Úvodník Výlety jarní přírodou mám nejraději a vůbec nevadí, že se občas vracím promočený nečekaným deštěm. Barevné květy, svěží tráva na loukách a nejrůznější tóny zelených listů jsou po zimě pohlazením po duši. A tak jsme s chutí vyrazili z redakce opět do světa, abychom vám nabídli hezké čtení a současně vás pozvali tam, kde se nám líbilo. Českou Kanadu jsem si zamiloval už před mnoha lety, proto jsem rád zamířil opět do Slavonic, byť pouze na jednodenní cyklistický výlet. Příjemně jsem se cítil v Kersku u pana Kuby v jeho Lesním ateliéru. Jednak toho o Bohumilu Hrabalovi hodně ví a pak umí výborně vyprávět. Takže pokud máte rádi knihy skvělého spisovatele, neváhejte a udělejte si čas na letošní Hrabalovo Kersko. Cesta do Regensburgu už byla delší, ale u Dunaje vládlo o prvním květnovém víkendu krásné počasí, které lákalo nejen k procházce zdejším historickým jádrem města, ale také k obyčejnému posezení na nábřeží. A protože se zde běžel maraton, nevěděl jsem, co dřív, jestli sledovat boj běžců s tak náročnou tratí, nebo lodě v rychlém proudu Dunaje. Na závěr jsme ještě stihli nedalekou Wallhallu a vydali se příjemně znaveni domů. Hezké bylo i povídání s fotbalovým rozhodčím Ivanem Grégrem. Za chvíli nám začne fotbalové mistrovství světa, tak proč se nepodívat do zákulisí tohoto sportu s osobností, jakou je právě tento bývalý mezinárodní rozhodčí. Za pár dní sice oslaví 72. narozeniny, ale fyzičku má stále výbornou. V roli rozhodčího píská dál a na trávníku má vše pevně v rukou. Fotbalové bitvy sice občas bývají drsné, ale zdaleka při nich neprožijete to, co naši horolezci při letošní výpravě do Antarktidy, kde na ostrově Anvers slezli dosud bezejmennou horu. Jedním z účastníků byl i Vladimír Jošt, a i když se horolezectví věnuje už třicet let, patřil tento výstup v jeho kariéře k těm nejnáročnějším. Asi ale nejsem daleko od pravdy, že i mezi našimi čtenáři by se nešlo dost těch, kteří by chtěli takové dobrodružství absolvovat. Dnes je to naštěstí jen ve vašich rukách a poctivé přípravě. Je to tvrdá dřina. To ale platí ve všem, kde chcete uspět a prosadit se. výlety současnosti Obsah 8 Kersko Bohumila Hrabala 2 Když je fotbal drogou rozhovor s mezinárodním fotbalovým rozhodčím Ivanem Grégrem 12 Kunstkamera císaře Rudolfa 16 S Karlem Hynkem Máchou na Máchově jezeře 20 Za bizony Českou Kanadou 24 Mezi rozkvetlými rhododendrony 32 Rohanové v Čechách 37 Efes patřil k antickým metropolím 42 Město, které oslavovalo českého krále 46 Hvězda Indického oceánu 52 České stopy v Antarktidě Krásné putování jarní přírodou přeje Karel Malina 58 Pierre Richard žije vínem 59 Auto Jarov Ringhoffer Open 60 Soutěž
Na výletě se známou osobností g Fotbalový rozhodčí Ivan Grégr Na výletě se známou osobností Když je fotbal drogou Bývalý mezinárodní fotbalový rozhodčí FIFA a UEFA Ivan Grégr oslaví v květnu 72. narozeniny, ale počet odpískaných zápasů na jeho kontě stále přibývá. V současně době už jich má přes sedm tisíc. V nejvyšší domácí soutěži absolvoval 155 utkání v roli hlavního rozhodčího a mezi nimi nechybělo ani osmnáct derby pražských S. A tak jsme se spolu vydali na výlet po fotbalových trávnících, na kterých se s píšťalkou pohybuje přes čtyřicet let. 2
Účast na mistrovství světa hráčů do 20 let v Mexiku. Řídil jsem zápasy skupiny v Guadalajaře a vypadalo to dobře. Jenže dařilo se i našemu týmu, kde tehdy hráli například Ivan Hašek, Luboš Kubík a Pavel Vrba, ten byl v roli kapitána našeho mužstva, a jak postupovali, tak naopak klesaly moje šance představit se v dalších zápasech. Přestal jsem být neutrál a po třech týdnech jsem odlétal domů. Mexiko ale bylo krásné a lidé tam strašně fandili fotbalu. V týmu Pragovky hrál pražský přebor V osmačtyřiceti přišel rozhodcovský důchod a takto se Ivan Grégr loučil na Spartě Než jste se stal rozhodčím, tak jste sám byl aktivním fotbalistou. Kde jste začínal? Protože jsem z Prahy a bydleli jsme na Letné, tak jsem samozřejmě měl nejblíž na Spartu. Než jsem se ale dostal do žáčků, hráli jsme s kluky fotbal jen tak na ulici. Tehdy nám auta nevadila, protože jich jezdilo opravdu málo. Pravidelně jsem chodil na fotbal s tátou, protože hrál za Union Žižkov. On ale nebyl ten, kde mě pro tento sport opravdu získal. O jedněch prázdninách jsem se dostal na pionýrský tábor, kde se fotbal hrál hodně, a sešel jsem se tam s Františkem Veselým, mnohem později legendou Slávie. Byl o rok mladší, ale už tehdy hrál s obrovským zápalem a nadšením. Za necelý měsíc začne v Brazílii mistrovství světa v kopané. Odehraje se sice bez našich reprezentantů, ale stejně půjde o krásný fotbalový svátek. Máte svého favorita? Domácí Brazílii, ale bez šancí nejsou ani evropské týmy, uvidíme. Těším se na to, i když tam naši hráči budou chybět. Bohužel nemáme zastoupení ani mezi rozhodčími a to mě, přiznám se, mrzí víc. Co vy osobně považujete za vrchol své kariéry mezinárodního rozhodčího? Antonín Panenka hrál naposledy za Bohemians, přestupoval do Rapidu Vídeň 3
Na výletě se známou osobností g Fotbalový rozhodčí Ivan Grégr Já, když jsem ho viděl, tak jsem si řekl, proč bych to nezkusil také. A z Letné to bylo nejblíž na Spartu. Bohužel brzy jsem poznal, co všechno tatínkové jsou schopni udělat, jen aby jejich synové hráli. Můj táta na to nebyl, a tak jsem to zabalil a s kamarádem jsme se vydali do vršovického ďolíčku na Bohemians. Tady už jsem zůstal dlouho. Byl jsem i členem širšího kádru A týmu a hrál divizi. Pak jsem přešel do Pragovky a kariéru ukončil ve Vršovicích 1870. Bohemce ale stále fandím. A co vás zlákalo k tomu, že jste se stal fotbalových rozhodčím? Za Vršovice 1870 se mnou hrál Pavel Pelíšek a on se mě zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit. Řekl jsem, proč ne. Zkoušky jsem složil v březnu roku 1973. Zajímavé bylo, že mezinárodním rozhodčím jsem se stal nakonec dřív než Pavel Pelíšek. Mým vůbec prvním zápasem bylo 7. dubna 1973 střetnutí žáků Union Malešice Vršovice 1870. Tím to začalo a následovalo pět perných let, než jsem se dostal do ligy. Vidím, že si stále vedete o každém zápase pečlivý zápis, najdete tam, kdy jste měl premiéru v nejvyšší domácí soutěži? Ivan Grégr odpískal osmnáct derby pražských S a každý z těch zápasů byl hodně bouřlivý Rozhodoval jsem střetnutí Teplic s Trnavou. Skončilo výsledkem 1:1. V lize jsem pak působil 14 let a odřídil v ní 155 utkání jako hlavní rozhodčí a 153 ligových ve funkci pomezního rozhodčího. Absolvoval jsem rovněž čtyři barážová utkání o postup do 1. ligy třikrát jako hlavní a jednou ve funkci pomezního rozhodčího. Toho jsem si cenil, protože výběr na tato utkání byl důkazem velké důvěry. Stejně tak byla čest i nominace na pražská derby Sparty a Slávie. Právě tyhle zápasy ale byly těžké. Na jednu stranu jste si při nich mohl udělat jméno, nebo také vyhořet. 4
Podle ohlasů jste patřil k nejpřísnějším rozhodčím v lize. Měl jste někdy problém při derby s hráči či fanoušky? Při derby ne, i když v obou mužstvech se našli problémoví hráči. Například ve Spartě k nim patřil Kotek, tomu se říkalo chirurg, hrál tvrdě, ale nikdy ne zákeřně, u Slávie zase Petr Herda. Samozřejmě, bylo to občas vypjaté, hraje se o peníze, ale nepřekročilo to únosnou mez. Před fanoušky mě naopak museli chránit v Teplicích, když neuspěli v baráži o první ligu. A pokud jde o přísnost, tak jsem se rychle přesvědčil, že musím pískat to, co vidím. Stalo se mi totiž, že v poslední minutě můj bývalý spoluhráč po odpískání strčil do soupeře. Měl být vyloučen, ale já jsem to přešel. Následovalo nižší hodnocení mého výkonu a to se pak projevilo při nasazování na zápasy. Takže od té doby jsem si na něco podobného dal pozor. O to víc jsem si pak cenil hodnocení ze strany hráčů, u kterých jsem se pohyboval kolem třetího místa žebříčku rozhodčích. Kolik jste v ligovém ročníku rozdal karet? Podle mého deníku třeba z roku 1983 jsem dal jednu červenou a 21 žlutých karet. Nedávno jsem slyšel, že váš kolega a nyní ministr školství Marcel Chládek rozdal v jednom zápase 22 karet. Co vy na to? To snad ani není možný, ale on pískal nižší soutěže, tak tam se může stát všelicos. Jaký je váš rekord? Já si myslím, že maximálně jsem rozdal sedm karet. Jednou jsem ale odpískal v utkání pět pokutových kopů. Byl to zápas Prešov Košice a proti hostům se kopaly čtyři. Naštěstí jejich trenér se nechal slyšet, že jsem nařídil pokutové kopy za běžné přestupky v pokutovém území. To mi pomohlo, protože pak musí následovat penalty. Stal jste se mezinárodním rozhodčím FIFA a UEFA, na které zápasy na mezinárodní scéně rád vzpomínáte? Na mezinárodní scéně jsem působil od roku 1981 následných deset let. Odznak rozhodčího FIFA jsem ale obdržel až 21. března 1983. Tehdy bylo podmínkou pro udělení tohoto odznaku působit dva roky na mezinárodní listině a odřídit dvě mezistátní utkání A mužstev. Krátce po převzetí odznaku rozhodčího FIFA jsem odletěl na mistrovství světa juniorů do 20 let do Mexika. Celkem jsem odřídil 61 mezistátních a 107 mezinárodních utkání. A i po těch letech se mi řada z nich okamžitě vybaví. Třeba mé první mezistátní utkání Bulharsko Maďarsko, dále kvalifikace mistrovství světa mezi Skotskem a Francií a rovněž kvalifikace na mistrovství Evropy Holandsko proti Irsku, nebo Holandsko versus Kypr. To se dokonce opakovalo a hrálo bez diváků. Jen za asistence pořadatelů a policie. Hrozná atmosféra. Ze zápasů evropských pohárů si vzpomínám třeba na střetnutí semifinále PMEZ Liverpool Bayern Mnichov. Na stadionu vládla šílená divácká kulisa. Tehdy ještě měli na
Na výletě se známou osobností g Fotbalový rozhodčí Ivan Grégr ostrovech s fanoušky velké problémy. V zápase, kdy já byl na čáře, tak hlavní Christov mohl po jednom zákroku písknout proti Bayernu penaltu, ale neodpískal ji. Čekal jsem, co se bude dít za peklo, ale po zápase se o tom nikdo slovem nezmínil. Neméně dramatické bylo utkání Panathenaikos Atény Rotterdam, nebo Manchester United FC Valencia. Na barcelonském No Campu, kde domácí hostili Inter Milán, jsem byl také jako pomezní rozhodčí a celý první poločas jsem se bál pohlédnout do ochozů za mnou, aby se mi z toho rozbouřeného davu nepodlomila kolena. Otočil jsem se, až když po mně začali házet drobnými. Já peníze sebral a dal do kapsy, tehdy jsem uslyšel smích a byl klid. Při letošním mezinárodním mládežnickém turnaji v Újezdě nad Lesy S fotbalem jste Evropu projel od severu k jihu a od západu na východ. Stihne rozhodčí ještě něco jiného, než jen fotbalový zápas? Vždycky jsem se snažil, abych si udělal čas na prohlídku města, někdy jsme vyrazili i do jeho okolí. Nejzajímavější cesty jsem absolvoval s Jaromírem Fauskem, který byl svého času Pohled z Kazína na Berounku a Mokropsy, kde má chatu i naším zástupcem v UNESCO. S ním jsem prošel například v Madridu slavné muzeum Prado, kde jsou obrazy El Greca, Francisca Goyi, Hieronyma Bosche či Velasqueze a dalších slavných malířů. Stejně tak jsem si nenechal ujít procházku po aténské Akropoli. V Tel Avivu jsem v roce 1990 pískal utkání Izrael Argentina a přivezl si hezký suvenýr díky Maradonovi a pak zavítal i do Jeruzaléma. Pokud jde o Maradonu, tak si na hřišti nazouval kopačku tak vehementně, že u boty utrhl jazyk. Zahodil ho a šel si pro novou, zatímco já si jazyk uschoval jako památku na tohoto skvělého fotbalistu. V Jeruzalémě jsme se zastavili u Zdi nářků a prošli i historické památky. Krásné to bylo na Krétě, 6
Kypru či Maltě, ale rád jsem jezdil i do zemí, které žijí fotbalem, jako je Portugalsko či Španělsko. Pískal jsem i v Americe, a tak jediné dva světadíly, které jsem jako rozhodčí nenavštívil, byla Austrálie a Afrika. Jaké koníčky má rozhodčí na penzi dnes? Občas jedu se ženou na naši chatu A u Berounky v Mokropsích. Fotbal je ale pro mne stále drogou a já si zatím neumím představit, že bych se s ním rozloučil. Naopak chci se jím bavit co nejdéle. Proto stále pískám mládežnické soutěže či turnaje v Praze a okolí. Líbí se mi, že fotbal má v hlavním městě stále dobré zázemí. I díky takovým srdcařům, jakým je třeba Pavel Hons ze Slávie Malešice. Je radost sledovat, jak on a další pomáhají v klubech dalšímu rozvoji našeho fotbalu. Každý den současně Není rybářem, ale u Berounky bylo Ivanu Grégrovi vždycky dobře docházím do stacionáře pro mládež rukou, nebo se obě mužstva radují s mentálním postižením ve Strašnicích, kde vedu sportovní a tělesnou úplně jiná atmosféra. Teď se spolu společně se střelcem gólu. Prostě přípravu dětí. Cvičíme, hrajeme stolní chystáme do Brna na olympiádu tenis, fotbal, chodíme plavat, je to zajímavá práce. Dokonce jsem se zúčast- známějšího pétanque. v bocce, což je italská varianta nil dvou olympiád mentálně postižených ve Spojených státech a při Přeji ještě hodně fotbalových těchto akcích jsem působil jako mezinárodní rozhodčí za souhlasu orgánů utkání a děkuji za rozhovor. FIFA. Ty zápasy jsou výjimečné tím, že Text: Karel Malina hráč se vám sám přizná, že zahrál Foto: autor a archiv Ivana Grégra
Výlety Českem g Kersko Bohumila Hrabala Výlety Českem Kersko Bohumila Hrabala Letos jsme si 28. března připomněli sté výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala. Narodil se v Brně-Židenicích, ale dětství prožil nejprve v Polné a pak hlavně v Nymburce, kde jeho nevlastní otec byl správcem pivovaru. Do Polabí se Bohumil Hrabal vrátil v roce 1965, kdy si koupil chatu v Kersku. Právě tady, uprostřed krásného přírodního parku, napsal pak většinu svých knih. Na motivy jeho povídek zde později natočil Jiří Menzel film Slavnosti sněženek. Lesy v Kersku Chata Bohumila Hrabala
Bohumil Hrabal v Kersku A protože Hrabalovo Kersko, akce, kterou si příznivci slavného autora připomínají jeho dílo, se letos koná 17. května, vypravil jsem se s dostatečným předstihem za jedním z pořadatelů Bronislavem Kubou. Zastihl jsem ho v jeho známém lesním ateliéru v Kersku, který se stal vyhlášeným kulturním centrem zdejší komunity. Zakoupit zde můžete originální keramiku z jeho vlastní dílny, ale nechybí tady ani galerie, ve které už vystavovala řada českých malířů a grafiků. Letos až do října patří její prostory expozici, která připomíná fotografiemi, texty i nejrůznějšími předměty natáčení filmu Slavnosti sněženek. Je to rok pana Hrabala a jeho osobnost, byť už ne fyzická, v Kersku stále přebývá. Jeho odchodem svůj genius loci rozhodně neztratilo. Ve Slavnostech sněženek zachytil Bohumil Hrabal nejen zdejších osudy lidí ale i kouzelná místa Kerska s jejich nenapodobitelnou atmosférou. Proto jsem právě tento film v naší galerii připomněl a navíc jsem vydal k jeho výročí narození knihu Slavnosti sněženek, lidské osudy a odhalená tajemství v Hrabalově Kersku. V první části jsem vyhledal Hrabalovi lidi, tedy postavy z jeho povídek, které stále ještě žijí a zapsal jejich vyprávění a vzpomínky. Třeba Jiřího Fialu, alias Leliho, kterého hrál ve filmu Jaromír Hanzlík, nebo Věru Kutifelovou, dceru pana France, kterého si zahrál zase Rudolf Hrušínský. Ve druhé části knihy jsou vzpomínky lidí od filmu a ve třetí pak přátel Bohumila Hrabala, řekl Bronislav Kuba. A pak mě potěšil, protože se ujal role mého průvodce po Kersku. Tajemství, která přináší ve své knize, jsme vám samozřejmě odhalovat nechtěli, ale i tak bylo naše putování hodně zajímavé. ZASTAVENÍ PRVNÍ SVATOJOSEFSKÝ PRAMEN Nachází se zhruba v polovině hlavní třídy Kerska, které místní neřeknou jinak než betonka. Pan Hrabal ji přirovnával ke slavné páté avenue v New Yorku. Podle mnohých má pramen léčivé účinky a někteří si zde plní zdejší vodou i mnohalitrové kanystry. Pramen nechal vyvrtat původní majitel Kerska Josef Hyrros ze Sadské, když se v roce 1934 rozhodl rozprodat tohle místo na parcely a udělat zde lesní městečko. Tehdy vznikla i betonka a byl vyvrtán ještě pramen Štědrovečerní, ale ten je dnes už zaslepený. Pan Hyrros byl důsledný. Parcely musely být velké, aby si místo zachovalo lesní ráz, a v jeho projektu nechyběl ani rybník, kde se dalo jezdit na lodičkách. Pár kroků od Svatojosefského pramene stojí 9
Výlety Českem g Kersko Bohumila Hrabala jí hradlo. Chata se mu stala skutečným domovem a napsal tady většinu ze svých nejslavnějších knih. Jak slyšeli sousedé klapot psacího stroje, věděli, že mistr pracuje a nechce být rušen. Protože Hrabalovi neměli děti, tak ještě za života jeho manželky bylo rozhodnuto, že chatu zdědí syn jejich souseda pana Eliáše. Bylo to takové poděkování za to, jak se o pana Hrabala staral. Jinak sem jezdilo hodně známých lidí. Patřil k nim například i slavný motocyklový závodní František Šťastný, se kterým byli velcí kamarádi. Svatojosefský pramen Restaurace U Pramene restaurace U Pramene, která dříve byla klubovnou zahrádkářů. Pan Hrabal sem chodil rád, protože tady měl hodně kamarádů, řekl Bronislav Kuba. Dřevěná socha svatého Josefa měla nedávno smůlu, když jí nějaký vandal uřezal hlavu. Opravena má být začátkem května. ZASTAVENÍ DRUHÉ HRABALOVA AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA Na této zastávce pan Hrabal vystupoval z autobusu, když přijížděl na svoji chatu a zase odjížděl do Prahy. Poslední dobou, když už byl sám, tak sem jezdil každý den jen proto, aby nakrmil své, jak říkal kočenky. Na svého pána jich tady čekalo až čtyřiadvacet. Byl to pro něho takový rituál, kterého se držel do posledních měsíců svého života. Měl už je tak za ta léta naučené. Jak kdysi napsal, tak ho ty jejich Hrabalova autobusová zastávka kožíšky léčily z jeho kocovin a chander, řekl Bronislav Kuba. V čekárně na autobusové zastávce si o jeho vztahu ke kočkám můžete přečíst víc. Jisté ale je, že kočky se staly populárním symbolem nejen tohoto místa, kde dvě obří dřevěné kočenky vyřezané rukou pan Šmída připomínají dobu Bohumila Hrabala, ale od roku 2009 jsou slavné i ty z keramické dílny ateliéru Bronislava Kuby, protože získaly certifikát Polabíregionální produkt. Na betonce pak najdeme ještě jednu originální autobusovou zastávku, která připomíná dalšího skvělého spisovatele z Kerska Adolfa Branalda. Při vyslovení jeho jména si mi okamžitě vybavila knížka Dědeček automobil. Bronislav Kuba je na tom stejně, ale vyřezat dřevěného veterána by bylo strašně pracné, tak toto místo zdobí velká sova. ZASTAVENÍ TŘETÍ CHATA BOHUMILA HRABALA K chatě Bohumila Hrabala je to od autobusové zastávky snad sto metrů. Podle pana Kuby, a jeho slova potvrzuje i informační tabule, ji spisovatel koupil v roce 1965 od dvou sester. Chata byla malá, a tak k ní pak přistavěl patro s prosklenou verandou. Říkal ZASTAVENÍ ČTVRTÉ HŘBITOV HRADIŠTKO Na zdejším hřbitově, který je vzdálený asi necelé dva kilometry od Kerska, Bohumil Hrabal zakoupil hrob, aby podle svých slov udělal radost své ženě. Byl to ostatně dárek k narozeninám a stál pět set korun. V polovině sedmdesátých let, kdy se k němu nymburští představitelé otočili zády, tak nechal ostatky matky, otce a strýce Pepina převést ze hřbitova v Nymburce sem na Hradištko. Po delší době pak požádal sochaře Aleše Hnízdila, aby vytvořil na rodinný hrob netradiční náhrobek. Inspirací se staly Hrabalovy úvahy vyvolané knihou Raymonda Moodyho Život po životě hrob Bohumila Hrabala na hřbitově v Hradištku 10
Hájenka v Kersku a reprodukce obrazu Hieronyma Bosche Vize ze záhrobí. Na obraze je zelený tunel, kterým prolétají lidé doprovázeni anděly, poznamenal Bronislav Kuba. Hrob, kam byl Bohumil Hrabal uložen v roce 1997, je jinak vysypán pouze drobnými kamínky, které si s manželkou navozili ze společných dovolených u moře. V lesích Kerska ZASTAVENÍ PÁTÉ HÁJENKA Známou restauraci nechal postavit ještě pan Hyrros. V jejím okolí se natáčely Slavnosti sněženek, ale slavné filmové myslivecké kančí hody se odehrály v replice interiéru, který byl postaven v Hostivařských ateliérech. Od té doby se okolí sice změnilo, ale obsluha v restauraci byla příjemná a vaří se tu skvěle. Nad otázkou, zda si dát kančí kýtu se šípkovou omáčkou, nebo se zelím, jsem neváhal a zvolil šípkovou. Rozloučení s Kerskem tak bylo stylové a já mohu výlet sem každému jen doporučit. Ostatně 17. května se to přímo nabízí. A program Hrabalova Kerska je zajímavý: Po tradičním původu Kerskem, při kterém bude slavnostně otevřena i nově upravená naučná stezka Bohumila Hrabala, se v zahradě našeho lesního ateliéru uskuteční divadelní představení Harlekýnovy milióny, vystoupí zde i Jan a Václav Neckářovi, Václav si zahrál ve dvou filmech natočených podle Bohumila Hrabala, a hosty letošního Hrabalova Kerska Bohumil Hrabal se svými sousedy budou ještě Jiří Menzel, Iva Hüttnerová, Zdena Hadrbolcová, Petr Brukner, Jaroslav Holoubek a další, dodal Bronislav Kuba. Tak vás všechny srdečně zveme. Text: Karel Malina Foto: autor, Bronislav Kuba a Karel Kestner
Výlety současnosti g Kunstkamera císaře Rudolfa Výlety současnosti Kunstkamera císaře Rudolfa Na Pražský hrad jsme se minule vypravili za architektem Josipem Plečnikem, který zde po pádu habsburské monarchie vytvořil skutečně reprezentativní sídlo prezidenta republiky. Dnes se sem vydáme za císařem Rudolfem II. a jeho slavnou Kunstkamerou. V roce 1583 učinil z Prahy oficiálně své sídelní město a od té doby až do roku 1612, kdy umírá, nashromáždil neuvěřitelnou sbírku uměleckých děl. Jen obrazů bylo na tři tisíce. 12 Pohled na Pražský hrad s věží Mihulkou od Jeleního příkopu
Praha v době císaře Rudolfa Španělský sál Rudolf II. Budoucí císař Rudolf se narodil roku 1552 ve Vídni jako třetí potomek Marie Španělské, dcery císaře Karla V., a Maxmiliánu II. Habsburskému. Matka byla přísná katolička, naopak Maxmilián byl ve věcech víry hodně vlažný. V tomto směru byl mezi Habsburky černou ovcí. V rodině tak moc velká harmonie nepanovala. Jeho starší bratr Ferdinand zemřel ve dvou letech, a tak Rudolf byl od začátku považován za následníka trůnu. Snaha, aby nepodlehl vlivu otce, vedla nakonec k tomu, že byl společně s o rok mladším bratrem Arnoštem poslán na španělský dvůr strýce Filipa II. V Madridu se oběma princům dostalo vynikajícího vzdělání. Otec Maxmilián se navíc mohl chvíli těšit Pomník Tycha Brahe a Jana Keplera v Praze na Pohořelci z toho, že se Rudolf stane nástupcem Filipa II. a získá obrovské španělské dědictví. To se nesplnilo, a tak se po sedmi letech, v roce 1571, vrátil Rudolf domů a musel se aklimatizovat na zcela jiné poměry, než vládly ve Španělsku. Brzy zjistil, že ve středoevropské habsburské monarchii to mít jednoduché nebude. Ještě za života otce se stal uherským a českým králem a převzal i korunu římskoněmeckou. V roce 1576 zemřel Maxmilián. Rudolf jej pochoval na pražském hradě a začal vládnout sám. Ve Vídni se mu nelíbilo, protože příbuzné nesnášel. A zřejmě už při pohřbu otce přemýšlel nad možností vybudovat si v Praze svoji císařskou rezidenci, protože v té době zahájil renovaci dost zpustlého hradu. Přesídlil sem v roce 1583. RUDOLFOVA ZLATÁ PRAHA Praha se tak rázem stala centrem monarchie a postupně také jejím nejlidnatějším městem, protože za Rudolfa dosáhl počet obyvatel šedesáti tisíc. Město vzkvétalo. Stavěly se renesanční šlechtické paláce, přibývaly nové kostely. Na císařský dvůr mířily vyslanci, diplomaté, umělci, obchodníci i řemeslníci z celé Evropy. Z pohledu Rudolfa byla ale hlavně místem, kde mohl volně dýchat a věnovat se svým zálibám. Většina úřadů totiž dál fungovala ve Vídni. 13
Výlety současnosti g Kunstkamera císaře Rudolfa Zlatá ulička na Pražském hradě Dílna alchimisty ve Zlaté uličce A tak zatímco o audience na Pražském hradě někdy poslové a vyslanci marně žádali i řadu měsíců, umělci, stejně jako alchymisté či astrologové měli dveře k císaři doslova otevřené. Rudolf, který patřil k nejvzdělanějším mužům své doby, se o umění a vědu zajímal už od svého pobytu v Madridu. Se zámořskými objevy se svět začal rychle měnit a nové věci císaře lákaly. Rád o nich přemýšlel. Proto také v Praze brzy kolem sebe soustředil významné osobnosti. Historici si v této souvislosti všimli jedné věci, že zatímco na vyslance, úředníky či sluhy býval nerudný a zlostný, s umělci a vědci k něčemu takovému nedocházelo. Naopak členové jeho dvorního týmu, ke kterým patřili malíři Bartholomeus Spranger a Hans von Aachen či sochař Adrien de Vries zůstávali jeho přáteli i přes císařovo postupující psychické onemocnění. Rudolf dovedl na svém dvoře vytvořit umělcům inspirativní prostředí, nabídl jim potřebné zázemí a měli také volný vstup do sbírek panovníka. Finančně je ale rozhodně nehýčkal. JEDINEČNÁ SBÍRKA UMĚNÍ Láska k vědám a umění vyvolala u Rudolfa současně sběratelský zájem. U šlechticů to bylo v módě, ale v jeho případě to ke konci života byla doslova posedlost. Nic to ale nemění na tom, že na Pražském hradě shromáždil Rudolf jedinečnou sbírku. Prostory jeho Kunstkamery se postupně na hradě budovaly. Pro potřeby sbírek byla přestavěna severozápadní část hradního areálu. Kolmo na střední část hradu vznikl Obrazový sál, dnes Rudolfova galerie, a v západní části Nový sál, který už známe jako Španělský sál, ale tam žádné předměty za Rudolfova života uloženy nebyly. Rudolfovy sbírky tvořily kolekce naturálií minerály, rostliny a zvířata, a artificiální, tedy předměty umělecké a technické. Rudolf svoji sbírku tajil, ale zachoval se soupis alespoň sbírkových předmětů. Proto víme, že obsahovala například na tři tisíce obrazů. Dnes už se historici shodují v tom, že právě tato sbírka byla nejvýznamnější a byla na ní zřejmá Rudolfova snaha o koncepčnost. Výběr děl také prozrazuje sběratele s velkými znalostmi. Tvořily ji obrazy nejuznávanějších malířů Itálie, Německa a Nizozemí té doby Dürera, Leonarda, Tiziana, Veroneseho, Tintoretta, Rallaela, Cranacha, Bruegla, Rubense a současně i velký počet obrazů Rudolfových dvorních malířů, jako byli Hans von Aachen, Josef Heintz a Bartoloměj Spranger. Ke sbírce dál patřily zlatý poklad, kolekce minerálů, hodiny, hvězdářské a měřící přístroje, knihovna, kde se nacházel i známý kodex Gigas, a nejrůznější rarity. Takže nějaká veteš se tam našla, přesto to byl na svoji dobu významný pokus o vznik univerzálního muzea. Jeho cena na tehdejší poměry byla nevyčíslitelná, a tak nepřekvapuje, že už den po smrti Rudolfa II začal jeho nástupce na trůnu Matyáš se soupisem předmětů, které je třeba co nejdříve dopravit do Vídně. Přání Rudolfa, který chtěl sbírku zachovat v jejím celku, nový panovník nevyslyšel. Sluší se ale říct, že nechat v Praze takový poklad, o kterém věděla celá Evropa, by v té době, kdy se rádo válčilo i pro maličkosti, velice riskantní. Matyáš ale nebyl sám, kdo neodolal Rudolfově sbírce. Něco si odebraly české stavy a po bitvě na Bílé hoře si další část odvezl vítěz Maxmilián I. Bavorský. Za třicetileté války vtrhli do Prahy Sasové a řada děl skončila v Drážďanech. Jako poslední si válečnou kořist z Pražského hradu odvezli roku 1648 Švédové. Královna Kristýna Švédská se sice těšila na další obrazy italských mistrů, ale tato díla už v Praze tehdy nebyla. Slavná sbírka císaře Rudolfa se tak rozptýlila po Evropě v docela krátkém čase. OBRAZÁRNA PRAŽSKÉHO HRADU Ještě v 60. letech minulého století se zdálo, že až na pár děl, které byly vystaveny v Národní galerii, na Pražském hradě z původního uměleckého bohatství Rudolfa II. nezůstalo nic. Tehdy ale provedl profesor Jaromír Neumann velmi podrobný umělecko-historický průzkum a zjistil, že přece jen řada obrazů zde zůstala zachována. A tak v Obrazárně Pražského hradu na druhém nádvoří je co obdivovat. 14
Na úvod prohlídky v prostředí bývalých koníren Rudolfa II. se nám představují manýristé, kteří působili v době Rudolfa II. na Pražském hradě. Členem nejužšího okruhu dvorních umělců byl Hans von Aachen. Patřil k důvěrníkům císaře, který ho pověřoval i diplomatickými cestami. V Praze se Aachen usadil v roce 1597 a zemřel zde o čtrnáct let později. Zařadil se mezi nejlepší portrétisty. Prohlédnout si můžeme třeba portrét krále Matyáše a asi zajímavější portrét mladé dívky. Vůdčí osobností Rudolfova týmu byl malíř a brilantní kreslíř Bartholoměj Spranger. Rodák z Antverp působil už na dvoře Maxmiliána II. ve Vídni a odtud odešel za Rudolfem II. do Čech, kde se výrazně podílel na založení jeho sbírky. V roce 2007 byl obrazárně zapůjčen jeho obraz Alegorie na turecké války. Třetím nejvýznamnějším malířem na dvoře Rudolfa se stal Josef Heintz, který portrétoval panovníka. V Obrazárně najdeme jeho dílo Poslední soud. Sochař Adrien de Vries, který žil v Praze od roku 1601 a podílel se na výzdobě reprezentačních místností hradu, je zastoupen známou bustou Rudolfa II. Originál je vystaven ve Vídni. Představuje se také Pieter Stevens, vlámský krajinář, který dožil v Praze. Prohlédnout si můžeme jeho Krajinu s vodním mlýnem. Obrazárna nabízí i díla tria slavných Benátčanů Tiziana (Podobizna mladé ženy), Tintoretta (Bičování Krista) a Veroneseho (Mytí nohou, portrét Jakoba Königa, Klanění pastýřů a Sv. Kateřina Alexandrijská s andělem). Rudolf získal i obrazy Petra Paula Rubense, který se stal malířskou hvězdou už za svého života. Z jeho vystavených děl mělo asi nejzajímavější osud Shromáždění olympských bohů. Dlouho byl obraz odložený na Opočně, protože se prý nejednalo o Rubense. Pak se usoudilo, že zřejmě pochází z jeho dílny a nyní se odborníci přiklonili k tomu, že autorem je skutečně slavný malíř, který zemřel roku 1640 v Antverpách. Z dalších mistrů, které měl Rudolf ve své obrazové galerii, se nám představuje německý malíř Lucas Cranach ml. Hodně obrazů vlastnil Rudolf od italských umělců. Patří k nim například Jacopo Bassano a jeho synové, Paolo Antonio Barbieri, Guido Reni, Domenico Fetti, Carlo Saraceni. Po skončení prohlídky se pak můžete z Obrazárny sami vydat po stopách Rudolfa II., které zanechal na Pražském hradě. Obrazárna Pražského hradu Pokud máte dostatek času, zvolte si prohlídkový okruh A, při kterém navštívíte mimo jiné Starý královský palác, katedrálu sv. Víta, kde je Rudolf pohřben, Zlatou uličku, kde za Rudolfa bydleli hradní střelci, ale dnes i zde narazíte na alchymistickou dílnu, a Rožmberský palác, který také pamatuje císaře. Pokud se chcete jen projít, tak se vydejte z druhého nádvoří hradu směrem k letohrádku královny Anny, kde za Rudolfa, sledoval hvězdy slavný dánský astronom Tycho Brahe. Cestou podél Jeleního příkopu se vám otevře hezký pohled na Prašnou věž Mihulku. V době Rudolfa ukrývala dílnu alchymistů. Text a foto: Karel Malina a archiv Obrazárny Pražského hradu
Výlety Českem g S Karlem Hynkem Máchou na Máchově jezeře Výlety Českem S Karlem Hynkem Byl pozdní večer první máj večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. Máchou na Máchově jezeře Loď Hynek, foto archiv MKS Doksy
foto Petr Válek Kde jinde si přečíst Máchův Máj než na prosluněných březích Máchova jezera, kam přichází jeden z nejkrásnějších časů roční doby. Čas, kdy kvetou stromy, pod kterými se milenci líbají a slibují si věrnost. Čas, kdy je všechno kolem svěží a zelené. Čas, kdy nad jezerem vesele poletují racci a labutě vyvádějí svá mláďata. Čas, kdy se slunce opírá do písčitých pláží a čas, kdy můžete usednout na lavičku pod zkroucenou borovicí, ponořit bosé nohy do vyhřátého písku a přečíst si Máchův Máj. Nejslavnější dílo průkopníka českého romantismu. Děj básně se odehrává právě v okolí Máchova jezera. Toto místo patřilo k básníkovým nejoblíbenějším cílům, a jak vypovídají jeho deníky, vypravil se sem během dvou let šestkrát. Tajemný kraj okolo jezera plný romantických zákoutí a zřícenin hradů mu okamžitě přirostl k srdci. V hostinci v Doksech se také seznámil s tragickým příběhem nešťastné lásky a otcovraždy v rodině bohatého sedláka v nedaleké Dubé. Mácha ho zpracoval ve své básni Máj. Sám autor k básni uvádí: foto Zdeněk Halíř Děj básně této koná se u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují. SMUTNÝ OSUD VÝSTŘEDNÍHO BÁSNÍKA Jeden z našich nejznámějších básníků se narodil 16. listopadu 1810 v Praze na Újezdě na Malé Straně. Své dětství prožil v Benediktinské ulici, zde také chodil do farní školy sv. Petra. Poté se s rodinou přestěhoval na Dobytčí trh, nyní Karlovo náměstí. Hrál v Kajetánském divadle a vedl společenský život. Tvrdí se o něm, že byl velice výstředním člověkem. Nechával si šít na míru dlouhé kabáty podle své nálady, nosíval také široký a nápadný klobouk. Po studiích práv a filozofie pracoval jako advokátní praktikant u soudu v Litoměřicích. Zemřel předčasně 6. listopadu 1836 těsně před plánovanou svatbou s Eleonorou 17
Výlety Českem g S Karlem Hynkem Máchou na Máchově jezeře foto Josef Meixner Máchovo jezero z Borného foto Petr Dudek Šomkovou, se kterou čekal dítě. Jeho úmrtí bývalo přičítáno zápalu plic, kterým onemocněl, když pomáhal hasit oheň v Litoměřicích. Novější teorie se ale přiklánějí spíše k tomu, že Mácha mohl zemřít na tyfus nebo úplavici. Krátce před svou smrtí stačil Mácha vlastním nákladem vydat básnickou sbírku Máj. Máj byl vydán 23. dubna 1836 v 600 výtiscích. První posudky na Máj byly ostře odmítavé. Báseň byla odsouzena jako nemorální dílo, které ohrožuje zdravý vývoj mládeže i celé společnosti. Přesto si však pochmurná poetika Máje našla své čtenáře a pro následující generaci se Máj stal stěžejním dílem. Máj se v té době stal skutečným módním hitem, který zasahoval do mnoha oblastí života mladých romantiků: po vzoru hlavního hrdiny básně Hynka nosili muži dlouhé široké pláště, šály a klobouky, v kurzu bylo být hubený a bledý zahloubaný muž putující osaměle krajinou JEZERO STÁLE PŘITAHUJE SVOJI ROMANTIKOU Pokud chcete, můžete se po přečtení Máje vydat zažít jezero a krajinu okolo něj na vlastní kůži. Ve zdejších půjčovnách loděk je možné zapůjčit si motorovou loďku nebo kanoi i šlapadlo a vydat se po jezeře. A opravdu je z jezera krásný pohled na sluncem rozpálené skály plné pokroucených borovic a tajemná zákoutí plná rákosí a malých jezírek. Můžete si zajet na odlehlé malé pláže plné bílého písku, kde nevládne turistický ruch nebo si zajet doprostřed jezera a kochat se výhledem na tajuplný hrad Bezděz. 18 Jachting Máchovo jezero foto Karel Moucha
Za zmínku také stojí Jarmilina skála. Nazval ji tak v roce 1910 František Vaina z Nové Paky. Stalo se tak u příležitosti stého výročí básníkovy smrti a prvního vydání Máje. Na této skále byl v roce 1936 odhalen třímetrový pomník Karla Hynka Máchy. Jeho autorem byl akademický sochař Leonard Rotter. Byl to první český pomník na severu Čech věnovaný českému básníkovi s českým nápisem: Čím menší drahá vlast, tím větší láska má. Při záboru Sudet v říjnu 1938 byl pomník fašisty svržen do jezera. Dnes se nachází na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V 19. století byl Velký Rybník, jak se dříve Máchovo jezero jmenovalo, o polovinu větší než dnes. Skála tudíž sahala až do jezera a právě zde nešťastná Jarmila čekala na svého milého loupežníka Viléma. A zde se dovídá o zatčení a obvinění z vraždy svého svůdce. A jak to dopadlo již víte Jarmila skočila do temných vod Velkého Rybníka a ukončila svůj krátký život. A pokud nejste zrovna milovníci vody a raději jezdíte na kole nebo jdete pěšky, můžete se vydat po naučné Máchově stezce. Trasa je věnována odkazu básníka K. H. Máchy. Je dlouhá 14 km a spojuje třicet zajímavých míst v okolí Máchova jezera. Výchozím místem je vchod do zámku Doksy ve Valdštejnské ulici. Odtud O trasa vede zámeckým parkem, kolem památek města Doksy, do Starých Splavů a do osady Břehyně (patří také k Doksům), u níž je Břehyňský rybník, zahrnutý do národní přírodní rezervace Břehyně-Pecopala, která je jednou z prvních rezervací v Čechách. Text: Michaela Jozová
Výlety Českem g Za bizony Českou Kanadou Výlety na kole Za bizony Českou Kanadou Naším cyklistickým cílem je tentokrát oblast jihovýchodně od Jindřichova Hradce, která se nazývá Česká Kanada. V trojúhelníku měst Slavonice, Kunžak a Nová Bystřice se rozkládá nádherná, poklidná krajina s hlubokými lesy, pastvinami, poli a rybníky, kam se každoročně na kole rád vracím už bezmála dvacet let. V lesích České Kanady Slavonice