnou právní úpravu v České republice lze tedy odvodit jednotlivé formy, jimiţ je nebo můţe být veřejná správa kontrolována: kontrola vykonávaná volenými orgány kontrola vykonávaná soudy kontrola vykonávaná Nejvyšším kontrolním orgánem kontrola vykonávaná správními orgány kontrola vykonávaná na základě podání občanů kontrola vykonávaná ve spojení s institutem tzv. ochránce veřejných práv Důleţité je také zdůraznit, ţe jednotlivé formy kontroly nestojí izolovaně, ale ve svém souhrnu představují určitý vnitřně propojený systém, v němţ na sebe jednotlivé formy kontroly obsahově nebo také formálními postupy navazují a umoţňují i uplatnění vlivu občanů. 3.1. Kontrola vykonávaná volenými orgány Základ uvedené formy kontroly veřejné správy vyplývá z obecného vztahu zákonodárných či zastupitelských orgánů a výkonných orgánů a to nejen na úrovni státu, ale také na úrovni územních samosprávných celků. Moc zákonodárná v České republice je svěřena na základě Ústavy České republiky 40 Parlamentu, který je oprávněn kontrolovat veřejnou správu přímo v souvislosti se svou zákonodárnou činností v nejobecnějším slova smyslu. V konkrétních vztazích pak zákonodárnému orgánu přísluší kontrolovat činnost vlády, jakoţ i činnost jejích jednotlivých členů 41. Způsoby kontroly jsou upraveny v Ústavě České republiky a dále v jednacím řádu Poslanecké sněmovny 42 nebo v jednacím řádu Senátu 43. Mezi základní nástroje patří moţnost interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti, dále zřizování výborů a komisí Poslaneckou sněmovnou 40 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 41 Kadečka, S., Průcha, P. Správní právo obecná část. 2. vydání. Multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 52 42 Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů 43 Zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů 20

nebo Senátem a pro vyšetřování věci ve veřejném zájmu moţnost Poslanecké sněmovny zřídit vyšetřovací komisi. Důleţité je také zmínit se o vlivu Parlamentu na finanční hospodaření státu v souvislosti se státním rozpočtem, kdy vláda předkládá návrh státního rozpočtu, který projednává a usnáší se o něm pouze Poslanecká sněmovna. Vláda dále během roku průběţně podává zprávy a předkládá návrh státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně. Kontrola zastupitelskými orgány je kontrola vykonávaná zastupitelstvy územně samosprávných celků, obce nebo kraje, které svoji kontrolní činnost směřují vůči svým výkonným orgánům. Uvedené kontrolní působení se z povahy věci uplatňuje pouze na činnosti realizované v rámci samostatné působnosti obce nebo kraje. 3.2. Kontrola vykonávaná soudy Soudní kontrola je významnou sloţkou kontroly veřejné správy. Je v právním státě naprosto nezbytná, vychází z teorie dělby moci, kdy moc soudní je nezávislá na moci výkonné či zákonodárné. Kontrola veřejné správy prováděná ze strany nezávislých soudů je jedním ze základních kamenů právního státu. V České republice je právo na soudní ochranu zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Kontrola veřejné správy ze strany soudů je především záleţitostí správního soudnictví a v některých případech ústavního soudnictví nebo obecného soudnictví. Jedná se zejména přezkoumávání nezákonných správních aktů a také nezákonných právních předpisů. 3.2.1. Správní soudnictví Po zrušení předchozí úpravy správního soudnictví obsaţené v části páté občanského soudního řádu 44 v roce 2002 45, jeţ trpěla některými podstatnými nedostatky, je současná právní úprava správního soudnictví obsaţena v soudním řádu správním 46. 44 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 45 Nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. 46 Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů 21

Soudy ve správním soudnictví, konkrétně věcně příslušné krajské soudy, v nichţ působí specializované senáty a soudci a ve stanovených případech Nejvyšší správní soud, poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem a za podmínek stanovených soudním řádem správním nebo zvláštním zákonem. Soudy ve správním soudnictví rozhodují o: žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku a dále jak je upraveno zákonem, jimiţ se ţalobce domáhá zrušení rozhodnutí, případně vyslovení nicotnosti, pokud tvrdí, ţe byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jimţ se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti žalobách na ochranu proti nečinnosti, kterou se ţalobce domáhá, aby soud uloţil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení žalobách na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, kdy ţalobu můţe podat ten, kdo tvrdí, ţe byl přímo zkrácen ve svých právech shora uvedenými nezákonnými projevy správního orgánu, které nejsou rozhodnutím, a bylo zaměřeno přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaţeno. Podmínkou ovšem je, ţe takový zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho opakování kompetenčních žalobách, kdy Nejvyšší správní soud rozhoduje kompetenční spory kladné nebo záporné, jejichţ stranami jsou buď správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo orgány samosprávy navzájem, nebo ústřední správní orgány navzájem Ve správním soudnictví dále soudy rozhodují ve věcech volebních a místního referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí a o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem. Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně, sloţený z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním 22

soudnictví, má v systému správního soudnictví specifickou úlohu. Vedle jiţ zmiňovaného rozhodování v případech kompetenčních sporů má ze zákona zajišťovat jednak kontinuitu v rozhodování vlastním, jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví a také správních orgánů. Můţe se totiţ usnášet na zásadních usneseních (vůči postupům správních orgánů) či na stanoviscích (vůči rozhodnutím soudů). Uvedená stanoviska či zásadní usnesení Nejvyššího správního soudu jsou pak spolu s vybranými rozhodnutími správních soudů či usnesením zvláštních senátů zveřejňována ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 47. Významnou úlohu má rovněţ Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasačních stíţnostech, jeţ nejsou běţným řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, ale opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jimţ se účastník domáhá zrušení soudního rozhodnutí a to z taxativně stanovených důvodů 48. 3.2.2. Ústavní soudnictví Kontrola veřejné správy v reţimu ústavního soudnictví přísluší Ústavnímu soudu České republiky, který se nezabývá pouze ústavností, jak lze vyvozovat z názvu, ale také zákonností aktů, jeţ přezkoumává 49. Základní postavení a pravomoci Ústavního soudu České republiky jsou upraveny Ústavou České republiky 50 a podrobná právní úprava je provedena zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud ČR rozhoduje v rámci svých pravomocí o následujících věcech týkajících se kontroly veřejné správy: zákonnosti normativních správních aktů přezkoumání pravomocných rozhodnutí správních orgánu na základě ústavní stíţnosti Ústavní soud ČR provádí kontrolu zákonnosti normativních správních aktů vydaných orgány veřejné správy. Mezi takové patří nařízení vlády, právní předpisy vydané ministerstvy a jinými správními úřady, právní předpisy vydané orgány územně 47 www.nssoud.cz/main.aspx?cls=sbirkarozhodnutilist 48 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů 49 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 623 50 čl. 83 89 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 23

samosprávných celků v přenesené působnosti nebo samostatné působnosti. V rámci této kontrolní činnosti Ústavní soud ČR rozhoduje o souladu právních předpisů s ústavou, ústavními a jinými zákony nebo ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiţ je Česká republika vázána a to z hlediska obsahu, způsobu přijetí a vydání. Pokud Ústavní soud ČR shledá rozpor právního předpisu s výše uvedenými skutečnostmi, takový právní předpis zruší nálezem. Dnem, který v nálezu určí, zaniká platnost předpisu a ten přestává být součástí právního řádu České republiky. Druhou z uvedených činností kontroly veřejné správy Ústavním soudem ČR je ve sféře přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem i moţnost ústavně soudního přezkoumání pravomocných rozhodnutí správních orgánů 51. Lze tak učinit na základě ústavní stíţnosti 52. Oprávnění podat ústavní stíţnost má fyzická nebo právnická osoba jestliţe tvrdí, ţe pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byla účastníkem, bylo opatřením nebo jiným zásahem správního orgánu porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky). Ústavní stíţnost lze podat do 60 dní ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stíţnosti. Účastníkem řízení o podané ústavní stíţnosti je stěţovatel, tj. původní účastník správního řízení a dále správní orgán, proti jehoţ rozhodnutí ústavní stíţnost směřuje. Kaţdá fyzická i právnická osoba jako účastník řízení před Ústavním soudem ČR musí být zastoupena advokátem. Ústavní soud ČR o ústavní stíţnosti rozhoduje tzv. nálezem, a pokud shledá ústavní stíţnost důvodnou, tj. pokud zjistí, ţe bylo porušeno nějaké základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, zruší napadené rozhodnutí. Ústavní soud ČR nemůţe změnit napadené rozhodnutí a nemůţe ani rozhodnout namísto příslušného státního orgánu nebo soudu. Zruší-li napadené rozhodnutí, věc se vrací zpět k novému rozhodnutí správnímu orgánu. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je konečné a není moţnost opravného prostředku. 51 Průcha, P. Správní právo obecná část, 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2004, str. 271 52 Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, 72-84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů 24

3.2.3. Obecné soudnictví Dalším prostředkem soudní ochrany práv jednotlivce umoţňuje náš právní řád v reţimu části páté občanského soudního řádu 53. Podle této úpravy můţe být spor nebo právní věc povahy soukromoprávní, tj. věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, o které rozhodl správní orgán a rozhodnutí nabylo právní moci, na návrh projednána v občanském soudním řízení. Není zde vázanost skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán a nejde o přezkum zákonnosti. Soud posuzuje správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, který ani není účastníkem řízení u soudu. Účastníky řízení u soudu jsou ţalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení u správního orgánu. Ţalobu je nutno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí správního orgánu, promeškání lhůty nelze prominout. V prvním stupni jsou obecně příslušné okresní soudy, ve věcech vkladu práva do katastru nemovitosti krajské soudy. V případě, ţe soud dospěje k závěru, ţe o sporu nebo jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, neţ rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek pak nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem dotčeno. Dojde-li soud k závěru, ţe správní orgán rozhodl správně, ţalobu zamítne. V takovém případě zůstává rozhodnutí správního orgánu nedotčeno. 3.3. Kontrola vykonávaná Nejvyšším kontrolním úřadem Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislým kontrolním orgánem, zřízeným dle hlavy V. Ústavy České republiky. Základním posláním Nejvyššího kontrolního úřadu je vykonávat kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Nejvyšší kontrolní úřad plní svoji funkci samostatně a je nezávislý jak na moci výkonné, tak i na moci zákonodárné. Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh Poslanecké 53 244 250l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 25

sněmovny. Členy volí Poslanecká sněmovna na základě návrhu prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Postavení, působnost, organizační struktura a činnost Nejvyššího kontrolního úřadu jsou upraveny zákonem o Nejvyšším kontrolním úřadě 54. Nejvyšší kontrolní úřad je tak oprávněn vykonávat na základě zákona kontrolu: hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob, avšak s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti státního závěrečného účtu České republiky plnění státního rozpočtu České republiky hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí a s prostředky za něţ stát převzal záruky vydávání a umořování státních cenných papírů zadávání státních zakázek Kontrola Nejvyšším kontrolním úřadem se provádí u organizačních sloţek státu, právnických a fyzických osob, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Základem kontrolní aktivity Nejvyššího kontrolního úřadu je plán kontrolních činností, který představuje věcné a časové vymezení jednotlivých kontrolních akcí. Jeho obsahem je předmět a cíl kontroly, určení kontrolovaných subjektů a časový průběh kontroly. Postup při provádění kontroly je stanoven v zákoně uvedeným kontrolním řádem. Při kontrole se prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává se jejich věcná a formální správnost a současně se posuzuje, zda jsou účelné a hospodárné. Po provedení kontroly se zpracovává kontrolní závěr, který je v písemné podobě a má obsahovat shrnutí a vyhodnocení zjištěných skutečností při kontrole. Veškeré schválené kontrolní závěry jsou neprodleně zaslány Poslanecké sněmovně, Senátu, vládě České republiky, České národní bance (pokud je kontrolovanou osobou) a na poţádání také příslušným ministerstvům. Kontrolní 54 Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů 26