TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Centrum dalšího vzdělávání Jaroslava Syrovátková Evropská unie Liberec 2007

J. Syrovátková - 2007 2

Obsah: 1. Úvod...6 2. Definice Evropské unie... 7 3. Historické etapy vývoje Evropské unie... 8 3.1 Evropské společenství uhlí a oceli... 8 3.1.1 Institucionální členění ESUO... 9 3.2 Evropské hospodářské společenství (EHS)... 10 3.3 Evropské společenství atomové energie... 10 3.4 Celní unie... 13 4. Evropská integrace...14 4.1 Integrační přístupy... 14 4.2 Integrační stupně... 15 4.3 Základní mezníky historie evropské integrace... 16 5. Příčiny evropské integrace po roce 1945...19 5.1 Osobnosti evropské integrace po roce 1945... 19 5.1.1 Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli... 19 5.1.2 Winston Leonard Spencer Churchill... 20 5.1.3 George Catlett Marshall... 21 5.1.4 Dr. jur. Robert Schuman... 22 5.1.5 Konrad Hermann Josef Adenauer... 24 5.1.6 Alcide de Gasperi... 24 5.1.7 Charles de Gaulle... 25 5.1.8 Paul - Henri Spaak... 25 5.1.9 Walter Hallstein... 25 5.1.10 Altiero Spinelli... 25 6. Mastrichtská smlouva...27 7. Tři pilíře Evropské unie...28 7.2 I. pilíř Evropské unie... 28 7.2 II. pilíř Evropské unie... 31 7.3 III. pilíř Evropské unie... 33 7.4 Klíčové politiky Evropské unie... 35 7.4.1 Zemědělská politika... 35 7.4.2 Regionální politika... 35 7.4.3 Výzkumná politika... 35 3

7.4.4 Politika ochrany životního prostředí... 36 7.4.5 Sociální politika... 36 7.4.6 Humanitární politika... 36 8. Členské státy Evropské unie...37 8.1 Kandidátské země... 37 8.2 Další rozšiřování Evropské unie... 38 8.3 Státy, které nevstoupily do Evropské unie... 38 9. Evropský hospodářský prostor...39 10. Symboly Evropské unie...40 10.1 Evropská hymna... 40 10.2 Evropská vlajka... 40 10.3 Den Evropy... 41 10.4 Heslo Evropské unie... 42 11. Jednotná měna Evropské unie...43 11.1 Eurobankovky... 46 11.1.1 Ochranné prvky eurobankovek... 46 11.2 Euromince... 47 11.2.1 Ochranné prvky euromincí... 47 12. Euroregiony...48 12.1 Euroregiony v České republice... 49 12.1.1 České euroregiony... 49 12.2 Mapa Euroregionů v České republice... 50 13. Knihy Evropské unie...52 13.1 Zelené knihy... 52 13.2 Bílé knihy... 52 14. Dny evropského dědictví - European heritage days (EHD)...55 15. Zapojení států Evropské unie do institucí...58 15.1 Zapojení do Organizace spojených národů... 58 15.2 Severoatlantická Aliance... 59 15.3 Mezinárodní obchodní středisko... 60 15.4 Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj... 60 15.5 Světová obchodní organizace... 61 16. Smlouvy Evropské unie...62 16.1 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění... 62 4

16.2 Bezvízové smlouvy... 63 16.3 Schengenská dohoda... 63 16.4 Dohody o podpoře a ochraně investic... 65 17. Senioři v Evropské unii...67 17.1 Důchodový systém v České republice... 67 18. Dělba pravomocí v Evropské unii...84 18.1 Evropský parlament (European Parliamant)... 84 18.2 Rada Evropské unie (Rada ministrů) The Council of the European Union... 87 18.3 Evropská rada... 89 18.4 COREPER Výbor stálých zástupců (Comité des représentants permanents)... 91 18.5 Mezivládní konference... 93 18.6 Hospodářský a sociální výbor (European Economic and Social Committee)... 93 18.7 Výbor regionů (The Commitee of the Regions)... 96 18.8 Konvent o budoucnosti Evropské unie (European Covention)... 98 18.9 Evropský ombudsman... 100 19. Orgány výkonu práva Evropské unie...102 19.1 Komise (Evropská komise, Komise ES) The European Commission... 102 19.2 Agentury... 105 19.3 Soudnictví Evropské unie... 106 19.3.1 Soudní dvůr... 106 19.3.2 Soud prvního stupně... 106 19.4 Účetní dvůr... 106 19.5 Evropská centrální banka... 106 19.6 Evropská investiční banka... 107 19.7 EUROPOL... 107 19.7.1 Eurojust... 107 19.7.2 OLAF... 107 20. Jazyky používané v Evropské unii...108 21. Rozpočet Evropské unie...110 Seznam použité literatury...112 Příloha...114 5

1. Úvod Myšlenka společné Evropy je velmi stará. Vždyť i své jméno Evropa odvozuje od jedné postavy řecké mytologie. V historii byla již řada pokusů o vytvoření jednotného politického i státního rámce. Potěšitelné je to, že do těchto snah se zapojila také řada Čechů. Velmi známými jsou například integrační snahy českého krále Jiřího z Poděbrad, který již v roce 1462 vytvořil listinu CONGREGATION CONCORDIE vydaná ve spolupráci s Antoniem Marinim, v níž je položena myšlenka mezinárodního společenství evropských zemí. Cílem Jiřího z Poděbrad bylo omezení vlivu papeže a upevnění postavení kališníků, avšak hlavním důvodem bylo hrozící nebezpečí tureckých výpadů do Evropy. První myšlenky o sjednocené Evropě se objevují již v roce 1713 zveřejněním plánu Abbé de Saint Pierra jako prostředek zachování míru v Evropě. Novodobým impulsem k vytvoření sjednocené Evropy se stala až 1. světová válka. Lidé si uvědomili nutnost zabránit dalším globálním konfliktům. Ozvaly se hlasy volající po vytvoření společenství na federálním základě, tedy jakési analogie USA. Po 2. světové válce byl postupně zahájen proces evropského sjednocujícího procesu, který přerost v proces globální integrace. 6

2. Definice Evropské unie Evropská unie je nadnárodní organizace evropských států založená zejména za účelem rozvoje a upevňování hospodářské spolupráce a integrace mezi členskými státy. Formálně byla ustavena 1. listopadu 1993, kdy byla všemi dvanácti zakladatelskými státy ratifikována Smlouva o Evropské unii označována jako Maastrichtská smlouva. Evropská unie je nástupnickou organizací tří předchozích společenství: Evropského hospodářského společenství (EHS), Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropského společenství pro atomovou energii (EUROATOM). Nabytím platnosti Maastrichtské smlouvy se tehdejší EHS rozšířilo o ekonomickou a měnovou unii a přejmenovalo se na Evropské společenství. Evropské hospodářské společenství se na základe Maastrichtské smlouvy z roku 1992 přejmenovalo na Evropské společenství (ES), které bylo přejmenováno na Evropská unie (EU) po jejím založení v roce 1993. Takže Evropská společenství - tři společenství - zmíněné a během doby nejvýznamnější Evropské hospodářské společenství (EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), oboje založená 1952 smlouvami podepsanými 1951 (smlouva o ESUO vypršela roku 2002 a její relevantní zbylá ustanovení přešla do smluv ES), a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) (také ESAE), založené podepsáním druhé ze smluv v Římě roku 1957. 7

3. Historické etapy vývoje Evropské unie Dnešní Evropská unie je výsledkem tvrdé práce a konkrétních úspěchů mužů a žen, kteří věnovali svou energii budování sjednocené Evropy. V žádné jiné části světa svrchované státy nesloučily svou svrchovanost do takové míry a v tolika oblastech, které mají pro jejich občany zásadní význam. EU vytvořila jednotnou měnu a dynamický jednotný trh, na němž se volně pohybují lidé, služby, zboží a kapitál. Kromě toho se snaží, aby díky sociálnímu pokroku a spravedlivé hospodářské soutěži mělo z tohoto jednotného trhu prospěch co nejvíce lidí. Všechny snahy o evropskou integraci jsou shodně založeny na principech nadstátnosti a třech základních postulátech. 1. uznání souboru společných hodnot skupinou států 2. společná snaha o vytvoření struktur disponujících účinnou pravomocí, které budou směřovat k dosažení těchto hodnot 3. odlišení společných pravomocí (společných struktur) od pravomocí zúčastněných států. Základy Evropské unie byly položeny několika smlouvami: Pařížskou smlouvou, kterou bylo v roce 1951 založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Římskými smlouvami, jimiž bylo v roce 1957 založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto zakládající smlouvy byly později pozměněny: Jednotným evropským aktem (1986), Smlouvou o Evropské unii (Maastricht, 1992), Amsterodamskou smlouvou (1997) a Smlouvou z Nice (2001). Tyto smlouvy vytvořily velice pevné právní vazby mezi členskými státy EU. Evropská unie přijímá zákony, které přímo ovlivňují občany EU a dávají jim velice specifická práva. Těchto šest států se později rozhodlo vybudovat Evropské hospodářské společenství (EHS) založené na větším společném trhu s celou škálou zboží a služeb. K 1. červenci 1968 mezi sebou odstranily cla a v průběhu šedesátých let zahájily provádění společných politik, zejména zemědělské a obchodní. 3.1 Evropské společenství uhlí a oceli První krok k evropské integraci učinilo šest států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo) vytvořením společného trhu uhlí a oceli. Doufaly, že když vytvoří podmínky pro rovnocennou spolupráci vítězných a poražených států ve společných institucích, zajistí v Evropě mír. Předchůdcem dnešní Evropské unie se tak stalo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Oficiálním vyjádřením tohoto pojetí se stalo prohlášení francouzské vlády ze dne 9. května 1950, jež se označuje podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí jako Schumanova deklarace (její text připravil Jean Monet, vysoký úředník francouzského komisariátu pro plánování). Jelikož Francouzi nechtěli ztratit vliv na konečné řešení francouzsko-německého vztahu, nezbývalo jim nic jiného než překvapit tehdejší evropské vlády nečekaným řešením. Tímto přijetím Francouzi výrazně promluvili do podoby budoucí sjednocené Evropy. 8

Evropské sdružení uhlí a oceli je také někdy označované jako Montánní unie (název byl odvozen od francouzského mont hora). Obsahem deklarace byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Podle tohoto dokumentu byl uhelný a ocelářský průmysl vyjmut z pravomocí jednotlivých vlád signatářů smlouvy a podřízen společným institucím Evropského společenství uhlí a oceli. Hlavním cílem byla společná kontrola ocelářského průmyslu a uhelných ložisek, čímž se mělo zabránit rozpoutání možného válečného konfliktu v západní Evropě. Centrálou ESUO se stal Lucemburk. Prvními zeměmi zúčastněnými v tomto projektu měly být Francie a Německo jako dva státy, jejichž často nedobré vztahy byly po celá staletí nebezpečím pro stabilitu celého kontinentu. Tato výzva se setkala s kladnou odezvou a 18. dubna 1951 byla šesti evropskými státy: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Německo, podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jež vstoupila v platnost 23. července 1952. Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to prostřednictvím společného trhu, na němž by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států. Další významnou rolí, pochopitelnou vzhledem k poválečným souvislostem, byla kontrola průmyslových odvětví (zejména německých), která byla v té době nejvýznamnějším sektorem pro válečné hospodářství. 3.1.1 Institucionální členění ESUO Společenství zastupují následující instituce: Vysoký komisariát jemuž je nápomocen Poradní výbor, Společné shromáždění, Rada ministrů a Soudní dvůr. Vysoký komisariát Úkolem Vysokého komisariátu je zajišťovat uskutečňování cílů vytyčených v zakládající smlouvě ESUO. Počet členů komisariátu byl stanoven na devět. Členové jsou jmenováni na 6 let s možností být znovu zvoleni. V komisariátu mohou působit nejvýše dva členové z jednoho státu. Aby byl zajištěn nadstranický přístup všech členů, je smlouvou zakázáno jakékoliv ovlivňování ze strany členských států. Ze členů komisariátu je vybrán předseda a místopředseda Vysokého komisariátu na 2 roky, s možností být po uplynutí lhůty opětovně zvolen. Vysoký komisariát se scházel jednou ročně a měsíc před zahájením zasedání uveřejňoval celkovou zprávu o činnosti Společenství a jeho správních výlohách. Shromáždění Společné shromáždění plní spíše kontrolní funkci Vysokého komisariátu. Vysoký komisariát je povinen odpovídat na případné dotazy vznesené Shromážděním. Tento úřad se také vyjadřuje k výroční zprávě předložené komisariátem. Když Shromáždění tuto zprávu odmítne dvěma třetinami odevzdaných hlasů a většinou členů, z nichž je složeno, tak se všichni členové Vysokého komisariátu musí kolektivně vzdát svých funkcí. Shromáždění je tvořeno delegáty, které buď každoročně určí parlamenty ze svých členů, anebo kteří budou zvoleni ve všeobecném přímém hlasování postupem stanoveným každým členským státem. Počet delegátů je smlouvou stanoven takto: Německo 18, Belgie 10, Francie 18, Itálie 18, Lucembursko 4, Nizozemí 10. Perličkou je, že představitelé Sárského obyvatelstva jsou zahrnuti v počtu delegátů přidělených Francii. 9

Rada Rada je tvořena představiteli členských států. Každý stát do ní vysílá jednoho člena své vlády. Předsednictví vykonávají postupně všichni členové Rady, vždy po dobu tří měsíců podle abecedního pořádku členských států. Rada měla za úkol sladit činnost Vysokého komisariátu s činností vlád odpovědných za celkovou hospodářskou politiku svých zemí. Rada a komisariát organizovaly důležité vzájemné konzultace. Důležitou věcí je skutečnost, že Rada mohla žádat komisariát, aby prostudoval některé náměty a opatření, které se zdály Radě důležité. Soud Soud je složen ze sedmi soudců jmenovaných společnou dohodou na šest let vládami členských států z osob, u nichž byla zaručena plná nezávislost a způsobilost. Částečné vystřídání členů bylo prováděno každé tři roky. Toto střídání se týkalo střídavě tří až čtyř členů. Soud dohlížel zejména na dodržování práva při výkladu a provádění zakládající smlouvy a prováděcích nařízení k ní. Smlouva o ESUO vypršela roku 2002 a její relevantní zbylá ustanovení přešla do smluv ES. 3.2 Evropské hospodářské společenství (EHS) Dne 20. května 1955 předložily země Beneluxu ostatním členům Evropského společenství uhlí a oceli (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Německo) memorandum s návrhy na další rozvoj integrace zaměřený do hospodářské oblasti. Messinská jednání šesti ministrů zahraničí členských států ESUO na počátku června 1955 doporučila na základě tohoto návrhu vytvořit výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání výboru byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena na benátském setkání 29. 5. 1956. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Obě smlouvy byly šesti státy zúčastněnými na ESUO podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958. U zrodu stálo šest zakladatelských států - Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. EHS vzniklo s cílem uskutečnit tzv. horizontální integraci, tzn. hospodářskou unii s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Již v době svého vzniku si EHS vytklo za cíl vytvoření celní a měnové unie, režimu volného pohybu osob, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení těchto cílů a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr. Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států. 3.3 Evropské společenství atomové energie Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE nebo euratom), jak již z jeho názvu vyplývá, je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení 10

bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu zacházení se štěpným materiálem v souvislosti s podporou mírového využívání atomové energie. Bylo založeno 25. března 1957 v Římě na základě Římských smluv (vstoupily v platnost 1. ledna 1958). Zakládajícími zeměmi byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí. Přestože je Euratom samostatným celkem, je plně integrován do Evropské unie. Hlavní úkolem Euratomu je: přispět ke zvýšení životní úrovně v členských státech a k rozvoji vztahů s ostatními zeměmi vytvořením podmínek nezbytných pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu. Dalšími úkoly jsou například: investice do jaderného průmyslu, spolupráce ve výzkumu a vývoji, ochrana zdraví, společný jaderný trh, spolupráce při nakládání s jaderným palivem, společný postup vůči třetím zemím. Vzhledem ke shodné členské základně všech společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství (EHS, Euratom a ESUO) vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství. Snaha o zrušení EUROATOMU Více než stovka nevládních organizací z 29 zemí Evropy v březnu 2003 vyzvala Úmluvu o budoucnosti Evropy (Convention on the Future of Europe), aby ukončila 45 let starou smlouvu EU známou pod názvem Euroatom, která je zaměřená na propagaci jaderného průmyslu. Zástupci sdružení předali členům úmluvy deklaraci popisující smlouvu Euroatom z roku 1957 jako neaktuální, nedemokratickou a preferující jadernou energii před všemi ostatními energetickými možnostmi. Občanská sdružení žádají ukončení Euroatomu poslední speciálně vymezující smlouvy EU jako součást procesu přípravy nové Evropské ústavy. Zrušení Euroatomu ukončí nepřijatelnou situaci, ve které jsou státy EU nuceny podporovat jadernou energii proti své vůli. Většina států buďto nevyrábí, nebo nechává dobíhat výrobu jaderné energie kvůli obavám z dopadu na zdraví obyvatel, z bezpečnostních a ekonomických důvodů a kvůli problémům s uložením jaderného odpadu. Konec Euroatomu by nicméně neznamenal závazek ukončit výrobu jaderné energie v jednotlivých státech. Místo toho usiluje deklarace o novou Evropskou ústavu, která bude odrážet převažující názory evropských občanů dnes a v jejímž rámci budou všechny energetické možnosti mít stejné šance, což bude založené na plném zahrnutí všech externalit. Euroatom je neaktuální, nedemokratický a zaujatý, řekl Mark Johnston, evropský koordinátor jaderné kampaně Friends of the Earth. Tato smlouva patří minulosti a měla být dávno zrušena. Rozšiřující se EU potřebuje energetickou strategii zaměřenou na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, nikoliv speciální výhody pro zdiskreditovaný jaderný sektor. Úmluva a mezivládní konference nabízí jedinečnou příležitost zbavit se Euroatomu. Neudělat to by mohlo znamenat, že nová ústava bude oslepena jaderným dědictvím, které nikdo nechce. 11

Text deklarace Euroatom: Je čas na změnu Občanská společnost požaduje zrušení smlouvy z roku 1957, na jejímž podkladě vzniklo Evropské společenství pro atomovou energii. V současné době probíhá debata o budoucnosti Evropy. V roce 2004 evropští státníci uzavřou novou politickou dohodu pro rozšířenou Evropskou unii. Nyní je správný čas modernizovat evropské zakládající smlouvy. Nová ústava musí odrážet převládající hodnoty dnešních občanů, nikoliv hodnoty, které pochází z předchozí éry. Od dob Římských smluv z roku 1957 došlo ve světě k mnohým změnám. Ze dvou smluv, které byly uzavřeny v tomto roce, byla Smlouva o evropském hospodářském společenství (Treaty on the European Economic Community) mnohokrát revidována, tak aby odrážela měnící se okolnosti, avšak Smlouva o společenství pro atomovou energii (Treaty on the Atomic Energy Community) - známá pod názvem Euroatom - zůstává beze změn. Smlouva Euroatom nikdy nevyprší. To je ve velkém kontrastu například se smlouvou o uhlí a oceli z roku 1952, která vypršela v roce 2002 a zanechala Euroatom jako jedinou samostatnou smlouvu vztahující se na oblast energetiky. Hlavní úlohou Euroatomu je propagovat rychlý rozvoj a růst jaderného průmyslu (článek 1). Navzdory dlouhodobému úsilí liberalizovat evropské energetické trhy si žádný jiný způsob výroby energie nezachovává takový speciální status. To je situace, která nemůže dále pokračovat. Ze současných 15 členských států EU jich 7 nikdy nezahájilo výrobu jaderné energie a další 4 státy se rozhodly přestat ji používat. Jen čtyři z členských států chtějí i nadále počítat s atomovou energií. Evropské veřejné mínění však výjimečný status jaderné energie mezi ostatními energetickými zdroji nepodporuje. Skupina nevládních organizací a občanských sdružení požadujících ukončení Euroatomu představuje velký a reprezentativní vzorek evropské občanské společnosti a žádá politické představitele v Úmluvě o budoucnosti Evropy a v jiných evropských institucích o přijetí následujících bodů: 1. Smlouva Euroatom musí ztratit svůj speciální nejvyšší status, čímž skončí její propagace jaderného průmyslu, včetně výhod jako třeba při získávání úvěrů. Všechny způsoby výroby energie dostanou v budoucnu stejnou šanci, která bude založená na plném začlenění externalit. 2. Proto úmluva musí předložit nadcházející mezivládní konferenci, že Smlouva Euroatom v současné podobě končí a že témata spojená s jadernou bezpečností budou řešena prostřednictvím obecných smluv nebo v nové ústavě. 3. Každá nová, revidovaná nebo rozšířená evropská smlouva týkající se sektoru jaderné energetiky by se měla týkat výhradně zajištění veřejného zdraví a bezpečnosti, ochrany životního prostředí a fyzické bezpečnosti jaderných materiálů. 4. Nová evropská ústavní dohoda zajistí záruky, že všechna rozhodnutí ovlivňující energetické záležitosti budou přijata pod principy demokratické odpovědnosti a kontroly, především při společném rozhodování s Evropským parlamentem. Musí existovat veřejná kontrola skrze otevřené a průhledné procedury a včasný přístup k informacím. 5. Každá nová, revidovaná nebo rozšířená evropská smlouva týkající se energetického sektoru zahrnuje principy trvale udržitelného rozvoje jako hlavní cíl a proto musí věnovat speciální pozornost energeticky efektivním a obnovitelným zdrojům energie. 6. Evropská komise musí zastavit všechny návrhy, jejichž cílem je posilování dohody Euroatom, dokud nenastanou výše uvedené změny. 12

3.4 Celní unie Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník. 13

4. Evropská integrace Integrace se v Evropě výrazně prosazuje po 2. světové válce. Znamená určitý stupeň propojení národních ekonomik. Její rozvoj je podmíněn rostoucí vzájemnou hospodářskou závislostí jednotlivých států. Ekonomická integrace je proces spojený s odstraňováním bariér, které ztěžují vzájemné obchodní styky (cla a jiné obchodní přirážky) mezi státy. Dochází ke slučování jinak oddělených národních trhů, takže vzniká větší rozsáhlejší trh přinášející výhody všem zúčastněným státům, které si však ponechávají svou samostatnost. Ekonomické přínosy integrace v souvislosti s rostoucí specializací a v souladu se zákonem komparativních výhod roste efektivnost výroby, roste výroba a lze dosáhnout úspory z rozsahu (výrobní náklady s rostoucími objemy produkce klesají) jako důsledek rozšíření trhu, zvýšená produkce umožňuje zlepšit i obchodní postavení na světovém trhu a tak zlepšit směnné relace, efektivnost se zvyšuje díky vyšší konkurenci, zvyšuje se kvalita i kvantita výrobních faktorů díky rychlejšímu technickému rozvoji. Autorem Zákona o komparativních výhodách je známý ekonom David Ricardo. Podle něj by se každý, tj. jednotlivci i firmy, měl specializovat v tom, kde utrpí menší ztráty v ostatních ohledech. V tom je jeho komparativní výhoda. Je to princip, který vysvětluje, proč k dělbě práce dochází nejen tam, kde každý z jejích účastníků je z hlediska produktivity práce v některé z činností lepší (tj. produktivnější) než všichni ostatní, ale i tam, kde tomu tak není. 4.1 Integrační přístupy Existují dva integrační přístupy, institucionální přístup a funkcionalistický přístup k integraci. Institucionální přístup k integraci Usiluje o hlubší integraci vedoucí k jednotnému celku na základě vytvoření nadstátních institucí až po hospodářskou a měnovou unii v oblasti ekonomické se společnou měnou a politickou unií v oblasti zahraniční politiky a obrany. Na základ institucionálního přístupu byla vytvořena struktura s nadnárodními institucemi a sdílenou suverenitou nesoucí název Evropská společenství, tj. Evropské společenství uhlí a oceli (1951), Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (1957). Funkcionalistický přístup k integraci Klade důraz na vytvoření oblasti volného obchodu v oblasti ekonomické a na mezivládní spolupráci v oblasti politické při zachování státní suverenity členských zemí. Na základě funkcionalistického přístupu bylo vybudováno Evropské sdružení volného obchodu (1960) ESVO. 14

4.2 Integrační stupně Rozlišujeme několik stupňů ekonomické integrace podle hloubky a kvality integračního uspořádání mezi alespoň dvěma státy se současným vytvářením mechanismů hospodářské spolupráce a koordinace mezi nimi. 1. Pásmo volného obchodu Členské země smluvně odstraňují všechny překážky ve vzájemném obchodu, ale plně si zachovávají svobodu jednání vůči nečlenským zemím. Odstraňují se cla, kvóty a tarify, které brání obchodu mezi jednotlivými zeměmi. Např. CEFTA, kde členy jsou Česká republika, Slovenská republika, Polská republika, Maďarská republika, Slovinská republika, Rumunská a Bulharská republika. Cílem bylo vytvoření zóny volného obchodu, odstranění překážek pro volný pohyb zboží. 2. Celní unie Jedná se o již vyšší stupeň ekonomické integrace. Členové celní unie navzájem smluvně upravují svoje obchodní vztahy i s nečleny celní unie. Mezi členy jsou zrušena cla, na rozdíl od pásma volného obchodu však členské země celní unie sledují společnou obchodní politiku vůči třetím zemím, zejména uplatnění jednotných tarifů, např. stanoví jednotné sazby pro obchodování se státy mimo celní unii. Např. Celní unie mezi Českou republikou a Slovenskem, kde bylo cílem zajistit volný obchod mezi oběma státy bez cel a kvantitativních omezení a provádět shodnou obchodní a celní politiku vůči třetím zemím na území obou států. 3. Volné trhy Od celní unie se liší tím, že jsou smluvně odstraněny i všechny neviditelné překážky obchodu (certifikace výrobků, stimulace spotřebitelů k preferenci domácího zboží). Např. Celní unie mezi Českou republika a Slovenskou republikou, kde jednotliví výrobci z druhé země se musely potýkat s komplikovanými předpisy o certifikaci výrobků určených pro druhý trh a domácí spotřebitelé byli otevřeně či skrytě vyzýváni k preferování tuzemského zboží. 4. Společný trh Jde o celní unii, která navíc umožňuje i volný pohyb výrobních faktorů (kapitálu, pracovní síly a technologií) a podniky členských zemí mohou bez zábran podnikat na celém území unie. Společný trh existuje v případě Evropské unie. 5. Měnová unie Zahrnuje všechny výše uvedené znaky a navíc jsou smluvně upraveny vztahy týkající se směnných kurzů měn členských států. Dohoda může mýt formu dohody o neodvolatelně fixních směnných kurzech měn členských států nebo formu dohody o jednotné měně. Např. Evropská měnová unie 6. Hospodářská unie (Ekonomická unie) Jde o společný trh, který má také společnou měnovou a fiskální politiku, v důsledku toho je zřízen i společný centrální hospodářský orgán a jednotlivé členské státy se z ekonomického hlediska staly vlastně oblastmi jednoho státu. Hospodářská unie má čtyři základní znaky: 15

a) vnitřní trh s volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu, b) uplatňování politiky soutěže a dalších opatření k upevňování tržních mechanismů, c) společná politika ve prospěch strukturálního přizpůsobování a regionálního rozvoje, d) vzájemná koordinace makroekonomické politiky včetně závazných pravidel pro rozpočtovou politiku. 7. Politická integrace Členské země se staly součástí jediného státu federativního typu, jehož centrální orgán neřídí jen fiskální a měnovou politiku, ale také je odpovědný centrálnímu parlamentu a plní funkci centrální vlády. Vytvoření konfederace nebo úplné splynutí v jeden stát. Např. sjednocení dvou německých států. 4.3 Základní mezníky historie evropské integrace 1946 Sir Winston Churchill vyzývá k založení Spojených států evropských 1947 Vyhlášen Marschallův plán jako pomoc zničenému hospodářství Evropy 9. 5. 1950 Schumanova deklarace 1951/1952 Pařížská smlouva - Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) 1957/1958 Římské smlouvy - Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouva o založení Evropského společenství atomové energie (Euratom) 1958 Položení základů Společné zemědělské politiky 1963 de Gaulle poprvé odmítá Británii (druhé odmítnutí 1967) 1965 Krize prázdné židle - Francie bojkotuje jednání o financování Společné zemědělské politiky 1965/1967 Slučovací smlouva 1968 Celní unie EHS 1970 Společenství přechází na financování z vlastních zdrojů 1973 První rozšíření o Dánsko, Irsko a Velkou Británii 16

1979 Zaveden Evropský měnový systém (EMS) 1979 První přímé volby do Parlamentu 1981 Druhé rozšíření o Řecko 1985 Podepsání Schengenské dohody o odstranění hraničních kontrol mezi členskými státy 1986 Třetí rozšíření o Španělsko a Portugalsko 1986/1987 Jednotný evropský akt 1990 První fáze Hospodářské a měnové unie (HMU) 1991 Podepsání smluv o přidružení s Polskem, Maďarskem a Československem 1992/1993 Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) 1993 Jednotný vnitřní trh vstupuje v platnost 1994 Dohoda o zavedení Evropského hospodářského prostoru vstupuje v platnost 1995 Čtvrté rozšíření o Finsko, Rakousko a Švédsko 1995 Schengenská úmluva vstupuje v platnost 1995 Zavedení funkce Evropského ombudsmana 1997/1999 Novela Smlouvy o Evropské unii (Amsterdamská smlouva) 1997 Komise předložila dokument Agenda 2000 1998 Zahájena přístupová jednání o přistoupení ČR k EU 1998 Založena Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem 2000 Smlouva z Nice 17

2000 Lisabonská strategie 2001 Laekenská deklarace 2002/2003 Zasedání Konventu 2004 Ústavní smlouva 2005 Probíhá ratifikace ústavní smlouvy členskými státy, respektive debata o budoucnosti EU 2007 6. přistoupení Bulharsko, Rumunsko 18

5. Příčiny evropské integrace po roce 1945 Existence vnějšího ohrožení (např. nebezpečí agrese) si vynucuje spolupráci ohrožených států, dlouhodobých historických konfliktů, rozporů a animozit mezi národními státy (nacionalismus) a snaha politiků je zmírnit až odstranit prostřednictvím kooperace na projektu společného zájmu (Německo versus Francie), silné vnější konkurence a snaha o posílení externí konkurenceschopnosti vytvořením většího trhu, vnější konkurence a snaha o koordinaci protekcionistických opatření (např. evropské zemědělství versus USA, snahy o zvýšení schopnosti prosazovat společné zahraničně politické zájmy a následně ekonomické zájmy ve vnějším prostředí. 5.1 Osobnosti evropské integrace po roce 1945 Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli Winston Leonard Spencer Churchill George Catlett Marshall Dr. jur. Robert Schuman Konrad Hermann Josef Adenauer Alcide de Gasperi Charles André Joseph Marie de Taille Paul Henri SPAAK Walter Hallstein Altiero Spinelli 5.1.1 Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli (16. 11. 1894 27. 7. 1972) Dnes, stejně jako v minulosti je Panevropské hnutí nadstranická organizace. Je nejstarším evropským hnutím a dávalo během své historie rozhodující impulsy evropské jednotě. Panevropské projekty se staly inspirací pro úspěšnější evropskou integraci. Richard Nicolas hrabě Coudenhove-Kalergi-Balli byl během svého života vydavatelem, spisovatelem, pedagogem, filozofem, politikem, diplomatem, organizátorem, ale hlavně velkým vizionářem a pacifistou. Stal se zakladatelem Panevropského hnutí a horlivým propagátorem myšlenky sjednocené Evropy (Panevropy). Narodil se v Tokiu 16. listopadu 1894 pod jménem Erijo toho roku C. a K. rakousko-uherskému velvyslanci v Japonsku Jindřichu (Heinrichu) Coudenhove a krásné Japonce Mitsu Aoyamo pocházející ze staré samurajské dynastie. Panevropské iniciativy Richard Coudenhove Kalergi z vlastní iniciativy, aniž by za ním stála nějaká strana nebo společenská skupina, začal prosazovat koncept, který shrnul ve svém nejslavnějším díle knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V průběhu let se prodaly miliony výtisků. I u nás vyšla již ve dvacátých letech minulého století. V úvodu napsal: Posláním knihy je probudit politické 19

hnutí, které dříme ve všech evropských národech. V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Podle jeho plánu měla být nejprve svolána evropská konference a poté se měly řešit mezistátní rozhodčí a záruční úmluvy. Nakonec, po dosažení evropské celní unie, chtěl ustanovit po vzoru USA Spojené státy evropské (bez Velké Británie a SSSR). Pro svou politickou práci našel půdu uprostřed organizace známé jako Panevropská unie. Filozofie této společnosti se zrodila na české půdě a myšlenkový obsah tohoto hnutí zformuloval Dr. phil. Richard hrabě Coudenhove-Kalergi na svém panství. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu. Od roku 1924 vydával časopis Panevropa. Roku 1926 na I. kongresu Panevropské unie ve Vídni, jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Mezi špičkové politiky doby meziválečné patřil francouzský ministr zahraničí a vícenásobný francouzský premiér Aristide Briand, který byl jmenován čestným prezidentem Panevropské unie. Poprvé vládní iniciativou navrhl postupné odstranění cel mezi evropskými zeměmi a vytvoření evropské politické unie na základech Společnosti národů. V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a aktivisté pronásledováni. Panevropská unie se zahájením druhé světové války přesunula do Francie a vypracovala plán předpokládající existenci tří mocenských seskupení: Panamerické federace, reformovaného Commonwealthu a Panevropy pod zastřešením obdoby Společnosti národů. V roce 1947 po návratu do Evropy založil Richard Coudenhove-Kalergi Evropskou parlamentární unii a stal se jejím generálním tajemníkem. Byl iniciátorem vytvoření Rady Evropy (ustavena 5. května 1949, dnes čítá 45 států). 18. května 1950 se tento univerzitní profesor stal prvním nositelem Mezinárodní ceny Karla Velikého města Cách, která je od svého vzniku úzce svázána s ideou jednotné Evropy. V letech 1952 1965 byl čestným prezidentem Evropského hnutí. V roce 1951 navrhl evropskou ústavu. Roku 1955 jako vůbec první navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova 9. symfonie. 5.1.2 Winston Leonard Spencer Churchill (30. 11. 1874-24. 1. 1965) Winston Churchill (celým jménem Winston Leonard Spencer Churchill) byl britským politikem, ministerským předsedou Velké Británie v letech 1940-45 a 1951-55 a byl jednou z nejvýznamnějších osobností světové politiky 20. století. V roce 1953 se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu za své celoživotní historické a šestisvazkové biografické dílo "Dějiny druhé světové války". 20