nlce VYDÁVÁ ÚV ČSM ROČNfK XII. CENA 1 Kčs

/ V nlce VYDÁVÁ ÚV ČSM ROČNfK XII. CENA 1 Kčs NAKRESLIL A. BORN

I SKONČiLA DVOULETKA MILIONÁŘŮ Víte,jaké výročí oslaví letos sovětští pionýři? Ale o jejich dvouletce jste už jistě slyšeli: o miliónu tun starého železa, které nasbírali pro ropovod Družba, o miliónech ovocných stromkll, vysózených podél silnic, o deseti miliónech kuřat a królíkll, které vypěstovali.. To všechno byla pionýrskó dvouletka, pozdrav velikému výročí, které letos oslavíme společně s našimi sovětskými kamaródy - 40. výročí založení Pionýrské organizace Vladimíra Iljiče Lenina. Na obrózku vidíte dva z miliónll - zajíčky, které vypěstovali pionýři z kyjevské stanice mladých přírodovědcll. ÚSMEV AFRIKY OSIRAVSKÉ HvizDY JAROMIR NOHAVICA MoJ. misto lerné svote hylzdy mi,... vlctycky do tmy rozlllti. c..,... z.rni podle nich.. 'hll..hou to IfutM hylzdy pracoyltfch lidi. Mó se věru proč usmívat tento malý občan africké Republiky Mali. Přes rok je už jeho země svobodnó. A co vše se za tu dobu v jeho vlasti změnilo! Donedóvna tu vlódli Francouzi - jim musela sloužit jeho maminka, pro ně pracoval tóta, sousedé, všichni. Francouzům patřily pomeranče, banóny, fíky. Odvóžt:1i ze země všechno bohatství. Hodně se ve svobodné Mali za ten rok změnilo. Francouzové odešli,a lid začínó pracovat pro sebe, svoje děti a jejich budoucnost. ;vysti.hu,sme PRO vas Americký časopis "Washington Post and Times Herald" uveřejnil nedávno tuto zprávu: ;,Pani Kerri, manželka nezaměstnaného dělnika a matka pěti dětí, už několik týdnů vůbec nevečeři.,maminka? Ta snad nikdy nejí,' řekla nám devítiletá Belinda.,A my? My děti jíme dvakrát denně - většinou brambory a rýži.' Dnes hledá ve Spojených státech amerických práci mnoho a mnoho dělníků. Z každého tisice je jich 68 bez práce." V klubovně se odehrával tuhý boj. Na Jedné straně zápolila Jarka, Jiřka a Květa, na druhé Marcel. Mirek a Bohouš. Soutěžili ve kvizu "ZDál své okoli?". Padala otázka za otázkou. Chlapci zaěfnali, děvčata se bránila. Soutěžili Jij drahnou chvfli, ale poěet bodd přibýval stejnoměrně. Stále nerozhodně. Po několika oboustranných neůspmleh se obě druistfa drieja. Už před chvw se dohodli, že v nejblwbn kole, kdy jedda strana ztratí bod, soutěž ukoněl. Ale jako z uděl4d1 ani děvčata ani chlapci ne a ne toho ůspkhu. desalmout. Děvčata uhádla, kolik je kohoutkd v umývúně, chlapci, kolik krok6 měfl tflda. Děvčata znala p~t tffd v poschod1, chlapci jména všech svý~ spolužákcl. Děvčata vyjmenovala autory všech obrazf1 na chodbách, chlapci uhádli, kolik oken mi tkola do ulice. A tak lla otázka za otázkou.

V,..., IMAC O E v, UL CI UZ MY LI A ETO Letos se bude mluvit o finském hlavn(m městě, Helsinkách, snad na celém světě. Budou o něm mluvit především mladí lidé - ti, kteře se začnou připravovat na veliké setkání mládeže, i ti, kteře budou své kamarády na cestu vypravovat. Pionýři ze základní devítileté školy v ~imáčkově ulici v Praze 7 myslf na Helsinky také. Nebalf sice zavazadla, nepřipravují si ani slavnostní projev k delegátům festivalu mládeže a studentstva, a přece... VIII. světového Vědí dobře, že hlavní myšlenkou letošn( STM je právě pozdrav Festivalu, a proto si pro svoje recitace, tance, divadelní vystoupen( vybrali náměty o přátelství mladých lidí celého světa. Zatím měli jen školní přehlfdku, ale zanedlouho je uvidíme také na okresním kole.. MIRNY J NA OBZORU Tento náš obrázek je už několik měsíctl starý. Je z doby, kdy v Ruzyni startovalo letadlo se čtyřmi československými polárníky. Dnes je již naše vědecká výprava, kterou vede Antonín Mrkos, blízko clle - u sovětské polární základny Mirnyj. Naši vědci tam budou spolu se sovětskými badateli odhalovat tajemství ledových plání Antarktidy. V n'sledujlc1m kole, kdy! i:lěvěata oplt uhadia a eblapcl netrpělivě ~ novou otuku, zamyau1a se Jarka cbvtli, mrkla na kamaridky a Pekla: "Chlapei, pozorl Odpovězte do deseti vteřinl Kde kaldý mite v tuto chvui svou pionýrskou legitimaci'" Boj byl rozhodnut. Všeehno ósill chlapcq., vlechno pfedchozl sndenl bylo marné. Marcel sice lekl bez rozmýšleni: Ve svém stolku. I Mirek sáhl najisto do náprsni kapsy a vyňal ji z pěkného čistého pouzdra. Ale zato Bohouš. Ten chvili něco brebtal a ne a ne si vzpomenout. Možná, že ji dal na sekretář, možná na knihovnu. Kdo '\1, jestli dokonce není mezi hračkami. Prostě, ať se styděl sebevíc - nevzpomněl si. Ne 'zpomněl, protože nevěděl. To by se Jarka spíš musela zeptat Bohoušovy maminky. "... s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka," řeklo Boženě Němcové Julius Fučík. Na tato krásná a výstižná slova si vzpomeňte, až budete letos v lednu vzpomínat ve svém od4í/e na.sté výročí smrti této velké české spisovatelky. Ohníček

Arkadlj Gajdar o MALČIŠI-KIBALČIŠI Autora této povídky užjistě znáte - kdo by neznal Timura aj eho partu, tuka a Geka. Gajdar však nebyl jenom spisovatelem. Byl pfedevším bojovníkem. Ve čtrnácti letech vstoupil do Rudé armády. V sedmnácti se stal velitelem pluku. Psát začal v roce 1924, když odešel z Rudéarmády. Vznikly jeho knlžky Škola, Osudy bubeníkovy, Vojenské tajemstvl atd.... Po vypuknutí Velké vlastenecké války je Gajdar vojenským dopisovatelem Komsomolské pravdy. ni ústupu Sovětské armády zllstává v partyzánském oddílu jako kulometllk. V Hjnu 1941 umírá nedaleko Kaněva v boji s fašistickými vetřelci... a dávných a dávných let, když přestala Z na zemi hřmít válka, žil Malčiš-Kibalčiš. Rudá armáda tenkrát právě daleko zahnala bílá vojska proklatých buržoů a nastalo t icho po zelených lukách, po širokých polích, kde rostlo žito, kde kvetla pohanka, kde uprostřed hustých sadů a višňových keřů stál domeček, ve kterém žil Malčiš zvaný Kibalčiš, Malčišův otec a Malčišův starší bratr - ale matku neměli. Otec pracuje - seno kosí. Bratr pracuje - seno vozí. I Malčiš pomáhá hned otci, hned bratrovi, nebo prostě s jinými chlapci poskakuje a dovádí. Hop! Hop!... Výborně! Nesvi~tí kule, nebouchají granáty, nehoř í vsi. Nemusí se před kulemi na zem lehat, nemusí se před střelami do sklepa schovávat, nemusí se před požáry do lesa utíkat. Nen í třeba se bát buržoů. Není komu hluboce se klanět. Žij a pracuj - krásný život! Ale jednou - bylo to k večeru - vyjde Malčiš-Kibalčiš na zápraží. Dívá se, nebe je jasné, vítr teplý, slunce se za Černé"ory ke spánku ukládá. Všechno by bylo dobré, a přece je něco nedobré. Malčišovi se zdá, jako by slyšel, že někde něco hřmí a bouchá. Malčišovi se :zdá, jako by nevoněl vítr květy ze sadů, medem z luhů, ale jako by páchl dýmem požárů a prachem výstřelů. Pověděl to otci a upracovaný otec vyšel ven... Co se ti zdá!" povídá Malčišovi... To hřmí v dálce za Černými horami. To pastuchové pálí ohně za Modrou řekou, stáda pasou a večeři si vaří. Jdi, Malčiši, a spi klidně!" Malčiš odešel. Ulehl. Ale nechce se mu spát, nijak nemůže usnout. Vtom slyší na cestě dusot, na okénko klepání. Vyskočil Malčiš-Kibalčiš a vidí: u okna stojí jezdec. Kůň vraný, šavle - lesklá, čepice - šedá a hvězda - rudá... Hej, vstávejte!" vzkřikl jezdec... Přišlo neštěstí, odkud jsme nečekali. Napadl nás z Černých hor proklatý bohatec. Znovu hvízdají ~ule, znovu vybuchují granáty. Bijí se s bohatci naše oddíly a uhánějí poslové přivolat na pomoc dalekou Rudou armádu." Tak vypověděl jezdec s rudou hvězdou svá poplašná slova a uháněl pryč. A Malčišův otec přistoupil ke stěně, sňal pušku, vzal brašnu a naplnil ji patronami...vidíš," povídá staršímu synovi,.. žito.. o ~,~ I- jsem hustě zasil, na tobě je, abys bohatě sklidil. Vidíš," povídá Malčišovi,.. prožil jsem tvrdý život, a ty, Malčiši, prožiješ za mne život klidný." Tak to řekl, vroucně políbil Malčiše a odešel. Nemohl se dlouho loučit, protože teď už všichni věděli a slyšeli, jak za luhy duní výbuchy a za horam i hoří rudá záře požárů. Minul den, minuly dva. Vyjde Malčiš na zápraží: ne, ještě nen í vidět Rudou armádu. Vyleze Malčiš na střechu. Celý den se střechy nesleze. Ne, není ji vidět. Večer jde spát. Najednou slyší na cestě dusot, na okénko klepání. Vyhlédl Malčiš: u okna stojí týž jezdec. Jenže kůň je hubený a unavený, šavle ohnutá, bez lesku, čepice prostřelená, hvězda rozťatá a hlava zavázaná... Hej, vstávejte!" vzkřikl jezdec... Bylo půl neštěstí, a teď je celé. Je mnoho bohatců, a málo našich. Kul í padají na bojišti celé mraky, nábojů mají oddíly jen tisíce. Hej, vstávejte, pospěšte na pomoc!" Tentokrát vstal starší bratr a řekl Malčišovi :.. Sbohem, Malčiši... Zůstaneš tu sám... Zel ňačka je v kotlíku, chléb na stole, voda ve studánce a hlava na krku. žij, jak umíš, a na mne nečekej!" Minul den, minuly dva. Sedí Malčiš u komína na střeše a vidí, že zdáli cválá neznámý jezdec. Dojel jezdec k Malčišovi, seskočil s koně a praví:.. Dej mi vody, dobrý Malčiši. Tři dny jsem nepil, tři noci nespal, tři koně utahal. Dověděla se Rudá armáda o našem neštěstí. Všichni trubači zatroubili signál. Všichni bubeníci zabl.lbnovali, jako když zahřmí. Praporečníci rozvinuli bojové prapory. Na pomoc se žene celá Rudá armáda. Jen kdybychom se, Malčiši, udrželi do příští noci!" Malčiš slezl se střechy, přinesl vodu. Posel se napil a odklusal dále. Přišel večer a Malčiš šel spat. Ale nemůže spát - jak by mohl!! Vtom slyší venku kroky, u okénka šramot. Vyhlédne Malčiš a vidí : u okna stojí týž člověk. TýŽ, a přece ne on : nema koněpadl kůň, nemá šavli - zlámala se šavle, nemá čepici, sletěla čepice, on sám stojí, vrávorá... Hej, vstávejte!" vykřikl naposledy... Máme střelivo - ale střelci jsou pobiti. I pušky máme, ale bojovn í ků je málo. Pomoc bl ízká - ale síly nemáme. Hej, vstávejte, kdo jste ještě zůstali! Jen ještě den a noc kdybychom se udrželi!" Vyhlédl Malčiš-Kibalčiš na cestu : cesta je prázdná. Nebouchají okenice, neskřípají vrata - není, kdo by vstával. Odešli otcové, odešli i bratři - nikdo nezůstal. Jen z jedněch vrat vidí Mal(Jš vyjít dědu stoletého. Chtěl děda zvednout pušku, ale je tak starý, že ji nezvedne. Chtěl děda uchopit šavli, ale je tak slabý. že ji neuchopí. I sedl děda na zápraží, sklonil hlavu a zaplakal... Malč i šovi b) 10 z toho smutno. I vyběhl Malč i š-kibalč i š na cestu a vyk ř ikl a hlasitě zavolal :.. Hej, vy, chlapci, chlapci maličcí! Což si my chlapci máme jen hrát a skákat! Otcové odešli, odešli i bratř i. Máme my chlapci čekat, až přijdou bohatci a odvedou nás do své proklaté ří še 1" Jak tato slova uslyšeli chl apci maličcí, vykřikli z plných pl ic! Ten vybíhá ze dveř í, ten vylézá oknem, ten skáče p ř es plot. Všichn i chtěli jít na pomoc. Jen Malčiš Plochiš chtěl jít k bohatcům. Avšak tento Plochiš byl tak lstivý, že nikomu nic neřekl, II Ohn íč ek

ale natáhl si kalhoty a tvářil se, jako by chtěl jít na pomoc s ostatními. Bijí se chlapci od tmavé noci do jasného úsvitu. Jen Plochiš se nebije, stále jen chodí a dívá se, jak by mohl pomoci bohatcům. A tu vidí, že za pahorkem leží hromada beden a v těch bed nách jsou u loženy černé pumy, bílé granáty a žluté patrony. Aha, pomyslil si, to je to, co potřebuji. V té chvíli se ptal Hlavní bohatec všech bohatců : "Nu jak, bohatci, už jste dobyli vítězství!'" "Ne Hlavní bohatče," odpovídají bohatci, "pobili jsme otce i bratry a vítězství už bylo naše, ale vtom jim přitrhl na pomoc Malčiš-Kibalčiš a toho nijak nemůžeme porazit. " Hlavní bohatec se velice podivil ~ rozzlobil a zvolal strašným hlasem: "Je možné, že byste si nedovedli s Malčišem poradit! Ach. vy nehodní zbabělci! Jak to. že toho maličkého nemůžete porazit! Hned vyrazte. a bez vítězství se nevracejte!', I sedí bohatci a přemýšlejí, co dělat. Najednou vidí, že z křoví vylézá Malčiš-Plochiš a přímo k nim. "Radujte se," křičí na ně. "Podívejte se, co jsem já, Plochiš, udělal. Nasekal jsem dříví. nanosil jsem sena a zapálil jsem všechny bedny s černými pumami, bílými granáty a žlutými patronami. Co nevidět to bouchne!" I zaradovali se bohatci, zapsali Malčiše- Plochile do svých řad a dali mu hned bečku zavařen iny a celý koš pečiva. Sedí Malčiš-Plochiš, cpe se a raduje se. A tu se zapálené bedny roztrhly! A tak to zarachotilo. jako by tisíc hromů najednou na jednom místě zahřmělo a tisíc blesků z jednoho mraku sjelo... Zrada!" vzkřikl Malčiš-Kibalčiš... Zrada!" vzkřikli všichni jeho věrní druhové. Ale vtom už z dýmu" ohně udeřilo vojsko bohatců. Malčiše-Kibalčiše svázalo a zajalo. Ukovali Malčiše do těžkých pout. Posadili Malčiše do kamenné věže. A běželi se zeptat, co teď naříd í Hlavn í bohatec udělat se zajatým Malčišem. Hlavní,bohatec dlouho přemýšlel, ale pak vymyslil a řekl: "Malčiše zabijeme. Ale ať nám nejprve vyzradí celé jejich vojenské tajemství. Jděte. bohatci. a ptejte se ho: -Jak je možné, Malčiši, že se s Rudou armádou bilo čtyřicet carů a čtyřicet králů, že se bili a bili a vždy jen sami sebe rozbili! - -Jak je možné, Malčiši, že všechna vězení jsou plná, všechny káznice přeplněné, na všech rozich četníci, všechna vojska v pohotovosti, a přece nemáme klidu ani za jasného dne a za hluboké noci! - -Jak je možné, Malčiši, prokletý Kibalčiši, že i v mém Vysokém buržujství, i v druhém - Rovinatém království, i v třetím - Sněžném carství, i ve čtvrtém - žhavém mocnářství v týž den za časného jara. v týž den za pozdního podzimu lidé v různých jazycích, ale stejné písně pějí, v různých rukou. ale stejné prapory nosí;stejně mluví. stejně myslí, stejně jednají!" Zeptejte se. bohatci: - Nemá Rudá armáda, Malčiši. nějaké vojenské tajemství! - Ať vám to tajemství řekne. - Nepomáhá vašim dělníkům někdo cizí! - A ať řekne, kdo jim pomáhá! - Není, Malčiši. z vaší země nějaká tajná chodba do všech ostatnich zemí, kterou, jak se u vás ozvou, hned u nis odpovědí, jak u vás zapějí, hned se u nás přidají, jak u vás něco řeknou, hned se nad tí m u nás zamýšlejí! -" Šli tedy bohatci, ale brzy se vrátili. "Ne. Hlavní bohatče, Malčiš-Kibalčiš nám nezjevil vojenské tajemství. Vysmál se nám do očí. - Ano, povídal, silná Rudá umáda má mocné tajemství. A kdybyste jak chtěli útočili, nezvítězíte. - Ano, povídal, máme i hluboké tajné chodby. A hledejte si je jak chcete, nenajdete je. A i kdybyste je našli, nezasypete, nezavalíte, nezničíte je. A víc vám, bohatci, nic neřeknu, a sami to, prokletí, do smrti neuhádnete! " I zamračil se Hlavní bohatec a povídá: "Mučte, bohatci, toho tvrdošíjného Malčiše-Kibalčiše těmi nejstrašnějšími mukami a vyzvěďte na něm vojenské tajemství, poněvadž bel; toho důležitého tajemství nebudeme mít ani klidu ani pokoje." Šl i bohatci a nevrátil i se již tak brzy jako prve. Jdou a pokyvují ~Iavami. "Ne," povídají, "náčelníku nh, Hlavn í bohatče. Stál bledý Malčiš, ale hrdý., a neřekl nám své vojenské tajemství, protože dal slovo. A když jsme odešli, lehl si na zem, přiložil ucho k těžkému kameni na chladné zemi a usmál se, můžeš-ii nám věřit, HI~vní bohatče, že jsme se my bohatci až zachvěli a strašně polekali: což jestli uslyšel, jak se tajnými chodbami blíží naše nevyhnutelná záhuba!".. Ach, jaká to země!" zvolal udivený Hlavní bohatec. "Nepochopitelná země, vn íž takoví chlapci znaj í vojenské tajemství, a tak je dovedou udržet! Pospěšte, bohatci, a zabijte toho hrdého Malčiše! Nabijte děla, vytaste šavle, rozvi ňte naše buržujské prapory, poněvadž slyším, jak troubí na poplach naši trubači a jak mávají prapory naši praporečníci! Vidím, že nás nečeká lehký boj, ale těžká bitva." Jako hromy zahřměla bojová děla. Jako blesky zářily ohnivé výbuchy. Jako vítr se přihnaly jízdní oddíly, jako mraky se nesly rudé prapory. Tak útočila Rudá ármáda. A viděli jste bouřlivý liják za suchého a horkého léta! Jako prameny stékají ze zaprhených hor a slévají se v bouřlivé a pěnivé proudy, tak při prvním rachotu zabouřilo ve Vysokém buržujství povstání a jemu odpovědělo tisíce hlasů z Rovinatého království, ze Sněžného carství a ze žhavého mocnářství. A ve strachu utíkal poražený Hlavn í bohatec a hlasitě prokllnal onu zemi s tak úžasným lidem, s její neporazitelnou armádou a s jejím nerozluštitelným vojenským tajemstvím. A Malčiše-Kibalčiše pochovali na zeleném pahorku u Modré řeky. A nad hrobem vztyčili velkou rudou vlajku. Plují parníky - zdraví Malčiše. Létají letci - zdraví Malčiše. Projíždějí lokomotivy - zdraví Malčiše. A pochoduji pionýři - zdraví Malčiše.

Musím na sebe říci, že jsem nikdy nebyl kluk zvlášť poslušný. Casto jsem utíkal z domu, z naši chatrče, v bahnitých zátočinách řeky lovíval kraby, nebo jsem se zase vydal do džungle na lov papouškíl. Doma jsem se objevoval jen v době oběda a večeře. Rychle jsem tyčinkami vyškrabal svílj hrnek a už zase pelášil s kamarády někam ven. Marně mi tát.a s mámou hrozili, že mě jednou sežere tygr, jestli se budu pořád toulat po džungli. "Teď tady byl. A už je pryčl" stěžovala si vždycky maminka. "A když mu dám pohlavek, zamokři slzami celý dvílr. Je úplně jako mrak, který žene vitr. NeuhUdáš ho ani za nic." Tak jsem vlastně přišel i ke svému Mladý Vietnamec se opl'el o červeně natřený plůtek a dlani jménu: Hoang Kao Wan čili Létajici hladil sloriův chobot. Bylo v tom hlazení cítit, jak velice má slona oblak. rád. Připadalo mi skoro neslušné pl'ihlífet tak dojemnému loučení, Se slonem jsme byli velci kamaale ten drobný, snědý slonův průvodce mě zadrfel. A jako by ho rádi. Mockrát jsme se pod nim těšilo, fe můfe o svém pl'íteli někomu vyprávět, začal: S kluky honivali, vždycky jsem vy- "Nebylo mi ještě ani rok, když mě jednou vynesl otec před chatrč a ukázal mě slonovi. Maminka vyběhla za námi, aby mě ochránila, ale táta se jí smál. Slon mě očichal, lehounce se dotkl chobotem mé hlavy, potom poodstoupil a vítězoslavně zatroubil. Z ohrady mu hned odpověděli jiní, kteři tam byli uvázáni na dlouhých řetězech, odpověděli mu dokonce i ti, co se koupali v řece nebo putovali džungli. "Vidiš," řekl táta mamince, "vzali ho pod svou ochranu. Budeme mít z chlapce radost." Náš slon byl s námi pořád. Považovali jsme 110 za nejdilležitějšího člena rodiny, protože - stejně jako všichni ostatní sloni - patřil našemu pánú, panu Funk Fan Baovi, kterému taky patřila rýžová pole, kakaové a ananasové plantáže, i džungle se vším svým bohatstvim. Tatínek pracoval se slonem při poráženi mahagonových stromů - a možná, že byste žasli, jak tátu poslouchal. Na slovo. 2ili jsme z jeho práce a moc jsme ho měli rádi. Maminka o něho měla větši strach než o nás děti. Když se jednou na jaře přejedl divokých banánů - byl mlsoun, víte - a ležel s nadmutým břichem a těžce funěl, pobihali jsme všichni kolem něho plni úzkosti, sbírali léčivé byliny a vařili mu lektvary, a on si přitom sypal na hřbet pisek a suché listl. Když jsme mu bambusovou trubici nalévali do krku léčivý odvar, divala se po nás jeho malá očka ustrašeně a prosebně. Ani jsme tu noc nešli spat. Zapálili jsme oheň a seděli u našeho nemocného až do rána. Když se rozednilo, slon vstal a pomalu se kolébal k řece. "Bude žít," radostně zašeptal otec. Běželi jsme za nim. Stál už ve vodě a dlouze, dlouze pil. Divokých banáníl se od té doby ani nedotkl. Asi mu jejich mdlá vílně připominala nemoc. Začal vám je tak nenávidět, že jejich mladé kmeny vytrhával chobotem ze země a rozdupával. "Sloni jsou moudři," řikával tatínek, "moc moudři. Hodně věd! a dlouho žiji." koukl za některou jeho nohou, tlustou jako chrámový sloup, a rozhližel se, jestli mě kamarádi vidí... Hrozně rád jsem se šplhával po jeho chobotu, nebo se na něm houpával. Někdy, když jsem ho vyrušil z dřl mot, dobrácky zafuněl a vysadil si mě na hřbet. Trochu jsem se vždycky bál, ale pyšný jsem byl až hrílza a pro jistotu jsem se křečovitě držel jeho velkých uši. Asi ho to lechtalo, protože se kymácel z nohy na nohu a já výskal nadšením. Vůbec jsem se na jeho hřbet často Ohníček

uchyloval. Zvlášť když mi hrozil výprask. Ale taky jsem měl odtud buzko na stromy: pohodlně jsem si trhal ovoce. Samozřejmě, že jsme se o ně spravedlivě dělili, a protože ovoce patřilo panu Baovi, vždycky jsem slona prosil, aby mě neprozrazoval. Ale on sám jako by věděl, že děláme něco nedovoleného. Byl hbitý a tichý, ušima do široka nastavenýma poslouchal, jestli se nebliží některý z hlídačů sadu. Vážně: měli jsme se navzájem moc rádi. Jednou jsem se po prudkém lijáku chystal jít sbirat slimáky ke strouze. Maminka je báječně vařila s rýži. jsme se do vody, stříkali jeden na druhého... Najednou sám nevím, jak - se mámin obubený hrníček skulil se břehu, narazil r;ta kámen a rozbil se. Já věděl, že výprasku neuteču, a hrozně jsem se bál vrátit se domů. "Ať mě tygři třeba sežerou," říkal jsem si zoufale, "stejně jsem darebák..." Kamarádům jsem utekl a pustil se stezkou do džungle. nými stromy, hustě liánami, bylo šero. propletenými Náhle jsem spatřil pruhovanou hlavu tygra. S prohnutým hřbetem, na pokrčených předn1ch tlapách, pil král džungle vodu. Vedle něho ležela na kamení jeho kořist - mrtvá antilopa. Pil pomalu, byl si jistý svou silou a moci. Jeho žluté oči na mě hleděly přes bělavé řasy. Opatrně jsem couvl kousek zpátky, chytil se liány a jako opice se po ní vyšplhal na slrom a posadil se na větev. Rychle se stmívalo. Noční džungle pode mnou se probouzela. Slyšel jsem mňoukání divokých koček, šustot něčích kroků, Ná' slon postupoval pomalu. Zvedal chobot, větřil... Když mě Kamarádi už na mě hvízdali. konečně u cltil, radostně zatroubil. Spustil jsem se po liánách přímo na jeho hřbet. Usadil jsem se tátovi mezi koleny a on mě přitiskl k sobě. "Kluku hloupý," bručel. "Hrnek si uděláme jiný, ale kdyby tě sežral tygr, co bychom si počali... Maminka chudák doma pláče, a tyl... Proč prý jsme ti dávali jméno Oblak... Mraky končívají deštěm, a ty prý se nám rozplyneš v slzách..." "Vždyť mě nesežral," hájil jsem se. "Poděkuj slonovi! Když nám kluci řekli, že jsi utekl do džungle, maminka ho uprosila, aby tě našel. Ani tygra se nebojí..." Když jsme došli k naší zahrádce, máma vyběhla ven. Tiskla mě k sobě, Popadl jsem košík a hrneček a upa- velké světlušky poletovaly sem jako by nemohla uvěřit, že jsem doloval za nimi. a tam. Dovedete si jistě představit, opravdy živa zdráv. Potom přinesla Voda ve strouze byla teplá a slimáků co strachu jsem zažil. S bzukotem na rákosovém podnose ovoce pro vylezla spousta. Nasbírali na mě doráželi moskyti. slona - a on, pan Obl', jak jsem mu jsme jich plné košíky a pak jsme se Neviděl jsem nic, ale cítil, že říkal, podal první kousek mnč. začali s kluky kočkovat: postrkovali tygr krouží pode mnou kolem Objal jsem jeho drsný chobot stromu. Hrůzou jsem se úplně třásl. A tu vám slyším, jal{ se cosi velikého dere džunglí, láme větve. Čím dál víc se to bl1žilo. ajednou problesklo mezi větvemi červené světlo. Pochodně. Myslel jsem si, že démoni vylezli ze svých skrýší, jak mi o tom vykládala babička. Pak jsem zaslechl tatinka: Slunce už zapadalo a pod mohut- ti odpustila... " "Hoang Kao 'Vane! Ozvi se! Chlapče! Vrať se! Vrať se! Maminka a tvář jsem měl celou vlhkou slzami. Slon mě houpal jako kdysi, když jsem byl malinký. Maminka s tátou se mu poklonili a děkovali za to, že mě zachránil. Když se to tak vezme, slon nás nejenom živil, ale měl nás rád. A my jeho taky. Patřil do naší rodiny... OBRÁZKY (Pokračování příšlě) ANTONfNA POSPfŠILA Ohníček

yla a jest v Praze jedna ulice, která se velice dlouze táhne na Vinohrady. Na pohled je to dům vedle domu, cihla na cihle, okno vedle okna. Dole ve vozovce jezdi auta a tramvaje, po chodnicich si vyšlapuji lidé. Řekli byste, že tu neni nic zvlášť zajlmavého. Ale zkuste se mnou projit dlouhou chodbou do dvora. Tam už to vypadá docela jinak. :-.ia pavlačích se lřepelaji plenky miminek, dětské punčocháče, mužské košile, ženské šátky. Dole ve dvoře poléhává kocour Kilián, co patří paní sprá"cové. Dává pozor, aby se v domě neděla žádná neplecha. A nahoře pod střechou, až u okapové roury, bydlí vrabci. Je to starý vrabčí rod a sídlí tu bůhví od kolikálého kolena. Pražští lij Ohniček HANA ŽANTOVSKÁ vrabci, těm je, panečku, hej. Sotva zašupou prvni mra ziky, dostávaji od pondělka do pátku drobečky z rohliků nebo z housek, od pátku do neděle mastné drobky z buchet, bábovek a koláčů. A tak se některým vrabcům stává, co prý se stává i některým dětem. "Ano, páll je dobré bydlo a nevědi roupama co dělat," řekla by vám babička vrabce Ješity, kpybyste náhodou ovládali vrabči řeč. Řikala to také často svému vnoučkovi, vrabčáku Ješitovi, a vždycky dodávala: "Ty ses měl, kluku, narodit za té velké lidské války, co mi o ni povidala ještě moje babička. Tenkrát neměli vrabci kloudně do čeho klofnout.. 'Qj > o... Babička musela litat až na ZHchov pro drobky z koňského trusu, aby uživila rodinu. Takhle hlad na tebe, hlad I Hned by ti peří schllplo a nečepýřil by ses tak po světě." Ale vrabčák Ješita si babiččina slova nebral k srdci. "Co bylo, to bylo, co je, to je," odsekl vždycky. Pro sebe si myslel, že babička ničemu nerozumí. Taky si myslel, že je jeho svaté právo, aby mu každý nájemnik v,jeho' domě sypal drobečky. Když to někde neudělali, čepýřil se a huboval. Troufal si dokonce i na kocoura Kiliána, ke kterému se děti, dospěli, ba i vrabci z celého domu chovali jinak velmi uctivě. Kdykoli šel Ješita kolem Kiliána, skládal na něho posměšné veršlčky: "Ten náš kocour Kilián, ten si mysli, že je pán, leži, tloustne den co den, vrabčákům je pro smich jen." Kocourovi se tahle písnička vflnec neubila. Vymrštil se vždycky jako z ocelového pera a skočil po Ješitovi. Ale ten stačil pokaždé včas uletět. Vrabec Ješita měl také velký zájem o to, co si lidé na sebe oblékají. Bedlivě pozoroval, jak se měn! v pražských ulic1ch móda. Mladým vrabcům pak dělal na okapu kázáni: "My vrabci musíme konečně pro sebe něco udělat. Jsme moc šediví, moc nenápadni. Kampak s Um! Tak už se prostě nechod\. Za chv1li si nás nikdo ani nevšimne." Mladi vrabci chv1li ochotně poslouchali, ale pak se rozlétli na všechny strany. Byli spokojeni se svým peřím a nechtěli na něm nic měnit. "Takhle to nepůjde," řekl si Ješita. "Nevědi, jak krásně by vypadali, kdyby na sobě neměli jen to ubohé šedivé peří. Mus!m jim to předvést. Pak budou hned čimčarovat jinou!" A tak se jednoho dne vypravil k ptačimu holiči Rorýsovi. Byl to nejlepši ptači holič v Praze; měl krámek u hlavniho nádraž\. "Pěkně vitám, to jsou k nám hosti," šveholil holič Rorýs, kterého byl Ješita častým zákaznikem. "Tak co budeme dnes sttíhat, jakou fazónku si dáme?" otáčel se kolem Ješity. "Vpředu nad zobákem mi to ostříhejte na blbečka a vzadu na křídlech mi přistřihněte peří do tří čtvrtin," poroučel Ješita. "Chci to mít, jak se sluš! a patří. Abych nebyl sto let za opicemi jako třeba vlaštovky, které dodnes litají ve fráčku. To jde snad někde na venkově. Tady ve městě

musí být člověk hyper moderl" "A co to je, prosím, to hyper moder?" dotazoval se uctivě rorýs. Vrabčák chvlli přemýšlel a pak řekl: "To jsou slova v řeči helgolandské, z které budu dělat co nevidět zkoušku. Požádali mne, abych pak promluvil helgolandsky do rozhlasu. c,." -- ~ -' ~~-=- "J akého mám moudrého ~... a vzdělaného zákazníkal" p yslil si holič. Ostříhal Ješitu přesně tak, jak si vrabec přál. Když šel Ješita od rorýse, byla by ho vlastní máma nepoznala. Peříčka nad zobákem měl úplně okudlaná, křídla přistřižená do tři čtvrtin. I Skutečný vrabči chuligán. Ale to mu ještě nestačilo. Dival se na sebe do louže a řikal si: "Bylo by to dobré, ale je to pořád málo barevné. To paleto by mělo být kostkované. Takové velké zelené 3 červené kostky bych na tom chtěl. A taky modré. To by se vrabci nestačili divit!!" Stěstí mu přálo. V ulici právě lakovali nápis nad jedním obchodem. Byla tam písmena červená, modrá i žlutá. Vrabčák se vznesl a naletěl vší silou nejdřív na jedno pismeno, pak na druhé a na třeti... Lakýrník na štaflích huboval, že mu ten bláznivý vrabec pokazil práci. Ale Ješita si z toho nic nedělal. Frrr - a už se nedočkavě nakláněl nad louži. To byla podívanál Neměl na sobě kostky, ale všelijak zakřivené pruhy. Vypadalo to jako nějaké blesky, vlnky a otazníky. "Je to velice původni," řekl si Ješita. "To určitě nikdo nemá. V domě budou koukat." Proletěl průchodem a pyšně vešel na dvůr. Ještě pyšněji než jindy chtěl projít kolem kocoura Kiliána, ještě výsměšněji mu chtěl zazpívat svou písničku. - Vtom se kocour vymrštil. Ješita chtěl ulétnout a nemohl. Lak mu přilepil křídla. Kocour Ješitu popadl, důklad ně ho protřepal a zavrčel: "Tak. Teď tě mám. Teď bych tě měl sežrat. Jenomže mám rozum. Nezalepím si kvůli tobě vousy tou politurou, kterou ses, hlupáku, natřel. Utikej a pamatuj si, žes dostal pardon naposledl" Vrabčák byl úplně a načisto zničený. Schliple řekl: "Raději mě sežer, Kiliáne I Co je do vrabce, který nemůže Htat. Nahoru na střechu nemůžu a dole bych každému pro sm1cu." zrovna," bručel Kilián. "Já se budu obětovat a žrát těl Šetřil jsi mne, když jsi zpival ty svoje pisničky? Teď si pomoz, jak umíšl" Ješita zničeně hop koval průchodem zpátky. Nic jiného si nepřál než být někde hluboko pod zemi. "Já už se nechci ani vidět," naříkal. "Skočim pod auto nebo se utopím." A s tim pošetilým úmyslem do hop koval na ulici. Aut kolem jezdilo dost. Mám skočit pod velký vůz nebo pod malý? Nebo radši pod tramvaj? uvažoval Ješita. Dlouho stál na okraji chodnlku. Ale vždycky, když něco jelo kolem, zděšeně couvl. lakonec pochopil, že neskočí ani pod malé ani pod velké auto, o tramvaji ani nemluvě. Umínil si, že se raději utopí. Vtom zpozoroval, že je zase na tom místě, kde si předtím olípal ki"ídla lakem. Lakýrník tam dosud trpělivě opravoval škodu, kterou Ješita natropil. A dole u štaflí stála plechovka s vodou. "Tady se utopím. Zrovna tady. Za svou hloupost. Za svoje roupy. Za to, že babička měla pravdu;' nařikal Ješita. Slzy mu kapaly na zobáček. Litoval se, co měl peří na hlavě. Z posledních sil vyskočil na plechovku, zavřel oči a skočil dolů. Padal jako kámen. Když ale v plechovce nebyla vodal Čpělo to tam a páchlo, jako by se tam vykoupalo deset čertů. Ani nejzničenější vrabec v tom nemohl vydržet. Ješita zatřepal křidly a vylétl z plechovky. Nejdřív se tomu ani nedivil. Jen třepal křidly a třepal, poskakoval a kroutil se, aby se zbavil i posledni kapky té protivné tekutiny. A teprve nakonec pochopil... "Mám křídla v pořádkul" vykřikl na celou ulici. Kdopak si ale všimne vrabčiho výkřiku! A tak se po Ješitovi nikdo ani neohlédl, když startoval cel~' šťastný k odletu domů. eměl už na sobě žádné klikyháky. Terpentýn v plechovce je všechny smyl. Byl to jen prachobyčejný vrabec. Ale kdyby uměl mluvit, tekl by vám, ze je rád a že mu to vůbec, ale vůbec nevadl. KoNEC Ohníček

Mnozí z vás, přátelé, se v tyto dny "ukradenou" vodu řeky Pečory odvedla učíte ve škole o řekách, rybnících a jezerech. Dovidáte se mnoho zajímavostí do Volhy. Dokážete se na mapce orientovat? o vodě, bez které není na světě života. Mladí turisté vám určitě poradí a pomohou. A jistě si přitom prohlédnete i obrázky A proč si to všechno vyprávíme? přehrad, jezů a kanálů, kterými člověk Protože návrh na "ukradení" vody řece vodu ovládá a využívá jí. Podívejte se i na náš obrázek, který zachycuje kousek mapy Sovětského svazu: na severu je Pečorský záliv v Barentsově moři, na dolní části obrázku je tok řeky Volhy a města Kazaň a Kujbyšev (zde na Volze je největší hydroelektrárna Pečoře má velký význam pro Kaspické jezero, které na mapce už zakresleno nemáte, ale do kterého se vlévá řeka Volha. Kaspické jezero totiž má nedostatek vody, zvolna vysychá a jeho hladina se snižuje. Protože je Kaspické jezero důležitou vodní cestou a zdrojem obrovského rybného na světěl). bohatství, rozhodli se sovětští inženýři A pak najdete na obrázku jména ' dodat mu více vody. Budou ji brát Pečoře, řek Pečora, Vyčegda a Kama. Pečora která vodu zbytečně odvádí do Se leče na sever do moře. Sovětští inženýři verního moře. Kaspické jezero bude zachráněno ji však chtějí přehradit hrází (1), vytvořit a lidé dokáží, že mohou nejen na ní velké jezero a z něho odebírat vodu vody v řekách využívat k výrobě elektřiny, kanálem (2) do jezera na řece Vyčegdě (3) ale dokonce ji převádět tam, kde a do řeky Kamy (4). Kama by pak je jí potřeba. I ~ o PTEJTE SE ŽiVÁČKA ŽiVÁČEK ODPovl.. VACLAV romašek, ŠrĚpANOV U OL., BŘEZECKA 238: "ZNÁM CHLAPCE ZE T~ETf T~f DY, KTE~f UŽ KOU~r. STARŠf JE NAVEDOU A ONI CHT~Jf BýT HRDINY. PROČ JSOU TAK HLOUpf, ŽiVÁČKU?" Milý Václave, to opravdu nevím, proč jsou tok hloupí. Ono je spíš hrdinstvím vysmát se starším,,kuřákum", než je docela obyčejně napodobovat. A tok tví kamarádi ze třetí třídy, kteří zkoušejí kouřit zbytky cigaret podle oá, vodu starších, mojí k hrdinum daleko o patří spíš k těm, kteří nic nevědí o škodlivosti kouření. Donedávna se říkalo, že "kdo kouřil, umřel, o kdo nekouř.i1, umřel toky". Kuřáci se tok vysmívali nekuřákum. Ale před několika lety skončily v zahraničí zajímavé pokusy o výpočty o škodlivém vlivu kouření no zdraví kuřáku o zjistilo se toto: ti lidé, kteří od mládí kouří, se dožívají menšího stáří než nekuřáci. Mu' žeme tedy říci, že kouřením si každý kuřák zkracuje život o několik let. Kromě toho jsou kuřáci náchylnější k mnoho vážným chorobqm - například k chorobám srdce o plic. Většinou právě tyto choroby kuřákum zkracují život. Mladí chlapci, kteří začínají kouřit, si často myslí, že když vykouří 5-6 cigaret denně, jen aby se před ostatními "ukázali", že jim to nemuže uškodit. Pravda,je to míň nebezpečné, než kouření 30-40 cigaret denně, ale neděte oni to. jakmile se totiž někdo naučí kouřit, stone se mu to zvykem, kterého se jen málokdo dokáže zase zbavit. A pro mladé tělo je kouření i malého počtu cigaret nebezpečné. " Milý Václave, až uvidíš některého ze svých kamarádu zase kouřit, polituj ho. je to slaboch, který napodobuje starší o neví, že si zkracuje už od samého mládí život. MIROSLAVA pořfzova, telakovice, j5š "NAPiŠ MI, ŽiVÁČKU, N~CO O TOM, KTERÝ DŮM JE NEJVYŠŠf A KTERÁ STAVBA NA SV~T~ JE NEJVYŠŠfl" Po dlouhá století bylo nejvyšší stavbou no světě známá Cheopsova pyramido v Egyptě, která měří 146 m o je tedy více než dvakrát tok vysoká jako petřínská rozhledno i s televizními anténami. Dnes už je toto stavbo mnohokrát překonáno. V Moskvě ji předčily výškové budov., hotelu o ministerstev, ve Varšavě Palác kultury, u nás například nový televizní vysílač no kopci Cukráku u Prahy (měří 185 mj atd. Mezi ještě vyšší stavby patří například Lomonosovova universito v Moskvě, která je vysoká 208 m, Eiffelovo věž v Paříži 300 m, o dnes nejvyšší budovo světa, mrakodrop EmPire State Building v New Yorku v Americe, která je vysoká 381 m. Zanedlouho vyroste v Moskvě stovba, která se stone nejvyšší no světě. Bude to nový televizní vysílač - betonová věž vysoká i s kovovými stožáry no televizní ontény 520 metru. U země bude stovba široká 63 m, u vrcholku bude mít pruměr 7,5 metru. Uvnitř věže budou umístěny čtyři rychlovýtahy, kterými budeme moci vyjet no vyhlídkovou terasu nebo do vyhlídkové restaurace, která pojme 300 osob najednou. Vysílač se stone nejen zojímavostí technickou, o/e bude to zároveň zařízení, které umožní sledovat televizní vysílání z Moskvy široko daleko kolem hlavního město Sovětského svazu. 1fqčel'>A'd 'r'

Jen jedinou hru znají téměř na celém světě: jsou to šachy, hra s nejbohatší historii, hra královská, protože ji kdysi hrávali nejmocnější panovnici, nejbohatší šlechtici - i prostí lidé. Dnes bohužel nevime, kdo šachy vynalezl a kde je kolébka této zajímavé hry. Pouze víme, že už několik tisíc let před naším letopočtem znali podobnou hru Egypťané a že asi v roce 550 až 600 byly šachy běžnou hrou v Indii. Jmenovaly se chaturanga, tj. hra válečná. Z Indie se prý hra dostala do Persie a odtud potom na sever do Ruska a pak i do ostatní Evropy. To bylo asi před tisícem let. Sachy tehdy hráli mniši v klášteřích, ktetí je učili hrát u královských dvorů a mezi šlechtici. A tak došlo k tomu, že bohatl šlechtici se pti hře začínali sázet o peníze a z vtipné, složité hry, na které si dnes bystříme mozek a kterou hrajeme pro potěšení, se stala hra hazardní. Proto byla na čas zakázána. Brzo se však její obliba rozrostla, lidé objevili krásu v samé hte a ne v sázkách zázrak. Dnes vime, že kněz ikonu přetřel směsí vinného lihu a terpentýnu s trochou čpavku. Tim barvy obrazu oživil. Podobný pokus si můžeme udělat i dnes a "zázračně" oživit povrch staršího nábytku... Tajemné bludičky v lese nebo světélka na hřbitovech také nejsou ničím nadpřirozeným. Při hníti dřeva nebo jiných látek v přírodě vznikají sloučeniny fosforu s vodikem. Tato směs v kapalném stavu se na vzduchu sama vzněcuje. Ve dne jemné plamínky nevidíme, ale večer se objeví - "bludičky". I tento úkaz je možné napodobit v laboratoři... Podobným způsobem vám chemik prozradi tajemství mnoha dalších "zázraků". Na počátku čtvrtohor, tedy asi pl'ed 600000 lety, žil už na Zemi Plthecantropus erectus - "opočlověk vzpl'ímený". Tento nu nejstarlí a nejprimitivnějlí prapředek si zhotovoval dl'evěné a kamenné nástroje, kterých dovedl také dobl'e používat. (Maloval Z. Burian v odborné spolupráci s prof. dr. J. Augustou.) / Ga1ela hraje šachy se lvem o peníze a šach si znovu razil cestu do celého světa. U nás se hraje od 10. století, i když byla tehdy pravidla hry trochu jiná než dnes. Dnešní pravidla šachu jsou ustálena asi od 16. století. Prvním mistrem světa v šachu se stal v roce 1851 německý hráč Anderssen. V roce 1886 byl mistrem světa pražský rodák Vilém Steinítz. A pak se střídala dalšl známá jména nejlepších šachistů: Lasker, Capablanca, Aljechin, Euwe, Botvinnik, Tal a opět Botvinnik. Sach, hra plná vtipu, umění, vědy i sportovniho ducha, je hrán téměř na celém světě. Měli byste ji ovládat i vy, naši čtenáři, a cvičit si na něm bystrost a úsudek. Loni jsme se v krátkých lián cích pravidelně vypravovali do dalekých krajťl. Letos navštívíme některá hlavní města. První z nich je Havana. hlavní města Kuby. Před pěti sty lety žili na ostravě Kuba u amerického pobřež í domorod I Indiáni. Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a po příchodu šponělských vojákťl-<lobyvate/ťl byli Indiáni vyvražděni o Španělé zoložili roku 1511 na pobřeží ostrova Kuby velké mésto - Hovonu. U vjezdu od hovonské zátoky postavili pevnost Casti/lo del Morro - dnes je to památník - o ve městě vybudovali druhou pevnost - La Cabaňa. Obě tyto pevnosti byly po 500 let místem. kde vládci ostrova zavírali ty. kteří chtěli bojovat za svobodu prostých lidí. Na Nový rok 1959 vnikli revolucionáři vedení Fide/em Castrem do Hovany. obsadili pevnosti i vojenská kasárna a osvobodili hlavní město své země. Dnes je Havana městem. ve kterém si vládne lid a jehož bezpelnost střeží milicionáři. Na širokých asfaltových uliclch. před vysokými hotely, obchodními domy i na předměstích. kde podobně jako v našich městech vyrťlstojí nové obytné domy. no krásných plážích u moře - všude sedí pozorní milicio_ Na návrh A. NoYOtllé 8. Ikoplko". z Napa- J... I'4...Jr...:iU Ti, kteří ještě navštěvují hodiny náboženství, by vám mohli o zázracích vyprávět - o tajemném vzněcováni ohýnků na oltářích, o zázračných svatých obrazech atd. Ale ti, kteří se už trochu vyznají v chemii, by jim "zázraky" rychle vysvětlili. Například ve starém Rusku se prý často stávalo, že svaté obrazy - ikony - prý zazářily v nových barvách. Byl prý to náři se zbroněmi v ruce. aby zabránili tajně připravovoným útokťlm nepřátel. Jen las od lasu se podaří jednotlivým nepřátelťlm (posílají je na Kubu ze Spojených státťl amerických) položit bombu do obchodního domu nebo ohrožovat projíždějící automobily. Ale i oni budou brzo pochytáni. aby krásná. slunelná Hovana mohla pokojně žít. Text inž. Z. Michalec. Obrázky F. Škody

I. Maminka je sama Jso u to ještě PRO Č? II. večer vždycky v kuchyni. dávno spát, pohádku mi To jistě žádný Velká kaňka kane Takovouhle práci Ve škole zas bude Ten náš táta, III. to je prát si umíní. p ředč ítat. mámy na svět ě! neuhodnete! z mého výkresu. pros tě hanba MámolBlůzku ze silonu! Hned a hned a hned! A 'alespoň dvě stě korun na výl-:u Šátek? Kdep jako jahody... hrozný nešika! Červený je Se silonem se to bije... to se nehodí... IV. (máma dneska d sh á něla a kupovala kdy už vyjdeme... Je to sobec - hrom a Kousek nedal mi! roskve. Salám... O hníček :I U,a: C.J O o zí O ~ Marie Červenková CEP\GE [3 luci, Honzik má novou čepici," zakřičel kdosi. Malému černochovi Honzik, který má Hemženi na kopečku se na zuby. Děti se k němu chvilku ztišilo. Děti zastavily sáňky a čekají na Honzika. Přiběhl a Marcela hmátla po jeho nové čepici s dlouhým třapcem. Ale "Ahmed," řekl. A Honzik se ji vytrhl: "Nejsem půj- máhá ostatním s velkou čovna." Dosedl na své sáně a odrazil z malého kopečka. A červený třapec vlaje vzduchem. Je to jako signál pro ostatnl Dalši naložené sáňky klouzají s vršku. Pak Honzík s Ondrou sjeli vleže a dole se vymázli. Do cesty se jim připletl cizí kluk. Hrabou se ze sněhu a utrhuji se na něho. Na snih padl rozložitý sun. Asi otec toho kluka. Zticbli a ohlédli se. Nad nimi stojí vysoký čokoládově hnědý muž. Vzal svého chlapce za ruku a promluvil na něho cizí řeči. Teprv teď si kluci všimli, že kluk je taky černý. Dospělý táhne malého černouška dál. Ten ale nechce. Jako paličaté kůzle vzepřel uklouzávající nohy a žadoni. Otec povolil, pustil jeho ruku. Pak vešel do úřadu v domě "Pojď se svézti" kývla na Marcela.,. Radostně mu blýsklo v OČicb, atenehnul se. Jen se ostýcbave usmál. "Bojí se," broukli kluci. "Snib jakživ neviděl a plete se do cesty." "I\erozumí," zastávala se ho Marcela. Ale Honzík umačkal kouli a namířil na něho. Černoušek uhnul. Přisedl k zemi a hnědé hrsti nabiraji snih. Zásobu hrudek naházel na hromádku - a teď to začalo. Trefuje přesně a do každého, na koho prstem ukáže. Neujde nm ani ten nejmrštnějši. "Ten má ale trefu," vzdává se sněhu, když vidi, že baňatý mohou uzdvihnout. Za chvili stoji na kopečku panák s tlustým bříškem a..,q O nýma nohama. Ori, nos a ústa má z uhlíků... "A ted neco na hlavu." Ahmed strhl svou kožesinovou beraničku. Dětem se v ní sněhulák moc libl A taky se jim libi Ahmedovy černé kudrnky. Marcela mu podává šátek: "Bylo by ti zima." Honzik ji odstrčil a natáhl Ahmedovi pěkne až na uši svou novou, zářive červenou čepici. í

novou čepici tázavě: a divá se po jeho otci Bude soublasit s výměnou? Porozuměl a přikývl. Děti pozoruji přátelské loučeni, divaji se za odcházejicim Abmedem. Honzík najednou trhá se zdi čistý roh plakátu, sněhulákovi vydloubl uhllkové oko a ostrým koncem napsal na papír své jméno a adresu. hmed se zrovna na rohu zastavil a ohlédl se. Honzik ut1ká s Ustkem k němu. Ahmed ho přečetl a horlivě kývá. Všichni se potom di"xaji, jak dlouhou, dlouhou ulici vedle vysokého černocha cupká malý. Vždycky, když se ohlédne, blle to bleskne úsměvem a nad hlavou mu poskoč1 červený třapec. DO P I S REDAKCI LJUBA ŠT[PLOV Á To už není k vydržení - pomoc, milý Ohníčku! Každý, kdo si zdraví cení, sed í doma v teplíčku, jen jd, chudák, abych snášel stálý pobyt na mrazu. Vždyť utrpím rýmu, kaše I nebo jinou ndkazu! Mívali jsme schtlze, rady - kde jsou šťastné chvíle ty! Teď chodíme dohromady na lyžařské výlety. Aťje vítr, plískanice - kluci jsou jak posedlí! Co se bruslí na rybníce, v teple jsme si nesedli! Šestkrdt do kopce mě vláčí, šestkrdt jedem seshora - když naříkám, že to stačí, říkají mi bačkora. Už to nenl k vydržení! Neznáš, milý Ohnlčku, pionýry, co si cen I zdravých schtlzí v teplíčku? Zeptej se jich - vzali by mě za člena či za hosta? Když ne v létě, aspoň v zimě! Tvůj Jaroušek Choulosta... JAN NOHA Rozesmátý Ahmed v ni vypadá jako veselý čertík. "A leď, Ahmede, lia~edat!" Sjeli s IIonzíkem hladký svah jako po másle. Ostatní za nimi. A dole už čeká Ahmeduv otcc. Děti se po sobe slllulně podlvaly. Tatínek si Ahmeda odvede. Ahmed Yraci Honzíkovi cepici a :'I131'cela přináší jeho beranicku. Honzík j i od ní vzal a nasadil si ji. Ahmedovi podává svou krásnou Kdovíkam uletěl. Protofe musím a jednou zkusím předhonit i sám čas. Ohníček

. - o Chcete-Ii se letos v létě už konečně naučit plavat, nečekejte, až bude voda v řekách a rybnících teplá. Začít můžete už teď, v zimě, buď v plaveckých bazénech, JíZDA Slova: Jaslla Lazarová ". ~:;: J~'I Ol Hudba: Jiří Ruml Pohyb: Jarmila Jeřábková )1 )')l'l Ol JI Je-de zima, Je-de, je-de zl-ma,je-de, Sněhurka se ve'ze, Sněhurka se ve-ze, ~. Jl jl III.J i pit> Jl J~ JlI je-de na sa -ních/ ve-ze na sa -ních, rozha-zu-je rozha-zuie J Jl -Jl =J jl I Jí I JI 11 Jl I ť' ko-iem se-be/ rozhazuje sníh ko-iem se-bel rozhazuje sn/hl @I> ~ ~ Jl JIl ;-Jl JI l' jl =J=J JJI d II rozhazuje kolem sebe, rozhazuje sníh. rozhazuje kolem sebe, rozhazuje sníh.... '" ~ ;:, ~... ~ N ~ ~ o u -tl )LI.I :E - N -ic > '- 'cr: z: ~ z cr:,>- > o... -Q., a.. nebo i doma - ano, nesmějte se - ve vaně. Jde totiž o to, aby se budoucí plavec co nejdříve přestal bát vody: že mu vnikne do nosu a do uší, že ho bude štípat v očích atd. A tento úvodní "trénink" můžete dělat třeba takto: Nadýchnete se, ponoříte obličej do vody a vydýchnete vzduch nosem. To je podstata dýchání při mnoha plaveckých stylech. Opakujte pokus rytmicky, delší dobu, případně i na okamžik otevřete oči pod vodou, abyste se přesvědčili, že vám voda opravdu nic neudělá a že si nemusíte po každém vynoření otírat obličej dlaněmi, mnout oč i a česat vlasy... Naučíte-Ii se správně ye vodě dýchat, - budete mít při opravdovém plaveckém výcviku velký náskok. ZAKRESLíME SI \ PŘíPRAVA KE HŘE. Dítě představující Zimu drží v rukou opratě a v nich pěl dětí. Jedno stojí v čele skupiny (koník) a drží se opratí oběma rukama. Další dvě děti se postaví za ním, spojí vnitřní ruce a vnějšíma uchopí opratě po stranách. Dvě poslední děti stojí za sebou a přidržují se opratí ze stran. I. SLOKA TAKT 1-6 Skupina dětí se drobnými běhovými kroky pohybuje po obvodu cvičební plochy. 7-14 Děti lehce přešlapují v rytmu, naklánějí se ven i opratí a chvěním rukou naznačují padání sněhu. Pouze Zima a dítě v čele skupiny se pohybují běhovými kroky v rytmu nepatrně z místa. II. SLOKA TAKT 1-6 Skupina se znovu rozjíždí prostorem a děvčátko stojící za dvojicí - Sněhurka - mává šátečkem. 7-14 Děti rozsypávají sníh (jako v první sloce) a Sněhurka mává šátečkem do všech stran. Po skončení jízdy pokládá Zima a děvčátko v cel<opratě na zem. Je-li vás víc, použijte delších opratí a rozm(stue se slejně,jak bylo uvedeno. Z pásma Jarmily Jeřábkové "Zima" UČITELKA SE PTÁ ŽÁKA - Na vlhkých místech, proto musejí - Kde rostou houby? mít klobouk, ' odpovídá pohotově žák. III Ohníček

p p p p p p. p V Popletově už napadl sníh. Cestou do školy mě kluci z dolního konce zaházeli koulemi. Když jsem si stěžoval tetě Tereze. povídala. že jsem ji měl zavolat. Nevím _... 1.-- 45---tt... ~ 30--+ proč - vůbec totiž neumí koulemi házet. - - PREKLIZKA, í- Onehdy jsem přišel do bufetu a chtěl jsem čaj bez malinovky. Ale soudružka vedoucí mi povídala. abych si ho dal bez něčeho jiného. že malinovku nemají., - I 'fa z P P le Už je to tak: zima je tady. A Honza Provázek tvrdí, že den je tak y A DOBRÉ OKO ChceLe-li vyzkoušel svoj i obralnosl nejen v práci s lupenkovou pilkou, ale i ve vrhání LableLennisových "mukl{, zholovle si malou stolni hru. Obrdzt k vám ukazuje nejen zařize ni zholovené z překližky (rozmlr desky j e 35 x 105 cm), ale i zpf1sob hry: muslle vrhal miček lak, aby přesko č il obl překližky, dopadl do kaí dého pole a zapadl do olvoru ve lřetlm poli. P o naklonlné spodní desce mi ček opl l vymhne k vašim rukám. D eska s olvorem má býl z pře kližky, bo čnic e, překážky a zadní sll na mm e býl stejnl jako spodní naklonl ná deska z tvrdé lepenky. Hodnl "%dqru v konstruktérské práci i ve hře! krátký, že mu nesta~r ani na napsání domácích úkolů. S Jirkou, se svým starlím bratrem, jsme si eti'ilt na br j me už dvě koruny. Onehdy mi povídal, že jednu ztr tll. dobr VI, že zrovna tu moji. Včera mi vykládal Míša z horního konce, jak ho maminka kárala, že se neumyl... A jak to poznala I" povídám. -.. Zapomněl jsem namočit mýdlo," pošeptal mi. Honza Provázek dostal pětku z počtů. Soudružka učitelka se ho druhý den ptala. jestli to řekl i doma. -.. Povídal jsem to." -.. A co ti řekli vaši?" -.. Nebyli doma." ry Soudružka učitelka chtěla vědět, jaký je rozdíl mezi vlkem a psem vlčákem. Vysvětlil jsem jí, že takový, že jsou oba stejní. Jeden kluk z desáté třidy přijel na svém mopedu k benzinové pumpě:.. Prosim čtvrt litru benzinu a dvě- deka oleje." -.. Mám ti i kýchnout do pneumatiky? Máš ji měkkou."? 7? OH N I ~ E K, měsíčník československých dětí. - Vydává ÚV ~SM - Mladá fronta. - Vedoucí redaktor Jiří Binek. - Redaktorka Marie Lapáčková. - Graficky upravuje Josef Paleček. - Redakčn í rada: Karel ~erný, Jan ~eřovský, Jiř í Felix, Václav Chmelíř, Lucie Jirotková, Zdeněk Kalous, Milada Rampasová, K."F. Sedláček ajiří V. Svoboda. - Redakce v Praze 1, nám. M. Gorkého 24. Telefon 22-10-41. - Tiskne Svoboda, grafické závody, n. p., závod 1, Praha S-Smíchov, S. M. Kirova 43. - Cena 1 Kčs. - Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Objednávky a předplatné přijímají administrace PNS, poštovní úřady i poštovní doručovatelé. Námi nevyžádané rukopisy nevracíme. - Toto číslo vyšlo dne 12.ledna 1962 A-21*11470

MATĚJ N~MCOVÁ Kmolr Malcj sel na\'šlí\'il kmotra Jíru. Nedaleko slatku potkal kmolroya chlapce. J- ~- -,a: A. o J- ce Z Z 1&1... Jaké chcete zatopení, když už žádné uhlí není? Ráz a dva a tři a čtyři. Kam to Ferda, kam to miř(? I Na mě, hoši, pozor dejte, na slovo mě poslouchejte! Už se ze všech pot jen leje, cvičení je všechny hřeje. "Co dclá lála, Josífku?" plá s{' ho. "Právě chtěl jísl, ale když vás vídcl za humny, vstal a nechal jídla být," odpověděl pravdomluvný hoch. "A pročpak '? " "Inu, táta povídal, Žl' bysle nám mnoho snědl, a ' máma to musela se stolu všecko uschoval.,. "A kampak 10 schovala, Josífku'?" "Hus dala na pícku, kýlu na kamna, klobásy se zejim do trouby, buchty na misnik a dva žbány piva pod lavici." Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi. "Pozdrav lě bůhl" vital ho kmotr Jíra. "Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi jíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, s <"lm bysme tě uctili." "Nemohl jsem, milý kmolřičku, dřive přijít; přihodilo se mi na ce slě něco neočekávaného." "A co, povídej!" "Zabil jsem ti hada, a len had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tluslý byl jako ta hus, co je na plcce, bhé masíčko měl jako ty huchty, co jsou lia misníku, dlouhý pak byl jako ty klobásy, co leží stočené v troubě, krve ale bylo, co piva v těch dvou žbánc1ch, co tamto pod lavicí stoji." ~--.,.,-- - Dobře to Malěj vyvt'dl. Kmolr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pilí na stí'd postavil a oba teprv hosta častovali. Cvičením se teplo tvoří. Hleďte, málem všichni hoří... Venku zima veliká je, sníh... šak z mraveniště taje.... KRESLI A P íše ONDŘEJ SEKORA