Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) zvláštní úprava končetin dlouhé nohy se sudým počtem prstů, z nichž obvykle 3. a 4. bývají nejdelší a nejsilnější nesou celou hmotnost těla jsou opatřeny kopyty či kopýtky (vznikla přeměnou drápů) slouží k ochraně prstů při pohybu na tvrdém podkladu 2. a 5. prst zakrňují, posouvají se nahoru nebo do stran, zvířata na ně nenašlapují nebo jen částečně mohou být také zakončeny kopýtky (paspárky) 1. prst zcela vymizel

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) většina sudokopytníků jsou výluční býložravci podle způsobu zpracování potravy se dělí na 2 podřády přežvýkavci (Ruminantia) a nepřežvýkavci (Nonruminantia) přežvýkavci mají složitější stavbu trávicího ústrojí 4 oddíly žaludku potrava se shromažďuje v bachoru, z něhož se v době klidu vrací přes čepec zpět do tlamy po důkladném rozmělnění přechází do knihy vlastní trávení začíná ve slezu a střevě na trávení se podílejí bakterie rozkládající jinak těžko stravitelnou celulózu

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) u přežvýkavců došlo ke zjednodušení chrupu na úkor jeho zesílení vymizely řezáky, zpravidla i špičáky v horní čelisti mohutné stoličky s širokými žvýkacími plochami s podélnými lištami ze skloviny nepřežvýkavci (u nás prasata) mají jednoduchý žaludek a úplný chrup s hrbolkatým povrchem stoliček (všežravý způsob obživy)

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) charakteristickým znakem řádu jsou parohy a rohy parohy jsou kostěné útvary vyrůstající samcům na pučnicových výběžcích kosti čelní a každoročně se obnovují zpočátku je paroh měkký, obalený plstěnou kůží (tzv. lýčím) a po určité době zkostnatí po říji parohy odpadnou přeruší se jejich spojení s pučnicí

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) rohy jsou kožní deriváty rohy tvořené rohovinou, která v několika vrstvách obaluje rohový výrůstek kosti čelní roh postupně dorůstá, je trvalým útvarem rychlost růstu odpovídá mimo jiné i potravním podmínkám a při střídání ročních období vznikají tzv. vruby přibližné určování věku rohy často u obou pohlaví, u samic bývají menší

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) většinou sociálně žijící zvířata velikost stád dána počtem samic a mláďat dospělí samci obvykle samotářští nebo tvoří menší tlupy společenská hierarchie ve stádech, vyplývá z věku i tělesné vyspělosti, je založena na hlavním principu respektování vedoucího samce nebo samice

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) k dorozumívání kromě zrakových a sluchových podnětů slouží i pachové signály i ze žláz mezi kopýtky mláďata kopytníků po narození dokonale vyvinutá, záhy po narození se samostatně pohybují a následují matku poměrně dlouho jsou ale kojena na našem území 1 zástupce nepřežvýkavců a 8 druhů přežvýkavců 2 druhy u nás řadíme mezi vyhubené (pratur, zubr evropský)

Pratur Heckův skot

Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) čeleď: Prasatovití (Suidae) čeleď: Jelenovití (Cervidae) čeleď: Turovití (Bovidae)

Prasatovití (Suidae) robustní tělo, krátké nohy velká hlava protažená v rypák, malé oči zejména u samců nápadně zvětšené špičáky vyrůstající v podobě obloukovitých klů samice má 5 párů mléčných bradavek u nás 1 druh

Prase divoké (Sus scrofa) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: PRASATOVITÍ (Suidae) samec - kňour, samice - bachyně, mláďata selata je rozšířeno téměř v celé Evropě; chybí jen ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích vyskytuje se v teplých a lesnatých částech Asie a v S Africe do 2. světové války byla černá u nás téměř jen oborní zvěří, poté se dostala i do volnosti a díky vysoké reprodukční schopnosti se značně rozmnožila

Prase divoké (Sus scrofa) dnes žije prakticky všude od nížin po horní hranici lesa lužní lesy a lesy sousedící s polními kulturami (zejména lesy smíšené a listnaté s příměsí BK a DB) všežravec žaludy, bukvice, kaštany, obiloviny (oves, kukuřice), okopaniny, kořeny bylin, hmyz, obojživelníci, hlodavci, mláďata ptáků, násada, mršiny

Místa s bahnisky, kde se kaliští (bahno zaschne na osinách, otírá se o stromy, na nichž vznikají malovánky (otěrky)

Prase divoké (Sus scrofa) délka těla 110-150 cm, ocas (pírko) 15-25 cm, v kohoutku 85-95 cm velké rozdíly ve váze (někteří dospělí jedinci váží sotva 150 kg, jiní přes 300 kg) zimní srst tmavohnědá až černá; konečky štětin světlejší, v letním období převládá šedohnědá barva, někdy s rezavějšími tóny barevné odchylky nebo skvrny (většinou výsledek zkřížení s domácími prasaty)

Protáhlá hlava s pohyblivým rypákem, jehož oporou je rypáková kost

Prase divoké (Sus scrofa) vrchní strana těla je pokrytá tuhými štětinami, osinami, na konci rozdvojenými (tvoří na hřbetě tzv. hřeben), pod nimi je v zimě hustá vlna letní srst je krátká a téměř bez vlny černé pírko je dosti dlouhé, ukončené chvostkem z dlouhých černých chlupů

Selata mají na tmavohnědém podkladu světle žluté podélné pruhy (ztrácí se do první podzimní výměny srsti, kdy dorůstají tmavé štětiny)

Prase divoké (Sus scrofa) trvalý chrup (44 zubů) je dokončen ve stáří 21-24 měsíců špičáky kňoura v horní čelisti klektáky, ve spodní čelisti páráky dohromady se nazývají zbraně špičáky bachyně se zvlášť nepojmenovávají souhrnně se nazývají háky

Prase divoké (Sus scrofa) žije v různě organizovaných tlupách základem rodu je tlupa vedená silnou bachyní, se kterou chodí její selata a dcery ve věku lončáků počátkem léta se často spojuje několik vodících bachyní do společných velkých tlup odstřelení vodící bachyně počátkem zimy nemá negativní vliv na vývoj selat odstřel vedoucí bachyně je nevhodný, neboť vede k destrukci tlupy a jejímu rozpadu

Prase divoké (Sus scrofa) kontaktní tvor často vyhledává dotyk a ostatními (společně spí, drbou se, vzájemně se čistí) starší kňouři vytvářejí někdy samostatné, méně početné tlupy samotářský život vedou pouze staří kňouři

Prase divoké (Sus scrofa) k samičí zvěři se připojují pouze v době chrutí převážně noční zvěř, přes den zalehlá v hustých úkrytech; za potravou vychází až pozdě večer a do zálehů se vrací za rozbřesku potravu získává převážně rytím nejednotná doba chrutí - hlavní období v listopadu a prosinci, ale bachyně může být oplodněna v kteroukoli jarní nebo letní dobu stejně staří kňouři mezi sebou bojují

Prase divoké (Sus scrofa) chrutí se zpravidla účastní kusy starší jednoho roku, ale výjimkou nejsou ani letošáci, zejména bachyňky (je li narušena věková skladba populace) bachyně bývá březí 108-120 dní, selata jsou kladena (metána) zejména v březnu počet selat v jednom vrhu se pohybuje od 2 do 10 i více kusů (starší bachyně mívají více selat) bachyně cca 14 dnů pečuje o selata v zálehu vystlaném mechem a suchou travou

Prase divoké (Sus scrofa) selata opouštějí s bachyní záleh, ještě asi 2 měsíce jsou kojena po odstavení se s bachyní zdržují do příštího metání, pak je od sebe bachyně odhání tělesně dospívají ve 3.-4. roce, mnohem později, než dosáhnou pohlavní dospělosti (kňourek je pohlavně dospělý v 8.-11. měsíci, bachyňka v 6.-8. měsíci) vytrvalý rychlý běžec, dobře plave v mírném poklusu během noci urazí až 40 km výborný čich a sluch, slabší zrak v zajetí se dožívá 15-20 let predátorem prasete je u nás rys a vlk

Prase divoké (Sus scrofa)

Stopa prasete divokého

Jelenovití (Cervidae) pohlavní dvojtvárnost samci nosí parohy a jsou větší dlouhé štíhlé nohy krátký nebo chybějící ocas samice 2 páry mléčných bradavek

Srnec obecný (Capreolus capreolus) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli je u nás původní zvěří hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající především dvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny žije teritoriálním způsobem života (obývá v rámci svého sociálního uspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu) pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu větší bezpečnosti shlukuje do stád 10-100 jedinců, která se potulují po polích vede je nejčastěji starší samice leckde tomuto způsobu přivykl celoročně, jinde se společenstva rozpadají zjara

Srnec obecný (Capreolus capreolus) s nástupem vegetace se rozchází na svá teritoria velikost teritoria je dána potravními možnostmi a autoregulační systémy v populaci nedovolí její přemnožení, jako je například možné u jelení zvěře, která je schopna zničit biotop u teritoriálních druhů dochází při neúměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení, po vyrovnání počtu jedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci

Srnec obecný (Capreolus capreolus) běhy dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy delší než přední - daleké i vysoké skoky hlava krátká, kuželovitá, světla velká a tmavá, slecha poměrně dlouhá srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží

Srnec obecný (Capreolus capreolus) tělo není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou obtížně se pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, dobře plave v létě je tělo kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí (individuální barevné odstíny, jako plavožluté, zlatožluté, světle červené, tmavě červené až šedočervené)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) v zimním období je zbarvení méně výrazné, převládá šedohnědá barva zimní srst je delší, hustší a hrubší, má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst (izolační obal) srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá s bílými - žlutobílými okrouhlými skvrnami (po měsíci pozvolna mizí a asi ve 2 měsících se ztratí docela)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) dvakrát do roka mění srst přebarvuje na jaře a na podzim línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou jarní přebarvování probíhá od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října (mladá zvěř přebarvuje dříve)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm váha 20-32 kg srny mají vážit o 5-10 % méně srnci ze západní části Ruska 28-30 kg a srnci ze severního Švédska 25-35 kg

Srnec obecný (Capreolus capreolus) ve vegetačním období spásá dvouděložné byliny, listy a letorosty listnáčů v zimě okusuje letorosty, pupeny, staré listy, maliní, ostružiní celkem spásá okolo 100 druhů, přičemž traviny spásá velmi omezeně denní spotřeba potravy se v závislosti na pohlaví, hmotnosti a roční době, pohybuje od 3,5 do 5,5 kg zelené hmoty

Srnec obecný (Capreolus capreolus) odpovídá to relativně malému bachoru, který dosahuje u srnčí zvěře 3-6 litrů v závislosti na roční době, hmotnosti a pohlaví pastevní cyklus ve vegetačním období nejméně 12x denně, v zimním období maximálně 7x denně

Srnec obecný (Capreolus capreolus) zjara samci vytloukají paroží a osamostatňují se bekavým hlasem varuje před nebezpečím i soka před vstupem do teritoria hranice teritoria značí výměšky několika typů pachových žláz k vlastní říji dochází v létě a od října do listopadu samci shazují paroží utajená březost 40-41 týdnů, vlastní vývoj zárodku trvá asi polovinu doby někdy dojde k náhradní říji v listopadu a prosinci klidové stadium odpadá 1-2 mláďata se rodí na přelomu května a června matku následují po dvou týdnech, mateř.mlékem se přikrmují až do zimy pohlavně dospívají ve 2. roce

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

Jelen lesní (Cervus elaphus) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) vývoj předchůdců jelení zvěře - střední Asie (odtud se rozšiřovala na východ a na západ) rod jelenů se rozšířil po celé Evropě, v Asii a Severní Americe v Evropě je hl. představitelem jelenů jelen lesní, v Asii jelen maral a v Severní Americe jelen wapiti

Jelen lesní (Cervus elaphus) nejpočetnější stavy jelení zvěře v Evropě jsou dnes na území bývalé Jugoslávie, v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, České republice, Slovenské republice a Polsku je původní středoevropskou zvěří a vyskytuje se již od pradávna na celém našem území nejvhodnějším životním prostředím jsou rozsáhlé komplexy smíšených lesů obklopené pastvinami

Jelen lesní (Cervus elaphus) žije převážně v horských oblastech našeho státu nejpočetnější stavy: Šumava, Krkonoše, Jeseníky Třeboňsko, Písecko, Brdy, Křivoklátsko, lesnaté části jižní Moravy a lužní lesy kolem řek Moravy a Dyje podmínkou je celoroční dostatek vody a příležitost ke kalištění jelení zvěři se říká zvěř vysoká, nebo jenom vysoká (někdy se mluví též o zvěři červené a o zvěři královské nebo ušlechtilé

Jelen lesní (Cervus elaphus) přebarvuje dvakrát v roce (zimní, delší, hustší a teplejší srst vyměňuje za kratší, řidší, letní srst a naopak) jarní přebarvování probíhá od konce dubna do začátku června a podzimní přebarvování od září do října (starší zvěř obojího pohlaví ukončuje přebarvování později než mladá zvěř) v letní srsti převládá červenohnědá, v zimní srsti šedohnědá barva (u jelena s tmavou hřívou)

Jelen lesní (Cervus elaphus) nejtmavěji bývá zbarven hřbet a vnější strany běhů, nejsvětleji břicho a vnitřní strany běhů váha a výška kolísá (závisí na věku a tělesné vyspělosti zvěře, zda jde o samce či samici, na individuální dispozici jedinců a na lokalitě, z které zvěř pochází) 80-250 kg délka těla 190-245 cm a výška v kohoutku 120-150 cm

Jelen lesní (Cervus elaphus) kolouši mají výrazné bílé skvrny ztrácejí je na podzim při první výměně srsti

Jelen lesní (Cervus elaphus) potrava: travní a bylinná složka, listy a výhony dřevin (přednost dává listnáčům), plody a semena lesních dřevin, hlízy, plodnice hub, kůra k úplnému naplnění žaludku potřebuje jelen cca 16 kg a laň 11 kg čerstvé zelené hmoty

Jelen lesní (Cervus elaphus) pastevní cyklus je dán kapacitou předžaludků, specializací bakterií a nálevníků a relativně dlouhou dobou zpracování přijaté paše významnou roli hraje též klid v honitbě v letním období se paství nejméně 5x denně, přičemž ranní a večerní periody jsou nejdelší v zimě přibližně 3x denně

Jelen lesní (Cervus elaphus) typický stádový druh, kde základ populace tvoří mateřské stádo složené z vedoucí a zároveň vodící laně a jejích několika dcer a vnuček do stáří přibližně 4 let s jejich kolouchy odstřel vedoucí laně je hrubou chybou, která způsobí rozpad rodinného stáda a chaotické chování osiřelých kusů samotářsky žijí nemocné a velmi staré kusy

Jelen lesní (Cervus elaphus) říje začíná v polovině září a trvá do poloviny října (počátek a délku ovlivňuje říjnost laní) před říjí jelení zvěř přechází na říjiště (často vzdálená), hlavní jelen svádí říjné laně dohromady a hájí je před soky počet laní u jelena závisí na poměru pohlaví a početnosti zvěře (nejčastěji 2-8)

Jelen lesní (Cervus elaphus) říjištím zůstávají laně věrné (nepříliš zarostlé paseky, řídké porosty, volná prostranství) za jasných a chladných nocí se jeleni ozývají troubením říje je rušná, halasná při teplém nebo deštivém počasí je říje tichá jeleni se ozývají zřídka průběh říje závisí i na poměru pohlaví (při větším počtu bývá říje tichá) jeleni pokládají laně podle toho, jak postupně přicházejí do říje

Jelen lesní (Cervus elaphus) je-li počet jelenů a laní shodný, obcházejí mladí (2-4letí) jeleni kolem říjiště (boční jeleni ministranti, krejčíci) a jsou od laní odbíjeni hlavním jelenem hl. jelen se během říje téměř nepaství, pouze pije vodu, častěji se kaliští (ztratí i 30-40 kg) boční jeleni hubnou méně laň je těžká 33-34 týdnů, koncem května a v červnu klade 1 koloucha, kterého 6-8 týdnů kojí poté začíná přijímat rostlinnou potravu, ale je stále kojen (asi do listopadu)

Jelen lesní (Cervus elaphus)

Stopa jelena lesního

http://www.youtube.com/watch?v=3aswg SB1vMg

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) pravlastí je S Amerika vysazen byl na Novém Zélandu, Kubě a různých oblastech Evropy (dobře se aklimatizoval ve Finsku) k nám byl poprvé dovezen v pol. 19.st. na dobříšské panství Colloredo-Mansfeldů do obory Královská Stolice dnes v Brdech, na Jičínsku, Benešovsku, Zlínsku, Prostějovsku aj.

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) jeho většímu rozšíření u nás pravděpodobně brání potravní konkurence ostatních jelenovitých zdržuje se v lesích, optimální je krajina prostoupená poli a loukami, kam vychází od jara do podzimu za potravou v zimě spíše uvnitř porostů, kde okusuje pupeny, větve, kořeny a sbírá lesní plody

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) pastevní cyklus - v letním období bere paši přibližně 10x denně a v zimě asi 5x denně jelenci žijí teritoriálním způsobem života podobně jako srnčí zvěř základní jednotkou je mateřské stádo tvořené laní, letošními kolouchy a loňskými laňkami

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) je útlý, má dlouhý krk a dlouhou hlavu košíčkovitý tvar paroží se 4 i více nahoru směřujícími výsadami v kohoutku měří 90-105 cm, délka těla130-150 cm, slecha jsou vysoká 15 cm a kelka je dlouhá až 30 cm 40-100 kg

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) bíle je zbarvena spodní strana dolní čelisti, hrdlo, vnitřní strany běhů, břicho a typická skvrna v dolním koutku slecha v létě jsou stejnoměrně žlutočervení, na hřbetě tmavší, v bocích světlejší

Zimní srst je šedohnědá.

Při úprku míří kelka kolmo vzhůru a zvětšuje tak podstatně bílou "varovnou" plochu obřitku

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) kelka je nahoře tmavohnědá s černým tónem, po stranách a dole jasně bílá hlava tmavší, brada je ozdobena příčným černým páskem mláďata tmavohnědá, bíle nebo žlutobíle skvrnitá říje probíhá převážně v listopadu, někdy ještě v prosinci na rozdíl od většiny jiných jelenovitých bojují spíše symbolicky po vyjasnění sociálního postavení se samci obvykle začnou pastvit

JELENEC BĚLOOCASÝ (Odocoileus virginianus) starší jelenci říjí dříve než mladší zvěř laň je plná 26-28 týdnů, klade v květnu až v červnu poprvé většinou 1 mládě, později zpravidla 2, někdy i 3 mláďata matka se stará o mláďata pečlivě, kojí je až do pozdního podzimu teritoriální druh, tvoří rodinná stáda, která obývají určitá území (velikost závislá na úživnosti honitby) lze je přirovnat z hlediska způsobu života k naší domácí srnčí zvěři jsou dobrými plavci, do vody vstupují dobrovolně, aby se chránili před hmyzem

JELEN SIKA (Cervus nippon) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae) u nás sika ve 2 poddruzích sika japonský (C. nippon nippon) a sika Dybowského (C. nippon dybowskii) původní vlastí siky japonského jsou japonské ostrovy Hondo a Hokkai původní vlastí siky Dybowského Korea, severovýchodní Čína a některé části východní Sibiře křížení mezi oběma poddruhy v našich volných honitbách převládá sika japonský dorůstá velikosti slabého jelena lesního zbarvením se podobá daňčí zvěři, zvláště letním šatem

JELEN SIKA (Cervus nippon)

JELEN SIKA (Cervus nippon) původně chován pouze v oborách a parcích, ale velmi dobře se aklimatizoval i ve volných honitbách u nás ve volnosti ve 2 hlavních oblastech a) západočeská populace mezi Manětínskem, Touškovem a Teplou, odkud proniká do Krušných hor, Slavkovského a Českého lesa a západního Pošumaví b) populace na Moravě mezi Zábřehem, Litovlí a Svitavami dále se sika v menší míře vyskytuje např. na Českomoravské vrchovině, Mladoboleslavsku, Rakovnicku a Přibramsku

JELEN SIKA (Cervus nippon) v kohoutku měří 81-86 cm a dlouhý bývá asi 120 cm jelen váží kolem 55 kg a laň kolem 45 kg srst červenohnědá, v létě posetá bílými skvrnami uspořádanými do podélných řad

JELEN SIKA (Cervus nippon) v zimním šatě převládá jednobarevný tmavohnědý až šedohnědý tón, skvrnění nebývá tak výrazné nebo chybí

JELEN SIKA (Cervus nippon) sika má velký bílý obřitek, po stranách a nahoře skoro černě lemovaný hlava a krk jsou jednobarevné a shodují se se základní barvou těla na hřbetě je typický černý pruh sahající až na konec kelky typické pro siku je také bílé zbarvení horního a spodního pysku, které se jasně odráží od černé špičky větrníku bílý je také spodek kelky

JELEN SIKA (Cervus nippon) jednoduché paroží zpravidla po 4 výsadách menší sika japonský má paroží s max. 4 výsadami větší sika Dybowského má paroží s více výsadami, někdy vytváří i korunu zhruba v 10 měsících začínají samcům růst první nevětvené parohy v místech společného výskytu se také kříží s jelenem lesním nenáročný druh, přizpůsobí se různým podmínkám listnaté lesy parkového typu do 500 m n.m., ale žije i v jehličnatých lesích vrchovin a hor poměrně nesnášenlivý, ze stanovišť vyhání jiné kopytnatce zejména daňky a srnce

JELEN SIKA (Cervus nippon) doba říje, za které se jeleni ozývají dlouhým a dosti pronikavým pískáním, probíhá ke konci října až v listopadu samec se páří se 3-4 samicemi laně jsou plné 30-32 týdnů a kladou převážně v květnu a červnu po jednom kolouchu, vzácně dvou matka kojí koloucha 3-4 měsíce mladá zvěř se osamostatňuje asi ke konci prvního roku života a pohlavně dospívá přibližně ve 2.-3. života zvěř poměrně skromná, v pastvě nevybíravá, patří do skupiny tzv. spásačů trav s vysokým obsahem hrubé vlákniny, pastevní cyklus ve vegetační době nejméně 4x denně a v zimním období přibližně 2x denně

Poškozování jehličnatých monokultur je nouzovým pokrýváním potřebného objemu hrubé vlákniny v potravě, v důsledku znemožnění pravidelné pastvy na travních porostech.

JELEN SIKA (Cervus nippon)

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae)

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) oblast výskytu začíná v Polsku a zabírá území všech evropských severských zemí, území Sibiře a lesnaté části Asie až po severní stromovou hranici u nás na Jindřichohradecku, okolí Lipna a Nymbursku migrující zvířata, mohou být zastižena kdekoliv, kde je více lesů náš největší savec v dospělosti velikosti koně tělo dlouhé 200-290 cm a kelka asi 10 cm samci jsou v kohoutku vysocí 180-210 cm a váží 320-450 kg samice jsou vysoké 150-170 cm a jejich váha se pohybuje od 275 do 375 kg široká a roztažitelná kopyta umožňují pohyb v bažinatém terénu

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) zbarvení tmavohnědé, šedé až černé se světlou lysinou na hlavě a bělošedými končetinami parohy dospělého losa mohou mít buď bidlovitý, nebo lopatovitý charakter u bidlovitého typu vyrůstají z krátké lodyhy dlouhé prsty, kdežto u lopatovitého typu paroží vyrůstá z lodyhy lopata trojúhelníkového tvaru a z ní teprve vyrůstají výčnělky prsty nejvhodnější životní prostředí losů jsou rozsáhlé lesy prostoupené jezery, rašeliništi a močály v nížinách a pahorkatinách pohybuje se rychle a je velmi vytrvalý

U nás žijící losi mívají bidlovitý tvar paroží.

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) s výjimkou samic s mláďaty vede přes léto samotářský způsob života teprve na podzim se spojuje do menších stád od 3 do 10 zvířat koncem léta a na podzim podniká až stokilometrové potulky aktivní hlavně po východu a před západem slunce v hustěji obydlených oblastech noční aktivita typický okusovač - vyhledává hlavně tzv. měkké listnáče (vrby a topoly, břízy, olše, jasany, různé keře a vřes) listy, výhonky, větve, kůra vodní a vlhkomilné rostliny (hledá je i pod vodou) denní spotřeba potravy 10-30 kg pastevní cyklus v letním období se paství asi 10x denně a v zimě přibližně 5x denně

LOS EVROPSKÝ (Alces alces) říje losů probíhá podle geografické polohy od srpna do října (příp. listopadu) trvá asi 4 týdny samci svádějí o samice urputné souboje a vydávají se za nimi na dlouhé cesty losice je březí 35-38 týdnů a ke konci dubna nebo na začátku května vrhá mláďata poprvé pouze 1, v dalších vrzích zpravidla 2 losíčata losíče po narození váží 10-16 kg, ale již za půl roku okolo 100 kg plné výšky dosahují až v 6. roce života ve stáří 2,5 roku jsou losi pohlavně dospělí nemá přirozeného nepřátele, občas kolize s auty

LOS EVROPSKÝ (Alces alces)

Daněk evropský (Dama dama) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: JELENOVITÍ (Cervidae)

Daněk evropský (Dama dama) pochází zřejmě z V Středomoří a Malé Asie vysazováním se rozšířil v Evropě, J Africe, Austrálii, na Novém Zélandu a v S a J Americe ve střední Evropě však není novým druhem, vyskytoval se zde již v teplejších meziledových obdobích pleistocénu první zprávy o jeho chovu v ČR již z poloviny 15.st. z Vyškovska dnes se krom obor vyskytuje ve volnosti např. na Domažlicku, Příbramsku, Českolipsku, Kroměřížsku, Olomoucku, Opavsku a Jindřichohradecku

Daněk evropský (Dama dama) menší než jelen lesní rozvětvené lopatovité paroží v létě červenohnědý s tmavším hřbetním pruhem a bílým skvrněním nažloutlý obřitek je černě lemovaný v oborách se chovají i různé barevné odchylky (černá, bílá, hnědá)

Daněk evropský (Dama dama) v zimním šedohnědém zbarvení nebývá skvrnění tak výrazné

Daněk evropský (Dama dama) listnaté a smíšené lesy s bohatším keřovým podrostem a s prostoupenými poli a loukami většinou do 500 m n.m. přes den v houštinách, paství se se setměním v nerušených oblastech i denní aktivita patří sice do skupiny tzv. potravních oportunistů, ale při braní paše preferuje trávy před listím a letorosty (spásá asi 60 druhů trav) dále se živí listy keřů a stromů, kapradinami, mechy, houbami, v zimě též jehličím. ve vegetační době se pase minimálně 5x za den a v zimním období zhruba 3x

Daněk evropský (Dama dama) nevyhledává kaliště, místo bahnité lázně vyhrabává mělké prašné dolíky v suché zemi během roku žijí odděleně stáda holé zvěře složená z vodících daněl, včetně špičáků, vedená vedoucí a současně vodící danělou dále jsou v populaci početná stáda mladých daňků a menší stáda daňků starších

Daněk evropský (Dama dama) samci shazují parohy v dubnu-květnu a nové jim narůstají koncem srpna a v září jako ostatní jelenovití se orientuje hlavně čichem a zrakem říje vrcholí na přelomu října a listopadu, doprovází ji méně nápadné troubení samců březost 225-234 dní většinou 1 mládě (dvojčata v méně než 1 % vrhů), rodí se v červnu 6-9 měsíců saje mateřské mléko pohlavně dospívá ve 2. roce života v téže době také mladí samci poprvé vytloukají paroží jednoduché stavby náznak lopatovitého zakončení až ve 3. roce života

Daněk skvrnitý (Dama dama)

Turovití (Bovidae) nejpočetnější čeleď přežvýkavců většinou s rohy u obou pohlaví v současnosti u nás žijí 2 vysazené druhy 2 původní druhy (pratur a zubr evropský) byli vyhubeni ve středověku

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: TUROVITÍ (Bovidae)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) u nás nepůvodní druh horská zvěř ve střední Evropě žije v Alpách, menší forma kamzíka v Karpatech (Rumunsko - nejsilnější trofeje na světě), na Balkáně, na Kavkaze a v Malé Asii zajímavý je výskyt kamzíka horského na Novém Zélandě, který se zde aklimatizoval v ČR a na Slovensku se vyskytuje ve 3 hlavních oblastech, ve Vysokých Tatrách (zde je nejpočetnější, původní zvěří), v Jeseníkách a u České Kamenice

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) do Jeseníků a na Českokamenicko byl dovezen z Alp zatoulává se např. na Kralický Sněžník, Děčínskou a Českomoravskou vrchovinu neúspěšné pokusy o aklimatizaci proběhly v Krkonoších, na Křivoklátsku, Liberecku a Karlovarsku tělo měří 110-130 cm, výška v kohoutku 70-80 cm letní zbarvení červenohnědé, od hlavy až po kořen kelky se táhne tmavohnědý až černý pruh v zimě hnědočerné až černé zbarvení se světlým břichem obličejová část a hrdlo plavé, od boltců se táhnou přes světla k větrníku 2 tmavé pruhy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) kamzíci i kamzice mají na vysokých kostěných násadcích tmavohnědé až černé rohy, nazývané kamzičími růžky (10-20 cm dlouhé) pohlavní dvojtvárnost není ve velikosti ani zbarvení výrazná, pouze kamzice mají menší a méně zahnuté růžky pravým životním prostředím jsou horské louky a skalnaté terény (u nás Hrubý Jeseník) v nižších polohách se přizpůsobili i k životu v lesním prostředí (Lužické hory)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) společenská zvěř, tvoří početné tlupy skládající se z kamzic, mláďat a mladých kamzíků do věku 2-3 let (až 30 jedinců) stáda vodí stará zkušená kamzice staří samci žijí mimo období říje individuálně nebo v malých skupinách ostražitá zvěř, v případě nebezpečí se kamzík ozývá ostrým hvizdem (vzniká vyfouknutím vzduchu nozdrami) a dupe běhy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) skáče a obratně šplhá i v těch nejexponovanějších horských partiích převážně denní aktivita; v noci většinou odpočívá potrava: přízemní druhy rostlin, letorosty, v zimě suché trávy, lišejníky, jehličí v letním období se paství přibližně 8x denně a v zimě zhruba 4x říje v listopadu a na začátku prosince, k tlupám přicházejí staří samci, odhánějí mladší kamzíky, svádějí souboje v době rozmnožování jsou v plné činnosti pachové žlázy (fíky) umístěné u obou pohlaví na hlavě za růžky výměšky fíků otírají samci i samice o kosodřevinu, rostliny, trávy

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) kamzice kladou zhruba po 6 měsících, v květnu, někdy i v červnu, 1-2 kamzíčata (výjimečně až 3) mláďata jsou porostlá hustou, vlnitou, plavě červenou srstí, jsou schopna brzy po vykladení doprovázet matku v obtížném horském terénu rychle rostou, ve třetím měsíci jim začínají růst růžky; tělesný růst ukončují ve 3. roce života stáří zvěře se nejpřesněji určuje podle ročních vrubů na růžcích, ohraničujících každoroční přírůstky (do 5 let jsou přírůstky zřetelné, později často splývají)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) v žaludcích některých kamzíků lze najít tzv. bezoárové kameny

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) kromě kamzičích růžků je velmi ceněnou trofejí kamzičí vous kamzičí vous je dlouhá vlasová srst vyrůstající na hřbetě zvěře až 20 cm dlouhá nepochází tedy z brady pouze v zimním šatě obou pohlaví (samci ji mají delší)

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra)

Muflon (Ovis musimon) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: TUROVITÍ (Bovidae)

Muflon (Ovis musimon) původní oblast výskytu ve Středomoří s přispěním člověka se dostal do různých částí světa od 18.st. byl vysazován v Evropě (Německo, Francie, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko), JZ Asii, Americe, Havaji a dalších ostrovech uvádí se, že v Čechách poprvé chován v 50.letech 19.st. v oboře u Hluboké nad Vltavou současný výskyt ostrůvkovitý po celém území (SZ, Z a J Čechy, Orlické hory, Hrubý Jeseník, Českomoravská vrchovina, S Morava, Slezsko)

Muflon (Ovis musimon) samci nosí mohutné, srpovitě zahnuté rohy 50-90 cm dlouhé podle počtu přírůstků na rozích lze přibližně určovat stáří neplatí ale 1 vrub = 1 rok samice jsou většinou bez rohů nebo mají vzácněji krátké růžky letní krátká srst rezavohnědá, v zimě zhoustne a je hnědočerná až černá s bílou kresbou na hlavě a žlutobílým spodkem těla u samců se objevují i velké světlé skvrny na bocích sedlo muflon byl dlouho považován za předka ovce domácí, výzkumy ale prokázaly, že vznikl zpětným zdivočením domácích ovcí

Muflon (Ovis musimon) listnaté a smíšené lesy s kamenitým podkladem pahorkatiny a podhůří vyhýbá se vlhkým a podmáčeným terénům s měkkou půdou neumožňuje obrušování kopýtek od jara do podzimu tvoří oddělené tlupy podle pohlaví do 20-30 jedinců tlupu samic s mláďaty vede stará samice (i v zimě, kdy se někdy připojují i dospělí samci) stáda se pohybují po stálých ochozech, bývají věrná stanovištím

Muflon (Ovis musimon) potrava: rostliny, listy, letorosty, plody, kůra rozeklaným horním pyskem spásá vegetaci těsně u země (jako všechny ovce) v letním období se paství nejméně 3x denně, přičemž ranní a večerní pastevní perioda je nejdelší díky dlouhé době trávení a průchodu potravy zažívacím traktem se muflon v noci nepase denní dávku potravy u běžného muflona pokryje přibližně 5 15 kg zelené hmoty v zimě se většinou pase 2-3x denně kratší dobu

Muflon (Ovis musimon) ostražitý, před nebezpečím varuje ostrým hvízdnutím nebo zasyknutím říje od října do prosince, samice se jí zúčastňují již ve 2. roce života březost 150-170 dní, v březnu-květnu se rodí obvykle 1 mládě (vzácně dvojčata) muflončata začínají přijímat zelenou potravu již po 2 týdnech od narození, ale mateřské mléko sají téměř půl roku

Muflon (Ovis musimon)

KOZA BEZOÁROVÁ (Capra aegagrus) řád: SUDOKOPYTNÍCI (Artiodactyla) čeleď: TUROVITÍ (Bovidae) u nás nepůvodní druh je předkem kozy domácí byla vysazena v roce 1953 na návrh doc. Kostroně na Pálavu

KOZA BEZOÁROVÁ (Capra aegagrus) důvodem pro jejich vysazení do naší přírody byla nejen jejich exotičnost, ale především skutečnost, že na ostrově Kréta, kde se vyskytovaly původně, byly existenčně ohroženy od roku 1994 stádo převezeno do obory Vřísek u České Lípy

KOZA BEZOÁROVÁ (Capra aegagrus)