JEDNOTNÝ EVROPSKÝ AKT A BUDOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE Na počátku 80. let 20. stol. se z iniciativy předsedy Komise Jacquese Delorse začalo vážněji hovořit o rozšíření integračních aktivit do nových oblastí a o definitivním řešení institucionálního a integračního patu. Pro Delorse bylo klíčové dokončit projekt čtyř svobod a naplnit tak merit tzv. Římských smluv. Tento ambiciózní plán byl rozpracováván již od poloviny 80. let. Delors stávající situaci shledával jako naprosto nevyhovující. Dokončení vnitřního trhu stále bránila celá řada bariér, TARIFNÍ B. Cla - jedna z ochranářských překážek bránících přeshraničnímu obchodu. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957 umožnila zrušení celních překážek v rámci Společenství a zřízení společného celního sazebníku pro zboží pocházející ze zemí mimo EHS. Tohoto cíle bylo dosaženo 1. července 1968. Množstevní překážky NETARIFNÍ B. Úplnému dokončení společného trhu v sedmdesátých letech bránily také další obchodní překážky. 1) technické normy, 2) normy na ochranu zdraví a bezpečnosti, 3) vnitrostátní předpisy o právu vykonávat určité profese 4) devizové kontroly To vše omezovalo volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Všechny překážky byly shrnuty v tzv. Bílé knize, kterou v červnu 1985 vydala Evropská komise a předsedal jí Jacques Delors, Bílá kniha 1) je dokument, který analyzoval situaci na společném trhu členských států EU. 2) Bílá kniha konstatovala, že společný trh po více než 15 letech od roku 1970 pouze vzdáleně připomíná skutečný trh vnitřní. 3) Byly přesně definované překážky (fyzické, technické a daňové) 4) Snahou dokumentu bylo do sedmi let veškeré fyzické, technické a daňové překážky bránící volnému pohybu v rámci Společenství odstranit.
5) Odstranění překážek spolu se seznamem téměř tří set navrhovaných legislativních opatření byly prvním nutným krokem ke změně. 6) Vnitřní trh měl začít fungovat od 1.1. 1993. Významné evropské firmy naléhaly na urgentní dokončení vnitřního trhu a na odbourání zmíněných překážek v Bílé knize. Výsledkem snah Delorese byl summit, na němž byl na základě návrhu Delorsova megabalíku vypracován dokument nazvaný Jednotný evropský akt. Jednotný evropský akt byl přijat v únoru 1986 a de facto představoval první revizi Římských smluv od jejich přijetí v roce 1957. Tento akt vytvořil podmínky k tomu, aby od 1. 1. 1993 padly všechny překážky volného trhu uvnitř ES, tedy aby konečně mohlo docházet k volnému pohybu tzv. čtyř svobod (práce, kapitálu, zboží, osob). Obzvláště se jednalo o odstranění práva veta v procesu zavádění společného trhu a o větší zapojení Evropského parlamentu do legislativního procesu. Průkopnictví Jednotného vnitřního trhu a významnou mírou tedy i J. Delorse nespočívalo pouze v tom, že byla zdůrazňována nutnost dobudovat vnitřní trh mezi stávající členskou Dvanáctkou. Významným aspektem byl důraz na formu dokončení vnitřního trhu, tedy na zákaz nejen tarifních překážek, ale i překážek netarifních. Nejednalo se tedy pouze o odbourání kvót a cel, ale i veškerých administrativních bariér, které mohly znemožňovat či znesnadňovat vzájemný obchod. Za stejně nepřípustnou překážku volného obchodu bylo označeno nejen např. kvótní omezení belgických ovcí do Francie, ale i zdlouhavé a nákladné veterinární vyšetření belgických ovcí na francouzských hranicích Jednotný evropský akt však nebyl posledním projektem, který předseda Komise Delors prosadil. Jeho idea spočívala v postupném prohlubování integrace po ose: společný trh měnová unie politická unie. Vnitřní trh byl pro Delorse předpokladem prohloubení integrace o další oblasti, konkrétně o zavedení společné měny. Dokončení vnitřního trhu v kontextu budování hospodářské a měnové unie a dalších reformních kroků zakomponoval Delors do návrhu nové komplexní smluvní revize.
Ve dnech 11. 12. 11. 1991 byl Delorsem předložen návrh smlouvy o Evropské unii (EU), někdy též Maastrichtská smlouva. Smlouva o EU reagovala na všechny podněty z konce 80. let 20. století. K tomuto výčtu se navíc přidala další zásadní událost tohoto období, a to pád komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy. Směřování Evropy se tak dostalo před další neočekávanou výzvu. Na mezivládní konferenci v Maastrichtu (9. 10. 12. 1991) byla po dlouhých jednáních Smlouva o EU ministry zahraničních věcí členských států podepsána a byla předložena k ratifikaci. Smlouva o EU znamenala posun směrem k supranacionálnímu charakteru Společenství a rozdělila agendy Společenství do několika pilířů, které se navzájem odlišují mírou nadnárodního, resp. mezivládního charakteru. Podle místa podpisu smlouvy a dle rozdělení agend do tří pilířů vznikla myšlenková konstrukce tzv. maastrichtského chrámu. Ve věcech vnitřního trhu a dále i postupného budování měnové unie (vedoucí k přijetí eura) se nadále mělo hlasovat kvalifikovanou většinou, právo veta bylo znemožněno. Právě vnitřní trh, měnová unie a ochrana primárního práva Evropským soudním dvorem náležela do prvního pilíře, kde se striktně začala uplatňovat zásada supranacionality. Do Smlouvy o EU byla do druhého pilíře zakomponována i ustanovení o Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), která však nadále podléhala konsenzuálnímu řešení. Třetí pilíř byl určen otázkám kriminality a azylu, který taktéž jako SZBP podléhal společnému postoji a společným opatřením přijímaných jednohlasně. Od přijetí Smlouvy o EU lze hovořit jednak o Evropském společenství (agenda prvního pilíře) a o Evropské unii zastřešující veškerou agendu všech třech pilířů. Ratifikace Smlouvy o EU Maastrichtské smlouvy Realizace Smlouvy o EU byla podmíněna její ratifikací všemi zúčastněnými zeměmi. Proces ratifikace se zkomplikoval již v úvodu, kdy byla Smlouva odmítnuta v dánském referendu. Tento problém se však podařilo vyřešit na zasedání Evropské rady, které hostil skotský Edinburg. Zde byl dne 12. prosince 1992 vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska.
Obdobně si vyjednala určité výjimky i Velká Británie, obzvláště v oblasti měnové unie. V ostatních státech, jakož i při druhém referendu v Dánsku v květnu 1993, proběhly ratifikace úspěšně, takže po dokončení celého procesu, dne 1. listopadu 1993, vstoupila Smlouva o Evropské unii v platnost. VZNIK EU A JEJÍ VÝVOJ V DEVADESÁTÝCH LETECH 20. STOLETÍ Současně s přijímáním Smlouvy o EU probíhaly paralelní diskuse o prohloubení integrace evropských trhů. Do roku 1991 existovaly v západoevropských státech dvě různé formy hospodářské integrace. Jednak samozřejmě dokončovaný vnitřní trh Společenství a za druhé zóna volného obchodu mezi členskými státy EFTA. Vzhledem ke skutečnosti, že mnohé státy EFTA byly zároveň členy Evropské unie, bylo potřeba tento zbytečný přežitek minulosti vyřešit. V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP). Jednalo se o úpravu vztahů mezi státy EU a členskými státy EFTA, které zůstaly mimo integrační proud (např. Švýcarsko, Lichtenštejnsko či Norsko). Smlouva o EHP byla podepsána 2. května 1992 v portugalském Portu. Celá 90. léta 20. století se však nesla ve znamení zdaleka nejvýznamnějšího projektu této doby hospodářské a měnové unie. Jelikož se jednalo o náročnou integrační iniciativu, byl již ve Smlouvě o EU stanoven podrobný harmonogram realizace tohoto plánu. První fáze přechodu k Hospodářské a měnové unii (HMU) byla oficiálně zahájena 1. července 1990, a to odstraněním všech překážek pohybu kapitálu mezi členskými státy. První fáze HMU tak spočívala ve faktickém, nikoliv pouze právním, dokončení vnitřního trhu. Počátkem roku 1994 započala druhá fáze vzniku HMU. Byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož cílem bylo především posílit spolupráci ústředních bank členských států, zajistit koordinaci měnových politik a zahájit přípravy na vznik Evropského systému ústředních bank.
Časový plán třetí fáze byl pak konkretizován na madridském zasedání Evropské rady v prosinci 1995, kde bylo rozhodnuto o zavedení jednotné měny s názvem euro k 1. lednu 1999. Další významnou událostí překotného období 90. let bylo třetí rozšíření. To se uskutečnilo k 1. lednu 1995, kdy se členy EU staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Referendum o přístupu Norska z listopadu 1994 skončilo opět s negativním výsledkem a Norské království se členem EU nestalo. Integrační úspěchy poloviny 90. let měly pokračovat další revizí zakládajících smluv. Institucionální báze Evropské unie a rozhodovací procedury se jevily pro nové výzvy 21. století jako zastaralé. K tomuto přesvědčení přispěly i žádosti postkomunistických států o členství v EU V polovině devadesátých let - zahájeny přípravy změn - pružnější přizpůsobování novým podmínkám, zvýšení efektivnosti jednotlivých institucí EU, přiblížení EU občanům atd. Tyto otázky se staly předmětem jednání konference, zahájené v roce 1996 v Turíně a ukončené o rok později návrhem tzv. Amsterodamské smlouvy, jež revidovala Smlouvu o EU i zakládací Římské smlouvy. Amsterodamskou smlouvu se podařilo po dlouhých diskusích ratifikovat a smlouva vstoupila v platnost 1. 5. 1999. Její význam však zdaleka nenaplnil ambice, které byly s touto revizí spojeny. Amsterodamská smlouva sice zpřehlednila primární právo, činila některé změny v pilířích, ale nereformovala instituce. Nepružnost evropských institucí a jejich rozhodovacích mechanismů tak vyřešena nebyla, byť to byla nejdůležitější věc, která se od Amsterodamské smlouvy očekávala. Neschopnost začlenit reformu institucí do Amsterodamské smlouvy neznamenalo nic jiného než zpomalení rozšíření o státy ze střední a východní Evropy. Instituce EU nebyly stavěny na tak velký počet členů a přijetí nových členů bez adekvátní reformy mohlo znehybnit všechny institucionální procesy. Úspěchem Amsterodamské smlouvy bylo zakotvení principu flexibility, který umožňuje státům, aby se v případě neshody o dalším integračním postupu mohly rozdělit na skupinu více aktivních států a skupinu států, která nemá o danou iniciativu zájem.
Princip flexibility tak umožnil koexistenci více integrovaných částí Unie vedle částí méně integrovaných (tzv. dvojrychlostní, resp. vícerychlostní Evropa). EVROPSKÁ INTEGRACE PO ROCE 2000 Nepřipravenost evropských institucí na fungování v rozšířeném počtu členů EU o státy ze střední a východní Evropy vedla ke svolání hned dvou mezivládních konferencí, které se měly výlučně týkat problematiky reformy institucí, konkrétně velikosti a složení Evropské komise, vážení hlasů v Radě EU či uplatnění hlasování kvalifikovanou většinou. V prosinci roku 2000 tak byla připravena půda pro to, aby se v Nice pod předsednictvím Francie konal vrcholný summit Evropské rady. Státy se po velmi bouřlivé debatě kolem reformy evropských institucí před přijetím dalších zemí dohodly na rozšíření většinové volby, na změně v přidělování křesel v Evropské komisi (1 komisař za každou zemi), dále pak na zvýšení počtu křesel v parlamentu a upravily také rozdělení hlasů v Radě ministrů. Smlouva z Nice byla zatím posledním dokumentem revidující primární právo EU a byla přijata opravdu na poslední chvíli. Její ratifikace se totiž zkomplikovala, když Irsko v prvním všelidovém hlasování v červnu 2001 smlouvu nepřijalo. Ovšem, následující rok v říjnu 2002, také díky masivní vládní kampani, se již Smlouvu z Nice podařilo ratifikovat i v Irsku a smlouva vstoupila v platnost 1. 2. 2003. Byly tak připraveny alespoň elementární podmínky pro fungování evropských institucí v novém, značně rozšířeném, počtu členských států. Přestože byla druhá polovina 90. let 20. století a první léta století současného spojena se smluvně-revizní smrští, již na sklonku roku 2001 se opět otevřela diskuse ohledně další reformy, tentokrát mnohem ucelenější, přehlednější a progresivnější. V prosinci roku 2001 přijala Evropská rada na zasedání v Laekenu tzv. Laekenskou deklaraci, z níž vyplývaly následující zásadní body: 1. text ustavil Konvent (předsedou se stal bývalý francouzský prezident Valéry Giscard D Estaing), který měl připravit půdu pro další mezivládní konferenci v roce 2004. 2. Konventu se mohly účastnit také tehdy ještě kandidátské státy, přirozeně včetně České republiky.
3. Rada na summitu v Laekenu dále přijala prohlášení o společné bezpečnostní a obranné politice (pod vlivem dramatických událostí z 11. září 2001 v USA) a uvedla, že organizační struktury jsou nyní ve stavu, který Evropské unii umožňuje zvládat krizové řízení. Zatímco zahraničněpolitická dimenze Laekenské deklarace postupně upadala do pozadí, ustavení ad hoc instituce Konventu mělo na další vývoj Evropské unie zcela zásadní vliv. Konvent pojal přípravu na další vrcholný summit ve velkém stylu začal pracovat na dokumentu s názvem návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu. Evropská ústava, jak byl a je tento dokument zjednodušeně nazýván, vyvolal celou řadu rozporuplných reakcí. Zastánci integrace oceňovali především zpřehlednění právního rámce již se nejednalo o celou řadu smluv (např. Smlouva o ES, Smlouva o EU), ale o jeden uspořádaný právní pramen. Naopak odpůrci nadnárodně pojaté Evropské unie spatřovali v Evropské ústavě pomyslný diktát, který ještě více oslabí suverenitu národních států a výrazně posílí kompetence Bruselu. Je možno konstatovat, že konsenzus ohledně tohoto návrhu smluvní revize nelze nalézt nejen mezi politiky, ale i mezi odbornou veřejností. Faktem však zůstává, byť by byla Smlouva o ústavě pro Evropu formálně podepsána všemi vrcholnými přestaviteli členských států, že dokončení ratifikace této smlouvy je, vzhledem k dvěma neúspěšným referendům ve Francii a Nizozemí, zatím v nedohlednu. SLIDE 26 AGENDA 2000 Krátce po podpisu Amsterodamské smlouvy, která se stala nenaplněnou ambicí reformovat instituce před rozšířením, byl Komisí uveřejněn soubor dokumentů s názvem Agenda 2000. Agenda 2000 představovala pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku 21. století. Agenda 2000 je akčním programem přijatým Evropskou komisí 15. července 1997. Je oficiální odpovědí na požadavky vyslovené na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995, tj. představuje všeobecný dokument o rozšíření a o reformě společných politik a zprávu o budoucím finančním rámci Unie po 31. prosinci 1999.
Agenda 2000 se dotýká všech otázek, kterým Unie čelí na počátku 21. století. Součástí dokumentu jsou posudky Evropské komise na země, které se v té době ucházely o členství v Unii. Agenda 2000 má tři části: První projednává otázku vnitřních mechanismů Unie, zejména reformu společné zemědělské politiky a politiky sociální a hospodářské soudržnosti. Obsahuje také doporučení, jak se nejlépe vyrovnat s nadcházejícím rozšířením a navrhuje vytvoření nové finanční perspektivy (tj. rozpočtu) na období 2000 2006. Druhá navrhuje zesílenou předvstupní strategii zahrnující dva nové prvky: přístupové partnerství a rozšířenou účast kandidátských zemí v programech Společenství a vytvoření mechanismu pro uplatňování acquis Společenství. Třetí část představuje studii o vlivu rozšíření na politiky Evropské unie. Tyto priority byly podepřeny fakty ve dvaceti legislativních návrzích podaných Evropskou komisí v roce 1998. Na zasedání Evropské rady v Berlíně roku 1999 bylo dosaženo všeobecné shody na tomto legislativním balíku a všechna opatření byla přijata v témže roce. Na období 2000 až 2006 pokrývali čtyři úzce propojené oblasti: reformu společné zemědělské politiky; reformu strukturální politiky; předvstupní instrumenty; finanční perspektivu. Závěrem: Agenda 2000 Zabývá se mj. otázkou, jaký dopad bude mít předpokládané Velké rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie. Agenda 2000 znovu zdůraznila, že ještě před přijetím nových členů bude muset být provedena institucionální reforma. LISABONSKÁ SMLOUVA Mezivládní výbor pověřený přípravou Evropské reformní smlouvy zahájil činnost v Lisabonu dne 23. července 2007 Znění smlouvy bylo schváleno na zasedání hlav států a předsedů vlád v Lisabonu ve dnech 18. 19. října 2007. smlouva byla podepsána za přítomnosti předsedy Evropské parlamentu Hanse-Gerta Pötteringa dne 13. prosince 2007 poté, co předsedové Evropského parlamentu, Komise a Rady vyhlásili v Parlamentu Listinu základních práv EU.
Dne 19. února 2008 Lisabonskou smlouvu schválil Evropský parlament Podle Lisabonské smlouvy má Parlament pravomoc jmenovat předsedu Evropské komise na základě návrhu Evropské rady zohledňujícího výsledky voleb do Evropského parlamentu. Postup spolurozhodování se rozšíří o nové oblasti a stane se řádným legislativním postupem. Irsko jediná země referendum o přijetí LS (2008)- odmítnuta, ale 2009 byla ratifikována Ostatní Smlouvu ratifikovali v parlamentu - ČR??? Místo podpisu: Lisabon (Portugalsko) 13. prosince 2007 Vstup v platnost: ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009 EU získá právní subjektivitu, neboť dosud je unijní právo legislativou Evropského společenství. Podle smlouvy se má snížit počet eurokomisařů na dvě třetiny počtu členských států (po roce 2014). Po protestech zejména Irska, jehož voliči smlouvu odmítli v referendu, se ale EU loni v prosinci dohodla, že vstoupí-li v platnost lisabonská smlouva, zajistí se (například dodatkem k přístupové smlouvě Chorvatska k EU), že si každá země svého komisaře ponechá. Pokud ale lisabonská smlouva v platnost nevstoupí, počet eurokomisařů se bude muset snížit, neboť to stanoví současná základní smlouva unie - smlouva niceská, která ale neříká, o kolik to má být. Unie bude mít předsedu Evropské rady voleného na dva a půl roku místo současného půlročního rotujícího předsednictví; zástupci členských států budou dál předsedat radám ministrů, nikoli však summitům. EU bude mít jakéhosi ministra zahraničí, ač formálně se tak jmenovat nebude. Nová funkce, spojená s místopředsednictvím Evropské komise (EK), spojí dosavadní úřad vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku (nyní Javier Solana) a komisaře pro zahraniční vztahy (nyní Benita Ferrerová-Waldnerová). Počet poslanců Evropského parlamentu (EP) se má snížit na nejvýše 751; z jedné země může být v EP maximálně 96 a minimálně šest poslanců. Při hlasování v radě ministrů bude rozhodnutí přijato kvalifikovanou většinou, když s ním bude souhlasit 55 procent členských států, které budou představovat 65 procent obyvatel EU. Tento systém se bude ale uplatňovat až od roku 2014, přičemž do roku 2017 bude moci kterákoli země požádat o hlasování systémem, který stanoví niceská smlouva.
K efektivnosti rozhodování EU má přispět rozšíření počtu oblastí, v nichž ke schválení stačí kvalifikovaná většina; jednomyslnost zůstane v zahraniční politice, daních, sociální politice a u změn smluv EU. Smlouva zakotvuje princip oboustranné flexibility - možnost přenášení pravomocí do Bruselu i zpět na členské země. Ve smlouvě je zmíněna i možnost vystoupit z EU. Rozšíří se pravomoci Evropského soudního dvora a EP v rámci spolurozhodování o přijímání nové unijní legislativy. Zvýší se práva národních parlamentů, které se budou moci dožadovat u Evropské komise, aby přehodnotila své návrhy, pokud bude pochybnost, že překračuje své kompetence. V protokolu smlouvy bude odkaz na "ioanninský mechanismus", který bude popsán v právně nezávazné deklaraci. Jde o podmínky, za jakých je možno dočasně zablokovat rozhodnutí rady ministrů. Smlouva nemá "ústavní" charakter, nejsou v ní pasáže o společných symbolech EU (mimo jiné o vlajce či hymně). Jako dodatek a v menším rozsahu zahrnuje Chartu základních práv, přijatou v prosinci 2000 v Nice. Nicméně hlavní text lisabonské smlouvy se zmiňuje o vyhlášení charty, což jí dává právní závaznost. Británie a Polsko mají ze strany charty výjimku Evropská unie díky této smlouvě bude lépe fungovat zavádí jednodušší postupy, zavádí stálou funkci předsedy Evropské rady atd. demokratičtější posiluje úlohu Evropského parlamentu a parlamentů členských států, občanské iniciativy, Listiny základních práv atd. transparentější ujasňuje, kdo za co zodpovídá, umožňuje veřejnosti lepší přístup k dokumentům a jednáním atd. vystupovat zavádí funkci vysokého představitele pro navenek společnou zahraniční politiku atd. jednotněji
bezpečnější otevírá nové možnosti, jak bojovat se změnou klimatu jak bojovat s terorismem, jak zabezpečit dodávky energie atd. PROCES ZAČLEŇOVÁNÍ STÁTŮ BÝVALÉHO VÝCHODNÍHO BLOKU DO EVROPSKÝCH STRUKTUR Proces byl relativně komplikovaný. Od poloviny 90. let 20. století podalo jedenáct zemí střední a východní Evropy oficiální žádost o členství. Česká republika tak učinila v roce 1996, kdy svou žádost předala do rukou italského předsednictví. Od podání žádosti vypracovávala Evropská komise na všechny země badatelské posudky, které sledovaly, do jaké míry tyto země plní čtyři základní podmínky (tzv. Kodaňská kritéria, stanovená roku 1993): 1. stabilita institucí garantujících demokracii, vládu práva a dodržování základních lidských práv, 2. existence fungující tržní ekonomiky, 3. schopnost vyrovnat se s tržními tlaky ES 4. schopnost přijmout závazky členství Krátce po podpisu Amsterodamské smlouvy, která se stala nenaplněnou ambicí reformovat instituce před rozšířením, byl Komisí uveřejněn soubor dokumentů s názvem Agenda 2000. Agenda 2000 představovala pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku 21. století. Zabývá se mj. otázkou, jaký dopad bude mít předpokládané Velké rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie. Agenda 2000 znovu zdůraznila, že ještě před přijetím nových členů bude muset být provedena institucionální reforma. Na základě schopnosti kandidátských zemí dostát kritériím a též na základě monitoringu těchto zemí Evropskou komisí byly státy rozděleny do dvou skupin. Nejprve, v roce 1997, byla ustavena lucemburská skupina (ČR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko a Kypr), čímž mohlo dojít k zahájení rozhovorů s touto šesticí nejlépe připravených zemí.
Až v roce 1999 došlo k vytvoření i helsinské skupiny (Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Rumunsko a Slovensko), u které bylo též potvrzeno zahájení přístupových rozhovorů. Zatímco se původně očekával od lucemburské skupiny hladký a relativně časově nenáročný průběh přistupování a uchazečské státy mimo ni neměly jisté, kdy se stanou členem EU, či zdali se členem stanou vůbec, po ustavení helsinské skupiny byly kandidátské státy dány na roveň a záleželo jen na nich, kdy budou schopny vstoupit do EU. Odpovědi na otázku, jaké bude mít nové rozšíření podobu, napovědělo zasedání Evropské rady v Laekenu na konci roku 2001. Zde bylo dohodnuto vytvoření tzv. laekenské skupiny, kterou utvořily státy lucemburské skupiny a nejúspěšnější státy skupiny helsinské. Zavřené dveře do EU zůstaly Rumunsku a Bulharsku. Laekenská skupina, čítající deset kandidátských zemí včetně ČR, měla dokončit přístupová vyjednávání do konce roku 2002 a vstoupit v roce 2004. Tento harmonogram nového rozšíření byl potvrzen na summitu v Bruselu ve dnech 24. 25. 10. 2002. Úspěšná referenda v kandidátských zemích, která proběhla v průběhu roku 2003, potvrdila trend postupujícího začleňování zemí střední a východní Evropy do evropských struktur. Stejně úspěšné ratifikace přístupových smluv ve stávajících členských státech EU pak znamenaly, že k 1. květnu 2004 se Patnáctka rozrostla na Pětadvacítku. Cena, kterou musely kandidátské státy zaplatit za toto velké rozšíření, jež nebylo původně v takové míře plánováno, byla nicméně značná. Přístupové smlouvy znemožnily novým členům od počátku využívat všech výhod členství: 1. Mezi největší ústupky byla přechodná období pro volný pohyb pracovníků (až na sedm let od přijetí se nesmí pracovníci z nových členských států volně pohybovat za prací v rámci EU) - pouze státy Velké Británie, Irska, Nizozemí a Dánska se této ochrany pracovního trhu okamžitě vzdaly 2. dále, což bylo bolestné pro zemědělce, byly novým členským státům nakázány přechodné lhůty a i maximální výše pro poskytování přímých plateb do zemědělství.