Válka ve Vietnamu a role hnutí za občanská a lidská práva ve Spojených státech amerických

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy a evropská studia Válka ve Vietnamu a role hnutí za občanská a lidská práva ve Spojených státech amerických Bakalářská diplomová práce Tomáš Kelnar Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 78742 Obor: MVES-ZUR Imatrikulační ročník: 2002 Brno, 2007

Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Brno, 2. května 2007... (podpis) 2

Na tomto místě bych chtěl poděkovat panu PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D., vedoucímu této bakalářské práce, za projevenou ochotu při konzultacích, trpělivost, vstřícnost, všestrannou pomoc a podnětné připomínky ke zpracování mé bakalářské práce. Také bych chtěl poděkovat své rodině a přátelům, kteří mne stále povzbuzovali a dodávali mi sílu k další práci, zvláště Zuzaně Kelnarové, která mi byla neocenitelnou oporou. 3

Obsah...4 1. Úvod...7 2. Vývoj do roku 1954...8 2.1 Hnutí za občanská práva do roku 1954...8 2.2 Situace ve Vietnamu na pozadí měnícího se mezinárodního prostředí...8 2.2.1 Vznik Viet Minhu...8 2.2.2 Vyhlášení Vietnamské demokratické republiky...10 2.2.3 Bipolarizace světa a politika Zadržování...10 2.2.4 Změna pohledu USA na konflikt v Indočíně...12 2.2.5 Zástupné války ve světě a reakce USA...13 2.2.6 Dien Bien Phu...14 2.2.7 Ženevská konference...15 3. Počátky protestů a vstup do Vietnamu (1954-1964)...16 3.1 Hnutí za občanská práva...16 3.1.1 První protesty a dílčí úspěchy...16 3.1.2 Vzestup Martina Luthera Kinga Jr....17 3.1.3 Úspěch protestů vsedě...18 3.1.4 Vznik nových organizací a posílení jejich spolupráce...18 3.1.5 První studentské demonstrace...19 3.1.6 Nespokojenost a vzestup radikálů...20 3.1.7 Civil Rights Act of 1964 a Great Society...20 3.2 Vojenské operace ve Vietnamu...21 3.2.1 Neuskutečněné volby roku 1956...21 3.2.2 Úspěchy Viet Minhu na domácím poli...22 3.2.3 Ngo Dinh Diem u moci v jižním Vietnamu...22 3.2.4 Zapojení USA a program National building...23 3.2.5 Vzrůstající odpor Jihovietnamců a reakce Diemovy vlády...25 3.2.6 Zapojení severního Vietnamu a vznik Fronty národního osvobození...26 3.2.7 První úspěchy Fronty národního osvobození na jihu země...27 4

3.2.8 Nástup prezidenta Kennedyho do úřadu a změna strategie...27 3.2.9 Vstup prvních vojenských jednotek USA do Vietnamu...28 3.2.10 Taktika Counterinsurgency a strategických vesnic...29 3.2.11 Nepokoje a státní převraty ve Vietnamu...30 3.3 Počátky odporu proti válce...30 4 Období eskalace (1964-1967)...31 4.1 Hnutí za občanská práva...31 4.1.1 Voting Rights Act of 1965...31 4.1.2 Fenomén horkých lét - pouliční nepokoje...32 4.1.3 Radikalice černošských hnutí a nové heslo Black Power...33 4.2 Vojenské operace ve Vietnamu...34 4.2.1 Incident v Tonkinském zálivu...34 4.2.2 Zapojení severního Vietnamu a jeho armády...35 4.2.3 Změna přístupu SSSR k Indočíně...35 4.2.4 Krize na jihu země a rozšíření bombardování severu...36 4.2.5 Amerikanizace - USA posílají své pozemní jednotky...37 4.2.6 Strategie Opotřebování...38 4.2.7 Změna taktiky Vietkongu - iniciativa na straně komunistů...39 4.2.8 Americké velké operace a odpověď Vietkongu...40 4.3 Odpor proti válce...42 4.3.1 Tech-in akce na univerzitách a první protiválečné pochody...42 4.3.2 Zapojení černošských hnutí do protiválečného odporu...43 4.3.3 Masové protesty proti válce...43 5 Přelomový rok 1968...45 5.1 Hnutí za občanská práva...45 5.1.1 Vražda M. L. Kinga Jr...45 5.2 Vojenské operace ve Vietnamu...45 5.2.1 Ofenzíva Tet...45 5.2.2 Vyhnání zbytků útočníků a incident v My Lai...47 5

5.2.3 Promarněná šance...48 5.2.4 Počátky deamerikanizace...49 5.3 Odpor proti válce...50 5.3.1 Zděšení veřejnosti a následná nespokojenost...50 5.3.2 Prezidentské volby 1968...51 6 Odpor veřejnosti a odchod z Vietnamu (1968-1975)...51 6.1 Hnutí za občanská práva...51 6.1.1 Po vraždě M. L. Kinga Jr...51 6.2 Vojenské operace ve Vietnamu...52 6.2.1 Vietnamizace a Teorie šílence...52 6.2.2 Invaze do Kambodže a Laosu...53 6.2.3 Velikonoční ofenzíva roku 1972...53 6.2.4 Mírová dohoda z roku 1973 a stažení americké armády z Vietnamu...55 6.2.5 Komunistická invaze na jih a pád proamerických režimů v jihovýchodní Asii...55 6.3 Odpor proti válce...56 6.3.1 Klesající zájem o protesty...56 7 Závěr...57 Použitá literatura...61 Dokumenty a elektronické zdroje...62 6

1. Úvod Tématem mé práce je role hnutí za občanská práva ve Spojených státech amerických padesátých až sedmdesátých let a jejich vliv na válku ve Vietnamu. Vycházím z hypotézy, že americká hnutí za občanská práva v padesátých a šedesátých letech byla významným vnitropolitickým činitelem, který se stal hlavní příčinou neúspěchu USA ve Vietnamské válce". Mým cílem je dokázat, že hnutí za občanská práva, která se postavila proti rasové segregaci, jako silný vnitropolitický činitel celkově ovlivňovala politiku země (pomocí demonstrací, nátlaku na vládu a přesvědčování voličů). V pozdější fázi tato hnutí poskytla infrastrukturu, tedy zkušenosti s organizací, známé osobnosti a schopnost ovlivnit média a veřejné mínění, protiválečnému hnutí, což nakonec vedlo ke stažení amerických vojsk z Vietnamu i přesto, že z vojenského hlediska lze tuto kampaň hodnotit jako do značné míry úspěšnou. Proto se chci soustředit na popis činnosti hnutí za občanská práva, jejich vliv na politická rozhodnutí a volby a porovnat je s vývojem situace ve Vietnamu a reakcí těchto hnutí a veřejnosti na tuto válku (protiválečné protesty). Samotná práce je rozdělena chronologicky na pět období (částí). Kromě první, jsou všechny části rozdělené na tři oblasti dění. První je vždy věnována hnutím za občanská práva v USA, druhá je věnována vývoji situace ve Vietnamu a také částečně mezinárodnímu dění, třetí se zabývá reakcí na dění ve Vietnamu, tedy protestním protiválečným hnutím. V první části (období) se věnuji hlavně mezinárodnímu vývoji po druhé světové válce a také blíže vývoji v Indočíně v období od třicátých let do poloviny let padesátých. V tomto období lze totiž najít kořeny pozdějšího konfliktu. V druhé části se zabývám vývojem situace jak ve Vietnamu, tak v oblasti občanských práv v USA v období let 1954 až 1964, třetí část popisuje eskalaci vojenského konfliktu, radikalizaci hnutí za občanská práva a vznik protestních hnutí proti válce ve Vietnamu v období let 1964 až 1967. Čtvrtá část je věnována přelomovému roku 1968, kdy došlo ve všech sledovaných oblastech k významným událostem (ofenzíva Tet komunistických vojsk ve Vietnamu, smrt M. L. Kinga Jr., medializace války a šok veřejnosti, prezidentské volby roku 1968). Poslední část je věnována období po roce 1968 až po komunistické vítězství v roce 1975. Největší důraz kladu na období mezi lety 1963 až 1969, které bylo pro vývoj situace nejdůležitější, pro lepší pochopení souvislostí ovšem zmiňuji i důležité události předchozích let. 7

Při zpracovávání této práce jsem narazil i na špatnou dostupnost tištěných zdrojů, a to jak českých, tak převážně anglických, proto jsem musel čerpat ve větší míře z internetu. 2. Vývoj do roku 1954 2.1 Hnutí za občanská práva do roku 1954 Boj za občanská a lidská práva započal svou historii již před více než dvěma staletími, ať už šlo o ústavu zmiňující se o rovnosti všech lidí (byť otroci tak chápáni být nemuseli), vznikající hnutí za ženská práva 1 a práva dělníků v 18. a více pak v 19. století, snahy o zrušení otroctví či později o zrovnoprávnění postavení černošského obyvatelstva, vždy se jednalo o snahu změnit stávající stav a nahradit ho lepším. Už v roce 1909 byla založena NAACP (National Association for the Advancement of Colored People Národní asociace pro pokrok barevných obyvatel). 2 Během druhé světové války byli postupně nasazeni afroameričtí vojáci nejen na podružná místa (kuchaři, uklízeči, řidiči atd.), ale také k bojovým jednotkám včetně letectva (byť v segregovaných jednotkách). V roce 1948 prezident Henry S. Truman zrušil rasovou segregaci v americké armádě. 3 Stejně tak v průmyslu bylo potřeba více pracovních sil, a tak se ke kvalifikovanější práci dostaly i ženy (to se ovšem týkalo spíše Velké Británie) a Afroameričané. Po druhé světové válce však o své pozice nechtěli přijít a zvýšené sebevědomí napomohlo k tomu, aby si tyto skupiny začaly více uvědomovat svou hodnotu a více bojovat za svá práva. 2.2 Situace ve Vietnamu na pozadí měnícího se mezinárodního prostředí 2.2.1 Vznik Viet Minhu Pro snadnější pochopení situace ve Vietnamu je potřeba vrátit se až do třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. V této době lze spatřovat počátky boje za nezávislost. Boj za nezávislost je úzce spjatý s osobou Ho Či Mina. Tento muž, nejprve levicový novinář a později profesionální revolucionář, započal svou cestu po světě jako plavčík. Poznal Londýn, New York a nakonec zakotvil ve Francii, kde 1 Sokačová, L.: Stručná historie feminismu, on-line text (http://www.feminismus.cz/historie.shtml). 2 Název však byl zvolen až v roce 1910. Marable, M.: Black Leadership, s. 34; Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 46. 3 The Civil Rights Movement, on-line text (http://www.cnn.com/events/1997/mlk/links.html). 8

se živil jako novinář. Díky svým názorům, hlavně ostrému antikolonialismu, musel nakonec Francii opustit. Další Ho Či Minovy cesty vedly do Ruska, Číny a Thajska. Jeho životní zkušenosti vedly k tomu, že si nakonec určil jediný životní cíl, a tím nebylo nic jiného než nezávislost Vietnamu. Právě za tímto účelem založil roce 1929 v Hong Kongu Komunistickou stranu Indočíny. Vietnam se stal v roce 1887 součástí Indočínské unie, kterou založila Francie. Indočínská unie sestávala ze čtyř správních celků: Končinčíny (hlavní město Saigon), annamského císařství ve středu země, Tonkinu (hlavní město Hanoj) a z kambodžského království. Francie se snažila zemi částečně modernizovat, budovala průmysl, dopravní infrastrukturu, zároveň však vyvlastňovala půdu, čímž byl narušen stávající život i tradiční způsob obdělávání půdy (vesnická občina obvykle obdělávala půdu jako společný majetek). Změny, ztráta půdy a vznik nových elit, snažících se pozápadnit, vyvolal odpor mezi vesnickým obyvatelstvem a některými intelektuály. Díky tomu posílilo antikolonialistické hnutí, jehož členové byli pronásledováni a zatýkáni. Situace se ještě zhoršila za japonské okupace velkých částí Asie. A právě i kvůli ostřejšímu postupu proti antikolonialistům vznikla v květnu 1941 Liga boje za nezávislost Vietnamu (Vietnam Doc Dong Minh Hoi zkráceně Viet Minh) 4, která měla napomoci čelit pronásledování. Viet Minh byl založen za významné účasti Ho Či Mina, ale sestával z reprezentantů mnoha myšlenkových a názorových směrů. Jeho součástí byly jak komunisté, tak nekomunisticky orientovaní antikolonialisté a mladí intelektuálové. Snahou Viet Minhu bylo získat si venkovské obyvatelstvo (tzn. asi 95% Vietnamců), proto se zasazovali o práva chudých, vedli alfabetizační kampaně, slibovali demokratické svobody a snažili se vše vysvětlovat jednoduchým a přístupným způsobem. V počátcích se Viet Minh soustředil na těžko dostupné hornaté oblasti džungle a až v roce 1945 se začal šířit dále. V roce 1945 se stal rovněž na pět měsíců partnerem Spojenců. Agenti OSS 5 dostávali od partyzánů Viet Minhu informace o pohybech japonských jednotek a využívali jeho logistiku. OSS na oplátku dodávala Viet Minhu zbraně. 4 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 10. 5 Office of Strategic Services Úřad strategických služeb (předchůdce CIA). Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 259. 9

2.2.2 Vyhlášení Vietnamské demokratické republiky Na konci druhé světové války nový americký prezident Harry S. Truman naprosto rezignoval na snahy svého předchůdce o dekolonizaci a uznal Francii zásluhy v boji proti Japonsku, čímž bylo jasně naznačeno, že Francie si může ponechat svůj původní koloniální vliv. Podle dohody z Postupimi obsadily jih Vietnamu britské jednotky, které měly postupně nahradit jednotky francouzské, zatímco severně od 17. rovnoběžky postupovali čankajškovci. Dávno předtím však Viet Minh odzbrojil mnoho japonských jednotek a začal napomáhat obyvatelstvu, které trpělo hladomorem. V podstatě tak kontroloval sever země. V jižní části země byla situace méně přehledná, protože deltu Mekongu ovládaly dvě sekty, a to Cao Dai a Hoa Hoa. Ty napřed uzavřely spojenectví s Viet Minhem, avšak později, poté co Francouzi obsadili města na jihu, se přidali na jejich stranu. Sever naopak pustošili čankajškovci. Ho Či Min již 2. září 1945 vyhlásil Vietnamskou demokratickou republiku (VDR) 6, nedostalo se mu však žádné podpory, marně apeloval na USA, aby zabránily řádění band na severu a návratu Francouzů na jih. V roce 1946 uzavřel Čankajšek dohodu s Francouzi, kdy se vzdal severu výměnou za to, že se Francie vzdala hospodářských výhod v Číně. Viet Minhu nezbylo nic jiného než nakonec uzavřít dohodu, která nechávala na pět let Francii kontrolu i nad severem výměnou za uznání Vietnamu za svobodný stát uvnitř Francouzské unie. 7 Francouzi ale dohodu nedodrželi, v roce 1946 vyhlásili na jihu stát Končinčínu a v témže roce bombardovali přístav Haiphong, kde zabili několik tisíc civilistů. 8 Výsledkem bylo, že Ho Či Minovi a Viet Minhu došla trpělivost a postavili se v celé zemi na ozbrojený odpor proti Francouzům. Selhaly tak všechny možnosti, jak by mohlo dojít alespoň k nějaké dohodě. 2.2.3 Bipolarizace světa a politika Zadržování Následný vývoj měl úzký vztah k vývoji studené války. Už těsně po válce bylo jasné, že válečné spojenectví se hroutí. Svět se postupně začal polarizovat, Sovětský svaz během druhé poloviny čtyřicátých let dosadil ve východní Evropě své 6 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 11. 7 Dohoda byla uzavřena 6. března 1946. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 13. 8 Separátní stát Kočinčína byl vyhlášen v létě 1946 a už v 23.listopadu byl bombardován přístav Haiphong. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 14. 10

loutkové vlády. Harry S. Truman nebyl nakloněn další spolupráci se SSSR a hlavně ústupkům Stalinovi. 9 Už během prvních let po válce tedy bylo jasné, že SSSR se snaží expandovat, a to nejen v Evropě. Na konci války SSSR totiž obsadil severní část korejského poloostrova a Mandžusko, v Číně začalo povstání Mao Ce-tunga, které v roce 1949 vedlo ke vzniku Čínské lidové republiky 10. Začala panovat obava z šíření komunismu po světě a z tzv. dominového efektu, tedy toho, že změny v jedné zemi (sociální, politické apod.) se rozšíří v zemích dalších, a ty následně způsobí další změny, které se budou šířit podobně, jako se hroutí kostky domina. Svět se tak stával bipolárním a nastupoval několik desítek let trvající konflikt mezi dvěma supervelmocemi. To mělo zásadní vliv na pozdější dění ve Vietnamu. USA našly nového nepřítele, poté co úspěšně čelily národnímu socialismu Němců a Japonců, byly rozhodnuty čelit i komunismu. Od toho se začala už v druhé polovině čtyřicátých let odvíjet zahraniční politika USA. V březnu roku 1947 byla vyhlášena doktrína Zadržování (Containment), která se uplatnila mimo jiné v Řecku a Turecku. V Řecku vedla nakonec k porážce komunistických partyzánů 11 (USA dodávaly řeckým protikomunistickým silám materiál a rovněž je ekonomicky podporovaly, převzaly tak v podstatě britské závazky). Během roku 1947 museli vládu opustit komunisté i ve Francii a Itálii. Na pomoc Evropě byl určen Marschallův plán 12, který měl ekonomickou pomocí stabilizovat a obnovit válkou zničené evropské země a zabránit tak vzniku sociálních nepokojů a podhoubí pro šíření komunismu. USA také podporovaly vybudování kolektivní evropské obrany. Doktrína Zadržování tedy sestávala z několika kroků, ale hlavní byla ekonomická podpora jak válkou zničených států při jejich obnově (průmyslu apod.), tak také např. protikomunistických skupin v různých zemích, kde probíhala občanská válka. Další součástí této doktríny bylo naznačit Sovětskému svazu v případě některých strategických oblastí a zemí, že Spojené státy nemohou připustit..., aby padly do nepřátelských rukou 13 a budou je tedy podporovat i vojensky (dodávky vojenského materiálu apod.). Tento postup měl však i svá úskalí, protože byli podporováni téměř všichni antikomunisté, podstatné bylo, že se přiklonili na stranu Západu a 9 SSSR provedl vlastní měnovou reformu ve východní části Německa, v letech 1948 49 proběhla blokáda Berlína a v Řecku probíhalo komunistické povstání. Nálevka, V.: Studená válka, s. 17-38. 10 1. října 1949. Nálevka, P.: Studená válka, s. 227. 11 V roce 1949. Johnson, P.: Dějiny 20. století, s.592. 12 Nálevka, V.: Studená válka, s. 21-23. 13 Kennedy, P.: Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000, s. 455. 11

neměli levicové smýšlení. Tak docházelo k tomu, že byli podporováni pravicoví extremisté, jen aby bylo zabráněno uchopení moci levicovým diktátorům. V Evropě tyto snahy vyústily v zapojení Německa do evropských struktur 14 a v založení NATO 15. V Asii bylo cílem vybudovat ekonomicky silné prozápadní Japonsko, které by se stalo hrází čínskému a sovětskému komunismu. Kombinace bezpečnostně-politické složky (dodávky zbraní, podpora antikomunistů, vytváření organizací kolektivní obrany) a ekonomické složky (hospodářská pomoc podporující rozvoj liberálního kapitalismu) tak měly za úkol zamezit možnosti šíření komunismu do těchto zemí. Jihovýchodní Asie měla v plánech USA významnou roli, měla nejdříve Evropě a pak Japonsku sloužit jako surovinový trh a odbytiště výrobků, a stát se tak postupně samostatným účastníkem, menším centrem, jež by bylo hospodářsky integrováno a propojeno s celým světem. Současně však mělo být nakloněno americkým a západním hodnotám i jejich modelům společnosti. 16 2.2.4 Změna pohledu USA na konflikt v Indočíně Ve stínu těchto událostí a změn uspořádání světa probíhal v Indočíně konflikt mezi francouzskými jednotkami (kolonialisty) a Viet Minhem. Zpočátku byl tento konflikt ze strany USA víceméně přehlížen a považován za koloniální válku, ale právě výše zmíněné události, změna mezinárodního klimatu a vyhlášení politiky Zadržování vedly k tomu, že USA začaly tento konflikt chápat jako boj Západu s Východem. V této době panovalo přesvědčení, že všechna komunistická povstání a převraty řídí Moskva a jsou součástí většího a dlouhodobějšího plánu. Proto začaly panovat obavy z aktivit Viet Minhu. USA se na jednu stranu snažily bojovat za ukončení kolonialismu, na druhé straně nechtěly, aby tento region padl do rukou komunistům. Proto se snažily na Francouze tlačit, aby podpořili vliv nacionalistických uskupení, které by byly alternativou k nacionalistickokomunistickému Viet Minhu. V takzvané Elysejské dohodě 17 z března 1949 slíbila Francie udělit Vietnamu nezávislost, jestliže za to obdrží hospodářské výhody. 18 V čele vlády nakonec stanul císař Bao Dai, nicméně vláda se netěšila oblibě. Vznikla 14 V roce 1955 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 16. 15 NATO North Atlantic Treaty Organization (Organizace severoatlantické smlouvy). Bylo založeno tzv. Washingtonskou smlouvou 4. dubna 1949. Nálevka, V.: Studená válka, s. 40-41. 16 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 16. 17 Kahin, G. M.- Lewis, J.W.: The United States in Vietna. An Analysis in the of the History of America s Involvement in Vietnam, s. 28-32. 18 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 17. 12

jen z francouzské milosti, vládní úředníci se už tehdy zajímali hlavně o to, jak budou profitovat z trvalého spojení s Francií. Ani nezávislost nebyla nezávislostí, protože Vietnam se stal, stejně jako Laos a Kambodža, součástí Francouzské unie. Bao Dai většinu času trávil mimo Vietnam a problémy jeho země mu byly vzdálené. Poté, co v roce 1949 zvítězil v Číně Mao Ce-tung a čankajškovci se stáhli na Tchajwan 19, dřívější obavy z šíření komunismu po Asii jen vzrostly. Republikáni, kteří byli v opozici, vytýkali vládě nedostatečnou podporu čankajškovců, všeobecně mělo mnoho Američanů obavy z šíření komunismu, a to jak na mezinárodním poli, tak také v USA. Panovala obava z infiltrace amerických úřadů a státní správy, proto vznikl u Sněmovny reprezentantů také Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti 20, který pak v první polovině padesátých let proslul mcarthyovým honem na komunisty mezi intelektuály, liberály a novináři. 2.2.5 Zástupné války ve světě a reakce USA V lednu 1950 uznala nedávno vzniklá Čínská lidová republika a Sovětský svaz Vietnamskou demokratickou republiku, a tím i legitimitu vlády Viet Minhu. Na oplátku uznaly v únoru USA Vietnamský stát, který byl založen na základě Elysejské dohody. Tím vznikl stav, kdy ve Vietnamu byly jednak koloniální francouzské síly, jednak nezávislá vláda císaře Bao Daiema a také vláda Viet Minhu. Každý z bloků uznával jen jednu z vlád a obě si nárokovaly celý Vietnam. Proamerická vláda (Vietnamský stát) měla vetší podporu a sídlo na jihu, prokomunistická (Vietnamská demokratická republika) zase na severu země. V témže roce začaly USA podporovat francouzské snažení v Indočíně. Poukázaly Francii 15 milionů dolarů na válečné výdaje. Tato částka měla nakonec být jen nepatrnou kapkou z velkého množství peněz, které USA během následujících let poskytly Francii. V reakci na události ve světě byla v dubnu 1950 vydána Národní radou bezpečnosti USA zpráva známá pod názvem NSC-68. Za touto zprávou stál Paul Nitze, který v letech 1950 až 1953 vedl odbor politického plánování Ministerstva zahraničí. Tato zpráva doporučovala modernizaci armády a navyšování síly, včetně konvenčních sil, aby bylo možné čelit rozpínajícímu se komunismu. Předpokládalo 19 Johnson, P.: Dějiny 20. století, s.434-435. 20 House Un-American Activities Committee HUAC Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 18. 13

se, že cílem komunistické expanze v Jihovýchodní Asii není jen Vietnam, ale celý region. 21 Závěry analýzy se potvrdily téměř ihned, v červnu 1950 zaútočila vojska Severní Korey za podpory Moskvy i Pekingu na Jižní Koreu. Bylo tedy jasné, že Západ je s Východem v konfliktu, který bude veden pomocí zástupných válek. Jihovýchodní Asie se tak stala středem zájmu. USA bojovaly proti komunismu v Koreji, Francie ve Vietnamu. Jenže válkou poničená Francie potřebovala sama investice, a tak začaly USA postupně přebírat na svá bedra náklady na vedení francouzských vojenských operací. Válka ve Vietnamu Francouze stála nemalé prostředky, za roky 1950 až 1954 se vyšplhaly náklady na 2,76 miliard dolarů 22. USA tak postupně přešly k podpoře Francie v jejím boji, v roce 1952 už financovaly 40% válečných nákladů, v roce 1954 dokonce 80%. I přes tuto pomoc se ale generálu Giapovi podařilo Francouze vytlačit od vietnamsko-čínské hranice, a tak mohla z Číny proudit do Vietnamu vojenská pomoc, která dále napomáhala k větším úspěchům vojsk Viet Minhu. Zároveň začínala francouzská veřejnost tuto válku odmítat (v roce 1954 s válkou souhlasilo jen 8% obyvatel) 23. Do roku 1952 ztratily francouzské jednotky (ve Vietnamu bojovalo v cizineckých legiích mnoho Němců a Afričanů) 90 000 mužů (mezi ztráty se počítali jak mrtví, tak zranění a zajatí). 24 2.2.6 Dien Bien Phu V roce 1953 se snažili Francouzi přinutit Viet Minh k velké bitvě, a tím strhnout iniciativu na svou stranu, jenže generál Giap dokázal opak, pronikáním do Laosu přitáhl pozornost Francouzů, ti uzavřeli s Laoským královstvím (které bylo součástí Francouzské unie) pakt o pomoci. Tím ovšem došlo k odčerpávání dalších francouzských sil a k jejich roztříštění. Část byla přivedena k horské vesnici Dien Bien Phu, která byla opěrným bodem Viet Minhu pro operace v Laosu. Francouzi obsadili údolí v okolí této vesnice, nicméně generál Giap rozmístil své muže po okolních horách a dokázal zorganizovat i přesun dostatečného množství zbraní, munice a dokonce těžkého dělostřelectva po horských stezkách, a to bez pomoci těžké techniky. Francouzská výzvědná služba varovala, že Giap má k dispozici i dělostřelectvo, nicméně generál Navarre se rozhodl vyprovokovat Viet Minh 21 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 19-20. 22 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 20. 23 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 25. 24 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 21. 14

k bitvě, u níž předpokládal, že vyhraje. V obklíčení přesily Viet Minhu zůstalo 12 000 francouzských elitních vojáků, které bylo možné zásobovat jen letecky. Ve stejné době byla naplánována i konference mezi Západem a Východem v Ženevě. Situace francouzských jednotek byla stále horší, v březnu 1954 se podařilo Viet Minhu obsadit dva ze tří pahorků, které drželi Francouzi. USA dokonce přešly od finanční podpory k vojenské pomoci. Do Vietnamu přesunuly 40 bombardérů B-26, o které se starali američtí mechanici v civilu a létali s nimi pouze francouzští piloti. Ale ani bombardování okolních kopců nepomáhalo zastavit útoky Viet Minhu proti Francouzům. Dokonce padl návrh i na omezené použití atomových zbraní. Veškeré návrhy na pomoc se však setkaly s nesouhlasem některé strany, buď nechtěla Francie dovolit rozmístění amerických instruktorů ve Vietnamu, nebo zase naopak Kongres či zástupci Velké Británie odmítli možnost vojenské operace široké koalice států. Nakonec po 55 dnech musely francouzské jednotky kapitulovat, stalo se tak 7. května 1954, den před začátkem jednání v Ženevě. 25 2.2.7 Ženevská konference Mezi 8. květnem a 21. červencem proběhla v Ženevě konference za účasti zástupců Sovětského svazu, Francie, Velké Británie, Čínské lidové republiky a dvou delegací z Vietnamu. Jedna zastupující Bao Diaův režim, druhá zastupující Vietnamskou demokratickou republiku. Američané se účastnili pouze jako pozorovatelé 26. Konference téměř ignorovala faktický stav na bojišti, protože každá ze stran se snažila hájit především své zájmy, Sovětský svaz se snažil zabránit vzniku Evropského obranného společenství, samotná oblast jihovýchodní Asie pro něj neměla velký význam, naopak zájmem čínské delegace bylo zabránit jakémukoliv zapojení USA do dění ve Vietnamu. Čína potřebovala klid na zotavenou, a tak podporovala rozdělení Vietnamu a zákaz jakýchkoliv zahraničních jednotek v obou případných státech. V průběhu konference se však díky vládní krizi změnil postoj Francie, nový předseda vlády byl nakloněn odchodu z Vietnamu a chtěl konflikt co nejrychleji ukončit (což byla analogie k pozdějšímu americkému řešení). Američané doporučili Francii postupovat podle jejich sedmibodového programu, který předpokládal vytvoření dvou Vietnamů rozdělených 17. 25 Frey, M..: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 23-26. 26 Signatáři dohody se staly pouze Francie a VDR (Vietnamská demokratická republika). Dohody nepodepsaly USA ani delegace jižního Vietnamu. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 64-75. 15

rovnoběžkou. 27 Viet Minh se měl stáhnout na sever a Francouzi naopak na jih, mezi těmito zónami měla být demilitarizovaná zóna. Laos, Kambodža i Vietnam se měly stát suverénními státy bez vlivu Francie. V reakci na události v jihovýchodní Asii bylo 8. září 1954 založeno SEATO. 28 3. Počátky protestů a vstup do Vietnamu (1954-1964) 3.1 Hnutí za občanská práva 3.1.1 První protesty a dílčí úspěchy Amerika padesátých let nebyla zdaleka zemí rovnosti, hlavně v jižních státech byla důsledně praktikována rasová segregace. Černošské obyvatelstvo nesmělo navštěvovat například stejné společenské akce jako běloši (návštěvy kina, koncertů), případně směli být jen v jim vyhrazených prostorách. Tato segregace se ovšem netýkala jen společenských akcí, ale také záležitostí každodenního života. Podobná pravidla platila v restauracích, školách (oddělené školy pro bílé a černochy) a také v hromadné dopravě. Uplatňovala se politika Oddělení, ale rovní (Seperated but Equal), která měla oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1896 v kauze Plessy. v. Fergusson. 29 S tímto stavem panovala nespokojenost, která se výrazně projevila v roce 1955, kdy proběhla první velká protestní akce proti rasové segregaci. Afroamerická veřejnost reagovala na případ Rose Parksové masovým bojkotem městské hromadné dopravy (známý pod názvem Montgomery Bus Boycott) ve městě Montgomery v Alabamě po dobu 382 dnů. K bojkotu došlo poté, co Rose Parksová odmítla uvolnit místo bílému cestujícímu v autobuse, jak to přikazovaly tehdejší místní zákony. 30 Bojkot organizoval i reverend Martin Luther King Jr. a přidali se k němu například i místní černošští taxikáři, kteří vozili černošské obyvatelstvo za cenu autobusového jízdného. Výsledkem tohoto protestu byl nakonec rozsudek federálního soudu, že rasová diskriminace v autobusech je protiústavní a ilegální. Po odvolání se zástupců 27 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 28-30. 28 SEATO Southeast Asia Treaty Organization (Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii) - založeno 8. září 1954 v Manile osmi státy (Austrálie, Filipíny, Francie, Nový Zéland, Pákistán, Thajsko, USA a Velká Británie). (Fishel, W. R.: Vietnam: Anatomy of a Conflict, s. 213.) V separátním protokolu rozšířili členové paktu SEATO oblast platnosti smlouvy o Laos, Kambodžu a svobodné území pod správou státu Vietnam, čímž v podstatě porušili Ženevskou smlouvu. (Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.34.) 29 Zimmermann, T.: Plessy v. Ferguson, on-line text (http://www.bgsu.edu/departments/acs/1890s/plessy/plessy.html). 30 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 66 67. 16

města potvrdil 13. listopadu 1956 tento rozsudek i Nejvyšší soud. 31 Tato protestní akce nebyla jen reakcí na případ Rose Parksové, ale také například na vraždu čtrnáctiletého černošského mladíka Emmetta Tilla 32, nebo na jižními státy schvalovanou, či dokonce nařizovanou, ovšem vyššími instancemi jako protiústavní označenou, segregaci ve školách 33. 3.1.2 Vzestup Martina Luthera Kinga Jr. V roce 1957 založili Martin Luther King Jr., Charles K. Steele a Fred L. Shuttlesworth Southern Christian Leadership Conference (Jižní konference křesťanského vedení - zjednodušeně Jižní konference), zkráceně SCLC. 34 M. L. King Jr. se stal jejím prvním prezidentem a tato organizace se stala hlavní organizační silou hnutí za občanská práva. Odmítala násilí a jejími metodami protestu se měla stát občanská neposlušnost a mírové, nenásilné demonstrace. Ve stejném roce se odehrál i incident v Little Rocku, kde nebylo umožněno devíti černošským studentům vstoupit do školy, i když ta měla být od tohoto roku desegregována. Tento problém zapříčinilo rozhodnutí guvernéra Orvala Faubuse. Během několika dnů zareagoval prezident Eisenhower a poslal do Little Rocku Národní gardu, aby sjednala pořádek a umožnila studentům vstoupit do školy. 35 V tomto roce byl přijat zákon Civil Rights Act of 1957, který ovšem nesplnil do něj vložená očekávání. Záměrem hnutí za občanská práva bylo dát černošským obyvatelům rovné a ničím nepodmíněné volební právo, zákon však zřídil jen Komisi pro občanská práva a příslušné oddělení na Ministerstvu spravedlnosti. 36 31 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 70-88. 32 Šlo o případ, kdy tento mladík oslovil bělošskou ženu a několik dní poté ho její manžel se svým bratrem naložili do auta a poté brutálně zabili. Byl nalezen mrtev a všechny důkazy a svědectví směřovali proti dvěma bělošským mužům. Přesto bělošská porota a soudce rozhodli o nevinně obviněných. Podobných případů se stávalo v Americe let padesátých i v dřívější době mnoho. Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 39-45. 33 Případ z roku 1954: Brown v. Board of Education of Topeka, Kansas - nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace je neústavní. Viz Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm); Brunner, B. Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 34 V únoru. Brunner, B. Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 35 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 92 103. 36 Rysková, S.: Martin Luther King, s.42 45. 17

3.1.3 Úspěch protestů vsedě V roce 1960 proběhlo několik protestů, které se konaly vsedě (sit-in). Popud k nim dal případ černošského studenta Josepha McNeilla (studoval na North Carolina Agricultural and Technical College v Greensboro), který nebyl obsloužen v jídelně Woolworth's a na protest si sedl ke stolu a čekal na obsloužení. 37 K němu se v dalších dnech přidali další tři studenti černé pleti. O této protestní akci napsaly New York Times, což vyvolalo vlnu podobných protestních akcí v mnoha dalších městech (jedenácti během dvou týdnů) 38, do kterých se zapojili jak černošští, tak bělošští studenti. Následovalo několik policejních zákroků proti demonstrantům, což ale vyvolalo další rozšíření protestů a jejich větší publicitu. Díky tomu dostala policie zákaz zatýkat pokojné demonstranty. Studenty dokonce podpořil tehdejší prezidentský kandidát John F. Kennedy 39. Po šesti měsících byli původní čtyři studenti v té samé restauraci, kde protesty začaly, obslouženi. 40 Tyto nenásilné protestní akce dokázaly zlomit zákaz vstupu černochů do mnoha restauračních zařízení a později také na další veřejná místa (koupaliště, divadla, knihovny atd.). 3.1.4 Vznik nových organizací a posílení jejich spolupráce V reakci na úspěch nenásilných protestů vznikla na univerzitě v Shaw organizace Student Nonviolent Coordinating Commitee (SNCC) Studentský výbor pro koordinaci nenásilných protestů. Její první větší akcí byly tzv. freedom rides (Jízdy svobody), kdy během léta 1961, ve spolupráci s Kongresem pro rasovou rovnost (Congress for Racial Equality CORE), vyslali až 1 000 dobrovolníku 41 do jižních států, aby otestovali, zda jsou v autobusech, na autobusových stanicích a dalších veřejných místech dodržovány nové protisegregační zákony. 42 Mnoho těchto dobrovolníků bylo napadeno, často byli 37 Joseph McNeil totiž oslovil bílou číšnici a ta ho odmítla obsloužit s tím, že pro černochy je určen jiný pult a personál. Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 127-129. 38 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954-1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 39 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954-1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 40 Brunner, B. - Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 41 Různé zdroje uvádí různá čísla od 300 [Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm)] do 1 000 [Brunner, B. Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html)]. 42 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 147-149. 18

zbiti, případně uvězněni. Na jeden z autobusů byla dokonce hozena zápalná láhev. 43 Další útok se udál v Montgomery v Alabamě. Nakonec musel zasáhnout sám prezident Kennedy a situaci uklidnit. 44 Zpočátku klidné protesty a akce začaly nabývat na intenzitě. I když se hnutím za občanská práva dařilo nutit zákonodárce měnit či rušit rasistické zákony, stále byl problém v jejich reálném uplatňování. V roce 1962 měl na Univerzitu v Mississipi nastoupit první černošský student, nakonec ale došlo k velkým nepokojům, které si svou intenzitou (byli zabiti dva lidé) vynutily nejprve nasazení federálních šerifů (federal marshalls) a poté dokonce Národní gardy. 45 V témže roce a v témže státě sjednotil Robert Moses organizace SNCC, NAACP a CORE pod organizaci jedinou - COFO (Council of Federated Organizations Rada spojených organizací). 3.1.5 První masový pochod a demonstrace Nejvíce segregovanými a rasistickými byly jižní státy, a to především Mississipi a Alabama. I proto se další vlna protestů odehrála v Birninghamu v Alabamě během roku 1963. 46 Protesty v Birninghamu probíhaly jak formou demonstrací, tak formou protestů v sedě. Při těchto protestech byly stovky lidí zatčeny a nakonec došlo i k tvrdým zákrokům policie proti demonstrantům, při kterých byli použiti psi a došlo k mnoha zraněním. M. L. King Jr. byl také mezi zatčenými a z vězení napsal známý dopis Letter from Birmingham Jail (Dopis z birninghamského vězení). 47 V červnu 1963 byl zavražděn jeden z představitelů hnutí NAACP Medgar Evers 48, za jeho vraždu padl trest až po třiceti letech. 49 V srpnu 1963 se uskutečnil první z velkých pochodů na hlavní město USA (March on Washington). 50 Před Lincolnovým památníkem se shromáždilo na čtvrt milionu lidí (až jednu pětinu tvořili běloši) a vůdcové hnutí za občanská práva přednesli své 43 V Annistonu v Alabmě. Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 150-153. 44 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s.153. 45 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 46 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s.164-195. 47 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s.187-189. Plné znění dopisu dostupné na: http://www.stanford.edu/group/king/popular_requests/frequentdocs/birmingham.pdf 48 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 222-224. 49 Brunner, B. Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 50 Byl nazván March for Jobs and Freedom (Pochod za práci a svobodu). Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 197-205. 19

projevy, včetně slavného projevu Mám sen (I Have a Dream) Martina Luthera Kinga Jr. 51 3.1.6 Nespokojenost a vzestup radikálů Někteří z černošských vůdců (Malcolm X, James Baldwin a další) však požadovali ráznější přístup, nenásilné protesty podle nich neměly patřičný účinek. 52 V létě 1963 proběhly už i první horké protesty, kdy ve více než sto městech propukly násilné nepokoje. Patnáctého září došlo k bombovému útoku na babtistický kostel v Birninghamu, při kterém zemřely čtyři malé černošské dívky. Následné protesty a střety (docházelo k podpalování majetku a bitkám) přinesly další dva mrtvé. 53 Jak protesty na začátku roku, tak protesty po bombovém útoku přitáhly pozornost médií i obyčejných lidí a hnutí za občanská práva tak získala na síle. Mnoho Američanů bylo těmito událostmi otřeseno. Dvaadvacátého listopadu 1963 přišla další velká rána, když byl v Dallasu zastřelen prezident John F. Kennedy. Na jeho místo nastoupil Lyndon B. Johnson. Tento a následující rok se tak staly v mnoha ohledech zlomovými, protože radikální vůdcové dostali další argumenty pro prosazování tvrdších metod a přístupu. To se projevilo jednak v rétorice radikálů 54, jednak vlivem na prezidentské volby roku 1964. 3.1.7 Civil Rights Act of 1964 a Great Society Na začátku roku byla 24. dodatkem zrušena volební daň a v létě organizace COFO uskutečnila akci Freedom Summer (Svobodné léto), při které dobrovolníci pomáhali černošským obyvatelům s volební registrací. 55 V létě byl rovněž přijat Civil Rights Act of 1964, který přiznával Afroameričanům práva, která dříve byla vyhrazena pouze bělochům. Zakazoval diskriminaci při užívání veřejných míst (parky, bazény, hřiště, knihovny kina, divadla, restaurace, hotely). Ministerstvo spravedlnosti smělo přímo zasahovat v případě nedodržování desegregace ve školství, byla zakázána diskriminace při přijímání do zaměstnání (u podniků s více 51 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 75-77. Plná znění proslovu dostupné na: http://www.infoplease.com/ipa/a0874987.html 52 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 78-79. 53 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 54 Příkladem mohou být dva proslovy Malcolma X The Ballot or the Bullet (volební právo nebo kulka) a The Black Revolution (Černá revoluce) Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 55 Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s.229 235. 20

jak sto zaměstnanci). Dodržování mělo kontrolovat několik komisí, které zároveň mohly udělovat dotace potřebné pro realizaci zákona. Bylo zakázáno bránit uplatňování volebního práva (pod pokutou či dokonce odnětím svobody) 56. I přes tyto snahy však docházelo k dalším vraždám 57 a také nepokojům ve městech. Lyndon B. Johnson proto ve své prezidentské kampani přislíbil, že bude aktivně napomáhat řešení rasového problému. V březnu představil svůj projekt Great Society (Velké společnosti). 58 Prioritou tohoto projektu měl být boj proti chudobě a za vzdělanost, vzdělání mělo být dostupné každému dítěti, měly být zahájeny programy na pomoc sociálně slabým jedincům, měla být zlepšena kvalita a dostupnost lékařské péče a další oblasti společenského života. 59 Great Society a občanská práva byly hlavním tématem volební kampaně. 60 Po propuknutí nepokojů ve městech se dokonce sešel s vůdci hnutí za občanská práva. Jeho republikánský protivník B. Goldwater byl zastáncem politiky tvrdé ruky a rovněž nebyl velkým sympatizantem hnutí za občanská práva, dokonce se postavil proti zákonu Civil Rights Act of 1964. 61 Volby nakonec s velkým náskokem vyhrál Lyndon B. Johnson. I pro M. L. Kinga Jr. byl rok 1964 úspěšný. V lednu byl vyhlášen mužem roku časopisu Time 62 a v prosinci mu byla předána Nobelova cena míru 63, čímž jeho význam vzrostl. 3.2 Vojenské operace ve Vietnamu 3.2.1 Neuskutečněné volby roku 1956 Na rok 1956 byly naplánovány volby v celém Vietnamu, po kterých by došlo k sjednocení země pod vedením nové, z voleb vyšlé vlády. Dohled nad dodržováním míru měla zajišťovat kontrolní komise sestávající z Polska, Kanady a Indie. Pro Viet Minh to byla v podstatě prohra, protože kontroloval téměř celý sever a dvě třetiny jihu země a na základě mírové smlouvy by se musel stáhnout za 17. rovnoběžku. Navíc Viet Minh spolu s laoskými komunisty kontroloval rozsáhlé oblasti Laosu, kterých by se musel v podstatě také vzdát. Na druhou stranu sám Viet 56 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 84 85. 57 V srpnu byli ve státě Mississipi zavražděni tři (dva z toho byli běloši) dobrovolníci pracující pro hnutí za občanská práva Williams, J.: Eyes on the Prize. America s Civil Rights Years 1954-1965, s. 238 240. 58 Johnson, P.: Dějiny 20. století, s. 619 621. 59 Schultz, S.K.: The Almost Great Society: The 1960s, on-line text (http://us.history.wisc.edu/hist102/lectures/lecture27.html). 60 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 90-91. 61 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 85 87. 62 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 83. 63 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 88. 21

Minh si přál, aby se boj o moc vedl politicky namísto vojensky, což se díky smlouvě podařilo. To Viet Minhu nahrávalo, protože značná část obyvatel nebyla spokojena s koloniální vládou, jejími úředníky a lidmi, kteří nějakým způsobem profitovali z kolonialismu. Viet Minh tak pro ně byl tou správnou alternativou, navíc čistě vietnamskou, a právě proto si Viet Minh do voleb velmi věřil a předpokládal volební vítězství. Zároveň ovšem díky této dohodě došlo k tomu, že USA převzaly bezpečnostně-politickou zodpovědnost za daný region, což v důsledku vedlo k jejich zapojení do Vietnamské války. 3.2.2 Úspěchy Viet Minhu na domácím poli V severním Vietnamu, narozdíl od mnoha dalších komunistických zemí, se nerozvinul kult osobnosti v plné míře, existovala snaha, aby rolníci participovali na politické moci, rovněž snaha o zrovnoprávnění žen. Je diskutabilní do jaké míry šlo o upřímnou snahu a do jaké míry o politický kalkul, který měl přilákat sympatie obyvatelstva. V oblastech ovládaných Viet Minhem proběhla několikrát po sobě pozemková reforma, v rámci které bylo mnoho lidí popraveno, zatčeno či deportováno. Byla jim rovněž zabírána půda a veškeré protesty byly tvrdě potírány. Pozemková reforma a kolektivizace zemědělství probíhala v souladu s tradičním způsobem života na venkově, předchozí chyby při pozemkových reformách režim dokonce přiznal a některé odpovědné osoby zbavil funkcí. 64 Pro mnoho lidí proto nebyl Viet Minh nepřítelem, ale nadějí na osvobození od kolonialismu a od zkorumpovaných prospěchářů. Od roku 1957 se režimu podařilo zemi, která byla po desetiletí sužována válkami, přivést k pomalému růstu životní úrovně. Byla rovněž dodržována svoboda vyznání. Právě tyto aspekty a úspěchy Viet Minhu a později také Vietkongu byly klíčové pro další vývoj v regionu. 3.2.3 Ngo Dinh Diem u moci v jižním Vietnamu V jižním Vietnamu byla situace jiná. USA potřebovaly vybudovat nacionalistickou protiváhu Viet Minhu, proto potřebovaly, aby co nejrychleji zmizel francouzský koloniální vliv. Vietnamci měli dříve možnost volby buď mezi kolonialismem, nebo víceméně komunistickým nacionalismem, a protože v této zemi bylo národní povědomí dosti silné už z minulosti, tak jich mnoho dávalo 64 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 30-31. 22

přednost Viet Minhu. Vytvoření antikomunistické či prozápadní varianty Viet Minhu by mohlo přesvědčit Vietnamce, že je možné vybudovat svobodný, suverénní, ale nekomunistický Vietnam. Pro tyto účely byly do Vietnamu posláni agenti CIA (např. Edward Lansdale) 65, kteří prováděli různé akce zaměřené proti severovietnamskému režimu (letákové akce, drobné sabotážní akce apod.), které měly podkopat autoritu tohoto režimu. Tedy již v polovině padesátých let dochází ze strany USA k přechodu od finanční podpory k přímým akcím, byť zatím jen v podobě působení CIA. Pro USA bylo velmi důležité, aby v čele jižního Vietnamu stála proamerická osobnost, která by byla dostatečně silná, aby dokázala alespoň částečně konkurovat Ho Či Minovi. Bohužel byl vybrán, hlavně díky kontaktům vytvořeným při pobytu v USA, Ngo Dinh Diem, který se později ukázal spíše jako brzda všech amerických snah. Nutno ovšem podotknout, že žádný vůdce by to neměl v jižním Vietnamu jednoduché a neobešel by se bez podpory USA. Velké části země ovládaly sekty a organizace podobající se mafii (například Cao Dai, Hoa Hao, Binh Xuyenu). V roce 1955 ovšem organizace Binh Xuyenu s pomocí milicí zbylých sekt málem porazila jednotky věrné Diemovi, nakonec se ovšem Diemovým mužům podařilo útok odrazit a i za pomoci CIA uplatit představitele zbylých sekt, a tím utvrdit svou pozici. O pět měsíců Diem zmanipuloval volby a stal se prezidentem Republiky Vietnam, čímž vyřadil i císaře Bao Daie. 66 Poté odmítl naplánované celovietnamské volby v roce 1956. 3.2.4 Zapojení USA a program Nation building Bylo jasné, že obliba Viet Minhu jako osvoboditelů od kolonialismu je daleko větší než omezená podpora začínajícího diktátora. USA a Republika Vietnam nepodepsaly dohodu v Ženevě a proti odmítnutí voleb nijak výrazně neprotestovala ani Čína, ani Sovětský svaz. To ovšem velmi zklamalo a rozčílilo severovietnamské vůdce, protože po rozdělení země se muselo na 130 000 příslušníků Viet Minhu stáhnout na sever a všichni počítali, dokonce velkou část svých kroků soustředili, právě na vítězství ve volbách. Bylo potřeba Diemův režim stabilizovat a podnítit podporu obyvatelstva tomuto režimu. To měl zajistit soubor opatření a kroků známý 65 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 35. 66 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 24-25. 23

pod názvem Nation building (Budování národa). Šlo o finanční, technickou a další pomoc, která měla zajistit modernizaci země, zvýšení životní úrovně a posílení armády. USA tak v druhé polovině padesátých let zajišťovaly Vietnamu kompletní náklady na armádu a až 80% z financí potřebných pro státní rozpočet. 67 vysíláni experti CIA a odborníci z univerzit, kteří pracovali na programech zlepšení hospodářství, modernizace armády, přestavby byrokracie v zemi, ale i na kulturních programech, které měly podpořit národní uvědomění Vietnamců. Američané sice pomoc podmiňovali tím, že Diemův režim musí projít reorganizací a demokratizací, nicméně ve skutečnosti byly provedené změny jen kosmetické. Americká pomoc byla nejvíce zaměřena na oblast armády 68, kde došlo ke kompletnímu přebudování pomocné armády francouzských koloniálních vojsk na zmenšenou kopii armády USA. Nová jihovietnamská armáda měla své letectvo, námořnictvo, pozemní armádu, námořní pěchotu, ale také vojenskou akademii. Tato nová armáda byla připravována a cvičena na konvenční ozbrojený konflikt s vojsky severního Vietnamu, což se posléze ukázalo jako jedna ze zásadních chyb. Ještě větším problémem byla snaha Diema zamezit dobré spolupráci armádních složek a omezit samostatnost armádních velitelů. Diem se tím snažil zabránit vzniku silné skupiny generálů, která by ho mohla ohrozit. Podobně postupoval i u dalších ozbrojených složek (policie, sil sebeobrany, občanské gardy). Díky této rozdrobené struktuře velení a nutnosti vše mít konzultováno a potvrzeno shora, byla armáda neschopna pružné akce a reakce na aktuální situaci. Téměř všechny důležité úřady vedli příslušníci Diemovy rodiny a jejich přátelé 69. Rodina měla, díky arcibiskupovi Ngo Dinh Thucovi (byl jedním z Diemových bratrů) velký vliv také na katolíky, kteří se stali protěžovanou oporou režimu. Přes různé spolky a uskupení ovládal i státní správu a armádu. Nechal vytvořit hned dvě zpravodajské služby, které se navzájem hlídaly. Byli To vše vedlo k tomu, že úředníci a vojáci postrádali jakoukoli vlastní iniciativu, stali se jen příjemci rozkazů a zodpovědnost házeli jeden na druhého. 67 Například v roce 1956 USA kryly okolo 60% jihovietnamského rozpočtu a v dalších letech tento podíl stále stoupal. Fishel, W. R.: Vietnam: Anatomy of a Conflict, s. 184. 68 Pomoc zajišťovala Vojenská pomocná a poradní skupina anglicky Military Assistance and Advisory Group MAAG. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 43. 69 V Diemově první vládě zasedali tři Diemovi příbuzní, jeho nejmladší bratr byl velvyslancem ve Velké Británii. Střední části země vládl další z bratrů Ngo Dinh Can, dále Tran Le Xuan madame Nhu stála v čele ženských oddílů bojových sportů a ovlivňovala politiku. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 45. 24