Odpovědnost za ekologickou újmu v právním řádu

Masarykova univerzita Právnická fakulta Obor Právo a právní věda Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva Diplomová práce Odpovědnost za ekologickou újmu v právním řádu ČR Filip Burian 2013 Vedoucí práce doc. JUDr. Ilona Jančářová, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Odpovědnost za ekologickou újmu v právním řádu ČR zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Železném 28.3.2012. 2

Děkuji své vedoucí práce doc. JUDr. Iloně Jančářové, Ph.D. za pomoc a cenné rady při zpracování této práce. Dále děkuji svému otci Michalu Burianovi za podporu. 3

Abstrakt Tato práce se zabývá platnou právní úpravou ekologické újmy v českém právním řádu. Nejdříve bude osvětlen institut odpovědnosti za ekologickou újmu jako takový, jakož i rozdíly oproti jiným druhům odpovědnosti. V další části je rozebrán samotný pojem ekologické újmy, východiska a pozadí zákona o předcházení ekologické újmě a její nápravě i jeho aplikace. Stěžejní část práce pak představuje samotný právní rozbor zákona. Na konci každého oddílu je stručně uveden též obsah evropské směrnice a její promítnutí do zákona. Na konci práce je obsaženo zhodnocení platné právní úpravy a případné návrhy de lege ferenda. Klíčová slova Ekologická újma, provozovatel, odpovědnost, preventivní opatření, nápravná opatření, finanční zajištění Abstract Environmental Liability in the Czech Legal Regime. This dissertation deals with analysis of the environmantal damage in Czech legal framework. At first a general concept of environmental liability is explained. In the next part, the term of environmental damage is analyzed, with regard to function and aplication of Czech environmental damage Act. The principal part of the dissertation cosists of analysis of the Czech environmental damage Act. At the end of each section there is a brief mention of an appropriate clause of the european directive there. In conclussion the current legislation is assesed and suggestions de lege ferenda are proposed. Key words Environmantal damage, operator, liability, preventive action, remedial action, financial security 4

Odpovědnost za ekologickou újmu v právním řádu ČR Abstrakt... 4 Úvod... 7 1 Prameny platné právní úpravy a použité pojmy... 9 1.1 Evropské předpisy... 9 1.2 Vnitrostátní předpisy... 9 2 Ekologická újma a její místo v systému práva ČR... 14 2.1 Trestněprávní odpovědnost... 15 2.2 Správněprávní odpovědnost... 16 2.3 Majetkoprávní odpovědnost... 16 2.4 Odpovědnost za ekologickou újmu... 17 3 Zákon o předcházení ekologické újmě... 18 3.1 Východiska zákona... 19 3.2 Cíle a rozsah zákona o předcházení ekologické újmě... 19 3.3 Vztahy aplikační přednosti... 21 3.4 Pojem ekologická újma... 23 3.5 Definice dalších pojmů... 26 3.6 Právní odpovědnost za ekologickou újmu... 27 3.7 Preventivní opatření... 30 3.8 Nápravná opatření... 30 3.9 Řízení o opatření... 32 3.10 Způsoby nápravy ekologické újmy... 35 3.10.1 Náprava ekologické újmy dle Přílohy 4 ZEÚ... 35 3.10.2 Náprava ekologické újmy na půdě... 37 3.10.3 Právní režim nemovitostí mimo vlastnictví provozovatele... 37 3.11 Financování nápravy... 38 3.11.1 Hrazení nákladů provozovatelem... 38 3.11.2 Hrazení nákladů státem... 40 3.11.3 Finanční zajištění preventivních nebo nápravných opatření... 41 3.12 Přeshraniční ekologická újma... 43 3.13 Organizační zajištění... 44 3.13.1 Příslušné orgány a jejich kompetence... 44 3.13.2 Výkon kontroly... 45 3.14 Správní delikty... 45 5

4 Shrnutí nedostatků právní úpravy a návrhy de lege ferenda... 47 5 Závěr... 50 6 Literatura... 52 6.1 Tištěná odborná literatura... 52 6.2 Elektronické zdroje... 53 6.3 Právní předpisy... 54 6.4 Judikatura... 57 7 Přílohy... 59 7.1.1 Příloha č. 1... 59 7.1.2 Příloha č. 2... 60 7.1.3 Příloha č. 3... 60 7.1.4 Příloha č. 4... 61 6

Úvod Vhodné životní prostředí je základní podmínkou života na Zemi. Příroda a krajina nedílně obklopují člověka a umožňují mu nejen přežít, ale i dále se rozvíjet a uspokojovat všechny životní potřeby. Životní prostředí, příroda a krajina jsou v současné době člověkem intenzivně zatěžovány. Jejich stav se tak dostává stále více do popředí a jejich ochrana je stále více aktuálním tématem. Obnova životního prostředí je často pomalá a nákladná a v mnoha případech už nebývá možná. Proto právo vytváří mnoho institutů, jejichž účelem je vztah člověka k životnímu prostředí upravit a toto prostředí chránit. Jedním z těchto institutů je i odpovědnost za poškození životního prostředí, potažmo ekologická újma. Odpovědnost za poškození životního prostředí není v řadě zemí již dlouho ničím výjimečným. Přesto se, především do východní Evropy, dostávalo povědomí o nutnosti chránit životní prostředí jen velmi pomalu. V českém právním řádu se v širší míře uplatnila ochrana životního prostředí po roce 1989. Právní úpravu pak rozšířil zákon č. 167/2008 Sb. o předcházení ekologické újmě a její nápravě (dále také jen jako Zákon nebo též ZEÚ). Cílem této práce je rozebrat stávající právní stav úpravy ekologické újmy s důrazem na výše zmíněný zákon s cílem zjistit jeho dosah, klady a zápory. Výsledkem též je, za použití metody komparace a analýzy českých a evropských předpisů a soudních rozhodnutí, vyvození stanovisek autora. Téma ekologické újmy bylo zvoleno především proto, že v nedávné době výrazně ovlivnilo povinnosti mnoha fyzických i právnických osob, a je tudíž značně aktuální. Některá ustanovení zákona, která byla platná již od roku 2008, vstoupila v účinnost teprve v roce 2013, tudíž je možno sledovat, jak se v mezidobí na tuto úpravu připravila praxe. Jako základní otázky související se zákonem můžeme zmínit především pojem ekologické újmy jako takové, systémovost zákona, jasnost terminologie a též institut finančního zajištění, který významně zasáhl do povinností některých provozovatelů. Nejdříve tedy bude osvětlen institut odpovědnosti za ekologickou újmu jako takový, dále též jeho místo v právním řádu ČR i rozdíly oproti jiným druhům odpovědnosti. Poté bude rozebrán pojem samotné ekologické újmy, východiska a pozadí Zákona i jeho aplikace. 7

Pozornost bude věnována i souvislostem s dalšími zákony a jejich ustanoveními na ochranu složek životního prostředí. Stěžejní část práce pak bude představovat samotný právní rozbor zákona. Na konci každého oddílu bude stručně rozebrán též obsah evropské směrnice a její promítnutí do zákona o předcházení ekologické újmě. Cílem zde není seznámit se směrnicí jako celkem, ale pouze poukázat rozdíly, které transpozicí směrnice do českého právního řádu vznikly. Na konci práce bude obsaženo zhodnocení platné právní úpravy a případné návrhy de lege ferenda. V příloze práce jsou stručně zmíněny přílohy samotného zákona. V práci byly kromě odborné literatury, evropských předpisů, zákonů České republiky a judikatury použity také metodologie Ministerstva životního prostředí, jakož i srovnávací tabulky konformity s předpisy EU či důvodové zprávy k zákonům. Tato práce si klade za cíl zdokumentovat a zhodnotit úpravu ekologické újmy. Podrobné rozebrání souvisejících zákonů týkajících se ostatních složek životního prostředí (jako např. lesy, vody atd.), jakož i trestní předpisy jsou tématem pro další samostatnou práci. 8

1 Prameny platné právní úpravy a použité pojmy V této části je uvedeno, které právní předpisy se vztahují k problematice a jakým způsobem jsou v práci dále označovány. 1.1 Evropské předpisy Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35 ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí, dále též jako Směrnice o Jedná se o základní dokument, jehož transpozicí do českého právního řádu vznikl zákon č. 167/2008 Sb. Rozdíly a shody mezi ZEÚ a Směrnicí jsou rozebrány v kapitole Česká právní úprava a požadavky Evropské Unie této práce. 1.2 Vnitrostátní předpisy Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako Ústava o Čl. 7 Ústavy ČR stanoví pouze, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Další práva jsou uvedena až v Listině (viz níže). Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základní práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako Listina nebo LZPS o Článek 11 odst. 3 stanovuje zákaz výkonu vlastnického práva tak, aby tento výkon poškozoval životního prostředí nad míru stanovenou zákonem. Počítá tedy s tím, že určité znečišťování povoleno být může. Je však třeba též vzít do úvahy článek 35. o Článek 35 zakotvuje právo každého na příznivé životní prostředí. Předpokládá se tedy, že zákon stanoví takovou míru poškození životního prostředí, aby nebylo nepříznivé. Každý má také právo na včasné a úplné informace o stavu 9

životního prostředí a přírodních zdrojů. Dále rozšiřuje tento článek výčet prvků, které nesmějí být poškozeny nad míru stanovenou zákonem. Jedná se nejen o životní prostředí, ale i přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky. 1 Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako Zákon nebo ZEÚ o Stěžejní zákon vztahující se k ekologické újmě, jehož obsah je podrobně rozebrán v hlavní části této práce. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako ZŽP o Zákon v 10 obsahuje jednu z definice ekologické újmy, která byla až do vstupu ZEÚ v platnost jediná. V 27 jsou zakotvena nápravná opatření, pokud bude způsobena ekologická újma podle tohoto (nikoli ZEÚ) zákona a v 28 potom sankce za poškození životního prostředí (zejm. ukládání pokut). Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále též jako ZOV o Obsahuje vlastní ustanovení o poškozování vod, jedné ze složek životního prostředí. Jde zejména o 42, kde jsou stanovena vlastní opatření k nápravě při haváriích a dalších porušeních tohoto zákona. Dále se dle 126 odst. 7 výše uvedená opatření neuloží, pokud bylo ohledně újmy na vodách vydáno rozhodnutí dle ZEÚ. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako ZPK o Především je třeba uvést 9, kde jsou stanovena pravidla pro ekologickou újmu vzniklou pokácením dřevin (bez stanovení dalších podrobností). Dále též 86, v němž jsou stanovena nápravná opatření v režimu tohoto zákona, a 90 dle 1 Čl. 35 LZPS: (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí. (2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. (3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. 10

nějž se výše uvedená opatření neuloží, pokud bylo vydáno rozhodnutí dle ZEÚ pokrývající i oblast ochrany přírody dle tohoto zákona. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále též jako lesní zákon o V 21 jsou uvedeny podmínky, za nichž jsou povinny osoby provádět náhrady za poškození lesa. V 58 odst. 4 je opět stanovena přednost rozhodnutí vydaných dle ZEÚ. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako TRZ o V 293 a následujících jsou stanoveny trestné činy proti životnímu prostředí. Ty samy o sobě nejsou navázány na institut ekologické újmy jako takové, mají vlastní skutkové podstaty. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, o Je v něm uveden v 7 výčet trestných činů, kterých se mohou právnické osoby dopustit. Jsou v něm zahrnuty i trestné činy proti životnímu prostředí. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako PŘZ o V 45 jsou zakotveny přestupky na úseku ochrany životního prostředí. Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, o Paragraf 11 tohoto zákona lze subsidiárně použít, pokud je v rámci ZEÚ třeba vstoupit na nemovitosti zasažené ekologickou újmou. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako SŘ o Jedná se o základní procesní normu, která bude použita, pokud není v ZEÚ stanoveno jinak. Jde zejména o 27 a 28 (účastenství v řízení), 42 a 46 (zahajování řízení), 61, 62, 63 (vedení řízení), 136 (dotčené orgány) a 143 (řízení na místě). 11

Zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále též jako lázeňský zákon o V 43 odst. 5 je stanovena aplikační přednost ZEÚ. Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako ZPF o V 3 je stanoven zákaz užívání zemědělského půdního fondu (tj. půdy) v rozporu se zákonem, nesmí tedy docházet ohrožení zdraví a života lidí a existenci živočichů. V 23 odst. 5 je uvedena aplikační přednost ZEÚ. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jako OZ o Jedná se zejména o 415 a následující, kde je uvedena obecná úprava odpovědnosti za škodu. Ta se vztahuje především k ZŽP, který na ni odkazuje v rámci napravování ekologické újmy. Nařízení vlády č. 295/2011 Sb., o způsobu hodnocení rizik ekologické újmy a bližších podmínkách finančního zajištění o vydané dle zmocnění 14 odst. 5 ZEÚ Vyhláška č. 17/2009 Sb., o zjišťování a nápravě ekologické újmy na půdě o vydaná dle zmocnění 11 odst. 5 ZEÚ 2 Srovnávací tabulka návrhu předpisu ČR s legislativou ES 3, dále též jen Tabulka o Oficiální dokument, z něhož je patrný způsob převedení Směrnice do ZEÚ. Metodické pokyny 2 Vše in: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. 3 Tato tabulka je výsledkem povinnosti vyplývající pro Českou republiku z článku 19 Směrnice. Členské státy mají povinnost sdělit Komisi znění právních předpisů, které na základě Směrnice přijaly, spolu s tabulkou znázorňující, jakým způsobem jednotlivá ustanovení odpovídají této Směrnici. PSP ČR: Srovnávací tabulka návrhu předpisu ČR s legislativou ES [online], 2008 [cit.12.3.2013], Dostupné z: www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=11299 12

o Metodický pokyn č. ZP22/2012 odboru environmentálních rizik a ekologických škod MŽP pro provádění podrobného hodnocení rizika ekologické újmy o Metodický pokyn č. ZP06/2012 odboru environmentálních rizik a ekologických škod MŽP pro provádění základního hodnocení rizika ekologické újmy 4 4 Oba metodické pokyny in: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 2. 2013]. 13

2 Ekologická újma a její místo v systému práva ČR Základem zákona o předcházení ekologické újmě je institut odpovědnosti jako takové. Převážně je zastáván názor, podle něhož je odpovědnost vymezována jako sekundární právní povinnost, která vznikla subjektu, jenž porušil primární právní povinnost vyplývající pro něj ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti. Tato sekundární neboli jinak nazývaná též odpovědnostní povinnost je v podstatě sankcí, ukládanou rušiteli primární právní povinnosti. 5 V právu životního prostředí potom užíváme termín ekologickoprávní odpovědnost. V závislosti na právním odvětví se potom nabízí možnost ekologickoprávní odpovědnost dále členit. Dle Damohorského 6 je možno ekologickoprávní odpovědnost dělit na: deliktní o trestněprávní o administrativní (správněprávní) odpovědnost za ztráty na životním prostředí o za škodu (majetkoprávní) o za ekologickou újmu Důvodem, proč je vymezována ekologická újma jako druh odpovědnosti zvlášť, je to, že tato odpovědnost má určitá specifika, která ji natolik odlišují, že vyžaduje některé zvláštní hmotněprávní i procesněprávní instituty. 7 Někteří autoři (např. Stejskal 8 ) si kladou otázku, zda je odpovědnost za ekologickou újmu povahy spíše soukromoprávní či veřejnoprávní. Je možné tvrdit, že se jedná o hybridní model. Spíše je však vhodné zhodnotit ekologickou újmu jako institut typicky veřejnoprávní, jak uvádí Damohorský 9 i důvodová zpráva k ZEÚ. Je totiž upravena typicky veřejnoprávním 5 FIALA Josef a kol., Občanské právo hmotné, 3.vydání, Brno, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1993, 425 stran, ISBN 8021027932 str.346 6 DAMOHORSKÝ Milan a kol., Právo životního prostředí, 2. přepracované a doplněné vydání, Praha, C.h.Beck, 2007, 599 stran, ISBN 9788071794981 Str. 70 7 Kol. autorů, Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí, Praha, ABF Arch, 2004, 463 stran, ISBN 8086165957 8 STEJSKAL Vojtěch, VÍCHA Ondřej, Zákon o předcházení ekologické újmě a její nápravě s komentářem, 1. vydání, Praha, Leges, 2009, 333 stran, ISBN 9788087212073 str. 17 9 DAMOHORSKÝ 2007 op.cit., str. 81 14

způsobem 10 (náhrada újmy je vymáhána i proti vůli vlastníka poškozené složky, je o ní vedeno řízení z moci úřední, vztahuje se i na ty části životního prostředí, které nejsou vlastnictvím nikoho či nejsou předmětem vlastnictví vůbec). V následující části budou stručně popsány zmíněné druhy odpovědností s vymezením rozdílů ve vztahu k životnímu prostředí. 2.1 Trestněprávní odpovědnost V právu se uplatňuje jak odpovědnost trestní (trestněprávní, za trestné činy), tak i správní (administrativní, za správní delikty), přičemž správní je v praxi podstatně častěji využívaná. 11 Nový trestní zákoník upravuje trestné činy proti životnímu prostředí podobně jako původní trestní zákon. V TRZ najdeme trestné činy proti životnímu prostředí v Hlavě VIII. Skutkové podstaty se potom ve vztahu k odpovědnosti za ekologickou újmu dělí na obecné, zvláštní a ostatní. 12 Do obecných patří trestný čin Ohrožení a poškození životního prostředí ( 293 a 294 TRZ). Do zvláštních potom poškození jednotlivých konkrétních složek životního prostředí - např. poškození lesa ( 295 TRZ) nebo poškození vodního zdroje ( 294a TRZ). V kategorii ostatních potom mohou být zahrnuty skutkové podstaty, které nejsou určeny primárně k ochraně životního prostředí, ale mohou se ho týkat: zejm.. zneužití pravomoci úřední osoby ( 329 TRZ), obecné ohrožení ( 272 a 273 TRZ) atd. Všech výše zmíněných trestných činů se mohou dle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dopouštět nejen fyzické, ale i právnické osoby. Samotná trestní odpovědnost je podmíněna ohrožením či poškozením uvedeného předmětu ochrany. 13 Rozdíl trestněprávní odpovědnosti oproti odpovědnosti za ekologickou újmu však spočívá v tom, že ochrana se zde neposkytuje životnímu prostředí jako takovému, resp. jeho jednotlivým složkám, ale spíše společnosti před jednáním narušitele. Následkem je tedy trest pachatele, nikoliv napravení případné ekologické újmy. 10 DAMOHORSKÝ 2007 op.cit., str. 79 11 DAMOHORSKÝ 2007 op.cit., str. 71 12 DAMOHORSKÝ Milan a kol., Právo životního prostředí. 3. přepracované a doplněné vydání, Praha, C.h.Beck, 2010, 629 stran, ISBN 9788074003387 str.75 13 ŠÁMAL Pavel, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, Trestní zákon, komentář-ii.díl, 6.vydání, Praha, C.h.Beck, 2004 1790 stran, ISBN 8071798967 Str.1090/6 15

2.2 Správněprávní odpovědnost Též administrativněprávní odpovědnost. Lze sem zahrnout jak správní delikty fyzických osob, tak správní delikty právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikatelské činnosti. Vedle zákona o přestupcích ( 45 PŘZ) jsou skutkové podstaty deliktů obsaženy i ve většině zákonů zabývajících se ochranou životního prostředí. Jedná se o úpravu speciální, proto má přednost před úpravou obecnou, obsaženou v zákoně o přestupcích. 14 Speciálními ustanoveními jsou například ZPK 87 (přestupky) a 88 (jiné správní delikty) nebo lesní zákon 53 (přestupky) a 54-56 (jiné správní delikty). V ZEÚ je v 19 taktéž uveden výčet správních deliktů. Tyto konkrétní delikty budou rozebrány na jiném místě této práce. Zásadní rozdíl mezi správněprávní odpovědností a odpovědností za ekologickou újmu lze vidět především v tom, že ke vzniku správněprávní odpovědnosti stačí pouhé porušení předpisů, u ekologické újmy je kromě toho potřeba vzniku kvalifikovaného škodlivého následku. Obecně lze však říci, že zatímco odpovědnost za ekologickou újmu se primárně soustředí na napravení vzniklého stavu a jejím následkem je uložení opatření k nápravě, u správněprávní odpovědnosti má primární význam finanční postih narušitele. 2.3 Majetkoprávní odpovědnost Majetkoprávní nebo snad též občanskoprávní odpovědnost je založena na pojmu škoda. Škoda je nejobecnější odpovědnostní institut soukromého práva a lze ji definovat jako majetkovou ztrátu na věci vyčíslitelnou v penězích. Základní úpravu najdeme v OZ v 415 a následujících. Občanský zákoník staví základní prevenční povinnost v 415 tak, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku, na přírodě a životním prostředí. Dále však nespecifikuje rozdíly mezi jednotlivými druhy škod. Dle 420 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti a která vznikla zaviněním škůdce. Důraz je tedy kladen na porušení předpisů a zavinění, zatímco v ZEÚ je odpovědnost postavena v některých případech objektivně bez ohledu na tyto dvě podmínky. V 420a OZ je potom upravena škoda způsobená jinému provozní činností. Zde se na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu zavinění ani porušení právních povinností nevyžaduje. Tento paragraf se bude vztahovat především na škody způsobené poruchou nebo 14 DAMOHORSKÝ 2007 op.cit., str. 76 16

havárií popřípadě negativním působením provozu na okolí, lze ji tedy připodobnit konceptu ekologické újmy. Dále zákon upravuje škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, provozem dopravních prostředků a dalším. Ve všech případech však platí, že škoda může být způsobena pouze na věcech, které jsou věcmi v právním slova smyslu a lze je vlastnit. Účinky odpovědnosti zároveň nastávají pouze ve chvíli, kdy se jich poškozený dovolá před soudem. Nefunguje zde tedy žádný obecný hlídač žalující či domáhající se náhrady škody ve chvíli, kdy tak neučiní vlastník, podobně jak je tomu u žalob ve veřejném zájmu. Tato úprava pochopitelně není použitelná za situace, kdy dojde ke škodě na něčem, co není ve vlastnictví nikoho či co dokonce není ani věcí. Odpovědnost za škodu také nevznikne, způsobí-li si vlastník škodu sám. Smyslem odpovědnosti za ekologickou újmu je však chránit životní prostředí i proti vlastníkovi. 15 Odlišná je i forma řízení, ve kterém je odpovědnost uplatňována - zatímco ekologická újma počítá s řízením správním, škodu lze samostatně vymáhat jen v řízení před soudem. Odlišnosti tradičního pojetí škody a škody na životním prostředí lze tedy přehledně shrnout takto: objektem, na kterém při ekologické újmě vzniká nepříznivý účinek, je nikoli něčí majetek, ale veřejný statek (životní prostředí) důsledkem není zmenšení hodnoty něčího majetku, ale zhoršení stavu životního subjektem aktivně legitimovaným k uplatnění této odpovědnosti je vždy stát pokud jde o způsob odstranění ekologické újmy, je uloženo výhradně obnovení původního stavu. 16 2.4 Odpovědnost za ekologickou újmu Je upravena především v zákoně o předcházení ekologické újmě, i když je nedělitelně spjata také se zákony o vodách, o lesích a o životním prostředí, kde se mimo jiné nachází první z definic ekologické újmy. 15 DAMOHORSKÝ 2007 op.cit., str. 85 16 BURŠA Martin, Odpovědnost za škodu na životním prostředí, Brno, 2010, 61 stran, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 17

3 Zákon o předcházení ekologické újmě Zákon vznikl jako závěr procesu transpozice směrnice č. 2004/35/ES 17 do českého právního řádu. Byl publikován 19.5.2008 a nabyl účinnosti 17.8.2008 (až na 14 odst. 5, který nabývá účinnosti dnem 30. dubna 2011, 14 odst. 1 až 4, které nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2013, a bodu 15 přílohy č. 1, který nabývá účinnosti dnem 1. května 2008). Ze strany Evropské unie se jedná o první systematický rámcový pokus řešit situace spočívající v poškození životního prostředí v celé Evropské unii. Směrnice byla vytvořena na základě koncepcí zvaných Zelená a Bílá kniha o odpovědnosti za škody na životním prostředí 18 (české názvy se různí, označení COM/1993 47 final a COM/2000 66 final). Tyto dokumenty mají povahu soft law a nejsou tudíž samy o sobě právně závazné. Zelená kniha se zabývá využitím systému občanskoprávní odpovědnosti při odstraňování újmy na životním prostředí. 19 Na ni pak v roce 2000 navazuje Bílá kniha, která přesněji vymezuje kategorie ekologické újmy ve vztahu k právu EU. Směrnice samotná se zabývá pouze některými složkami životního prostředí. Do ZEÚ jsou tedy na základě této Směrnice začleněny pouze tyto části životního prostředí: půda, vody, chráněné druhy rostlin a živočichů a přírodní stanoviště. S přihlédnutím k tomu, že v českém právním řádu se vyskytuje poměrně velké množství zákonů zabývajících se náhradami za poškození různých složek životního prostředí, přírody a krajiny, lze konstatovat poněkud složitější začlenění do právního řádu ČR. 20 17 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (Directive 2004/35/CE on environmental liability with regard to the prevention and remedying of environmental damage) 18 STEJSKAL Vojtěch, VÍCHA Ondřej, op. cit., str. 32 19 KOŠIČIAROVÁ Soňa Ekologická újma a škoda v práve životného prostredia, Bratislava, vydavatelské oddelenie Právnickej fakulty University Komenského, 1997 157 stran, ISBN 8071600237 str.6 20 Členské státy mají povinnost podat nejpozději do 30. dubna 2013 Komisi zprávu o zkušenostech získaných při používání této směrnice. Zprávy budou obsahovat informace a údaje stanovené v příloze VI Směrnice. Na základě těchto zpráv Komise předloží nejpozději do 30. dubna 2014 Evropskému parlamentu a Radě zprávu, která bude obsahovat všechny příslušné návrhy na změny. K datu sepsání této práce ještě nebyla česká zpráva k dispozici. 18

Je však třeba poznamenat, že některé instituty upravuje ZEÚ poprvé, jako např. možnost ukládání preventivních opatření ihned v případě bezprostřední hrozby ekologické újmy, nebo jasnější pravidla pro hrazení nákladů za provedená opatření. 21 3.1 Východiska zákona Režim ZEÚ je postaven na systému preventivních a nápravných opatření 22. Ze základních zásad jmenujme zásadu odpovědnosti původce, tedy každý subjekt, na nějž se zákon vztahuje, odpovídá za své jednání. Dalším principem je tzv. polluter pays principle znečišťovatel platí, tedy že náklady související s nápravou ekologické újmy nebo jejímu předcházení nese primárně on. Konečně je stanoven princip naturální restituce, který má přednost před jinými způsoby nápravy ekologické újmy. O tom bude pojednáno dále. Nepominutelný je taktéž princip prevence. Občanský zákoník staví základní prevenční povinnost v 415 tak, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku, na přírodě a životním prostředí. Tato obecná povinnost souvisí s čl.11 odst. 3 LZPS: Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Stanovení této míry můžeme mimo jiné spatřovat právě v ZEÚ. 3.2 Cíle a rozsah zákona o předcházení ekologické újmě Směrnice formuluje v článku 1 svůj cíl jako vytvoření rámce odpovědnosti za životní prostředí založený na zásadě znečišťovatel platí", přičemž za zásadní považuje především nutnost předcházet škodám na životním prostředí, popř. napravovat je. Toho se pochopitelně drží i český ZEÚ, byť takto explicitní vyjádření cíle v něm nenajdeme. Z dikce Zákona vyplývá, že jeho cílem je dosažení takového stavu, ve kterém ekonomické subjekty, jejichž činnost může výrazně negativně ovlivnit životní prostředí, přijímají odpovědnost za možné nepříznivé dopady již před jejich výskytem. Jedná se tedy o (zcela stěžejní) princip prevence. 23 21 VÍCHA Ondřej, Informace o transpozici směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí v ČR, České právo životního prostředí, 2007, č. 3, 112 stran ISSN: 1213-5542 22 STEJSKAL Vojtěch, VÍCHA Ondřej, op. cit., str. 18 23 VLASANÁ Šárka, Odpovědnost za škodu na životním prostředí, Brno, 2008, 55 stran, diplomová práce Masarykova univerzita, Právnická fakulta, str. 40 19

Co se týká věcné působnosti, Zákon se vztahuje vždy na ekologickou újmu, pakliže je způsobena nebo bezprostředně hrozí kvůli jakékoli provozní činnosti, která je vymezena v Příloze 1 k tomuto zákonu. Z toho tedy plyne, že u činností uvedených v Příloze 1, které se obecně považují za rizikové, není třeba, aby došlo k porušení právních předpisů. Postačí, když existuje hrozba nebo vznik ekologické újmy a příčinná souvislost mezi nimi a činností provozovatele, jak uvádí 4 ZEÚ. 24 Dále se vztahuje i na činnosti v Příloze 1 neuvedené, avšak pouze tehdy, jsou li splněny podmínky v 5 odst. 2 ZEÚ. O ekologickou újmu dle tohoto odstavce se bude jednat v případě, že bude způsobena nebo hrozí chráněnému druhu rostlin nebo živočichů nebo přírodnímu stanovišti, provozní činnost neuvedená v Příloze 1 je vykonávána v rozporu s právními předpisy a zároveň existuje příčinná souvislost mezi újmou a touto činností. 25 Zákon se nevztahuje na újmu způsobenou válečnými konflikty, povstáním apod., živelní událostí neodvratné a výjimečné povahy (např. povodně, zemětřesení), činností, na niž se vztahuje Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii, činností, na kterou se vztahuje odpovědnost dle českého atomového zákona 26, činností sloužící k zajištění obrany ČR nebo činností, jejíž jediným účelem je ochrana života, zdraví a majetku osob před živelními událostmi. Tato omezení mají původ v článku 4 Směrnice. Ta se samotná také kromě jiného nevztahuje též na újmu, se kterou operují mezinárodní smlouvy uvedené v její Příloze IV 27. Dle srovnávací Tabulky však tyto úmluvy neplatí pro Českou republiku, tudíž se nepromítly ani do ZEÚ. Dále je třeba rozebrat časovou působnost, a to jak Zákona, tak i Směrnice. Dle 22 ZEÚ platí, že povinnosti provést preventivní nebo nápravná opatření nebo nést náklady za jejich provedení se neuloží, pokud jde o ekologickou újmu způsobenou událostí nebo emisí, k níž došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona (nikoliv Směrnice), nebo i po nabytí jeho účinnosti jako důsledek provozní činnosti, která však byla prokazatelně ukončena před tímto dnem. Pravomocně neukončená řízení o nápravných opatřeních podle jiných 24 Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SDEU) ve svém usnesení dokonce uvádí, že stačí pravděpodobnost této příčinné souvislosti. Na jiném místě totéž rozvádí, že i za cenu, že takto budou odpovídat ze všech skutečně znečišťujících provozovatelů jen někteří. In: Usnesení osmého senátu SDEU ze dne 9. března 2010, spojené věci C-478/08 a C-479/0 ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2013]. 25 Podrobnosti v oddíle 3.6 této práce 26 Zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření a o změně a doplnění některých zákonů (atomový zákon), ve znění pozdějších předpisů, in: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 5. 2013]. 27 Jen pro přesnost je vhodné doplnit, že se jedná o jinou Přílohu 4 než tu, která je součástí ZEÚ 20

právních předpisů dokončí podle těchto předpisů. 28 Datum účinnosti Zákona je až na výjimky stanoveno na 17.8.2008. Směrnice však určuje svoji časovou působnost jinak a s ohledem na odlišná data. Dle článku 17 se Směrnice nevztahuje na: škody způsobené emisemi, událostí nebo nehodou, ke kterým došlo před datem uvedeným v čl. 19 odst. 1, (tj. již 30. dubna 2007) na škody, ke kterým došlo po tomto datu jako důsledek konkrétní činnosti, která se stala nebo která byla ukončena před tímto datem na škody, kde uplynulo více než 30 let od doby, kdy došlo k emisím, události nebo nehodě, které způsobily tyto škody. Zde je na první pohled patrný rozpor v datech účinnosti předpisů. To je způsobeno značně pomalou implementací do jednotlivých právních řádů členů EU. Dle článku 19 Směrnice totiž měly členské státy uvést v soulad své vnitrostátní předpisy již do 30. dubna 2007, tedy data, se kterým Směrnice operuje. ZEÚ však byl vydán až 19.5.2008 a nabyl účinnosti až 17. 8. 2008, jednalo se tedy o explicitní porušení Směrnice. Česká republika však (na rozdíl od jiných států) za porušení svého závazku Soudním dvorem Evropské Unie souzena nebyla. 3.3 Vztahy aplikační přednosti V této části budou rozebrány vztahy mezi zákonem o předcházení ekologické újmě a některými dalšími předpisy, především těmi, které se zabývají ochranou životního prostředí. Podle zvláštních právních předpisů se dle ZEÚ při ukládání preventivních nebo nápravných opatření postupuje, jen pokud tento zákon nestanoví jinak. Cílem je zakotvení přednosti tohoto zákona před složkovými právními předpisy a též řádná implementace Směrnice. Těmito dalšími předpisy jsou především vodní zákon, ale i lázeňský zákon ( 43 odst. 5), lesní ( 21 a 58), ZPK ( 90), ZPF ( 23) a další. Některé zákony obsahují vlastní sankční mechanismy odčinění škody na životním prostředí, které do nich byly vloženy ještě před vydáním směrnice, potažmo ZEÚ. Po roce 1989 sílil požadavek na ochranu životního prostředí, a tudíž byly do zákonů chránících jednotlivé 28 Aplikováno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2008, sp.zn. 25Cdo769/2006, [online], [cit.15.3.2013] Dostupné z: http://kraken.slv.cz/25cdo769/2006 21

složky životního prostředí začleněny instituty nápravy. Tato nápravná opatření nemusí být vždy navázána na původní definici ekologické újmy dle ZŽP a vztahují se pouze na zásahy a poškození složek, kterými se zabývají. Tyto mechanismy jsou stále v platnosti a je možno je uplatnit, kdykoliv by nebyl zásah shledán dostatečně závažným na to, aby se jednalo o ekologickou újmu. Příslušný orgán rozhodující o preventivních nebo nápravných opatřeních podle zvláštního (jiného) právního předpisu si může v pochybnostech vyžádat vyjádření příslušného orgánu, zda jde o ekologickou újmu nebo její hrozbu podle ZEÚ či nikoli. Je-li příčinou ekologické újmy havárie podle vodního zákona, použije se pro zneškodňování a odstraňování škodlivých následků vodní zákon. Při ukládání nápravných opatření se však postupuje podle ZEÚ. Sám vodní zákon upravuje také tzv. opatření k nápravě samostatně dle 42 ZOV. ZEÚ však stanovuje svoji aplikační přednost a obsahuje vlastní pravidla pro posuzování a nápravu ekologické újmy na vodách. Pokud jde o zákon o životním prostředí, v něm se poprvé objevila definice ekologické újmy a s ní i nápravná opatření. Každý, kdo poškozováním životního prostředí nebo jiným protiprávním jednáním způsobil ekologickou újmu podle ZŽP, je povinen obnovit přirozené funkce poškozeného ekosystému. Není-li to možné nebo účelné, je povinen ekologickou újmu nahradit jiným způsobem, není-li ani toto možné, je povinen nahradit tuto újmu v penězích, přičemž souběh náhrad se nevylučuje. Vidíme zde podobné pravidlo jako v ZEÚ, tj. kdo újmu způsobil, musí ji napravit, přičemž je stanovena priorita naturální restituce. Zajímavé je, že je možno stanovit více náhrad vedle sebe. Pozdější ZEÚ neumožňuje nahrazovat vzniklou újmu v penězích. Stanovení ekologické újmy v penězích je totiž značně problematické, pokud vůbec možné. ZŽP také explicitně odkazuje na občanskoprávní náhradu škody. Dle 27 odst. 4 ZŽP se občanský zákoník a jeho úprava škod použije i pro ekologickou újmu způsobenou dle ZŽP, pokud není v 27 odst. 1-3 ZŽP stanoveno jinak. Původně měla být úprava v ZŽP úzce navázána na vydání zvláštního právního předpisu. Odpovědnost měla být zakotvena v každém speciálním zákoně zvlášť dle toho, jaká složka životního prostředí byla poškozena, přičemž ZŽP a OZ měly této úpravě poskytnout základní právní rámec. K vydání prováděcího předpisu však nikdy nedošlo a tudíž byla samotná úprava v ZŽP prakticky nefunkční. V současné době má před ZŽP přednost nová úprava v ZEÚ. 22

V zákoně o ochraně přírody je stěžejním paragrafem 86. Dle něj kdo poškodí, zničí nebo nedovoleně změní části přírody a krajiny chráněné tímto zákonem, je povinen navrátit ji do původního stavu, pokud je to možné a účelné. O tom, co je možné a účelné, rozhoduje orgán ochrany přírody. Jestliže naturální restituce již není možná, lze uložit přiměřená náhradní opatření k nápravě. Uložením výše zmíněných povinností není (podobně jako v případě ZŽP) dotčena povinnost náhrady škody podle jiných předpisů ani možnost postihu za přestupek nebo trestný čin. Toto ustanovení je vlastně velmi zjednodušeně vyjádřenou odpovědností za ekologickou újmu, kde veškerou pravomoc k rozhodování má orgán ochrany přírody. Obsahuje však velké množství problematických neurčitých pojmů, především spojení pokud je to možné a účelné, a poměrně značný prostor pro libovůli státních orgánů. V zákoně o integrované prevenci je také možnost uložit kompenzační nebo nápravná opatření 29 ( 19 odst. 1 písm. a). Nejedná se však o tentýž institut, byť jsou si názvem podobné. Účelem tohoto zákona totiž stanovit podmínky provozu zařízení a jeho budoucí vliv na životní prostředí, nikoliv napravovat případné negativní následky nesplnění povinností. Nápravná opatření jsou pouze správním opatřením při zjištění nedostatků. Kompenzační opatření se zase ukládají dopředu a to v případě, že bude zjištěn negativní vliv stavby nebo záměru na životní prostředí, který ještě nebyl realizován. Pokud budou uložena tato kompenzační opatření, nedotýká se tato povinnost opatření uložených dle ZEÚ. Okrajově je ekologická újma zmíněna také v zákoně o prevenci závažných havárií a v zákoně o odpadech. 3.4 Pojem ekologická újma Základním pojmem, na němž je zákon vystavěn, je pojem ekologická újma. Je definován přímo v tomto zákoně, i když je třeba říci, že se nejedná o historicky první definici. Ekologická újma je dle literatury koncipována jako primárně imateriální ztráta, která ale může mít i ekonomickou dimenzi. ( ) Je újmou zejména ve smyslu biologickém, estetickém a kulturním, a je pociťována jako ztráta nejen vlastníkem věci, ale i dalšími osobami, často i daleko mimo místo, kde vznikla. Ekologická újma může vznikat i na složkách životního prostředí, které nemohou být či nejsou 29 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů. 23

vlastněny. Je jen těžko číselně kvantifikovatelná a mnohdy též obtížně napravitelná. 30 Ekologická újma byla definována už v ZŽP. V 10 ZŽP je ekologická újma vysvětlena jako ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti." Tato definice je poměrně komplikovaná a těžce uplatnitelná, protože obsahuje mnoho neurčitých pojmů a celkem dva kauzální nexy. Za prvé mezi konkrétní lidskou činností a zjištěným poškozením složek a vnitřních vazeb a procesů ekosystémů a za druhé (vedle toho) i příčinné souvislosti mezi těmito důsledky na straně jedné a ztrátou přirozených funkcí ekosystémů. 31 Takové posouzení však navíc musí vycházet z přírodovědného, nikoliv právního zkoumání. Zároveň není zřejmé, co jsou přirozené funkce ekosystému a zda má také funkce nepřirozené. 32 Problematický je též pojem ekosystém, byť je definován v 3 ZŽP. 33 Definice je však poměrně nekonkrétní a při uplatňování ekologické újmy dle tohoto zákona by bylo nejprve třeba zjistit, kterému ekosystému je vlastně újma způsobena, což je značně obtížné. Prakticky je tudíž tato definice nepoužitelná. ZEÚ definuje tento pojem jasněji a jednodušeji. Dle 2 písm. a) je ekologická újma nepříznivá měřitelná změna přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení jeho funkcí, která se může projevit přímo nebo nepřímo. Je přitom vymezen konkrétní okruh objektů životního prostředí, na němž může ekologická újma vzniknout. Jedná se o změnu na: chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích, která má závažné nepříznivé účinky na dosahování nebo udržování příznivého stavu ochrany takových druhů nebo stanovišť. Výjimka platí u nepříznivých účinků vyplývajících z jednání provozovatele, k němuž byl oprávněn podle ZPK 5b (stanovení podmínek k odchylnému postupu při ochraně ptáků), 45i 30 DAMOHORSKÝ Milan a kol., Právo životního prostředí, 1. vydání, Praha, C.h.beck, 20037, 511 stran, ISBN 8071797472 Str. 77-78 Komplikovanost vyčíslení ekologické újmy (v tomto případě vzniklé pokácením dřevin) dokládá např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.8.2010 sp.zn. 2As28/2010-103, [online], [cit.15.3.2013] Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/soudni_vykon/2010/0028_2as 1000_16f0c5f6_01e1_4f66_ad59_6419f2f2ff5 a_prevedeno.pdf 31 Kol. autorů, Ekologická újma a právní odpovědnost, Brno, Masarykova univerzita, 1993 48 stran, ISBN 8021007443 str.37 32 PEKÁREK Milan, Ekologická újma - nový institut čs. práva, in: Kol. autorů, Ekologická újma a právní odpovědnost, Brno, Masarykova univerzita, 1993 48 stran, ISBN 8021007443 str. 34 33 3 ZŽP: Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase. 24

(vliv záměrů a koncepcí dle EIA na ochranu oblastí Natura 2000) a 56 (povolené výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů). Zároveň je třeba poznamenat, že ne všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny, a jen na ty chráněné se úprava ZEÚ vztahuje. Kritéria pro posouzení účinků na chráněné druhy a přírodní stanoviště jsou stanovena v příloze č. 3 k ZEÚ. dále na podzemních nebo povrchových vodách včetně přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod. Tato změna musí mít závažný nepříznivý účinek na ekologický, chemický nebo množstevní stav vody nebo na její ekologický potenciál. Zákon se nevztahuje na nepříznivé účinky v případech stanovených v 23a odst. 4 a 7 ZOV, 34 kde se může jednat o nepříznivé účinky dosažené z důvodu technické neproveditelnosti, neúměrných nákladů nebo přírodních podmínek. 35 na půdě znečištěním, jež představuje závažné riziko nepříznivého vlivu na lidské zdraví v důsledku přímého nebo nepřímého zavedení látek, přípravků, organismů nebo mikroorganismů na zemský povrch nebo pod něj. Stojí za povšimnutí, že pouze u půdy je stanovena podmínka vlivu na lidské zdraví, kterou v ostatních bodech nenajdeme. Zákon se tedy nevztahuje na ohrožení nebo újmu způsobenou na ovzduší, nicméně ve Směrnici je uvedeno, že škody na životním prostředí zahrnují také škody způsobené vzduchem roznášenými částicemi, pokud poškozují vodu, půdu, chráněné druhy nebo přírodní stanoviště. Lze tedy říci, že ovzduší může fungovat jako šiřitel látek, které poté způsobí ekologickou újmu. Zákon se rovněž výslovně nevztahuje na lesy dle lesního zákona, pokud však zároveň nejsou například jako jednotlivé druhy rostlin chráněnými druhy či jako celek přírodními stanovišti dle ZEÚ. 34 23a odst. 4 a 7 ZOV: (4) Pro vybrané vodní útvary mohou být v plánech povodí ( 24) určeny zvláštní cíle ochrany vod, které spočívají v prodloužení lhůty uvedené v odstavci 2 za účelem postupného dosahování cílů ochrany vod pro vodní útvary nebo ve stanovení méně přísných cílů ochrany vod. (...) (7) Dobrého stavu podzemních vod, dobrého ekologického stavu, dobrého ekologického potenciálu nebo předcházení zhoršování stavu útvaru povrchové nebo podzemní vody nemusí být dosaženo v důsledku nových změn fyzikálních poměrů v útvaru povrchové vody nebo změn hladin útvarů podzemních vod. Ke zhoršení stavu útvaru povrchové vody z velmi dobrého na dobrý může dojít v důsledku nových trvalých lidských činností. 35 STEJSKAL Vojtěch, VÍCHA Ondřej, op. cit., str. 58 25

3.5 Definice dalších pojmů Dalšími důležitými pojmy jsou provozní činnost a provozovatel. Provozní činností se dle ZEÚ rozumí činnost vykonávaná v rámci hospodářské činnosti, obchodu nebo podnikání, bez ohledu na její soukromou či veřejnou povahu nebo na její ziskový či neziskový charakter. Jedná se tedy především o všechny formy podnikatelské činnosti, ať už v rámci obchodních společností či provozování živnosti. Provozovatelem je právnická nebo fyzická osoba vykonávající provozní činnost zařazenou do seznamu v Příloze č. 1 ZEÚ nebo další činnost v příloze neuvedenou, která splňuje podmínky stanovené v 5 odst. 2 (viz dále), nebo osoba, na kterou byla podle insolvenčního zákona převedena rozhodující ekonomická pravomoc nad fungováním provozní činností. Provozovatelem však mohou být také nepodnikající osoby (zejména u činností v Příloze 1 neuvedených) jako například školy, církve, zdravotnická zařízení nebo výzkumné instituce. Nelze sem zařadit nepodnikající fyzické osoby. 36 U dalších definic uvádíme pro přehlednost pouze jejich výčet s odkazy na příslušné paragrafové znění. chráněné druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin 2 písm. b) ZEÚ přírodní stanoviště 2 písm. c) ZEÚ stav ochrany chráněného druhu volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin 2 písm. d) ZEÚ stav ochrany přírodního stanoviště 2 písm. e) ZEÚ příznivý stav ochrany chráněného druhu volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin 2 písm. f) ZEÚ příznivý stav ochrany přírodního stanoviště 2 písm. g) ZEÚ preventivní opatření 2 písm. j) ZEÚ nápravné opatření 2 písm. k) ZEÚ přírodní zdroj 2 písm. l) ZEÚ funkce přírodního zdroje 2 písm. m) ZEÚ emise 2 písm. n) ZEÚ základní stav 2 písm. o) ZEÚ obnova 2 písm. p) ZEÚ 36 STEJSKAL Vojtěch, VÍCHA Ondřej, op. cit., str. 66 26

náklady 2 písm. q) ZEÚ Výchozí definice pojmů, jako např. škoda na životním prostředí, chráněné druhy a přírodní stanoviště, ale i též náklady, jsou stanoveny článku 2 Směrnice. Pojmy v ZEÚ jsou ale definovány zevnitř, tedy pohledem vnitrostátního práva na právo EU, kdežto Směrnice samozřejmě definuje pojmy bez ohledu na jednotlivé právní řády. Některé pojmy jsou v české verzi Směrnice a Zákona zcela odlišné, byť odkazují na stejný institut. Směrnice např. neoperuje s pojmem ekologická újma, ale škoda (na životním prostředí, chráněných druzích), ne provozní činnosti, ale pracovní činností atd. Zde se ale jedná spíše o způsob překladu do češtiny a implementace do českého právního řádu, nikoliv o záměrný rozdíl. 3.6 Právní odpovědnost za ekologickou újmu Dle 3 platí, že provozovatel musí předcházet vzniku ekologické újmy a přijímat preventivní, popřípadě nápravná opatření. Dále se uvádí, že v případě ekologické újmy neohraničeného charakteru způsobené více provozovateli vzniká povinnost podle tohoto zákona provozovatelům, mezi jejichž provozní činností a ekologickou újmou existuje příčinná souvislost. Pokud ekologickou újmu nebo její hrozbu způsobilo více provozovatelů, jsou povinni provádět preventivní opatření nebo nápravná opatření společně a nerozdílně. Zde je vhodné zastavit se u pojmu ekologická újma neohraničeného charakteru, který není v Zákoně nijak definován. Tento termín má původ v čl. 4 bod 5 Směrnice, kde se objevuje termín znečištění neohraničené povahy (v anglické verzi zní diffuse character.) Znečištění neohraničené povahy není taktéž dále definováno, stejně jako znečištění povahy ohraničené. Směrnice stanoví, že se vztahuje jen na případy neohraničené ekologické újmy (škody). Zákon sám však toto explicitní určení nikde neopakuje a tento termín uvádí spíše náhodně, a to pouze v paragrafu zmíněném výše. Z jeho textu by se tak mohlo zdát, že existuje jak ohraničená, tak i neohraničená újma, přičemž zákon se vztahuje na obojí, a jen v případě neohraničené újmy se uplatní režim odpovědnosti více provozovatelů. Směrnice je však určena výslovně pouze k úpravě ekologické újmy neohraničeného charakteru, pouze na ni se tedy bude vztahovat i zákon. Samotné pojmy však zůstávají nadále předmětem výkladu. Dále platí, že dle 3 odst. 3 ZEÚ povinnosti vzniklé nebo uložené podle tohoto zákona přecházejí na právní nástupce provozovatele. Pokud takových právních nástupců je více a 27

dosud nebylo určeno, která povinnost přechází na kterého právního nástupce, ručí za její splnění tito právní nástupci společně a nerozdílně. Není zcela jasné, jak vyložit zmíněné ručení. Tento institut zakotvuje v obecné rovině OZ. 37 Takto nastavené ručení však lze na ZEÚ aplikovat jen stěží. Zřejmě se zde má na mysli spíše než pojem ručí pojem odpovídá. Toto tvrzení podporuje i obecný výklad pojmu společně a nerozdílně : v případě společného závazku je věřitel oprávněn požadovat plnění v plné výši na kterémkoli z dlužníků. Jestliže pak dluh splní jeden z nich, povinnost ostatních vůči věřiteli zaniká. Jednotliví dlužníci jsou tedy povinni splnit celý závazek až do chvíle, kdy jeden z nich tento dluh uhradí. Jestliže však dlužník celý dluh splnil sám, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. 38 Tato interpretace vzhledem ke zmíněnému ustanovení ZEÚ jeví jako vhodnější. V 3 odst. 3 je stanoveno, že povinnost nelze smluvně převést na jinou osobu a své povinnosti se nelze zprostit, a to ani v případě, že na osobu připadla v rámci právního nástupnictví. Je však zjevně v pořádku uzavřít soukromoprávní smlouvu např. s odborně způsobilým subjektem, že nápravná opatření provede on na odpovědnost a náklady objednatele - povinného provozovatele. Dle 4 platí, že povinnost provádět preventivní opatření nebo nápravná opatření a nést s tím související náklady má provozovatel vykonávající provozní činnost, která je zařazena do seznamu provozních činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, pokud mezi touto činností a ekologickou újmou nebo její bezprostřední hrozbou existuje příčinná souvislost. Zcela podstatným je zde fakt, že provedení preventivních nebo nápravných opatření není podmíněno protiprávním jednáním provozovatele, pakliže koná činnost uvedenou v příloze 1. Postačí prokázání příčinné souvislosti mezi ekologickou újmou a provozní činností. Není tedy třeba ani zavinění. Následující 5 se zabývá odpovědností provozovatele, jehož činnost uvedena v Příloze 1 není. Takový subjekt je také povinen provádět nápravná a preventivní opatření, pokud jsou splněny následující podmínky: 37 546 OZ: Dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. 548 odst. 1 OZ: Ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván. 38 BOUDA Zbyněk, Společné závazky a společná práva [online], 2012 [cit.2.3.2013], Dostupné z: http://www.pravnik.cz/a/281/spolecne-zavazky-spolecna-prava.html 28