Vzpomínání......Les Mémoires Almanach Mendelova gymnázia, Opava, 2006
2
Obsah Úvod.............................................................................. 5 Naše cesty za odpočinkem............................................................. 6 Malá vzpomínka na válečná léta......................................................... 7 Dědictví otců, zachovej nám Pane..................................................... 8 Druhá světová válka................................................................. 10 JUDr. Jan Pospíšil................................................................... 11 Příběh mé babičky................................................................... 13 Bílý Kříž........................................................................... 15 Slepičí polévka...................................................................... 17 Strýc Karel......................................................................... 18 Vzpomínky pana Oldřicha Hrachovce................................................... 19 Vzpomínky bývalého vojáka Německé armády............................................ 21 Slovníček pojmů k předcházejícím dvěma příspěvkům..................................... 26 Sen............................................................................... 28 Enquête auprès de Léa Preud homme : La déclaration de guerre et la poche de Dunkerke......... 29 Vyhlášení války podle vzpomínek Léa Preud homme....................................... 30 Enquête auprés de Mario Volpin....................................................... 32 Příběh Maria Volpina................................................................ 33 Enquête auprès de Jacques Parmentier: La bataille des Ardennes............................. 35 Bitva o Ardeny podle Jacquese Parmentiera.............................................. 36 3
4
Úvod Říká se, že každý národ má svou paměť. Je to něco, co by mělo být v nás, neuchopitelné a přesto jasně hmatatelné. Někdy mám já i mé okolí dojem, že se nám paměť začíná vytrácet, proto vznikl tento almanach. Jsem přesvědčena, že naši blízcí, známí, ti, které známe z každodenního života z běžných situací, v sobě mnohdy nesou spoustu vzpomínek a zkušeností. Také se tvrdí, že historie se stále se opakuje, že je lidstvo nepoučitelné. My se domníváme, že tomu tak není u všech. Proto jsme požádali naše studenty, aby se zeptali svých babiček, dědečků, známých, zda mají ve své paměti uloženo něco, čím by mohli přispět k tomu, aby se aspoň určitá skupina lidí poučila. Některé příběhy jsou z obou světových válek. Můžete namítnout ale ty války vždyť to bylo tak dávno. Každodenní skutečnost nás přesvědčuje o opaku. Není tomu tak, protože hranice mezi dobrem a zlem je neskutečně křehká. Almanach vznikl právě proto, aby vzpomínky, zkušenosti našich nejbližších nezapadly s jejich odchodem z tohoto světa. Věříme, že se i pobavíte, i poučíte a že zaznamenané výpovědi jsou tímto způsobem věčné. Právě proto, aby působily jako určité memento pro současné i příští generace. Chtěla bych poděkovat kolegyním z Martinského gymnázia na Slovensku, z naší partnerské školy, protože almanach, který právě držíte v rukou je jedním z konkrétních výstupů naší spolupráce. Velký dík patří našim kolegyním v partnerské škole v Monsu v Belgii, které jsme požádaly, aby oslovily i své studenty. Výsledkem jsou příspěvky ve francouzštině, které naši studenti pod vedením kolegyně Romany Škrabalové přeložili. Zážitky a vzpomínky z rozhodujících momentů života přetrvávají ve všech národech. Moc děkuji všem studentům, kteří reagovali na výzvu vytvořit tuto publikaci. Děkuji jejich ochotě, času, který věnovali zpracování. Samozřejmě děkuji i těm žijícím, kteří byli ochotni se podělit o své mnohdy traumatizující zážitky. Poděkování patří i Ivě Krystové za pomoc při závěrečné redakci, přestože mnohé příspěvky jsou autentickým záznamem. Závěrečnou podobu náš almanach získal díky studentu Jiřímu Honovi ze 4. A, Rostislavu Herrmannovi a Patrikovi Kaveckému, takže velké poděkování patří i jim. A na našem gymnáziu je známo, že náš pan ředitel všechny smysluplné akce bezvýhradně podporuje. My si toho vážíme, víme, že tomu tak všude není. Také děkujeme. Příjemné čtení, často až neskutečných zážitků, Vám přeje Jana Prošvicová. 5
Naše cesty za odpočinkem (vyprávění mé babičky Jaromíry Tenevové) Manželovu rodinu jsem znala pouze z jeho vyprávění a na to, abychom se vbrzku poznali, nebylo ani pomyšlení. Bulharsko sice není až tak daleko, jako novomanželé jsme si však napřed museli vytvořit podmínky pro společný život. Tehdy bylo pro nás cestování na druhém místě. Avšak že na první společnou dovolenou budeme muset čekat skoro čtyři roky, jsme však opravdu netušili. Konečně přišla doba, kdy jsme začali balit vše potřebné, na šest týdnů pobytu mimo domov. Nevěděla jsem tenkrát, do čeho jdu. Jeden lodní kufr s oblečením pro celou rodinu, druhý s dárky pro rozsáhlé příbuzenstvo, dále velikou kabelu s jídlem v jedné ruce, ve druhé drobnosti pro rychlou potřebu doklady, peníze a nezbytný nočníček dětem, tehdy jeden a půl a dvou a půl letým. Tenkrát jsme mohli vyměnit peníze jen za měnu státu, do kterého jsme cestovali, ale nikoliv států tranzitních. Kdyby se cestou cokoliv přihodilo, byli jsme bez finančních prostředků, a tedy odsouzení na pospas osudu. Manžel samozřejmě předtím pečlivě prostudoval vlakové spoje a tvrdil, že budeme na místě určení tak asi za 36 hodin. Tomu tedy také odpovídaly naše zásoby jídla a pití. Všechno bylo ale jinak! Dlouho jsme cestovali osobním vlakem dřevěným courákem, kde bylo přes den, když se sluníčko opřelo o střechu, až 45 ºC. Krůpěje potu se měnily do proudů podobných řece, nedalo se dýchat a můj strach o to, zda děti dovezeme v pořádku, se stupňoval. Náš pokus přestoupit na rychlík, který nás měl dopravit do cílené země, dopadl špatně. Než jsme se s malými dětmi a těžkými kufry dostali na určené nástupiště, zablikal na nás rychlík koncovými světýlky. Na další spoj se čekalo do druhého dne. Tenkrát jsem nevěřila, že dovezeme děti do Bulharska živé. Asi po čtrnácti hodinách jízda pokračovala. Vystoupili jsme z rychlíku hned za hraniční čárou a vpadli do nádražní restaurace. Rychle jsme utíkali k obsluze a koupili polévku, první teplé jídlo po třech dnech. Jaké to bylo vysvobození! Čekalo nás ještě dalších 24 hodin cestování, ale to se už po všech prožitých trablech dalo zvládnout téměř s potěšením. Na další dovolenou jsme vyjeli za tři roky. Po zkušenostech z minula jsem už nechtěla riskovat a tak jsem sama v Čedoku požádala o zjištění vlakových spojů a objednala lehátkové kupé. Moc jsme se těšili na cestování v plném pohodlí. To bude oproti dřívějšku luxus!, říkala jsem si. Euforie nám však vydržela velice krátce. Vzápětí, co vlak projel česko-maďarské hranice, náš lehátkový vagon začal hořet! Všichni jsme museli urychleně vystoupit, vagon odpojili, ale výměna nepřicházela v úvahu. Nikoho nezajímalo, jak budeme cestovat dál. Rozkaz zněl, nastupte si, kam chcete, nebudeme se zdržovat. Druhá cesta do Bulharska tedy opět proběhla ve znamení vyčerpávajících komplikací. Při návratu zpět byl rychlík pro změnu doslova přeplněný. Lidé tentokrát neprchali před ohněm, nýbrž před jinou z přírodních katastrof zemětřesením, které v ten den otřáslo částí Turecka. Rok nato musel manžel odcestovat sám. Při zpáteční cestě je stihla tak silná průtrž mračen, že trať byla zcela poškozena a vlak nemohl dál. Řešit něco náhradní autobusovou dopravou asi nikoho nenapadlo. Cestující zavřeli do jedné školy poblíž místa nehody. Dále se cestovalo až po opravě tratě. Když se manžel po několikadenní nedobrovolné hladovce vrátil domů, dlouho nechtěl o cestování slyšet. Časem jsem začala věřit, že naše rodina přitahuje smůlu a pohromy, sotva někam vyjede. Následující příhody mě v tom jen utvrdily. Uplynuly další dva roky a rodinka se opět chystala do světa. Vše bylo připraveno, jenže nad naší republikou se stahovaly mraky psal se rok 1968. Čekali jsme s odjezdem do poslední chvíle, až do ujištění, že se státníci přece jen dohodli. Vypadalo to na relativní klid. Strávili jsme v té době u moře několik krátkých šťastných dnů, když nás sousedé k ránu budili zprávou, co se u nás doma děje: soudruzi ze Sovětského svazu se přece jen rozhodli nás navštívit. Nastal šílený zmatek. Část známých se pokusila dostat zpět domů, část zůstala v Jugoslávii a část emigrovala přes Turecko na Západ. 6 Odjeli jsme do vnitrozemí k rodičům a čekali na první vlak, který nás vezme zpět do republiky. Byl to vojen-
ský vlak s posilou proti údajné kontrarevoluci. To, jak s námi zacházeli, se rozhodně nedalo považovat za slušné. Naštěstí se však našli i rozumní lidé. Třem rodinám s dětmi, čekajícím na návrat domů, nabídl vlakvedoucí své služební kupé. Měli jsme před sebou hranice Rumunska a Maďarska. Nikdo nevěděl, co se může každou chvíli přihodit. Tehdy jsme poznali, co dokáže propaganda. Média chrlila jeden nesmysl za druhým. Všechny chyby plánovaného hospodářství kladli za vinu Čechům, prý jsme takhle chtěli zničit socialismus v Bulharsku z přátel se najednou stali nepřátelé. Nikdo se proto nedivil mému prohlášení, že už mě nikdo nikam na dovolenou nedostane. Své předsevzetí jsem téměř dvacet let dodržela. Manžel pak občas jezdil do Bulharska s dětmi sám. I oni zažili spoustu nevšedních zážitků, které nepotkaly pravděpodobně nikoho jiného. A když jsme přece jen v roce 1988 s manželem na společnou dovolenou odjeli, způsobilo to mezi přáteli a známými skoro sázkovou náladu. Předháněli se v tipech, co se nám asi opět přihodí. A přihodilo se avšak s ročním zpožděním: republikou otřásla sametová revoluce. Naši přátelé to brali jinak. Vyčítali nám špatně načasovanou dovolenou. Nikola Tenevová, 2. B Malá vzpomínka na válečná léta. Při příležitosti zakládání almanachu Vzpomínání jsem oslovil svou babičku, která zažila válečná léta a tím pádem i hitlerovskou okupaci. Již dříve nám vyprávěla své zážitky z tohoto období a já si myslím, že leccos vypovídají o tehdejší době a hlavně o tom, jak s českým národem Němci zacházeli. Následující dva příspěvky mluví za vše. Moji rodiče měli za války hospodu blízko Lipníka nad Bečvou ve vesnici jménem Tupec. Vesničané se každý večer scházeli v hospodě na kus řeči a trochu odpočinku. Byli to většinou rolníci. Tato událost se stala ke konci války, v roce 1944. Blízko této vesnice byl sestřelen anglický letoun a posádka se zachránila seskokem s padáky. Jelikož to bylo blízko, tak se dostali až k nám. Byli tři. Zdejší lidé, poněvadž byli rolníci, měli velké stodoly a také včelíny. Tak jim poskytli úkryty a starali se pečlivě o jejich přežití a také přivedli lékaře. Němci se snažili vypátrat, kde se ukrývají, a tak se letci museli rychle přemístit. Vesnici začalo navštěvovat gestapo a začalo vyslýchání, které se provádělo v naší hospodě. Nahnali sem všechny muže, a tak to začalo. Moje maminka mluvila německy, takže zprostředkovávala výslech, a potom všem vysvětlila, jak nesmyslně byli obviněni, neboť se u nikoho nikdo nenašel, ale kdo měl stodolu, tak mohl někoho ukrývat a tím se prohřešit proti Říši. Proto Němci hned několik mužů odvezli do koncentračních táborů. Po válce se sice někteří vrátili, ale s podlomeným zdravím a dlouho nepřežili. Tento příběh se nestal přímo babičce. Ona v té době byla v Kroměříži, kde měla práci. Do vesničky Tupec dojížděla jen občas, a tak jí příběh vyprávěla má prababička. Další vzpomínka se stala přímo mé babičce, a tak se mi zdá lépe vystihující tehdejší pocity dnešních babiček a dědečků. Tento příběh jsem zažila v Kroměříži. Hitler a jeho tým agresorů vytvářeli novou Velkoněmeckou Říši a v tomto duchu začali vychovávat i německou mládež - Hitler Jugend. Tito mladí lidé toho využívali velmi důkladně. Jednou pochodovali za zvuku bubnů a píšťalek městem a sledovali, zda se kolemjdoucí chovají vůči nim dost důstojně. Při tom si ale všimli, že jeden starší pán má na hlavě klobouk. Jeden mladík vyběhnul z řady a dotyčného pána patřičně naučil, jak se má chovat, když jdou městem sice nezvaní ale velmi důležití hosté. Shodil mu klobouk z hlavy a přidal pořádnou facku, po které starý pán upadl a zůstal ležet na zemi. My kolemjdoucí jsme zažívali takové pokoření a bezmocnost, která se nedá popsat. Ať se nikdo nediví že to zůstalo dodnes v našem vědomí. Závěrem bych snad dodal, že by se nemělo zapomínat na to, čeho se Němci na našem národu dopustili a bylo by dobré vzít si z toho patřičné poučení Martin Růžička III. D 7
Dědictví otců, zachovej nám Pane Je sobota 28.ledna. Pro někoho den odpočinku, pro někoho normální pracovní den...pro mě je to však datum, na které jsem se dlouhou dobu těšil. V loňském roce jsem měl možnost se osobně setkat s člověkem, který se podílel na tvorbě historie.muž, jehož popularita není až tak veliká, oproti jeho činům. Český válečný hrdina, jehož služby ocenila i britská Royal Air Force..plk. Dalimil Matus. Nyní bych se chtěl s vámi podělit o rozhovor, který jsem s panem Matusem udělal... jak to všechno začalo? Pro mě to byla samozřejmost a vlastenecká povinnost. Můj táta byl italský legionář z první světové války, takže tu byla i rodinná tradice. My jsme byli v době první republiky vychováváni k lásce k rodičům, vlasti a národu. Byl jsem a jsem skautem a také jsem byl samozřejmě odchován odkazem TGM. První republika měla svoje chyby, ale měla zase takové osobnosti jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, Antonín Švehla nebo Alois Rašín, kteří náš stát pozvedli na vysokou úroveň. Jakmile přišli Němci, vzbudil se ve mně přirozený odpor. Nejprve jsme dělali takové malé věci - házeli jsme třeba pochodujícím Němcům pod nohy bouchací kuličky. Pak jsem na jednu budovu napsal místo Deutschland über alles - Freiheit über alles. Svoboda nade vše. Pak jsem se dostal do ilegální skupiny ÚVOD a Obrana národa. Zde moje činnost spočívala především v tom, že jsem pomáhal při odchodu našich specialistů do zahraničí. Dne 19. listopadu 1940 mě potom zatklo Gestapo. Po deseti dnech jsem však gestapákům při převozu uprchl. Potom jsem získal úkryt na jedné samotě. Později mi skauti pomohli dostat se do Waldenburgu v Německu, kde jsem pracoval v továrně na letecké přístroje. Gestapo na mě přišlo, protože jsem posílal odbojové organizaci ÚVOD informace. Tenkrát mě zatkli ti samí gestapáci, kterým jsem před tím utekl. Loučil jsem se tehdy se životem. Říkali: My jsme to tenkrát schytali kvůli tobě, teď to schytáš ty! Tu špinavou práci dělali sudeťáci, kteří uměli česky a musím říct, že to dělali s velkou chutí. Byl jsem převezen do Pardubic a umístěn v bunkru, kde byla tma, zima a dostával jsem jen poloviční stravu. Fyzicky jsem byl úplně vyřízen, dokonce jsem močil krev. Samozřejmě probíhalo i bití. Naštěstí mě pak převezli mezi spoluvězně, kde byl režim mírnější. Ti mi dodávali obrovskou sílu a podporu. Potom jsem byl i v Malé pevnosti v Terezíně a byl jsem převezen do Drážďan do věznice Matylda, kde jsem čekal na soud. Odtud jsem opět utekl díky své skautské průpravě. Jako vězni jsme vyváželi různý materiál a uhlí do dvora. V nestřeženém okamžiku jsem se zahrabal pod ten materiál apočkal jsem, než odejde hlídka. Pak jsem nanosil uhlí ke zdi a přelezl jsem ji a pokračoval jsem takhle dalšími dvory až k civilním činžákům. Do ledna 1943 jsem se ukrýval v Praze. Bratr mi sehnal německou uniformu a falešné doklady. Dostal jsem se do Francie. Zde ale Němci velice dobře hlídali přístavy, tak jsem pokračoval přes Španělsko. Zde jsem byl ale opět zatčen. Ale při převozu jsem vyskočil z vlaku a dostal se pak do Madridu, kde jsem na našem konzulátu dostal československé doklady. Potom jsem pokračoval do Portugalska a odtud lodí do Gibraltaru, kde jsem se jako dobrovolník přihlásil do čsl. armády. Byl to krásný pocit, když jsem tam po těch útrapách viděl uniformy s nápisem Czechoslovakia. V říjnu 1943 jsem přijel do Anglie. Až později, jsem se dozvěděl, že v tu dobu zemřel můj táta ve vězení utýrán nacisty. Paradoxní potom bylo, že Angličané mě potom ještě dva měsíce prověřovali, protože se jim zdály mé životní zážitky tak neuvěřitelné, že se báli, abych náhodou nebyl špion. Nakonec byl ale výsledek šetření excelent character, na což jsem byl samozřejmě pyšný. Nejdřív jsem prodělal pěší výcvik a pak jsem byl přiřazen k letectvu. S RAF jsem se pak vrátil domů v říjnu 1945. Za 2.světovou válku jsem obdržel např. Čs. válečný kříž 1945, pamětní medaili Za zásluhy II. stupně, The War Medal, The Defence Medal a další. Po válce jsem pak až do roku 1949 působil v armádě, než mě z ní bolševici jako zápaďáka vyhodili. Musel jsem dělat různé podřadné práce. Pokusil jsem se později o útěk do zahraničí a tak mě pak zavřeli do uranových dolů v Jáchymově. V květnu 1968 jsem byl na amnestii propuštěn. 8
Jo Pražské jaro, to byla jen iluze. Komunista zůstane vždycky jen komunistou, i když mění svou taktiku. Kvůli okupaci naší vlasti Sověty jsem emigroval i se svými syny. Šel jsem se zbraní v ruce a kdybych byl zastřelen, ani pes by po mě neštěkl. Kdybych já někoho zastřelil, byl bych vrah? Zabít tyrana není zločin, to už říkal TGM. Dnes, když vidím, jak se vykládá případ bratří Mašínů, tak jenom žasnu Naším novým domovem se pak stala Austrálie, kde jsme se snažili udržovat naše národní tradice. S exulanty jsme slavili výročí ukončení války, osmadvacátého října jsme vždy vztyčovali vlajky a zpívali jsme národní hymnu. Když jsem se pak vrátil po revoluci zpět do republiky, byl jsem zklamaný z jistých věcí. Například, když jistý redaktor MF Dnes prohlašoval, že je hrdý na to, že nemá národní hrdost. Ale mladá generace by měla být hrdá na své otce a dědy, kteří prodělali válku pod československými prapory? Musí být! Musí vědět, že zahraniční vojáci byli součástí svého národa. Musí vědět, že národ doma i za hranicemi bojoval za svou záchranu, že nacistům a kolaborantům se nepodařilo zlomit odpor národa. Co sledovaly Lidové noviny, když před jistou dobou bez komentáře uveřejnily dopis jednoho Němce, ve kterém označoval české vojáky za historické zrádce a věrolomníky? Musím důrazně protestovat proti těmto snahám, protože jsem tím povinen památce kamarádů, kteří ve službě národu položili své životy na bojištích první a druhé světové války. Dnes jsme se alespoň stali členy NATO. Měli bychom podporovat naší armádu, protože ta je garantem naší národní svrchovanosti i do budoucna. Jen ten národ, který je ochoten svou svobodu bránit se zbraní v ruce, tak ten na ni má potom právo Pomalu se mi zastavuje dech, když slyším, co tento člověk zažil a vytrpěl. Jaké úsilí musel vynaložit a jaký charakter v něm převládá. Jako poslední otázku jsem zvolil Komunismus u nás v dnešní době Co na to říct? Tenkrát to byla právě komunistická strana, která zavedla do našeho zřízení systém policejního státu a vylepšila manýry StB o zkušenosti KGB. Podobně tato strana zdevastovala naše vyspělé hospodářství, které postavila na úroveň zaostalých národů. Mám stále v paměti utrpení celého národa, všech nevinně odsouzených, vězněných, popravených a zastřelených při útěku z komunistického ráje. Jsem alergický, když mnozí záměrně vynechávají čas před normalizací - léta, která z naší vlasti udělala jeden koncentrák. Jsou to právě komunisté, kteří zamlčují a falšují dějiny! Pokrytecky, okázale uctívají památku padlých 2. světové války, ale mezi lety 1948 až 1989 hrozilo jen za to, když jste položili kytičku na hrob sestřelených západních letců na Olšanských hřbitovech, zatčení a vysoký trest. A teď, po letech, nikdo z těch, kteří mě zatkli, bili, odsoudili a věznili v Jáchymově, nebyl potrestán. My jsme bojovali za svobodu národa a bolševici nás potom vraždili a zavírali do lágrů! Je hanba, že nikdo z nich nebyl potrestán! A teď komunisti znovu vystrkují růžky a staré struktury tu jsou pořád! V této emotivní situaci ukončuji náš rozhovor. Pomalu ale jistě vstřebávám všechny informace. Je to nepopsatelný pocit. Mít možnost slyšet takový životní příběh mi dává zkušenost, která je k nezaplacení. V dnešním světě plném všelijakých vymožeností a pokroků se pomalu zapomíná, že jsou to právě tradice a zvyky, které vychovávali a vychovávají naši společnost. V jedné z katolických písní se zpívá.. Dědictví otců, zachovej nám Pane.. Tento člověk dokázal i v krizových životních situacích zachovat své mravní hodnoty. Dokázal, že máme být na co hrdí. Že je tady nachystán odkaz budoucím generacím Dědictví otců, zachovej nám Pane 9
Plk. v.v. Dalimil Matus, narozen 19. 8. 1921, za války nejprve v odbojových organizacích Obrana národa a ÚVOD. Několikrát zatčen Gestapem a několikrát zdařile uprchl. 1943 vstup do čsl. armády v Británii, od r. 1944 v RAF, 1949 v hodnosti poručíka propuštěn z armády, pro pokus o přechod hranic zavřen v Jáchymově, 1968 amnestován a po příjezdu okupačních vojsk emigrace do Austrálie. Po návratu do vlasti žije v Chrudimi. Jindřich Honka 3.C Druhá světová válka Když se řekne druhá světová válka, vybaví se mi zmatené obrazy věcí a lidí, které jsem si pod tímto pojmem zafixovala válka, dobové fotografie a filmy, obličeje vůdců, kteří dokázali zfanatizovat davy, bomby, hodiny dějepisu, gestapo a vyprávění lidí, pro které nejsou ty tři slova jen pojmem, ale kusem života, částí jejich osudu a nesmazatelnou vzpomínkou tito lidé vyprávějí příhody, které dohromady dávají jeden velký a strašlivý příběh plný smrti, násilí a strachu. Moje babička je jednou z nich, patří mezi ty, jež toto období zažili - Vlasta Jangotová se narodila roku 1924 v Přerově, dnes už má první pravnouče, ale v roce 1939 byla ještě na základní škole, když se z našeho státu stal protektorát. O válce vypráví většinou když se sejde víc rodinných příslušníků popíjí se víno nebo káva a babička s klidem sobě vlastním vypravuje příhody, při nichž dodává, že neměla strach. Jedna věc mě na jejím vyprávění zaráží i po tolika desítkách let si pamatuje mnohá jména a to velmi obdivuju. První vzpomínka na druhou světovou válku, kterou mi babička vyprávěla, bylo obsazení Přerova Němci, kdy její paní učitelka strašně plakala. Válka postupovala, tehdy devatenáctiletá Vlasta Jangotová dokončila tří a půl roční učení na švadlenu a ěkolik měsíců poté, v lednu 1942, byla nuceně nasazena do Německa. Tak se ocitla v Berlíně jako pracovnice firmy Siemens, která tehdy vyráběla lodní a telefonní kabely, a jejím úkolem bylo někdy až dvanáct hodin denně zalévat škvíry v izolaci olovem. Babička si nestěžovala a z jejího vyprávění mám až někdy pocit, že to bylo vlastně všechno úplně v pohodě ale je to jen dojem. Když se pak člověk nad vyslechnutými informacemi zamyslí, zjistí, že to muselo být hrozné. Ta představa je šílená Náš stát najednou ztratí svobodu a samostatnost, lidé musí dělat jen to, co se jim přikáže, všude vládne teror a všichni mají strach z gestapa, po ulicích procházejí nebo projíždějí němečtí vojáci a mladí lidé jsou nuceni odcházet z domovů do říše a pracovat pro ty, jež jim vzali svobodu Jste ubytovaní v lágru, budovy jsou dřevěné a ne zrovna teplé, v pokoji je vás asi deset lidí a pár set vší Dostáváte plat, lístky na jídlo a černé brambory, v době klidu a volna se můžete jít někam projít a jinak pracujete Berlín byl za války téměř celý vybombardován Když jste za náletu byli v továrně, bylo to o něco lepší, protože ta měla bunkr, kde jste se mohli schovat, ale když přišel nálet třeba při cestě z práce - v továrně už byla další směna a bunkr byl tudíž plný, museli jste si najít jiný úkryt a to byl opravdu problém, protože všechny ostatní byly pro Němce a ti vás dovnitř nepustili Opravdu téměř neskutečná představa, a přesto tak hrozivě reálná Stejně jako ostatním, i babičce nezbylo nic jiného, než se s tím nějak vypořádat. Ale jde vůbec vypořádat se s nesvobodou, hladem a neustálým ohrožením??? Později byl babiččin pracovní tábor přestěhován do Gartenfeldu, protože Berlín definitivně přestal být bezpečným, nicméně práce, v té samé továrně zůstala. Babička ráda vzpomíná na tamější krásnou přírodu a velká jezera, na procházky s kolegyněmi, které aspoň občas trošku osvětlily pobyt v říši. Taky vyprávěla, jak nádherná je ulice Unter den Linden a že při procházce tam potkávala samé skupinky Čechů. Vůbec jsem nějak získala při poslouchání pocit, že Němců bylo v Berlíně za války snad nejméně, protože všichni byli na frontě. Babička mi vyprávěla o válečných zajatcích, kteří tam také pracovali, měli ještě horší pod- 10
mínky a samozřejmě ani nedostávali plat. Češi jim občas nosili trochu jídla, což měli samozřejmě zakázáno. Němci byli většinou velitelé lágrů a továren a samozřejmě gestapo, ale i pro ty pracovali Češi, aby se mohli nějak s vyslýchanými dorozumět. Pracovníci samozřejmě mohli psát domů, ale o tom, jak bedlivě byla pošta kontrolována, svědčí příhoda, která se babičce stala. Jeden její příbuzný napsal do dopisu pro ni větu Rozhodli o nás, bez nás, ale o nich už je také rozhodnuto, načež babička byla vyslýchána na gestapu a jejím rodičům v Přerově byl prohledán byt. Nakonec je naštěstí nechali být. Jelikož byla babička švadlena, dostala od své vedoucí nabídku šít pro jakousi berlínskou německou rodinu, ale odmítla, protože jí Němci byli nepříjemní. Asi nejvíce mě vyděsilo babiččino líčení náletů, kdy se se svou směnou nemohla dostat do bunkrů pak totiž museli ležet vedle bunkrů a doufat ve štěstí. Před bunkry většinou stály sudy s pískem, které měly zabránit tomu, aby se nevybuchlé bomby nedostali ke dveřím. A právě jednou do sudu spadla jedna nevybouchlá. Nedokážu si představit, co všechno museli ti lidé prožít, než se jim podařilo bombu zneškodnit. A pak přišel květen 1945 a babička mohla domů, její vedoucí jí dokonce našel přímý vlakový spoj do Přerova. Vyprávěla, jak své první jídlo doma vyzvracela, možná stresem, možná nezvykem na normální stravu. Na osvobozování Sověty a Američany vzpomíná nerada, protože, ač osvoboditelé přinášející mír, to pořád byli vojáci a tak se také chovali. Jelikož v Berlíně se plat za práci utratit nedal, získala babička docela slušný obnos, za který si po svatbě mohla koupit vybavení. Peníze jí byly přepočteny na koruny a uloženy na české konto. Když se pak začalo mluvit o odškodnění nuceně nasazených, babička byla jednou z těch, kteří se přihlásili. Zůstalo jí několik potvrzení a zápisky v deníku, a tak po nějaké době získala docela slušný obnos ale podle mě ani všechny peníze světa nemůžou smazat to, co se tehdy dělo. Babička říká, že svého pobytu v Berlíně nelituje, protože viděla kus světa a spoustu toho zažila Její vzpomínky se vryly hluboko do paměti, ale i tam je čas za nějakou dobu smaže. Lidé by neměli zapomínat, neměli by už nikdy opakovat stejné chyby už bychom se mohli konečně poučit Alena Sukeníková, 2. F JUDr. Jan Pospíšil JUDr. Jan Pospíšil se narodil roku 1916 a většinu svého života prožil v Brně. Po studiu na české reálce se zapsal na německé vysoké učení technické, obor slaboproud. Po absolvování doplňující zkoušky z latiny začal studovat také na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Tím dle vlastních slov porušil zákon, protože prvorepublikový právní řád neumožňoval studium na dvou vysokých školách současně. Jelikož však česká a německá vysoká škola spolu nekomunikovaly, mohl studovat obě fakulty současně. Po zhoršení poměrů na německé technice v Brně (šikana českých studentů ze strany nacistů), přešel na studium oboru slaboproud do Prahy, kde jej také absolvoval. Studium právnické fakulty ukončil dr. Pospíšil těsně před zavřením vysokých škol r. 1939 a poté začal pracovat v penzijním ústavu jako úředník. Po nedlouhém čase však odešel, protože ústav se dělil na českou a německou část, přičemž česká byla postupně umenšována. Protože byl radioamatérem, začal dr. Pospíšil obcházet brněnské opravny rádií a pracovat na problémových zakázkách. Dokázal si, podle svých vlastních slov, vydělat tři až čtyři tisíce korun měsíčně, což byl dle jeho slov na tehdejší dobu velmi slušný příjem. Během války bylo ale nebezpečné být nezaměstnaným, zejména proto, že Pospíšilův starší bratr byl zatčen gestapem, a tak nastoupil na Zemském úřadu jako koncipista za 1100 korun měsíčně. Přidělen byl na pracovní úřad do Vyškova. Tam se o něj v souvislosti s jeho aktivitami začala zajímat vyškovská pobočka gestapa, a proto byl díky svému bývalému spolužákovi, který byl pracovníkem osobního oddělení, přidělen jako právník na pracovní úřad v Brně, kde v poměrném závětří strávil zbytek války. 11