V takové krásné společnosti

VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA HERECKÁ SLAVÍ 20 LET VZNIKU V takové krásné společnosti Dvacet let může být dlouhých a nekonečných. V naší škole mi utekly jako voda. Co jsem se za dvacet let o herecké profesi dozvěděla? Kdo je ten, který přichází a chce se ponořit do studia herectví? Začíná to talentovkou. To je zkouška, které se přikládá větší význam, než je nutné. Proč většina studentů, kteří mají nadprůměrný talent (dá-li se vůbec talent měřit), má problém s jeho kultivací? Proč některým nelze vysvětlit, že my (škola) nabízíme, a je na nich, kolik toho vsáknou, nasají a promění v nějakou uměleckou hřivnu? Proč si většina absolventů po letech stěžuje, že jim v divadle chybí to, co v hodinách hlasové výchovy, zpěvu a pohybové výchovy zameškali? Možná, že už po dvaceti letech znám přibližnou odpověď. Dívat se. To je mistrovská lekce pro herectví a je možná jeho podstatou. A cítit tu pravou chvíli, umět si ji zapamatovat jako vůni, barvu nebo šumění moře. A umět si ji vybrat ze svého vzpomínkového šuplíku ve chvíli, kdy je to nutné, kdy se tvoří dramatická osoba na jevišti. Umět se ozvat: Haló, haló! Jsem tu a potřebuju cítit vůni vaší kůže a vlasů, potřebuju vybrat to nejlepší ze sebe. A právě té selekci se lze naučit to je mistrovství, které může herec-pedagog předat herci-studentovi. Umělecká selekce je však něco, co nikdy nemůžete na někoho přenést úplně. V tom je umění výjimečné a jedinečné. Herec se musí zaobírat svým vnitřním světem a umět z něj vytěžit co nejvíce. Ten vnitřní svět každého herce vzniká jako třináctá komnata v dětství. A je to právě to, co v dětství neumíme přesně pojmenovat, možná je to strach spojený s tajemnými schody do sklepa, kde v kóji na uhlí čeká Švankmajerův Otesánek. Ten strašidelný fenomén, to trauma, které se bojíme nahlédnout, je jako chodba starého zámku, ve které někdo tiše číhá za záclonou. Ta oscilace mezi snem a skutečností, to je onen neuvědomělý zdroj umělecké tvorby. Každý z budoucích herců v sobě po dobu krátkých tří let na naší škole hledá a někdy částečně nachází cestu k herectví. Obsesivní svět umělecké tvorby se herectví nevyhýbá, a tak na hraně ambivalentního tvůrčího procesu balancují studentovy představy. A pokud se mladý herec přikloní na tu či onu stranu ostří nože, přestává být herectví uměním an sich a stává se téměř sentimentálním kýčem. To balancování je vlastně věčným hledáním. Také moje cesta ředitelky školy v poznávání herectví vedla přes různé lidské stopy. Důležité na té cestě bylo vytvořit si malý okruh přátel, kterým věříte, protože mají podobné vnímání světa. Co mi Srdečně Vás zveme do našeho Pidivadla na novou pohádku Tatínku, ta se ti povedla, kterou napsal Zdeněk Svěrák a nastudovali ji studenti 2. ročníku. tedy dalo dvacet let, kdy jsem vedla malý kolektiv pedagogů a studentů herectví? Dalo mi právě tuto krásnou společnost, a to je víc, než jsem si kdy mohla přát. A nemyslím tím přátele z Facebooku, který je skvělým prostředníkem, když chcete zorganizovat revoluci, nebo se seznámit, ale ne jako platforma pro umění. Myslím takové přátele, s nimiž mě pojila touha dokázat, že herectví je víc než pouze interpretační umění, že je to přece jen víc než dobré řemeslo. Ze ˇ talent bez touhy a píle prosadit se je jen štouchancem osudu. Pokora, která je obdivuhodnou součástí herecké profese, je víceméně povinností nebo lépe samozřejmostí, a pokud se nám podařilo s mými pedagogy alespoň trochu přesvědčit budoucí adepty herectví, že to bez ní nejde, pomohli jsme vychovat slušné lidi pro tuto společnost. A to není málo. Věra Kmochová Z obsahu: STRANA 2-8 Rozhovory s absolventy o herectví STRANA 4-6 O divadle s pedagogy STRANA 7-8 Nejen o inscenacích STRANA 9-13 Srdečně vás zdraví váš Pidifest STRANA 14-15 Kočovný život STRANA 16-17 Krásných dvacet let STRANA 18-23 Pestrý provoz Pidivadla STRANA 24 A nakonec začátek (Pidifestu)

Stále na cestě Na VOŠH patřil do skupiny Jana Nebeského a Lucie Trmíkové, ale rády si ho půjčovaly i další skupiny. Jeho divadelních aktivit uvnitř i vně divadel bylo i po absolutoriu mnoho. Pouliční divadla Mimotaurus a Žebřík, a po dvou letech angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy a hraní s alternativní skupinou F. X. Kalby. Všichni se divili, když se rozhodl odjet na Nový Zéland, a varovali ho, že ztratí kontakty a příležitosti. Ale opak je pravdou. Jakub Albrecht se vrátil nejen do Liberce, ale rozjíždí s kamarády i další divadelní projekty. Na VOŠH ses dostal do ročníku Jana Nebeského. Jak na své studium vzpomínáš? Měl jsem výbornou předchozí divadelní zkušenost od Dany Hlaváčové. Na ZUŠ jsem k ní chodil odmala a byla to právě ona, kdo mi dal solidní divadelní základ. V době, kdy jsem nastoupil na VOŠH, jsem začal s Dominikem Tesařem dělat pouliční divadlo, věc, kterou jsem do té doby neznal. Na škole nás herectví učila Lucie Trmíková, Jana Nebeského jsme moc neviděli, až u konkrétních inscenací Rukojmí a Chladné srdce. Pro mě to bylo zajímavé setkání, protože je velká osobnost. Ale je těžké pochopit jeho myšlení, myslím, že to vyžaduje určitou zkušenost. Pro mě to byl režisér, který dělá obrazy, ale nepracuje herecky. Myslím, že dnes by práce s ním pro mě byla přínosnější. Na škole jsi hrál s různými skupinami, napříč ročníky. Je lepší, když má člověk možnost pracovat soustředěně v jedné skupině, nebo si vyzkoušet různé skupiny? Já jsem občas slýchával hlasy, které na VOŠH nadávaly. Já nenadával, protože jsem si z toho, co se nabízelo, vyzobal to nejlepší. To, co mě zajímalo, co jsem chtěl. Vnímám jako velké plus, že jsem zažil práci pana Nebeského, Pokorného, Rajmonta či paní Pastejříkové. Bylo pro mě jedině dobře, že jsem mohl spolupracovat s různými skupinami, pod různým vedením. Když je člověk v jiné skupině jako host, stojí trochu stranou a má možnost pozorovat to zvenku, což je docela dobré. Dodnes hraješ se skupinou Popojedem Schovanku, kterou s vámi nastudoval Lev Erenburg. Cím ˇ byla ta spolupráce unikátní? JJednak z toho důvodu, že jsem nebyl uvnitř skupiny, a pak osobností režiséra, který pracuje úplně jinak, než je u nás běžné. Dokáže velmi dobře pracovat s herci, takže jsem se od něj hodně naučil, a vlastně z toho čerpám dodnes. A kromě toho jsem kolem toho projektu poznal spoustu dalších kolegů, lidí, kteří divadlu rozumějí a můžou mě posunout. Jak jsi připomněl, souběžně se studiem na VOŠH ses věnoval pouličnímu divadlu. Myslím, že nejen v tomto typu divadla je hodně důležité naladění herců. Je pro tebe důležitá partneřina? Příznivé divadelní konstelace Absolventi VOŠH mají nejrůznější cíle a vize úspěchu. Pro některé je to role v seriálu či filmu, pro jiné možnost spolupracovat jako reportér či redaktor s médii. Ale většina je těch, kteří se chtějí věnovat divadlu. Je štěstí, když člověk získá angažmá v zavedeném divadle? Nebo je lepší vydat se na nejistou cestu založení vlastního souboru, či dokonce vlastního divadla? Souborů se podařilo založit více (Popojedem, Cylindr, Puls ad.), ale vlastní divadlo má jen jedna skupina někdejší Malé vinohradské divadlo, dnes Divadlo D21. Letos slaví deset let existence. O tom, jak to všechno vzniklo a jaké je to dnes, jsem si povídala s jeho ředitelkou HANOU MATHAUSEROVOU. Na VOŠH jsi byla přijata do jiného ročníku, než v kterém jsi absolvovala. Jak se to stalo? Já jsem původně nastoupila do ročníku Jana Vlasáka a Lenky Termerové, ale po roce jsem zjistila, že to tak úplně nesplňuje mé očekávání. Chtěla jsem se divadlu věnovat naplno, chtěla jsem dřít a překonávat překážky, ale tady všechno šlo až příliš hladce. Takže jsem po prvním ročníku odjela na rok do Irska a snažila se vykomunikovat s paní ředitelkou, abych mohla přejít do ročníku pode mnou. Takový přestup nebyl obvyklý, vy- No jé! Je to naprostý základ dobrého divadla. Lidi si musí rozumět lidsky, nejen jako herci. A v tom smyslu jsem právě v pouličním divadle hodně získal. Začal se mnou pracovat Dominik Tesař, a potom můj kamarád do dneška Petr Štěpánek. A za to setkání mohla právě voška. Poznali jsme se u autobusu do Skryjí, kde bylo soustředění před začátkem školy. Zeptal jsem se, jestli by se mnou nechtěl dělat chůdy a pouliční divadlo. Tak jsme začali spolupracovat. Podle mě hrozně záleží na tom, jestli ti lidi spolu umějí fungovat i mimo divadlo, jestli si mají co říct. Když hraješ s někým, kdo se na tebe dívá prázdnýma očima, tak to vůbec nemá cenu, nemůže to fungovat. Důkazem toho, jak lidi na sebe slyší, jak jsou vzájemně propojení, jsou taková divadla, jako Aréna nebo Dejvické. Na stejném principu funguje i vaše seskupení Divadlo F. X. Kalby? To určitě, jinak bych do toho nešel. Naštěstí jsme se tak dobře sešli, a já si uvědomil, že mi to chybělo, až poté, co jsem se vrátil z Nového Zélandu. S těmi lidmi mě spojuje nejen názor na divadlo, ale i to, že jsme kamarádi a dokážeme si říct i kritiku. A pro mě je tohle čím dál tím důležitější. Slyšíme na sebe, a proto to funguje. A podobné je to i s Hombrem, tedy Petrem Štěpánkem, a Michalou Hadušovskou, s kterými jsme dělali už na škole, a teď jsme se pustili do nového projektu. Jak to bylo s tvým odjezdem na Nový Zéland? Říká se, že aby člověk zjistil, co má, musí to na chvíli ztratit. To rozhodnutí vycházelo z mého osobního pocitu, možná i únavy, a také mé dlouholeté touhy někam na delší dobu vycestovat. V Liberci jsem měl jistotu angažmá, a jistotu, že to funguje. Ale co s tím? Tak jsem si řekl, že zkusím odjet. A jestli mám divadlo dělat, že se k němu vrátím. Byl to ode mě takový šprajc: já a divadlo. Trochu jako s holkou já tě tady chvilku nechám, a jestli to tak má být, budeme spolu dál. Ale vlastně jsem si nedokázal představit, že budu dělat něco jiného. Byl jsem do divadla strašně zažraný a neexistovalo pro mě nic jiného. Dopadlo to tak, že jsem u divadla dál, ale už mám nadhled. Uvědomil jsem si, že existují i jiné věci. Myslím, že to souvisí i s věkem. Takže jaké jsou plány na novou sezonu? V libereckém divadle se momentálně změnilo vedení uměleckým šéfem se stal Ivan Rajmont, s kterým jsem pracoval už na škole a měl jsem s ním velmi dobré zkušenosti, takže uvidíme. Smlouvu v Liberci mám do konce sezony. Bývalému šéfovi Michalu Langovi se líbí náš projekt F. X. Kalby, takže bychom měli hrát pohostinsky v Divadle Pod Palmovkou. A pak máme ten nový projekt s Hombrem. Jmenuje se Brekelemeke, a vychází to z jeho absolventského představení z HAMU. Je to taková road movie, na které jsme se sešli také s Míšou Hadušovskou, která to přepracovala a zrežírovala. Takže se vrátila naše původní trojka a chceme spolu pracovat dál. Jana Soprová mlouvali mi to, ale nakonec mi povolili výjimku, a já nastoupila do druhého ročníku do skupiny Václava Martince. A to bylo přesně to, co jsem si představovala dril, vysoké nároky, výzvy. Jak si pamatuji, ne všichni jeho způsob výuky skousli... Je pravda, že to bylo hodně těžké. Člověk to nejprve musel bytostně přijmout, věnovat tomu úplně jiný čas, nejen od desíti do pěti. S Václavem se zkoušelo do dvou do rána, a když to bylo potřeba, od šesti od rána. To na nikom nelze vymáhat násilím, s tím musí být člověk spjatý, dělat to dobrovolně. Každý to vnímá jinak, takže chápu i ty, kterým to nevyhovovalo. Takže ve skupině

byli lidi, kteří za společným cílem šli stejně nadšeně jako já, a pak někteří (ale nebylo jich moc), kteří se tomu odmítali naplno poddat. Kromě Václava Martince jste měli další dva pedagogy Fen Jüng Song a Antonii Hegerlíkovou. Lidé rozdílného myšlení, a rozdílného vidění divadla. Jak se to vzájemně snášelo? Báječně! Byla to velmi dobrá kombinace. Fen Jüng Song nám představila východní kulturu a vše, co to s sebou neslo, drilovala nás v tom myšlení, v přesvědčení a ve výdrži. Puberťákům, kteří se nedokázali pořádně koncentrovat, hodně dalo cvičení tai-či a podobné věci, které vyžadují naprosté soustředění, a úplně jiný způsob vnímání prostoru a času. Byl to dobrý základ pro vnímání dalších podnětů. Tonička byla naprosto bytostný divadelník tělem i duší, ctila veškeré divadelní principy a učila nás, že divadlu je potřeba obětovat úplně všechno, včetně osobního života. Naučila nás základům divadelního řemesla od A do Z, ale také důvěře a víře v řemeslo. A pak tu byl Václav Martinec se svými experimenty, s neustálým hledáním něčeho nového, se svými metodami a technikami. Takže se to šťastně prolínalo, a jsem přesvědčená, že jedno bez druhého by nemělo takovou sílu. Co bylo impulsem pro rozhodnutí vytvořit společné divadlo? Impulsem byla kontinuální práce, která se na škole začala, byla intenzivní a někam směřovala. Když jsme končili, věděli jsme, že nechceme skončit. Byla to asi šťastná konstelace, že se setkali lidi, kteří měli zájem dělat věci společně, pracovat na nich, objevovat. Shodli jsme se na tom, že ty tři roky na škole byly dobrý začátek, dobrý základ, a že všichni stojíme o to pokračovat dál. Souviselo to s metodou práce Václava, který nějakým způsobem projektoval své věci dál a snažil se nás (i sebe) neustále posouvat. Hrozně nás bavilo scházet se a experimentovat. Tak jsme šli za Toničkou a Václavem, jestli do toho půjdou s námi. Přikývli, a tak jsme se rozhodli pro takový rok samostudia. Okolnosti resp. dobré víly vám ale přály, takže jste mohli pokračovat dál. My jsme měli štěstí, které hned tak někoho nepotká. Problém, s kterým zápasí spousta souborů, když chtějí začít mají vůli dělat, ale nemají kde. Nám spadl do klína dar, že jsme v centru Prahy získali ohromný prostor, kde jsme mohli začít budovat vlastní divadlo. A to díky mému tatínkovi, který je majitelem objektu, kde sídlíme. Dobrá startovací dráha, ale stejně jste si spoustu věcí museli udělat sami. Skoro všechny! Bylo to několik věcí dohromady. Jednak jsme absolvovali jako skupinka herců, a neměli jsme kolem sebe zázemí provozně-produkční, ani lidské, jako lidi z DAMU. Sem jsme přišli do prostoru, kde kdysi byly klempířské dílny, později redakce či sklad. Ale všichni nájemci to tady spíše vybydlovali. Byly tu betonové podlahy, otlučené zdi, chybělo tu topení a skoro i elektřina. Ze začátku jsme hráli v místnosti asi 5 x 5 m, a první nábytek (tedy školní lavice) jsme si pořídili, když jedna škola vyřazovala majetek. Postupně jsme to ale začali dávat dohromady, každé léto jsme něco vylepšovali zbourali jsme zeď, udělali elevaci, dali dohromady dva sály. A každý rok se snažíme vymyslet, co by se dalo zlepšit, aby tu mohlo fungovat nejen divadlo, ale celé kulturní centrum. Vy jste do divadla vstoupili s docela dobrým dramaturgickým nápadem, který vás sice živil, ale zároveň jste se ocitli pod nálepkou divadlo pro děti. S konceptem Divadlo školám přišel Vašek Martinec. Od začátku jsme směřovali dramaturgii k tomu, nabídnout školám určitý prostor k paralelnímu či doplňkovému vzdělávání, kde se děcka ve škole o něčem učí a současně to mohou zhlédnout i na jevišti. Tomu jsme podřizovali výběr titulů, ale i malé obsazení her a délku představení hodina bez přestávky. Tak jsme fungovali dlouho, vlastně až do odchodu Václava. Současně jsme ale hned na počátku udělali Beckettovy Šťastné dny s Toničkou Hegerlíkovou v hlavní roli. Generační soubory mají obecně trvanlivost tak 7 let, a pak je potřeba změny. To jste si jistě uvědomovali i proto jsi vystudovala produkci na DAMU, a staráš se o ekonomiku divadla. Přišla ale také proměna dramaturgická... Zpočátku jsme měli dojem, že se nás ta sedmiletá hranice nedotkla, ale vlastně v té době začaly probíhat určité změny. Do té doby většinu našich věcí režíroval Václav, ale abychom se posunuli dále, začali jsme vyhledávat spolupracovníky mezi našimi vrstevníky. Václav je stále naším supervisorem, ale dá se říci, že jsme se tak před třemi lety začali stavět na vlastní nohy. Navázali Květa Květa Plachetková S Květou Plachetkovou, která na škole působí šestým rokem, jsme se sešly na začátku letních prázdnin, kdy byla škola prázdná a opuštěná. Na chodbách nepostávaly štěbetající hloučky studentů a z učeben se nelinula hudba a zpěv. Proto jsme se mohly v klidu posadit na zahradu a uzobávat rybíz. Tímto děkuji Květušce za příjemně strávené letní odpoledne. Jak vzpomínáš na své začátky na VOŠH? Já na začátky vzpomínám velice ráda. Začínala jsem u třetího ročníku loutkářů a naše výuka probíhala v podobě seminářů, týkala se dětského diváka a setkávali jsme se na představeních v Pidi. Po každém představení jsme si povídali o reakcích malých diváků. Já jsem díky přítomnosti v hledišti mohla uvádět konkrétní příklady působení (ať kladného, či záporného) na dětského diváka. Je to divák velmi náročný a reaguje zcela jinak než dospělý člověk. Bylo to, doufám, pro obě strany přínosné. Mám výhodu, že jsem mohla studentům konkrétně poradit i technicky, jak s loutkou zacházet, aby jejich projev byl pro jsme spolupráci s Peterem Chmelou a Jirkou Ondrou, kteří jsou dnes našimi stálými dramaturgy a režiséry. K nim se v poslední sezoně přidala Tereza Ludvíková Karpianus. Starají se o dramaturgickou linii a umělecké směřování. Jádro vašeho souboru je po celých deset let stejné, ale současně prošli vaším divadlem i další herci ze stejného hnízda, tedy z VOŠH. Např. Petr Konáš, Petr Kozák, Petr Strnad nebo Sam Neduha. Jak se to stalo? Porůznu. Je pravda, že jsou tu lidi ze stejného hnízda, ale také z DAMU. Zpravidla se sem dostanou na nějaké doporučení, a někteří sem přišli na základě herecké dílny, kterou každoročně pořádáme (je to týdenní soustředění, kde společně hledáme inspiraci pro novou spolupráci). Právě tak se sem dostal Sam Neduha, který už je dnes členem souboru, a taky herečka a režisérka Tereza Karpianus. Kolik představení odehrajete za rok? Kolem 230, pro školy od mateřské, přes základní po střední odehrajeme z toho 160 170 představení. Koncept Divadlo školám jsme neopustili, ale přibývá večerního repertoáru. A rádi bychom směřovali více k autorskému divadlu. S tím souvisí např. projekt Velký třesk na Malé scéně, což jsou nové hry napsané přímo pro nás, které mají jen tři reprízy, nebo poloimprovizované projekty s výrazným hudebním a výtvarným zaměřením (to byl případ Smrt zítřkům, na kterém se podíleli Jirka Ondra, výtvarník Dan Kreibich a hudebník David Hlaváč). V minulé sezoně s námi spolupracoval např. Egon Tobiáš nebo Jaroslav Rudiš, v nové sezoně to bude Vašek Koubek, Magdalena Frydrychová a Jakub Folvarčný. Ptala se Jana Soprová děti srozumitelnější a působivější. Studenti byli velmi vnímaví a měla jsem pocit, že je to také těšilo. To, co jsem jim ukázala nebo poradila, se hned objevilo v dalším představení. Když se náhodně setkáme, mám dojem, že to těší obě strany. Vlastně díky tomu prvnímu roku jsem dostala ohromnou chuť ke spolupráci se školou, a mám ji pořád. Musím ještě dodat, když se otázka týká mých začátků, že vlastně začínám každé září znovu. Mísí se ve mně zvědavost a těšení spolu s obavami, jak na sebe uslyšíme, jak spolu s novými studen- BULLETIN 2013/2014

Marcellovo divadlo, Řím ty budeme vycházet. Protože samozřejmě každý člověk je jiný, každému vyhovuje něco jiného. Takže vlastně začínám každý rok znovu. Jak jsi spokojená se studenty na VOŠH? Co ti práce pedagoga přináší? Bere ti také něco? Ve velké většině jsem se studenty VOŠH velmi spokojena. Naše společná setkávání mi přinášejí radost, těší mě jejich zájem, těší mě, když se spolu smějeme, když mi poděkují, někdy i zatleskají. Já jim děkuju za důvěru. Práce pedagoga mi tedy přináší radost, mám možnost své názory porovnávat s pohledem na svět lidí o mnoho mladších, a i jejich názory se leckdy velice liší. Naše diskuse bývají velice zajímavé. A co mi práce pedagoga bere? Určitě mi nebere čas. Někdy mi bere dech otevřenost, důvěra, vstřícnost studentů, kteří o svých pocitech mluví bez zábran, bez ostychu se svěřují se záležitostmi velice intimními. To mi bere dech v tom hezkém. V tom méně hezkém mi bere dech, že vlastně spolu strávíme velmi krátkou dobu, navážeme nějaký vztah, a najednou si mizíme ze života. I když každé setkání nás v něčem obohatí a něco v nás zanechá. Jen to moc rychle utíká. Změnili se nějak studenti za ta léta, co tu působíš? Dokáží tě ještě něčím překvapit? Změnili se, mění se stále. Mění se i během studia. Odcházejí jiní lidé, než přišli. Překvapí často tím, že u přijímaček to není až tak moc zajímavé, a najednou se během těch tří let v člověku něco probudí a rozkvete. Naopak někdo je úžasný u přijímacích zkoušek, a potom se ukáže, že to byl vrchol. Tohle sledování úspěchů i neúspěchů je velmi zajímavé a vždycky mě překvapí. Jsem ráda, když příjemně. Vždycky jsem si myslela, že se dobře můžu cítit jen u nás v divadle, protože se vzájemně známe, prožili jsme spolu spoustu času. Konec konců jsem tam strávila dvě třetiny svého života. S údivem jsem zjistila, že je mi hezky i u nás ve škole. Většina lidí se chová velmi přátelsky, myslím tím lidi z kanceláře, lidi z Pidi, pedagogy a samozřejmě studenty. Také je příjemné přicházet a slyšet zpěv, dívat se na rozkvetlou zahradu. Jsem ráda, že se objevuje i zpětná vazba. Napsala to za mě bývalá studentka ve svém přání k Vánocům: Jsem naší škole vděčná především za to, že mi dala takové přátele, jako jste vy, mám vás ráda. Dojalo mě to a uvědomila jsem si, že totéž cítím i já. Jsem škole vděčná za lidi, které jsem tu potkala. S některými se loučím na konci studia těžko. Ale to, že se nevidíme, neznamená, že jsme na sebe zapomněli. O každé mladé generaci se tvrdí, že je horší než ta předchozí. Myslíš, že je to pravdivé tvrzení? Na začátku této odpovědi použiji citát z knihy Vladimíra Smékala O lidské povaze: Naše mládež je zkažena do morku kostí, je intrikánská a líná, nikdy nebude připomínat mládež dávných časů. Mladé pokolení dnešních dnů není schopno zachovat naši kulturu. A nebo: Ztrácím veškerou naději v budoucnost našeho státu, až mládež převezme moc do svých rukou. Dějiny divadla jsou hlavně úžasné příběhy Jana Paterová, pedagog předmětu dějiny divadla, na VOŠH 7 let. Vystudovala divadelní vědu na Filosofické fakultě UK. Pracovala jako divadelní kritik v několika periodikách a dramaturg v různých divadlech (naposled Divadlo ABC Praha), jako vedoucí redakce rozhlasových her Ceského ˇ rozhlasu a kratší dobu také v Ceské ˇ televizi. S ní spolupracuje dosud externě (dramaturg pořadu Divadlo žije). Předsedkyně činoherní poroty Thálie. Na VOŠH učíte už mnoho let. Počítala jste někdy, kolik studentů prošlo vašimi hodinami? Kolik studentů jsem na VOŠH učila, nevím, ale určitě se jejich počet bude blížit k dvěma stům. Co vám pedagogická činnost přináší? Po listopadu 1989 jsem krátce vedla kritický seminář na divadelní vědě FFUK, ale pedagogické činnosti jsem se začala věnovat až na VOŠH. A nečekala jsem, že mě to tak pohltí. Moc mě baví setkávat se s mladou generací, konfrontovat s nimi své názory, vydávat se s nimi do vzrušujících zákoutí divadelní historie i přispívat formování jejich pohledu na divadlo. Baví mě to tolik, že jsem hodně utlumila svou kritickou činnost a věnuji se hlavně škole a činoherní porotě Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá jednoduše hrozná. Jestli vás napadne, že je to citace z našich současných dob, musím vás upozornit, že první text byl nalezen na hliněné amfoře ze staré Babylonie, druhý napsal Hesiodos v 7. století před Kristem. Z toho je vidět, že pohled starší generace na mladší se moc nemění a tento názor se může objevit vždycky a všude. Já si nemyslím, že je současná mladší generace horší než ta předchozí, generaci tvoří jednotliví lidé, tak se samozřejmě mezi nimi najdou i lidé, kteří jsou méně přínosní, ale neznamená to, že by celá generace byla horší. Ve všech generacích se objevují slušní i neslušní, charakterní i bezcharakterní. Přeju mladým, aby se jim podařilo dosáhnout toho, po čem touží, bez toho, aby to ublížilo těm, kteří touží po něčem jiném. Protože každý člověk má jinou stupnici hodnot a nelze určit, co je správné. Co by měl pedagog studentům během tří let studia předat? Já studentům stále opakuji jste dospělí lidé, my vás k ničemu nemůžeme nutit, my vám můžeme pouze nabízet, a co si z toho vezmete, je jen na vás. Já za sebe bych byla ráda, kdyby se studenti naučili naslouchat sobě i jiným (je rozdíl mezi nasloucháním a posloucháním). Aby se naučili být empatickými, aby si udrželi touhu po lásce, hledání, aby se naučili rozumět sobě i jiným, aby jejich pohled na svět jim přinášel pocit štěstí. Pro jejich budoucí profesi se jim hodí, když budou chápat chování ostatních, budou vnímaví ke světu kolem sebe i k sobě. Casto ˇ se potkáváme v Pidivadle, máš ráda pidi atmosféru? Mám ráda atmosféru Pidi. Myslím, že to je velice příjemné prostředí. Je dobře, že studenti mají možnost během studia vyzkoušet, jak to funguje mezi jevištěm a hledištěm, že ta radost z hraní přeskočí na druhou stranu. Vycítí to dospělý i dětský divák. Přitom je to takový prostor, kde se mohou cítit v bezpečí, protože když se náhodou něco nepovede, příště se to dá napravit, je to přece jenom školní jeviště. Rozhovor připravila Iva Vomelová Thálie. A moc mě těší, když právě s porotou Thálie křižujeme celou zemí a já potkávám na českých i moravských scénách naše absolventy. Přiznejme si, že dějiny umění nejsou právě tvůrčí předmět. Ale přesto vaše přednášky studenti milují, že by to bylo tím, jak je vykládáte? Nemyslím si, že by to byla moje zásluha. Že dějiny divadla nejsou tvůrčí předmět? Ano, když budou jen souhrnem titulů a letopočtů. Ale jsou to přece hlavně úžasné příběhy, čímž nemyslím obsahy her. A snad se studentům líbí i to, že jsem viděla mnoho velkých inscenací a setkala se s řadou velkých osobností a o těchhle zážitcích jim vyprávím. Snad mi pak uvěří to, že divadlo žije i ve své historii. Pro mnohé studenty jste byla také vedoucí absolventské práce. Jaké to je, když mají spojit praxi s teorií? To je různé. Někdo uvažuje víc v intencích divadelní praxe, někdo pojímá svou práci více teoreticky. Vedla jsem výborné diplomky, kde se teorie s praxí dokonale prolíná, a neméně výborné práce vycházející zásadně z teoretických hledisek. Například loňská absolventka Dominika Danosová napsala vlastně doktorskou práci. Ale nechci uvádět další konkrétní jména, skvělých diplomek jsem měla možnost vést víc než dost. Zuzana Beranová

Proč dějiny divadla K čemu mi jsou dějiny divadla, ptají se často studenti VOŠH, když zjistí, že tento předmět je součástí absolutorií. Data a díla si najdu na internetu a konkrétní titul mi na čtené zkoušce vyloží dramaturg. Nechci dějiny divadla obhajovat tím, že na internetu jsou občas chyby a jednotlivá díla jsou řazena chronologicky, málokdy významově. Také dramaturg u zvoleného titulu bude spíše interpretovat současný výklad, méně už se bude snažit zařadit ho do celkového kontextu. Ano, dějiny divadla jako soubor dat a názvů jsou skutečně na nic. Ale když už opomineme to, že každá profese má svůj odborný základ, a sem právě dějiny divadla patří, mají nejen pro začínajícího herce také význam praktický. Zahrnují totiž celé éry, díla, osobnosti, které zásadním způsobem ovlivnily a stále ovlivňují světové divadlo. Pokud se třeba režisér rozhodne, že se bude inspirovat typy komedie dell arte, asi by bylo užitečné je dobře znát. Ani u Shakespeara, kde se zdá všechno jasné vzhledem ke zvolené režijní interpretaci, není na škodu vědět, jak se v inscenační praxi vyvíjela témata jeho her. Jistě, to, o čem se bude hrát, určuje režisér, ale co když si s ním herec neporozumí a bude muset hledat sám? A to už nemluvím o situaci, kdy režisér v momentální euforii vykřikne na herečku: Chceš se strašně pomstít, vzpomeň si na Medeu! Jenže kdo to ta Medea byla? Dobře, ale proč se otravovat třeba s životopisy? Když se nebudeme ohlížet na to, že někdy právě život autorů se odrážel v jejich díle (Moliére, Strindberg atd.), často v nich najdeme významový klíč. Pro příklad sáhnu do literatury ke školní četbě. Tolik dramatizovanou Babičku napsala Němcová v situaci, kdy se vědomě utíkala do ratibořické idyly, která nám dnes připadá až pohádková. Ale neozývá se zde v postavě Viktorky ten hořký, černý tón korespondující s autorčinou životní etapou? Dějin divadla se není třeba bát. Jsou nejen užitečné pro hereckou praxi, ale především vzrušující jako divadlo samo. Jana Paterová Marta Hrachovinová PEDAGOG UMĚLECKÉHO PŘEDNESU Na VOŠH učíš od samého začátku. Několik let jsi působila i jako zástupce ředitele. Jak se za ta léta škola proměnila? Jako všechny instituce i VOŠH prošla různými peripetiemi. Začínala totiž jako Soukromá herecká škola a měla statut pomaturitního studia a kredit střední školy. Dnes patří do terciární sféry. Vzdělání, které poskytuje, se rovná bakalářské úrovni s tím rozdílem, že jde o školu především praktickou. To znamená, že studenti mají relativně dost praxe v našem Pidivadle. Když škola začínala, neměli jsme vlastní scénu, sály a divadelní prostory se musely pronajímat. Studenti nastudovali premiéru a měli tak 1 2 reprízy. Dnes mohou hrát jako v repertoárovém divadle. Taky vzdělávací program školy se za 20 let proměňoval a přizpůsoboval potřebám rozvoje a trhu práce. Škola vybudovala a vybavila velmi dobrý učební program loutkářského umění. Bohužel zájem o klasické loutkářství je v současnosti malý, tak se nové ročníky neotvírají. Je to škoda, mnozí absolventi se vydali na dráhu loutkoherců a odborná příprava jim schází. Jedním z nich je i moje dcera Tereza Lišková, která se loutkářské řemeslo musela naučit až v angažmá v Divadle Rozmanitostí v Mostě. Dnes tam připravuje vlastní projekty a zaučuje další naše absolventy. Umělecký přednes je krásná, ale těžká disciplína. Přesto naši studenti právě v tomto oboru dosahují pěkných úspěchů. Těší tě to? Především mě těší, že mohu na škole umělecký přednes po všechny ty roky učit. Dnes zdaleka není samozřejmostí, aby se tato disciplína na hereckých školách učila. Předmětu umělecký přednes se zbavují i na akademické půdě. Když naši studenti uspějí v takových soutěžích, jako je Fórum přednesu poezie a prózy Poděbradských dnů poezie nebo Mezinárodní soutěž Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů (zde má VOŠH za 14 let trvání této soutěže od roku 1999 celou plejádu finalistů, nyní už celkem 28, a také vítěze nejvyšších cen), je to skutečně známka úspěchu. Tvoje působení na VOŠH nejsou jen hodiny ve škole, ale taky vystoupení pro děti v mateřských školách a účast na mezinárodních projektech, například loni jste byli v polském Krakově. Jaké to bylo? Vyprávění pohádek v mateřských školkách je tradicí. Pro výuku uměleckého přednesu je to důležitý moment, kdy si mohou studenti vyzkoušet využití bohatých, až extrémních, výrazových prostředků, a hlavně poznají nejvlastnější podstatu kontaktu s publikem. Děti jsou velmi vděční diváci, jen když si je dokážete získat. Mezinárodní projekty mají pro naše studenty taky velký význam, především jim otevírají možnost setkání s jinými kulturami, umožňují poznání a i účast na společné tvorbě s mladými umělci z jiných zemí. Právě to se podařilo loni v Krakově. Na přelomu srpna a září jsme se zapojili do česko-slovensko-maďarsko-polského projektu A Myth of Middle Europa: The Stories of Beginning (Mýty Střední Evropy: Příběhy počátků), který připravil vedoucí režisér Divadla Mumerus Wieslaw Holdys z Krakova. Spolu s Karlem Vostárkem jsem se studenty nastudovala voiceband pohádky Boženy Němcové O koze. Celý projekt byl koncipován tak, aby bylo možno právě v tradičních látkách různých národů střední Evropy vidět jako v zrcadle odraz naší současnosti. Prostřednictvím uskutečněné umělecké dílny a jejího výsledku společného představení jsme se dokázali navrátit k základním významům mýtů, pohádek a legend, které spojují kulturu našeho středoevropského regionu. Inspirací pro hledání uměleckého ztvárnění byly texty sbírané na základě ústního podání předků v Polsku, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku i v Maďarsku, pracovali jsme i s pohádkami a příběhy zaznamenanými K. J. Erbenem, B. Němcovou, Kazimierzem Wójcickým a Bolesławem Leśmianem. Příběhy byly realizovány v národních jazycích, aby bylo zřejmé, kde se naše jazyky stýkají a kde si nerozumíme. Škoda, že chybí finanční prostředky k tomu, abychom mohli obdobné projekty připravovat každoročně. Na co se můžeme těšit v příštích letech? To kdybych věděla! Snad budu mít sílu a zdraví, abych se studenty mohla zase připravit další komorní pořady poezie v rámci hodin uměleckého přednesu, jako byl naposled Ženský portrét z poezie W. Szymborské a Ch. Bukowského. Na podzim nás čeká české kolo 8. mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů a na jaře 52. Poděbradské dny poezie. A studenti 1. ročníku už jako druháci budou v Pidivadle reprízovat pohádku Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla. Snad se přijde podívat i autor, který před deseti lety navštívil první nastudování dramatizace své oblíbené knížky, a moc se mu to tehdy líbilo. Zuzana Beranová SEZNAMTE SE S NOVÝM ANGLIČTINÁŘEM Rozhovor s J. Hejdukem Jak se liší studenti/studium na VOŠH od studentů/studia na gymnáziu? Studenti gymnázia jsou na gymnáziu ve většině proto, že ještě nevědí, co chtějí. VOŠH je naopak odborná škola, a to ještě soukromá, takže každý ze studentů musel předem přemýšlet o tom, proč tam bude chodit, takže každý student má svůj názor. Pro mě je to rozdíl hlavně v tom, že na gymnáziu nikdo nepochybuje o prvořadém významu cizích jazyků, kdežto zde je můj obor pouze oborem teoretickým, tedy druhořadým ve vztahu k prvotnímu důvo- BULLETIN 2013/2014

du, proč se studenti do školy přihlásili. To je problém tehdy, pokud se snaží studenti svým názorem na věc přepsat školský zákon. Další rozdíl je v tom, že všichni zdejší studenti jsou zletilí a mají maturitu. To se zdá být banalitou, ale má to své pro i proti. Nevýhodou je masový tlak studentů na to, aby škola ustupovala časovým požadavkům jejich zaměstnání. Tomuto tlaku je ale možné účinně čelit. Obrovskou výhodou naopak je, že škola nemusí zajišťovat neustálý dohled nad nezletilými žáky, takže učitelé nemusí dělat také bachaře, ani být obětí byrokracie spojené se státní maturitou, a zažívat důslednou šikanu odborníků z CERMATU. Sice zde působíte zatím krátce, ale stalo se už něco, co se vám nesmazatelně vrylo do paměti? Bylo už pár zážitků, které si ponesu dál. Uvedu dva krátké příklady: 1) studentka, která nechodila na angličtinu, mi sdělila, že už nebude dělat paní Columbovou, a začala docházet do hodin. 2) její spolužačka se mě v reakci na udělenou známku po úspěšném složení zkoušky zeptala, jestli mě může obejmout. Dlouho budu přemýšlet nad tím, jestli jsem se vlastně zachoval v souladu s dobrými divadelními mravy, když jsem jí to nedovolil. Odkoukal jste už od studentů za tu krátkou dobu nějaký nešvar? Doufám, že neodkoukali žádný oni ode mě. Jediné, co bych mohl odkoukat já od nich, je chodit pozdě do hodin, ale na to jsem asi příliš neurotik. I když jedna věc by tu byla: inspirován roztomilým omylem studentek školy si někdy utahuji ze své manželky, že vypadá jako moje dcera. přesvědčil některé studenty o tom, že mé požadavky jsou realistické, pokud je berou při studiu vážně. A snad jsem přesvědčil další, že se budu snažit jim pomoci požadavkům dostát, pokud o to požádají. Jinak samozřejmě vidím spíše spoustu práce před sebou, hlavně v tom, aby angličtina byla ve škole studenty vnímaná nikoli jako nepodstatné a nutné zlo, ale jako něco užitečného. Skloubit divadelní náplň zkoušenou u absolutorií s rozvojem praktických jazykových dovedností tak, aby to bylo zábavné a účinné to by bylo asi napsáno jako motto na modrém pruhu mého policejního vozu. No, a zůstanu-li v tomto příměru, tak bych rád ve svém přístupu k docházce studentů do hodin zůstal někde mezi hereckými polohami Bruce Willise a Louise de Funése, aniž bych výrazně upadal do kteréhokoli z obou extrémů. Iva Vomelová Z amerického jihu na český sever Není autora vhodnějšího, pokud chce umělecký šéf či režisér prověřit hereckou kondici souboru ve smyslu náročné psychologické studie postavy, než nasadit A. P. Čechova či jeho moderního pokračovatele Tennesseeho Williamse. Jeho mistrovsky napsané figury jsou snem nejednoho divadelního umělce. Nejenže na nich lze poměřit um, je možné se na nich také mnohému naučit. Což, předpokládáme, byla výchozí Byl jste už v Pidivadle? Co jste viděl? Inspirovala vás nějaká inscenace ve výuce? Byli jsme se s manželkou podívat na derniéru Orfeova pádu od Tennesseeho Williamse. Zážitek to byl vskutku postmoderní, protože jsem toto představení předtím neviděl, takže jsem nevěděl, co je improvizovaný žert a co režijní záměr. Díky řadě hereckých žertíků jsem viděl anarchisticko-komediální verzi pečlivě připravené adaptace hry. Nemohu tedy posoudit, jak mělo působit původně zamýšlené zpracování, ale mě tohle tragikomické provedení oslovilo tím, že jsem se radoval z jeho nového významu. Jako by toto provedení říkalo: Jsou v životě asi některé věci tak vážné, že je bez trochy černého humoru lze jen těžko přežít. A protože jsem se hodně nasmál, a přitom byly stopy autora ve hře stále dobře patrné, moc mě to bavilo. Ve výuce se ale budu držet spíše původního textu, protože příliš tvůrčí přístup by asi komise u absolutorií neocenila. Hrají na vás studenti divadlo? Tak určitě, jak říkají sportovci. Ale teď vážně. Je to dobrá otázka, ale odpovědět by asi museli spíše studenti sami. Já si myslím, že divadlo tohoto typu se ukáže, když se sejde více pedagogů na poradě, kde se zjistí, že někomu ze studentů podezřele často umírají dědečkové. Je v tom i trocha matematiky: čím méně spolu pedagogové komunikují, tím více dědečků se podaří studentovi-herci nechat umřít. Jevištěm divadla hraného ve škole je tedy nedostatek komunikace mezi učiteli. Ve škole, kde je tolik učitelů-externistů, se tomu nelze vyhnout. Vím, že máte kapelu. Jaký styl a na co hrajete? Kapela, kde hraji na baskytaru, se jmenuje 3. Qadrant. Nikdy se už nedovím, proč, ale vykládám si to prostě tak, že ve třetím kvadrantu je vše záporné. Když mi spoluhráči zavolali, jestli bych s nimi nechtěl zkusit hrát na basu, bylo to pro mě, jako když zarytý fanoušek fotbalového klubu dostane nečekaně nabídku hrát v neděli v útoku. Už před lety jsem tu kapelu viděl hrát a říkal jsem si: To je vidět, že když se chce, tak to nemusí být ani tak přešpekulovaná hudba, a stejně to má něco do sebe. S těma bych si zahrál. No, a styl říkáme tomu rock- -punk a myslím si, že to sedí. Je v tom trocha snahy o vyjádření pocitů hudbou, ale zároveň i chaos, prostě jako když má někdo palčivou potřebu říci, co cítí, ale neví přesně, co to je, ani jak to vyjádřit. Jak byste zhodnotil vaše dosavadní působení na VOŠH? Myslím si, že se mi snad podařilo zkoušet a testovat přesně to, co jsem také učil, a ne něco jiného. To považuji za důležitý začátek. Dále jsem úvaha Aleše Bergmana a Evy Prchalové, pedagogů třetího ročníku Vyšší odborné školy herecké, s nímž se vrhli na téměř šedesát let starou hru Sestup Orfeův, kterou poprvé Williams publikoval v původní nepřepracované verzi v roce 1940 jako Bitvu andělů. Hra, stejně jako autorova další díla, rozpracovává témata konfrontace iluzí s realitou, silného citového pouta, jež se na okamžik jeví smysluplným, aby záhy zahynulo zásahem lidské omezenosti a pokrytectví. Inscenátoři se rozhodli pro razantní úpravu, a to nejen ve smyslu textu. Se záměrem příběh co nejvíc aktualizovat, aby se stal studentům důvěrně blízkým, jak píší v programu, přesunuli dějiště z malého jihoamerického městečka padesátých let kamsi na sever Čech do současnosti. Kompletně přejmenovali také postavy z nespoutaného tuláka, mladého kytaristy Vala Xaviera se stal Jan, energickou, osudovou Lady pojmenovali Marie. Změna jmen ani aktualizační tendence by nebyla hře na škodu, pokud by však nešla proti ní samotné. Motivy viny a zodpovědnosti stejně jako předurčení jistě nadčasové jsou, nikoli však odsouzení a zatracení nemanželského svazku puritánskou společností. To, co by v padesátých letech na jižanském venkově znamenalo sociální sebevraždu, může dnešní sever Čech s přimhouřením oka tolerovat. Je evidentní, že si této nesrovnalosti byli inscenátoři vědomi, závěr

posledního dějství, lynčování Vala například zcela vypustili. Přesto se vkrádá otázka, zda-li by nebylo z hlediska výkladového lepší zůstat v původní dataci včetně ostatních složek, především pak výtvarné. Civilní kostýmy směřující u mnohých snad k záměrnému nevkusu totiž vybízí herce k civilnímu projevu postrádajícímu hloubku. U některých herců musíme bohužel mluvit o nefunkční šabloně, jako u představitele Huberta, nemocného, umírajícího manžela Marie, Lukáše Vychopeně či žen D a B Veroniky Bártové a Kornelie Ševčíkové. Snad jediná, která využila potenciál postavy a pokusila se o psychologickou kreaci, byla představitelka hlavní role Marie Mária Holbová. Což je u hry důsledného analytika lidské psýché opravdu pramálo. Marcela Magdová Až se jednou naučím chodit po laně, tak po něm taky odejdu O dobrovolných i vynucených útěcích, nevyžádaných návratech, snech, které končí v propadlišti dějin, a především tajemném rodovém zatížení hrají studenti Vyšší odborné školy herecké na své domácí scéně letenského Pidivadla. V režii Mikuličky na motivy Viktorky Čermákové s křehkostí svému mládí vlastní odkrývají lyrickou fresku osudů jednoho rodu, jejichž stigmatem se stal zelený vltavín. Hru Vltavínky mladé české dramatičky, současné dramaturgyně hradeckého Klicperova divadla Magdaleny L. S. Fischerová O inscenaci Po návratu z Nového Zélandu přišla šance nazkoušet další absolventské představení, které mi bylo věnováno od paní ředitelky Věry Kmochové jako odměna za výsledky během studia a také za mimoškolní činnost v charitativní oblasti. Cena pro mě znamenala velkou výzvu a čas, který jsme měli na nazkoušení inscenace, jsem chtěla maximálně využít k tvůrčí a soustředěné práci. Přála jsem si, aby otisk všeho, co jsem se za tu dobu ve škole a posléze i na Zélandu naučila, byl přítomen na jevišti. Pro režii inscenace jsem si vybrala čerstvého absolventa katedry režie DAMU Davida Šiktance. Jeho práci jsem sledovala již delší dobu. Inscenace rané hry Bertolta Brechta V houštinách měst, která byla uvedena v divadle Disk v roce 2010 jako Šiktancovo absolventské představení, byla považována za nejambicióznější projekt absolventů katedry činoherního divadla DAMU. Inscenací uzavřel svoji trilogii veřejné samoty. Po Dorstově Fernando Krapp mi napsal dopis a v Dürrenmattově Play Strindberg se tak završilo jeho scénické uvažování o nadčasově problematických mezilidských vztazích. Z jeho představení jsem cítila odkaz pro společnost, zamyšlení nad samotou člověka, opuštěnost, ale i naději v lepší budoucnost. Fascinovalo mě i jeho stylizované provedení postav, které používal zatím ve všech svých inscenacích, jež jsem měla možnost vidět. Jeho režijní vnímání mě oslovilo a byl to právě on, koho jsem viděla jako režiséra naší nové hry. Věřila jsem, že by mohl vdechnout chystanému příběhu jiný rozměr. Titul, který jsme společně vybrali, bylo norské drama Zima od Jona Fosseho. Dramatik Jon Fosse patří k výrazným osobnostem severské literární i divadelní tvorby. Jeho dramatická i prozaická tvorba se vyznačuje výraznou poetizací všedního jazyka a všednosti obecně. Texty jsou náročné a rozhodně ne pro každého, určené spíše vyspělejšímu publiku, které dokáže svoje naděje redukovat a nechá se unášet komorním, niterným příběhem. Dávají také velký prostor fantazii, soustředí se na témata existenciální, jako například smrt, zrození či láska. Divadelní hru Zima napsal Fosse v roce 2000, patří mezi jeho nejhranější tituly. U nás byla poprvé uvedena v divadle Frydrych Gregorové interpretují jako generační zpověď křehkého pohlaví o životních peripetiích několika generací žen 20. století. Byť text původně počítal s věkovou pestrostí představitelek jednotlivých úloh, inscenace dokázala, že jej mohou zpracovat i herečky mladší, a to v mnoha případech o několik desetiletí. Nápadité z hlediska koncepčního i pedagogického je obsazení všech dívek do několika rolí, jež jsou mezi sebou tematicky i charakterově provázány, stejně jako využití jediného muže souboru Michala Dadury, který ztvárňuje postupně všechny hrdiny vstupující do příběhu, a stává se tak symbolickým představitelem mužského pokolení. Jednoduchá, takřka minimalistická scénografie dává zaznít slovu a především herectví, které je Petra Bezruče v Ostravě v režii J. A. Pitínského. Zima je hrou pro milovníky kouzla náhodných setkání, která změní životy zúčastněných. Nabízejí se nám dvě cesty, jak si změnu ve Fosseho textu vyložit. Může mít happy end, nebo může vyústit v destrukci. Nebo prostřednictvím brutální destrukce dosavadního způsobu života zažijeme již nečekaný šťastný konec? Muž (Adam Vacula) v cizím městě, kde má mít pracovní schůzku, potká v mrazu na lavičce přiopilou ženu (Lilian Fischerová) v umazaných šatech, která se klepe zimou, a vypadá to, že pověsit se na Muže je její poslední šance. Vezme ji do hotelu, nestihne kvůli ní schůzku, koupí jí šaty. Je sice ženatý, ale rodina je daleko. Dokud do hotelu nezavolá manželka a Žena nezvedne telefon. V duchu rčení o přitahujících se protikladech mezi cizími lidmi pomalu vzniká podivné křehké pouto. On je nesmělý a seriózní, ona živelná, přisprostlá prostitutka, pro niž je samozřejmost nabídnout jako protislužbu sex. Zvyklá žít na ulici, bez budoucnosti, bez cíle. Ovšem je v ní něco niterného, dětského, nevinného. To něco je tak silné, že Muž v inscenaci tohoto typu primární. Ocenit je třeba hlavně studie starších žen, jako sester Anety a Žanety Heršlových, ilegálních komunistek Markéty Javorkové a Miroslavy Lukášové, které nesklouzly k zjednodušeným karikaturám, ale vytvořily zemité zapálené čtyřicátnice bojující s nepřízní událostí. Stejně působivá svou nevinností je ovšem i Nela Friebová jako Věra Ulrichová, dívka končící svůj živor skokem z Vyšehradské skály, jež svým odkázaným deníkem otevírá pomyslnou záhadu budoucím generacím. Poetické svědectví žen, do jejichž života zasáhli muži, aby se z něj záhy nenávratně vytratili, je v Pidivadle něžné i neúprosné a studentům Vyšší odborné školy herecké se nepochybně zdařilo. Marcela Magdová hodí celý dosavadní život za hlavu, práci, manželství i děti, a chce se Ženou odejít. Oba stojí nad pomyslnou propastí a ptají se sami sebe, jestli mají právo skočit. Žena ale výmluvně rozevře kabát, pod nímž má vyzývavý korzet, aby Muž pochopil, že láska je pro lehké holky jen iluze a pracovní nástroj. Anebo ne? Přesvědčí ji jeho oddanost, čistota citu a velká naivita, že mají šanci prožít obyčejný život bok po boku? Jakkoliv absurdně to zní, Fosseho text dává příběhu reálnou podobu a je to právě on, kdo hlavním protagonistům dává naději. Fosseho Zima je holý text, který otevírá prostor k interpretaci a invenčnímu jevištnímu ztvárnění. Stačí prostřídat intonaci, a smysl věty se otočí. BULLETIN 2013/2014

Na nazkoušení jsme měli šest týdnů. Zavřeli jsme se každý den ve zkušebně na DAMU a začali zkoušet první část hry. Ta se časem ukázala jako nejproblematičtější z důvodu obrovského nasazení, které jsme, zejména já, museli do hry vložit. Od prvního momentu jako na visuté hrazdě, řekla paní Hodinová, moje pedagožka hlasové výchovy. A bylo to velmi trefné označení. Tak jsem si připadala po celou dobu zkoušení i samotného hraní Krajní meze patří Tereze Stand-up v Twin s café Po třech nádherných letech studia na Vyšší odborné škole herecké jsem v červnu se slzami v očích a diplomem v ruce byla donucena opustit příjemnou atmosféru školy. Studium mi dalo možnost nahlédnout do různých koutů umění, a to vždy za doprovodu úžasných lidí pedagogů a osobností školy. Přibližně 98,5 % studentů VOŠH jsou neúspěšní uchazeči o studium na vysokých hereckých školách. Už to, že se přihlásí sem, je důkaz toho, že divadlo je pro ně něco víc. Ale je to jen začátek, obrovská příležitost, které je potřeba se chopit, mít pevné nervy a dostatek disciplíny. Jelikož jsem dostala příležitost studovat to, co jsem chtěla, přišlo mi vhodné si této možnosti vážit a dostatečně jí využít. A skvělé bylo, že škola si těchto studentů a angažovanosti všímá. Díky skvělým studijním výsledkům jsem každý semestr získala kurz dabingu či šansonového zpěvu zdarma. Koncem každého letního semestru jsem měla nárok na stipendium a začátkem třetího ročníku jsem získala cenu ředitelky školy, zafinancování inscenace Krajní meze, ve které hraji hlavní roli. Tuto inscenaci máme možnost hrát na půdě školního divadla ještě další sezonu což nám dává možnost prezentace i po skončení školy. Máme možnost zvát si lidi, kteří by nám mohli dát práci na hodnotném představení, a především i v případě, že nebudeme mít angažmá, máme stále možnost hrát, a to je to, o co nám jde. Jsem spokojeným absolventem této školy a myslím, že každý, kdo pochopil, že jen zaplatit školné nestačí, to může říct také. Výborní pedagogové nám toho nabídli mnoho a bylo jen na nás, co si vezmeme. Jmenovitě bych chtěla za vše poděkovat paní ředitelce Věře Kmochové, Markétě Pruskové, Evě Prchalové, Libuši Králové, Ivaně Štréblové, Petře Bílkové, Michaele Jadrné, Květě Plachetkové, Miroslavu Dvořákovi, Petru Pachlovi, Jiřině Přibylové, Martě Hrachovinové, Jindřišce Křivánkové, Kláře Lidové, Janě Soprové, Janě Paterové, Ludmile Bílkové a Ivě Vomelové. Tereza Braumová, absolventka V průběhu měsíce června se v naší-vaší divadelní kavárně zrodila myšlenka poskytnout tento prostor k seberealizaci mladých umělců. Koncept divadelní kavárny, kde to kulturně žije bez ohledu na četnost divadelních představení v sousedícím divadelním sále, nás od prvopočátku našich snah toto místo zvelebit pronásledoval, a tak když jsme poprvé shledaly, že k prezentaci umění stačí pouze jeden prakťák a mikrofon, nebylo dále o čem přemýšlet, a hned jsme oslovily dvojici absolventů naší vošky (Martina Čarného a Lukáše Vychopně), zda by si v kavárně nechtěli zopakovat svůj hudebně konverzační, extrémně vtipný a vychytralý večer, který se u nás již jednou při jakési školní příležitosti konal. Kluci souhlasili, datum další show se stanovilo na 27. a 28. června vždy od 19.00 a mládenci se svým stand-upem provokativně nazvaným Možná přijde i hluboký fisting (slabší povahy nechť si za žádných okolností nezjišťují, co tento výraz označuje, pozn. Danosky) rozdrtili překvapením zalknuté publikum, které u sklenky vína ještě dlouho po skončení vystoupení nemohlo pochopit, jak se tak delikátní témata stroze vyřčená či lyricky zapěná dají veřejně rozebírat, aniž by urazila třebas i dítě (děti na tuto show přesto neberte). Až brutální syrovost náplně zmiňovaného stand-upu zjemňoval brilantní a inteligentní projev Lukáše Vychopně a vše perfektně korespondovalo s tématem autorských písní, které taktéž bravurně prezentoval Martin Čarný, jenž se i doprovázel na kytaru. Komorní atmosféra kavárny a nadšení, které z lidí i samotných protagonistů sálalo, udělala z těchto dvou večerů událost, která se u nás rozhodně bude ještě opakovat. Danosky hry. Stát hodinu v kuse na jevišti, s textem, který je náročný jak pro nás, tak pro diváka, a neztratit divákovu pozornost. Velká výzva. Velká zodpovědnost. Moje postava navíc neustále osciluje mezi obrovskými emocemi, které mění ve zlomku vteřiny. To je absolutní opak mé vcelku introvertní povahy. Celé zkoušení naplnilo naše očekávání. Práce s Davidem Šiktancem nás, troufám si říct, posunula zase o kousek dál v herecké profesi. Pojí nás k inscenaci velmi intimní vztah, pokora a krásné vzpomínky. A nezanedbatelné je i nové přátelství s Davidem. Jeho velký přehled, talent a nesmírné vědomosti o divadle, filmu a umění byly a jsou pro mě velkou inspirací. Děkuji za tu šanci projít si celým procesem, kdy jsem mohla být součástí něčeho takového, jako je zrod dobré a kvalitní inscenace, za kterou si mohu stát. Lilian Sarah Fischerová pod taktovkou studentů Dalo by se říci, že byl den jako každý jiný, lidé chodili do práce, děti zase do školy, auta projížděla po ulicích, zastavovala na semaforech, nedočkavci mačkali klaksony a studenti VOŠH se vydali do ulic s úsměvem na tváři a písničkou na rtech. Aby toho nebylo málo, oblékli se do dobových kostýmů à la Commedia dell arte a zvali kolemjdoucí na divadelní festival pod taktovkou studentů Vyšší odborné školy herecké s názvem PIDIFEST. Lidé se nestačili divit, když jim hbitý Harlekýn rozdával letáček, škudlil Pantalone zase prosil o almužnu a vášnivá Isabella vzplanutá láskou volala svého Lelia. Divadlo opět zavládlo v ulicích, a tím to zdaleka nekončilo. První oficiální den Pidifestu zahájení se zhostila undergroundová legenda, bojovníci proti minulému režimu a, jak se posléze ukázalo, i milovníci chleba se sádlem a škvarky, The Plastic People of the Universe. Prošedivělí až šediví, dlouhovlasí rockeři v poklidu nastoupili a za zvuku svých kytar propojili generačně rozdílné publikum. Škvarky se dojedly, pivo vypilo, písně dozpívaly a proskákali jsme se k dalšímu dni. Další, pro mě nezapomenutelnou akcí letošního Pidifestu byl Dětský den. Již od ranních hodin byla pro děti přichystána představení a nejedna zábavná aktivita od kreslení křídami po výrobu masek, navlékání korálků či malbu po obličeji. Po pár hodinách už po Pidi neběhala banda loupežníků, děti se totiž proměnily ve smečku malých tygříků, kočiček, zajíčků a sem tam nějakého žraloka. Nezáleželo na množství dětí, ačkoliv se jich zde sešlo nemálo, ale opět zavládla pro mě nevídaná atmosféra. Děti odcházely spokojené, vyskotačené a obdarované. A rodiče? Taktéž. Jen jim z tváře koukala malá obava, jak asi zbaví své ratolesti tygříkového nátěru. Zmínila bych i velice obohacující přednášku o totalitních režimech, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že roztáčet rock n roll na tanečním parketu se skutečně nevyplatilo, mohli jste si za to vysloužit i vězení. Italský performer nám zase ukázal jiný pohled na práci s hereckou technikou. Až na návštěvnost, ať už byla jakákoliv, byl letošní Pidifest naplněný pozoruhodnou atmosférou, jak už mezi studenty a diváky, tak mezi studentem a studentem. A za ty rozzářené tváře to skutečně stálo. Věřím, že na to všichni ještě nějakou tu chvíli nezapomeneme. Zuzana Smutková

Jedni z našich prvních absolventů, Zuzana Horová a Michal Hnátek přišli zavzpomínat na svá studijní léta a hlavně nám vypovědět, jak se s tím svým dřevěným parťákem na nitích probíjejí životem. Táňa Fischerová přijala pozvání a spolu s režisérem Jiřím Fréharem a ředitelkou Věrou Kmochovou zahájili soutěžní část festivalu. V Shakespearových lekcích lásky jsme probrali několik nestárnoucích kousků. Druhý festivalový den začal hned v deset hodin ráno. Adaptace románu KOKAIN se zabývá tématem řešení problémů dospívajících pomocí drogy. Diskuse na téma drog pokračovala odpoledne. Předposlední den zahájili Blázni a světci. I k této inscenaci jsme připojili diskusi. Tentokrát na téma postavení církví v dnešní přetechnizované době. Druhá přednáška vznikala ve spolupráci s Ústavem pro výzkum totalitních režimů. Přednášejícím byl František Stárek, bývalý disident, chartista a šéfredaktor samizdatového časopisu Vokno. Do třetího festivalového dne jsme vstoupili s Příběhy z Dekameronu v režii Jiřího Fréhara. Poslední představení celého festivalu patřilo Markýze de Merteul a Vikomtovi de Valmont, inscenaci studentů 3. ročníku, Nebezpečné vztahy. Nejlépe hodnocenou herečkou je Lucie Rusiňáková a nejlepším hercem byl vyhlášen Martin Čarný

Ať žijeee Itálieee!! Pidifestival je už zavedená kulturní akce. Má dloooouhou tradici (2 roky je poměrně dlouhá doba v dnešním rychlosvětě) a každým rokem je lepší a lepší. Proto jsem se příliš dlouho nerozmýšlela (snad jen týden) a kývla na nabídku režírovat letošní pouliční divadlo. Když jsem své rozhodnutí oznámila studentům prvního ročníku, budoucím účinkujícím v mém pouličním divadle, nadšené reakce nebraly konce. Někteří se chtěli radostí vrhnout z okna učebny v prvním patře, druzí ihned začali trénovat protáčení očních panenek. Naše počáteční nadšení však hned svlažil první problém. Jaké téma zvolit? 17 zastavení jara? 1 rok na vsi? 100 roků samoty? Pak si Kája Giacomina zhluboka povzdechla: Porcavacca!! Maledizione!!! V tu chvíli se zastavil čas. Všichni se ohlédli a jako jeden muž (v našem případě spíš žena, neboť muži jsou u nás lehce nedostatkové zboží) zvolali: To je ono!!! Itálie. Vykouzlíme italské tržiště 16. století, období vzniku přeslavné a mnou tak propagované komedie dell arte. Ihned začaly divé diskuse, kdo by co chtěl dělat a jak by si to představoval. Teorii vzniku komedie dell arte měli všichni díky mé neustálé a cílené indoktrinaci v malíčku. Všichni přesně věděli, jak to na takovém italském tržišti v 16.století vypadalo a koho tam bylo možné potkat. Začali jsme tedy rozdělovat role a úkoly. Bylo zapotřebí pouličních prodejců. Ti svými mohutnými hlasy přeřvávali jeden druhého za účelem prodat kdejaký kouzelný nápoj či jiný životně důležitý nesmysl. Několik studentů se nadšeně ujalo těchto hlasově náročných partů a hned si vymysleli, co budou nabízet: pilulky talentu, kouzelné květiny, živou vodu a zázračné objetí. Pak přišli na řadu cerretani, renesanční žebráci schopní dojmout i kašnu na náměstí. Italské tržiště žilo i hudbou, tancem a zpěvem, proto jsme také angažovali párek břišních tanečnic s hudebním doprovodem. K dotvoření celkové atmosféry nám ještě chyběla jedna emoce: strach! Potřebovali jsme vyvolat hrůzu, děs a úzkost. Hrůza i úzkost k celé show patří jako koření, jako lanýžová sůl k husím játrům. Lidé by měli mít pocit ohrožení a pomíjivosti života. Takže bylo celkem logické, že jsme o spolupráci požádali krotitele divé zvěře a jeho smečku čítající jednoho černého pantera, jednoho lva a jednoho tygra a také slavného a velmi zkušeného plivače, polykače a točiče ohně s jeho krásnou dlouhovlasou rusovlasou asistentkou. A to nejdůležitější nakonec. Herci a komedie dell arte. Nešťastná Isabela pláče nad svou neopětovanou láskou (její Lelio ji totiž převezl a na zkoušky nedorazil, takže byl škrtnut z obsazení), Harlekýn má hlad a loví mouchy, které si smaží na pánvičce, a vše to vyřeší Smeraldina svým člověčenstvím. Uvaří prima baštu a vše se v dobré obrátí.

Vzhledem k faktu, že pouliční divadlo bylo plánováno jako nestabilní a přenosná akce, bylo ještě třeba najít nějakého uměleckého vedoucího, který by organizoval všechny přesuny v rytmu pozitivního pochodu. Této role se velmi laskavě a ochotně ujal student druhého ročníku Michal Šturman. Neboť měl obavy, že by nebyl dostatečně vidět i pro ty vzadu, rozhodl se vylézt na chůdy. Poctivě a pravidelně trénoval, běhal okolo školy v zahradě a vesele mával do oken učeben v prvním patře. Ve svém nadšení se rozhodl zdolat i náročnější terén, asfalt za deště. To se mu však stalo osudným, neboť došlo ke kolizi Michalových kolen a dlaní s výše zmíněným povrchem. Chůdy byly tudíž škrtnuty ze seznamu a místo nich se Michal upnul ke kytaře. Když mne není vidět, budu aspoň slyšet! Generální zkoušku jsme provedli na zahradě naší školy. S písní na rtech, Není nutno, jsme obešli část vytyčené trasy. Jakub Kropáček, vrchní to halekal, přivítal pomyslné publikum, které k našemu překvapení po chvíli nebylo pomyslné, ale skutečné, neboť z učeben začali vylézat studenti i někteří pedagogové jako syslové z děr. Dav účinkujících vytvořil svými těly kruhovitou scénu a prodejci se pustili do akce. Nabízeli, vyřvávali, slibovali, doporučovali, vychvalovali i zatracovali. Pak na scénu elegantně vpluly dvě nádherné břišní tanečnice, Klárka a Vicki, s hudebním doprovodem a rozvlnily boky i mysl mnohých. Břišní tanečnice byly vyhnány lítou zvěří a jejich krotitelem Vaškem, ze kterého šla možná větší hrůza než z jeho smečky. Pak se slova ujali cerretani, žebrali a dokazovali světu, že jsou ti největší chudáci, a proto si zaslouží nějakou finanční kompenzaci. Chvíle psychického nátlaku vystřídala uplakaná Isabela, hbitý Harlekýn a života si užívající Smeraldina. Jejich odchod ze scény podbarvovalanádherná italská píseň La danzasulmare v provedení 3 K: Káji, Kamily a Kláry za hudebního doprovodu kytaristy Michala. Celé představení vyvrcholilo ohnivou show Tomáše Morávka a bylo uzavřeno sborovým zpěvem Santa Lucia v italštině. Pak vrchní halekal zavelel k odchodu a celý soubor se přesunul na novou štaci. Při generálce nám počasí poměrně přálo. Zato v den premiéry šlo o zdraví, zejména břišním tanečnicím. Lilo i pršelo, foukalo a bylo obecně nehezky, přestože byl začátek května. Ale naši účinkující se s vervou vrhaly na své publikum a dopřávali jim potěšení ze svého umění. Byli za to náležitě odměněni potleskem, zářícíma dětskýma očima a spokojenými úsměvy maminek. Ze spolehlivých zdrojů víme, že naši účinkující byli poznáváni na ulici v civilu ještě několik týdnů po svém fenomenálním vystoupení v ulicích pražských Holešovic. Uvidíme, co nám přinese příští ročník. Už teď se těšíme, co nám naši budoucí prváci přichystají. Přejeme jim hodně úspěchů a lepší počasí. Petra Johansson BULLETIN 2013/2014

DĚTSKÝ DEN 2013

Dětský den nemusí být vždy prvního června. Kupříkladu v Pidivadle je většinou jindy a zdarma, se spoustou pohádek, soutěží a dárků Letohradská 44, Praha 7 Letná www.pidivadlo.cz www.vosherecka.cz

Michal Hnátek: Baví mě kočovný život Potkali jsme se v létě v Institutu CEVRO právě tady získalo prostor pro letní hraní divadlo Puls (dříve Kulich). S Michalem Hnátkem, který kromě hraní bavil diváky svými autorskými písničkami, jsme si povídali o jeho studiu na VOŠH, kde byl jedním z mála kluků-loutkářů. Díky tomu si vyzkoušel leccos, nejen v rámci různých skupin na vošce, ale i po jejím absolutoriu. Jak ses dostal k loutkařině? Vzpomínám si na to tak, že jsem chtěl jít původně studovat činoherní herectví. Ale tenkrát byla možnost dělat přijímačky na oba obory, tak jsem to zkusil, s tím, že komise určí, k čemu mám lepší dispozice. Když mi nabídli loutkařinu, chvíli jsem váhal, jestli do toho mám jít, jestli to má cenu. Ale pak jsem to zkusil, začalo mě to hrozně bavit a tak jsem u loutkařiny zůstal. Kluci byli na loutkařině úzkoprofilové zboží, takže myslím, že jsi měl docela dost šancí hrát a leccos si vyzkoušet. Na čem konkrétně ses podílel? My jsme jako skupina měli možnost zapojit se hned od začátku studia do provozu naší stálé scény a tvořit tam převážně program pro děti. Udělali jsme několik pohádek, já konkrétně pohádku Kocour v botách, kterou jsme nastudovali v rámci předmětu párové loutkové divadlo (a hrajeme ji dodnes). V rámci hlavního oboru jsme vytvořili taky pro děti pohádku Měsíčník, Slunečník a Větrník. Vedle těchto představení pro děti jsme udělali také jedno večerní Ve dnech 25. 28. 4. 2013 se konaly již 51. poděbradské dny poezie, které jsou jediným profesionálním česko-slovenským festivalem přednesu poezie a prózy. Letos se poprvé konaly pod záštitou Herecké asociace. představení pro dospělé, na které vzpomínám hrozně rád. Jmenovalo se to Zpátky na stromy, dělali jsme to kompletně s loutkami typu muppets (to jsou maňásci a zároveň mimické loutky, které můžou otvírat pusu). To byla věc, kterou jsme si hodně užili, protože jsme se na tom podíleli vlastně od začátku. Byla to adaptace knihy Roye Lewise Co jsme to tátovi provedli, my sami jsme si to upravovali, dramatizovali a dělali loutkový plán pro inscenaci. Na scéně jich skákalo deset najednou, my jsme je animovali a doplňovali hlasy. Byl to zkrátka takový hezký pračlověčí příběh a pokud se pamatuju, mělo to dost velký divácký úspěch. Hrál jsi se spolužáky nejen na škole, ale dá se říci, že po absolutoriu se vaše spolupráce ještě rozšířila v Pulsu i jinde... Já jsem společně s Bárou Červenkovou a Míšou Hradeckou, které se doteď věnují loutkám, byl o ročník níže, než zakladatelé divadla Kulich. Přizvali mě na konci druháku, v té době jsem skončil praxi v Divadle Spejbla a Hurvínka, kam jsem se také dostal přes školu. Na tu mimochodem taky rád vzpomínám, i když ne vše mi tam sedělo byla to dobrá zkušenost. Takže jsem tam skončil a rozhlížel se, co dál. Zeptali se, jestli s nimi chci hrát, a od té doby to s nimi táhnu. První inscenací byli Piráti, které hrajeme dodnes, další pohádka o Zlaté rybce, horror Příšerné příběhy strýce Montaguea, nebo věci pro dospělé, jako Let č. 321 nebo Ulity. Kromě praxe s loutkami máš i činoherní a muzikantské schopnosti. To se pro podobný typ představení hodí, a jak vím, pilně jich využíváš. Kromě Pulsu hraju ještě v divadle Elf. To je taky zajímavý soubor, který se nějak přirozeně vytvořil po škole. Učil mě Honza Prokeš, s nímž jsem ve druháku dělal Kocoura v botách, a pak si mě s dalšími spolužáky přizval do souboru. Honza Prokeš měl už předtím letité zkušenosti se zájezdovým divadlem, a v tom pokračuje i s námi. Jezdíme po školách, po školkách, oblastních divadlech a kulturácích. Zkrátka, kde se dá. Je to trošku jiný styl než divadlo Puls, což je spíše kolektivní záležitost. Hrajeme většinou párové divadlo o dvou lidech, tradičnějšího typu. Ale v poslední Festival byl nabitý bohatým programem. První večer byl věnován tvorbě inspirované poezií: vystoupili i bývalý pedagog VOŠH Radim Vizváry s naší absolventkou Annou Kukuczkovou v pantomimickém nokturnu Poetické extravagance. Anna nyní studuje na HAMU pantomimu a zdá se, že je nejvýraznější Vizváryho žačkou. Jejich vystoupení mělo velký ohlas. V programu pro děti zazářili naši absolventi loutkáři Zuzana Fricová a David Garcy spolu s Janou Macíčkovou v představení, které stále ještě hrají v Pidivadle Hra o Pejskovi a Kočičce. Nadšeně je sledovalo více než 400 dětských diváků. Páteří poděbradského festivalu je recitační soutěž určená mladým profesionálům, studentům hereckých škol a pozvaným laureátům amatérských soutěží. Celkem se soutěže zúčastnilo na 60 mladých umělců, z toho dvě studentky VOŠH Lenka Kocáková a Julie Houfková. Nezískaly sice žádnou z cen, zato době se už taky snažíme zapojovat modernější prvky. Nejnovější inscenace Jezinky bezinky se skládá ze tří pohádek, jednak Erbenova a Hrubínova Smolíčka a pohádky Aloise Mikulky O jelenovi s kulometem. Chceme to dělat tak, aby to bavilo děti i dospělé, aby si tam každý našel něco pro sebe. Tím ale tvé divadelní aktivity nekončí, že? Ano, mám nějaké projekty mimo ty dva jmenované. Do konce minulé sezony jsem hostoval v Divadle na prádle v Obchodníkovi s deštěm, kde jsem měl malou roličku šerifa. Ta role mě strašně obohatila, spolupráce se staršími zkušenějšími herci byla báječná zkušenost. Na konci sezony proběhla derniéra, ale štěstí se na mě usmálo, a od srpna začínám zkoušet s Kabaretem Caligula v režii Jakuba Sommera představení Panzerfaust. Takže mi to tak krásně vychází, jeden projekt skončí a druhý začne. Dá se podle tebe herectvím takového typu uživit? Myslím, že by se dalo, kdybych se snažil víc prodávat ta naše představení z Elfu. Ale já k tomu hraní mám ještě mimoherecký vedlejšák, takže jsem v klidu. Ale herecké věci určitě nechci opustit, chci si postupně budovat určitou zkušenost a někam se posunout. Takže se ti podařilo spojit své nejrůznější zkušenosti jak z oblasti loutkařiny, tak odjinud. Hodně mě baví právě ta různorodost práce. Nejde jen o konkrétní inscenace, ale i o to, že se podíváme na různá místa po celé republice. Baví mě různé prostory, různí lidé, a také to, že mám možnost podívat se po městě, kde jsem ještě nebyl a kam bych se možná bez divadla nepodíval. Hrát pořád to samé na jednom místě by mě asi nenaplňovalo, baví mě kočovný život. Zatím Jana Soprová Školní a mimoškolní aktivity v uměleckém přednesu si odnesly důležitou životní zkušenost. Součástí festivalového programu je také cyklus Vizitky, který sestává z pořadů hereckých škol. Naši studenti 2. ročníku Michal Dadura, Nela Friebová, Markéta Javorková, Miroslava Lukášová, Tereza Páclová a Eva Pechová nastudovali pro tuto příležitost v hodinách uměleckého přednesu v mé režii komorní pásmo poezie Wisławy Szymborské a Charlese Bukowského Ženský portrét. Bohužel nakonec na festival nepřijeli, a přišli tak o možnost reprezentovat VOŠH na tomto prestižním fóru. Na Poděbradských dnech poezie se udílejí každoročně i prestižní Křišťálové růže, nej-

vyšší ocenění v oboru uměleckého přednesu. Naše dlouholetá pedagožka Nina Divíšková ji získala již v roce 2004. Letos si do Poděbrad přijela zasadit živou růži do vzkvétajícího rozária poděbradského zámku, kam v posledních letech všichni držitelé Křišťálových růží sázejí své růžové keře. Nebyla sama, letos si svou růži zasadili i Libuše Šafránková, Josef Abrhám, Jan Přeučil a Luděk Munzar. Umělecký přednes je krásná, ale těžká disciplína a mně velice těší, že mohu na škole umělecký přednes po všechny ty roky učit. Díky recitaci se budoucí herci naučí pracovat s přednesovým textem, partneřit s publikem a hluboce rozvíjet své hlasové i jiné dispozice a výrazové prostředky. Osvojí si rozdíly a nuance slovního jednání při uměleckém přednesu a herecké akci. To vše je může posílit v práci na sobě a přinese jim to nesporný užitek v umělecké praxi. Takovou malou praxí je v prvním ročníku naše vystupování v mateřských školkách s vyprávěním pohádek. Pro výuku uměleckého přednesu je to důležitý moment, kdy si mohou studenti vyzkoušet využití bohatých, až extrémních výrazových prostředků a hlavně poznají nejvlastnější podstatu kontaktu s publikem. Děti jsou velmi vděční diváci, jen když si je dokážete získat. A to chce velkou energii i soubor nemalých dovedností. Letos v červnu jsme navštívili tři vybrané mateřské školky. Pohádky studenti vyprávěli vždy v bloku po čtyřech až pěti pro starší a mladší děti. To proto, že malé dítě vydrží s pozorností nejvýše 10 minut. Studentům se podařilo získat jejich pozornost vždy na více než půl hodiny. A i ty nejmenší pak žadonily, že by chtěly ještě... Skupina 1DC splnila ještě jeden úkol a ne malý: nastudovala v mé režii ve spolupráci s Petrou Johansson a Květou Plachetkovou pro Pidivadlo dramatizaci knihy Zdeňka Svěráka TATÍNKU, TA SE TI POVEDLA. A skutečně se jim povedla. Zkoušeli i hrají s velikým entuziazmem. Pro malý počet studentů v této skupině jsem musela hru přepsat a zapojit loutky v rolích dětí Petříka a Petrušky. Zdařilé muppety zhotovil Dušan Soták. Studenti se jich ujali bravurně a jak jinak s velkým nadšením a oživují je tak vtipně, že působí jako živé. Premiéra i první repríza hercům přinesly zasloužený ohlas u malých i velkých diváků. Teď už je čeká po dva roky řada repríz. Snad se přijde podívat i slavný autor, který před deseti lety navštívil v Pidivadle první nastudování dramatizace své oblíbené knížky a moc se mu to tehdy líbilo. A co nás čeká? Naši studenti i čerství absolventi se zúčastní na podzim českého kola 8. mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů, kde za 14 let trvání tohoto klání získali mnoho ocenění, a na jaře určitě pojedou na Poděbradské dny poezie. Snad se podaří navázat na úspěchy z minulosti i tam. Tak jim držme palce! Marta Hrachovinová v adventu, že je třeba se zastavit, vydechnout a myslet na své bližní. Hru nastudovala režisérka Marka Míková za hudební pomoci Ivany Štréblové. Těšíme se na vás v Pidivadle. Druhý ročník vás zve: Poněkolikáté se vracíme v Pidivadle k biblickému příběhu Komedie vánoční o narození Krista pána. Tentokrát v loutkové podobě s činoherci. Krásné koledy vám připomenou STÁLÁ SCÉNA VYŠŠÍ ODBORNÉ ŠKOLY HERECKÉ www. pidivadlo.cz Letohradská 44, Praha 7-Letná

Jen duše dává zpívání smysl IVANKA ŠTRÉBLOVÁ-BERNÁČKOVÁ, PEDAGOG ZPĚVU NA VOŠH 20 LET Na VOŠH učíš od samého začátku. Je rozdíl mezi tvými začátky a současností? Dvacet let je velký kus života. Začínala jsem trochu z donucení. Kolega Jiří Šlupka Svěrák byl paní ředitelkou Kmochovou osloven, zda by neučil na nově vzniklé VOŠH hudební a pěveckou přípravu. Protože byl pracovně vytížený, obrátil se na mě. Já jsem právě po dlouhých letech v jazzrockové skupině C a K Vocal končila jako její stálý člen a chtěla se nadále věnovat především klasickému zpěvu. O učení jsem opravdu vůbec neuvažovala. Důvodem mé nechuti k vyučování bylo hlavně to, že práci s lidským hlasem považuji za velice zodpovědnou činnost. Dodnes nechápu mladé absolventy konzervatoře nebo AMU, že se rovnou sebevědomě vrhají do výuky druhých. Každá pedagogická činnost je nepochybně dlouholetým hledáním. Výuka zpěvu vyžaduje velkou opatrnost při cvičení hlasivek, v závislosti na rozvoji dechové funkce a využití emocí. Je to postupné sbírání zkušeností a nelze tvrdošíjně trvat na tom, že cvičení, které je dobré pro mne, musí nutně pomoci každému. Kolik studentů prošlo tvými hodinami? Časem jsem si práci se studenty oblíbila a začala se vždy po prázdninách těšit na nové Krásných dvacet let Dvacet let je v lidském životě poměrně dlouhá doba. A přece se zdá, jako by to bylo včera. Šéfredaktorka časopisu Amatérská scéna hledala někoho na korektury. Moje vzácná přítelkyně, ohromná divadelnice, dramaturgyně a později i pedagožka naší školy Jarmila Černíková-Drobná doporučila mě. Tak jsem se poprvé potkala s paní PhDr. Věrou Kmochovou, energickou dámou s hlavou plnou velkolepých nápadů a snů. Bylo to krátce po sametové revoluci a všichni jsme tehdy měli hlavy v oblacích. Představovali jsme si, jak uskutečníme to, k čemu jsme dosud neměli příležitost. Měli jsme nejen velké plány, ale i spoustu entuziasmu. Ne každý si ale dokáže jít za svým. Mnohý se vzdává na první překážce, další o plánech jen mluví a hledá výmluvy, proč to či ono nejde. Paní Věra Kmochová do této skupiny nepatří. A právě proto dokáže své sny proměnit v realitu. Asi jsem to už tenkrát vycítila. Když se mi svěřila s nápadem otevřít soukromou hereckou školu, věřila jsem od počátku, že se jí to podaří. A cítila jsem se poctěna tím, že mě k tomu přizvala. Začínali jsme ve dvou místnostech v Senovážné ulici, v domě s pavlačemi, kde nebylo prakticky žádné zázemí. Ale byli tu první studenti, a ti nás naplňovali vírou, že to má smysl. Tak trochu jsem si splnila dětský sen být učitelkou. Po dvaceti letech v novinovém deníku to byla velká změna. Musela jsem vytvořit plán toho, co je pro naše studenty důležité, co je naučit, protože to byli budoucí herci a moderátoři, nikoli novináři. A musela jsem se naučit stát před třídou mladých na prahu dospělosti a umět s nimi komunikovat. Musím se přiznat, že ač jsem dlouhé roky hrála ochotnické divadlo, měla jsem obrovskou trému. Na každou hodinu jsem se několik hodin doma připravovala, do černého sešitu, který mám dodnes, jsem si psala doslova, co budu v hodině říkat, měla jsem obavy, že nedokážu odhadnout, kolik učiva dokážeme v jedné vyučovací hodině probrat, že tam budu stát před studenty prvňáčky. Samozřejmě je důležité, jaký má student hlas, jakou disponuje hudebností nejpodstatnější je však vždy jeho lidská stránka. Pedagogická činnost přináší radosti i traumata pro toho, kdo ji bere vážně a chce dělat co nejlépe. Na otázku, kolik studentů prošlo mými hodinami, neznám přesnou odpověď, ale bylo jich opravdu hodně. Důležité je, zda si z hodin odnesli co nejvíce pozitivního. Spoustu bývalých studentů bere člověk postupem let už spíše jako přátele. Ovšem, bylo i pár těch, s nimiž jsme si přes veškerou snahu tak docela nesedli. Tvoje působení na VOŠH nejsou jen hodiny zpěvu, ale taky vystoupení pro handicapované spoluobčany. Co tě k tomu vede? Školních charitativních akcí bylo za ta léta opravdu dost a většinou přinášely radost a uspokojení posluchačům, studentům i mně. Pro studenty je přínosné, i když ne vždy zrovna veselé, setkávat se s diváky, s nimiž si osud častokrát nehezky zahrál, ať už to jsou bezdomovci, postižené děti, nebo senioři v domovech důchodců. Setkání mladých, krásných, ambiciózních lidí s tvrdou realitou může být hodně drsné. Musejí nové zážitky v sobě zpracovat a uvědomit si ono memento: všeho dočasu, co jste nyní vy, byli jsme i my, co jsme nyní my, můžete být i vy. Na co se můžeme těšit? Zpěv rozhodně není nejdůležitější věcí na světě, každému také není dáno se jej naučit, a mnozí po tom ani netouží. Avšak pociťuje-li člověk silnou touhu zpívat proto, aby svým zpěvem něco sdělil někoho potěšil, dokonce vlil chuť do života, pak má zpěv opravdu kouzelnou moc. Technika je důležitá, ale jen duše dává zpívání smysl. Proto jsme se studenty chodili zpívat lidem, kteří v životě moc štěstí nemají. Protože takových lidí, bohužel, neubývá, budeme se jim snažit i nadále přinášet trochu radosti. Zuzana Beranová a nebudu vědět, jak dál. A že to na mně všichni poznají. Nevím, jestli to děti poznaly, ale nikdy mi to nedaly pocítit. Naopak, od začátku jsem se před nimi i mezi nimi cítila příjemně, někteří z nich za mnou přicházeli i se soukromými starostmi a chtěli poradit. To mě velmi povzbudilo a začala jsem v skrytu duše doufat, že mi věří nejen jako pedagogovi, ale jako člověku, že mě prostě berou. Ona ta důvěra je podle mého názoru a dnes i podle mých zkušeností to nejdůležitější. Samozřejmě vždycky se najde někdo, pro koho to neplatí. Není na světě člověk ten, co by se zalíbil lidem všem I to je ale důležité. Tehdy člověk zapochybuje sám nad sebou, přemýšlí a hledá, jak studenty zaujmout jinak, jak je probudit, povzbudit. Jsou mezi nimi často introverti, kteří se stydí zveřejnit své myšlenky, vymlouvají se, proč nenapsali úkol, když ho napíší, nechtějí ho přečíst před třídou. Ale když je povzbudíte, když pochopí, že s podobnými zábranami bojují i spolužáci, a hlavně, když se jim úkol povede a ocení to celá třída, jsou šťastní. Já s nimi. Ten pocit jsem zažila už mnohokrát, a je to krásné. Dvacet let je dlouhé období a svádí to k bilancování. Ale já nechci bilancovat, spíš bych ráda zavzpomínala, co všechno nás potkalo. Tak především jsme se přestěhovali díky nezměrnému úsilí paní ředitelky do kouzelného domečku U pumpy v Michli. Konečně jsme měli několik učeben, území, které bylo jenom naše, s útulným dvorečkem, který byl mimo jiné svědkem prvních absolutorií, když se tu budoucí diplomovaní specialisté nervózně připravovali na to, jak předstoupí před zkušební komisi. A hlavně tu byla pumpa. Věčně obsypaná studenty, k nimž se často připojili pedagogové místo neformálního setkávání. Taky jsme tu jednou natáčeli dokument jako práci pro autorský seminář: Byla to parodie televizního pořadu Na stopě a jedna studentka hrála šlapku u silnice. Její spolužák s kamerou byl u pumpy a točil. Nejspíš byla ta dívka přesvědčivá,

protože k ní přistoupil náhodný starší kolemjdoucí a začal jí domlouvat, aby se v životě věnovala něčemu užitečnějšímu a mravnějšímu. Pak jsme se přestěhovali do budovy bývalé mateřské školy v Hadovité. Ale to už jsme v současnosti, i když postupem let se to tu taky značně změnilo. K jedné budově přibyla druhá, vznikl malý divadelní sál, učebna IT, automat na kávu, skříňky pro studenty, studovna Ale změnili se také studenti? Nejspíš ano, protože celá společnost se neustále vyvíjí. Zatímco ti v prvních ročnících před dvaceti, devatenácti, osmnácti lety přicházeli do školy s tím, že chtějí v životě rozhodně pouze hrát divadlo (a ne každému z nich to vyšlo), později se tu začali objevovat stále více takoví, které lákalo právě moderování. A naše škola byla jediná v republice, která nabízela obor, který měl slovo moderování už v názvu. Dosud jsem se věnovala především vnějším podmínkám ve škole. Ale co předmět Autorský seminář a stylistika? Jak se za ty roky výuka proměnila? Vždycky jsem vycházela z myšlenky, že naši studenti nejspíš netouží stát se novináři, protože by v takovém případě šli studovat žurnalistiku, nikoli obor Dramatické umění a moderování. Ale jako herci mohou dostat šanci uplatnit se také jako moderátoři, a mnozí přicházejí do školy s tím, že právě moderování je to, co je láká. A moderování, to je především práce s textem. Je to příležitost stát před lidmi sami za sebe, nikoli být schovaní v dramatické postavě, kterou pro ně někdo napsal a oni ji mají jen naplnit. Proto se v hodinách AUS tolik věnujeme zvládnutí těch jednodušších novinářských žánrů, proto se snažím, aby pochopili novinářské myšlení při zachycení reality a smysl práce publicisty. A aby se dozvěděli také něco z historie. Před dvaceti lety jsme si vystačili s tužkou a papírem, případně s magnetofonem. Ta doba už je dávno pryč. Dneska si výuku bez počítače a další techniky neumím ani představit. Nenosím domů plnou tašku papírů s úkoly, nejednou psanými rukou a nerozluštitelným rukopisem, leckdy bez podpisu. (I když takové výjimky se najdou i dnes.) Na druhou stranu stačí, aby technika stávkovala, a jsme jako bez rukou. Prostě každá mince má svůj rub a líc. Je pro mě nepředstavitelné, že bych stála před třídou a 45 respektive 90 minut vedla monolog. Že by si pilní studenti jen zapisovali poznámky, ti méně pilní si případně četli knížku, nebo se pod lavicí připravovali na hodinu třeba angličtiny. Proto jsem ráda, že AUS je opravdu seminář, že pracujeme společně, teorii si ověřujeme v praxi. A pořád vymýšlíme něco nového. Před lety jsme si jen tak v hodině vyzkoušeli přípravu text- -appealového programu, jakési mystifikační oslavy narozenin. Před několika lety jsme zase vymysleli talk-show Zubení a měli jsme ve škole několikzajímavých hostů, kupříkladu pana režiséra Karla Smyczka, herce Miroslava Táborského, dramaturga České televize Ondřeje Šrámka, zpěváka Davida Krause, herečku Zuzanu Kajnarovou, několik úspěšných absolventů školy, např. Lukáše Hejlíka, Jardu Kollera, Vlaďku Něrgešovou, Mirka Šimůnka I když naše Zubení nahradil později Červený koberec v Pidivadle, studenti mají možnost si svoji talk-show nebo rozhovor s hostem vyzkoušet nanečisto v hodině AUS i nyní. Mezi svými, jen před svými spolužáky. Když se něco nepovede na jedničku, nevadí, je to zkušenost a poučení pro příště. S loňským 2. ročníkem jsme taky připravili Talentovky nanečisto. Původně scénář vznikl pro charitativní organizaci, která chce pomáhat nadaným dětem z dětských domovů, aby mohly studovat. Bohužel projekt se nám tehdy nepodařilo zrealizovat. Ale byl připravený, a proto jsme zajásali, když nám paní ředitelka umožnila představení uskutečnit v květnu na letošním Pidifestu. Jen je škoda, že přišlo opravdu velmi málo diváků z okruhu mimo školu. Ale nezoufáme, jsme připravení kdykoli znovu nastoupit. Třeba pro studenty středních škol, nebo v rámci Dne otevřených dveří VOŠH. V Pidivadle jsme se bavili všichni v hledišti i na jevišti! Prázdniny kvapem utíkají a začátek nového školního roku už je na dosah. Už se těším na letošní druháky a samozřejmě jsem zvědavá na nové prváky. Jací budou? Budeme si rozumět? Věřím, že ano. V každém ročníku se vždycky najde několik tzv. externistů. Studentů, kteří jsou příliš zaneprázdnění svými jinými aktivitami mimo školu, kteří údajně nemají čas přicházet pravidelně na výuku AUS. Dříve jsem z toho měla opravdu těžkou hlavu. Hodně jsem se napřemýšlela, co jsem udělala špatně, v čem jsem udělala chybu. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že prostě považují AUS za okrajový předmět, že si raději pospí do deseti, než by spěchali do školy na osmou. Ne že by mě nemrzelo, že takoví studenti existují. Ale dneska už vím, že je to především jejich škoda. Že jim škola dává možnost něco se naučit a něco si v hodinách vyzkoušet. A je to jen jejich věc, že toho ne- chtějí využít. Naopak velkým potěšením pro mě je, když se po čase setkám s některým z našich absolventů, který pracuje v médiích, a dozvím se, že mu předmět AUS vytvořil předpoklady pro nynější uplatnění. Třeba Lucka Peterková, která má svůj pořad v pardubickém rádiu, prý má v šuplíku v psacím stole v rádiu sešit s poznámkami z AUS a občas si v něm čte. Jedna studentka mě zase požádala, zda bych nezkontrolovala před odevzdáním seminární práci jednomu jejímu kamarádovi, který studuje žurnalistiku na soukromé vysoké škole. Součástí práce byly vlastní články konkrétních žánrů. Ty, které napsala za svého kamaráda ona dívka, byly naprosto v pořádku. Jeho bohužel nikoli. A ještě se divil, jak to, že to ona tak umí. Je mi líto, že je to na vysoké škole nenaučí, ale mám radost, že naši absolventi to zvládají. Ostatně těch, kteří úspěšně moderují nebo pracují v rozhlase či televizi, je poměrně dost. Tak jakých bylo těch dvacet let? Krásných. Na prahu třetí dekády se těším, že k nim ještě přibudou další. Že poznám další krásné mladé lidi, kteří mě zaujmou svým pohledem na svět, se kterými si budu mít o čem povídat, se kterými mi bude dobře. A které snad taky něco naučím, budou-li chtít. Zuzana Beranová Nově otevřená naše-vaše kavárna Počátkem května se v Pidivadle udála taková malá změna, totiž že jsme my, bývalé studentky Vyšší odborné školy herecké, sestry Danosovy, též známé jako Danosky či prostě jen dvojčata, převzaly tamní divadelní kavárnu. Vzhledem k tomu, že doba zahájení provozu pod novým vedením, čili pod námi, připadla právě na začátek května, musely jsme se smířit s tím, že na kýžené změny nezbude mnoho času. Že to bude pouhých osmačtyřicet hodin, jsme si odmítaly připustit, a tak jsme osnovaly plány přímo nevídané. Aby se vše vydařilo, velkorysost dne by musela být nezměrná a nabídnout nám alespoň několik desítek hodin navíc, což se nestalo. Noc nebyla tentokrát, jak se říká, milosrdná, nýbrž krutá a nedovolovala nám pracovat s takovým nasazením jako ve dne, protože jsme prostě nic neviděly. Počátky prací s našimi kamarády dobrovolníky a rodiči nevolníky probíhaly ve veselém duchu, no, konce už tak šťastné nebyly. Nezřídka se stávalo, že jsme sedávali zoufalí v prachu na zemi, kolem nás jen spoušť, a my osnovaly nové plány jak utéct, bez povšimnutí a hlavně bez úklidu. Nadešel den P. Záměrně říkám den P, poněvadž to byl den premiéry divadelního představení studentů 2. ročníku Vyšší odborné školy herecké, a my zkrát-

ka musely nejpozději v pět hodin otevřít. Marně jsme přemlouvaly Piditele (Piditel=ředitel Pidivadla, pozn. Danosky), aby nám dovolil otevřít až po představení, byl neúprosný. Rozkaz zněl jasně buď teď, nebo nikdy. Dva dny nemyté, nečesané, ještě v montérkách jsme tedy otevřely. Nutno dodat, že jsme byly sice nové, ale zatím pouze provozu schopné. Plánované čerstvé croissanty a bagety jsme zkrátka napéct nestihly a vůbec jsme ještě ten večer musely hodně improvizovat a vychytávat spousty much. Dnes se již vše usadilo. Divadelní kavárna v prostorách Pidivadla je útulným, nekuřáckým prostorem, kde je možné si dát dobré kafe i něco ostřejšího, kde víno teče proudem a pivo se pije na žízeň, kde se konají kulturní večery a plánují vernisáže, kde je čtenářský koutek se spoustou zajímavých knih, kde se zkrátka člověk nenudí. Jestli nás budete chtít navštívit osobně, budeme rády, pokud rádi navštěvujete místa nejdřív virtuálně, nechť je vám naše facebooková stránka s názvem Twins café bar dobrým průvodcem. Těšíme se na vás. Danosky Mezinárodní Spolupráce STUDIJNÍ NÁVŠTĚVA ANEB TŘINÁCT ÚČASTNÍKŮ Z DESETI ZEMÍ Přesně takový počet expertů ve vzdělávání, jimž jsou studijní návštěvy pod patronací CEDEFOP určeny, dorazil v polovině dubna do Prahy. Přilákalo je téma studijní návštěvy Praxe a certifikace kompetencí v odborném vzdělávání. Pestrá skupina (po dvou účastnících z Rumunska, Británie a Itálie a po jednom z Francie, Řecka, Portugalska, Německa, Turecka, Malty a Španělska) zahájila jednání 15. dubna 2013 přímo v Domě zahraničních služeb, kde nás přivítala Mgr. Alice Müllerová za NAEP. Přichystala pro nás příjemné zázemí a my jsme se mohli pustit do práce. Naše vlastní prezentace o klíčových kompetencích studentů a absolventů odborných škol, stěžejním tématu studijní návštěvy, certifikaci v odborném vzdělávání doplnil Ing. Ladislav Koubek z Národního centra Europass informací o udělování Certificate/Diploma Supplement v ČR. Během týdenní návštěvy jsme byli hosty řady škol, které jsou členy Asociace VOŠ, a já se tak potkávala s kolegy a kolegyněmi z koordinačního výboru AVOŠ přímo na jejich výsostném území. Navštívili jsme Střední průmyslovou školu a VOŠ elektrotechnickou v Křižíkově ulici i Vyšší odbornou školu ekonomických studií a Střední průmyslovou školu potravinářských technologií v Podskalské. Ing. Jakešová, moje kolegyně z koordinačního výboru AVOŠ, nás provedla odbornými učebnami a laboratořemi, kde právě probíhaly praktické maturity, pro naše hosty zajímavá zkušenost. Letmo jsme nahlédli i do pekárny a školního pivovaru, jehož produkt jsme také později ochutnali. Paní ředitelka VOŠ herecké PhDr. Věra Kmochová (další členka KV AVOŠ) nás pozvala na divadelní představení do školního Pidivadla, na programu bylo všem srozumitelné a hlavně úsměvné představení O pejskovi a kočičce. Také jsme se mohli podívat, jak takový herec vzniká, jak pracuje s dechem a hlasem, další velmi zajímavá zkušenost. Průvodcem na Vyšší odborné škole grafické a Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici nám byl osobně pan ředitel PhDr. Jan Sehnal, rovněž člen KV AVOŠ. I tady probíhaly maturitní zkoušky, tentokrát v restaurátorských a fotografických ateliérech. Pro naše hosty jsem zorganizovala i další setkání. Ředitel Vzdělávacího institutu Středočeského kraje (VISK) Mgr. Jiří Holý a Mgr. Ingrid Vavřínková představili program podpory odborného vzdělávání. Zajímavá byla i schůzka na MŠMT. PaeDr. Pavel Kloub shrnul historii a roli VOŠ v ČR a PaeDr. Věra Kollmerová naopak představila vize do budoucna. Bc. Romana Nováčková z Hospodářské komory ČR zaměřila svou prezentaci na Národní soustavu kvalifikací a implementaci Evropského kvalifikačního rámce. Celý týdenní program doplnil koncert studentů se zrakovým postižením z konzervatoře Jana Deyla a prohlídka Valdštejnského paláce a Senátu ČR. Jsem přesvědčená, že se podařilo splnit cíl studijní návštěvy, během setkání si vyměňovat zkušenosti, diskutovat, porovnávat a třeba i kritizovat. Nezbývá než litovat, že studijní návštěvy v současné podobě jsou útlumovým programem, na druhou stranu mne osobně těší, že jsme i v této ne příliš optimistické fázi studijních návštěv s kolegy z KV AVOŠ obstáli. Alespoň naši hosté při loučení slovy chvály nešetřili. Eva Svobodová, organizátorka a členka KV AVOŠ Dobřichovice Cesta nebo rozcestí? DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV Od jara tohoto roku naše škola převzala neformální patronát nad tím, jak seznámit děti v diagnostickém ústavu v Dobřichovicích s loutkou. Jak se jí přiblížit, jak si ji vyrobit, jak ji animovat. Každý týden jsme vozili několik marionet, muppet a nebo maňásků do tělocvičny na zahradě a spolu se skupinou dětí jsme si hráli, učili jsme ji loutku vyrábět a oživit. Velkou oporou nám byla loutkářka Květa Plachetková a naši absolventi Lenka Mlýnská a David Garcy. Redakce

Dne 28. 5. 2013 proběhl v Pidivadle křest životopisné knihy naší dlouholeté pedagožky a vynikající herečky Niny Divíškové s názvem NINA s podtitulem Životní příběh herečky Niny Divíškové, kterou napsala Petra Braunová. Knihu pokřtila Táňa Fischerová a slavnostní odpoledne uvedla Jitka Smutná. Nenechte si ujít strhující příběh herečky, která hraje v divadle a v televizi víc než v mládí, a která převrátí každou pravdu zjevenou spoustou otazníků. Cesta ke slávě jí v mládí nezajímala, ale lidské životy a jejich hloubka určitě ano. Zkuste se podívat na svět jejíma očima a očima jejích blízkých. Nina se vrací do Pidivadla Významné osobnosti české kulturní scény navštívili VOŠH Jiří Krejčík zemřel 8. srpna 2013 ve věku 95 let. U filmu začínal za druhé světové války jako statista na Barrandově a s režií u krátkometrážních snímků. Mezi jeho nejznámější tituly patří Vyšší princip, Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány a Božská Ema. Vyzkoušel si i herectví, když se objevil v menších rolích v Menzelových Slavnostech sněženek a v Hřebejkových Pelíšcích. V roce 1999 dostal Krejčík Českého lva za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu. V roce 2001 převzal medaili Za zásluhy a o dva roky později na karlovarském festivalu Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Režisér Jiří Krejčík byl častým návštěvníkem Pidivadla. Jeho poslední návštěva Vyšší odborné školy herecké proběhla v srpnu 2012, kdy se v budově školy konaly kamerové zkoušky komedie Penzion pro svobodné pány, kterou Krejčík připravoval se souborem Divadla Různých Jmen. Redakce

Derniéry divadelní sezony 2012/13 LYSISTRATA ARISTOFANES Překlad: Vladimír Šrámek Režie: Rita Jasinská Hudba: Zdeněk Dočekal Texty písní: Robin Král Choreografie: Lucie Albrecht Pedagogické vedení: Kateřina Pindejová Pěvecká spolupráce: Galla Macků Hlasová spolupráce: Miroslav Dvořák Scénografie: Natalie Matvijenková Mírně obscénní antická komedie přetavená do vášnivého muzikálu! Jsou ženy bezbranné jen proto, že nemají zbraně ze železa? A která válka bude pro athénské muže obtížnější? Ta proti Spartě, nebo ta s jejich vlastními ženami? Zkrátka a dobře: Starejte se, ať se vášeň řádně nasytí! Jenom tak se vystříháte krveprolití. Hrají: Přemysl Bílek, Karel Byczanski, Dominika Býmová, Martin Čarný, Eliška Dohnalová, Tereza Kaucká, Filip Kráčmar, Kateřina Kryčová, Karel Pokorný j. h., Nikola Rejlová, Lucie Rusiňáková, Lucie Šmejkalová VYUČOVÁNÍ DONY MARGARIDY ROBERTO ATHAYDE Překlad: Valeria Sochorovská a Karel Vondrášek Režie: Karel Kříž Hudba: Vladimír Franz Výprava: Kristina Matre Pohybová spolupráce: Ludmila Bílková Monodrama pro věčné učitele a studenty. Nejslavnější donou Margaridou, která obecenstvo považuje za své žáky, byla Annie Girardotová, pro niž brazilský autor Roberto Athayde hru napsal. V Pidivadle se v titulní roli představí Jaromíra Mílová. Hrají: Jaromíra Mílová j. h., Jan Komberec, Karel Pokorný j. h. SESTUP ORFEŮV TENESSEE WILLIAMS/ EVA PRCHALOVÁ Překlad: Jan Grossman, Jiří Kolář Režie a výběr hudby: Aleš Bergman Dramaturgie: Eva Prchalová Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Eva Prchalová Scéna a kostýmy: Pavla Kamanová Maloměstské prostředí plné pokrytectví, závisti, klepů a skrytých vášní. Odlišnost jako zdroj konfliktů Včera stejně jako dnes, ať už na americkém Jihu, nebo českém severu. Šestadvacetiletý Jan se v den svých narozenin rozhodne změnit svůj život. Nasedne do vlaku, jehož konečná stanice je láska, ale i nedorozumění. Maloměšťácké vztahy, rasismus, zoufalost lidského žití. Hrají: Veronika Bártová, Tereza Braumová, Šárka Býčková, Martin Cikán, Viktorie Hásková, Mária Holbová, Barbora Jánová, Adéla Koutná, Philipp Kraiczy, Kornelia Ševčíková, Lukáš Vychopeň, Michal Žižka Letohradská 44 DÁMSKÝ KREJČÍ GEORGES FEYDEAU Překlad: Michal Lážňovský Režie, scéna a kostýmy: Mikuličky Hudba: Alexander Kaška Dámský krejčí je rozverným příběhem lékaře, který s neobyčejnou invencí skrývá četné nevěry před svou důvěřivou manželkou a podezíravou tchyní. Aby svá milostná dobrodružství co nejvíce utajil, pronajme si pro schůzky byt bývalou krejčovskou dílnu. Okolnosti ho ale přinutí předstírat, že je dámským krejčím. Hrají: Alexander Andrejs, Hana Chlebcová, Václav Czeczotka, Klaudia Gáborová, Julie Houfková, Milan Mikulčík j. h., Michaela Patočková, Petra Rjapošová, Patrik Šimůnek, Šárka Srkalová, Jiřina Vlková, Pavlína Žďánská NEBEZPEČNÉ VZTAHY CHRISTOPHER HAMPTON Překlad: Vladimíra a Ladislav Smočkovi Režie: Rita Jasinská Scénografie: Rita Jasinská Choreografie: Lucie Albrecht Hudba: Martin Čarný Hlavní role patří Markýze de Merteul, kruté a noblesní dámě, a pařížskému milovníkovi Vikomtovi de Valmont. Tito dva spolu rozehrají ostrou šachovou partii a jako figurky použijí osoby, které jim nejvíce důvěřují. Jejich hra s lidskými osudy pro pouhý rozmar, pomstu a pobavení se i jim může stát osudnou. Aristokracie dosáhla takového stupně dekadence, zhýralosti a bohatství, že to bylo nesnesitelné. Ale dnes je spousta zemí, v nichž panují takové podmínky, a nakonec to snad přesto nesnesitelné není. Christopher Hampton Hrají: Přemysl Bílek, Karel Byczanski, Dominika Býmová, Martin Čarný, Eliška Dohnalová, Tereza Kaucká, Filip Kráčmar, Kateřina Kryčová, Nikola Rejlová, Lucie Rusiňáková, Lucie Šmejkalová WE ARE THE TALENTS! HELENA ELIÁŠOVÁ Režie: Pavel Khek Pěvecká spolupráce: Eliška Weissová Choreografie: Libuše Králová, Svatava Milková Pedagogické vedení: Tomáš Petřík Klavírní doprovod: Linda Winterová Bláznivá hudební komedie divákům odkrývá zákulisí mediálního fenoménu dnešní doby, talentových soutěží. Šest finalistek zcela rozdílných charakterů doufá, že jim výhra v soutěži změní život, že jejich starý život vymaže a otevře dveře do zářivé budoucnosti. Hrají absolventi VOŠH: Magda Hniličková, Ewa Hronková, Šimon Knápek, Taťána Krchovová, Linda Svobodová, Jana Trojanová, Lenka Vacvalová