Ochrana osobních údajů a veřejná správa

Masarykovi univerzity v Brně Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva Ochrana osobních údajů a veřejná správa Bakalářská práce Autorka práce : Vedoucí bakalářské práce : doc. JUDr. Soňa Skulová, Ph.D.

Č e s t n é p r o h l áš e n í : Prohlašuji tímto, že jsem bakalářskou práci na téma Ochrana osobních údajů a veřejná správa zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Strana č. 2 / 73

Obsah PŘEDMLUVA... 5 KAPITOLA 1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY... 7 1.1 OBECNÉ VYMEZENÍ POJMŮ... 7 1.2 LEGISLATIVNÍ VYMEZENÍ POJMŮ...11 1.3 UPRAVUJÍCÍ LEGISLATIVA...13 1.4 PRINCIP PUBLICITY VS. PRINCIP DISKRÉTNOSTI VEŘEJNÉ SPRÁVY...14 KAPITOLA 2 ÚSTAVNÍ ZÁKLADY OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ A ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ INFORMACÍ VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ V ČESKÉ REPUBLICE...16 2.1 ÚSTAVNÍ ZÁKLADY OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ...16 2.2 ÚSTAVNÍ ZÁKLADY ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ INFORMACÍ VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ...17 2.3 STŘET PRÁVA VZTAH ČL. 10 ODST. 3 KE ČL. 17 LISTINY...19 KAPITOLA 3 VÝVOJ OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ...20 4.3 LEGISLATIVNÍ V EVROPSKÉM PRÁVU...20 4.3.3 Všeobecná deklarace lidských práv...20 4.3.4 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod...20 4.3.5 Úmluva Rady Evropy č. 108, o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat...21 4.3.6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady...21 4.4 LEGISLATIVNÍ VÝVOJ V ČESKÉ REPUBLICE...22 4.4.3 Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech...22 4.4.4 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů...22 KAPITOLA 4 OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ PODLE ZÁKONA Č. 101/2000 SB., V PLATNÉM ZNĚNÍ...31 4.1 PŘEDMĚT ÚPRAVY A PŮSOBNOST ZÁKONA...31 4.2 PRÁVA A POVINNOSTI PŘI ZPRACOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ...32 4.3 PŘEDÁVÁNÍ ÚDAJŮ DO JINÝCH STÁTŮ...38 4.3.1 Předávání údajů bez nutnosti žádosti o povolení...40 4.3.2 Problematika předávání údajů v praxi...42 Strana č. 3 / 73

4.4 ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ...45 4.4.1 Postavení a působnost úřadu...45 4.4.2 Organizace úřadu...46 4.4.2.1 Předseda úřadu...47 4.4.2.2 Inspektoři úřadu...47 4.4.3 Činnost úřadu...48 4.4.3.1 Správní činnosti...48 4.4.3.2 Registr...49 4.4.3.3 Výroční zpráva...50 4.4.3.4 Zásady ochrany soukromí na webových stránkách Úřadu...50 4.4.4 Kontrolující...51 4.4.4.1 Oprávnění kontrolujících...51 4.4.4.2 Povinnosti kontrolujících...51 4.4.4.3 Opatření k nápravě...52 4.4.4.4 Oprávnění a povinnosti při dozoru...53 4.5 ZÁKONEM UPRAVENÉ SANKCE...53 4.4.5 Přestupky...53 4.4.6 Jiné správní delikty...55 4.4.6.1 Pokuty...57 4.4.6.2 Odpovědnost...57 KAPITOLA 5 OCHRANA SOUKROMÍ VE SPRÁVNÍM ŘÁDU...58 5.1 OCHRANA SOUKROMÍ VE SPRÁVNÍM ŘÁDU...58 5.2 IDENTIFIKACE ÚČASTNÍKŮ ŘÍZENÍ A JINÝCH OSOB...58 5.3 NAHLÍŽENÍ DO SPISU...60 5.4 ZJIŠŤOVÁNÍ PODKLADŮ PRO ROZHODNUTÍ A OCHRANA SOUKROMÍ...62 5.5 PŘEDVEDENÍ...64 5.6 EXEKUCE...65 KAPITOLA 6 ZÁVĚR...68 KAPITOLA 7 POUŽITÁ LITERATURA...72 Strana č. 4 / 73

Předmluva Ochrana osobních údajů je bezesporu v každé demokratické společnosti jedním z nejdůležitějších práv příslušníků takovéto společnosti. Osobní údaje, i když si je pod pojmem údaj možno představit konkrétní informaci celkem veřejně známou (například jméno nebo příjmení osoby), je nutno chápat v daleko širším kontextu. Jedná se totiž nejen o údaje, které danou osobu svým způsobem identifikují ve vztahu k jejímu okolí, ale také o informace, které osobu definují samu k sobě (jako například její zdravotní stav, vyznání apod.). Z tohoto pohledu je nutno říci, že ochranu osobních údajů zajišťuje celý komplex právních norem a také norem společenských. Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila především na první kategorii osobních údajů, které řeší především právní normy k tomu účelů navržené, schválené a vydané. Ve své práci se pokusím nejen o konstatování vydaného, ale i o určitý rozbor a zamyšlení. Každá právní norma je rámcovým pravidlem, které v detailech může mýt rozdílný výklad, ale celkově musí zabezpečit to aby splnila svůj účel. Strana č. 5 / 73

Myslím si, že v oblasti ochrany osobních údajů je tato problematika značně složitá, protože se jedná o oblast, která se dotýká každého jedince osobně. Každý jedinec má jiná kritéria pro hodnocení vážnosti údajů o své osobě, jejich poskytování nebo evidování různými institucemi a to jak státními, tak soukromými. Složitá je především situace když něco chceš, musíš údaje poskytnout. Je to problém, který je jednotně neřešitelný. Stejně problematické bylo moje rozhodování, z jakého úhlu pohledu téma práce řešit. Doufám, že jsem zvolila správně. Strana č. 6 / 73

Kapitola 1 Úvod do problematiky výčet základních pojmů 1.1 Obecné vymezení pojmů Následující definice jednotlivých základních pojmů jsem převzala z právnického slovníku. Ochrana osobních údajů se vztahuje na jakékoli údaje týkající se určité nebo přiměřeným způsobem určitelné (identifikovatelné) fyzické osoby (slovy zákona se tato osoba označuje jako "subjekt údajů"). Zákon stanoví práva a povinnosti při zpracování osobních údajů - osobám, které určují účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádějí je a odpovídají za ně ("správce"), i osobám, které zpracování provádějí na základě zákona nebo něčího pověření ("zpracovatel"). Úprava je v zásadě univerzální, s výjimkami, které vyplývají ze zákona, se vztahuje na jakékoli zpracování osobních údajů. Z obecnějších výjimek lze uvést zpracování osobních údajů fyzickou osobou pro vlastní potřebu nebo nahodilé shromažďování osobních údajů. Bez souhlasu subjektu údajů lze osobní údaje zpracovávat pouze z důvodů stanovených zákonem. Mezi povinnosti správce se řadí stanovit účel zpracování, zpracovávat pouze pravdivé a přesné osobní údaje, shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu, uchovávat je pouze po nezbytnou dobu, zpracovávat je k jinému účelu v zásadě pouze se souhlasem subjektu údajů či shromažďovat osobní údaje pouze otevřeně. Ještě přísnější režim se uplatňuje u tzv. citlivých údajů. Vždy je třeba dbát ochrany práv subjektu údajů a za tím účelem přijmout kromě jiného stanovená opatření; subjekt údajů musí být informován o shromažďování údajů o své osobě. Ten, kdo hodlá zpracovávat osobní údaje, musí, s určitými výjimkami, předem učinit písemné oznámení, které podléhá úřední registraci. Působnost v oblasti O. vykonává nezávislý Úřad pro ochranu osobních údajů, který má pravomoci typické pro ústřední správní úřad; disponuje rovněž dozorčí (včetně možnosti ukládat opatření k nápravě) a sankční pravomocí. Soukromoprávní cestou se lze domáhat nápravy nemajetkové újmy. Některá ustanovení zákona se nepoužijí na zpracování osobních údajů ke stanoveným účelům sloužícím veřejnému zájmu (jde např. o souvislost s odhalováním trestné činnosti). Blíže zák. č. 101/2000 Sb. 1 1 Staša, J. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 548. Strana č. 7 / 73

Nezávislé správní orgány jsou úřady, které vykonávají státní správu mimo její organizační soustavu. Nezávislé správní orgány jsou organizační složky státu financované ze státního rozpočtu (mají zpravidla vlastní rozpočtovou kapitolu), ale nejsou řízeny vládou ani jiným správním úřadem. V působnosti nezávislého správního orgánu mohou být činnosti dozorčí, rozhodovací i sankční. Jde o nový jev v české veřejné správě. Příkladem nezávislého správního orgánu může být Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a Úřad pro ochranu osobních údajů. 2 Úřad pro ochranu osobních údajů je nezávislý úřad (nezávislé správní orgány), který ve své činnosti postupuje nezávisle a řídí se pouze zákony a jinými právními předpisy. Ú. jsou svěřeny kompetence ústředního správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů podle zák. č. 101/2000 Sb. a pro oblast elektronického podpisu v rozsahu stanoveném zák. č. 227/2000 Sb. Ú. řídí předseda, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh Senátu Parlamentu ČR. Předseda je zaměstnancem Ú. Zaměstnanci Ú. jsou dále inspektoři a další zaměstnanci. Kontrolu vykonávají inspektoři a pověření zaměstnanci. Inspektory jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh Senátu Parlamentu ČR. V řízení ve věcech patřících do kompetence Ú. se postupuje podle správního řádu, pokud zák. č. 101/2000 Sb., nestanoví jinak. 3 Osobní svoboda je jedním ze základních lidských práv, resp. svobod garantovaných Listinou a některými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Není chápána jako svoboda člověka obecně, ale jako jedna ze specifických svobod, kterou může garantovat stát svým zákonodárstvím. Z ústavního hlediska spočívá v tom, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. 4 Veřejná správa označuje činnost, kterou vykonávají správní úřady a orgány územní nebo zájmové samosprávy na základě zákonů a k jejich provedení. V. je souhrnným pojmem, který zahrnuje státní správu a samosprávu. Ve většině definic se vymezuje negativně. 2 Hendrych, D. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 463. 3 Hendrych, D. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 1068. 4 Hřebejk, J. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 589. Strana č. 8 / 73

Vychází se přitom z dělby státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a z poznatku, že moc zákonodárnou a soudní lze na rozdíl od moci výkonné uspokojivě stanovit. V. se negativně vyjadřuje jako souhrn činností, které nelze kvalifikovat ani jako zákonodárství, ani jako soudnictví. 5 Státní správa je označením pro tu část veřejné správy, jejímž subjektem (nositelem) je stát vykonávající ji přímo prostřednictvím svých orgánů a úřadů nebo nepřímo prostřednictvím jiných osob a kterou jim zákonem nebo rozhodnutím na základě zákona deleguje nebo propůjčuje. Příkladem přímého výkonu S. může být činnost ministerstev, příkladem nepřímého výkonu přenesená působnost, tj. státní správa uskutečňovaná orgány obcí nebo krajů. 6 Samospráva je forma veřejné správy spočívající v tom, že územně nebo jinak organizované společenství lidí (Korporace) si spravuje své záležitosti samostatně a činí rozhodnutí o nich přímo nebo prostřednictvím volených orgánů. Samostatnost S. znamená její určitou nezávislost na státu, především ve smyslu nepodřízenosti orgánům státní správy. S. vzniká a působí na základě vymezeného právního rámce a stát může zasahovat do činnosti samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. 7 Subjekty veřejné správy každá organizovaná činnost vyžaduje, aby byla přiřazena nějakému subjektu, který se tak stane jejím odpovědným nositelem. Toto obecné organizační pravidlo platí i pro veřejnou správu jako činnost organizovanou. Subjektem veřejné správy v tomto smyslu je vždy stát a dále ty právnické nebo fyzické osoby, o nichž tak stanoví zákon (např. obce). Jim se přičítají práva a povinnosti související s činností označovanou jako veřejná správa. S. nutno odlišovat od vykonavatelů veřejné správy. 8 Správní úřad je zvláštním druhem úřadu. Podle našeho právního řádu (čl. 79 odst. 1 Úst) je S. organizační jednotkou zřízenou zákonem, navenek ohraničenou a vystupující na veřejnosti prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců, kteří jednají jménem subjektu, jehož je S. organizační složkou (např. ministerstvo, úřad práce jako organizační složky státu). S. jsou součástí moci výkonné, nástrojem, jehož prostřednictvím stát, popř. jiný subjekt veřejné správy přímo plní své úkoly a funkce. 5 Hendrych, D. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 1113. 6 Hendrych, D. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 983. 7 Hřebejk, J. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 875. 8 Hendrych, D. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 1004. Strana č. 9 / 73

Jsou organizovány monokraticky. Působnost je sice stanovena S., ale pravomoc je vždy spojena s představitelem S. jako orgánem příslušného subjektu (nositele) veřejné správy, a to v rozsahu působnosti S., jehož řízením byl pověřen. V oblasti výkonu státní správy přiznává čl. 79 odst. 3 Úst S. oprávnění vydávat právní předpisy. Ve starších zákonech nebyl termín S. nijak preferován. Dominantním byl výraz orgán státní správy nebo správní orgán. Proto se s těmito výrazy setkáváme v právním řádu dodnes. 9 Právo na informace je garantováno Listinou v rámci politických práv (čl. 17). Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Speciální úprava tohoto práva vyplývá ze zák. č. 123/1998 Sb. a ze zák. č. 106/1999 Sb., který stanoví základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány. 10 Právo na informace o činnosti veřejné správy je předmětem úpravy zejm. zák. č. 106/1999 Sb. Státní orgány, orgány územní samosprávy, veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a subjekty rozhodující na základě zákona o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy jsou podle něj povinny zveřejňovat na veřejně přístupných místech ve svých sídlech a úřadovnách zákonem stanovené informace vztahující se k jejich působnosti a z ní vyplývající činnosti (např. údaje o jejich organizační struktuře nebo o tom, kde lze podávat stížnosti nebo jiná podání). Další informace jsou povinny poskytovat v zákonem vymezeném rozsahu jednotlivým fyzickým a právnickým osobám, a to na základě jejich žádostí a za úhradu nákladů. Při nevyhovění žádosti se vydává odůvodněné rozhodnutí, proti němuž lze podat odvolání a které je přezkoumatelné soudem. P. je v různém rozsahu upraveno též v dalších zákonech, např. č. 123/1998 Sb., č. 128/2000 Sb., č. 129/2000 Sb. (právo občana obce nahlížet do zápisů z jednání zastupitelstva a pořizovat si z nich výpisy apod.). 11 Informační systémy veřejné správy jsou souborem informačních systémů, které slouží pro výkon veřejné správy. Správci I. jsou ministerstva, jiné správní úřady, další státní orgány a orgány územní samosprávy. S určitými výjimkami jsou I. předmětem speciální zákonné úpravy, která stanoví povinnosti jejich správců a provozovatelů. 9 Hendrych, D. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 968. 10 Korecká, V. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 720. 11 Hřebejk, J. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 720. Strana č. 10 / 73

Jsou stanovena závazná pravidla pro výkon odborných činností spojených s vytvářením, rozvojem a využíváním I. (tzv. standardy). I., jejich programové nebo technické vybavení a dokumentace, jakož i opatření vytvářející jednotné integrační prostředí I. podléhají atestacím, prováděným k tomu zvlášť pověřenými osobami. Ústředním správním úřadem pro tuto oblast je MI. Blíže zákon č. 365/2000 Sb. 12 Utajované skutečnosti jsou skutečnosti uvedené v seznamech U., které vydává vláda svým nařízením. U. tvoří určité údaje, data či informace za předpokladu, že by neoprávněné nakládání s nimi mohlo způsobit újmu zájmům ČR nebo zájmům, k jejichž ochraně se ČR zavázala, nebo by mohlo být pro tyto zájmy nevýhodné. U. existují např. v oblasti obranyschopnosti a bezpečnosti ČR, bankovních operací a kapitálového trhu, ochrany chemických a jaderných zařízení. Utajované skutečnosti jsou rozčleněny podle 4 stupňů utajení: přísně tajné, tajné, důvěrné, vyhrazeno. Seznamovat se s U. mohou osoby stanovené zákonem (např. prezident republiky, členové vlády, soudci) a osoby, které jsou držiteli zvláštního osvědčení vydaného Národním bezpečnostním úřadem. Blíže zák. č. 148/1998 Sb. U. jsou předmětem ochrany u tr. činů vyzvědačství ( 105 TrZ) a ohrožení utajované skutečnosti ( 106 a 107 TrZ). Jsou-li v tr. řízení probírány U., je třeba respektovat jejich ochranu (mlčenlivost v tr. řízení), zejména omezením výběru osoby zmocněnce zúčastněné osoby a poškozeného ( 50 odst. 3 TrŘ), poučením obhájce ( 35 odst. 3 TrŘ), poučením osob, které se účastní řízení před soudem ( 198a TrŘ), opatřeními při nahlížení do spisu ( 65 odst. 5 TrŘ), zákazem výslechu svědka, nebyl-li zproštěn povinnosti zachovat U. v tajnosti ( 99 odst. 1, 3 TrŘ) nebo vyloučením veřejnosti při hlavním líčení a veřejném zasedání ( 200, 201 a 238 TrŘ). 13 1.2 Legislativní vymezení pojmů V legislativním vymezení pojmů vycházím ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Následující definice jednotlivých pojmů jsou obsaženy v 4 tohoto zákona. osobní údaj jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu, 14 12 Staša, J. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 255. 13 Púry, F. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s 1082. 14 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. a) Strana č. 11 / 73

citlivý údaj osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a jakýkoliv biometrický nebo genetický údaj subjektu údajů, 15 anonymní údaj anonymním údajem takový údaj, který buď v původním tvaru nebo po provedeném zpracování nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu údajů, 16 subjekt údajů subjektem údajů fyzická osoba, k níž se osobní údaje vztahují, 17 zpracování osobních údajů zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace, 18 shromažďování osobních údajů shromažďováním osobních údajů systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování, 19 uchovávání osobních údajů uchováváním osobních údajů udržování údajů v takové podobě, která je umožňuje dále zpracovávat, 20 blokování osobních údajů blokováním osobních údajů vytvoření takového stavu, při kterém je osobní údaj určitou dobu nepřístupný a nelze jej jinak zpracovávat, 21 likvidace osobních údajů likvidací osobních údajů se rozumí fyzické zničení jejich nosiče, jejich fyzické vymazání nebo jejich trvalé vyloučení z dalších zpracování, 22 15 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. b) 16 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. c) 17 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. d) 18 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. e) 19 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. f) 20 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. g) 21 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. h) 22 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. i) Strana č. 12 / 73

správce správcem každý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj. Zpracováním osobních údajů může správce zmocnit nebo pověřit zpracovatele, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, 23 zpracovatel zpracovatelem každý subjekt, který na základě zvl.z nebo pověření správcem zpracovává osobní údaje dle tohoto zákona, 24 zveřejněný osobní údaj zveřejněným osobním údajem osobní údaj zpřístupněný zejména hromadnými sdělovacími prostředky, jiným veřejným sdělením nebo jako součást veřejného seznamu, 25 datový soubor osobních údajů evidencí nebo datovým souborem osobních údajů (dále jen datový soubor ) jakýkoliv soubor osobních údajů uspořádaný nebo zpřístupnitelný podle společných nebo zvláštních kritérií, 26 souhlas subjektu údajů souhlasem subjektu údajů svobodný a vědomý projev vůle subjektu údajů, jehož obsahem je svolení subjektu údajů se zpracováním osobních údajů, 27 příjemce příjemcem každý subjekt, kterému jsou osobní údaje zpřístupněny; za příjemce se nepovažuje subjekt, který zpracovává osobní údaje podle 3 odst. 6 písm. g). 28 1.3 Upravující legislativa Mezi hlavní zákony, upravující popisovanou problematiku patří zejména : Listina základních práv a svobod Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. 23 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. j) 24 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. k) 25 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. l) 26 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. m) 27 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. n) 28 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, 4 odst. o) Strana č. 13 / 73

Zpracování a shromažďování osobních údajů upravují však mnohé další zákony, které budou nadále respektovány. Jsou jimi například : Zákon č. 268/1949 Sb., o matrikách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon. Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 158/1999 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001. Zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o cestovních dokladech). Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel). 1.4 Princip publicity vs. princip diskrétnosti veřejné správy Princip publicity, tedy právo občanů na informace o činnosti veřejné správy, je vlastní demokratickým státům, tedy i naší republice. Dává právní nárok na přístup ke všem informacím vyjma těch, které jsou zákonem taxativně vyloučeny. Strana č. 14 / 73

Jde o významný mechanismus kontroly veřejné správy, a to kontroly vnější realizované samotnými občany. Veřejná správa je vázána principem zákonnosti a institut práva na přístup k informacím představuje jednu z významných právních záruk zákonnosti ve veřejné správě. Významu tohoto institutu odpovídá i jeho právní zakotvení v právních řádech jednotlivých států, kdy je toto právo často součástí ústav jednotlivých států (buď přímo explicitně nebo je součástí širšího práva svobody projevu). Zatím co princip diskrétnosti na rozdíl od principu publicity poskytuje občanům nárok na přístup k informacím jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis, popř. povolení přístupu ponechává volné úvaze správních činitelů. Tento způsob zpřístupňování informací je typický pro totalitní režimy. Náš právní řád umožňuje všem občanům právo na přístup ke všem informacím o činnosti veřejné správy vyjma těch, které jsou zákonem výslovně vyloučeny (jestliže převažuje veřejný zájem na ochraně a nezveřejňování určitých informací a skutečností, kdy potřeba diskrétnosti, utajení či specifické ochrany těchto informací převažuje nad potřebou informovanosti veřejnosti). 29 29 Frumarová, K., Princip publicity veřejné správy. Týdeník Vlády ČR Veřejná správa, 2003, č. 13, dostupný z www: http://www.mvcr.cz/casopisy/s/2003/0013/konzult.html Strana č. 15 / 73

Kapitola 2 Ústavní základy ochrany osobních údajů a zpřístupňování informací ve veřejné správě v České republice Problematika ochrany osobních údajů i zpřístupňování informací ve veřejné správě je v platných pramenech našeho ústavního práva upravena v Listině základních práv a svobod, kterou je tedy v této oblasti nutno jednoznačně chápat jako normu s nejvyšší právní silou. Listina základních práv a svobod byla schválena Federálním shromážděním ČSFR dne 9. ledna 1991 s účinností ode dne 8. února 1991. Usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky ze dne 16. prosince 1992 tvoří společně s Ústavou nepochybně nejdůležitější součástí našeho ústavního pořádku. Toto Usnesení bylo ve Sbírce zákonů České republiky vyhlášeno dne 28. prosince 1992, přičemž dnem 1. ledna 1993 nabyla Listina účinnosti pro Českou republiku. Později byla Listina novelizována ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod, s účinností ode dne 1. ledna 1999. 2.1 Ústavní základy ochrany osobních údajů Ochrana osobních údajů bezpochyby patří v každé demokratické společnosti mezi základní lidská práva a svobody. V Českém právním řádu, jak zde již bylo řečeno, je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Za hlavní prameny ochrany osobních údajů v ústavním právu lze považovat ustanovení článku 10 především v odstavci 3, který je systematicky zařazen do Hlavy druhé (Lidská práva a základní svobody), Oddílu prvního (Základní lidská práva a svobody) Listiny. V čl. 10 odst. 1 Listiny je v uvedeno, že: Každý občan má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.. V odst. 2 je dále uvedeno, že: Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. A v odst. 3 je v uvedeno, že: Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.. S výše uvedenými právy úzce souvisí také právo na soudní a jinou právní ochranu, které je systematicky zařazeno do Hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Toto právo je občanům zaručeno v čl. 36, v jehož odst. 1 se praví, že: Strana č. 16 / 73

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V odst. 2 je dále uvedeno, že každý: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.. V případě, že němu takovým to nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda, pak má podle odst. 3 právo požadovat její náhradu, přičemž další podmínky a podrobnosti již v souladu s odst. 4 upravuje prováděcí zákon. 2.2 Ústavní základy zpřístupňování informací ve veřejné správě Vzhledem k faktu, že veřejná správa vede velké množství informací včetně osobních údajů, jejichž zpracování je v orgánech veřejné správy nezbytné a dále také k faktu, že je veškerá její činnost je hrazena z peněz daňových poplatníků, mají tito jistě právo vědět, jak s nimi nakládá. Takováto správa bývá často označována jako tzv. skleníková správa, jelikož je občanům umožněno do ní nahlížet. Za hlavní prameny práva na informace o veřejné správě lze v ústavním právu považovat ustanovení článku 17 především v odstavcích 1 a 5, které jsou systematicky zařazeny do Hlavy druhé (Lidská práva a základní svobody), Oddílu druhého (Politická práva) Listiny. V čl. 17 odst. 1 je obsaženo základní vymezení práva na informace. Praví se v něm, že: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.. Tento způsob samostatného vymezení práva na informace, vychází z předpokladu, že lidé informace potřebují, aby se mohli svobodně rozhodovat a orientovat a proto k nim tedy nutně musí mít přístup. Právo na informace v tomto pojetí tedy v souladu s čl. 17 odst.1 až odst. 3 Listiny lze interpretovat jako subjektivní právní nárok každého jedince svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace bez ohledu na hranice státu, přičemž toto právo lze podle odst. 4 omezit pouze zákonem a pouze v případě, že je to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost či ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Ustanovení čl. 17 odst. 1 a odst. 2 jsou samovykonavatelným ústavním právem a lze se jej tedy domáhat bez použití jakéhokoli dalšího zákona. Pro výkon ustanovení odst. 4 oproti tomu konkrétního prováděcího zákona zapotřebí je. Strana č. 17 / 73

Subjektivní právo jedince na informace zaručené dle čl. 17 odst. 1 Listiny je dále specifikováno jejím odst. 5, kde je uvedeno, že: Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.. Zde je tedy de iure obsažen právní základ tzv. principu publicity veřejné správy tedy právo každého občana na informace o činnosti veřejné správy. Bude-li tedy občan své právo aktivně uplatňovat, pak jsou orgány veřejné moci povinovány mu, až na zákonem stanovené výjimky, požadované informace skutečně poskytnout. Budeme-li však ustanovení čl. 17 odst. 5 interpretovat samostatně a ne ve spojení s ustanovením odst. 1, vyplyne nám z toho pro orgány veřejné moci ex lege povinnost přiměřeným způsobem informovat o své činnosti aniž by byly dotazovány. Tedy i v případě pasivního přístupu občana ke svému právu na informace. Přičemž, jak je uvedeno v poslední větě v poslední větě, jsou podmínky a způsob jakým budou orgány veřejné moci o své činnosti informovat specifikovány prováděcím zákonem. Tímto prováděcím zákonem je v současné době zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, který v platném právním řádu České republiky realizuje komplexní právní úpravu práva na informace a povinnosti státních orgánů a orgánů samosprávy informace poskytovat. Povinnost informovat pro orgány veřejné moci však může být založená také zvláštními předpisy 30, kdy se za jimi stanovených podmínek vztahuje k některým specifickým činnostem citovaných orgánů veřejné správy, u kterých zákon zakládá zvláštní povinnost informovat. Příkladem je třeba povinnost České národní banky informovat o měnovém vývoji. Dalším významným ustanovením Listiny základních práv a svobod souvisejícím s principem publicity veřejné správy je její čl. 35 odst. 2, kde se praví, že: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.. Životní prostředí, se všemi jeho složkami, a nezastupitelným významem pro život člověka a ostatních součástí ekosystému si nepochybně zasloužilo speciální úpravu pro informování ohledně jeho stavu a proto ústavodárce toto právo do Listiny výslovně zakotvil. Právo na informace o životním prostředí blíže rozvádí a specifikuje prováděcí zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, v platném znění. Tento zákon je k realizaci práva na informace o životním prostředí nezbytný, neboť na rozdíl od práv podle článku 17 odst. 1 a odst. 2 Listiny, které jsou samovykonavatelné, se práv podle článku 35 odst. 2 lze dovolat pouze na základě zákona vydaného k provedení tohoto ustanovení. 30 Například zákonem č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, zákonem č. 46/2000 Sb., tiskový zákon, zákonem č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance nebo zákonem č. 128/2002 Sb., o obcích a dále početným zástupem právních předpisů z oblasti životního prostředí např. zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší. Strana č. 18 / 73

Právo na informace o životním prostředí podle článku 35 odst. 2 Listiny však není realizováno pouze zákonem o právu na informace o životním prostředí, ale také dalšími speciálními úpravami ve zvláštních předpisech práva životního prostředí 31. Dále má též svou oporu v mezinárodním právu, zejména v Úmluvě o přístupu k informacím, účasti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, publikované ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 124/2004 Sb. m. s. (tzv. Aarhuská úmluva). Podstatný obsah Aarhuské úmluvy byl vtělen do směrnice ES upravující přístup k informacím o životním prostředí. Princip publicity veřejné správy se odráží také v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jelikož i obce jsou povinny informovat veřejnost o své činnosti v řadě případů. 2.3 Střet práva vztah čl. 10 odst. 3 ke čl. 17 Listiny Jak zde již bylo uvedeno čl. 10 odst. 3 Listiny zakotvuje právo každého na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě a čl. 17 pak právo na informace. Zdá se tedy, že Listina základních práv a svobod v sobě zakotvuje dvě v podstatě protichůdná práva a vyvstává zde tudíž možnost konfliktu mezi právem na informace a právem na ochranu soukromí. Při realizaci práva na informace je tedy velice důležité respektovat právo na ochranu osobních údajů. Tento konflikt je různých státech řešen různě. Například v USA existuje tzv. totální právo na informace, zatím co v Evropě je kladen důraz na vyrovnanost práva. V případě, že dojde ke střetu práva na informace s tímto, či jinými ústavními právy u nás, pak je nutno vycházet z koncepce vyvažování práv, rozvedené v rozhodovací praxi Ústavního soudu. 32 Náš Ústavní soud se kloní spíše na stranu praxe Spojených států, ale ne příliš argumentovaně. Je nutné rozlišovat mezi různými skupinami lidí - mezi veřejně činnými osobami a těmi ostatními. 31 Například zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, zákon č. 100/2001 Sb.o posuzování vlivu na životní prostředí, zákon č. 18/1997 Sb., atomový zákon nebo zákon č. 11/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 32 Tuháček, M., Možnost přístupu k informacím o projektech podporovaných ze strukturálních fondů EU. Právní analýza, Transparency International, 2005, s. 5, dostupná z www: http://www.transparency.cz/doc/tuhacek_pravni_rozbor.doc. Strana č. 19 / 73

Kapitola 3 Vývoj ochrany osobních údajů Základní dokumenty, které se vztahují na problematiku lidských práv a jejich ochrany je třeba hledat v mezinárodním právu. Prvotní pokusy o vytvoření pravidel způsobu ochrany osobních údajů spadají do USA, kde byla snaha o zavedení centrální evidence. Tato však byla zamítnuta pro nebezpečí degradace člověka na pouhý číselný kód a s tím související neschopnost stroje zachytit jeho individualitu, což vyvolalo nutnost daný problém řešit. Prostředky informační etiky sice brání manipulování s údaji při jejich hromadném zpracovávaní, ale apely na morálku jsou málo významné a právní regulace je nutná. Ve Spojených státech je soukromí v porovnání s Evropou chráněno méně. Evropa vyvinula zvýšené úsilí o ochranu osobních údajů, jelikož předpokladem evropské integrace i jednotného vnitřního trhu je také zajištění volného toku osobních údajů. Za tímto účelem bylo nutné vytvořit pravidla pro ochranu těchto informací. 4.3 Legislativní v Evropském právu 4.3.3 Všeobecná deklarace lidských práv Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948 přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv, v jejímž čl. 12 se praví, že: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.. 4.3.4 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Další významný dokument byl sjednán dne 4. listopadu 1950 v Římě. Je jím Radou Evropy iniciovaná Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která danou problematiku řeší již daleko podrobněji a jejíž respektování bylo podmínkou pro vytvoření pravidel nakládání s osobními údaji. V jejím čl. 8 je v odst. 1 uvedeno, že: Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence., přičemž v odst. 2 jsou dále konkretizovány podmínky pro stanovení výjimek, za kterých může být zmiňované právo smluvními stranami omezeno: Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.. Formulace specifikovaná v čl. 7, který upravuje zákaz trestu bez existence zákona, mi připadá velice zajímavá. Tímto zákonem se totiž rozumí ve své podstatě libovolný pramen práva, který je uznávaný civilizovanými národy. Strana č. 20 / 73

V České republice byla vyhlášena jako mezinárodní smlouva č. 209/1992 Sb. m. s., Sdělení o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž je Česká republika s účinností ode dne 18. března 1992 vázána, tvoří součást našeho právního řádu a má přednost před vnitrostátním právem. 4.3.5 Úmluva Rady Evropy č. 108, o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat Jako první evropská norma upravující čistě problematiku osobních údajů byla dne 28. ledna 1981 ve Štrasburku přijata Úmluva Rady Evropy č. 108, o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat. Byla prvním uceleným mezinárodním právním dokumentem v oblasti ochrany osobních údajů a završovala tzv. první generaci zákonů na ochranu osobních údajů přijímanou státy dnešní Evropské unie od počátku sedmdesátých let. Jak vyplývá z jejího názvu, upravuje automatizované zpracování osobních dat. Její signatáři však mají možnost rozšířit její účinnost i na jiným způsobem zpracovávané informace a na ochranu skupin osob (např. sdružení, spolků). Mohou ale také z její působnosti vyčlenit některé automaticky zpracované záznamy. Úmluva vymezila celou řadu pojmů (např. citlivé údaje). Pojem osobní údaj definuje tak, že: jde o každou informaci, která se týká určené nebo určitelné osoby. V našem právním řádu byla vyhlášena jako mezinárodní smlouva č. 115/2001 Sb. m. s., Sdělení o Úmluvě o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, s účinností ode dne 01. listopadu 2001, tedy o celých dvacet let později. Česká republika je jí vázána a Úmluva má přednost před vnitrostátním právem. 4.3.6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady V návaznosti na Úmluvu č. 108/1981 pak byla vydána řada směrnic upravujících nakládání s osobními údaji v různých oblastech, kde jsou pro zpracování používány informační systémy. Například Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES, o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů ze dne 24. října 1995. Pojem osobní údaj je v ní definován takto: Osobním údajem jsou veškeré informace o identifikované či identifikovatelné osobě, přičemž se jí rozumí ta, která může být určena přímo nebo nepřímo odkazem na identifikační číslo nebo nějaké prvky její identity.. Tato směrnice dále rozvíjí principy obsažené v Úmluvě č. 108/1981 a členskými státy však měla být plně akceptována až po uplynutí tří let od jejího přijetí. Nevyhovění této směrnici znamená pro stát zablokování mnoha aktivit. Dále například Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/ES, o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodního styku v rámci vnitřního trhu ze dne 8. června 2000 nebo Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/58/ES, o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací ze dne 12. července 2002. Strana č. 21 / 73

4.4 Legislativní vývoj v České republice 4.4.3 Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech První ucelenou obecnou normou v tehdy ještě České a Slovenské Federativní Republice, která upravovala práva a povinnosti provozovatelů a dalších zúčastněných osob při provozování informačních systémů, které nakládají s osobními údaji, směřující k ochraně těchto informací (tedy českým informačním zákonem ), byl zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Motivem pro přijetí nového zákona byla především snaha vyrovnat se s podmínkami Úmluvy Rady Evropy č. 108, o ochraně osob s ohledem na automatizované zpracování osobních údajů a také se Směrnicí č. 95/46/ES, o ochraně osob se zřetelem na zpracování osobních dat a o volném pohybu takových dat, která v dané době byla doplněna celkem osmi dodatečnými speciálními Doporučeními, a to je jednoznačně patrné na jeho struktuře i obsahu. Zákon č. 256/1992 Sb. jednak v našem zákonodárství poprvé právně definoval některé zásadní pojmy z informatiky a také stanovil pravidla nakládání s informacemi. Tato pravidla byla stanovena obecně jako minimální požadavky pro veškeré informační systémy takového typu bez ohledu na to, kdo je jejich provozovatelem a týkala se i těch informačních systémů, které vznikly již dříve na základě jiných zákonů. 33 Tento zákon se však nepodařilo zcela uvést v život, mimojité i proto že neobsahoval účinné správněprávní sankce. 4.4.4 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů Nový zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů nahradil tak předchozí zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informační systémech. Při jeho tvorbě byl důraz kladen zejména na zapracování doposud chybějících úprav a na odstranění nedostatků, obsažených v předchozím zákoně. Nová norma byla vypracována za průběžného konzultování v průběhu roku 1999. Vytvořená předloha zákona se již vztahovala na ochranu osobních údajů komplexně, tedy na jejich veškeré automatizované zpracování i manuální nakládání, nepodléhá mu však nahodilé shromažďování osobních údajů. 33 Šmíd, V., Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 177/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb., zákona č. 107/2002 Sb., zákona č. 310/2002 Sb., zákona č. 517/2002 Sb., zákona č. 439/2004 Sb., zákona č. 480/2004 Sb., zákona č. 625/2004 Sb. a zákona č. 309/2002 Sb. (komentář). Brno, 2004. Masarykova univerzita v Brně, dostupný z www: http://www.fi.muni.cz/~smid/ochdn10.html Strana č. 22 / 73

Nově bylo předlohou konkretizováno vytvoření nezávislého orgánu se statutem ústředního správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů, vybaveného kontrolními, vyšetřovacími, registračními a metodickými funkcemi, a kterému byla mimo jiné dána možnost zásahu před zahájením takového nakládání s osobními údaji, které by z hlediska ochrany osobních údajů mohlo představovat určitá rizika. Dále byl upřesněn rozsah citlivých údajů a z jejich výčtu byly vypuštěny blíže nedefinované pojmy jako např. osobnost a soukromí dotčené osoby a majetkové poměry. Předloha také nově kladla mnohem větší důraz na roli občana, jehož data jsou zpracovávána a přinesla povinnost jej informovat o jeho právech a o jiných pro něj významných skutečnostech tím, kdo jeho údaje nějakým způsobem shromažďuje či zpracovává. Občan má právo, aby s nimi byl opakovaně seznámen v případech, kdy se má v souladu s nimi nejenom rozhodovat, ale kdy s nimi musí také reálně disponovat. V podstatě lze říci, že jedním z hlavních cílů připravovaného zákona bylo přenesení dílčí zodpovědnosti za ochranu údajů, jež o něm vypovídají, na samotného občana. Snaha byla kladena zejména na to, aby se občan na ochraně svých osobních údajů sám podílel a za tímto účelem mu dala k dispozici potřebné prostředky jako je : - možnost udělení nebo neudělení souhlasu se zpracováváním údajů, - prohlášení určitých údajů za veřejné, - vyžádání si informací o údajích, jež jsou o něm shromážděny, - vznesení požadavku na opravu jeho nesprávných osobních údajů či požadavku jejich odstranění. Vláda České republiky nový zákon upravující ochranu osobních údajů schválila ke dni 22. září 1999 a poté jej dne 28. září 1999 předložila k projednání Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Jeho zásadní význam byl umocněn mimo jiné i tím, že byl zahrnut mezi právní normami, které explicitně směřovaly ke sjednocování našeho právního řádu s právem Evropské unie. Návrh zákona byl přikázán k projednání Petičnímu výboru, projednán s řadou připomínek ve třech čteních a dne 27. ledna 2000 byl návrh zákona schválen. Dne 17. dubna 2000 pak již následoval podpis prezidenta a dne 25. dubna 2000 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky v částce 32 jako zákon č. 101/2000 Sb.,, o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Na základě ustanovení v něm obsažených nabyl účinnosti ve dvou vlnách : 1. obecně nabyl účinnosti dne 1. června 2000, 2. 16, 17 a 35 jsou účinnými až ode dne 1. června 2001 (jedná se zde u ustanovení v souvislosti s oznamovací povinností a registrací zpracování osobních údajů, kde je nutné ponechat určitý čas pro konstituování a zahájení práce Úřadu pro ochranu osobních údajů). To platilo rovněž o ustanoveních 47 odst. 2, podle nichž bylo nutno uvést zpracování osobních údajů prováděná před účinností tohoto zákona do souladu s tímto zákonem. Strana č. 23 / 73

Skutečnost, že nový zákon nabyl účinnosti, umožnila rovněž, aby dne 8. září 2000 byla jménem České republiky ve Štrasburku podepsána Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (Úmluva Rady Evropy č. 108 ze dne 28. ledna 1981). Dne 28. února 2001 schválila Úmluvu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, dne 28. března 2001 Senát Parlamentu a následně prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Ratifikační listina České republiky pak byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 9. července 2001. Úmluva na základě ustanovení svého článku 22 odst. 3 vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. listopadu 2001. Sdělení o jejím přijetí bylo vyhlášeno ve Sbírce mezinárodních smluv České republiky pod číslem 115/2001 Sb.m.s. dne 15. listopadu 2001. Novelizace zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů V průběhu své teprve šestileté platnosti byl tento zákon již jedenáctkrát novelizován. První novelizace zákona o ochraně osobních údajů přišla velice záhy, již po pouhém čtvrt roce jeho platnosti. Byla provedena zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu). Ve své podstatě se jedná o svým způsobem technickou novelizaci, jelikož pouze rozšířila působnost a kompetence Úřadu pro ochranu osobních údajů. Původní ustanovení 29 zákona č. 101/2000 Sb. bylo touto novelou doplněno o odstavec 4, na základě něhož Úřad uděluje a odnímá akreditace k působení jako akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb a provádí dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o elektronickém podpisu. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky tuto novelizaci schválila dne 24. května 2000, Senát Parlamentu České republiky dne 30. června 2000. Dne 12. července 2000 ji podepsal prezident republiky a ve Sbírce zákonů České republiky byla vyhlášena dne 26. července 2000 s účinností ode dne 1. října 2000. 34 34 Šmíd, V., Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 177/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb., zákona č. 107/2002 Sb., zákona č. 310/2002 Sb., zákona č. 517/2002 Sb., zákona č. 439/2004 Sb., zákona č. 480/2004 Sb., zákona č. 625/2004 Sb. a zákona č. 309/2002 Sb. (komentář). Brno, 2004. Masarykova univerzita v Brně, dostupný z www: http://www.fi.muni.cz/~smid/ochdn10.html Strana č. 24 / 73

Druhá novela zákona o ochraně osobních údajů se uskutečnila téměř po roce jeho platnosti a byla již mnohem více věcně i procesně komplikovanější než ta předchozí. Byla provedena zákonem č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. S ní související proces zahájil návrh skupiny poslanců ze dne 12. prosince 2000, který v podstatě obsahoval jediný článek, jehož smyslem bylo částečně z působnosti zákona vyjmout zpracování osobních údajů prováděná politickými stranami, politickými hnutími, církvemi, náboženskými společnostmi a občanskými sdruženími za podmínky, že zpracování údajů se vztahuje pouze na jejich členy a osobní údaje slouží pro jejich vnitřní potřebu a činnost vyplývající z účelu, pro který byly založeny. Další změna se pak týkala zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, kde se v 73 odst. 2, upravujícího speciální povinnosti zaměstnanců orgánů státní správy a dalších vyjmenovaných subjektů, se za slova Nejvyššího kontrolního úřadu, vložila slova Úřadu pro ochranu osobních údajů,. Senát Parlamentu České republiky novelu schválil dne 17. května 2001, dne 25. května 2001 ji podepsal prezident a dne 31. května 2001 byla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky pod číslem 177/2001 Sb. a účinnosti nabyla téhož dne. 35 Třetí novela zákona byla sice obsahově jednodušší, ale procesní cesta k ní byla o to složitější. V tomto smyslu vznikla do jisté míry kuriózně, když Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kterému byl přikázán v té době již téměř půl roku starý poslanecký návrh novel zákonů o rozpočtech obcí, krajů a hlavním městě Praze, na své schůzi 12. září 2001 mezi prvním a druhým čtením uvedeného návrhu právě do tohoto návrhu doplnil 3 body vztahující se k zákonu o ochraně osobních údajů. Při dalším projednávání ve sněmovně pak byly ještě rozšířeny o jeden bod a dne 21. září 2001 byl celý zákon schválen. Pozměňující ustanovení se týkala problematiky rušení registrací správců ve vztahu ke zpracovávání osobních údajů a úpravy platových náležitostí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů a inspektorů úřadu. 35 Šmíd, V., Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 177/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb., zákona č. 107/2002 Sb., zákona č. 310/2002 Sb., zákona č. 517/2002 Sb., zákona č. 439/2004 Sb., zákona č. 480/2004 Sb., zákona č. 625/2004 Sb. a zákona č. 309/2002 Sb. (komentář). Brno, 2004. Masarykova univerzita v Brně, dostupný z www: http://www.fi.muni.cz/~smid/ochdn10.html Strana č. 25 / 73