Pojistné rozpravy 6 POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN

Pojistné rozpravy 6 POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN 1999

Na přípravě vydání překladu směrnic Evropské unie, uveřejněných v těchto Pojistných rozpravách, se podílela skupina odborníků ve složení: Ing. Josef Čížek, Ing. Vlastimil Hodinka, JUDr. Ing. Jakub Hradec, Ing. Josef Keller, JUDr. Bedřich Kovář, Ing. Jaroslav Mesršmíd, CSc. ISSN 0862 6162

OBSAH Úvodem (Jakub Hradec)...5 SMĚRNICE RADY 72/166/EEC, ze dne 24. dubna 1972...7 DRUHÁ SMĚRNICE RADY 84/5/EEC, ze dne 30. prosince 1983... 12 TŘETÍ SMĚRNICE RADY 90/232/EEC, ze dne 14. května 1990... 17 SMĚRNICE RADY 90/618/EEC, ze dne 6. listopadu 1990... 21 ROZHODNUTÍ KOMISE 91/323/EEC, ze dne 30. května 1991...29 DOPORUČENÍ KOMISE 81/76/EEC, ze dne 8. ledna 1981...40 JEDNOTNÁ DOHODA MEZI KANCELÁŘEMI...42

4 Pojistné rozpravy 6

ÚVODEM Česká asociace pojišťoven v rámci přípravy českého pojišťovacího průmyslu na vstup České republiky do Evropské unie postupně zpracovává překlady norem EU platných pro pojišťovnictví. V souvislosti s akcelerací legislativního procesu tvorby a schvalování zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v letošním roce se jednou z priorit zmíněné aktivity ČAP staly překlady norem EU v oblasti tohoto pojištění odpovědnosti. Skutečnost, že Evropská unie věnuje problematice pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou vozidlem zvýšenou pozornost také samostatnou normotvorbou, souvisí nejen s tím, že provoz motorového vozidla je i nadále zdrojem zvýšeného nebezpečí pro účastníky silničního provozu, jimž je nutné poskytnout dostatečné záruky odškodnění pro případ, že jim bude způsobena škoda, ale také s tím, že silniční provoz se v uplynulých desetiletích výrazně internacionalizoval. Pro oblast pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou vozidlem až dosud existují tři samostatné produktové směrnice EU (72/166/EEC, 84/5/EEC a 90/232/EEC) a jedna z oblasti úpravy podnikání v pojišťovnictví (90/618/EEC). Všechny zmíněné směrnice dohromady odrážejí postupný vývoj této problematiky a možnosti koordinovaného postupu členských států EU. Nepochybně se jedná o otevřený, nekončící proces. Na podzim letošního roku by měla spatřit světlo světa čtvrtá produktová směrnice, která bude řešit problematiku ochrany návštěvníků (poskytování plnění z pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla návštěvníkům, kteří během pobytu v navštívené zemi utrpěli škodu), a současně byly započaty první diskuze ohledně možného vzniku páté produktové směrnice, která by měla řešit sblížení pravidel pro vlastní náhradu škody. Ohledně této nové myšlenky lze očekávat velmi komplikovaná jednání, neboť svým obsahem míří spíše do oblasti právní úpravy vlastní odpovědnosti za škodu než do oblasti právní úpravy pojištění tohoto rizika. První směrnice 72/166/EEC z roku 1972 souvisí s usnadněním mezinárodního silničního provozu a řeší odbourání kontroly pojištění odpovědnosti v jeho rámci. Jejím dominantním prvkem je problematika záruky národní kanceláře za vyřízení nároků v souvislosti s nehodami v mezinárodním silničním provozu a jedním z jejích ústředních pojmů se pak stává území, na němž má vozidlo obvyklé stanoviště. Přestože již před vznikem této směrnice existovaly ve Skandinávii, v Beneluxu a ve střední Evropě specifické dohody o tzv. bezkaretním styku, tato směrnice se stala základem tzv. dodatkových dohod mezi kancelářemi a později i tzv. Multilaterální dohody mezi národními kancelářemi o zárukách. Druhá směrnice 84/5/EEC z roku 1983 již výrazně zasáhla do konstrukce pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla stanovením minimálních pojistných částek, vyloučením účinnosti tzv. příbuzenských výluk u škody na zdraví, vyloučením účinnosti vyjmenovaných výluk vůči poškozeným, a do systému pojištění odpovědnosti povinnou existencí tzv. garančního fondu pro účely odškodňování poškozených, jimž byla škoda způsobena neidentifikovaným nebo nepojištěným vozidlem. Současně tato směrnice částečně novelizovala obsah pojmu území, na němž má vozidlo obvyklé stanoviště. Pojistné rozpravy 6 5

Třetí směrnice 90/232/EEC z roku 1990 dále ovlivnila obsah pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla povinným zahrnutím škod na zdraví vozidlem přepravovaných osob do pojistné ochrany, ale hlavně pak principem single premium, podle něhož musí pojistná ochrana za jediné pojistné platit na celém území Evropské unie. Současně uložila členským státům umožnit účastníkům dopravní nehody bez prodlení zjistit identitu pojistitele pojištění odpovědnosti. V souvislosti s rozvojem svobody poskytovat služby ( freedom of services, ve zkratce FOS ) a svobody zakládání podniků ( freedom of establishment ) pak byla v návaznosti na příslušné směrnice v roce 1990 vydána specifická směrnice 90/618/EEC pro podnikání v oblasti pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla, která upravuje podmínky pro poskytování služeb v tomto pojištění odpovědnosti v jiném členském státě a upravuje vztah pojistitele vůči národní kanceláři a garančnímu fondu jiného členského státu. Spolu s uvedenými směrnicemi je publikováno též Doporučení Komise EU 81/176/EEC z roku 1981 o urychleném vyřizování pojistných událostí v předmětném pojištění. Je na škodu věci, že na rozdíl od tří produktových směrnic nebylo v legislativním procesu při tvorbě zmíněného zákona k tomuto doporučení přihlédnuto, když důvody, pro něž bylo toto doporučení Komisí EU vydáno, beze zbytku platí i v České republice. Částečně mohou tuto chybu napravit sami pojistitelé důslednou aplikací tzv. Jednotného evropského hlášení od samého náběhu nového systému pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla, nicméně část tohoto problému bude zdrojem potíží při likvidaci pojistných událostí až do doby pozitivní právní úpravy tohoto problému. Kromě zmíněných směrnic a doporučení jsou též publikovány dva základní smluvní nástroje fungování systému zelené karty, totiž tzv. Jednotná dohoda mezi kancelářemi a již zmíněná Multilaterální dohoda mezi národními kancelářemi o zárukách. Jednotná dohoda sice není součástí žádné z norem EU, nicméně zejména v souvislosti s náběhem nového systému pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla v naší zemi je její publikace z hlediska úplnosti jednoznačně žádoucí. Na druhou stranu záměrně nejsou publikovány v tomto materiálu tzv. derogační přílohy k Multilaterální dohodě mezi národními kancelářemi o zárukách, neboť jde o prováděcí doložky, jejichž obsah se čas od času mění. S vydáním aktualizované verze těchto příloh se počítá na úrovni České kanceláře pojistitelů. Závěrem chci nejen poděkovat kolegům z pracovní skupiny ČAP pro překlad norem EU za jejich součinnost, ale všechny čtenáře také ujistit, že nelehké studium těchto dokumentů nezpůsobila překladatelská skupina. Při vědomí skutečnosti, že jde o normy, se překladatelská skupina důsledně držela pravidla překládat, nikoli tvořit či dotvářet. Aniž by překladatelská skupina předem odmítala kritiku či upozornění na možné chyby, přece jen konstatuje, že jedním z velkých problémů těchto překladů byla terminologická nedůslednost, a to jak z hlediska souvisejících pojmů v ucelené řadě směrnic, tak i z hlediska jednotlivých jazykových mutací. Hlavní předlohou byly verze v angličtině, ale konfrontace s francouzskými i německými verzemi byly pro nalezení adekvátních formulací v češtině nezbytné. Jakub Hradec Praha, červenec 1999 6 Pojistné rozpravy 6

SMĚRNICE RADY 72/166/EEC ze dne 24. dubna 1972 O SBLIŽOVÁNÍ ZÁKONŮ ČLENSKÝCH STÁTŮ O POJIŠTĚNÍ OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Z PROVOZU MOTOROVÝCH VOZIDEL, A VYNUCENÍ POVINNOSTI SE PRO PŘÍPAD TAKOVÉ ODPOVĚDNOSTI POJISTIT Rada Evropských společenství, majíc na zřeteli Smlouvu o založení Evropského hospodářského Společenství a zejména její článek 100, majíc na zřeteli návrh Komise, majíc na zřeteli stanovisko Evropského parlamentu, majíc na zřeteli stanovisko Hospodářského a sociálního výboru, vzhledem k tomu, že cílem Smlouvy je vytvořit společný trh, který se v podstatě podobá domácímu trhu, a vzhledem k tomu, že jednou z nezbytných podmínek pro dosažení tohoto cíle je umožnit volný pohyb zboží a osob; vzhledem k tomu, že jediným účelem hraničních kontrol povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je chránit zájmy osob, které se mohou stát obětmi nehod způsobených takovými vozidly; vzhledem k tomu, že existence takových hraničních kontrol vyplývá z rozdílů mezi požadavky jednotlivých států v této oblasti; vzhledem k tomu, že tyto rozdíly jsou takové, že by mohly bránit volnému pohybu motorových vozidel a osob uvnitř Společenství, vzhledem k tomu, že mají tudíž přímý účinek na vytváření fungování společného trhu; vzhledem k tomu, že doporučení Komise ze dne 21. června 1968 o celní kontrole cestujících překračujících hranice uvnitř Společenství členské státy vyzývá, aby kontrolovaly cestující a jejich motorová vozidla pouze za výjimečných okolností a aby odstranily fyzické zábrany u stanovišť celní kontroly; vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby si obyvatelé členských států začali více uvědomovat skutečnost společného trhu a aby pro tento účel byla učiněna opatření k další liberalizaci pravidel týkajících se pohybu osob a motorových vozidel mezi členskými státy; vzhledem k tomu, že potřebnost takových opatření opakovaně zdůraznili členové Evropského parlamentu; vzhledem k tomu, že takové uvolnění pravidel týkajících se pohybu cestujících je dalším krokem k tomu, aby si členské státy vzájemně otevřely trhy a aby se vytvořily podmínky podobné těm, které jsou na domácím trhu; vzhledem k tomu, že kontrolu zelených karet vozidel, která mají obvyklé stanoviště v jednom členském státě, při vstupu na území jiného členského státu lze zrušit dohodou mezi šesti národními kancelářemi pojistitelů, přičemž by každá národní kancelář Pojistné rozpravy 6 7

v souladu s ustanoveními národních zákonů zaručila uspokojení všech oprávněných nároků vzniklých ze škod na věci a na zdraví, které byly způsobeny na jeho území jedním z těchto vozidel, ať bylo či nebylo pojištěno; vzhledem k tomu, že taková dohoda o ručení předpokládá, že všechna motorová vozidla Společenství, která se pohybují na území Společenství, jsou pojištěna; vzhledem k tomu, že národní zákony každého členského státu by proto měly zajistit povinné pojištění vozidel pro případ občanskoprávní odpovědnosti platné na celém území Společenství; vzhledem k tomu, že takové národní zákony mohou nicméně stanovit výjimky pro určité osoby a určité typy vozidel; vzhledem k tomu, že systém stanovený touto směrnicí by se mohl rozšířit na vozidla mající obvyklé stanoviště na území kterékoli třetí země, s níž národní kanceláře šesti členských států uzavřely podobnou dohodu; přijala tuto směrnici: Článek 1 Pro účely této směrnice: 1. vozidlem se rozumí jakékoli motorové vozidlo určené k pohybu po souši, s mechanickým pohonem, nepohybující se však po kolejích, a jakékoli přípojné vozidlo, ať již připojené či nepřipojené; 2. poškozenou stranou se rozumí jakákoli osoba, která má právo na náhradu jakékoli škody na věci a na zdraví způsobené vozidly; 3. národní kanceláří pojistitelů se rozumí profesní organizace vytvořená v souladu s doporučením č. 5, přijatým 25. ledna 1949 Podvýborem pro silniční dopravu při Výboru pro vnitrozemskou dopravu Hospodářské komise Spojených národů pro Evropu a sdružující pojišťovny, které jsou v určitém státu oprávněny pojišťovat motorová vozidla pro případ občanskoprávní odpovědnosti; 4. územím, na němž má vozidlo obvyklé stanoviště se rozumí území státu, v němž je vozidlo evidováno; nebo pokud se pro určitý typ vozidla evidence nevyžaduje, ale na vozidle je umístěna pojišťovací značka nebo rozlišovací značka, která je obdobou poznávací značky, území státu, v němž pojišťovací značka nebo rozlišovací značka byly vydány; nebo pokud se pro určité typy vozidel nevyžaduje ani poznávací značka, ani pojišťovací značka ani rozlišovací značka území státu, v němž má držitel vozidla trvalé bydliště; 5. zelenou kartou se rozumí mezinárodní osvědčení o pojištění vydané jménem národní kanceláře v souladu s doporučením č. 5, přijatým 25. ledna 1949 Podvýborem pro silniční dopravu při Výboru pro vnitrozemskou dopravu Hospodářské komise Spojených národů pro Evropu. 8 Pojistné rozpravy 6

Článek 2 1. Členské státy se zdrží kontrolování pojištění pro případ občanskoprávní odpovědnosti u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu. Stejně tak se členské státy zdrží kontrolování pojištění u vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území třetího státu a vstupují na jejich území z území jiného členského státu. Členské státy však mohou provádět namátkové kontroly. 2. Pokud jde o vozidla, která mají obvyklé stanoviště na území členského státu, uplatní se ustanovení této směrnice s výjimkou článku 3 a 4: poté, co bude mezi šesti národními kancelářemi pojistitelů uzavřena dohoda, podle níž každá národní kancelář v souladu s ustanoveními vlastních národních zákonů o povinném pojištění zaručí vyřízení nároků souvisejících s nehodami, k nimž došlo na jeho území a které byly způsobeny vozidly, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu, ať už tato vozidla jsou či nejsou pojištěna; od data, které Komise stanoví poté, co v úzké spolupráci s členskými státy zjistí, že taková dohoda byla uzavřena; po dobu trvání této dohody. Článek 3 1. Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah kryté odpovědnosti a podmínky tohoto krytí se určí na základě těchto opatření. 2. Každý členský stát je povinen přijmout veškerá nezbytná opatření, aby pojistná smlouva kryla také: podle zákonů platných v ostatních členských státech jakoukoli škodu na věci a na zdraví způsobenou na území těchto států; jakoukoli škodu na věci a na zdraví, kterou utrpí příslušníci členských států během přímé cesty mezi dvěma územími, na nichž platí Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, neexistuje-li národní kancelář pojistitelů odpovědná za území, kterým projíždějí; v takovém případě bude škoda na věci a na zdraví kryta podle zákonů o povinném pojištění platných v členském státu, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště. Článek 4 Členský stát může jednat odchylně od článku 3, pokud jde o: (a) určité fyzické nebo právnické osoby, veřejné nebo soukromé; příslušný stát sestaví seznam takových osob a předá jej ostatním členským státům a Komisi. Členský stát, který takto postupuje, učiní vše potřebné, aby zajistil, že bude vyplacena náhrada za jakoukoli škodu na věci a na zdraví způsobenou na území jiných členských států vozidly, která takovým osobám patří. Zejména určí v zemi, kde Pojistné rozpravy 6 9

dojde ke škodě na věci a na zdraví, orgán nebo subjekt odpovědný za odškodnění poškozených stran v souladu se zákony toho státu v případech, kdy postup stanovený v první odrážce článku 2 odst. 2) nelze použít. O provedených opatřeních bude informovat ostatní členské státy a Komisi; (b) určité typy vozidel nebo určitá vozidla, která mají zvláštní poznávací značku; příslušný stát sestaví seznam takových typů nebo takových vozidel a předá jej ostatním členským státům a Komisi. V tom případě si ostatní členské státy zachovají právo při vstupu takového vozidla na jejich území požadovat, aby držitel takového vozidla měl platnou zelenou kartu nebo aby na hranicích uzavřel pojistnou smlouvu hraničního pojištění splňující požadavky dotyčného členského státu. Článek 5 Každý členský stát zajistí, aby, způsobí-li na jeho území nehodu vozidlo, které má obvyklé stanoviště na území jiného členského státu, národní kancelář pojistitelů aniž by tím byl dotčen závazek, o němž se hovoří v první odrážce článku 2 odst. 2), získala informace: o území, na němž má toto vozidlo obvyklé stanoviště, a o jeho poznávací značce, pokud tato existuje; pokud je to možné, o údajích o pojištění vozidla, obvykle uváděných v zelené kartě, které má k dispozici držitel vozidla, a to v rozsahu požadovaném členským státem, na jehož území má toto vozidlo obvyklé stanoviště. Každý členský stát také zajistí, aby tato kancelář sdělila tyto informace národní kanceláři pojistitelů státu, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště. Článek 6 Každý členský stát přijme veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že vozidla, která mají obvyklé stanoviště na území třetí země nebo na mimoevropském území členského státu a vstupují na území, na němž platí Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, se nebudou na jeho území používat, nejsou-li všechny škody na věci a na zdraví způsobené těmito vozidly kryty v souladu s požadavky zákonů různých členských států o povinném pojištění pro případ občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel na celém území, na němž platí Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství. Článek 7 1. Každé vozidlo, které má obvyklé stanoviště na území třetí země nebo na mimoevropském území členského státu, musí být před vstupem na území, na němž platí Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, opatřeno buď platnou 10 Pojistné rozpravy 6

zelenou kartou nebo potvrzením o hraničním pojištění, které prokazují, že vozidlo je pojištěno v souladu s článkem 6. 2. S vozidly, která mají obvyklé stanoviště ve třetí zemi, se však bude zacházet jako s vozidly, která mají obvyklé stanoviště ve Společenství, jestliže národní kanceláře všech členských států, každá zvlášť a každá podle ustanovení svých vlastních národních zákonů o povinném pojištění zaručí, že vypořádá nároky související s nehodami, ke kterým došlo na jejich území a byly způsobeny těmito vozidly. 3. Komise poté, co v úzké spolupráci s členskými státy zjistí, že závazky zmíněné v předchozím odstavci byly přijaty, stanoví od kterého data a pro které typy vozidel členské státy nebudou vyžadovat předložení dokladů uvedených v odstavci 1. Článek 8 Členské státy přijmou nejpozději do 31. prosince 1973 nezbytná opatření pro dosažení shody s touto směrnicí a budou o tom Komisi bezodkladně informovat. Článek 9 Tato směrnice je určena členským státům. V Bruselu 24. dubna 1972. Za Radu předseda G. THORN Pojistné rozpravy 6 11

DRUHÁ SMĚRNICE RADY 84/5/EEC ze dne 30. prosince 1983 O SBLIŽOVÁNÍ ZÁKONŮ ČLENSKÝCH STÁTŮ O POJIŠTĚNÍ PRO PŘÍPAD OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Z PROVOZU MOTOROVÝCH VOZIDEL Rada evropských společenství, majíc na zřeteli Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství a zejména její článek 100, majíc na zřeteli návrh Komise 1), majíc na zřeteli stanovisko Evropského parlamentu 2), majíc na zřeteli stanovisko Hospodářského a sociálního výboru 3), vzhledem k tomu, že směrnicí Rady 72/166/EEC 4), novelizovanou směrnicí 72/430/EEC 5), Rada sblížila zákony členských států o pojištění pro případ občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a vynucení povinnosti se pro případ takové odpovědnosti pojistit; vzhledem k tomu, že článek 3 směrnice 72/166/EEC zavazuje každý členský stát, aby přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním; vzhledem k tomu, že rozsah kryté odpovědnosti a podmínky tohoto krytí se určí na základě těchto opatření; vzhledem k tomu, že však i nadále existují výrazné rozdíly mezi zákony různých členských států, pokud jde o rozsah této povinnosti pojistného krytí; vzhledem k tomu, že tyto rozdíly přímo ovlivňují vytváření a fungování společného trhu; vzhledem k tomu, že zejména rozšíření povinnosti, aby pojistné krytí zahrnulo odpovědnost vyplývající ze škod na věci, je spravedlivé; vzhledem k tomu, že částky, ve vztahu k nimž je pojištění povinné, musejí v každém případě zajišťovat obětem náležité odškodnění bez ohledu na to, ve kterém členském státě k nehodě došlo; vzhledem k tomu, že je nezbytné stanovit subjekt, který zaručí, že oběť nezůstane neodškodněna v případě, kdy vozidlo, které nehodu způsobilo, není pojištěno či zjištěno; vzhledem k tomu, že je důležité stanovit bez novelizace ustanovení, aplikovaných členskými státy, pokud jde o subsidiární nebo nesubsidiární povahu odškodnění vyplácených tímto subjektem a pravidla platná pro přechod práv, že oběť takové nehody bude moci u takového subjektu jakožto prvního kontaktního místa svůj nárok uplatnit; vzhledem k tomu že členským státům by se však mělo umožnit použít určitá omezená vyloučení odpovědnosti, pokud jde o výplatu odškodnění tímto subjektem, a stanovit, že náhrada 1) OJ čís. C 24, 21. 8. 1980, str. 9 a OJ čís. C 78, 30. 3. 1982, str. 17 2) OJ čís. C 287, 9. 11. 1981, str. 44 3) OJ čís. C 138, 9. 6. 1981, str.. 15 4) OJ čís. L 103, 2. 5. 1972, str. 2 5) OJ čís. L 291, 28. 12. 1972, str. 162 12 Pojistné rozpravy 6

škody na věci, způsobené nezjištěným vozidlem, může být vzhledem k nebezpečí podvodného jednání omezena nebo vyloučena; vzhledem k tomu, že je v zájmu obětí, aby se účinky určitých výluk omezily na vztah mezi pojistitelem a osobou, která za nehodu odpovídá; vzhledem k tomu, že však členské státy mohou v případě odcizených nebo násilím získaných vozidel konkretizovat, že odškodnění zaplatí výše zmíněný subjekt; vzhledem k tomu, že ve snaze zmenšit finanční zatížení tohoto subjektu mohou členské státy stanovit určitou hranici, od níž tento subjekt poskytuje odškodnění za škody na věci, způsobené nepojištěnými vozidly nebo tam, kde to přichází v úvahu, vozidly odcizenými nebo získanými násilím; vzhledem k tomu, že rodinným příslušníkům pojištěné osoby, řidiče nebo kterékoli jiné osoby, která odpovídá, by se měla poskytnout ochrana srovnatelná s ochranou kterýchkoli jiných třetích stran, v každém případě pokud jde o škodu na zdraví; vzhledem k tomu, že odstranění kontrol pojištění je podmíněno tím, že národní kancelář pojistitelů hostitelské země kryje škody způsobené vozidly, která mají obvyklé stanoviště v jiném členském státě; vzhledem k tomu, že nejvhodnějším kritériem, jak určit, zda má vozidlo v daném členské státu obvyklé stanoviště, je, že má poznávací značku tohoto státu; vzhledem k tomu, že první odrážka článku 1 odst. 4) směrnice 72/166/EEC by se měla v tomto směru novelizovat; vzhledem k tomu, že s přihlédnutím k výchozí situaci v některých členských státech, pokud jde na jedné straně o minimální částky a na druhé straně o krytí a spoluúčasti, které budou použitelné výše uvedeným subjektem při škodě na věci, by se mělo přijmout ustanovení o přechodných opatřeních k postupné realizaci ustanovení směrnice o minimálních částkách a náhradě škody na věci tímto subjektem v těchto členských státech, přijala tuto směrnici: Článek 1 1. Pojištění, uvedené v článku 3 odst. 1) směrnice 72/166/EEC, povinně kryje jak škody na věci, tak na zdraví. 2. Aniž by se to dotýkalo jakýchkoli vyšších ručení, která členský stát může stanovit, bude každý členský stát požadovat, aby částky, na něž je pojištění povinné, činily nejméně: při škodě na zdraví 350 000 ECU, je-li pouze jedna oběť; jde-li u jedné nehody o víc než jednu oběť, násobí se tato částka počtem obětí, při škodě na věci 100 000 ECU na jednu nehodu, bez ohledu na počet obětí. Místo výše uvedených minimálních částek mohou členské státy stanovit minimální částku 500 000 ECU při škodě na zdraví, kde jde v rámci jedné nehody o víc než jednu oběť, nebo, jde-li o škodu na zdraví a na věci, minimální celkovou částku 600 000 ECU na jednu nehodu, ať jsou počet obětí či povaha škody jakékoli. 3. Pro účely této směrnice ECU znamená zúčtovací jednotku, jak ji definuje článek 1 nařízení (EEC) č. 3180/78 6). Převodní hodnota v národní měně, která se přijme pro 6) OJ čís. L 379, 30. 12. 1978, str. 1 Pojistné rozpravy 6 13

jednotlivá čtyřletá období počínaje 1. lednem prvního roku každého období, se bude rovnat převodním hodnotám ECU k poslednímu dni září předchozího roku, které jsou k dispozici, vůči všem měnám Společenství. První období začne 1. ledna 1984. 4. Každý členský stát vytvoří nebo pověří subjekt, jehož úkolem bude poskytovat odškodnění minimálně do výše povinného pojištění pro případ škod na věci nebo na zdraví způsobených neidentifikovaným vozidlem nebo vozidlem, k němuž pojistná povinnost stanovená v odstavci 1) nebyla splněna. Toto ustanovení se nikterak nedotýká práva členského státu považovat odškodnění tímto subjektem za subsidiární či nikoliv a práva stanovit, jak se budou řešit nároky mezi tímto subjektem a osobou či osobami odpovědnými za nehodu a ostatními pojistiteli či orgány sociálního zabezpečení, po nichž se žádá, aby odškodnily oběť jedné a téže nehody. Oběť může v každém případě uplatnit svůj nárok přímo vůči subjektu, který, na základě informace, kterou mu na jeho žádost oběť poskytne, bude povinen dát zdůvodněnou odpověď, pokud jde o výplatu jakéhokoli odškodnění. Členský stát však může výplatu odškodnění tímto subjektem vyloučit ve vztahu k osobám, které do vozidla, jež škodu na věci nebo na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, jestliže může tento subjekt prokázat, že věděly, že není pojištěné. Členské státy mohou výplatu odškodnění tímto subjektem omezit nebo vyloučit v případě škody na věci způsobené nezjištěným vozidlem. Pro případ škody na věci, způsobené nepojištěným vozidlem, mohou rovněž stanovit částku nepřesahující 500 ECU, za niž může odpovídat oběť. Každý členský stát dále při výplatě odškodnění tímto subjektem použije své zákony, nařízení a správní ustanovení, aniž by se to dotýkalo jakéhokoli jiného postupu pro oběť příznivějšího. Článek 2 1. Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistce vydané v souladu s článkem 3 odst. 1) směrnice 72/166/EEC, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel: osobami, které k tomu nejsou výslovně či nepřímo oprávněny, nebo osobami, které nevlastní řidičský průkaz, který by jim dovoloval příslušné vozidlo řídit, nebo osobami, porušujícími zákonem stanovené technické podmínky, týkající se stavu a bezpečnosti příslušného vozidla, bude pro účely článku 3 odst. 1) směrnice 72/166/EEC ve vztahu k nárokům třetích stran, jež byly obětmi nehody, považováno za neplatné. Ustanovení či ujednání, uvedená v první odrážce, však lze uplatnit proti osobám, které do vozidla, jež škodu na věci nebo na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly, že vozidlo bylo odcizeno. 14 Pojistné rozpravy 6

Členské státy mohou v případě nehod, k nimž dojde na jejich území ustanovení prvního pododstavce nepoužít, jestliže a nakolik může oběť obdržet náhradu utrpěné škody od orgánu sociálního zabezpečení. 2. V případě vozidel odcizených nebo získaných násilím mohou členské státy stanovit, že subjekt, vymezený v článku 1 odst. 4), vyplatí za podmínek stanovených v odstavci 1 tohoto článku, odškodnění místo pojistitele; má-li vozidlo obvyklé stanoviště v jiném členském státě, nemůže tento subjekt uplatňovat žádný nárok proti subjektu v takovém členském státě. Členské státy, které v případě odcizených nebo násilím získaných vozidel stanoví, že subjekt, uvedený v článku 1 odst. 4), vyplatí odškodnění, mohou, pokud jde o škody na věci, stanovit částku nepřevyšující 250 ECU, za níž může odpovídat oběť. Článek 3 Rodinní příslušníci pojištěného, řidiče či kterékoli jiné osoby, která podle občanského práva v případě nehody odpovídá a jejíž odpovědnost je kryta pojištěním, uvedeným v článku 1 odst. 1), nebudou v důsledku tohoto vztahu vyloučeni z pojištění, pokud jde o škody na zdraví, které sami utrpěli. Článek 4 První odrážka článku 1 /4/ směrnice 72/166/EEC se nahrazuje následovně: území státu, jehož poznávací značku vozidlo nese, nebo. Článek 5 1. Členské státy upraví své národní předpisy, aby byly v souladu s touto směrnicí, nejpozději do 31. prosince 1987. Budou o tom bezodkladně informovat Komisi. 2. Ustanovení takto novelizovaná se začnou používat nejpozději 31. prosince 1988. 3. Bez ohledu na odstavec 2: a) Řecké republice se poskytuje lhůta do 31. prosince 1995, aby zvýšila ručení na úrovně požadované článkem 1 odst. 2). Jestliže této možnosti využije, ručení musí, ve vztahu k částkám tímto článkem stanoveným, dosáhnout: více než 16 % nejpozději 31. prosince 1988; 31 % nejpozději 31. prosince 1992; b) ostatním členským státům se poskytuje lhůta do 31. prosince 1990, aby zvýšily ručení na úrovně požadované článkem 1 odst. 2). Členské státy, které této možnosti využijí, musí k datu, uvedenému v odstavci 1, zvýšit ručení minimálně o polovinu rozdílu mezi ručením účinným 1. ledna 1984 a částkami stanovenými v článku 1 odst. 2). 4. Bez ohledu na odstavec 2: a) Italská republika může stanovit, že částka stanovená v pátém pododstavci článku 1 odst. 4) bude do 31. prosince 1992 činit 1000 ECU; Pojistné rozpravy 6 15

b) Řecká republika a Irsko mohou stanovit, že: náhrada škody na věci, poskytovaná subjektem uvedeným v článku 1 odst. 4), bude do 31. prosince 1992 vyloučena; částka, uvedená v pátém pododstavci článku 1 odst. 4), a částka, uvedená ve druhém pododstavci článku 2 odst. 2), bude do 31. prosince 1995 činit 1 500 ECU. Článek 6 1. Komise předloží nejpozději do 31. prosince 1989 Radě zprávu o situaci v členských státech, které využily přechodných opatření, stanovených v článku 5 odst. 3) písm. a) a odst. 4) písm. b), a kde to přichází v úvahu, předloží návrhy, aby se ve světle vývoje tato opatření přezkoumala. 2. Komise předloží nejpozději do 31. prosince 1993 Radě zprávu o pokroku, jehož se dosáhlo při zavádění této směrnice, a kde to přichází v úvahu, předloží návrhy, zejména pokud jde o přizpůsobení částek, stanovených v článku 1 odst. 2) a odst. 4). Článek 7 Tato směrnice je určena členských státům. V Bruselu 30. prosince 1983. Za Radu předseda G. VARFIS 16 Pojistné rozpravy 6

TŘETÍ SMĚRNICE RADY 90/232/EEC ze dne 14. května 1990 O SBLIŽOVÁNÍ ZÁKONŮ ČLENSKÝCH STÁTŮ O POJIŠTĚNÍ PRO PŘÍPAD OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Z PROVOZU MOTOROVÝCH VOZIDEL Rada evropských společenství, majíc na zřeteli Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství a zejména její článek 100a, majíc na zřeteli návrh Komise 1), majíc na zřeteli stanovisko Evropského parlamentu 2), majíc na zřeteli stanovisko Hospodářského a sociálního výboru 3), vzhledem k tomu, že směrnicí 72/166/EEC 4) ve znění směrnice 84/5/EEC 5) přijala Rada ustanovení o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a vynucení povinnosti se pro případ takové odpovědnosti pojistit; vzhledem k tomu, že článek 3 směrnice 72/166/EEC zavazuje každý členský stát přijmout náležitá opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost u vozidel s obvyklým stanovištěm na jeho území je kryta pojištěním; vzhledem k tomu, že rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí by měly být určeny na základě těchto opatření; vzhledem k tomu, že směrnicí 84/5/EEC upravenou ujednáním o přístupu Španělska a Portugalska se rozdíly v úrovni a obsahu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti v jednotlivých členských státech značně zmenšily; vzhledem k tomu, že však u tohoto pojistného krytí ještě existují významné rozdíly; vzhledem k tomu, že obětem nehod motorových vozidel by mělo být zaručeno srovnatelné zacházení nezávisle na tom, ve které zemi Společenství k nehodám dojde; vzhledem k tomu, že v některých členských státech existují mezery, zejména pokud jde o povinnou pojistnou ochranu přepravovaných osob; vzhledem k tomu, že by se tyto mezery měly odstranit, aby byla chráněna tato zvláště zranitelná kategorie potenciálních obětí; vzhledem k tomu, že by se měla odstranit nejistota při aplikaci článku 3 odst. 2, první odrážka, směrnice 72/166/EEC; vzhledem k tomu, že všechny pojistky týkající se povinného pojištění motorových vozidel musí pokrývat celé území Společenství; vzhledem k tomu, že v zájmu pojištěného by každá pojistka měla navíc za jediné pojistné zaručovat krytí v každém členském státě předepsané jeho zákonem, nebo je-li 1) OJ No C 16, 20.1. 1989, str. 12 2) OJ No C 304, 4. 12. 1989, str. 41 and OJ No C 113, 7. 5. 1990 3) OJ No C159, 26.6. 1989, str. 7 4) OJ No L 103, 2. 5. 1972, str. 1 5) OJ No L 8, 11. 1. 1984, str. 17 Pojistné rozpravy 6 17