Doc.Dr.Rudolf Smahel,Th.D.: Pedagogické a psychologické předpoklady k získání osobního vztahu k Bohu Již v úvodu tohoto článku můžeme konstatovat, že zadané téma je typickým příkladem korelace teologických a pedagogických věd. Na základě poznatků z oboru pastorální teologie zkoumáme duchovní rozvoj dítěte, přičemž se opíráme o nové poznatky z oboru vývojové psychologie a pedagogiky. Prvním a podstatným předpokladem k pozdějšímu získání osobní víry je bytostní přijetí dítěte ze strany jeho rodičů. Možná by někdo reagoval - vždyť je to samozřejmé - ale stále rostoucí počet frustrovaných mladých lidí, kteří hledají pseudoboha ve drogách nám ukazuje opak. Mnohdy se i upřímně věřící rodiče přiznají, že přijetí jejich dalšího dítěte nebylo zpočátku vůbec jednoznačné. Dalším podstatným předpokladem je postupné získání bazální důvěry u dítěte, což je zprostředkováno matkou nebo jinou primární osobou, na kterou se kojenec upne a kterou nezbytně k dalšímu pozitivnímu rozvoji potřebuje. Dostatek péče a něhy a stálá přítomnost matky v prvním roce života dítěte dává základ k tomu, aby dítě později důvěřovalo lidem sobě a také Bohu, se kterým se postupně bude seznamovat. Právě v prvním období života jsou položeny základy pozdější schopnosti mezilidských vztahů nebo naopak se vytvoří bazální nedůvěra, která negativně ovlivní celý život jedince a velmi ztíží možnost uvěřit Bohu a brát ho jako svého Ochránce. Ve stručnosti si uveďme dva nezdravé typy víry, které se obvykle vyskytnou u lidí, kteří nemohli získat bazální důvěru a tedy Bohu nedůvěřují. První typ je orálně - inkorporativní. Patří do něj lidé, kteří vidí náboženství jako formu vyrovnání nebo navrácení. Bůh jim má v nebi navrátit statky či nějak vyrovnat to, čeho se jim nedostalo zde na zemi. Další typ je orálně agresivní. Patří do něj lidé, kteří mají nutkání si Boha neustále předcházet a pojišťovat, neboť v opačném případě by je Bůh potrestal nebo dokonce zničil. Víra v těchto případech není vztahem, ale spíše jednáním stylu "něco za něco". Velmi důležitým předpokladem pro postupné získávání víry je celkové klima rodiny. Kultivované vztahy mezi rodiči, ovzduší zdravého řádu i dostatečné tolerance, tvůrčí prostředí obohacené povzbuzením a smysluplnou činností a k tomu pravidelná společná modlitba celé rodiny, to jsou pilíře vedoucí k víře, která není jen nějakým pojišťovacím mechanismem, ale především hlubokým vztahem k Bohu. Dítě má být bráno jako neopakovatelný originál se všemi důsledky. Dítě má být vychováváno v ovzduší vnitřní svobody, kdy postupně přebírá odpovědnost za sebe i za svou budoucnost. Rodiče nesmí dítětem manipulovat a jednat s ním se zákonickou přísností, přičemž haraší výroky typu: "Pán Bůh tě potrestá". Dítě má být vychováváno kreativně, cílevědomě i autonomně tak, aby mohlo vstupovat do nových životních úseků posíleno a povzbuzeno. Rodiče mají být pro dítě učiteli života a ne dozorci. Právě v rodině získává dítě první křesťanskou i lidskou zkušenost, která je ve své podstatě nenahraditelná.
Dalším důležitým předpokladem pro zdárný rozvoj osobní víry je pomoc duchovního rádce nebo opravdového přítele. Upřímná a přitom fundovaná pomoc duchovního rádce či věřícího přítele je v dnešní době, kdy takřka všechno ovládá technicky měřitelná technika, velmi potřebná. Volání po duchovním rádci je vlastně volání či touha po hlubším smyslu života, který přes všechnu svou křehkost a konečnost musí být nějak ukotven a člověk zakořeněn. Kdo volá po duchovním rádci či duchovním otci, volá po takovém člověku, skrze něhož prosvítá božská skutečnost. Volá po člověku, který je čitelný, který dovede předat své zkušenosti a je učitelem v tom nejhlubším smyslu slova. Takový člověk je stále plný Boží přítomnosti a naděje. Kdo hledá a touží, skutečně najde a také bude nalezen. Vztah mezi duchovním otcem a hledajícím člověkem je totiž vzájemné dávání i obdarování, je to bezprostřední oboustranný pulz mezi žákem a učitelem, mezi synem a duchovním otcem. Duchovní otec je jakýmsi osobním ztělesněním nejhlubší touhy po zralosti, která je v synu skryta. Žijeme v čase Ducha svatého, snad můžeme v pokoře říci, že každé upřímné hledání po smyslu života je hledáním po Duchu svatém a jeho darech. Hledající mladý člověk může ovšem uvíznout v osidlech nepravých samozvaných mistrů či gurů, kteří člověka znesvobodní nebo zfanatizují. Přes všechnu složitost a pochybenost mnoha směrů a cest můžeme konstatovat, že je možno nalézt skutečného duchovního otce a dobrého rádce, který svou osobní zkušenost víry a setkávání s Bohem předává dál a zapaluje srdce svých žáků. Jak radostné a pozitivní je volání po duchovním otcovství, tak naopak je zase velké zklamání někdy až rezignace u mladých v případě, jestliže duchovní otec chybí nebo své poslání neplní. Slyšíme často nářek duchovně žijících lidí, kteří hledají a touží jít na hlubinu, že jim toto není ze strany duchovních umožněno. Ze strany duchovních otců pak mnohdy slyšíme smutné konstatování, že věřící mnohdy vyžadují vlastně jen potvrzení svých názorů či vyježděných kolejí a nejsou ochotni upřímně a radikálně se změnit. Přestože v životě každého z nás figuruje mnoho různých rádců a pomocníků, potřebujeme duchovního otce či rádce ve zcela konkrétní osobě. Tato skutečnost se týká především kněží, řeholníků, učitelů, vychovatelů, lékařů a jistě také rodičů. Dnes je skutečně nedostatek kvalitních osobností. Máme mnoho učitelů a vychovatelů, ale málo skutečných učitelů života. Podstata této nouze tkví v tom, že jen málo lidí má odvahu jít v duchovním životě skutečně na hlubinu. V našich poměrech je pro získání kvalifikace duchovního v podstatě dostačující příslušný diplom absolventa teologické fakulty a doporučení příslušné církevní autority. Pro rodiče je kromě pohlavní zralosti vyžadována vlastně jen základní připravenost k péči o dítě a absolvování kurzu před církevním sňatkem. Mnozí otcové a matky nejsou zralí pro zdárný proces výchovy svých dětí a neposkytují jim plnohodnotný osobní rozvoj. Francouzský opat André Louf ve svých úvahách zdůrazňuje nutnost toho, aby duchovní rádce neustále uvnitř své mysli i srdce pročišťoval a prosvětloval světlem Ducha svatého sebe sama. A co považuje za velmi důležité, je zachování osobní svobody svého žáka. André Louf jasně říká, že duchovní otec v žádném případě nesmí překrýt nad-já druhého a zavalit ho vlastním já. Základní prvky duchovního otcovství
1.1. Duchovní vedení Duchovní vedení je vztah mezi dvěma lidmi, kteří uskutečňují jistý Boží záměr. Duchovní otec se věnuje svému žáku ve jménu Ježíše a jeho království za pomoci svatého Ducha. Může být nazván Pneumatoforos, to znamená nositel Ducha. V duchovním vedení není tedy vztah mezi oběma jen lidský a naopak nejedná se jen o ryze duchovní záležitosti. Oba aspekty jsou zde propojeny - božský i lidský. Duchovní otec se stává nástrojem Božím a představuje otcovství Boží. Jedná se zde o skutečné zprostředkování a předávání života v duchovním smyslu slova. Být otcem a předávat dál život - to je základní znamení našeho lidství a velký Boží dar. 1.2. Lidský vztah V duchovním vedení je velmi důležitá kvalita lidského vztahu. Již staří Keltové říkali duchovnímu rádci "Ananchara", to je "přítel mé duše". Budhismus označuje duchovího rádce jako "krásný přítel". To připomíná řecké jmého "kalogeros" - krásný stařec. Dante říká, že duchovní rádce je pro něj "více než otec". Pro Kierkegaarda je "více než přítel". Je opravdu možné, že právě vnitřně svobodný a prohlubující se vztah mezi duchovním otcem a mladým člověkem je mezi dalšími mezilidskými vztahy jednou z forem nejhlubšího přátelství, kdy není ani tak důležité časté setkávání, ale spíše niterná kvalita tohoto vztahu. Velmi často se právě skrze kvalitní duchovní vedení probouzí duchovní povolání. A toto duchovní povolání může zrát jen v klimatu upřímného a otevřeného přátelství, které se stává základnou pro realizaci Božího záměru s člověkem. 1.3. Transparence - průhlednost Nejdůležitější vlastností duchovního otce je jeho transparence neboli průhlednost směrem k Bohu. Duchovní otec předává ve svém vztahu svému žáku především "Život", tedy Boha samého. Duchovní otec je věrohodný svému žáku především tím, kdo je, tedy ne tím, co zná, nebo tím, co říká. Jen to, kdo člověk je, se dá předávat dál a je věrohodné. A právě toto osobní vnitřní já duchovního otce nevědomě a beze slov vyzařuje a působí. Duchovní vůdce je více než učitel - je naukou i poselstvím. 1.4. Duchovní otec - odpověď v osobě Mluvíme-li o duchovním vedení nebo o otcovství, nesmíme zapomenout, že je to syn nebo žák, který dělá z muže otce či učitele. Jistá připravenost a otevřenost syna či žáka je nutná k tomu, aby otec či učitel se ve své roli usadil a ji přijal. Známé přísloví říká: "Proč již dnes staří otcové nemluví?" Odpověď zní: "Protože synové již nenaslouchají". Je skutečností, že kdo se opravdu upřímně otevřel životodárnému zázraku duchovního otcovství, nebude nikdy zklamán. Jde totiž o velmi hlubokou a doslova širokospektrální dispozici být nablízku kterémukoliv člověku v jeho radostech i bolestech. Mezi duchovním otcem a jeho člověkem se vytváří vzájemný velmi subtilní vztah. Prof.Jung toto podrobně analýzoval. V každém z nás je ukryt "magister interior" - vnitřní učitel, a stejně tak i "discipulus interior" - vnitřní žák. Duchovní otec přijímá vlastně roli "magister interior" svého žáka, přičemž v celém působení má být zachována skutečná vnitřní svoboda. 1.5. Představitel milosrdného Otce
Jak jsem již výše řekl, duchovní otec má žít v hlubokém spojení s Kristem a má se snažit Krista upřímně následovat. Právě jeho vztah k Bohu je pro mladého člověka rozhodující. Duchovní otec má řešit poklesky i nejrůznější slabosti svého žáka tak, jak je řešil Kristus při setkáních s hříšníky. Duchovní rádce má dát také jasně najevo, že i on potřebuje velké množství Božího milosrdenství a že i on je jen slabý člověk. Skrze vlastní svědectví může velmi účinně oslovit hledajícího a pomoci mu v další cestě. 2. Smysl a cíl duchovního otcovství Důležitým úkolem duchovního otce je, aby jeho žák upřímně hledal Boha a po něm toužil. Bůh sám působí neustále a u žáka dochází k hluboké proměně, kterou biblicky můžeme nazvat - změna starého člověka v člověka nového. Tato změna znamená někdy dlouhý a náročný proces. Mimokřesťanská mystika i moderní psychologie znají také možnost hlubší proměny. Specialisté hovoří o tom, že člověk může přejít od svého povrchního já k hlubšímu já, nebo jinak řečeno přejít od svého malého já k já velkému. Prof. Jung nazývá toto odhalení vlastního doposud skrytého bohatství v nás integrací nevědomí do vědomí. Psychologie říká, že v každém z nás je ukryto hluboké tíhnutí ke znovuzrození či jinak řečeno k novému začátku. Pod vedením duchovního rádce se prohlubuje citlivost pro duchovní hodnoty a člověk získává hlubokou niternost a odevzdanost Bohu. Tato nová skutečnost je znamením pravé a přitom vždy obnovované vitality. Thomas Merton charakterizoval kdysi duchovní vedení jako cestu, která člověka uschopňuje "být plně narozen" - "fully born". V některých svých posledních spisech, inspirován myšlenkami jednoho perského psychiatra, píše Thomas Merton, že u člověka, jenž žije hlubokým duchovním životem, dochází k rozsáhlé integraci vlastní osobnosti, k hluboké zralosti a životní moudrosti. Merton přímo říká: "Člověk, který je "fully born", žije zcela ze své vnitřní zkušenosti. Žije ze svého nejhlubšího nitra a toto jeho niterno je mnohem obsáhlejší než jeho empirické vnější já." 2.1. Osvobození od vzorové osoby nad-já První typickou vzorovou osobou, se kterou se člověk v osobním duchovním vedení setkává, není obvykle "vnitřní učitel" (magister interior) žáka, ale spíše jeho "vnitřní dozorce". Tento vnitřní dozorce je jakousi vnitřní krystalizací všech stop, které v člověku zanechalo působení prvotních autorit. Právě zde se odvíjí dávné zážitky plnění rozkazů nebo reakce na zákazy, prožité tresty a také vnitřní reakce na ně. Patří sem také veškeré prožitky viny. Tyto prožitky se vážou především k osobě otce nebo toho člověka, který otce ve výchově nahrazoval. Dá se říci, že všechno, co člověk ve svém svědomí probírá a pro jisté řešení se rozhoduje, je v podvědomí kontrolováno jakýmsi "vnitřním dozorcem", o kterém jsme hovořili výše. Ten potom v člověku působí případný pocit viny, nejistoty, zahanbení nebo strachu. Každý duchovní otec nebo duchovní rádce by si měl uvědomit, že se nesmí ve svém působení ztotožnit s "vnitřním dozorcem" svého žáka, ale má v něm probouzet jeho vlastního "vnitřního učitele". Jedná se zde o fenomén vnitřní svobody žáka. Buď duchovní otec svého žáka svým způsobem zotročí - a jeho žák se pak stává jakousi kopií svého duchovního otce, nebo duchovní otec svého žáka moudře rozvíjí a doprovází životem a dopřává mu dostatek prostoru k rozhodování a osobnímu růstu. Máme kolem sebe mnoho zlomených perfekcionistů, kteří rezignovali sami
nad sebou právě proto, že byli vedeni v jakési zvláštní knutě a bylo na ně nakládáno příliš mnoho. Přestože se snažili, nemohli dostát představám a požadavkům svých duchovních otců. Každý duchovní otec si musí v plné odpovědnosti uvědomit, že Duch svatý může působit v prostředí vnitřní svobody a ne v prostředí nutkavého strachu nebo tlaku zvenčí. Jestliže se duchovní rádce nevědomě identifikuje s nevědomým nad-já svého žáka, potom nebude moci rozvíjet vnitřní svobodu svého žáka a nebude u něj rozvíjet vnitřní život ale právě naopak: bude lámat a ničit. "Vnitřní dozorce" žáka pak nabude svrchované moci. V mysli svého žáka je pak duchovní otec identický s vnitřním dozorcem či soudcem, který nedokáže nadchnout a pozitivně motivovat, nýbrž jen kontrolovat a hlídat. Každý z nás se jistě setkal s typickým skrupulantem, který žije pod knutou svého nad-já, které mu našeptává: "Jsi vinen..., nesmíš..., to jsi neměl udělat." Takovému skrupuloznímu člověku se nepomůže, když ho rádce uklidňuje a říká: "To nebyl vlastně vůbec hřích..., tos neudělal v úplné dobrovolnosti...". Hovoří-li takto rádce, přebírá prakticky roli vnitřního dozorce svého žáka, přestože jej nijak neodsuzuje. Hovoří totiž "na stejné vlně" jako vnitřní dozorce. Ale jak vlastně může duchovní otec pomoci svému žáku? Je to především otázka kvality jejich vztahu. Má-li rádce dar umění získat si lidské duše, pak je všechno snazší. Jde o to, aby se žák ve svém myšlení doslova přerodil a přestal uvažovat a žít v nesvobodném postoji k Bohu i k sobě. A právě toto je základní úkol duchovního otce. Mezi žákem a jeho duchovním rádcem se má vytvořit nový vztah hluboké důvěry a vnitřní svobody tak, aby byla u žáka překonána vnitřní knuta, která mu doslova brala radost ze života. Duchovní rádce si má uvědomit, že u skrupulózního žáka nesmí vybuzovat další pocity viny, vštěpovat mu strach a jakkoliv mu i zastřeně hrozit. Naopak má pomoci svému žáku, aby postupem času změnil svůj postoj k sobě samému. Umění duchovního otce je především v tom, že svůj upřímný zájem i lásku svému žáku dává najevo nepřímo mnoha způsoby. Přitom si stále uvědomuje, že působení Ducha svatého i Božího milosrdenství je faktorem rozhodujícím. V tomto klimatu už se dá hovořit o pravém vztahu k Bohu i o pravé lítosti. Nic není tak osvobozující a tak hluboce potvrzující opravdový vztah k Bohu i k sobě samému jako upřímná lítost, ve které je skryta naděje i jasné vědomí, že je člověk přijat Bohem a je hoden jeho lásky. Je to kvalitativně něco úplně jiného než pocity viny a vnitřní tlak, který v člověku vytváří "vnitřní dozorce". V pravé lítosti nad svými hříchy a pády člověk prožívá vděčnost Bohu, je motivován k novému začátku a svobodně se rozhoduje překonávat své slabosti a špatné sklony. 2.2. Osvobození od modly vlastního zrcadlového obrazu Může se stát, že si člověk vytvoří boha či spíše modlu podle vlastních představ a tato modla mu slouží k jeho vlastní oslavě. Takový člověk je zahleděn sám do sebe a do svého "zrcadlového obrazu". Pojem zrcadlového obrazu zavedl do moderní psychologie francouzký myslitel Lacan, v Belgii o tomto pojmu hovoří mmimo jiné specialisty profesor Vergote. Praobraz toho pojmu vychází z antiky z mýtu o Narcisovi, který se zamiloval do vlastního obrazu v zrcadle. Obraz sebe sama člověk často vidí krásnější než je skutečnost. Může se stát i jakousi modlou, jestliže ho člověk pozdvihne ke svému nejvyššímu duchovnímu i lidskému ideálu. Může se stát, že člověk sebe bere jako jakési božstvo. Je potom nanejvýš důležité, aby takový člověk s pomocí druhého připustil, jaký skutečně je, s veškerou svou slabostí, omezeností a také hříšností. Má jistě najít i své pozitivní stránky. Má
především chtít nalézt svou skutečnou identitu a ne se utápět ve vidinách zrcadlového obrazu. Duchovní rádce by měl by měl zavčas odhalit tento omyl a citlivě a přitom důsledně pracovat na jeho odstranění. 2.3. Pravý Bůh pro vnitřně svobodného člověka Aby mohl duchovní otec správně věst svého žáka, musí být sám duchovně svobodný a zralý. Musí mít hluboký smysl pro projevy rostoucí vnitřní svobody u svého žáka. Musí intuitivně rozpoznat, jestli se za snahou o zbožnost i plnění desatera neskrývá jen nutkavý diktát vnitřního cenzora. Duchovní otec musí rozpoznat symptomy vnitřní nesvobody. Někdy je to zvláštní vnitřní rozpolcenost, někdy je to přílišné zaměření na vnější aktivity, ale prakticky vždycky je takový člověk neradostný a nevyzařující. Takový člověk se pak snaží v sobě potlačit životodárné síly a zaměňuje je v síly negativní jako např.: něžnost a lásku zaměňuje na smyslnost, činorodost na chladnost a odměřenost, snahu o plnění pozitivních cílů na tvrdost, smysl pro krásu zaměňuje na touhu po luxusním stylu života, sebevědomí a sebedůvěru na dravou snahu o prosazení. Některý žák je zase v pokušení stát se "chodící řadou příkazů". Duchovní otec musí takového svěřence přetvořit, něboť litera bez Ducha a lásky je opravdu mrtvá. Je zde skutečné nebezpečí, že duševní i duchovní život bude v takovém člověku udušen. Takoví lidé bez pomoci druhého nedosáhnou uceleného a zralého lidství - nestanou se integrovanou osobností. Nejsou ve svém jádru spokojení a šťastní. Jejich egocentričnost je příliš silná. Ve svých vztazích nejsou otevření a plnění povinností, ve kterém není puls lásky k Bohu ani k lidem, je pro ně nejdůležitější. Tito lidé jsou neschopni předávat dál duchovní hodnoty. Celou svou energii potřebují na to, aby udrželi své já v jakémsi zvláštním neživotném stavu, který nejsou mnohdy ochotni ani schopni změnit. 3. Otcovské a mateřské prvky v duchovním vedení Duchovní vedení je popsáno v Pavlových dopisech v různých pojmech a obrazech, které jsou někdy typicky otcovské a někdy naopak typicky mateřské. Bůh projevuje svou péči lidským dětem jako dobrý otec i jako dobrá matka. Mateřská pozice je: člověka přijmout v lásce, naslouchat mu, mít pro něj pochopení, být trpělivý, druhého brát takového jaký je, důvěřovat mu, povzbuzovat ho a pečovat o něj. Otcovská pozice potom člověku pomáhá, aby vrůstal do řádu, aby vítězil nad vlastními slabostmi, aby našel svou cestu a dokázal být spolehlivý a plnit své stavovské i lidské povinnosti. Otec otevírá svému synu budoucnost a pomáhá mu nalézt vlastní identitu, syn se snaží otce následovat a v něčem i překonat. Všechny tyto prvky jsou vysoce pozitivní a pro dobrou výchovu velmi potřebné. Opravdový duchovní rádce si toto v plní míře uvědomuje a podle potřeby je svému žáku někdy otcem a někdy matkou. Přitom však vždy respektuje oblast vnitřní svobody svého žáka a dává mu prostor ke svobodnému růstu, kde je místo i pro pády a nová povstání mladého člověka. A takový mladý člověk, který měl a má oporu ve svém rádci, se pak stává oporou i rádcem i pro své hledající vrstevníky. Na závěr této úvahy bych se chtěl alespoň krátce zmínit o tématu, které je velmi aktuální. Je to téma výchovy bohoslovců k duchovnímu otcovství. Tato problematika by si pro svou důležitost jistě zasloužila zvláštní pojednání. Kardinál Štěpán Trochta kdysi řekl tuto větu: "Stále přemýšlím o tom, proč v našich kněžských seminářích nevyrůstají kněžské osobnosti." Proces formace bohoslovců je jistě mnohovrstevný a znamená prohlubování duchovního života i
pomoc při duševním vyzrávání a odhalování osobních talentů a vloh. Přitom má být prohlubována touha apoštolovat a šířit evangelium. Praktickým projevem prohlubujícího se duchovního otcovství je přirozená touha pracovat s dětmi a s mladými lidmi, přičemž se ale nemá zapomínat na přípravu duchovní pomoci střední generaci i starším věřícím. Rozhodně nemají být bohoslovci bráni jako "naši chlapci", kterým je v kněžském semináři připraveno skleníkové prostředí, ale jako mladí mužové, kteří půjdou do tvrdého nasazení a budou se setkávat s naprosto netypickými pastoračními úkoly včetně pomoci lidem, kteří už na život rezignovali. Použitá literatura: André Fossion: La catéchese dans le champ de la communication CERF, Paris 1990 André Louf a kol.: Geisliche Vaterschaft, Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach 1996 Kongregation für den Klerus: Allgemeines Direktorium für die Katechese Libreria Editrice Vaticana 1997 Bernhard Grom: Religionspsychologie, Kösel Verlag 1992 André Godin: Psychologie des expériences religieuses Le Centurion Paris 1986 Georg Hansemann: Religiöse Erziehung heute, Styria Graz 1976 Rudolf Smahel: Duševní vývoj a duchovní zrání dítěte 2.vyd., MCM Olomouc 1997