Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vztáhni nad egyptskou zemi ruku, aby přilétly na egyptskou zemi kobylky a sežraly všechny byliny země, všechno, co zůstalo po krupobití." Mojžíš tedy vztáhl nad egyptskou zemi hůl a Hospodin přihnal na zemi východní vítr. Ten vál po celý den a celou noc. Když nastalo jitro, přinesl východní vítr kobylky. Kobylky přilétly na celou egyptskou zemi a spustily se na celé území Egypta v takovém množství, že tolik kobylek nebylo nikdy předtím ani potom. Přikryly povrch celé země, až se na zemi zatmělo, a sežraly všechny byliny na zemi i všechno ovoce na stromech, co zbylo po krupobití. Na stromech a na polních bylinách po celé egyptské zemi nezbylo nic zeleného. (2M 10,12-15.) 8. egyptská rána nemusela na první pohled vůbec vypadat zázračně. Zvedl se východní vítr a přivál odkudsi z asijských stepí hejna kobylek. To se stávalo. Vždycky to byla katastrofa. Nevím, jestli si dovedete tato zvířata představit, tzv. kobylky jsou asi 10 až 12 cm dlouhá sarančata, která čas od času táhnou za strašného hukotu krajinou v hejnech zakrývajících slunce. Sežerou všechno zelené do poslední snítky. Kudy projdou, zůstane poušť pokrytá jejich mrtvými těly, hnilobný zápach a nemoci. V Bibli se s kobylkami setkáváme na více místech, vždycky jsou obrazem Božího soudu. Mluví o nich například prorok Jóel, když popisuje minulé Boží soudy. Zmiňuje je i Jan v knize Zjevení, když je mu dáno vidět Boží soudu v daleké budoucnosti. Národům, které bývají postiženy nájezdy jejich hejn kobylky dodnes nahánějí hrůzu. Zdá se, že tato rána měla na Egypt horší dopad, než kterákoliv z ran předcházejících. Farao rychle povolal Mojžíše a Árona. Řekl jim: "Zhřešil jsem proti Hospodinu, vašemu Bohu, i proti vám. Sejmi prosím můj hřích ještě tentokrát a proste Hospodina, svého Boha, aby jen odvrátil ode mne tuto smrt." Mojžíš od faraóna odešel a prosil Hospodina. Tu Hospodin obrátil vítr a velmi silný mořský vítr odnesl kobylky a prudce je vrhl do Rákosového moře, takže na celém egyptském území nezůstala jediná kobylka. Avšak Hospodin zatvrdil faraónovo srdce, takže Izraelce nepropustil. (2M 10,16-20.) Je to poprvé, co z faraónových úst slyšíme vyznání hříchu. Škody způsobené kobylkami byly příliš velké. Farao se dostává do tísnivé situace. Zatímco první rány byly obráceny proti egyptskému náboženství, proti božstvům a modlám, proti pověrám lidu, nyní se začínají obracet proti lidem samým. Škody způsobené kobylkami nutí obyvatele Egypta zápasit o vlastní život. Lidé se zřejmě pokoušejí přesvědčit faraóna, že jejich situace je velmi zlá. To vede k faraónovu dočasnému pokání. Jakmile ale rána pomine, jakmile se kobylky ztratí, farao obrací a je stejný, jako předtím. Znovu odmítá Izraelce propustit. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vztáhni svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalí temnota, taková temnota, že se dá nahmatat." Mojžíš vztáhl ruku k nebi. Tu nastala po celé egyptské zemi tma tmoucí a trvala po tři dny. Lidé neviděli jeden druhého; po tři dny se nikdo neodvážil hnout ze svého místa. Ale všichni Izraelci měli ve svých obydlích světlo. (2M 10,21-23.)
Devátá, předposlední rána bere Egypťanům světlo. Ale nejen to. Egypt ctil svého nejvyššího boha ve slunci. Sluneční bůh Ra stál nade všemi ostatními božstvy. Po určité období Egypťané dokonce pokládali slunce za boha jediného, tehdy mu říkali Atón. Slunce se tak stalo přímo rodinným symbolem Egypta. Nyní je tento jedinečný bůh slunce zbaven vší moci, a to zásahem jakéhosi cizího Boha z pouště. Egyptská víra je zasažena ve svým nejhlubších kořenech. Farao povolal Mojžíše a řekl: "Odejděte! Služte Hospodinu! Zanechte tu jenom svůj brav a skot. Také vaše děti mohou jít s vámi." (2M 10,24.) Farao se ve svých postojích dostává ještě o krok dál. Tentokrát je dokonce ochoten propustit všechen Izrael. Má pouze jednu podmínku, jedno omezení. Izraelská stáda musí zůstat v Egyptě. Snad v tom viděl záruku, že Izraelci neutečou do pouště. Bez stád by tam nepřežili. Mojžíš odpověděl: "Ty sám nám dáš potřebné k obětním hodům a k zápalným obětem, abychom je připravili Hospodinu, svému Bohu. Půjdou s námi i naše stáda, ani pazneht tu nezůstane. Budeme z nich brát k službě Hospodinu, svému Bohu. My ještě nevíme, čím budeme Hospodinu sloužit, dokud tam nepřijdeme." Avšak Hospodin zatvrdil faraónovo srdce a on je nedovolil propustit. Farao řekl: "Odejdi ode mne. Dej si pozor, ať mi už nepřijdeš na oči. Neboť v den, kdy mi přijdeš na oči, zemřeš!" Mojžíš odpověděl: "Jak jsi řekl. Už ti na oči nepřijdu." (2M 10,25-29.) Mojžíš na faraónovu podmínku nepřistoupí. Snad se nám to zdá nerozumné, vždyť farao už tolik slevil. Nebylo by lepší udělat tento malý kompromis a odejít bez stád? Mojžíš má dobře na paměti Boží slova o tom, že Izrael nejen opustí Egypt se vším svým majetkem, ale že dokonce vynese i mnoho z bohatství Egypta! Faraónova slova na tom nemohou nic změnit. Kdo se pouští na cestu následování Pána Ježíše Krista, nemůže se přitom starat o stáda v Egyptě. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,33.), říkal Pán Ježíš. To jistě neznamená, že by dnešní křesťané měli prodávat svůj majetek a zanedbávat svá civilní zaměstnání, to by byli špatným svědectvím světu! Zcela jistě to ale znamená, že hodnotový žebříček věřícího křesťana zřetelně rozlišuje věci Božího království, věci věčné, a to, co pomíjí: majetek, kariéra, sláva a úspěch. Kdo odevzdá Pánu Bohu všechny neděle a všechny všední dny si ponechá, nesplňuje kritérium Kristova učedníka. Pán Bůh má nárok na všechno. Všechen můj majetek, všechna má sláva, celá má kariéra, to všechno má být podřízeno zájmům evangelia, má to být dáno Pánu Bohu cele k disposici. Dostáváme se k závěrečnému dějství dramatu, které se odehrává mezi faraónem a Mojžíšem, mezi Izraelem a obyvateli Egypta, mezi Hospodinem a pohanskými kulty. Ještě poslední Boží zásah, který nakonec povede k osvobození izraelských otroků z těžkého jha. Farao se musí naučit, že je marné pouštět se do zápasu s živým Bohem. Hospodin je sice Bohem milostivým a trpělivým, ale farao musí pochopit, že v běhu dějin rozhoduje vůle Boží, ne faraónova.
Celý Egypt se v tomto zápase postavil na stranu faraónovu, celý Egypt proto byl postihován Božími soudy. I poslední rána, nejbolestnější ze všech, dopadne na celý Egypt. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Ještě jednu ránu uvedu na faraóna a na Egypt. Potom vás odtud propustí, nadobro vyhostí, přímo vás odtud vyžene. Vybídni lid, ať si vyžádá každý muž od svého souseda a každá žena od své sousedky stříbrné a zlaté šperky." A Hospodin zjednal lidu v očích Egypťanů přízeň. Také sám Mojžíš platil v egyptské zemi za velice významného v očích faraónových služebníků i v očích lidu. (2M 11,1-3.) Pán Bůh nabádá Izraelce k tomu, aby si od svých sousedů vypůjčili zlato a stříbro. Získají tak mzdu za všechna ta léta, kdy bezplatně otročili v egyptské zemi. Nemůžeme přehlédnout, o jaké zlato a stříbro tady šlo. Je docela zřejmé, že v běžných domácnostech mnoho zlata a stříbra ani v Egyptě nebylo. Když měli, jednalo se zřejmě o kultické předměty, o amulety, o předměty zprostředkující jejich majitelům kontakt s egyptskými božstvy. Možná je Egypťané půjčovali z jakýchsi misijních důvodů. Pán Bůh takto zbavuje Egypťany jejich pomyslné ochrany a dává naprosto zřetelně poznat svoji svrchovanost nad kulty Egypta. Všimněme si té malé poznámky ve 3. verši. Mojžíš byl v Egyptě považován za významného muže. Je dobře, když Boží služebníci žijí tak, že to vzbudí úctu světa kolem. K tomu nás vede i Nový Zákon, když například apoštol Pavel píše ve svém prvním listu do Tesaloniky: Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo (1Te 4,12.) Mojžíš řekl faraónovi: "Toto praví Hospodin: O půlnoci projdu Egyptem. Všichni prvorození v egyptském zemi zemřou, od prvorozeného syna faraónova, který sedí na jeho trůnu, po prvorozeného syna otrokyně, která mele na mlýnku, i všechno prvorozené z dobytka. Po celé egyptské zemi se bude rozléhat veliký křik, jakého nebylo a už nebude. Ale na žádného Izraelce ani pes nezavrčí, ani na člověka ani na dobytče, abyste poznali, že Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem. Všichni tito tvoji služebníci sestoupí ke mně, budou se mi klanět a říkat: Odejdi ty i všechen lid, který jde za tebou! Teprve potom odejdu." Nato Mojžíš, planoucí hněvem, od faraóna odešel. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Farao vás neposlechne, a tak mých zázraků v egyptské zemi ještě přibude." Mojžíš a Áron všechny ty zázraky před faraónem učinili, ale Hospodin zatvrdil faraónovo srdce, takže Izraelce ze své země nepropustil. (2M 11,4-10.) Co to tu Mojžíš faraónovi oznamuje? Vždyť všechno prvorozené, jak lidé, tak zvířata, patří bohům Egypta! Jak si může ten cizí Bůh z pouště činit nárok na vlastnictví božstev egyptských? A co to řekl o prvorozeném faraónovu? Vždyť farao byl vtělením boha, jeho osoba byla zárukou prospěchu Egypta. Kdyby zemřel jeho prvorozený, co by Egyptu ještě zbylo? Kam by se poděla všechna jeho moc? Mojžíš znovu stojí před tváří faraónovou uprostřed jeho dvora, jako by mu farao nehrozil smrtí, jestli ho ještě jednou uvidí. Mojžíš už ale nepřichází jako faraónův poddaný, ani jako vnuk jednoho z jeho předchůdců. Mojžíš přichází ve jménu Hospodinově, jako posel Božích soudů, jako velvyslanec nebe.
Mojžíš se hněvá, ne farao. Před očima celého Egypta bude prokázán rozdíl mezi Izraelem a Egyptem. V čem bude ten rozdíl spočívat? Vyhnou se snad andělé smrti zemi Gošen, té části Egypta, ve které žil Izrael? Ne. Budou se snad andělé smrti ptát na vyznání víry obyvatel jednotlivých domů? Ani to ne. Jediná věc rozhodne: krev obětovaných beránků na veřejích izraelských domů. Tady začíná jeden z nejstarších svátků Izraele, tady je vykreslen jeden z nejvýraznějších starozákonních obrazů Pána Ježíše Krista. Dostáváme se ke 12. kapitole 2. knihy Mojžíšovy, kterou náš učitel označuje za vrchol celé knihy Exodus. Je v ní zachycen konec egyptského otroctví a odchod Izraele do svobody s Bohem. Je v ní ustanovena slavnost hodu beránka, předobraz oběti Pána Ježíše, jak píše apoštol Pavel:...vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční Beránek, Kristus. (1K 5,7b.) Tohoto Krista nacházíme i v textu 12. kapitoly knihy Exodus. Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. (2M 12,1-2.) Dostáváme se k novém úseku 2. knihy Mojžíšovy. Doposud jsme se soustředili na postavu Mojžíše - vysvoboditele. Byli jsme svědky jeho jednání s faraónem, jeho opakovaných žádostí a hrozeb, odchodů a návratů. nyní se do centra naší pozornosti dostává celý Izrael, od vysvoboditele se obracíme k vysvobození jako takovému. Mojžíš nebyl vysvoboditelem v nejvlastnějším slova smyslu, mohli bychom ho spíše nazvat zprostředkovatelem vysvobození. měl svůj úkol, který bylo třeba splnit, ale vysvoboditelem Izraele byl sám Hospodin. Vysvobodil jej skrze krev a skrze projev své vysvoboditelské moci. Krev byla tím prvním, co zastavilo zhoubu, co definitivně změnilo stanovisko faraóna a otevřelo brány země otroctví. To nacházíme ve 12. kapitole. Pak ale přišlo ještě to další, přechod Rákosového moře a zničení egyptské armády, jak čteme v kapitolách 13. a 14. Hospodin zachránil svůj lid skrze krev a moc. Tak to platí i dnes. I záchrana současných lidí se odehrává prostřednictvím krve a moci. Krve, kterou prolil Pán Ježíš na golgatském kříži, kde platil za naše hříchy. Moci, kterou v Božím lidu působí Duch Svatý, třetí osoba Boží Trojice. Tak to psal už kdysi prorok Zacharjáš: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (Za 4,6b.) Záchrana člověka, spasení, je dílem Ježíše Krista, který umíral za nás a dílem Ducha svatého v nás. První dva verše 12. kapitoly mluví o narozeninách izraelského národa. Když Boží lid kdysi přišel do Egypta, byl jednou rodinou. Když z Egypta odcházel, byl národem. Pán Bůh od počátku položil zvláštní důraz na rodinu, protože rodina je stavebním prvkem národa, podobně jako cihla je stavebním prvkem domu. Izraelci v Egyptě vyráběli cihly a současně rostly jejich rodiny a stávaly se stavebními prvky národa. Říká se, že žádný národ není silnější, než jeho rodiny. Tak to platí a tak to platilo i kdysi v Izraeli. Když přišel čas jeho odchodu z Egypta, byl národem silných rodin. Vedle toho je ovšem třeba povědět, že Izrael nebyl omezen
svou rodinnou příslušností. Z textu 2. knihy Mojžíšovy, který čteme, to není hned zřejmé, ale z jiných biblických míst jasně rozpoznáváme, že vymezujícím prvkem Izraele nebyla příslušnost k rodině Jákobově, ale víra v živého Boha. To nijak neprotiřečí tomu, co jsme řekli před okamžikem. Je to princip, který dodnes žije v církvi. Pán Bůh otevírá svou náruč každému, kdo v něj složí svou důvěru. Ujímá se života takového člověka, ale nejen jeho samotného. Položí důraz i na jeho rodinu, požehná jeho dětem (1K 7,14) a bude velice stát o to, aby se celá rodina otevřela jeho milosti.