B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE 2010 Martin Pacovský

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Katedra podnikového a evropského práva Obor: Podnikání a právo Dědictví nemovitostí jako způsob nabytí vlastnického práva (bakalářská práce) Autor: Martin Pacovský Vedoucí práce: doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D 2010

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Dědictví nemovitostí jako způsob nabytí vlastnického práva vypracoval samostatně a vyznačil jsem všechny zdroje a citace z pramenů. V Praze dne 22. května 2010 podpis studenta

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval doc. JUDr. Michalovi Spiritovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné připomínky při zpracovávání této bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD... 1 1. PRÁVNÍ ÚPRAVA A VYMEZENÍ POJMŮ... 3 1.1. PRÁVNÍ ÚPRAVA... 3 1.2. POUŽÍVANÉ POJMY DĚDICKÉHO PRÁVA... 4 2. VLASTNICKÉ PRÁVO... 5 2.1. VLASTNICKÉ PRÁVO... 5 2.2. PŘEDMĚT VLASTNICKÉHO PRÁVA... 5 2.2.1. Věc, součást a příslušenství věci... 5 2.2.2. Nemovitost jako předmět vlastnického práva... 6 2.3. OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA... 7 2.3.1. Věcná břemena... 8 2.4. ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ... 9 3. DĚDICKÉ PRÁVO... 12 3.1. OBECNÉ ZÁSADY DĚDICKÉHO PRÁVA... 12 3.2. HMOTNĚ-PRÁVNÍ ČÁST... 12 3.2.1. Předpoklady dědění... 12 3.2.2. Dědění ze zákona... 15 3.2.3. Dědění ze závěti... 17 3.2.4. Neopomenutelný dědic a vydědění... 18 3.2.1. Odmítnutí dědictví... 19 3.2.2. Potvrzení o vypořádání dědictví... 20 3.2.3. Ochrana oprávněného dědice... 20 3.3. PROCESNĚ-PRÁVNÍ ČÁST... 20 3.3.1. Úvod k dědickému řízení... 20 3.3.2. Notář jako soudní komisař... 21 3.3.3. Průběh dědického řízení... 23 3.3.4. Nemovitost v dědickém řízení... 26 3.4. DĚDICKÁ DAŇ... 28 4. PRAKTICKÁ ČÁST... 30 4.1. OCEŇOVÁNÍ NEMOVITOSTI V DĚDICKÉM ŘÍZENÍ... 30 4.1.1. Úvod k oceňování majetku v dědickém řízení... 30 4.1.1. Důvody oceňování majetku v dědickém řízení... 30 4.1.2. Stanovení obvyklé ceny nemovitosti... 31 4.1.3. Stanovisko realitní kanceláře k obvyklé ceně nemovitosti... 31 4.2. DĚDĚNÍ DRUŽSTEVNÍHO PODÍLU V BYTOVÉM DRUŽSTVU... 33 4.2.1. Úvod k bytovému družstvu... 33 4.2.2. Dědění družstevního podílu v bytovém družstvu... 34 5. ZÁVĚR... 36 6. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ... 38 7. PŘÍLOHY... 40

POUŽITÉ ZKRATKY ObčZ zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObchZ zákon číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů OSŘ zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

ÚVOD Základem tématu této práce je problematika, se kterou přijde do styku dříve nebo později každý z nás - dědictví. Poměrně široké téma problematiky dědického práva jsem se rozhodl zpracovat s jistou specifikací. Dědické právo je úzce spojeno s právem vlastnickým, zaměřil jsem se proto na dědění jako na jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva. A protože mohu nahlížet přes práci mého otce do činnosti realitní kanceláře, měl jsem možnost zjistit, že dědění je velmi častý způsob změny vlastnického práva u nemovitostí. Proto jsem se rozhodl zpracovat tuto práci právě se zaměřením na dědění jako na jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva u nemovitostí. Protože se jedná o průnik dvou velmi důležitých a rozsáhlých částí občanského práva, dědického práva a vlastnického práva, přináším v mé práci základní ucelený přehled, který popisuje způsob přechodu vlastnictví nemovitostí na základě dědění. Zabývám se děděním jednak v obecné rovině, a jednak v rovině, ve které se protíná s nabýváním vlastnictví nemovitostí a souvisí tak s praxí realitní kanceláře. K teoretickým poznatkům doplňuji v praktické části dva příklady z praxe. Cílem práce je uceleně popsat, jak se postupuje, pokud zemřelá osoba zanechá v pozůstalosti nemovitost. Při výběru tématu jsem narazil na problematiku vymezení tématu podle zadaného názvu. Podle zvyklostí na katedře Podnikového a evropského práva se pro zadávání práce používá pojmu dědictví. Proto je název práce Dědictví nemovitosti jako způsob nabytí vlastnického práva zachován s tímto pojmem. Došel jsem však k názoru, že náplň této práce lépe vyjadřuje pojem dědění. Zabývám se tedy děděním nemovitosti jako způsobem nabytí vlastnického práva. Práci je možné rozdělit na dva velké celky. Na teoretickou část, která je vymezena první až třetí kapitolou, a na praktickou část, která je obsažena ve čtvrté kapitole. Rozdělení teoretické části práce je postaveno na skutečnosti, že dědění je způsobem nabytí vlastnického práva. Proto se nejprve věnuji krátce vlastnictví a také nemovitostem jako vybranému předmětu vlastnického práva. Teprve poté navazuji dědickým právem a tím, že k nabytí nemovitosti může dojít právě na základě dědění. V první kapitole uvádím přehled právní úpravy a vymezení základních používaných pojmů. Pojmy dědického práva se objevují v celé práci, a jsou proto pro přehlednost zařazeny již na začátek. Ve druhé kapitole pokračuji základním popisem vlastnického práva. Věnuji prostor nemovitosti jako předmětu vlastnického práva, obecné charakteristice vlastnického práva a specifikacím u nemovitostí. Větší prostor patří omezení 1

vlastnického práva u nemovitostí, tedy věcným břemenům. Důležitou součástí této kapitoly je zařazení dědění mezi způsoby nabytí vlastnického práva. Proto se ve třetí kapitole podrobněji zabývám dědickým právem. Kapitola dědického práva popisuje ve své hmotně-právní části poznatky ze základní právní úpravy dědického práva, v procesně-právní části pojednávám o průběhu dědického řízení, včetně zmínky o nových pravomocích notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví. Jako nezbytnou součást vycházející z procesu dědění uvádím zmínku o dědické dani. Čtvrtá kapitola již pojednává o konkrétních vybraných příkladech z oblasti dědění nemovitostí. Nejprve jsem si vybral oceňování nemovitostí pro účely dědického řízení, protože může využívat postupu, který není při oceňování majetku pro jiné účely přípustný. Na základě zkušeností realitní kanceláře z oblasti dědění se nadále v praktické části věnuji specifickému případu dědění v souvislosti s nemovitostmi jde o dědění družstevního podílu v bytovém družstvu. Důležitou součástí praktické části jsou kopie příslušného stanoviska a usnesení v přílohách. 2

1. PRÁVNÍ ÚPRAVA A VYMEZENÍ POJMŮ 1.1. Právní úprava Dědické právo a vlastnické právo jsou důležité součásti občanského práva, proto je v této oblasti zcela základním pramenem práva občanský zákoník (zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ObčZ). ObčZ vymezuje v 118 až 121 důležité pojmy, které v této práci používám - např. pojem věc a pojem nemovitost. Pro oblast vlastnického práva je důležitá část druhá ObčZ ( 123 a násl.). Vlastnické právo je také zaručeno Listinou základních práv a svobod (usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, číslo 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen Listina základních práv a svobod). Problematika dědění je upravena v ObčZ v části sedmé, konkrétně v 460 až 487. ObčZ upravuje řadu dalších důležitých oblastí v souvislosti s děděním a nemovitostmi, např. věcná břemena, nájem apod. Dědické řízení upravuje občanský soudní řád (zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen OSŘ). Řízení o dědictví je obsaženo v ustanoveních 175a až 175ze. Úkony v dědickém řízení mohou provádět také notáři jako soudní komisaři. Problematiku notářů upravuje notářský řád (zákon číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů). Zdanění nabytí dědictví upravuje zákon číslo 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a s tím související zákon číslo 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s vlastnictvím nemovitostí je potřeba zmínit některé další zákony. Jedná se o právní úpravu katastru nemovitostí (zákon číslo 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Katastrální zákon, a zákon číslo 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Zákon o zápisech) a o zákon upravující vlastnictví bytů a nebytových prostor (zákon číslo 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Zákon o vlastnictví bytů). Právní úprava bytového družstva je obsažena v obchodním zákoníku (zákon číslo 513/1992 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ObchZ). Některé pojmy použité v této práci jsou definovány dalšími jednotlivými zákony, na které v přímo textu uvádím odkaz. V této práci se zabývám současným platným stavem právních předpisů, nikoliv jejich vývojem nebo historií. 3

1.2. Používané pojmy dědického práva Pro potřeby této práce je potřeba vymezit některé pojmy dědického práva, protože se objevují již v kapitole o vlastnickém právu. Nejprve základní pojem dědické právo. Dědické právo je odvětví soukromého práva upravující právní vztahy, které vznikají po smrti fyzické osoby v souvislosti s přechodem jejího majetku na právní nástupce. Zemřelá osoba se nazývá zůstavitel, její právní nástupce je označován jako dědic. Zůstavitel může být pouze fyzická osoba, dědění po právnické osobě ObčZ nepřipouští. Souhrn všech práv a závazků zůstavitele se nazývá pozůstalost. Pozůstalost ve vztahu k dědicům je dědictvím. 1 Ne všechna práva a povinnosti zůstavitele přecházejí děděním, některá např. smrtí zůstavitele zanikají (podrobněji v části Existence dědictví). Pojem dědění znamená samotný přechod zůstavitelem zanechaných práv a povinností na dědice. Musí být splněny předpoklady dědění, mezi které patří především smrt zůstavitele, dále existence dědictví, právní důvod dědění a dědická způsobilost. 2 Dědic může nabýt dědictví na základě závěti, na základě zákona nebo na základě obou těchto titulů. Předmětem občanskoprávních vztahů, tedy i vztahů vzniklých na základě dědění, jsou, podle 118 ObčZ, věci a pokud to jejich povaha připouští, tak i práva nebo jiné majetkové hodnoty. Proto mohou být předmětem dědění věci (např. nemovitosti), ale také např. pohledávky, závazky nebo autorská práva. V následující kapitole se věnuji výslovně věcem (především nemovitostem) a jejich vlastnictví (vlastnickému právu). 1 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 174 2 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 13 4

2. VLASTNICKÉ PRÁVO 2.1. Vlastnické právo Vlastnické právo má přímou souvislost s právem dědickým. Jak vyplývá již z názvu této práce, dědění patří mezi způsoby nabývání vlastnického práva. Zároveň předpokladem dědění je vlastnictví nějakého majetku. Vlastnické právo (neboli vlastnictví) je jedním z nejdůležitějších práv upravovaných občanským zákoníkem (zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ObčZ). Je upraveno v 123 a následujících ObčZ. Patří také mezi základní lidská práva chráněná Listinou základních práv a svobod. Podle článku 11 Listiny základních práv a svobod má právo vlastnit majetek každý (podle odst. (2) 125 ObčZ však některé věci mohou být předmětem vlastnictví pouze státu nebo určených právnických osob). Vlastnické právo se řadí do věcných práv. Věcná práva jsou vedle samotného vlastnického práva tvořena věcnými právy k věcem cizím. Společným znakem věcných práv je skutečnost, že jejich předmětem jsou věci, resp. práva k věcem (u věcných práv k věcem cizím). 3 Důležitým znakem vlastnického práva je jeho absolutní povaha. Působí proti všem jiným subjektům, které jsou obecně zavázány nečinit nic, co by oprávněného rušilo v jeho vlastnickém právu. 4 Podle 124 ObčZ mají všichni vlastnici stejné právní postavení mají stejná práva a povinnosti a mají stejnou právní ochranu. Obsahem vlastnického práva jsou práva a povinnosti, které příslušejí vlastníkovi věci. ObčZ v 123 vymezuje vlastníkova oprávnění, kdy vlastník může věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a s věcí může také nakládat. Subjektem vlastnického práva je vlastník. Vlastníkem může být fyzická osoba, právnická osoba nebo stát. ObčZ upravuje vedle vlastnictví jedné osoby (výlučné, individuální vlastnictví) také vlastnictví více osob, kam patří podle 137 a následujících ObčZ podílové spoluvlastnictví a podle 143 a následujících ObčZ společné jmění manželů. 2.2. Předmět vlastnického práva 2.2.1. Věc, součást a příslušenství věci Předmětem vlastnického práva jsou věci. České právní předpisy (především ObčZ) ale neuvádí žádnou konkrétní definici pojmu věc. Věc je v právním smyslu 3 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 51 4 HOLUB, M. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2002. ISBN 80-7201-348-3, str. 7 5

chápána jako hmotný předmět, který je ovladatelný a užitečný. 5 Podle 118 ObčZ jsou věci předmětem občanskoprávních vztahů, jako samostatný předmět se zde označují bytové a nebytové prostory (např. samostatná bytová jednotka). Podle 119 ObčZ se věci dělí na movité a nemovité. Nemovité věci jsou vymezeny jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Movitými věcmi jsou pak všechny ostatní věci. V odst. (1) 120 ObčZ je vymezen pojem součást věci. Součástí věci (hlavní věci) je vše, co s ní tvoří funkční celek a co k ní podle povahy náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by tím věc hlavní byla znehodnocena. Součást věci má vždy stejného vlastníka jako věc hlavní a také sdílí s věcí hlavní její právní osud. 6 Součástí nemovitosti je např. vstupní schodiště do domu. Příslušenstvím hlavní věci jsou podle 121 ObčZ takové věci, které náleží vlastníkovi věci hlavní a jsou určeny k tomu, aby byly s věcí hlavní trvale užívány. Musí se tedy jednat o minimálně dvě věci věc hlavní a její příslušenství. Obě věci musí mít stejného vlastníka a příslušenství musí být trvale určeno k užívání s věcí hlavní. Na rozdíl od součástí věci je ale možné příslušenství oddělit od věci hlavní a používat jej jako samostatnou věc. 7 Příslušenstvím nemovitosti je např. kůlna, jímka apod. Výslovně je v odst. (2) 121 ObčZ uvedeno příslušenství bytu. Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory, to znamená např. sklepní kóje. 2.2.2. Nemovitost jako předmět vlastnického práva Nemovitost je věcí podle ObčZ. Pojem nemovitost zahrnuje pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Podle příslušných předpisů (zákon číslo 65/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Zákon o zápisech, a zákon číslo 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Katastrální zákon) jsou nemovitosti evidovány v katastru nemovitostí, který vede příslušný katastrální úřad (podle místa, kde se nemovitost nachází). Pozemkem se rozumí přesně vymezená část zemského povrchu. Přesné vymezení pro účely evidence pozemků je podle Katastrálního zákona a Zákona o zápisech zajištěno označením pozemku parcelním číslem, případně dalšími značkami (např. všechny stavební parcely jsou v případě dvojí číselné řady vždy označovány písmeny St. ) a vyznačením pozemku do katastrální mapy. Aby byla stavba považována za samostatnou nemovitost, musí být pevně svým základem spojena se zemí. Stavbou je např. dům nebo i chata. Ale stavbou nejsou 5 HOLUB, M. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2002. ISBN 80-7201-348-3, str. 14 6 HOLUB, M. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2002. ISBN 80-7201-348-3, str. 25 7 BRADÁČ, A. Nemovitosti: oceňování a právní vztahy. LINDE PRAHA, a. s., 2004. ISBN 80-7201-441-2, str. 15 6

dřevěné přístřešky, altány apod., které nemají pevný základ spojující je se zemí. Stavba podle ObčZ se však liší od širšího pojetí stavby podle stavebně právních předpisů (zákon číslo 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů). Rozdělování a definice staveb podle stavebních předpisů nemají vliv na vymezení staveb pro účely ObčZ. 8 Katastrální zákon uvádí, které stavby spojené se zemí pevným základem se evidují v katastru nemovitostí. Buď se jedná o stavby, kterým se přiděluje číslo budovy (evidenční číslo nebo číslo popisné, vždy s odkazem na část obce), nebo stavby, kterým se tato čísla nepřidělují. Číslo popisné nebo evidenční se nepřiděluje buď stavbám, které tvoří příslušenství hlavní stavby na téže parcele (např. garáž u rodinného domu, kůlna, stodola), nebo se nepřidělují samostatným stavbám na samostatném pozemku (např. tovární hale, skladům apod.) podle zvláštních předpisů (zákon číslo 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů). V katastru se neevidují drobné stavby (např. včelín, dřevník). V odst. (2) 120 stanovuje ObčZ důležitou zásadu, že stavba není součástí pozemku. Stavba a pozemek, na kterém se stavba nachází, jsou dvě samostatné nemovitosti a každá může mít jiného vlastníka. Samostatným předmětem právních vztahů mohou být podle odst. (2) 118 ObčZ byty nebo nebytové prostory. Toto ustanovení je upřesněno v zákoně (zákon číslo 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen Zákon o vlastnictví bytů), který také definuje některé pojmy (vymezení pojmů byt, budova, nebytový prostor, společná část domu atd.). Podle Zákona o vlastnictví bytů je možné tzv. prohlášením vlastníka rozdělit budovu na bytové nebo nebytové jednotky. Vzniklé jednotky jsou předmětem práva jako samostatné nemovitosti. Na vlastnictví bytové nebo nebytové jednotky se vždy váže podíl na tzv. společných částech domu (např. chodba, schodiště, vstup) a na pozemku (podle 21 Zákona o vlastnictví bytů, pokud není pozemek pronajatý). 2.3. Omezení vlastnického práva Vlastník může být na výkonu svého vlastnického práva omezen. Omezení vlastnického práva znamená určité povinnosti vlastníka vůči ostatním subjektům (např. něčeho se zdržet, něco trpět) a vzniká různými způsoby. Může být dáno přímo zákonem (např. tzv. sousedská práva podle 127 ObčZ), může být vlastníkovi uloženo úředním rozhodnutím (soudu, správního úřadu), nebo jej vytvoří právním úkonem sám vlastník (pronajmutím věci, zřízením věcného břemene - podrobněji viz níže). 9 Z jiného pohledu je možné rozlišit na jedné straně omezení obecně vyplývající 8 HOLUB, M. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2002. ISBN 80-7201-348-3, str. 15 9 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 56 7

z podstaty vlastnictví, platné obecně pro všechny vlastníky, na druhé straně omezení, která jsou spojena s konkrétními právními vztahy a týkají se konkrétní věci. 10 Pokud omezení vlastnického práva zanikne (např. zanikne věcné břemeno), ihned se obnovuje vlastnické právo v plném (původním) rozsahu jako před omezením. Tato vlastnost se označuje jako elasticita vlastnického práva. 11 2.3.1. Věcná břemena Věcné břemeno je omezení vlastnického práva, patří do skupiny tzv. věcných práv k věcem cizím a v ObčZ je upraveno v 151n až 151p. Věcné břemeno omezuje vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něco konat, nebo něčeho se zdržet. Z tohoto vyplývá, že se vztahuje pouze k nemovitostem a je to omezení vznikající pouze v souvislosti s konkrétní nemovitostí na základě konkrétního občanskoprávního vztahu. Z podstaty věcného břemene vyplývá existence dvou subjektů oprávněného a povinného. Oprávněný je ten, který požívá právo (prospěch, výhodu) plynoucí z břemene. Povinný je ten, jehož věc je břemenem zatížena. Podle oprávněných subjektů se rozlišují jednak tzv. věcná břemena in personam, kde se oprávnění z břemene vztahuje přímo a pouze na konkrétní osobu (např. oprávněným je přímo jmenovitě osoba souseda), na druhé straně tzv. břemena in rem, kde se oprávnění vztahují k věci, resp. na vlastníka této věci (oprávněným je např. vlastník sousední nemovitosti). 12 Oprávnění z věcného břemene spojené s konkrétní osobou oprávněného (in personam) je závislé na existenci této osoby. Proto smrtí fyzické osoby, případně zánikem právnické osoby, oprávnění z takového břemene zaniká a nemůže být tedy součástí dědictví. Naopak je tomu u oprávnění z břemene ve prospěch vlastníka (in rem), toto oprávnění přechází společně s vlastnictvím věci, pokud není trvání věcného břemene časově omezeno. V případě smrti oprávněného vlastníka prospěch z břemene nezaniká a je společně s děděnou věcí předmětem dědění. Z pohledu povinného přecházejí věcná břemena se zatíženou nemovitostí při změně vlastnického práva na nového vlastníka (odst. (2) 151n ObčZ). Tedy v případě dědění nemovitosti zatížené věcným břemenem přechází na dědice vedle vlastnictví k nemovitosti také váznoucí břemeno. 151o ObčZ v odstavci (1) vyjmenovává způsoby, jakými může dojít ke vzniku věcného břemene. Umožňuje vznik písemnou smlouvou, na základě závěti, 10 HOLUB, M. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2002. ISBN 80-7201-348-3, str. 41 11 BRADÁČ, A. Nemovitosti: oceňování a právní vztahy. LINDE PRAHA, a. s., 2004. ISBN 80-7201-441-2, str. 15 12 BRADÁČ, A. Nemovitosti: oceňování a právní vztahy. LINDE PRAHA, a. s., 2004. ISBN 80-7201-441-2, str. 599 8

schválenou dohodou dědiců (o problematice dědického práva podrobněji v části Dědické právo), rozhodnutím příslušného orgánu, ze zákona a vydržením. Častým titulem pro vznik věcného břemene je smlouva. Smlouva mezi budoucím oprávněným a povinným musí mít písemnou formu, pro nabytí účinnosti je třeba vkladu do katastru nemovitostí. Vedle dalších způsobů vzniku břemene je potřeba zdůraznit pro potřeby této práce vznik na základě závěti a na základě dohody dědiců. Závěť je možným titulem pro vznik věcného břemene. Zůstavitel, tedy pouze fyzická osoba, ve svém projevu vůle ustanoví vedle dědice nemovitosti také oprávněného, kterému vzniká nějaký prospěch z děděné nemovitosti (např. užívání bytu v nemovitosti). Dědic nemovitosti se stává povinným z nově vzniklého věcného břemene a na děděné nemovitosti vázne vzniklé břemeno. Oprávněným se může stát fyzická nebo právnická osoba určená zůstavitelem v závěti, může vzniknout věcné břemeno in personam, ale také in rem. 13 Věcné břemeno může vzniknout i schválením dohody dědiců. V dohodě o vypořádání dědictví (podrobněji v části Dědické řízení) se mohou dědicové dohodnout, že jeden z dědiců umožní v rámci vzájemného vypořádání druhému nějaký prospěch v souvislosti s děděnou nemovitostí (opět např. umožnit užívání bytu v nemovitosti). Tato dohoda musí být uzavřena jako součást dědického řízení. Stejně jako u vzniku břemen ze závěti i v případě dohody dědiců vzniká věcné břemeno nabytím právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví. O vzniku se provede v katastru nemovitostí pouze záznam. 2.4. Způsoby nabývání vlastnictví K nabývání vlastnického práva může docházet různými způsoby. ObčZ uvádí jednotlivé nabývací tituly v 132. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu, nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Vlastnictví je možné nabýt pouze od vlastníka věci (výjimku tvoří 486 ObčZ týkající se nabytí vlastnictví od nepravého dědice) a pouze v takovém rozsahu, v jakém náleželo původnímu vlastníkovi. Součástí však jsou i váznoucí věcná břemena, zástavní práva apod. Způsoby nabytí vlastnického práva se mohou teoreticky rozdělovat podle různých kriterií. 14 13 BRADÁČ, A. Nemovitosti: oceňování a právní vztahy. LINDE PRAHA, a. s., 2004. ISBN 80-7201-441-2, str. 605 14 BRADÁČ, A. Nemovitosti: oceňování a právní vztahy. LINDE PRAHA, a. s., 2004. ISBN 80-7201-441-2, str. 17 9

a) Podle toho, zda nabyvatel váže své vlastnické právo k předchozímu vlastníkovi, se rozlišuje: o derivativní (odvozený) způsob nabytí vlastnického práva - V tomto případě odvozuje nabyvatel své vlastnické právo od předchozího vlastníka, vstupuje do práv a povinností svého předchůdce. Odvozeným způsobem nabytí je právě dědění a také převody na základě smluv (kupní, darovací či jiná smlouva). o originární způsob nabytí vlastnického práva - Nabyvatel své vlastnické právo buď nabývá vytvořením zcela nové věci (jejím zhotovením vzniká vlastnické právo poprvé), nebo jej získává po předchozím vlastníkovi, ale nezávisle na něm (předchozí vlastník např. není znám). Podle ObčZ 134 a následujících se jedná např. o vydržení, nalezení věcí ztracených, skrytých a opuštěných, o přírůstky věci, zpracování cizí věci, nebo o přechod vlastnictví na základě rozhodnutí státního orgánu (rozhodnutím o nabytí vlastnického práva při zřízení stavby na cizím pozemku) apod. b) Podle toho, zda je vlastnictví nabyto na základě projevu vůle vlastníka, se rozlišuje: o Převod - Nabyvatel se stane novým vlastníkem se souhlasem předchozího vlastníka (na základě projevu vůle, tj. smlouvou). K nabytí vlastnického práva dojde převodem např. na základě kupní smlouvy. o Přechod - Vlastnické právo není převedeno na základě vůle původního vlastníka, ale přechází na základě jiných právních skutečností, např. na základě zákona, rozhodnutí státních orgánů (restituce), smrti (dědění) apod. c) Podle toho, zda dochází ke změně vlastnického práva k věci mezi živými nebo v případě smrti dosavadního vlastníka. 15 Do těchto uvedených kritérií nyní zařadím dědění. Při dědění dochází ke změně vlastnického práva kvůli smrti dosavadního vlastníka (zůstavitele). Jde o derivativní způsob nabytí - nabyvatel (dědic) vstupuje do práv původního vlastníka (zůstavitele). Po nabytí právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví přechází práva na dědice zpětně k okamžiku zůstavitelovy smrti. Jedná se tedy o přechod práv způsobený jinou právní skutečností, a to sice smrtí zůstavitele. 15 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 59 10

Určitá specifičnost se objevuje u dědění ze závěti, protože v takovém případě zůstavitel projevuje svou vůli sepsáním závěti. Jedná se však o jednostranný úkon zůstavitele, povolaný dědic např. dědictví vůbec nemusí přijmout, nejde tedy o smlouvu a ani o převod. Jiná situace by nastala při sepsání tzv. dědické smlouvy, ta však není součástí české právní úpravy (vyskytuje se např. v Občanském zákoníku Spolkové republiky Německo). Při dědění přejde vlastnické právo na dědice zpětně k okamžiku smrti zůstavitele po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. U věci nemovitých přitom není potřeba podávat samostatný návrh na vklad do katastru nemovitostí. Podle Zákona o zápisech (zákon číslo 65/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) provede místně příslušný katastrální úřad pouze záznam o nabytí vlastnického práva. Změny v katastru nemovitostí vyznačí katastrální úřad na základě kopie rozhodnutí zaslané od soudu, který rozhodnutí o vypořádání dědictví vydal. 11

3. DĚDICKÉ PRÁVO Základní pojmy, které používám v této kapitole o dědickém právu, jsou vysvětleny již v první kapitole společně s právní úpravou. Jak je v úvodní části uvedeno, dědické právo je odvětví soukromého práva upravující právní vztahy, které vznikají po smrti fyzické osoby (zůstavitele) v souvislosti s přechodem jejího majetku na právní nástupce (dědice). 3.1. Obecné zásady dědického práva Po smrti fyzické osoby (zůstavitele) přecházejí na její právní nástupce určitá práva a povinnosti (dědictví). Je nezbytné stanovit nejen co vše je součástí dědictví, ale také k jakému okamžiku dědictví přechází na právní nástupce. Dědické právo v České republice se řídí dvěma základními zásadami: 16 - Zásada univerzální sukcese Zásada znamená, že dědic vstupuje univerzálně do všech práv a povinností zůstavitele 17. Dědic vstupuje do právních vztahů zůstavitele v plné šíři, nevybírá si jen některá práva nebo některé povinnosti. Přechází jeden celek zahrnující nejen aktiva, ale i pasiva, tedy závazky zůstavitele. 18 - Zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice okamžikem smrti zůstavitele ObčZ v 460 přímo stanovuje, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, přímo na základě této právní skutečnosti. Po smrti zůstavitele probíhá s určitým časovým odstupem dědické řízení, na základě kterého dojde k určení dědiců. Poté, co soud potvrdí nabytí dědictví, přechází majetek na dědice zpětně k okamžiku smrti zůstavitele. 3.2. Hmotně-právní část 3.2.1. Předpoklady dědění Aby mohl majetek, který zůstavitel zanechal, přejít na jeho právního nástupce, musí být splněny čtyři základní předpoklady smrt zůstavitele, existence dědictví, právní důvod dědění a způsobilý dědic. 19 16 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Praha: COMPUTER PRESS, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3, str. 3 17 některá práva přecházejí na právní nástupce jiným způsobem než děděním, podrobněji v části Existence dědictví 18 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: INFORMATORIUM, 1993. ISBN 80-85427-10-9. str. 20 19 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Praha: COMPUTER PRESS, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3, str. 25 12

Smrt zůstavitele Celý proces dědění je vázán na tuto základní právní skutečnost. Dědické právo se zabývá pouze smrtí fyzické osoby, nikoliv zánikem a následným právním nástupnictvím právnické osoby (zánik právnické osoby upravuje ObchZ). ObčZ uvádí v 460, hned v úvodu části sedmé o dědění, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Smrtí zaniká u zemřelé fyzické osoby způsobilost k právům a povinnostem. Následně do těch práv a povinností zemřelé osoby, která nezanikají její smrtí, vstupují další subjekty na základě dědické posloupnosti, případně na základě zvláštní právní úpravy. Smrt fyzické osoby obvykle zjišťuje lékař. Lékař prohlásí osobou za mrtvou. Ve zvláštních případech může být osoba prohlášena za mrtvou soudně. Takový postup se použije ve dvou případech. Jednak pokud existuje důkaz, že osoba je po smrti, např. při hromadné nehodě (pád letadla). Druhým případem je dlouhodobá nezvěstnost, kdy se s ohledem ke všem okolnostem předpokládá, že osoba nežije. Rozhodnutím soudu o prohlášení za mrtvého zaniká způsobilost k právům a povinnostem stejně jako v případě smrti. 20 Existence dědictví Druhým předpokladem dědění je existence dědictví, tedy práv a povinností, která mohou přecházet na právního nástupce. Předmětem dědění jsou aktiva a pasiva zůstavitele. Aktiva znamenají hmotný i nehmotný majetek. Patří sem věci movité i nemovité, které mohou být v osobním vlastnictví, v podílovém spoluvlastnictví nebo ve společném jmění manželů. Majetek zahrnuje vedle vlastnictví věcí i autorská a průmyslová práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty. Na dědice přecházejí zůstavitelovy pohledávky, pokud nezanikají zůstavitelovou smrtí. Součástí dědictví jsou i pasiva zůstavitele, tedy závazky, pokud nezanikají zůstavitelovou smrtí. O přechodu závazků i pohledávek v závazkových vztazích při smrti dlužníka nebo věřitele pojednává ObčZ v 579. Zákon říká, že smrtí dlužníka závazek nezaniká, zanikl by pouze pokud plnění mělo být provedeno dlužníkem osobně. Smrtí věřitele právo zaniká jen tehdy, pokud plnění bylo omezeno přímo na osobu věřitele. Zvláštní skupinu představují majetková práva, která smrtí zůstavitele nezanikají a přecházejí na jiné osoby na základě právní úpravy v jednotlivých zákonech (např. zákon číslo 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon číslo 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů), nebo podle zvláštních ustanovení v ObčZ (např. 706 ObčZ o přechodu nájmu bytu), ne podle právní úpravy dědického práva. Jedná se o peněžité nároky z pracovního poměru, nemocenského pojištění, sociálního zabezpečení, 20 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 14 13

o peněžité dávky sociální péče a státní sociální podpory, o pojistné z pojištění osob, o nájem bytu apod. 21 Způsobilý dědic si nemůže z existujícího dědictví vybírat pouze některé částí. Může dědictví jako celek, tedy aktiva a i pasiva zůstavitele dohromady, buď přijmout, nebo odmítnout (např. s ohledem na předlužení dědictví). Podle 463 a 466 ObčZ dědic nemůže k odmítnutí dědictví připojit výhrady nebo podmínky a nemůže odmítnout dědictví jen zčásti (podrobněji v části Odmítnutí dědictví). Právní důvod dědění Aby mohl dědic nabýt majetku zůstavitele, je nezbytné, aby k tomuto existoval nějaký právní důvod. ObčZ v 461 rozlišuje dva právní důvody pro nabytí dědictví. Jedná se buď o dědění ze závěti, nebo o dědění ze zákona. Nabytí dědictví je také možné z obou těchto titulů, tzv. kumulací titulů. 22 Rozdíl mezi děděním ze zákona a ze závětí ukazuje dva odlišné přístupy k tomu, kdo se stane univerzálním dědicem. První přístup je postaven na historickém pravidlu, že majetek by měl přecházet vždy v rámci rodiny, resp. měl by přecházet na základě příbuzenského vztahu. Přechod majetku mezi generacemi, např. z otce na syna (tzv. princip familiarizace), je respektován v rámci dědění ze zákona. Na druhou stranu je potřeba respektovat vůli samotného zůstavitele. Mohou existovat důvody, proč zůstavitel nechce, aby jeho majetek po jeho smrti přecházel v rámci rodiny (příbuzenských vztahů). V takovém případě projeví zůstavitel svou vůli sepsáním závěti, případně vyděděním neopomenutelných dědiců. Tento tzv. princip individualizace je zajištěn právní úpravou dědění ze závěti. 23 Jak je uvedeno v 461 v odst. (1) ObčZ, zákon respektuje oba zmíněné principy. 461 odst. (2) ObčZ uvádí, že nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona. Z toho lze vyvodit, že závěť je silnějším titulem než zákon. V některých situacích se však přiznává větší důležitost dědění ze zákona. 24 Taková situace se objevuje např. u tzv. neopomenutelného dědice (podrobněji v části Dědění ze závěti) v 479 ObčZ), především z důvodu ochrany rodinných vazeb. Podrobněji se právní úpravě dědění za zákona a dědění ze závěti věnuji v dalších kapitolách. 21 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 18 22 SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Praha: COMPUTER PRESS, 2007. ISBN 978-80-251-1659-3, str. 30 23 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: INFORMATORIUM, 1993. ISBN 80-85427-10-9. str. 34 24 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: INFORMATORIUM, 1993. ISBN 80-85427-10-9. str. 35 14

Způsobilý dědic Vedle splnění předchozích tří předpokladů je pro dědění potřeba způsobilého dědice. Dědická způsobilost se kryje se způsobilostí k právům a povinnostem (právní subjektivitou). Způsobilost k právům a povinnostem vzniká u fyzické osoby podle 7 ObčZ narozením, zaniká smrtí. Právnické osoby získávají právní subjektivitu vznikem (podle 19 ObčZ, zápisem do příslušného rejstříku) a ztrácí zánikem (podle 20a ObčZ). Právnická osoba může být dědicem, pouze pokud ji zůstavitel označí za svého dědice v závěti. Zákon stanovuje, kdy je dědic nezpůsobilý a je tak vyloučen z možnosti dědění. Tímto opatřením má být ochráněna rodina zůstavitele a sám zůstavitel před tím, aby dědictví nabyla osoba, která si jej z následujících důvodů morálně nezaslouží. 469 ObčZ uvádí, že nezpůsobilý dědit je ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Projevem vůle se zde rozumí nejen pořízení závěti, ale také vydědění a projevy vůle, které ruší předchozí dispozice s dědictvím (např. změna závěti). 25 Ten, kdo se dopustil jednání vůči zůstaviteli podle 469, však může dědit, pokud mu zůstavitel toto jednání odpustil. Pokud je dědic nezpůsobilý, není na něj během dědění nahlíženo jako na dědice. Na jeho místo nastupují další dědicové v pořadí podle závěti nebo podle zákona. Pokud není žádný dědic způsobilý dědit nebo např. žádní dědici nejsou, připadne dědictví státu jako odúmrť (podle 462 ObčZ). 3.2.2. Dědění ze zákona Děděni na základě zákona vychází z předpokladu, že zůstavitelův majetek přechází na dědice, kteří jsou se zůstavitelem v určitém příbuzenském vztahu, nebo mají se zůstavitelem společné předky. Dědicové jsou rozdělení do čtyř skupin, které určují pořadí dědiců. Skupiny se liší podle příbuznosti dědiců k osobě zůstavitele, bližší příbuzní mají přednost před vzdálenějšími. Blízkost, resp. vzdálenost, je určena počtem zrození, které dědice oddělují od zůstavitele. Zvýhodněni by měli být také potomci zůstavitele před jeho předky. 26 Dědění ze zákona je upraveno v ObčZ v 473 až 475a. Dědicové v I. skupině Podle 473 ObčZ dědí v první skupině zůstavitelovy děti a manžel (manželka) nebo partner (partnerka) 27, každý z nich stejným dílem. Pokud některé z dětí nemůže 25 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 26 26 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 40 27 registrovaný partner (partnerka) podle z. č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen partner 15

dědit (např. je po smrti nebo dědictví odmítne), nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti (vnuci). Pokud nedědí ani tyto děti, dědí stejným dílem jejich potomci (pravnuci). Manžel může v této skupině dědit nejvýše jednu polovinu. 28 Dědicové ve II. skupině Ve druhé skupině dědiců upravuje 474 ObčZ situaci, pokud nedědí zůstavitelovi potomci (např. zůstavitel nemá potomky). V takovém případě dědí manžel (nebo partner), zůstavitelovi rodiče a dále osoby, které se zůstavitelem žily ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost, nebo byly odkázány na výživu zůstavitele (tzv. spolužijící osoby). Dědicové dědí stejným dílem, manžel však vždy dědí nejméně polovinu. Na rozdíl od první skupiny, kde se manžel dělí vždy s minimálně jedním potomkem zůstavitele a může tak dosáhnout maximálně na polovinu dědictví, může manžel v této skupině dědit sám a nabýt tak celé dědictví. Pokud v této skupině manžel nedědí (např. také zemřel, nebo zůstavitel vůbec neměl manžela/manželku), připadne dědictví rodičům a spolužijícím osobám. Spolužijící osoba však nemůže, na rozdíl od rodiče, nabýt celého dědictví sama. V takovém případě přicházejí na řadu dědicové ve třetí skupině. 29 Dědicové ve III. skupině Pokud nedědí dědicové ve druhé skupině, dědí podle 475 ObčZ ve třetí skupině zůstavitelovi sourozenci a dále osoby, které se zůstavitelem žily ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost, nebo byly odkázány na výživu zůstavitele (tzv. spolužijící osoby). Všichni dědicové v této skupině dědí rovným dílem. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl rovným dílem jeho děti (neteř, synovec zůstavitele). 30 Kterýkoliv dědic z této skupiny může nabýt samostatně celé dědictví, jestliže s ním nikdo jiný jako dědic nevystupuje. Dědicové ve IV. skupině Novelou k ObčZ (zákonem číslo 509/1991 Sb.) byla přidána čtvrtá skupina dědiců, upravená v 475a. Cílem čtvrté skupiny je minimalizovat možnost, aby dědictví připadlo státu jako odúmrť. Pokud tedy nikdo nedědí ve skupině třetí, dědí ve čtvrté skupině stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z prarodičů, nabývají uvolněný podíl jejich děti (strýc nebo teta zůstavitele) ve stejném poměru. 28 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 177 29 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 45 30 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 177 16

Pokud neexistuje žádný dědic ani na základě čtvrté skupiny, ani ze závěti, připadá dědictví státu jako odúmrť. 3.2.3. Dědění ze závěti Nechce-li zůstavitel, aby po smrti jeho majetek přešel na dědice na základě zákonné dědické posloupnosti, může projevit svou vůli a sepsat závěť (testament). Závěť je jednostranné pořízení o dispozici s majetkem pro případ smrti 31. Může být kdykoliv odvolána nebo změněna, její pořízení přichází v úvahu pouze u fyzických osob. Závěť předpokládá projev vůle ještě za života zůstavitele. Dědění ze závěti je upraveno v ObčZ v 476 až 480. Pro případ pořízení závěti je vhodné rozlišit mezi pojmy pořizovatel a zůstavitel. ObčZ ovšem tyto pojmy nerozlišuje. Pořizovatel je stále žijící osoba, která sepisuje nebo již sepsala závěť pro případ své smrti. Jedná se tedy o budoucího zůstavitele. Zůstavitel, jak je uvedeno v úvodní části této práce, je osoba již zemřelá, po které dědí její právní nástupce. Sepsání závěti je právní úkon a platí na něj obecná ustanovení ObčZ týkající se právních úkonů ( 34 a následující). Pořizovatel závěti musí být v okamžiku sepisování závěti plně způsobilý k právním úkonům. Podle odst. (2) 476d ObčZ existuje výjimka, kdy nezletilí starší 15 let mohou sepsat závěť, ale pouze formou notářského zápisu. Závěť se posuzuje podle momentu, kdy byla zřízena. K tomuto okamžiku se posuzuje nejen pořizovatelova způsobilost k právním úkonům, ale také stav věcí rozhodných pro obsah závěti (rozsah majetku pořizovatele apod.). Podle odst. (3) 476 ObčZ je neplatná společná závěť více zůstavitelů. Platnost závěti je nadále podmíněna splněním určitých podmínek a náležitostí. Podle odst. (2) 476 ObčZ musí být v každé závěti uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Důležitou obsahovou náležitostí závěti je přesné určení budoucího dědice, případně dědiců. Podle 477 ObčZ pořizovatel může určit jednotlivým dědicům jejich podíly na dědictví (např. zlomkem) a může určit věci nebo práva, které jim mají připadnout. Pořizovatel může závětí zřídit nadaci nebo nadační fond, na které po smrti pořizovatele přechází jeho majetek (nebo část tohoto majetku). 32 ObčZ neuznává vložení podmínek do závěti, pokud by přesto nějaké podmínky závěť obsahovala, podle 478 ObčZ nemají žádné právní následky a na závěť se nahlíží, jako kdyby byla bez podmínek. Další náležitosti mohou být vyžadovány u jednotlivých forem závěti. 31 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: INFORMATORIUM, 1993. ISBN 80-85427-10-9. str. 49 32 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 178 17

ObčZ rozlišuje podle 476 tři formy pořízení závěti: a) závěť vlastnoruční (holografní) b) závěť jinou písemnou formou (allografní) před svědky c) závěť formou notářského zápisu Vlastnoruční závěť musí být celá sepsána a také podepsána vlastní rukou pořizovatele, jinak je neplatná ( 476a ObčZ). Tato forma závěti nevyžaduje žádného svědka, a je tak zcela soukromou záležitostí pořizovatele. Allografní závěť je upravena v 476b a 476c ObčZ. Tato forma nevyžaduje, aby byla v celém rozsahu psána vlastní rukou (může být sepsána např. na počítači). Pořizovatel musí před podpisem allografní závěti před minimálně dvěma svědky výslovně projevit, že se jedná o jeho poslední vůli, poté se na listinu vlastnoručně podepíše a podepíší se také oba (všichni) svědkové. Závěť formou notářského zápisu může pořizovatel využít alternativně místo předchozích dvou forem, v případě nezletilého pořizovatele staršího 15 let a v případě vzniku nadace na základě závěti tak učinit musí. Projev poslední vůle formou notářského zápisu je upraven v 476d ObčZ. Závěť sepsaná před notářem má povahu veřejné listiny a je na ni nahlíženo jako na spolehlivý důkaz pro dědické řízení, jasně prokazuje pořizovatele, datum pořízení i obsah. 33 Sepsaná závěť může být zrušena, podle 480 ObčZ se připouští tři způsoby. Závěť se ruší platnou závětí novější, přičemž nová závěť musí opět splňovat veškeré náležitosti, nebo odvoláním závěti. Odvolání musí mít stejnou formu, jako má sepsaná závěť. Třetím způsobem je zničení listiny, na které je závěť napsána. Tento způsob nelze využít pro zničení závěti sepsané formou notářského zápisu, protože notář ji uchovává ve své úschově. 34 3.2.4. Neopomenutelný dědic a vydědění V úpravě tzv. neopomenutelných dědiců je dědickým právem preferován přechod dědictví na osoby, které mají se zůstavitelem příbuzenskou vazbu, před osobami, které takovou vazbu nemají a jsou za dědice povoláni na základě závěti. Jedná se o výjimku z pravidla, že závěť je silnější titul než zákon. Tzv. neopomenutelnými dědici jsou potomci zůstavitele. Nezletilí potomci zůstavitele musí podle 497 ObčZ dostat alespoň takový dědický podíl (tzv. povinný díl), jaký by jim připadl na základě dědění ze zákona. Zletilí potomci musí dostat alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu při dědění na základě zákona. 33 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 97 34 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: INFORMATORIUM, 1993. ISBN 80-85427-10-9, str. 91 18

Tímto jsou potomci zůstavitele chráněni před vyloučením z dědění na základě závěti. Zůstavitel ale může své potomky vydědit. Vydědění znamená odebrání práva na povinný díl neopomenutelnému dědici. Jedná se o samostatný úkon zůstavitele pro případ smrti, může být směřován pouze proti neopomenutelným dědicům (tj. potomkům zůstavitele a případně i jejich potomkům, pokud to zůstavitel výslovně uvede), pouze v případě dědění na základě závěti a pouze na základě určitých zákonných důvodů. Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti (vysvětlené výše) však vydědění nenastane automaticky po splnění zákonných důvodů. Zůstavitel musí projevit svou vůli sepsáním listiny o vydědění, vydědění ale může být i součástí samotné závěti. Formální náležitosti a způsobilost zůstavitele se řídí stejnými pravidly jako při pořizování závěti. 35 ObčZ v 469a taxativně uvádí důvody pro vydědění. Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže: a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život. Důsledek vydědění je obdobný jako důsledek dědické nezpůsobilosti. Na vyděděného není nahlíženo jako na dědice a na jeho místo nastupují další povolaní dědicové. 3.2.1. Odmítnutí dědictví Způsobilý dědic se může rozhodnout, zda své dědictví příjme, nebo odmítne. Odmítnutí dědictví je jednostranný právní úkon dědice a musí splňovat přesné podmínky. Podle 464 ObčZ k němu musí dojít buď ústním prohlášením u soudu (resp. u notáře jako soudního komisaře podrobněji v části Notář jako soudní komisař), nebo písemným prohlášením zaslaným soudu. Dědic může prohlášení učinit až po smrti zůstavitele, jinak je tento úkon neplatný, nejpozději tak ale musí učinit do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout informován. Prohlášení o odmítnutí může za dědice učinit také zástupce na základě udělené plné moci (udělené výslovně pro tento případ). Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. K odmítnutí nelze připojit žádné výhrady ani podmínky. Dědictví je lze buď celé přijmout, nebo celé odmítnout, nelze 35 MIKEŠ, J.; MUZIKAŘ, L. Dědické právo (praktická příručka). Praha: LINDE PRAHA, a. s., 2005. ISBN 80-7201-552-4, str. 85 19

si však vybrat jen část (např. odmítnout pouze dědění dluhů). 36 dědictví státu jako odúmrť, nemůže jej odmítnout. Pokud připadne 3.2.2. Potvrzení o vypořádání dědictví Dědictví projednává v dědickém řízení soud (průběh dědického řízení podrobněji v části Průběh dědického řízení). Soud potvrzuje nabytí dědictví. Veškerá rozhodnutí v dědickém řízení provádí soud usnesením. Svým usnesením soud buď potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadne státu, nebo schválí dohodu dědiců o vypořádání dědictví (součástí této dohody může být i přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů), nebo potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Zvláštními případem je, pokud zůstavitel nezanechá majetek, zanechá majetek jen nepatrné hodnoty, nebo je dědictví předluženo. Rozhodnutí soudu má zpětný účinek ke dni smrti zůstavitele, projevuje se zde zásada dědického práva o přechodu zachovaného majetku zůstavitele na dědice okamžikem smrti zůstavitele. 3.2.3. Ochrana oprávněného dědice Po skončení dědického řízení může dojít ke zjištění, že nabytí dědictví bylo potvrzeno nepravému dědici. Dědic, který nabyl dědictví neprávem, je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který dědictvím získal. Musí se přitom řídit zásadami o bezdůvodném obohacování tak, aby neměl majetkový prospěch na úkor pravého dědice. Právo oprávněného dědice na vydání dědictví lze uskutečnit prostřednictvím tzv. dědické žaloby. Nepravý dědic má však právo, aby mu oprávněný dědic uhradil náklady, které na zděděný majetek vynaložil, po dobu jeho oprávněné držby mu náležejí také užitky dědictví. Jestliže však nepravý dědic věděl nebo vědět mohl, že skutečným dědicem je někdo jiný, na tyto užitky nárok nemá a musí je vydat oprávněnému dědicovi, má nárok pouze na nutné náklady vynaložené na dědictví. To vše platí, i pokud dědictví připadlo státu jako odúmrť. 37 3.3. Procesně-právní část 3.3.1. Úvod k dědickému řízení Důležitou součástí právní úpravy dědění je dědické řízení. Tato procesní část není upravena v ObčZ, ale v občanském soudním řádu (zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen OSŘ), především v 175a až 175ze. 36 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 175 37 SPIRIT, M. Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: OECONOMICA, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0, str. 179 20