Věra Voženílková osud ženy ve 20. století

Obchodní akademie, Střední pedagogická škola, Vyšší odborná škola cestovního ruchu a Jazyková škola s právem SJZ, s. r. o. Hradec Králové Věra Voženílková osud ženy ve 20. století Ze zlaté kolébky až za železné mříže Soutěžní práce EUSTORY 2015 Barbora Horáková

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem svou soutěžní práci zpracovala samostatně a uvedla jsem veškeré použité prameny, zdroje a literaturu. 10. února 2015 Barbora Horáková 2

Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Olze Tillové za odborné vedení, za pomoc a rady při zpracování této práce. Mé poděkování patří též Jaroslavu Horákovi za pomoc při získávání informací. 3

Obsah strana Úvod 5 1. Šťastné dětství 7 1.1 Popis fotografie 7 1.2 Dětství malé Věrušky 9 1.3 Konec šťastného dětství 10 2. Svatební fotografie 13 2.1 Seznámení 14 2.2 Jaroslav Horák 15 2.3 Svatba začátek šťastného života? 16 2.4 Smutné období 18 3. Rodinné setkání v roce 2002 20 3.1 Restituce 21 3.2 Závěr života 21 Závěr 23 Seznam příloh 24 Přílohy 25 Použité zdroje a literatura 38 4

Úvod V září jsem nastoupila na střední školu, krátce na to nám paní učitelka dějepisu přestavila soutěž EUSTORY. Nejdříve jsem si říkala, že to pro mě asi teď ještě není. Po týdnu jsem však své učitelce oznámila, že bych se soutěže ráda zúčastnila. Nemusela jsem ani dlouho přemýšlet, o čem budu psát. Naše rodina má velmi zajímavou a bohatou historii. Už když jsem byla malá, tak jsem si často prohlížela staré fotky a ráda jsem poslouchala příběhy, které mi vyprávěla babička nebo děda o naší rodině. Postupem času, jak jsem začala dospívat, jsem si začala uvědomovat skutečnosti, které ovlivnily mou rodinu. Přemýšlela jsem hlavně o mých předcích, kteří zažili druhou světovou válku a mysleli si, že tím vše špatné končí. To se ovšem mýlili. Po válce přišlo pro mou rodinu ještě daleko horší období, tím byl nástup komunistů. Ti spáchali mnoho křivd nejen mé rodině. Již jako malá jsem si oblíbila fotku mé prababičky Věry Voženílkové, jejího bratra a jejich maminky. Tato fotografie se objeví hned v první kapitole, byla vlastně takovým impulsem ke psaní. Na této fotce se mi hlavně líbí, že jsou všichni bezstarostní a velmi šťastní, jelikož zatím nikdo z nich ani netuší, kolik životních zvratů je čeká a jak se rodina na dlouhou dobu rozdělí. Tento ročník soutěže je nazván Příběh fotografie Paměť a dějiny před i za objektivem. Rozhodla jsem, že prostřednictvím fotografií představím život své prababičky Věry Voženílkové. Moje prababička byla pro mě velmi zajímavou osobností, proto jsem se rozhodla, že budu psát svou práci právě o ní. Měla velmi totiž bohatý a zajímavý život, ve kterém prožila nejen druhou světovou válku, ale i komunistický režim, také se dočkala pravnučky, tedy mě. Nakonec jsem vybrala tři fotografie, které představují tři etapy života člověka - dětství, dospělost a stáří. Zajímavé na fotografiích je, že kdyby fotografie viděl někdo cizí a neznal její osud, tak si řekne, že Věra Voženílková určitě prožila poklidný a šťastný život. Protože naše rodina si schovává různé staré písemnosti a fotografie, ke své práci jsem měla tedy poměrně hodně podkladů. Jelikož tato práce je mým prvním pokusem o odbornou práci, tak jsem moc nevěděla, jak se s informacemi poprat. Pracovala jsem především se sepsanými vzpomínkami Věry Voženílkové, s jejím deníkem ze 40. let, se zápisky 5

v památníčku Berty Horákové, prohlédla jsem také velké množství fotografií. Na popud své učitelky jsem vedla a zaznamenala rozhovor s pamětníkem Jaroslavem Horákem, který je také součástí této práce. Informace, které se objevují ve vzpomínkách, jsem se snažila poté ověřovat. Hledala jsem na internetu, často jsem také listovala v digitalizovaných archivních materiálech - v Pamětní knize obce Černilov a v Pamětní knize Předměřic nad Labem. Cílem této práce tedy není dosažení dobré známky z dějepisu nebo snad výhra v soutěži. Mým cílem je sepsat osudové zvraty mé prababičky a možná i poučit tuto nebo další generaci o věcech, které se děly a které by určitě nikdo z nás už nechtěl zažít. 6

1. Šťastné dětství 1.1 Popis fotografie Fotografie, kterou jsem si vybrala, může působit obyčejně a idylicky. Asi každá rodina má nějakou podobnou fotografii, ale abych se přiznala, tak výběr této fotografie byl trochu záměr. Zdá se mi, že na této fotce jsou všichni velmi šťastní, bezstarostní a prožívají hezké chvíle, jako celá rodina pohromadě. Fotografie je z naší rodinné kroniky, ta navazuje na kroniku zámku Jeřice, který byl od roku 1924 ve vlastnictví rodiny Voženílků. 1 Členové rodiny pokračovali zápisy v zámecké kronice. Od té doby si rodina Voženílků a později i rodina Horáků kroniku předává z generace na generaci a vždy se do ní zapisují významné události v rodině a v podniku. 1 Jeřice u Hořic. Dostupné z: http://www.hrady.cz/?oid=3639 7

Snímek byl vyfocen roku 1926 na oslavu narozeného Jana Voženílka. Fotka byla vyfocena doma u Voženílků, to znamená v Předměřicích nad Labem v domě, který byl součástí místní vodní elektrárny. Na fotografii můžeme vidět šťastnou matku dvou dětí, která se jmenovala Věra Voženílková, rodným jménem Jihlavcová. Byla dcerou Vladimíry a Josefa Jihlavcových, Josef Jihlavec byl jeden ze dvou hlavních stavitelů Východočeského muzea v Hradci Králové. 2 Vedle ní je malá dvouletá dívenka, která se jmenovala Věra Voženílková. Sklání se nad malým miminkem, svým bratrem Janem Voženílkem. Je vidět, že je velmi šťastná, protože se jí narodil malý bratříček Honza. Věrka má na fotce krásné blonďaté kudrnaté vlásky a na sobě má velmi moderní a krásné námořnické šatičky. Tato roztomilá holčička bude ústřední postavou mé práce. V tento šťastný okamžik je nefotil nikdo jiný než pyšný otec Josef Voženílek. V té době byl velmi vážený muž. Byl majitelem osmi obchodních mlýnů, několika statků a vodní elektrárny v Předměřicích nad Labem, také byl členem agrární strany a předseda Východočeského národohospodářského sboru, Svazu východočeských elektráren, předseda Svazu obchodních mlýnů v Čechách a dále pak zemský náčelník Selské jízdy. Jeho otec Josef Voženílek st. založil roku 1890 v Předměřicích nad Labem firmu Mlýny J. Voženílek. 3 Právě po svém otci zdědil velký potenciál nejen hmotný, ale i povahový, jako houževnatost, dobrosrdečnost, smysl pro obchod a poctivost. Pod touto fotografií je v rodinné kronice napsáno: Je ve světě co něžnějšího, než vzájemná láska mateřská a dětská? Je možno cos krásnějšího zobrazit, než je tento vzájemný počin? Není jasné, kdo to do kroniky zapsal, ale tento citát se mi velmi líbí. I když je psán před více než 80 lety, tak si myslím, že platí do dnes. Je důležité, aby se i v dnešní době měli členové rodiny mezi sebou navzájem rádi. Děti, aby měly úctu ke svým rodičům, rodiče aby svým dětem naslouchali, věnovali se jim a byli tolerantní. 2 Viz rodný a křestní list Věry Voženílkové, příloha číslo 1 3 Josef Voženílek. Dostupné z:http://csds.cz/cs/g6/1537-ds.html + fotografie mlýna v Předměřicích v příloze č.2 8

1.2 Dětství malé Věrušky Z rodného a křestního listu Věry Marie Františky Voženílkové se můžeme dozvědět mnoho zajímavého. 4 Narodila se 9. září roku 1924 v Předměřicích nad Labem. Rodiče Věry byli oba katolíci, dítě bylo zapsáno na farním úřadu v Lochenicích. Věra byla prvním dítětem v rodině. Dle tehdejší doby do velmi bohaté a úspěšné rodiny. Rodině Voženílků v té době patřil zámek v Jeřicích, v Předměřicích pak mlýny a vodní elektrárna, ve které rodina bydlela, a také byt v Praze v Jungmannově ulici. To, že Voženílkovi byli bohatá rodina, také napomohlo k tomu, že holčička z fotky měla velmi šťastné dětství a že mohla mít vše, co chtěla a co potřebovala. Ve svých vzpomínkách píše o problému, který měla už od narození. Šlo o kyčelní vykloubení. Její otec byl velmi významný člověk, rozhodl se tedy vyhledat nejlepšího lékaře na kyčelní vykloubení, věhlasného v celé Evropě a tím byl MUDr. Jan Zahradníček. 5 Věra píše: Jedna noha se skutečně umoudřila a zapadla do kloubu, ale druhá si počkala na operaci v sanatoriu v Praze v Podolí, kterou jako první v republice provedl na mně prof. Zahradníček. Tuto informaci nemohu nijak podložit, přestože byl MUDr. Zahradníček velmi uznávaný a operoval mnoho dětí, nepodařilo se najít žádné seznamy operovaných. Operace se zdařila. Věra začala chodit ve 3,5 letech, ale na nemocnici neměla špatné vzpomínky, protože ji tam navštěvovala celá rodina. Pooperační rány se dobře hojily a Věra mohla dokonce navštěvovat Sokol, kde se jí moc líbilo. Jak píše ve svých vzpomínkách, neřekl jí potom už nikdo jinak než komediantnice, uměla předvádět všelijaké stojky, provazy a podobné věci. Jen o dva roky mladší Stanislava Neumanová, která také vyrůstala v Předměřicích nad Labem, vzpomíná, že Věřin otec koupil novou výbavu do tehdejšího Sokola v Předměřicích. Výbava prý byla skoro nejlepší v republice. Mohlo se cvičit venku i vevnitř. Měli jsme nové stroje na cvičení a všechny děti chodily do Sokola rádi a užívali si to tam. Nebyl snad nikdo, kdo by tam nechodil. Stanislava Neumanová je moje druhá prababička a toto mi vyprávěla, když byla na návštěvě u nás v Černilově. I přes nepříjemné operace, když byla Věrka malá, teď mohla dělat vše, co chtěla, a prožívat tak krásné dětství. 4 Viz příloha č. 1 5 Informace o MUDr. Zahradníčkovi jsou dostupné na:http://www.fnmotol.cz/kliniky-a-oddeleni/cast-prodospele/ortopedicka-klinika-uk-1-lf-a-fn-motol/historie/ 9

Další vzpomínkou z dětství, kterou bohužel nemohu potvrdit, bylo pozvání jejího otce Josefa Voženílka k panu prezidentovi T. G. Masarykovi na Hrad. Ve svých pamětech Věra píše, že moc chtěla jet taky na Hrad a tak jí tatínek vzal. Přestože zůstala jen v autě, zanechalo to v ní hluboký zážitek. Josef Voženílek měl mnoho důležitých politických funkcí, tak mohu předpokládat, že se stýkal nejen s politiky ve vládě, ale také i s prezidentem T. G. Masarykem. 31. března 1926 se do rodiny Voženílků narodilo druhé dítě Jan Voženílek a tehdy také vznikla úvodní fotografie. Za zajímavou vzpomínku mi přijde vyprávění Věry o neděli 10. dubna 1932. V té době bydlela v Předměřicích nad Labem s celou rodinou na vodní elektrárně. Rodiče museli odjet pracovně do Prahy, tak Věrka byla sama doma. Věrka ležela v posteli a najednou se zachvěla zem. Z jejích pamětí bych teď ráda kousek citovala: Odložila jsem knížku a zadívala se ke stropu. A vidím, jak se mezi stropem a zdí dělá po celé délce otvor, který se zvětšoval. Vše se začalo klepat a to jsem již běžela ke dveřím, ale bohužel strop byl již v tuto dobu sesedlý na dveře a ty nešly otevřít. Najednou slyším, jak mne někdo z chodby volá a do dveří mlátí a rozráží se dřevo. Za dveřmi stál doktor Vanický a slečna a protáhli mne malou rozbitou škvírkou. Věra byla zachráněna, ale elektrárna se během několika minut zřítila do Labe. 6 Věřino vyprávění jsem si ověřila v Pamětní knize Předměřic nad Labem, informace se shodovaly. Desátého dubna 1932 se hladina Labe zvedla díky povodním a voda podemlela elektrárnu. 7 Celá rodina začala zařizovat nový byt ve mlýně Budín čp. 1 v Předměřicích nad Labem, kde v té době bydlela babička Věry, Františka Voženílková. 1.3 Konec šťastného dětství Babička Věry, u které od povodně v roce 1932 bydleli, byla nábožensky založená a bylo pro ni velmi důležité vzdělání, a v tomto duchu, jak sama Věra psala, vychovávala celou rodinu. Věřiny starší sestřenice Marie Pávková a Lída Nepasická chodily do internátní školy řádu sester Voršilek v Liberci. Dnes je bývalý klášter a škola součástí Krajské 6 Fotografie zřícené elektrárny můžete najít v příloze č. 3 7 Pamětní kniha Předměřic nad Labem.Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_1317_p2&strana=301&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce%20p%c5%99edm%c4%9 B%C5%99ice%20n.Labem%201376%20-%201936 10

nemocnice Liberec. 8 Po ukončení měšťanky v Předměřicích nad Labem a taky po krásných prázdninách, které prožila s kamarády ze Sokola ve Francii, pokračovala v tradici a v září roku 1938 nastoupila do stejné školy, stejně jako kdysi její sestřenice. Věra ve vzpomínkách píše, že to byla velmi tvrdá škola a vyučovalo se pouze v německém jazyce. Než Věra do internátu odjížděla, předem doma prý prohlašovala: Dvanáctého září budu zase doma!! Všichni se jí smáli a ptali se proč? To ovšem nedokázala zdůvodnit. Dlouho tam Věra opravdu nepobyla. Musela školu opustit kvůli stupňujícím se akcím Němců-Henleinovců. Jednou v noci bylo slyšet střílení. Sestry Voršilky, jak Věra píše, se snažily, aby dívky o situaci v Liberci věděly co nejméně, ale pořád byla slyšet střelba a tak si pro dívky postupně přijížděli rodiče. Nakonec Věra zůstala ve škole sama ještě s dvěma děvčaty a čekala, až pro ni tatínek pošle auto. Věra tedy z internátu odjela 12. 9. (přesně jak předvídala), schovaná v autě pod peřinami projela Libercem a přijela domů do Předměřic. Tam na ni čekala její o 11 let mladší sestřička Eva Voženílková, která se narodila 11. října roku 1935. Věra musela pokračovat ve studiu, přešla tedy do školy k Anglickým pannám do Svojšic, kam chodila kdysi její maminka Věra. Tam se učila nejen němčinu, ale i angličtinu. Dnes je ve Svojšicích v zámku domov důchodců. 9 Po škole ve Svojšicích pak Věra nastoupila na Ekonomickou školu v Hradci Králové, to již započala okupace Němců. Tímto momentem, řekla bych, skončilo Věřino šťastné a bezstarostné dětství. Když Věra dokončila Ekonomickou školu v Hradci Králové, hrozilo jí nasazení do Říše. Rodičům se podařilo jí dostat na hospodářskou školu Maidhof ve Slezsku. 10 Tam dokončila dva semestry a dostala doklady na možnost jít studovat vysokou školu zemědělskou do Berlína, ale to odmítla. Mezitím už otec odeslal přihlášku na jazykovou školu do Prahy. Tehdy měli byt v Praze na Jungmannově náměstí, kde by při studiích mohla bydlet. 8 Liberec. Dostupné z: http://www.frydlantsko.eu/liberec/ 9 Domov důchodců. Dostupné z:http://www.svojsicedomov.cz 10 Maidhof Gnadenfrei. Dostupné z: http://www.reifensteiner-verband.de/maidhof.pdf 11

Po tomto rušném období Věra nastoupila na jazykovou školu do Prahy. Po roce na škole v Praze si složila státní zkoušku z angličtiny a o pár týdnů déle i z němčiny. A tehdy bylo její studium přerušeno kvůli totálnímu pracovnímu nasazení pro narozené v roce1924. Jak sama píše ve svých vzpomínkách, měla velké štěstí, že tehdy měla bydliště v Praze a ne v Předměřicích. Jednoho dne se musela dostavit na pracovní úřad. A teď bych zase kousek ráda citovala ze vzpomínek Věry: Protože moje příjmení začínalo na V byla jsem už mezi posledními a tak vyvolali Voženílek a Voženílková a šli jsme dva k zapisovateli. Neznali jsme se, přesto, že naši rodiče se znali. Jeho otec totiž tehdy zastával nejvyšší místo v protektorátním bankovnictví. Oba jsme měli smysl pro humor a tak jsme se chytli za ruce a šli k zapisovatelce. Ta se na nás již unavená podívala její otázka manželé? Oba jsme přikývli a byli jsme zařazeni do podniku v Čechách. Vyšla na nás Českomoravská Kolben Daněk v Karlíně. Bylo to štěstí. Potom si Věra zařídila všechny formality a odjela na tři dny domů. Otec se zlobil, myslel si totiž, že nastoupí do zemědělské výroby do Jeřic, ale Věra byla nakonec v Kolbence velmi spokojená. Období války a práce v Kolbence samozřejmě tak zcela nepatří do kapitoly o šťastném dětství, ale chtěla jsem stručně ukázat, co se v době války s Věrou dělo. 12

2. Svatební fotografie Jako symbol pro další etapu Věřina života jsem si vybrala její svatební fotografii. Na fotografii vidíme novomanžele Věru a Jaroslava Horákovi, kteří po obřadu vychází z kostela. V příloze č. 4 je jejich oddací list, ze kterého můžeme vyčíst důležité údaje. Svatba se konala 28. června 1947 v 18.00 hodin v evangelickém kostele u Klimenta v Praze II. 11 Tento kostel dodnes v Praze stojí, v současné době kostel náleží do správy Českobratrské církve evangelické, která ho propůjčuje ke konání bohoslužeb anglické farnosti Starokatolické církve v ČR. 12 Věra byla křtěná katolička, jak víme z rodného listu. Jelikož celá rodina Horákových z Černilova byli evangelíci, Věra musela tedy před svatbou přestoupit na manželovu víru. 11 Oddací list, viz příloha č. 4 12 http://www.starokatolici.cz/kde-jsme/farnost-praha-kliment/evangelicky-kostel-sv-klimenta 13

Na svatební fotografii, kdy novomanželé Věra a Jaroslav Horákovi vychází z evangelického kostela u Klimenta, můžeme vidět, že se oba usmívají a vypadají velmi šťastně. Věra má na sobě bílý svatební kostýmek a klobouk. Jaroslav má na sobě hezký padnoucí oblek a bílou košili. Oba dva vypadají velmi elegantně. Dále také Věra drží v ruce krásnou kytici, myslím si, bílých růží se zajímavou svatební ozdobou ve tvaru kroužků. V pozadí je vidět několik svatebních hostů a vchod do kostela. V příloze č. 5 je fotografie vstupního portálu kostela pro porovnání dnes a tehdy. 13 Z druhé strany fotografie je napsáno: Má vnučka Věra Voženílková provdala se v červnu 1947 za statkáře Jaroslava Horáka z Černilova u Hradce Králové. Označení vnučka mne vede k tomu, že tu fotografii popsal někdo z Věřiných prarodičů. Potom je tam také razítko firmy, která dělala fotky na svatbě. Je zde natištěný nápis Foto-atller Mráz. Dále bych si ještě ráda položila otázku, proč se Věra vdávala v Praze a ne třeba v Hradci Králové, když oba bydleli v blízkosti Hradce Králové? Na oddacím listě je patrno, že Věra měla trvalé bydliště v Praze II. v ulici Jungmannova, č.p. 769. Její bydliště tedy mohlo být jedním z důvodů. Dalším důvodem, podle mého názoru, byla vyhrocená situace kolem jejího otce ve východních Čechách, jelikož po II. světové válce byl obviněn z kolaborace s Němci a nejen to. Měl hodně majetku, budoucí manžel Věry byl také bohatý, tak ostatní možná záviděli. Novomanželé asi chtěli, aby obřad proběhl v klidu a dále od domova, tedy v Praze. 2.1 Seznámení Co vedlo ke svatbě? V roce 1943 se Věra seznámila s Jaroslavem Horákem. Jaroslav dodával obilí do mlýna v Předměřicích a tam se zřejmě seznámil s Věrou. Mezi Věrou a Jaroslavem přeskočila jiskra a začali se scházet, což Věra píše ve svém deníku. Z deníku Věry, který jsem si přečetla, vím poměrně zajímavou věc. Věra v deníku píše, že se rok a půl s Jaroslavem Horákem tajně scházeli a až po této době jí její otec dovolil s Jaroslavem chodit oficiálně. Muselo být tedy někdy na konci roku 1944 nebo až v roce 1945. To byla doba války. Věra byla zaměstnána v Kolbence v Praze jako druhá sekretářka na obchodním oddělení. O tomto období totiž Věra píše ve svých vzpomínkách na své dětství a mládí. 13 Porovnání kostela dnes a tehdy v příloze č. 5 14

Po válce Věra pomáhala svému otci na velkostatku v drůbežárně v Jeřicích. 14 Určitě častěji se zde také mohla vidět s Jaroslavem. Ráda bych citovala pár vět, které Věra psala ve svém deníku o svém budoucím manželovi. Snad jestli někdy bude někdo tyto řádky číst, ať ví mám jej tolik-tolik ráda, vím, že bych nikoly? nikoho tolik neměla, jsem tolik šťastná, že se mi podařilo že konečně můžeme spolu veřejně chodit. Je tolik milý, pozorný a má mě rád. A já jiného nechci než stálou lásku.! Rozumíte mi? Jejich vztah vyústil svatbou. A to, co napsala do deníku, se mi moc líbilo a utvrdilo mě to v názoru, že se vzali z lásky. Jistě jim svatební hosté přáli hodně štěstí ve společném životě. Málokdo mohl tušit, co všechno se v následujících měsících a letech stane. 2.2 Jaroslav Horák Ještě krátce k ženichovi. Jaroslav Horák se narodil v Hradci Králové dne 24. března roku 1915. Narodil se do selské rodiny Jaroslava a Berty Horákových, kteří vlastnili statek v Černilově čp. 19. Z vyprávění jeho syna vím, že Jaroslav měl dvě sestry, se kterými měl velmi hezký vztah. Jaroslav absolvoval zemědělskou školu v Chrudimi a poté už pomáhal svému otci jméno na statku v Černilově s hospodářstvím. Byl velmi charizmatický, uměl vystupovat před lidmi, byl milý a gentleman. Také byl stejně jako jeho otec a také jako Josef Voženílek členem Selské jízdy. 15 Jaroslav Horák patřil po válce mezi největší sedláky na Hradecku, vlastnil 50 ha půdy. 16 V Černilově byl Jaroslav velmi vážený a líbil se hodně děvčatům. 14 V příloze č. 6 je ukázka objednávky drůbežárny Jeřice z června 1945. 15 Více informací o Selské jízdě lze najít na: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy#cely 16 Pamětní kniha obce Černilov 1945 1969, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 15

2.3 Svatba začátek šťastného života? Naše rodina se domnívá, že by otec Věry, Josef Voženílek, zřejmě se svatbou vůbec nesouhlasil, protože Věřina a Jaroslavova rodina byla každá na úplně jiné společenské úrovni. Rodina Horáků byla sice vážená selská rodina, ale i tak se Věra pohybovala v jiných společenských kruzích. V té době ale Josef Voženílek už věděl, že se situace v Československu prudce změní tím, pokud se komunisté dostanou k moci. A také byl přesvědčen, že začne znárodňování a postihy majetných lidí. Podle mého názoru si pravděpodobně myslel, že by mohl Věru ochránit tím, že si vezme Jaroslava Horáka. Měla by jiné jméno a tak by jí tedy už nemuseli tolik spojovat s Voženílkovými, kterým se v roce 1947 nedařilo úplně nejlépe. S Josefem Voženílkem probíhal soud, ve kterém byl obviněn z kolaborace s Němci za II. světové války. V říjnu roku 1948 byl Josef Voženílek odsouzen mimořádným lidovým soudem na 15 let těžkého žaláře a ztrátu veškerého majetku. Josef ale při vyřčení rozsudku nebyl přítomen. Před vynesením rozsudku uprchl do Německa a poté do Ameriky nejprve jen se svým synem Janem, který je na fotografii z dětství s Věrou. Také aby mohl připravit lepší podmínky pro svou ženu a nejmladší dceru Evu Voženílkovou, které se za ním asi po měsíci vydaly. 17 Dnes už víme, že Josef Voženílek s Němci nekolaboroval, soud byl vykonstruován. Komunistům vadil především bohatý podnikatel, bývalý vysoce postavený agrárník. Můj děda Jaroslav Horák ml. se domnívá, že Josef Voženílek doporučil emigraci také Věře a jejímu manželovi. Jaroslav Horák st. nechtěl asi nechat celé hospodářství a své rodiče v Černilově a tak se rozhodl s Věrou zůstat. Rok po svatbě, přesněji 30. dubna 1948, se Věře a Jaroslavu narodilo první dítě Jaroslav Horák mladší a 4. ledna 1950 druhé dítě - holčička Helena. Obrázek idylické rodiny ale bohužel netrval dlouho. Po válce v roce 1946 byl prezidentem opět zvolen Edvard Beneš, předsedou vlády se stal v srpnu 1946 předseda komunistické strany Klement Gottwald. Komunistická strana Československa, která úzce spolupracovala se Sovětským svazem, však přešla v roce 1947 17 Pamětní kniha Předměřic nad Labem, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_1317_p3&strana=143&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce %20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952 16

k boji o získání veškeré politické moci. Ve svém novém volebním programu měla znárodnění průmyslu a velkoobchodu a také pozemkovou reformu. Boj komunistů vyvrcholil 25. února 1948, kdy prezident Beneš pod tlakem komunistů přijal demisi demokratických ministrů. Tím zvítězila Komunistická strana Československa a to byl konec demokracie v našem státě. S nástupem komunistické vlády začala politická i hospodářská přeměna země - likvidace opozice, posílení státní policie, znárodňování, pozemková reforma, zakládání zemědělských družstev. 18 Také v Černilově se začalo v roce 1950 uvažovat o založení jednotného zemědělského družstva. 19 Jaroslav Horák jako jeden z nejmajetnějších hospodářů musel být komunistům trnem v oku. V Pamětní knize je Jaroslav Horák označen jako vesnický boháč. 20 Tento termín se objevuje od roku 1948, má určitě negativní obsah. Komunistická propaganda ho používala jako ekvivalent ruského kulak, vesnický boháč byl vlastně hanlivý výraz pro větší a zámožnější hospodáře 21 Označení tímto výrazem nebylo tedy pro Jaroslava Horáka dobrým znamením. V roce 1951 byl Jaroslav Horák obviněn i se svou manželkou z prodeje většího množství dobytka a vepřů na černo a pro ukrývání majetku J. Voženílka, který po únoru 1948 uprchl za hranice, k trestu odnětí svobody na 15let a manželka Věra na 12let. Veškerý majetek zabaven. Použila jsem věty, které jsou uvedeny v Pamětní knize z Černilova. 22 Ze soukromých zápisků matky Jaroslava Horáka však vyplývá, že neoficiálním důvodem byla pomoc Věry a její manžela při útěku Věřiny matky. V památníčku, který psala matka Jaroslava Horáka st. Berta Horáková, jsem našla tuto větu: Proto že svezli babičku do Chocně na nádraží a ona odjela do ciziny za dědečkem. O jaký žal, co slzí vyteklo a jak se 18 Olivová,V.: Dějiny nové doby 1850-1993, s. 159-165 19 Pamětní kniha obce Černilov: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 20 Pamětní kniha obce Černilov 1945 1969 http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 21 Pojem kulak a vesnický boháč. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/pojem-kulak-a-vesnicky-bohac 22 Pamětní kniha obce Černilov, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 17

nám stýská. Jak je smutno bez maminky, bez tatínka. Všechno nám vzali. Celého majetku se po odsouzení manželů Horákových ujímá JZD, ale jak ze zápisků pamětní knihy vyplývá, mělo JZD velké starosti s tím, aby zvládlo obhospodařit veškeré polnosti. 23 2.4 Smutné období Na fotografii, kterou jsem přiřadila k této kapitole, se zdálo, že svatbou to krásné jen začne, ale bohužel, jak už víme, tak tomu není. Od své rodiny vím, že Věra a Jaroslav si dlouho mysleli, že to, co se děje okolo jejich zatčení a rozsudku je jen nějaké nedorozumění a že je přeci nemohou zavřít, když měli malého syna Jaroslava a čerstvě narozenou dceru Helenu. Po uvěznění Věry a Jaroslava se rodina pořád snažila vysvětlovat, že je to jen nedorozumění. Jak vzpomíná můj děda Jaroslav Horák ml. v rozhovoru, který je v příloze č. 12, rodina dělala maximum pro to, aby pomohli alespoň zmírnit jejich trest. Psali, kam se jen dalo, ale bohužel bez úspěchu. Věra byla odsouzená na 12 let. Převážně byla ve vězení v Pardubicích, ale dále i Zámrsku u Litomyšle nebo Železové na Slovensku. V kriminále to pro ni určitě nebylo lehké, ale jak sama říkala, tak ženy ve vězení si navzájem pomáhaly a učily se od sebe nové věci. Její spoluvězeňkyně byly převážně odsouzené v politických procesích. Jednou ze známějších spoluvězeňkyň byla herečka Jiřina Štěpničková nebo také Naděžda Kavalírová, která je dnes předsedkyní Konfederace politických vězňů v České republice. 24 Manžel Věry Jaroslav byl odsouzen na 15 let a většinu svého trestu byl v Jáchymově, kde pracoval v uranových dolech. Dále byl také zavřený v Plzni nebo ve Valdicích u Jičína. Děti po většinu času vyrůstaly u maminky Jaroslava Horáka st. v Černilově, u Berty Horákové. Berta byla už ale starší žena, často jí s výchovou vnoučat i financemi pomáhalo příbuzenstvo, jak jsem se dozvěděla z vyprávění a z památníčku Berty. Když byla Berta nemocná, tak její vnuk Jaroslav Horák většinou pobýval v Čáslavi u rodiny Procházkových a jeho sestra Helena byla u Honkeů v Předměřicích nad Labem. Babička Berta, jak jí můj 23 Pamětní kniha Černilova, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=cz_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=pam%c4%9btn%c3%ad%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969 24 Naděžda Kavalírová. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/nad%c4%9b%c5%beda_kaval%c3%adrov%c3%a1 18

děda Jarda říkal, na něho bohužel moc nestačila a tak se převážně vychovával sám, a proto pro něho byl hodně těžký návrat jeho rodičů z kriminálu. Byli to pro něj prakticky cizí lidé, chtěli ho vychovávat a chtěli po něm nějaký řád. Jak vyplývá z rozhovoru, moc nelíbilo. Byla svatba šťastným začátkem jejich společného života? Vzhledem k událostem určitě ne. Věra byla od svého manžela odloučená 15 let. Sama si nedokážu ani představit, jaké pro ně muselo být později se zase sbližovat a znovu se poznávat. A ještě horší muselo být pro Věru vědomí, že nemůže vychovávat svoje děti. V příloze č. 7 můžete najít fotografii, kde se Věra vrací z kriminálu domů. Podle mého názoru to pro ni muselo být hrozné. Věra, která se před svatbou a zejména před komunistickým převratem pohybovala v těch nejvyšších kruzích, byla dlouho za mřížemi bez manžela, bez dětí, bez ničeho. Velmi ji obdivuji za to, že to zvládla, protože to určitě bylo velmi psychicky náročné. Věra se později o tomto životním období nerada bavila. Pokud ona nebo její manžel výjimečně vzpomínali, byl na nich velký smutek a často slzy v očích. Přes všechno, co se ve Věřině rodině událo, si Věra naštěstí cestu zpátky ke svým dětem a manželovi našla. O to silnější rodinné pouto je v dalších letech spojovalo. 19

3. Rodinné setkání v roce 2002 V této poslední kapitole bych chtěla popsat ještě jednu fotku, na které je větší část rodiny Horákových a na které jsem i já. Na fotografii se všichni usmíváme a jsme rádi, že jsme se jako rodina zase sešli. Tato fotografie vznikla v prosinci 2002 v Černilově čp. 120, kde v té době bydlela Věra Horáková, její manžel a také jejich syn Jaroslav s manželkou. Fotografie vznikla při návštěvě Věřiny dcery Heleny Noskové, která bydlela se svým manželem až v Plzni. Právě návštěva Heleny byla dobrou příležitostí, aby se rodina sešla. Taková setkání měla Věra vždy ráda. Teď bych ráda tuto fotografii popsala detailněji. Ve fialovém kostýmku v popředí sedí ústřední postava mé práce má prababička Věra Horáková, v roce 2002 jí bylo 78 let. Vedle ní, úplně vpravo, sedí můj praděda Jaroslav Horák starší, který měl v době fotografování 87 let. Vedle Věry seděla její dcera Helena Nosková. Její manžel Jindřich Nosek stojí první zprava za Jaroslavem Horákem st. Druhý zleva stojící muž je syn manželů Horákových Jaroslav Horák ml. se svou manželkou Lenkou Horákovou. 20