I Mystika a logika Metafyzika neboli snaha myšlenkově uchopit svět jakožto celek se od svých počátků vyvíjí v jednotě a vzájemném konfliktu dvou rozdílných lidských snah, z nichž jedna nás pudí k mystice a druhá k vědě. Někteří myslitelé dosáhli velikosti jen v první z těchto snah, jiní zase v druhé: například Hume nechává téměř nekontrolovaně převládnout vědeckou stránku, zatímco Blake vyjadřuje vědě otevřené nepřátelství, doprovázené hlubokým mystickým vhledem. Přesto lze říci, že největší z mužů zabývajících se filosofií cítili potřebu jak vědy, tak mystiky, a snaha o jejich vzájemné sladění přinesla navzdory obtížně překonatelné nejistotě do jejich života postoj, podle kterého filosofie svou velikostí přesahuje vědu i náboženství. Než se pokusíme explicitně charakterizovat ony vědecké a mystické snahy, budu je ilustrovat na příkladech dvou filosofů, jejichž velikost tkví právě ve vysokém stupni vzájemného prolnutí zmíněných snah, jehož oba dosáhli. Těmi dvěma filosofy míním Herakleita a Platona. Jak každý ví, Herakleitos věřil v neustálou změnu: čas běží a ničí všechny věci. Z nemnoha dochovaných zlomků jeho díla se dá jen obtížně určit, jak ke svým názorům docházel. Některé z nich však naznačují, že jejich velmi pravděpodobným zdrojem bylo vědecké pozorování. Z čeho vzniká vidění, slyšení a vnímání, říká, to já ctím především. To je řeč empirického přístupu, pro nějž je výhradním potvrzením pravdy pozorování. Slunce je každý den nové, říká další zlomek. Navzdory své paradoxní povaze je tento názor inspirován vědeckou úvahou a bezpochyby Herakleitovi pomáhal vyrovnat se s pochopením obtížné otázky, jak slunce dokáže přes noc pod zemí doputovat ze západu na východ. Pozorování muselo stát i u zrodu jeho ústředního principu: Oheň je stálá látka, jejíž přechodnými fázemi jsou všechny viditelné věci. Při hoření vidíme, jak se jejich podstata mění a jak plameny a horko stoupají do vzduchu, aby se rozplynuly. Svět, stejný pro všechny, říká, neutvořil žádný z bohů ani z lidí; ale vždy byl, je a bude vždy živý oheň, vzněcující se s ohledem na svoje míry a pohasínající s ohledem na svoje míry. Mystika a logika 13
Obraty ohně nejprve moře; a moře zpola země, zpola blýskavice. Tuto teorii již současná věda neakceptuje; přesto je svou podstatou vědecká. Věda mohla být i inspirací slavného výroku, na nějž navazuje Platon: Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, neboť v ní teče pokaždé jiná voda. Mezi dochovanými zlomky nacházíme i další výrok: Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme. Porovnáme-li poslední výrok, který je mystický, s výrokem citovaným Platonem, který je naopak vědecký, vidíme, nakolik se v Herakleitově pojetí oba principy vzájemně prolínají. Podstatou mystiky je víceméně intenzita a hloubka emocí ve vztahu k pohledu na svět jako celku. Herakleitos na základě těchto emocí a svého vědeckého přístupu dochází k pozoruhodně přiléhavým výrokům o životě a světě. Například: Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti. Není to věda, nýbrž poetická představivost, která představuje Čas jako despotického vládce světa obdařeného nezodpovědnou lehkomyslností dítěte. Mystika rovněž vedla Herakleita k tvrzení o jednotě protikladů: Dobra i nemoci [totéž jsou], říká; a opět: Bohu je vše krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné. V Herakleitově etice se tají i velká míra mystiky. Následující výrok byl možná inspirován vědeckým determinismem: Povaha člověka je jeho osudem ; ale jen mystik může říci: Každé zvíře se pase jen následkem rány ; a opět: Bojovat s touhou je obtížné, protože když něco chce, platí za to duší ; a opět: To jedno moudré: vědět, že důmysl řídí všechno skrze vše. 1 V uvádění příkladů bych mohl pokračovat, ale Herakleitova povaha je dostatečně osvětlena těmi, které jsem již citoval. Vědecké skutečnosti, tak jak se mu jevily, živily oheň planoucí v jeho duši. Ve světle plamenů tohoto tančícího, rychle postupujícího ohně pak Herakleitos nahlížel do hlubin světa. V jeho povaze tak nacházíme skutečnou jednotu mystiky a vědy podle mého mínění jde o nejvyšší stupeň, jehož je možné ve světě myšlenek dosáhnout. U Platona nacházíme stejnou dvojí snahu, byť mystická je ta silnější z nich a slaví u něho konečné vítězství, kdykoli se konflikt mezi nimi vyostří. Jeho popis jeskyně je klasickým vyznáním důvěry ve vědění a v realitu pravdivější a skutečnější než smyslové vnímání: Pomysli 2 si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí 1 Všechny použité citáty Herakleitových zlomků vycházejí z českých překladů uvedených na stránce www.herakleitos.cz. 2 Republic, česky s tit. Ústava, Kniha 7. Překlad František Novotný. OIKOYMENH, Praha 2001. 14 Mystika a logika
spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jediné dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání: vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky. Dobře. Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí. Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové. Podobní nám, odpověděl jsem.... Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo, a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na ony předměty, jejichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z přecházejících předmětů, odpovídati na otázku, co to jest? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány? Mnohem pravdivější.... Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy; dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdy by se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo. Jak by ne? Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest. Nutně. A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě, a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole. Patrno, že by k tomu potom došel.... Tento tedy obraz, milý Glaukóne, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor jevící se zraku jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře za vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, Mystika a logika 15
když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuže, jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci, a to jen stěží, idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí, ať v obci. V této pasáži, stejně jako ve většině Platonova učení, nacházíme ztotožnění dobrého s reálným. Toto ztotožnění se stalo součástí filosofické tradice, která je v naší době stále ještě živá. Platon tak obdařil dobro zákonodárnou mocí, čímž způsobil rozluku mezi filosofií a vědou. Dle mého názoru obě strany v důsledku této rozluky utrpěly újmu, z níž se dodnes nevzpamatovaly. Ať má muž vědy jakékoliv naděje, při studiu přírody je musí odložit; a filosof, který se chce dobrat pravdy, musí učinit totéž. Etické ohledy se mohou začít uplatňovat až po zjištění pravdy. Mohou a měly by určovat naše emoce ve vztahu k pravdě a způsob, jímž si zařídíme život s ohledem na její zjištění, ale samy o sobě nemohou diktovat, co touto pravdou má být. V Platonovi najdeme mezi pasážemi, které dokládají vědeckou část jeho myšlení, náznaky jasného pochopení, nakolik je nutný odstup od etických ohledů. Nejpozoruhodnější je část, v níž mladík Sokrates vysvětluje Parmenidovi teorii idejí. Sokrates uvádí, že existuje idea dobra, ale nikoliv ideje pro chlupy, bahno a špínu. Nato mu Parmenides radí, aby nepohrdal ani nejubožejšími věcmi. Tato rada ukazuje skutečně vědecký, odosobněný přístup, který je nutné ve filosofii spojovat s mystickým pochopením vyšší reality a skrytého dobra, má-li tato nauka dosáhnout nejlepších výsledků. Neúspěch v tomto ohledu znamenal pro idealistickou filosofii její pokles k řídké a nepodstatné matérii bez života. Naše ideály mohou nést ovoce pouze v jednotě se světem: jsou-li od něj odděleny, zplaní. Jednoty se světem však nedosáhne takový ideál, jenž plaše uhýbá před skutečností nebo předem vyžaduje, aby svět vyhověl jeho požadavkům. Samotný Parmenides je zdrojem zajímavě svérázného mysticismu, převládajícího v Platonově pojetí. Mysticismu, který bychom mohli nazvat logickým, protože je začleněn do teorií zabývajících se logikou. Tato forma mysticismu, která přinejmenším z hlediska západní filosofie pochází právě od Parmenida, převládá v rozumových vývodech všech velkých mystických metafyziků od jeho dnů až po Hegela a jeho soudobé následovníky. Realita říká je nestvořená, nezničitelná, neměnná a nedělitelná. Je nehybná, svázaná mocnými řetězy a nemá začátek ani konec; neboť počátek i konec existence jsou daleko a skutečná víra je odvrhla. Základní princip jeho zkoumání je formulován ve větě, která by nevypadala nepřípadně u Hegela: Neboť duch by nedokázal vnímat ne-bytí jež se nemůže uskutečnit ani vyjádřit slovy; protože bytí a myšlení jsou totéž. A opět: Musí to býti tak, že existuje to, o čem je možné přemýšlet a mluvit; neboť takové věci 16 Mystika a logika
mohou existovat; ale věci, které jsou ničím, existovat nemohou. Z tohoto principu vyplývá nemožnost změny; neboť o minulosti je možné hovořit, a proto dle tohoto principu stále trvá. Ve všech dobách a všech částech světa mystickou filosofii charakterizují jisté články víry ilustrované těmi principy, o nichž zde nyní hovoříme. Zaprvé je zde víra v mystické prozření stojící proti rozumově zdůvodněné analytické znalosti: víra v cestu k moudrosti dosahované náhle a s pronikavou přesvědčivostí na rozdíl od pomalého a omylného studia, zaměřeného na pouhý zdánlivý vnější vzhled prostřednictvím vědy zcela spoléhající na naše smysly. Každý, kdo se nechá ovládnout svou vášní, musí občas pociťovat podivné vědomí nereálnosti obyčejných věcí, ztrátu kontaktu s každodenní realitou, v níž mizí celistvost okolního světa a duch jakoby naprosto osaměle z vlastních hlubin přináší šílený tanec představ žijících svým životem, jež mu připadají reálné. Mystické prozření má i negativní stránku: pochybnosti týkající se obecně známých věcí a připravující cestu k přijetí toho, co se zdá být vyšší moudrostí. Mnozí z těch, kdo tuto negativní zkušenost zažili, se přes ni nedokázali přenést. Pro skutečného mystika však jde o pouhou vstupní bránu do jiného, bohatšího světa. Mystické prozření se odvíjí od odhalování tajemství. Moudrost skrytá v tomto procesu se náhle začne projevovat jako zcela jistá pravda, zřejmá nade všechnu pochybnost. Pocit jistoty a zjevení předchází veškerou striktně vymezenou víru. A články takové striktně vymezené víry, k nimž mystika dospívá, jsou výsledkem myšlenkového procesu zahájeného mnohem neurčitěji vymezeným prožitkem, který ovládá duši v okamžiku prozření. Víra bez přímého vztahu k okamžiku prozření bývá často následně pohlcena jakýmsi ústředním jádrem; takže navíc k těm přesvědčením, jež sdílejí všichni mystikové, u mnoha z nich nacházíme jiná přesvědčení místně a časově omezené povahy, bezpochyby propojená s tím, co tvoří základní mystickou podstatu jejich osobní subjektivní jistoty. Takovéto nepodstatné odchylky můžeme zanedbat omezíme se jen na ty principy, které jsou společné všem mystikům. Prvním a nejpřímějším důsledkem okamžiku osvícení je způsob nabývání vědomostí, který můžeme nazvat zjevením, vhledem či intuicí a který stojí v protikladu ke smyslům, rozumu a analýze. Ty naopak považuje za slepé průvodce, zavádějící nás do bažiny iluzí. S tímto principem těsně souvisí pojetí Reality, která se za zdánlivým světem tají a zásadně se od něj odlišuje. Tato Realita je vnímána s obdivem, často přerůstajícím v uctívání; jako by byla neustále a všude po ruce, skrytá pod tenkým příkrovem smyslového vnímání, vždy připravená navzdory zjevné lidské bláhovosti a špatnosti ukázat se vnímavé mysli v celé své zářivé kráse. Básníci, umělci a milenci tuto krásu hledají a dostává se jim slabého odlesku její plné záře. Mystik však žije v plném světle své vize, zatímco ostatní chabě tápou při hledání toho, o čem je on přesvědčen s intenzitou, před níž každá jiná znalost bledne a vypadá jako neznalost. Mystika a logika 17
Druhým charakteristickým rysem mysticismu je víra v jednotu a odmítání připustit jakékoliv výhrady či dělení. Herakleitos říká: dobra i nemoci totéž jsou ; a rovněž: cesta nahoru-dolů, jedna a táž. Obdobný přístup nacházíme v současném uvádění vzájemně rozporných výroků, jako například: Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme. Parmenidovo tvrzení, že realita je jediná a nedělitelná, pochází ze stejné snahy o dosažení jednoty. U Platona je tato snaha méně zjevná, protože je pod kontrolou jeho teorie idejí; nicméně se do té míry, do jaké to připouští jeho logika, znovu projevuje v principu boží nadřazenosti. Třetím příznakem téměř každé mystické metafyziky je popření reálnosti Času. Toto popření je vlastně důsledkem toho, že mystika odmítá dělení na části. Jestliže je vše jednotné, musí být iluzorní i rozdíl mezi minulostí a přítomností. U Parmenida jsme viděli velký důraz na toto popření; u moderních filosofů patří k základním východiskům Spinozy a Hegela. Poslední z mystických principů, jež musíme vzít v úvahu, je víra, že zlo je pouhým zdáním, iluzí vycházející z různosti a protikladů analytického intelektu. Mystika například netvrdí, že by snad takové věci jako krutost byly dobré, ale popírá jejich reálnost: patří podle ní do nízkého světa přízraků, od nichž se osvobozujeme mystickým prozřením. Někdy, například u Hegela a přinejmenším slovně u Spinozy, se za iluzorní považuje nejen zlo, ale i dobro, přestože emocionální postoj vůči tomu, co se zde považuje za Realitu, je přirozeně spojen s vírou, že Realita je dobrá. V každém případě lze jako etickou charakteristiku mysticismu brát nedostatek nevole či protestu, a naopak radostné souznění a nevíru v základní pravdu o rozdělení na dva vzájemně nepřátelské tábory dobro a zlo. Tento přístup je přímým důsledkem podstaty mystické zkušenosti: s pochopením jednoty věcí je spjat pocit bezbřehého míru a pokoje. Můžeme se dokonce domnívat, že právě tento pocit míru a pokoje podobný pocitům prožívaným ve snech stál u zrodu celého systému vzájemně propojených postojů, z nichž se skládá základní princip mystiky. Tato otázka je však velmi obtížná a nelze doufat, že by se v odpovědi na ni lidstvo někdy shodlo. Z našich úvah o mystice tedy vyplývají čtyři otázky týkající se její pravdivosti či klamavosti: I. Existují dva způsoby poznání, které můžeme nazvat rozumem a intuicí? A pokud tomu tak je, kterému z nich máme dávat přednost? II. Je veškerá pluralita a různorodost iluzorní? III. Je čas nereálný? IV. Jaký druh reality je možné označit za dobro a zlo? Podle mého názoru se plně rozvinutý mysticismus v odpovědích na všechny čtyři položené otázky mýlí; ale na druhou stranu, pokud bereme mystický způsob uvažování s opatrnou rezervou, můžeme se od něj naučit jistému prvku moud- 18 Mystika a logika
rosti, jíž zdá se nelze dosáhnout jinou cestou. Pokud bych v tomto ohledu měl pravdu, bylo by záhodno doporučit mystiku jakožto přístup k životu, nikoliv však jako správné pojetí světa. Metafyzické pojetí světa jak se pokusím dovodit je chybným výsledkem emocí; ale tyto emoce natolik oživují a doplňují jiné myšlenky a pocity, že se stávají zdrojem inspirace pro to nejlepší, co v sobě člověk nachází. Dokonce i opatrné a trpělivé zkoumání pravdy, jež se odehrává v říši vědy a zdá se být absolutním protipólem náhlého mystického prozření, může být rozvíjeno a podporováno právě oním duchem uctivého obdivu, v jehož jádru se mystika pohybuje a z něhož čerpá svou sílu. I. Rozum a intuice 3 Nevím nic o tom, nakolik je mystický svět skutečný, či neskutečný. Nechci jej popírat ani prohlašovat, že by snad vhled, který mystika nabízí, neměl být skutečným pochopením. Co však chci tvrdit a zde nabývá vědecký přístup na svrchovaně důležitém významu, je to, že pokud vhled není podroben zkoumání a zkoušce, je nedostatečnou zárukou pravdy, a to navzdory skutečnosti, že podstatnou část nejdůležitějších pravd jsme získali právě jeho prostřednictvím. Obecně se hovoří o protikladu mezi instinkty a rozumem. V osmnáctém století dostával přednost rozum, ale pod vlivem Rousseaua a romantického hnutí začali ti, kdo se bouřili proti falešně strojeným formám vládnutí a myšlení, upřednostňovat instinkt. V té době se stávalo stále obtížnějším hájit tradiční teologii čistě racionalistickým pojetím, a to zejména proti těm, kteří pociťovali vědu jako ohrožení víry, již spojovali se spirituálním pohledem na život a svět kolem sebe. Bergson povýšil instinkt, který nazývá intuicí, do pozice jediného arbitra metafyzické pravdy. Ve skutečnosti však je protiklad mezi instinkty a rozumem z velké části iluzorní. Instinkt, intuice nebo vhled jsou prvními kroky na cestě k víře, kterou rozum následně potvrdí, nebo zavrhne; přitom potvrzení, pokud je možné, spočívá v analýze zkoumající shodu posuzované víry s jinými, neméně intuitivními. Rozum je zde harmonizující a řídící nikoliv tvůrčí silou. I v říši nejčistší logiky je vhled prvotním podnětem k dosažení nového poznání. Občas se instinkt a rozum dostávají do vzájemného rozporu ve vztahu k článkům nějaké instinktivně utvořené víry zastávané s tak silným odhodláním, že žádný stupeň neshody s jinými články víry nevede k jejímu zavržení. Stejně jako ostatní lidské schopnosti i instinkt je náchylný k chybám. Ti, jejichž rozumové uvažování je 3 Tato část textu a jedna nebo dvě stránky uvedené v textu následujícím byly otištěny v rámci přednášek On our knowledge of the external world (Co víme o vnějším světě) pro Lowellův institut, zveřejněných v Chicagu nakladatelstvím Open Court Publishing Company. V tomto eseji jsem je ponechal, protože byly původně napsány právě v tomto kontextu. Mystika a logika 19
chabé, často nejsou ochotni nic takového připustit u sebe sama, ačkoliv předpokládají chabost rozumu u ostatních. Instinkt je nejméně náchylný k chybám v praktických záležitostech, v nichž je správný soud cestou k přežití: přátelství a nepřátelství, jež k nám pociťují lidé kolem nás, jsme často schopni citlivě vycítit i pod nánosem velmi pečlivého maskování. Ovšem i v těchto věcech někdy pochlebování dokáže zatemnit soud a vést k nesprávnému dojmu; a v záležitostech s méně přímými praktickými důsledky, jako jsou například ty, jimiž se zabývá filosofie, mohou být i velmi silné instinktivní postoje zcela nesprávné, což zjistíme pozorováním jejich nesouladu s jinými, stejně silnými postoji. Taková úvaha ukazuje na nezbytnost harmonizujícího vlivu rozumu při ověřování našich postojů tím, že jednak zjišťuje jejich vzájemnou kompatibilitu, jednak ve sporných případech odhaluje možné zdroje chyb na jedné či druhé straně. Tento postup se tedy nestaví proti instinktu jako takovému, ale pouze proti slepému spoléhání se na některé aspekty instinktu, vybrané pro svou zajímavost, a vyloučení jiných, možná obyčejnějších, nicméně o nic méně pravdivých aspektů. Rozum se snaží napravovat nikoliv samotný instinkt, ale zmíněnou jednostrannost v jeho chápání. Výše uvedené víceméně banální pravdy nyní budeme ilustrovat při jejich aplikaci na Bergsonovo prosazování intuice proti intelektu. Jak sám říká, existují dva zásadně odlišné způsoby, jak poznat nějakou věc. Při tom prvním se pohybujeme kolem objektu; v rámci druhého do objektu vstoupíme. Ten první závisí na úhlu pohledu, který jsme zaujali, a na symbolech, s jejichž pomocí se vyjadřujeme. Druhý nezávisí na úhlu pohledu ani na žádných symbolech. O prvním z těchto druhů poznání lze říci, že se zastavil na relativní úrovni; zatímco ten druhý v případech, kdy je to možné, dosahuje poznání absolutního. 4 O tom druhém způsobu což není nic jiného než intuice říká: jde o druh intelektuálního souznění, v jehož rámci se člověk vcítí do objektu, aby splynul s tím, co je v něm jedinečného, a tudíž nevyjádřitelného (s. 6). Jako příklad uvádí poznání sebe sama:... existuje přinejmenším jedna realita, kterou všichni nahlížíme zevnitř, intuicí, a nikoliv prostou analýzou. Je to naše vlastní osobnost vyvíjející se v čase naše přetrvávající vlastní já. (s. 8). Zbytek Bergsonovy filosofie se skládá z převádění znalostí získaných intuicí do nedokonalého zprostředkování pomocí slov, včetně následného naprostého odmítnutí údajných znalostí odvozených od vědy a zdravého rozumu. Protože tento postup straní jednomu ze soupeřících postojů v oblasti instinktivní víry, vyžaduje ospravedlnění formou prokázání větší důvěryhodnosti jednoho z těchto postojů vůči druhému. Bergson se o takové ospravedlnění pokouší dvěma způsoby: nejprve vysvětluje, že intelekt je čistě praktickou schopností určenou k zajištění biologického úspěchu; a zadruhé se zmiňuje o pozoruhodných úspěších instinktu 4 Introduction to Metaphysics (Úvod do metafyziky). G. P. Putnam s Sons, New York and London 1912, s. 1. 20 Mystika a logika
dosahovaných zvířaty a poukazuje na některé charakteristiky světa, jež intuice umí uchopit, zatímco intelekt podle Bergsonovy interpretace si s nimi neví rady. Pokud jde o Bergsonovu teorii, že intelekt je čistě praktickou schopností, jež se vyvinula v rámci boje o přežití, a není zdrojem pravého přesvědčení, můžeme říci tolik: boj o biologické přežití a biologičtí předci člověka nám jsou známi pouze prostřednictvím intelektu: má-li být intelekt zavádějící, pak by měl Bergson považovat za nepravdivé veškeré poznatky o zmíněném vývoji, protože jsou založeny na pouhé dedukci. Jestliže však budeme souhlasit s jeho názorem, že evoluce se odehrála v souladu s Darwinovým učením, tlak praktické užitečnosti byl zdrojem vývoje nejen pro intelekt, ale pro všechny naše schopnosti. Intuice je považována za nejlepší v těch směrech, ve kterých je přímo užitečná například v poznávání pravé povahy a nálady ostatních lidí. Bergson zjevně zastává názor, že tato schopnost je méně vysvětlitelná bojem o přežití než například schopnost rozvíjet čistou matematiku. Přitom však divoch, který by se nechal ukolébat falešným přátelstvím, by za takovou chybu zaplatil životem; zatímco ani v té nejrozvinutější civilizované společnosti nikdo nepřichází o život proto, že není schopen správné matematické úvahy. Veškeré očividné příklady intuice u zvířat mají velmi přímé důsledky pro jejich přežití. Jak intuice, tak intelekt se ve skutečnosti vyvinuly proto, že jsou užitečné. V širším smyslu lze říci, že užitečné jsou, pokud vedou k pravdě, a naopak jsou škodlivé, pokud zavádějí k nepravdě. U civilizovaných lidí se intelekt, podobně jako umělecké schopnosti, v některých případech rozvinul příliš, nad rámec toho, co je pro daného jedince ještě užitečné; naopak intuice jako by s rozvojem civilizace ubývalo. Je zpravidla větší u dětí než u dospělých, a také spíše u nevzdělaných než u vzdělaných osob. Zdá se, že například u psů značně překonává vše, čeho jsou v tomto směru schopni lidé. Pokud však někdo na základě těchto skutečností dojde k prosazování intuice, měl by se vrátit k potulování po lese, malovat se válečnými barvami a živit se bobulemi a kořínky. Nyní budeme zkoumat, zda je intuice obdařena onou neomylností, kterou jí přisuzuje Bergson. Nejlepším příkladem je podle něj naše znalost sebe sama; přitom však taková znalost vlastního já je příslovečně vzácná a obtížně dosažitelná. Například lze říci, že většina lidí má ve své povaze jisté rysy podlosti, marnivosti a závisti, o kterých jejich nositel zpravidla sám neví, ačkoliv i jeho nejlepší přátelé je dokážou vnímat bez jakýchkoli potíží. Je pravda, že intuice je obdařena přesvědčivostí, již intelekt postrádá. Jestliže nám intuice něco napovídá, je téměř nemožné pochybovat o její pravdivosti. Při bližším pohledu se však ukazuje, že je přinejmenším stejně omylná jako intelekt, přičemž vyšší stupeň subjektivní jistoty s ní spojený se stává její nevýhodou, protože právě kvůli němu je ještě zrádnější. Kromě poznání sebe sama je jedním ze známých příkladů intuice schopnost vnímat ty, které milujeme. Lidé se o sobě domnívají, že tato schopnost je jim vlastní; jako by mizela přehrada mezi rozdílnými osobnostmi a člověk dokázal do nitra milované bytosti nahlížet stejně jako do svého. Mystika a logika 21