Almanach Máj pod drobnohledem Vydání dvougeneračního almanachu Máj v r. 1858 (1. května), tedy v době 10. výročí nadějné, ale nakonec poražené revoluce 1848 1849, se stalo spolu s Kyticí (1853) Karla Jaromíra Erbena a Babičkou Boženy Němcové (a vlastně i s další beletristickou tvorbou této autorky) dalším velkým mezníkem ve vývoji české literární kultury v jinak pochmurném desetiletí bachovského neoabsolutismu. Iniciátoři a organizátoři almanachu, jimiž byli především mladí, začínající literáti Jan Neruda a Vítězslav Hálek, usilovali o propojení dvou generací: nové, začínající a nadějeplné s legendami předchozích let, aby se ukázalo, že ani v atmosféře tvrdého policejního režimu se nepodařilo zlikvidovat kontinuitu české svobodomyslné kultury. Ze starší generace přispěli do almanachu především Karel Jaromír Erben (pod pseudonymem J. E. Miletínský; napsal sem pohádku Pták Ohnivák a liška Ryška), Karel Sabina (K. S.; Upomínka na K. Hynka Máchu), Božena Němcová (pod vlastním jménem; povídka Chyže pod horami), Josef Václav Frič (pseudonym M. Brodský; různé básně a povídky). Z mladých sem napsali Jan Neruda (báseň O Šimonu Lomnickém: o jihočeském básníku, jenž žil kolem r. 1600; povídka o tragické lásce), Vítězslav Hálek (básně a povídka), Karolina Světlá (umělecký pseudonym Johany Mužákové; povídka). Autoři inklinovali k realistickému stylu tvorby, jenž se v české literatuře teprve zabydloval. Přesto odkaz na romantika Máchu měl svou logiku; almanach byl dokonce uvozen básnickým věnováním začínajícím Nesmrtelné památce pěvce Máje, / Karlu Hynkovi Máchovi a. končícím slovy nás popohání / velebná i dálná cesta Tvá / zdaž marné naše za Tebou volání? Mácha se totiž stal pro májovce vzorem ve 2 nadčasových ohledech: 1. Mácha akcentoval rozpor mezi ideálem a skutečností: tento rozpor pociťovali ve společenských poměrech i realisté (vzpomeňme zejména na Dickense); 2. Mácha dospěl k výšinám evropské literární úrovně přesto lépe řečeno, právě proto, že se neustále neoháněl kategorií češství: jeho básně náležejí k vrcholům české literatury, protože se zabývají obecně lidskými otázkami právě tím se ocitají vedle tvorby Byrona nebo Heineho. Stručně shrnuto: májovci si položili za hlavní cíl vyvést českou literaturu z ghetta emancipačních zápasů a zařadit ji jako rovnocennou složku do příběhu celoevropské kultury. Pád bachovského absolutismu a společenská atmosféra 1. poloviny 60. let 19: století V letech 1859 1860 se odehrála Druhá italská válka za nezávislost. V ní Francie, Sardinské království a oddíly italských povstalců drtivě porazily Rakousko a uzmuly mu rozsáhlá území v severní Itálii. Italové se tak přiblížili svému konečnému cíli: vytvoření jednotného Italského království. Porážka způsobila zemětřesení na rakouské vnitropolitické scéně: císař František Josef I. odvolal ministra vnitra Alexandera von Bacha, čímž po 10 letech náhle skončila éra bachovského neoabsolutismu. Nečekaná změna byla následována liberalizací, jež měla Rakousko přiblížit parlamentním demokraciím západní Evropy. Císař František Josef I. vydal v r. 1860 Říjnový diplom, jímž zřídil parlament Říšskou radu a kromě ní zřídil také zemské sněmy (celkem 18) jako orgány zemské samosprávy zejména v kulturních apod. záležitostech. Následovala Únorová ústava (1861; třetí rakouská po r. 1848 a 1849): vydala ji však vláda, zajišťovala zvýhodnění šlechty v parlamentu a nebyla v ní výslovně zaručena lidská a občanská práva včetně národnostní rovnoprávnosti. Přesto na zemské úrovni byly nové poměry využity k vydatnému rozvoji kulturního života jednotlivých národů a zemí. V Praze bylo v r. 1862 na vltavském nábřeží postaveno Prozatímní divadlo jako předstupeň budoucího velmi reprezentativního Národního divadla: prvním představením se stala historická hra ze srbských dějin Král Vukašín od Vítězslava Hálka.
V r. 1862 byl založen tělovýchovný spolek Sokol (zakladatelé Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner). Sokol se stal celonárodním fenoménem a velmi přispěl k vysoké tělesné, volní i mravní síle národa, přičemž jednotlivé místní organizace ještě ve svých objektech (sokolovnách) pořádaly mnoho kulturních akcí. Vrcholným podnikem sokolů byla hromadná cvičení (sokolské slety); sokolská zdatnost se stala jedním ze zdrojů odbojové síly Čechů v obou světových válkách. Kdo se necítil na náročná tělesná cvičení nebo si k nim chtěl přidat hudební aktivity, mohl se stát členem některého z pěveckých sborů Hlahol; první vznikl r. 1861 v Praze (jedním ze sbormistrů byl Bedřich Smetana) a po jeho vzoru se objevovaly další Hlaholy v mnoha českých městech. Hlaholy působily nejprve jako sbory mužské, posléze také jako ženské a smíšené. V r. 1865 pražský světoběžník Vojta Náprstek založil na základě svých zámořských zkušeností v Praze Americký klub dam, jenž osvětovými akcemi připravoval ženy na vstup do veřejného života. Od r. 1860 se rozvíjela činnost Národní strany: formálně vznikla již r. 1848, ale jako skutečná politická strana začala pracovat až nyní; jde o nejstarší politickou stranu českých dějin. V jejím čele stála dvojice revolučních veteránů František Palacký a František Ladislav Rieger a strana prosazovala program pravicového liberalismu. Poněkud jiná atmosféra ovšem panovala v redakci stranického deníku Národní listy. Tyto noviny (jejichž název připomíná někdejší Havlíčkovy Národní noviny) založili bratři Julius a Eduard Grégrové (názorově středoví liberálové) a nejproslulejšími členy redakce se stali Jan Neruda a Vítězslav Hálek (názorově liberálové levicoví). Jan Neruda a jeho vstup do literatury: Hřbitovní kvítí Jan Neruda (1834 1891) se narodil jako jediné dítě chudým rodičům z pražské Malé Strany: jeho otec měl malý krámek a matka pracovala jako posluhovačka, mj. dělal hospodyni francouzskému přirodovědci Joachimu Barrandovi, který okolí Prahy proslavil jako zkamenělou kroniku evropských prvohor. Jan Neruda se s Barrandem léta stýkal a patrně i od něj získal svou celoživotní náklonnost k přírodním vědám. Studoval na českém pražském Akademickém gymnasiu a nedokončil vysokoškolská studia práv a filosofie. Velmi brzy se začal živit jako novinář a stal se jedním z nejvýznamnějších českých žurnalistů vůbec. V r. 1857 vyšla jeho první básnická sbírka Hřbitovní kvítí a r. 1858 byl jedním z organizátorů i autorů almanachu Máj (v názvu sbírky i sborníku snadno odhalíme máchovskou inspiraci). Neruda již od počátku vnášel do české literatury novou, životnější atmosféru. Měl vnímání bystrého pozorovatele i vyjadřování vtipného glosátora. V tom obojím připomínal Havlíčka, nadto však disponoval náročnější metaforičností a prostorem k obsáhlejší tvorbě. Abychom to názorně pochopili, podívejme se nejprve na ukázku přednerudovské, oficiální poezie. Autorem je Jan Pravoslav Koubek, někdejší Jungmannův žák i revolucionář z osmačtyřicátého roku; stal se oblíbeným, všestranně vzdělaným profesorem češtiny na pražské univerzitě. Celý život však zůstal pod vlivem preromantických schémat a jako básník působil dojmem hlasatele minulých časů. V jeho básni napsané r. 1854 u příležitosti svatby císaře Františka Josefa I. s bavorskou princeznou Alžbětou (řečenou Sissy) se dočteme i toto: Hleďme na královskou naši Prahu, Jak se ona celá raduje, Že teď k manželskému kráčí blahu Král, Jejž věrný národ miluje, Slavná Praha, hlava české vlasti, Krále jarého se těší slasti.
Neruda později nazval tuto éru časem zaživa pohřbených a v Hřbitovním kvítí (1857) přišel se zcela jiným pohledem na skutečnost: 44 Na vršíku dům stál bláznů panna tudy chodila, chytili ji, aby bláznům k vůli leccos rodila. Na stůl si ji posadili, pod sklenici vklopili, aby pěkně přibývala, notně pod ní topili. Panna arci churavěla, panna arci skonala; radost tu však blázni měli, pannou že jim zůstala. Bravo, páni literáti! dejte pozor na ženské, byť i písemnictví pošlo, jen když bude panenské! Nerudovy Knihy veršů: realismus otvírá nová témata Kolem r. 1860 Jan Neruda napsal několik úspěšných veseloher, ale brzy tento žánr opustil a soustředil se na žurnalistickou práci a básnickou tvorbu. Stal se veřejně známým kritickým pozorovatelem i komentátorem společenských poměrů. Jeho hlavním beletristickým dílem ze 60. let je básnická sbírka Knihy veršů: vyšla r. 1868, ale zahrnuje tvorbu z celého předchozího desetiletí. Dělí se na 3 tematicky odlišné oddíly: Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených, Kniha veršů časových a příležitých. Můžeme říci, že Nerudovy Knihy veršů se staly celistvým básnickým portrétem českého člověka a jeho světa v tehdejší době; jedná se o první takto široce založenou básnickou knihu v české literatuře. Reprezentativním a dodnes citovaným příkladem jejího obsahu mohou být básně Dědova mísa a Před fortnou milosrdných: Neruda v nich na příbězích blízkých žánru sociální balady ukazuje, jak rodiny ze středostavovského prostředí podléhají pracovním a společenským tlakům a jak tím destruují vztahy se svými nejbližšími, zejména s prarodičovskou generací. Mnohé básně sbírky jsou ovšem laděny intimněji: Nerudovo velké téma představují ženy jeho matka a jeho lásky, které ale nikdy z různých důvodů nedošly naplnění. Národní listy a nerudovská žurnalistika Národní listy vynikaly zpravodajstvím i publicistikou analytickou (zejména divadelními recenzemi) a beletristickou (zejména fejetony). Jan Neruda pracoval ve zdejší redakci 26 let (1865 1891). Stal se zakladatelem českého fejetonu a působil také jako respektovaný divadelní kritik. Ve stejné době jako Neruda nastoupil do redakce Národních listů jeho přítel Vítězslav Hálek. Fejeton je duchaplný článek o některém rysu současného života, bývá úvahový nebo příběhový, vyniká pointou. Neruda své fejetony často podepisoval jen trojúhelníkem Δ (některé Nerudovy fejetony: Kam s ním? nejslavnější Nerudův fejeton, na příkladu starého slamníku o tom, jak ve zbyrokratizovaném velkoměstě nemůžete zlikvidovat domovní odpad), O té parolodi, Jsou-li andělé ženy?). V letech 1868 1877 působil v redakci Národních listů Jakub Arbes (1840 1914). Přátelil se s Nerudou a byl mu blízký i stylem své tvorby. Nevyhýbal se tvrdé politické kritice tehdejšího režimu. Do literatury se zapsal jako tvůrce žánru romaneto (prózy s tajemstvím).
Krize české politiky i společenské atmosféry po r. 1867 V rámci revoluční vlny kolem r. 1870 došlo ke sjednocení Itálie (1861 1871) a sjednocení Německa (1871). Itálie se sjednotila vítěznými boji proti Rakousku, Francii aj. pod vedením Sardinie, již vydatně podpořily lidové ozbrojené oddíly Giuseppa Garibaldiho. Italské království bylo demokratickou konstituční monarchií. Sjednocení Německa vedlo Prusko. Zvolilo cestu krátkých preventivních válek proti potenciálním odpůrcům jednotného Německa: Prusové v r. 1864 porazili Dánsko, v r. 1866 Rakousko a v letech 1870 1871 Francii. Tak vzniklo (1871) Německé císařství: postabsolutistický stát se silnými militaristickými a nacionalistickými rysy. Pro České země byla Prusko-rakouská válka 1866 velkým traumatem: většina konfliktu se odehrávala v Čechách (včetně klíčové rakouské porážky u Hradce Králové). V období kolem Prusko-rakouské války česká politika, vedená Františkem Palackým, vyjádřila vstřícnost vůči zachování habsburské monarchie jako ochrany před Německem: požadovala ovšem její federalizační přeměnu ve stát rovnoprávných národů. Naproti tomu Maďaři stupňovali své požadavky až k vizi nezávislých Uher spojených s Vídní jen personální unií. Rakouská vláda se maďarského postupu zalekla a v r. 1867 vydala Prosincovou ústavu (čtvrtou rakouskou). Ústava zaváděla demokracii majetného bílého muže, ale ponechávala národnostní diskriminaci Slovanů. Proměnila habsburskou říši podle zásady dualismu na Rakousko-Uhersko: stát se rozdělil na část západní (s dominancí rakouských Němců) a východní (s dominancí Maďarů). Obě oblasti měly společnou pouze osobu panovníka, zahraniční politiku, vojenství a měnu. Ve všem ostatním byly na sobě nezávislé: zejména v hospodářské, vzdělávací i kulturní politice, včetně zákonodárné činnosti v těchto oblastech. České požadavky byly zcela ignorovány, pravomoci zemských sněmů českého, moravského a slezského byly nicotné. To vyvolalo silnou krizi celé české politiky. Situace hluboce zasáhla českou veřejnost: v letech 1868 1871 se po Českých zemích konaly mohutné demonstrace (tábory lidu). Tento vývoj ovlivnil i generaci májovců. Objevila se otázka, zda opravdu již nastal čas nahradit náměty českého národního zápasu tématy všelidskými. Májovci se tu ocitli se svým programem europeizace české literární kultury před zajímavým dilematem. Nerudův dvojitý comeback: Písně kosmické a Povídky malostranské Jan Neruda vydal další knihy až deset let po Knihách veršů, v r. 1878. Sbírka Písně kosmické se stala jednou z nejpopulárnějších básnických knih v celých dějinách české poezie. Neruda tu spojil dva tematické okruhy: a) dobový zájem o astronomii, vyvolaný některými tehdejšími přírodovědnými objevy, popularizací hvězdářství (knihy francouzského astronoma Camille [kamij] Flammariona) a díla vědeckofantastické literatury (Francouz Jules Verne [žil vern]: Okolo Měsíce aj.); b) úžas moderního člověka před otevřeným prostorem vesmíru, vědomí dosud nepatrných lidských možností pro poznání nebeských těles či dějů, ale zároveň důvěra v budoucí úspěchy v tomto směru (nebe skrývá tajemství v oboru vědy, nikoli již ve sféře transcendentna či mystiky). Ve spojení obou těchto tematických okruhů se Nerudovi podařilo obratně zkombinovat obecná očekávání veřejnosti s vlastním májovským náhledem na roli literatury: v Písních kosmických je český člověk přirozenou součástí světového lidstva a je jasné, že pro poznání přírody musí být osvobozen nejen ve smyslu badatelském, ale i politickém, národním a všelidském (Jak lvové bijem o mříže ), byť i zde si najde prostor pro satiru (Seděly žáby v kaluži)
Povídky malostranské jsou soubor 13 povídek z pražské čtvrti Malá Strana, kde se Neruda narodil a kde prožil podstatnou část života (nejobsáhlejší jsou povídka první Týden v tichém domě a poslední Figurky). Autor tu vytváří základní dílo českého městského realismu. Je pečlivý v místopise, postavy líčí s citem pro typizační drobnokresbu, seznamujeme se se všemi tamějšími sociálními vrstvami i profesními skupinami stejně jako s celkovou atmosférou. Ovšem i tady Neruda spojuje zápletky, které jako by se mohly odehrát kdekoli, se zřetelem k českému národnímu osudu. Malá Strana, která kdysi vznikla a rozvíjela se jako zázemí královského Pražského hradu, byla v Nerudově době polovenkovskou lokalitou zašlé slávy. Pochmurná rozuzlení některých příběhů (Přivedla žebráka na mizinu, Doktor Kazisvět, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku) vyplývají z uzavřenosti Malostraňáků před velkým světem jen v takových podmínkách vstřícná sousedskost ustupuje pomluvám, závisti a zášti (porovnejme s Tylovou tvorbou: tam má malý český domov zcela jinou, neboť spásnou povahu). Poslední tvůrčí období Jana Nerudy: vliv novoromantismu V 80. letech 19. století se také v české společnosti vůdčí estetický vkus spojoval s uměleckými tendencemi, jež se často označují jako novoromantismus. Jedná se o přechodový sloh založený na využívání některých romantických motivů ve snaze pohnout veřejnost k přijímání žádoucích ušlechtilých vzorů a k aktivnímu úsilí o svobodu jednotlivce i národa. Novoromantické náměty vycházejí z historie, mytologie a z exotických scenérií. Neruda se ve své poslední dodnes populární básnické sbírce Balady a romance (1883) přimknul k novoromantické poetice. Náměty čerpá ze zlidovělých mýtů včetně křesťanského (Balada pašijová) a pověstí (Balada česká o rytíři Janu Palečkovi), ale také z četby historické (Romance o Karlu IV.) a dobrodružné (Romance helgolandská). Tématem je osudová propojenost člověka s rodinou, obcí, církví, národem. Posmrtně vyšly poslední Nerudovy básně ve sbírce Zpěvy páteční (1896): nejznámější z nich jsou patetické Moje barva červená a bílá, Ve lví stopě, Jen dál!, v nichž ovšem Neruda uplatnil některé motivy i postupy ze svých předchozích sbírek.