RODIČOVSKÁ ODPOVĚDNOST

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Občanské právo Katedra občanského práva DISERTAČNÍ PRÁCE RODIČOVSKÁ ODPOVĚDNOST Monika Schön 2014/2015

Prohlašuji, že jsem disertační práci na téma: Rodičovská odpovědnost zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně, dne 22. 8. 2015 Monika Schön 2

Děkuji doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph. D., za čas, který mi věnovala v průběhu mého studia, za zpřístupnění literatury, za všechny rady a náměty, za celkovou revizi práce a především trpělivost, s níž ke mně vždy přistupovala. Děkuji také své rodině, zejména manželovi, za podporu, pochopení a veškerou pomoc v průběhu celého studia a při psaní této práce. Konečně, mé díky patří M. B., P. M. 3

Anotace Tato disertační práce se zabývá institutem rodičovské odpovědnosti. Zaměřuje se na novou právní úpravu (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) ve světle předchozího historického vývoje. Nová právní úprava je porovnávána s vybranými zahraničními úpravami (německou, francouzskou a rakouskou) a také s Principy evropského rodinného práva ve věcech rodičovské odpovědnosti. Disertační práce je členěna na tři části. První část se zabývá vztahy mezi rodiči a dítětem, druhá část se zabývá vztahy mezi rodiči a třetí část se zabývá vztahy mezi rodiči a státem při výkonu rodičovské odpovědnosti. Klíčová slova Rodič, dítě, rodičovská odpovědnost, Principy evropského rodinného práva ve věcech rodičovské odpovědnosti, Komise pro evropské rodinné právo, zásahy státu do vztahů mezi rodiči a dítětem, nositel rodičovské odpovědnosti, obsah rodičovské odpovědnosti, výkon rodičovské odpovědnosti, pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, zbavení rodičovské odpovědnosti. Abstract This dissertation deals with the concept of parental responsibilities. It focuses on the new legal regulation (law No. 89/2012 Col., the Civil Code) in the light of its historical development. The new regulation is compared with selected foreign legal regulations (German, French and Austrian one) and also with the Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. The dissertation is divided into three parts: the first part deals with the relations between parents and their child, the second part deals with the relations between the parents and the third part deals with the relations between parents and the state concerning the exercise of parental responsibilities. Keywords Parent, Child, Parental Responsibility, Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities, Commission on European Family Law, Interference of the State to the Relations Between Parents and a Child, Holder of Parental Responsibility, Content of Parental Responsibility, Exercise of Parental Responsibility, Suspension of the Exercise of Parental Responsibility, Limitation of Parental Responsibility, Limitation of Exercise of Parental Responsibility, Discharge of Parental Responsibility. 4

Obsah Seznam pouţitých zkratek.... 8 1. Úvod......11 1.1. Volba tématu disertační práce...11 1.2. Obsah a cíle disertační práce.....12 1.3. Metody pouţité v disertační práci.....13 1.4. Stanovení ověřovaných hypotéz...14 2. Vymezení základních pojmů pouţívaných v této práci...16 2.1. Rodič.....16 2.2. Dítě....16 2.3. Pojem rodičovská odpovědnost....22 2.4. Principy CEFL..25 3. Postavení institutu rodičovské odpovědnosti v rámci povinností a práv mezi rodiči a dítětem.......27 3.1. Vztah rodičovské odpovědnosti a tzv. statusových práv..27 3.2. Vztah rodičovské odpovědnosti a vyţivovací povinnosti.....28 3.2.1. Vliv neplnění vyţivovací povinnosti na rodičovskou odpovědnost...28 3.2.2. Limitace vyţivovací povinnosti rodičovskou odpovědností, resp. povinností vychovávat dítě....30 4. Prameny úpravy rodičovské odpovědnosti a jejich vzájemné vztahy..33 4.1. Mezinárodní smlouvy...33 4.2. Komunitární úprava..35 4.3. Vnitrostátní úprava....36 4.4. Vývoj vnitrostátní právní úpravy (exkurs)....38 4.4.1. Právní úprava do roku 1918....38 4.4.2. Snaha o novou kodifikaci po roce 1918.....44 4.4.3. Období Protektorátu...46 4.4.4. Zákon o právu rodinném....47 4.4.5. Zákon o rodině....49 4.4.6. Občanský zákoník...52 4.4.7. Vývoj postavení dítěte....55 4.4.8. Tendence ve vývoji právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi..57 5. Účel právní úpravy institutu rodičovské odpovědnosti....59 5

6. Vztahy mezi rodiči a dítětem při výkonu rodičovské odpovědnosti....62 6.1. Rodiče jako nositelé rodičovské odpovědnosti....62 6.2. Postavení dítěte v rámci rodičovské odpovědnosti a jeho participační práva...63 6.3. Obsah rodičovské odpovědnosti...67 6.4. Výkon rodičovské odpovědnosti...78 6.4.1. Výkon rodičovské odpovědnosti rodičem s částečnou svéprávností..79 6.4.2. Výkon rodičovské odpovědnosti rodičem s omezenou svéprávností.....82 6.4.3. Výkon rodičovské odpovědnosti v případech, kdy rodiče dítěte neţijí společně..88 6.5. Kolize mezi právy rodičů a právy dětí a moţnosti jejich řešení...90 6.6. Exkurs vztahy mezi rodiči a dítětem plynoucí z rodičovské odpovědnosti v zahraničních úpravách.....97 6.7. Nositelství a obsah rodičovské odpovědnosti v pojetí CEFL...98 6.8. Dílčí závěr č. 1 102 7. Vztahy mezi rodiči při výkonu rodičovské odpovědnosti.. 106 7.1. K výkonu rodičovské odpovědnosti obecně... 106 7.2. Rozhodování o záleţitostech dítěte: významné a ostatní záleţitosti... 108 7.3. Další záleţitosti, v nichţ můţe kaţdý rodič jednat samostatně.. 110 7.4. Konflikty mezi rodiči a jejich důsledky.. 111 7.5. Úloha státu při řešení konfliktů mezi rodiči.... 115 7.6. Exkurs vztahy mezi nositeli rodičovské odpovědnosti v zahraničních úpravách... 117 7.7. Vztahy mezi rodiči při výkonu rodičovské odpovědnosti v pojetí CEFL.. 119 7.8. Dílčí závěr č. 2 120 8. Vztahy mezi rodiči a státem při výkonu rodičovské odpovědnosti... 123 8.1. Obecné úvahy o zásazích státu do rozsahu a výkonu rodičovské odpovědnosti 123 8.2. Zásahy do rodičovské odpovědnosti upravené v občanském zákoníku. 125 8.2.1. Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti. 128 8.2.2. Omezení rodičovské odpovědnosti a omezení jejího výkonu.. 129 8.2.3. Zbavení rodičovské odpovědnosti 130 8.3. Jiné zásahy státu do rodičovské odpovědnosti 133 8.3.1. Zásahy státu v oblasti péče o zdraví dítěte... 134 8.3.2. Zásahy státu v oblasti výchovy dítěte... 140 6

8.4. Vztahy mezi rodiči a státem při výkonu rodičovské odpovědnosti v pojetí CEFL. 153 8.5. Dílčí závěr č. 3 154 9. Závěr... 155 9.1. Závěry jednotlivých částí práce a návrhy de lege ferenda.. 155 9.2. Výsledky hypotéz stanovených v úvodu této práce 158 10. Summary 160 11. Résumé... 163 12. Resümee. 166 13. Seznam pouţitých zdrojů... 169 13.1. Seznam pouţité literatury. 169 13.2. Seznam pouţitých elektronických zdrojů. 173 13.3. Seznam pouţité judikatury... 175 13.3.1. Judikatura ESLP... 175 13.3.2. Judikatura ESD 179 13.3.3. Judikatura Ústavního soudu.. 179 13.3.4. Judikatura Nejvyššího soudu 181 13.3.5. Judikatura Nejvyššího správního soudu... 183 13.3.6. Judikatura niţších soudů... 183 13.3.7. Judikatura zahraničních soudů. 184 13.4. Seznam pouţitých právních předpisů... 184 13.4.1. Mezinárodní smlouvy... 184 13.4.2. Komunitární úprava.. 186 13.4.3. Vnitrostátní úprava... 186 13.4.4. Zahraniční právní předpisy... 187 7

Seznam použitých zkratek 1 ABGB BGB Allgemeines bürgeliches Gesetzbuch (rakouský občanský zákoník) Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník) Brusel IIbis nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 CC CEFL DPD Důvodová zpráva ESD ESLP EÚLP Listina Listina EU LPartG Code Civil (francouzský občanský zákoník) Commission on European Family Law Usnesení č. DE01/59 Valného shromáţdění OSN, Deklarace práv dítěte Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, v konsolidovaném znění Evropský soudní dvůr Evropský soud pro lidská práva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8 (publikována sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), v textu téţ Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Listina základních práv a svobod (vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky), ve znění pozdějších předpisů Listina základních práv Evropské unie Gesetz über die Eingetragene Lebenspartnerschaft (německý zákon o registrovaném partnerství) 1 Není-li u jednotlivých pramenů práva v textu práce uvedeno jinak, jsou uváděny ve znění účinném ke dni odevzdání této práce a v případě předpisů, které pozbyly účinnosti přede dnem odevzdání této práce, potom v posledním účinném znění. 8

MŠMT ObčZ OSŘ OZ OZO Principy Protokol EÚLP ÚMÚD ÚPD Ústava VÚSP ŠkZ Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu téţ občanský zákoník ) císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (v textu téţ obecný zákoník občanský ) Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities (Principy evropského rodinného práva ve věcech rodičovské (z)odpovědnosti, publikované CEFL) Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb.), v textu téţ Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí Úmluva o právech dítěte (publikovaná sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. v textu téţ Úmluva o právech dítěte ) ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších zákonů Vídeňská úmluva o smluvním právu, publikovaná vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů 9

ZOdpŠ ZOR ZOTČ ZPR ZŘS ZSVM ZSPOD zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (v textu téţ zákon o rodině ) zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (v textu téţ zákon o obětech trestných činů ) zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů (v textu téţ zákon o právu rodinném ) zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (v textu téţ zákon o zvláštních řízeních soudních ) zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů ZVÚV zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů 10

1. Úvod 1.1. Volba tématu disertační práce Tato disertační práce se věnuje jednomu z ústředních institutů rodinného práva, tématu rodičovské odpovědnosti. Pojetí rodiny, rodičovství a vztahů mezi rodiči a dětmi a téţ jejich právní úprava prošly v průběhu posledních dvou staletí radikálním vývojem. Ne vţdy lze přitom říci, ţe se jednalo o vývoj směrem k lepšímu. Výrazný posun lze zaznamenat ve změnách označení institutu, jeţ upravuje vztahy mezi rodiči a dětmi (otcovská moc, rodičovská moc, rodičovská zodpovědnost, rodičovská odpovědnost), ale téţ ve změnách obsahu, tedy souhrnu povinností a práv, který zákonodárce uvedenému institutu přiřazuje. 2 Změna v označení institutu obecně, nejen v českých zemích - byla způsobena přesunem těţiště zájmu z rodičů (respektive původně z otce) směrem k dítěti. 3 Zatímco u některých institutů rodinného práva dochází v rámci právní úpravy k výrazným změnám (příkladem lze uvést rostoucí počet nesezdaných souţití a jejich reflexi právní úpravou), poměry mezi rodiči a dětmi byly a zůstávají byť se změny samozřejmě dotýkají i jich - jedním z ústředních témat rodinného práva. To je podle mého názoru dáno do značné míry povahou věci. Poměry ve společnosti a morálka se mění, tyto změny jsou následovány jejich postupnou společenskou akceptací, a posledním krokem je potom přijetí právní úpravy, která je reflektuje. S trochou nadsázky lze říci, ţe navzdory tomuto vývoji faktická existence biologické vazby mezi rodiči a dětmi zůstává beze změny, a totéţ platí o vztazích mezi rodiči a dětmi a dalších konsekvencích, které z nich vyplývají. Tato, řekněme, rezistence vztahů mezi rodiči a dětmi a jejich existence bez ohledu na vnější vlivy s sebou nutně nese otázku, do jaké míry je akceptovatelný zásah do těchto vztahů zvnějšku, a to zásah v jakékoli formě. Tato otázka se jeví o to naléhavější, ţe se jedná o významnou součást soukromé sféry člověka v obou postaveních nejprve jako dítěte a později případně téţ jako rodiče. Tuzemská odborná literatura se problematikou vztahů mezi rodiči a dětmi a přípustností zásahů do těchto vztahů příliš nezabývá. To jsou důvody, které mne vedly k tomu, ţe jsem si jako téma své disertační práce zvolila institut rodičovské odpovědnosti. 2 Aktuálně lze jako příklad uvést ustanovení 858 OZ. 3 Srov. SCHWENZER, Ingeborg. Model Family Code From A Global Perspective. 1. vyd. Antwerp: Intersentia, 2006, 257 s. ISBN 9050955908. 11

Původní název práce ( rodičovská zodpovědnost ) vycházel z terminologie právní úpravy účinné v době zadání práce (tj. ze zákona o rodině). Vzhledem k tomu, ţe nyní účinná právní úprava (občanský zákoník) pouţívá označení rodičovská odpovědnost, byl název práce v tomto směru pozměněn a přizpůsoben terminologii občanského zákoníku. 1.2. Obsah a cíle disertační práce V práci se patrně poněkud netradičně institutem rodičovské odpovědnosti zabývám v následujících třech rovinách: Ve vztazích mezi rodiči a dětmi, ve vztazích mezi rodiči jako nositeli rodičovské odpovědnosti navzájem a ve vztazích mezi rodiči a státem. První dvě roviny se tedy soustřeďují na vnitřní vztahy v rámci rodičovské odpovědnosti, třetí rovina se zaměřuje na vztahy vnější. Domnívám se, ţe takové pojetí umoţňuje komplexní náhled na danou problematiku. První část práce je věnována vztahům mezi nositeli rodičovské odpovědnosti a dětmi. Jedná se o stěţejní část práce, zaměřující se na vymezení nositele rodičovské odpovědnosti, obsah a výkon rodičovské odpovědnosti, postavení dítěte v rámci rodičovské odpovědnosti a jeho participační práva, případnou kolizi mezi právy rodičů a právy dítěte a moţnosti jejího řešení. Cílem této části práce je vymezení základních prvků rodičovské odpovědnosti, tj. nositelství, obsahu a výkonu rodičovské odpovědnosti, a řešení případného konfliktu mezi právy rodičů a dítěte. Následuje část věnovaná vztahům mezi nositeli rodičovské odpovědnosti navzájem. Tato část práce se zabývá poměry mezi rodiči jako nositeli rodičovské odpovědnosti. Obsahuje vymezení okruhu otázek, o nichţ je ve vztahu k dítěti oprávněn rozhodovat kaţdý z nositelů rodičovské odpovědnosti samostatně, a otázek, u nichţ je namístě vyţadovat rozhodování společné. V této části práce jsou analyzovány důsledky porušení (či porušování) rodičovských práv druhým rodičem. Zvláštní důraz je kladen na osobnostní rozměr rodinného ţivota. Cílem této části práce je zkoumání úpravy vzájemných vztahů mezi rodiči jako nositeli rodičovské odpovědnosti. Třetí část práce je věnována problematice vztahu mezi nositeli rodičovské odpovědnosti a státem. Zabývá se otázkou, nakolik jsou vhodné a přípustné zásahy státu do vztahů 12

mezi rodiči a dětmi. Pojmem zásah je přitom míněn zásah jakoukoli formou, ať jiţ přímo (například omezením či zbavením rodičovské odpovědnosti), či nepřímo (například stanovením povinné zdravotní péče o dítě či určitou koncepcí výchovy v rámci povinné školní docházky) Tato část se zabývá mimo jiné důvody, které vedou stát ke snaze o zásahy do vztahů mezi rodiči a dětmi, otázkou, zda jsou tyto důvody legitimní a zda jsou přiměřené prostředky, které stát za dosaţením svého cíle volí. Zvláštní pozornost je zde věnována judikatuře ESLP, který se v minulosti ve své judikatuře těmito otázkami rovněţ zabýval. S ohledem na rozsáhlost problematiky se tato část nezabývá vztahy k prarodičům, sourozencům či náhradní rodinnou péčí. Cílem této části práce je zkoumání úpravy vztahů mezi nositeli rodičovské odpovědnosti a státem, a to včetně zjištění, zda zásahy ze strany státu, ať jiţ zásahy prostřednictvím právní úpravy či latentní zásahy, jsou skutečně nezbytné a splňují podmínky testu proporcionality. 1.3. Metody použité v disertační práci Pro pochopení dané problematiky je nezbytné se jí zabývat v kontextu jejího historického vývoje. Tím je pro zpracování disertační práce dána vhodnost pouţití historické metody. Tato metoda se jeví jako vhodná téţ proto, ţe dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti občanský zákoník, který obsahuje do značné míry nové pojetí vztahů mezi rodiči a dětmi, byť v mnohém navazuje na předchozí právní úpravu a dosavadní judikaturu. Zvláštní pozornost je v práci věnována dosavadní judikatuře. Při práci s judikaturou je pouţita analytická a následně syntetická metoda. Komparativní metoda je vyuţita ke srovnání české úpravy s Principy, které CEFL zpracoval právě proto, aby slouţily mimo jiné jako zdroj inspirace pro vnitrostátního zákonodárce. 4 Dále je tato metoda vyuţita k porovnání české úpravy s úpravami zahraničními, a to s německou, francouzskou a rakouskou. Výběr uvedených zahraničních úprav byl dán jednak geografickou blízkostí (v případě německé a rakouské úpravy), jednak (v případě rakouské a francouzské úpravy) historickou blízkostí s obecným zákoníkem občanským, 4 V elektronické podobě jsou tyto Principy dostupné na http://ceflonline.net/principles/ [online]. [cit. 6. 8. 2015]. 13

který zákonodárci podle Důvodové zprávy v mnohém slouţil jako vzor, byť v úpravě vztahů mezi rodiči a dětmi se jeho vliv nejeví tak významný. 1.4. Stanovení ověřovaných hypotéz Jak je podrobně rozvedeno v kapitole 4.4, pojetí zákonodárce a jeho představa o míře, do níţ je namístě poměry mezi rodiči a dětmi upravovat právní úpravou a zasahovat do nich, se v minulosti měnily, a to zejména v závislosti na aktuální politické situaci. Tendence státu mít kontrolu a regulovat poměry mezi rodiči a dětmi byly typické v době nesvobody, kdy stát měl zájem na politicky konformním směru výchovy dětí. Pokud vycházíme z ustanovení čl. 1 Ústavy, podle něhoţ je Česká republika svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem zaloţeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana, lze dovodit poţadavek, aby stát nereguloval vztahy mezi rodiči a dětmi a ani do nich nezasahoval jinak neţ na základě výslovné a jednoznačné právní úpravy, zároveň však pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný k ochraně zájmů dítěte. Proto první hypotézou, kterou chci v disertační práci ověřit či vyvrátit, je tvrzení, ţe úprava v občanském zákoníku tyto poţadavky splňuje, tj. ţe nepředstavuje větší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi, než je nezbytně nutný k rozumné míře ochrany práv dítěte. Dále se v souvislosti s přijetím nového soukromoprávního kodexu nabízí otázka, zda nová úprava obsahově odpovídá evropským standardům, jimiţ jsou podle komentářové literatury úcta k člověku, jeho soukromému a rodinnému životu, resp. životu vůbec, lidská důstojnost, svoboda, čest, rovnost, autonomie vůle, solidarita a ochrana slabší strany, ať již je jí kdokoli, 5 a téţ Principům vypracovaným CEFL, 6 případně dalším publikacím věnovaným dané problematice. 7 Zdůrazňuji ovšem, ţe tím nemá být řečeno, ţe úprava navrhovaná či doporučovaná CEFL je vţdy ideální. Spíše jde o to, ověřit, zda při přijímání nové české vnitrostátní úpravy bylo dosaţeno jednoho z účelů Principů, tj. slouţit jako zdroj inspirace pro vnitrostátního zákonodárce při vnitrostátní normotvorbě. 5 Z. Králíčková In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo ( 655 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. XXVIII. 6 BOELE-WOELKI, Katarina et al. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia. 2007, 331 s., ISBN 9789050956451. 7 Například SCHWENZER, Ingeborg. Model Family Code From A Global Perspective. 1. vyd. Antwerp: Intersentia, 2006, 257 s. ISBN 9050955908. 14

Druhou hypotézou, kterou chci v disertační práci ověřit či vyvrátit, je tedy tvrzení, ţe úprava v občanském zákoníku obsahově odpovídá Principům publikovaným CEFL. 15

2. Vymezení základních pojmů používaných v této práci 2.1. Rodič Právní teorie rozlišuje mezi právním, biologickým a sociálním rodičovstvím. 8 Právním rodičem se rozumí rodič určený právní úpravou, tedy matka a otec. České právo označuje za matku ţenu, která dítě porodila (srov. ustanovení 775 OZ), za otce dítěte potom muţe, jemuţ svědčí jedna ze tří domněnek otcovství (srov. ustanovení 776 an. OZ). Biologickým rodičem je ten, koho s dítětem pojí biologické pouto, tj. ten, kdo dítě zplodil. S rostoucím vyuţitím tzv. umělého oplodnění (či spíše, umělého oplodňování) či tzv. surogátního (nebo také náhradního) mateřství se však odpověď na otázku, kdo je biologickým rodičem dítěte, značně komplikuje. Sociální rodičovství potom svědčí tomu, kdo fakticky roli rodiče vykonává, kdo o dítě jako rodič pečuje a kdo má s dítětem vztah, jaký je obvyklý mezi rodiči a dětmi, tedy bez ohledu na biologická pouta či právem určené rodičovství. V ideální situaci všechny tři kategorie splývají do jediné. V praxi ovšem je poměrně běţné jejich oddělení. Pro účely této práce, tj. v otázkách rodičovské odpovědnosti, nemá biologické ani sociální rodičovství právní význam, neboť rodičovská odpovědnost je souborem povinností a práv mezi právem určeným rodičem a dítětem. Hovoří-li se proto v této práci o rodiči, je tím míněn rodič určený právní úpravou (ustanovením 775 an. OZ). 2.2. Dítě 9 Pojem dítě je v našem oprávním řádu pouţíván ve dvojím významu. V prvním významu jím označujeme jakoukoli fyzickou osobu (tj. bez ohledu na věk), jde-li o její příbuzenský vztah k rodičům. Toto vymezení má z pohledu práva význam například při určování vyţivovací povinnosti či v dědickém právu. V druhém významu je pojem dítě pouţíván pro označení člověka, jehoţ právní úprava povaţuje za nedospělého jedince, tj. příslušníka lidského rodu, a kterému s ohledem na jeho niţší věk a slabší postavení přiznává zvýšený stupeň ochrany. 8 Srov. např. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 49 an. 9 Autorka tímto navazuje na článek Koho české právo rozumí pod pojmem dítě. Právo a rodina: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. Praha: Linde, 2013, č. 3, s. 17 20. 16

Byť je pojem dítě v českém právním řádu pouţíván v obou uvedených významech, ve většině pramenů práva není nijak definován. To se můţe jevit jako poněkud paradoxní, a to zvláště ve vztahu k pojmu dítě pouţívanému ve druhém uvedeném významu. Je to totiţ právě dítě ve smyslu nedospělý jedinec, jemuţ většina států sice přiznává nutnou zvláštní míru ochrany, 10 na druhé straně nedefinuje či spíše se z opatrnosti vyhýbá definici koho vlastně povaţuje za osobu, jíţ tuto ochranu přiznává. V současné době snad panuje shoda alespoň v tom, ţe nejpozději od narození je nutno povaţovat jedince za dítě, a nejpozději od tohoto okamţiku je třeba mu způsobilost být nositelem práv a povinností, resp. právní osobnost, přiznat. Sporným je však často období mezi početím a narozením. Jedná se o jakousi šedou zónu, v níţ zákonodárce pro některé účely jedinci práva přiznává, pro jiné účely nikoli. 11 Zaměřme se tedy na jednotlivé druhy pramenů, které pojem dítě pouţívají. 12 Katalog práv a povinností vztahujících se k dítěti obsahuje řada pramenů komunitárního práva a mezinárodních smluv. Tyto prameny lze pro přehlednost rozdělit do tří skupin: Do první skupiny patří ty, jeţ pojem dítě sice pouţívají, avšak nijak nedefinují. 13 Do druhé skupiny patří ty, které výslovně omezují své pouţití na dítě v období od narození do dosaţení určitého věku. 14 Konečně, do třetí skupiny patří ty prameny, které sice definují, koho pro své účely rozumí 10 Například Úmluva o právech dítěte se stala co do počtu smluvních stran patrně nejúspěšnější mezinárodní smlouvou vůbec v současné době je jejím signatářem 194 států. Srov. http://treaties.un.org/pages/viewdetails.aspx?src=treaty&mtdsg_no=iv-11&chapter=4&lang=en (cit. ke dni 30. 4. 2015). 11 K otázkám legitimity vymezení nositele práva na život a právní ochrany dítěte před narozením odkazuji dále na odborné články J. Bednáře. Např. BEDNÁŘ, Jan. Proč koncept lidských práv v kultuře pokročilé modernity ztroskotává na vymezení nositele práva na život? In STODOLA, Jiří, KRATOCHVÍL, Miroslav (eds.) Nejmenší z nás. Konference o právní ochraně osob před narozením. Sborník příspěvků. 1. vyd., Moravská Ostrava: Bios - společnost pro bioetiku, 2012, s. 129 an. 12 S ohledem na jejich množství a zaměření této práce níže uvádím pouze ty z nich, které nějakým způsobem upravují institut rodičovské odpovědnosti, a úzce související otázky. 13 Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti (publikovaná vyhláškou ministra zahraničních věcí o Úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti č. 132/1976 Sb. ze dne 23. 8. 1976), Evropská úmluva o osvojení dětí (publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 132/2000 Sb. m. s. o přijetí Evropské úmluvy o osvojení dětí), Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení) a Brusel IIbis. 14 Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí). Rovněž Principy se přidržují tohoto modelu, když nedefinují okamžik vzniku rodičovské odpovědnosti, pouze uvádějí, kdy dochází k jejímu zániku, a to v závislosti na dosažení zletilosti dítěte, uzavření manželství či registrovaného partnerství, a dále z důvodu adopce či smrti dítěte (Princip 3:30), případně smrti rodiče (Princip 3:31) nebo zbavení rodičovské odpovědnosti rodiče (Princip 3:32). 17

pod pojmem dítě, avšak uvádějí pouze horní věkovou hranici dítěte a rezignují na stanovení počátečního okamţiku, od něhoţ dítě povaţují za subjekt práva. 15 Ţádný z uvedených pramenů potom nevymezuje pojem dítě tak, aby tato definice byla pouţitelná i pro účely interpretace vnitrostátních pramenů. Je zřejmé, ţe důvodem absence jednoznačného vymezení okamţiku, odkdy smluvní státy přiznávají dítěti ochranu, je kontroverznost dané otázky. 16 Dalšími prameny práva, jeţ pouţívají pojem dítě, jsou prameny vnitrostátního práva. Protoţe vymezení pojmu dítě není obsaţeno v ţádném z pramenů, které jsou součástí ústavního pořádku (jedinou výjimkou, která pojem dítě pouţívá, ale opět nedefinuje, je Listina), zaměříme se pouze na prameny podústavního práva. Občanský zákoník vymezuje pojem právní osobnost v ustanovení 15 odst. 1 OZ jako způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. V ustanovení 23 OZ potom přiznává právní osobnost od narození do smrti člověka. Podle ustanovení 25 věta první OZ se na počaté dítě hledí jako na jiţ narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Ustanovení 25 OZ dále stanoví domněnku narození ţivého dítěte a fikci, ţe dítě nikdy nebylo, pokud se nenarodí ţivé. Zdůrazněme, ţe citované ustanovení ve všech uvedených případech hovoří o dítěti. Občanský zákoník neupravuje výslovně okamţik, odkdy jiţ fyzickou osobu za dítě (ve druhém shora uvedeném slova smyslu) nepovaţuje. Lze nicméně vycházet z toho, ţe tento okamţik pro účely rodičovské odpovědnosti váţe na nabytí svéprávnosti (srov. ustanovení 858 OZ), 17 pro účely povinností a práv uvedených v ustanovení 856 OZ potom na nabytí zletilosti. 18 15 Úmluva o právech dítěte, Úmluva o styku s dětmi (publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 91/2005 Sb. m. s.) a Evropská úmluva o výkonu práv dětí (publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí). K absenci vymezení pojmu dítě v Úmluva o právech dítěte se kriticky vyjádřila například M. Bayerová. Srov. BAYEROVÁ, Monika. Víme, kdo je dítětem? Právo a rodina. 2000, č. 6, s. 8 11. 16 Srov. též T. Machalová In MACHALOVÁ, T. a kol. Aktuální otázky metodologie právního myšlení. Praha: Leges, 2014, s. 261 270. 17 Plně svéprávným se podle ustanovení 30 odst. 1 věta první OZ člověk stává zletilostí. Podle ustanovení 30 odst. 2 OZ lze plné svéprávnosti nabýt již před nabytím zletilosti, a to přiznáním svéprávnosti podle ustanovení 37 OZ či uzavřením manželství. Podobně například francouzská úprava ohraničuje trvání autorité parentale okamžikem, kdy dítě dosáhne zletilosti nebo je emancipováno a počátek (vznik) výslovně neupravuje. Srov. ustanovení čl. 371-1 odst. 2 CC. 18 Zletilosti fyzická osoba podle ustanovení 30 odst. 1 OZ nabývá dovršením osmnáctého roku věku. 18

Byť tedy občanský zákoník pojem dítě stejně jako předchozí právní úprava pouţívá, nedefinuje jej, a to záměrně, neboť jeho autoři se definicím hodlali vyhnout 19 a nechtěli specielně upravovat otázky lidského plodu. 20 Z ustanovení 779 odst. 1 OZ, podle kterého lze souhlasným prohlášením určit otcovství k dítěti jiţ počatému, avšak ještě nenarozenému, je nutno dovodit, ţe zákonodárce pojmem dítě skutečně rozumí dítě nejen narozené, ale i dítě jiţ počaté. Nelze si tak nepoloţit otázku, jaký právní reţim tedy má podle občanského zákoníku dítě v období mezi početím a narozením. Zjevně se nemůţe jednat o věc. Takovému závěru brání (snad) jednak přirozený úsudek, jednak definice věci uvedená v ustanovení 489 OZ, podle něhoţ věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Dítě nepochybně není rozdílné od osoby a stejně tak nepochybně neslouží potřebě lidí. Není proto věcí. 21 Současně mu však není od první chvíle, kdy zákonodárce dítě povaţuje za dítě, tedy od jeho početí, přiznána právní osobnost. Další otázkou, které je třeba věnovat pozornost, je to, zda zákonodárce v občanském zákoníku nehodlal připustit, ţe dítě v mezidobí mezi početím a narozením můţe být objektem, nikoli subjektem práva, pokud v ustanovení 804 věta druhá OZ explicitně připouští moţnost tzv. náhradního mateřství. Protoţe občanský zákoník neupravuje smlouvu o náhradním mateřství jako typovou smlouvu, lze pouze dovozovat, jak si takovou smlouvu zákonodárce představuje. 22 Pokud by tato smlouva měla být koncipována tak, ţe jejím obsahem je ujednání biologických rodičů (poskytovatelů oplodněného oocytu) a matky hostitelky o tom, ţe matka hostitelka - pravděpodobně za úplatu či úhradu zvýšených nákladů, půjde-li o příbuzné (k tomu srov. ustanovení 804 věta druhá OZ) - oplodněný oocyt, tedy dítě, donosí a po porodu dá souhlas k jeho osvojení poskytovatelům oplodněného oocytu, pak se dítě stává objektem práv, nikoli subjektem. Tím ovšem dochází k porušení zásady uplatňované jiţ v římském právu, totiţ ţe objektem práva se můţe stát 19 Srov. ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 118 119. 20 Srov. ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 139. 21 V podrobnostech k otázkám vymezení věcí a osob a vztahu k počatému, avšak dosud nenarozenému dítěti srov. např. FOŠUM, Lukáš Jan. Důstojnost nenarozeného jedince lidského druhu, který není věcí, ale osobou. Příspěvek do debaty o lidském embryu jako osobě podle filosoficko-právní syntézy Roberta Andorna. In STODOLA, Jiří, KRATOCHVÍL, Miroslav (eds.) Nejmenší z nás. Konference o právní ochraně osob před narozením. Sborník příspěvků. 1. vyd., Moravská Ostrava: Bios společnost pro bioetiku, 2012, s. 69 an. 22 Důvodová zpráva k OZ se k těmto otázkám nevyjadřuje. Srov. Důvodovou zprávu. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 30. 6. 2015+. 19

pouze věc, nikoli svobodný člověk. 23 Lze se přitom domnívat, ţe zákonodárce aplikovatelnost této zásady pro futuro vyloučit nechtěl (k tomu srov. např. ustanovení 3 odst. 3 OZ). Ovšem jak formulovat smlouvu upravující surogátní mateřství tak, aby se dítě nestalo objektem práva, není zřejmé. 24 Nutno dodat, ţe dikce ustanovení 804 OZ byla pozměněna i přes výrazný odpor velké části odborné veřejnosti v průběhu diskuze nad návrhem a nelze ji přičítat hlavním zpracovatelům návrhu. 25 Zákon o sociálně-právní ochraně dětí pro svoje účely vymezuje v ustanovení 2 odst. 1 věta první dítě jako nezletilou osobu, ve větě druhé potom omezuje rozsah sociálně-právní ochrany poskytované nezletilým dětem, které nabyly plné svéprávnosti. Zařazuje se tak na seznam pramenů, které neřeší výslovně postavení dítěte v období mezi početím a narozením, nicméně to má své opodstatnění, neboť aplikace uvedeného zákona v období před narozením dítěte z povahy věci nepřipadá v úvahu. Zákon o zvláštních řízeních soudních pojem dítě nedefinuje vůbec a pouţívá jej v obou shora uvedených významech. 26 Občanský soudní řád pojem dítě rovněţ nedefinuje a pouţívá jej ve významu nezletilá osoba (srov. například ustanovení 100 odst. 3 OSŘ). Jasné vymezení pojmu dítě nemá význam pouze v teoretické rovině, má rovněţ praktické důsledky. Absence konkrétní představy zákonodárce v této otázce vede k pouţívání téhoţ pojmu pro různé subjekty, respektive pro tentýţ subjekt v různých fázích jeho vývoje, a následně vede k nejasnostem, které nelze překlenout (smysluplným) výkladem. Úmyslem 23 Viz například KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2., dopl. a přeprac. vyd., v nakl. Beck 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 82 an. Římské právo připouštělo, že svobodný člověk může být objektem práv rodinných jako práv sui generis (práv nemajetkových), a to děti moci otcovské, manželka moci manželské (op. cit., s. 82). O podobnou situaci se však v případě smlouvy o náhradním mateřství zjevně nejedná. 24 Na okraj lze uvést, že prodej dětí se Česká republika zavázala zakázat v ustanovení čl. 1 Opčního protokolu k ÚPD, přičemž prodejem dětí se pro účely tohoto protokolu rozumí jakýkoli úkon či transakce, při kterém kdokoli, jednotlivec nebo skupina, předá jinému dítě za úplatu či jiné protiplnění (srov. ustanovení čl. 2 písm. a) Opčního protokolu k ÚPD). 25 Zpracovatelé návrhu občanského zákoníku s takovou úpravou zjevně nepočítali. K tomu srov. např. ELIÁŠ, Karel, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd., Praha: Linde Praha a.s., 2001, s. 167 an. Pouze na okraj lze dodat, že ustanovení 804 OZ je prolomením překážky zákazu osvojení mezi příbuznými a nelze z něj bez dalšího dovozovat to, že zde zákonodárce připustil tzv. surogátní mateřství. 26 Pro vymezení příbuzenského vztahu rodič dítě například v ustanovení 419 ZŘS, pro označení nezletilého jedince například v ustanovení 8 odst. 1 písm. b) ZŘS. 20

zákonodárce při tvorbě nového civilního kodexu přitom bylo, aby jednotlivé pojmy v občanském zákoníku byly důsledně pouţívány vţdy ve stejném významu. 27 Závěrem je nutno uvést, ţe je poměrně zjevné, jaké důvody vedly zákonodárce k rezignaci na definici pojmu dítě. 28 Absence jeho jednoznačného vymezení je však nevhodná a vede k paradoxní situaci, kdy víme, jaká práva jsou subjektu přiznaná, avšak nevíme, kdo je oprávněným subjektem. Nevíme tedy, komu vlastně lze práva přiznat. Pojem dítě je v této práci s ohledem na její tematiku pouţíván pro označení jedince od okamţiku narození do nabytí plné svéprávnosti, neboť těmito okamţiky vymezuje trvání rodičovské odpovědnosti ustanovení 858 část věty za středníkem OZ. 29 I přes jasné vymezení okamţiku vzniku rodičovské odpovědnosti v občanském zákoníku je podle mého názoru otázkou, zda by nebylo vhodné přiznat dítěti některá práva 30 plynoucí z rodičovské odpovědnosti jiţ v období před jeho narozením, a to v souladu s římskoprávní zásadou nasciturus pro iam habetur, quotiens de commodo eius agitur, promítnutou v ustanovení 25 věta první OZ. Takto se nabízí například oblast péče o zdraví dítěte, jeţ je součástí rodičovské odpovědnosti (srov. ustanovení 858 věta první OZ), byť je zjevné, ţe právo dítěte na péči o jeho zdraví by mohlo kolidovat s právy matky. Existují-li však úvahy o povinnosti k náhradě případné újmy v souvislosti s ţalobami typu wrongful life, 27 Srov. Důvodovou zprávu. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 30. 6. 2015+. 28 Pravděpodobně budou stejné jako v případě textace problematického ustanovení čl. 6 Listiny základních lidských práv a svobod. K tomu v podrobnostech M. Kokeš In WAGNEROVÁ, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 156. Nutno dodat, že ani ESLP nedefinoval ve své judikatuře pojem everyone/toute personne, použitý v ustanovení čl. 2 EÚLP, a vyhnul se tak odpovědi na otázku, zda do této kategorie patří též jedinec v období mezi početím a narozením. Srov. KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 388. 29 V ustanovení 858 OZ zákonodárce spojil zánik rodičovské odpovědnosti s okamžikem nabytí plné svéprávnosti dítěte, zatímco v případě povinností a práv spojených s osobností dítěte a dále povinností a práv osobní povahy s okamžikem nabytí zletilosti dítěte (srov. ustanovení 856 OZ). Taková úprava se nejeví jako zcela vhodná, neboť některé povinnosti a práva, jež jsou součástí rodičovské odpovědnosti, jsou zároveň spojena s osobností dítěte či jsou osobní povahy (například péče o dítě, styk s dítětem aj.). Dochází zde tedy k prolínání obou zákonodárcem vymezených kategorií, aniž by byl jednoznačně určen jejich vztah pro účely zániku těchto povinností a práv. K zániku rodičovské odpovědnosti z důvodů na straně rodičů může za jejich života dojít pouze rozhodnutím soudu. Rodičovské odpovědnosti se nelze vzdát ani ji postoupit jinému subjektu. Srov. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 1951, sp. zn. 9 Ok 91/51, jehož závěry jsou použitelné též pro úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Na jinou osobu lze pouze přenést výkon některých povinností a práv vyplývajících rodičům z jejich rodičovské odpovědnosti (například svěření péče, výkon výchovy nebo dohledu podle ustanovení 881 OZ, či přenesení zastoupení dítěte v určité záležitosti smlouvou na jinou osobu podle ustanovení 884 OZ). Přitom se ovšem rodiče nezbavují těchto povinností a práv ani případné odpovědnosti za jejich splnění. Srov. O. Šmíd In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo ( 655 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 805. 30 Uložení povinností dítěti v období před jeho narozením zjevně nepřipadá v úvahu. 21

wrongful birth, pak tím spíš by měla být kladena otázka povinnosti rodičů (či patrně spíše nastávající matky) k náhradě újmy na zdraví dítěte (jedince) v období před jeho narozením. 31 2.3. Pojem rodičovská odpovědnost Pojem rodičovská odpovědnost namísto doposud pouţívaného pojmu zodpovědnost (srov. ustanovení 31 ZOR) byl zákonodárcem podle Důvodové zprávy 32 pouţit pouze z důvodu terminologické jednoty, nikoli proto, ţe by zákonodárce chtěl dosavadní pojetí tohoto institutu posunout novým směrem. Komentářová literatura uvádí, ţe občanský zákoník nespojuje pojem «odpovědnost» se sankcí za nesplnění povinnosti, ale spojuje jej s řádným (odpovědným) plněním povinností a řádným (odpovědným) výkonem práv, a to ve shodě s civilizační tradicí evropského kontinentu, upřesněnou zejména obecně přejatým pojetím křesťanské morálky a intencemi křesťanských tradic evropské právní kultury. 33 Podle M. Hrušákové a L. Westphalové výkon rodičovské odpovědnosti je třeba vyloţit jako příkaz být si vědom řádného chování při zdůraznění dobrého rodičovství. 34 Je zde tedy patrná odlišnost od významu pojmu odpovědnost, jak je pouţit například v ustanovení 2166 odst. 2 OZ či v ustanovení 2861 odst. 1 OZ a jak byl pouţíván v předchozí právní úpravě ( 420 an. ObčZ). 31 K žalobám typu wrongful life, wrongful birth srov. například VOLKOVÁ, Jana. Dobré mravy a morálka v souvislosti s žalobami wrongful life a wrongful birth. In: ŽATECKÁ, Eva a kol. (eds.). Cofola 2011: the conference proceedings. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 1 CD-ROM, s. 255 263. K dalším otázkám souvisejícím s péčí o zdraví, resp. právem na ochranu zdraví nenarozeného jedince srov. například SPRONK-VAN DER MEER, Sarah Ida. The right to health of the child: an analytical exploration of the international normative Framework. Cambridge: Intersentia, 2014, s. 60 an. Není mi známo, že by se kolizí práva na ochranu života a zdraví nenarozeného jedince s právy matky dosud zabývala tuzemská judikatura, zahraniční judikatura však již obdobné otázky řešila. Srov. například rozhodnutí Illinois Appelate Court ve věci Baby Boy Doe ze dne 5. 4. 1994, kde bylo předmětem sporu, zda je možné uložit nastávající matce povinnost, aby se podrobila císařskému řezu, pokud se z lékařského pohledu jeví jako vysoce pravděpodobné, že vyčkávání do přirozeného porodu a následný porod přirozenou cestou představují závažné ohrožení života a zdraví dítěte, či rozhodnutí Supreme Court of South Carolina ve věci State v. McKnight ze dne 24. 2. 2003, v níž šlo o trestní odpovědnost matky za smrt nenarozeného dítěte krátce před termínem porodu, neboť nastávající matka v průběhu těhotenství užívala kokain. Obě rozhodnutí jsou ve zkrácené verzi dostupné například In AREEN, Judith, REGAN, Milton C. Family Law: Cases and Materials. 5th ed. New York: Foundation Press, 2006, s. 919 925 a s. 926 929. 32 Srov. Důvodovou zprávu. In: ASPI *právní informační systém+. Wolters Kluwer ČR *cit. 30. 6. 2015+. 33 Srov. O. Šmíd In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo ( 655 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 815. 34 M. Hrušáková a L. Westphalová In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo ( 655 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 877. 22

Některé zahraniční právní úpravy odlišují podobné pojmy a přikládají jim odlišný význam. Tak například v Německu se rozlišuje mezi pojmem Verantwortung, tj. (z)odpovědnost ve smyslu zodpovědného výkonu určité činnosti, a pojmem Verantwortlichkeit, tj. odpovědnost spojená se sankcí za neplnění povinnosti. 35 Podobně český právní řád do 31. 12. 2013 rozlišoval pojem zodpovědnost (ustanovení 31 an. ZOR) a pojem odpovědnost (ustanovení 420 an. ObčZ). Německá právní úprava pouţívá pro označení institutu, jeţ rámcově odpovídá českému institutu rodičovské odpovědnosti, pojem elterliche Sorge (rodičovská péče). 36 Nověji přijatá právní úprava nicméně v návaznosti na terminologii pouţitou v Brusel IIbis a v mezinárodních smlouvách pouţívá pojem elterliche Verantwortung (nikoli tedy Verantwortlichkeit). 37 Rakouský ABGB pouţívá pro označení obdobného institutu pojem Obsorge (péče), 38 přičemţ do reformy provedené v roce 1989 pouţíval pojem Elterliche Gewalt (rodičovská moc). Zavedením pojmu Obsorge mělo být zdůrazněno nové nazírání na postavení dítěte jako recipienta rodičovské péče, nikoli jako objekt rodičovské moci. 39 Nutno dodat, ţe nový pojem Obsorge byl do ABGB zaveden předtím, neţ se Rakousko stalo signatářem mezinárodních smluv, které v anglické verzi pouţívají pojem parental responsibility či parental responsibilities, takţe z pouţití pojmu Obsorge nelze dovozovat, ţe zákonodárce chtěl uvedené pojmy rozlišovat. Francouzský CC v současné době pouţívá pojem autorité parentale (rodičovská moc, nicméně spíše ve smyslu pravomoc), 40 do roku 1970 pouţíval pojem puissance paternelle 35 Za upozornění na tuto skutečnost děkuji prof. JUDr. Petru Hajnovi, DrSc. 36 BGB v původním znění z roku 1896 používal pojem elterliche Gewalt (rodičovská moc). Ke změně terminologie došlo s ohledem na princip nejlepšího zájmu dítěte a na snahu zohlednit postupně rostoucí schopnost dítěte samostatně jednat. Srov. DETHLOFF, Nina, MARTINY, Dieter. German Report Concerning the CEFL Questionnaire on Parental Responsibilities *online+. *cit. 9. 2. 2015+. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/germany-parental-responsibilities.pdf. 37 Srov. DETHLOFF, Nina, MARTINY, Dieter. German Report Concerning the CEFL Questionnaire on Parental Responsibilities *online+. *cit. 9. 2. 2015+. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/germany- Parental-Responsibilities.pdf. 38 Tento institut zahrnuje péči o dítě a jeho výchovu, péči o jmění dítěte a zastupování dítěte (srov. ustanovení 144 ABGB). 39 Srov. ROTH, Marianne. Austrian Report Concerning the CEFL Questionnaire on Parental Responsibilities *online+. *cit. 9. 2. 2015+. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/austria-parental- Responsibilities.pdf. 40 Srov. ustanovení 371-1 CC. Obsahem tohoto institutu je soubor práv a povinností, jejichž účelem je ochrana zájmu dítěte. Podle ustanovení 371-1 CC autorité parentale zahrnuje péči o dítě, jeho ochranu, výchovu a rozvoj při respektování osoby dítěte. V podrobnostech srov. například WIEDERKEHR, Georges a kol. Code Civil. 113. vyd. Paris: Dalloz, 2013, s. 597 an. Za pozornost v souvislosti s novou českou právní úpravou jistě stojí, že práva ve francouzském pojetí předcházejí povinnostem. 23

(otcovská moc). 41 Rovněţ zavedení pojmu autorité parentale do CC tedy předcházelo přijetí mezinárodních smluv, jeţ pouţívají pojem parental responsibility, a stejně jako v Rakousku, nelze dovozovat snahu o rozlišení obou pojmů. Nicméně, od roku 1970 byl CC několikrát novelizován, přičemţ pojem autorité parentale v něm zůstal zachován a právní teorií není vnímán negativně. 42 Anglické verze mezinárodních smluv potom v souvislosti s institutem, který obsahově odpovídá českému institutu rodičovské odpovědnosti, pouţívají pojem powers (pravomoci). CEFL v Principech pouţívá pojem parental responsibilities (tj. pojem odpovědnost, ovšem v mnoţném čísle). 43 Konečně, komunitární úprava pouţívá pojem parental responsibility. 44 Různé označení daného institutu naznačuje spíše různost pojetí vztahu rodič dítě (a téţ jeho historický vývoj 45 ) neţ jeho faktickou obsahovou odlišnost. Ta je případně dána konkrétním výčtem práv a povinností, jeţ daný institut zastřešuje. Pouţitím pojmu moc, pravomoc, péče či odpovědnost zákonodárce vyjadřuje mimo jiné, jaké postavení v tomto vztahu dítě má, respektive jaké postavení mu zákonodárce přiznává. Je logické, ţe novější úprava (občanský zákoník) s ohledem na dosavadní vývoj a na terminologii pouţívanou v mezinárodních smlouvách, jimiţ je Česká republika vázána, usiluje o maximální zdůraznění nazírání na dítě jako na aktivní subjekt, nikoli recipienta, či dokonce objekt působení. V tomto smyslu se tedy pouţití pojmu (z)odpovědnost jeví být na místě. Při důsledném rozlišování pojmů zodpovědnost a odpovědnost podle německého vzoru (a téţ v souladu s proklamací uvedenou v Důvodové zprávě) by pro označení institutu zastřešujícího povinnosti a práva mezi rodiči a dětmi uvedené v ustanovení 858 OZ patrně byl vhodnější pojem zodpovědnost. 41 Změna terminologie souvisela s odstraněním rozdílů mezi postavením otce a matky, poslední výhoda otce týkající se správy jmění dítěte byla zrušena novelou v roce 1985. Srov. FERRAND, Fréderique. French Report Concerning the CEFL Questionnaire on Parental Responsibilities [online]. [cit. 9. 2. 2015+. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/france-parental-responsibilities.pdf. 42 Srov. FERRAND, Fréderique. French Report Concerning the CEFL Questionnaire on Parental Responsibilities *online+. *cit. 9. 2. 2015+. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/france-parental- Responsibilities.pdf. 43 Srov. O. Šmíd In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo ( 655 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 816. 44 Srov. Brusel IIbis. 45 V německém BGB byl původně používaný pojem elterliche Gewalt, rodičovská moc, nahrazen pojmem elterliche Sorge v roce 1957. V rakouském ABGB byl původně rovněž používán pojem moc (elterliche Gewalt), nahrazen pojmem Obsorge byl v roce 1989. Pojem autorité parentale (rodičovská moc, pravomoc) nahradil v CC předchozí puissance paternelle (otcovská moc) v roce 1970. 24

Český zákonodárce ovšem v občanském zákoníku pouţil pouze pojem odpovědnost, a nevyuţil tak moţného odlišení obou pojmů. Tato skutečnost se jeví jako poněkud paradoxní s ohledem na to, ţe předchozí právní úprava pouţívala jiný pojem (rodičovská zodpovědnost) právě za účelem odlišení významu obou pojmů. 46 Podle Z. Králíčkové není změna v označení podstatná, podstatný je obsah daného institutu. 47 Ač lze souhlasit s tím, ţe obsah institutu je ve skutečnosti důleţitější, a ač nepřesné označení nepředstavuje zásadnější nedostatek právní úpravy, domnívám se, ţe přesnější označení a odlišení jednotlivých pojmů tam, kde je to moţné, by bylo vhodnější. S ohledem na terminologii pouţívanou v občanském zákoníku je i v této práci pouţíván pojem rodičovská odpovědnost. Je-li zde pouţit pojem rodičovská zodpovědnost, jde o označení institutu upraveného předchozí právní úpravou, tj. ustanovením 31 an. ZOR. 2.4. Principy CEFL CEFL je sloţená z představitelů odborné veřejnosti většiny evropských států. Účelem její činnosti je nejen akademické a praktické vyuţití jejích děl, ale její dokumenty byly zamýšleny téţ jako zdroj inspirace při vnitrostátní normotvorbě v jednotlivých státech Evropy. 48 Lze je tedy vnímat jako určité doporučení odborné veřejnosti, které ovšem není politicky nijak závazné. V roce 2007 CEFL takto formulovala Principy. Jestliţe se v této práci zabývám otázkami rodičovské odpovědnosti v nové české právní úpravě, povaţuji za přinejmenším vhodné zabývat se téţ publikacemi CEFL v této oblasti a zamyslet se nad otázkou, zda a nakolik byla nová česká vnitrostátní právní úprava ovlivněna pojetím CEFL. Jak uţ však bylo uvedeno shora, tím nemá být řečeno, ţe Principy obsahují skutečně nejlepší moţnou úpravu, kterou je třeba akceptovat bez dalšího. Proto zde nejde o to, zkoumat, 46 Srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121. 47 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Rodinné právo v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2013, č. 23 24, s. 811. 48 BOELE-WOELKI, Katarina et al. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia. 2007, s. V. Principy jsou v elektronické verzi dostupné např. na http://ceflonline.net/wp-content/uploads/principles-pr-english.pdf (cit. ke dni 10. 1. 2015). 25