Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva Diplomová práce Protektorát Čechy a Morava Klára Hrůzová Akademický rok 2009/2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Protektorát Čechy a Morava zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 30. 3. 2010 Klára Hrůzová... 2

Touto cestou velmi děkuji vedoucímu mé diplomové práce, doc. JUDr. Ladislavu Vojáčkovi, CSc. za odborné vedení, věcné připomínky a laskavý přístup. 3

OBSAH OBSAH 4 Úvod 5 1 Zřízení Protektorátu Čechy a Morava 7 1. 1 Protektorát státem? 7 1. 2 Česká politická organizace v Protektorátu 8 2 Organizace veřejné moci v protektorátu 12 3 Působnost a činnost orgánů věřejné moci 17 3. 1 Civilní okupační aparát 17 3. 2 Autonomní orgány protektorátu do nástupu Heydricha 27 3. 3 Reforma organizace veřejné moci v letech 1942-1943 32 4 Konkurence německého a protektorátního práva 41 4. 1 Obecně 41 4. 2 Trestní právo 41 4. 3 Občanské právo 43 5 Zánik Protektorátu Čechy a Morava 46 6 Překonání následků nacistické okupace ve státoprávní oblasti 48 6. 1 Mezinárodní obnova Československa 48 6. 2 Faktická obnova republiky a právní kontinuita 50 7 Závěr 53 8 Resumé 55 Seznam použitých zdrojů 58 Právní předpisy a soudní rozhodnutí 60 Přílohy 62 4

Úvod Protektorát Čechy a Morava je jedním z nejdůleţitějších milníků našich dějin první poloviny 20. století. Jedná se bezesporu o velmi širokou oblast, kterou se dodnes zabývá řada historiků i právníků, ačkoliv jeho samotná existence trvala pouhých 6 let. Mým úkolem je zpracování určité výseče z poměrně obsáhlé materie, cílem mé práce je poskytnutí pohledu na právní povahu protektorátu, státoprávní a politické aspekty, konkurenci obou linií správy v protektorátu. Na našem území v období šestileté okupace existovaly dvě soustavy orgánů, první byly označovány jako autonomní protektorátní orgány a druhé jako říšské. Ve skutečnosti zde, ale ţádná autonomie neexistovala, ačkoliv byla proklamována v Hitlerově výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Práce se člení do následujících kapital. První kapitola se zabývá zřízením Protektorátu Čechy a Morava, tedy otázkou toho, zda tato forma státního zřízení byla státem či nikoliv a obecně otázkou politické organizace po začátku okupace. Druhá kapitola je věnována organizaci veřejné moci, coţ zahrnuje úpravu postavení protektorátního prezidenta, vlády a říšského protektora. Následující část obsahuje strukturu orgánů moci veřejné, které rozděluji na dobu trvání civilního okupačního aparátu, který přinesl řadu změn jak v soustavě bezpečnostní, tak i v oblasti justice, kde došlo k aplikaci říšských právních předpisů i na obyvatele Čech a Moravy a zřízení soustavy říšských soudů. V této části je obsaţeno i vylíčení postavení tzv. autonomních orgánů a to do doby neţ do protektorátu přišel Reinhard Heydrich spolu se svými správními reformami. Změny pokračovaly i v letech následujících po smrti zastupujícího říšského protektora Heydricha, čemuţ věnuji podkapitolu uvedné části. Vzhledem ke studijnímu zaměření jsem čtvrtou kapitolu zaměřila na konkurenci německého a protektorátního práva v oblasti práva trestního a občanského. Na závěr své práce jsem se pokusila o zachycení zániku protektorátu a následné vyrovnávání se s následky šestileté okupace našeho území, jeţ obsahuje i otázku právní kontinuity. Není zde opomenuta ani problematika do dnes diskutovaných dekretů prezidenta Beneše. Odborné literatatury s tématikou zabývající se Protektorátem Čechy a Morava bylo vydáno značné mnoţství, ale ne všechny mají právní charakter. Soustředila jsem se na literaturu zabývající se právní problemtikou této doby. Za 5

významný zdroj povaţuji výnos říšského protektora, který jsem se rozhodla uvést v příloze této práce. 6

1 Zřízení Protektorátu Čechy a Morava Právním základem Protektorátu Čechy a Morava se stal Výnos Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16.3.1939 (Erlass des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren). Ke zveřejnění tohoto výnosu došlo dne 17. března roku 1939 ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 75, tedy dva dny po vstupu německých vojsk na území republiky, kdy v časných ranních hodinách 15. března rozhlas oznámil následující sdělení: V šest hodin ráno začne německá pěchota a letectvo okupaci Česko- Slovenské republiky. Sebemenší pokus o odpor bude mít nepředvídatelné následky a povede k naprosto brutální intervenci. Všichni velitelé musí plnit rozkazy okupační armády. Jednotky československé armády jsou odzbrojovány. Ţádná vojenská ani civilní letadla nesmí opustit svá letiště. Praha bude okupována v 6.30. 1 Jak vyplývá ze samotného názvu práce, Protektorát se členil na dvě země- Čechy a Moravu (Böhmen und Mähren). Vůdcův výnos měl povahu ústavní a znamenal zánik dříve platných zákonů a nařízení za předpokladu, ţe odporovaly smyslu ochrany Německé říše. 1. 1 Protektorát státem? Výnos ze dne 16. března 1939 je úpravou, u které lze předpokládat, ţe byla nejspíš dlouho dopředu vypracovávaná. Pochází z pera státního sekretáře doktora Wilhelma Stuckarta, který ji připravoval na říšském ministerstvu vnitra. Tento výnos byl tvořen úvodní preambulí a 13 články, které obsahovaly 27 bodů. 2 Tímto dokumentem došlo k začlenění Čech a Moravy do Velkoněmecké říše. Označení protektorát mělo pravděpodobně vyvolat dojem, ţe nedošlo k odnětí státnosti. Na základě výnosu se z Čechů rázem staly občané Protektorátu Čechy a Morava a z Němců pak Říšští občané. Vzorem pro tento výnos byly koloniální smlouvy mezi Francií a Tuniskem, které spadly do roku 1881. Mnohá jejich ustanovení se stala vzorem výnosu. Sám doktor Stuckart v knize Neues Staatsrecht (vydané 13. dubna 1939), právě tak jako v článku v Deutsche Verwaltung ( z roku 1939) velmi 1 MACDONALD, C.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939-1945. Přeloţil Jan Brázda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH, 1995. s. 19. 2 č. 75/1939 Sb. z. a. n. 7

rychle prohlásil, ţe Protektorát Čechy a Morava nespadá pod žádný obvyklý státoprávní pojem, ţe je to útvar sui generis a ţe nemá nijakou mezinárodně právní existenci. 3 Na základě výnosu o zřízení protektorátu se staly Čechy a Morava součástí Velkoněmecké říše, s tím předpokladem, ţe měla být českým zemím ponechána autonomie, avšak sami Němci povaţovali protektorát pouze za dočasnou úpravu. Jejich cílem bylo v následujících dvaceti letech vystěhování Čecha a Moravy směrem na východ, do ruskojazyčných zemí. Prohlašovaná autonomie měla slouţit pouze k uklidnění zahraničí, které bylo znepokojeno přísupem německé strany k Mnichovské dohodě. Je moţné konstatovat, ţe na protektorát nebylo nahlíţeno jako na stát. Prezident Hácha v Berlíně sice podepsal dohodu, ale Adolf Hitler mu grantoval, ţe Čechům bude ponechán prostor pro autonomní vývoj, coţ bylo následně popřeno tím, ţe po obsazení německou brannou mocí byl vydán jazykový výnos, jeţ upřednostil jazyk německý před českým. Došlo také k zákazu pouţívání národních symbolů a vyvěšování vlajek. Řada autorů, například doktor Emil Sobota nebo Pavel Maršálek ve svých publikacích, ze kterých jsem čerpala některé z informací, shledala, ţe protektorát nikdy nebyl protektorátem v jeho klasickém pojetí. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava došlo ke zřízení úřadu tzv. vyslance Protektorátu u říšské vlády na základě článku 6 odstavce 2 Výnosu. V tomto dokumentu se hovoří o vyslanci jako o zástupci u říšské vlády. S tím jak plynul čas se začalo ukazovat, ţe se nejedná o ţádného zástupce, neboť nejenţe v Berlíně nebyl členem diplomatického sboru, ale nebylo mu umoţněno obracet se s záleţitostmi protektorátu na ústřední říšské úřady. 1. 2 Česká politická organizace v Protektorátu V době existence Protektorátu nedošlo k ustavení zastupitelského sboru. Mocí zákonodárnou disponovala vláda, avšak pouze formálně, realita byla poněkud jiná, neboť ji vykonávala přes vládu Velkoněmecké říše. Zřízení protektorátu znamenalo změnu politické organizace, která byla započata jiţ v období tzv. druhé republiky. Protektorát znamenal ukončení činnosti Národního shromáţdění, nová situace znamenala zánik některých politických stran, 3 SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 31-32. 8

jednalo např. o Stranu národní jednoty. Značná část dřívějších stran měla pod svým dohledem různé svazy a nakladatelství. Jako příklad je moţné uvést Národněsocialistickou stranu, která byla soustředěna kolem nakladatelství Melantrich. Za nejpřipravenější politickou stranu co do organizace byla povaţována Národní strana práce, jejíţ střed tvořila bývalá sociální demokracie. Dále na politické scéně působila Vlajka, který byla hnutím tvořícím opozici vůči vládě a Národnímu souručenství. Organizace dosáhla počtu 13 500 členů. 4 Mezi další organizace lze zařadit Akci národní obrody a Národní obec fašistickou. Demokraté byli soustředeni do svazu průmyslníků. Prezident Emil Hácha po návratu z Berlína ve svém rozhlasovém projevu k národu projevil své úsilí, jeţ mělo vést ke vzniku jednotného hnutí, které by bylo vytvořeno oficiálně. Na základě jednání, která proběhla po 15. březnu mezi Vlajkou, Národní obcí fašistickou, Akcí národní obrody a zástupci ze stran dělnictva, zemědělců atd. došlo ke vzniku Českého národního výboru. Ovšem 21. března 1939 byly připraveny podmínky pro vznik Národního souručenství (NS), které jakoţto politická organizace vzniklo na základě jednání prezidenta doktora Háchy s Českým národním výborem a Národní jednotou. Národní souručenství se tedy v dubnu téhoţ roku stává jedinou českou politickou stranou v protektorátu. Jeho odznakem se stal emblém v národních barvách s iniciálami NS, coţ bylo moţné číst i obráceně jako smrt Němcům. 5 Navenek se sice NS chovalo jako organizace ochotná ke spolupráci s okupanty, ale jeho hlavním úkolem bylo převnést národ do doby, kdy se okolní svět vrátí alespoň částečně do dřívějších kolejí. Prostřednictvím Národního souručenství byly vykonávány ilegální aktivity. Právně v důsledku odbojových aktivit bylo v roce 1940 zatčeno německou tajnou policií (Gestapem) několik členů Výboru NS, tři 4 FRAJDL, J. Protektorát Čechy a Morava 1939-1945. 1. vyd. Moravská Třebová: Nakladatelství DIATEX, 1999. s. 28. 5 MACDONALD, C.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže: pravda o německé okupaci 1939-1945. Přeloţil Jan Brázda. 1. vyd. Praha: Nakladatelství MELANTRICH, 1995. s. 38. 9

krajští vedoucí a řada vedoucích tajemníků, došlo to aţ tak daleko, ţe byl uzavřen celý olomoucký kraj NS. 6 Řídícím orgánem Národního souručenství byl Výbor NS, v jehoţ čele stál Adolf Hrubý, jeho členové byli do funkcí jmenování státním prezidentem doktorem Háchou, počet osob ve Výboru dával dohromady číslo 50. 7 Jiţ téměř od počátku vzniku NS v jeho Výboru působily i dva šlechtické rody (Lobkovicové a Schwarzenbergové), podařilo se jim mimo jiné prosadit zrušení zákona o zákazu uţívání šlechtických titulů, k jejichţ zániku došlo na počátku první republiky. Předseda výboru Adolf Hrubý byl do funkce jmenován na základě návrhu Rudolfa Berana. Hrubý byl bývalým předsedou českého odboru Zemědělské rady a člen agrární strany. Výbor Národního souručenství měl za své sídlo budovu dřívějšího parlamentu. Výbor NS měl v určitém smyslu plnit úlohu Národního shromáţdění, které bylo rozpuštěno, ale nenahrazoval Národní shromáţdění! Jedním z prvních kroků Národního souručenství bylo zaloţení dvou komisí, z nichţ jedna měla jako cíl stanoveno vymýcení korupce, druhá komise pak vyšetřit, kdo z politických zástupců lidu se v období tzv. první republiky na základě své funkce nějakým způsobem obohatil. NS v další fázi svého vzniku přistoupilo k náboru nových členů, a to tím způsobem, ţe vytiskli tři miliony letáků a několik set plakátů. Členství bylo moţné při splnění několika následujících podmínek: muselo se jednat o bezúhonného občana, muţského pohlaví, který byl plnoletý (v roce 1939 byla plnoletost spjata s dovršením 21 let) a musel mít českou národnost aríjského původu. Nábor byl prováděn vyplňováním otevřených přihlášek za součinnosti domovních důvěrníků. Výsledkem náboru bylo to, ţe do Národního souručenství vstoupilo 99, 8% muţů. 8 Dá se říci, ţe toto číslo do určité míry vyjadřovalo postoj muţské části populace k událostem 15. března roku 1939. Národní souručenství bylo ze strany českých představitelů sice označeno za jediné a výhradní politické sdruţení Čechů na území Protektorátu Čechy a Morava, ale říšský protektor nikdy neudělil svůj souhlas 6 BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 54. 7 GEBHART, J.- KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 27. 8 UHLÍŘ, J.- KAPLAN, J. Praha ve stínu hákového kříže. 1.vyd. Praha: Nakladatelství OTTOVO NAKLADATELSTVÍ s. r. o., 2005. s. 34. 10

s tím, aby se NS stalo korporací veřejného práva. V době, kdy v čele úřadu říšského protektora stál K. von Neurath, se dalo i přesto hovořit o existenci Národního souručenství, ale jeho odchod z úřadu měl za následek to, ţe se NS stává téměř mrtvým, jistou roli v tom sehrála i skutečnost, ţe Češi s postupující válkou přestávali mít zájem o politickou organizaci. Je nutné zmínit, ţe i za Neurathova působení ve funkci říšského protektora docházelo z jeho strany k jisté míře ignorace NS, nepovaţoval jej za nástupce dřívějšího parlamentu. K. von Neurath zastával názor, ţe souručenství je podřízeno jen státnímu prezidentovi a odmítal s ním jakkoliv spolupracovat či komunikovat. Za své partnery povaţoval pouze státního prezidenta a vládu. 11

2 Organizace veřejné moci v protektorátu Počátek okupace, tedy období od 15. 3. do 15. 4. 1939, proţívaly Čechy a Morava pod vojenskou správou. Exekutiva byla v rukou německého vojenského velení. V jejím čele stál v Praze generál Johannes A. Blaskowitz, šéfem civilní správy byl Konrad Henlein. V prvním měsíci okupace byl výkonem veřejné moci na Moravě pověřen generál Wilhelm List, jako šéf civilní správy zde působil Josef Bürckel, který zároveň zastával funkci komisaře pro sjednocení Rakouska s Říší a rovněţ byl ţupním vedoucím Vídně. V jednotlivých městech, ať uţ se jednalo o Brno, Olomouc a mnohá další, postupně docházelo k sesazování českých starostů a dalších představitelů měst, na jejich uvolněné pozice nastupovali němečtí komisaři, vše se dělo bez ohledu na platné právo. Vláda nemohla bez předem schváleného povolení vojenské správy svolat ministerskou radu nebo sestavit program své schůze. Tato správa ale z dnešního pohledu určitě nebyla tím nejhorším, co protektorát čekalo. V čele protektorátu stál i nadále doktor Emil Hácha, který zastával funkci státního prezidenta. JUDr. Emil Hácha byl původní profesí soudce Nejvyššího správního soudu. Prezidentem se stal dne 30. listopadu 1938 na základě zvolení Národním shromáţděním, tehdy byl ještě prezidentem Česko - Slovenské republiky. 9 Udrţela se i vláda, v jejímţ čele stanul jako první protektorátní předseda generál Alos Eliáš, který v této funkci působil aţ do září roku 1941, kdy byl jako spolupracovník exilové vlády v Londýně a člen domácího odboje zatčen a odsouzen k smrti. Podmínky fungování a atmosféru Eliášovy vlády zhodnotil ve své knize Ladislav Karel Feierabend, který v ní tehdy zastával pozici ministra následujícím způsobem: Bylo to pracovní společenství, v němž jsme jeden druhému neomezeně důvěřovali, poněvadž jsme věděli, že každý bude hájit to, co bude pokládat v dané situaci pro český národ za nejvýhodnější. 10 Jednotliví členové vlády byli do svých pozic jmenováni státním prezidentem, ale bylo vyţadováno i potvrzení říšského protektora v Čechách a na Moravě. První protektorátní vláda byla tvořena 9 členy. Předsedou byl jiţ zmiňovaný generál 9 PASÁK, T. JUDr. Emil Hácha, (1938-1945). 1. vyd. Praha: Nakladatelství HORIZONT, 1997. s. 29. 10 FEIERABEND, L. et al. Politické vzpomínky I. 2. vyd. Brno: Nakladatelství ATLANTIS, 1994. s. 184. 12

Eliáš, místopředsedou Jiří Havelka. Do 1. července 1939 vedl Eliáš ministerstvo vnitra. Post ministra financí byl obsazen Josefem Kalfusem, ministrem školství byl Jan Kapras, ministrem spravedlnosti Jaroslav Krejčí, ministrem obchodu Vlastimil Šádek, ministrem veřejných prací Dominik Čipera, ministrem zemědělství Ladislav Feierabend a ministrem sociální a zdravotní správy Vladislav Klumpar, Jiří Havelka se stal ministrem dopravy. 11 Normotvorba náleţela vládě, ale reálně ji vykonávali sami Němci a to prostřednictvím Úřadu říšského protektora. Klíčovou roli v protektorátu měla osoba říšského protektora. Ten měl na území Čech a Moravy chránit zájmy Říše. Počátkem dubna roku 1939 do Prahy dorazil Konstantin von Neurath, který byl Adolfem Hitlerem jmenován na pozici říšského protektora. Jednalo se o funkci zástupce říšského kancléře a zmocněnce německé vlády v Protektorátu Čechy a Morava. K. von Neurath byl osobou, jeţ vzbuzovala zdánlivý dojem shovívavosti. Šlo o diplomata, který svůj nový úřad zastával do značné míry pasivně, ale i přesto samozřejmě přesně plnil úkoly, které mu Berlín ukládal. Neurath byl bývalým velvyslancem v Londýně, tedy pro západní svět nešlo o neznámou osobu. Po svém nástupu do funkce řekl tisku, ţe hodlá ukázati světu, jak německý národ dovede podporovati lid sobě svěřený, ctíti jeho přirozená práva, aniž se dotknul jeho cti a vážnosti. 12 Později se však tento postoj ukázal pro německé představitele jako zcela neţádoucí. Jako zástupce říšského protektora působil Karl Hermann Frank, který byl v tuzemsku osobou známou z období první republiky, kdy zastával funkci poslance parlamentu a také byl jedním z hlavních organizátorů sudetských protestů. Jiţ výše zmiňovaná vláda generála Eliáše měla nepolitické rysy, nahradila dosavadní vládu Rudolfa Berana, která podala demisi. V souvislosti s ní prohlásil protektorátní prezident Emil Hácha následující slova: Jestliže jsme se ve dnech zářijových ocitli na pokraji propasti, sestoupili jsme v této propasti za posledních pět měsíců ještě níže, a řekl bych, že 11 BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 52. 12 SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 72. 13

jsme se zachytili na jakémsi stupni. Naší snahou musí být, abychom se na tomto stupni udrželi a abychom neklesli ještě níže. 13 Říšský protektor postupem času zasahoval prostřednictvím rozsáhlé organizace úředníků skoro do všech oblastí ţivota lidí v protektorátu. Úředníky, kteří tvořili jakousi prodlouţenou ruku říšského protektora, byli zpravidla Němci, jeţ zde ţili jiţ před okupací a v období první republiky zastávali pracovní prozice v oblasti hospodářství a státní správy. Jiţ v roce 1939 došlo ke vzniku sítě oberlandrátů (zemských úřadů), které tvořili neopomenutelný článek okupační správy. Tyto úřady měly za hlavní cíl dohled nad činností protektorátních úřadů, jeţ se nacházely v jejich obvodu. Oberlandráty měly pokaţdé dozor nad několika okresnímy úřady. V červnu roku 1939 byl vydán první právní předpis říšského protektora, ten ovšem patři do oblasti samosprávného zákonodárstství - šlo o nařízení Reichsprotektora im Böhmen und Mähren o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939. 14 Nařízení ukládalo Ţidům, ţidovským sdruţením a podnikům povinnost nákladat s nemovitostmi, pozemky a cennými papíry jen na základě písemného schválení, které uděloval říšský protektor, jeţ mohl výkonem schvalovacího procesu pověřit i jiné úřady. Ţidé měli dále zakázáno nabývat nemovitosti, pozemky či cenné papíry. Zároveň jim toto nařízení ukládalo povinnost přihlásit u Národní banky věci z drahých kovů př. zlato, platinu, ale i drahokamy, ke kterým měli vlastnické či spoluvlastnické právo. S výše uvedenými předměty neměli moţnost nakládat jiným způsobem, tedy bylo jim zakázano je prodat či naopak koupit. Zákonodárná moc říšského protektora byla upravena vůdcovým nařízením ze dne 7. 6. 1939 o právu vydávat předpisy v protektorátu. 15 Dalším předpisem bylo nařízení o vybudování správy a německé bezpečnostní policie v Protektorátě 13 SOBOTA, E. Co to byl protektorát. 1.vyd. Praha: Nakladatelství KVASNIČKA A HAMPL, 1946. s. 73-74. 14 Věstn. R. Prot.= Věstník nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren, později Věstník říšského protektora v Čechách a na Moravě, a od roku 1942 jen v jazyce německém, Věstn. R. Prot. s. 15. Všechny informace lze nalézt v jednotlivých Věstnících na mnou uvedených příslušných stranách. Já jsem vycházela z publikace Říšské právo v Čechách a na Moravě, kde je uvedena i strana, na které je možné předpis nalézt ve Věstníku. 15 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 93. Věstn. R. Prot. s. 37. 14

Böhmen und Mähren ze dne 1. září 1939. 16 Toto nařízení završilo výstavbu úřadu říšského protektora (Amt des Reichsprotektors). Byl to počátek pravomoci říšského protektora umoţňující mu libovolnou změnu autonomních právních předpisů. Právní přepisy vydáné ať uţ ze strany říšského protektora nebo jiných orgánů nesměly být podrobeny přezkumu protektorátních soudů a ani jiných protektorátních úřadů. Fakticky i právně tak došlo ke zboření hranice mezi autonomním a říšským zákonodárstvím. Prezident a vláda byli nositeli pravomoci k vydávání zákonných předpisů na základě zmocňovacího zákona, od roku 1941 byly vydávány právní předpisy na základě zmocnění daného říšským protektorem. Vláda jako kolegiální orgán vydávala opatření, ministři však byli ze své funkce odpovědni nejen státnímu prezidentu Emilu Háchovi, ale i říšskému protektorovi. Vše fungovala aţ do roku 1941, kdy do Prahy přijel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který si kladl za cíl udělat v Protektorátu Čechy a Morava politický pořádek. Výsledkem toho bylo zrušení předsednictva ministerské rady, ministerstva veřejných prací, ministerstva sociální a zdravotní správy, ale podstatné bylo především zrušení vlády jakoţto sborového orgánu. Příslušní ministři tedy pod vlivem těchto změn disponovali pravomocí v jednotlivých oblastech. Kaţdý ministr měl na svém ministerstvu generálního zástupce, to byla osoba německého úředníka, která i bez vědomí ministra vydávala správní a normativní akty. S postupujícím časem byli Češi odstraňováni z vedoucích míst ve státní správě a na jejich místa byli dosazováni Němci. Tato skutečnost byla zdůvodňována politickou nespolehlivostí nebo tím, ţe dotyčný úředník má ţidovského příbuzného. Jelikoţ byla správa obsazena Němci muselo logicky dojít k zavedení němčiny jako úředního jazyka. Dne 23. května 1942 vydal říšský protektor nařízení, na jehoţ podkladě se svěřovaly úkoly oberlandrátů okresním hejtmanstvím a policejním úřadům. Normotvorná činnost v Protektorátu Čechy a Morava náleţela jednak vládě, říšskému protektorovi, ale docházelo také k vydávání právních předpisů z pera centrálních úřadů v Berlíně, které taktéţ platily pro okupované území Čech a Moravy. Předpisy byly publikovány s ohledem na to, kdo byl jejich tvůrcem ve Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, ve Věstníku říšského 16 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 144.Věstn. R. Prot. s. 126. 15

protekora nebo pokud byly vydány centrálními úřady v Berlíně, tak jejich následná publikace proběhla v Reichsgesetzblattu. Na základě vůdcova výnosu ze dne 20. srpna 1943 došlo ke vzniku úřadu německého státního ministra pro Čechy a Moravu, tento úřad existoval vedle stávajícího úřadu říšského protektora, jeho sídlem byla Praha. Pracovní náplní státního ministra bylo vedení záleţitostí vlády ovšem na vlastní odpovědnost - ochrana zájmů říše. 16

3 Působnost a činnost orgánů věřejné moci V následujících podkapitolách se budu snaţit přiblíţit působnost a činnost orgánů veřejné moci a to jak v oblasti civilního okupačního aparátu, tak následné změny autonomních orgánů, které nastaly před nástupem Reinharda Heydricha na pozici zastupujícího říšského protektora a vlastní reformu veřejné moci v časovém horizintu let 1942-1943. Na základě výnosu o zřízení protekotátu měl Protektorát Čechy a Morava autonomní postavení, svá práva si vykonával sám pomocí vlastních orgánů a úřadů s ohledem na zájmy Říše. Výnos poloţil základy pro vznik dvojkolejného systému veřejné správy, kdy vedle sebe působila protektorátní autonomní správa a správa říšská. Autonomní správa v Protektorátu Čechy a Morava se členila na správu protektorátní a samosprávu. Protektorátní správa byla tvořena státním prezidentem, kterým byl po celou dobu existence protektorátu dr. Hácha, dále vládou, ministerstvy a protektorátními úřady. Do protektorátní správy spadala i správa politická, odborná a nesmím zapomenout na soudnictví. Samospráva se dělila na územní a zájmovou. Hlavou říšské správy byl říšský protektor. 3. 1 Civilní okupační aparát K ukončení vojenské okupační správy došlo ke dni 15. 4. 1939, od následujícího dne tedy 16. dubna stanul v čele protektorátu Konstantin von Neurath, který byl Hitlerem do této funkce jmenován dne 18. března téhoţ roku. Úkolem protektora bylo začlenit Čechy a Moravu do Velkoněmecké říše. Říšský protektor byl jednak zástupcem Hitlera na území protektorátu a dále byl zmocněncem říšské vlády, to mu prakticky zaručovalo postavení neomezeného pána nad Čechami a Moravou. Jeho pozice mu zajišťovala právo na informace o autonomních vládních opatřeních a také disponoval pravomocí vznášet námitky proti těmto opatřením. Protektorovi byla dána moţnost vydávat vlastní nařízeníhrozilo-li nebezpeční z prodlení. V této souvisloti je nutné zmínit nařízení o právu vydávati právní předpisy v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 7. 6. 1939, 17 jímţ Adolf Hitler udělil protektorovi oprávnění k vydávání vlastních právních předpisů a současně mohl rušit či měnit autonomní právní předpisy. Protektorova normotvorná 17 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 93. Věstn. R. Prot. s. 37. 17

činnost byla uveřejňována ve Věstníku nařízení říšského protektora. Jiţ předtím došlo k posílení jeho postavení vydáním nařízení k výnosu Vůdce a Říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 22. 3. 1939, 18 jeţ slouţilo k provedení protektorátního statutu, a dále šlo o nařízení z 1. 9. 1939 o vybudování správy a německé bezpečnostní policie (tzv. Aufbauverordnung) 19. Neurath tedy podléhal pouze Adolfu Hitlerovi jako říšskému kancléři. Nejvyšší říšské úřady měly povinnost při vydávání právních předpisů, které upravovaly organizační záleţitosti protektorátu, dohodnout se s úřadem zřízeném při říšském ministerstvu vnitra na provedení výnosu. K vydávání nařízení ze strany jednotlivých říšských ministrů, jeţ nějakým způsobem souvisely s Protektorátem Čechy a Morava byl nutný souhlas říšského protektora. Z nařízení o vybudování správy a bezpečnostní policie ze září roku 1939 vyplývalo, ţe veškeré úřady, orgány říše a sluţební místa spadají pod protektora. U říšského protektora byl zaloţen úřad říšského protektora. Úřad byl členěn na jednotlivá oddělení, která měla za úkol kontrolovat příslušného ministra. Postavení úřadu K.von Neuratha byla chápáno jako regionální ministerstvo. Roku 1940 byl úřad říšského protektora rozčleněn do čtyř oddělení. Oddělení I. zahrnovalo správu, soudnictví a výuku, bylo to vlastně oddělení politické. Oddělení II. se zabývalo hospodářstvím a financemi, oddělení III. dopravou, oddělení IV. kulturní politikou. 20 Oddělení se ještě dále dělila na skupiny a referáty. Na jednotlivých odděleních byli zaměstáváni zpravidla státoříšští úředníci, sudetští Němci. V hierarchii říšských úřadů na území Čech a Moravy existovaly ještě dvě instituce, jeţ byly pozůstatkem civilní správy a to Skupina Čechy (Gruppe Böhmen) a Skupina Morava (Gruppe Mähren). Ke zrušení Skupiny Čechy bylo přistoupeno jiţ v létě roku 1939, její úkoly převzal úřad říšského protektora. Skupina Morava ve svém působení pokračovala i nadále, plnila dřívější agendu civilní správy v městě Brně, jedním z jejích hlavních úkolů byl dozor nad českým zemským úřadem v Brně, ten měl povinnost předkládat k posudku veškeré právní předpisy, které chtěl vydat právě Skupině Morava. Skupina Morava byla 18 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 94. Věstn. R. Prot. s. 32. 19 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 96. Věstn. R. Prot. s. 126. 20 BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeloţil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 39. 18

označovaná jako tzv. expozitura, která byla zaloţena dne 16. dubna 1939 a měla nastarosti dozor nad protektorátní zemskou správou na Moravě, její zánik nastal ke dni 15. prosinci 1941. 21 Postavení úřadu K.von Neuratha byla chápáno jako regionální ministerstvo. Kompletní soustava říššských orgánů na území Protektorátu Čechy a Morava spadala pod říšského protektora, státního sekretáře (Staatsekretär) a státního podtajemníka (Untersekretär). Systém byl tvořen jednak Úřadem říšského protektora (Amt des Reichprotektors), který plnil svou úlohu aţ do prosince roku 1941, kdy bylo přistoupeno k jeho zrušení, tento úřad měl svou pobočku v Brně a dále se soustava skládala z oberlandrátů, které měly na starosti říšskou všeobecnou vnitřní správu. Na území Čech a Moravy bylo v době protektorátu 19 oberlandrátů, které zahrnovaly vţdy 3 aţ 5 okresních hejtmanství, v čele kaţdého pak stál vrchní zemský rada. 22 Dále je třeba uvést bezpečnostní a policejní aparát, soustavu protektorátních soudů a v neposlední řadě i říšskou finanční správu. Policejní a bezpečnostní aparát se skládal z pořádkové policie, která se členila na policejní sbor, uniformovanou sluţbu (četnictvo). Vedle pořádkové policie zde ještě existovala bezpečnostní policie tvořená tajnou a kriminální policíí a nakonec i bezpečnostní sluţba. Hlavou tohoto policejního a bezpečnostního aparátu byl velitel pořádkové, bezpečnostní policie a SD (Sicherheitsdienst) při úřadu protektora. Tento velitel, ale nebyl podřízen říšskému protektorovi, ale státnímu tajemníkovi, kterým byl Karl Hermann Frank a samozřejmě i Berlínu jmenovitě Hlavnímu úřadu pořádkové policie a Hlavnímu úřadu pro bezpečnost říše. Vedle těchto institucí zde mělo své místo i mnoho zvláštních úřadů jako byla říšská pracovní sluţba, praţský letecký úřad, německá sluţební pošta a tři německé vysoké školy. Celou soustavu dotvářely stavovské úřady ovšem pouze německé (zdravotní a advokátní komora). Vyšším správním úřadem byl úřad protektora a niţší správní úřad tvořily oberlandráty. Obě větve měly společné to, ţe byly zaloţeny na zásadě správní jednoty. 21 HLEDÍKOVÁ, Z.- JANÁK, J.- DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. 2. vyd. Praha: Nakladatelství LIDOVÉ NOVINY, 2002. s. 407. 22 SCHELLE,K. Kapitoly z dějin státní správy. 1.vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1992. s. 159. 19

Za trvání vojenské správy na území Čech a Moravy vykonávaly soudní moc vojenské soudy a čtyři zvláštní soudy. Dnem 16. dubna 1939 byla zrušena všeobecná trestní pravomoc vojenského soudnictví na okupovaném území Čech a Moravy. 23 Vojenské trestní soudnictví bylo upraveno nařízením říšského ministra vnitra a ministra spravedlnosti ze dne 8. května 1939 o výkonu vojenského soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 24 Německé válečné soudnictví bylo tvořeno trojinstančí soustavou do níţ patřily: válečné soudy, vrchní válečné soudy a Říšský válečný soud. První instancí byly válečné soudy (Kriegsgerichte) pod něţ spadali obyvatelé Čech a Moravy, kteří nebyly nostiteli německé státní příslušnosti, v případě, kdy se dopustili trestného činu zemězrady. Pod tento pojem spadalo například porušování válečných dodávkových smluv, nepravdivé udání jména nebo nedovolené fotografování. Odvolacím soudem byly vrchní válečné soudy (Oberkriegsgerichte). Válečné soudy a vrchní válečné soudy nebyly soudy stálé, ale byly svolávány příslušným velitelem. Třetí instancí byl Říšský válečný soud (Reichskriegsgericht), který měl jako náplň práce stanoveno rozhodování o nejtěţších trestných činech, kterých se dopustil občan protektorátu nemající německou státní příslušnost. Jednalo se o skutkovou podstatu trestného činu zrady státního tajemství, vyzvídání dřívějšího státního tajemství, dále před tento soud patřila i zemězrada v podobě ozbrojené pomoci nepříteli či podporování nepřítele. První instance- válečné soudy vydávaly rozhodnutí v tříčlenných nebo pětičlenných senátech. Byly oprávněny uloţit trest smrti (vykonán zastřelením), doţivotí či nepodmíněný trest do 15 let. Tříčlenný senát válečného soudu byl sloţen z řidiče přelíčení (Verhandlungsleiter) a dvou přísedících. Pětičlenný senát byl obsazen dvěma rady válečného soudu a třemi přísedícími. U vrchního válečného soudu zasedaly pětičlenné senáty, opět stejně jako u válečného soudu tvořené dvěma rady válečného soudu a třemi přísedícími. Říšský válečný soud vydával rozhodnutí také v senátu sloţeném z 5 lidí- senátní prezident, dva radové říšského válečného soudu a dva důstojníci. 25 V protektorátu nepůsobilo při válečných 23 MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 35. 24 VESELÁ, J.- LEPŠÍK, J. Německé vojenské trestní řízení. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČESKOMORAVSKÝ KOMPAS, 1939. s. 76. 25 LEPŠÍK, J. Německé vojenské trestní řízení. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČESKOMORAVSKÝ KOMPAS, 1939. s. 79. 20

soudech státní zastupitelství, ale jeho roli u válečných soudů zastával vojenský soudce soudu prvého stupně, u vrchního soudu pak zmocněnec německé branné moci při říšském protektorátu. Na základě nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 14. dubna 1939 26 byla vytvořena trojinstanční soudní soustava, jeţ slouţila německým státním příslušníkům. Ve vymezeném rozsahu těmto soudům podléhali i obyvatelé protektorátu. Obě linie- protektorátní a německé soudy měly stejnou oblast místní příslušnosti protektorát, jednalo se tedy o tuzemské soudy. Dle názoru Františka Štejgra publikovaném v časopise Právník: Osoby, které podléhají pravomoci německých soudů v protektorátu, nelze v jejich poměru k protektorátním soudům kvalifikovat jako osoby poţívající exteritoriality. 27 Soudní soustavu tvořilo 15 soudů, jednalo se o 12 úředních soudů (Amtsgericht), 2 zemské soudy (Deutsche Landesgerichte) a vrchní zemský soud (Deutsches Oberlandesgericht), jehoţ sídlem byla Praha. 28 Existoval ještě říšský soud (Reichsgerichtshof) a lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof), tyto soudy taktéţ vykonávaly soudní moc na území protektorátu. Při kaţdém ze soudů bylo vybudováno státní zastupitelství. Odděleně od protektorátních orgánů byl také vytvořen německý notariát a advokátní komora. Nejniţší místo v systému německé justice na území Protektorátu Čechy a Morava zaujímaly úřední soudy (Amtsgerichte). Tito soudy se nacházely v Českých Budějovicích, Brně, Německém Brodě, Jičíně, Hodoníně, Jihlavě, Moravské Ostravě, Olomouci, Pardubicích, Plzni, Praze a Strakonicích. 29 Činnost těchto soudů byla rozdělena do tří oddělení: první měla nastarosti správní činnost, řešení kompetenčních sporů, doţádání atd., úkolem druhého oddělení bylo rozhodování o trestních, exekučních a konkurzních záleţitostech. Poslední třetí oddělení řešilo nesporné, pozůstalostní a poručenské věci. 30 V řízeních před úředními soudy 26 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 111. Věstn. R. Prot. s. 231. 27 ŠTAJGR, F. Protektorátní a německé civilní soudy Protektorátu. Právník. 1940, č. 4, s. 170. 28 MALÝ, K. a kol. Dějiny Českého a Československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE A.S., 2005. s. 475. 29 MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 3. 30 tamtéţ. s. 7. 21

rozhodovala osoba samosoudce a to jednak o přestupcích a přečinech na základě podáné soukromé ţaloby, kde hrozila sankce niţší neţ 6 měsíců nepodmíněně. Dále byl soud pravomocný vydávat rozhodnutí na podkladu obţaloby vznesené německým státním zástupcem týkající se přečinů, za něţ bylo moţné uloţit trest přesahující 1 rok nepodmíněně. Soudům náleţela taktéţ rozhodovací pravomoc ve věcech mládeţe, byly tedy i soudem mládeţe. U úředních soudů existovaly tři typy řízení. Jednak tzv. zkrácené řízení, které bylo moţné vést v případě, ţe se jedná o skutkově jednoduchý případ a došlo k dopadnutí pachatele přímo při činu, druhá varianta počítala s řádným řízením a třetí moţností bylo mimořádné řízení (ausserordentliche Verfahren). K tomuto typu řízení tzn. mimořádnému se přistupovalo v případech zemězrádného jednání- podezření z útěku nebo ohroţení nedostatečným zatměním. Toto řízení opět probíhalo před samosoudcem, ale bylo tajné, docházelo k separování osoby drţené ve vazbě od ostatních spoluvěznů. Celý spis byl po rozhodnutí ve věci posílán do Berlína, Lidovému soudnímu dvoru. Rok 1940 znamenal změnu v činnosti německých úředních soudů, protoţe začal rozhodovat i o osobách, které nebyly nositeli německé státní příslušnosti, jednalo se o případy uráţky vůdce, šíření protistátních letáků, komplexně se dají tyto činy označit jako politické. S tímto soudem byly do jisté míry spjaty i jiné instituce. Na prvém místě je moţno uvést soudní platebnu, dále pak soudní věznice, dědický soud a také soudy pro čistotu rasy a pracovní soudy, u kterých se rozhodovaly spory z pracovních poměrů. Zajímavé byly jiţ zmiňované dědické soudy, které měly za úkol ochranu selských dvorů před zadluţením či rozdělením v dědickém řízení na základě dědické posloupnosti. Vlastníkem takových dvorů mohl být pouze německý státní příslušník nemající ţidovské předky. Dědický dvůr náleţel do zvláštní části dědictví, která přecházela pouze na jednoho dědice, zbylé dědictví se řídilo občanským řádem. Německé zemské soudy (Deutsche Landesgerichte) byly další ze soustavy německých soudů fungujících na území Čech a Moravy, konkrétně pak v Brně a v Praze. Tyto soudy byly jednak soudem vyšetřovacím a také se zde nacházely trestní komory. Úlohou vyšetřovacího soudu bylo provádění přípravného řízení, které se dělo na základě návrhu vzneseného ze strany státního zástupce působícího u daného soudu. Věc měl nastarosti vyšetřující soudce, jeţ byl do funkce jmenován prezidentem Německého vrchního zemského soudu v Praze. Vyšetřující soudce mohl při výkonu své funkce ţádat od bezpečnostních sloţek působících 22

v protektorátě zprávy nebo jim ukládat úkoly. Výsledkem práce vyšetřujícího soudce mohlo být zahájení hlavního líčení, jeho nezahájení- zastavení celé věci. Trestní komory zřízené u německých zemských soudů byly celkem tři. První rozhodovala od roku 1940 ve věcech dříve příslušných zvláštním soudům, druhá komora označovaná jako malá působila jako odvolací orgán proti rozhodnutím samosoudce německých úředních soudů. Třetí komora zvaná velká řešila odvolání podaná vůči rozhodnutím německého úřadního soudu a soudila také zločiny, které nepatřily do příslušnosti Lidového soudního dvoru v Berlíně. Německý vrchní zemský soud (Deutsche Oberlandesgericht) sídlil v Praze, jednalo se o nejvyšší soudní orgán nacházející se na území Čech a Moravy patřící do soustavy německých soudů. Náplní tohoto soudu bylo rozhodnovat o skutkové podstatě trestného činu velezrady či zemězrádných přečinech. Zároveň tento soud plnil funkci opravnou, prováděl revizi rozsudků německých úřadních soudů, které nebylo moţné přezkoumat u zemského soudu v Praze či Brně. Měl také roli interpretační, kdy prováděl výklad norem, jeţ byly přeneseny z říšského práva na území protektorátu. Další dva soudy, o kterých budu psát v následujících řádcích, se nenachalézely na území Protektorátu Čechy a Morava, ale sídlily v Říši, byl to Říšský soud v Lipsku a Lidový soudní dvůr v Berlíně. Říšský soud v Lipsku (Reichsgericht in Leipzig). Tento soud byl nejvyšší instancí v oblasti soudnictví ve Velkoněmecké říši. Činnost tohoto soudu spočívala v rozhodování o návrhu na obnovu řízení, ale také vydával rozhodnutí v případech, kdy mělo v judikátu soudu dojít k odchýlení se od dosavadního právního hodnocení ze strany jiného soudního tribunálu. Lidový soudní dvůr v Berlíně vznik ve třicátých letech a měl za úkol rozhodovat o velezradě, útoku na říšského kancléře atd. V roce 1940 došlo ke změně v oblasti rozhodnování soudu o velezradě a zemězradě, kdy do této doby měl pravomoc rozhodovat vrchní zemský soud, ale nyní tuto problematiku posuzoval vrchní zemský soud ve Wroclavy, u něhoţ se nacházel i senát Lidového soudního dvora. Před tímto soudem končily osoby, které se účastnily odboje proti nacistickému Německu. Počínaje květnem 1939 začaly na území Protektorátu Čechy a Morava vykonávat svou pravomoc dva soudy branné moci. 23

Od roku 1940 bylo navíc zaloţeno 5 zvláštních soudů (Sondergerichte), které vznikly při německém zemském soudu v Brně a v Praze, měly za úkol trestat delikty zaměřené proti Říši, jednalo se o mimořádné trestní soudy. Samotné řízení před zvláštním soudem čerpalo z činnosti, kterou vykonala bezpečnostní a pořádková policie, tyto sloţky vedly vyhledávací řízení a zatýkaly podezřelé. Řízení se zahajovalo na základě obţaloby podané státním zástupcem a to jak ve formě písemné tak i ústní v některých případech. Celá kauza byla svěřena dle skutku příslušné trestní komoře zvláštního soudu. V Praze v roce 1943 pracovalo 6 trestních komor - I. komora projednávala všechny případy nedovoleného drţení zbraní, poslech zakázaných rozhlasových stanic a rozsáhlejší hospodářské případy, II. komora rozhodovala o krimnálních případech z oblasti veřejného pořádku, III. komora se zabývala například deliktem spočívajícím v rozšiřování protiněmeckých tiskovin. IV. komora posuzovala případy sabotování válečného hospodářství při více obţalovaných, V. komora (označovaná jako zvláštní ) měla výhradně projednávat politické vraţdy, přepady německé branné moci a jejich příslušníků a civilních německých funkcionářů, poslední VI. komora označovaná jako rychlá soudila výhradně politické akce proti říši, ilegální činnost, partyzánskou činnost a její podporu. 31 Obţalovaný byl zastoupen právním zástupcem, ale jednalo se o říšského státního příslušníka, člena NSDAP, tedy nacistu. Řízení bylo zjednodušené a zkrácené, neboť činy spáchané proti Říši byly souzeny takřka okamţitě a rozsudek spočíval v uloţení trestu smrti a býval vykonán v některých případech i do 24 hodin, v případech, kdy rozhodovala rychlá komora. Obecně platilo, ţe musí uplynout 100 denní lhůta mezi vynesením rozsudku odsuzujícího k trestu smrti a jeho následným vykonáním. Ráda bych uvedla některé trestné činy o nichţ rozhodovaly zvláštní soudy. Jednalo se například o trestání poslouchání zpráv zakázaných rozhlasových stanic, při rozhodování o uloţení trestu bral soudce v úvahu jednak dobu a místo spáchání trestného činu, počet odposluchaných rozhlasových relací, obsah těchto zpráva a počet lidí účastnících se poslechu. Do doby neţ došlo k vyhlášení prvního stanného práva se za poslouchání zakázaných stanic ukládal nepodmíněný trest v rozmezí od 18 měsíců do 3 let. Po prvním stanném právu se odsuzovalo aţ na dobu 10 let a druhé stanné právo znamenalo 31 MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 17-18. 24

uloţení nejtěţšího trestu - trestu smrti. Jako příklad bych uvedla rozhodnutí výjezdní komory v Olomouci, která působila u zvláštního soudu v Brně, která odsoudila dne 26. září 1944 k absolutním trestům V. Valvodu, J. Kolpka, J. Kafku, A. Petráka, J. Hálu, V. Dubského a další 4 osoby z Písku- příslušníky protektorátní policie- za poslech zahraničního vysílání rozhlasovým přijímačem ve sluţební místnosti v Písku, jedná se o rozhodnutí spisové značky 5 KLs 255/44-VI- 1726/44. 32 Rok 1941 je spjat se vznikem dalšího soudu a to soudu SS (Ochranné oddíly) a policie pro Čechy a Moravu, který pracoval v Praze. Roku 1942 byly zaloţeny stanné soudy (Stangerichte), které působily v době stanného práva. Stanné právo souvisí s oblastí civilního výjmečného stavu a je spjato s nechvalně proslulou osobou zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stanné právo bylo na území protektorátu vyhlášeno celkem dvakrát. Poprvé tak bylo učiněno na podzim roku 1941, tedy po nástupu Heydricha do funkce, druhá situace nastala po provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora. Civilní výjmečný stav nechal Heydrich upravit v nařízení ze dne 27. 9. 1941 o civilním výjmečném stavu, s tímto výnosem souviselo i stanné právo. 33 Zrušení civilního výjmečného stavu a tedy i stanného práva proběhlo v několika etapách nejprve v okresech některých zemských radů (oberlandrátů) a politických okresech ke dni 1. 12. 1941, v Praze a Brně byl zrušen aţ ke dni 20. lednu 1942. Civilní výjmečný stav prostihoval veškeré činy, které porušovaly veřejný pořádek, bezpečnost, spočívající v záměrném a nedovoleném přechovávání zbraní, střeliva, dále bylo trestáno srocování, shlukování či shromaţďování v uzavřených místnostech nebo pod širým nebem, na veřejných ulicích a náměstích. Před stanné soudy bylo v době trvání prvního civilního výjmečného stavu posláno 1518 osob, z nich bylo 1122 (73, 9%) odkázano tajné státní policii, 28 (1, 9%) zproštěno obvinění a 368 osob (24, 2%) odsouzeno k trestu smrti. 34 Trest smrti se ukládal za přípravu k velezradě, hospodářskou sabotáţ nebo poslouchání cizího 32 MORAVČÍK, C. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1993. s. 21. 33 VESELÝ, V. Říšské právo v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství V. LINHART, 1940 1943. s. 155 c. Věstn. R. Prot. s. 259. 34 LEPŠÍK, J. Stanné právo: jeho vznik a vývoj. 1. vyd. Praha: Nakladatelství KNIHOVNY SBORNÍKU VĚD PRÁVNÍCH A STÁTNÍCH, 1945. s. 82. 25

rozhlasu. Nařízení umoţňovalo říšskému protektorovi vyhlášení civilního výjmečného stavu nad celým územím protektorátu nebo jen nad jeho částí. Vyhlášení civilního výjmečného stavu umoţňovalo odklon od platného práva a platnost stanného práva. Rozsudky těchto soudů spočívaly jednak v uloţení trestu smrti, předání do rukou tajné policie (gestapa), které takovéto odsouzené likvidovalo či posílalo do koncentračních táborů a třetí moţností zcela nepravděpodobnou bylo osvobození. Ve zvláštním případě bylo moţné, aby říšský protektor navrhl odsouzení lidovým soudním dvorem (Volksgerichtshof). Nálezem mohl být uloţen trest propadnutí majetku nebo jeho části. Odsouzení k trestu smrti bylo vykonáno oběšením nebo zastřelením dle 4 výnosu o civilním výjmečném stavu. Druhý civilní výjmečný stav byl vyhlášen po atentátu na zastupujícího říšského protektora a to výnosem K. H. Franka ze dne 27. května 1942. 35 Ke zrušení došlo opět na základě výnosu ze dne 3. července 1942, ovšem stanné soudy i nadále vykonávaly svou činnost, neboť pokračovaly v souzení pachatelů spojených s atentátem. Během druhého stanného práva docházelo pouze k uveřejňování zpráv o jménech nebo počtu odsouzených. Za druhého civilního výjmečného stavu se odsuzovalo za schvalování atentátu, podporu pachatelů atentátu, poslech nepřátelského rozhlasu a rozšiřování jeho zpráv atd. U těchto řízení nebyla účast obhájců, nedošlo ke stanovení formy řízení a dokonce nedocházelo k výslechům svědků a obviněných. Ani v tomto případě nebyla odsouzenému dána moţnost podat odvolání, neboť i zde byl rozsudek ihned vykonán. Občané protektorátu mohli být souzeni také Říšským soudem (Reichsgericht) nebo lidovými soudy (Volksgerichtshof), které zpravidla rozhodovaly o velezradě. Říšský protektor měl v oblasti justice pravomoc k udělování pokynů justičním orgánům, a to v mezích daných zákonem a nařízením říšských úřadů. Další etapa soudnictví znamenala v průběhu války úpravu soudních obvodů a také docházelo ke kompetenčním změnám, ale také se rozrůstala působnost německých soudů na české obyvatele. V podstatě je moţné konstatovat, ţe nacistická organizace v justiční oblasti se výrazně nelišila od uspořádání soudů v Říši. 35 Věstn. R. Prot. s. 123. 26

3. 2 Autonomní orgány protektorátu do nástupu Heydricha Hitlerův výnos o zřízení protektorátu znamenal to, ţe na území Čech a Moravy pracovaly dva druhy orgánů. Za prvé se jednalo o orgány autonomní a za druhé říšské, jeţ byly nadřazeny autonomním orgánům. Pouze říšské předpisy specifikovaly pozici autonomních orgánů, jejich samotná činnost byla upravena velkým mnoţstvím právních norem a také příkazy z německé strany. V činnosti autonomních orgánů nebylo ze strany Němců činěno rozdílu mezi oblastní autonomní a samosprávnou. Čl. 12 výnosu o zřízení protektorátu znamenal recepci dosavadního práva, nedošlo tedy k přijetí nové ústavy, vše navazaovalo na stávající systém zavedený v období druhé republiky. Nádále byla v platnosti Ústava pocházející z roku 1920. Za hlavu autonomní správy byl povaţován doktor Emil Hácha, který jakoţto prezident dle čl. 4 výnosu o zřízení protektorátu sice měl čestná práva hlavy státu, ale jeho postavení bylo zaloţeno na důvěře vůdce a říšského kancléře. Hácha však nebyl nikdy výslovně pověřen výkonem funkce prezidenta. Prezidentovi pravomoci nebyly upraveny, jelikoţ došlo k recepci dosavadního práva můţeme z toho vyvodit, ţe bylo moţné vycházet z úpravy jeho postavení v Ústavě z roku 1920, ovšem nesmělo to odporovat smyslu převzetí ochrany Německou říší. Říšský protektor však prezidentu Háchovi uděloval souhlas ke všemu, co mělo nějaký větší význam v oblasti správní či politické. Hácha tedy neměl při svém rozhodování volnou ruku. Vedení politických záleţitostí předal prezident vládě. Oběma zástupcům autonomní správy chyběla politická reprezentativnost. Protektorátní vláda za své existence, tedy během 6 let měla 4 předsedy- čtyři vládní kabinety. První protektorátní vláda v jejímţ čele stál jako předseda Rudolf Beran, byla pokračováním vlády pomnichovské, Beran funkci předsedy zastával od konce roku 1938. Ovšem vláda po březnovém vpádu německých vojsk na naše území podala demisi, ale na podkladě prosby prezidenta plnila svou roli aţ do konce dubna roku 1939, kdy ji nahradila nová vláda v čele s předsedou Aloisem Eliášem, který v ní jak jsem jiţ uvedla dříve, působil do roku 1941, kdy ho ve funkci předsedy nahradil Jaroslav Krejčí. Ten se pak následovně stal předsedou své vlastní třetí protektorátní vlády, která fungovala do začátku roku 1945. Poslední (čtvrtou) vládou byla vláda Rudolfa Bienerta, její existence trvala pouhé čtyři měsíce. Asi nejznámější osobou, která zastávala ministerskou pozici byl Emanuel 27