Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Tradiční druhy květin pěstovaných na historickém území České republiky Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Ing. Běla Svitáčková, CSc. Vypracovala Pavla Vlachová Lednice 2009
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Tradiční druhy květin pěstovaných na historickém území České republiky vypracovala samostatně a použila pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne... 2
Chtěla bych touto cestou poděkovat vedoucí mé bakalářské práce paní Ing. Běle Svitáčkové, CSc. za odborné vedení a cenné rady, které mi poskytla při zpracování práce. Také bych chtěla poděkovat Ing. Lence Křesadlové, Ph.D. za pomoc a poskytnutí užitečných informací. 3
Obsah: 1. ÚVOD... 6 2. CÍL PRÁCE... 7 3. POČÁTKY PĚSTOVÁNÍ ROSTLIN NA JIŽNÍ MORAVĚ... 8 3.1 Konventní zahrada (Valtice)... 10 3.2 Herbaria viva Lednice na Moravě... 11 3.2.1 První zemědělská škola na Moravě Seminarium oeconomicum... 12 4. PĚSTOVÁNÍ A ŠLECHTĚNÍ OKRASNÝCH ROSTLIN NA JIŽNÍ MORAVĚ... 14 4.1 Vývoj pěstování a šlechtění okrasných rostlin v 19. století... 14 4.1.1 Johann Gregor Mendel... 14 4.1.2 Vrstevníci J. G. Mendela... 17 4.2 Období 1900 1918... 20 4.2.1 Založení Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně... 21 4.2.2 Založení Mendelea v Lednici na Moravě... 22 4.3 Období 1918 1951... 23 4.3.1 Zemský výzkumný ústav v Brně... 24 4.3.2 Mendeleum v Lednici... 25 4.3.3 Soukromá zahradnictví na jižní Moravě... 26 5. VLIV VYBRANÝCH ZÁMECKÝCH ZAHRAD NA PĚSTOVÁNÍ OKRASNÝCH ROSTLIN NA JIŽNÍ MORAVĚ... 30 5.1 Lednice... 34 5.1.1 Vývoj zámecké zahrady v 18. století... 35 5.1.2 Vývoj zámecké zahrady v 19. století... 36 5.1.3 Vývoj zámecké zahrady na počátku 20. století... 37 5.2 Valtice... 38 5.2.1 Vývoj zámku a zahrady v 18. a 19. století... 38 5.3 Mikulov... 40 5.3.1 Vývoj zámku a zahrady v 18. století... 40 5.3.2 Vývoj zámku a zahrady v 19. století... 40 6. DOBOVÁ ZAHRADNICKÁ LITERATURA... 41 4
7. DISKUZE... 44 8. ZÁVĚR... 47 9. RESUME... 49 10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 51 11. PŘÍLOHY... 57 5
1. Úvod Jižní Morava byla vždy oblastí s velkým bohatstvím flóry i fauny. Příznivé klimatické i půdní podmínky přispívaly k rozvoji zahradnictví, zemědělství i lesnictví. Je to oblast, přes kterou procházely kupecké i vojenské cesty spojující sever Evropy s jihem Středomoří, křižovatka mezi východem a západem Evropy. Jižní Morava proto poutala pozornost člověka od nejstarších dob lidské existence. Květiny byly nedílnou součástí života obyvatel jižní Moravy a svojí barevností a tvarem poutaly pozornost i významných šlechtických rodů. Své nemalé finanční prostředky soustředily na objevné zámořské výpravy, ze kterých jejich botanikové přiváželi nové exotické květiny. Mít ve svých zahradách novinky evropského sortimentu rostlin se stalo prestižní záležitostí a vypovídalo o důležitosti a majetnosti majitele. Nové druhy rostlin podněcovaly botaniky ke zkoumání a šlechtění, aby introdukované rostliny z různých klimatických pásem mohly přežívat i v našich podmínkách. Postupně se toto území stalo centrem zájmu významných osobností botaniky a zahradnictví, které využívaly příznivých podmínek, které tento kraj nabízí. 6
2. Cíl práce Cílem bakalářské práce je podchycení dostupných historických a současných dokumentů, týkajících se stavu pěstování květin na jižní Moravě. Je hodnoceno období od konce 18. století do poloviny 20. století. Práce byla zpracovávána ve spolupráci s odbornými institucemi Jihomoravského kraje. 7
3. Počátky pěstování rostlin na jižní Moravě Z obecného pohledu může být za počátek pěstování a šlechtění rostlin považován začátek jejich domestikace. Rostliny se přemisťovaly a přesazovaly z okolní přírody, což významně ovlivnilo vývoj lidské civilizace. Z historických pramenů je známo, že empirické pokusy, které vedly ke zlepšování kvality nebo vzhledu pěstovaných rostlin, byly prováděny již od dávné minulosti. Tyto snahy našich předků se mohou označit jako určitý předstupeň záměrného šlechtění rostlin a byli to často hlavně neznámí zahradníci, kteří i neuvědomělým křížením získávali hybridy. Sortiment pěstovaných rostlin byl ovšem velmi omezený, protože se jednalo především o volně rostoucí domácí druhy. K většímu rozšíření sortimentu okrasných rostlin došlo po roce 1492, kdy Krištof Kolumbus objevil Ameriku a začaly se tak rozvíjet obchodní kontakty mezi jednotlivými světadíly. Ze střední Ameriky se do Evropy dostávaly nové druhy rostlin, a další mořeplavci přiváželi z nově objevených oblastí nové rostliny. Dalším významným zdrojem rozšiřování rostlin byly kláštery, které si mezi sebou vyměňovaly semena, cibule a řízky. Mnoho mocných evropských panovníků našlo zálibu v botanice a sbírání rostlin a rostliny sloužily jako vzácné dary posílané na královské dvory. Panovníci proto vysílali své botaniky, aby pro ně v exotických zemích sbírali a popisovali nové druhy. Vědecké a zeměpisné objevy ovlivnily nebývalý rozvoj obchodu. Světovými velmocemi se staly především státy na pobřeží Atlantiku a jejich přístavy. České království ale nezůstávalo pozadu. Díky Habsburkům k nám byly přiváženy nové rostliny již v polovině 16. století. Ty sloužily především pro budování Královské zahrady v Praze. Jednalo se o zásilky semen z Vídně, italských přístavů Terstu a Janova a uherské Bratislavy. Díky rozvoji obchodu a introdukci stále nových druhů rostlin byl v Praze roku 1679 založen cech okrasných zahradníků. Založení cechu svědčí o tom, že zahradnický obor byl v této době již na velmi dobré úrovni a stále více se rozvíjel. Zároveň však představoval určitou brzdu pro rozvoj zahradnického podnikání, protože jen členové cechu mohli vykonávat zahradnické povolání a byli tak chránění před možnou konkurencí. 8
V roce 1750 schválila císařovna Marie Terezie stanovy zahradnických cechů pro Čechy a o dva roky později, v roce 1752, i pro Moravu. Význam květin tak stále narůstal a staly se nedílnou součástí života lidí. Největší pozornosti se však rostlinám stále dostávalo u majetných vlastníků šlechtických sídel. V té době bylo na území jižní Moravy několik šlechtických rodů, které budovaly a zvelebovaly svá sídla, ke kterým neodmyslitelně patřily i zámecké zahrady a parky. Nejvýznamnějšími rody na Moravě byli Liechtensteinové a Dietrichsteinové. Dobře navrhnutá a osázená zahrada se tak stala vizitkou majitele a vypovídala o jeho významnosti a majetnosti. Podobně jako v umění, kde si ty nejlepší obrazy mohli přivést jen nejbohatší šlechtické rody, tak i nové druhy rostlin z exotických zemí mohli pro zámecké zahrady získat jen zahradníci a botanici zámožných šlechtických sídel. Hlavními producenty květin byly až do poloviny 19. století zámecká zahradnictví. Bohaté šlechtické rody měly dostatek financí na podporu šlechtitelů a botaniků. Ti byli ve vzájemném kontaktu s mnohými evropskými zahradami a vyměňovali si nové druhy rostlin i šlechtitelské a pěstitelské zkušenosti. V našich zahradách se tak brzy pěstovaly i novinky evropského sortimentu. Postupem času se okrasné rostliny nevyskytovaly jen v panských a měšťanských zahradách, ale byla jimi osazována i veřejná prostranství, jako například záhony okolo lázní nebo léčebných zařízení. První polovina 19. století byla v českých zemích ve znamení průmyslové revoluce, se kterou se začalo rozvíjet mimo jiné i podnikání v zahradnickém oboru a vliv zámeckých zahradnictví na rozšiřování sortimentu rostlin už nebyl tak velký. S počátky rozšiřování rostlin na území jižní Moravy je spjat kněz z řádu Milosrdných bratří, p. Norbert Adamus Boccius (1731 1806), lékař a botanik. Působil také jako představený kláštera a nemocnice ve Valticích. Zajímal se o pokrokové metody pěstování i množení zahradnických rostlin. Ohlasem na jeho pěstitelské snahy byly rostlinné sbírky, známé jako Herbaria viva, které byly zakládány na konci 18. století a na začátku 19. století. Nejznámější Herbaria viva založil Theobald Valášek na lichtensteinských statcích v Lednici na Moravě. Všeobecnější Herbarium vivum založil Jindřich Schott (1759 1819) v zahradách Mistrovských v Brně. Zahrnovalo přibližně 10 000 botanických druhů, popřípadě variet. (Vávra, 1975; Almanach, 2000; Křesadlová, 2002; Řezníček, 2002; Pelčáková, 2006) 9
3.1 Konventní zahrada (Valtice) Zahrada náleží k hospitálu řádu Milosrdných bratří, který byl ve Valticích zřízen v roce 1605. Podle dobového zobrazení z roku 1671 byly u budov konventu rozsáhlé okrasné i užitkové zahrady. Valtický konvent vznikl zásluhou Karla I. z Liechtensteina (1569-1627). Významnou osobností zde byl Norbert Boccius, který je považován za jednoho z prvních botaniků na Moravě. Norbert Adamus Boccius se narodil 15. 1. 1731 v Temešváru v Uhrách. Absolvoval medicínsko-chirurgická studia ve Vídni a roku 1763 se stal diplomovaným chirurgem. Krátce potom působil jako převor Milosrdných bratří v Gorici a odtud odešel do Valtic jako podpřevor a následně převor a profesor anatomie, chirurgie a ošetřovatelství na zdravotnické škole. V roce 1778 se stal ředitelem chirurgické školy ve Valticích. Mimo lékařskou a učitelskou praxi byl Norbert Boccius i výborný botanik. Zakládal rozsáhlé zahrady léčivých rostlin nejen u valtického konventu, ale pomáhal je budovat po celé rakousko-české provincii. Výsledkem jeho práce s rostlinami jsou dva obsáhlé herbáře. Z roku 1766 pochází kolekce tří herbářů sušených lisovaných rostlin, která je jedním z nejstarších herbářů na území České republiky. Kolekce obsahuje 1216 vyšších rostlin a kromě planě rostoucích se zde vyskytují okrasné květiny a rostliny cizokrajné. Značná část herbáře je věnována rostlinám léčivým a to jak planým tak pěstovaným v zahradách. Jeho nejvýznamnější dílo je Liber regni vegetabilis retinens plantas ad vivum pictas ab admodum reverendo ac venerabili patre Norberto Boccius ord. S. Joannes de Deo actuali Priori Feldsbergensi collectae et a Josepho, Francisco et Ferdinando Bauer pictae ( Kniha království zachovaných rostlin z živých namalovaných od důstojného a velebného otce Norberta Boccia Sv. řádu Sv. Jana z Boha převora valtického sebraná a od Josefa, Františka a Ferdinanda Bauerových namalována ) (příloha Obr. 8). Jedná se o čtrnáctisvazkové dílo, které N. Boccius věnoval knížeti Aloisu J. Liechtensteinovi. Dílo obsahuje 2700 akvarelových obrazů rostlin, vyhotovených bratry Bauerovými. Od II. do XIV. svazku je dílo nazváno Hortus botanicus ( Zahrada botanická ). Na titulním svazku je letopočet 1777 a poslední svazek byl vyhotoven v roce 1804. Na tomto díle také spolupracoval R. F. Stanislav Figenschuch, který byl Bocciovi v roce 1798 přidělen jako malíř v žánru botaniky. Mezi rostlinami, které se v díle objevují, je například Crambe tatarica - katrán tatarský (příloha Obr. 9). Boccius uvádí, že rostlina 10
je hojná ve vinicích v hlinité půdě u Hurtau (Kurdějov) v okolí Aussitz (Hustopeče) a je v těchto místech známa jako Jeronýmův kořen (Radix Hieronymi). V příloze Obr. 10 je uveden titulní list tohoto svazku. Nevěnoval se však jen planě rostoucím rostlinám, ale kolekce obsahuje i okrasné rostliny, jejichž šlechtění se N. Boccius věnoval. Bocciovo dílo bylo jistě inspirováno jeho kolekcí Herbarium vivum z roku 1766. Jedná se tedy o rostliny pocházející z okolí Valtic, Pálavy a Mikulova. Boccius k většině druhů uvádí základní informace o rostlině, zda se jedná o léčivou bylinu, planě rostoucí nebo pěstovanou v zahradě. Dále se zmiňuje o vegetačním typu a o výrazných botanických vlastnostech rostliny, jako například vzrůst, tvar a barva listů, přítomnost chlupů a barva květů. Na městských hradbách ve Valticích založil sady, kde pěstoval léčivé rostliny pro nemocnici a pro výuku ve škole. Byly zde cizokrajné ovocné stromy, pro které zřídil zvláštní sad. Pěstoval zde například fíkovníky a citroníky. Zemřel 14. 7. 1806 ve Valticích a bývá často znázorněn na portrétu s knihou v ruce a s květem bramboříku. (Hrabětová Uhrová, 1965; Koukal, 1995; Pacáková, 1999) http://www.nemvalt.cz/default.aspx?id=124 3.2 Herbaria viva Lednice na Moravě Na přelomu 18. a 19. století vznikla v Lednici na Moravě významná sbírka kulturních rostlin, která byla označována Herbaria viva živé herbáře. Hlavním iniciátorem tohoto díla byl Theobald Valášek (1750 1834), který je ale známější pod označením Walberg. Prvotním cílem tohoto projektu bylo prověřovat cizokrajné rostliny z hlediska možnosti jejich pěstování na území jižní Moravy. Walberg věřil, že se tak naskytnou nové možnosti pro obyvatele jižní Moravy, zlepší se výživa lidí i hospodářských zvířat, zabrání se nedostatku dřeva a v neposlední řadě se zlepší vzhled zdejší krajiny. Od roku 1804, kdy v Lednici na Moravě vznikla první zemědělská škola na Moravě, se Herbaria viva využívala i k výuce a praxi studentů na zdejší škole. Herbaria viva se stala cenným materiálem pro začínající liechtensteinské lesníky, zahradníky a hospodářské úředníky velkostatků. Tato sbírka obsahovala lesní dřeviny autochtonní, lesní dřeviny cizokrajné (zejména rychle rostoucí), okrasné dřeviny, trvalky a polní a luční rostliny. 11
Rostliny, které se v Herbaria viva osvědčily v prvních letech pěstování, se množily a vysévaly ve větším množství a byly dále zkoušeny. S vybranými rostlinami se manipulovalo především na liechtensteinských velkostatcích a staral se o ně zahradník Josef Liefka. Bylo shromážděno asi 500 domácích i cizích stromů a keřů, které byly uspořádány podle abecedy, a nacházela se zde sbírka více než 500 druhů trvalek. Ve výčtu rostlin, které se v Herbaria viva objevily a o kterých se zmiňuje profesor Vávra, však nejsou trvalky, letničky a cibuloviny rozděleny na tyto tři kategorie, ale jsou přiřazovány k jiným skupinám rostlin. Je to pravděpodobně z toho důvodu, že jim byly přiřazovány i jiné vlastnosti než jen okrasné a proto se jich mnoho nachází mezi pícninami a rostlinami barvířskými. Tato sbírka rostlin totiž sloužila především pro výuku zemědělství. Mezi rostlinami barvířskými jsou Anthemis tinctoria L. (rmen barvířský), Carthamus tinctorius L. (světlice barvířská), Crocus sativus L. (šafrán setý), Eupatorium cannabinum L. (sadec konopáč), Isatis tinctoria L. (boryt barvířský), Reseda lutea L. (rýt barvířský), Rheum palmatum L. (reveň dlanitá) a Rubia tinctorium L. (mořena barvířská). Mezi pícninami jsou zařazeny Achillea millefolium L. (řebříček obecný), Artemisia absinthium L. (pelyněk pravý), Erica vulgaris (vřes obecný), Galega officinalis L. (jestřabina lékařská), Gentiana L. (hořec), Lupinus albus L. (vlčí bob bílý), Onobrychis viciifolia (vičenec setý), Poterium sanguisorba L. (krvavec menší), Thymus serpyllum L. (mateřídouška obecná), Urtica dioica L. (kopřiva dvoudomá), Vicia cracca L. (vikev ptačí) a Vicia dumetorum L. (vikev křovištní). (Vávra, 1974, 1975; Almanach, 2000; Řezníček, 2002) 3.2.1 První zemědělská škola na Moravě Seminarium oeconomicum Založením Herbaria viva byl učiněn první důležitý krok ke zřízení praktické zemědělské školy Seminarium oeconomicum. Tato první zemědělská škola na Moravě vznikla v roce 1804 v Lednici na Moravě a zakladatelem se stal hospodářský rada Theobald Valášek Walberg (1750-1834). Výuku vedl lednický kaplan Antonín Hofmann. Hofmannovi s výukovým plánem pomáhali Walberg a vrchní lednického liechtensteinského velkostatku J. Schultschik. 12
Walberg si přál, aby studenti této školy získávali nové poznatky o pěstování rostlin a mohli tak v budoucnu uplatňovat nové pěstitelské technologie i ve svých vlastních zemědělských podnicích. Byl přesvědčen o tom, že důležitým opatřením pro zemědělství je účelná výchova mládeže, která se bude zabývat novými poznatky o pěstování rostlin a nebude se přiklánět ke starým postupům některých rolníků a hospodářských úředníků. Studenti školy mohli názorně poznávat, jak se jednotlivé druhy obilnin, luční a pastvinné porosty množí a jaké potřebují podmínky pro svůj růst a vývoj. Pozemek, na kterém vzniklo pověstné lednické zemědělské Herbarium vivum, byl situován na ploše činící více než tisíc čtverečních sáhů. Do pečlivě připravené půdy bylo vyseto osivo rostlin, v němž nechyběla žádná známá cizí odrůda obilnin, pícnin nebo jiné zemědělské plodiny. Běžně byla půda pro rostliny připravována přimícháváním písku do jílovité půdy. Jen rostliny, které vyžadovaly odlišné složení půdy (nebo některé jedovaté rostliny), byly pěstovány v květináčích. Kladné výsledky této první zemědělské školy na Moravě byly prokázány při veřejné zkoušce, která se konala 30. září 1804 a zúčastnilo se jí 154 žáků. Velký úspěch zaznamenala škola i při návštěvě odborníků z Ruska, kteří si prohlédli všechny živé herbáře a účastnili se i výuky na zdejší škole. (Vávra, 1974, Almanach, 2000; Řezníček, 2002; Salaš, 2008) http://old.zf.mendelu.cz/veda-vyzkum/konference/modernizace/sb12.pdf 13
4. Pěstování a šlechtění okrasných rostlin na jižní Moravě 4.1 Vývoj pěstování a šlechtění okrasných rostlin v 19. století Začátek 19. století je v našich zemích považován za počátek rozvoje šlechtění. Vlastní vývoj u nás probíhal až koncem 19. století, s menším zpožděním za vyspělými evropskými zeměmi, jakými byly především Anglie, Francie a Německo. Důležitou událostí tohoto období na Moravě, bylo založení Ovocnicko vinařského spolku v Brně roku 1816 (jeho první název byl Pomologicko enologický výbor). Byl sekcí Moravskoslezské společnosti pro zvelebování orby, přírodoznalství a vlastivědy v Brně založené v roce 1770. Spolek se zabýval především soupisem a hodnocením odrůd všech druhů ovoce a révy vinné, pěstovaných na území Moravy a Slezska. Další činností spolku bylo založení spolkové školky, rozšiřování roubů a stromků ušlechtilých odrůd a udělování prémií za propagaci novodobého ovocnictví a vinařství. Předsedou spolku byl Jan Sedláček (1759-1827), který kolem sebe soustředil řadu pěstitelů ovocných dřevin a sám se zabýval pěstováním révy vinné. Po smrti Jana Sedláčka se stal jeho nástupcem František Cyril Napp (1792-1867). V roce 1824 byl zvolen opatem augustiánského kláštera a funkci předsedy Ovocnicko vinařského spolku vykonával do roku 1850, kdy se stal vedoucím členem celé Moravskoslezské hospodářské společnosti. Významnými osobnostmi z období 19. století, kteří se zabývali šlechtěním i pěstováním květin, byli J. Gregor Mendel, Pavel Olexík, Jan Nepomuk Tvrdý, Jan Pátek a Blažej Vávra. Další důležité osobnosti 18. a 19. století jsou v příloze Tab. I. (Vávra, 1969; Hájková, 2000) 4.1.1 Johann Gregor Mendel Johann Gregor Mendel (Obr. 1) se narodil 22. července 1822 v Hynčicích na Kravařsku. Později se stal opatem augustiánského kláštera na Starém Brně. 14
Obr. 1. : Johann Gregor Mendel (převzato: Pohlednice vydaná Kartuziánským nakladatelstvím v Brně, 2006) Významná období života J. G. Mendela: V letech 1834-1840 studoval na střední škole v Lipníku nad Bečvou a na gymnáziu v Opavě. I když měl výborný prospěch, potýkal se zde s materiálními i zdravotními problémy. V roce 1840 byl zapsán na filosofický institut na univerzitě v Olomouci. Finanční situace jeho rodiny však byla špatná a proto ho ve studiu nemohli podporovat. V roce 1843 vstoupil do augustiánského kláštera v Brně, který byl tehdy střediskem vzdělanosti. Ve studiu jej podporoval opat starobrněnského kláštera Cyril František Napp (1792-1867). O tři roky později složil úspěšně zkoušky z oblasti zemědělství, ovocnářství a vinařství na Filosofickém učilišti. V roce 1847 byl vysvěcen na kněze a následně působil jako učitel matematiky a řečtiny na gymnáziu ve Znojmě. V letech 1851 1853 působil na univerzitě ve Vídni. Studoval zde fyziku u profesorů Ch. J. Dopplera (1803-1853) a Ettinghausena, botaniku u F. Ungra (1800-1870) a E. Fenzla (1808-1879) a zoologii u R. Knera. Po návratu do Brna se stal profesorem fyziky a 15
přírodopisu na státní reálce v Brně. Přibližně v tomto roce jsou známy počátky jeho vlastní vědecké práce. Z července roku 1854 se zachovaly návrhy skleníku, ve kterém Mendel prováděl své pokusy (Obr. 2). Skleník nechal postavit opat Napp v zahradě opatství a Mendelovy nejdůležitější pokusy, které později prezentoval v přírodovědecké společnosti, byly realizovány právě zde. Obr. 2: Barevný nákres skleníku, ve kterém Mendel prováděl své pokusy (převzato: stálá expozice Mendelova muzea v Brně, 2009) V březnu 1865 přednesl J. G. Mendel v učené přírodovědecké společnosti v Brně své závěry z pokusů s křížením rostlin, které pak dodatečně v roce 1868 publikoval. Jednalo se o výsledky výzkumu s křížením hrachu z období 1855 1864. Ale společnost těmto poznatkům nevěnovala pozornost, protože byla více ovlivněna Darwinem (1809-1882) než tehdy ještě neznámým badatelem. Ch. R. Darwin v té době rozhodujícím způsobem ovlivnil přírodní vědy zveřejněním své teorie evoluce přírodním výběrem. Později se Mendelova pozornost zaměřila na výzkum dědičnosti složitějších znaků, ke kterému používal především rod Hieracium (jestřábník). J. G. Mendel nesoustředil svůj zájem pouze na šlechtění hrachů a jestřábníků, ale významná je i jeho práce s rody okrasných rostlin jako byly Verbascum, Campanula, 16
Geum a další. V roce 1865 na červnovém zasedání Přírodovědeckého spolku, kterého byl členem, demonstroval získané křížence Verbascum phoeniceum x V. blattaria a Campanula media x C. pyramidalis. Ze zpráv Mendelova zahradníka J. Mareše je známo, že jeho pozornost byla zaměřena i na ovocné druhy, jako byly jabloně, hrušně, meruňky, popřípadě i réva vinná. Po roce 1865 Mendel zkoumal zákonitosti hybridizace s dalšími druhy rostlin, mezi které zařadil i mnoho rostlin okrasných. K pokusům byly využity rody: Antirrhinum (hledík), Aquilegia (orlíček), Calceolaria (pantoflíček), Cirsium (pcháč), Dianthus (hvozdík), Ficaria (orsej), Geum (kuklík), Cheiranthus (chejr), Ipomoea (povijnice), Linaria (lnice), Lychnis (kohoutek), Matthiola (fiala), Mirabilis (nocenka), Tropaeolum (lichořeřišnice), Veronica (rozrazil) a Viola (fialka). Mendel pro své pokusy používal i cibuloviny a hlíznaté rostliny. Svědčí o tom seznam rostlin, které si Mendel v listopadu roku 1878 objednal u firmy Nestell Nota Ernsta Benaryho v Erfurtu. V seznamu jsou uvedeny hyacinty, tulipány a narcisy (příloha Obr. 11). V roce 1898 se Křiwanek Suchanek písemně zmiňuje o tom, že se Mendel zajímal o pomologii a květinářství, s cílem vyšlechtit umělým opylením nové odrůdy, což se mu částečně podařilo u některých fuchsií a jádrovin. Skutečnost, že Mendel křížil i fuchsie, autoři odvodili z dobové fotografie z konventu starobrněnského kláštera. Snímek byl pořízen v roce 1865 a Mendel je na něm zachycen s fuchsií v ruce. Až po celých 35 letech, v roce 1900, došlo ke znovuobjevení a potvrzení Mendelových závěrů. Zasloužili se o to nezávisle na sobě tři evropští badatelé: Prof. Karl Correns z univerzity Tübigen, Prof. Hugo de Vries z univerzity v Amsterodamu a Prof. Erich Tschermak-Seysenegg z Vídně. J. G. Mendel také pomáhal šlechtitelům okrasných rostlin tím, že pořádal různé akce, instruktáže a výstavy. (Vávra, 1965, 1970; Orel, 1979; Hájková 2000; Řezníček, 2002) 4.1.2 Vrstevníci J. G. Mendela Mendelovým spolupracovníkem byl brněnský lékař slovenského původu MUDr. Pavel Olexík (1801 1878). Narodil v Kline při Zubrohlave v okrese Dolný Kubín. V roce 1826 promoval na lékařské fakultě Vídeňské univerzity a po té se stal 17
sekundářem ve vídeňské nemocnici. Ve 30. letech 19. století působil jako primář v nemocnici u sv. Anny v Brně. Pavel Olexík se také angažoval v oblasti pěstování a šlechtění rostlin. Od roku 1850 pořádal v Brně každoročně výstavy okrasných rostlin, ovoce a zeleniny. Z počátku byly výstavy přehlídkou sortimentů květin, okrasných dřevin, vypěstovaného ovoce, zeleniny a hroznů, pěstovaných v Brně a širokém okolí. Na výstavách byly prezentovány výsledky práce z oblasti introdukce a aklimatizace rostlin a konaly se soutěže v novošlechtění, které byly velmi populární u mnoha druhů rostlin. Příloha Tab. II uvádí šlechtitelé a zahradníky, kteří se věnovali šlechtění květin a na výstavách předváděli svá nová šlechtění. V roce 1863 udělila Dr. Olexíkovi Moravskoslezská společnost pro zvelebování orby, přírodoznalectví a vlastivědu stříbrnou medaili. Získal ji za pořádání výstav a za podporu v oblasti šlechtění. Významná je také Olexíkova činnost v oboru pěstování a aklimatizace květin a okrasných rostlin. V roce 1867 vybudoval 4 vlastní skleníky v Pisárkách. Zde pěstoval a šlechtil různé druhy okrasných rostlin - azalky, pěnišníky, listové dekorativní rostliny a jehličnany. V jeho zahradě se nacházely pereny, letničky, ozdobné trávy a růže. Zabýval se pěstováním ovocných stromků a révy vinné. Druhy okrasných rostlin, kterým se nejvíce věnoval, byly: Cortaderia, Dicentra, Hyacinthus, Cheiranthus, Lilium nebo Narcissus. Každý rok si Dr. Olexík objednával množitelský materiál z Holandska. Jednalo se především o hyacinty, tulipány a narcisy. V roce 1870 bylo Dr. Olexíkovi uděleno ocenění za bohatou kolekci nově vyšlechtěných odrůd popínavých rostlin, které přes zimu nevymrzaly. (Vávra 1970; Hieke, 2004) Jan Nepomuk Tvrdý (1806 1883) se narodil v Brně. Šlechtěním rostlin se zabýval od doby, kdy působil jako zámecký zahradník v Brodku u Prostějova. Tehdy se věnoval především šlechtění černého rybízu. V roce 1851 se stal členem Ovocnicko vinařského a zahradnického spolku v Brně a začal se věnovat i šlechtění květin, především fuchsií. Od roku 1851 byla nová šlechtění fuchsií, pelargonií a verben, které Tvrdý vyšlechtil, propagována ceníky psanými německy a francouzsky. Jeho novošlechtění byla uveřejňována v časopisech a byla známa téměř po celé Evropě. Největší ohlasy přicházely z Německa, Belgie a Francie. Odrůdy verben vyšlechtěné Tvrdým pro rok 18
1865 byly Triumphator, L. Mühlbach, Ariel a Sultane (Obr. 3). Odrůdy verben vyšlechtěné pro rok 1873 byly Fernande, Cassandra, Diademata, Hans Lortzing, Viola, Secreatär Bermann, Rosenmädchen, Saturn a Schneekönigin (Obr. 4). V dubnu roku 1869 se v Brně konala výstava, kde J. N. Tvrdý získal ocenění za plné Scarlat Pelargonie, popínavé rostliny nových šlechtění a za Sauchezia nobilis. V roce 1872 získal ve Vídni šlechtitelskou cenu za kolekci fuchsií a za verbeny vlastního novošlechtění. Ze sortimentu okrasných rostlin se Tvrdý zabýval i šlechtěním petúnií. Jan Nepomuk Tvrdý souhlasil s metodami šlechtění H. F. Stiebera, který šlechtil révu vinnou a ovocné dřeviny. Zároveň přidal i své zkušenosti, ve kterých se zmiňuje o tom, že účelem umělého opylení je zlepšení oblíbených květinových nebo ovocných druhů. Podle Tvrdého by měly být za výchozí šlechtitelský materiál voleny vždy nejušlechtilejší, nejmohutnější a za nejlepších podmínek pěstované exempláře. Jan Nepomuk Tvrdý zemřel v roce 1883. Až do své smrti byl členem Ovocnickovinařského a zahradnického spolku v Brně. Obr. 3 Odrůdy verben vyšlechtěné pro rok 1865 Obr. 4 Odrůdy verben vyšlechtěné pro rok 1873 (převzato: Vávra, 1970) 19
Jan Pátek (1828-1872) působil jako asistent prof. F. Diebla (1770-1859), který popsal techniku umělého opylování jako hlavní metodu šlechtění nových odrůd zemědělských plodin. Později se Jan Pátek stal vedoucím ovocných školek a zemským inspektorem škol. Byl absolventem Zemědělské katedry v Brně v letech 1839-1842. Od roku 1850 pořádal každoročně výstavy květin společně s Pavlem Olexíkem. Dalším významným brněnským botanikem byl Blažej Vávra (1831 1887). Jeho díla významně pomáhala šlechtitelům nejen u nás, ale i v zahraničí. Taxonomicky zpracoval například bromélie a je autorem 173 popisů botanických druhů. Významní botanici podle něj pojmenovali deset druhů rostlin v binárním druhovém jménu, například Lepanthes Wawrae Bart.. (Vávra, 1968; Vávra, 1970; Řezníček, 2002) 4.2 Období 1900 1918 V celé Evropě nastal velký rozvoj ve šlechtění zahradních rostlin a oblast jižní Moravy nezůstávala pozadu. Nejdříve bylo šlechtění rostlin prioritou velkostatků, které byly pod vedením buď individuálních vlastníků nebo zpracovatelského průmyslu (především cukrovarů, později i spolkových a družstevních organizací). Jednalo se však z velké míry o šlechtění polních plodin. Na počátku 20. století se začala zakládat šlechtitelská a pokusná pracoviště. Jedním z nejdůležitějších pracovišť byla Moravská zemská hospodářská výzkumná stanice pro pěstování rostlin v Brně, založená v roce 1899. Později byla přejmenována na Zemský výzkumný ústav zemědělský v Brně. Založení výzkumného ústavu v Brně mělo vliv na celkový vývoj pěstování rostlin na jižní Moravě. Lidé si začali uvědomovat potřebu tohoto zařízení především z důvodů hospodářských, ale vznik ústavu zákonitě vyplynul i z politického a společenského postavení Moravy na konci 19. století. Samotný ústav se sice nespecializoval přímo na okrasné zahradnictví, ale jeho přínos pro zahradnictví je velmi významný. Další významnou událostí tohoto období byl vznik vědecko-výzkumného pracoviště Mendelea v Lednici na Moravě v roce 1912. Zbudování ústavu tohoto typu bylo vůbec první v tehdejší střední a východní Evropě. Prvotní impuls k založení ústavu vzešel od Prof. Ericha Tschermaka von Seysenegga, který byl jedním ze 20
znovuobjevitelů Mendelových zákonů. Objevení zákonů dědičnosti Corrensem (1864-1933), de Vriesem (1848-1935) a Tschermakem von Seyseneggem (1871-1962) se stalo mezníkem, díky kterému začaly vznikat početné vědecké a výzkumné ústavy zaměřené na šlechtění rostlin a celý zahradnický obor byl tímto objevem povýšen na úplně jinou úroveň. Významné osobnosti, které ovlivnily vývoj zahradnictví v první polovině 20. století jsou uvedeny v příloze Tab. III. (Pospíchalová, 1999; Almanach, 2000; Salaš, 2002) 4.2.1 Založení Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně V době vzniku se ústav nazýval Moravská zemská hospodářská výzkumná stanice pro pěstování rostlin v Brně. Morava a Čechy se řadily k zemědělsky i hospodářsky nejvýznamnějším oblastem Rakouska Uherska. V této době docházelo k rozvoji vědy a výzkumu a brněnská vědecká společnost si uvědomovala, že je potřeba vybudovat samostatné zemědělské zkušebnictví, které by se zabývalo šlechtěním kulturních rostlin a zkoumáním půdy. Hlavním impulsem k založení ústavu se stala tehdy nejdůležitější hospodářská plodina na Moravě ječmen. Svoji vlastní činnost stanice zahájila 22. 3. 1899 a jejím prvním ředitelem byl diplomovaný agronom Jan Vaňha (1858-1911), který do té doby působil jako profesor střední hospodářské školy v Přerově. Činnost ústavu byla v prvních letech zaměřena především na šlechtění rostlin, pěstování nových odrůd, určování nemocí rostlin a také provádění srovnávacích polních pokusů v různých oblastech země. Mezi zkoumanými plodinami byly například cukrová řepa, oves, tabák, brambory a především již zmiňovaný ječmen. Stanice se dále zabývala kontrolou průmyslových hnojiv, semen, plombováním semen jetele a determinací chorob a škůdců. V době vzniku se ústav nazýval Moravská zemská hospodářská výzkumná stanice pro pěstování rostlin v Brně. V roce 1909 se stanice přejmenovala na Moravský zemský výzkumný ústav zemědělský a v témže roce byl vypracován i projekt na přeložení celého ústavu do Králova Pole. V roce 1911 však nečekaně zemřel ředitel Vaňha a tento projekt už nebyl nikdy realizován. 21
Od roku 1909 se také datují pokusy s léčivými, kořeninovými a aromatickými rostlinami. Bylo zde pěstováno až 80 druhů drog o celkové hmotnosti 4 6 tun a pro farmaceuty byly sestavovány herbáře pro kontrolu při přípravě léků. V roce 1911, po smrti ředitele Vaňhy, byl novým ředitelem jmenován PhDr. Karel Spissar, absolvent botanického ústavu pražské univerzity. (Pospíchalová, 1999) 4.2.2 Založení Mendelea v Lednici na Moravě Na nutnost založit vědecký a šlechtitelský ústav, který by se zabýval šlechtěním zahradních rostlin, poukázal Prof. Erich Tschermak von Seysenegg (1871-1962). Ve své zprávě o studijní cestě po Severní Americe z roku 1910, kterou vydal spolu s K. Rümkerem (1859-1940), poukázal na potřebu založit po americkém vzoru ústav pro šlechtění rostlin. Na vybudování ústavu má také velkou zásluhu Vilém Lauche (1859-1950), ředitel zahradnictví a Vyšší ovocnicko zahradnické školy v Lednici, který vymohl na knížeti Janu II. z Liechtensteinu výstavbu budov a uvolnění vhodného pozemku pro pokusy. Ústav byl založen v roce 1912 a nesl název Fürst Johann von Liechtenstein Pflanzenzüchtung Institut, později byl název zkrácen na Mendel Institut. Ředitelem ústavu se stal Erich Tschermak von Seysenegg, profesor šlechtění rostlin na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. V době založení ústavu byl Prof. Tschermakem vypracován plán činnosti Mendelova ústavu. Ústav měl v první řadě sloužit k novošlechtění zeleniny, ovocných odrůd a zahradních rostlin. Plánovaných výsledků pracovníci dosahovali používáním moderních šlechtitelských metod. V pokusech využívaly znalosti dědičnosti na základě znovuobjevených Mendelových zákonů. Ústav v té době předpokládal, že se v Mendeleu zavedou i čistě vědecké genetické pokusy, které by nebyly zaměřeny k využití v praxi. Zde se už počítalo i s využitím květin. Prof. Tschermak přivezl ze svého vídeňského pracoviště již rozpracovaný šlechtitelský materiál, například novošlechtění prvosenek, hrachu, fazolí, obiloviny i tykvovité rostliny. Široký sortiment rostlin, kterými byly osázeny pokusné plochy Mendelea v Lednici, je zobrazen na Obr. 5. Nejvíce byly pěstovány ovocné druhy a zahradní plodiny, ale již v prvním roce činnosti ústavu se zde objevily okrasné rostliny macešky (Viola), levkoje (Matthiola incana) a řada trvalek. 22
Obr. 5: Situační a osazovací plánek pokusné plochy Mendelea v Lednici v roce 1913: 1. budovy Mendelea; 2. skleníky; 3. pařeniště; 4. rajčata; 5. okurky; 6. keříčkové fazole; 7. popínavé fazole; 8. zahradní hrách; 9. jiná zelenina; 10. jahody zahradní; 11. jahody měsíční; 12. angrešt; 13. rybíz; 14. maliny; 15. podnože meruňkové; 16. podnože slivoňové; 17. podnože jabloňové; 18. podnože hrušňové; 19. podnože třešňové; 20. semenáče jádrovin; 21. jednoletí očkovanci; 22. levkoje; 23. macešky; 24. trvalky; 25. brambory; 26. cukrovka; 27. krmná řepa. (převzato: Vávra, 1972) Z hlediska okrasného zahradnictví byly v ústavu šlechtěny především prvosenky. Profesor Tschermak se zabýval křížením modře kvetoucích prvosenek - Primula veris acaulis x P. elatior. Získané potomstvo pak křížil s modrými plně kvetoucími zahradními prvosenkami. Tímto křížením získal květy podobající se malým růžičkám. Křížením tmavomodrých prvosenek mezi sebou získal ještě více tmavě kvetoucí poupata byla černá a po rozkvětu se ukázaly květy jako tmavomodré. Další okrasnou rostlinou, kterou Prof. Tschermak používal ke svým pokusům, byla divizna. Křížením Verbasum olympicum x V. pheoniceum získal křížence divizny, bohužel však sterilní formu, kterou pojmenoval Verbascum Lichtensteinense. Křížil také různobarevné divizny Verbascum phoeniceum. Dále se zabýval i šlechtěním plnokvětých máků (Papaver rhoveas flore pleno) a chrpy (Centaurea cyanos). (Vávra, 1972) 4.3 Období 1918 1951 Po vzniku samostatné republiky začaly vznikat i mnohé další státní a zemské výzkumné stanice a ústavy zemědělské. Nejdůležitější šlechtitelské podniky na Moravě byly: - Ústav pro zušlechťování rostlin v Přerově, s ústředními selekčními stanicemi ve Staré Vsi, Horních Moštěnicích a Záhatí - stanice Státních statků ve Velkých Pavlovicích 23
- šlechtitelská stanice F. Spiegla Diesenberga ve Višňovém u Moravského Krumlova - stanice v Kelčanech, Zborovicích, Židlochovicích, Novém Dvoře a Ždánicích (jedná se o stanice cukrovarnických společností a cukrovarů) - lichtenštejnská šlechtitelská stanice ve Valticích a Lednici (Almanach, 2000) 4.3.1 Zemský výzkumný ústav v Brně V roce 1919 se novým ředitelem ústavu stal zemský zemědělský rada a inženýrchemik Otto Kyas. Prostředí ústavu mu bylo dobře známé, protože zde působil již od dubna roku 1900 jako vedoucí chemické laboratoře. V tom samém roce vznikl reorganizací původního Zemského výzkumného ústavu zemědělského nový Zemský výzkumný ústav pro produkci rostlinnou. V letech 1920-1921 byla původní budova rozšířena. Půdorys budovy byl zdvojnásoben a bylo přistavěno druhé patro. Nově byl vybudován vegetační skleník a meteorologická stanice. Šlechtění bylo stále zaměřeno hlavně na obiloviny a jeteloviny, ale byla zde například hodnocena i rentabilita pěstování léčivých a kořeninových rostlin. Ve 30. letech už byl pro pokusy s léčivými rostlinami vyhrazen pozemek o rozloze 2 hektary. Toto pokusné pole bylo na tzv. Bauerově rampě. V roce 1936 odstoupil ze zdravotních důvodů ředitel Otto Kyas a do funkce nového ředitele byl jmenován Doc. Dr. Karel Kočnar (1889-1960). V roce 1939 byl ústav sloučen s ústavem pro produkci živočišnou a v roce 1945 byl Doc. Dr. Karel Kočnar jmenován ředitelem celého výzkumného ústavu pro produkci rostlinou. Zároveň také došlo k odtržení výzkumného ústavu pro produkci živočišnou. V roce 1946 bylo nově zřízeno dalších 7 sekcí, které však byly přejmenovány na ústavy, a 14 výzkumných stanic. Mezi novými ústavy byl například i ústav pro speciální rostliny, jehož přednostou byl Dr. Jan Hampl, nebo ústav pro zemědělskou ekologii. 25. října roku 1948 byly zemské výzkumné ústavy pro výrobu rostlinou zestátněny a ředitelem se stal Doc. Dr. Jaroslav Šimon. 1. ledna roku 1951 vznikl Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský se sídlem v Praze a pobočkami v Brně, Žatci, Bratislavě a Košicích. Brněnská pobočka vznikla ze sedmi původních zemských ústavů 1. 4. 1951. 24
Prvním ředitelem ÚKZÚS pobočky v Brně se stal Ing. František Hanzelka (1899-1960), který do té doby působil na sekci vinařsko-ovocnářské v Brně. Vzhledem k příznivým podmínkám, které ústav nabízel, se zde zřídilo i specializované pracoviště pro léčivé, kořeninové a aromatické rostliny. Jejich význam pro okrasné zahradnictví je velmi důležitý. V dřívějších dobách byly často zařazeny do osevních plánů zámeckých parků a později se uplatňovaly a nyní stále uplatňují ve výsadbách městských parků nebo při zakládání zeleně okolo lázní či léčebných zařízení. V minulosti byly léčivé rostliny získávány nejdříve sběrem ve volné přírodě. Poptávka po těchto rostlinách však rychle rostla a proto bylo nutné zřídit specializovaná pracoviště, která by se zabývala jejich kulturním pěstováním a šlechtěním. Na Moravě se jejich pěstováním zabývali především prof. Dr. J. Macků (1881-1964) na VŠZ v Brně a ing. J. Appl v ZVÚZ v Brně-Pisárkách. Po druhé světové válce se potom pěstování léčivých rostlin na Moravě věnovali Prof. J. Šimon, Doc. K. Mostovoj, Ing. M. Chládek a hlavně Dr. J. Písařík ve ZVÚZ v Brně. Již v první polovině 20. století se na našem území objevovalo mnoho nových odrůd léčivých rostlin. Mezi ně patřily například Menta x piperita Perpeta, Melissa officinalis Citra, Calendula officinalis Plamen, Alcea rosea Černá krajová. Všechny jmenované odrůdy mají rok zápisu 1941 a jsou doposud zapsány v seznamu odrůd pro rok 2008 ve Státní odrůdové knize. (Pospíchalová, 1999; Almanach, 2000) http://www.ukzuz.cz/articles/4178-2-seznam+odrud.aspx 4.3.2 Mendeleum v Lednici Začátek tohoto období je charakterizován především změnou ředitele ústavu. Profesora Dr. Ericha Tschermaka vystřídal ve funkci vedoucího ústavu profesor Franz Frimmel, který již předtím u Dr. Tschermaka působil jako jeho asistent. V roce 1921 vznikla pod vedením Mendelea šlechtitelská stanice statku Valtice, která se však nezabývala šlechtěním okrasných rostlin, ale její činnost byla zaměřena na zemědělské plodiny, jako například ozimé žito, ozimá pšenice, jarní ječmen, oves, kukuřice, brambory, čočka, sója a hrách. Prof. Frimmel-Traisenau Franz (1888 1957) se narodil ve Vídni. Studoval na univerzitě přírodovědu a následně působil na katedře šlechtění rostlin na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. 25
V roce 1914 byl vyzván Prof. Tschermakem, aby u něj vykonával funkci asistenta na vědecko výzkumném a šlechtitelském pracovišti Mendeleum v Lednici na Moravě. V letech 1919 1945 byl vedoucím ústavu. Prof. Frimmel objasnil řadu biologických zvláštností ve výzkumu a šlechtění okrasných rostlin a doporučil efektivní metody šlechtění. Prof. Frimmel si pro své šlechtitelské pokusy velice oblíbil okrasné rostliny, jako byly Ageratum mexicanum, Aster dumosus, Begonia semperflorens, Centaurea, Cyclamen, Delphinium, Iris, Lathyrus, Papaver, Tagetes erectus. Soustředil se především na problematiku dědičnosti barvy květů. Ve spolupráci s Prof. Tschermakem vyšlechtil mezidruhový hybrid prvosenek, který vznikl křížením Primula aucalis x P. elatior nebo mezidruhový hybrid Verbascum Liechtensteinense, který vznikl křížením Verbascum olympicum x V. Phoenicum. Sám vyšlechtil odrůdu Aster dumosus Apollo. Za dobu, po kterou byl Prof. Frimmel ředitelem Mendelea, ústav shromáždil velký sortiment kosatců, který sloužil jako základ pro šlechtitelskou práci. Kromě šlechtění okrasných rostlin se Frimmel zabýval i šlechtěním obilovin, kukuřice, brambor, tabáku, vinné révy a dalších plodin. Prof. Frimmel vycházel z Darwinovy teorie a z Mendelových pravidel. Svoji práci zakládal na teorii, že vnějšími vlivy nemohou vznikat dědičné změny, mohou vzniknout pouze mutacemi a kombinace vloh zase může vzniknout křížením. Jednou z jeho hlavních zásad bylo, aby šlechtitelská činnost měla praktické a obchodní výsledky. Nejdříve vyřadil ty rostliny, které měly největší nedostatky náchylnost k chorobám, nepřizpůsobivost ke klimatickým podmínkám, nevhodný tvar nebo nízký obsah cukrů u ovocných odrůd. Před šlechtitelskou prací také považoval za nutné zjistit botanickosystematickou příbuznost, především u okrasných druhů rostlin. Prof. Frimmel je autorem řady odborných článků a publikací, ve kterých psal o metodách šlechtění, které při svých pokusech používal. (Vávra, 1972; Hájková 2000; Řezníček, 2002) 4.3.3 Soukromá zahradnictví na jižní Moravě Ve 30. letech 20. století již bylo pěstování a šlechtění okrasných rostlin u nás na takové úrovni, že se mohlo srovnávat i sezahraničím. Došlo také k rozvoji 26
zahradnických škol. Na jižní Moravě to bylo například v Lednici na Moravě nebo v Brně - Bohunicích. Na rozvoji okrasného zahradnictví se velkou měrou podílel Státní výzkumný ústav zahradnický v Průhonicích u Prahy, kde vzniklo v roce 1927 oddělení okrasného zahradnictví. Rovněž začalo vznikat velké množství soukromých zahradnictví, která rozšířila sortiment rostlin pro širokou veřejnost. Zakladateli těchto zahradnictví byli Emil Dokoupil, Tomáš Dvořák, Josef Strnad, Jan Langer a další. Tyto velmi známé zahradnické osobnosti umožnily početnému společenství zahrádkářů objevovat nové odrůdy rostlin a pomáhaly jim užitečnými radami k úspěchům. Emil Dokoupil (1878 1941) pocházel z Velkých Opatovic u Jevíčka na Malé Hané. V roce 1905 založil zahradnictví, ve kterém se věnoval především pěstování a šlechtění jiřinek. V roce 1912 bylo Dokoupilovo zahradnictví, svým rozsahem pěstování jiřinek, jedním z největších zahradnictví v bývalém Rakousku - Uhersku. První světová válka však nepříznivě ovlivnila okrasné zahradnictví. Proto se rozhodl založit Národní společnost jiřinkářů. V roce 1924 se sešel se zahradním architektem, školkařem a publicistou Josefem Vaňkem, domluvili se na založení společnosti a zadali v odborném tisku inzerát Spolek vznikl v roce 1926 a Emil Dokoupil se stal jeho předsedou. Společnost každoročně vydávala ceníky a byla v obchodním styku s pěstiteli v Německu, Holandsku a Americe. V roce 1928 se zúčastnil výstavy, kde předvedl kvetoucí hlíznaté begónie. Za svůj život E. Dokoupil vyšlechtil 91 odrůd jiřinek, mezi které patřily například Chlouba Dokoupilova /1929/, Prezident T. G. Masaryk /1930/, Dokoupilův triumf /1932/ nebo Zázračná vidina /1926/. Svoji pozornost Dokoupil soustředil i na pěstování mečíků. Po jeho smrti převzal vedení zahradnictví ve Velkých Opatovicích jeho syn Emil Dokoupil. Tomáš Dvořák (1898 1973) se narodil ve Šlapanicích u Brna a zahradnictví se začal věnovat v meziválečném období. Nejprve ho upoutaly především bramboříky a orchideje, které ho motivovaly k tomu, aby začal hledat metody pěstování a množení takových květin, které byly u nás do té doby neznámé. Po skončení první světové války cestoval po Evropě a do Čech přivezl například z Anglie nízkou Zantedeschia Little Gem nebo z Francie Rosa manetii či Rosa odorata. 27
Ve 20. letech 20. století založil ve Šlapanicích zahradnictví Šlapanické chryzantémy, které později převzal jeho syn Jan Dvořák. Tomáš Dvořák byl velmi úspěšný zahradník, který na trh zaváděl nové druhy a odrůdy okrasných rostlin. Proslul svými pěstitelskými a množitelskými metodami u růží a amerických karafiátů a zavedl i nové druhy květin, jako byly frézie, gerbery nebo sasanky. Během svého života vyšlechtil téměř 400 novinek chryzantém a mnohé byly oceněny na mezinárodních soutěžích (například za odrůdu Eliška získal dvě zlaté medaile). Stal se také členem anglického spolku Chrysanthemum National Society. Na školním statku VŠZ Lednice na Moravě, kde pracoval, zavedl kultury karafiátů, frézií a hrachorů. Poslední roky života strávil v Lednici na Moravě, kde se často neoficiálně stýkal se studenty i učiteli vysokého zahradnického učení. Jan Langr (1901 1979) založil v roce 1929 v Rájci Jestřabí úspěšnou zahradnickou firmu Langrovo zahradnictví, která se specializovala na pěstování a šlechtění jiřinek. Na začátku své činnosti získal cenné rady o jiřinkách u Emila Dokoupila ve Velkých Opatovicích a v roce 1926 si založil své vlastní zahradnictví zaměřené na jiřinky. V roce 1933 si získal popularitu u zahradníků i zahrádkářů tím, že vyšlechtil 10 novinek. O dva roky později se stal Jan Langr členem Národní jiřinkářské společnosti. Během druhé světové války musel zájem o jiřinky ustoupit jiným zájmům, které byly prosazovány v zahradnictví, ale po skončení války se mohl Jan Langr opět věnovat pěstování a šlechtění jiřinek. V roce 1947 převzal zahradnictví jeho syn Miroslav Langr a dnes zde hospodaří vnuk Miroslava Langra Ing. Jiří Langr. Jméno Langr je tak dodnes v jiřinkářském světě doma i v zahraničí pojmem. Josef Strnad (1904 1981) vyrůstal v rodině se zahradnickou tradicí v Rosicích u Brna. Prostředí, ze kterého pocházel, jej ovlivnilo natolik, že úspěšně absolvoval ovocnářsko-vinařskou školu v Brně - Bohunicích a poté vykonal praxi v Rakousku Štýrsku, kde měl možnost seznámit se s pěstováním, množením a šlechtěním růží. V roce 1926 se již zabýval šlechtěním a množením růží doma v Rosicích u Brna. K jeho úspěchům přispívaly i dobré kontakty se zahraničními odborníky z Rakouska, Německa nebo Francie. 28
V Rosicích u Brna vybudoval růžařské školky (později byly i v zahradnickém středisku v Dolních Heršpicích), kde vyšlechtil více než třicet odrůd růží, které byly rozšířené i v zahraničí. Při své šlechtitelské činnosti nevyužíval jen konvenčních metod křížení, ale úspěšně používal i spontánní a indukované mutace, kterými vyšlechtil více než polovinu svých odrůd. Při své činnosti byl tak úspěšný, že se mu dostávalo nejrůznějších ocenění a zasloužil se o mimořádné uznání tím, že vytesali jeho jméno mezi nejlepší šlechtitele světa na památníku v rozáriu Baden u Vídně. V období po druhé světové válce došlo k útlumu soukromého podnikání a bylo posilováno centrální řízení hospodářské činnosti. To se samozřejmě dotklo i zahradnictví. Došlo k výraznému omezení dovozu květin a okrasných rostlin a omezovaly se i cesty do zahraničí. Okrasné rostliny nebyly potřebné pro výživu nebo průmyslové zpracování. Proto se jim od státu nedostávalo dostatečné finanční podpory na výzkum a šlechtění. I přes tato negativa se okrasné zahradnictví neustále rozvíjelo. Dokladem toho je řada ocenění a medailí na mezinárodních výstavách a vývoz některých druhů rostlin a semen, například petúnií a begónií. (Almanach, 2000; Hájková, 2000; Řezníček, 2002; Dvořák, 2006; Salaš, 2006; Dvořák, 2008) 29
5. Vliv vybraných zámeckých zahrad na pěstování okrasných rostlin na jižní Moravě Šlechtická sídla patřila vždy k významným zdrojům rostlinného sortimentu. Vyplývalo to především z dostatku finančních prostředků, kterými si šlechtické rody zajišťovaly dovoz rostlin z exotických zemí a jiných evropských zámeckých zahrad. Mít krásné parky a zahrady bylo věcí prestiže a panovníci tímto způsobem ukazovali svoji moc a bohatství. Majitelé šlechtických sídel si mohli dovolit ty nejlepší šlechtitele a zahradníky, mohli stavět skleníky a budovat expozice. Vytvářely tak dobré zázemí pro rozšiřování nových druhů rostlin. Do příchodu průmyslové revoluce v první polovině 19. století, kdy došlo k rozvoji soukromého podnikání, byla zámecká zahradnictví jediným zdrojem nových rostlin. K obyčejným lidem se nový sortiment dostával prodejem přebytků ze zámeckých zahrad, které si kupovali od zdejších zahradníků. Zámecké zahrady jižní Moravy byly ovlivňovány dovozem rostlin z evropských států, jako byla například Itálie a samozřejmě Prahou, kde se vyskytovalo velké množství nových rostlin v Královské zahradě. Největší vliv však měla Vídeň, ze které se dovážela většina rostlin pro zámecké parky. Ve studovaných archivních dokumentech se bohužel zachovalo k problematice pěstování květin jen malé množství informací a proto je nutné uvést některé základní údaje, které mají ve vývoji zahradnictví v oblasti střední Evropy všeobecnou platnost. V renesančních zahradách se květiny uplatňovaly především na různých typech záhonů, travnatých plochách a v nádobách. Partery byly nejčastěji tvořeny čtvercovými nebo obdélníkovými poli, která byla členěna na menší záhony různých geometrických tvarů. Jednotlivé záhony byly často osázeny jedním druhem květin nebo různorodou směsí. Z letniček a dvouletek se v renesančních zahradách nejčastěji pěstovaly tyto druhy: Alcea rosea L., Amaranthus caudatus L., Amaranthus tricolor L., Antirrhinum majus L., Calendula officinalis L., Campanula medium L., Carthamus tinctorius L., Celosia argentea L., Consolida ajacis (L.) Schur, Dianthus barbatus L., Dianthus caryophyllus L., Erysimum cheiri (L.) Crantz, Helianthus annuus L., Iberis umbellata L., Impatiens balsamina L., Lunaria annuua L., Lupinus albus L., Lupinus luteus L., Matthiola incana (L.) R. Br., Mirabilis jalapa L., Molucella laevis L., Nigella damascena L., 30