hulajiri_t_0034 Lesy čárek, řady křížů Český rozhlas 3 Vltava, 18.2.2005, 20.00-22.00, stopáž 118 Malíř Alén Diviš (1900-1956) mýtus, legenda a skutečnost. U příležitosti umělcovy retrospektivní výstavy v pražské Galerii Rudolfinum připravil Jiří Hůla. Hovoří hístorikové umění Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl a publicista Viktor Šlajchrt. Texty Aléna Diviše, Jaromíra Zeminy, Jiřího Muchy, Jaromíra Pečírky, Hedviky Zaorálkové, Bohuslava Martinů. Hudba Bohuslav Martinů. Obsazení: žena (titulky, sny a jiné texty) Martina Longinová Muž (Diviš Martinů) Jan Hartl Muž (svědectví) Josef Somr V polovině dvacátých let odchází malíř Alén Diviš (1900 1956) z Prahy do Paříže. Je považovaný za nadějného přívržence pozdního kubismu, ale pod vlivem surrealismu se jeho styl rychle proměňuje, směřuje k abstrakci, k bizarnosti, ke grotesce. Slavný sběratel umění Daniel Henry Kahnweiler uvažuje o zařazení mladého českého malíře mezi své autory. - 18. září 1939 je Alén Diviš na Monparnassu zatčen a jako "tajný sovětský agent" převezen do vězení La Santé. V cele samovazby vytvoří nástěnnou malbu inspirovanou kresbami a texty vězňů. Po osvobozujícím rozsudku následuje pouť po francouzských koncentrácích. V květnu 1941 dorazí do Ameriky, vzpomínku na ztracenou fresku zhmotní na plátnech malovaných koncem druhé světové války v New Yorku. Divišovy prohnětené a proryté malby předběhly informel, předznamenaly art brut, tedy umění v surovém či syrovém stavu. Do Prahy se vrací v roce 1947. O rok později vystavuje v Galerii J. R. Vilímek (dnešní Galerie Václava Špály) oleje a kresby z let 1942-1946 - Bebert, vrah z Montmartru; Vzpomínka na zeď v cele; Zabil jsem; Poselství z hrobu; Odpusť, matko; Oko hlídače; Propast úzkosti; Pekl). Další rok představí ve Výstavní síni Ars Melantrich nové práce - kvaše a oleje k Erbenovým Svatebním košilím. Kresby a obrazy inspirované Svatebními košilemi dobová kritika odmítá - "nejsou v souladu se současným názorem na Erbenovo dílo". Po Erbenovi ilustruje povídky Edgara Allana Poea, texty Oscara Wildea a bibli - Starý zákon. Zemře v podstatě zapomenutý. Především díky Jaromíru Zeminovi, který uspořádal několik malířových výstav, zájem o Divišovo dílo narůstá. Divišův těžký životní osud, prolnutí života a díla, a jedinečná tématika podnítily řadu legend a mýtů. Kurátoři retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum - Vanda Skálová a Tomáš Pospiszyl objevili nejen řadu dosud neznámých kreseb o obrazů, ale i mnoho nových informací osvětlujících malířův život a práci. 1
Hudební úvod Repo1 (Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl) Doktor Jaromír Zemina uměl podat svědectví. Jaromír Zemina Diviš Alén, heslo z Nové encyklopedie českého výtvarného umění Muž (Diviš - Martinů) Narozen 26. dubna 1900 v Blatě u Poděbrad, zemřel 15. listopadu 1956 v Praze. Malíř. V letech 1919-1920 navštěvoval UMPRUM v Praze, od 20. let žil v Paříži, studoval na École des Beaux-Arts, též u Františka Kupky a jiných významných představitelů Pařížské školy. Stýkal se i s Janem Zrzavým, názorově mu v lecčems blízkým. Od dráhy moderního umělce, na níž byl zprvu ovlivněn kubismem a abstraktním uměním, se Diviš odchýlil ve 30. letech, kdy především v Bretani a v severní Africe hluboce kontemploval přírodu a ještě soustředěněji než dříve přemýšlel o základních otázkách života a umění. Kromě drsných a pustých krajin maloval tehdy lidi z okraje společnosti, nejméně dotčené jejími konvencemi. V tom čase se také poprvé výrazněji projevil malířův soucit s bytostmi trpícími s lidmi stejně jako se zvířaty. První roky 2. světové války strávil Diviš v různých věznicích a internačních táborech Francie, Afriky a Martiniku. V samovazbě pařížské věznice La Santé, kde v letech 1939 1940 pobýval několik měsíců, přetvořil realitu zdí své cely spáry v omítce, skvrny plísně i nápisy a kresby odsouzenců v jedinečný obraz vězeňského světa. Tímto výtvorem vpravdě existenciální motivace předznačil to, čím o něco později zasáhli do dějin výtvarného umění Jean Dubuffet, Jean Fautrier a Wols. Ke svému neznámému arcidílu se vracel řadou replik ještě v New Yorku, kam se mu podařilo odjet v roce 1941 (žil tam do roku 1947). Tvůrčí výsledky svého amerického období, v nichž se významně uplatnily také náměty biblické, vystavil Diviš po svém návratu do vlasti v Praze 1948, se značným ohlasem, zvláště mezi mladými výtvarníky. V roce 1949 následovala, rovněž v Praze, výstava ilustrací k Erbenovým Svatebním košilím: Diviš je začal koncipovat už za války za těžké nemoci, jež prohloubila jeho trvalou reflexi smrti. V 50. letech opět ustoupil do pozadí, navštěvován jen několika přáteli nejvěrnějšími, kteří ho v nových politických poměrech nezradili. Byli to například malíř František Tichý, sochař Bedřich Stefan, básníci Vladimír Holan, Jaroslav Seifert a především sochařka Hedvika Zaorálková, jež po Divišově smrti pietně ochraňovala podstatnou část jeho pozůstalosti. V posledních letech svého života Diviš pouze kreslil, ke konci už jen výjevy biblické, které patří k tomu nejpůvodnějšímu, lidsky i umělecky neopravdovějšímu, co dali čeští výtvarníci ve 20. století světu. Jedním z prvých, kdo v tomto neúspěšném amatérovi viděli velkou osobnost, byl hudební skladatel Bohuslav Martinů. Dílo umělce stále vtahovaného do stínu a tmy a hledajícího světlo bylo po desetiletích přehlížení a zapomnění znovuobjeveno v 70. letech a stalo se mravní oporou zejména mladé generaci. Repo2 (Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl) 2
Tak Alén Diviš v roce dvacet čtyři našel doklad na tohlencto přihlášení. O předválečné Paříži, o českých utečencích i o Alénu Divišovi píše Jiří Mucha ve vzpomínkové knize Podivné lásky. Koncem třicátých let se v Paříži sešlo malé společenství Čechů, starousedlíků a těch, kteří postupně přicestovali před blížící se válkou z Prahy. V dubnu 1939 se v kavárně U dvou magotů objevil karikaturista Antonín Pelc, 24.4. dorazil Adolf Hoffmeister, později Julius Firt a malíř Maxim Kopf. Dále sem chodil Bohuslav Martinů, Josef Šíma, básník Viktor Kripnner, Alén Diviš, objevovali se další. Bedřich Feigl, Georges Kars, Egon Ervín Kisch. Díky Louisovi Aragonovi získal Adolf Hoffmeister od komunistické Association des Écrivalins vilku v ulici Notre Dame-des-Champs. Španělští malíři, kteří v domě dosud bydleli, odjeli do Jižní Ameriky, budova přejmenovaná na Maison de la Culture Tchécoslovaque byla dána k dispozici Čechům. Když se sem noví nájemníci v létě stěhovali, kroutil prý Antonín Pelc před brankou zarostlé zahrádky povážlivě hlavou: "Člověče, to vypadá, jako kdyby tam někdo spáchal vraždu. Jako vždy v kavárně U dvou magotů byli Hoffmeister, Pelc a Maxim Kopf, pověděli nám, co všechno se událo v české kolonii a jak podle jejich názoru vypadá budoucnost. Od 10. srpna bydleli všichni v oné vilce v rue Notre Dame-des Champs, která teď nesla hrdé jméno Dům československé kultury, a s nimi houslista Šedivka, malíř Diviš, Slovák Šimončič a Lenka Reinerová. Další na řadě byl Vlado Clementis a Egon Ervín Kisch. "Tam je veselo každou noc," pochvaloval si Adolf Hoffmeister, "Pojďte. Cestou koupíme nějakou flašku a podíváte se, jak tam hospodaříme." "Já nevím," rozhlédl se po nás rozpačitě Martinů. "My teprve přijeli - dnes se to moc nehodí." "Zítra," přidala se Vítězslava Kaprálová. Nazítří 18. září k večeru přišel Martinů, jak bylo smluveno do avenue Reille, zůstal stát u dveří a vyhrkl: "Tak nikam nejdeme." "Co je? Co se stalo?" "Mluvil jsem s Kripnerem. Policie vybrala Maison de la Culture. Hoffmeister, Pelc, Diviš - všichni jsou ve vězení." Delší hudební předěl 3
Repo3 (Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Viktor Šlajchrt) Doktor Jaromír Zemina, Vanda Skálová ubohosti člověka. Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé Muž (Diviš Martinů) Věznice je svět sám pro sebe. Jako kamenný hrad, šedá a přísná, stojí uprostřed velkoměsta svobodně žijících lidí. Věznice má svůj vlastní život, oddělený vysokými zdmi od ostatního světa. Má svou atmosféru, své zvyky a předpisy, drsné jako velká vězeňská košile, která dře tělo a studí. Několik tisíc zamřížovaných okének, hledících do dvora, několik tisíc čísel, kterými jsou označeny cely. Bludiště chodeb, nekonečné řady zamčených dveří, zábradlí a schodiště, mříže a signály. Ve dne je v chodbách hluk a shon, výkřiky, klení, bouchají dveře, skřípají zámky, zní úsečné vojenské rozkazy, tříštící se o kamenné zdi. Středem věznice, kde se všechny chodby paprskovitě sbíhají, je strážnice. V zaskleném pavilónu se rojí hlídači jako včely v úle. U stolu sedí šéf, před sebou má knihu, nad hlavou hodiny a zvon. Jeden úder zvonu je signál k vstávání v 6 hodin ráno a ke spaní v 8 hodin večer. Dva údery příchod vězně do věznice. Tři údery odchod do justičního paláce. Rána zvonu je jako stříbrný, chvějící se had, který proletí bleskem temnými chodbami, rozvine se do všech cel a rozechvěje kamennou pevnost od střechy až do základů. V osm hodin večer vězeň uléhá na svůj slamník. Světlo žárovky padá na jeho hlavu po celou noc, neboť musí ležet tak, aby jeho obličej byl obrácen proti okrouhlému otvoru ve dveřích, otvoru velikosti peníze, kterým hlídač nahlíží do cely. Vězeň musí ležet obličejem proti dveřím, nesmí ani sedět, ani opustit lože. Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnější kouskem omítky, kaménkem vylomeným ze zdi vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formy lidí, zvířat a krajin. Každý den jsem něco změnil, přikreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto skvrnách, zvolna, stále jsem opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a děrami spadlé omítky, které v mé fantasii něco představovaly. Přitom jsem musel stále dávati pozor, aby mne hlídač nepřistihl. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dověděl jsem z nich příhody mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou. 4
Bébert - gorila - "Já jsem nůž!" (Bébert, zabiják z Montmartru, který vraždil nožem.) Blondinet - zanechal doma těhotnou ženu - očekává dvojčata. Kdo má právo zavraždit vraha? Soudcové a kat, ty osle! Neplač, drahoušku, až budu hnít, modlil jsem se před smrtí za tebe. Nucené práce - to je radost! To není Guillotina! Když jsem byl malý, měl jsem bílého koníka, který mluvil. (Ten si z nás utahuje.) Přátelé drazí, Joe vám toto praví: Smrdutý hnůj je lidská spravedlnost a čím bohatší je člověk, tím větší je lotr. Jsem Guy z Bagnolet: rozčtvrtil jsem svoji děvku a hodil v ranci do Seiny... kdybys ji byl zakopal, blboune, mohls žít ještě dnes na svobodě. Dobré jitro, pane hrobníku, čekáte? Já chodím po žhavém uhlí. Ficell de l Etoile vyryl do zdi na rozloučenou: Jsem odsouzen k smrti. Zabil jsem - budu zabit. Patřím tobě, vdovo (Guillotino). Sbohem, Montmartre, navždy, hrál jsem a hra je prohraná - již nikdy víc - již jsem dotančil - odpusť matko. Ficell de l Etoile. Muž (Diviš - Martinů) V lidských příbytcích, i v těch nejchudších, je vždy nějaký nábytek, mnoho věcí, drobných předmětů, spojených nerozlučně s člověkem, předměty nepostradatelné, které jsou částí lidského života. Vězeňská cela je prázdná. Je tam jenom deska stolu zapuštěná do zdi, židle přikovaná řetězem, slamník a záchod. Ve dne vězeň nesmí ležet, je mu dovoleno sedět na židli nebo se procházet. Cela je malá, z kouta do protějšího kouta asi pět kroků. Proto často chodí vězeň dokola, dlouhé hodiny, stále dokola, stejný počet kroků kolem dveří, stolu, záchodu - dokola - tytéž stěny, ustavičně, do závrati, chodí kilometry v malém kruhu, který je vyšlapaný v podlaze. V cele má člověk pocit propastné prázdnoty a mdloby, zvláštního ticha, ticha žalářního, které myšlenky pitvoří - ticho proklaté, prázdné, do kterého padne cvaknutí zámku, do kterého se zavrtá rachot klíče. Ticho, ze kterého se rázem vyhrne dunění kroků na chodbě. Čas ve vězení je tíha bolestná, jako hory z olova, každý den je jako provaz úzkost, beznadějný, napjatý z noci do noci. Roje stále stejných myšlenek se vracejí, točí se v kruhu, mučí vytrvale, hlodají, trýzní, myšlenky stále tytéž, neodbytné. V otvoru ve dveřích objeví se chvílemi oko hlídače, které nahlíží do cely a vězeň cítí pohled stojícího za dveřmi, ví, že je střežen dnem i nocí, ne proto, že by se pokusil o útěk, neboť z kamenné pevnosti lze vyjít jen dlouhými chodbami v průvodu hlídačů. Je hlídán, aby si snad náhodou nalezeným střepem nepodřezal žíly, aby nevynašel nějaký způsob sebevraždy, aby nezemřel dříve, než bude souzen. 5
Počítat hodiny, dny, měsíce se stále utkvělou myšlenkou: vězeň stále počítá, proto je na zdech cely tolik čárek - značky času. Zdi podobají se krajinám, které jsou posety lesy - lesy čárek a hřbitovy s řadami křížů. Čas, který dávno uletěl, zůstal zaznamenán na zdech. Největší utrpení pro vězně je, když neví, na jak dlouhou dobu bude odsouzen. Jistota, i když je velmi bolestná, je snesitelnější, než čekání bez konce. Každý vězeň, který je ve vyšetřovací vazbě, čeká nedočkavě a s napětím na odsouzení, neboť nejistota je horší než trest. Nejhroznější jsou bezesné noci, když roje vzpomínek a představ bez počátku, bez konce, se splétají a matou, trhají, zanikají, nové se vynořují, minulost jako ohromné skladiště tisíců vzpomínek v pohybu zmatku, chaosu, některé dávno zapomenuté, jako vybledlé stíny sotva znatelné, jako dávno na cestě odhozené a do tmy zapadlé nepotřebné předměty. Tváře, události, postavy a slova, výkřiky a písně, zlomky hudby, krajiny a vůně, sny ve snech, v závrati, v barevných temnotách. Zdálo se mi někdy, že jsem ve vězení již strašně dlouho a že zůstanu v cele ještě řadu let, že vydrápu do zdi ještě nové řady čárek, které pokračují bez konce. Hudební předěl Repo4 (Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Viktor Šlajchrt) Existoval ještě jeden k tomu by se nevracel pořád. Alén Diviš: Kaleidoskop snů z vězení Vteřina za vteřinou postupuje ručička vězeňských hodin a blíží se k dvanácté hodině. Odbíjí půlnoc, údery padají zvolna do ticha a tisíce vězňů v polospánku počítá... Jedna - - kovový úder se zapotácel a odletěl do noci...čekající ticho... Dvě - - 6
v umírajícím zvuku věčnost letí tryskem o závod v prázdnotě... Tři - - zvuk se točí a vlní kolem mříží a rozechvívá je...jako by váhal...konečně Čtyři - - ve zlomku vteřiny zahlédl jsem podzimní světlý den na montparnaském hřbitově... Pět - - vůně chrysantem je tichý hořký smutek, který již nebolí... Šest - - zvuk mizí jako tenké vlákno pavučiny...tančí na něm sbor akrobatů... podobný žabákům... Sedm - - 7
jsou to děti měsíce, které žijí nad střechami vězení, mezi údery vězeňských hodin. Odletěly s úderem...příští hodinu se zase vrátí... Osm - - starý pološílený vězeňský hlídač vylezl na střechu, poskakuje, dupe...teď běží po hřebenu střechy... Devět - - teď stojí na rukou, roztočil se jako větrný mlýn...ruce nohy, nohy ruce...víří jako vrtule... Deset - - vymrštil se do výše a padá naznak dolů...padá...rojí se v tichu stříbrné perličky...rok, to je 365 čárek, vyrytých do zdi...když jsem byl malý, měl jsem bílého koníčka, který mluvil... Jedenáct - - koráby vypluly za noci s bílými plachtami a razí si cestu hvězdným nebem...to nejsou stožáry, to jsou guillottiny... Dvanáct - - 8
černá lavina se vyhoupla nad mořem, řítí se k věznici, roste a zakrývá víc a víc plochu modrého nebe nad vězeňským dvorem...zřítila se a pohltila celou budovu věznice...odněkud z podzemí vyrazila na vězeňský dvůr smečka černých vyzáblých koček. Rozutekly se ve skupinách po dvoře, skáčou na okna, proplétají se mřížemi, plíží se po střechách, vylézají na komíny a vyjí...otvírá bezednou tlamu propast ticha a úzkosti...drápu se po vysokém, úzkém žebříku na vrchol lešení...nový žebřík...ještě užší...ještě vyšší...opět lešení...opět žebřík...nahoře na špici jsem zahlédl stříbrnou pavučinou srpek měsíce a rozsochatý, černý pohřební chochol... Hudební předěl Repo5 (Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Viktor Šlajchrt) On byl zvláštní člověk jeden a ten samej příběh. Jaroslav Seifert: Malíř a smrt. Už dávno kdosi konstatoval, že v Paříži je možno žít i ze vzduchu. Nezkoušel jsem to, ale patrně je to docela možné v tom krásném městě. Malíř Alén Diviš k tomu dodával, že je tam také možno žít i z vůně růží a ptačích zpěvů v Lucemburské zahradě. A tomu můžete věřit. Zkusil to. Mnoho let před válkou zanevřel totiž malíř Diviš na Prahu a odjel s prázdnýma rukama i s prázdnou kapsou do Paříže. Zapadl mezi tisíce pařížských malířů z celého světa, kteří tam zkoušeli s různým úspěchem malovat a žít ze vzduchu. Ti, kdo Diviše z těch let v Paříži znali, nepamatují se, co tehdy už maloval. Jsou někteří, kteří říkají, že nic. Sám o tom nikdy nehovořil. A z čeho tedy byl živ? No, také z toho vzduchu. Časně ráno musil si však každého dne pospíšit, aby do pařížské tržnice přišel ve chvíli, kdy prodavači se zbavují včera neprodaných a povadlých zbytků zeleniny či jiných už neprodejných potravin. Z tohoto odpadu je prý možno docela dobře se nasytit a jakžtakž přelstít žaludek. To je ten pařížský vzduch. Někdy to dá dost práce. Nebyl tam sám v těch halách. Takových jako on bylo tam víc. Někdy se tam potkával i s Františkem Tichým. Ani s ostatními potřebami nedělal si žádné starosti. Módními doplňky pohrdal. Někdy nenosil ani punčochy, ba ani spodní prádlo. Kalhoty a kabát měl na nahém těle. Smával se tomuto způsobu oblékání. Ale dokládal, že tak chodily i modelky do jedné kavárny na Montparnassu, aby se nemusily oblékat, když si z ateliéru odskočily na černou kávu. Bohaté Američanky pak je ochotně napodobovaly a sedávaly tam s nimi také nahé, ale zato v drahých kožiších. Navíc však Diviš zarputile nosil černý tvrdý klobouk, kterému se říkalo bouřka. Nasbírané zbytky potravin odnášel si pak do svého ateliéru. Špeluňka, ve které spal a pracoval, nesla toto jméno zcela neoprávněně. Nic si nevymýšlím, říkal to sám. Tam si žalostná sousta aspoň poněkud na primusu upravil. To byl ovšem určitý luxus, protože ostatní spolykali vše hladově na místě. Ať tedy žije umění kuchařské, jedno z velkých umění Francie, které tak proslavilo pana Savarina. 9
Konec této třeskuté idyly udělala však válka. Alén Diviš ještě spolu s ostatními Čechy, kteří v té době žili v Paříži, byl zatčen a dopraven do La Santé, věznice proslulé i ve francouzské literatuře. Byli tam s ním i Adolf Hoffmeister a Antonín Pelc. Ať žije Francie, ať žije československo-francouzské přátelství! Z La Santé odvezli je do koncentračního tábora na Martinique, odkud se jim podařilo utéci, a tak se na počátku války dostali všichni tři až do Ameriky. O té cestě mi však mnoho nevyprávěl. V New Yorku, dík tamním Čechům, prožil Diviš celou válku. Začal tam opět malovat a měl dokonce úspěch. Trpký pobyt v La Santé nebyl totiž tak docela marný. Maloval pro Američany drobné oleje, kterými si vlastně vzpomínal na stěny pařížského vězení. Na stěnách byly nakresleny i vyryty nejrůznější kresby. Byly tam šibenice, tváře dozorců, nahé ženy, různé nápisy, monogramy i symboly a kresby ženského pohlaví. V olejových barvách na plátně dopadly pak tyto kresby zajímavě a malířský nápad s tak exkluzivní tematikou měl úspěch. V Americe prý Diviš prodal slušný počet těchto obrazů. Aspoň říkal. Když válka skončila, po malém otálení poděkoval soše Svobody za pohostinství a navrátil se, nikoliv však do Paříže, ale domů do Prahy. Říkám domů. Žádný domov tu neměl, musil si jej teprve vyhledat. A tehdy jsem se s ním seznámil. V ateliéru Jana Baucha v Bubenči. Diviš byl už i na pohled příjemný, sympatický člověk, postavy nikoliv drobné Jak by to byl jinak všechno vydržel a ve zdraví přežil! Pozval mě do svého ateliéru v Plynární ulici v Holešovicích. Ateliér měl v předměstském ošuntělém činžáku. Jeho zařízení bylo rovněž ošuntělé a chudé. Ale ateliér to byl. Měl okno ve střeše! Dvě bedny, na kterých spal, byly pokryté dekami, uprostřed malířský stojan a na něm pověšený klobouk a plášť a pod stojanem na zemi paleta a málkastna. To všechno známe. Zato na rozviklaném stole stávala láhev cizí provenience, s vínem, jehož chuti jsme za války dávno odvykli, a něco ze vzácných cizích lahůdek, u nás už téměř neznámých. Krabice fíků, francouzský sýr a konzerva humrů. Něco měl ze svých zásob, něco mu posílali přátelé z USA. Po svém návratu, jen se rozhlédl, dal se opět do práce. Namaloval ještě několik obrázků z La Santé, pak nakreslil asi třináct barevných kreseb k Erbenovým Svatebním košilím. Adolf Hoffmeister mu zahájil výstavu v melantrišské výstavní síni na Václavském náměstí. Výstava nebyla veliká, ale zato všechny obrazy prodal. Napsal jsem mu k výstavě pár veršů. Barevné ilustrace k Erbenově básni, to bylo to nejlepší, co v těch letech z jeho rukou vzešlo. Kresby s básnickým textem vydal později v nakladatelství Vyšehrad v pěkné úpravě Františka Tichého. Malíř však láteřil, že reprodukce nejsou pravdivé. Byly tištěny jen ofsetem a barvy tenkrát po válce nebyly prvotřídní. Ale i tato publikace měla svůj úspěch a byla záhy rozebrána. Vladimír Holan byl kresbami okouzlen. Obdiv vedl ho dokonce k výroku, že Erbenův text nedosahuje umělecké úrovně kreseb. Myslím, i když mě tyto kresby rovněž zaujaly, že je Holan přece jen přecenil. Patrně tato Erbenova balada přivedla pak Diviše k pochmurnému ovzduší lidského zmaru a smrti. Počal malovat Smrt. Maloval ji zaujatě, jako jiní malíři malují portréty svých milenek. Vstoupil jsem do jeho pracovny a ze zdi dívaly se na mě prázdné očnice lidských lebek. A hned mi jeden uhel daroval. Byly na něm lidské kosti s lebkou, jakoby vyorané z půdy bojiště. Už jsem si doma na tu kresbu důvěrně zvykl. Veršíky improvizované k výstavě měly svou malířskou historii. Dost podivnou. Nebyly valné a neříkám to ze skromnosti. Líbily se, pokud vím, jen dvěma lidem. Malíři a úředníku z kulturního oddělení amerického vyslanectví, který uměl dost slušně česky a koupil si jednu z Divišových uhlových kreseb. Byla na ní útlá ženská lebka a nový majitel byl přesvědčen, že se lebka sladce usmívá. A požádal mě, abych mu své verše pod tu 10
kresbu opsal. Verše jsem musil opsat tuší a opisoval jsem je dost nerad a neochotně. Z pofidérních veršů jen pro zajímavost cituji pár slok. Malíř může malovati hlínou třeba z hrobu, nebo každou jinou. Může kreslit tmou a popelem, to, co viděl ve snu probděném. Malíř, malíř, malíř do třetice maluje i čoudem zhaslé svíce; barvou, pro níž básník nemá slova i ta ticha modrá, sametová. Ale pak jsem nelitoval. Američan mi poslal láhev tehdy vzácné whisky a dva kartóny kamelek. Jindy zas seděli jsme s Divišem v ateliéru sice na rozviklaných židlích, ale zato před lahví nádherného vína z okolí Bordeaux. Bylo husté, ale přitom hedvábné. Ještě dlouho nosil jsem na jazyku tu vzácnou chuť. Když tu někdo zazvonil. Byla to jeho dobrá přítelkyně sochařka Hedvika Z. Přijela na motorce z obce poblíž Prahy. Jezdila motorkou jako o závod. A na zádech měla velký těžký pytel. Aléne, dej sem kus papíru, já to vysypu," povídá a spustila pytel s ramena a vysypala jeho obsah. Bylo to několik lidských lebek, všemožné hnáty a kosti a příslušné čelisti plné zubů. Všechno bylo ještě plné vlhké hlíny. To mi dal hrobník u nás. Rušili část starého hřbitova." Diviš zajásal. Až dosud maloval svá umrlčí zátiší podle chladných a mrtvých fotografií. Teď měl skutečné modely. A jak pěkné a trpělivé! Ať žije malíř Alen Diviš! Toto zvolání je, žel, už opožděné. Diviš umřel, smutně a zbytečně. Umřel v motolské nemocnici. Chodívali jsme tam na fialky, které rostly u jejího plotu. Už tam nerostou. Postihl ho infarkt. Nebyl ani zlý, všechno mohlo dobře dopadnout. Zabila ho však jeho vlastní dobrota. Vedle něho ležel těžší pacient. Nechodící, jak říkají sestry. Nemocný se v noci probudil a zvonil na sestru. Snad zvonek nefungoval, snad sestra byla zaměstnána jinak Zvonil marně a sestra nepřišla. Nemocný usedavě naříkal. Diviš, který se probudil, slezl proto z postele, vzal svého souseda do náručí a odnesl ho na toalety. Pak ho zas přinesl nazpět, uložil a sám klidně ulehl. Do rána byl mrtev. Vzpomínal jsem na jeho ateliér. Na stole v té době stála možná svíčka, přilepená na obrácené sklenici od kompotu, a vedle byla nedopitá láhev s vínem a sklenka od hořčice. Co však asi dělali jeho přátelé s pytlem lebek a kostí, pohozeném v koutě jeho smutného a prázdného ateliéru, to opravdu nevím. Hudební předěl 11
Repo6 (Jaromír Zemina, Vanda Skálová, Viktor Šlajchrt) Já jsem samozřejmě o tom moc vošívá při těhle větách. Bohuslav Martinů: Vzdálený návštěvník Divišových obrazů. Muž (Diviš - Martinů) Dnes jsem dostal katalog Divišovy výstavy a mohu říci, že to je jedno z překvapení mého života, i když jsem to očekával. Jestliže je někdo, kdo se bránil proti jakékoli výstavě, je to právě Diviš. Pamatuji se velmi dobře, že jsme se snažili spojenými silami všech zdejších přátel, zajímajících se o jeho tvorbu, donutit jej k akci a k výstavě jeho obrazů, ale on vždy našel nějakou překážku, jež tomu zabránila. Viděl jsem málo lidí tak spokojených, jako byl on, když k výstavě nedošlo, přestože zde byly značné možnosti. Jsem si skoro jist, že byl k pražské výstavě donucen, nedovedu si to jinak představit a mám z toho nesmírnou radost. Nakonec jsme se usnesli na tom, že Diviš je samotář, což je mínění mnoha lidí, jež já však nesdílím, protože jsem byl velmi blízko jeho života i úsilí po léta. Již v Paříži a pak léta války zde v Americe, v babylónu New Yorku v 73. ulici East Side, nahoře v pátém poschodí, kde mne Diviš léčil zvláštní kombinací čaje s rumem, což nemělo ovšem nic společného s mým úrazem a jeho důsledky, ale bylo vždy vítáno ve vlhké newyorské atmosféře. Tam jsem si potvrdil, o čem jsem byl přesvědčen, totiž že Diviš není samotář, nýbrž někdo, kdo chce mít klid a pokoj od lidí, což je vlastně sympatické a neznamená, že někoho podceňujeme nebo že se sami povyšujeme nad ostatní smrtelníky. Tyto obě vlastnosti jsou vzdáleny Divišovu cítění na míle. Je to skoro naopak; poznal jsem málo lidí, kteří byli tak pozorní a zúčastněni i na malých, téměř bezvýznamných událostech, kde bylo lze nalézt i malý lidský kontakt. Tak tento proslulý samotář Diviš patří, podle mého soudu, k nejlepším společníkům, jež jsem kdy poznal. Musíte se ovšem k němu dostat a je asi málo lidí, kteří se k němu dostali, ne proto, že by se bránil, ale proto, že jeho vnitřní svět je vzdálen od denních příhod, a je to svět, před nímž my často úmyslně zavíráme oči. Svět Divišův nám říká, že není vše tak v pořádku v tomto dokonalém našem světě, nutí vás přemýšlet o věcech, jimž se chcete spíše vyhnout, jichž se bojíte z jakéhosi nevysvětlitelného strachu, o nichž chcete přesvědčit sami sebe, že neexistují. A tak když vejdete v kontakt s jeho obrazy, jste otřeseni, něco tak prudkého z nich vchází do vašeho vědomí. V prvním okamžiku nevíte dobře, co si s tím počít, váš skoro instinktivní impuls je bránit se proti nim, ale ponenáhlu jste přitahováni zvláštním kouzlem, cítíte, že celý člověk k vám mluví jakousi zvláštní, ale jeho vlastní řečí, proti které se nemůžete dost bránit. Ovšem, když budete mluvit s ním samým, nedozvíte se nic z těchto záhadných problémů, on bude s vámi mluvit o světle, o barvě, o formě. Ta barevná složka vás bude zneklidňovat nejvíce, protože se vám zdá, že on pracuje vlastně jen s černou a bílou, jež nakonec vůbec není bílá, což pro vás tedy ani barvy nejsou. Tak se vám bude zdát, že vidí více, než můžete vidět vy sami, a jste-li dost zvědavi, náhle zpozorujete, že on skutečně vidí velkou paletu barev, kde vy vidíte jeden tón. Překvapující na tom je, že vy sami začnete vidět ohromnou harmonii barev, kde na začátku jste mohli rozeznat jen plochu. Ponenáhlu se prostor jeho pouště od vás vzdaluje do nekonečné dálky a vy začínáte cítit tento prostor, vchází do vás jako nová zkušenost, již jste 12
málokdy poznali v této formě na obrazu. Ale přesto, budete-li mluvit s Divišem, začne vám vypravovat o všem jiném, o rámu, který by potřeboval, o nové kombinaci téže barvy, téhož syžetu a o všem možném, skoro jako by se sám bál imprese, kterou obraz ve vás budí. Ale to už asi patří k jeho tzv. samotářství. Chodil jsem k Divišovi do jeho pokoje v pátém poschodí dosti často. Loňského roku, po mém úrazu, mne to stálo dosti času, než jsem se dostal až nahoru; schody se se mnou točily a často jsem myslel, že k němu nedojdu. Byl jsem za to odměněn čajem s rumem. Co je však zajímavější, že cesta zpět domů mne stála ještě více času. Příčiny toho jsou však už jinde. Jsou v jeho obrazech a v náhlé změně prostředí, tj. ulice New Yorku. Změna je tak rapidní, že je třeba chvíle času přizpůsobit se novému prostředí. Byl jsem stále pod vlivem některých jeho obrazů a nemohl jsem se toho vlivu zbavit i přes velmi konkrétní dojem a zmatek newyorské ulice. Četl jsem předmluvu dr. Pečírky v katalogu, kde se zmiňuje o mém možném vlivu na tvorbu Divišovu. Nemyslím, že má pravdu, ale má-li, byl bych velmi potěšen. Sám však myslím, pokud znám od let Divišův život, že on je z velmi mála lidi, kteří neústupně a skoro tvrdošíjně, za jakýchkoli okolností, sledovali svoje přesvědčení. V jeho případě, jak se dočítáte v katalogu a jak já znám jeho život, byla v tom nesmírná odvaha. Jsem si však skoro jist, že on sám by o nějaké odvaze nechtěl vůbec slyšet; přešel by to jednoduše žertem. Je to prostě v něm, možná, že ani o tom neví, jako my nevíme tak mnoho věcí o nás samých, protože je pokládáme za samozřejmé, a jsou skutečně samozřejmé. Tak jako vidíme, slyšíme, dýcháme. Ale už není tak docela samozřejmé, když někdo vydrží sledovat svoje touhy i vidiny neústupně po tolik let, skoro beze svědků, bez naděje na uznání i s nejistotou dojít cíle, který je nám přidělen, ale za který musíme draze platit. A Diviš platil draze a bez vteřiny váhání. Po léta váhal, zkoušel, hledal, měnil, všechny jeho životní zkušenosti byly namířeny na jeden cíl, všechny se soustřeďovaly na jednu linii jeho imaginace. Prošel mnoho motivů a všechny nesou znak této obdivuhodné a tak nezvyklé cizí imaginace, jež, zdá se, není z tohoto světa, jak píše dr. Pečírka v předmluvě. I on klade otázku, kterou já sám jsem si často kladl, o oněch květech smutku, květech noci. Kde je Diviš natrhal? Pamatuji se velmi jasně, jednoho dne jsem k němu přišel a on mne zavedl do pokoje, kde všechna jeho plátna byla na jedné hromadě, kterou musel vždy celou přeházet, chtěl-li najít určitý obraz. Na cestě před vchodem bylo pověšeno několik pláten, bez rámů, zhroucených vlhkem. Byly to květiny ve vázách, zátiší, tempery, a jejich zvláštní svět naplnil celou tu malou předsíň. Diviš mi nedal ani čas se na ně podívat, jen jsme je přešli jedním pohledem, a já jsem byl naplněn náhle jakýmsi zvláštním smutkem, který bych se marně snažil popsat. Neřekl jsem mu nic, vím, že by to byl přešel žertem. Ani jsem mu neřekl, že bych jedno takové zátiší chtěl mít ve svém pokoji, protože vím, že by byl ihned plátno odšpendlil a dal mi je. Vidím ty květy ještě teď, když zavřu oči. A vidím rovněž i obraz cirkusu; díval jsem se na tento obraz dlouhé minuty a dlouhou dobu, a náhle jsem byl zpět v Paříži, na Foire, v celém tom kaleidoskopu lidského hemžení, zatopeného v rudém světle lamp a v temnotě noci. Zde už to není barva, která vyvolává tuto zpáteční reminiscenci, je to skutečné světlo toho večera, rudá záplava, vibrace rudých barev, jako kdyby celý obraz hořel, a přece víte, že je to večer, vše je tmavé, ztlumené. Kdo viděl kdy pařížský Foire, pochopí lehce, co chci říci. Ale jak to dostal Diviš na plátno, to už je ovšem jiná otázka, kterou já nemohu ani zodpovědět ani pochopit. To ostatně není ani můj úmysl, já se často ani nesnažím pochopit; to, co jsem si vybral z Divišových obrazů, mi stačí úplně a nepotřebuji vysvětlení. Jenom mohu říci, že většina jeho obrazů vámi otřese a vezme vám tento otřes chvíli času, než začnete přemýšlet. A jakmile začnete, jste nuceni jít velmi, velmi daleko, do zvláštních představ, do zvláštního světa, cizího, nepokojného, rozrušujícího, temného, záhadného. Ptal jsem se často Diviše, zdali se nebojí spát se svými obrazy. Zdá se, že se nebál, že vydržel chodit kolem jednoho plátna hodiny, dny, snad i měsíce. Je to špatné, musím to celé předělat" - byl jeho konečný úsudek. 13
Sedával jsem na velmi nepohodlné pohovce, jež se se mnou propadala až k podlaze, a snažil jsem se vyhledat sám a pochopit, co shledává špatné. Přitom jsem se dozvěděl mnoho věcí o teplých a studených barvách a mnoho teorií o malbě, o obraze. A tak obrazy mizely ze štaflí, přišly na zeď, pak přišly na zem, kde se dlouho válely. Nakonec přišly do skladiště v zadním pokoji, kde už se v nich nikdo nevyznal, ani Diviš. Na jejich místo přišly nové obrazy, zdánlivě tytéž, podobné, ale při podrobnějším pohledu velmi odlišné. A tak kupa obrazů ve skladišti, kde bylo zima jako v lednici, rostla, a občas, po dlouhé době, Diviš udělal v nich jakýsi pořádek, roztřídil je na různé skupiny a vyřazených plátech užil na nové obrazy. Nakonec jsem celou tu kupu obrazů viděl asi ve dvou třech pěkně vypadajících balících, připravenou k cestě do Evropy. Nyní je máte v Praze, zavěšené v pěkném sále, v plném světle a dokonce všechny v rámech. A tak si myslím, že si nedovedu dobře představit, jaký pocit asi má Diviš, když vidí najednou svoje obrazy tak, jak mají být, tj. zarámovány. To musí pro něho být asi tentýž pocit, jako když skladatel slyší poprvé svoji orchestrální skladbu. Protože nejsem kritik, nepíši tento článek jako ocenění Divišovy práce; píši jej jako ocenění malířovy vůle a jeho bolestné vytrvalosti i umíněnosti v neústupném a nekompromisním sledování své představy, svého vidění i své víry. Divišův těžký a houževnatý zápas jsem mohl po dlouhá léta sledovat velmi zblízka a za podmínek, jež nijak nepomáhaly klidné práci, které však jej nikdy neodvrátily od usilovného sledování cíle. A tak máte nyní v Praze výsledky tohoto celého života - boje v obrazech a visích Alena Diviše, člověka osamoceného, ne samotáře. Repo7 (Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl, Viktor Šlajcahrt) Doktora Jaromíra Zeminu jako byl Alén Diviš. Hudební předěl Výstava Aléna Diviše v pražské galerii J.R.Vilímek vzbudila v roce 1948 velký zájem. Všichni recenzenti vyzdvihují vyzrálost a jedinečnost malířova díla. Adolf Hoffmeister, který společně s Jaromírem Pečírkou Divišovu výstavu zahajoval, napsal do Rudého práva článek Malíř vězení. Aléna Diviše jsem znali z pařížského na dně, dobrovolného opuštěnce, poustevníka nouze, malíře nejchudších čtvrtí, který neměl na barvy, na ateliér, na model. Jeho obrazy jsem takřka neznali; žil v cizině a neukazoval je. Byl běženec dávno před tou naší dobou běženců. Přemlovali jsme ho, aby se přestěhoval k nám do Maison de la culture Tchécoslovaque. Myslím, že přijal jedině proto, že tento nevzhledný dům mu vyhovoval svou strašidelností. Měl tam pokojík v podkroví. Chtěl být i mezi námi sám. Pak, když nás sebrali Daladierovi biřici, otevřela se před ním pustota utrpení. Našel ve své cele vzkazy od svých předchůdců, luštil je a poznával v samotě lidí hlad po životě v zástupu. Každý jsme na tomto oddělení nejtěžších provinilců měli své neznámé známé, kamarády spoluvězně, odsouzence na smrt, jichž jména a osudy se řadily k naším vzkazům, vrytým do tvrdé hladké vlhké zdi cel. 14
Diviš říkal, že dovede čísti z ruky. Jeho obrazy dotvrzují, že dovede číst ze zdi. Myslím, že ta jeho díla, která přetvářejí vězeňské zápisy a dramatisují je v obrazy jsou nejlepší. Daleko nejlepší, poněvadž jsou nejvěrnější. Kreslil nebo maloval je člověka tak proměnlivý, jako tvar počasí. Vyzáblý, nahrbený vězeň, který později v koncentráku se stále více do sebe propadal a šoural se o holi, zarůstal šedivým strništěm zpropadenců, kterým i táborový lékař nalít. Předstíraný ischias a sehrané strašlivé bolesti vynesly mu červenou cedulku vyřazených z práce. Jako nevrlý, samotářský, podlomený, zchátralý, vyhublý dědek, kterému bys hádal hodně přes šedesát, ochotničil takhle až do pádu Francie. Teprve v Americe začal si skládat účty z toho, co zažil. Nastěhoval se do české čtvrti; k dělníkům. A probudil se. Napřímil se, zesílil a najednou z něho byl silák, plecitý rovný chlap, který spořádal dva české obědy za sebou. Ale něco zůstalo. Tajemství, které provází chudé samotáře: spornost všech kladů či záporů jejich umění, povah či názorů, nezařaditelnost jejich tvorby do škatulek směrů nebo generací, výlučnost jejich osobnosti, protože o nich nic nevíme, a jejich ponorná budoucnost je jako Punkva, o níž nelze prorokovat kdy a kde se zase objeví a jak se objeví. Jako široký proud či zpívající vodopád anebo jako tůň či louže, ve které se zrcadlí hvězdy. Ale i Divišovy staré lásky nezrezavěly. Pořád to byli ti vyděděnci, živořící cirkusáci, černoši a tanečníci na kraji bídy a poesie, ti kterým je sentimentalita solí života a dobrodružství každodenní kořalkou. Do jejich života a do svých obrazů se Diviš propadá, noří, utápí. Neodvažujte se, páni odborníci, podati ruku a namlouvat mu, kudy vede jeho cesta. Tuláci neznají cest ale také nebloudí. Hudební předěl Recenze Věry Hasalové: Návrat Aléna Diviše, vyšla v časopise My 48. Před časem jsme zde přivítali návrat malíře Aléna Diviše z Ameriky. Naši čtenáři ho znají také z několika reportáží, doprovázených výraznými a sugestivními kresbami, jež v našem listě otiskl. Ví toho více než kdo jiný o bídě, o vězeních, o životě běženců. A nyní tedy vystavuje ve Vilímkově galerii na pražské Národní třídě část svého malířského díla. Kdyby to nebylo tak prožito, řeklo by se, že jsou to vidiny. Ty hlavy, těla, ten dům, který se odkryl se všemi svými obyvateli pohledu malíře-básníka, ta Noemova archa, která zde rozříznutá pluje temnotou zhouby se všemi svými lidmi a zvířaty, to vězení, které odkrylo své klece: to vše není viděno smysly, jen zmučeným citem a vyprahlou duší. Ta těla, nemají tělesnosti, tvary nemají plnosti ani barev. A jestliže zde přece jen něco intensivně žhne na pozadí citové a přece sporé kresby, jsou to jen tóny, vybarvující se z šera do jedovatých žlutí, bolestných oranžových, chladných zelení. Kresba jim vládně, jako myšlenka, byť sebekrutější, vládne bolesti, stesku, úzkosti. Jsou zde kresby, které se neliší od projevů jiných vězňů, načmáraných na stěny cel ničím jiným než větší uměleckou horoucností. Vzpomínky na přízrak gilotiny, na schody, vedoucí k ní ve fantasii čekajících, na bílé velké slunce, kterému je třeba dáti sbohem, na Propast úzkosti, na hřbitov z přeškrtaných čárek, na Oko hlídačovo to jsou obrazy Divišovy z let 1942-43. V příštím roce vzpomíná na Afriku, jak ji viděl z oken koncentráku a ve dnech svých marných útěků: poušť její duny s plujícím měsícem, mořský břeh se zátokou, která je hřbitovem lodí, kaktusy a samotu. 15
A i když od roku 1945 se množí jeho náměty, když místo věznic maluje nyní cirkus s clowny, se zaklínači hadů a vězněnými zvířaty, když maluje kouzelná koupání v Tichomoří a bizarní kytice a s květy nevídaných tvarů zůstává obsah jeho obrazů stále týž. Vězí tak pevně ve formách, do nichž je zaklet, že jen dobrý malíř mohl docílit shody tak naprosté. Je třeba vidět tuto výstavu. Hudební předěl Miloslav Chlupáč, Kulturní politika, Výstava Aléna Diviše. Výstava Aléna Diviše ve Vilímkově galerii je jeho první výstavou doma, kam se vrátil po čtyřiadvacetiletém pobytu v cizině, především v Paříži, kde prošel nejen uměleckými akademiemi, ale i tvrdou školou života. Tam byl v roce 1939 uvězněn v La Santé a pak prošel koncentračními tábory ve Francii a v Africe a z ostrova Martiniku podařilo se mu dostati se do Ameriky, kde mohl konečně malovat. Jeho obrazy jsou osobní zpovědí skromného člověka, navenek nesmělého, ale uvnitř zatvrzele jdoucího za opravdovým výrazem svých zážitků. Jeho smutek, který zrcadlí obrazy, není však jen smutkem osobním, těžká atmosféra malby není jen vzduchem, který dýchal on sám, ale je vzduchem, který dýchaly tisíce lidí za doby okupace. Čeho si však nejvíce vážíme, je lidskost, jakou jsou naplněny náměty jeho obrazů. Z přepisů vězeňských zdí hovoří k diváku nejprostší bolesti a dojemně čisté vzpomínky lidí jdoucích na smrt. Tomuto citlivému zápisu odpovídá i výtvarná forma. Přestože celé pojetí vychází z expresionistického základu, není v jeho projevu žádná tvrdá křečovitost. Naopak měkká lyrika naplňuje intimně prosvětlené scény tichou poesií. Neartistický ráz malby odlišuje Diviše od mnoha malířů, podobného zaměření, takže jeho obrazy působí daleko vážněji. Stejně tak působí i kresba, která nemá nic společného s grafickou tvrdostí, ale jen zachycuje stíny v měkkých čarách obrysu. Přes tyto nesporné klady, které má vyzrálý a hotový projev Divišův, přáli bychom si, aby v novém prostředí našeho života jeho příští práce mohla být radostnější a živelnější. Vždyť už v obrazech koupání na Martiniku lze vystopovat dosud nesmělé, ale opravdové chvění zdravého života. Stejně tak jeho domy, v nichž průhledné stěny odhalují všední život lidí, nejsou jen naaranžovanými scénami a událostmi, ale vážnou reportáží, jíž chybí jen barevnější a šťavnatější podání a v obsahu pevnější jednotná linie rušící podružnosti. Pak ze soukromých tragedií nebo radostí se mohou stát dokumenty nadosobní platnosti. Repo8 (Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl, Viktor Šlajcahrt) Já mám dojem, že kvalitě těch originálů. Jaromír Pečírka v katalogu výstavy Kvaše a oleje k Erbenovým Svatebním košilím. Muž: Thematika druhé výstavy Divišovy nás přenáší do jiného světa do světa poesie. Malíř se stal tlumočníkem básníkova slova. Vyvolil si Svatební košile, jež jsou s Polednicí a Vodníkem nejznámějšími a 16
nejoblíbenějšími básněmi Erbenovy Kytice. Měl v této volbě několik předchůdců, neboť Erbenova Kytice, naše nejnárodnější básnická sbírka, byla již několikráte předmětem malířského doprovodu. Bylo by poučné sledovat vývoj těchto obrazových doprovodů ke Kytici, zejména také proto, že se v nich na úseku zvlášť významném zračí vývoj české ilustrace, avšak nejde tu o ikonografickou studii a o minulost. Divišův cyklus Svatebních košilí je dílo našich dnů; vznikl v Praze v letech 1948 49. Než je třeba říci, že úmysl malířsky vyjádřit tuto Erbenovu baladu zrál v Divišovi již dříve. Vracíme se tu do jeho trpkého válečného dobrodružství, do jeho pobytu v koncentračním táboře u Cassablanky. Diviš vypravuje. Muž (Diviš - Martinů) V Maroku, jižně od Cassablanky, na břehu moře je městečko a pevnost Azemur. U Azemuru byl koncentrák Sidi el Ajaši. Byl to dvůr s několika polozbořenými arabskými domky. Jeden domek byl vyhrazen pro nemocné. Za zdí koncentráku bylo vidět hřbitov s hroby stále otevřenými a připravenými pro nebožtíky, neboť v koncentráku řádila cholera a hodně lidi denně umíralo. Za nemocničním barákem byla umrlčí komora, zarostlá vysokým rákosem. V roce 1940 jsem byl jedním z nemocných, kteří leželi v nemocničním baráku. Noci byly horké, vlhké; zdálo se mi, že je vše obaleno modrými parami; někdy jsem vysílením zůstával ležet venku v rákosí. Porost v rákosí v noci světélkoval modře a každá šlápota zanechávala modře světélkující stopy. Snad to byly houby nebo světlušky. Jedné noci oslaben ztrátami krve vlezl jsem v mátohách místo do nemocničního baráku, do umrlčí komory, kde jsem spal na nějakých prknech do rána. Leže pak dny a noci na kavalci, vzpomínal jsem na Svatební košile, které jsem uměl nazpamět a kreslil jsem na útržcích papíru první ilustrace. V tomto prostředí vznikaly prvé náčrtky ke Svatebním košilím." Repo9 (Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl, Viktor Šlajcahrt) Výstava v Rudolfinu okolo jména a okolo díla Aléna Diviše existuje. Hudební předěl S Alénem Divišem jsem se setkala - píše sochařka Hedvika Zaorálková ve svých rukopisných vzpomínkách - roku 1919 v atelieru akademického sochaře Josefa Paši, u něhož jsem první den pracovala. Můj model byl pan Barchánek, který byl jako model, když jsem byl přijata na Umprum. Sochař Paša psal, já tiše pracovala, když někdo zaklepal a hned prudce vešel. Byl to chlapec starý asi jaká já (19 let), s blýskavýma černýma očima a černou, mastnou kšticí do čela. Stiskl každému z nás ruku, dal se na procházku atelierem a bouřlivě mluvil o francouzském sochaři Bourdellovi. Byl to Jan Bauch. Za chvíli zase někdo zaťukal a nesměle vešel chlapec zase mého věku. Dlouhé, světle kaštanové vlasy mu visely podle skrání. Tvář byla bledá a z ní se dívaly modré až vodově bledé oči. To byl Alén Diviš. Omluvil se, jestli nevyrušuje, sochaři Pašovi říkal: "Mistře", a mluvil zpěvnou češtinou. S Janem Bauchem se pak dali do líčení příhod z vojny, kde oba u jednoho pluku sloužili. Sochař Paša debatu doprovázel opravdovým údivem a zpěvně pronášel? "I jděte - i nepovídejte". 17
Oba chlapci byli malíři a chystali na některou z pražských uměleckých škol. Poznala jsem je pak víc, protože se v Pašově atelieru občas zastavovali. Jan Bauch mne zavedl do Umělecko-průmyslového muzea, ukázal mi jak se půjčují knihy - monografie starých mistrů, a jak je možné učit se z reprodukcí kreslit. Alén Diviš mě zase zavedl k akademickému malíři Josefu Boháčovi, který učil malovat ve svém ateliéru v Mostecké ulici na Malé Straně - a to vždy v neděli dopoledne. Tento atelier byl až ve střeše činžáku. Stáli jsem v půlkruhu kolem modelu zády k velkému ateliérovému oknu: Lucie Klímová, důstojník v uniformě, jehož jméno jsem zapomněla, pak stál Diviš, pak Manka Čermínová později TOYEN a na druhém kraji já. Důstojník a já jsme kreslili úhlem, Lucie Klímová přesně model kopírovala olejem, Diviš a Manka olejem - ale jak: pleť zelená, vlasy modré - nedovedla jsem to tenkrát pochopit. Všichni jsme mlčeli a pracovali s vášní. Výstřel z děla z hradeb Hradu zatřásl atelierem, u sv. Mikuláše se rozzvonilo poledne a my jsme skládali. Domů se šlo pěšky: Karlův most, nábřeží k divadlu, tam jsme se trochu rozešli, Národní třídou k Václavskému náměstí a Václavským jsem šli již s Divišem sami. U muzea jsme se rozdělili: já šla do Nuslí Folimankou, Diviš k Ludmile, Korunní do Chodské. Na těchto cestách Diviš povídal o francouzském malířství a o bezprostředním vztahu mezi výtvarníkem a jeho objektem nebo snem. Jednou, když se mluvilo o mé hanácké výslovnosti, rozpovídal se o sobě. Říkal, že je z Pátku u Poděbrad - byl to nějaký dvůr. Otce skoro neznal vystudoval reálku v Praze, a teď je zaměstnán na Zemském úřadě. Žije s matkou, která neví, že maluje, velice prý by se zlobila. Když jsem byla přijata na Umělecko-průmyslovou školu, vídávala jsem ho jak přicházel od mostu z Klárova. Zemský úřad byl na jeho dolním konci. Jednou na mne u školy počkal a pozval mne, abych se šla s ním podívat, jaký získal ateliér. Šla jsem s ním hned, pěšky, jak se chodívalo, k jeho bytu v Chodské ulici, zastavil se doma a pokračovali jsme v cestě do Vršovic, dlouhou a dlouhou ulicí a vystoupili v jednom domě až na půdu. Byl to deskama ohražený kus půdy. V prostřed byla malířská štafle a několik bedniček s malým stolkem a na všem plno obrazů, olejů a samé hlavy. Chtěl ode mne kritiku, ale já ji nemohla říct. Věci kolem sebe jsem tak neviděla. Měla jsem na ten den lístek na koncert filharmonie. Pozvala jsem ho, ať jde taky, na programu byli Francouzi. Hned jsme se rozpovídali o hudbě jako o nejvyšším umění, připomínali jsme si autory a jejich zázračné věty. Docela pozdě jsem sama vyletěla, abych ještě kousek koncertu zastihla - a tak v těch školních šatech. Ten večer také říkal, že jakmile mu to bude možné, odjede do Paříže. A já jsem si myslela, že to jeho malířské umění bude jistě dobré, když má tak plné srdce hudby a nejvyšších jejích výšek. Pak, při jednom setkání mi řekl, že mu umřela maminka, že nechá úřadování a že odjede do Paříže. Myslím, že to bylo v roce 1923-24. Pak už jsem ho neviděla. Vidím ho v duchu, jak bohémsky vypadá v sametovém krátkém kabátku s těmi vlasy vyčnívajícími z pod černého kloboučku s okrajem celým nahoru a se stříškou celou do špičky, které se u nás říká "zvonička". 18
Setkala jsem se s ním až v roce 1948 na jeho výstavě na Nár. třídě. Jeden druhého jsme skoro nepoznali. Pozval mne podívat se, kde maluje. Bylo to zase ve Vršovicích, světnice v podnájmu, ale za půl roku dostal atelier v Praze 7, Malá plynární č. 3, ve kterém pak byl devět let, do své smrti. Do svého nového atelieru Diviš zvával hosty. Jeho den byla sobota. Bydlím v Roztokách. Když jsem dlouho nešla, dostala jsem dopis: "Přijď v sobotu mezi 3-5 hod." nebo: "Nezapomeň, že máš přijít.", atd. K těm sobotním návštěvníkům patřili: manželé Macháčkovi, u nichž byl hostem, když byl po porážce Němců odsunut do Ameriky, a s nimiž se vrátil do vlasti. Profesor dr. Jaromír Pečírka s chotí, básník Seifert s chotí, básník Holan s chotí, malíř Bauch, malíř František Tichý, sochař Stefan, jednou jsem se u něho potkala s malířem Otou Janečkem a Profesorem dr. Matějíčkem. Sedělo se na otomaně - jeho lůžku s přistrčenými židličkami a stolkem, jakoby v rodinném kruhu. Povídalo se do jedné či dvou hodin do rána. Diviš maloval v noci. Později vstával, vyřizoval různé věci, šepsoval plátna, kreslil na malé papírky u psacího stolku na kterém měl vždycky kytičku od přátel. Večer odcházel, ale z jeho dopisů čtu:" Přijď po osmé, to jsem již doma". To chodil k večeři - ale pak maloval, jak říkal, do rána, do čtyř hodin. Své obrazy nerad ukazoval. Přátelé, kteří ho přemlouvali, aby uspořádal výstavu - nepochodili. Jednou za čas pozval malíře Františka Tichého mimo den návštěv, rozložil obrazy do řady - několik alternativ jednoho námětu a muselo se říkat, který je ten pravý. Poslední slovo měl František Tichý. Diviš pak s jakousi tichostí obrazy sebral a odnesl. Pak už je nikdo neuviděl. Sobotní návštěvní den u Diviše se přesunul na pátek. Přestala jsem chodit. Pak se to zase udělalo tak, že Diviš v pátek začal chodit ke mně do atelieru, který jsem získala v Praze. Chtěla bych napsat o tom, jak jsem mu ušila kabát. Šít jsem neuměla. Diviš přišel ke mně do atelieru nespokojený, vzpomínal lidi, kteří mu ublížili, a pak se zeptal, může-li si sundat kabát. Ošíval se a že je mu v něm nepříjemně. Sundal jej a mne to tak napadlo, říkám mu, že mu ušiju kabát, ve kterém nebudou žíně. Diviš se rozzářil: "Ano - ano - to bude ono, a dám ti na to vlněnou záclonu". Skutečně přinesl vlněnou záclonu s hedvábnou podšívkou. Byla taková jako mívají v kostele a Diviš prý ji koupil v New Yorku na zabalení obrazů, když se vracel domů do Evropy. Vzala jsem látku, změřila mu délku zad, šířku prsou a zad a délku rukávů a šla dom do Roztok šít. Ušila jsem skutečně kabát i s tou krásnou podšívkou a Diviš v něm dennodenně chodil. Říkal, že v něm půjde i na Václavák, ale to asi neudělal. Píšu to proto, že o té věci Diviš říkal: "Taková věc udělaná s láskou, zdolává zlo, svítí dobrem, podmaní si třeba nemocné tělo, chrání je. Dobro, které je do ní dáno, dává." A rozpovídal se o indickém učení, o náboženství a o józe. V roce 1956 přišel v jeden pátek nějak v říjnu a požádal mě, pojedu-li domů, abych mu přivezla kytku barevného listí. V neděli večer jsem se s ní vracela, ale protože vím, že bych se zdržela a Diviš by musel jít otevřít dům, nesla jsem mu ji v pondělí po desáté, kdy vím, že již chodí. Na mé zazvonění nikdo nepřišel, tak jsem kytku položila na práh u dveří. Večer tam kytka ještě ležela, ale než jsem přišla domů, čekala u dveří Marie Macháčková s lístkem, že Diviš je na Bulovce - a asi infarkt. Když jsme ho navštívily, potvrdil to lékař. Dvě neděle a středy jsme ho navštívily - ta třetí byla tesklivá, chtěl se usmát, ale zkřivil jen ústa a řekl: "Odcházím na protější břeh". Smluvily jsme se s Marií, že hned ráno přijdem. Přišly jsme. Uklízečka umývala v pokoji kde ležel podlahu a nechtěla nás pustit. Vstrčily jsem jen mezi dveře hlavy. Diviš seděl, uviděl nás a zamával rukou. Uklízečka 19
nám dveře před tváří zavřela. V zápětí jde do jeho pokoje lékařka a ve chvíli vyjde. Přiskočily jsem k ní a zeptaly se, jak je Divišovi. Lékařka odpovídá: "Pan Diviš právě zemřel". Hudební předěl Smrt, se kterou se už dávno smířil napsal Jaromír Zemina v samizdatu vydaném k Divišově brněnské výstavě v roce 1974 - vzala si nemocné, strádáním vyčerpané tělo 15.listopadu 1956, ve věku padesáti šesti let. Pohřbu se zúčastnila hrstka nejvěrnějších přátel. Jiných pozůstalých nebylo. Popel podle umělcova přání rozmetali do volného prostoru, do společného hrobu nejmenovaných. Život skončil, legenda mohla začít. Hudba do konce 20