Zakladatelem celé dynastie poradců šógunů se stal učenec Hajaši Razan (1583-1657). V dětství vstoupil do kláštera Kennindţi (škola Rinzai), ale po dvou letech jej opustil a začal se věnovat Ču Siho výkladům klasických konfuciánských knih. V roce 1604 se stal ţákem Fudţiwary Seiky, brzy se ale ukázalo, ţe tito dva myslitelé chápou některé konfuciánské myšlenky odlišně. V roce 1605 Razan obdrţel místo u Iejasua, ve sluţbách vojenské vlády pak zůstal po následujících 52 let aţ do své smrti. Vojenská vláda poskytla Razanovi v roce 1630 peníze a půdu v Edu na zaloţení soukromé akademie. V roce 1635 sepsal společně se svým bratrem Nobozumim zákoníky Buke šohatto (Zákoník vojenské třídy) a Hatamoto šohatto (Zákoník šógunátních vazalů). Editoval řadu kritických vydání klasických konfuciánských spisů a napsal několik komentářů k myšlenkám Ču Siho. V roce 1644 začal pracovat na dějinách Japonska, které ale dokončil aţ jeho syn Hajaši Gahó (1618 1688) pod názvem Hončó cugan (Zrcadlo naší země, 1670). Velmi negativně se Razan stavěl ke křesťanství a neokonfuciánské škole Wang Jang-minga; spis Hai Jaso (Proti jezuitům) je kritickým záznamem rozhovorů s jezuitou Fabianem. Po Razanově smrti přecházelo postavení šógunova poradce dědičně na jeho potomky. Také Razan vyuţíval Ču Siho pojmy li (ri) definoval jako univerzální princip, jenţ řídí univerzum, čchi (ki) jako materiální sílu, která tvoří materiální svět. Ve všech lidech je přítomen stejný princip jako nedílná část jejich bytostí, ale materiální síla je v kaţdém člověku jedinečná a způsobuje rozdíly mezi lidmi, především rozdíly morální. Pro udrţení spořádané společnosti odráţející řád univerza je nezbytné zachovávání etických imperativů. Razan byl přesvědčen, ţe spořádaná společnost není moţná bez ctnostné vlády. Nebesa se aktivně zapojují do řízení lidské společnosti, rozhodují např. o tom, kdo se stane vládcem, a vládce má tedy naopak dohlíţet na to, co právoplatně náleţí Nebesům. Za důleţitý základ japonského společenského řádu povaţoval Razan šintó, buddhismus naopak kritizoval za to, ţe odvádí lidi od neokonfuciánské pravdy. Šintó věnoval díla Šintó dendžu (Uvedení do šintó) a Hončó džindžakó (Studie o našich šintoistických svatyních). Nakae Tódžu (1608-1648) byl prvním vykladačem učení Wang Jang-minga v Japonsku. Ve svém rodišti v provincii Ómi u jezera Biwa zaloţil vlastní konfuciánskou školu; vyučoval pouze posledních dvanáct let svého ţivota, ale přesto měl značný vliv na následující generace. Po smrti svého zakladatele se škola rozdělila na dva směry, z nichţ jeden zdůrazňoval introspekci a zdokonalování osobní morálky, druhý se více zabýval aplikací Tódţuových myšlenek na státní záleţitosti a jejich vyuţitím při nápravě veřejné morálky. Tódţu věřil v jeden sjednocující princip, velkou prázdnotu, jako zdroj univerza. Učil, ţe lidé by se měli zaměřit především na Nejvyššího pána (džótei), který je neosobním absolutnem i osobní přítomností; toto boţstvo představuje princip absolutní pravdy a je zároveň prvotním stvořitelem. Ve všech lidech je přítomna boţskost (svědomí), která je zdrojem znalosti dobra. Tódţu v tomto směru rozlišuje mysl, která vnímá vnější svět, a vnitřní mysl, která je totoţná se svědomím. Mysl sama o sobě není ani dobrá ani zlá, zlo je spojeno s vůlí. Principem, jímţ se univerzum řídí, je synovská oddanost, která má být vlastní všem lidem. Mezi jeho hlavní díla patří Okina mondó (Rozhovor se starým muţem, 1640), Kagamigusa (1647), Gendžin (Zkoumání člověka, 1648). 1
Jamazaki Ansai (1618-1682) v mládí studoval buddhismus, pod vlivem neokonfucianismu jej ale zavrhl; svůj vývoj zachytil v díle Hekii (Vyvrácení hereze, 1647). Zaloţil vlastní školu na ostrově Šikoku. Vytvořil syntézu neokonfuciánských etických názorů a šintoistického náboţenského myšlení, v němţ zdůrazňoval posvátný původ císaře a nutnost jeho vlády. Velký důraz kladl na Ču Siho myšlenky o individuální morální výchově, za zvláště důleţitou povaţoval loajalitu vůči pánovi a sebeomezování. Ze šintó se snaţil vytvořit nauku, kterou by bylo moţné pouţít pro potřeby tokugawské vlády, propojením Ise šintó a Jošida šintó s Ču Siho představami vytvořil šintoistickou školu Suika. Ansai byl přesvědčený, ţe starobylé šintoistické texty obsahují přesnou historickou pravdu, z toho také odvozoval boţský původ císaře a své tvrzení, ţe Japonsko je posvátná země, která ve světě zaujímá jedinečné postavení. Ansaiovy myšlenky se více neţ v jeho době projevily v dobách pozdějších ovlivnil hnutí kokugaku, vůdce restaurace Meidţi a jeho názory byly vyuţity i předválečnou nacionalistickou rétorikou. Ansai obdobně jako ostatní neokonfuciánští myslitelé pojímal lidskou ctnost jako odraz kosmické ctnosti, principu ri, který přirozeně řídí celý vesmír. Za ústřední hodnotu povaţoval úctu (kei), která je zásadní pro veškeré mezilidské vztahy a jednání. Ču Siho myšlenky utřídil a vyloţil v díle Bunkai hicuroku (Poznámky k četbě); dílo Hakurokudó gakki šúčú (Sebrané komentáře k Ču Siho Regulím školy sluje bílého jelena, 1650) komentuje jeden z Ču Siho méně známých spisů, v němţ je zdůrazňován význam pěti vztahů. Jamato šógaku (Japonské základní vzdělávání, 1658) bylo jeho prvním pokusem sjednotit neokonfuciánské myšlení a šintó. Ansaiův ţák Kumazawa Banzan (1619-1691), samuraj bez pána, který se stal vysokým úředníkem ve sluţbách významného kníţectví Okajama na západě Honšú, obhajoval návrat samurajstva zpět k půdě a prosazoval asketický způsob ţivota. Jamaga Sokó (1622-1685) patřil ke kritické skupině zvané Kogakuha (Škola starého učení), která se chtěla vrátit k původnímu konfucianismu. Nejprve studoval u Hajašiho Razana, později u několika dalších předních vzdělanců té doby. V roce 1665 uveřejnil slovník konfuciánských termínů Seikjó jóroku (Základ učení mudrců), v němţ se vrátil k učení Konfucia a Mencia. Toto dílo vyvolalo zápornou odezvu, Hošina Masajuki, bratr šóguna Iemicua, a Jamazaki Ansai vymohli jeho zákaz a Sokó byl poslán do vyhnanství. Po Hošinově smrti o deset let později se směl vrátit do Eda a zde aţ do konce ţivota vedl výuku ve vlastní škole. V práci Šidó (Cesta samurajů) vylíčil povinnosti vyššího stavu ve společnosti z hlediska konfuciánské etiky; kodifikoval v ní to, co později vešlo ve známost pod pojmem bušidó (cesta válečníka), sám tento pojem ale nepouţíval. V Bukjó šógaku (Malé učení o válečnickém krédu, 1656) ukazuje, ţe válka je metodou, kterou lze pouţít pouze tehdy, má-li prosadit správnou vládu. V díle Gorui (Vybraná pojednání, 1665) vyjádřil Sokó jedno z hlavních samurajských kréd válečník je zavázán společnosti za svůj ţivot; svou pozornost zde soustředil na zdokonalování mravnosti, kterou spojoval s pocitem odpovědnosti za vládu a státní správu. K upevnění pozice tokugawského šógunátu a tím i celé vojenské třídy přispěl Sokó učením, v němţ sloučil kult bohyně slunce Amaterasu s cestou mudrců. Ve spisech Gorui a Haišo zanpicu (Autobiografie v exilu, 1675) jsou shrnuty problémy, které rozvíjí podrobněji v dílech Buke džiki (Záleţitosti vojenské šlechty) a Čúčó džidžicu (Pravdivé skutečnosti o království středu, 1669). V těchto textech Sokó ztotoţňuje původní dvorské rituály, šintó a bohosluţbu císaři (macurigoto) s čínskou Cestou mudrců. 2
Itó Džinsai (1627-1705) kladl důraz na zásady obsaţené v raných konfuciánských dílech. Zaloţil soukromou akademii Kogidó (Škola starověkých významů), jednu z největších škol určených obchodnické komunitě. Lidem jsou podle něho vlastní čtyři vrozené impulzy (soucit, stud, úcta a smysl pro právo a bezpráví), ale člověk se stává dobrým pouze tehdy, jestliţe jsou tyto impulzy rozšířeny a přeměněny do čtyř odpovídajících ctností (lidskost, spravedlnost, důstojnost a moudrost). V díle Gomó džigi (Význam pojmů v Hovorech a Menciovi, 1683) ztotoţňuje Cestu s individuálním morálním zdokonalováním; člověk se nevrací k dobru, ale pouze dobro rozvíjí. Dţinsai se domníval, ţe lidská přirozenost nemá nic společného s Cestou a lidské city proto nesouvisejí s morálkou, člověk by měl být posuzovaný pouze podle toho, jaký prospěch přináší ostatním lidem. Pocity a činy se od sebe liší, člověk se tak můţe oddávat svým emocím a dokonce i fyzickým tuţbám, ale tato skutečnost se nemá stát předmětem jakéhokoli dohledu či kritiky. Kaibara Ekken (1630-1714) jako mnoho jiných konfuciánských učenců začal svá studia medicínou, které se věnoval pod vedením otce, zabýval se také studiem buddhismu a konfucianismu. Studoval u předních učenců, navštěvoval také přednášky Jamazakiho Ansaie, ale k tomu zaujímal poněkud kritický postoj. Wang Jang-mingovy názory zavrhl, stal se plamenným obhájcem Ču Siho učení, uveřejnil i výbor Ču Siho prací, který opatřil zvláštními značkami, aby mohly být čteny v japonštině. Od minského učence Luo Čhin-šuna převzal odvrhnutí dualismu principu (ri) a materiální síly (ki) a učil, ţe ţivotní energie přirozeného světa se projevuje v ki; postupně začal mít výhrady i k Ču Siho myšlenkám, v nichţ pocítil příliš úzké sepjetí s buddhistickými a taoistickými prameny. Tyto výhrady vyjadřuje v pojednání Taigiroku (Záznamy váţných pochybností, 1714), pojednání bylo ale uveřejněno aţ posmrtně. Úcta k přírodě se stala základem jeho vlastního druhu praktického učení (džicugaku), v němţ kladl důraz na myšlenku synovské oddanosti vůči Nebesům a zemi. Ekken zdůrazňoval potřebu důkladného vzdělání a domníval se, ţe člověk by se neměl omezovat na tradiční učení, za své poslání proto nepovaţoval pouze rozšíření konfuciánských morálních hodnot mezi obyčejné lidi, ale také studium lidových zvyků a zemědělských technik. Ekkenovo praktické učení bylo inspirováno také naukou o lidskosti (džin) a synovské oddanosti (kó), které vztahoval na přirozený svět. Starost o přírodu, která u něho byla úzce spojena se synovskou oddaností, se stala motivačním zdrojem jeho vlastního vědeckého bádání. Člověk podle Ekkena představuje duši univerza, a proto má v hierarchii přirozeného světa velké přednosti, ale i nesmírnou odpovědnost. Nejoriginálnějším z japonských konfuciánů doby Edo byl patrně Ogjú Sorai (1666-1728), který se stal poradcem dvou šógunů, ale měl větší vliv ve světě literatury a filozofie. Traduje se, ţe právě jeho názor se stal podkladem pro rozsudek vynesený nad 46 vazaly pána z Akó. Soraiův důraz na státní správu i jeho snaha o vyvrácení neokonfucianismu se projevuje v díle Bendó (Označení Cesty, 1717). Pro Soraie jsou Cestou kultura, zákony, umění, poezie, próza, rituály a hudba. Cesta má slouţit kaţdému jednotlivci, má mu umoţňovat jeho seberealizaci, ţivot v míru a spokojenost, na druhé straně ovšem morálně jednající jedinci musejí podporovat Cestu. Cestu vytvořili lidé, které označujeme jako mudrce; společenská hierarchie není čímsi přirozeným, pro zavedení vlády a pořádku byly vytvořeny určité nezbytné metody a postupy, dokonce i čtyři společenské třídy byly 3
vymezeny mudrci. Jestliţe jednotlivec hraje svou společenskou roli podle svých schopností, následuje přirozeně vůli Nebes. Podle Soraie je Cesta zachycena v šesti klasických spisech, které jsou připisovány Konfuciovi, úpadek zákonů je ale doprovázen úpadkem jazyka, generace po Konfuciovi tak jiţ těmto spisům nerozumějí. Jedinou metodou k odkrytí Cesty se proto Soraiovi stala filologie, nezbytným předpokladem porozumění klasickým textům je ovládnutí klasického jazyka. V knize Seidan (Pojednání o vládě, 1725) se věnoval finanční krizi, s níţ se soudobá společnost potýkala. Řešení nalezl ve starověké Číně doporučil válečníkům, aby se vrátili k půdě a zajišťovali si tak vlastní ţivobytí. Sorai zde také navrhuje, aby do vlády byli přijímáni kandidáti podle svého talentu a ne podle rodových práv. Arai Hakuseki (1657-1725), historik, básník, zeměpisec a státník nepřijal ţádný oficiální úřad, přesto se ale stal nejvlivnějším z konfuciánských poradců šógunátu. Z jeho zeměpisných prací je nejzajímavější dílo Seijó kibun (Poznámky o Západě), v němţ podává zprávu o západním světě, jak se o něm dozvěděl od italského jezuity Sidottiho. Je také autorem několika historiografických prací, např. Hankanfu (Letopisy kníţectví) či Košicú (Přehled starých dějin), proslul ale i filologickými studiemi. Jógaku (západní učení) Uţ ve druhé polovině 16. století poznali Japonci řadu evropských vymoţeností, po uzavření země umoţňoval další poznání západní vědy jen omezený styk s Nizozemci v Nagasaki. V 18. století se začal obnovovat zájem o Evropu a její techniku. Roku 1720 šógunát uvolnil svůj zákaz šíření západních knih a mnoho učenců se vydalo do Nagasaki, aby se zde učilo holandštině. Veškerá studia zaměřená na Evropu a západní vědy byla po většinu období nazývána holandské vědy, rangaku, termín jógaku začal být pouţíván aţ na konci období Edo, kdyţ japonští učenci začali studovat i další západní jazyky. Za zakladatele jógaku jsou povaţování Arai Hakuseki a astronom Nišikawa Dţoken (1648-1724), který studoval nejenom astronomii a další západní vědy, ale také konfucianismus; je autorem mnoha knih o astronomii a zeměpise, ale také knihy praktických rad obchodníkům nazvané Čónin bukuro (1719, Obchodnická taška). Důleţitou úlohu sehrál také šógun Tokugawa Jošimune (1648-1751, vládl 1716-1745), který byl nakloněn mnoha novotám. V roce 1740 nařídil Aokimu Konjóovi (1698-1769) a Norovi Gendţóovi (1693-1761), aby začali studovat holandštinu. Konjó později sepsal knihy pojednávající o holandštině, zemědělství a západní měně, Noro přeloţil do japonštiny rozsáhlý holandský herbář. Studovala se astronomie, zeměpis, přírodní vědy, matematika, vojenská věda a holandština, zvláštní pozornosti se těšila medicína. První lékařská škola byla otevřena v kníţectví Šimazu na severu Kjúšú jiţ v roce 1774. Japonská studia západu se velmi rozvinula v letech 1750-1790 zásluhou výzkumu a publikací učenců Maenoa Rjótakua (1723-1803), Sugity Genpakua (1733-1817) a Ócukiho Gentakua. V roce 1754 dostal Jamawaki Tójó (1705-1762) povolení šógunátu k první pitvě, které se účastnili jako pozorovatelé Maeno Rjótaku a Sugita Genpaku, kteří byli členy týmu, jenţ přeloţil holandský lékařský spis Tafel Anatomia. V japonštině byla publikována jako Kaitai šinšo (1774, Nová kniha anatomie) a stala se prvním překladem západního medicínského díla. Sugita Genpaku sepsal i dílo Rangaku 4
kotohadžime (1815, Začátek holandského učení). Roku 1788 sepsal lékař, Ócuki Gentaku (1757-1827) knihu Rangaku kaitei (Úvod do holandských věd dosl. Ţebřík k holandským vědám) první díl zaznamenává historii rangaku, druhý je úvodem do holandštiny. Holandské vědy otevřely Japoncům cestu k mnoha novým oblastem lidského poznání, v neposlední řadě i k dokonalejší vojenské technice, někteří z myslitelů hlásících se do této skupiny byli povaţováni za šiřitele podvratných názorů. Hajaši Šihei (1738-1793), který v roce 1786 sepsal dílo Kaikoku heidan (Hovory o vojenství země uprostřed moří) byl za svoji kritiku nedostatečné obrany severních oblastí proti Rusům šógunátem uvězněn a zemřel ve vyhnanství. Honda Tošiaki (1744-1821) zpochybňoval celou politiku izolace a Sató Nobuhiro (1769-1850) prosazoval centralizovanější formu vlády. Škola národní vědy a šintó Důraz, který konfucianismus přikládal studiu dějin, se promítl i do jiných ideologických proudů a obrátil jejich pozornost k předtokugawským a předkonfuciánským tradicím Japonska. Micukuniho Dějiny velkého Japonska odvozovaly po vzoru Kitabatakeho Čikafusy výlučnost Japonska od boţského původu nepřerušené linie císařského rodu. Jamazaki Ansai ztotoţnil základní šintoistické mýty s čínskou kosmologií a řada dalších konfuciánských učenců se obracela k japonskému dávnověku. Tyto trendy byly dále posilovány převáţně filologicky orientovanou školou národní vědy (kokugaku), šintoistickým hnutím, jeţ se snaţilo očistit japonskou duchovní minulost od nánosu cizích konfuciánských myšlenek. Kada Azumamaro (1666-1736) a Kamo Mabuči (1697-1769) hledali inspiraci v nejstarší japonské poezii a Motoori Norinaga zasvětil více neţ třicet let svého ţivota sestavením mnohasvazkového komentáře ke kronice Kodžiki. Ačkoli se hlavní představitele školy národní vědy původně věnovali především textové kritice a filologii, postupně škola dostala nacionalistický obsah, např. Hirata Acutane prosazoval myšlenku nadřazenosti Japonska jako země bohů a poţadoval zachování národní čistoty (kokusui). 5