Ústav českého jazyka

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura Bakalářská diplomová práce 2016 Aneta Litzková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura Aneta Litzková Znalost pravidel užívání interpunkce u studentů maturitních ročníků Gymnázia Karviná Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Šrámková 2016 2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Podpis autora práce 3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Zdeňce Šrámkové za odborné vedení, věnovaný čas a laskavý přístup při tvorbě své bakalářské práce. 4

Obsah 1. Úvod... 6 2. Teoretická část... 8 2.1 Charakteristika interpunkce... 8 2.2 Vývoj interpunkce... 9 2.3 Pravidla a výklady vztahující se k odpovědím v dotazníku... 10 2.3.1 Charakteristika kodifikačních příruček... 10 2.3.2 Pravopisná reforma 1993... 12 2.3.3 Příručky obsahující výklad o interpunkci... 13 2.3.4 Přímá řeč... 15 2.3.5 Oslovení... 16 2.3.6 Závěrečný pozdrav... 18 2.4 Terminologie vztahující se k pojmu věta... 18 2.4.1 Souvětí... 18 2.4.2 Věta hlavní... 19 2.4.3 Věta vedlejší... 19 2.4.4 Čárka mezi souřadně spojenými větami... 19 2.4.5 Poměry mezi větami souvětí souřadného... 20 2.5 Čárka před vybranými spojovacími výrazy z dotazníku... 24 2.5.1 Čárka před spojkou jako... 24 2.5.2 Čárka před spojkou než... 24 2.5.3 Čárka před spojkou nebo... 25 2.5.4 Čárka před příslovci jak, kde, kdy kam, proč, odkdy... 25 2.5.5 Čárka před výrazy s oslabenou větnou platností prosím, mimochodem, bohužel, naštěstí, samozřejmě, možná apod.... 25 2.6 Interpunkce v didaktických testech ke státní maturitě z českého jazyka... 26 3. Praktická část... 31 3.1 Metoda a cíl výzkumu... 31 3.2 Analýza a interpretace výsledků... 33 4. Závěr... 49 5. Pouţitá literatura... 51 6. Přílohy... 53 6.1 Ukázka nevyplněného dotazníku... 53 6.2 Ukázka vyplněného dotazníku... 57 5

1. Úvod Ve své bakalářské práci se zabývám znalostí uţívání pravidel interpunkce u studentů maturitních ročníků na Gymnáziu Karviná. Cíl mé bakalářské práce spočívá v ověření teoretických i praktických znalostí uţšího okruhu psaní interpunkce a pojmů s ní souvisejících u předem vybrané skupiny respondentů. Zvolenou metodou šetření se stal dotazník. Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí (teoretické a praktické). V teoretické části se věnuji nejprve základním terminologickým pojmenováním daného tématu. Poté se zaměřuji na historii interpunkce a platné výklady pravidel, jeţ slouţí jako správná řešení k poloţkám z dotazníku. V souvislosti s dotazníkovým šetřením vymezím, jak ovlivnila pravidla interpunkce poslední pravopisná reforma z roku 1993. Stručně také charakterizuji pojmy, jeţ s interpunkcí úzce souvisejí. Následně nastíním výklad o kodifikačních příručkách, příručkách, v nichţ je moţné nalézt pojednání k pravidlům psaní interpunkce či k pravidlům pro psaní čárky mezi větami s různými významovými poměry. Rovněţ se zabývám psaním čárky před vybranými výrazy, které se objevily v dotazníku včetně pravidel pro psaní přímé řeči. Pokusím se také rozebrat didaktické testy z českého jazyka, jeţ byly v roce 2015 součástí státní závěrečné maturitní zkoušky. Konkrétně se zaměřím na cvičení týkající se oblasti souvětí a interpunkce a také uvedu testové příklady. Praktická část se skládá z dotazníkového šetření, jeţ obsahuje 16 otázek týkajících se jevů z oblasti interpunkce. V praktické části mě zajímá, zda maturanti dokáţí charakterizovat základní teoretické znalosti v rámci interpunkce, ale také, zda umějí správně doplnit interpunkci do vět, rozeznat věty hlavní od vět vedlejších či určit jejich konkrétní typy. Vzhledem k tomu, ţe studenti vyššího gymnázia jiţ mají pravidla interpunkce znát z předchozích ročníků a ţe se denně setkávají s různými texty jak v učebnicích, tak při čtení povinné literatury, předpokládám, ţe doplňování interpunkce a obecné znalosti o ní pro ně nebudou příliš sloţité. Vycházím ale rovněţ z předpokladu, ţe se na středních školách nevěnuje výuce pravopisu mnoho času, a tak znalosti interpunkce studenti zapomínají a neopakují. Na druhou stranu se ale domnívám, ţe spousta studentů ani nemá zájem své znalosti pravopisu prohlubovat a ţe v mnoha případech se studenti k samostudiu pravopisu či interpunkce stavějí odmítavě. Také předpokládám, ţe se projeví určité rozdíly 6

ve znalostech interpunkce mezi studenty gymnázia osmiletého a čtyřletého či mezi dívkami a chlapci. Dílčí hypotézu k jednotlivým bodům uvedu níţe v praktické části u jednotlivých dotazníkových otázek, následně také vyhodnotím odpovědi respondentů. Na závěr své práce výsledky celého dotazníkového šetření shrnu a zhodnotím. 7

1. Teoretická část 2.1 Charakteristika interpunkce Interpunkce (z lat. interpunctio oddělování slov body) znamená dělení psaného textu a jeho částí pomocí uţívání specifických grafických znamének podle daných zásad. Mezi interpunkční či členicí znaménka patří tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, spojovník, dvojtečka, tři tečky, pomlčka, lomítko, apostrof, závorky a uvozovky. 1 Úkolem interpunkčních znamének je především oddělovat od sebe části textu a vyznačit hranice větných celků. V textu i běţné mluvě se projevují intonací a přerušením v řeči, ale zdůrazňují také významovou a zvukovou výstavbu. Při klasickém čtení textu se členicí znaménka nevyslovují. Interpunkční znaménko je obvykle nejen signálem hraničním, nýbrţ zároveň nese nějakou další informaci, např. jaký komunikační záměr se výpovědí sleduje, zda je výpověď ukončena, jak komunikačně závaţné jsou (některé) její části atp. Interpunkční znaménka tedy často plní několik úkolů najednou (jsou polyfunkční). Za interpunkci nepovaţujeme případy, kdy je znaménko pouţito k jiným neţli interpunkčním úkolům, jako je např. tečka za zkratkami, několik teček místo vypuštěných písmen (např. ve vulgárních výrazech), vykřičník jako výstraţné znamení na některých tabulkách atp. 2 Ve své práci se zaměřím především na problematiku čárky ve větách. Úkolem čárky je usnadnit čtenáři pochopení smyslu čteného textu, umoţnit v něm snadnou orientaci a plynulé čtení. Předpokladem správného psaní čárek jsou mluvnické znalosti, jeţ se vyučují v hodinách českého jazyka na základních a středních školách, a to zejména pravidla stavby věty a souvětí. 3 Česká interpunkce je kodifikována v Pravidlech českého pravopisu, a tak je závazné tyto zásady v dané příručce dodrţovat. 4 1 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 20. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 2 SEDLÁČEK, Miroslav. K základním otázkám interpunkce v češtině. Naše řeč, 1986, roč. 69, č. 3, s. 121. 3 STANĚK, Vladimír. Jak psát správně čárky: průvodce interpunkcí pro střední školy a veřejnost. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1997. s. 7. 4 Tamtéţ, s. 7. 8

2.2 Vývoj interpunkce O vývoji interpunkce v českém jazyce můţeme hovořit jiţ od 10. století. Interpunkční (tj. členicí) znaménka se aţ do 13. století pouţívala velmi ojediněle, a to pouze občasně jako tečka uprostřed řádku, která značila úsek přerušení při hlasitém přednesu. Ve 14. století nemá stále interpunkce svá striktní pravidla. Více se ovšem vyskytuje ve verších, ale v próze prakticky vůbec. V kaţdém textu se uţívá vţdy jen jeden druh interpunkčního znaménka (buď tečka uprostřed řádku, nebo dvě tečky, barevná čára, šikmá čára přes celý řádek apod.). 5 Během 15. století se vyuţívá pouze jedno univerzální interpunkční znaménko, ovšem vyskytuje se mnohem více neţ v předešlých obdobích. Tímto znaménkem se člení souvětí a jednoduché věty, které byly při mluveném projevu odděleny pauzou. Členicí znaménka se také objevovala v případě přerušení ve výslovnosti ve větě jednoduché. V tomto období se stále neoddělovala znaménkem oslovení, přístavky či krátké vloţené věty. 6 V průběhu 16. století se rozvíjí souvětí, a tak dochází ke zdokonalení interpunkce. Bylo proto zapotřebí zavést interpunkci novou, a to trojstupňovou dle vzoru latinské gramatiky. Jednalo se o tečku (lat. periodon), dvojtečku (lat. geminus, colon) a čárku (lat. virgula, suspensivus, comma). Kaţdé z těchto grafických znamének mělo svou funkci: tečka patřila vţdy na konec souvětí, dvojtečka členila sloţitější souvětí a uvozovala přímou řeč a čárka oddělovala kratší úseky. Tato změna však vedla spíše pouze k lepší orientaci v textu, jelikoţ pravidla uţívání byla velmi obecná. 7 V barokním období se začíná objevovat také středník (lat. semicolon), jenţ plnil funkci zpřehlednění sloţitých souvětí, která jsou pro tuto dobu typická. Doba baroka zaznamenala první projev syntaktizace interpunkce, který můţeme nalézt v díle J. A. Komenského. Tento princip však bohuţel do domácího prostředí nepronikl. 8 V 19. století byla vytvořena novočeská interpunkce. Interpunkce, jeţ byla zaloţena na výdechovém členění textu, se nahradila syntaktickým principem, kterým se řídí dodnes. Mezi první, kdo se u nás zabýval otázkou interpunkce a velmi dobře definoval její uţívání, 5 PLESKALOVÁ, Jana. Stará čeština pro nefilology. Jana Pleskalová. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 19. 6 Tamtéţ, s. 20. 7 Tamtéţ, s. 20. 8 Tamtéţ, s. 21. 9

zřejmě patřil jazykovědec Martin Hattala. Své poznatky v této oblasti zaznamenal v díle Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského (1857). Úkolem interpunkce je podle něj vidět a vědět, kde změnit hlas, a ve kterém místě přestat číst. Hattala rozděluje interpunkční znaménka na znamení hlasoměnná a znaky přestávky. 9 Dlouho však s Hattalovým výkladem nikdo nepokročil, a tak zůstal nevyuţit. Komplexní přehled aţ po Hattalovi vydal pedagog, etnograf a jazykovědec František Bartoš ve svém díle Skladba jazyka českého (1. vydání z roku 1878). Podobně jako Hattala rozlišuje dělidla, jeţ označují a) části vět, b) přízvuk vět (to jsou otazník a vykřičník). K interpunkčním znaménkům počítá Bartoš i tzv. znaménka pomocná, znaménko rovnosti (=), paragraf ( ), znaménka, jimiţ se odkazuje k poznámkám (hvězdičky, kříţky, číslice), dokonce i znamení délky nebo krátkosti slabiky ( ). 10 Kromě těchto výkladů vznikla za poslední desetiletí minulého století spousta příspěvků o české interpunkci, jelikoţ bylo zapotřebí některé znalosti ohledně interpunkce prohloubit. Přesto můţeme říci, ţe za posledních 80 let se princip české interpunkce příliš nezměnil. Základní znalosti byly pouze doplňovány a rozvíjeny. 2.3 Pravidla a výklady vztahující se k odpovědím v dotazníku 2.3.1 Charakteristika kodifikačních příruček Pro objasnění míry závaznosti jazykových příruček je podstatné vysvětlit termín kodifikace. Tento pojem se pouţívá pro písemné zachycení jazykové normy v jazykových příručkách, ale také pro označení činnosti lingvistů, která k zachycení jazykové normy směřuje (např. sběr a analýza jazykových dat pro tvorbu kodifikačních příruček). 11 Norma se vyvíjí nepřetrţitě, kdeţto kodifikace zachycuje změny po etapách. V důsledku toho postupně narůstají rozdíly mezi normou a kodifikací a kodifikace zastarává. Úkolem kodifikace je co nejpřesněji odráţet a utvrzovat normu spisovného jazyka, neboť právě skrze kodifikaci je moţné podporovat ustálenost spisovné normy, zasahovat do ní nebo rozhodovat o tom, které varianty do normy spisovného jazyka patří. Kromě kodifikace můţe normu utvrzovat také úzus 12 známých či vlivných uţivatelů jazyka (média, projevy celebrit...). 13 9 Znamení hlasoměnná jsou zapisována znakem otázkovým (?) a znakem podivení (!). Ke znakům přestávky řadí tečku, čárku, středník, dvojtečku, nynější pomlčku, závorky či spojovník. 10 SEDLÁČEK, Miroslav. K vývoji českého pravopisu. Část 2. Naše řeč, 1993, roč. 76, č. 3, s. 126 138. 11 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 12 Úzus je soubor jazykových prostředků, jeţ jsou ve vţité podobě uţívány jazykovým společenstvím bez ohledu na to, zda jsou vhodné a správné. Územ se někdy rozumí i běţné uţívání jazykových prostředků. O úzus se opírá jazyková norma, která se od úzu liší obecnou přijatelností a vyšší závazností. Zdroj: KARLÍK, Petr, NEKULA, 10

Kodifikační příručky zachycují a stanovují normu spisovného jazyka. Zatímco normativní příručky jsou vlastní všem jazykovým útvarům (spisovným či nespisovným), kodifikační příručky se vztahují pouze k jazyku spisovnému. 14 Kaţdá kodifikační příručka by navíc měla být funkční. Funkčností je zde myšlena schopnost umět co nejpřesněji vystihnout soudobou spisovnou normu a také předjímat budoucí vývoj spisovné normy, jelikoţ v důsledku nepřetrţitých proměn normy se kodifikace za normou vţdy opoţďuje. 15 Podle jisté míry závaznosti rozlišujeme kodifikační příručky preskriptivní, tzn. ty, jeţ mají za cíl předepisovat jazykové veřejnosti, jak s jazykem zacházet, řídit jeho pouţívání, a kodifikační příručky popisné neboli deskriptivní, tzn. takové, u kterých autoři nechtějí předepisovat, ale pouze zaznamenat soudobou spisovnou normu. Preskriptivním jazykovým příručkám je oproti příručkám deskriptivním společensky připisována vyšší míra závaznosti, a to zejména odbornou lingvistickou veřejností. Za kodifikační jsou povaţovány (tzn., ţe jsou tak respektovány a vnímány) tyto příručky: Pravidla českého pravopisu, Výslovnost spisovné češtiny I, II, Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, Nový akademický slovník cizích slov a Česká výslovnostní norma. 16 Rovněţ Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky se řadí mezi příručky kodifikační. Názory na kodifikační statusy (deskriptivní a preskriptivní) příruček ale mohou být různé, neboť hned u několika kodifikačních příruček se v odborném prostředí názory na jejich preskriptivní či deskriptivní charakter liší. 17 Ve své práci také často odkazuji na Akademickou příručku českého jazyka či Internetovou jazykovou příručku, a tak bych ráda vymezila jejich kodifikační status. Tyto příručky obsahují podrobnější poučení o českém jazyce, zejména o pravopisu, morfematice, tvarosloví, slovotvorbě, o některých syntaktických jevech či kapitoly o formální úpravě písemností. Cílem zmiňovaných příruček není předepisovat, jak jazyk uţívat, nýbrţ popsat co nejpřesněji Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 516. 13 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 216. 14 Tamtéţ, s. 216. 15 NEBESKÁ, Iva. Jazyk, norma, spisovnost. 1. vyd., dotisk. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 1996, dotisk 1999. s. 37. 16 Jazyková poradna [online]. Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, [cit. 2. 3. 2016]. Dostupný z: <http://ujc.avcr.cz/jazykova-poradna/dotazy/0131.html>. 17 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 11

soudobou jazykovou normu a na základě tohoto popisu předat doporučení a rady těm, kteří chtějí tuto normu respektovat. 18 2.3.2 Pravopisná reforma 1993 Poslední pravopisná reforma se uskutečnila v roce 1993 spolu s vydáním nových Pravidel českého pravopisu. Tato Pravidla vypracoval kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pravidla českého pravopisu obsahují kapitoly: Označování hlásek písmeny, Zkratky a značky, Hranice slov v písmu, Členicí znaménka, Přídavek, Pravopisný slovník, Seznam zeměpisných jmen, Seznam rodných jmen a Seznam antických jmen. V roce 1991 vyšla publikace Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu, jejímţ úkolem bylo seznámit veřejnost s novou pravopisnou reformou. Příručku vydalo nakladatelství Učitelská unie a o odborné zpracování se postaral kolektiv jazykovědců působících v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Publikace nám poskytuje podrobný přehled úprav, jeţ měly nastat v českém pravopise, ale také pojednání o významných osobnostech, které se zaslouţily o úspěch české ortografie či výklad o pravopisných příručkách vydaných v posledních devadesáti letech. Autoři publikace Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu uvádějí, ţe nová reforma českého pravopisu vznikla z důvodu nahromadění spousty pravopisných problémů od vydání posledních pravidel z roku 1957, jejichţ řešení veřejnost očekávala nebo přímo vyţadovala. Neustále se pouze přetiskoval původní text, rovněţ ve slovníkové části Pravidel se neobjevily četné změny, a tak i učitelé češtiny si mnohokrát nevěděli rady s napsáním spousty slov. 19 Nejzásadnější změnou nových Pravidel byla úprava, která se týkala především velkých písmen, psaní s a z v přejatých slovech, označování délky samohlásek v přejatých slovech, psaní sloţených přídavných jmen a částečně interpunkce. V interpunkci se změny oproti dřívějšímu vydání Pravidel českého pravopisu příliš neprojevily. Pokud k určitým změnám došlo, jednalo se především o větší toleranci při kladení čárek. Můţeme si všimnout například odlišného uspořádání kapitol. 18 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 8. 3. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 19 HLAVSA, Zdeněk: Nová Pravidla českého pravopisu. In: Martincová, Olga (ed.): Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: Učitelská unie, 1991, s. 23. 12

Zatímco předešlá Pravidla z roku 1957 20 počínají svůj výklad o čárce ve větě jednoduché, Pravidla z roku 1993 nás nejprve poučují o zásadách čárky v souvětí a aţ poté ve větě jednoduché. Nejzásadnější změna v oblasti interpunkce se uskutečnila v moţnosti vynechání čárky u vsuvek prosím, tuším, soudím, celkem vzato, myslím. Např. Řekni mi (,) prosím (,) pravdu. Dalo by se také říci, ţe k jistému posunu v kodifikaci dochází u často uţívaného spojovacího výrazu poté co. Daný výraz je moţno pochopit různě. Relativum co na první pohled signalizuje počátek vedlejší věty. Např. Poté, co se přihlásíte do systému, zobrazí se váš seznam předmětů. Další moţnou variantou je ale chápání výrazu poté co jako jednočlenného a připouští se tedy také zápis bez čárky. Např. Poté co se přihlásíte do systému, zobrazí se váš seznam předmětů. V případě, ţe věta před výrazem poté co je mluvnicky úplná, připouští se psaní čárky jiţ před daným výrazem. Např. Eva se narodila před týdnem, poté (,) co se nám konečně podařilo koupit nový byt. Na rozdíl ale od výrazů jako zatímco, mezitímco se výraz poté co stále píše odděleně. Je ale moţné, ţe by se mohlo jednat o další jev, jenţ by se mohl stát příštím podnětem k posunu kodifikace. 21 2.3.3 Příručky obsahující výklad o interpunkci Mezi nejznámější pravopisné příručky patří bezpochyby Pravidla českého pravopisu 22, jeţ samozřejmě také obsahují pojednání o interpunkci. Tato kodifikační příručka byla poprvé vydána v roce 1902 Janem Gebauerem. V současnosti Pravidla českého pravopisu vycházejí ve dvou vydáních, a to školním a akademickém. Akademické vydání obsahuje rozsáhlejší výklad o interpunkci neţ vydání školní. I přesto ale rozdíl mezi jednotlivými vydáními není příliš patrný. Pravidla českého pravopisu obsahují ovšem pouze základní pojednání o výkladu interpunkce. Nenachází se v nich například ţádný výklad o poměrech mezi větami, rovněţ výklad o psaní čárky u oslovení či vsuvek je velmi stručný. Jednou z prvních příruček pojednávajících o interpunkci, jeţ byla vydána po pravopisné reformě v roce 1993, byla publikace Jak psát správně čárky (Průvodce interpunkcí pro střední školy a veřejnost) 23 z roku 1997. Příručku napsal praţský bohemista Vladimír 20 HAVRÁNEK, Bohuslav, TRÁVNÍČEK, Bohuslav. Pravidla českého pravopisu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 477 s. 21 PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 91 92. 22 ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu: s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2012. 23 STANĚK, Vladimír. Jak psát správně čárky: průvodce interpunkcí pro střední školy a veřejnost. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1997. s. 88. 13

Staněk a jejím cílem je soustředit se pouze na problematiku psaní čárky. Příručka není příliš obsáhlá, ovšem nabízí mnohem rozsáhlejší výklad o čárce neţ Pravidla českého pravopisu. V příručce jsou navíc také srozumitelně popsány významové vztahy mezi větami. Můţeme v ní najít mnohem více příkladů neţ v Pravidlech, charakteristiku syntaktických pojmů (přístavek, doplněk, atd.), rovněţ jsou zde podrobněji popsána pravidla pro psaní čárky u vsuvek a ostatních větných členů. Dostatečná pozornost se věnuje téţ souřadně a podřadně spojeným hlavním větám. Přínosem této příručky jsou navíc cvičení, která se nacházejí u kaţdé kapitoly. Na konci příručky se poté nachází klíč správných odpovědí ke všem cvičením. Další publikace, jeţ nám můţe usnadnit pochopení v oblasti interpunkce, se nazývá Česká interpunkční cvičení s klíčem. 24 Autorkou publikace je profesorka Ostravské univerzity Jana Svobodová. Jedná se o skripta, která obsahují poučení o všech členicích znaménkách, ale největší pozornost je věnována čárce. Sama autorka v úvodu skript píše, ţe jiţ mnoho let ví o neznalosti pravidel uţívání interpunkce jak u studentů učitelství českého jazyka, tak u studentů maturitních ročníků, kteří se chystají na vysokou školu. 25 Publikace se skládá z teoretické a praktické části a není příliš obsáhlá. Jejím cílem je stručně a srozumitelně vysvětlit pravidla interpunkce. Praktická část obsahuje spoustu interpunkčních cvičení a diktátů se správným řešením. Mezi další příručky, jeţ se zaměřují na interpunkci, patří Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. 26 Publikace byla vydána v roce 2006 kolektivem autorů z praţské pedagogické fakulty a obsahuje základní pravidla, s nimiţ se čtenáři setkali jiţ na základní škole při výuce pravopisu, a které se vyskytují i v Pravidlech českého pravopisu. Zaměřuje se také na různé posuny kodifikace v oblasti interpunkce, a to zejména u jevů, v nichţ existuje více moţností při kladení čárky. Např. Ahoj (,) Pavle. Přijeďte (,) prosím (,) co možná nejdříve. Rovněţ jsou zde vysvětleny významové vztahy u vět hlavních a vedlejších. Součástí kaţdé kapitoly je i procvičovací oddíl Vyzkoušejte se, ve kterém si čtenář můţe ověřit, zda pravidla pochopil, či nikoliv. Příručka je napsána velmi srozumitelně a pochopitelně. Na druhou stranu se v ní zřídka objevují interpunkční chyby, 24 SVOBODOVÁ, Jana. Česká interpunkční cvičení s klíčem. 2., upr. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2000. s. 60. 25 Tamtéţ, s. 3. 26 JANOVEC, Ladislav, Lucie BUŠOVÁ, Adéla ŘÍHOVÁ a Markéta ŠAMALOVÁ. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 135. 14

coţ by se v příručkách tohoto typu nemělo stávat. Např. Věty hlavní připojené k sobě bez spojovacího výrazu, oddělujeme vždy čárkou (příp. pomlčkou). 27 V souvislosti s příručkami obsahujícími výklad o interpunkci je nutné téţ zmínit Internetovou jazykovou příručku 28 a její první přepracované kniţní vydání s doplněním výkladové části Akademické příručky českého jazyka 29 z roku 2014. Na vzniku příruček se podílel kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR a jejím cílem bylo doplnit běţně přístupné příručky jako např. Pravidla českého pravopisu. Důvodem vzniku byla snaha zodpovědět dotazy, jeţ byly adresovány zejména jazykové poradně Ústavu pro jazyk český. U Internetové jazykové příručky se jedná o první jazykovou pomůcku svého druhu. Její výhodou je, ţe můţe být neustále rozšiřována, zpřesňována a doplňována o nové výrazy, zejména pokud jde o výrazy cizího původu. 30 Zmiňované příručky obsahují velmi systematická pojednání v oblasti celé interpunkce. Nalezneme zde poučení o významových vztazích mezi větami, bohatý výklad o výrazech s oslabenou větnou platností či citoslovcích. Velmi propracovaná je navíc také část, jeţ se věnuje uvozovkám (přímé řeči) a oslovení včetně různých druhů závěrečných pozdravů. 2.3.4 Přímá řeč Přímá řeč, tj. doslovná reprodukce proneseného projevu (skutečného i fiktivního v umělecké literatuře), se nejčastěji vyznačuje uvozovkami. Věta, která přímou řeč uvozuje, se nazývá věta uvozovací. 31 a) Uvozovací věta předchází přímé řeči Po uvozovací větě se píše vţdy dvojtečka, uvozovky dole, přímá řeč začíná velkým písmenem, na konci píšeme vţdy členicí znaménko (tečku, otazník, vykřičník, tři tečky apod.) a za ním druhé uvozovky nahoře. Zeptala jsem se ho: Na co myslíš? Sousedé spokojeně říkali: Víte, že je dneska ještě zuřivější než včera? Petr mě prosil: Neříkej to nikomu. 27 ADAM, Robert. Matná světla na periférii české interpunkce. Bohemistyka [online]. 2008, č. 1 4, s. 339 353. [cit. 29. 3. 2016]. ISSN 1642-9893. Dostupné z: http://www.bohemistyka.pl/artykuly/2008/art_adam.pdf. 28 Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/. 29 PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 533. 30 Tamtéţ, s. 35. 31 JANOVEC, Ladislav, BUŠOVÁ, Lucie, ŘÍHOVÁ, Adéla, ŠAMALOVÁ, Markéta. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 93. 15

b) Přímá řeč předchází uvozovací větě V případě, ţe přímá řeč předchází uvozovací větě, začíná uvozovkami dole a velkým písmenem, na konci se píše členicí znaménko, po něm druhé uvozovky nahoře a uvozovací věta s členicím znaménkem na konci, která začíná malým písmenem. Příští týden se už budu muset vrátit do České republiky, litovala kamarádka. Tak kdy už konečně přijdeš? zeptala se maminka starostlivě. Už se nemůžu dočkat začátku prázdnin! vykřikla Eva. c) Uvozovací věta je vloţena do přímé řeči Přímá řeč začíná uvozovkami dole, poté následuje velké písmeno, na konci její první části se píše členicí znaménko a za ním uvozovky nahoře. Začátek uvozovací věty se píše s malým písmenem a za uvozovací větou následuje čárka, uvozovky dole. Dále poté začíná malým písmenem druhá část přímé řeči, která končí členicím znaménkem a uvozovkami nahoře. Měl jsem velká očekávání, řekl otec, ale už po prvních dnech jsem odhalil tvé úmysly. Nemohli bychom, zeptal se potichu, už jít domů? Dobrý den, paní Novotná, řekl pan Polák, daří se Vám dobře? U tohoto typu přímé řeči se můţeme setkat s dalším moţným správným zápisem, jenţ například Pravidla českého pravopisu nebo Internetová jazyková příručka neuvádějí. Text jako u předchozí varianty začíná uvozovkami dole, přímá řeč velkým písmenem, na konci její první části je uţito členicí znaménko a za ním uvozovky nahoře. Na začátku uvozovací věty se píše malé písmeno, poté následuje členicí znaménko symbolizující konec věty. Za uvozovací větou se na rozdíl od prvního moţného správného zápisu píší uvozovky dole s následujícím velkým písmenem, které značí začátek nové věty s členicím znaménkem a uvozovkami nahoře na konci. Dle Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR je tedy moţný následující zápis: Měl jsem velká očekávání, řekl otec. Ale už po prvních dnech jsem odhalil tvé úmysly. Dobrý den, paní Novotná, řekl pan Polák. Daří se Vám dobře? 2.3.5 Oslovení Oslovení neboli vokativ je člen, jenţ je volně vloţen do věty. Protoţe nemá větnou povahu, můţeme jej označit za doplňující nevětný výraz. Jen zřídka můţe být oslovení realizováno větnou formou, v takovém případě uţ ale není chápán jako vokativ, nýbrţ jako jiný gramatický pád. Např. Kdo mě teď slyšíte, pojďte sem! Vokativy jsou časté v básnických 16

textech, v nichţ se setkáváme nejen s oslovením osob nebo zvířat, ale také s personifikovaným oslovením neţivých věcí. Např. Světe, div se, my jsme na nic nezapomněli! 32 Pokud stojí oslovení v 5. pádě na začátku věty, následuje za ním čárka. Stojí-li uprostřed věty, oddělujeme jej čárkou z obou stran. Mezi heslovitým vyjádřením obsahu dopisu a oslovením se vynechává mezera o výšce dvou řádků základního textu dopisu. Mezi oslovením a následujícím textem se obvykle ponechává mezera o výšce jednoho řádku. 33 Veškeré oficiální dopisy či e-maily je náleţité začít oslovením v 5. p., a to i v případě písemného kontaktu s příjemci, které neznáme (např. Vážené paní, Vážení pánové, Vážení partneři, ). Pozdrav Dobrý den je povaţován za familiární, a tak se hodí pro styk osobní, telefonický, neformální či neoficiální korespondenci. 34 Pavle, pojď se mnou ven. Zdálo se ti dneska něco, mami? Pořád ti, Jano, volám, ale ty to nezvedáš. Je-li jednoslovný pozdrav bezprostředně spojen s oslovením, tvoří spolu velmi těsný významový i rytmický celek. Proto není bezpodmínečně naléhavé pozdrav a oslovení oddělit čárkou. 35 Ahoj (,) Vítku, už jsi o sobě dlouho nedal vědět. U víceslovných pozdravů je rytmický celek méně těsný, a tak je pozdrav a oslovení odděleno čárkou. V současnosti ovšem proniká i do oficiální e-mailové komunikace nepříliš vhodné oslovení typu dobrý den, paní Nováková, které nahrazuje zaţité, zdvořilejší a patřičnější vážená paní Nováková. Oslovení typu dobrý den, paní Nováková má však své opodstatnění např. v mluveném dialogu v beletrii. 36 Dobrý den, paní Nováková, pojďte dál. 32 SVOBODOVÁ, Jana. Česká interpunkční cvičení s klíčem. 2., upr. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2000. s. 21. 33 PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 481. 34 Tamtéţ. s. 481. 35 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 36 Tamtéţ, [cit. 24. 2. 2016]. 17

2.3.6 Závěrečný pozdrav Závěrečný pozdrav se zpravidla povaţuje za samostatný odstavec. Začíná vţdy od stejné svislice jako odstavce předcházející. Pozdrav nebo závěrečná formule na konci dopisu mohou být různé: 37 a) Nevětné (např. S pozdravem, v e-mailu lze také S přáním hezkého dne za těmito pozdravnými formulemi se ţádné interpunkční znaménko nepíše) b) Větné s pokračováním na dalším řádku (např. Zdraví Jan Novák ani zde se nepíše ţádné členicí znaménko) c) Větné (např. Děkuji za odpověď a přeji hezký den. Srdečně zdravím a těším se na brzké setkání. za těmito pozdravnými formulemi píšeme vţdy tečku) 2.4 Terminologie vztahující se k pojmu věta 2.4.1 Souvětí Termín souvětí se pouţívá jako označení pro syntaktické spojení dvou slovesných vět (dvojice vět) nebo jako označení pro syntaktické spojení minimálně dvou slovesných vět. Souvětí obsahující více neţ dvě věty se nazývá souvětí sloţité. Mezi prostředky spojující věty do dvojice patří v mluveném projevu intonace a v psaném projevu čárka. Např. Už je moc pozdě, musím jít domů. Takto spojenému souvětí se říká asyndetické či bezespoječné. Rozlišují se ale asyndetická spojení, jeţ je moţné na základě významu jejích sloţek interpretovat tak, ţe se do nich vinterpretuje nějaká spojka, buď souřadicí: Mám ráda červené víno, můj manžel si oblíbil víno bílé ( a, ale ), nebo spojka podřadicí: Neříkej mi pořád jedlík, budou se mi smát ( protože ). 38 Mezi lexikální spojovací prostředky patří spojky a relativa. Např. Už je moc pozdě, takže musím jít domů. Tradičně rozlišujeme souvětí souřadné a podřadné. V souvětí souřadném jsou dvě věty spojeny intonačně. Např. Venku prší, chci jít domů. Mohou být ale také spojeny intonačně a spojkou souřadicí. 39 Souřadicí spojky slouţí k vyjádření vztahu koordinace mezi členy několikanásobného větného členu a mezi větami v souřadném spojení. 40 Např. Venku prší, ale já chci jít domů. V souvětí 37 PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 482. 38 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 48. 39 Tamtéţ, s. 435. 40 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. s. 350. 18

podřadném se jedná o spojení dvou vět intonačně se spojkou podřadicí, tj. např. Slíbila, ţe přijde. Spojky podřadicí sdělují sémantickou závislost připojované věty a vyjadřují její vztah k větě řídící. 41 Věty mohou být ale také spojeny relativem. Např. Poznal člověka, kterému věřil. 2.4.2 Věta hlavní Jedná se o větu v souvětí, která není na ţádné úrovni podřazena jiné větě či do ní začleněná. Ve spojení s větou vedlejší propůjčuje celému souvětí svou výpovědní platnost. 42 Kaţdé souvětí musí obsahovat alespoň jednu hlavní větu. Věta hlavní bývá často povaţována za větu řídící, protoţe se podle ní řídí ostatní věty v souvětí. Např. Půjdu už domů (věta hlavní řídící), abych sestře připomněla (věta vedlejší je závislá na větě hlavní, ale zároveň je řídící pro třetí větu), že rodiče dnes přijdou z práce později (věta vedlejší závislá). Hlavní věta můţe být rozvíjena závislou vedlejší větou nebo souřadně spojena s jinou hlavní větou. V písmu oddělujeme souřadně spojené věty hlavní i vedlejší čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím. 43 2.4.3 Věta vedlejší Věta vedlejší je spolu s hlavní větou součástí souvětí, kde je začleněna do jiné věty jako její větný člen. Vedlejší věty nemohou stát samostatně bez své řídící věty, a tak jsou závislé na větě hlavní nebo jiné větě vedlejší. Věty vedlejší se klasifikují podle různých kritérií. Nejstandardnější je ale dělení vedlejších vět podle zástupné platnosti, a to na větu vedlejší podmětnou, předmětnou, přívlastkovou, doplňkovou, přísudkovou, příslovečnou, místní, časovou, způsobovou, měrovou, příčinnou, podmínkovou, přípustkovou a účelovou. 44 2.4.4 Čárka mezi souřadně spojenými větami Souřadně spojené věty na sobě nejsou významově závislé. Oproti tomu u podřadně spojených vět rozvíjí věta podřadná význam věty jí nadřazené. Souřadně spojené věty bývají nejčastěji spojeny souřadicími spojkami. 45 Souřadicí spojky vyjadřují druh obsahového 41 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. s. 350. 42 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, PLESKALOVÁ, Jana, eds. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 521. 43 HAVRÁNEK, Bohuslav, JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká. Vyd. 26., ve Fortuně 2. Praha : Fortuna, 1998. s. 143. 44 Tamtéţ, s. 525. 45 JANOVEC, Ladislav, BUŠOVÁ, Lucie, ŘÍHOVÁ, Adéla, ŠAMALOVÁ, Markéta. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 11. 19

poměru mezi spojenými větami. Jedná se buď o výrazy jednočlenné (a, i, ale, avšak, nebo, nýbrž ), nebo vícečlenné, a to jednak opakované (i i, ani ani, jednak jednak ), jednak dvojité (nejen ale i, sice ale, buď anebo ). Při spojení spojky a příslovce často vznikají spojovací výrazy sloţené, jeţ jednoznačněji konkretizují meziobsahové vztahy (a přece, ale zato, proto však, a tak, a dokonce). 46 Věty ale mohou být také volně postaveny vedle sebe bez spojovacího výrazu, coţ se v textu vyjadřuje čárkou mezi větami. Souřadicí spojky se mohou vyskytovat mezi dvěma nebo více větami hlavními či mezi dvěma nebo více větami vedlejšími. Např. Petr mi říkal, že má rád zvířata a že si brzo bude kupovat psa. (Na první hlavní větě závisí dvě věty vedlejší, které jsou souřadně spojené ve slučovacím poměru.) 47 2.4.5 Poměry mezi větami souvětí souřadného 2.4.5.1 Poměry mezi větami hlavními Spojením vět hlavních vzniká souřadné spojení. Věty na sobě nejsou mluvnicky závislé, jsou spojeny souřadicími spojkami, nebo odděleny čárkou. Mezi větami hlavními jsou různé významové poměry a poznáme je dle spojovacího výrazu mezi nimi. a) Poměr slučovací Slučovací poměr je uţíván mezi výpověďmi, které jsou spojeny jako sobě rovné. Věty ve slučovacím poměru neoddělujeme čárkou. Základní spojkou tohoto poměru je spojka a. Např. Bylo léto a všichni si užívali hezkého počasí. Pokud spojujeme tři a více výpovědí, spojka a se zpravidla klade aţ mezi poslední dvě. Výpovědi také od sebe mohou být odděleny čárkou, tj. bezespoječně, a to především v případě, ţe výpovědi mají obdobnou stavbu. Např. Nikdo mi neporadí, nikdo mě nepochválí, nikdo mi nepomůže. Slučovací funkci mají také výrazy i a ani. Např. Zeptám se na to rodičů a i se sestrou o tom promluvím; Však ona mi to panování v domě nepřekazí a ani se neopováží nade mne postavit. Další výrazy se slučovací funkcí jsou např. a přitom, a pak, a potom, a také, a nato, zkratky atd., atp. 48 46 GREPL, Miroslav, KARLÍK, Petr. Skladba spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1986, s. 347. 47 JANOVEC, Ladislav, BUŠOVÁ, Lucie, ŘÍHOVÁ, Adéla, ŠAMALOVÁ, Markéta. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 11. 48 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. s. 558. 20

Zvláštním případem je spojka nebo (viz podkap. 2.3.6.3). V případě dvojitého spojovacího výrazu píšeme čárku před druhým spojovacím výrazem v pořadí. Např. Tak velikou želvu jsme nemohli ani zabít, ani zbavit krunýře. 49 V beletrii také můţeme klást čárku před spojkami a, i, ani, nebo ve významu slučovacím, a to v případě, ţe věta po spojce nemá přímou významovou souvislost s větou, která jí předchází a připojuje něco nečekaného či kontrastujícího. Např. Přiskočil, a děvečka s trakařem zmizela v jeho břiše. 50 Čárku před spojkou a píšeme, spojuje-li dvě věty nebo dva větné členy v jiném poměru neţ slučovacím. b) Poměr vylučovací Vylučovací poměr je mezi výpověďmi, z nichţ můţe platit kterákoliv. Hlavním výrazovým prostředkem tohoto poměru jsou spojky nebo a anebo. Pomocí spojky nebo vyjadřujeme volbu mezi dvěma eventualitami. Např. Pospěš si, nebo ti ujede vlak! V neotázkových výpovědích se mnohdy objevují vícečlenné spojky buď (to) nebo, buďto anebo. Např. Buď je doma nebo na zahradě anebo šel ven. 51 Pokud se eventuality vzájemně doplňují, tzn., ţe mohou platit všechny, před spojkou nebo čárku nepíšeme. Např. O prázdninách jsem byla na horách nebo u moře. V případě, ţe se eventuality doplňují, ale zároveň také vylučují, čárku před spojkami nepíšeme. Např. Jídlo si můžeme podle potřeby přisolit nebo připepřit. c) Poměr odporovací Odporovací poměr se vykytuje mezi výpověďmi, jejichţ obsahy jsou v nesouladu. Základní spojkou je spojka ale. Např. Chce být ředitelem, ale nemá organizační schopnosti. Spojení v poměru odporovacím je moţné někdy rozpoznat podle toho, ţe se spojka a dá nahradit některou ze spojek odporovacích ale, avšak, však. Např. Snažil se, a neuspěl. 49 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 50 STANĚK, Vladimír. Jak psát správně čárky: průvodce interpunkcí pro střední školy a veřejnost. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1997. s. 28. 51 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. s. 566. 21

Občas drkotá zuby, a rýmu nedostane. Odporovací poměr lze vyjádřit také spojením s a ne a a nikoliv. Např. Z diktátu dostal jedničku, a ne trojku, jak jsi mi říkal. 52 d) Poměr stupňovací Stupňovací poměr je mezi výpověďmi, z nichţ druhá převyšuje běţnou míru očekávání, jeţ je dána výpovědí první. 53 Nejčastější spojení vyjadřující tento poměr je: a dokonce, a nadto, a k tomu, a navíc. Spojení a dokonce je obecně povaţováno jako zásadní signál stupňovacího poměru, tudíţ i psaní čárky před a dokonce je povaţováno za noremní. Např. Uspořádali jsme reklamní kampaň, a dokonce jsme se dostali do místních novin. 54 Zbylé spojovací výrazy uţ však nejsou typickými signály stupňovacího poměru a v psaní čárek u nich existuje větší variantnost. V následujících případech je tedy moţné i připustit psaní bez čárky. Např. Už se stmívalo (,) a k tomu začalo pršet. 55 e) Poměr důsledkový Poměr důsledkový je mezi větami v případě, ţe druhá výpověď je důsledkem výpovědi první. Nejčastěji bývá vyjádřen spojkou a, která zpravidla stojí ve spojeních a proto, a tedy, a tak, a tudíž, a tím apod. Např. Nedostali jsme zprávu včas, a proto jsme nemohli přijít. V případě, ţe stojí spojka a ve spojení se zájmenem tím, větě můţeme porozumět tak, ţe se jedná o zájmeno, které odkazuje na obsah věty předchozí. V takové situaci je moţná varianta bez čárky. Např. Člověk přírodu přetváří (,) a tím ji přizpůsobuje svým potřebám. Podobně je tomu také ve spojení a s výrazy proto, tak, tedy, tudíž, a to v případě, kdyţ tyto výrazy stojí uvnitř věty. Např. Myslel pozitivně (,) a zachoval si tak chladnou hlavu. 56 52 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 53 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. s. 565. 54 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 55 Tamtéţ, [cit. 24. 2. 2016]. 56 Tamtéţ, [cit. 24. 2. 2016]. 22

f) Poměr důvodový Důvodový poměr je mezi výpověďmi, z nichţ druhá svým obsahem nese informaci důleţitou pro pochopení obsahu výpovědi první. Charakteristická spojka pro tento poměr je totiž, která se klade především aţ za první přízvučný člen druhé věty. Např. Nezapomeňte, že se od té doby změnil, tehdy totiž myslel jen na sebe a na druhých mu nezáleželo. V mluveném projevu se pouţívá také spojky však. Na rozdíl ale od poměru odporovacího se spojka však klade na první místo v druhé větě. Např. Viděl muže na druhém konci drátu zcela jasně; však ty podkrovní místnosti v soudní budově dobře znal. 57 2.4.5.2 Poměry mezi větami vedlejšími Mezi vedlejšími větami spojenými souřadicími spojovacími výrazy se vyskytují stejné významové vztahy (poměry) jako mezi větami hlavními. Rovněţ pravidla pro psaní čárek jsou stejná. (viz podkap. 1.3.5.5.1 Poměry mezi větami hlavními) Z tohoto důvodu uvádím u jednotlivých poměrů pouze příklady vedlejších vět. a) Poměr slučovací Nakonec dospěl k názoru, že řidičský průkaz asi už někdo našel a že ho odevzdal policii. Kdo zrovna nejedl nebo (kdo) nepil na zdraví narozeného dítěte, vesele tancoval. b) Poměr vylučovací Ví, že večer musí přijít domů včas, nebo (že) musí zavolat. Jsme spolu domluveni, že v sobotu buď pojedeme na výlet do Prahy, nebo (že) půjdeme na koupaliště. c) Poměr odporovací Potkala muže, který by ji snesl modré z nebe, ale (který) je pro ni příliš starý. Slyšela, že její spolužák z gymnázia je vážně nemocný, avšak (že) jeho zdravotní stav se každý den zlepšuje. d) Poměr stupňovací Dozvěděl se, že zvládl přijímací zkoušky na vysokou školu, (že) dokonce se umístil mezi třemi nejlepšími. Chce si vzít muže, který by své ženě nejen pomáhal v domácnosti, ale (který) by s ní rád cestoval a navštěvoval nová zajímavá místa. 57 KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek, RUSÍNOVÁ, Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. s. 568. 23

e) Poměr důsledkový Koupil jsem byt, který je již velmi starý, a (který) tak potřebuje rozsáhlou rekonstrukci. V kině právě promítají film, jenž získal sedm Oskarů, a proto má vysokou návštěvnost. 2.5 Čárka před vybranými spojovacími výrazy z dotazníku 2.5.1 Čárka před spojkou jako Čárku před spojkou jako píšeme, jestliţe uvozuje celou větu. Např. Některé evropské země, jako jsou Řecko a Španělsko, patří k nejprodávanějším letním destinacím tohoto roku. V případě, ţe spojka jako uvozuje pouze větný člen při srovnávání, čárka se nepíše. Např. Dostala stejnou známku jako já. Pokud je ve větě pouţito jako v případě srovnávacího obratu větné povahy, čárku před tímto výrazem píšeme. Např. Netvař se, jako by ti ulítly včely. 58 Čárka před jako se také můţe psát u nevětných příkladů, které tvoří přístavkové spojení, a to v případě, pokud příklad sdělení pouze doplňuje a po jeho vynechání se význam věty nemění. 59 Např. Některé klasické pohádky, jako Zlatovláska, Popelka a Šípková Růženka, byly zfilmovány. Čárku před jako nepíšeme, pokud by bez následujícího větného členu věta dávala jiný smysl. Např. Pohádky jako Zlatovláska, Popelka a Šípková Růženka byly zfilmovány. 60 2.5.2 Čárka před spojkou než Pokud spojka než uvozuje celou větu, píšeme za ní čárku. Např. Petr se učil na zkoušku více, než bylo nutné. Pokud po spojce než následuje jiný větný člen neţ přísudek, čárku pak před tuto spojku nepíšeme. Např. Má lepší prospěch než já. V případě, ţe jsou se spojkou než spojeny dva nerozvité přísudky nebo přísudky rozvité společným větným členem při stejném podmětu, spojení můţeme pochopit jako spojení sloţek několikanásobného přísudku. U takového příkladu se dané spojení čárkou neodděluje. 58 JANOVEC, Ladislav, BUŠOVÁ, Lucie, ŘÍHOVÁ, Adéla, ŠAMALOVÁ., Markéta. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 35. 59 Přístavek je větný člen, který jiným způsobem označuje to, co větný člen předchozí. Základem přístavkového spojení bývá nejčastěji podstatné jméno. Např. Studuji v moravské metropoli, v Brně. Podrobněji v: PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 103. 60 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 24

Např. Víc stál než utíkal. Existuje také ale druhá varianta, která připouští psaní čárky, a to v případě, ţe souvětí chápeme jako spojení dvou vět. Např. Víc stál, než utíkal. 61 Pokud následuje po spojce než infinitivní konstrukce, povaţujeme ji za větný člen a čárku nepíšeme. Např. Nezbylo nám nic jiného než se s tím smířit. 62 2.5.3 Čárka před spojkou nebo Pokud je spojka nebo pouţita ve slučovacím vztahu, čárku před ní nepíšeme. Např. Půjdu do kina nebo na koupaliště. Oproti tomu ve vztahu vylučovacím se čárka před touto spojkou vţdy píše. Mnohdy je ale sloţité poznat, o který vztah se jedná. 63 Spojka nebo vyjadřuje volbu mezi dvěma eventualitami. Pokud ale nezáleţí na tom, která z eventualit bude platit a je jedno, které dáme přednost, čárku před nebo neklademe. (viz podkap. 2.3.5.5 Vylučovací poměr) 2.5.4 Čárka před příslovci jak, kde, kdy kam, proč, odkdy Zájmenná příslovce se objevují v souvětích, ve kterých jsou čárkami odděleny věty podřadné, jeţ jsou významově závislé na větách řídících. Např. Zvládli jsme to tak rychle, jak jen to bylo možné. Tato příslovce se někdy objevují také v podobě dvouslovných spojovacích výrazů. V takovém případě se čárka klade mezi oba členy. Např. Vrať se tam, odkud jsi přišel. 64 2.5.5 Čárka před výrazy s oslabenou větnou platností prosím, mimochodem, bohužel, naštěstí, samozřejmě, možná apod. Pokud závisí věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, čárkou ji oddělovat můţeme, ale i nemusíme. Oddělit můţeme výrazy, které nesou informaci pouze jako doplňující nebo volně související. Rovněţ se ale v mnoha případech pouţívá varianta s čárkou. Vsuvky jako prosím, celkem vzato, upřímně řečeno, mimochodem, bohužel apod. 61 ČERNÁ, Anna, CHROMÝ, Jan, KONEČNÁ, Hana a kol. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i., 2008 2015 [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: <http://prirucka.ujc.cas.cz/>. 62 PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 113. 63 Tamtéţ, s. 120. 64 JANOVEC, Ladislav, BUŠOVÁ, Lucie, ŘÍHOVÁ Adéla, ŠAMALOVÁ, Markéta. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 34. 25

si sice uchovávají větnou platnost, ale není potřeba je od zbylého textu oddělovat čárkami. Např. Řekni mi (,) prosím (,) pravdu. Nechce se mi tam (,) upřímně řečeno (,) ani za milion. U ostatních modálních částic, jako jsou samozřejmě, hlavně, jistě, možná, škoda, je vedlejší věta v závislosti na výrazu s oslabenou větnou platností, a tak v tomto případě čárku klást můţeme, většinou však čárku nepíšeme. Např. Možná že přijde. Hlavně že jsme zdraví. Pokud stojí modální částice na začátku věty a po ní následuje příklonka, čárka se po částici neklade. Např. Možná jsem to nevěděla. 65 Vsuvka můţe být ale také uvozena výrazy, jako jsou včetně, vyjma, mimo, kromě, s výjimkou, které působí ve významu předloţky. Tyto výrazy stojí před nějakým podstatným jménem či konstrukcí, jeţ jsou následovně osamostatněny. Jmenné konstrukce mohou být chápány jako součást věty. Vzhledem k tomu, ţe je rozdíl v obou případech minimální, čárku zde klást můţeme, ale i nemusíme. Např. Zabýváme se prodejem nemovitostí, vyjma bytů. Zabýváme se prodejem nemovitostí vyjma bytů. 66 2.6 Interpunkce v didaktických testech ke státní maturitě z českého jazyka Abych poukázala na fakt, ţe správná znalost interpunkce je jednou z nezbytně nutných částí k úspěšnému absolvování státní závěrečné maturitní zkoušky z českého jazyka, pokusila jsem se nahlédnout do didaktických testů, jeţ jsou od roku 2011 součástí této zkoušky. V roce 1999 byla pověřena společnost CERMAT MŠMT (ministerstvem školství), aby se postarala o přípravu společného základu maturitní zkoušky pro všechny střední školy v České republice. Vzhledem k mnoha nejasnostem a dohadům se první státní maturitní zkoušky uskutečnily aţ v roce 2011. Od roku 2011 se státní maturita z českého jazyka skládá ze tří dílčích zkoušek: ústní zkoušky, písemné práce a didaktického testu. Kaţdá z těchto tří částí zkoušky se podílí na celkovém výsledku ţáka jednou třetinou. V současné době (tj. rok 2016) mají studenti maturitních ročníků na vyplnění didaktického testu 60 minut a je moţno v něm získat aţ 50 bodů. Pro úspěšné sloţení testu je nutné získat 65 PRAVDOVÁ, Markéta, SVOBODOVÁ, Ivana. Akademická příručka českého jazyka. 1. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, v. v. i., 2014. s. 108. 66 JANOVEC, Ladislav, BUŠOVÁ, Lucie, ŘÍHOVÁ, Adéla, ŠAMALOVÁ, Markéta. Na co se často ptáte. Jak používat čárku a další interpunkční znaménka. Praha: Klett nakladatelství, 2006. s. 77. 26