CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Dobrovolnický program pro projekty Charity Šternberk Zapletalová Vendula Vedoucí práce: Ing. Ester Danihelková Olomouc 2015
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne 30. 4. 2015 Vlastnoruční podpis
Poděkování: Tímto velmi děkuji vedoucí mé absolventské práce Ing. Ester Danihelkové, za cenné rady, ochotu a odborné vedení. Rovněţ děkuji Bc. et Bc. Zuzaně Knopfové, DiS. za spolupráci při zpracování projektové části. Také děkuji mé rodině a přátelŧm, kteří mi byli velkou oporou.
Obsah OBSAH... 7 ÚVOD... 8 TEORETICKÁ ČÁST... 10 1 PROFESIONALIZACE ORGANIZACE... 10 1.1 AKREDITACE... 11 1.2 DOBROVOLNICKÉ CENTRUM... 11 1.3 KOORDINÁTOR DOBROVOLNÍKŦ... 11 1.4 KONTAKTNÍ OSOBA... 12 1.5 VYSÍLAJÍCÍ ORGANIZACE... 12 1.6 PŘIJÍMAJÍCÍ ORGANIZACE... 12 1.7 VÝHODY AKREDITOVANÝCH ORGANIZACÍ... 13 1.8 VÝHODY PRO DOBROVOLNÍKY V AKREDITOVANÉ ORGANIZACI... 13 2 POSTUP AKREDITACE DOBROVOLNICKÉHO PROGRAMU... 14 3 PRAVIDLA DOBROVOLNICKÉHO PROGRAMU... 16 4 PRÁCE S DOBROVOLNÍKY... 18 4.1 ZÍSKÁVÁNÍ DOBROVOLNÍKŦ... 18 4.2 VÝBĚR A VÝCVIK DOBROVOLNÍKŦ... 19 4.3 SUPERVIZE... 20 4.4 HODNOCENÍ A OCENĚNÍ... 21 4.5 ROZCHOD S DOBROVOLNÍKEM... 22 5 CHARITA ŠTERNBERK... 24 PRAKTICKÁ ČÁST... 27 6 ANALÝZA POTŘEBNOSTI DOBROVOLNÍKŮ V CHARITĚ ŠTERNBERK... 27 6.1 SOUČASNÝ STAV DOBROVOLNICKÉ ČINNOSTI V CHARITĚ ŠTERNBERK... 27 6.2 ŢÁDOUCÍ STAV DOBROVOLNICKÉ ČINNOSTI V CHARITĚ ŠTERNBERK... 28 7 PROJEKT PRO SPUŠTĚNÍ DOBROVOLNICKÉHO PROGRAMU PRO PROJEKTY CHARITY ŠTERNBERK... 29 8 ZÁVĚR... 37 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ... 39 ANOTACE... 41
Úvod Mezi společenskými vědci není jednotného názoru o definici dobrovolnictví. Obvykle je dobrovolnictví vysvětlováno jako pomoc jiným lidem, která je vykonávána ze svobodné vŧle a bez nároku na jakoukoli odměnu. Někdy mŧţe být za dobrovolnictví povaţována pomoc, která je vykonávána v neziskové organizaci a jindy nemusí být vyţadována formální organizovanost. Někdy se jako dobrovolnická činnost počítá pomoc příbuzným a jindy zase ne (Frič, Vávra, 2012, s. 27). V publikacích věnujících se dobrovolnictví se začalo rozlišovat mezi neformálním a formálním dobrovolnictvím. Neformální dobrovolnictví je podle Tošnera definováno jako neplacená pomoc lidem vykonávána ve prospěch sousedŧ, přátel, obce, přírody, apod. Kdeţto formální dobrovolnictví je neplacená organizovaná pomoc vykonávaná prostřednictvím organizací ve prospěch ostatních lidí a sluţeb (Tošner, 2014, s. 7). Opomenutí neformálního dobrovolnictví však znamená přehlíţení dobrovolné činnosti vykonávané méně vzdělanými lidmi. Podle zkušeností Jiřího Tošnera, je vzdělání lidí rozhodující v tom, zda se jedná o formální či neformální dobrovolnictví. Tošner uvádí, ţe formálnímu dobrovolnictví se věnují spíše lidé s vyšším vzděláním a neformálnímu dobrovolnictví lidé se vzděláním základním (2014, s. 6). V České republice byl pojem dobrovolnictví zakotven v zákoně č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ, který tuto činnost definuje jako pomoc lidem, která se netýká uspokojování vlastních zájmŧ, nebo jestliţe je pomoc vykonávána v rámci podnikatelské či jiné výdělečné činnosti, v pracovněprávním vztahu, sluţebním poměru anebo členském poměru (zákon 198/2002 Sb.). Po roce 1989 došlo k rozvoji neziskového sektoru, coţ bylo zpŧsobeno obnovou spolkŧ a sdruţení, které byly minulým reţim potlačeny. Vedle toho vznikaly nové neziskové organizace, které měly svou činnost postavenou převáţně na lidském nadšení a pomoci dobrovolníkŧ. Vzniklo tak mnoho kulturních, sportovních, dětských a mládeţnických organizací, mezi něţ patřily také organizace charitativní, sociální a zdravotní, jeţ poskytovaly pomoc lidem znevýhodněným, např. seniorŧm, příslušníkŧm národnostních menšin, tělesně či mentálně handicapovaným (Tošner, Sozanská, 2002, s. 30-31). Právě v oblasti sociální a zdravotní péče je trend profesionalizace v dobrovolnictví. Dobrovolnicí v těchto oblastech jsou manaţersky řízeni více neţ v kterékoli jiné oblasti jsou vybírání na základě pohovorŧ, školeni, koordinováni specialisty, smluvně vázáni, vysíláni dobrovolnickými centry. Současný manaţerský model dobrovolnictví dobře 8
koresponduje s formálně organizovanou a na profesionální bázi zaloţenou sociální prací (Frič, 2011, s. 8). Toto téma jsem zvolila na základě zakázky Charity Šternberk. Paní ředitelka s koordinátorkou dobrovolníkŧ mne poţádaly, zda bych vypracovala podklady pro spuštění dobrovolnického programu. Tento zájem ze strany charity se tak stal hlavním cílem mé práce, který zní Vytvořit podklady pro spuštění dobrovolnického programu. Téma je pro mne dŧleţité i z toho dŧvodu, ţe sama pŧsobím jako dobrovolník v programu BigBrother/BigSister. Metodou práce je projekt, který je podle Němce (2002, s. 11) definován jako cílevědomý návrh na uskutečnění určité inovace v daných termínech zahájení a ukončení. Celá práce je pak rozdělena do dvou částí, teoretické, kde vysvětluji základní pojmy a praktické, která se zabývá samotným projektem. V této absolventské práci se zabývám profesionalizací dobrovolnictví. Balogová (2011, s. 16) uvádí, ţe dobrovolnické úsilí by získalo na větší váze a uznání vŧči cílovým skupinám, veřejným autoritám právě díky legitimizování a profesionalizací dobrovolnictví. V první části práce, tedy v teoretické části se zabývám základními pojmy, které s profesionalizací souvisí. Popisuji, co znamená akreditace, dobrovolnické centrum, koordinátor dobrovolníkŧ, kontaktní osoba, přijímající a vysílající organizace a nakonec jaké má výhody organizace i dobrovolník, jestliţe je dobrovolnický program akreditován. V závěru teoretické části popisuji Charitu Šternberk a sluţby, které poskytuje. Část textu, konkrétně popis sluţeb jsem pouţila ze své bakalářské práce. Druhá praktická část je zaměřena na projekt. Na začátku popisuji analýzu potřebnosti dobrovolníkŧ v Charitě Šternberk, protoţe jak píše Novák, neziskové organizace musí mít představu o svém poslání, cílech, ale také o skutečné potřebě dobrovolníkŧ. Dobrovolník totiţ není pouhý pomocník, který pracuje zadarmo, ale vyţaduje velkou péči ze strany organizace obvykle koordinátor (2008, s. 118). Na základě získaných informací dále pokračuji vytvořením podkladŧ pro spuštění dobrovolnického programu. Praktická část obsahuje ţádost a všechny její parametry, které jsou vyţadovány pro uznání akreditace. Teoretická část popisující základní pojmy týkající se profesionalizace neziskové organizace nepřináší nové poznatky o tématu, avšak bylo nezbytné tyto informace uvést z dŧvodu povahy tématu a hlavního cíle. 9
Teoretická část 1 Profesionalizace organizace Pojem profesionalizace je definován v akademickém slovníku cizích slov jako nabývání profesionálních znaků, vlastností, rysů (Petráčková, Kraus a kol., 1995, s. 621). Štovíčková Jantulová (2005, s. 132) uvádí, ţe proces profesionalizace v neziskových organizacích se projevuje vznikem nových pracovních míst nikoli nové profese. Jestliţe se zabýváme neziskovými organizacemi, je dŧleţité zmínit pojem profesionalismus, který popisuje Peychlová (dle Delattre a Ocler) jako profesionální chování, které je spojeno s manaţerskými dovednostmi, know-how v řízení činností, ale také se zvládnutím technik, postupŧ a etickým chováním (2013, s. 21). Aby v současné době byla dobrovolná pomoc účinná, je zapotřebí její efektivní a profesionální řízení. Jestliţe se tedy zabýváme profesionalizací práce s dobrovolníky, pak musíme dbát na nově vzniklý obor management dobrovolnictví (Tošner, 2014, s. 5) To znamená, ţe práci s dobrovolníky provází určité formální prvky, mezi něţ patří vstupní pohovor, vyţadování referencí, popis práce a uzavírání smluv, přičemţ se nesmí zapomínat na školení dobrovolníkŧ, přítomnost koordinátora dobrovolníkŧ a zprostředkování dobrovolníkŧ profesionálním dobrovolnickým centrem (Frič, Pospíšilová, 2010, s. 146) - tento pojem je popsán níţe. Tošner (2003, s. 5) vysvětluje, proč je nutné trvat na profesionalitě dobrovolnictví. Podle něj je dobrovolník novým a cizím prvkem, který do organizace vstupuje, čímţ dochází k systémové změně v činnosti. Takováto změna nemusí být vţdy ţádoucí, tudíţ mŧţe zpočátku představovat jistou bariéru dobrovolnictví. Z tohoto dŧvodu je dŧleţitý výcvik koordinátorŧ a jejich styl řízení dobrovolníkŧ. To potvrzuje také Randusová (2010, s. 19 20), která tvrdí, ţe se zvyšováním profesionalizace roste také odbornost řízení neziskových organizací. Vzhledem k tomu, ţe na koordinátorovi dobrovolníkŧ stojí celá profesionalizace, Národní soustava kvalifikací vytvořila nové povolání Koordinátor dobrovolníkŧ, jeţ je vydefinováno v rámci projektu Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy s názvem K 2. O přípravu profesního kompetenčního profilu koordinátora dobrovolníkŧ se zaslouţila společnost Trexima (Tošner, 2014, s. 5). V podkapitolách níţe uvádím základní pojmy, které souvisí s profesionalizací organizace, tykající se dobrovolnictví. 10
1.1 Akreditace Akreditace je udělována vysílajícím organizacím v oblasti dobrovolnické sluţby Ministerstvem vnitra dle zákona č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ. Tato akreditace má platnost čtyři roky a díky ní organizace mohou ţádat o státní dotace na činnosti vymezené týţ zákonem (dotace na pojištění dobrovolníkŧ a na část nákladŧ spojených s evidencí a přípravou dobrovolníkŧ a s výkonem dobrovolnické sluţby) (Odbor prevence kriminality, 2014). 1.2 Dobrovolnické centrum Dobrovolnické centrum je pracoviště, jeţ poskytuje informace o dobrovolnictví, má zájem na podpoře dobrovolnictví ve svém regionu a podporuje spolupráci s neziskovými organizacemi (Tošner, 2003, s. 6). Tato centra se zaměřují na vlastní dobrovolnické programy, které zahrnují cílové skupiny jako např. preventivní programy pro děti a mládeţ, pro seniory a osoby s postiţením, apod. nebo se zaměřují na vzdělávací a školící aktivity. Dobrovolnická centra také podporují PR dobrovolnictví s cílem podpory dobrovolnictví v povědomí veřejnosti (Müllerová, 2011, s. 31). Hlavním posláním dobrovolnického centra je propagace dobrovolnictví a spolupráce s neziskovými organizacemi, přičemţ cílem je zapojení co největšího počtu obyvatel do řešení problémŧ. Poslání je realizováno nejen díky spolupráci s neziskovými organizacemi, ale také díky spolupráci s masmédii, obcemi, samosprávami i státními orgány. V našich podmínkách jsou to obvykle nově vznikající pracoviště, poskytující informace a podporu dobrovolnictví ve svém regionu a podporující spolupráci s neziskovými organizacemi v regionu s cílem zapojení co největšího počtu obyvatel do řešení problémŧ komunity (Tošner, Sozanská, 2002, s. 99 101). 1.3 Koordinátor dobrovolníků Koordinátor dobrovolníkŧ je nezbytnou osobou v celém procesu řízení dobrovolníkŧ, která je zaměstnancem dobrovolnického centra. Náplní práce koordinátora je pečovat o dobrovolnictví v organizaci a to od úplného počátku, tedy výběru dobrovolníkŧ, přes jejich výcvik, vyhledávání činnosti pro dobrovolníky a zařazování do chodu organizace. Tímto však práce koordinátora nekončí. Mimo výše uvedené hlavní činnosti je jeho náplní práce s dobrovolníky také jejich hodnocení, 11
ocenění, vedení, dále vede administrativu (smlouvy, pojistné smlouvy, ), udrţuje kontakt s dobrovolnickým centrem, řeší případná nedorozumění a problémy, a další. V malé organizaci mŧţe tuto pozici vykonávat vedle hlavní profese vedoucí či výkonný zaměstnanec. Ani u pozice koordinátora bychom neměli opomíjet supervizi (Tošner, Sozanská, 2002, s. 76 77). 1.4 Kontaktní osoba Kontaktní osoba je oproti koordinátorovi zaměstnancem organizace přijímající. Tato osoba je nápomocna dobrovolníkŧm v situacích, které pro dobrovolníka v institucích poskytovatelŧ sociálních sluţeb mohou být obtíţné. Tuto pozici zastávají sociální pracovníci/pracovnice, vrchní sestry apod. K úkolŧm kontaktní osoby patří taktéţ prvotní seznámení dobrovolníka s organizací, tzn. seznámit jej s prostředím, představit dobrovolníky personálu, seznámit jej s bezpečnostními i jinými předpisy organizace a dále kontaktní osoba řeší problémy, mŧţe měnit dobrovolníkovu činnost a je vţdy nápomocen (ADRA, 2010, s. 5). 1.5 Vysílající organizace Vysílající organizací mŧţe být podle zákona o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ 4 veřejně prospěšná právnická osoba, která má sídlo v České republice: nadace, nadační fond, ústav, sociální druţstvo, spolek, obecně prospěšná společnost, právnická osoba církve anebo náboţenské společnosti. Úkolem vysílající organizace je výběr, evidence a příprava dobrovolníkŧ pro výkon dobrovolnické sluţby. Tato organizace s dobrovolníky také uzavírá smlouvu, jestliţe má udělenou akreditaci (zákon 198/2002 Sb.). 1.6 Přijímající organizace Podle zákona o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ 4, mŧţe být přijímající organizací fyzická osoba nebo veřejně prospěšná právnická osoba, pro kterou je dobrovolnická sluţba vykonávána. Je zpŧsobilá uzavírat smlouvy s vysílající organizací a taktéţ musí být zpŧsobilá dostát závazkŧm vyplývající ze smlouvy (zákon 198/2002 Sb.) ADRA vyjmenovává několik konkrétních přijímajících organizací, např. dětský domov, domov pro seniory, nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, ústavy 12
sociální péče, apod. (ADRA, 2010, s. 4). Nutno zmínit taktéţ charity z dŧvodu povahy této práce, jeţ se zaměřuje na Charitu Šternberk. Je nutno si uvědomit vztah mezi přijímající a vysílající organizací. Ze zákona č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ vyplývá, ţe vysílající organizace se zabývá managementem dobrovolnictví ve prospěch organizace přijímající, přičemţ zásadní prvky spolupráce s dobrovolníky vykonává vysílající organizace. Přijímající organizace dobrovolníky příjme jiţ připravené a zaškolené, přičemţ je povinna plnit závazky vyplývající ze smlouvy. 1.7 Výhody akreditovaných organizací Hlavní výhodou akreditované organizace je moţnost čerpat finance ze státních dotací, převáţně na pojištění dobrovolníkŧ, na část nákladŧ zahrnující evidenci dobrovolníkŧ, jejich přípravu i celý prŧběh a výkon dobrovolnické sluţby. Přijímající organizace pak mohou uplatnit hodnotu činnosti dobrovolníkŧ v rámci dofinancování vlastních nákladŧ na projekt, na který ţádají dotaci (Odbor prevence kriminality, 2014). Další výhodou je to, ţe akreditované organizace snáze vytvoří podmínky pro dobrovolnickou činnost nezaměstnaných osob evidovaných na úřadě práce, ale také mohou snáze získávat dobrovolníky, kteří upřednostňují právní ochranu a předem stanovená pravidla. Z toho vyplývá, ţe je akreditace určitou známkou kvality (Odbor prevence kriminality, 2014). 1.8 Výhody pro dobrovolníky v akreditované organizaci Nejvýznamnější výhodou dobrovolníka v akreditované organizaci je zaručené postavení, jeţ vyplývá ze smlouvy. Další neméně významnou výhodou je pojištění proti škodám na zdraví a na majetku. Jestliţe dobrovolníkova činnost přesáhne více jak 20 hodin/týden, mŧţe stát hradit pojistné veřejné zdravotní pojištění, ale taktéţ dŧchodové pojištění, jeţ je stanoveno z minimálního vyměřovacího základu. Dobrovolníkovi dále z akreditace vyplývá nárok na poskytnutí kvalitní přípravy, na poskytnutí pracovních prostředkŧ a ochranných pomŧcek. Vysílající organizace mŧţe dobrovolníkovi hradit výdaje za cestu, ubytování a stravu, přičemţ z povahy dobrovolnické sluţby je moţné udělit kapesné (Odbor prevence kriminality, 2014). 13
2 Postup akreditace dobrovolnického programu Aby mohla být akreditace udělena, je nutno, aby organizace splňovala podmínky, jeţ jsou stanovené zákonem 198/2002 Sb. o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ. Tyto podmínky jsou taktéţ dobře popsány v materiálech Ministerstva vnitra. V této kapitole uvádím náleţitosti, které jsou nezbytné pro udělení akreditace. Ţádost je moţno podat kdykoli během celého kalendářního roku. Poţádat o akreditaci mŧţe organizace, jejíţ dobrovolnická sluţba bude určena pro pomoc nezaměstnaným osobám, sociálně slabým osobám, zdravotně postiženým, seniorům, dále také příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase (zákon 198/2002 Sb.). Dále je moţno poţádat o akreditaci na dobrovolnickou sluţbu, jeţ je zaměřena na pomoc při katastrofách (přírodní, ekologické, humanitární), při ochraně ţivotního prostředí a péči o zachování kulturního dědictví a při pořádání charitativních akcí, jeţ jsou určeny osobám výše jmenovaným. Poslední skupinou, pro niţ je moţno ţádat akreditaci jsou organizace zabývající se rozvojovými programy a projekty mezinárodních organizací, institucí i mezinárodních nevládních organizací (zákon 198/2002 Sb.). Organizace je povinna předloţit ţádost, v rámci které bude posouzena její schopnost realizovat projekty/programy dobrovolnické sluţby. Posouzení probíhá s ohledem na kvalifikaci orgánŧ, zaměstnancŧ či členŧ. Dále je nutno doloţit finanční zpŧsobilost organizovat a provádět přípravu i samotnou dobrovolnickou sluţbu a další povinnosti, jeţ vyplývají ze zákona o dobrovolnické sluţbě. Zda byla ţádost schválena či ne, se organizace dozví na základě rozhodnutí vydané akreditační komisí (Pravidla pro udělování akreditace dobrovolnické sluţby). Spolu s ţádostí musí organizace popsat co nejkonkrétněji svŧj projekt nebo program, na základě kterého dobrovolníky vysílá, čímţ spolupracuje s organizací přijímající. Organizace mŧţe poţadovat akreditaci také na vysílání dobrovolníkŧ ve svŧj prospěch. V ţádostech pak musí být co nejkonkrétněji uvedena povaha dobrovolnické sluţby, předmět, místo a doba výkonu dobrovolnické sluţby, pracovní doba, popř. i doba odpočinku. Dále je nutno uvést zpŧsob, jak budou dobrovolníci připravováni na dobrovolnickou činnost a soupis předpokládaných dokumentŧ, které bude muset dobrovolník předloţit (např. výpis z rejstříkŧ trestŧ, zdravotní potvrzení, 14
potvrzení o očkování). Dŧleţité je taktéţ uvést zpŧsob zajištění pracovních a ochranných prostředkŧ, zpŧsob seznámení dobrovolníkŧ s moţnými riziky, dále zpŧsob stravování, ubytování, dopravy a podmínky, za kterých bude dobrovolníkovi vypláceno kapesné. Organizace si musí nachystat předběţný rozpočet, ve kterém stanoví předpokládané finanční výdaje spojené s přípravou, výběrem, evidencí a účastí dobrovolníka, ale taktéţ je nezbytné stanovit zpŧsob finančního krytí. Dalšími náleţitostmi ţádosti jsou: popis zpŧsobu vyrovnání závazkŧ dobrovolníka, jestliţe svou činnost předčasně ukončí, popis zpŧsobu evidence a vedení databáze dobrovolníkŧ. Nutnou náleţitostí je i popis plánu spolupráce s přijímajícími organizacemi a postup v případě zániku. Na závěr ţádosti přiloţí ţadatel vzory a finanční krytí pojištění (odpovědnost za škodu na majetku a zdraví, při zahraničním vyslání zdravotní pojištění, dŧchodové) podle druhu dobrovolnické sluţby (Pravidla pro udělování akreditace dobrovolnické sluţby). Ţádost se zasílá v písemné podobě, a to 1 originál poštou na adresu Ministerstvo vnitra, odbor prevence kriminality, Nad Štolou 3, 170 34 Praha (nebo datovou schránkou Ministerstva vnitra) a 1 kopii emailem bez příloh na adresu: natasa.diatkova@mvcr.cz (Pravidla pro udělování akreditace dobrovolnické sluţby). V této kapitole jsem shrnula nejdŧleţitější náleţitosti, které Ministerstvo vnitra vyţaduje pro ţádost o akreditaci. Text je čerpán z dokumentu, který vydalo Ministerstvo vnitra pod názvem pravidla pro udělování akreditace dobrovolnické služby, který je rozdělen do několika článkŧ. 15
3 Pravidla dobrovolnického programu Ze zákona 198/2002 o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonŧ vyplývá hned několik pravidel, které taktéţ velmi čtivě popsala humanitární organizace ADRA ve svém materiálu ke školení dobrovolníkŧ. V textu pouţívám oba zdroje, z toho dŧvodu, ţe organizace ADRA rozpracovává některé body konkrétněji a dává určitým bodŧm i jistou spojitost. Např. evidence odpracovaných hodin se v zákoně neuvádí, avšak je to nezbytná součást práce s dobrovolníky, převáţně v případně nárokování pojistky, jak uvádím níţe. Smlouvy Smlouvy se liší podle toho, zda se jedná o krátkodobou dobrovolnickou sluţbu či o dlouhodobou a případně krátkodobou dobrovolnickou sluţbu, k jejímuţ výkonu je dobrovolník vyslán do zahraničí. Avšak vţdy musí smlouva obsahovat ustanovení o mlčenlivosti (zákon 198/2002 Sb.). Ve smlouvě pro krátkodobou dobrovolnickou sluţbu musí být uvedeno místo výkonu činnosti, předmět činnosti, doba výkonu, podle povahy dobrovolnické sluţby také poskytnutí pracovních prostředkŧ, a ochranných pracovních prostředkŧ dobrovolníkovi (zákon 198/2002 Sb.) Smlouva pro dlouhodobou dobrovolnickou sluţbu, popř. krátkodobou, k jejímuţ výkonu je dobrovolník vysílán do zahraničí musí obsahovat jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého bydliště, název a sídlo vysílající organizace a další ujednání o předloţení výpisu z evidence Rejstříku trestŧ, potvrzení o zdravotní zpŧsobilosti, popř. potvrzení o seznámení dobrovolníka s prevencí infekčních nemocí. Dále musí být ve smlouvě uvedeno místo výkonu činnosti, předmět činnosti a doba výkonu dobrovolnické sluţby v rámci určitého programu nebo projektu, zpŧsob stravování a ubytování dobrovolníka, závazek dobrovolníka vrátit část výdajŧ vynaloţených vysílající organizací, jestliţe předčasně ukončí výkon dobrovolnické sluţby. Podle povahy dobrovolnické sluţby je nutno ve smlouvě uvést další ujednání o náhradách výdajŧ spojených s nezbytnou přípravou, o náhradě nákladŧ spojených s cestou na místo pŧsobení v zahraničí a zpět, o kapesném ke krytí běţných výdajŧ, o poskytnutí pracovních prostředkŧ a osobních ochranných pracovních prostředkŧ. Ve smlouvě nesmí chybět rozsah pracovní doby, doba odpočinku, podmínky pro udělení dovolené a dŧvody, za kterých dobrovolník mŧţe předčasně ukončit výkon dobrovolnické sluţby (zákon 198/2002 Sb.). 16
Odstavec pátý 5 také říká, ţe při sjednání rozsahu pracovní doby, doby odpočinku, podmínek pro udělení dovolené, kapesného a pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se použijí přiměřeně pracovněprávní předpisy a při sjednání výše kapesného se použijí přiměřeně předpisy o cestovních nákladech (zákon 198/2002 Sb.) Uzavření smlouvy je významné k předcházení nedorozumění a konfliktŧ, jeţ mohou být dŧsledkem nedorozumění či stanovením nejasných podmínek spolupráce mezi dobrovolníkem a koordinátorem (Plamínek, 1996, s. 58). Pojištění dobrovolníka Nejedná se o pojištění zdravotní, ale o pojištění odpovědnostní, tedy podle 7 je vysílající organizace povinna uzavřít pojistnou smlouvu ke krytí odpovědnosti za škodu na majetku či zdraví, kterou dobrovolník zpŧsobí během výkonu dobrovolnické sluţby nebo za škodu, která bude zpŧsobena dobrovolníkovi. Dobrovolník je odpovědný pouze za škodu, která je zpŧsobena úmyslně. V případě dlouhodobé dobrovolnické sluţby mŧţe dobrovolník podat přihlášku k účasti na dŧchodovém pojištění, přičemţ vysílající organizace je zavázána toto pojištění za dobrovolníka platit, jestliţe dobrovolnická sluţba přesahuje v prŧměru 20 hodin v kalendářním týdnu (zákon 198/2002 Sb.). Pojištění se sjednává na rodné číslo dobrovolníka a to pro případ úrazu dobrovolníka (během výkonu dobrovolnické sluţby), pro případ úrazu klienta, který se stane při výkonu dobrovolné činnosti, pro případ zničení věci, která patří třetí osobě (přijímající organizaci). Pojistku nelze uplatnit v případě, kdy se poškodí či ztratí věci dobrovolníka. Aby mohla být pojistka vyřízena, je nutno, aby se dobrovolníci nechali personálem zapsat do knihy úrazŧ, z dŧvodu případné pozdější prokazatelnosti (ADRA, 2010, s. 13). Evidence odpracovaných hodin Evidence odpracovaných hodin je nezbytná proto, aby se v případě uplatňování pojistky mohlo prokázat, ţe dobrovolník v organizaci skutečně byl. Mimo to je tato evidence dŧleţitá pro vystavování potvrzení o časovém pŧsobení dobrovolníka, tedy jak dlouho se dobrovolník v organizaci pohybuje a kolik hodin odpracoval. Dobrovolníci musí zapsat do sešitu prezence dobrovolníkŧ svŧj příchod, kde uvedou datum, jméno, čas příchodu a odchodu a součet hodin (ADRA, 2010, s. 13). 17
4 Práce s dobrovolníky Tato kapitola obsahuje popis managementu dobrovolnictví. Tzn. celý proces práce s dobrovolníky - jak postupovat při získávání a výběru dobrovolníkŧ, ale taktéţ jak je vyškolit a následně hodnotit během výkonu dobrovolnické sluţby. Dŧleţité je popsat i význam supervize, která je neoddělitelnou součástí práce v pomáhajících profesích i dobrovolnictví v sociálních sluţbách. 4.1 Získávání dobrovolníků Během náboru nejde o přesvědčování lidí k něčemu, co dělat nechtějí, ale jde spíše o ukázání moţné cesty, ţe mohou dělat něco, co uţ dělat chtějí. V získávání dobrovolníkŧ jde o proces, během kterého si organizace identifikuje mnoţství potencionálních dobrovolníkŧ a poté z tohoto mnoţství odděluje ty, kteří nejvíce odpovídají potřebám organizace a zároveň vyčleňují ty, kteří těmto potřebám nevyhovují (McCurley, Lynch, 2000, s. 27). Získávání dobrovolníkŧ je moţné uskutečňovat během celého roku, avšak intenzivnější nábor je vhodné zařadit do období po letních prázdninách, tedy během září a října a poté po Vánocích, tedy během ledna a února. Je to s ohledem na to, ţe spousta dobrovolníkŧ jsou studenti ať uţ na střední škole či vysoké a tato období jsou spojena se začátkem roku či semestru, kdy studenti hledají nové aktivity. Neplatí to však jen pro studenty, ale i pro pracující osoby, pro které jsou velké letní prázdniny přelomovým obdobím, v rámci kterého lidé plánují a odjíţdějí na dovolené (Tošner, Sozanská, 2002, s. 77) Při náboru je nutno myslet na to, zda organizace potřebuje dobrovolníky pouze na jednorázovou akci (např. pomoc při veřejné sbírce) či na činnost krátkodobou či dlouhodobou. Pro jednorázové akce mŧţe organizace oslovit např. ředitele školy a poţádat jej o pomoc. O získání stálých dobrovolníkŧ jiţ musí mít organizace širší představu o tom, jak dobrovolníky osloví, získá, co budou dělat a jak s nimi bude spolupracovat, aby je udrţela motivované (Plamínek a kol., 1996, s. 55). Mezi nejčastější formy náboru podle Blaţekové (dle Tošner, Sozanská, 2002, 78) patří: leták/plakát/vývěska Prostřednictvím letákŧ a plakátŧ organizace mŧţe informovat veřejnost o tom, co a jak dělá a proč potřebuje dobrovolníky. Je to velmi častý avšak málo efektivní zpŧsob získávání dobrovolníkŧ. Je nutné tuto formu doplnit dalšími formami. 18
místní tisk/rozhlasové či televizní vysílání tato forma by měla být pro organizaci prioritní, protoţe právě díky médiím se informace dostanou tam, kam potřebuje. Nejen ţe organizace propaguje svou činnost, ale dostane se také do přímého kontaktu s potencionálními dobrovolníky. náborová akce prostřednictvím této formy organizace jiţ cíleně získává dobrovolníky v rámci akcí, u kterých předpokládáme zájem veřejnosti, např. koncerty, výstavy, apod. spolupráce s dobrovolnickými centry ve spolupráci s dobrovolnickým centrem mohou vzniknout cílené kampaně zaměřené na získávání dobrovolníkŧ. střední a vysoké školy studenti dychtí po nových zkušenostech a neustále si vyhledávají nové příleţitosti. Avšak nabídek k trávení volného času stále přibývá a studenti hledají místo, kde si mohou přivydělat, coţ je největším konkurentem organizace, která hledá dobrovolníky. Je proto nezbytné, aby lidé z organizace přišli přímo mezi potencionální dobrovolníky, např. v rámci vyučování, a seznámili je s činností organizace a s dobrovolnictvím, přičemţ je významné nechat prostor pro dotazy. ostatní kontakty tato forma je také velmi častá a dokonce i efektivní. Jde o získávání dobrovolníkŧ v okruhu svých známých a přátel, avšak problém nastává v případě, kdy jsou všechny moţné kontakty vyčerpány. Velmi vhodná mŧţe být tato forma pro malé organizace (Blaţeková, dle Tošner, Sozanská, 2002, 78). 4.2 Výběr a výcvik dobrovolníků Velmi často se zapomíná na efektivní vstupní pohovor, který bývá rozhodující pro úspěšné zařazení dobrovolníka do pracovního prostředí organizace. Pro takový pohovor musí být vybráno prostředí, ve kterém se potencionální dobrovolník bude cítit dobře a v soukromí. Je velmi dŧleţité, aby pohovor nebyl přerušován, protoţe dobrovolník mŧţe nabýt dojmu, ţe je méně dŧleţitý neţ kterákoli jiná práce. Dá se říci, ţe zde platí pravidlo prvního dojmu (McCurley, Lynch, 2000, s. 39-41). Také Tošner a Sozanská (2002, s. 79) uvádí ve své publikaci, ţe je dŧleţité uskutečnit setkání s dobrovolníkem před samotným zaškolením, z dŧvodŧ ověření motivace, přičemţ 19
v rámci pohovoru se snáz rozhodne, pro kterou činnost bude dobrovolník dosazen (Tošner, Sozanská, 2002, s. 79). Taktéţ podle Plamínka (1996, s. 57) dává pohovor příleţitost k poznání dobrovolníkova temperamentu, motivaci a schopností, ale i dobrovolník se v rámci pohovoru ujistí, zda organizace odpovídá jeho potřebám a očekávání. Ve fázi výcviku musí organizace brát v úvahu činnost, pro kterou byl dobrovolník rekrutován. Jinak bude zaškolován dobrovolník pro práci s dětmi, jinak pro práci v nemocničním zařízení apod. To, jak bude příprava dobrovolníkŧ náročná, odpovídá jejich budoucí dobrovolnické činnosti (Tošner, 2003, s. 16) Např. pro jednorázovou akci mŧţe proškolení trvat několik minut aţ hodinu a naopak u výcviku pro dlouhodobou činnost mŧţe školení trvat i celý víkend. Dokonce mŧţe jít o dlouhodobou přípravu rozloţenou do několika týdnŧ (Tošner, Sozanská, 2002, s. 79). Přípravu je vhodné zpravidla rozdělit do dvou částí, a to na dobrovolnickou a odbornou. Během dobrovolnické části je dobrovolník seznámen o svých moţnostech, o závazcích a popř. i omezeních. Dále musí být seznámen s celým chodem organizace, se všemi dokumenty (statut, provozní řád, ), organizační strukturou, posláním a také svojí rolí v organizaci. Odborná část přípravy je zaměřena na to, co konkrétně bude dobrovolník dělat a na jeho případné obavy z výkonu dobrovolnické sluţby. V této části je vhodné, aby si dobrovolníci např. vyzkoušeli hraní rolí, v rámci kterých se dobrovolníci ocitnou v roli klientŧ, spolupracovníkŧ, ale převáţně si vyzkouší vlastní roli, během které si ověří vlastní chování v určitých situacích. V některých případech je nutno zařadit psychologické posouzení, které odhalí dobrovolníkovu osobnost, zda je dostatečně zralý pro konkrétní činnost, popř. je zařazeno taktéţ posouzení z hlediska moţných psychopatologických rysŧ. Toto posouzení je nezbytné, jestliţe má dobrovolník trávit čas s nezletilým dítětem o samotě (Tošner, Sozanská, 2002, s. 80). 4.3 Supervize Hawkins a Shohet (2004, s. 34) popisují supervizi jako formu podpory, během které se člověk mŧţe soustředit na své obtíţe v práci. Tato forma podpory je také součástí neustálého profesního učení a vývoje. Jestliţe se chceme zaměřit na supervizi dobrovolníkŧ, pak se musíme zaměřit na supervizi a její metody v pomáhajících profesích, protoţe tato dvě odvětví mají k sobě nejblíţe. V rámci supervize dobrovolníkŧ jde o setkání jednoho dobrovolníka, popř. skupiny dobrovolníkŧ se supervizorem v prostředí, které je pro ně bezpečné v tom 20