Společnost pro šíření vlámské a nizozemské kultury Ne Be Ročník / Jaargang: X. Číslo / Nummer: 1 Rok / Jaar: 2008
Vydává / Uitgever (MK ČR E 17882): NE-BE Společnost pro šíření nizozemské a vlámské kultury Verening voor Vlaamse en Nederlandse cultuur Radhošťská 1 130 00 Praha 3 Česká Republika Bankovní spojení/bank: Komerční banka, Praha 2 Číslo účtu/rekeningnummer: 19-2307530267/0100 IBAN: CZ6101000000192307530267 SWIFT (BIC): KOMBCZPPXXX Výbor / Bestuur: Jana Červenková: jana.cervenkova@worldonline.cz, Eva Giese: eva.giese@volny.cz, Andrea Havlíčková: a.havlickova@seznam.cz, Veronika Havlíková: info@ntcntc.cz, Ruben Pellar: rpellar@pha.inecnet.cz, Jana Pellarová: pellar@post.cz, Lucie Pittnerová: lucbro@volny.cz, Ladislav Říha: ri-tours@mbox.vol.cz, Piet Schepens: info@agoract.cz, Petra Schürová: schurova@c-box.cz, Lenka Strnadová: lstrnadova@volny.cz, Zuzana Vittvarová: zvittvarova@volny.cz Čestná předsedkyně / Erevoorzitster: Petra Schürová, schurova@c-box.cz, tel./fax: +420 222 728 603 Předsedkyně / Voorzitster: Jana Červenková, jana.cervenkova@worldonline.cz Místopředsedkyně / Vice-voorzitters: Veronika Havlíková, info@ntcntc.cz, tel.: +420 286 890 111, mobil: +420 603 553 789 Jana Pellarová, pellar@post.cz, tel.: +420 371 728 400, mobil: +420 603 782 819 Eva Giese, eva.giese@volny.cz Pokladník / Penningmeester: Eva Giese, eva.giese@volny.cz Redakce bulletinu / Redactie van het bulletin: Lenka Strnadová, lstrnadova@volny.cz, mobil: +420 724 280 947 Jesse Ultzen, jesse@iol.cz Knihovna / Bibliotheek: Každé úterý / Elke dinsdag 15.30 16.30 Adresa / Adres: Nizozemské velvyslanectví / Nederlandse Ambassade, Gotthardská 6, Praha 6 Kontakt: Ruben Pellar, rpellar@pha.inecnet.cz, mobil: +420 605 260 005 Internetové stránky / Onze web-site: www.sweb.cz/ne-be Obálka / Titelblad: Hrabalovy kočky / De katten van Bohumil Hrabal, foto: Lenka Strnadová ~ 2 ~
SLOVO ÚVODEM Vážení členové NE-BE, milí přátelé, začnu krátkou rekapitulací. * V listopadu jsme měli možnost navštívit velmi úspěšnou akci Café Amsterdam. Podle organizátorů z NLPVF to byla jedna z nejlepších akcí, které kdy Fond zorganizoval. Spolupráce s divadlem Archa byla profesionální a publiku vydrželo nadšení po celé tři dny. Více se dočtete ve dvou příspěvcích dnešního čísla. * V únoru jsme se setkali na brainstormingu. Strávili jsme zde den plný úvah o současnosti a budoucnosti našeho sdružení. Brainstorming vedl Bart van Bambost, člen Ne-Be a odborník na slovo vzatý. Hovořili jsme o cílech a cílových skupinách, o našich snech i realitě, o komfortní zóně a vystoupení z ní. Piet Schepens vše popsal v podrobné zprávě. Máte-li zájem, najdete ji na našich webových stránkách. * Program, který jsme připravili na rok 2008, jste obdrželi e-mailem a je v aktualizované podobě na našich webových stránkách: www.sweb.cz/ne-be. * Krátce před uzávěrkou tohoto čísla se uskutečnila prezentace Jacobuse Roose na téma Rozdíly mezi kulturami. Dozvěděli jsme se zde například, že důležitým datem pro formování nizozemského a českého národa byl rok 1648, že Češi mají svou mentalitou blíže k Vlámům nebo že vztah mezi anglickou a nizozemskou kulturou se podobá vztahu mezi mužem a ženou. Potěšila nás vaše velká účast. Je vidět, že je to vskutku přitažlivé téma, a tak zvažujeme jeho pokračování. * Díky příspěvku Nizozemské ambasády jsme rozšířili knihovnu o další police a zařadili nové knihy. Přijďte se podívat. Můžete využít i rozšířenou výpůjční dobu o dopolední hodiny. Naši knihovníci vás rádi uvítají. * V příloze tohoto čísla najdete přehled nových překladů nizozemské literatury do češtiny. * Co nás čeká na jaře? 27. dubna chystáme výlet po stopách architekta Santiniho. Další podrobné informace o výletu najdete v tomto čísle. Srdečně vás zveme. O tom všem Vás budeme pravidelně informovat. Těšíme se na vaše názory a ohlasy! Hezké počtení Vám přeje Jana Červenková ~ 3 ~
GRATULUJEME! Každoroční cena Nizozemského literárního fondu pro překladatele nizozemské literatury byla v roce 2007 udělena paní Olze Krijtové! INFORMACE PRO ČLENY Knihovna rozšíření výpůjční doby: Každé úterý 15.30 16.30 plus první středa v měsíci 10.30 12.00 CO SE CHYSTÁ V DUBNU: Celodenní výlet "Za barokní architekturou západních Čech" Klášterní kostel v Kladrubech (Foto: http://kladruby.euweb.cz/) V neděli 27. dubna se vydáme na celodenní výlet do západních Čech. Navštívíme dva kláštery a jeden zámek poblíž Plzně. Benediktinský klášter Kladruby a cisterciácký klášter Plasy založila česká knížata v první polovině dvanáctého století. Staly se místními centry kultury a zemědělství. Oba kláštery byly vypleněny husity v roce 1421 a v období protireformace byly znovu vystavěny v barokním stylu. Na konci 18. století, za vlády císaře Josefa II. byly kláštery zrušeny. V 19. století se staly majetkem šlechtických rodů Windischgrätzů (Kladruby) a Metternichů ~ 4 ~
(Plasy), jimž patřily až do roku 1945. Během komunismu jejich prostory, tak jako tomu bylo u většiny klášterů, využívalo JZD. Toto období zanechalo své stopy, které jsou vidět dodnes. Klášterní kostel v Kladrubech je vrcholným dílem J. B. Santiniho-Aichela. Je to typický příklad barokní gotiky, tedy barokního architektonického slohu s gotizujícími prvky. S tímto slohem se setkáváme pouze v Českých zemích. Návštěva tohoto kostela bude zlatým hřebem našeho výletu. Manětín byl založen ve 12. století a sloužil původně jako johanitská komenda. Po husitských válkách přešel do rukou šlechticů. Od roku 1622 do roku 1945 zde sídlil hraběcí rod Lažanských. Při požáru v roce 1712 lehlo popelem město s kostelem i zámkem. Manětín byl poté znovu vystavěn v barokním slohu. Do výstavby se zapojila řada významných umělců, například T. Haffenecker, J.B. Mathey, J. Brokoff, S. Borowetz, J. Herrscher a P. Brandl. Manětín bývá označován za barokní perlu západních Čech. Program na neděli 27. dubna 2008 07.30 Odjezd autobusem z Prahy 09.30 Kladruby: návštěva kláštera 11.30 Odjezd do Manětína 12.30 Oběd 14.00 Manětín: návštěva zámku a procházka v parku 16.00 Odjezd do Plas 16.30 Plasy: procházka kolem kláštera 17.30 Odjezd do Prahy. Okolo 19. hodiny dorazíme opět do Prahy. Prohlídky budou v nizozemštině a v češtině. Více informací a přihlášku obdržíte e-mailem. Manětín: zámek a kostel (Foto: http://www.zamek-manetin.cz/) ~ 5 ~
NENECHTE SI UJÍT: Z KULTURNÍHO KALENDÁŘE VLÁMSKÉHO ZASTOUPENÍ: P Ř E D N Á Š K A: VLÁMSKÉ MALÍŘSTVÍ 17. STOLETÍ Úterý 1. dubna 2008, 16:30 Národní galerie, Praha V rámci cyklu přednášek o starém umění www.ngprague.cz Bartholomeus Spranger Alegorie na Turecké války, kolem 1610 K O N C E R T Y: HUELGAS ENSEMBLE Neděle 1. června 2008, 20:00 Jacobus de Kerle (výběr z tvorby) Charles Luython (výběr z tvorby) www.festival.cz IL FONDAMENTO Pátek 16. května 2008, 20:00 Rudolfinum, Praha Paul Dombrecht umělecký vedoucí J.D. Zelenka: Miserere, žalm 50 in c, ZWV 57 De Profundis, žalm 130 in d, ZWV 50 Requiem in c, ZWV 48 ~ 6 ~
TISKOVINY A ČASOPISY/ PERS EN TIJDSCHRIFTEN Zijn ter beschikking in de bibliotheek van Ne-Be. Jsou k dispozici v knihovně Ne-Be. ONS ERFDEEL 4/2007 - De linkse kerk loopt leeg, Politiek in Nederland, door Tom Naegels. Wie de moeite doet om verder te kijken, ziet een land dat een wezenlijk debat voert over wat het betekent om een West- Europese natie te zijn: wat de grondslagen ervan zijn, en wat de dwaasheden van recentere tijden, wat de burger mag en wat niet hoort; hoe hij zich moet gedragen, en wat hij moet kunnen verdragen om deel uit te maken van zijn natie. [...] De afgelopen jaren is er vaak gezegd dat Nederland op zoek is naar zichzelf. De individualisering en de secularisering, hebben gezorgd voor een samenleving die als los zand aan elkaar hangt, met asociale burgers die hun verantwoordelijkheid niet meer nemen. [...] Door Nederland waait dan misschien een storm. Die krijgt vele malen mijn voorkeur boven het briesje dat Vlaanderen beroert. - De oude knuffelbeer van ons Maya, Politiek in Vlaanderen, door Bart Dirks. De Belgische politiek weifelt tussen oud en nieuw.[...] Twee vitale onderdelen van de Belgische politiek staan onder druk: de verzuiling, een type van vervlechting van samenleving en politiek, en het consensusmodel, een vorm van conflictbeheersing. Het is wachten op een synthese tussen oud en nieuw. TAAL EN CULTUUR - 2007: Kiliaanjaar in Antwerpen en Duffel, H.Vanacker. De derde editie van Etymologicum Teutonica Linguae (1599) zou de grondslag vormen van de moderne lexicografie in het Nederlandse taalgebied. Hedendaagse taalkundigen zijn nog steeds vol bewondering als ze Kiliaans meesterwerk met veertig duizend woorden in handen hebben. De vierhonderdste verjaardag van Kiliaans overlijden wordt gevierd met enkele interessante initiatieven en exposities. Hoofdorganisator is de provincie Antwerpen, die samenwerkt met de Universiteit Antwerpen en de gemeente Duffel. - Accreditatie van het hoger onderwijs in Nederland en Vlaanderen, door C. Post. De afgelopen vijftien jaar is in Europa de aandacht voor de herstructurering van het hoger onderwijs gegroeid. [...] In 2000 hebben de lidstaten de ambitie geformuleerd dat in 2010 tenminste 50 % van de bevolking een hoger opleiding moet hebben genoten. [...] Het is de vraag of dergelijke kwantitatieve doelstellingen juist niet het risico met zich meebrengen dat er ongewenste mechanismen op gang worden gebracht die ten koste gaan van de kwaliteit en van het niveau van het onderwijs... BOEKEN - Nuttige journalistiek, door M. Cloostermans. De liefhebbers van boeken over de media hebben de laatste tijd niet te klagen. Net als het uitstekende Het zijn net mensen, Joris Luyendijks boek ~ 7 ~
over de oogkleppen van de buitenlandberichtgeving, is De toekomst van de journalistiek opnieuw een boeiend boek over de beperkingen, uitdagingen en kansen van journalistiek in de eenentwintigste eeuw. [...] De journalistiek is vandaag bezig met fictie, in plaats van met feiten. [...] De fictionalisering van het nieuws leidt tot vervormingen. [...] De verhouding tussen media en publiek is totaal veranderd. Nieuws moet meer op maat van het publiek geschreven worden. [...] Het gemak waarmee in vele bijdragen beweerd wordt dat de journalistiek de democratie diensten kan bewijzen, maakte mij nogal ongemakkelijk. ORDE VAN DEN PRINCE - 27/02 - Kunstenaarstalent binnen de Orde. Orde van den Prince heeft veel artistiek talent in huis. Dit is een speciaal nummer om kennis met al deze kunstenaars te maken: Annie M. Desmet, Gust Dierikx, Gerry Dobbelaer, Diane Dyckhoff, André Goezu, Piet Grobler, Michel Janssens, JoopMijsbergen, Henriette Moro, Renaat Ramon, Luc Tack, Liliane Vandenberk,... Zpracovala/Bijgewerkt door Jana Červenková KULTURNÍ A SPOLEČENSKÉ UDÁLOSTI café Amsterdam Od 16. do 18. listopadu bylo divadlo Archa v Praze vyhrazeno nizozemsko-českému literárnímu pořadu s názvem Café Amsterdam organizovanému Nizozemským literárním fondem pro tvorbu a překlad ve spolupráci s divadlem Archa. Do Prahy přijela celá družina nizozemských autorů: Remco Campert, Tomas Lieske, Esther Endingová, Tonnus Oosterhoff, Mustafa Stitou a Frank Westerman. Čeští spisovatelé byli zastoupeni Milošem Urbanem, Jaroslavem Rudišem, Igorem Malijevským, Petrou Hůlovou, Markétou Pilátovou a dalšími. Mně se poštěstilo být při tom v pátek 16. listopadu večer. Před začátkem programu jsem si v kavárně popovídal s Remco Campertem. Do češtiny byla přeložena jeho knížka Gangsterská slečna, Het gangstermeisje (1968) a v časopisu Světová literatura vyšlo několik povídek. V nedávno vyšlé sbírce nizozemské poezie V Nizozemsku už nechci žít je zahrnutá jedna jeho báseň. Překladatelka těchto veršů, Olga Krijtová, nedávno dostala cenu NLPVF, Nizozemského fondu pro tvorbu a překlad, která se každý rok uděluje propagátorovi nizozemské literatury v zahraničí. (Do sbírky se dostaly i ~ 8 ~
Oosterhoffovy a Stitouovy verš). Nemějte mi za zlé, že se odchyluji od tématu, ale všechno souvisí se vším. Kromě toho píšu tento text po bouřlivé svatbě autorky této sbírky, Veroniky Havlíkové, a mám hlavu ještě v lehkém oparu. S Campertem jsem se setkal v roce 1989 v divadle v Eindhovenu a teď jsem se ho zeptal, jestli si na to pamatuje. Bohužel, nepamatoval. Myslím, že to nesouvisí s jeho pamětí, ale s tím, že mou fasádu mezitím značně nahlodal zub času. Když jsem toho večera vešel do sálu, překvapily mě dvě věci: jednak příjemné uspořádání sedadel opravdu jako v kavárně, stoly a kolem nich židle, na stolech svíčky a připravené tácky; zadruhé skutečnost, že sál byl plný. Možná to způsobil název večera a téma: O lásce a Amsterdamu, literární peepshow. Večer uváděli Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský velice vtipně a živě, alespoň jak jejich moderování hodnotili mí čeští přátelé. Literární vstupy střídala hra na housle Esther Apituleyové, absolventky Sweelinckovy konzervatoře v Amsterdamu. Campert přečetl fragment z Lásky v Paříži, Een liefde in Paris o vášnivé touze spisovatele a básníka Richarda Sanderse po okouzlujících padesátých letech ve francouzském hlavním městě. Campert píše jasným, přímým stylem. Jeho pozdější práce mají melancholický podtón, stejně jako tento fragment, který pořadatelé do programu zařadili a který vyjde v českém překladu. Nemá to mnoho společného s Amsterdamem, ale s Láskou ano. Ostatně, podle mého soudu byla padesátá léta v Nizozemsku stejně okouzlující. Překvapivě originální a poutavé byly povídky Miloše Urbana a Jaroslava Rudiše. Nedávno vyšla v českém překladu historická novela Tomase Lieskeho Moje výsostná láska, Mijn soevereine liefde, z níž autor četl. Ze své knihy Po Valentýnu, Na Valentijn, která rovněž před časem vyšla v češtině, četla Esther J. Endingová. O těchto dvou autorech nemůžu bohužel nic víc napsat, omlouvám se, protože o nich nic dalšího nevím. Řekl bych: přečtěte si knihy Moje výsostná láska a Po Valentýnu. Tonnus Oosterhoff a Frank Westerman v pátek večer nevystupovali. Viděli a slyšeli jsme ale básníka Mustafu Stitoua, narozeného v Maroku, který píše v nizozemské literární tradici. Jeho verše mají jemný a hravý humor, který mimo jiné i melancholickým podtónem připomíná Camperta. Stitou ale také píše verše o nizozemské samolibosti a xenofobii, jak vyplývá například z následujícího textu: a kdo se nedá zařadit do žádného šuplíku v obývácích se hned rojí pomluvy o pedofilním sousedovi a azylové tábory by se měly nejraději odstěhovat na horizont, tak se rozlišuje dobré od černého Po skončení programu jsem si v kavárně pohovořil se Stitouem. ~ 9 ~
Setkal jsem se s ním v roce 1994 na haagském festivalu Crossing Border, kde četl ze svého debutu Mijn vormen, Mé tvary, a zeptal jsem se ho, jestli si na to pamatuje. Bohužel nepamatoval. Myslím, že to nesouvisí s jeho pamětí, ale s tím, že naše setkání na něj neudělalo žádný ohromující dojem. Byl to velice vydařený večer, formou i obsahem, navíc v divadle Archa, kde je vždycky příjemno. Ještě zbývá poznamenat, že pro tento účel vyšel výpravný program, který překlady opatřili Madla de Bruin-Hüblová, Frances Milsom, Edgar de Bruin, Veronika Havlíková a Jana Pellarová. Jos Wuijts Přeložila Petra Schürová Café Amsterdam: literární peepshow a zásadní úspěch Od 16. do 18. listopadu 2007 pořádalo Divadlo Archa ve spolupráci s Nizozemským literárním překladatelským a produkčním fondem (NLPV) a nizozemskou ambasádou v Praze Café Amsterdam, literární představení, jehož se účastnilo hned šest známých nizozemských autorů. Bylo to poprvé, kdy se v České republice konala takováto rozsáhlá literární manifestace. Program se skládal z různorodé směsice debat, literárního čtení a rozhovorů, moderovaných známými českými spisovateli a básníky. Esther Apituley a Rie Tanaka se postaraly o hudební intermezza v podobě soudobé houslové a klavírní hudby. Festival byl zahájen v pátek večer 16. listopadu mezitím již tradičním programem Archy EKG De Luxe moderátorů Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše, tentokrát s názvem On love Amsterdam. Aby se navodila atmosféra skutečné amsterdamské kavárny, změnil se v kavárnu i velký sál Divadla Archa: všude stála proutěná křesílka a stolečky a publikum si u sklenky dobrého vína mohlo vyslechnout příspěvky Remco Camperta, Tomase Lieskeho, Mustafy Stitoua a Esther Endingové. Český překlad knihy Remco Camperta Láska v Paříži nebyl pro potřeby festivalu včas k dispozici, a proto nizozemská ambasáda, NLPVF a Nakladatelství Lidové noviny nechaly vytisknout jako závdavek několik jeho kapitol. Tento text ležel na všech stolcích a diváci si ho mohli volně odnést. Ačkoliv byli nizozemští autoři zpočátku možná trochu zaskočeni rozverným a nenuceným stylem moderátorů, rozpaky záhy zmizely a rozběhl se velice příjemný a nenucený večer. Divadlo Archa se velice šťastně rozhodlo pro projekci překladů textů nizozemských autorů za jejich zády, takže povětšinou čeští diváci mohli snadno číst zároveň s jejich přednesem. Ostatně nizozemské hosty nerušilo ani to, že moderátoři hovořili pouze česky a bez překladu. Veselost, vyzařující z jejich slov i činů, byla dostatečná, aby umožňovala zachycení atmosféry. ~ 10 ~
Následujícího dne se v divadelní kavárně Archy setkali Frank Westerman a Jan Urban. Zde před četným publikem šla řeč o Westermanově jediném do češtiny přeloženém díle El Negro a já. Jako devatenáctiletý student stanul Frank Westerman ve španělském muzeu tváří v tvář vycpanému Afričanovi El Negro hrozivé relikvií z dob evropského otrokářství. Otázky, kdo tento muž byl a jak se tam dostal, zaměstnávaly Westermana téměř dvacet let a výsledek jeho bádání se objevil právě v knize El Negro a já, což je fascinující reportáž o rase, kultuře a identitě. Maria Vlaar z NLPVF si později pochvalovala, že interakce mezi českými a nizozemskými autory byla vynikající: Jan Urban například v určité chvíli poznamenal, že knihy, jako je ta Westermanova, jsou v postkomunistické zemi, jako je Česká republika, více než nutné, aby ukázaly, jak veřejně zpracovávat minulost. Položil tak zajímavou paralelu mezi postkomunismus a postkolonialismus. Večer byla na řadě Esther Endingová a Tomas Lieske, aby v programu nazvaném Čtyři příběhy předčítali ze svých prací. Střídali se s Markétou Pilátovou a Petrou Hůlovou. Poslední den festivalu spolu zaníceně diskutovali Frank Westerman, Markéta Pilátová a Jan Urban. Hovořili o roli novinářů a spisovatelů ve veřejné debatě týkající se integrace, fobie z islámu, národní identity, náboženství, fundamentalismu a způsobu, jakým se s těmito fenomény v moderní Evropě nakládá. Vedle mnoha dalších, kteří cítili potřebu vyjádřit svůj názor, se debaty velice živě účastnil i nizozemský velvyslanec Jan-Lucas van Hoorn. Festival uzavřel večer poezie a hudby nazvaný In the jellyfish the sea calls, v němž své verše četlo pět mezinárodně uznávaných básníků a hudební doprovod obstaraly opět Esther Apituley a Rie Tanaka. Tonus Oosterhoff, Remco Campert, Mustafa Stitou, Radek Fridrich a Vít Janota předčítali z vlastního díla. I tento večer bylo publikum nadšené a pozorně naslouchalo přednášenému. Kavárenská úprava tentokrát malého sálu Divadla Archa i zde vytvořila velmi intimní atmosféru. Festival byl pro všechny zúčastněné partnery velkým úspěchem. Autoři, kteří zavítali z Nizozemska, byli velice spokojení s účastí diváků a zájmem médií, kterého se jim dostalo: všichni z nich poskytli rozhovory pro tisk a Esther Endingová se objevila dokonce v televizi. Maria Vlaar z NLPVF prohlásila po skončené akci, že byla jednou z nejlepších, které kdy Fond zorganizoval. Podíleli se na ní velice aktivně a zaníceně i čeští nakladatelé, spolupráce s Archou byla velice profesionální a publiku vydrželo nadšení po celé tři dny. Sály byly plné: na zahájení asi 200, na dalších čtyřech programech zhruba 100 návštěvníků, z čehož bylo mnoho mladých lidí. Jelikož Café Amsterdam zaznamenalo takový úspěch, zvažuje se možnost uspořádat v dohledné době v Amsterdamu Café Praha. Pražští nakladatelé navíc NLPVF sdělili, že budou dále se stejným nadšením pokračovat ve vydávání nizozemské literatury. Heleen Saaf van der Beek Přeložila Jana Pellarová ~ 11 ~
VÝSTAVY V PRAZE Je až s podivem, kolik osobností české kulturní historie má něco společného s Nizozemím a jeho kulturními osobnostmi. Nedávno proběhly v Praze dvě výstavy, které jsou příkladem takového prolínání a vzájemného ovlivňování středoevropské kultury a kultury na území nizozemsky mluvících obyvatel Evropy. Jakkoli intenzivní jsou tyto vztahy dnes, na konci 16. a počátkem 17. století jakoby vzdálenost nic neznamenala: na dvoře Rudolfa II. působili hudebníci a umělci nizozemského původu, Friedrich Falcký, náš zimní král, a jeho anglická choť si vybrali po porážce na Bílé Hoře za své útočiště právě nizozemský Haag. V této pohnuté době žil i rafinovaný válečník v císařských službách Albrecht z Valdštejna, kterého se jako hlavní osoby týká jedna ze zmiňovaných výstav. V roli zuřivého stavebníka dokázal vytěžit maximum z geografické i politické blízkosti dvora. Svůj malostranský palác budoval s převážně italskými (např. architekt Giovanni Pieroni) a nizozemskými (např. sochař Adriaan de Vries) umělci vypůjčenými přímo z císařských služeb. Dnes sídlí v tomto paláci Senát Parlamentu České republiky, který je i hlavním pořadatelem výstavy. Jako kurátorka se nám zde představuje Eliška Fučíková, znalkyně rudolfínského umění, dříve též kurátorka Obrazárny Pražského Hradu. O jejích schopnostech představit umění na pozadí širokých kulturně historických vztahů jsme se mohli přesvědčit kromě jiného i na výstavách Rudolf II. a Praha (Praha, 1997) nebo Malba na císařském dvoře v Praze (Bonnefantenmuseum Maastricht, 2000). Na výstavě Albrecht z Valdštejna a jeho doba se s historickou postavou seznamujeme hned ze čtyř úhlů pohledu: 1. jako ctižádostivého šlechtice s nejvyššími ambicemi Invita invidia, 2. jako podnikavého vévody pečujícího o prosperitu své země - Terra felix, 3. jako neúnavného a odvážného vojevůdce Xerxes, velký Artaxerxes, a 4. jako osobnosti přitahující pozornost ještě několik století po své smrti Bestia vixit. Do jízdárny slavného bojovníka bylo tentokrát svezeno a velmi přehledně uspořádáno velké množství portrétů a architektonických plánů, soch a reliéfů, kreseb a grafických listů, privilegií, knih, map a horoskopů, zbraní a nábytku, mincí a medailí, keramiky a skla, oděvů a šperků, praporů a tapisérií. Až vám z této přehlídky valdštejnských artefaktů začne přecházet zrak, můžete se uchýlit k potěše ucha. Doprovodný program totiž skýtá příležitost poznat tuto dobu též po zvukové stránce. Národní muzeum pro zájemce připravilo bohatou nabídku koncertů dobové hudby různých žánrů. Lákavé jsou i přednášky předních badatelů na rozmanitá valdštejnovská témata. Kromě toho se každý držitel vstupenky na výstavu může přihlásit na speciální prohlídku historických prostor Valdštejnského paláce včetně jeho některých veřejnosti běžně nepřístupných částí. Máte zkrátka možnost ponořit se do Valdštejnovy doby se vším všudy. ~ 12 ~
Moje druhá pozvánka na výstavu vás zavede tentokrát do pražské Národní galerie, a to do paláce Kinských na Staroměstském náměstí. Navzdory podle mého názoru skromné propagaci jde o významný počin evropského formátu. Jako grafik a kreslíř je Václav Hollar známý možná více v Anglii a Belgii než ve svých rodných Čechách. Mohli bychom jej nazvat umělcem vskutku evropským ve smyslu evropského občana 21. století. Pocházel z nobilitované rodiny, jeho otec se na sklonku 16. století stal vysokým úředníkem na císařském dvoře. Mladičkému Václavovi se tak zřejmě také otevřela cesta k rudolfínským umělcům, jako byl Aegidius Saedeler, u kterého se naučil mědirytu a leptu, a Joris a Jacob Hoefnagelovi, od kterých získal zručnost ve vyobrazeních hmyzu a malých zvířat. Proslavil se ale hlavně jako kreslíř vedut neboli portrétů měst. Zobrazuje v nich městskou krajinu panoramaticky a s kartografickou přesností. Proto se také tento typ vyobrazení nazýval mapou. Mapoval a dokumentoval prakticky vše, co viděl kolem sebe, ať už to bylo na cestě s anglickým hrabětem Arundelem nebo při pobytu v různých německých městech nebo když se usadil natrvalo v Londýně a plánoval vytvořit obrazový atlas tohoto velkoměsta se všemi jeho významnými budovami. Na pražské výstavě si můžeme kromě jiného otestovat své znalosti Prahy na širokoúhlém panoramatickém pohledu na město od Petřína. Zajímavé jsou ale i pohledy na katedrálu v Antverpách, kresby a grafické listy s hmyzem, lasturami, různými výrazy lidské tváře, emblémy nebo ilustrace ke starým řeckým bajkám. Hollarovo velmi bohaté dílo snad není možné pojmout do jedné výstavy, avšak v Národní galerii může návštěvník shlédnout to nejreprezentativnější, aniž by byl zahlcen. K výstavě je vydán cenově dostupný a obsáhlý katalog v české a anglické mutaci. Renata Vedlich Více na www.valdstejn.org a http://www.ngprague.cz/127/82/tiskove-zpravy-detail/tiskovazprava-vaclav-hollar-1607-8211-1677-a-evropa-mezi-zivotem-a-zmarem/ NOVÉ PŘEKLADY A KNIHY V listopadu loňského roku vydalo nizozemské nakladatelství Prometheus/Bert Bakker výbor z povídek spisovatele Bohumila Hrabala Pražská ironie, který přeložil a sestavil překladatel a bohemista Kees Mercks. Při této příležitosti vznikl článek věnovaný Bohumilu Hrabalovi, který Kees Mercks napsal v hrabalovském stylu: jako rozhovor, ve kterém je tázaný i tazatel jedna osoba. Kees Mercks se zabývá překladáním české literatury od poloviny 70. let, jeho překladatelský repertoár čítá přes dvacítku titulů, z nichž překlady Hrabalových knih tvoří více než polovinu. ~ 13 ~
Mezní situace Dali jsme si schůzku v kavárně Cats v Amsterdamu. V ruce jsem měl držet poslední vydání Hrabalovy Pražské ironie. S tříminutovým zpožděním se ve dveřích objevil překladatel Kees Mercks a mžikaje skrz silná skla svých brýlí se mě snažil najít, až mě zahlédl u jednoho stolku, jak mávám knihou. Hádal jsem mu tak šedesát, oblečen byl do černého pláště, z něhož vyčnívala hlava s již značně prořídlými vlasy a usměvavým obličejem. Objednal jsem nám něco k pití a dali jsme se do řeči. A.: Keesi, úplně nejdřív bych se tě chtěl zeptat, jak jsi vůbec přišel k té češtině. To přece není úplně samozřejmá volba. K.: Ano, je to zvláštní obor. Původně jsem chtěl studovat ruštinu. Dokonce jsem složil i přijímací zkoušku, ale pak přišel rok 68 a vpád vojsk Varšavské smlouvy pod velením Sovětů. Byla to rána. Během Pražského jara získal komunismus v Československu přijatelnější tvář, a hned nato, v létě 68, vojska překročila hranice. Zesměšňovaní Rusové se snažili zachovat si důstojnost a Češi se cítili hluboce dotčeni narušením suverenity státních hranic. Surový, neomalený a ponižující způsob, jakým se Rusové k Čechům tehdy zachovali, pro mě představoval přestoupení hranice mravnosti a politické přijatelnosti. Sympatie, které jsem cítil k ruštině, se změnily v hluboký odpor. Ruština zajímavý jazyk mi najednou začala znít podobně jako kdysi mým rodičům němčina mimochodem také hezký jazyk. Tehdy jsem se rozhodl pro češtinu: jazyk malého, skromného národa s mimořádným smyslem pro humor. A.: A nepřeháníš? Rusové přece mají také svůj osobitý humor, ve skutečném životě, i v literatuře. K.: Skutečně je to trochu přehnané, nebo spíš moje tehdejší reakce může působit jako přehnaná. Mám-li uvést jeden příklad za všechny, mám velmi rád Gogolův humor. A český humor se mu dost podobá. Gogolův humor v sobě nese nádech absurdity. Ten někdy najdeme i u Dostojevského, například v Zápiscích z podzemí, které vyšly vloni v novém překladu. V obou případech ale číhá pod povrchem něco psychopatologického, sklon k šílenství, k hysterii, zatímco český humor vychází ze střetu odlišných světů, který je příčinou komických nebo tragikomických situací. A.: Máš teď na mysli absurdismus à la Havel nebo grotesku à la Hrabal? K.: Kořeny obojího bychom měli možná hledat ještě hlouběji v minulosti u Haška. Hrabal o něm otevřeně mluví jako o zdroji své inspirace, a dokonce možná tom největším. Havel se tu drží zpátky: jako vyloženému intelektuálovi mu plebejské a oportunistické vlastnosti Švejka tolik nevyhovují, ale přitom souhlasí s tím, že kořeny absurdismu v české literatuře se nacházejí právě u něho. Přitom vychází ze skutečnosti, že právě zveličení plebejských a oportunistických stránek je základním rysem absurdismu. A.: A co absurdismus à la Alfred Jarry, kde se také všechno zveličuje? K.: To souhlasí, ale Ubu je král, uzurpátor, zatímco Švejk je jen takový pucflek, bezvýznamný pomocníček polního kuráta, úplný protiklad hrdiny. Naprosto nevhodný pro vojenskou službu, duševně i fyzicky. S takovými lidmi se války nevyhrávají. A přesně o to v Haškově románu jde. Chcete-li nechat vyniknout absurditu něčeho tak gigantického jako je válečná mašinerie, nemůžete ~ 14 ~
jako hlavního hrdinu použít postavu generála, ale mnohem víc dosáhnete s takovým líným tlachalem jako je Švejk. A.: Vraťme se teď k Hrabalovi. V čem vidíš hlavní podobnost mezi Haškem a Hrabalem? K.: Za prvé ve způsobu života: oba žili na hranici chudoby. Oba si vybrali za svůj domov hospůdku, oba se cítili jistější na okraji, periferii společnosti. Oba byli pozéry, lidmi posedlými kouzlem vlastní osobnosti, které vyzařovali. Oba se již za svého života stali legendou. Oba také žili na hranici normality: Hašek nebyl příliš šťastnou postavou, dost a často se opíjel a jednou málem spáchal sebevraždu; Hrabal byl hodně depresivní, a když ho to popadlo, uměl být mimořádně neomalený a nesnesitelný. Oba žili ve dvou světech: Hašek současně v Čechách a Rakousku-Uhersku; Hrabal v oficiálním světě husákovského režimu, který se po roce 68 dostal pod kontrolu Rusů, a zároveň ve světě undergroundu. Oba byli podivíny i v očích průměrného Čecha: Hašek kvůli svému přeběhlictví k Rusům a v Rusku jednou dokonce k bolševikům; Hrabal proto, že se v 70. letech zdánlivě podvolil husákovskému režimu. A.: Jak je možné se něčemu zdánlivě podvolit? K.: V jednom oficiálním politickém listě se objevil krátký rozhovor, kde Hrabal mj. vyjádřil svůj souhlas s nově vytyčenou politickou linií. Chtěl tím rozhovorem znovu získat možnost publikovat své dílo. Byla to samozřejmě chyba. Příčinou toho kroku byla situace v rodině (úmrtí), vlastní zdraví a také izolace, ve které se na základě politické situace ocitl a která zemi rozdělila na oficiální kruhy a malý, ale aktivní underground. Navzdory tomuto rozhodnutí nepřestaly jeho texty, původní rukopisy, obíhat v undergroundu a našly si tím způsobem také cestu do zahraničí. Hrabal ale o tom nechtěl nic vědět. Při jakékoli narážce na to, co se děje s jeho texty za hranicemi, že vycházejí u exilových vydavatelství nebo že jsou překládány, jako by ohluchl. To je přinejmenším dvojznačné. A dvojznačnost je poloviční chybou, proto ta zdánlivost. A.: Vyjděme z toho, co se dělo s Hrabalovými texty v zahraničí, že byly publikovány a překládány. To znamená, že musely být známy i mezi českými autoritami. Proč se Hrabal choval tedy tak tajemně? K.: Objevuje se zde ještě třetí stránka věci: jeho osobní úzkosti, které jednak částečně souvisely s jeho povahou a zkušenostmi z dětství a jednak se zastrašováním seshora, které ještě zesilovalo jeho vrozenou úzkostnost. Naštěstí o tom také píše: jak ve svém životě dlouho putoval pod břemenem strachu a pocitů viny. Pocity viny se u něho objevovaly v celé škále od základního pocitu viny za to, že jsem až po všechny ostatní, které se vynořily, když se během toho bytí něco nepodařilo. A.: Není to zvláštní pocity viny za vlastní existenci? K.: Ano, doslova. Od narození, kdy přišel na svět jako dítě svobodné matky, nežádoucí a asi také nechtěný. V každém případě to bylo v té době (1914) něco skandálního. Hrabal to podává jako anekdotu: jak si jeho matka musela kvůli svému těhotenství kleknout před otcem a dívat se, jak na ni míří dvojitou brokovnicí. Matka i dítě byli pak vysvobozeni suchou poznámkou její matky, že je v kuchyni na stole připraveno jídlo. Hezký příklad sebeironie, zvláště z perspektivy prenatálního bytí. A.: Ale v literárním zpracování, ne v biografickém smyslu. K.: To je pravda. Hodně věcí z Hrabalova života se dozvídáme z literárního zpracování. Celé jeho dílo se skládá z autobiografických prvků proložených anekdotami a vyprávěním jiných lidí, kteří také ~ 15 ~
tvořili součást jeho života. Zde je přesnější termín autofikce, kdy jsou události vlastního života oděny do literárního hávu, a jsou trochu přehnané nebo zveličené. Tady Hrabal překračuje hranici: hranici fikce a hranici žánru. A.: Je vůbec možné jeho práci rozdělit na jednotlivé žánry? K.: To je a zároveň není problém. O čem zde hovoříme, je v každém případě jeho próza. Ale v některých případech má jeho próza poetický výraz a působí velmi lyricky. Dále si můžeme povšimnout, že většinou jedno téma nebo popisované životní období vymezuje hranice podžánru. Hrabal nikdy nenapsal román v tradičním slova smyslu. Tím se podílel na procesu renesance tohoto žánru ve dvacátém století, o kterém několikrát psal i Kundera. Ale Hrabalovu prózu ve svém výkladu nezmínil. A.: Jak to? K.: Kundera českou literaturou tak pohrdá, že by ho to ani nenapadlo. Je také alergický na slovo lyrika, které ve svých románech, povídkách a rozhovorech hodnotí jako vybočení lidského ducha. Naproti tomu je Kundera především racionálním typem spisovatele, jehož zájmem je zviditelnit sám sebe. Žádný básník, ale myslitel. Žádný pochybovač, ale realizátor. Žádný úzkostný člověk, ale chladný kalkulátor. A.: Ty nemáš rád Kunderu? K.: To se nedá říct, ale Kundera je úplně jiný typ spisovatele, který v oblasti žánru také hodně experimentoval, ale u jeho experimentů jsem si někdy musel položit otázku, zdali byly vždy zcela úspěšné. A jestli v některých případech není neúspěšný pokus omlouván tím, že šlo o experiment. A.: Jak bys popsal Hrabalovy experimenty? K.: Hrabal sám častokrát poukazoval na techniku francouzského surrealismu, tzv. automatické psaní ( écriture automatique ), která ho velmi zaujala: nechat věty plynout přímo z nevědomí na papír, bez úprav a vybrušování. K tomu je zapotřebí určité rozpoložení, jehož lze dosáhnout pomocí rituálu. Výchozím bodem tohoto rituálu byla u Hrabala silná ranní kocovina, pak si dal na lačný žaludek pár cigaret a černou kávu, a ve stavu úplného rozrušení jako by dosáhl nulového bodu. Když se do buddhistického prázdna začaly vynořovat představy, musely být okamžitě svěřeny papíru. Nejraději tak sedával na prudkém slunci a psal na svém kufříkovém psacím stroji, bál se, aby neztratil inspiraci. A.: Někteří lidé, kteří Hrabalův styl tolik neuznávají kvůli jeho nekonečně plynoucím větám, nazývají jeho prózu řečí opilce. Do jaké míry hrál alkohol roli v jeho psaní? K.: Hrabal opravdu velkou část dne i večera proseděl v hospodě byl štamgastem u Zlatého Tygra, kde měl svůj vlastní stůl a na zdi své vlastní parafernálie, a také zbožňoval pivo, které dobře znal už z doby, kdy jeho nevlastní otec pracoval jako sládek v nymburském pivovaru. Tehdy už se snažil tvořit, ale měl problém vůbec něco napsat, takže se nezdá (autofikce), že by nutně psal pod vlivem alkoholu. Ty nekonečné věty je třeba vidět jako výsledek automatického psaní, kdy se věty tvoří v jakémsi biologickém rytmu, vynořují se jedna za druhou, a přitom musí dohromady vytvořit smysluplný, asociativní celek. Často se tomu říká die Lust zum Fabulieren, u Hrabala šlo o téměř psychopatologické nutkání. Zajímavé na tom je, že Hrabal dokázal ten proud vyprávění zformovat do smysluplného uměleckého celku. To je složitý proces, při kterém je třeba, aby dlouhé, nepravidelně konstruované věty s překvapivě zvláštní (nebo žádnou) interpunkcí, nenarušily volný proud myšlenek, na základě nichž samy vznikají. ~ 16 ~
A.: Mohli bychom říct, že to bylo jeho literární řemeslo, jeho umělecký rukopis. Je přítomné v celém jeho díle? K.: Nejvíc v Hrabalových prózách ze 70. a 80. let, ale pozoruhodně také v prózách z 50. let, kdy nesměl vůbec publikovat. Jeho debut přišel až v roce 1963. Mezitím bylo období, kdy napsal několik povídek tradiční formou: přesně promyšlené věty a vykonstruovaná zápletka s úvodem a zakončením. Toto mezidobí není možná ani tolik odlišné, jak se na první pohled zdá, protože právě v této době Hrabal udržoval styky s redaktory, kteří se jeho texty začali zabývat z uměleckých a někdy také politických důvodů. Škoda jen, že z tohoto období nemáme k dispozici nic víc než holé texty, což znamená, že můžeme pouze spekulovat o tom, do jaké míry redakční úpravy ovlivnily jejich konečnou podobu. A.: Tvůj poslední překlad, kterým jsem na tebe mával, když jsi přišel, se skládá z povídek. Je v té knize také znát ten stylový zlom? K.: Zajisté. V případě Pražské ironie, kterou jsem si kvůli barvě obálky přejmenoval na Groene Boekje, jsem čerpal z různých období. To jsem ostatně udělal i u svazku Kouzelná flétna, který na Pražskou ironii vlastně navazuje. Vybral jsem prózy z počátečního, středního i posledního období. První dvě prózy ( Kdo jsem a Proč píšu ) vznikly v roce 1989, půl roku po Sametové revoluci a vyznačují se typickým hrabalovským stylem; Kain je příkladem starého příběhu (padesátá léta), ale co se týče stylu, je pozoruhodně dost konvenční. Autíčko vzniklo v roce 1983 a poslední dvě povídky byly napsány po Sametové revoluci. A.: Proč v tomto pořadí a proč jsi vůbec vybral právě tyhle povídky? K.: První dvě jsou autobiografické a založené na sebereflexi; proto je nasnadě s nimi začít, jako určitý úvod. Kaina jsem chtěl vždy přeložit, protože vznikl jako jedna ze dvou prapůvodních próz Hrabalovy úspěšné novely Ostře sledované vlaky, určitě znáš ten příběh, který byl zfilmován Jiřím Menzelem a oceněn Oscarem jako nejlepší zahraniční film (1968). Mimochodem je to jediné dobré zapracování Hrabalovy prózy. Příběh samotný je dost složitý, neboť vznikl v existenciálním období Hrabalovy tvorby. Camus byl v padesátých letech mezi českými spisovateli dost oblíbený, ale Hrabal ve svém příběhu nastolil ještě silnější existenciální téma než Camus v Cizinci: sebevraždu bez motivu, jejíž příčinou je v každém případě samotný fakt bytí. Pokračování, kde je hlavní hrdina zachráněn a díky krvi tří hlupáků znovu úplně oživen, je naprosto absurdní. A.: Co ti Češi na té absurditě pořád mají? K.: To vychází z určité bezmoci a zároveň pokusů vzájemně si zasahovat do života. Proto vzniká oblast napětí mezi dvěma protichůdnými sférami, které se jedna o druhou neustále odírají a odkud lze uniknout jedině jako underdog. V Autíčku (jméno jedné kočky) je toto napětí způsobeno touhou mít kočku, ale jakmile ji máte, stojíte před úkolem se jí také někdy muset zbavit. Tento konflikt nakonec vyřeší dopravní nehoda když Hrabal uvidí kočičí mrtvolku, je zaplaven pocity viny a zažívá určitý pocit absolutna. Toto vyústění je zcela absurdní, ale stejně absurdní je i líčení toho, jak on a jeho žena visí hlavou dolů v bezpečnostních pásech. To je absurdismus, kterému se nemůžete smát a také se z něj nikdy nemůžete vymanit, protože je založen na tíze okolností. Přinejlepším si dovolíte drobné pousmání. A.: Švejkovu žvanění se ale můžeme od srdce zasmát. K.: Do určité míry ano: vždycky je pěkné si z ostatních kolem dělat blázny, nebo alespoň někoho poslat k čertu, ale takový obraz potemní, jakmile si uvědomíte, že tohle všechno se děje na pozadí ~ 17 ~
hrůz první světové války. Švejkova komičnost se skrývá v jeho vzorném postoji k mechanismům moci, které mají víc práce s tím, aby udržely v chodu samy sebe, než aby dosahovaly cílů, pro které byly stvořeny. Švejk je symbolem vitality, strategie přežití, zatímco armáda a válka představují Smrt. O to je Švejkovo poselství naléhavější, což na první pohled není úplně poznat. A.: Jak se Hrabal stavěl k mechanismům moci? K.: Ve Veřejné sebevraždě navštíví Sovětský svaz, v Moskvě navštíví hroby hrdinů minulosti: básníka Jesenina (protivníka Majakovského), protestního písničkáře Vysockého a filmaře Šukšina: chuligánů v dobrém slova smyslu, lidí, kteří se odvážili vzdorovat molochu sovětské moci. S takovými lidmi se cítil být spojený, ale nebyl schopen se stát jedním z nich: zde také narážíme na hranici mezi touhou a jejím uskutečněním. Stále cítíte, jak vás to táhne na určitou stranu a mnohokrát nevyslovené přání kéž bych zvítězil se stále vrací. Hrabalovo chuligánství mělo spíš podobu vnitřní touhy než reálné možnosti. A.: A v české realitě před revolucí? K.: Jeho hlavní hřích jsem již přiznal. Neuvěřitelně ho to mrzelo, stále znovu se zaplavoval výčitkami a pocity viny a během revoluce se objímal se skutečnými chuligány studenty na ulici, herci, spisovateli a filmovými tvůrci v divadlech, kteří revoluci dovedli k úspěchu. Hrabal byl příliš bojácný a o tom píše ve své poslední povídce, kde je kontaktován agenty tajné služby, kteří s ním hrají hru na kočku a myš, ale paradoxně jsou velmi zdvořilí a intelektuálně založení. Jeho kontaktní člověk má velký zájem o literaturu a zvláště o jeho knihy. Chce si nechat podepsat poslední vydání ( Anglického krále ), aby ho mohl ukázat a dát přečíst svým kolegům (censorům). Je to dobře? Nebo špatně? Opět je tu srážka dvou světů, nebo je to spíš jen svět naruby? Tajní agenti, kteří hrají roli těch, kdo se zajímají o literaturu a slavný spisovatel v roli oběti hry mocných. Spoustě Čechů se to nelíbilo, nemohli přijmout tuhle literární postavu, která se stala skutečností. Ale já si myslím, že to je podstatný rys vztahu mezi Hrabalem člověkem a Hrabalem spisovatelem. Jeho protivníci to nazývají koketováním s vlastními slabostmi, jeho fanoušci v tom naopak vidí jeho literární sílu. A.: Ještě bych se chtěl zeptat, jak tě napadlo knihu pojmenovat Pražská ironie? K.: Hrabal sám to spojení použil v jednom ze svých textů a v tomto smyslu jde tedy o citaci. Pražskou ironií je míněna česká groteska, pozoruhodná směsice tragického a komického, skutečného a fiktivního, dobrého a zlého, správného a špatného, banálního a hlubokého, roztomilého a bizarního, něžného i krutého, zbabělosti a hrdinství a tak dále. V Hrabalových očích jde o dialektické dvojice, amalgamy, které se skládají z protikladů, jež nemohou existovat jeden bez druhého a vytvářejí tak vzájemné napětí, podobně jako bytí osciluje mezi narozením a smrtí. Amen. A.: To mi přijde jako hezký okamžik k ukončení našeho rozhovoru. Napsal: Kees Mercks Foto a překlad: Lenka Strnadová ~ 18 ~
ZAJÍMAVOSTI Co mají společného Češi, Čechy a bohémové? Západní část naší republiky se nazývá Čechy. Bývalo to knížectví a od roku 1158 do 1918 království s hlavním městem Prahou. Na stejném území kdysi sídlil keltský rod Bójů, Římané tuto oblast nazývali Boiohaemum a odtud jeho latinský název Bohemia. Po Bójích se na naše území dostal germánský kmen Markomanů a od 6. století zde žijí Slované, přičemž ostatní kmeny si postupně podmanil kmen Čechů. Název pro území, Böhmen, přetrvává v germánských a románských jazycích dodnes, ale slovanské národy pojmenovali oblast na základě nejsilnějšího kmene. (Francie je obdobným příkladem pro název území říše Franků místo říše Galů.) Vedle oblasti nazývané Čechy tvoří dále Českou republiku Morava a část Slezska. V poslední době se však začíná rozšiřovat často kritizovaný název Česko. V toponymii je to druh pojmenování pars pro toto, tzn., že název celé země (Česko) je odvozen od názvu pro část jejího území (Čechy). To platí stejně tak pro Vlámsko, jehož současná rozloha přesahuje hranice historického vévodství Flandry, ale i Holandsko, pokud tím myslíme Nizozemsko. Ve slově Bohemistika, věda o českém jazyce a literatuře, se keltský původ zachoval, stejně tak v názvu vědce v tomto oboru, kterého označujeme za bohemistu nebo bohemistku, pokud se jedná o ženu. Když napsal Max Brod, německy mluvící spisovatel žijící v Praze, že Die Bewohner von Böhmen heissen Böhmen, aber nicht alle Böhmen sind Tschechen. (Obyvatelé Čech se nazývají Češi, ale ne všichni Češi jsou Čechové překlad PhDr. Petra Martínková), věděl moc dobře, že Češi se s touto větou nebudou v mnohém ohledu moci srovnat. Čechy byly také několik století osídleny Němci (čeští Němci, nesprávně nazývaní také sudetští Němci). Soužití Čechů a Němců v Čechách trvalo do přelomu let 1945 a 1946. V češtině však nerozeznáváme mezi pojmem Češi nebo zastarale Čechové na straně jedné a pojmem Češi na straně druhé. Doslovný překlad citátu Maxe Broda, že totiž ne všichni Češi (Čechové) jsou Češi. je tedy nesmyslný. V současné době se v němčině používá označení Böhme pouze pokud se chce zdůraznit, že jde o obyvatele Čech. V obecné rovině se užívá označení Tscheche. Pro nizozemštinu platí to samé. Pro mnohé překladatele, kteří nejsou rodilí čeští mluvčí, je rozdíl mezi Českem (Českou republikou) a Čechami tvrdým oříškem. Pokud totiž v češtině stojí, že je Český Krumlov perlou Jižních Čech, nemyslíme tím jih České republiky ale Jižní Čechy! Ve středověké latině se označovali slovem Bohemus (obyvatel Čech, tj. Čech) cikáni. Vedla k tomu zřejmě skutečnost, že romské obyvatelstvo migrovalo na západ přes naše území. Dnes nazýváme bohémem (bohéme, bohémien) člověka, který žije nekonvenčním způsobem života, připisovaným ne Čechům, ale právě Romům. Tento životný styl je (byl) rozšířen především ve světě umělců, malířů a spisovatelů, ale také dobrodruhů. Původně se pojem Bohème užíval pro skupinu romantických spisovatelů v Paříži kolem roku 1830 odmítajících životní styl buržoazie a měšťanstva. Pojem Bohème se rozšířil po vydání románu Henriho Murgerse Scènes de la vie de Bohème (1851), který se stal literární předlohou pro operu La Bohème od Giacoma Pucciniho (1896) a Ruggera Leoncavalla (1897). Za hlavní město bohémů byla na počátku 20. století považována Paříž. Piet Schepens Přeložila Renata Vedlich ~ 19 ~
EEN WOORD VOORAF Geachte leden van NE-BE, Beste vrienden, Ik begin eerst met een kleine recapitulatie. * In november hadden we de gelegenheid een heel succesvol evenement bij te wonen, namelijk de presentatie Café Amsterdam. Volgens de organisatoren van het NLPVF was deze presentatie een van de beste die het Fonds ooit heeft georganiseerd. De samenwerking met het theater Archa was professioneel en het publiek drie dagen lang enthousiast. Meer kunt u in de twee bijdragen van dit nummer lezen. * In februari hebben we elkaar ontmoet tijdens de brainstorming. We hebben een interessante dag meegemaakt, nadenkend over het heden en de toekomst van onze vereniging. Het brainstormen werd geleid door Bart van Bambost, lid van Ne-Be en een ervaren vakman. We spraken over de doelstellingen en doelgroepen, over onze dromen en de realiteit, over de comfortzone en of we die gaan verlaten of niet. Piet Schepens heeft alles in een uitgebreid verslag beschreven. Indien u belangstelling hebt, kunt u dit op onze website terugvinden. * Het programma voor 2008 hebt u per e-mail ontvangen en u kunt het ook geactualiseerd op onze website vinden: www.sweb.cz/ne-be. * Kort voor de deadline van dit nummer vond de presentatie van Jacobus Roos plaats met het thema Interculturele verschillen. We zijn bijvoorbeeld te weten gekomen dat een heel belangrijke datum voor de vorming van de Nederlandse en Tsjechische natie het jaar 1648 was, dat de Tsjechen qua mentaliteit veel meer met de Vlamingen gemeen hebben en dat de Engelse en de Nederlandse cultuur zich als man en vrouw verhouden. We waren blij met uw grote deelname. Men ziet dat het inderdaad een aantrekkelijk thema is, en daarom spelen we met de gedachte een vervolg erop te organiseren. * Dankzij een bijdrage van de Nederlandse Ambassade hebben we onze bibliotheek met verdere kastruimte uitgebreid en nieuwe boeken kunnen plaatsen. U bent welkom om te komen kijken. U kunt ook van de uitgebreide openingstijden s ochtends gebruik maken. Onze bibliothecarissen zullen u graag zien. * In de bijlage bij dit nummer treft u verder nog een lijst aan van nieuwe vertalingen van de Nederlandse letteren naar het Tsjechisch. * Wat brengt het voorjaar? Op 27 april plannen we een uitstap, waarbij we in de voetsporen van architect Santini zullen treden. Meer en uitgebreide informatie over dit uitstapje treft u in dit nummer aan. U bent hartelijk welkom. Over dat alles zullen we u regelmatig informeren. We verheugen ons op uw opinies en reacties! Gezellige momenten bij het lezen wordt u toegewenst door Jana Červenková ~ 20 ~
GEFELICITEERD! De Vertalersprijs van het Nederlands Literair Productie- en Vertalingenfonds die jaarlijks wordt toegekend aan een vertaler van de Nederlandse literatuur, gaat in 2007 naar Olga Krijtová! INFORMATIE VOOR DE LEDEN Bibliotheek de uitbreiding van de openingstijd: Elke dinsdag 15.30 16.30 plus eerste woensdag in maand 10.30 12.00 WAT KOMT IN APRIL: Daguitstap "Barokke bouwkunst in West-Bohemen" Abdijkerk in Kladruby (Foto: http://kladruby.euweb.cz/) Op zondag 27 april maken we een daguitstap naar West-Bohemen, de streek rond Plzeň (Pilsen) waar we twee kloosters en een kasteel bezoeken. Zowel de benediktijnerabdij Kladruby (Kladrau) als de cisterciënzerabdij Plasy (Plass) werden gesticht door hertogen van Bohemen in de eerste helft van de twaalfde eeuw. Ze waren regionale centra van kultuur en landbouw. Beide abdijen werden door de Hussieten in 1421 verwoest en beide werden tijdens de kontrareformatie in barokke stijl wederopgebouwd. ~ 21 ~
Eind 18de eeuw, ten tijde van keizer Jozef II, werden ze opgeheven en in de 19de eeuw kwamen ze in het bezit van hoogadellijke families met name Windisch-Graetz (Kladruby) en Metternich (Plasy) en dat tot in 1945. Zoals de meeste kloosters werden de gebouwen tijdens het kommunisme gebruikt door landbouwkoöperaties. Dat heeft sporen nagelaten en die zijn nog steeds duidelijk zichtbaar. De abdijkerk van Kladruby is een meesterwerk van de bouwmeester G. Santini-Aichel. Het is een schoolvoorbeeld van de barok "gotico modo", barokke architektuur met gotiserende elementen. Deze stijl komt alleen in de Boheemse Landen voor. Het bezoek aan deze kerk vormt het hoogtepunt van onze daguitstap. Manětín was oorspronkelijk een Johannieterskommanderij, gesticht in de 12de eeuw. Na de Hussietenoorlogen ging het domein in adellijk bezit over. Van 1622 tot 1945 was het de zetel van de graven Lažanský. In 1712 werd het stadje met kerk en kasteel door een brand in de as gelegd, waarna een grootse barokke wederopbouw volgde waarbij talrijke bekende kunstenaars betrokken waren zoals T. Haffenecker, J.B. Mathey, J. Brokoff, S. Borowetz, J. Herrscher en P. Brandl. Manětín wordt ook wel eens de West-Boheemse parel van de barok genoemd. Programma zondag 26 april 2008 07.30u. Vertrek van de bus uit Praag 09.30u. Kladruby: abdijbezoek 11.30u. Met de bus naar Manětín 12.30u. Middagmaal 14.00u. Manětín: kasteelbezoek en wandeling in het park 16.00u. Met de bus naar Plasy 16.30u Plasy: wandeling rond de abdij 17.30u Vertrek naar Praag. Omstreeks 19.00u zijn we weer in Praag. De rondleidingen zullen tweetalig zijn, Nederlands en Tsjechisch. Meer informatie en het inschrijvingsformulier ontvangt u per e-mail. Manětín: kasteel en kerk (Foto: http://www.zamek-manetin.cz/) ~ 22 ~