Chápání pojmu věci v občanském zákoníku

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva Chápání pojmu věci v občanském zákoníku Bakalářská práce Autor: Veronika Šípková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Ing. Zdeněk Synek Praha duben 2015

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Věšťanech, dne 16. 04. 2015 Veronika Šípková

Poděkování Ráda bych poděkovala mému vedoucímu práce Mgr. Ing. Zdeňku Synkovi za odborné vedení práce a za jeho cenné rady, které byly vždy přínosem. Ráda bych také poděkovala své rodině, příteli, kamarádům za podporu po celou dobu mého studia.

Anotace Bakalářská práce se zabývá chápáním pojmu věci v občanském zákoníku, historií a vývojem tohoto pojmu, a to jak v právu českém, tak i právu římském. Analyzuji pojem věci v právním smyslu ABGB a BGB. Charakterizuji pojem věc v právním smyslu definičními znaky a uvádím jejich odlišnosti. V této práci analyzuji související soudní rozhodnutí, právní předpisy a odbornou literaturu. Cílem bakalářské práce je analýza pojmu věci v nové právní úpravě a komparace s dřívější právní úpravou. Klíčová slova věc, zákon, paragraf, právní smysl, pojem, ustanovení, občanský zákoník Annotation Annotation of my thesis deals with history and development of chech and roman law. Term thing is further defined by the law general meaning of czech and german civil code. I characterize term thing by the mening of law by defined characteristics and I state it s defferences. This characteristic in my thesis project itself into court regulations, paragraphs and comments. I further analyse all deliminations of things by the mening of the law. Objective of my thesis was to deliminate and compare changes in civil code of previous law adjustment with new law adjustment. Key words thing, law, section, legal sense, notion, provision, civil code

OBSAH: ÚVOD... 6 1 HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍHO POJETÍ VĚCI... 7 1.1 DEFINICE VĚCI V ŘÍMSKÉM PRÁVU... 8 1.2 POJEM VĚC V PRÁVNÍM SMYSLU V ABGB a BGB (všeobecný zákoník občanský a německý občanský zákoník)... 9 1.3 Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.... 11 1.4 VYMEZENÍ VĚCI V PRÁVNÍM SMYSLU V ZÁK. Č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů... 12 1.5 PRÁVO VLASTNICKÉ... 14 2 POJEM VĚC... 16 2.1 DEFINICE VĚCI... 20 2.2 PŘEDMĚT PRÁVNÍCH VZTAHŮ... 20 2.3 DEFINIČNÍ ZNAKY VĚCI... 23 3 VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ... 33 3.1 SOUBOR VĚCÍ, VĚC HROMADNÁ... 35 3.2 PLODY A UŽITKY VĚCI... 35 3.3 BYTY A NEBYTOVÉ PROSTORY... 36 3.4 POZEMEK... 37 3.5 SOUČÁST VĚCI... 37 3.6 PŘÍSLUŠENSTVÍ VĚCI... 38 4 KOMPARACE ZMĚN V NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ S DŘÍVĚJŠÍ PRÁVNÍ ÚPRAVOU... 40 Ustanovení.[online]. [cit. 2015-04-27]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/... 50 ZÁVĚR... 51 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 53 SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ... 55

ÚVOD Téma bakalářské práce chápání pojmu věci v občanském zákoníku mi přišlo velice zajímavé. Důvodem je, že není často voleným tématem a také jsem se s tímto zadáním práce ještě nesetkala. Chci do daného tématu přinést nové poznatky, informace a uvést hlavní změny této problematiky. Dále jsem si téma vybrala, abych se dokázala orientovat v zákonných ustanoveních. Uměla vyhledat náležité právní předpisy, nadále porozuměla daným změnám v právních předpisech, dokázala odlišit co je věcí v právním smyslu a co věcí není. V začátku své práce budu věnovat pozornost v první řadě historii jako takové, obecnému pojetí věci v právním smyslu, jak se v určitém čase, nebo společnosti věc v právním smyslu vyvíjela, a to zejména v právu římském, ve všeobecném zákoníku občanském a v německém občanském zákoníku. V další kapitole se budu zabývat důležitou rolí chápání pojmu věci v právním smyslu a jejími definičními znaky, dále vlastnickým právem, neboť věc v právním smyslu se nám často promítá do věcných práv. Práce se zabývá též vymezením pojmu věci, tedy co věc v právním smyslu zahrnuje, příkladem jsou části lidského těla, živé zvíře, anebo byty a nebytové prostory, které tvoří nově samostatnou kategorii. Do mé práce uvedu také určitou judikaturu a právní ustanovení. Cílem mé bakalářské práce na téma chápání pojmu věci v občanském zákoníku se budu zabývat především komparací dřívější právní úpravy s novou právní úpravou, tzv. jaká ustanovení byla pozměněna, změněna, nebo zrušena, anebo nově zahrnuta do zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen NOZ ). 6

1 HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍHO POJETÍ VĚCI Vývoj práva se neustále mění. Přesto je v určitých znacích stále relativně konstantní, a to především díky římským právníkům, kteří položili do práva své základy, mezi něž patří i pojetí věci v právním smyslu. Právo se dalo členit na dvě základní skupiny, a to na právo veřejné a právo soukromé. Dále se pak právo soukromé dalo členit na právo osob, věcí a právo žalob. 1 Věcná práva římské právo nevymezuje, považovaly se za ně takové vztahy k věci, u nichž existovala povinnost ostatních subjektů zdržet se jakýchkoli zásahů. Jejich základní dělení bylo na držbu věcná práva a vlastnictví k věci cizí. Předmětem však mohla být vždy pouze věc, a to ve smyslu ohraničené části reálného světa, který mohl být předmětem majetkoprávních vtahů a sloužil k lidským nezbytnostem. Za věc nebyl považován svobodný člověk, ani části lidského těla, třebaže došlo k jejich oddělení. Základní dvě kategorie věcí se nazývaly jednak res extra commercium (s nimiž se nemohlo disponovat v soukromoprávních vztazích), jimiž byly například věci svaté či zasvěcené a podobně, a dále res in commercio (s nimiž soukromé osoby v rámci právních vztahů disponovat mohly). 2 Věci však bylo možné dělit také na božské a lidské anebo na veřejné a soukromé, přičemž ty se dále členily na tělesné a netělesné (res corporales a res incorporales), kdy základní rozdíl spočíval v tom, jestli je možné se jich fyzicky dotknout. 3 Za netělesné byly považovány například pozůstalosti, služebnosti nebo závazky, a to bez ohledu na jejich reálný obsah, neboť jejich hlavní podstatou bylo právo. Do skupiny soukromých věcí res in commercio náleželo kromě dělení věcí na věci hmotné a nehmotné, dělení na věci mancipační a nemancipační, podle toho, zda měly pro římskou zemědělskou rodinu zásadní hospodářský význam. Na věci movité a nemovité, věci genericky nebo individuálně určené (pro jejichž vymezení byla do jisté míry rozhodující lidská vůle), věci dělitelné a nedělitelné (u nichž je třeba zmínit, že ideální rozdělení bylo možné jak u věcí hmotných, tak i nehmotných s výjimkou služebností) a na věci zastupitelné a nezastupitelné. 4 1 HURDÍK, Jan et al. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-377-3, s. 21-22. 2 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80-7380-334-6, s. 97-102. 3Viz čl. 13: Corporales hae sunt, quae tangi possunt, velut fundus homo vestis aurum argentum et denique aliae res innumerabiles. Čl. 14: Incorporales sunt, quae tangi non possunt, qualia sunt ea quae iure conssistunt, sicut hereditas, ususfructus, obligationes qouqou modo contractae GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. 2. komentář. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-054-3, s. 96; 98. 4 ELIÁŠ, Karel. Věc. Pozitivistická studie. Právník. 1992, roč. 131, 8, ISSN 0324-7007, s. 695. 7

Podle různých kritérií pro členění však existovala celá řada věcí, například věci plodonosné a neplodonosné, věci spotřebitelné, nespotřebitelné a opotřebitelné, věci jednoduché a složené anebo věc hlavní, její součást či příslušenství podle toho, zda se jednalo o celou věc v právním smyslu či nikoli. 5 Věc složená byla jediným předmětem práv pouze do té doby, než došlo k odloučení jejích jednotlivých složek, čehož se bylo možné domáhat i žalobou, jelikož vlastnické právo k jednotlivým věcem, které byly složkami věci složené, nezaniklo, ale pouze spalo. 6 Jestliže by však bylo požadování odloučení těchto věcí nepřiměřené, vrátil by se pouze dvojnásobek hodnoty věci, která tvořila danou složenou věc. Podle římského práva se za věc považovali i otroci. Právní úprava však nebyla zásadová a často se při její interpretaci užívala analogie. Charakteristickými právními objekty však byly zvířata a neživé věci. Dělení věcí jakožto neživých předmětů majetkoprávních vztahů (vedle lidského chování, které je také jejich předmětem) obsahuje zejména Gaiova Učebnice, ale také justiniánské Instituce 7, kdy oba autoři na sebe navazují řeckou filosofii, zejména Aristotela a stoickou školu. Římskoprávní pojetí věci je po určitém historickém vývoji znovu užíváno zejména v městském právu, a to často se specifickým výkladem, který se v určitých aspektech mohl odlišovat. 8 1.1 DEFINICE VĚCI V ŘÍMSKÉM PRÁVU Pro věcná, závazková i dědická práva byly věci v římském právu nejdůležitějším pojmem. Typickým znakem pro římské právo bylo to, že se za věc počítal i člověk zbavený svobody. Pro římské právníky byla věc v právním smyslu jako prostorově omezený kus zevního světa, který může být samostatným předmětem. Nauka v římském právu dělila věci na hmotné a nehmotné. Jako nehmotná věc se rozuměla např. pozůstalost, jak víme od spousty autorů, tak samotné římské právo nebylo jednotné v této definici. 9 Za další se jako hmotná věc rozuměla v širším pojetí vše, co mohlo být předmětem soukromého práva. 10 5 KINCL, Jaromír a URFUS, Valentin. Římské právo. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. Edice Učebnice. ISBN 80-7038-134-5, s. 117-121. 6 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80-7380-334-6, s. 97-102. 7 KINCL, Jaromír, SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. Právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1, s. 82-83. 8 SEDLÁČEK, Jaromír; ROUČEK, František et al. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. sv. 1. ISBN 80-85963-61-2, s. 6-8. 9 BALÍK, S. Rukojeť k dějinám římského práva a jeho institucím. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 74.; KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. C. H. Beck, 1995, s. 82-83. 10 BLAHO, P., REBRO, K. Rimske právo. Bratislava-Trnava: Iura Edition, 2002, s. 216. 8

Po dlouhá staletí bylo charakteristickým znakem vyjádření hodnoty věcí v penězích v právu římském. Princip tohoto znaku znamenal v praxi to, že ochrana práva v soudním řízení se uskutečnila cestou odsouzení rušitele k peněžité částce. 11 Mimoto se věc dělila na další kategorie, které používáme a známe i dnes, jako na věci movité a nemovité, hmotné a nehmotné, zuživatelné a nezuživatelné, zastupitelné a nezastupitelné. Římské právo mělo ještě svoje specifické dělení a to věci mancipační a nemancipační. Věci mancipačními se rozuměly pozemky, stavby, otroci nebo např. dobytek. A nemancipační věci převáděny odevzdáním, tedy tradicí. 12 Rozdělení těchto věcí vyplývalo z hodnoty věcí, které jim přidělovali Římani, kdy u podstatnějších mancipačních věcí byl opatřen princip publicity. 1.2 POJEM VĚC V PRÁVNÍM SMYSLU V ABGB a BGB (všeobecný zákoník občanský a německý občanský zákoník) V názoru na pojetí věci v právním smyslu se setkáváme s dvojím rozdělením. A to jedno rozdělení vychází ze tzv. širokého pojetí věci, které za své věci prohlašuje i statky nehmotné povahy a druhé rozdělení se pojmenovává jako tzv. úzké pojetí věci. Toto pojetí chápe věci v právním smyslu jako hmotné předměty, ke kterým někdy přikládá i ovladatelné přírodní síly. Obvykle se v soukromoprávních kodexech vyskytuje převládání jednoho nebo druhého pojetí. Například typickým příkladem širokého pojetí je ABGB a úzkého pojetí BGB. Ze širokého pojetí věci v právním smyslu vycházel ABGB, kde se v 285 ABGB píše, že všechno, co je od osoby odlišné a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu. Toto ustanovení mířilo na vymezení člověka proti věcem. Danému ustanovení šlo o životní princip lidské osobnosti, která podle právního řádu nemá být nástrojem jinému člověku. 11 BALÍK, S. Rukojeť k dějinám římského práva a jeho institucí. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 74.; BUCKLADN, W. W., McNAIR, A. Roman law and common law a comparison in outline. Cambrigde: The University Press, 1965, s. 60-61. 12 BALÍK, S. Rukojeť k dějinám římského práva a jeho institucí. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2002, s. 74.; BUCKLADN, W. W., McNAIR, A. Roman law and common law a comparison in outline. Cambrigde: The University Press, 1965, s. 60-61. 9

Dřívější literatura poukazovala příklad dlužníka, který se nemohl stát objektem práva věřitele, nebo dítě objektem rodičovského práva. 13 Příčina zmíněného vymezení byla reakcí na zrušení nevolnictví, ke kterému došlo krátce před přijetím Všeobecného občanského zákoníku. Dále s tím nepatrně souvisel 16 ABGB, který definoval, že každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a proto ho bylo třeba považovat za osobu. 14 A dále 16 ABGB zakazoval otroctví a nevolnictví. Z uvedených stanovení je zřejmá mocná inspirace dobovými fakty. Obrázek č. 1 První strana ABGB z roku 1896, Zdroj: germanhistorydocs.ghi-dc.org/images/20030041-r1.jpg 13 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a V Podkarpatské Rusi, II., Praha: V. Linhart, 1935, s. 7. 14 Srov. 19 obč. zák. 10

Kdežto Německý občanský zákoník zvolil oproti ABGB jiné pojetí věci v právním smyslu. Řídil se podle úzkého pojetí věci. V 90 BGB pod věci v právním smyslu třídil hmotné předměty a jenom ty mohly být předmětem vlastnického práva. 1.3 Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Po vzniku Československa se přejímaly právní předpisy z rakouské monarchie. Týkalo se to i ABGB. V českých zemích platilo právo rakouské. Tak právo uherské platilo na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Hlavním důvodem, proč se uvažovalo o prozkoumání občanského práva, byl právě existující právní dualismus. Osnova vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937, byla výsledkem dlouholeté práce, která se ale nakonec nestala účinnou na našem území. Vlastně se jednalo o přezkoumanou osnovu Všeobecného občanského zákoníku, kde byly menší či větší rozdílnosti. Vládní návrh pohlížel na věc v právním smyslu jako na vše, co je rozdílné od člověka a slouží k potřebě lidí. Dále vládní návrh obsahoval také definici hmotných věcí a věcí nehmotných. Věci nehmotné pak prohlašoval za práva. 15 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OZ ) se však navracel k úzkému pojetí věci. A to znamenalo, že věci odpovídaly hmotným předmětům, které slouží k potřebě lidí. A to dokonce ovladatelné přírodní síly byly v tomto zákoníku uznány jako za povahu věci v právním smyslu. Inspirací užšího pojetí věci bylo pro sovětské právo zdrojem, které ale bylo ovlivněno německým občanským zákoníkem. 16 O širokém pojetí nebyla ani zmínka. Místo toho se uvádělo, že předmětem osobního vlastnictví mohly být jedině spotřební předměty, kterými jsou bytové zařízení, umělecké předměty, knihovny, osobní dopravní prostředky, nebo dokonce i rodinný dům a garáž. 17 15 SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Občanské zákoníky. Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2012, s. 349. 16 23 obč. zák. č. 141/1950 Sb. 17 Zvl. část. Hlava II. důvodové zprávy k zákonu č. 141/1950 Sb. 11

1.4 VYMEZENÍ VĚCI V PRÁVNÍM SMYSLU V ZÁK. Č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů V právní teorii máme předmět přímý a nepřímý, ten musíme rozeznávat v občanskoprávních právech a povinnostech. Za prvé se má na mysli lidské chování, kterým se uskutečňují práva a povinnosti stran, nebo tím nazýváme chování subjektů. Dále pak rozeznáváme, čeho se dané chování týká. Tento obsah byl zakotvený v 118 zák. č. 40/1964 Sb., OZ, ve znění pozdějších předpisů. 18 118 OZ byl dříve platným, tedy vymezoval předměty občanskoprávních vztahů, které v zásadě odpovídaly definici věci v právním smyslu v OZ, dalo by se říct, že se s ní do určité míry překrývá. OZ pojem věc v právním smyslu nedefinoval. Někteří autoři si to vysvětlovali tak, že pojetí věci je přírodním faktem, které nepřísluší právu definovat. 19 Pojem věc se v zákoníku vysvětloval jako smysl předmětu v občanskoprávních vztazích, případ nebo záležitost. V 118 OZ se stanovily čtyři kategorie předmětu občanskoprávních vztahů a to věci. Pokud to jejich povaha připouštěla tak i práva nebo jiné majetkové hodnoty. K tomu se dále vyhrazovaly byty a nebytové prostory. Teorie se však shodovala, že to co se týká samotných věcí, tak spadá do vymezení v právním smyslu pouze na věci hmotné. Předmětem občanskoprávních vztahů mohla být práva, pouze jen když to jejich povaha připouštěla. Často se za příklad v literatuře uváděla pohledávka, přičemž ji vylučovala z předmětu vlastnictví. Dále prohlásila dluh neboli povinnost, jako možný předmět občanskoprávního vztahu s odvoláním na instituty převzetí dluhů a přistoupení k závazku. 20 Majetkové hodnoty, které spadaly do zbytkové klauzule, tak musela jejich povaha připouštět obchodovatelnost. Podobně na tom byly i práva. 18 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 238 19 KRATOCHVÍL, Z. a kol. Nové občanské právo. 1. Vydání. Praha: Orbis, 1965, s. 186. 20 ELIÁŠ, K. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy. 2007, č. 4, s. 119.1.5 ZNAKY VĚCI V PRÁVNÍM SMYSLU 12

Abychom věc mohli označit za věc v právním smyslu, musí splňovat určité požadavky. Ne všechny věci, které nás obklopují a které běžně vnímáme, odpovídají vymezení věci. Nejdůležitějšími znaky, které má splňovat věc v právním smyslu je její ovladatelnost a užitečnost. 21 Užitečnost znamená přinášet užitek vlastníkovi, i když ji vlastník nepoužívá, jeví se tedy jako nepotřebná, tak to ale neznamená, že přestává být věcí (vlastník jí uloží do sklepa a nepoužívá ji). Užitečnost dále můžeme vnímat jako užitek do hospodaření. 22 Můžeme tuto hodnotu spatřovat jako prospěšnou pro člověka, tím se ale nemyslí jen hodnota majetková, ale i estetická. Člověk by měl dále zohledňovat to, že když pro něj není daná věc užitečná, neznamená, že je neužitečná i pro druhého, že nemůže být užitkem druhým lidem. Dalším znakem je ovladatelnost, z daného plyne, že pod pojmem věci v právním smyslu můžeme zařadit vše, co dokážeme podrobit své vůli. Stejně jako u užitečnosti se vychází z objektivního hlediska. Věc přitom nemusí být ovladatelná v každém okamžiku, například když řidič ztratí kontrolu nad svým vozidlem. 23 Odborná literatura tedy vychází jen z hlavních definičních znaků ovladatelnosti a užitečnosti věci v právním smyslu. Jestliže ale budeme nahlížet na užitečnost podle subjektivního hlediska, tak si každý sám může posoudit, zda se mu konkrétní věc jeví jako užitečná, můžeme totiž dojít každý k jinému závěru, než při pohledu z objektivního kritéria. Objevují se totiž názory o překonání znaku užitečnosti. 21 KNAPP, V., KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA., J. a kol. Občanské právo hmotné. Praha, 1997, s. 147.; ŠVESTKA, J., SPAČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 581. 22 ELIÁŠ, K. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy. 2007, č. 4, s. 119 23 Rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 09. 1963, sp. zn. 5 Co 330/63. 13

Příkladem může být taková hromada bláta, která se nám určitě nezdá být užitečná, ale nicméně soused v ní může vidět úrodnou zeminu pro svůj skleník a chtít ji koupit. V tomto okamžiku ji přiznáváme povahu věci a předmětu kupní smlouvy nebo budeme trvat na objektivním požadavku užitečnosti. Jistě bychom mohli najít mnoho příkladů, nicméně bude vždy těžké dojít k jednoznačnému konci, zda daným předmětům přisoudit povahu věci nebo ne. To věděl i Krčmář, který znázornil příklad na zrnku písku, na třískách dřeva a i na hrstce popela, že se nejedná o věci v právním smyslu, pokud nepřináší podmínku schopnosti užitku. 24 Proto je v obecné rovině vodítkem užitečnost a ovladatelnost. Pokud by se našel alespoň jeden subjekt, pro který by daný předmět mohl mít cenu, není důvod mu nepřiznat povahu věci, kdyby šlo tedy o podstatný případ. Proč bychom měli zakazovat nebo omezovat náklonnost k určitým předmětům, když nás nijak neohrožují nebo nepoškozují zájmy společnosti. Dokonce tyto předměty představují pro některé subjekty určitou cenu neboli hodnotu. 1.5 PRÁVO VLASTNICKÉ Je dobré si v této práci nastínit právo vlastnické, jelikož se zabýváme věcí v právním smyslu, která se velmi týká věcných práv. Vlastnické právo tu totiž hraje velikou roli v hospodářském styku a je vhodné si ukázat tento institut se zaměřením na jeho předmět a dát ho do jednotlivých souvislostí s OZ. Podle Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky, Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., čl. 11 je dáno, že každý má právo vlastnit majetek, tím to je garantované vlastnické právo. Tento článek prohlašuje právo být vlastníkem, nikoliv neprohlašuje, že vlastnické právo je základní lidské právo. Velký důraz se kladl na rozlišování pojmu vlastnictví a vlastnické právo, na toho důsledné rozlišování si kladl za cíl OZ. 24 KRČMÁŘ, J. Právo občanské I. Výklady úvodní a část všeobecná. IV. doplněné vydání. Praha: Nákladem knihovny sborníku věd právních a státních, 1946, s. 175. 14

Vlastnictvím jsou věci hmotné i nehmotné, které někomu patří, podle 1011 OZ. Toto ustanovení nám představuje vědecké vymezení vlastnického práva, tedy nám říká, co je předmětem vlastnického práva nebo co jim v zásadě může být. O vlastnictví dále hovoří 495 OZ, který nám říká, všechno co patří osobě, tvoří její majetek. 25 Když se zaměříme na tyto zákonné ustanovení, tak zjistíme, že si jsou velice blízká, skoro až obsahově totožná. První z nich mluví o věcech hmotných a nehmotných, které označuje jako vlastnictví a druhé ustanovení mluví o všem, co patří osobě, což jsou tedy věci hmotné a nehmotné a považuje je za majetek. Můžeme se tedy domnívat, že vlastnictví odpovídá legální definici majetku (jako předmětu občanského práva). Před účinností OZ chyběla zákonná formulace pojmů jmění a majetku. Majetek se totiž někdy rozlišoval v užším a širším smyslu. V širším smyslu majetku se hovořilo o pasivech, ty se zahrnovala sem. Dnes se do majetku zahrnují tyto věci, jako jsou práva a jiné majetkové hodnoty náležející osobě. Které už budou ve svém souhrnu vyhovovat jen aktivům. Oproti tomu nudou do jmění spadat i pasiva, což jsou například dluhy. 26 Na vymezení pojmu vlastnictví anebo vlastnického práva se nahlíželo různorodě. Například římské právo toto vymezení nepovažovalo vůbec za důležité. Důležitým ale bylo, jaká ochrana je tomuto právu poskytována. Teoretickými úvahami se Římané vůbec nezaobírali, nebyly pro ně podstatné. Vlastnické právo můžeme vlastně pojmout dvěma způsoby. Jako soubor dílčích oprávnění ho vymezovalo římské právo, věc mohl vlastník držet, užívat, požívat a jako důsledek mocenského vztahu k věci ji mohl vlastník i zničit. 27 Druhé pojetí vlastnického práva nám zastávalo, že člověk nad věcí má absolutní právní panství. Musíme si však uvědomit, že vlastnické právo je velmi složité definovat, protože se nám neustále mění s vývojem naší společnosti. Avšak OZ tuto skutečnost bere na vědomí a proto vlastnické právo nedefinuje, ale popisuje jeho předmět, kdy ho definuje v objektivním smyslu a nadále se přiklání k definici obsahu vlastnického práva jako pojetí v subjektivním smyslu. 25 Vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné a nehmotné věci, slují jeho vlastnictví. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a V Podkarpatské Rusi, II., Praha: V. Linhart, 1935, pozn. 5, s. 196. 26 To ostatně deklaruje i 495 obč. zák. 27 Důvodová zpráva k obč. zák. k 1011. 15

2 POJEM VĚC Věc se v latinské terminologii označuje jako res. Odlišné však je chápání obsahu pojmu věc v laickém a právním smyslu, jazyce (ne všechno, co je věcí v reálném světě, se uznává jako věc v právním smyslu). Právní definice věci není definicí reálnou, nevypovídá totiž nic o reálném světě, nicméně nominální definice, ta stanovuje obsah pojmu nezávisle na reálném světě. Věc v právním smyslu je specifický obsah pojmu. Významem pro právo je věc, jako objekt (předmět) právních vztahů a také základem věcných práv (zejména práva vlastnického). 28 Vymezujeme zásadně dvojí možný přístup k věci, tedy úzké a široké vymezení věci. Úzké vymezení věci je pouhý hmotný předmět vnějšího světa (res corporales), příkladem tohoto vymezení je Německo, Polsko, ČR dle zákona č. 40/1964 Sb., OZ, ve znění pozdějších předpisů. Naopak v širokém vymezení věci, jsou věci hmotné a nehmotné předměty (res incorporales), příkladem je Rakousko, Francie, ČR dle č. 89/2012 Sb. NOZ. Příkladem úzkého vymezení je židle, jízdní kolo, pozemek a příkladem širokého vymezení jsou pohledávky, cenné papíry, ochranné známky, patenty a software. 28 Eliáš, K. Věc. Pozitivistická studie. Právník, 1992, č. 8 16

Věc je z hlediska teoretického předmětem občanskoprávních vztahů, podle 118 OZ. Občanskoprávní vztahy se týkají lidského chování, kterým právní subjekty realizují své povinnosti a práva. 29 V komentovaném ustanovení jsou: Věci Práva, pokud to jejich povaha připouští Jiné majetkové hodnoty, pokud to jejich povaha připouští Byty a nebytové prostory Diagram č. 1 vlastní tvorba V občanskoprávních vztazích jsou nepřímým předmětem v první řadě věci. Jsou vskutku základním pojmem soukromého práva. Pojem věci je zcela klíčovým znakem. Zákonné vymezení v soukromoprávní normě dnes chybí (prvotně ji obsahoval v 13 zákoník mezinárodního obchodu, č. 101/1963 Sb.), nicméně právní věda neustále vykládá pojem věci v podstatě stejně, jako ji vymezoval onen dnes již dávno zrušený zákon. 29 Eliáš, K. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy, 2007, č. 4 17

Hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly jsou věcmi v právním smyslu. Nicméně věcmi jsou však hmotnými předměty i přírodními silami, jen tehdy, když jsou ovladatelné. Rozsah pojmu věci se postupně, ale velmi výrazně proměňuje, díky postupu ovladatelnosti přírodních sil. Ve 30. letech 20. století se kupříkladu elektřina nepovažovala za věc, protože právníkům nebylo jasné, zda jde o energii, nebo jde jen o nehmotné vlnění nějaké záhadné pralátky. Za klasický příklad neovladatelnosti se považuje sluneční energie, z roku 1974 se o tom píše v učebnici československého občanského práva, i když dnes už nám sluneční energie občas ohřeje vodu a topí nám. Podle (Obecného zákoníku občanského z roku 1811, vyhlášeného patentem č. 946/1811 Sbírky zákonů soudních), vyhlášeného patentem č. 946/1811 Sbírky zákonů soudních, právo dovolovalo existenci nehmotných věcí, jimiž se však rozuměla práva. Dnes však jednoznačně rozlišuje práva a věci., jsou totiž předmětem občanskoprávních vztahů, z tohoto mimo jiné plyne, že věc a právo je pokaždé něco jiného. Práva tedy nelze považovat za nehmotné věci. Platné právo nám uvádí, že věcmi v právním smyslu jsou jen hmotné předměty, nikoli práva. Výše jsme už uvedli, že vedle hmotných předmětů jsou věcmi i ovladatelné přírodní síly, které slouží k potřebám lidí. Pokud se ale v literatuře bavíme o hmotných předmětech, tak se někdy setkáme i s požadavkem užitečnosti. Avšak požadavek užitečnosti dnes patří mezi nejspornější. Například: děravý, nebo rozbitý hrnek anebo dokonce jen střep, který z hrnku zbyl, není opravdu ničím užitečný (voda z něj přeci vyteče, nebo jde-li o střep, tak se do něj dokonce voda nedá ani nalít). Ale na druhou stranu, když je hrnek tisíc let starý a rozbije se, nelze potom vyčíslit jeho hodnotu (užitečnost). 18

Podle ustanovení 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů je odpadem každá movitá věc, které se někdo zbavuje, nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Trochu jinak lze říci, že se člověk zbavuje věci, kterou už nepotřebuje, která je pro něj neužitečná. V první řadě musí být hmotný předmět nebo ovladatelná přírodní síla ovladatelná, aby mohly být v právním smyslu věcmi, faktem je, že nemusí být v konkrétní chvíli ovládány. Příkladem je auto na ledě, nebo domácí kocour, který je na útěku a nemusí je ovládat každý. Podle soudní praxe nemusí být hmotné předměty v pojmu věci právního smyslu ovládány plně, ale postačí jen, jsou-li ovládány v zásadě a z převážné části (srovnání k tomu již rozhodnutí č. 17/1964 i dřívější stanovisko č. 63/1962, ze dne 11. 07. 1962 Sb., rozhodnutí a sdělení československých soudů). Věc tedy musí být ovládána, ale není třeba, aby byla v konkrétní situaci, ani konkrétní osobou ovládána, a také není potřeba, aby byla ovládána zcela. Nemůžeme ale považovat všechny hmotní předměty za věci v právním smyslu. Jsou hmotné předměty, ale i přesto, že hmotnými předměty jsou, nemohou být věcmi. Dále máme tzv. nebeská tělesa, ty jsou významnou kategorií neovladatelných hmotných předmětů. Je důležité zmínit, že Kosmická smlouva z roku 1967 jasně zakazuje přisvojování Měsíce a planet státy. Někteří však usuzují, že jiným subjektům to zakázáno není, takže už v dnešní době některé společnosti rozprodávají pozemky na Marsu či Měsíci. Ale podle našeho práva se rozumí, že nebeská tělesa, nejsou věcmi pro svoji neovladatelnost, alespoň do té doby, dokud společenský pokrok nepostoupí tak, že bude takové tělesa (pozemky) ovládat, neboli užívat. 30 30 DOC. JUDr. Milan Kindl, CSc., ASPI, 2005 [cit. 2015. 04. 05], ASPI 19

2.1 DEFINICE VĚCI Z důvodové zprávy (k 489 až 493, předpis č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen NOZ) V první řadě je nutné říci, že věcí v právním smyslu se rozumí to, co je od osoby rozdílné, sloužící potřebě lidí, tedy pro člověka užitečné. Prospěšnost lidskému životu tedy znamená mít i svou hodnotu. Užitečnost není jen faktický přínos v rámci konkrétního předmětu a určitého vlastníka, ale především objektivní způsobilost přínosu užitku hospodářskému. Užitečnost je sice s věcí úzce spjata, ale nelze ji označit jako její vnitřní vlastnost, jelikož jen lidská vůle, poznání a schopnosti člověka rozhodují, co je a není užitečné. Za druhé, věcí v právním smyslu označujeme věc týkající se subjektivního majetkového práva, především práva vlastnického. Věc v právním smyslu je typická tím, že je možné si ji přivlastnit. Jinak řečeno, určitý předmět je věcí v právním smyslu právě tehdy, dáli se ovládat. V lidském životě jsou však věci, které jsou pro nás užitečné, ale nejsou ovladatelné, například déšť, slunce či žhavé zemské jádro, proto je s pojmem věci nemůžeme spojovat. 2.2 PŘEDMĚT PRÁVNÍCH VZTAHŮ V NOZ se setkáváme s novým způsobem kategorizace předmětu občanskoprávních vztahů. Do této chvíle byly předmětem právních vztahů věci, byty, nebytové prostory, práva a jiné majetkové hodnoty, tedy povinnosti a práva, která se týkají všech stran těchto vztahů. Nově zákon zná i věci nehmotné, živá zvířata i určité části těla, která se dají bezbolestně oddělit i bez znecitlivění, například vlasy, tudíž předmětem právních vztahů se stávají věci. Již řečeno, věci jsou stále nejvýznamnějším předmětem soukromoprávních vztahů. Dříve bylo vymezení pojmu věci v právním smyslu ponecháno na teorii a judikatuře, nyní je však legální definice v komentovaném ustanovení shodná s legální definicí v OZ. 20

Pozitivní a negativní vymezení věci je věcí v právním smyslu tehdy, jsou-li splněny dvě podmínky, které jsou uvedeny v komentovaném ustanovení. A to má být tím, co je od člověka či právnické osoby rozdílné a tím, co slouží potřebě lidí. V tomto ustanovení je také dáno, že za věci v právním smyslu nelze považovat fyzické ani právnické osoby. Pokud je splněna i podmínka užitečnosti, tehdy mluvíme o věci v právním smyslu. Podívejme se však na legální definici 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů., která uvádí, že odpadem je každá movitá věc, které se osoba zbavuje dobrovolně či z povinnosti. Podle téhož zákona 4 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů však každá movitá věc spadá do vlastnictví obce. Tudíž na jedné straně máme ex lege movitou věc, na straně druhé neužitečný hmotný předmět. Neužitečnost, která je spjata s pojmem movité věci Podle 9 odst. 2 NOZ je totiž NOZ dodatečnou obecnou normou, a soukromá práva a povinnosti se jim řídí jen v takovém rozsahu, v jakém je upravují jiné předpisy. Zákon o odpadech, by tedy podle zásady přednosti derogoval zvláštním zákonem nad obecným, tedy by se řídil zásadou lex specialit derogat generali. Existují také kategorie, které mají zákonem stanovenou podmínku ještě jednu. A to hmotné věci a přírodní síly. Musí to být tedy takové hmotné předměty a přírodní síly, které jsou ovladatelné. Je logické, že v případě kategorie nehmotných věcí, především práv, by se tato podmínka stala zcela nesmyslná, tudíž není stanovena komentovaným ustanovením pro věci všechny, ale jen a pouze pro ty, kde má svou podstatu. Z tohoto důvodu zákon v 496 NOZ odst. 1 udává definici hmotné věci jako ovladatelné části vnějšího světa, kdežto ustanovení 497 NOZ definuje přírodní síly jako hmotné věci pouze za předpokladu, že jsou ovladatelné. Již bylo řečeno, že věcí nemůže být ani osoba právnická, ani fyzická. 21

Ustanovení 493 NOZ zvláště zdůrazňuje, že lidské tělo ani žádná jeho část, třebaže oddělená, není věcí. Dle NOZ nejsou věcí ani zvířata. Část nauky se se širokým pojetím věci v právním smyslu neztotožňuje. Judikatura: Odpad spadá pod vlastnictví obce. V případě, že se dosavadní vlastník vzdá vlastnického práva vědomě, například vyhozením do kontejneru na odpadky, může se tato věc opuštěná stát předmětem zatajení věci. Mrtvola není věcí, dokud v ní vidíme tělo určité zemřelé osoby. Není-li tomu tak, i mrtvé lidské tělo je věcí, příkladem budiž mumifikovaná těla z dávných dob nebo jiné prehistorické nálezy. Dle zákona 118 NOZ není tělo zemřelého věcí, tudíž za věc nemůžeme považovat ani část umělou. Pouze v případě, že byla umělá část oddělena od těla zemřelého, teprve pak se ve smyslu 118 NOZ stává věcí. Vznikne-li škoda způsobená neoprávněným telefonováním, je nutné za věc v právním smyslu považovat telefonické impulzy, jelikož právě jejich využití se stalo základem způsobené škody. V rámci fyziky jsou to impulzy elektrického proudu, elektrická energie je přírodní silou, tudíž užitečnou a ovladatelnou. Za věc nepovažujeme narostlý vous. Vous, který vyrostl, není věcí. Předmětem koupě může být parní síla nebo elektrický proud. Za předmět koupě můžeme považovat parní sílu nebo elektrický proud. 31 31 JUDr. Ondřej David a JUDr. Tomáš Kindl, ASPI, 2011 [cit. 2015. 04. 05], ASPI 22

2.3 DEFINIČNÍ ZNAKY VĚCI Věc definujeme jako odlišnost od osoby a živého zvířete. Dále je to samostatná existence ve vnějším světě (ne jako část jiného předmětu). Dalším vymezením věci je ovladatelnost (v objektivním smyslu), tj. objektivní možnost dostat daný předmět do sféry lidského vlivu a užitečnost (v objektivním smyslu), tj. způsobilost přinášet užitek. Marginálním případem je zrnko písku, kapka tekutiny, tříska dřeva. Dalším zvláštním druhem je veřejný statek, který je určen k veřejnému užívání, je věcí movitou i nemovitou, je nerozhodné, kdo je jejím vlastníkem (veřejné či soukromé vlastnictví)a podstatnou věcí je jeho zamýšlený účel užívání, nikoli faktický stav. Příkladem užití jsou: Plody, které spadly na sousední pozemek, jsou tedy podle 1016 OZ veřejným statkem. Zvíře bez pána, je myšleno jako zvíře zajaté, divoké nebo zkrocené, které uprchlo a není označeno, o tomhle se píše v 1049 OZ - vymezení zvířete bez pána. Diagram č. 2 zákonná ustanovení Zdroj: vlastní tvorba 23

Hodnocení ceny věci: Hodnotu některých věcí vyjadřujeme v penězích. Cenu věci určujeme jako cenou obvyklou, pokud je něco jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem, vidíme k nahlédnutí v OZ dle 492, odst. 1. Ve vymezených případech je zajišťována mimořádná cena věci. Tato cena má stanovená kritéria, která jsou pro cenu věci rozhodná, v OZ dle 492, odst. 2. Diagram č. 3 zákonná ustanovení Zdroj: vlastní tvorba Náhrada při poškození věci: Pokud se určuje výše škody za určitou věc, vycházíme z její obvyklé ceny při poškození a zohledníme, co musí poškozený vynaložit k nahrazení funkce věci, v OZ dle 2969, odst. 1. Poškodí-li někdo věc svévolně, nebo ze škodolibosti, bude muset nahradit poškozenému cenu zvláštní obliby, tedy pokud k ní má poškozený citový vztah, nebo je pro něj velmi důležitá, v OZ dle 2969, odst. 2. Diagram č. 4 zákonná ustanovení Zdroj: vlastní tvorba 24

Dále je pojem věc v hmotně právním smyslu slova to, co může být předmětem práv, ale určitě ne jejím nositelem, tedy subjektem. Věci jsou tak v rozporu k osobám. Neodmyslitelným znakem věci je její oddělitelnost tedy vymezitelnost a její užitnost, eventuelně ocenitelnost. V tohle smyslu jsou věcmi i domácí zvířata, protože nejsou osobami, totiž nemohou být účastníky procesu. Oproti staršímu pojetí, v němž se za věci pokládaly i věci nehmotné. Nový občanský zákoník pojem věci poněkud stále zužuje a rozlišuje vlastnictví hmotných věcí od nehmotných práv (například autorských). Názor na věc v právním smyslu není stálá a postupně se mění a dělá pokroky. V zásadě je přijatelný dvojí primární přístup, a to jednak materialistický, který spočívá v postoji k věci v jejím užším pojetí, a jednak idealistický, který naopak k věci přistupuje v jejím širším smyslu a vyjma hmotných předmětů pod tímto pojmem vnímá i nehmotné statky, zejména práva. V Listině základních práv a svobod se mluví výhradně o majetku, a to bez ohledu na jeho hmotný či nehmotný základ, čímž je mimo jiné dán předpoklad k dalšímu zlepšení ve vývoji v pojetí věci, a to směrem k jejímu širšímu smyslu, který umožní vytvoření obsahové a terminologické jednotnosti výkladu pojmu věc sledu zvláštních zákonů s občanským právem. OZ sám pojem věci nedefinuje. Vymezuje jen členění věcí na movité a nemovité a definuje pojem věcí nemovitých. Naopak v evropských občanskoprávních kodifikacích můžeme lze narazit na širší a užší vymezení věcí v právním smyslu. Zatímco roku 1811 obecného OZ se považuje za věci v právním smyslu vše co je rozdílné od osoby a slouží k potřebě lidí. Za to německý občanský zákoník z roku 1896 považuje za věci v právním slova smyslu jen hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží k potřebám lidí. Toto pojetí věci v právním smyslu se převzalo i k nám do OZ z roku 1950 a dále i do platného OZ. OZ tedy rozpoznává věc v právním smyslu jako hmotné předměty, za předpokladu že jsou užitečné a ovladatelné, tedy slouží k potřebám lidí. Oba tyto předpoklady jsou stoupající. Věcí tedy nemůže být hmotný předmět, pokud je-li sice ovladatelný, ale není užitečný, ani naopak je-li sice užitečný, ale neovladatelný, přirozeně ani tehdy, chybí-li oba předpoklady. 25

Ovladatelnost je tedy posuzovat tak, abychom se drželi faktů, tedy objektivně. Nenáleží na tom, zda je určitá věc ovladatelná v tom daném okamžiku, ani zda je věc ovladatelná určitou osobou, ale zda je v mezích lidských možností ji ovládat. Příkladem je automobil, jenž se stal neovladatelným pro svého řidiče v dopadu poruchy řízení, nepřestal být věcí v právním smyslu. Dále musíme brát v potaz užitečnost věci a brát ji zcela objektivně. K věcem v právním smyslu tradičně přiřazujeme i přírodní síly (energie). Tedy i přírodní síly budou předmětem soukromých práv a povinností, jako hmotné předměty pokud jsou-li ovladatelné a užitečné, sloužící k potřebám lidí. Vlastnosti přírodních sil musíme posuzovat z hlediska vývoje naší společnosti, zejména z hlediska vývoje techniky a vědeckého poznání, příkladem je energie vodní, parní, jaderná i elektrická, tyto přírodní síly existovaly dříve, než se staly užitečnými a ovladatelnými. Avšak věcmi v právním smyslu se staly teprve tím, že byly ovládnuty. Pokud se bavíme o části lidského těla, ty nejsou věcmi, ani tehdy když jsou oddělené od lidského těla. Podmínky pro použití těla a jeho části stanoví primárně zvláštní předpisy. 32 Příkladem jsou: Části lidského těla i po smrti nelze brát jako věc, podle 493 OZ Jsou části těla, které slouží pro účely právních dispozic, jsou věci movitými. Takhle se nakládá jen s určitými oddělenými částmi těla, podle 112 OZ Diagram č. 5 zákonná ustanovení Zdroj: vlastní tvorba 32 Eliáš, K. Součást věci a příslušenství věci. Ad notam, 2007, č. 4 26

V 188 OZ je uvedeno, že jsou i kategorie ovladatelných hmotných předmětů, které věcmi přesto nejsou. V 285 ABGB 1811 je upraveno, že věci v právním smyslu je vše, co je od osoby rozdílné. Každopádně i dnes platí, že věc nikdy není člověk a naopak. 33 Pokud jde o člověka, jako takového, můžou se zdát spornými jeho části těla. Už dříve platilo, že pokud se nebere člověk jako věc, tak ani jeho části lidského těla nemohou být věcí a to ani části přirozené, jimi jsou například zuby, nebo vlasy a nadále ani části umělé, jimi jsou umělé zuby, plomby, protézy. Věcmi tedy nejsou jak části umělé ani přirozené. Avšak umělé se mohou stát věcí přirozeným rozpadem těla zemřelého. Nakonec si shrneme, že nejsou-li ovšem části lidského těla věcmi, nemůžeme s nimi disponovat, například prodávat orgány, ale třeba ani zuby či vlasy. V současnosti máme velký rozvoj ve zdravotnictví a proto je věc vnímána zase aktuálněji. Podle 421a odst. 1, OZ je psáno, že každý sám za sebe odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají počátek v povaze přístroje nebo jiné věci, kterých bylo při splnění závazku použito. V druhém odstavci se píše o odpovědnosti podle odst. 1, vztahuje se na poskytování zdravotnických a biologických potřeb. Věcmi jsou bez pochyby léky, lékařské přístroje a nástroje. Vstupujeme-li do zdravotnické praxe, je před námi otázka, čím je například krev používaná při transfúzích. Samozřejmě podle diskuzí a podle speciálních lékařských výkonů může jít o škodlivé působení transplantátu na organismus. Obdobnou situaci při zásazích do lidské reprodukce představuje situace, kdy po umělém oplodnění byl v dopadu genetické zátěže dárce spermatu vyvolán defekt narozeného dítěte apod. Ale díky tomu, že nejsou části lidského těla věcmi, musí být jejich právní režim upraven normami práva veřejného. Někdy ale může nastat potíž, kdy byla způsobena škoda na zdraví infikovanou krví, to by totiž rozhodně nešlo o škodu způsobenou věcí, již bylo použito ke splnění závazku. 33 JEHLIČKA, Oldřich. Občanský zákoník a předpisy související. 2. dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxv, 174 s. ISBN 8070491264. 27

Právě velmi složité právní problémy způsobují zejména transplantace, transfúze, ale i jiné specifické medicínské výkony a je zde pokládána otázka, do jaké míry lze připustit dispozice s částmi lidského těla, případně s částmi mrtvého těla. Tradiční občanské právo zastává názor už po staletí, že části lidského těla věcmi nejsou, dnes je ale nepochybné, že se určitá náklonnost s částmi lidského těla připouští. Tato náklonnost se občanskému právu velmi vymyká, jak lze poznat. Když se bavíme o dispozici s částmi lidského těla, je to sice právní úkon, ale nejde tu o žádný převod vlastnictví, ani jít nemůže, protože části lidského těla nejsou věcmi přeci jen věci a práva mohou být předmětem občanskoprávních vztahů, i když problematika má vedle veřejnoprávní stránky samozřejmě i rozměr občanskoprávní. Kupříkladu problematika způsobilosti dárce a příjemce - možnosti odměny či úplatné dispozice a jiné. 34 Dále OZ jednoznačně neřeší, je-li věcí ve smyslu právním i živé zvíře. Z části se zvíře považuje za zvláštní druh věci, které může být i předmětem prodeje, daru, podílového spoluvlastnictví, společného jmění manželů a jiné. Protože je však zvíře živý tvor, proto je jeho právní režim podroben i zvláštní právní úpravě, která zcela zajišťuje jeho ochranu. Například zákon o myslivosti, zákon na ochranu zvířat proti týrání, aj. Nově se však připravuje návrh občanského zákoníku, který chápe živé tvory nikoliv jako věc. 35 Živé zvíře není věc Dříve se zvíře pojímalo jako předmět občanskoprávních práv a povinností majícího majetkovou hodnotu chápanou jako věc, na kterou se vztahují věcná práva a to výhradně právo vlastnické. Již dávno bylo zvíře bráno za způsob obživy, lovu nebo dopravy. Postupem doby se čím dál tím více stává zvíře přirozeným přítelem člověka. To vždy ale bylo pojímáno jako věc. 34 DOC. JUDr. Milan Kindl, CSc., ASPI, 2005 [cit. 2015. 04. 05], ASPI 35 JEHLIČKA, Oldřich. Občanský zákoník a předpisy související. 2. dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxv, 174 s. ISBN 8070491264. 28

Evropské soukromoprávní normy v posledních letech vylučují pohled na zvíře jako na věc v právním smyslu. Tyto změny jsou hlavně zapříčiněny pohledem na zvíře v souvislosti s jeho ochranou a ekologickými a etickými názory. Tento trend je označován jako dereifikace zvířat. Do přijetí OZ bylo zvíře přijato za věc v právním smyslu a plně se za něj vztahovaly právní předpisy, které se týkají věcí, avšak od nabytí účinnosti nového soukromoprávního kodexu už zvíře věcí není. 36 Za věc se tedy už nepovažuje živé zvíře, ale mrtvé zvíře zůstává věcí. Snaha mnoha autorů zákoníku je odlišit zvíře jako živého tvora od jiných mrtvých věcí, protože živé zvíře není to stejné jako židle nebo stůl, neboť pociťuje bolest a strach a vyžaduje kromě toho zvláštní zacházení. Ochranu zvířat máme zaručenou především veřejnoprávní úpravou. S tímto spojením lze uvést zákon na ochranu zvířat proti týrání č. 246/1992 Sb. zákon České národní rady na ochranu zvířat proti týrání. 37 Tento zákon uvádí, že jeho účelem je: ochrana živých zvířat, ochrana proti týrání, proti poškozování jejich zdraví a jejich bezdůvodnému usmrcování. Smysl tohoto zákona je stanovit pro vlastníka zvířete, jak s ním může zacházet. Soukromoprávní pohled pojímá zvíře nejen jako obratlovce, ale i bezobratlového tvora, s tím že je schopný cítit bolest nebo stres. Dalšími zákony proti ochraně zvířat je zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti nebo zákon č. 166/1999 Sb. zákon veterinární. Dále OZ v zákonném ustanovení 489 NOZ chápe v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží k potřebě lidí, což platí i pro zvířata. Rovněž se však uvádí, že živé zvíře jako smysly nadaný tvor se od člověka liší právě rozumem. Pokud není zvíře věcí nelze ho ani vlastnit, jelikož se právo věcné vztahuje pouze na věci. Tímto se opět ukazuje další teoretická nesrovnalost ve vymezení zvířete. 38 36 Čl. 137 věta druhá GKRF výslovně stanoví, že při výkonu práv je zakázané kruté zacházení se zvířaty, které odporuje principům humánnosti. 37 ELIÁŠ, K. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). Právní Rozhledy, 2011, č. 11, s. 410. 38 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 391. 29

Je za potřebí si ukázat druhou část předpisu o živých zvířatech, které nám říká, že ustanovení o věcech se na živé zvíře použije obdobně v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Pokud to uvedeme na pravou míru, tak zákon nám vlastně říká, že zvíře není věcí, ale na druhou stranu na něj použije ustanovení o věcech, avšak to neodporuje jejich povaze. Tedy vidíme, že druhá část je očividně nerozhodná jako část první. Když chtěli autoři vyjádřit povahu zvířete, tak měli stále na mysli, že živé zvíře bude nadále předmětem právního obchodu a nic se nezmění na tom, že živá zvířata budou i v budoucnu prodávána i kupována. Jiní autoři naopak zastávají, že živé zvíře se má mít za věc, jiní zas zastávají toho názoru, že mají mít svou kategorii a to věci živé. Tedy jde o označení živého zvířete za věc živou, tedy odlišení od jiných věcí neživých. Jde o velmi zajímavé řešení. Na jedné straně sděluje zvláštní postavení živých zvířat a na straně druhé by byla zároveň zachována spojitost právního nahlížení na zvíře. Ať bude zvíře věcí nebo ne, nelze než souhlasit s názorem, že se na něj bude i nadále používat ustanovení věcného i závazkového práva. Na novém vymezení jde však vidět snaha autorů o odlišnosti živého zvířete od jiných věcí s ohledem na jeho povahu, jako na tvora, který je schopný cítit bolest a stres. V budoucnosti se můžeme domnívat, že se bude jednat o problematické ustanovení, které již v teorii a do budoucna i v praxi bude vyvolávat spory. Lze můžeme souhlasit i s tím, že OZ jako soukromoprávní norma není zákon a ochranu zvířat, ale zákon, který upravuje práva a povinnosti vlastníka včetně vlastníka živého zvířete. Z tohoto můžeme posoudit, že postavení živého zvířete zaujímá zvláštní význam, který nenechá nikoho na pochybách. Živé zvíře má hodnotu jako živý tvor, tedy není chápáno jako věc. Se zvířetem se musí zacházet, takovým způsobem, aby to neodporovalo jeho povaze, v NOZ dle 494. 39 39 STUNA, S., ŠVESTKA J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 10, s. 372. 30

Mimo výše zmíněná dělení věcí se obvykle ještě užívá zcela specifický pojem věci hromadné, kterou je například podnik. Dále musíme zmínit, že v občanskoprávním styku někdy jako soubor více jednotlivých věcí právně samostatných věcí (nikoliv soubor jednotlivých součástí) patří jednomu vlastníku a představuje jediný, ucelený předmět občanskoprávního vztahu a tím tedy i předmět jedné, ucelené závazkové smlouvy. Neboť je s ním pro jejich společný hospodářský účel naloženo jako jedním celkem. Obecně je věcí hromadnou soubor několika jednotlivě určených věcí, se kterými je možné nakládat i samostatně. Věcí hromadnou však může být i neurčité kvantum předmětů, které samy o sobě nemají hodnotu, jako je tomu například u písku, třísek a podobně. Stejně tak se může jednat i o kvantitu předmětů, z jejíž povahy plyne, že je obvykle prodávána společně typicky (dvoudílné plavky či rukavice, pár bot, sada nářadí, sbírka poštovních známek, knihovna jako soubor knih, sklad zboží a jiné). 40 NOZ využívá pojmu věci hromadné například v oblasti zástavního práva. Právní význam věci hromadné spočívá v tom, že zástavní i vlastnické právo k ní zahrnuje vše, co k ní přibude a naopak zanikají k tomu, co z ní odpadne. Je to způsobeno tím, že občanský zákoník ani obchodní zákoník neříkají, co je věc hromadná a tento nedostatek této zákonné úpravy může vyvolat v obchodněprávním okruhu určité problémy. V literatuře, v občanskoprávním a obchodněprávním zákonodárství se využívají pojmy, jako jsou majetek a jmění. V širším slova smyslu se majetkem rozumí jen soubor určitých věcí a majetkových práv, zejména pohledávek, jakož i soubor majetkových závazků (soubory aktiv a pasiv určitého majetku). Pokud se ale majetkem rozumí souhrn všech aktiv a pasiv neboli majetek v širším smyslu, aplikuje se k jeho označení i pojem jmění. OZ v části své působnosti vymezuje pro své specifické účely pojem obchodní jmění, obchodní majetek a čistý obchodní majetek. Majetkem obchodním se rozumí soubor majetkových věcí, hodnot, pohledávek a jiných práv. Rozumí se i penězi ocenitelných jiných hodnot, které patří fyzické osobě, podnikateli, které slouží, jsou určeny k podnikání. 40 Nový občanský zákoník 2014: rejstřík : redakční uzávěrka 26.3.2012. Ostrava: Sagit, 2012, 320 s. ÚZ. ISBN 978-80-7208-920-8. 31