ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA JIHOČESKÉ UNIVERZITY V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Katedra právních oborů, řízení a ekonomiky. Studijní opora předmětu

ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA JIHOČESKÉ UNIVERZITY V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH Katedra právních oborů, řízení a ekonomiky Studijní opora předmětu TRESTNÍ PRÁVO oboru Sociální práce ve veřejné správě KS a CŽV JUDr. Daniel Prouza, Ph.D. České Budějovice 2007

Obsah Obsah...2 Seznam použitých zkratek...4 1 Trestní právo hmotné pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce...5 1.1 Pojem českého trestního práva...5 1.2 Místo trestního práva v právním řádu ČR...5 1.3 Funkce trestního práva hmotného...6 1.4 Prameny trestního práva...7 1.5 Struktura trestního zákona...8 1.6 Základní zásady trestního práva hmotného...9 1.6.1 Obecné zásady...9 1.7 Působnost trestních zákonů...10 1.7.1 Působnost časová...10 1.7.2 Působnost místní...11 1.7.3 Působnost věcná...12 1.7.4 Působnost osobní...12 2 Základy trestní odpovědnosti...14 2.1 Pojem trestného činu a jeho znaky...14 2.1.1 Čin jinak trestný...14 2.1.2 Čin beztrestný...15 2.1.3 Materiální stránka trestného činu...15 2.1.4 Formální stránka trestného činu...16 2.2 Vývojová stadia trestného činu...16 2.2.1 Příprava trestného činu...17 2.2.2 Pokus trestného činu...18 2.2.3 Dokonání a dokončení trestného činu...18 2.3 Formy trestné součinnosti...19 2.3.1 Spolupachatelství...20 2.3.2 Účastenství v užším smyslu...20 2.3.2.1 Organizátorství...21 2.3.2.2 Návod...21 2.3.2.3 Pomoc...21 2.4 Základy trestní odpovědnosti mladistvých...22 2.4.1 Zákon o soudnictví ve věcech mládeže...22 2.4.1.1 Pojem provinění a jeho znaky...23 2.4.1.2 Rozumová a mravní vyspělost...23 2.4.1.3 Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost...24 2.5 Tresty a ochranná opatření ukládaná dospělým pachatelům...24 2.5.1 Tresty...25 2.5.2 Ochranná opatření...28 2.6 Opatření ukládaná mladistvým pachatelům...28 2.6.1 Výchovná opatření...29 2.6.2 Ochranná opatření...29 2.6.3 Trestní opatření...29 3 Okolnosti vylučující protiprávnost...31 3.1 Pojem...31 3.2 Krajní nouze...32 2

3.3 Nutná obrana...33 3.4 Oprávněné použití zbraně...34 4 Trestní právo hmotné. Zvláštní část...36 4.1 Úvod...36 4.2 Rozčlenění zvláštní části trestního zákona...36 5 Trestní právo procesní - pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce...38 5.1 Pojem...38 5.2 Prameny...39 5.3 Základní zásady trestního řízení...40 5.3.1 Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů...40 5.3.2 Zásada presumpce neviny...41 5.3.3 Zásada legality...41 5.3.4 Zásada oficiality...42 5.3.5 Zásada objektivní pravdy...42 5.3.6 Zásada volného hodnocení důkazů...42 5.3.7 Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů...43 5.3.8 Zásada obžalovací...43 5.3.9 Zásady jednání...44 6 Subjekty trestního řízení...46 6.1 Soud...46 6.2 Státní zastupitelství...48 6.3 Policejní orgán...49 6.4 Obviněný...49 6.5 Obhájce...50 6.6 Poškozený...51 7 Přípravné řízení trestní...52 7.1 Postup před zahájením trestního stíhání...52 7.2 Zkrácené přípravné řízení a podání návrhu na potrestání...54 8 Řízení před soudem...56 8.1 Předběžné projednání obžaloby...57 8.2 Hlavní líčení...57 8.2.1 Zahájení a průběh hlavního líčení...57 8.2.2 Dokazování...58 8.2.3 Závěr hlavního líčení...58 8.2.4 Rozhodnutí soudu v hlavním líčení...59 8.2.4.1 Rozsudek...61 8.2.4.2 Trestní příkaz...62 8.2.4.3 Usnesení...62 8.3 Veřejné a neveřejné zasedání...63 8.4 Opravné prostředky...64 8.4.1 Odvolání...65 8.4.2 Stížnost...66 8.4.3 Dovolání...67 8.5 Vykonávací řízení...68 Základní a použitá literatura...71 3

Seznam použitých zkratek Právní předpisy: KancŘ Listina OZ ObchZ PřesZ TŘ TZ Úmluva Ústava ZOR ZSM Instrukce Ministerstva spravedlnosti číslo 1/2002, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy usnesení předsednictva České národní rady číslo 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník zákon číslo 200/1990 Sb., o přestupcích zákon číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zákon číslo 140/1961 Sb., trestní zákon sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí České a Slovenské Federativní Republiky číslo 209/1992 Sb. (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) ústavní zákon číslo 1/1993 Sb., Ústava České republiky zákon číslo 94/1963 Sb., o rodině zákon číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) Judikatura: B R ÚS označení před číslem judikátu znamená, že jde o rozhodnutí a další materiály uveřejněné v trestní části Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky (Československé republiky); číslo označuje číslo sešitu/ročník a za pomlčkou je uváděno pořadové číslo judikátu označení před číslem judikátu znamená, že jde o judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; číslo označuje pořadové číslo/ročník v trestní části této Sbírky a případná římská číslice za pomlčkou označuje příslušnou právní větu označení před číslem rozhodnutí znamená, že jde o judikát uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky; číslo označuje pořadové číslo, pod kterým byl judikát v této sbírce uveřejněn s tím, že písmeno n. za číslem znamená, že jde o nález a písmeno u. označuje usnesení (číslo/ročník nález nebo usnesení) 4

1 Trestní právo hmotné pojem, místo v systému práva, struktura, zásady a funkce 1.1 Pojem českého trestního práva České trestní právo je součástí právního řádu České republiky a je odvětvím veřejného práva. Účelem trestního práva je chránit zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob před trestnými činy ( 1 TZ), které jsou taxativně uvedeny v trestněprávních normách. Trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanoví tresty za jejich spáchání. Ochraně před trestnými činy slouží i stanovení podmínek ukládání tzv. ochranných opatření. Trestní právo má funkci zejména represivní a preventivní. Trestní právo lze rozlišit na a) trestní právo hmotné (materiální), které stanoví, co je trestným činem a jaký trest lze za něj uložit a b) trestní právo procesní (formální), které upravuje trestní řízení, tj. procedurální postup trestních orgánů v trestních věcech. 1 Hmotné a procesní trestní právo je nutné přísně rozlišovat. Hmotněprávní vztah totiž vzniká spácháním trestného činu mezi jeho pachatelem a státem, kdežto hlavní procesněprávní vztah je mezi obviněným (obžalovaným) a orgány činnými v trestním řízení. Trestní právo hmotné je kodifikováno v trestním zákoně, trestní právo procesní je kodifikováno v trestním řádu. 1.2 Místo trestního práva v právním řádu ČR Trestní právo chrání základní společenské hodnoty a vztahy upravené již jinými právními odvětvími (zejména ústavním právem, občanským právem, obchodním právem, správním právem a další). Pokud prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, je právem i povinností státu vzít jeho pachatele k trestní odpovědnosti a právní chování vynutit. Základní postavení v právním řádu má ústavní právo. Listina stanoví pro trestní právo hmotné zejména zásadu nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39), zákaz zpětné působnosti trestního zákona (čl. 40 odst. 6), nepřípustnost trestu smrti (čl. 6 odst. 3), zákaz krutých, nelidských nebo ponižujících trestů (čl. 7 odst. 2) a další. Naproti tomu trestní právo svými definicemi trestných činů garantuje základním právům a svobodám trestněprávní ochranu. Například článek 12 Listiny zaručuje právo domovní svobody. Trestní právo chrání toto základní právo v 238 TZ, když stanoví, že potrestán bude ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. 1 Srovnej Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. Praha, Linde, 2002 a Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. Praha, Eurolex Bohemia, 2002. 5

Velmi významné jsou spojitosti trestního práva s mezinárodním právem. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Jedná se zejména o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluvu obsahující řadu trestněprocesních i trestněprávních ustanovení. V těchto směrech má mezinárodní právo pro české trestní právo bezprostřední význam a dotváří jej. Vedle toho existuje i mezinárodní trestní právo aplikované mezinárodními trestními tribunály, které berou k trestní odpovědnosti pachatele zločinů podle mezinárodního práva (válečných zločinů, zločinů proti lidskosti). V několika směrech má blízký vztah k trestnímu právu i právo správní, které se významně podílí na ochraně společenských hodnot a vztahů. Zde máme na mysli zejména správní trestní právo a policejní právo. Správními delikty jsou hlavně přestupky, jiné správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob. 2 S ohledem na členství České republiky v Evropské unii je nutné se zmínit i o vztahu trestního práva ČR a práva Evropské unie, resp. Evropských společenství. V Evropě dochází k fenoménu, o kterém se mluví jako o tzv. europeizaci kriminality. Společný evropský vnitřní trh v rámci EU a otevření středoevropských a východoevropských států současně s globalizací a jinými celosvětovými trendy vedly v oblasti kriminality k řadě změn, které jsou markantní hlavně u hospodářské a organizované kriminality, a to zejména ve spojitostech s větší pohyblivostí pachatelů a se zrušením hraničních kontrol. Europeizace kriminality vyvolává potřebu europeizace trestního práva hmotného i procesního nebo alespoň harmonizace a sbližování národních úprav členských zemí. 3 1.3 Funkce trestního práva hmotného Trestní právo hmotné má zejména tyto funkce a) ochranná trestní právo je krajní a podpůrný prostředek ochrany jednotlivce a společnosti před společensky nejvíce nebezpečnými útoky fyzických osob na chráněné objekty. Doplňuje tak právní ochranu danou normami jiných odvětví práva. b) preventivní - trestní právo sleduje ochranu společnosti předcházením trestné činnosti. Tzv. individuální prevence je zaměřena na konkrétní pachatele a má působit zejména pozitivně výchovně. Prostřednictvím individuální prevence se působí (především opět pozitivně) na ostatní potenciální pachatele trestných činů zde se hovoří o prevenci generální. Toto ovšem platí zejména pro tresty, u ochranných opatření převládá spíše jen působení individuálně preventivní. c) represivní - tato funkce trestního práva směřuje k jeho ochrannému cíli výlučně cestou individuálního represivního působení na pachatele trestného činu. Negativní povaha individuální represe je celkově dána metodami, jež používá, tzn. určitými restrikcemi. Ty jednak zabraňují páchání další trestné činnosti určité osobě (individuální zabraňující represe), jednak znamenají určitá omezení v průběhu výkonu trestu, která sledují restrikcemi preventivně výchovné působní na pachatele (zde se jedná o individuální preventivní represi). d) regulativní spočívá v co nejpřesnějším zákonném vymezení podmínek (základů) trestní odpovědnosti, jakož i ukládání trestů a ochranných opatření pachatelům trestných činů a předpokladů aplikace ochranných opatření i u pachatelů činů jinak trestných. Trestněprávní 2 Problematiku přestupků upravuje zákon číslo 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná úprava ostatních správních deliktů je mimořádně roztříštěná a nejednotná a je obsažena ve velkém množství jednotlivých zákonů. 3 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003. 6

regulaci podléhají též některé důvody vyloučení trestnosti činu, důvody zániku jeho trestnosti a zániku trestů a otázky působnosti TZ. 1.4 Prameny trestního práva a) Ústavní zákony V čl. 6 odst. 3 Listiny je zakotven zákaz trestu smrti. Hlava pátá Listiny nazvaná Právo na soudní a jinou právní ochranu stanoví kromě jiného i následující základní trestněprávní principy: - Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. (čl. 39) - Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (čl. 40 odst. 1) - Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. (čl. 40 odst. 2) - Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. (čl. 40 odst. 3) - Obviněný má právo odepřít výpověď. Tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. (čl. 40 odst. 4) - Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. (čl. 40 odst. 5) - Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. (čl. 40 odst. 6) Četná ustanovení Ústavy a Listiny obsahují i základní principy trestního práva procesního a organizace soudů. b) Mezinárodní smlouvy Podle čl. 10 Ústavy je třeba pokládat za pramen trestního práva i mezinárodní smlouvy, pokud byly ze strany ČR ratifikovány a vyhlášeny. Takovéto smlouvy jsou v ČR bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Patří mezi ně zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva. c) Zákony Hlavním pramenem trestního práva hmotného je trestní zákon číslo 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Trestní zákon obsahuje převážnou část platného trestního práva. Dělí se na část obecnou a zvláštní, dále obsahuje ustanovení přechodná a závěrečná. Část obecná a zvláštní tvoří jeden celek, ustanovení části obecné se mohou uplatnit jen v souvislosti s některým ustanovením části zvláštní a naopak ustanovení části zvláštní lze užívat jen spolu s příslušnými ustanoveními části obecné. Část obecná obsahuje ustanovení společná buď všem trestným činům, anebo alespoň určitým skupinám trestných činů. Platí, není-li stanoveno jinak, i pro pozdější změny a doplňky trestního zákona. Obecná část upravuje zejména tři hlavní úseky: základy trestní 7

odpovědnosti, ukládání trestů a ochranných opatření. Dále obsahuje ustanovení o působnosti trestního zákona (hlava III.) a výklad některých pojmů (hlava VIII.). Všechna ustanovení o mladistvých jsou vyčleněna do samostatné hlavy VII., respektive zákona číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. Účel zákona je vymezen v prvních dvou paragrafech, které tvoří I. hlavu. Část zvláštní obsahuje znaky jednotlivých trestných činů. Trestné činy jsou rozděleny podle druhového objektu do dvanácti hlav. V čele systému podle platného práva je ochrana republiky a další zájmy týkající se společnosti jako celku. Hlava IV. až VI. tvoří přechod k ochraně jednotlivců, hlavy VII. a IX. obsahují trestné činy proti osobnosti a proti majetku. Závěrečné tři hlavy obsahují trestné činy vojenské a některé další skupiny činů na ně těsně navazující. Vedle trestního zákona jsou trestní ustanovení hmotněprávní povahy obsaženy v těchto zákonech: - zákon číslo 165/1950 Sb., na ochranu míru, - zákon číslo 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů (ve spojitosti s 2. světovou válkou), - zákon číslo 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, - zákon číslo 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, - ustanovení 5 zákona číslo 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, - amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vydaná na základě čl. 63 odst. 1, písm. j) Ústavy (nejedná se o zákon). 1.5 Struktura trestního zákona Hlavním obsahem trestního zákona je výčet znaků trestných činů (dispozice) a trestů, popř. ochranných opatření (sankce). Přesné a jasně formulované dispozice a sankce trestního zákona jsou důležitou podmínkou pro dodržování zákonnosti. Rozlišení dispozice a sankce je patrno nejnázorněji v ustanoveních zvláštní části. Nutno však pamatovat na to, že zvláštní část obsahuje jen část normy a je třeba ji doplnit příslušnými ustanoveními části obecné. Například 219 odst. 1 TZ stanoví: Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán Slova kdo jiného úmyslně usmrtí obsahují jen část dispozice, kterou je nutno doplnit zejména podle 11, 12 TZ (věk, příčetnost), stejně jako slova bude potrestán obsahují jen část sankce a je třeba je doplnit zejména obecnými ustanoveními o trestech. Dispozice v trestním právu je část normy, která vyjadřuje zákonné znaky trestného činu. Zahrnuje v sobě i tzv. hypotézu, tj. označení podmínek, za kterých se norma jako pravidlo jednání uplatní a kdy orgány trestního soudnictví jsou povinny uložit sankci. Rozlišujeme dispozice a) popisné, které popisují znaky trestného činu, b) odkazovací, které odkazují na určitou jedinečnou normu (například 181b TZ) a 8

c) blanketní, které neodkazují na určitou jedinečnou normu, ale obecně na normu nebo více norem určitého druhu (například 195 TZ odkazuje na prováděcí předpis, 263 TZ na předpisy mezinárodního práva a podobně). Povahu sankce mají v trestním právu tresty a ochranná opatření. Podle určitosti vymezení trestu v sankci rozlišujeme a) tresty absolutně určité, kdy zákon stanoví druh i výměru trestu, například odnětí svobody na 15 let, b) tresty relativně určité, kdy zákon stanoví druh trestu, přičemž výměra se může pohybovat v určitém rámci, například odnětí svobody na 5 až 12 let a, c) tresty absolutně neurčité, které však nejsou v trestním právu žádoucí a ani se v platném právu téměř nevyskytují (například bude potrestán přiměřeně - 525 rakouského tr. zákona z roku 1852). V jedné trestní sankci může být a) jeden trest, b) několik alternativních trestů nebo c) několik kumulativních trestů. V našem trestním právu naprosto převládají tresty relativně určené (výjimkou jsou tresty neodstupňovatelné - 46 TZ, 47 TZ). U jednoho a téhož trestného činu stanoví zákon zpravidla dvě i více trestních sazeb trestu odnětí svobody, sazbu základní a sazby zvýšené. 1.6 Základní zásady trestního práva hmotného Základní zásady trestního práva hmotného jsou zpravidla v trestním zákoně vyjádřená, především ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace systému trestněprávních norem. 4 Zásady trestního práva lze rozdělit na a) zásady obecné, označované též jako principy práva, které dopadají na celý systém práva a zahrnují tedy i právo trestní, b) zásady zvláštní, nazývané též meziodvětvové, které přesahují svým významem a dopadem do několika právních odvětví a c) zásady specifické, tj. výlučně odvětvové, které jsou vlastní pouze trestnímu právu. 1.6.1 Obecné zásady 1. Zásada demokratismu Demokratické trestní právo se zaměřuje zejména na ochranu osobnosti člověka, jeho důstojnosti a jeho práv a svobod. Nejedná se pouze o ochranu obětí kriminality, resp. poškozených v trestním řízení, ale také o ochranu samotných pachatelů před nadměrnou represí. Dále nejde pouze o ochranu většiny řádných občanů proti menšině kriminálních 4 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 21 a následující 9

jedinců, ale jedná se též o ochranu nekriminální menšiny proti persekuci ze strany většiny (například 196 odst. 2 TZ, čl. 6 Ústavy). 2. Zásada humanismu Tato zásada zahrnuje ochranu jak obětí trestné činnosti, resp. poškozených v trestním řízení, tak i ochranu demokratických a humanitních hodnot společnosti. Taktéž pokrývá humanismus ve vztahu k pachateli, zejména mladistvému (ukládání a výkon trestních sankcí). 3. Zásada vyrovnanosti zájmů individuálních a zájmů celku Předlistopadový režim viděl zájmy celku jako stojící nad zájmy individua. Naproti tomu systém nynější vidí zájmy individua před zájmy celku, čímž je zároveň řečeno, že oba typy zájmů stojí na téže úrovni. 4. Zásada zákonnosti Trestní právo kontinentálního typu, jakožto moderní právo psané, může být čerpáno pouze z takových pramenů neboli forem, jakými jsou Ústava, ústavní zákony a zákony, příp. mezinárodní smlouvy, kterými je ČR vázána či některých pramenů komunitárního práva. Pokud jde o podzákonné obecně závazné právní předpisy, tzn. nařízení vlády a vyhlášky ministerstev, ty za prameny trestního práva hmotného nepokládáme. 5. Zásada přiměřenosti Tato zásada je zastoupena ve všech oblastech práva. Zvláštního významu nabývá v oblasti ochrany základních lidských práv. Projevem této obecné zásady na úrovni zvláštní je zásada přiměřenosti trestu. Velmi úzce souvisí též s ochrannou funkcí trestního práva, zejména s jejím aspektem subsidiárním. 1.7 Působnost trestních zákonů Působností zákona se označuje okruh společenských vztahů, v nichž se zákon uplatňuje. Rozeznáváme působnost časovou, místní, osobní a věcnou. 1.7.1 Působnost časová Základní pravidlo pro časovou působnost trestních zákonů je, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (čl. 40 odst. 6 Listiny, 16 odst. 1 TZ). 5 Z tohoto pravidla platí výjimka dávající přednost novému zákonu, jestliže je to pro pachatele příznivější ( 16 odst. 1 TZ). Nový, pro pachatele příznivější zákon tedy působí nazpět. Přísnější trestní zákon však nemůže mít zpětnou působnost (zákaz retroaktivity, čl. 40 odst. 6 Listiny). 6 5 Trestního práva procesního se tento princip nedotýká. Zde platí opačná zásada procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoliv v době činu. 6 Výjimkou ze zákazu retroaktivity přísnějšího trestního zákona byla zpětná působnost retribučního zákonodárství. Trestního práva procesního se tento princip nedotýká. 10

Pokud jde o dobu činu, problém je u takových trestných činů, které jsou charakterizovány následkem nebo účinkem. Zákon nedává na tuto otázku jasnou odpověď. Právní teorie se kloní k posuzování doby činu podle doby jednání. Toto má význam například při stanovení doby vraždy, když smrtící rána byla zasazena mnoho měsíců před tím, než oběť v důsledku toho zemřela. U pokračování v trestném činu, trestných činů trvajících a hromadných trestných činů, které tvoří jediný skutek, je dobou činu doba ukončení trestného činu. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují podle doby, v níž došlo k tomuto jednání, tj. k organizování, navádění a pomáhání. U pokusu a přípravy trestného činu je dobou činu doba jednání pachatele. I když se trestnost činu posuzuje podle starého zákona v době, kdy již je v účinnosti nový zákon, použije se vždy nového zákona v těchto směrech: - pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje ( 16 odst. 2 TZ), - o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje ( 16 odst. 3 TZ), - některých obecných zásad nového zákona (například 1, 23 TZ) je třeba použít i tehdy, posuzujeme-li trestný čin podle práva dřívějšího, - při vícečinném souběhu se trestnost každého sbíhajícího se skutku posuzuje samostatně, - výkon trestů se v zásadě provádí podle nových předpisů, - zahlazení odsouzení je také třeba posuzovat podle nového trestního zákona. 1.7.2 Působnost místní Místní působnost trestního zákona vymezuje okruh případů, které se posuzují podle trestního zákona se zřetelem k místu, kde byl trestný čin spáchán. Stát může vykonávat trestní soudnictví jen na svém území a svými orgány. V trestním právu se velmi zřetelně projevuje suverenita státu. Otázku trestní odpovědnosti si řeší každý státu ve sféře svých zájmů podle svých zásad. Za určitých podmínek je však možné uplatnit trestní právo i proti pachatelům trestných činů spáchaných v cizině. Základem místní působnosti českého trestního práva je princip teritoriality, tj. podle českého TZ se posuzují trestné činy spáchané na území ČR. V omezeném rozsahu se české trestní právo uplatňuje i na trestné činy spáchané v cizině. Tím dochází k překrývání působnosti českého práva s působností práva cizího státu, kde byl čin spáchán. Zásada teritoriality znamená, že působnost trestních zákonů se vztahuje na celé území státu, a to bez ohledu na osobu pachatele ( 17 odst. 1, 2 TZ). Tzv. exteritoriální místa (zejména sídla velvyslanectví cizích států) nejsou vyňata z působnosti českého trestního zákona, avšak orgány ČR tu nemohou provádět procesní úkony bez souhlasu příslušného cizího orgánu. Zásada teritoriality zahrnuje i některá místa ležící mimo území republiky, a to: - naše státní neobchodní (vojenské, policejní, celní) lodi a letadla, - lodi a letadla registrovaná v ČR (tzv. princip vlajky). Zásada personality ( 18 TZ) znamená, že působnost trestních zákonů se vztahuje na trestné činy státních občanů, ať byly spáchány kdekoli. I tato zásada vyplývá ze státní svrchovanosti. Zásada personality se vztahuje i na osoby bez státní příslušnosti, které mají na území 11

republiky povolen trvalý pobyt. 7 Rozhodující je státní občanství v době činu. S principem personality souvisí i zásada, že stát nevydává vlastní příslušníky cizímu státu ke stíhání. Místní působnost našeho TZ, jak je vymezena v 17 až 20, se může lišit od požadavků, které kladou některé mezinárodní úmluvy, jimiž je náš stát vázán. TZ v 20a tedy stanoví, že předchozí ustanovení se nepoužijí, pokud mezinárodní smlouva stanoví jinak. 1.7.3 Působnost věcná Věcná působnost řeší otázku, zda ustanovení trestního zákona, jež chrání státní, veřejné a individuální zájmy, se vztahují i na ochranu cizích státních, veřejných a individuálních zájmů. Zde je možno rozlišit několik skupin trestných činů. Individuální zájmy člověka (život, zdraví, svoboda, čest a majetek) jsou chráněny bez zřetele na to, zda jde o vlastní občany nebo cizince. Trestní ochrana může být rozšířena na ochranu cizích zájmů v důsledku mezinárodní smlouvy (například ochrana měny v 143 TZ) nebo jednostranným aktem zákonodárce. Jinak se však věcná působnost českého trestního zákona nevztahuje na ochranu cizího státu, cizího hospodářství, cizího státního aparátu a podobně. 1.7.4 Působnost osobní Osobní působnost stanoví výjimky z působnosti trestního zákona odůvodněné osobním postavením pachatele. Osoby vyňaté takto z působnosti trestního zákona jsou zcela nebo zčásti beztrestné (exempce hmotněprávní). Od hmotněprávní exempce je třeba odlišovat pouhou nestíhatelnost (exempce procesní), která znamená vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pachatel je trestný, ale určité okolnosti, zpravidla jen dočasné, brání tomu, aby bylo provedeno trestní řízení. Podle článku 27 Ústavy nelze poslance Poslanecké sněmovny vůbec postihnout pro jeho hlasování ve sněmovně ani v jejích orgánech. Za projevy učiněné ve sněmovně nebo v jejích orgánech nelze poslance trestně stíhat poslanec za ně podléhá jen disciplinární pravomoci sněmovny (částečná hmotněprávní exempce). Jinak nelze poslance trestně stíhat bez souhlasu sněmovny. Byl-li souhlas odepřen, je stíhání navždy vyloučeno (procesní exempce). 8 Obdobná je i exempce senátorů. Prezidenta republiky dle čl. 65 Ústavy nelze trestně stíhat. Může být stíhán jen pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě obžaloby Senátu. Trestem může být jen ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané prezidentem republiky po dobu výkonu jeho funkce je navždy vyloučeno. Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete pojem trestní právo, trestní právo hmotné a trestní právo procesní. 2. Jaké jsou funkce trestního práva? 7 I když trestní zákon nebere na cizí právo výslovně zřetel, je třeba k němu v některých případech přihlížet v rámci hodnocení stupně společenské nebezpečnosti. 8 Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR z 18.7.1996 nelze poslance, k jehož stíhání dala Poslanecká sněmovna souhlas, bez nového souhlasu stíhat pro týž (dosud neodsouzený) trestný čin po tom, co se stal opět poslancem Poslanecké sněmovny v dalším volebním období. 12

3. Jaké jsou prameny trestního práva hmotného? 4. Vyjmenujte základní zásady trestního práva a vysvětlete podstatu alespoň pěti z nich. 5. Jaké rozeznáváme druhy působnosti trestních zákonů? Každý z nich stručně charakterizujte. 13

2 Základy trestní odpovědnosti 2.1 Pojem trestného činu a jeho znaky Podle platné právní úpravy je základem trestní odpovědnosti spáchání trestného činu. Trestným činem je podle 3 odst. 1 TZ pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. Z uvedené definice vyplývají dva jeho základní pojmové znaky: nebezpečnost činu pro společnost - tzv. materiální stránka trestného činu; je představována minimálním zákonným stupněm společenské nebezpečnosti činu pro společnost, znaky uvedené v zákoně - tzv. formální stránka trestného činu; je představována obligatorními znaky skutkové podstaty trestného činu a to objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou. Aby určité jednání mohlo být posuzováno jako trestný čin, musí dojít k naplnění jak stránky materiální, tak i formální. Není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale tento není pro společnost nebezpečný, respektive nedosahuje minimálního zákonem stanoveného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nebo stejně tak není trestným činem takový čin, který sice dosahuje minimálního zákonem stanoveného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, ale tento nespadá pod formální znaky žádného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona. Pokud již zmiňujeme materiální a formální stránku trestného činu, je třeba podívat se na to, s jakým pojetím trestného činu se setkáváme v rámci úvah de lege lata a de lege ferenda. V rámci vymezování základů trestní odpovědnosti se kromě pojmu trestný čin budeme setkávat i s pojmem čin jinak trestný a čin beztrestný. 2.1.1 Čin jinak trestný Činem jinak trestným se obecně rozumí čin, který je relativně ve smyslu trestněprávních předpisů beztrestný, i když jinak, tj. za jiných okolností, by byl trestným činem. 9 Čin jinak trestný, tedy za jiných okolností beztrestný, existuje ve dvou podobách: jedná se pro společnost nebezpečný čin v zákonem požadovaném stupni, u kterého je nedostatek znaků subjektu (věku, příčetnosti, u mladistvých i relativní příčetnosti v důsledku nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti), subjektivní stránky (zavinění) nebo objektivní stránky (nedostatek jednání), 9 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 171. 14

jedná se o čin, u kterého jsou naplněny všechny obligatorní znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu uvedeného ve zvláštní části TZ, ale není naplněn zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Čin jinak trestný není základem trestní odpovědnosti. Může však představovat tzv. objektivní podmínku trestnosti a to vedle podmínek subjektivních, což je situace popsaná v 201a odst. 1 TZ. 2.1.2 Čin beztrestný Čin beztrestný je čin absolutně beztrestný, tj. za jakýchkoliv okolností. Může existovat v těchto podobách: čin obecně nevykazující žádnou společenskou nebezpečnost, tj. činy dovolené, čin nevykazující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti v zákonem požadovaném stupni; například přestupek, 10 čin vykazující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti v zákonem požadovaném stupni, ale zákonodárce jej z důvodů trestněpolitických obecně nekriminalizuje; například beztrestnost těhotné ženy dle 229 TZ, která si sama uměle přeruší těhotenství nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí. Čin beztrestný nejenže ze své podstaty nemůže být základem trestní odpovědnosti, ale na rozdíl od činu jinak trestného nemůže vystupovat ani jako tzv. objektivní podmínka trestnosti. 2.1.3 Materiální stránka trestného činu Nebezpečnost činu pro společnost představuje jeho sociální (sociálně-politickou) povahu spočívající ve schopnosti jednání fyzické osoby vyvolat poruchu či ohrožení určitých zájmů chráněných v dané společnosti. Nebezpečnost trestného činu pro společnost potom představuje jeho sociální (sociálněpolitickou) povahu spočívající ve schopnosti jednání pachatele trestného činu vyvolat nejzávažnější poruchy či ohrožení učitých zájmů chráněných v dané společnosti, na které se musí z tohoto důvodu reagovat právě a jen prostředky trestního práva, což je samo o sobě vyjádřením zásady trestní právo jakožto ultima ratio 11. Nebezpečnost trestného činu pro společnost můžeme rozdělit na: obecnou nebezpečnost - vyjadřuje možnost vzniku poruchy nebo ohrožení zájmů, na jejichž ochraně má společnost zájem, 10 Přestupkem je podle 2 PřesZ zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. 11 Kratochvíl, V.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 174. 15

typovou nebezpečnost - odráží reálnou existenci určitých druhů jednání, která představují pro chráněné zájmy společnosti takové nebezpečí, že na ně nezbývá než reagovat prostředky trestního práva; prakticky je u jednotlivých trestných činů vyjádřena jejich trestní sazbou, konkrétní nebezpečnost - je spojena s konkrétním trestným činem konkrétního pachatele a konkrétně zjištěnými přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. 2.1.4 Formální stránka trestného činu Je vyjádřena obligatorními a fakutlativními znaky skutkové podstaty, věkem pachatele a jeho příčetnost ( 11 TZ a 12 TZ). Fakticky provádí ústavní zásadu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest i jaké jiné újmy na právech a na majetku, lze za jeho spáchání uložit. 12 Skutková podstata trestného činu je právní forma typové materiální stránky tohoto deliktu obsahující systém typových obligatorních a fakultativních znaků objektu, objektivní stránky, subjektu a subjektivní stránky trestného činu, uvedených v obecné a zvláštní části trestního zákona. 13 Je tedy charakterizována souhrnem objektivních a subjektivních znaků určujících jednotlivé druhy trestných činů a odlišujících je od sebe navzájem. Znaky skutkové podstaty jsou tak uvedeny nejen ve zvláštní části trestního zákona v rámci jednotlivých skutkových podstat, ale i v jeho části obecné, například ve vztahu k obecnému vymezení zavinění. Jak již bylo řečeno, každá skutková podstata je charakterizována objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou jako svými obligatorními znaky. Abychom mohli konstatovat, že došlo k naplnění formální stránky trestného činu, musí být u každé skutkové podstaty trestného činu vždy tyto znaky spolu s věkem a příčetností naplněny a to i tehdy, když nejsou výslovně vyjádřeny v jejím textu (typicky není výslovně vyjádřen znak objektu). 14 2.2 Vývojová stadia trestného činu Vývojová stadia trestného činu představují takové jeho stupně a jejich časové rozložení, které postupují od forem nejméně rozvinutých k nejrozvinutějším, tj. od přípravy přes pokus, k dokonání trestného činu, na rozdíl od jednorázově spáchaného trestného činu. 15 12 Nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege - článek 39 Listiny. 13 Kratochvíl, V.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 182. 14 Absence, byť jen jednoho obligatorního znaku skutkové podstaty, respektive jeho neprokázání v rámci dokazování (problémem v praxi je zejména dokazování zavinění, tj. dokazování subjektivní stránky) znamená, že nedošlo k naplnění formální stránky trestného činu jako celku a toto jednání pak nelze považovat za trestný čin. 15 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 286. 16

2.2.1 Příprava trestného činu Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem. 16 Příprava ještě nevykazuje povahu jednání, které charakterizuje skutková podstata trestného činu, ale jen vytváří úmyslné podmínky pro jeho spáchání. Vyvolává jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty. V 7 odst. 1 TZ je příprava vymezena jako pro společnost nebezpečné jednání, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, 17 v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání. Takové jednání je přípravou, jestliže nedošlo k pokusu a ani k dokonání trestného činu. Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného. To, že pachatel spáchal trestný čin pouze ve vývojovém stadiu přípravy, se může odrazit ve výměře jeho trestu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je u přípravy podle 40 odst. 2 TZ možné, pokud má soud vzhledem k povaze a závažnosti přípravy za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trestnost přípravy k trestnému činu podle 7 odst. 3 TZ zaniká, jestliže pachatel dobrovolně: upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému TZ z podniknuté přípravy, učinil o přípravě k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku. O dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu nepůjde podle judikatury zejména v těchto případech: pachatel byl při přípravě trestného činu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení, pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, pachateli zabránila v rozvíjení trestné činnosti třetí osoba, pachatel se ocitl v situaci, která mu nedává žádnou naději na úspěch, pokud by ve svém jednání pokračoval. Dobrovolné upuštění od dalšího jednání nebo oznámení způsobuje zánik trestnosti přípravy k trestnému činu, ke kterému směřovalo úmyslné jednání pachatele. To však nevylučuje jeho 16 Myšlenky trestu nepodléhají - Cogitationis poenam nemo patitur. 17 Zvlášť závažné úmyslné trestné činy jsou vymezeny v 41 odst. 2 TZ jako trestné činy uvedené v 62 TZ a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. 17

odpovědnost za jednání, kterým již naplnil skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu. 2.2.2 Pokus trestného činu Pokus je dle 8 odst. 1 TZ pro společnost nebezpečné jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Toto jednání je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Základním pojmovým znakem pokusu, kterým se odlišuje od přípravy, je právě ono jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu. Toto jednání zahrnuje následující případy: pachatel započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu; například vystřelil na svou oběť, pachatel odstraňuje poslední rozhodnou překážku 18 bránící dokonání trestného činu; například odtrhl visací zámek jistící vstup do místnosti, mezi objektem trestného činu a možným následkem není žádná překážka; pachatel míří zbraní na svou oběť. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené pro dokonaný trestný čin. To, že pachatel spáchal trestný čin pouze ve vývojovém stadiu pokusu, se může odrazit ve výměře jeho trestu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je u pokusu podle 40 odst. 2 TZ možné, pokud má soud vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trestnost pokusu k trestnému činu podle 8 odst. 3 TZ zaniká ve stejných případech, jako zaniká dle 7 odst. 3 TZ trestnost přípavy. Dobrovolnost upuštění u pokusu je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost a ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná a on se přesto rozhodne od dokonání upustit. Shodně jako u přípravy, tak i u pokusu platí, že dobrovolné upuštění od dalšího jednání nebo oznámení způsobuje zánik trestnosti pokusu k trestnému činu, ke kterému směřovalo úmyslné jednání pachatele. To však nevylučuje jeho odpovědnost za jednání, kterým již naplnil skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu. 2.2.3 Dokonání a dokončení trestného činu Dokonání trestného činu je kategorií objektivně-právní povahy a znamená, že pachatel svým jednáním naplnil všechny obligatorní znaky konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštní 18 Jedná se o takovou překážku v materiálním slova smyslu, bez jejíhož odstranění v konkrétním případě nelze začít naplňovat znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, natož tento dokonat. 18

části trestního zákona. Dokončení je naopak kategorií subjektivně-faktické povahy a znamená uskutečnění pachatelovy představy o svých cílech a představách spácháním trestného činu. Dokončení nelze chápat jako nějakou podmínku vlastního dokonání, naopak to ovšem platí bezezbytku. Dokončit trestný čin nelze, aniž by nebyl dokonán. Dokonání a dokončení může zpravidla splývat v jeden časový okamžik v případě, kdy se naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty kryje s pachatelovým cílem, s jeho představami. K dokončení v některých případech může dojít až po dokonání. Pachatel svým jednáním naplnil veškeré obligatorní znaky trestného činu krádeže podle 247 TZ, tj. zmocnil se cizí věci. Uvedeného jednání se dopustil ale proto, že chtěl takto získanou věc prodat a za získané finanční prostředky si zakoupit alkoholické nápoje. Teprve až v tomto případě dojde k dokončení trestného činu. Dokončení je pak jedním z kriterií pro posuzování společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V zájmu prohloubení trestněprávní ochrany nejdůležitějších objektů, zákonodárce někdy sahá ke konstrukci trestných činů předčasně dokonaných. Jedná se o právní fikci spočívající v tom, že vývojové stadium přípravy nebo pokusu zákon kriminalizuje stejně jako trestný čin dokonaný. Příkladem může být trestný čin teroru podle 93 TZ (pokus) nebo trestný čin vyzvědačství podle 105 TZ (příprava). 2.3 Formy trestné součinnosti Právní úprava trestné součinnosti se stejně jako v minulosti ubírala dvěma základními směry, a to z pohledu odpovědnosti subjektivní (zavinění) a odpovědnosti objektivní (bez ohledu na zavinění). Oba tyto směry mají celou řadu forem, stejně jako tomu je u subjektivismu a objektivismu nauky o stádiích trestného činu, takže některé otázky se dotýkají různou měrou například základní, jiné zase kvalifikované skutkové podstaty (respektive těžšího následku). Velmi podobně, tedy na základě subjektivních a objektivních a také formálních kritérií, se odvozovaly rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi účastníků. 19 Pro odstranění případných nesrovnalostí je nutné v počáteční fázi výkladu zdůraznit, že české trestní právo rozlišuje širší pojem trestné součinnosti (spolupachatelství a účastenství) a užší pojem trestné součinnosti (účastenství). 20 Formy trestné součinnosti se vyznačují různým stupněm nebezpečnosti pro společnost. Trestná součinnost, jako kvalifikovaná forma trestné činnosti, se charakterizuje těmito znaky : - dvěma či více subjekty trestné činnosti - jedním společným, respektive hlavním, trestným činem nebo i s ním souvisejícím vedlejším činem - vzájemnou nebo alespoň jednostrannou propojeností subjektivních a objektivních stránek jednání zúčastněných subjektů. Uvedené znaky musejí být dány kumulativně, pokud se u nich výslovně nepřipouští v jejich 19 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti (podstatně přepracované a doplněné vydání). Praha, Orbis, 2003, s. 351 20 srovnej dílo V. Solnaře, Účastenství v československém socialistickém trestním právu, Praha, 1959, kde autor ještě zahrnuje spolupachatelství mezi formy účastenství vedle návodu a pomoci. 19

rámci alternativnost. Trestná součinnost se může vyskytovat v obecných a zvláštních formách. Její obecné formy zahrnují : - spolupachatelství ( 9 odst. 2 TZ) - organizátorství, návod, pomoc ( 10 odst. 1 TZ) - organizátorství, návod, pomoc ( 7 odst. 1 TZ) - spolčení, srocení ( 7 odst. 1 TZ) 2.3.1 Spolupachatelství V českém trestním zákoně je institut spolupachatelství upraven v hlavě druhé, části první (obecná část), konkrétně v 9 odst. 2 TZ, pojmovým vymezením osoby spolupachatele. Spolupachatelství přichází v úvahu od přípravy až po dokonání činu. Po dokonání (dokončení) činu pachatelem není již spolupachatelství možné, nicméně přicházejí v úvahu jednání, která pachateli usnadňují uniknout trestnímu stíhání nebo vytvářejí morální ovzduší příznivé jeho činu. Po dokonaném činu je možné pouze nadržování ( 166 TZ), což je pomoc pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Slib pomoci po činu, který byl dán již před činem, ovšem nadržováním není, neboť se jedná o psychickou pomoc k činu samému. Spolupachatelství předpokládá : - spáchání trestného činu společným jednáním (objektivní podmínka), - úmysl k tomu směřující (subjektivní podmínka), 21 - skutečnost, že každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srovnej R 36/1973 a R 15/1967). 22 2.3.2 Účastenství v užším smyslu S poukazem na současnou právní úpravu lze účastenstvím rozumět takovou úmyslnou účast více osob na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu chráněnému zájmu a směřuje k témuž následku. Účastenství v užším smyslu může mít pouze formu organizátorství, návodu a pomoci. Posuzování těchto činů jako účastenství lze připustit pouze v případě, že pachatel se o čin alespoň pokusil. Jak již bylo zmíněno, charakteristickým rysem účastenství je, že, stejně jako příprava a pokus, 21 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha, Aspi Publishing, 2003, s. 229 22 srovnej Tolar, J.: Trestní kodexy. Praha, Naše vojsko, 1979, s. 14 20

rozšiřuje rozsah ustanovení zvláštní části trestního zákona. V souvislosti s tímto poznatkem je proto třeba zabývat se poměrem účastenství ke skutkové podstatě trestného činu vyjádřené ve zvláštní části trestního zákona (srovnej ÚS 190/2000). 2.3.2.1 Organizátorství Znakem objektivní stránky organizátorství je zosnování, tj. iniciace, plánování hlavní trestné činnosti anebo řízení, tj. usměrňování páchání hlavního trestného činu, za předpokladu, že došlo k dokonání, nebo alespoň k pokusu o hlavní trestný čin. 23 V případě, že některý z hlavních pachatelů vybočí z rámce organizátorství, jedná se o exces. Znakem subjektivní stránky je úmysl organizátora, vyloučen není dolus eventualis, typický je však dolus directus. Organizátorství z nedbalosti je pojmově vyloučeno. Za organizátora spáchání trestného činu je ve smyslu ustanovení 10 odst. 1, písm. a) TZ pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za zosnování trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu k jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu a podobně. Za řízení trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a podobně. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem (IV. ÚS 418/1997). 2.3.2.2 Návod Návodce je podle platné úpravy osoba, která jiného navede ke spáchání trestného činu / 10 odst. 1, písm. b) TZ/. O tuto formu účastenství jde jedině tehdy, jestliže čin dospěl alespoň do stádia pokusu. Účastenství na jakémkoli úmyslném trestném činu ve formě návodu proto podle 10 odst. 1, písm. b) TZ předpokládá, že pachatel trestný čin spáchal, respektive se o jeho spáchání alespoň pokusil pod vlivem návodu. 2.3.2.3 Pomoc Pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním trestného činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Tato povaha pomoci vyplývá z prostředků pomoci, které trestní zákon příkladmo (demonstrativně) vypočítává; jsou to opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu. Důvodem trestnosti pomoci je podpora trestného činu jiné osoby, nikoli tedy obsah skutkové podstaty trestného činu, protože zde není pomoc (pokud není povýšena na samostatný trestný čin) obsažená. Pomoc se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různým stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Typicky je však stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nižší než stupeň většiny obecných forem trestné součinnosti, zejména též jiných forem účastenství. Nepatrný stupeň nebezpečnosti pomoci pro společnost může v konkrétním případě vést k tomu, že pomoc vůbec nebude trestným činem, třebaže čin bude jako trestný postižen. To platí mimo jiné i o takových jednáních, která nejsou způsobilá 23 Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno, Masarykova univerzita, 2002, s. 305 21